Biblická kniha Deuteronomium doslova uvádí: „Ať se u tebe nevyskytne (…) věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých.“ Přesto se však v Knize knih setkáme i s takovými osobami, jako byla ušlechtilá prorokyně Debóra či prorok Eliáš.

Co věští hrom

Tento rozpolcený vztah se pak prolnul do celého středověkého myšlení, které magii pojímalo velmi rozporuplně. Některé její odnože, zejména nekromancii, zcela zavrhovalo, zatímco jiné přinejmenším tolerovalo. K těm nejuznávanějším patřila astrologie, která se samozřejmě velmi úzce prolínala s astronomií. K nejoblíbenějším disciplínám patřila astrologie lidová, jež se věnovala zejména pozorování Měsíce. Ten byl na rozdíl od jiných nebeských těles patrný pouhým okem a na základě jeho proměn vznikaly nejrůznější tabulky, které podrobně informovaly o tom, která lunární fáze je vhodná pro kterou činnost.

Nebe však neradilo jen směrem k přítomnosti, daly se zde najít i předzvěsti budoucnosti. Velmi zásadní byl například význam hromobití, kdy zahřmění na východě znamenalo, že v nadcházejícím roce dojde k velkému zabíjení. Ještě důležitější bylo, ve kterém měsíci k jevu došlo. Stalo-li se tak například v únoru, znamenal hrom smrt mnoha lidí, zejména těch bohatých. Naopak v prosinci značil ten samý jev bohatou sklizeň, mír a svornost mezi národy.

Planety v ascendentu

S astrologií, jakou ji známe dodnes, se v Evropě ve větší míře setkáváme až od 12. století. Obecně se věřilo, že „hvězdy“ mají velkou moc nad lidskými záležitostmi a to zejména, pokud stoupají po východním horizontu. Silný vliv měla mít též poloha v nadhlavníku. Každá planeta měla také svou přirozenost. Měsíc se spojoval s ženským charakterem a byl ze své podstaty vodnatý a vlhký. Velkou moc měl nad člověkem zejména v dětství a rovněž byl spojován se šílenstvím. Proto se bájní vlkodlaci měnili za úplňku a noc byla rejdištěm temných sil.

Zásadní rovněž byla víra, že křehké novorozené dítě je vlivu jednotlivých planet vystaveno mimořádně silně. Proto velmi záleželo na tom, která z hvězd a planet byla při jeho narození zrovna v ascendentu. To je astrologický výraz pro takzvaný východní bod horoskopu vypočítávaný podle ekliptiky, což je průsečnice, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná nebeskou sféru. Dobrým znamením byl například „královský Jupiter“.

Co říkali církevní otcové

K podobnému nahlížení do budoucnosti či snaze zvrátit vlastní osud samozřejmě musela zaujmout nějaký postoj i církev. Jeden z jejích hlavních učitelů svatý Augustinus Aurelius (354– 430) ve svém díle De civitate Dei (O Obci boží) připouští, že hvězdy mohou věstit budoucí události, ale rozhodně odmítá, že by je mohly vyvolat. Pochyboval o silném vlivu ascendentu na lidský život, přičemž se odvolával na případy dvojčat, z nichž každé potkal zcela jiný osud. 

Podobně Isidor ze Sevilly (560–636) přiznával, že hvězdy mohou ovlivňovat lidské zdraví, rozhodně však neřídí lidské kroky. Albert Veliký (1193–1280) i Tomáš Akvinský (1225–1274) to vnímali tak, že mohou ovlivňovat tělesnou schránku a ta pak zase duši. Guido Bonnati (13. století) však měl za to, že astrolog má znát všechno a daná věda je klíčem k absolutnímu vědění.

Kdy pouštět žilou

Toto zdánlivě velmi přehnané tvrzení má pravdivé jádro. Astrologie se totiž neprolínala jen s astronomií, ale tvořila podhoubí pro rozvoj celé řady dalších věd. Zásadní byl zejména její vliv na medicínu. Chirurg nebo lazebník totiž musel vědět, která znamení zvěrokruhu řídí určité části těla, protože bylo nebezpečné operovat pacienta nebo mu pouštět žilou, když dominovalo nevhodné souhvězdí. 

