Mezi egyptology se mu málokdo může rovnat. Vždyť to on se zasloužil o skutečnost, že se chaotické rabování egyptských památek změnilo v seriózní badatelskou činnost. Stal se totiž zakladatelem a prvním ředitelem Egyptské památkové správy. Byl to právě Auguste Mariette, kdo si uvědomil, že všechny poklady říše na Nilu by neměly skončit v rukou Britů, Němců či jeho francouzských krajanů. Jednalo se především o dědictví Egypťanů. Auguste Mariette tím vybočil z řady svých předchůdců. Přitom původně na kariéru archeologa vůbec nepomýšlel.

Osudová cesta

Rodák z francouzské Boulogne-sur-Mer se živil jako soukromý učitel kreslení. Mariettovu poměrně jednotvárnému životu dalo roku 1842 nový směr až úmrtí jeho vzdáleného bratrance Nestora l´Hota. Ten spolupracoval se slavným Champollionem, mužem, který rozluštil egyptské hieroglyfy.

L´Hote po sobě zanechal velké množství kreseb a Marietta požádali, aby vše roztřídil a připravil k vydání. Při pohledu na starobylé chrámy, pyramidy, úchvatné výmalby hrobek a pyšně se tyčící obelisky se učitele zmocnilo nadšení. Naučil se číst hieroglyfy i jazyk posledních potomků starověkých Egypťanů – koptštinu. Vzápětí přijal místo v muzeu v Louvru. Vedení této instituce ho roku 1849 vyslalo na osudovou cestu do Egypta.

V zemi faraonů spravované nyní Osmanskou říší měl badatel najít koptské, syrské a etiopské rukopisy. V tomto ohledu se mu však příliš nedařilo. Koptský patriarcha si totiž ještě příliš dobře pamatoval na Brity, kteří opíjeli mnichy, aby jim pomáhali ukrást vzácné svitky. Cizinci tak nedůvěřoval. Přece se však učenec nevrátí domů s prázdnou! Mariette se seznámil s kmenem beduínů, který ho zavedl do Sákkary. Zde se tyčí prastaré stupňovité pyramidy, mezi nimiž nechybí ani ta Džoserova, pokládaná za úplně první hrobku tohoto typu na území Egypta. Na francouzského amatérského egyptologa zde však čeká jiné senzační překvapení.

Legenda ožívá

Z písku vykukují hlavy sfing. Francouzský badatel jich postupně vykope celou alej. Zmocní se ho vzrušení. Nepsal snad již v prvním století našeho letopočtu řecký historik Strabón, že v Egyptě se nachází pohřebiště posvátných býků Apisů, do nějž vede výstavní cesta lemovaná sochami sfing?

Roku 1851 se Mariettovi podaří odkrýt vchod vedoucí kamsi do podzemí. Na to, co se za ním skrývá, si však bude muset chvíli počkat. Egyptský místokrál Abbás paša mu totiž zakáže pokračovat ve vykopávkách. Naštěstí si to zase rozmyslí, a tak Mariette stane v podzemní galerii lemované čtyřiadvaceti výklenky. V každém z nich se vyjímá obrovský žulový sarkofág.  Kdo tu asi odpočívá?

K Mariettovu zklamání zejí obří kamenné rakve prázdnotou, avšak sochy zvířat s mohutnými rohy dávají tušit, že přece jen našel ztracené pohřebiště uctívaných býků zvané Serapeum. Později nalezne další podzemní prostory, v nichž konečně objeví jednu býčí mumii. Nechybí ani sošky a cennosti, které zřejmě patřili synovi faraona Ramesse II. Chamuasetovi. Jenže svůj objev si nemůže amatérský archeolog vychutnat. Kvůli sporům s protivníky a nepřízni egyptských úřadů se musí vrátit do Francie. V Louvru získá místo kurátora. Spokojí se s tím?

