Morálka byla u stíhací složky RAF převážně dobrá a někteří letci hledali možnosti, jak svůj „obvyklý“ operační turnus prodloužit. Jeden ze silných motivů představovala snaha zůstat ve známém kolektivu spolubojovníků, potřeba osvědčit se, či v případě stíhacích es dále hromadit sestřely. Bojových akcí se například také zúčastňovali dobrovolně někteří důstojníci mimo operační zařazení – třeba velitelé letišť. 

Veteráni i nováčci

V jihovýchodní Asii, tedy na velmi vzdáleném válčišti se ztíženou možností rotace personálu, se mohli piloti po skončení prvního turnusu dobrovolně přihlásit do druhého, nebo jim mohl být druhý turnus nařízen, pokud k tomu existovaly zvláštní důvody (pilot ovšem předtím musel projít patřičnou lékařskou prohlídkou).

V druhé polovině války fungoval turnusový systém velmi dobře. Zajistil stíhací složce RAF na britských ostrovech i v zámoří u operačních perutí vysokou kvalitu personálu. U všech sloužili vedle přiměřeného počtu nováčků také veteráni plnící druhý a někdy i třetí turnus. Tito muži vedli křídla, perutě, letky a často i roje, přičemž představovali skutečný tmel daných jednotek. 

Situace u nepřítele 

Klady i zápory turnusového systému přijatého RAF (a podle britského vzoru také americkým armádním letectvem) jsou často předmětem diskusí a celý koncept je často porovnáván s německým pohledem na věc, který turnusový řád neznal. U Luftwaffe stíhací piloti v zásadě sloužili v první linii, dokud nebyli zabiti, zraněni, či se nezhroutili. Na straně jedné to umožňovalo hromadit bojové úspěchy relativně malé skupině elitních pilotů (takzvaní Experten), kteří díky dlouhému nasazení postupně získali unikátní zkušenosti.

Tendence nasazovat při klesajících zdrojích právě tuto úzkou skupinu pilotů pak u Luftwaffe zvyšovala nerovnováhu, neboť mnoho průměrných či začínajících pilotů si v některých fázích bojového nasazení své jednotky téměř operačně nezalétalo. Extrémní podoby tato tendence nabyla kvůli nedostatku pohonných hmot na severoafrickém bojišti: celkem logicky tam opakovaně startovali do akcí nejzkušenější piloti, představující možnost nejefektivnějšího využití omezených zdrojů.

Nůžky se otevírají

Tak se prohlubovala nevyrovnanost personálu stíhacích útvarů ještě v době, kdy Jagdwaffe na první pohled dominovala a své protivníky ve stíhačkových střetech většinou porážela. Změna bojové situace v druhé polovině války, zejména nepřetržitá kampaň amerických strategických bombardérů, pak zastihla Luftwaffe nepřipravenou. Omezená rotace kádrů (Experten byli příliš nepostradatelní na to, aby je bylo možno uvolnit pro práci instruktorů) společně s malou předvídavostí velení prohlubovaly nesoulad mezi potřebami Jagdwaffe a možnostmi výcvikových a doplňovacích jednotek.

V okamžiku, kdy si Němci po příchodu Američanů na evropské vzdušné bojiště naplno problém uvědomili a pokusili se o nápravu množstevním rozšířením výcviku, museli současně jeho délku a intenzitu zkrátit kvůli rostoucímu nedostatku pohonných hmot. A tak v roce 1944 stála proti převaze spojeneckých vzdušných sil Jagdwaffe tvořená vedle stále se zmenšující elity „expertů“ létajících někdy doslova od září 1939, především početnými zástupy nedocvičených mladých pilotů, neschopných obstát v nesmírně tvrdých vzdušných střetech bez skutečně katastrofálních ztrát. 

Jasný cíl 

Britové dokázali do stejné doby postavit, co se práce s lidmi týče, lépe vybalancované vzdušné síly, s výhodnějším poměrem mezi zkušenými letci a nováčky. A to právě díky přijetí turnusového systému a využití bojově zkušených operačních letců během klidového období k výcviku u operačních výcvikových jednotek. Ne každý z nich byl samozřejmě dobrým leteckým učitelem, často však představovali inspirující vzory schopné nováčkům poskytnout informace a návyky z první ruky.

