Globální oteplování, stejně jako rozmanité lidské aktivity, v dnešním světě ohrožují velké množství druhů organismů. Podle nové studie britských badatelů nejsou výjimkou ani kávovníky. 

Ve světě roste asi 124 druhů kávovníků. Většina se z nich se přitom vyskytuje v Africe a na Madagaskaru. Prakticky celý kávový průmysl planety životně závisí na dvou pěstovaných druzích. Kávovník arabský (arabica), pokrývá asi 60 procent trhu s kávou, kávovník statný (robusta) zbylých 40 procent.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Vědci dospěli k závěru, že přinejmenším 60 procent všech druhů kávovníků na Zemi je bezprostředně ohroženo vymřením. Týká se to i volně rostoucích rostlin kávovníku arabského, který by mohl vymizet už do roku 2080. Rostliny ve volné přírodě jsou přitom velmi cenným zdrojem genetické diverzity pro rostliny na plantážích. Pokud budou planě rostoucí kávovníky vymírat, citelně to pocítí nejen zemědělci ale i zákazníci.

Rychle vykvašená ázerbájdžánská oligarchie ovládá všechny kohouty penězovodů, ale na druhé straně se uskromňuje masa „poddaných“ zvyklá poslouchat. Ropa proudí do ciziny, mercedesy plní bulváry v Baku, ale většina obyvatel zůstává v roli pouhých pozorovatelů. Dostatek je snad jenom hesel – v ulicích i ve volné krajině útočí stejně zběsile jako u nás reklamy. Ústřední témata? Jasnozřivá politika milovaného vůdce, národ nade vše a skvělá budoucnost pro všechny. Ázerbájdžánští vůdcové jsou vlastně dva – otec a syn Alijevovi, rodinný klan s politickou minulostí sahající do bývalé sovětské diktatury. Donedávna byl oříšek dostat se do země legálně, bez konexí a tučného dolarového konta.

Ropná modla

Přestože většina ropy dnes pochází z podmořských vrtů, ropná pole stále doslova prorůstají hlavním městem Baku. Pohybujeme se v krajině ropných věží, z nichž 99 % pamatuje Brežněvovu éru a možná ještě Stalina. Leckterý pohled působí kupodivu malebně, téměř jako v dobách prvního ropného boomu, jaký se v Baku odehrál v druhé polovině 19. století. Avšak jen zdálky – když není tolik vidět a hlavně cítit.

Mezi domky se táhnou páchnoucí jezera. Čisté prádlo vlaje v černé vlečce dýmu a odráží se v černé a duhové hladině. Musel ho tam někdo pověsit, což se zdá nepochopitelné. A taky vyhnat krávy, které kličkují mezi lagunami. Jaké asi mají mléko? Chceme se zeptat, ale není koho – doma zůstávají jen ženy. A jelikož jsme v muslimské zemi, nemohou s námi jen tak hovořit. Vzápětí jsme poprvé zadrženi – neoprávněný vstup do „strategického pásma“. Vypadá to vážně, jeden ze dvou svalovců přivolává vysílačkou posily. Rozhodnutí náčelníka je naštěstí rozumné: vrátí nám doklady, posadí nás do džípu a provezou skrz pole ropných věží.

Ropy se v Ázerbájdžánu nevytěží mnoho (zhruba 1,2 % světové těžby, daleko za ropnými velmocemi organizace OPEC). Důležité ovšem není kolik, ale odkud, kudy a kam může mazlavá tekutina proudit. Ázerbájdžánská ropa je především strategickou záležitostí.

Ostře sledované ropovody

Příběh se opakuje, i když jsme opustili Baku a po těžních věžích není nikde ani stopa. K čemu jsou cedulky na kovových sloupcích? Zdálky je považujeme za turistické značky a černé džípy a pick-upy, které nedaleko víří gejzíry prachu, za auta bohatých turistů. Proč ne, jsme uprostřed Gobustánské rezervace. Fatálně se však mýlíme – napříč rezervací totiž vede produktovod BTC (Baku–Tbilisi–Džejhan) z nedaleké rafinerie v Sangačalu přes Gruzii do středomořského přístavu v Turecku, tedy strategická linie číslo jedna, o niž v podstatě soupeřily Rusko s USA. O chvíli později už máme za patami po zuby ozbrojené komando. Z džípu vyskakují chlapíci v černých uniformách a odjišťují samopaly. Je to horší než před dvěma dny v Baku: ruce nad hlavu, osobní prohlídka, vysypat batohy. Kupodivu to i tentokrát dobře dopadne, a dojde dokonce na úsměvy a přání ščastlivogo puti (šťastné cesty). 

