Loni 12. července se od antarktického ledovcového šelfu oddělil velký ledovec Larsen-C, s odhadovanou hmotností přibližně bilionu tun a s plochou 5 800 km². Přírodní úkaz masivních rozměrů se však neodehrál beze svědků daleko v zapadlé pustině – naopak, vědci dostali doslova „lístky do první řady“. Vděčí za to družici ALOS-2, pracující na zemské orbitě v širokoúhlém módu, která dokázala pro japonskou kosmickou agenturu JAXA pořídit snímky oddělujícího se ledového masivu. 

Zařízení pro dálkový průzkum ALOS-2 (Advanced Land Observing Satellite) zamířilo do kosmu 24. května 2014 a po dokončení ověřovacího provozu přešlo do režimu pozorování. Data z družice se běžně distribuují uživatelům a slouží například pro sledování oblastí přírodních katastrof či polárních moří, využití najdou i v lesním hospodářství apod. ALOS-2 patří k mnoha satelitům, jež nepřetržitě monitorují „kondici“ naší planety. 

V zimě 2015 byl rozsah arktického ledu podle satelitního sledování nejmenší za celé pozorování, jež probíhá od roku 1979. Za tu dobu zmizela v zimním období ledová pokrývka téměř z milionu kilometrů čtverečních. Severní námořní cesta zůstává v důsledku globálního oteplování splavná několik měsíců, každým rokem déle. Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) označil v roce 2013 ve zprávě o stavu klimatu za hlavní událost „bezprecedentní změny“ v oblasti Severního ledového oceánu.

Kriticky důležité ledovce

Největší zásoby ledu a sněhu se nacházejí v oblastech zemských pólů. Ledovce hrají v klimatu naší planety nezastupitelnou roli: Jejich objem má velký vliv na slanost moří i jejich teplotu, což zase souvisí s oceánským (ale také atmosférickým) prouděním. Navíc ledovce jako izolační vrstva oddělují oceány od atmosféry a plní klíčovou úlohu při ochlazování Země.

Na zemské orbitě pracuje několik vědeckých družic, jež mají za úkol sledovat rozsah zalednění a objem ledu (potažmo vody) v ledovcích. Protože se tak děje již několik desetiletí, můžeme odhalit zásadní trendy poslední doby. Vzhledem k obrovskému množství získaných dat má však jejich zveřejňování určité zpoždění. 

Například předloni v červenci byly publikovány údaje z evropského satelitu CryoSat, podle nichž ztratilo Grónsko v letech 2011–2014 zhruba bilion tun ledu. Představuje to globální zvýšení hladiny moří o 0,75 mm za rok, tedy asi dvojnásobek průměru předchozích dvou desetiletí. CryoSat má radarový výškoměr, a může tak změny ledovců zaznamenávat velice přesně.

V měření objemu ledu na zeměkouli bude pokračovat družice ICESat-2, vypuštěná loni 15. září. Na palubě nese jediný vědecký přístroj – laserový radar ATLAS. Každou sekundu vyšle k Zemi deset tisíc laserových pulzů rozdělených do šesti svazků. Cesta k povrchu planety a zpět se změří s přesností na miliardtinu sekundy, což umožní vytvořit mnohem detailnější mapu než v minulosti. Frekvence snímkování bude obdivuhodná: Výšková měření se uskuteční každých 70 cm zemského povrchu!

Hladina dál stoupá

S rozsahem zalednění souvisejí i stoupající moře. Pod vzestupem hladiny oceánů rozumíme globální růst průměrné výšky hladiny moří jednak v důsledku změn objemu vody (v důsledku teplotní roztažnosti) a jednak kvůli změnám množství vody v oceánech vlivem tání ledovců. Po skončení poslední doby ledové stoupala výška moří v některých stoletích víc než o metr. Od zahájení satelitních měření v roce 1993 činí průměrný nárůst přibližně 3 mm za rok.

Antarktidu obklopuje největší ledovcový šelf na Zemi. Jeho rozbíjení a oddělování velkých bloků se v poslední době dostalo do hledáčku glaciologů celého světa, protože může vést právě ke zvyšování mořské hladiny. Vědci odhadují, že v Antarktidě roztály za posledních 25 let asi tři biliony tun ledového příkrovu. Alarmující je, že tam nyní mizí přes 200 miliard tun ledu ročně. Ten sice taje i na jiných místech světa, ale nejjižnější kontinent hraje klíčovou roli kvůli ohromnému množství ledu, který jej kompletně pokrývá. Pokud by se rozpustily veškeré ledové zásoby Antarktidy, stoupla by globální hladina oceánu zhruba o 58 m.

Aktuální stav měří zařízení OSTM na satelitu Jason-2. Díky přesnosti v řádu centimetrů poskytuje spolehlivou topografickou mapu výšky oceánu, jakož i přehled oceánských proudů a množství tepla, které globální vodní plochy pohlcují. V roce 2016 se do studia oceánů zapojila také evropská družice Sentinel 3A, jež měří výšku hladiny, její pohyb, teplotu, rychlost větru apod. Všechny zmíněné údaje jsou nesmírně důležité pro lepší pochopení planetárního klimatu a jeho změn.

Nejvíc za 800 tisíc let

Nejvýznamnější skleníkové plyny přirozeného původu představují vodní pára, oxid uhličitý, metan a oxid dusný. Množství molekul CO2 se uvádí v miliontinách z celkového počtu molekul v ovzduší (parts per million – ppm). Jeho sledováním se zabývá například čínská družice TanSat vypuštěná v prosinci 2016, která objem plynů v atmosféře určuje s přesností víc než 4 ppm. Před industriální érou činil obsah oxidu uhličitého 280 molekul na milion molekul vzduchu. Dnes jde až o 400 ppm, což znamená nejvyšší hodnotu za posledních 800 tisíc let.