TIP: Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe

Patrně největší nevýhoda turnusů spočívala v tom, že časově omezené bojové angažmá neumožňovalo jednotlivcům (tedy především stíhacím esům) dosahovat tak vysokých skóre, jaká byla běžná u jejich protivníků. Toto negativum ovšem více než vyrovnávaly klady. Turnusový systém poskytoval pilotům RAF jasný výhled a cíl. Jeho délka byla stanovena tak, aby jej dokázali splnit i průměrní letci, a celý koncept měl pozitivní dopad na psychiku pilotů, šetřil jejich síly, zkvalitňoval výcvik a ve svém důsledku poskytl RAF výhodu ve velkém množství ostřílených pilotů schopných při akcích dobré spolupráce. 

Každý domov skutečně oplývá specifickým pachem, vnímá ho však pouze naše okolí, nikoliv my sami. Proč odér nemůžeme cítit, vysvětluje tzv. čichová adaptace: V jejím důsledku již po několika nádeších vůni domova zkrátka neregistrujeme. Ze stejného důvodu nevnímáme vlastní tělesný pach, svůj dech a po pár minutách ani parfém, který jsme použili.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Každý objekt v prostředí vysílá do okolí určité „vonné“ molekuly. Pokud je vdechneme, zachytí je některé z našich zhruba 15 milionů čichových receptorů a pošlou signál do mozku. Náš centrální orgán je, jak víme, „nastavený“ na nebezpečí, tudíž se zaměřuje na jakékoliv změny v naší blízkosti – od těch vizuálních přes zvukové až po pachové. Již po pár nadechnutích tak pozná, co je třeba dál řešit a co naopak může bezpečně ignorovat. Například vůni čerstvě řezaných květin vyhodnotí jako pěknou, ovšem nepředstavující riziko, takže na ni záhy zapomene. Naopak pach kouře signalizuje, že bude třeba něco zkontrolovat…

Ostraha letiště na ostrově Ťin-men se rozhodla zasáhnout proti „podezřele se pohybující“ starší dámě. Když ovšem příslušníci bezpečnosti šedesátiletou Tchajwanku zastavili, vyšla najevo šokující pravda: Pod sukní měla k nohám přilepeno celkem 24 drobných asijských pískomilů. Sice se bránila, že zvířata koupila v Číně a pašovala je domů pro známou, ale podle policie je penzistka spíš součástí pašerácké organizace a jejím úkolem bylo prověřit ostražitost letištního personálu. Tak či tak, nešťastnice byla zadržena a nebohé živočichy museli zvěrolékaři coby známé přenašeče nemocí utratit.

Když skončila druhá světová válka, rozhodla vláda osvobozené Československé republiky, že v novém státě nesmějí dál vycházet noviny a časopisy, které takzvaně sloužily okupantům, jinými slovy ty, jež byly vydávány v podmínkách Protektorátu Čechy a Morava. Z toho vyplýval závěr, že většina stávajících periodik musela buď svoji existenci ukončit, nebo změnit název a vyměnit redakci. Nové podmínky také stanovily, že veřejnost mohly oslovovat pouze tiskoviny vydávané celonárodními organizacemi, například politickými stranami, odbory či kulturními druženími.

Nástroj politiky

V důsledku toho mimo jiné došlo i k likvidaci všech dosud existujících humoristických časopisů, neboť také ony se provinily tím, že vycházely v době německé okupace. Místo, které se tím na trhu uvolnilo, vyplnilo nakladatelství Práce. Jeho zřizovatelem byla Ústřední rada odborů, kde hlavní slovo měli komunisté a jejímž předsedou byl Antonín Zápotocký. Ti rozhodli, že začnou vydávat nový „satirický“ časopis, který dostal název Dikobraz. První číslo vyšlo 25. července 1945 a od samého začátku šlo o politické periodikum.

Smrt vůdců 

Když se rozpadla protihitlerovská koalice, bývalí spojenci se změnili v úhlavní nepřátele. Sovětský svaz vedený Stalinem se začal připravovat na válečné tažení proti západní Evropě. Chystal se „zažehnout plamen socialistické revoluce“ také na Západě. Stalin byl přesvědčen, že sovětská armáda je silnější než všechna evropská vojska dohromady a věřil, že Spojené státy do konfliktu nezasáhnou. Podle představ sovětských stratégů mělo průmyslové Československo plnit úlohu zbrojní dílny a jednotkám komunistických států dodávat zbraně, tanky a letadla. Československá ekonomika se musela přeorientovat z výroby spotřebního zboží na budování zbrojovek a hutí. Tím však úkoly Československa nekončily: také ono muselo vybudovat silnou armádu a připravovat se na válku. Militarizace společnosti dosáhla takového stupně, že se začal projevovat nedostatek mužů ve výrobě a do práce byly ve stále větší míře povolávány ženy.