O tom věděl své i univerzitní mistr, matematik, lékař a astrolog Křišťan z Prachatic (1368–1439), který se právě těmto zákrokům intenzivně věnoval, a dokonce o nich napsal odborný spis jménem De sanguinis minucione (O pouštění krve). Zde například uvádí: „Skopec, první v řadě znamení, ovlivňuje nejvyšší část lidského těla, což je hlava, a dále Býk šíji, Blíženci paže, Rak hrudník a plíce, Lev žaludek, srdce, nervy a svaly,  (...)“ 

Na pomezí astrologie a lékařství stojí i jeho Tabula minucionum sanguinis et lunacionum (Tabulka lunací, tedy doby, za kterou Měsíc vystřídá všechny své fáze pro pouštění krve). Ze spíše astrologického oboru je pak dílo, jehož název bychom mohli přeložit jako Zda mají vlasatice stejnou podstatu jako nebeská tělesa a zda upozorňují na zemětřesení, snížení porodnosti a nepochybně se blížící vymření lidstva či další dílo, které se zabývá tím, zda může zkušený astronom předpovědět z konjunkcí a pohybů planet něčí štěstí nebo neštěstí. 

Předpovězená smrt krále

Křišťanův věhlas znalce planet záhy překročil hranice země. Podle historika Bohuslava Balbína byla jeho sláva taková, že vyslanci ze všech koutů světa trpělivě čekali, až od něj konečně získají žádanou konzultaci. K jeho slávě hodně přispělo, když roku 1433 předpovídal brzkou smrt polského krále Vladislava II. Jagella, který rok nato opravdu zesnul na následky nachlazení.

TIP: Hvězdy a měsíční znamení prý nemají na lidský život žádný vliv

Mistr se však zabýval i vysloveně vědeckou prací. Roku 1407 napsal dva spisy o využití astrolábu De composicione astrolabii (O stavbě astrolábu) a De utilitate (usu) astrolabii (O užívání astrolábu). Tato pomůcka umožňovala určovat nejenom zeměpisnou šířku, ale i dobu východu a západu Slunce a dalších hvězd, místní čas a sloužila i k navigaci. Křišťan z Prachatic patřil k tak významným osobnostem našeho vědeckého a politického života, že jeho jméno bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze.

Jak každý ví, vlastnoručně vypěstovaná zelenina chutná nejlépe. Společnost OGarden proto vytvořila pozoruhodné zařízení, které dokáže zařídit obstojnou zeleninu i v bytě.

Jde o důmyslnou válcovou zahrádku OGarden Smart, která představuje automatický box, schopný samostatného zavlažování až po dobu 10 dní. Systém počítá i s méně zkušenými zahrádkáři - když se zásoby vody a živin chýlí ke konci, zahrádka upozorní uživatele, že by měl zasáhnout. Světlo zajišťují LED diody, díky jejichž nízké spotřebě energie je provoz relativně levný.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

V zahrádce je možné pěstovat celkem 90 rostlin zeleniny přiměřené velikosti ve dvou generacích. Může to být listová zelenina, bylinky, cherry rajčata, malé papriky, jahody i další druhy zeleniny, které se do boxu vejdou. Společnost se nyní snaží získat finanční prostředky na crowfundingové platformě Kickstarter. Zahrádka OGarden Smart by se měla prodávat za cenu od 550 dolarů (něco přes 12,5 tisíce Kč) a na trhu by se mohla objevit od letošního května.

Americká vesmírná agentura NASA zacílila na mapování hvězdné oblohy. Ohlásila přípravu nové mise jménem SPHEREx (z anglického Deemed the Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization and Ices Explorer). Plánovaná mise má trat dva roky a odstartovat by měla v roce 2023.