Egyptologem tělem i duší

Ve Francii nemá Mariette stání. „Raději bych zemřel nebo zešílel, pokud se nebudu moci vrátit do Egypta,“ řekne prý úspěšný objevitel. Roku 1858 se tak vrací do země pyramid, aby se zde spolu se svou ženou Eleonorou Millon a dětmi usadil natrvalo. Nachází chrám Sethiho I., studuje pyramidové pole v Sákkaře, pohřebiště v Thébách a Abydu, provádí vykopávky v obřím chrámu Karnak, Dér-el Bahrí a vítr ho zavane i do Súdánu. Navíc se mu konečně podaří z písečného zajetí vysvobodit velkou sfingu, která střeží pyramidy v Gíze. Jeho úspěchy zkrátka neberou konce!

Francouz si však uvědomí, že zemi na Nilu každoročně opouští stovky a tisíce vzácných předmětů, které by měly zůstat v péči Egypťanů. Proto s dovolením osmanského místokrále zakládá Egyptskou památkovou správu. Tato organizace má dohlížet na vývoz starožitností z Egypta a udělovat povolení k vykopávkám. Egyptské správě odevzdává většinu svých objevů i sám Mariette. Nemá to ovšem jednoduché…

Chyťte zloděje!

Jako čerstvý ředitel Egyptské památkové správy nalezne Mariette nedaleko Údolí králů hrob panovnice Ahhotep, královny - válečnice, která v 16. století před naším letopočtem bojovala s Hyksósy. V hrobce leží pozlacená rakev, šperky a vzácné předměty, jako například bárky ze zlata a stříbra či zlatem a drahými kovy zdobené zbraně. Jenže nález pokladu neunikne pozornosti místního mudíra, tedy správce egyptské provincie. Hnán chamtivostí se cenností zmocní. Všechno bohatství nechá naložit na loď a odplouvá s ním po Nilu.

Mariette to nenechá jen tak. Najme si vlastní člun a pustí se do zuřivého pronásledování. Nakonec zloděje dopadne a s nabitými pistolemi ho přinutí cenný nález vrátit. Sám pak získanou kořist odevzdá chedívovi, jak se tehdy říkalo egyptskému vládci. Chedíva dar nesmírně potěší. Několik šperků si ponechá pro sebe a své manželky, zbytek dovolí umístit do Mariettem založeného muzea v Bulaku v severní části Káhiry. Jenže život v Egyptě má i hořké stránky, o čemž se archeolog už brzy přesvědčí…

Sražen na kolena

Roku 1867 propuká v Egyptě epidemie cholery. Této zákeřné nemoci podlehne Mariettova manželka i děti. Navzdory rodinné tragédii pokračuje nešťastný egyptolog ve své činnosti. O jedenáct let později ho však čeká další rána. Do muzea vtrhne povodeň a zničí většinu Mariettových spisů. Nejvyšší představitelé Egypta se od těžce zkoušeného ředitele Egyptské památkové správy neodvrátí. Udělí Mariettovi titul beje a po něm i paši, což v Osmanské říši představuje jednu z nejvyšších hodností. Vždyť Francouz přece chrání dědictví říše faraonů před nenechavými cizinci!

TIP: Hrobky faraonů: Záhada ztracených mumií z egyptského Dér el Bahrí

Mariette umírá skoro slepý roku 1881 v Káhiře. Jeho mrtvola spočine v sarkofágu, jak si přál. Jde o poslední gesto egyptologova obdivu k dávným obyvatelům země na Nilu. Ještě než navždy zavře oči, předá štafetu svému krajanovi Gastonu Masperovi. Věří, že se i jeho nástupce postará o to, aby Egypt nepřišel o své kulturní bohatství!

Už nějakou dobu víme, že od svých kočičích společníků můžeme chytit nepříjemného parazitického prvoka Toxoplasma gondii - původce nebezpečné toxoplazmózy.