To vše samozřejmě znamenalo pro hospodářství malého státu silný otřes, s nímž se nedokázalo bez následků vypořádat. Komunistické Československo se počátkem padesátých let dostalo do hluboké krize ekonomické, sociální a nakonec i politické, z níž neumělo najít východisko. Životní úroveň pracujících se zhoršovala a dokonce mnozí z těch, kteří komunistickou politiku od roku 1945 podporovali a v roce 1948 pomohli KSČ k moci, teď začali pochybovat, zda se rozhodli správně. K dovršení všeho zemřel 5. března 1953 Josif Vissarionovič Stalin. Jeho smrt hluboce zasáhla všechny pravověrné komunisty na celém světě. A o necelé dva týdny později, 14. března 1953, zemřel Klement Gottwald, předseda KSČ a prezident Československé republiky. Dikobraz, jakkoli byl humoristickým, respektive satirickým časopisem, musel na obě události reagovat. 

Vlna odporu

Skoro okamžitě se začaly množit akty odporu vůči komunistickému režimu, k nejvážnějším patřil bombový atentát proti městskému výboru KSČ v městečku Hostinné, k němuž došlo 7. března 1953. Přibývalo také protikomunistických letáků, hanlivých nápisů a hesel. Za těchto okolností pokládalo vedení KSČ za nezbytné co nejrychleji situaci stabilizovat a nejvyšší stranické a státní funkce, uvolněné Gottwaldovým úmrtím, obsadit.

Již 21. března 1953 byl novým prezidentem Československa zvolen Antonín Zápotocký, zatímco řízením stranického aparátu byl ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ pověřen Antonín Novotný. Nové vedení strany a státu muselo řešit řadu závažných problémů hospodářských i politických, od dosud užívaných represivních metod ovšem ustoupit nehodlalo. Snad největší komplikace československé ekonomice působila rozbujelá fluktuace a absentérství. Představitelé KSČ neviděli jiné východisko, než zavedení drastických trestů pro všechny, kdo nepřišli bez omluvy do práce, případně se rozhodli z podniku odejít bez souhlasu jeho vedení. Přesvědčit dělníky o tom, že jde o správnou věc, měl pomoci také Dikobraz.

Druhým zásadním opatřením, k němuž nové vedení KSČ přistoupilo, byla peněžní reforma. Došlo k ní ve dnech 30. května a 1. června 1953. V průběhu reformy nahradily dosud užívaná platidla nové peníze, vytištěné v SSSR. Občané si je mohli vyměnit v různém kursu, stanoveném podle výše jejich hotovosti a úspor. Většina lidí měla právo vyměnit si nejvýše 300 Kčs v poměru 5:1, což znamenalo, že za svých 300 korun dostali pouhých 60 nových. Většina československých obyvatel tak přišla o všechny své úspory. Současně bylo zrušeno přídělové hospodářství a byl zaveden volný trh pro všechno zboží. Reforma vyvolala mezi lidmi opět velké pobouření a na řadě míst došlo ke stávkám a masovým demonstracím. Jedním z nástrojů, který měl přispět k uklidnění situace, byl opět Dikobraz a jeho „humor“. 

Krize režimu

Že nakonec nebylo použito tak drastických trestů vůči stávkujícím a demonstrantům, jakými hrozil především Zápotocký, mohli občané poděkovat Moskvě. Také tam po Stalinově smrti nastoupilo „kolektivní“ vedení, které nemělo zájem na vyostřování konfliktů v satelitních zemích, jejich představitele si zvalo do Kremlu a rozdávalo pokyny k dalšímu postupu.

