K nejtragičtějším případům docházelo, když se bojovníci Národní fronty osvobození (NFO) rozhodli klást odpor přímo v obydlených místech. V hustě obydlených oblastech teoreticky platila četná omezení použití prostředků palebné podpory a bylo třeba žádat o souhlas nejen od amerických štábů, ale i vysokých představitelů jihovietnamské armády a civilní správy. Nicméně dělostřelecké i letecké bombardování se pro obyvatele země postupně stalo nevyhnutelnou součástí života, což se projevilo i tím, že takřka v každém domku svépomocí vznikl ochranný podzemní bunkr. 

Předchozí část: Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (1)

Pátrej a znič

Americké ofenzivní operace „pátrej a znič“, které se zaměřily na území ovládané protivníkem, daly vzniknout takzvaným zónám volné palby, z nichž mělo být vystěhováno všechno civilní obyvatelstvo. Poté se oblast považovala za ryze nepřátelské území a veškeré osoby i zařízení se mohly stát povoleným cílem. Kvůli svým silným vazbám k rodinné půdě se však Vietnamci do původních míst tajně vraceli a riskovali tak nebezpečí zranění a smrti (podle studie Senátu USA mělo být v zónách volné palby zabito či zraněno kolem 300 000 civilistů). Obdobné riziko pramenilo z porušování zákazu nočního vycházení, který měl spojencům umožnit narušovat noční přesuny sil NFO bez obav, že budou zasaženi nevinní civilisté.

Vážné nebezpečí hrozilo zejména od rušivé a zabraňovací palby dělostřelectva, jež se zaměřovala na předpokládaná místa výskytu jednotek NFO a komunikace s cílem omezit jejich noční pohyb. Pakliže tyto palby nebyly koordinovány s místní samosprávou, ocitali se v ohrožení právě i civilisté. K dokreslení nebezpečí, ve kterém mnozí obyvatelé žili, je možné uvést, že v průběhu války bylo na území Vietnamské republiky svrženo 3,5 milionu tun pum všeho druhu. Za utrpěné ztráty na životech, zdraví i majetku pak mohli pozůstalí či postižení teoreticky dostat odškodné, jehož výše však závisela na libovůli místní správy.

Neviditelný nepřítel

Tragický jev představovaly také případy vědomého týrání i zabíjení civilistů spojeneckými vojáky, z nichž nejkrutější bývali Jihovietnamci a Jihokorejci. Tyto excesy však prováděli i Američané a patrně nejznámější je případ z 16. března 1968, kdy příslušníci 23. pěší divize zmasakrovali v rozlehlé vesnici Son My 400–500 civilistů včetně žen a dětí. Pozdější vyšetřování ukázalo, že masakr v My Lai (jméno osady, u níž k události došlo) nebyl zcela ojedinělou záležitostí a že Američané nemají v otázce zacházení s civilisty příliš čisté svědomí.

Nicméně nejednalo se o standard a většina veteránů se excesů nedopouštěla. K brutálnímu chování docházelo hlavně v místech s hustým osídlením. Kvůli odměřenému až nepřátelskému chování ze strany obyvatel, nepochopení odlišné kultury a dovednosti partyzánů infiltrovat se mezi vesničany nedokázali Američané rozeznat civilisty od nepřátel. Často tak vedli boj s „duchy“ – neviditelnými odstřelovači a výbušnými nástrahami, proti nimž nebylo účinné obrany. Opětovat palbu do obydlených míst bylo zakázáno a původci nástrah byli téměř nepolapitelní.

Pouhý rákosník

K prohloubení frustrace přispívaly i případy, kdy pěšáci vstoupili poblíž vesnic do minového pole, jejichž existenci jim vesničané z obavy před pomstou Vietkongu zamlčeli. Setrvalá činnost v takových podmínkách, násobená vlastními ztrátami, pak přerostla v nenávist vůči všem Vietnamcům, kteří se pro pěšáky stali „pouhými rákosníky“, jejichž život je ve srovnání s tím americkým bezcenný.

