Před strašlivým T. rexem, jedním z největších dravců všech dob, se třásl celý svět na sklonku období křídy. Jenomže i takový dravec musel nějak vzniknout. Paleontologové nedávno v centrálním Utahu objevili pozůstatky relativně malého dravého dinosaura, který žil asi před 96 miliony let v období křídy a byl raným evolučním předchůdcem T. rexe.

Nový dinosaurus dostal jméno Moros intrepidus. Byl útlým dravcem, který v bocích nebyl vyšší než 1 metr. Velikostí se zhruba vyrovnal dnešním menším jelenům. Z objevených fosilií vyplývá, že moros byl lehce stavěný a zároveň výjimečně rychlý. Takové zvíře mohlo lehce uštvat téměř jakoukoliv kořist a zároveň se vyhnout vrcholovým predátorům své doby.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Kdyby morose znal Steven Spielberg, jistě by jim nabídl roli v některém Jurském parku. Objev morose ukazuje, že dravci ve vývojové linii, která končí monumentálním T. rexem, dlouho zůstávali poměrně malí. K jejich dramatickému zvětšení došlo až během závěrečných milionů let jejich vývoje.

Vědci zkoumající blízké okolí naší planety uskutečnili pozoruhodný objev. Podle nich se pozemská atmosféra ve skutečnosti rozprostírá mnohem dále, než jsme si doposud mysleli. Měla by dosahovat až do vzdálenosti 630 tisíc kilometrů, což je zhruba padesátinásobek průměru planety.

Nová zjištění přinesla analýza dat, který během celých desetiletí pozorování přinesla společná vesmírná solární observatoř ESA a NASA jménem SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). Ve velké vzdálenosti od Země je sice pozemská atmosféra pochopitelně velice řídká, i tak má ale objev závažné důsledky, například pro vesmírné lety nebo pozorování okolního vesmíru.

Řídká vodíková atmosféra 

Data observatoře SOHO ukazují, že vnější vrstvy pozemské atmosféry, které jsou o něco málo hustší než okolní vesmírný prostor, dosahují skutečně daleko. Ukazuje se, že Měsíc na své oběžné dráze, vzdálené zhruba 384 tisíc kilometrů od Země, vlastně prochází atmosférou Země. V této vzdálenosti tvoří atmosféru především atomy vodíku, které zde jsou v hustotě pouhé 0,2 atomy na centimetr krychlový prostoru.

TIP: V atmosféře Země jsou zrnka z dob vzniku Sluneční soustavy

Navzdory velice nízké hustotě interaguje vodík v této části atmosféry se slunečním zářením, především s jeho ultrafialovou složkou. Rozptylem tohoto záření se projevuje takzvaná geokorona, jak se označuje zářící část vnější vrstvy pozemské atmosféry, čili exosféry. Jak se zdá, tak geokorona sahá do velké vzdálenosti od Země.

Rozebírání a zneškodňování prošlé munice je problematické a pochopitelně také velmi nebezpečné. Americká armáda si proto na tuhle práci pořídila šikovné roboty. Od té chvíle, co se devítka nových robotů pustila do práce, se robotům již podařilo úspěšně rozebrat více než 700 tisíc kusu submunice, tedy jednotlivých granátů z bojových hlavic raket pro samohybný obrněný raketomet MLRS (Multiple Launch Rocket System).

Tento velmi sofistikovaný a plně automatizovaný systém pro rozebírání munice, jehož vývoj řídil a financoval americký Pentagon, úspěšně vyřadil člověka z celého procesu. V tomto případě je to však velmi žádoucí. V tomto zaměstnání by byl lidský život neustále v sázce.