TIP: Poválečný přídělový systém v ČSR: Stalin bránil pomoci ze Západu

Ani českoslovenští soudruzi tomu neunikli a v Moskvě se dozvěděli, co všechno musí změnit: postihy stávkujících a demonstrantů omezit na minimum, zrušit vyhlášku o boji proti absentérství a fluktuaci, snížit početní stav armády a omezit výdaje na zbrojení, zastavit připravené represivní akce proti římskokatolické církvi nebo učinit rozhodné kroky ke zvýšení životní úrovně pracujících. K tomu všemu a ještě k dalším opatřením do konce roku 1953 skutečně došlo. Komunistický režim tak podnikl první kroky k překonání hluboké krize, v níž se již několik let potácel. O tom se však ve sdělovacích prostředcích a tedy ani v Dikobrazu nepsalo.

Balikpapan by mohl být určitým zobecněním toho, co se děje na Kalimantanu. Velký přístav, odkud se vyváží petrolej, dřevo, uhlí... Tyhle těžební a výrobní společnosti asi nejsou tak docela místní, že?

Po formální stránce jsou často vedeny jako indonéské společnosti, ale většinou za nimi stojí výrazný zahraniční kapitál. Nejčastěji pak Malajsie a Čína. Ale řada je jich „původem“ také ze Singapuru, Indie, Jižní Koreje, Srí Lanky, Spojených států amerických nebo Kanady.

K tomu, co jejich přítomnost znamená pro přírodu, se ještě dostaneme. Zajímá mne však i to, jestli přinášejí více pracovních příležitostí místním lidem...

Není to tak jednoznačné. Přítomnost nadnárodních společností samozřejmě zvyšuje lokální zaměstnanost a dává lidem práci. Ale je to viděno jen našimi měřítky. A ty, upřímně řečeno, v Indonésii neplatí a jsou dost scestné.

Našli by tedy zdejší lidé stejné pracovní uplatnění, nebo by si mohli vydělat takové peníze, kdyby nebylo těžařských kolosů?

Než se tu ty velké společnosti objevily, živili se zdejší lidé zemědělstvím a rybářstvím. A uživili se poměrně dobře. S příchodem průmyslu se hodně věcí změnilo. Někteří vesničané skutečně získali práci v „našem“ slova smyslu, ale právě tak řada z nich o obživu přišla.

Co se v dříve klidném Balikpapanském zálivu tak najednou změnilo?

Půda je zabírána, řeky znečišťovány – a nejen v důsledku toho tradiční zemědělství a rybolov zaniká. Navíc se sem za vidinou práce stěhuje chudina, tedy lidé z oblastí, kde už tento „příchod civilizace“ proběhl, a kde nyní panuje velká nezaměstnanost a bída. Spousta nově příchozích pak zdejší situaci ještě víc komplikuje, a může dojít k eskalaci řady konfliktů, včetně těch etnických.

Takže příchod nové civilizace je důvodem zániku té staré?

Ano, Balikpapanský záliv je toho dobrým příkladem. V současné době tu expanduje obrovský průmyslový komplex, který ale znečištěním vody způsobil kolaps místního rybářství, a připravil tak o obživu více než tisícovku rodin žijících na pobřeží. Z nich ale ve zmíněném průmyslovém závodu pracují jen čtyři lidé. Zaměstnanost v celé oblasti tabulkově stoupá, ale je to dáno především imigrací z jiných průmyslových oblastí Indonésie. Jenže právě tak roste i míra chudoby zdejších obyvatel, a jejich nespokojenost s životními podmínkami. Není to regionální záležitost, něco podobného se odehrává po celém Kalimantanu.

Zdejší příroda má množství závažných problémů – především kácení lesů, naftaře a samozřejmě plantáže olejných palem. Lze vůbec sestavit žebříček potenciální nebezpečnosti jejich dopadu?

Největším problémem jsou dnes plantáže olejných palem. Kvůli těm se kácí obrovské plochy primárních i sekundárních pralesů hlavně v nížinách, to jest tam, kde se soustřeďuje i nejvíc biodiverzity Bornea. Další v pořadí je také těžba hnědého uhlí, a zakládání velkoplošných plantáží akácií pro papírenský průmysl. Samotná těžba dřeva, ať už legální či ilegální, zůstává velkým problémem hlavně v odlehlejších oblastech Bornea. A to z jednoho prostého důvodu – v dostupnějších lokalitách už bylo všechno cennější dřevo vytěženo.

Kácení dřeva už tedy není největší problém?

