Oddíly zvláštního určení mají v Iráku dlouhou tradici. Již v polovině 50. let minulého století plukovník Chalíl Jásim Al-Dabbagh založil první speciální jednotky, jejichž příslušníky přijímal podle schopností a bez ohledu na to, zda šlo o sunnity, šíity nebo členy dalších náboženských skupin. Vláda jeho muže nasazovala jak při vnitrostátních misích, tak v zahraničí. 

Na zelené louce 

Poté, co koalice v čele s USA svrhla v roce 2003 režim Saddáma Husajna, byly elitní oddíly neprozřetelně rozpuštěny. Záhy se ukázalo, že šlo o chybu, neboť se okamžitě začaly množit útoky povstalců na koaliční vojáky i spolupracující civilisty. Současná Zlatá divize tak musela být vybudována od nuly, přičemž většinu rekrutů tvořili šíitští Arabové a Kurdové doplnění o sunnity. Američané poskytli pečlivě vybraným mužům výcvik a zároveň je vyzbrojili. Po společném cvičení s jordánskými speciálními oddíly a americkými Zelenými barety získaly ISOF koncem roku 2005 operační status.

Zahrnovaly však pouze 1 440 mužů sloužících ve dvou bojových a dvou podpůrných praporech, navíc úroveň jejich schopností odpovídala spíš průměrnému pěšímu praporu US Army. Až během následujících let kvantita i kvalita narostly a v březnu 2008 tvořila jádro ISOF elitní brigáda složená z protiteroristického praporu, tří praporů commandos, podpůrného batalionu a průzkumných útvarů. Do obecnějšího povědomí ISOF pronikly v dubnu 2010, kdy s americkou podporou podnikly noční úder na úkryt teroristů u Tikrítu. Iráčané obklíčili objekt a vyzvali nepřítele ke kapitulaci, načež zabarikádovaní ozbrojenci zahájili palbu. V následném útoku speciálové obsadili budovu, zabili dva lídry radikálů a zajali šestnáct mužů. 

Americká škola 

Dnes ISOF, které podléhají protiteroristické službě zřízené ministerstvem obrany, zahrnují tři brigády. První má základnu v Bagdádu a sestává z 1., 2. a 5. bojového praporu, podpůrného praporu a školicího střediska. Právě této jednotce se už dříve pro výjimečně dobré výsledky přezdívalo Zlatá brigáda a v současnosti převládá označení Zlatá divize. To 2. brigáda zahrnuje čtyři prapory commandos, přičemž u každého Iráčané zřídili i zpravodajskou sekci, která shromažďuje a vyhodnocuje informace o teroristických sítích v daném regionu.

Konečně 3. brigáda vznikla na jaře 2013 v Basře coby odezva na nárůst počtu povstaleckých útoků v zemi. Dle západních odhadů měly ISOF v polovině roku 2016 ve zbrani 18 000 mužů, kteří od amerických instruktorů dostali stejný výcvik i výzbroj, jakými disponují nejlepší speciální jednotky USA. Především nejelitnější Zlatá divize urazila od roku 2003 dlouhou cestu a její vojáci prošli tvrdým tréninkem přímo na území Spojených států amerických.

Kvality jednotky drasticky prověřily střety s ozbrojenci takzvaného Islámského státu, kteří v letech 2014–2015 ovládli řadu sídel na iráckém území. Do historie se sice výrazně zapsala až během bojů o druhé největší irácké město Mosul na podzim 2016, nicméně už předtím se zapojila do osvobozování Fallúdže či Ramádí. Divize se vždy pohybovala v přední linii a její akce prosluly bleskovým provedením i precizní koordinací. Vojáci zhusta využívali zkušeností amerických poradců a výstupů z nejmodernějších průzkumných prostředků. 

Zajatci? Zbytečná přítěž 

Účinnost zvolených taktik zaskočila i protřelé teroristy, zvláště poté, co se mezi nimi roznesly dvě informace. Islamisté je nejprve považovali za fámy, ovšem záhy se měli na vlastní kůži přesvědčit, že pověsti nelhaly. Za prvé rychlost a drtivost akcí divize souvisela s tím, že její vojáci neměli čas brát zajatce. A protože protivníkem nebyla regulérní armáda, ale opovrhovaní zločinci, „zlatí“ si zpravidla se soudem nedělali těžkou hlavu – rozsudek nahradila kulka nebo nůž. A za druhé mnozí vojáci usilovali o vyvolání hrůzy u protivníka nošením obličejových masek s motivy smrti. Jednak se tím odlišili od Američanů (s nimiž sdílejí výstroj), jednak maskovaní bojovníci už odedávna v nepříteli vzbuzují podvědomý strach.