TIP: Geneticky modifikované trávy dokáží likvidovat nebezpečné výbušniny

Zavedení bezpečného robotického systému pro rozebírání munice umožňuje americké armádě recyklovat jinak obtížně dostupné materiály. Rozebíráním hlavic střel raketometu MLRS získávají hliník z obalu raket, kvalitní ocel z obalu jednotlivých granátů, a také měď. Nezanedbatelným přínosem je i to, že robotický systém pracuje rychle a rovněž levně. Během osmihodinové směny zvládne rozebrat až 21 bojových hlavic raket do raketometu MLRS.

Obliba cizokrajných dřevin však došla tak daleko, že v současnosti jsou vzácností spíše původní, domácí druhy. „Ať jede člověk do kteréhokoliv města Evropy, všude vidí v parcích a stromořadích stejné druhy – platany, duby červené, akáty, pajasany žláznaté, túje, sakury… Podobně, jako volnou krajinu, postihla i městskou zeleň homogenizace, takže v parcích téměř nepoznáte, jestli jste v Helsinkách nebo v Barceloně,“ upozorňuje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

Prostřený stůl původních dřevin

Obliba exotických druhů nejen vytlačila původní dřeviny z městské zeleně, ale má i další negativní vlivy. Právě z parků a zahrad se totiž začaly šířit některé nebezpečné, invazní druhy dřevin. Týká se to například akátů nebo pajasanů, které v současnosti patří k velkým hrozbám pro biologickou rozmanitost nejen v rámci měst, ale také ve volné krajině, kde se masivně šíří a vytlačují místní druhy.

Dalším nebezpečím je, že kvůli sázení nepůvodních dřevin přicházejí o zdroje potravy místní druhy živočichů. Přestože to lidé často netuší, dokážou domácí druhy keřů poskytnout svými plody potravu v průměru šestkrát většímu množství ptačích druhů, než dovezené nepůvodní dřeviny. U některých dřevin jsou rozdíly ještě větší. Například původní hloh obecný poskytuje potravu 32 druhům ptáků, nepůvodní hloh lavalův jen 3 druhům. Dřišťál obecný dává plody pro obživu 19 druhům ptáků, nepůvodní dřišťál Thunbergerův jen 7 druhům. A například původní svída krvavá uživí 24 druhů ptáků, zatímco nepůvodní svída výběžkatá jen 2 ptačí druhy. Plody z keřů slouží ptákům jako důležitý zdroj potravy hlavně na podzim a v zimě.

Čím „lokálnější“, tím lepší

Sázení nepůvodních druhů přispívá k celkovému ochuzování biologické rozmanitosti. „V současné době dostupného a levného cestování odpadá hlavní motiv sázení exotických druhů, tedy přiblížit lidem druhy, které před staletími nebo desítkami let neměli možnost jinak poznat. Navíc již máme k dispozici množství informací, které dokládají negativní dopady výsadby nepůvodních dřevin. Proto by se odpovědní architekti, projektanti a zahradníci měli v městské zeleni zaměřovat výhradně na výsadbu původních druhů. Rovněž komunální politici, kteří mají na starosti městskou zeleň, stejně jako pracovníci městských úřadů zodpovědní za veřejné prostory by tomuto tématu měli věnovat pozornost,“ konstatoval Dalibor Dostál.

Podle odborníků by přitom nemělo jít pouze o druhy původní v rámci Evropy a dané země, ale pokud možno také regionálně. „Současným trendem v zahradnictví je dovážení kultivarů přes celou Evropu. I u druhů, které u nás běžně rostou, se dovážejí například sazenice z velkopěstíren v Nizozemí. Tím dochází k zanášení genetických variant dřevin z míst vzdálených stovky kilometrů. Přednost by přitom měly dostávat sazenice pocházející nejen z České republiky, ale navíc i z lokality co možná nejbližší místu výsadby. Takové dřeviny jsou totiž maximálně adaptované na místní podmínky,“ zdůrazňuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