Toxoplasma gondii je velmi zvláštním parazitem, který dovede manipulovat mysl svého hostitele. Nejčastěji se vyskytuje u myší, kde svým působením usnadňuje lov kočkám. Za normálních okolností se myši vyhýbají místům označených kočičí močí. Parazit ale myši „přeprogramuje“ tak, že tato místa naopak vyhledávají. Zároveň zpomaluje jejich reakce a nakažená myš je tak pro kočku snadnou kořistí. Nijak výjimečná ale není ani nákaza u lidí - například ve Francii nebo v Německu se tímto parazitem v průběhu života nakazí okolo 80 % populace a v Česku asi třetina obyvatel.

S parazitem v mozku

Na rozdíl od myší je průběh toxoplasmózy u lidí obvykle bez viditelnějších příznaků. Největší nebezpečí představuje parazit pro těhotné ženy, kde hrozí riziko poškození plodu. Jedním z méně viditelných ale důležitých projevů onemocnění je, že nakažení lidé reagují pomaleji v kritických situacích. Existuje tak teoretické vyšší riziko, že se nemocný člověk stane účastníkem dopravní nehody.

Jak ale ukazují čerstvé zkušenosti z Dánska, skrytých projevů tohoto onemocnění může být mnohem více. Dánští vědci nedávno uskutečnili doposud nejrozsáhlejší studii, která zkoumala souvislost mezi toxoplazmou a závažnými duševními poruchami. Zaměřili se především na vztah onemocnění toxoplazmou a schizofrenií, sebevražednými sklony, vážnými výkyvy nálad a dalšími poruchami. Prověřili ale i výskyt onemocnění u účastníků dopravních nehod.

TIP: Geny pro kreativitu zvyšují riziko schizofrenie a bipolární poruchy

Badatelé prozkoumali vzorky krve 11 500 dánských dárců krve a hledali v nich protilátky, které by ukázaly na infekci toxoplazmou. Zjistili, že toxoplazmou bylo nakaženo 25,9 procent z těchto dárců. Mnohem větším překvapením ale bylo, že dárci s protilátkami nápadně častěji trpěli schizofrenií. Výzkumníci dospěli k závěru, že existuje těsný (i když zatím blíže neurčený) vztah mezi toxoplazmou a schizofrenií. U ostatních sledovaných poruch nebyl vztah statisticky významný a totéž platí i pro účastníky dopravních nehod.

Přestože jde pouze o první výzkum tohoto druhu, ukazuje se, že toxoplazmóza je významná choroba, jejíž dopad na veřejné zdraví by rozhodně neměl být přehlížen.

Na oběžné dráze Marsu působí již téměř 13 let sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO). Mimo jiné zde sonda pořizuje i úchvatné snímky s mnoha zajímavostmi z povrchu rudé planety. Nedávno nasnímala nejnovější kráter, který vznikl dopadem meteoritu poblíž jižního pólu Marsu.

Dotyčný snímek by pořízen 5. října 2018. Na předešlém snímku stejného místa, který byl pořízený v červenci, tento kráter ještě není. To znamená, že musel vzniknout v době mezi těmito dvěma daty. V té době byla na jižní polokouli zima a meteorit dopadl do oblasti zimní polární čepičky kolem jižního pólu.

Rudá kresba na bílém ledu

Meteorit při nárazu roztavil okolní zmrzlý oxid uhličitý a vodní led. Zároveň vymrštil spoustu rudého písku, čímž vznikla na ledu kolem kráteru pozoruhodná dvojbarevná kresba. Ta se pěkně vyjímá na snímku HiRISE (High-Resolution Imaging Science Experiment), jednoho ze zařízení na palubě sondy MRO.

TIP: Dopady meteoritů na dávném Marsu vyvolaly zběsilá tornáda

Nejnovější kráter Marsu má rozměry zhruba 28 × 23 metrů. Vyhloubil ho dopad malého objektu o maximální velikosti několika metrů. Stanovit přesné rozměry meteoritu z vytvořeného kráteru je přitom dost obtížné. Záleží totiž na hustotě objektu, jeho rychlosti a úhlu dopadu.