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Studie NASA zpracovaná na základě satelitních dat poskytuje důkazy, že k nárůstu koncentrace CO2 v zemském ovzduší v současnosti nejvíc přispívají tropické oblasti. Tamní pralesy totiž vážou obrovské množství oxidu uhličitého. Zmíněné porosty mají mimořádný podíl na již vytvořeném kyslíku, který vyprodukovaly v době růstu. Jejich likvidace, zejména vypalování, však kdysi vyrobený kyslík spotřebovává a vrací CO2 vázaný v jejich biomase do atmosféry. Jak ukazují analýzy měření družice OCO-2 (Orbiting Carbon Observatory), pralesy Jižní Ameriky, Afriky a Indonésie uvolnily v roce 2015 asi o 2,5 miliardy tun oxidu uhličitého víc než v roce 2011. Celosvětově pak tropické porosty posílají ročně do ovzduší průměrně čtyři miliardy tun zmíněného skleníkového plynu.

Obyvatelstvo českých zemí v této době stále sužovalo mnoho infekčních chorob. K těm nejúděsnějším patřil dýmějový mor, který na člověka nejčastěji přenášely blechy z hlodavců. Jelikož lékaři tehdy neznali pravého původce „černé smrti“, doporučovali jako prevenci vyhýbat se nakaženým nebožákům, dodržovat střídmou životosprávu a v rámci pokusů o léčení nasazovali léky tlumící bolesti, ošetřovali hlízy a pouštěli žilou.

Mezi neméně děsivé nemoci patřily černé neštovice, skvrnitý a břišní tyfus, úplavice, chřipková onemocnění, černý kašel či plicní tuberkulóza. Nechvalně proslulou „novinkou“ se stala takzvaná „neapolská“ či „francouzská“ nemoc jménem syfilis. Velmi často se též vyskytovaly nemoci spojené s výživovými poruchami, ať již šlo o následky podvýživy, otravu námelem, kurděje, rachitidu, cukrovku nebo tradiční metlu lidstva – alkoholismus. 

Rovnováha tělesných šťáv

Většina lékařů byla i v 16. století přesvědčena o správnosti aristotelské teorie čtvera tělesných šťáv spojených se čtveřicí živlů – ohněm, zemí, vzduchem a vodou. Nemoc podle nich vznikala z důvodu vážné nerovnováhy těchto šťáv. Církev jako strážkyně středověkých dogmat trvala na tom, že nemoc je nadpřirozeným Božím trestem. Zásadní vliv na rozvoj přírodovědy a lékařství proto měla Descartesova racionalistická filozofie, která za zdroj veškerého poznání uznávala rozum, nikoliv Boží moudrost. 

Nové názory v lékařství razil v 16. století švýcarsko-rakouský lékař, filozof a astrolog Theophrastus Bombast von Hohenheim, jinak známý pod jménem Paracelsus. Alchymické a astrologické experimenty využíval též pro stanovování podstaty některých nemocí. Lidský organismus považoval za jakousi chemickou laboratoř. Díky vyhledávání a výrobě anorganických chemických léčiv se stal zakladatelem iatrochemie, a tedy i moderní farmacie. Jeho legendární „zázračný“ lék laudanum, který podával při nemocech v největší nouzi, patřil mezi opiáty. Mnoho současníků nicméně Paracelsa podezřívalo z ariánské hereze nebo dokonce z čarodějnictví.

Vědci i šarlatáni

Mnoho Paracelsových stoupenců našlo útočiště v rudolfínské Praze. Lékaře považovali za alchymisty těla, kteří usilovali o znovunastolení přirozené harmonie zdraví. Paracelsovi stoupenci se zasloužili o rozšíření minerální terapie a několik dalších dříve ezoterických technik.

Mezi nejznámější pražské paracelsiány a průkopníky chemiatrie a homeopatie patřil lékař Oswald Croll. Při hledání vhodné léčby spojoval alchymii s astrologií a magií. Například pro přípravu léčivého amuletu předepsal, jak napsal ve své knize P. H. Marshall, „dvě unce na prášek roztlučených, na slunci a vzduchu sušených ropuch,… menstruum mladých dívek… krystaly bílého arzénu, půl druhé unce červeného arzénu, tři dramy kořene třemdavy bílé a stejné množství mochny nátržníků, jeden dram neproděravělých perel, jeden dram korálů, po jednom dramu východního safíru a východního smaragdu a dvě špetičky východního šafránu“. Údajně též připravoval léky ze sušeného masa mladého zrzavého muže, který byl pověšen, lámán v kole nebo probodnut. 

K nejerudovanějším českým lékařům a všeobecným vědcům rudolfínské éry patřil Tadeáš Hájek z Hájku, který mimo jiné sepsal výklad duševních vlastností podle vrásek v obličeji.

Populární pitvání

Mezi nejpopulárnější lékaře své doby se zařadil Jan Jessenius, který provedl v české metropoli první veřejnou a tiskem dokumentovanou pitvu lidského těla. Pocházel z uherské šlechtické protestantské rodiny, narodil se ve slezské Vratislavi a vystudoval v Padově. Stal se osobním lékařem saského vévody a profesorem lékařství a chirurgie. Později působil též jako rektor pražské univerzity a byl významným činitelem během českého stavovského povstání.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Pětidenní pitvu těla popraveného muže zahájil Jessenius ve čtvrtek 8. června 1600 v Rejčkově koleji u kostela svatého Štěpána Menšího v Praze na Starém Městě. Zhlédlo ji přes tisíc vědychtivých lidí, ať již vzdělanců nebo pouze zvědavých měšťanů a učenců.

Jessenius se na jejím počátku omluvil, že se pitva koná v létě, a tudíž ji bude doprovázet nepříjemný puch. Asistoval mu pražský lékař, humanista a lékárník Adam Zalužanský ze Zalužan. Popis pitvy zpracoval Jessenius ve spise Anatomiae Pragae Anno M.D.C. abs se solenniter administratae historia, který vydal v saském univerzitním městě Wittenbergu. Řečeno dnešním jazykem, jednalo se o čtivou a poutavou popularizační knihu, ve které se autor vyvaroval uvádění mnoha odborných termínů, aby ji zpřístupnil laické veřejnosti. Její vědecký přínos pro anatomické poznání byl minimální.