Ubývá hmyzu i ptáků

Kromě městských parků jsou zdrojem nepůvodních dřevin často příměstské lesy. Stromy z jiných kontinentů nejdříve obsazovaly opuštěné pastviny a úhory či jiná neudržovaná místa na okrajích měst. Někdy se tak dělo s přispěním lidí ve snaze vytvořit co nejrychleji kousek lesa. Takto vznikaly, a stále vznikají, příměstské porosty, mnohdy doslova lesy invazních dřevin, sloužící jako odrazový můstek pro jejich invazi do volné krajiny. „Typický příklad je vidět při příjezdu do Prahy od Příbrami. Mezi Branickým mostem a Zlíchovským tunelem porůstá úpatí Barrandovských skal hustý les. Kousek naší přírody v městském betonu? Nikoliv, bujný porost extrémně problematických invazních dřevin, akátu, pajasanu žláznatého a javoru jasanolistého. Podobných příkladů najdeme v našich městech a nejrůznějších opuštěných plochách řadu,“ dodává Miloslav Jirků. 

Biologická rozmanitost v posledních letech velmi silně klesá. Podle odborníků by proto člověk měl ke zpomalení tohoto trendu využít všechny možnosti, včetně návratu původních druhů dřevin do městské a příměstské zeleně.

TIP: Vědci varují: Svět hmyzu je na pokraji katastrofálního zhroucení

S úbytkem zdrojů potravy se totiž ptáci setkávají i na venkově. Podle vědeckých studií v posledních letech ubylo v zemědělské krajině kvůli používání chemických postřiků zhruba 75 procent hmyzu. V některých částech Evropy v důsledku toho ubyly polní druhy ptáků, pro které představuje hmyz důležitý zdroj potravy, o třetinu, některé dokonce až o dvě třetiny.

V samém západním cípu Antarktidy stojí ruská výzkumná stanice Bellingshausen, pojmenovaná po důstojníkovi carského námořnictva a kartografovi, jenž se považuje za objevitele mrazivého kontinentu. Uvedená lokalita je díky blízkosti mořských proudů klimaticky příznivější než okolní oblasti: Průměrná teplota v červenci, tedy na vrcholu antarktické zimy, se tam pohybuje okolo 6 °C pod nulou, a v létě dokonce mírně stoupá nad bod mrazu. Ani takové podmínky však nezabrání, aby vědci pobývající dlouhodobě mezi čtyřmi stěnami nepodlehli nástrahám psychické zátěže. Loni v říjnu například svět oblétla zpráva o konfliktu dvou místních techniků, 52letého svářeče Olega Beloguzova a o tři roky staršího elektroinženýra Sergeje Savického. 

Žerty stranou

Na základně se tehdy nacházelo jen čtrnáct lidí a za sebou měli už šest měsíců tuhé zimy, kdy prakticky nevychází slunce nad obzor. Devátého října si Beloguzov, značně posilněný alkoholem, krátil dlouhou chvíli popichováním kolegy, který toho také nevypil zrovna málo. Ačkoliv se znali už čtyři roky, k dobrým vztahům nepřispíval svářečův zvyk prozrazovat rozuzlení zápletek v knihách ze staniční knihovny. Další odhalení pointy už prý bylo na Savického moc, neudržel nervy na uzdě a v náhlém afektu se na Beloguzova vrhl s nožem. 

Napadeného s několika bodnými ranami v hrudníku museli ihned převézt do chilské nemocnice, kde tři týdny bojoval o život. Přežil a vrátil se do vlasti. Pobyt na základně ovšem nedobrovolně skončil i pro útočníka: V Rusku strávil dva měsíce v domácím vězení a nyní ho čeká soud za pokus o vraždu. Sám ale tvrdí, že neměl v úmyslu Beloguzova zabít.