Frustraci z nízké loajality civilistů vyjadřoval i jeden z vojenských vtipů: „Abychom vyhráli válku, musíme naložit naše jihovietnamské spojence na lodě a vyvézt je na Jihočínské moře, poté můžeme bez obav rozbombardovat celou zemi a k úplnému dovršení vítězství pak zbude jen všechny ty lodě potopit.“ Toto odosobněné a nepřátelské vnímání se odrazilo v obecném zacházení amerických vojáků s civilisty, kteří byli často automaticky podezíráni ze spolupráce s nepřítelem.

K vynucení přiznání používala jihovietnamská i americká rozvědka kruté mučící metody (například vrážení bambusových třísek pod nehty, vyhrožování vyhozením z letícího vrtulníku, rány elektrickým proudem a podobně). Výjimku nepředstavovalo ani sexuální násilí a případ únosu, znásilnění a vraždy vietnamské dívky, který spáchali v listopadu 1966 příslušníci 1. jízdní divize (aeromobilní), byl o 23 let později zfilmován pod názvem Oběti války.

 Prostituce či obchod s drogami 

Ostatně negativní ekonomické dopady války, inflace, nezaměstnanost, ale také velký počet potenciálních klientů v podobě amerických vojáků způsobily, že půl milionu žen se zcela či částečně živilo prostitucí. Dalším produktem úpadku morálky se stalo zapojení civilistů ve městech do černého trhu se zbožím rozkrádaným z amerických zásilek určených původně obyčejným obyvatelům a obchod s drogami, který cílil na spotřebitele z řad amerických vojáků.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Incident v Tonkinském zálivu 1964

Smutným důsledkem bylo také to, že mnozí civilní obyvatelé si mizerný životní standard vylepšovali vyhledáváním použitelných věcí na odpadních skládkách amerických základen. Díky bezohlednosti obou bojujících stran zahynulo v průběhu války až 430 000 civilních obětí. Utrpení pozůstalých se znásobilo ještě tím, že ostatky obětí nebyly řádně pohřbeny (v neoznačených hrobech či bez obřadu) a jejich duše pak podle vietnamské kultury budou dál nepokojně bloudit v bolesti a utrpení.

Upíři našeho světa, tedy netopýři, kteří se živí krví, jsou v mnoha ohledech nesmírně zajímaví. Mimo jiné mají k dispozici jed, který se dostal do hledáčku vývojářů nových léků. Australští vědci nedávno zjistili, že v upířím jedu jsou velmi nadějné peptidy, které by se mohly stát základem pro nové léky na vysoký krevní tlak.

Důkladný výzkum těchto peptidů a následný vývoj léků by mohl vést k pokroku v řadě odvětví medicíny. Takové přípravky by mohly léčit řadu chorob souvisejících s vysokým krevním tlakem i zlepšovat úspěšnost transplantací, protože při nich je nutné zajistit dostatečný přísun krve k transplantovanému orgánu.

TIP: Jak si upíři nacházejí přátele? Darováním krve v nouzi

Výzkum jedu upírů je tak nepochybně velmi přínosný. Australský tým ale nedávno narazil na nečekané problémy. Jejich výzkumné stanoviště se již řadu let nachází poblíž Cuernavacy, v mexickém státu Morelos. To se ale teď stalo pro vědce zcela nedostupným. Do oblasti totiž pronikly drogové kartely. Badatelé teď hledají nové vhodné místo pro výzkum upírů. Bohužel úsilí vědců to může zbrzdit až o několik let.

Dědičná či hereditární hemochromatóza je geneticky podmíněná porucha hospodaření těla se železem. Projevuje se tím, že se u pacientů postupně ukládá nadbytečné železo v játrech, slinivce, srdci, kloubech i jinde. To má závažné důsledky pro zdraví a celkový stav, které se navíc během života postupně zhoršují. Často bývají zřetelné až v pokročilém věku.

Toto onemocnění působí skrytě, zvláště během mládí postižených. Postihuje ale jednoho člověka z 200 až 400, což dělá z dědičné hemochromatózy jednu z vůbec nejběžnějších genetických chorob. Podle nového výzkumu britských vědců a lékařů je navíc hemochromatóza podstatně škodlivější, než se doposud myslelo.

Britové zjistili, že dědičná hemochromatóza vede ke čtyřnásobnému riziku závažného onemocnění jater a zdvojnásobuje riziko revmatické artritidy. Rovněž zvyšuje riziko diabetu, chronických bolestí a tělesné slabosti. Muži s touto poruchou mají podstatně vyšší šanci, že zemřou na rakovinu jater.