Stíhací složka britského Královského letectva si během druhé světové války získala mimořádnou pověst. Západoevropská kampaň na jaře 1940, letecká bitva o Británii, ofenziva přes průliv La Manche, podpora vylodění v Normandii a následné taktické operace během tažení do vlastního Německa či boje v severní Africe a ve Středomoří. To jsou některé příklady bitev, kterými stíhači RAF a jejich kolegové z dominií a z okupovaných evropských států prošli v letech 1939–1945.

Rotace pilotů

Královskému letectvu se od úvodních porážek a krizí podařilo postupně zvyšovat úroveň výzbroje, početní stavy a následně i kvalitu letového personálu. Jedním z důležitých prvků, o které se opíralo fungování válečného RAF (a to nejen jeho stíhací složky), představoval turnusový systém nasazení letců. Jednalo se o pragmatické opatření zvyšující životnost vycvičeného létajícího personálu a tím také bojeschopnost celého stíhacího letectva.

V kostce šlo při turnusové rotaci o to, že po bojovém nasazení piloti strávili nějaký čas odpočinkem, věnujíce se týlovým úkolům. Zároveň od začátku svého bojového angažmá věděli, jak velká zátěž (v počtu operačních hodin) je čeká, což mělo pozitivní dopad na jejich morálku. Během odpočinku pak nezřídka působili jako instruktoři v leteckých školách a u operačních výcvikových jednotek (OTU). Nabyté zkušenosti tedy mohli předávat svým žákům a zvyšovali tak kvalitu letectva jako celku. 

Ve vzduchu i na zemi

Bojová činnost stíhacích pilotů byla tvrdá. Opakované akce s sebou přinášely adrenalinem naplněné okamžiky, stres a fyzické vyčerpání. Zejména na britských ostrovech u Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command) stály v brutálním rozporu vzdušný boj a relativní bezpečí stálých dobře vybavených letišť: dynamická akce, kdy o životu a smrti rozhodovaly vteřiny – a hned vzápětí návrat do relativního bezpečí základny s výhledem na večerní vycházku, setkání s civilisty, rande s dívkou. Lidská psychika je odolná, ovšem má své limity.

Podle povahy letce se tak dříve či později dostavil strach ze smrti či zmrzačení. Riziko ztráty života bylo u letectva všudypřítomné. Co se týče stíhačů umístěných na mateřských ostrovech, v letech 1939 až 1945 padlo 3 690 pilotů a členů osádek, dalších 1 215  mužů utrpělo těžké zranění a 601 nepřítel zajal. Tyto ztráty přitom odpovídaly stavu 250 až 260 kompletních perutí! Velení Královského letectva se začalo problematikou ztrát, bojové únavy a celkového zhroucení morálky zabývat vcelku brzy, neboť bylo evidentní, že válka hned tak neskončí a je nutné pečlivěji hospodařit s letovým personálem.

Řešení ztrát 

Britové si tuto skutečnost naplno uvědomili podstatně dříve než Němci, mající velmi dlouho pocit, že je konečné vítězství na dosah, a proto tomu přizpůsobili práci s lidskými zdroji. I tak však byla až do začátku roku 1942 situace co do délky služby fakticky podobná u RAF i Luftwaffe. V obou letectvech se nacházeli piloti, operačně sloužící prakticky od počátku války, jejichž jediný odpočinek spočíval v menším počtu krátkých dovolenek. Ještě na začátku roku 1942 u Královského letectva fakticky záleželo na veliteli perutě, veliteli letky, perutním, popřípadě staničním lékaři, aby vyhodnotili příznaky bojové únavy u řadových letců (pokud si jí vůbec všimli) a zajistili jejich dočasné stažení ze služby.

Pokračování: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (2)

Pokud to nestačilo, postarali se o převelení daného pilota k jiné činnosti. Pro muže neschopné letové služby z psychických důvodů se od roku 1940 vžila letectvem definovaná kategorie LMF (Lack of Moral Fibre, nedostatek bojové morálky). Vyřazení pilota z letové činnosti z tohoto důvodu s sebou ovšem přinášelo stigma jak pro nemocného, tak pro velitele i jednotku – pokud se takových případů objevilo více, velení se obávalo možné „epidemie LMF“. 

V poslední době často vídáme roboty všech velikostí a tvarů, kteří se dovedou autonomně pohybovat a také se sami navigují. V naprosté většině případů k tomu využívají satelitní navigaci pomocí systému GPS. Francouzští vědci a inženýři teď ale vyvinuli robota, který se bez GPS klidně obejde.

Nový robot se jmenuje AntBot a dělá čest svému jménu. Je totiž šestinohý a naviguje se jako mravenec. Jeho tvůrci se inspirovali u speciálního navigačního systému pouštních mravenců rodu Cataglyphis. Tito mravenci se mohou pohybovat ve vzdálenosti několika set metrů od svého hnízda v náročném pouštním prostředí, a přitom se neztratí.

TIP: 3D tištěný robot s měkkými končetinami zvládne obtížný terén

Většina mravenců se naviguje tak, že sleduje feromonovou pachovou stopu. Jenomže mravenci rodu Cataglyphis žijí v poušti, kde se feromony velmi rychle vypaří. Takže na to musí jinak.

K orientaci využívají dvě věci – polarizované světlo na obloze, které vidí bez ohledu na počasí a odhad ušlé vzdálenosti počítáním kroků a také zrakem. 2,3 kilogramu těžký AntBot to dělá velmi podobně a naviguje se velmi přesně. Jednoho dne by se podobní roboti mohli autonomně pohybovat obtížným terénem a pomáhat v místech, kde je GPS navigace nedostupná nebo nepraktická.

Spontánní změny pohlaví představují v říši zvířat spíš vzácný úkaz, nicméně existují. Příkladem může být drobná rybka klaun očkatý, jejíž samci se v případě nutnosti dokážou proměnit v samičku. K podobnému procesu dochází i u slepic, ačkoliv transformace pohlaví není v tomto případě zvířeti prospěšná.