Již během vývoje B-36 bylo zřejmé, že USAAF nemá k dispozici vrtulové (a už vůbec ne proudové) stíhací letouny s dostatečným doletem, které by mohly doprovázet dálkové bombardéry po celou dobu jejich mise. Kromě technických limitů se jako další problém jevila únava pilotů stíhaček. V lednu 1944 se velení letectva obrátilo na výrobce s požadavkem projektu parazitního letounu neseného strojem B-36.

Stíhačka v pumovnici

Jedinou firmou, která na návrh zareagovala, byl McDonnell. Stíhací ochranu B-36 měl zajistit miniaturní proudový letoun vybavený přetlakovou kabinou a čtyřmi půlpalcovými kulomety. Stroj měl být zavěšen v pumovnici na výklopné hrazdě a předpokládalo se, že 10 % vyrobených B-36 bude přizpůsobeno k nesení až čtyř parazitních letounů namísto bomb. V říjnu 1945 podepsali zástupci letectva smlouvu na výrobu dvou prototypů.

V roce 1946 vznikla dřevěná maketa a koncem následujícího roku letectvo převzalo oba prototypy označené XF-85 a pokřtěné Goblin (skřítek). Vojáci rozhodli, že pokud zkoušky prototypů dopadnou dobře, letectvo objedná více než sto sériových strojů. Protože mateřské B-36 ještě nebyly k dispozici, ke zkouškám XF-85 posloužil upravený B-29.

Ukázalo se, že návrat  parazitního leto unu na hrazdu pod mateřský stroj představuje pro zkušeného zalétávacího pilota komplikovaný manévr, který by řadoví letci jen těžko zvládali. Oba prototypy absolvovaly celkem sedm samostatných letů, ale jen tři skončily úspěšným zavěšením. V ostatních případech pilot sedal na ocelovou přistávací lyži, protože goblin postrádal klasický podvozek. K vypuštění z B-36 nikdy nedošlo, program XF-85 byl v říjnu 1949 zrušen.

Prodloužená ruka

V souvislosti s průzkumnými variantami B-36 stojí za připomenutí projekt FICON. V lednu 1951 došlo k úpravě jednoho stroje RB-36F na verzi GRB-36F, jehož pumovnice byla vybavena speciální konstrukcí umožňující nesení letounu RF-84F Thunderflash. Počítalo se s tím, že bombardér dopraví průzkumný stroj co nejblíže k cíli, proudový letoun se odpoutá od svého nosiče, provede průzkum, vrátí se k bombardéru, zachytí se výklopné hrazdy a mateřský letoun jej dopraví zpět domů. Zkoušky systému probíhaly od roku 1953 a byly vcelku úspěšné.

Následně došlo k objednávce pětadvaceti strojů Thunderflash upravených pro použití v roli parazitních letounů označených RF-84K a deseti mateřských nosičů. Velitelství strategického letectva převzalo bombardéry označené GRB-36D v únoru a březnu 1955. Dolet sestavy mírně přesahoval 22 000 km, přičemž parazitní letoun urazil 3 700 km. Systém se udržel ve službě do jara 1956, kdy jej definitivně nahradil Lockheed U-2. 

Přes deset let ve službě

Letectvo Spojených států převzalo včetně prototypů celkem 383 kusů B-36, které tvořily výzbroj šesti bombardovacích a čtyř průzkumných křídel. Od poloviny padesátých let probíhalo jejich postupné nahrazování proudovými B-52. Likvidace vyřazených B-36 byla zahájena v únoru 1956. Když došlo ke zveřejnění škrtů v rozpočtu ministerstva obrany na rok 1958, rozřezávání vyřazených B-36 se přerušilo, neboť odstavené letouny se staly zdrojem náhradních dílů pro stroje, kterým se jejich operační služba nečekaně prodloužila.