Na rozdíl od palmařského, hnědouhelného nebo papírenského byznysu se v případě těžby dřeva většinou jedná o selektivní kácení. Po vytěžení cenných vzrostlých stromů má les možnost, alespoň teoreticky, postupně regenerovat. V praxi k tomu ale obvykle nedochází, protože vytěžené lesy bývají velmi rychle osídleny, vyklučeny, a rozprodány. Často jsou pak předurčeny k přeměně v plantáže. A pak je tu ještě jedna opravdu velká hrozba, kterou představují lesní požáry. Ty jsou sice povšechně považovány za přírodní kalamity, ve skutečnosti ale za jejich původem stojí v převážné většině případů lidé. Důvody jsou různé, obecně ale platí, že riziko požárů vzrůstá s tím, jak do pralesa proniká těžba dřeva, zemědělství a osídlení.

Pojďme k tématu, které jste sám označil jako největší problém – palmový olej. Jak vlastně vypadá celý ten výrobní řetězec, respektive komu z něj plynou zisky?

Velká část peněz odplouvá do zahraničí, hlavně do Malajsie, Číny a Singapuru, ale pochopitelně, že část výdělku v Indonésii zůstává. Problémem je, že vzhledem k nezměrné míře korupce a počtu defraudací se ty peníze rozplynou někde v úrovni horních deseti procent obyvatelstva.

Copak si to místní nedokážou spočítat? Zůstane na Kalimantanu jen zdevastovaná půda a vyčerpaní lidé?

Hrozí to. Indonésané nemají právě sklony k dlouhodobému plánování a při jednáních dávají přednost penězům na ruku. Pokud jim někdo za jejich půdu nabídne pakatel peněz v hotovosti, rádi ji dnes prodají. Navíc příliš důvěřivě věří slibům – často jim někdo ten pakatel nabídne splatit až po první sklizni, tedy zhruba za sedm let. I tak rádi tu nabídku přijmou, jenže to už své peníze sotva uvidí. Odehrává se tu hodně podobných scénářů, a místní nejsou schopni se z nich poučit.

Jakou vlastně mají plantáže dlouhodobou prognózu? Jak dlouho můžou produkovat olej?

Kalimantan má velmi chudé půdy, takže je tu situace ještě o něco horší, než jinde. Palma olejná poskytuje největší výnos mezi sedmým a patnáctým rokem. V té době je to skutečně vysoce produktivní plodina. Výtěžnost na hektar má opravdu asi osmkrát vyšší než naše řepka olejná. Jenže v téhle etapě vyčerpá z půdy veškeré živiny, dokonce i podzemní vodu. Můžete tu vidět, jak vedle velkých plantáží vysychají řeky. Po maximálně osmileté špičkové úrodnosti celková míra produkce klesá, a strom mezi 25 až 30 lety pozvolna odumírá. Tím se zdejší plantáže liší od úrodnější Malajsie, kde se podaří ještě jeden cyklus produkce palmového oleje. Jenže na chudých a už vyčerpaných půdách Kalimantanu to není už možné.

To nezní moc nadějně. Co bude následovat?

To se právě teprve ukáže. Na Kalimantanu jsou palmové plantáže relativní „novinkou“, a jen málokterá plantáž zde dosáhla věku tří desítek let. Po počáteční expanzi plantáží zůstane jen neúrodná step bez jakéhokoliv hospodářského využití, snad jen s výjimkou těžby hnědého uhlí. Ta ale přináší své vlastní ekologické dopady.

Jak se tedy další rozvoj palmových plantáží podepíše na místní biodiverzitě?

Na to je snadná odpověď – prakticky všechny vzácné druhy zvířat a rostlin z míst obsazených plantážemi zmizí. Zůstane tu jen pár druhů – dikobrazi, divoká prasata, jelínci mundžakové. Tu a tam na zemědělsky obhospodařovanou plochu zabloudí sloni nebo orangutani, kteří už nemají možnost hledat obživu jinde. Ti jsou pak hubeni jako škůdci.

Copak tady nefunguje nějaká legislativní ochrana vzácných druhů, tak jako u nás?