Změnu pohlaví umožňuje slepičí anatomie: Kuře ženského rodu má běžně funkční jen levý vaječník. V embryonálních stadiích jsou však – stejně jako u všech ptáků – přítomny dva pohlavní orgány: levý vaječník a gonáda. Právě ta se může později vlivem hormonů vyvinout jak ve vaječník, tak ve varle, nebo dokonce v kombinaci obou. Obvykle se zmíněný orgán vůbec neprobouzí, za jistých okolností se však aktivovat může: například objeví-li se u ptáka cysty, nádory či jiné nemoci způsobující poruchy levého vaječníku. A pokud se utvoří varle, slepice se změní v kohouta.

TIP: Ani žena, ani muž: Co přesně znamená spojení „třetí pohlaví“?

Typická proměna zasahuje chování i fyzické vlastnosti. Samička začne sílit a mohutnět, zvětší se jí vole, naroste jí tmavé peří a na hlavě se objeví kohoutek. Výsledkem je pak samec, ovšem sterilní. Transformace se přitom odehrává pouze ze slepice na kohouta, opačným směrem se ji nikdy zachytit nepodařilo. Podle odborníků se popsaný proces vyskytuje velmi vzácně, asi jen v jednom případě z deseti tisíc. 

Pro Lékaře bez hranic pracujete už čtvrtým rokem jako logistik. Co všechno vaše pozice obnáší? 

Ten pojem je možná trochu zavádějící. Protože mimo dopravu a skladování, kterými se zabývají logistici třeba v Evropě, se starám o milion dalších věcí: počínaje zajišťováním bezpečnosti přes starost o elektronická zařízení, jako jsou počítače a vysílačky, až po shánění aut… Ale jde například také o obstarání elektrické energie, pitné vody a veškerého technického zázemí pro naše zdravotnické aktivity. 

Jak vypadá organizační struktura Lékařů bez hranic?  

Lékaři bez hranic fungují na bázi takzvaných operačních center: Je jich pět a nacházejí se v Paříži, Bruselu, Amsterodamu, Barceloně a Ženevě. Jde o takové základny, jakési obrovské kanceláře se spoustou lidí, odkud se řídí operace po celém světě. Dál máme řadu poboček, jejichž úkolem je nábor nových pracovníků, vybírání finančních darů a informování veřejnosti o tom, co se děje v zemích, kde pomáháme. Vlastní lékařské projekty se pak odehrávají ve více než sedmdesáti státech, přičemž celkový počet mezinárodních pracovníků v jedné zemi se může blížit i stovce. Je však třeba zdůraznit, že všude působí ještě až desetkrát víc místních zaměstnanců.

Jak se vybírají destinace, kam pojedou Lékaři zasáhnout? 

Jak jsem zmínil, působíme ve více než sedmdesáti zemích, takže když se někde něco stane, většinou už fungujeme poblíž. Do postižené oblasti následně zamíří průzkumný tým neboli exploration team, který se skládá z koordinátora, zdravotníka a obvykle i z logistika: Ti potom přímo na místě zjišťují, co se tam děje. V rámci relativně přesné analýzy se určuje, kolik osob je v nebezpečí, jaká rizika jim hrozí a jaká je kapacita místních autorit. Pokud by se totiž o problém dokázala postarat lokální vláda, je zbytečné, abychom tam jezdili my. Na základě průzkumu se sestaví dokument a zašle se do konkrétního operačního centra, kde se rozhodne, zda se mise uskuteční, nebo ne. Celý proces může trvat dny, někdy i týdny. 

Konečné schválení má na starosti nějaká komise? 

Nejedná se přímo o komisi, ale o tým označovaný jako emergency neboli pohotovostní buňka. Ta reaguje na náhlé změny a katastrofy a rozhoduje, kam svoje snahy zacílí. V každém operačním centru přitom existuje hned několik buněk – například v Ženevě je jich pět operačních plus jedna pohotovostní. Těch pět „běžných“ se stará o projekty, které už běží: Působí v oblastech dlouhodobě, a na potenciální pohotovost jsou tedy do jisté míry připravené. Pohotovostní jednotka funguje v případě náhlých katastrof, neočekávaných konfliktů a podobně.  

Z čeho se všechny mise platí? 

Lékaři bez hranic jsou nezisková organizace, takže jde z drtivé většiny o příspěvky dárců. Třeba loni jsme globálně získali 96 procent zdrojů od soukromých osob, zatímco od institucí se jednalo jen o necelá dvě procenta. Česká kancelář dokonce obdržela od soukromých dárců sto procent financí. Jelikož Lékaři bez hranic vyznávají princip nezávislosti, nepřijímáme žádné prostředky od subjektů, které by nám mohly potenciálně „mluvit“ do toho, jaké aktivity a kde přesně máme provádět. Vylučuje to tedy politické činitele, ale třeba i těžařské společnosti, producenty zbraní a podobně. Nebereme peníze ani od výrobců léků: Šlo by totiž o velký střet zájmů v otázce, kolik a jakých farmak nakupovat. 

Dá se říct, kolik stojí jedna mise? 

U jednotlivých projektů se samozřejmě rozpočty liší, záleží na mnoha okolnostech. Rámcově se pohybujeme v jednotkách až desítkách milionů eur za misi v jedné zemi na rok. Když jsem skládal rozpočet za logistickou část našeho projektu v Iráku, překvapilo mě, že nejvíc se utratilo za HR (Human Resources neboli lidské zdroje, pozn. red.), respektive za platy místních lidí, kteří s námi spolupracovali. Když potřebujete koupit auto, jedná se o nějakých pětadvacet tisíc dolarů, léky jdou do stovek tisíc. Ale každý měsíc navíc platíme místní spolupracovníky v zaměstnaneckém poměru, kteří tam normálně chodí do práce – a to byl vůbec nejvyšší náklad. 

Zapojení místních se mi velmi líbí. Většinou totiž pomáháme v zemích, kde je běžný život nemožný, nebo minimálně ztížený: ať už válkou, přírodními pohromami, či špatnou politickou a ekonomickou situací. To, že tamním lidem dáme práci a plat plus další věci jako školení a pojištění, znamená, že nepřímo přinášíme pomoc nejen zdravotnickou, ale i sociální. 

Stává se, že některá země vaši pomoc odmítne? 