Bez zajímavosti není ani fakt, že část Zlaté divize nosí do boje černé uniformy, přičemž touto barvou se často prezentují právě džihádisté. Je třeba dodat, že historie jednotky dlouhá léta zdaleka tak slavná nebyla. V počátečním období své existence její členové čelili kritice a podezřením, že slouží osobním zájmům premiéra Núrího Málikího. Ten je měl údajně využívat k likvidaci svých politických oponentů, a proto irácká veřejnost elitní vojáky nenáviděla.

Dokončení: Smrtonoši proti džihádistům: Elitní zlatá divize irácké armády (2)

Teprve poté, co se pustili do křížku s ještě nenáviděnějším Islámským státem a prokázali v něm svou hodnotu, se postoj civilistů změnil. Příznivému veřejnému mínění napomáhá i fakt, že Zlatá divize operuje vždy odděleně od ostatních armádních struktur – řadové irácké divize se totiž u obyvatelstva přes veškerou snahu stále netěší valné pověsti. 

Jak poznat pravý včelí? Musí být úplně čistý, tedy bez jakýchkoli přídavků. Nesmí obsahovat žádné cizí příměsi a v tom je obvykle problém. Zkušenosti ukazují, že med je třetí nejčastěji falšovanou potravinou. Buď se prodává s nesprávným popisem složení či původu anebo bývá ředěný jinou látkou.

V současnosti se kvalita medu ověřuje pomocí pokročilých metod, jako je například kvantitativní polymerázová řetězová reakce (qPCR), spektroskopie nukleární magnetické resonance (NMRS), hmotnostní spektroskopie s kapalinovou chromatografií (LC-MS) nebo blízká infračervená spektroskopie (NIRS), anebo pomocí detailního mikroskopování. Uvedené metody jsou ale drahé nebo v případě práce s mikroskopem velmi časově a psychicky náročné.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Britští vědci proto vyvinuli umělou inteligenci, která při práci s mikroskopem dokáže ověřit kvalitu medu za mnohem kratší dobu, a také mnohem levněji. Naučili ji rozeznávat zrna pylu rostlin, která jsou obsažena v medu na zhruba 2500 snímcích pylových zrn. Podle pylových zrn je pak možné spolehlivě určit, na jakých rostlinách sbíraly včely nektar pro testovaný med. A umělá inteligence to zvládá velice dobře.

Revoluční teleskop Jamese Webba by měl dohlédnout tam, kam se žádný lidský přístroj ještě nepodíval. Tajemství hlubokého vesmíru díky němu budou zase o něco blíž. Pokud tedy nakonec skutečně odletí do vesmíru a zahájí svá pozorování. Vývoj tohoto teleskopu má totiž za sebou dramatickou historii odkladů a děsivého navyšování rozpočtu.

Původně měl dalekohled Jamese Webba stát asi půl miliardy dolarů a ve vesmíru měl být v roce 2007. Nejnovější informace uvádějí start 30. března 2021 a rozpočet ve výši 9,66 miliardy dolarů (asi 219 miliard Kč). Není divu, že se to americkým zákonodárcům příliš nelíbí.

Varování ze Sněmovny reprezentantů

Nejnovější a velmi výrazné varování poslala projektu vesmírné dalekohledu Jamese Webba Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu, kterou teď ovládají demokraté v čele s předsedkyní Nancy Pelosi. Sněmovna schválila balíček zákonů pro vládní agentury postižené Trumpovým odstavením vlády, jehož součástí je i 21,5 miliard dolarů (asi 487 miliard Kč) pro NASA na rok 2019.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Schválený rozpočet NASA pro vesmírný dalekohled Jamese Webba sice zahrnuje požadovanou částku 304,6 milionů dolarů (přes 6,9 miliardy Kč), ale doprovází ji nevlídný text a vážné varování, že jakékoliv další problémy s tímto teleskopem by mohly vést ke zrušení celého projektu.