Indonéské zákony jsou na první pohled překvapivě mnohem lepší a propracovanější než ty naše. Alespoň pokud jde o ochranu přírody. Problémem je jejich poněkud nešikovná formulace, s níž si umí dobrý právník pohrát a obejít ji. Primární je tu ale nezájem o jakékoliv prosazování práva, tedy zákonů. Jen ve skutečně malém procentu případů tu vůbec dojde k podání žaloby. A jsme zase u korupce, která je v Indonésii opravdu všudypřítomná, skoro každého si tu lze koupit.

Znamená to, že místní obyvatelé o ochraně přírody vůbec nic nevědí?

Není to zase až tak zlé. Zdejší lidé mají slušné povědomí o ochraně přírody a krajiny, řekněme tak na úrovni srovnatelné s Evropany. Jenže veřejné povědomí samo o sobě nestačí, zvlášť pokud chybí politická vůle.

Mají zdejší ikonické druhy nějakou naději na přežití?

Myslím, že ano, ale bohužel ne všechny. Velmi malou naději dávám třeba nosorožcům. Podobně špatně jako oni jsou na tom velké šelmy a také řada primátů. Na druhé straně věřím, že třeba orangutani nebo kahauové nosatí na Borneu přežijí, pokud se podaří stávající situaci zvrátit.

Jak to podle vašich vědomostí vypadá na dalších místech Indonésie, jako je Jáva, Bali a Nová Guinea. Odehrává se tam stejný scénář?

To by bylo úplně jiné povídání. Jáva a Bali se do kritické situace dostaly už v devatenáctém století, když tu Holanďané zavedli intenzivní zemědělství. To s sebou přineslo obrovský populační boom. Problém, který teď Jáva má, je tedy především přelidnění, a z původní přírody tu ve srovnání s Kalimantanem zůstalo jen velmi málo. Probíhá tu sice další odlesňování, ale už pomalejším tempem. Na Papui je proces deforestace oproti Kalimantanu o pár desítek let opožděn, ale vyhlídky do budoucna jsou velmi podobně neradostné.

TIP: Orangutani vyhnaní z ráje: Primáti, kteří musejí žít mimo prales

V klasických učebnicích astronomie se dočteme, že mezi kulovou a otevřenou hvězdokupou panují zcela zásadní rozdíly. V Galaxii se oba typy nacházejí v jiných oblastech: Kulové hvězdokupy tvoří součást tzv. kulového hala kolem hvězdného ostrova, zatímco otevřené se vyskytují výhradně v jeho disku.

(foto: APOD/NASA, Martin Pugh, CC BY-SA 4.0 + NASA, ESA, AURA/Caltech, CC BY 4.0)

Liší se také stářím: První zmíněné obsahují jedny z nejstarších hvězd v Galaxii, kdežto druhé se skládají z velmi mladých stálic, typicky do miliardy let věku. Další rozdíl se týká počtu hvězd – otevřené hvězdokupy jich čítají stovky, zatímco jejich kulové „kolegyně“ celé desetitisíce. Kulové hvězdokupy jsou navíc velmi stabilní, zatímco ty otevřené se volně rozplývají do prostoru.

TIP: Vědci objevili novou třídu temných kulových hvězdokup

Dlouho se soudilo, že se musí podstatně lišit i v jejich vznik. Současné vývojové modely však naznačují, že oba typy mají v tomto ohledu mnoho společného a že záleží jen počátečním nastavení zárodečné mlhoviny. Gravitační působení pak již udělá svoji práci a v závislosti na prvotních podmínkách vznikne buď otevřená, či kulová hvězdokupa.  

Prakticky všechny případy zákeřné rakoviny děložního čípku jsou vyvolány lidským papilomavirem HPV, což je vlastně skupina asi 150 různých virů, které se obvykle přenášejí při sexu. Ve skutečnosti se těmito viry během života nakazí většina lidí a obvykle jim nezpůsobí žádné problémy. Přesto se ale každoročně ve světě objeví asi 570 tisíc nových případů rakoviny děložního krčku.

Dobrou zprávou je, že v boji proti papilomavirům máme poměrně dobré zbraně - jednak je to pokročilá diagnostika, která dovoluje zjistit předrakovinný stav na děložním krčku, a pak také velmi účinné očkování vakcínou proti vybraným virům ze skupiny HPV.