TIP: Náhrada za antibiotika? Proti otravě krve budou bojovat magnetické částice

Dobrou zprávou je, že toto onemocnění lze poměrně snadno udržet v rozumných mezích. Stačí třikrát nebo čtyřikrát ročně darovat krev nebo si prostě jenom nechat část krve odebrat. Část přebytečného železa se tak dostane z těla ven a železo se pak mnohem méně ukládá ve tkáních a orgánech pacienta.

V sobotu 19. ledna 2019 odstartovala nosná raketa Delta IV Heavy v režii organizace United Launch Alliance (ULA), z kosmodromu na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Na oběžnou dráhu vynesla přísně utajovaný satelit NROL-71, který bude jako obvykle provozovat americký Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office, NRO).

Stejně tak bývá obvyklé, že v podobných případech je přímý přenos ze startu rakety pro veřejnost krátký, a končí před tím, než by byla patrná závěrečná fáze letu anebo dokonce samotný satelit. Po zahájení mise NROL-71 ukončila United Launch Alliance přenos asi 6 a půl minuty po startu rakety Delta.

Odkládaný start tajného satelitu

Satelit NROL-71 letěl do vesmíru po řadě odkladů. Původně měl startovat 7. prosince 2018. ULA ale start zrušila z technických důvodů, stejně jako druhý start, k němuž mělo dojít hned následující den 8. prosince. Další pokus o start následoval 18. prosince, kdy jej znemožnil silný vítr a start 19. prosince zase ukončil malý únik kapalného vodíku z rakety. Zrušen byl i start 6. ledna, opět kvůli problémům souvisejícím s vodíkem.

TIP: Úspěch, nebo krach? Kolem supertajné mise Zuma se rojí divoké spekulace

O misi NROL-71 není známo prakticky vůbec nic. Experti ale dokázali vystopovat jeho dráhu, která je velmi zvláštní. Jde o nízkou oběžnou dráhu, která je vůči rovníku skloněna o 74°. To vedlo k mnoha spekulacím, že satelit mise NROL-71 není dalším z řady optických špionážních satelitů, ale že by mohlo jít o zcela nový typ satelitu. Uvažuje se o satelitu pro radarový výzkum nebo dokonce o testu stealth satelitu, který by nebylo možné sledovat ze Země běžnými prostředky.

Vědečtí pracovníci z katedry ekologie a environmentálních věd při univerzitě ve švédském městě Umeå zkoumali životní podmínky malých savců žijících dnes v arktických a subarktických oblastech severní Evropy.

Příležitost i hrozba

Vědci dospěli k závěru, že pokud se živočichům podaří úspěšně rozšířit do nových klimatických pásem, budou přinejmenším krátkodobě těžit z klimatických změn předpovídaných do roku 2080. V rámci těchto změn by se měla zmenšovat tundra a mírné pásmo by se mělo posunout dál na sever. Tím se zvětší plocha, kterou savci mohou obývat a jejich populace zaznamenají značný nárůst. Pozitivní dopad globálního oteplování se týká 43 z celkového počtu 61 zkoumaných živočišných druhů.

U druhů, kterým se rozšíření na sever nepodaří, počet kusů v populaci naopak klesne. Šanci na úspěch bude například snižovat fragmentace jednotlivých populací způsobená lidskou činností. O ideální podmínky k životu částečně přijdou například lumíci neboliška polární, kteří jsou známými specialisty na život ve velkých mrazech.

TIP: Král Arktidy v slepé uličce: Evoluční problémy ledních medvědů

V arktických a subarktických oblastech se však klima změní natolik, že zde bude moci žít dalších deset druhů savců. Bez ohledu na dočasný prospěch, který klimatické změny mnohým živočichům přinesou, se zvířata budou muset vypořádat s novým složením zvířecího obyvatelstva. Do jaké míry si s ním predátoři i kořist poradí, to ukáže až budoucnost.

Konspirační teorie týkající se vesmírného programu se nejčastěji zaměřují na americké lety do vesmíru a NASA. Úspěch Číny s přistáním na Měsíci ale zřejmě přivedl některé konspirátory k myšlence, že i Čína zfalšovala přistání sondy Čchang-e 4. Je možné nějak dokázat, že čínská sonda skutečně přistála?