Stává se to. Podle mezinárodního práva nemůžeme jen tak někam „naběhnout“, začít tam zkoumat situaci a něco podnikat. Všechno se musí odehrát na legální bázi, většinou na pozvání vlády, což samozřejmě platí nejen pro Lékaře bez hranic, ale pro všechny humanitární organizace. Nejde navíc pouze o povolení vlády ke vstupu, nýbrž také o řadu povolení na lokální úrovni. Mám osobní zkušenost s Irákem, kde jsme museli obstarat mnohá administrativní schválení a stovky razítek pro dovoz léků z ciziny, což vyžadovala tamní agentura pro kontrolu léčiv. A k samotnému pohybu po zemi jsme potřebovali další povolení… 

I proto, že všechno musí proběhnout zcela legálně, někdy pomoc trvá. Nejjednodušší by sice bylo přijet do oblasti s kamionem a okamžitě začít pracovat, ale tak to bohužel nefunguje. Právě administrativní překážky, které je třeba překonat, patří někdy v rámci mise k těm nejtěžším. 

Jak na příchod Lékařů bez hranic reagují místní? 

Zpočátku někdy s nedůvěrou. Pokud nás neznají, mohou mít dojem, že se u nich najednou objevili nějací cizinci v bílých tričkách s logem a nikdo přesně neví, co tam dělají. Už jsme čelili nařčení ze špionáže, z nezákonného odebírání krve nebo z obchodu s orgány. A když v Africe propukla epidemie eboly, místní se na zdravotníky ve speciálních ochranných oblecích skutečně dívali jako na nějaké mimozemšťany, a dokonce se snažili jejich základnu podpálit. Ze začátku je tedy důležitá práce na přijetí lokální komunitou. Nakonec jsme si ale vždycky zvládli důvěru získat, což nám pak pomáhá i v dalších projektech v dané oblasti či zemi. 

Jak vypadá běžný tým, který jede přímo do terénu? 

Každý tým má vedoucího projektu, který může, ale nemusí mít zdravotnický „background“. Občas jsou to prostě projektoví manažeři – lékařské vzdělání je samozřejmě výhodou, ovšem nikoliv podmínkou. Pak se jedná o vedoucího zdravotnického a logistického týmu a administrátora. Podle velikosti a zaměření projektu k sobě vedoucí zdravotnického týmu dostane další zaměstnance: například šéfku porodnice, chirurga, anesteziology, sálové či normální sestry, farmaceuta a další.  

V logistické sekci jsem měl například na posledním projektu čtyři logistiky: specialistu na vodu a kanalizaci, elektrikáře, odbornici na konstrukce a člověka, který se staral o chod logistických aktivit ze zdravotnického hlediska. Potom jsme měli k ruce ještě tým místních, což dělalo celkově asi sto padesát lidí. Dostali jsme k dispozici třeba patnáct místních řidičů, tým nákupčích, spoustu uklízečů a uklízeček, instalatéry… Lékařské projekty jdou často ruku v ruce s řadou dalších: Při tomto konkrétním jsme rekonstruovali místní pohotovostní oddělení ve stávající nemocnici a pak tam začal působit náš lékařský tým. 

Takže týmy Lékařů bez hranic zdaleka netvoří jen lékaři a sestry…

Přesně tak, v rámci zdravotnických a nezdravotnických profesí je to tak půl na půl.

Čím vším je nutné projít, než se člověk stane Lékařem bez hranic? 

Uchazeč musí splnit hned několik podmínek, aby se vůbec mohl přihlásit. Musí mít odborné vzdělání, například odborní lékaři potřebují atestaci, všeobecní lékaři alespoň dva roky praxe. U profesí typu logistik se vyžaduje nejen technické vzdělání, ale i praxe s vedením týmu: Jednoduše nestačí být dobrý na počítače nebo na vodu a hygienu – daný uchazeč musí také umět jednat s lidmi, protože pak řídí třeba dvacetičlenný tým. Dál se vyžaduje znalost světového jazyka: Angličtina představuje minimum, francouzština obrovskou výhodu. Řadu našich projektů v Africe totiž tvoří frankofonní mise. Hodí se i španělština, portugalština nebo ruština. Samozřejmě je nutná časová flexibilita a ochota vycestovat.

A samotné výběrové řízení? Jak těžké je v něm uspět? 

Musel jsem absolvovat náročný výběrový proces trvající celý den. Zahrnoval pohovory, testy, cvičení na týmovou spolupráci a další. Poté si operační centrum dalo zhruba týden na rozmyšlenou, než se ozvalo s tím, kdo uspěl. Nás se sešlo při výběru asi šest, ale vím, že minimálně jeden dostal vyrozumění, že se na danou práci nehodí.

Jak účastníci misí bydlí? 

Ubytování se v závislosti na místě docela liší. Na některých afrických misích se například bydlí v tradičních chatrčích z hlíny, kam bohužel občas lezou hadi a další havěť. Naopak v Iráku nebo na Ukrajině mívá ubytování v jistých ohledech dokonce vyšší standard než u nás. 

Na bydlení se obecně hodně dbá. Práce je totiž velmi náročná: Například v Iráku člověk pracuje v neznámém prostředí, s teplotami v rozmezí 45–50 stupňů, kde je velmi prašno. Když pak po dvanáctihodinové směně skončí, je fajn přijít domů, dát si sprchu, zapnout klimatizaci. Krátkodobě lze samozřejmě vydržet i v horších podmínkách, ale pokud máte v místě pobývat třeba půl roku, začne to být hodně únavné. Jde prostě o to, aby se naši zaměstnanci mohli soustředit na práci a pak si odpočinout. 

Je nějaká minimální doba, na kterou musí člověk vycestovat? 

Záleží na profesi. Pro logistiky je první mise většinou půlroční. Člověk na ni jede jako zelenáč, dva měsíce se učí a teprve potom začne projektu něco přinášet. Mě osobně poslali poprvé do Iráku, ale do relativně klidného projektu. Když se řekne uprchlický tábor pro 43 tisíc lidí, zní to docela divoce. Ale jelikož už jsme měli zaškolený tým místních, šlo o jednodušší práci. K ruce jsem dostal například velmi zkušeného pomocníka Ahmeda, kterému jsem zpočátku jen podepisoval papíry – zvládl by to tam i sám. Takže tuto pozici bych nazval tréninkovou. Až po dvou měsících už jsem věděl, co dělat, jak vylepšovat. Čím je potom člověk zkušenější, do tím hlubší vody ho hodí. 