Tragická partie

Zpráva sice vyvolala poměrně velký rozruch, ale zdaleka nešlo o jediný násilný incident v ledové pustině u jižního pólu. Oleg Beloguzov měl štěstí v neštěstí, totéž bohužel nemůže říct řada dalších polárníků. Antarktida v minulosti zažila i případy s daleko tragičtějším koncem, a za posledního půl století se tam odehrálo dokonce několik vražd. K první a patrně nejznámější došlo roku 1959 na sovětské základně Vostok. Šachová partie dvou vědců se tehdy zvrtla v hádku, jeden z hráčů se neovládl a napadl protivníka sekerou. Dotyčný vážnému zranění podlehl a ruská vláda na všech svých základnách na nějaký čas zcela zakázala šachy…

Nechybělo málo, a podobné vyústění mohla mít vyhrocená situace na australské Mawsonově základně. V roce 1950 se jeden z členů tamního personálu začal z neznámých důvodů chovat natolik agresivně, že kolegům ze strachu o život nezbylo než ho zamknout v izolované místnosti. Násilník tam pobyl několik měsíců a po celou dobu se k němu mohl bezpečně přiblížit pouze lékař. Dodnes se neví, co náhlé „pomatení smyslů“ zapříčinilo. Jistě však není náhoda, že k němu došlo právě na Antarktidě, a navíc během zimních měsíců. 

Když není úniku

Antarktická zima neznamená „jen“ půl roku tmy, kdy slunce vyjde nad obzor sotva na pár desítek minut denně. Její reálný dopad je mnohem drsnější: Nejméně sedm měsíců se k tamním břehům nedostane žádná loď a nemohou přistávat letadla, takže jsou posádky výzkumných stanic v případě nenadálých událostí odkázány samy na sebe a na vlastní omezené vybavení. Už jen toto vědomí představuje dostatečný důvod, aby se u nich dřív či později projevily příznaky silného stresu. 

Odborníci takovou situaci označují „winter-over syndrom“, tedy „syndrom přezimování“. Ten má dopad nejen na psychiku, kdy jsou dotyční náladoví, trpí nespavostí a úzkostmi, ale projevuje se i dalšími změnami chování. Někteří osadníci začnou být agresivní, jiní se naopak stáhnou do sebe. Kromě psychických výkyvů však musejí vědci čelit také tělesným nástrahám – řadu z nich trápí přinejmenším potíže se zažíváním. 

Vyhrocená atmosféra

Už na konci 80. let se některé výzkumy na americké základně McMurdo zaměřily právě na otázku, jak na člověka dlouhodobá izolace v mrazivém prostředí působí. Ukázalo se, že největší problém spočívá ve vzájemných vztazích mezi členy týmu: Ve stísněném interiéru stroze zařízených stanic totiž není kam utéct. Jak uváděli účastníci studie, nedostatek soukromí vytváří živnou půdu pro pomluvy a na základně nezřídka vládne doslova vyhrocená atmosféra. Čím víc času spolu vědci v omezeném prostoru tráví, tím pravděpodobněji mezi nimi propuknou příznaky tzv. ponorkové nemoci. 

Členové týmu proto po pracovní době volí raději samotu svých pokojů, než aby se družili. Tím ovšem jen podporují nepříjemný pocit extrémní izolace směřující k depresím a dostávají se do začarovaného kruhu. Ani třicet let po zveřejnění výsledků výzkumu se přitom nepodařilo najít řešení. I v době, kdy lze být díky internetu takřka všude na planetě v kontaktu se zbytkem světa, zůstává připojení v oblasti kolem jižního pólu špatně dostupné, a pro posádky tak platí striktní omezení jej využívat k soukromým účelům. Pravidelné spojení s rodinou a přáteli tudíž téměř není možné.

Zoufalé vyhlídky, zoufalé činy

Z pochopitelných důvodů se tedy počty vědeckých týmů na Antarktidě během zimy omezují na minimum, nezbytná část badatelů však musí zůstat kvůli výzkumu. A taková vyhlídka se obvykle nesetkává právě s nadšením. Již několikrát se dotyčný nedokázal s představou měsíců nuceně strávených v temnotě vyrovnat a na poslední chvíli se rozhodl situaci řešit zoufalým činem. Například v roce 1983 se lékař z argentinského týmu pokusil docílit svého „vyhoštění“ tím, že základnu zapálil. O tři roky dřív řešili žhářství i na americké stanici McMurdo: Opilý člen posádky založil požár v tamní kapli, oheň se však podařilo včas uhasit a incident se naštěstí obešel bez vážnějších následků. 