TIP: Stále aktuální hrozba: Proměny bombardérů ve 20. století

V prosinci roku 1958 stále zůstávalo ve službě 22 kusů B-36J. Poslední stroj tohoto typu se dočkal vyřazení z výzbroje 95. bombardovacího křídla na základně Biggs v Texasu 12. února 1959. Během následujících dvou let došlo na největším „leteckém hřbitově“ (tvořícím součást letecké základny Davis-Monthan v Arizoně) k rozřezání všech B-36 s výjimkou pěti exemplářů, které se staly muzeálními exponáty. B-36 sice nikdy nebojoval v žádné válce, ale představoval jeden z významných prostředků jaderného odstrašení.

Především v oblastech okolo rovníku jsou bouře doprovázené stovkami blesků poměrně běžné. Například v jedné horské vesničce v Demokratické republice Kongo vědci napočítali 158 úderů blesku na jeden kilometr čtvereční. Dlouho tak byla vesnička Kifuka považována za „elektricky nejnabitější“ místo na Zemi. Ještě divočejším místem je ale okolí venezuelského jezera Maracaibo.

Věčná bouře

V místech, kde se řeka Catatumbo vlévá do venezuelského jezera Maracaibo, zuří bouřka 260 dní v roce. Každý den tam tak uhodí tisíce blesků. Hromová lokalita se dokonce dostala do Guinnessovy knihy rekordů za „nejvyšší koncentraci blesků na čtvereční kilometr“. Nekonečné kaskády bouřkových mračen dají místním vydechnout jen během sušších měsíců, tedy v lednu a v únoru. Za nejaktivnější období se naopak považuje říjen, kdy tamní hromobití takřka neutichá a oblohu křižuje každou minutu průměrně 28 blesků.

TIP: Světové rekordy blesků: Nejdéle trvající blesk z Francie a nejdelší blesk z Oklahomy

Teorií proč právě jezero Maracaibo přitahuje blesky existuje několik. V 60. letech minulého století vědci vysokou bouřkovou aktivitu připisovali zdejším podzemním zásobám uranu. Později pracovali s možností, že za zvýšenou vodivost vzduchu může metan unikající z nedalekých ropných polí. Současné teze se zase přiklánějí spíše k možnosti, že zdejší extrémní bouřkovou aktivitu způsobuje kombinace místní topografie a působení větru.

Jezero je totiž ze tří stran obklopeno horami, a tak se nad ním setkává horký a vlhký vzduch z Karibiku s klesajícími studenými masami z hor. Díky poloze v tropech je horký vzduch stále doplňován, a tak mohou bouře trvat dlouhou dobu.

Tým italských vědců a inženýrů se shlédl v rostlinné říši a vytvořil pozoruhodného měkkého robota, který se popíná jako liána. Dovede šplhat a obtáčet se kolem okolních objektů, které využívá jako oporu.

Nový robot je měkký a ohebný a ke svému pohonu potřebuje 1,3voltovou baterii. Rostliny inspirovaly i jeho vnitřní konstrukci. Stejně jako rostlinné úponky i tenhle robot spoléhá na hydraulický systém, přičemž je vyplněný kapalinou obsahující ionty. Když kapalinou prochází proud, tak se robot sevře. Po vypnutí proudu se robotický úponek uvolní.

TIP: Nový robotický červ ze Stanfordu bude zachraňovat přeživší při katastrofách

Robotická liána je zatím jenom prototyp. V budoucnu by podobní měkcí roboti mohli prozkoumávat místa katastrof nebo neznámý terén. Zajímavá technologie by také mohla vést k vývoji nositelné elektroniky, která by mohla měnit tvar a pohybovat se.

Použít nejobvyklejší trasu, tedy přejít ze Šumavy hranice do Bavorska, které bylo součástí americké okupační zóny Německa, dosud nepředstavovalo tak extrémní nebezpečí. V pozdějších letech pohraniční pásmo lemovaly zátarasy, minová pole a ostnatý drát. Hlídky se psy, zrádné bažiny a provokatéři Státní bezpečnosti v řadách převaděčů přesto činili přechod velmi riskantním.