Cíle této mise jsou velkorysé - sonda SPHEREx by měla zmapovat oblohu a přispět k pochopení rozložení základních chemických prvků ve vesmíru. Obzvláště by se měla zaměřit na to, jak jsou vlastně základní prvky, které jsou nutné ke vzniku života, časté v Mléčné dráze.

300 milionů galaxií a 100 milionů hvězd

Podle šéfa NASA Jima Brindestineho jde o skvělý projekt. Nejenom že rozšiřuje americkou flotilu výkonných vědeckých sond, které zkoumají tajemství vesmíru, jde také o významný prvek pro balancování amerického vědeckého zkoumání vesmíru, které se snaží využívat mise různého rozsahu a náročnosti.

TIP: Miliarda hvězd ve 3D: Tým observatoře Gaia publikoval první katalog hvězd

Sonda SPHEREx každých šest měsíců vytvoří kompletní novou mapu hvězdné oblohy v oblasti viditelného a blízce infračerveného záření. Využije přitom technologie ze satelitů na oběžné dráze Země i z misí k Marsu. Tyto mapy budou zahrnovat 96 různých barev a ve svém barevném rozlišení tím pádem předčí všechny stávající mapy hvězdného oblohy. V NASA očekávají, že mapy od SPHEREx budou zobrazovat 300 milionů galaxií a 100 milionů hvězd Mléčné dráhy.

Novým příspěvkem do skupiny sauropodů, tedy velkých čtyřnohých dinosaurů s dlouhým ocasem a krkem, je Mnyamawamtuka moyowamkia. Těžko vyslovitelné jméno pochází ze svahilštiny a znamená „stvoření od řeky Mtuka s ocasem ve tvaru srdce“. Právě zvláštní tvar ocasních kostí vědce překvapil – připomínají totiž srdce. Pozůstatky tohoto tvora vědci objevili během průzkumu v jihozápadní Tanzanii v roce 2004. Formálního popisu se ale dočkal až nyní.

Mnyamawamtuka žil v druhohorách, tedy zhruba před 100 miliony let v období křídy. Jeho objevená kostra je výjimečně dobře zachovalá a představuje nesmírně cenný zdroj informací o titanosaurech – vývojově pokročilém druhu sauropodních dinosaurů. Do této skupiny patří i největší známí suchozemští živočichové všech dob, jako byl Argentinosaurus, Paralititan nebo například Futalognkosaurus. Celkově paleontologové evidují přes 100 titanosaurů.

TIP: V Austrálii objevili velkého dinosaura ze skupiny titanosaurů

Na základě předchozích nálezů víme, že šlo o jednu z nejpočetnějších skupin sauropodních dinosaurů, jejich evoluce a biologie jsou ale doposud jen málo známé. Zatím se našlo jen velmi málo dobře zachovalých koster titanosaurů. Většinu z nich se podařilo objevit v Jižní Americe, Antarktidě (která byla v druhohorách klimaticky mnohem příznivější než dnes), Egyptě, Tunisku, a právě v Tanzanii. Objev z Tanzanie je výjimečný především vzhledem k množství zachovaných pozůstatků. Vědci u řeky Mtuka identifikovali části obratlů, žeber, kostí z končetin a zubů.

Puštík vousatý (Strix nebulosa) je největším z puštíků a zároveň druhou největší sovou Evropy. Na délku těla ho zhruba o 10 cm přerůstá už jen výr velký. I když puštík vousatý působí mohutně, je to částečně jen klamné zdání. Jeho mohutnost totiž dotváří nadýchané opeření, které při pohlazení na břiše lehce promáčknete o pěkných pár centimetrů, pod nimiž se teprve skrývá samotné tělo sovy.

Oči upřené do daleka

Sovy jsou jedinými zástupci ptačí říše, kteří mají oči umístěny vedle sebe, nikoliv po stranách hlavy (částečně jsou takto vybaveni i motáci). Oči jsou sice dokonale uzpůsobeny pro noční vidění, ale jsou nepohyblivé. Z toho důvodu jsou ptáci nuceni hýbat celou hlavou. Kolem zobáku sovám vyrůstá speciální drobné opeření, které funguje jako detektor jemného dotyku při kontaktu s okolím. Nablízko totiž tito dravci vidí velice špatně. Hmatová pírka tedy využívají stejně jako kočky své hmatové chlupy.