Právě na základnu McMurdo, která je s kapacitou přes 1 500 osob na Antarktidě největší, zavítali v říjnu 1996 dokonce vyšetřovatelé FBI, a to kvůli náhlému nevysvětlitelnému násilí. V roztržce dvou kuchařů nakonec jeden zaútočil na druhého kladivem a ke zranění přišel i jejich třetí kolega, když se rvačce pokusil zabránit. FBI pak agresora převezla do vazby na Havaj. Z řady závažnějších incidentů, jež se na antarktických základnách odehrály, tento sice nijak zásadně nevyčnívá – bylo to však poprvé, a zatím naposled, kdy se do věci vložily i federální úřady.

Alkohol, nuda a testosteron  

Uvedené případy mají jedno společné: Takřka ve všech hrál významnou roli alkohol. V minulosti se několik studií zaměřilo na to, do jaké míry drsné podmínky mrazivého jihu ovlivňují právě sklon podlehnout návykové látce. Podařilo se prokázat, že v chladném prostředí pociťují lidé větší chuť na skleničku něčeho ostřejšího, neboť rychle dodává pocit tepla. Další důvod tkví zpravidla v čistě mužské společnosti. Týmy na antarktických základnách tvoří převážně pánové, a je-li mezi nimi přece jen nějaká vědkyně, obvykle zcela neodpovídá klasickému prototypu příslušnice něžného pohlaví. Výbušná a testosteronem nabitá atmosféra pak rychle odbourává zábrany, takže mají členové týmu sklon se v pití předhánět. 

Nezanedbatelnou roli však hrají zejména již uvedené psychické faktory – pocit nesmírné odlehlosti, samoty a izolace vytváří na psychiku obrovský tlak. K nejvýznamnějším aspektům pak podle všeho patří nuda. Třebaže vědci míří na Antarktidu s jasnými výzkumnými cíli, během pobytu na základně často nastávají období, kdy z různých důvodů práce není. Tehdy se chuť na alkohol dostaví téměř s jistotou – lidé pijí zkrátka proto, že nemají co dělat.

Prohibice? Právě naopak 

Přesto zatím na žádné stanici prohibici nevyhlásili. Návrh na úplný zákaz konzumace alkoholu na vědeckých základnách by s největší pravděpodobností neuspěl: Pro řadu polárníků jde o jednu z mála berliček umožňujících se s nepříjemnými dopady půlroční tmy a zimy poprat. Během pracovní doby se sice popíjet nesmí, stejně jako je zakázáno destilovat vlastní nápoje, ale v době osobního volna si mohou osadníci dopřát bez omezení. 

Například na základně McMurdo fungují během letní sezony hned tři bary. Zní to možná zvláštně, ale ve skutečnosti jde o preventivní opatření proti nadužívání lihovin: Speciální prostory určené k pití mají odradit od toho, aby se vědci oddávali alkoholu o samotě ve svých kajutách. Právě při osamělém popíjení totiž člověk – zejména je-li pod vlivem stresu – často neodhadne míru. 

V dnešní době jsou na pozici nejlepšího přítele člověka pevně usazeni psi, tedy  zdomácnělí a umělým výběrem změnění vlci. Archeologové ale na základě nových objevů tvrdí, že u našich předků doby bronzové vlci zřejmě měli konkurenci v podobě svých příbuzných, mazaných a uličnických lišek.