Znamená práce Lékařů bez hranic velký nápor na psychiku? 

Určitě ano. Nejedná se však jen o to, co tam člověk vidí – počínaje podmínkami uprchlíků až po malé nemocné děti. Jde i o jiné faktory: Například žijete půl roku s šesti lidmi v uzavřeném domě. Spolubydlící si nevybíráte, prostě vám je tam pošlou a musíte s nimi vyjít.

Takže existují lidé, kteří misi nezvládnou a skončí? 

Stává se to. Někdo přecení síly nebo mu nesedne prostředí. Pamatuju si, že na jednu misi přijela zkušená finanční administrátorka, starší paní. Vstoupila však do projektu, který se teprve rozjížděl a kde rozhodně nebyl ubytovací komfort, o němž jsem mluvil. Spali jsme po třech či po čtyřech v jednom pokoji a nemohli jsme chodit ven, protože město ještě nebylo z bezpečnostního hlediska plně zmapované. Paní řekla, že netušila, do jakých podmínek půjde, a další den zas odjela. Občas také začínající pracovníci očekávají od projektu dobrodružství a že budou zachraňovat svět. Jenže místy práce spočívá hodně v administrativě a stane se, že člověk třeba dva týdny čeká na vízum nebo na povolení a nemůže dělat vůbec nic. A někdo to prostě „zabalí“.

Jak vypadá typický pracovník Lékařů bez hranic, dá-li se podobným způsobem zobecňovat? 

Je to genderově, národnostně i věkově dost vyvážené. Jde o lidi zhruba od pětadvaceti do padesáti let, nebo i starší. Je velmi důležité, aby si člověk uměl účast na misích sladit s rodinou, případně s tím, co očekává od života. Někdo například děti nechce a tím je pro něj situace vyřešená. Někdo má partnera, který dělá podobnou práci. Jiný je single, takže nemusí řešit nic. 

Jak dlouho lze tak náročnou práci vykonávat? 

Asi jen padesát procent lidí se vypraví na druhou misi, tu třetí pak zvládne pouhých dvacet nebo třicet procent. Takže HR oddělení po celém světě mají neustále plné ruce práce – jak se starostí o ty, kteří vydrželi, tak se sháněním a zaučováním nových. Potkal jsem i pár takových, kterým říkáme „dinosauři“, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Je jim třeba přes osmdesát a u organizace působí několik desítek let. Zažili přitom i mise, kdy ještě moc nefungoval internet ani mobilní telefony.

Jezdí pracovníci opakovaně do stejných zemí, nebo destinace střídají? 

Záleží na situaci i na každém člověku. Já osobně jsem se „zasekl“ na Blízkém východě – byl jsem tam už pětkrát. Někdo ovšem jede na jedno místo, ale pak se tam nechce vrátit a raději poznává další oblasti. Můj kolega chirurg Tomáš Šebek zas razí zásadu, že se po čase do dané lokality vždycky vrátí. Je pro něj zajímavé sledovat vývoj projektu s určitým časovým odstupem. 

Kdy a za jakých podmínek se mise ukončují?

Když se konkrétní projekt otevírá, počítá se s tím, že se jednou i zavře. Jsme pohotovostní organizace a snažíme se zaměřovat na největší problémy na počátku, tedy ve chvíli, kdy ostatní organizace nebo místní vlády a autority ještě nedokážou reagovat. Už v rámci otevírání projektu tudíž existuje takzvaná exit strategy neboli odchodová strategie, která obsahuje ukazatele indikující jeho ukončení. Ne že by se pak všechno zavřelo, pacienti museli opustit nemocniční lůžka, sbalili se stany a sbohem. Snažíme se prostě projekt předat dál – například místnímu ministerstvu zdravotnictví, což je většinou náš nejbližší partner. 

Každopádně uzavírání projektu bývá většinou dost emotivní, a to nejen pro nás, ale i pro místní, kteří na něm pracovali třeba pět let. Z personálního hlediska se jim snažíme pomoct: Například když se projekt předává ministerstvu zdravotnictví, posíláme tam seznam všech našich spolupracovníků, včetně osobních doporučení.

Kdo se na misích stará o vaši bezpečnost? 

Lékaři bez hranic zásadně nepoužívají zbraně, a to ani zprostředkovaně ve smyslu, že bychom si najali lidi, kteří by nás chránili. Po zbrani nesáhneme ani v sebeobraně. Do našich nemocnic nikdo nesmí se zbraní vstupovat: U zdravotnických center i základen máme vždy ceduli s přeškrtnutým kalašnikovem a také někoho, kdo bojovníkům či vojákům vysvětluje, že zbraň opravdu nemohou mít s sebou. Nakonec si na to všichni zvyknou a respektují to. Právě tato otevřenost nás chrání víc, než kdybychom se schovávali v nějakých bunkrech. Samozřejmě to ale neplatí stoprocentně – například před dvěma lety vybombardovali naši nemocnici v afghánském Kundúzu. 

Řekl byste, že vás práce pro Lékaře bez hranic změnila? 

Osobnostně určitě v tom, že jsem získal větší nadhled a především rozhled. Vždycky jsem se snažil hodně číst, zajímat se, ptát se, cestovat. A tato zkušenost je neocenitelná. 

Jsou návraty domů těžké? 

I na misi se snažím udržovat kontakt s rodinou, přáteli. Existuje však i další věc, na kterou nás upozorňovali: Když jede člověk na misi, obvykle se připravuje na určitý kulturní šok. Ten pak většinou zvládne, právě proto, že ho očekává. Pak se ovšem za půl roku vrací domů a myslí si, že to tam bude úplně stejné. Víceméně to tak je, jenže člověk sám se hodně změní. A pak zažívá to, co psychologové popisují jako obrácený kulturní šok. 