Alternativou byla cesta z Moravy a Slovenska do Rakouska, kde ovšem začínala sovětská okupační zóna. Dostat se několik desítek kilometrů skrz Horní Rakousy do západních sektorů Vídně znamenalo vyhýbat se častým rudoarmějským hlídkám. Nemálo nešťastníků skončilo v poutech a bylo navráceno československým úřadům.  

Každý měsíc prchaly tisíce lidí. Odhad StB z konce roku 1948 zmiňoval 8 614 osob, které nelegálně opustily republiku. Pro období 1948 až 1953, tedy první „pětiletku“ lidově demokratického zřízení, uvádějí oficiální statistiky 43 612 osob. Nicméně reálná čísla zřejmě budou o hodně vyšší.   

Pod mezinárodní ochranou

Pod Mezinárodní organizaci pro uprchlíky (International Refugee Organization, tj. IRO), součást struktur OSN se sídlem ve Švýcarsku, spadala v letech 1947 až 1952 prakticky celá uprchlická agenda v západní Evropě. Uprchlíky registrovala, ubytovávala a finančně podporovala. Pomáhala jim najít nový domov, pokud se nemohli nebo odmítali vrátit do původní domoviny. Po druhé světové válce se na starém kontinentu nacházelo přes dvacet milionů lidí bez domova! Jednalo se o směs bývalých nuceně nasazených ve Třetí říši, válečných zajatců, vysídlených Němců a obyvatel z východu, kteří bojovali na německé straně a teď museli prchat před Stalinovou mstou. 

Mezinárodní společenství ihned po skončení války spustilo repatriační projekty. Narůstal ale počet těch, kteří návrat do vlasti ze strachu odmítali, naopak toužili vycestovat dále do světa. IRO, i přes svůj omezený mandát a dočasnost, měla plné ruce práce. V létě 1948 se díky intervenci USA rozšířila pomoc IRO také na Čechy a Slováky, kterým byl přiznán status politických uprchlíků – se všemi výhodami a právní ochranou, jaké se již nějaký čas těšili příslušníci jiných národů. 

Konečně za kopečky

Jakmile českoslovenští uprchlíci překonali nástrahy a ocitli se na druhé straně, zadržela je německá policie a předala do rukou příslušníků americké armády, respektive zpravodajské služby CIC (Counter Intelligence Corps) k prvnímu výslechu. Politické prominenty a osoby se strategickými informacemi Američané soustředili ve speciálním zařízení u Frankfurtu. Ti obyčejní museli prokázat, že se doma skutečně stali obětí perzekuce a odešli z politických, náboženských, mravních a jiných neekonomických důvodů. 

Kdo prošel tímto důkladným šetřením a byl shledán způsobilým k životu v nové zemi, mohl odjet do některého tábora pod správou IRO. Tam obdržel skromné ubytování a denní stravu o hodnotě 2 000 kalorií. Léků a ošacení se nedostávalo, jídlo představovaly kalné polévky nejistého složení, brambory, přesolená rybí omáčka, luštěniny, černá káva a nepatrné množství margarínu. 

Do mnohem horších podmínek připadli ti „nezpůsobilí“, tedy lidé, které úředníci IRO označili za politicky nespolehlivé, nebo jejich zdravotní stav neodpovídal požadavkům. Ti zamířili do táborů spravovaných německými, respektive rakouskými orgány, kde panovaly ještě o poznání horší podmínky. Šance v dohledné době opustit jejich zdi se dramaticky snižovaly. Často šlo o bývalé zajatecké lágry, kasárna, tovární haly, školy či provizorní městečka z dřevěných baráků, stanů, vyřazených maringotek a železničních vagónů. Takových zařízení existovaly desítky. 

Mikrosvět pod lupou 

Výčet táborů, kde skončili čeští a slovenští uprchlíci, by vydal na několik stránek. Tím nejtypičtějším, největším, a zároveň nejobávanějším se stal lágr Valka. Přezdívalo se mu odkladiště a hřbitov nadějí. Vznikl nedaleko Norimberku již během druhé světové války pro sovětské válečné zajatce. Po pádu nacismu zařízení spravovali Američané. Od podzimu 1945 zde byli ubytováni estonští a lotyšští uprchlíci před Stalinem.