Jedenáctičlenná výprava projektu BEAMISH zaznamenala významný úspěch, když jako první provrtali více než 2 kilometru silnou vrstvu antarktického ledovce v Západní Antarktidě a dostali se až na jeho pevné podloží. Vědci a inženýři k vrtání používali horkou vodu a účelem jejich snažení bylo sehnat data, s jejichž pomocí by lépe porozuměli, jak Antarktida reaguje na změny klimatu.

Tým BEAMISH pracoval v oblasti významného antarktického ledového proudu Rutford, kde strávili posledních 12 týdnů v mrazivých teplotách, které dosahovaly až mínus 30 stupňů Celsia. V úterý 8. ledna se jim konečně podařilo prorazit vrtem skrz led a dostali se na pevné podloží, které se nacházelo v hloubce 2 152 metrů pod povrchem. 

TIP: Vědci v Antarktidě se provrtali k nejstaršímu ledu: Je starý 2,7 milionu let

Provrtat ledový příkrov v Antarktidě nebylo nic snadného. Svědčí o tom i skutečnost, že se projekt BEAMISH plánoval 20 let, a že když se tým projektu poprvé pokusil provrtat ledovec v roce 2004, pokus skončil neúspěchem. Výzkum ale zdaleka nekončí a vědci budou na pláních Antarktidy pracovat až do půlky února.

Člověk je mistrem světa ve spolupráci. Dokážeme být nezištní i vůči lidem, které vůbec neznáme a nemůžeme předpokládat, že se od nich na oplátku dočkáme nějakého vděku. Názorným příkladem je bezplatné dárcovství krve, kde dárce příjemci zcela anonymně zachraňuje zdraví či život. Vědci se dlouho domnívali, že se tato forma nezištné spolupráce vyvinula jen u člověka v souvislosti s vývojem lidské řeči a obecně platných společenských norem. Nejnovější výzkumy ale podobné projevy chování odhalily i u šimpanzů bonobo (Pan paniscus).

Cizinec bližší než našinec?

Šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) v rámci své tlupy spolupracují a nezištně si pomáhají. Vůči příslušníkům cizích tlup se ale většinou chovají nepřátelsky. Z přírody jsou známy i případy, kdy konflikty mezi dvěma šimpanzími tlupami přerostly ve válku, jež skončila až vybitím samců poražené skupiny.

Bonobové jsou ve „společenských vztazích“ úplně jiní. V jejich tlupách nedochází k tolika konfliktům a také rozbroje mezi různými skupinami jsou u nich výrazně vzácnější a mají mnohem mírnější průběh. Vědci například pozorovali samice bonobů ze dvou různých tlup, které se společně po několik dní toulaly přírodou a nedocházelo mezi nimi k žádným zjevným sporům. Neznesvářily se, ani když se živily ovocem na jednom a témže stromě.

Pokusy, které provedl americký primatolog Brian Hare z Duke University, dokonce naznačovaly, že by bonobové mohli být k cizákům tolerantnější než k příslušníkům vlastní tlupy. To bylo opravdu nečekané zjištění. Lidé jsou sice ochotni ke spolupráci s lidmi, které neznají, ale pokud si mohou vybrat, jednoznačně upřednostní známé před neznámými.

Klidně i proti přesile

Brian Hare ověřil ochotu bonobů ke spolupráci s cizáky na experimentech provedených v útulku Lola Ya v konžské Kinshase. Zapojil do nich patnáct tamějších bonobů. Tito lidoopi se narodili v přírodě a do útulku se dostali jako osiřelá mláďata poté, co jim pytláci zabili matku.

V jednom experimentu dostal bonobo potravu a měl pak na vybranou, zda ke svému „prostřenému stolu“ pustí zvednutím padacích dveří cizího bonoba nebo bonoba, kterého dobře zná. Devět bonobů z patnácti dávalo v této situaci opakovaně přednost cizinci. Jen dva upřednostňovali svého známého. Zbývající čtyři nedělali mezi známými a neznámými žádný rozdíl. Někteří bonobové dokonce byli ochotni pustit k sobě dva cizí šimpanze, kteří se vzájemně znali, a vystavit se tak jejich přesile.