Svou dalekozrakost potvrdil i sokolnicky vedený puštík, jehož eleganci jsem si mohla dosyta vychutnat zblízka. Když mi byl v pauze mezi fotografováním svěřen, začal mi soustředěně prohledávat hřbet ruky. Přitom bylo na první pohled zřejmé, že před ním žádné chutné sousto neukrývám. Když po minutovém snažení tuto mrzutou skutečnost pochopil, tázavě na mě upřel žluté oči.

Lovec „neviditelných“ myší

Jako všechny sovy má puštík vousatý perfektní sluch. Peří kolem ušních otvorů je uspořádáno tak, že pomáhá směrovat zvuky do uší po stranách hlavy. Některé druhy sov mohou toto peří pohybem svalů nastavovat. Při porovnání s lidmi mají sovy zhruba padesátkrát lepší sluch a slyší i v oblasti ultrazvuku (zvuky o vysoké frekvenci).

Puštík by mohl leckoho překvapit svou loveckou zdatností. V zimních měsících často loví tak, že za pomalého mávání křídel neúnavně plachtí nad sněhovou pokrývkou. Právě díky vynikajícímu sluchu je schopen i z „nadhledu“ zaregistrovat pohyb drobného hlodavce, který je 30–40 cm pod sněhem. Když potenciální kořist zaslechne, vrhne se prudce dolů, čímž dokáže prorazit i namrzlou krustu.

Krom této specializace potravu vyhlíží jako ostatní sovy z vyvýšeného místa. Aktivní je hlavně za soumraku a jeho jídelníček tvoří téměř výhradně hraboši. Za jediný den dospělý 800–1 700 g vážící puštík spořádá hlodavce odpovídající asi třetině jeho tělesné váhy. Puštíci z nejseverněji žijících populací musí nezřídka za potravou migrovat, a to i stovky kilometrů.

Srdnatý obránce

Puštík vousatý obývá souvislé jehličnaté lesy s dostatkem světlin, mnohdy se zabydlí v blízkosti bažin nebo přímo v nich. Vlastní hnízdo si nestaví, ale využívá stará, opuštěná hnízda velkých dravců (například káňat). Někdy může být snůška ukryta v obyčejném pařezu, velmi vzácně sovy zahnízdí na zemi u paty kmene.

Páry jsou trvalé. Zatímco samice vytrvale sedí na snůšce dvou až devíti vajec, samec jí obstarává a přináší potravu. Slepá a hluchá mláďata se klubou v rozmezí dvou týdnů. Matka je zpočátku krmí – potravu trhá na kousky a podává jim ji do zobáku.

V době hnízdění mohou být puštíci nerudní a neváhají zaútočit svými dlouhými drápy na velkou šelmu procházející v blízkosti hnízda nebo dokonce na člověka. Jindy jsou překvapivě krotcí a bez problémů snesou pozorování i z nevelké vzdálenosti.

TIP: Puštíci přebarvení globálním oteplením: Ofenziva „rezavých“ sov

Pokud je v přírodě nedostatek potravy, nejstarší a nejsilnější mláďata zabijí a pozřou své mladší a slabší sourozence. Ačkoli je snůška na počátku bohatá, dospělosti se většinou dožívají jen dvě sovy, občas je odchován pouze jedináček.

Prvním padlým první světové války se stal Němec Albert Mayer. Byl zabit v přestřelce 2. srpna 1914, den před oficiálním vyhlášením války. Za posledního padlého tohoto konfliktu se považuje Američan Henry Gunther, který zemřel 11. listopadu 1918 v 10:59, pouhou minutu před uzavřením příměří.