Název se ostatně odvozuje od hraničního městečka Valka/Valga spojujícího obě země. V zahraničí měl symbolizovat spolupráci obou národů a sdílení stejného smutného osudu – sovětské okupace. Teprve v říjnu 1949 byl Valka přidělen i Čechoslovákům a záhy dorazil kontingent prvních 400 lidí z jiných táborů. Počty nedobrovolných obyvatel nadále narůstaly a v létě 1950 překročily hranici 7 tisíc. Zastoupeno tu bylo téměř třicet národností. Čechů zde žilo přes 1 200. 

Táborový život byl specifickým mikrosvětem. Šedá ekonomika, prostituce, krádeže a rvačky tu byly na denním pořádku. Zároveň zde lidé navštěvovali kostely a kaple, fungovaly tu řemeslné dílny, knihovny, vycházely cyklostylované časopisy. Vznikaly politické strany, či lépe skupiny sympatizantů stran v exilu. Češi zakládali tělovýchovné jednoty Sokola a Orla, skautské oddíly, divadelní a pěvecké soubory, nejrůznější zájmové spolky, školy a školky, aby ti nejmladší mohli smysluplně vyplnit alespoň zlomek z kvanta volného času, navádějícího k zahálce.  

Školní docházka pro táborové děti ovšem nebyla povinná a záleželo jen na rodičích, jestli zde svým ratolestem dopřejí vzdělání. Vyučující se střídali, chyběly učebnice a kvalitní pomůcky. Vše probíhalo dosti improvizovaně, ale jako stěžejní se ukázalo odhodlání a dobrá vůle.

V říjnu 1948 vznikla v táboře Ludwigsburg u Stuttgartu, kde se koncentrovali zejména uprchlí studenti, dokonce Masarykova univerzitní kolej. Několik bývalých univerzitních profesorů v čele s odborníkem z Českého vysokého učení technického v Praze Vladislavem Brdlíkem vytvořilo pedagogický sbor. Připravovali přednášky i praktické kurzy v češtině, slovenštině a cizích jazycích. Zájem byl obrovský. Až dvě stě padesát zapsaných posluchačů si vedlo indexy, které jim následně sloužily jako úřední doklad o studiu spolu s diplomy, vysvědčeními a výučními listy přinesenými z domova. Svobodná československá inteligence nezanikla ani za zdmi a ploty lágrů.

Dary zpoza oceánu

Nově příchozí ovšem museli překonat i počáteční šok ze všudypřítomných štěnic a blech, primitivních hygienických podmínek, absence soukromí, tepla a pohodlí. Lidé propadali lágrové psychóze, alkoholu, depresím. Připadali si ztracení a zrazení. Jedním z mála světlých bodů byly dodávky humanitární pomoci od Caritas, Mezinárodního červeného kříže a různých pomocných výborů. Zdaleka to však nestačilo. 

Jako dar z nebes proto vypadal Americký fond pro československé uprchlíky (AFCR), který vznikl 3. května 1948. Organizoval jej diplomat Ján Papánek. Jako delegát Československa při OSN vydržel v New Yorku až do prosince 1950. Ačkoliv se jej komunistická vláda opakovaně snažila odvolat, zůstal až do konce svého funkčního období. Čile spolupracoval s vlivnými krajanskými spolky v USA a Kanadě, přátelil se s americkými kongresmany a velkoprůmyslníky. Především však disponoval peněžními konty československého zastoupení v OSN, které odmítl vydat komunistické moci. Za ně nakupoval ošacení, léky a potraviny.  