Kontakt jako platidlo

V dalších experimentech se Brian Hare snažil dopídit motivu, který bonoby k tak nezvyklému chování ponouká. Jeden pokus postavili vědci tak, aby bonobo mohl pustit jiného bonoba k potravě, k níž sám nemá přístup. Oba se ale přitom mohli dostat do přímého kontaktu. V této situaci byli zkoumaní šimpanzi v devadesáti procentech případů ochotní dopřát druhému bonobovi potravu, z níž sami nemohli ani ochutnat. Zdálo se, že hlavní odměnou jim je sociální kontakt. Zvláště rádi si užívali vzájemného tření pohlavními orgány.

Další experiment ukázal význam přímého kontaktu mezi zvířaty ještě názorněji. Bonobo měl k dispozici potravu a k té mohl přizvat jiného bonoba. Přizvaný mohl hostiteli z jeho porce ujíst, ale oběma zvířatům bylo zabráněno v přímém kontaktu. V této situaci bonobové ke své porci potravy nikoho nepouštěli. Potvrdilo se, že přímý kontakt je onou vysoce ceněnou devizou, pro kterou jsou bonobové ochotni utrhnout si od úst.

Válčíme jako šimpanzi, dělíme se jako bonobové

„Je to jedna z nejbláznivějších věcí, které jsme o bonobech za desetiletí výzkumu zjistili,“ komentuje Hare výsledky publikované ve vědeckém časopise PLOS ONE. „A je to další příklad odlišnosti mezi šimpanzi bonoby a šimpanzi učenlivými. S šimpanzi učenlivými bychom takové pokusy vůbec nemohli podnikat, protože ti by po cizím šimpanzovi hned šli.“

Bonobové se zajímají nejen o své známé, ale lhostejní jim nejsou ani zcela neznámí příslušníci jejich druhu. Zájem bonobů však není tak úplně nezištný. Musí mít vyhlídku na nějaký osobní zisk – nejlépe ve formě společenského kontaktu. V tom se lidská spolupráce od spolupráce mezi bonoby liší. Lidé jsou schopni pomoci druhým, i když sami zůstanou v anonymitě. Při neanonymní pomoci jsme ale výrazně štědřejší. V tom se bonobům naopak podobáme.

TIP: Šimpanzí krádeže bez výčitek: Jak se vyvinul smysl pro spravedlnost?

Výzkum Briana Harea ukázal, že pokud máme pochopit vývoj současného člověka, nestačí nám studovat jen šimpanze učenlivé. Lidé jsou s to vést války podobně jako šimpanzi učenliví, ale na druhé straně dokážou pomáhat neznámým příslušníkům vlastního druhu stejně jako šimpanzi bonobové.

Jak je možné takto ukrást výkon počítače a proč se tak vůbec děje? Zhruba před dvěma lety se prudce zvedl zájem o digitální měny, tzv. kryptoměny. V tu dobu se objevovaly tisíce různých digitálních měn, mnoho z nich raketově letělo vzhůru v objemech a kapitalizacích, některé z nich bylo možné těžit i běžnými počítačovými zdroji.

Těžba kryptoměn je jedním z logických jevů jakékoliv kryptoměny: vyžaduje značný výkon, který je třeba k ověření předchozích transakcí v kryptoměně a proces, který zajistí integritu digitální měny. Těžaři kryptoměn používají své počítačové zdroje k řešení komplexních matematických problémů: první těžař, který jej vyřeší, dostane zaplaceno za své úsilí ve stejné kryptoměně.

To může být lukrativní podnikání, když jste ten, komu se platí za poskytnutí zdrojů (ve výpočetním výkonu a elektřině), které jste vynaložil k ověření transakce v kryptoměně.

Na co hackeři přišli je, že když napadnou váš počítač malwarem k těžbě kryptoměn, mohou jej využít k vykonání práce, ale zisky si ponechají pouze oni. Je to vysoce profitabilní a oběti často nemají tušení, že je někdo zneužívá.

K napadení svých cílů malwarem určeným k únosu používají různé techniky, od infikování PC a mobilních zařízení jednotlivých uživatelů až k infiltrování populárních webových stránek a rozšíření infekce na každého, kdo je navštíví. Phishingové e-maily zase slouží k ošálení uživatelů, kteří pak kliknou na zákeřné odkazy nebo otevřou infikované přílohy. 

Na rozdíl od jiných virových nákaz většina obětí těžby kryptoměn nemá tušení, že jsou okrádáni, krom nejasného pocitu, že jejich systém nefunguje tak hladce jako dříve. Navíc dnes je daleko méně obvyklé najít malware, který spotřebovává 100 % kapacity CPU oběti přinášející výrazné zpomalení, které přiměje uživatele k tomu, že si toho všimne a provede kroky k nápravě.