Prvním padlým druhé světové války se stal Franciszek Honiok – naposledy vydechl 31. srpna 1939 při přepadení vysílače v Gliwicích, patřících tehdy Německu. Zmíněný fiktivní útok provedla speciální jednotka SS převlečená do polských uniforem. Na místě pak Němci zanechali těla polských vězňů z Dachau, jež předtím zastřelili a rovněž oblékli do uniforem. Zinscenované přepadení následně posloužilo jako záminka k vyhlášení války Polsku. Prvními oběťmi se stalo asi 1 200 obyvatel obce Wieluń, kteří zemřeli 1. září 1939.

Určení posledních padlých druhé světové války zůstává bohužel nejasné, protože boje leckde pokračovaly i po oficiálním konci konfliktu. Navíc nadále umírali váleční zajatci nebo lidé ozáření při svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. K obětem obou válek navíc patří rovněž ti, kdo zahynuli v pozdějších letech při deaktivaci nevybuchlé munice.

K městečku Westbrook se v polovině ledna upíraly zraky senzacechtivých novinářů a milovníků tajemna. Na řece Presumpscot, jež obcí protéká, se totiž objevil obrovský ledový disk s průměrem zhruba sto metrů, a navíc se otáčel proti směru hodinových ručiček. Zatímco kachny jej využívaly coby pomyslný kolotoč, internetem se šířily dohady, že má útvar mimozemský původ.

TIP: Ledové palačinky na skotské řece

Podle vědců však pro vysvětlení nemusíme až do vesmíru: Disk je sice rekordně velký, ale u jeho zrodu stál studený vzduch – při kontaktu s hladinou vytvořil vír, jenž pak zamrzal a zvětšoval se. Kulatý tvar byl důsledkem postupného obrušování o břehy i další kry a za rotaci mohlo pozvolné tání. 

Oběžná dráha je zaneřáděná odpadky. Vládní agentury i soukromé společnosti se s tím snaží vypořádat. Patří mezi ně i britská společnost Surrey Satellite Technology, která momentálně na oběžné dráze testuje satelitního vesmírného uklízeče RemoveDEBRIS.

V novém experimentu, jehož průběh je zachycený na videu, RemoveDEBRIS úspěšně ulovil kus vesmírného odpadu harpunou. Kosmickou harpunu navrhla společnost Airbus Stevenage. Zařízení po odpálení loví cíl rychlostí 20 metrů za sekundu, a pokud ho zasáhne, prorazí ho a následně přitáhne k sobě.

Úspěšný test

Podle šéfa Surrey Satellite Technology Guglielma Agliettiho, šlo o nejsledovanější experiment projektu RemoveDEBRIS a jeho úspěch je pro všechny zúčastněné velkým zadostiučiněním. Jde o výsledek plodné spolupráce mezi výzkumem a průmyslem vesmírných technologií.

TIP: Na oběžné dráze je nepořádek: Odpad by mohly sestřelovat plazmové satelity

Harpunování odpadu bylo již třetím úspěchem satelitu RemoveDEBRIS. Loni v září nejprve polapil do vystřelené sítě cvičný cíl a pak úspěšně identifikoval vesmírný odpad palubním LIDARem a vizuálním navigačním systémem. Poslední experiment satelitu by měl proběhnout v březnu a bude spočívat v napnutí brzdné plachty, která satelit navede dolů do atmosféry, aby tam spolehlivě zaniknul. 

Šrílanská chráněná oblast Sinharaja (Sinharádža) představuje poslední výspu prastarého panenského porostu. Rozkládá se v nadmořské výšce 300 – 1 170 metrů, ve zvlněném terénu hřebenů a údolí protkaných sítí potoků. Úzký pás rezervace měří sice pouhých 21 km na délku a 7 km na šířku, přesto se stal pokladnicí druhů, které jinde na světě nenajdeme.