Na Iberském poloostrově archeologové nedávno odkryli pohřebiště z doby bronzové, kde bylo uloženo 64 lidí, 32 psů, několik vlků, kopytníků a také pozůstatky 4 lišek. Vědci v objevených kostech analyzovali obsahy izotopů uhlíku a dusíku, z nichž mohli odvodit, jakou se kdo živil stravou.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

Výsledky analýz ukázaly, že přinejmenším část nalezených lišek se živila stravou, která byla velmi blízká lidské stravě. U jedné starší lišky bylo rovněž zjištěno, že měla zlomenou nohu, která byla částečně zahojená. Z toho je možné odvodit, že takové zvíře žilo po dlouhou dobu v lidské péči. Někteří psi a lišky měli na kostře stopy, které ukazují na zapřažení do postrojů s těžkými náklady, které zřejmě pomáhali svým majitelům převážet.

Na samém počátku historie německých těžkých tankových oddílů (schwere Panzer-Abteilung, sPzAbt) stály tři útvary zformované v květnu 1942: 501., 502. a 503. oddíl. Jejich hlavní zbraň (a také důvod vzniku) představoval těžký obrněnec PzKpfw VI Tiger – 54 tun vážící kolos vyzbrojený 88mm kanonem a chráněný až 100 mm silným pancéřováním. Vzhledem k náročné, pomalé a drahé výrobě měly tigery do budoucna představovat vzácný bojový prostředek a těžké oddíly (velikostí zhruba odpovídající praporu) tak měly působit samostatně a podléhat přímo velení sboru či armády. Na základě aktuální potřeby pak mohly být přidělovány konkrétním divizím. 

První zkušenosti 

Organizace těžkých tankových oddílů na bojišti se během války postupně vyvíjela. Prvotní schéma, označené jako „organizace D“, bylo charakteristické kombinací tanků Tiger I se středními tanky PzKpfw III. Bojovou četu tvořily dva tigery a dva PzKpfw III, velitelská četa měla o tiger méně. Čtyři bojové a jedna velitelská četa tvořily rotu, které měl každý oddíl k dispozici tři. Podporu jim zajišťovala jedna velitelská a zásobovací rota a jedna rota opravárenská; první jmenovaná slučovala po jedné četě signální, protiletecké, ženijní, motocyklové, transportní a zdravotnické, zatímco opravárenská rota měla ve svém stavu kromě nákladních i vyprošťovací vozidla.

Velitelskou rotu pak doplňovala i četa pěti PzKpfw III, která mohla v případě potřeby posílit některou z bojových jednotek. Hlavní úkol těchto středních obrněnců v rámci těžkých tankových oddílů přitom spočíval v ochraně cenných tigerů před nepřátelskou pěchotou a v ničení protitankových zbraní nepřítele. Podle organizace D vzniklo od poloviny roku 1942 do prvních měsíců roku 1943 pět oddílů (501.–505.) Zatímco 502., 503. a 505. oddíl čekalo nasazení na východní frontě, 501. a 504. měly zažít svůj křest ohněm v severní Africe.

Více šelem do smečky

Pod vlivem zkušeností ze zmíněných bojišť přistoupil německý generální štáb během roku 1943 k organizačním změnám. Nejviditelnější úpravu představovalo vyřazení stárnoucích PzKpfw III ze struktury praporů, neboť svou výzbrojí a pancéřování nedokázaly s tigery držet krok. Na jejich místa nastoupily další „šelmy“, takže všechny tři bojové roty těžkých tankových oddílů tak nově sestávaly pouze z tigerů.

Změny se udály i ve zbytku praporu; z velitelské a pancéřováním roty kromě čety středních tanků zmizela i motocyklová četa, nahrazená dvojicí čet vybavených polopásovými vozidly. První z nich měla provádět klasický průzkum a ochranu křídel postupujícího oddílu, ve druhé pak působili i ženisté, jejichž úkol spočíval ve vyhledávání vhodných mostů a komunikací pro přesun a jejich čištění od min či jiných nástrah. Nový řád dostal označení „organizace E“ a první jednotkou zformovanou podle tohoto schématu se stal 506. oddíl založený v květnu 1943. Následoval jej prapor určený pro elitní divizi tankových granátníků Grossdeutschland a v září 1943 pak rostoucí produkce tigerů dovolila zformovat i 507., 508. a 509. oddíl.