Novější verze malwaru k těžbě kryptoměn dělají chytřejší kroky k utajení své přítomnosti: využívají pouze asi 20 % výkonu, hledají dobu nečinnosti uživatele k provádění kalkulací nejvíce náročných na zdroje, atd. Takto může probíhat těžba kryptoměny bez jejího odhalení po velmi dlouhou dobu.

I když tato aktivita není přímo nebezpečná z pohledu možné ztráty dat, dokáže spotřebovat značné množství výpočetních zdrojů. Hrozba ztráty dat je nepřímá: vlastní malware sice „pouze“ zpomalí rychlost počítače, ale po odhalení cryptojackingu je často doprovázen ransomwarovým útokem, který zašifruje uživatelská data s příslibem jejich odblokování po zaplacení výkupného. A to už je zase jiný příběh...

Známý cestovatelský a kulinářský web, zaměřený na veganskou a vegetariánskou stravu, uveřejnil žebříček deseti nejpřívětivějších míst pro milovníky masa prosté stravy. Žebříček vznikl na základě tří kritérií – počtu veganských restaurací přímo v daném městě a v jeho bezprostředním okolí, kvalitou restaurací a osobním dojmem autorů z „veganské přívětivosti města“.

Vítězí Londýn, Praha v první desítce

Za nejpřitažlivější město na světě považují autoři anglický Londýn, kde veganství zažívá velký boom. Odhaduje se, že více než půl milionu obyvatel této anglické metropole patří mezi vegany. Ve městě a v jeho okolí se lze najíst hned ve stovce čistě veganských restaurací.

Druhou příčku „veganského žebříčku“ obsadil německý Berlín. Přímo ve městě autoři napočítali 65 veganských restaurací a 320 dalších funguje v blízkém okolí německé metropole. Podobnou nabídkou se může pochlubit i New York s 64 restauracemi. Zdejší nabídka je skutečně pestrá – veganské jídlo si zde můžete dát v rychlém občerstvení i v luxusních restauracích.

Veganské burgry, domácí veganské sýry, ale i kompletní služby včetně ubytování s veganskou stravou – to je nabídka amerického Portlandu. Město nabízí milovníkům exotické kuchyně veganskou stravu inspirovanou jihoamerickou kuchyní. Přímo v Portlandu se nachází 40 veganských, 27 vegetariánských a více než 150 dalších veg-fiendly restaurací.

Top pětku uzavírá izraelský Tel Aviv, a není divu: odhaduje se, že 5 až 8 % izraelské populace patří mezi vegany, což v celosvětovém měřítku řadí Izrael na první místo v počtu veganů. Přímo ve městě se nachází 31 veganských restaurací nabízejících stravu z Izraele, Středního východu a Středomoří.

TIP: Až budeme všichni vegany: Co by znamenal přechod všech lidí na veganskou stravu?

Na devátém místě se podle autorů žebříčku umístila Praha. Přímo v centru našeho hlavního města autoři napočítali 48 veganských restaurací. Kladné body si Praha připsala hlavně díky vysoké koncentraci restaurací, ale také pro společenskou angažovanost veganské komunity – jako příklad je zmíněno veganské bistro, které pomáhá lidem se zkušeností s bezdomovectvím a osobám po výkonu trestu.

Deset nepřívětivějších měst pro vegany:

1. Londýn
2. Berlín
3. New York
4. Portland
5. Tel Aviv
6. Los Angeles
7. Varšava
8. Toronto
9. Praha
10. Paříž

Kaly (biosolidy) jsou nevyhnutelným vedlejším produktem čistíren odpadních vod. Obsahují cenné látky, mohou ale zapáchat, případně obsahují látky škodlivé pro životní prostředí, čímž je omezeno jejich další použití. Z části kalů se vyrábí hnojivo, zhruba třetina kalu vyprodukovaného po celém světě se skladuje anebo se vozí na skládky. Tam kaly leží bez užitku a mikroorganismy z nich postupně uvolňují skleníkové plyny. Nejde přitom o zanedbatelné množství - jen v EU se za jediný rok vyprodukuje okolo 9 milionů tun tohoto odpadu a v USA více než 7 milionů tun.