Tamní flóra přetrvala z dob superkontinentu Gondwana, formovaného před 600 miliony let, jenž se před 140–100 miliony lety rozpadl na část nazývanou Atlantika, zahrnující dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Arábii, Madagaskar a Indii, a Antarktidu s Austrálií. Ostrovní oblast tak badatelům poskytuje neocenitelnou pomůcku při zkoumání kontinentálního driftu a biologické evoluce. 

Hrozba diamantů

Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) představuje víc než 60 % tamních druhů stromů a kapradin endemity – tzn. že se vyskytují pouze na tomto jediném místě – a mnohé další se řadí k vzácným. Bohatá flóra se odráží i v různorodosti obyvatel pralesa, mezi nimiž najdeme spoustu endemických druhů ptáků, motýlů i obojživelníků. Pralesní rodinu doplňují zástupci vzácných a ohrožených zvířat, mimo jiné levhart skvrnitý, hulman rudolící či sojkovec šedohlavý. 

Budoucnost rezervace nepříznivě ovlivňuje kultivace okolí, zejména podél její jižní hranice. Budování infrastruktury, především silnic, nezákonná těžba dřeva, ale i diamantů – to jsou hlavní hrozby, jimž bude muset Sinharaja v budoucnu čelit. Pro Šrí Lanku naštěstí zůstává její ochrana prioritou a nezbývá než doufat, že se unikátní přírodní dědictví podaří uchovat i pro další generace.

Prámy pro Luftwaffe navrhl konstruktér Fritz Siebel v rámci německých příprav na vylodění v Anglii (operace Seelöwe). Jednalo se o uzavřené ženijní pontony spojené plochou palubou, na níž se daly umístit různé nástavby. V průběhu času vzniklo několik základních variant a modernizací.

Pro pěchotu i dělostřelce

Transportní verze nesla většinou automatické protiletadlové zbraně v rážích 15, 20 nebo 37 mm, naproti tomu plavidlo dělostřelecké podpory se mohlo chlubit až čtyřmi obávanými „osmaosmdesátkami“. Sériová výroba Siebelových prámů začala jako společný projekt Luftwaffe a pozemního vojska v září 1940 v Antverpách a posléze se rozběhla i v dalších, většinou menších loděnicích.

I když byla operace Seelöwe nakonec odložena na neurčito, Luftwaffe ve výrobě prámů pokračovala a nasadila je na řadě bojišť. Na východní frontě se prámy Siebel poprvé objevily již v červenci 1941 na hladině Černého moře, barevné snímky na této dvoustraně však byly pořízeny 13. srpna 1942 na dalekém severu na Ladožském jezeře. Tam působily v rámci takzvaného Štábu prámů Východ (Einsatzstab Fähre Ost).

Štábu prámů Východ

Ten sdružoval flotily prámů II a III (Luftwaffen-Fährenflotille), které byly pro službu u Leningradu zformovány v květnu 1942 v Antverpách. Na místo určení dorazila technika (včetně 23 prámů) a 2 323 mužů postupně mezi 13. červnem a 15. srpnem a hlavní základnou se jim stalo městečko Lahdepohja. Prámy se nicméně do bojových akcí ve větší míře nezapojily. Jednou z mála známých operací je účast na nájezdu na malý ostrůvek Suhosaari (Sukho) v jižní části Ladožského jezera, na kterém se nacházel maják a sovětská posádka v síle zhruba 90 mužů vyzbrojených třemi kanony ráže 100 mm a několika kulomety v opevněných postaveních.

TIP: Polní divize Luftwaffe: Orli bez křídel

Úder, který se odehrál v noci na 22. října 1942, ale neměl zásadnější taktický význam a zprávy o jeho výsledku se v různých zdrojích liší. Ty německé uvádějí, že se nájezdníkům podařilo podpálit maják, zničit radiostanici a umlčet dvě děla, ovšem za cenu 18 padlých, 57 raněných a čtyř nezvěstných vojáků stejně jako pěti odepsaných plavidel, z toho čtyř prámů (pouze jeden ale potopila sovětská palba). Již v listopadu 1942 byl Štáb prámů Východ rozpuštěn a obě flotily čekalo nasazení ve Středozemním moři.