Zkáza v Africe

Na organizaci E postupně přecházely i formace utvořené dle předchozího „déčka“. Zatímco 501. a 504. oddíl, které Němci museli kompletně odepsat po kapitulaci sil Osy v severní Africe, se dočkaly opětovného zformování již podle nového řádu, 503. a 505. oddíl přecházely na novou organizaci postupně. Ještě během bitvy u Kurska tak v jejich řadách působily tanky PzKpfw III. Posledním těžkým tankovým praporem Wehrmachtu se stal 510. oddíl, jehož historie se píše od června 1944.

TIP: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě (2)

Již během roku 1942 ale vznikly i tři těžké prapory pro potřeby oddílů Waffen-SS. Konkrétně se jednalo o 101.–103. těžký tankový oddíl SS. Tyto útvary z organizačního hlediska odpovídaly řádu E, od praporů Wehrmachtu se ale lišily především svým navázáním na konkrétní formaci. Každý totiž spadal pod jeden z tankových sborů Zbraní SS a permanentně setrával v jeho organizační struktuře. Jeden prapor tigerů tak mohl shodně nasadit I., II. i III. tankový sbor SS.

Pokud právě plánujete výlet na vulkanickou planinu Elysium Planitia, která se rozkládá kousek od rovníku Marsu, kolem sopky Elysium Mons, určitě si přibalte pořádný svetr. Laboratoř tryskového pohonu (JPL) NASA před pár dny spustila denní předpověď počasí pro tuto oblast rudé planety, kde právě panuje nefalšovaná marsovská zima.

Novinku JPL spustila s využitím dat robotické sondy InSight, která 26. listopadu 2018 úspěšně přistála na povrchu Marsu, právě v oblasti Elysium Planitia. InSight je sice povoláním robotický geolog, jehož hlavním cílem je výzkum nitra této pozoruhodné planety, má ale ve své výbavě i soubor meteorologických senzorů v systému APSS (Auxiliary Payload Subsystem).

Šikovně využité meteorologické senzory

Operátoři JPL teď pro data meteorologických senzorů našli geniální a mediálně chytlavé využití, za což si zaslouží uznání. I tyto senzory vlastně pomáhají při geologickém průzkumu, protože sonda díky nim rozliší seismické vlny od projevů počasí. Ale proč je nevyužít k předpovědím počasí na Marsu?

TIP: Robotický geolog jde do akce: Americká sonda InSight hladce přistála na Marsu

Předpovědi počasí v Elysium Planitia samozřejmě nebudou sloužit výhradně zábavě. Vědci a operátoři mise InSight doufají, že jim pravidelné údaje senzorů sondy poskytnou velmi detailní pohled na každodenní počasí rudé planety, kvalitnější než v případě většiny ostatních misí na Mars, jejichž přístroje obvykle sbíraly či stále sbírají podobná data jen jednou za čas.

Dosavadní výzkumy ukazují, že teenageři potřebují více kvalitního spánku než dospělí. Také mají oproti dospělým posunuté vnitřní hodiny, podle nichž jsou déle vzhůru a později vstávají. Proto jsou pro teenagery tak zničující brzké začátky vyučování, které vedly doslova k epidemii ospalosti mezi středoškoláky.

TIP: Práce před desátou dopoledne? Tortura, tvrdí vědec z Oxfordu

Vědci ze Singapuru zjistili, že pro náladu, paměť i mentální schopnosti teenagerů je lepší, když o něco méně spí v noci a dopřejí si po obědě šlofíka, než když souvisle spí v noci. Podle vědců je pro teenagera nejpřínosnější, když spí pět hodin v noci a po obědě pak další 1,5 hodiny, než kdyby v noci spal nepřetržitě 6,5 hodiny.