Americká vesmírná agentura NASA je sice momentálně z velké části paralyzovaná Trumpovým odstavením vlády, některé vědecké týmy ale stále fungují. Jedním z nich je i tým zařízení Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC), tedy kamery na americké sondě Lunar Reconnaissance Orbiter, obíhající kolem Měsíce.

Čínské snímky z přistání sedí

Vědci porovnali čínské snímky, pořízené modulem Čchang-e 4 při sestupu na odvrácenou stranu Měsíce, se snímky stejné oblasti, které kamera LROC pořídila při svých předchozích průletech nad odvrácenou stranou Luny. Z porovnání snímků jasně vyplývá, že čínské snímky odpovídají skutečnosti.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Ještě přesvědčivější samozřejmě budou příští snímky místa přistání na odvrácené straně, na nichž již bude patrný přistávací modelu Čchang-e 4. Zaryté odpůrce přistání na Měsíci asi stejně nezlomí a budou pro ně jen další fotomontáží. Pro ostatní se ale stanou pěkným dokladem dalšího úspěchu lidstva na Měsíci.

Masazo Nonaka se narodil v červenci 1905, tedy v roce, kdy Albert Einstein zveřejnil svou speciální teorii relativity. Doposud oficiálně nejstarší muž světa zemřel v neděli ráno ve svém domově ve městě Ašoro na severojaponském ostrově Hokkaidó. Loni v dubnu, kdy mu bylo 112 let, obdržel od Guinnessovy knihy rekordů certifikát potvrzující, že je nejstarším mužem planety.

Nejstarší ženě na světě bylo tou dobou zhruba o pět roků víc. Ale krátce poté, co Nonaka v červenci oslavil své 113. narozeniny, jeho 117letá krajanka Čijó Mijaková zemřela. Japonské úřady poté za její nástupkyni označily 115letou Kane Tanakaovou z prefektury Fukuoka. Pomyslné žezlo dlouhověkosti by po zemřelém Japonci měl převzít Němec Gustav Gerneth, který se narodil 15. října 1905.

TIP: Průměrná délka života rychle roste: V roce 2030 bude poprvé přes 90 let

Nonakova rodina je známá tím, že po generace provozuje na severu Japonska hotel s horkými prameny. Nonaka se narodil 25. července 1905 a postupně vystřídal své rodiče ve vedení hotelu, který nabízí hostům koupel v horkých pramenech. Více než stoleté zařízení nyní provozuje jeho vnučka.

Podle příbuzných byl nejstarší muž planety stále schopen pohybovat se na invalidním vozíku bez cizí pomoci. Každé ráno si po snídani přečetl noviny, bavilo ho v televizi sledovat zápasy sumó a samurajské filmy. Také se pravidelně koupal v horkých pramenech a kromě toho si potrpěl na sladké, zvlášť na dorty. Všech sedm svých sourozenců Nonaka přežil, stejně jako svou manželku a dvě ze svých pěti dětí.

V řeckém městě Soluň nedávno odstartoval projekt Zero Waste Lab, který nabízí zajímavou možnost využití plastového odpadu. V tomto centru se místní obyvatelé mohou poučit o recyklaci plastového odpadu a zanechat zde plastový odpad k recyklaci. Mají ali i možnost sami navrhnout design nábytku do městských ulic a prostranství, který tu z odpadu vyrábějí.

V Zero Waste Lab mají za tímto účelem 3D tiskárnu s robotickým ramenem, která tiskne podle navrženého designu plastový nábytek. Na jeden kus takového nábytku je třeba zhruba 100 kilogramů plastového odpadu. Robotické rameno ho pak tiskne asi 12 hodin.

TIP: Nové stavebnictví: V nizozemském Eindhovenu staví obytné 3D tištěné domy

Obyvatelé si díky Zero Waste Lab mohou zařídit nábytek do veřejného prostoru podle svých představ. Mohou si vybrat tvar, barvu i vybavení pro specifické funkce, který takový plastový nábytek může mít. Typicky de o stojany na kola, květináče či misky na pití pro psy. Zároveň se lidé zbaví části nepříjemného plastového odpadu. O službu je slušný zájem - od spuštění v prosinci 2018 v Zero Waste Lab přijali ke zpracování více než 3 tisíce designů plastového nábytku.