Zatímco Evropou létaly telegramy o vyhlašování válek, budoucí hrdina Josef Švec odpočíval na dovolené u Černého moře a sotva mu dovolená skončila, sbalil se a oklikou přes místo svého učitelského působiště v Jekatěrinodaru se vydal do staroslavného Kyjeva, kde se formovala Česká družina. Společně s Josefem Švecem se do Kyjeva dostavilo několik set dobrovolníků – mnohem více, než se očekávalo. Dobrovolníci České družiny se rekrutovali ze dvou sociálních skupin. 

Česká družina

Byli to zaprvé Češi usedlí na Volyni, mnohdy již druhá generace těchto vystěhovalců. Kromě jasného vlasteneckého motivu u nich lze nalézt i sebezáchovné motivy. U přistěhovalců (tedy stále vlastně cizinců) panovala obava, že je ruské úřady nechají vystěhovat a budou jim konfiskovat majetek. Tato obava se záhy začala naplňovat, a proto můžeme předpokládat, že někteří volyňští Češi narukovali k Družině v touze prokázat vlastní proruské smýšlení a zastavit tak policejní perzekuci vlastních rodin.

Druhou skupinou byli takzvaní noví Češi. U nich též nalézáme sebezáchovné strategie – v případě nevstoupení do Družiny bývali tito cizí státní příslušníci (toho času na Rusi za prací) odvezeni do vzdálených koutů carské říše a tam internováni. I přesto však bylo hlavní motivací pro vstup do České družiny vlastenectví; u prvních dobrovolců lze uvažovat i o jisté míře spíše citového než intelektuálního rusofilství, případně slavjanofilství. 

Novodružiníci

Radikálnější část českého hnutí v Rusku toužila po vytvoření masivnější vojenské jednotky. V tomto případě nebylo lepší zásobárny branců než v přívalu zajatců české a slovenské národnosti, případně v ohromném množství těchto zajatců již umístěných v lágrech na Sibiři a v jižním Rusku. Politická jednání s carskými úřady nebyla jednoduchá. Carští generálové se báli, že vytvoření velkých formací z nepřátelských zajatců se ukáže být hned dvojitou potíží: považovali to za porušení válečných zvyklostí a báli se, že nepřítel sáhne po podobné zbrani. Současně se objevovala nedůvěra k československému hnutí a jeho cílům.

Prvním hmatatelným výsledkem bylo šalamounské rozhodnutí, které povolilo Čechoslovákům verbovat nové bratry mezi zajatci na frontě a v přifrontovém území. Proč šalamounské? Ten, kdo rozhodnutí navrhl, dobře chápal psychologii. Kolik mužů bylo ochotno se přihlásit do nového boje ihned po tak obvykle traumatizujícím zážitku, jakým bylo bojové střetnutí a zajetí?

Legionáři očekávali, že nábor jim přinese tisíce nováčků, jejich ruští kritici doufali v pouhé jednotlivce, maximálně desítky. Realita neuspokojila ani jednu stranu. Zuřivě agitujícím legionářům se přihlásilo asi 400 mužů. Ti byli koncentrováni v oblasti Tarnówa a získali označení novodružiníci. Téměř ihned se však vynořilo několik problémů. Šokem byl zejména závěr výcviku, kdy důstojníci začali povzbuzovat novodružiníky, aby se přihlásili do bojové služby na frontu. Novodružiníkům totiž kdosi lživě tvrdil, že nebudou muset bojovat. Nemalé množství takto zrazených jednotlivců proto opustilo jednotku ještě před slavnostní přísahou a bylo odesláno do zajateckých táborů.

Zajatecká masa

Složitá politická jednání pokračovala během roku 1917 i po únorové revoluci, kdy se zdálo, že se stavidla otevřou a Čechoslováci budou moci na frontě agitovat a nové dobrovolce z řad zajatců přijímat bez omezení. To se nestalo, ruská nedůvěra k českému „národnostnímu šovinismu“ zůstávala velká. Budování jednotek ale i tak pokračovalo – vznikla československá brigáda a generál Jaroslav Červinka budoval na Ukrajině základy nejdříve divize a posléze armádního sboru o dvou divizích.

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

K zásadní změně došlo na začátku léta 1917. Jedním z impulsů k povolení masového náboru byl úspěch brigády u Zborova (2. července 1917), po němž nový předseda vlády A. F. Kerenskij ustoupil z pozice odporu proti Čechoslovákům. Současně v té době probíhala úspěšná kampaň mezi zajatci v táborech. Proto se v okamžiku oficiálního povolení začaly hrnout do táborů na Ukrajině tisíce a tisíce bývalých zajatců.

Nebylo snadné rozhodnout se v zajateckém lágru, proč vstoupit do někdy až podezřelé organizace toužící po vzniku samostatných Čech (posléze Československa). Ke klíčovým motivacím patřil opět apel na vlastenectví, také jakýsi peer-to-peer pressure, tedy touha po začlenění se do určité skupiny. Muži obvykle nevstupovali do legií jako jednotlivci, ale ve skupinách.

Mohlo jít také o sebezáchovné důvody, podmínky v lágrech byly totiž tragické. Prvním stupněm odbojové práce v lágru bylo založení zajatecké organizace, která platila národní daň, připravovala osvětové akce a kladla si za cíl bylo vypravit transport dobrovolníků do vojska. Proti nim stávali takzvaní „rakušáci“, tedy loajální Češi nadále věřící v existenci Rakouska-Uherska, jiné národnosti (Maďaři, Němci) a gigantickým problémem se ukázali být Rusové. Ti mnohdy nevěřili motivaci dobrovolníků a trestali je za jejich přesvědčení. Zvláštní kapitolou pak byli „germanofilové“, tedy Rusové obvykle německého příjmení a někdy i židovského původu.

Automobil Java 750 dnes patří mezi hlavní „taháky“ Národního technického muzea v Praze. V roce 1935 – tedy v době, kdy Československo udávalo směr některých odvětví světového průmyslu – dokázal porazit všechny konkurenty věhlasných značek. Stalo se tak v závodě 1000 mil československých, který znal celý svět. U trati tehdy fandily statisíce diváků a další vydrželi celou noc u rozhlasových přijímačů. 