Tým australských odborníků navrhuje, že by se z odpadního kalu mohly stavět domy. Není to tak bláznivé, jak to na první pohled vypadá. Australané zpracovaný kal přidávají k materiálu, z něhož se vypalují cihly. To je podle nich ekologické řešení jak pro čištění odpadních vod, tak i pro výrobu cihel, která rovněž značně zatěžuje životní prostředí.

TIP: Netradiční biotechnologie: Stanou se příští rok mezi stavaři hitem biocihly?

Zkušební produkce cihel s příměsí odpadního kalu ukázala, že jejich výroba vyžaduje zhruba polovinu energie potřebné k vypálení běžných cihel a celková výroba je tak levnější. Další předností nového materiálu je, že vyrobené cihly mají nižší tepelnou vodivost, takže v zimě udrží teplo v domě a v létě zase naopak venku. Nevýhodou je, že kaly obvykle obsahují těžké kovy. Podle profesora Abbase Mohajeraniho, který celý projekt vedl, se ale většiny těchto kovů podařilo zbavit během procesu vypalování. Vše tak nasvědčuje tomu, že cihly z recyklovaného odpadu mají před sebou zajímavou budoucnost.

Beatrix Bourbonská si příliš velké sympatie nezískala ani u české šlechty, ani u svých poddaných. Podobně jako její manžel i ona se ve „svém království“ připadala jako cizinka. Porod jejího syna Václava Lucemburského však nesmazatelně vstoupil do dějin.

Nešťastná královna Eliška

Jan Lucemburský ovdověl v roce 1330. Symbolicky na den výročí svatého Václava v pouhých osmatřiceti letech na tuberkulózu zemřela jeho utrápená choť Eliška Přemyslovna. Je všeobecně známo, že toto manželství bylo šťastné snad jen pár prvních let. I když se dříve dávala vina víceméně Janovi, dnes už jeho osobnost nevidíme tak černobíle. Získal uznání jako panovník evropského formátu, neohrožený rytíř a skvělý diplomat. Pozvedl prestiž českého království a rozšířil jeho území. Proslul také jako mimořádně velkorysý a štědrý, možná i lehkomyslný až rozhazovačný člověk. Ostatně měl z čeho rozdávat.

Ovšem s panovačnou a hysterickou Eliškou, která byla přehnaně hrdá na svůj přemyslovský původ, se k sobě zrovna nehodili. Když se dozvěděl o její smrti, pobýval zrovna kdesi v Korutanech. Oficiálně dal sice najevo svůj smutek, začal dokonce nosit černý šat, ovšem ani se nenamáhal přijet domů na pohřeb ani uložení ostatků královny do hrobky ve zbraslavském klášteře.

Utajený sňatek z lásky

K nové svatbě přistoupil Jan až po čtyřech letech. Nemusel spěchat. Krásné ženy se relativně mladému a zároveň dobře vypadajícímu králi samy nabízely při každé příležitosti. Jeho vyvolenou se nakonec stala šestnáctiletá Beatrix, dcera vévody Ludvíka z Bourbonu pocházejícího z vedlejší větve francouzského královského rodu. S krásnou a hrdou dívkou se osmatřicetiletý Jan seznámil na dvorské slavnosti v Paříži na podzim roku 1334. Její otec si všiml jeho zájmu, a tak s ním velmi rychle začal vyjednávat o případném sňatku.

Už v prosinci 1334 se v Bois de Vincennes za přítomnosti francouzského krále Filipa VI. uskutečnila honosná svatba. Původně se měl Jan oženit s dcerou římského krále Albrechta I. Alžbětou Habsburskou, ale nakonec byl rád, že papež protahoval vydání dispense kvůli jejich příbuzenství. Alžběta se Janovi nelíbila, a navíc věčně churavěla. Mimochodem, i Beatrix byla s Janem spřízněná. Měli společného pradědečka Jindřicha V. Lucemburského.

Podle všeho to vypadá, že tímto sňatkem Jan výjimečně nesledoval dynastické zájmy, ale prostě se zamiloval. Jenže v Praze se dlouho o jeho sňatku nevědělo, netušili to ani jeho synové Karel a Jan Jindřich. Otec je totiž jaksi „zapomněl“ na svatbu do Francie pozvat, a tak se nemohl divit jejich rozčarování, ani averzi, která mezi nimi a macechou vznikla.