TIP: Očkování funguje: Austrálie se stane první zemí bez rakoviny děložního čípku

Austrálie asi před rokem oznámila, že je připravena kompletně vymýtit lidské papilomaviry, proti kterým jsou k dispozici vakcíny a spolu s nimi i rakovinu děložního krčku. Vědci nedávno využili australskou zkušenost a namodelovali budoucí vývoj ve 181 zemích světa. Ve své studii došli k závěru, že pokud nepolevíme v očkování, na konci 21. století mohlo být celkem 149 zemí světa, tedy 82 procent ze všech států, bez rakoviny děložního krčku. To by znamenalo mnoho milionů zachráněných životů.

Pokud zahájíte den v Londýně typickou snídaní, vězte, že ne každý tento „kompletní infarkt“ – jak říkají místní s ironií sobě vlastní – zvládne. Ve vybraných podnicích si můžete ranní porci objednat celý den a skládá se většinou ze smažených vajec, klobásky, anglické slaniny, rajčat, fazolí, hub a bramborových kroket. K tomu se někdy nabízí plátek tzv. black puddingu, což je pochutina na způsob našeho jelítka, a samozřejmě pár dozlatova opečených toustů. 

Popsanou snídani i s kávou, pomerančovým džusem nebo černočerným čajem si objednáte třeba v Regency Café. Podnik leží nedaleko nádraží Victoria a najíte se tam spolu se studenty, dělníky i vysoce postavenými manažery. Otevřel už v roce 1946 a dnes patří mezi pět nejlépe hodnocených restaurací ve městě, čemuž odpovídá i délka front, ale nikoliv výše cen. 

Od vykopávek po graffiti

National Gallery, galerie Tate Britain a Tate Modern, British Museum nebo Victoria and Albert Museum představují umělecké instituce, kde hodina na prohlídku rozhodně nestačí. Nejde jen o to, že tamní proslulé sbírky zahrnují neslavnější díla historie. Britové totiž umějí zmíněné skvosty také skvěle a poutavě prezentovat. Nezáleží na tom, zda si chcete prohlédnout proslulé Slunečnice Vincenta van Gogha, Degasovy křehké baletky nebo sarkofágy ze starověkého Egypta. Vždy vás čeká nádherně zpracovaná expozice, jež počítá s tím, že si ji prohlédne znalec, laik i rodina s dětmi. 

Programy pro nejmenší návštěvníky si mimochodem často zamilují také dospělí. Obnášejí třeba vpisování vět do bublin, skrz které pak promlouvají postavy na obraze ve zcela nových a vtipných kontextech. Často si můžete rovněž sestavit novou kompozici slavné malby na magnetické tabuli. V Tate Britain dokonce nabízejí prohlídky pro zájemce, kteří mají rádi výhradně žlutou barvu, nebo pro ty, kdo se do nového dne probudili s pořádnou kocovinou.

Zpátky v čase

Netradiční prohlídku si lze rezervovat v domě Johna Soanea, známém jako Sir John Soane’s Museum. Zmíněný britský architekt již počátkem 19. století přeměnil tři sousedící budovy na adrese Lincoln’s Inn Fields v originální viktoriánské muzeum, kde se dodnes s ničím „nepohnulo“. Součást komplexu tvoří i dobové interiéry promyšlené do posledního centimetru, kde žil Soane s rodinou. 

Vstupné je dobrovolné a muzeum si můžete projít i bez rezervace. Se skupinou a průvodcem se však za pár liber dostanete do zcela výjimečných interiérů. Na vlastní oči pak spatříte například několik slavných obrazů Benátek od italského malíře Giovanniho Antonia Canala nebo sarkofág, který kdysi Soane při dražbě „vyfoukl“ Britskému muzeu, jež v době největších starověkých objevů nemělo na drahocenný artefakt dost peněz. 

Na bruslích kolem galerií 

Máte-li spíš chuť na trochu impresionismu a dekadentní Paříž 19. století, nevynechejte sbírku v Courtauld Gallery v paláci Somerset House. Na tamním nádvoří mimochodem každou zimu funguje veřejné kluziště s možností půjčit si brusle. Stejné zimní radovánky si lze dopřát nedaleko Victoria and Albert Museum, kde si ovšem budou libovat rovněž obdivovatelé módního průmyslu. Mnohé tamní sbírky i speciální výstavy totiž zahrnují exponáty z historie odívání a díla slavných návrhářů. 