Cesta ven

S každou odmítnutou žádostí o azyl se zoufalství prohlubovalo. Lidé ztráceli víru, svobodný svět je zklamal. Obávali se budoucnosti, měli strach o své blízké, které nechali v Československu. Sužovala je demoralizující nečinnost. V táborech zároveň operovalo bezpočet komunistických donašečů, kteří měli za úkol rozklížit už tak nízkou morálku uprchlíků. Režim v Praze sliboval odpuštění a amnestii pro všechny, kdo se vrátí zpět. Ti, kdo uvěřili, vzápětí hořce litovali. Jako nespolehlivé elementy zůstávali pod dohledem StB. Propaganda je využívala k očerňování celého exilu.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Méně kvalifikovaní mladí muži se leckdy upsali Cizinecké legii, jejíž verbíři objížděli tábory jako hladoví supi. Na krvavých bojištích v Alžírsku nebo Indočíně poté mnozí položili život. Naprostá většina uprchlíků ale zkrátka čekala, až jimi vyplněné formuláře, žádosti a dobrozdání naleznou chápajícího čtenáře, který by je opatřil potřebným razítkem. A jednoho dne se skutečně dočkali. Táborové baráky se postupně vyprázdnily a uprchlíci, exulanti, světoobčané mohli na tíživou etapu s úlevou zapomenout. 

Plán firmy StartRocket spočívá ve vyslání několika miniaturních satelitů na nízkou oběžnou dráhu. Satelity by se poté seskupily do požadovaného tvaru a rozvinuly zhruba 9 metrů velkou reflexní fólii. O zbytek by se postaral sluneční svit, díky kterému by se na obloze rozzářil reklamní obrazec. Svou představu firma představila v propagačním videu, na kterém prezentuje například loga McDonald’s či KFC.

Místo hvězd reklama

Startup plánuje zahájení projektu na příští rok, v roce 2021 už by chtěl spustit kampaně. Cenu pro klienty zatím nechtějí Rusové specifikovat, věří však, že velké značky budou mít zájem.

Plán pochopitelně vzbudil vlnu nevole mezi vědci i laickou veřejností. Kritika směřuje především k faktu, že projekt nic hodnotného nepřináší. Odborníci se obávají že zářící reklama může omezovat možnosti pozorování vesmíru nebo ohrožovat leteckou dopravu. Poukazují také na skutečnost, že na nízké orbitě se vyskytuje již tak značné množství kosmického odpadu.

Nejde zdaleka o první pokus o využití oběžné dráhy jako reklamního prostoru. V loňském roce oznámil berlínský umělec Trevor Paglen svůj projekt „Orbital Reflector“. Podobný rozruch vzbudil před dvěma lety ruský projekt Maják. Ten na oběžnou dráhu zamířil loni v červenci. Kvůli technické závadě ale nedokázal dostát svému poslání a skončil tak jako vesmírný šrot na oběžné dráze Země.

Uměle vytvořené lidské proteiny jsou velmi užitečné v léčbě mnoha lidských pacientů. Problém je v tom, že výroba takových proteinů bývá komplikovaná, časově náročná a drahá. Britští vědci navrhují, že bychom si mohli nechat lidské proteiny snášet ve vejcích geneticky upravených slepic.

Badatelé už názorně předvedli, jak by to mohlo fungovat. Vytvořili geneticky modifikované slepice, které snášejí vejce se dvěma lidskými proteiny. Jedním z nich je protein IFNalpha2a, který má jak protirakovinné, tak i protivirové účinky. Druhým proteinem je látka jménem macrophage-CSF, která je součástí léčby, jenž přiměje poškozenou tkáň, aby se sama opravila.

TIP: Geneticky vylepšené slepice z Japonska snášejí cenný lék ve vejcích

Dostatečné množství proteinu pro jednu dávku pacientovi v takovém případě obsahuje jedno až tři vejce. Jedna slepice přitom snese asi 300 vajec za rok. V současnosti se podobné proteiny obvykle vyrábějí v laboratorních kulturách buněk savců. Levnější metoda, jako třeba právě snášení proteinů ve vejcích, by tak rozhodně nebyla na škodu.