Beatrix v Čechách

Beatrix přijela do Prahy v lednu 1336 a dostalo se jí patřičného uvítání ze strany šlechty i duchovenstva. Blanka z Valois, první manželka jejího nevlastního syna Karla, jí dokonce jela naproti až do Chebu. Těšila se, že bude mít na dvoře spřízněnou duši. Obě mladé ženy byly nejen vrstevnice, ale i sestřenice. Navíc sám král o to svou snachu požádal. Beatrix totiž na rozdíl od Blanky neuměla ani slovo česky, ba ani německy. Mimochodem – to se nezměnilo ani v budoucnu. Zatímco Blanku si v Čechách oblíbili, pyšná Beatrix si srdce svých poddaných ani šlechty nezískala. Určitě svou roli sehrála i jazyková bariéra, ale na vině byla podle všeho především povaha nové královny. 

Nezvyklý porod

V únoru 1337 přivedla Beatrix v Praze na svět syna, který dostal jméno Václav. Porod neproběhl klasickým způsobem, ale císařským řezem a královna ho přežila čirou náhodou. K tomuto závěru dospěla expertní skupina, která se tímto prominentním zákrokem zabývala. Tvořili ji náš přední gynekolog Antonín Pařízek a historici Milada Říhová a Václav Drška. Ti se svými poznatky seznámili odbornou veřejnost v časopise Česká gynekologie v srpnu 2016.

I když se o takových intimních záležitostech ve středověku a ještě ani dlouho potom vůbec nemluvilo, informace o tom, jakým způsobem přišel chlapec na svět, poskytují dva dochované latinsky psané dopisy. První list, v němž se ona radostná událost sděluje, byl určen představitelům českého města Kolína. Druhý dopis neměl konkrétního adresáta. Historikové se domnívají, že to mohl být obecný dopis, oběžník či jakási předloha rozesílaná do všech významných měst v Českém království či na evropské dvory. O způsobu porodu se rovněž zmiňuje vlámská kronika Brabantsche Yeesten z počátku 15. století a také několik dalších pramenů, které jsou ovšem výrazně pozdějšího data.

Jméno českého patrona to nezachránilo!

K novorozenému synovi, budoucímu básníkovi měl prý Jan Lucemburský úplně jiný vztah než ke svým dětem z předchozího manželství s Eliškou Přemyslovnou. Nejspíš jako vyjádření díků za zázrak, že chlapeček přežil, dostal jméno českého patrona - Václav. Jinak se to vysvětlit nedá - v Lucembursku, které měl chlapec po otci zdědit, to bylo jméno naprosto netradiční. Nebo si tím snad chtěl král Jan naklonit českou šlechtu a získat přízeň pro svou druhou ženu? Nejspíš to bylo marné...

TIP: Středověcí mistři skalpelu: Chirurgický zásah absolvoval sám Karel IV.

Averze vůči Beatrix rostla a plně se to ukázalo při její korunovaci v květnu 1337. Ta proběhla podle kronikáře Petra Žitavského za ostentativního nezájmu veřejnosti a měla do slavnostní události daleko. Král Jan neměl patřičné roucho, ba dokonce ani korunu českých královen, kterou již dříve zastavil. Musel tak Beatrix nasadit korunu svou. Beatrix pochopila, že není v Čechách vítaná a již 1. července 1337 i se synkem odcestovala do Lucemburska. Do Čech se už nikdy nevrátila.

Beatrix se rok po smrti Jan Lucemburského v bitvě u Kresčaku znovu provdala za Oda z Grancey a i nadále užívala titulu české královny. Žila bohatý společenský život, milovala umění a z jejího majetku se dochovala iluminvaná modlitební knížka. Nakonec přežila nejen své nevlastní syny Karla a Jana Jindřicha, ale o dva týdny i vlastního syna Václava. Pohřbena je v dnes již neexistujícím kostele jakobínského kláštera v Paříži.

Američtí vojenští plánovači již počátkem roku 1941 správně předpokládali, že Spojené státy budou dříve či později zataženy do války. Současně existovala reálná hrozba vojenského kolapsu Velké Británie, takže pokud se Američané chtěli zapojit do strategického bombardování Německa, potřebovali letoun schopný doletět nad evropské cíle ze základen na východním pobřeží USA. Americké letecké síly (tehdy ještě USAAF) proto v dubnu 1941 vyhlásily soutěž na konstrukci bombardéru s velmi dlouhým doletem. 