S rychlostí neomezenou 

V Opletalově ulici v Praze se řadí zhruba 90 dvoustopých skvostů s datem výroby do roku 1939. Ze stejného místa startoval 10. června 1933 první ročník klání inspirovaný závodem Mille miglia neboli „tisíc mil“, jenž se v Itálii jezdil už od roku 1927.   

„Jedním z důvodů založení závodu byla možnost prezentovat sériově vyráběné vozy té doby,“ vysvětluje Miroslav Krejza, ředitel klání obnoveného v roce 2007. Ke zrodu akce jistě přispěla i změna zákona o motorových vozidlech: Přestaly platit rychlostní limity z roku 1910 a od června 1932 se ve městech jezdilo rychlostí 35 km/h. Na okresních silnicích pak neměly osobní automobily ani motocykly žádné omezení. 

Šestnáct set kilometrů nonstop 

Jak urazit v roce 1933 po tehdejším Československu tisíc mil, tedy 1 600 km? Jednoduše: Dvakrát za sebou zdolat trasu Praha–Bratislava–Praha. Jezdilo se přes Kolín, Havlíčkův Brod (tehdy Německý), Jihlavu, Velké Meziříčí, Brno a Břeclav a závodníci absolvovali zmíněnou vzdálenost nonstop. 

Startovalo se odpoledne, a valná část trati se tak jela v noci. „Silnice byly v úplně jiném stavu než dnes. Například úsek od Malacek do Bratislavy tvořila prašná šotolinová cesta, kde závodníky trápil prach v očích,“ vysvětluje Krejza a dodává: „Tam, kde je to jen trochu možné, se snažíme původní trasu kopírovat.“ 

Znovuzrození legendy  

Navzdory stavu tehdejších vozovek auta při klání doslova svištěla. Vůbec nejvyšší průměrné rychlosti, přes 83 km/h, dosáhla v roce 1933 posádka Mucha–Urban ve voze Praga Alfa 1800 Roadster. O rok později bohužel Petr Mucha zahynul při tréninku na další ročník na silnici blízko Čáslavi. Dodnes tam má pomník. 

Závod 1000 mil československých se jel pod záštitou Tomáše G. Masaryka pouze třikrát. „Mimo první ročník to bylo ještě v roce 1934 a 1935, kdy bohužel akce skončila – z velké části proto, že na trati došlo k velké havárii,“ objasňuje Krejza. Přízeň prezidenta tehdy opadla a roli možná sehrál i fakt, že začaly vítězit vozy zahraničních značek. Každopádně šlo o tři hvězdné roky československého automobilového sportu. 

V roce 2007 se klání podařilo vzkřísit, především právě zásluhou bývalého závodníka Miroslava Krejzy. Dnešní akce se účastní vozy, které ji v minulosti skutečně absolvovaly. Je mezi nimi rovněž automobil Aero 750 Sport se startovním číslem 14, jenž vznikl slavnému závodu přímo na míru. 

Médúm je jedna z mnoha archeologických lokalit na území Dolního, tedy severního Egypta. Mezi ostatními ale vyniká pozoruhodnou velkou pyramidou. Odborníci se domnívají, že jde o druhou nejstarší pyramidu v Egyptě, která byla postavena po slavné stupňovité Džoserově pyramidě v Sakkáře. Snad byla původně určena pro Huniho, posledního faraona 3. dynastie a je tedy stará zhruba 4600 let.

TIP: Průzkum pyramid: Experti objevili teplotní anomálii ve Velké pyramidě

Pyramida v Médúmu je rozhodně neobvyklá a odborníci se nemohou shodnout, jak vlastně měla vypadat. Pyramidu vlastně jenom připomíná a místní lidé jí přezdívají „falešná pyramida“. Ke zvláštnostem této stavby se teď přidal nový nález hrobu asi třináctileté dívky, která byla pohřbena těsně vedle pyramidy. Vědci z nálezu vyvozují, že zde zřejmě měl být hřbitov.

Dávná teenagerka byla pohřbena se třemi malými nádobkami a zapečetěným papyrem, který se teď archeologové snaží rozluštit. Pozoruhodné je, že v hrobu dívky také byly dvě býčí lebky. Prozatím je záhadou, kdo byla ona dívka a proč byla uložena do hrobu s býčími lebkami právě zde.

V rámci experimentu dostávali krabi v jednom úkrytu slabý elektrický šok, druhý byl bez nástrah. Krabi automaticky vyhledávající tmavá místa zamířili při druhém vypuštění do nádrže opět k tomu úkrytu, který si vybrali poprvé – bez ohledu na to, zda v něm dříve dostali šok nebo ne. Ve třetím kole však změnili chování a začali si vybírat úkryt, v němž jim šok nehrozil. S přibývajícími zkušenostmi pak stačil jeden nepříjemný zážitek a většina krabů zalézala do bezpečí skrýše bez elektrických šoků.

„Je téměř nemožné dokázat, zda zvíře cítí bolest, ale existují určitá kritéria, na která se můžeme zaměřit,“ říká vedoucí výzkumu Robert Elwood z Queen's University v Belfastu. „A tady máme jedno z kritérií splněno.“ Elwood dále dodává, že pokud budou údaje konzistentní, může být vytvořen soubor důkazů o tom, že krabi bolest skutečně cítí. Tyto poznatky se vztahují i na jiné korýše.

Například rak poustevníček reaguje na elektrický šok tím, že opustí svou schránku, ačkoli se tak vystaví smrtelnému nebezpečí ze strany predátorů. Garnáti zase silně třou tykadly o sebe, když se dostanou do kontaktu s hydroxidem sodným. K tomuto chování nedochází, jestliže jsou nejprve ošetřeni lokálním anestetikem.

TIP: Proč se humři vaří zaživa a cítí při tom bolest?

Podle Elwooda by se výzkum měl v budoucnu vydat zase jiným směrem. Jelikož s bolestí přichází stresová reakce, měly by se napříště u korýšů zkoumat změny v hladinách hormonů a srdeční činnosti. Na nové důkazy by měl také reagovat potravinový průmysl, který dosud zacházel s korýši, jako by bolest cítit nedokázali.