V místní kavárně si pak určitě dopřejte kávu, svačinu nebo malý oběd – podobně nádherný interiér totiž hned tak nenajdete. Dominují mu barevně kachličkované oblouky s honosnými lustry a dýchá atmosférou imperiální Británie v éře královny Viktorie.

V královských komnatách 

Že je Londýn sídlem britské monarchie, připomíná metropole na každém kroku. Britové svou královskou rodinu milují i zatracují, v každém případě jí věnují hodně pozornosti. Zvláštní příležitost dostanete v létě, kdy jsou „Jejich Výsosti“ na dovolené ve Skotsku na zámku Balmoral. Během této doby, nazývané Royal Day Out, si můžete objednat prohlídku obrazárny The Queen’s Gallery, koníren s výstavou slavnostních kočárů a některých jindy nepřístupných interiérů Buckinghamského paláce. 

V Kensingtonském paláci, jenž zůstává sídlem britské monarchie už od 17. století, si lze potom prohlédnout například sbírku dvorních šatů některých panovnic nebo část královniných komnat. V sousedním křídle se přitom i dnes nacházejí byty jednotlivých členů královské rodiny. Náhle tak sedíte jen pár metrů od koupelny prince Harryho nebo od pohovky Kate, manželky prince Williama. 

Letos v létě navíc v místě otevřeli výstavu slavných modelů princezny Diany, na jejíž počest tam také vznikla nádherná zahrada plná křehkých bílých květů. Krásný je i park obklopující palác, který kdysi vybudovali, aby přinášel čerstvý vzduch mimo centrum velkoměsta. Dnes, po mnoha stoletích, se však rozkládá přímo v jeho středu. 

Exotika čínské čtvrti 

Během návštěvy Londýna byste v žádném případě neměli vynechat prohlídku čínské čtvrti: Podmaní si vás barevnými vstupními branami, nočním životem, cukrárnami plnými nadýchaných zákusků či skvělými malými restauracemi, kde se na stůl čeká i půl hodiny. Dnes už ve čtvrti téměř nikdo nebydlí, na rozdíl od dob, kdy v ní přistěhovalci z Asie hledali nový domov. Stále tam však dostanete to nejlepší a nejexotičtější jídlo za dobré ceny. 

TIP: Londýnská Canary Wharf: Nejchytřejší čtvrť světa

Ukážou vám, jak správně jíst pekingskou kachnu, nebo si můžete jen tak do ruky koupit zmrzlinu ze zeleného čaje a sledovat okolní shon skrz zamlženou výlohu. A pokud ještě stále nebudete mít dost zážitků, vejděte do nedalekého několikapatrového obchodu se stavebnicí Lego a pak do prodejny M&M’s hned naproti. Téměř štiplavá vůně čokolády vás „dostane do kolen“, stejně jako počet suvenýrů, které se tam dají koupit. 

Vlci jsou hlavními hrdiny velkolepého příběhu o návratu divočiny do střední Evropy. V České republice v minulých stoletích vlci zcela vymřeli a nyní se do volné přírody postupně vracejí. Podle odhadů žije v českých lesích okolo dvaceti až třiceti kusů.

Návrat šelem

Populace vlků v sousedním Německu je na tom výrazně lépe - aktuální odhady hovoří až o 600 vlcích, přičemž jejich počet každým rokem roste o 25 až 30 procent. Zhruba každé tři roky se tak jejich stav zdvojnásobí. Podle nové vědecké studie má na úspěšném návratu vlků překvapivě zásadní podíl německá armáda.

Vlci v Německu totiž nalezli skvělý životní prostor v místech vojenských základen a újezdů německé armády. Vědci tvrdí, že v návratu vlků do německé krajiny hrají vojenské prostory zcela zásadní roli. Jsou pro vlky mnohem důležitější, než civilní chráněná území. Vlci mají ve vojenských prostorech klid a občasná vojenská cvičení podle všeho velmi dobře zvládají.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Mnohem menší radost dělá rostoucí populace vlků farmářům. Německá vláda dokonce zvažuje, že částečně povolí odstřel vlků v zájmu ochrany užitkových zvířat. Proti jsou ochránci zvířat a ochranu vlků považují za nedotknutelnou. V současnosti mohu němečtí farmáři žádat o kompenzace za zvířata, která padnou za oběť vlkům. Dostávají také dotace na stavbu elektrických ohradníků.