Přežil druhou světovou válku

Letadlo mělo dosáhnout maximální rychlosti 724 km/h, vystoupat do 10 600 m a uletět 19 300 km. Později došlo k redukci plánovaných výkonů na dolet nejméně 16 000 km s nákladem 4,5 tuny bomb při cestovní rychlosti 480 km/h. Soutěže se zúčastnily firmy Consolidated, Boeing, Douglas a Northrop. V listopadu 1941 objednali vojáci u firmy Consolidated stavbu dvou prototypů označených XB-36.

V březnu 1943 došlo spojením firem Consolidated a Vultee ke vzniku nového leteckého výrobce Convair. V červnu téhož roku objednalo velení USAAF výrobu sta sériových B-36, přičemž prototyp XB-36 měl být k dispozici v září 1944. Vzhledem k tomu, že další projekty měly vyšší prioritu, dostal se B-36 do časového skluzu. Na rozdíl od jiných programů však nebyl po skončení války zrušen a v srpnu 1946 se uskutečnil zálet prototypu.

Nosič atomových bomb

Druhý prototyp (označený YB-36) se stal vzorem pro sériovou výrobu. Stroj pohánělo šest motorů, každý tvořený čtyřmi hvězdicemi s celkem 28 válci, které roztáčely třílisté tlačné vrtule. Mohutný profil křídla umožňoval palubnímu mechanikovi v případě potřeby za letu procházet křídelním koridorem k motorům. Přední prostor osádky a stanoviště zadního střelce spojovala chodba kruhového průřezu, v níž se pohyboval vozík urychlující přesun mezi předním a zadním přetlakovým prostorem.

Osádku tvořilo 15 mužů: dva piloti, bombometčík, navigátor, palubní inženýr, dva operátoři radiostanic a osm střelců. Když se Sovětský svaz stal hlavním protivníkem Spojených států a studená válka nabrala na obrátkách, ukázalo se, že jediným americkým letadlem schopným dopravit těžkou jadernou (a později vodíkovou) pumu první generace z amerických základen nad cíle v SSSR je právě B-36. Stroj s pístovými motory na počátku proudového věku sice byl již v době zahájení sériové výroby zastaralý, ale současně se nedalo počítat s tím, že proudový Boeing B-52 bude operačně způsobilý dříve než v polovině 50. let. 

Aféra Peacemaker 

B-36 byl mimořádně náročný na pozemní obsluhu, navíc v raném období provozu se ukázal náchylný na časté požáry motorů a další nákladné poruchy. Jeho kritici kromě toho namítali, že rychlost letounu je srovnatelná s válečným B-24 Liberator, proti němuž je B-36 mnohem zranitelnější. Odpůrci programu mluvili o „mnohamiliardovém trapasu“. Jednalo se především o zástupce konkurenčního námořnictva, jehož velení se obávalo o státní dotaci na projekt obří letadlové lodě United States.

V roce 1947 velení námořnictva zaútočilo na způsob financování B-36, který podle jejich mínění nesplňoval podmínky stanovené ministerstvem obrany. Zástupci námořnictva byli navíc přesvědčeni, že převaha amerických letadlových lodí (stejně jako za druhé světové války) představuje rozhodující vojenskou sílu pro budoucí válečné konflikty. Nová třída letadlových lodí měla nést na palubě bombardéry schopné provádět nukleární údery, což by námořnictvu umožnilo disponovat vlastními jadernými zbraněmi.

Pokračování: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (2)

Letectvo bombardéry B-36 nakonec uhájilo, zatímco projekt letadlové lodě United States definitivně zrušil ministr obrany Louis Johnson. Vysocí funkcionáři námořnictva výrok okamžitě zpochybnili, neboť v Johnsonově rozhodnutí spatřovali střet zájmů vzhledem k jeho někdejší pozici ve vedení firmy Convair. Vyšetřování případu zvláštní komisí Kongresu se táhlo do roku 1950. Když vypukla válka v Koreji, vojenský rozpočet USA čtyřnásobně vzrostl a námořnictvo se následně dočkalo letadlových lodí třídy Forrestal, které představovaly adekvátní kompenzaci za zrušenou třídu United States.