S ropou je Ázerbájdžán bohatá nevěsta pro každého, kdo projeví zájem. Kvůli ní se scházejí světoví státníci a společně prohlašují, že neexistuje větší přítel než tamní prezident a větší demokracie než ta ázerbájdžánská. A nebezpečí? K útokům na ropná zařízení skutečně dochází – stopy prý vedou do Arménie a k domácím separatistům.

Zlaté časy bez práce?

V této zvláštní zemi se zastavil čas – jenže čas sovětský, který se dosud nepřetočil a z něhož zůstala nejen neodbytná ruština. Silné džípy brázdí asfalt i kamenité vyjeté koleje cest a jejich řidiči v černých brýlích si bezstarostně užívají bohatství a svobodu. „V Ázerbájdžánu nikdy nebylo líp, poprvé se nemusí pracovat,“ dozvíte se od rozesmátých šoférů, zatímco míjejí zástupy ošuntělých mužiků. „Je to mafie a všechno naše bohatství mizí v jejich kapsách,“ říkají zase všichni, kteří k nim nepatří.

V takovém prostředí se daří rodinným klanům, které podporuje rozbujelý policejní aparát. Přemíry policistů však není třeba se bát. V širokých kulatých čepicích mají blízko k sovětským oficírům, jsou zvědaví a přátelští a profesionalitu mísí s žoviálností. Zdá se, že to nejhorší období korupce už v Ázerbájdžánu pominulo…

Ničitel Gorbačov

Všude je slyšet žehrání na současnost a cítit neskrývaný strach z budoucnosti. Čtvrtstoletí po prohrané válce s Armény jde elektrický proud stále jen občas, zvlášť v příhraničí a na venkově, takže záložní generátory jsou nezbytností. Na rozdělení obou národů vydělalo nejvíc Rusko, neboť se zbavilo přívažků, které bylo třeba dotovat. Gorbačov je pro místní tím nejhorším Rusem, protože zničil poklid, v němž žili Ázerové s Armény v míru. Přesto je Sovětský svaz ztraceným rájem, i když nikoliv ten Gorbačovův, nýbrž tuhý Brežněvův „sajuz“, který držel oba národy ve stejném područí. Devět z deseti Ázerbájdžánců by chtělo sovětské impérium obnovit.

TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

V zemi evidentně chybějí peníze, ale domácí si již zvykli, že pokrok znamená maximálně vlastnit mobil, zatímco boty a pneumatiky se dennodenně boří do bláta. Podle toho, odkud přijde větší podíl peněz, vyrůstají po celé zemi jako její nové dominanty mešity různých stylů – turecké, íránské, saúdské. Po sedmdesátileté komunistické éře ateismu se tak lidé začínají vracet k islámu.

Trosky kdysi nejslavnějšího města Frýžského království bychom nalezli v dnešním Turecku. O tom, že město Hierapolis založil pergamský král Eumenes II. tam, kde mu přesně určil sám vládce podsvětí Hádes, neměl ve 2. století př. n. l. nikdo důvod pochybovat. Pravidelně tu totiž projevoval svou přítomnost přijímáním obětí.

Hladová příšera z podsvětí

V roce 170 př. n. l. nezáleží, že jste do Pergamské říše vyrazili za obchodem. Ano, celá říše je proslavená svými vlněnými barevnými tkaninami a nevšední architekturou. Ale pokud jste tu poprvé, nejprve se musíte přesvědčit o pravdivosti místní legendy. Proto hned z přístavů Klaj či Eleia zamíříte do Hierapolis. A spolu s vámi nejspíš stovky dalších. Nikdo nemluví o ničem jiném než o Kerberovi, trojhlavém psu strážícím podsvětí. O jeho smrtícímu dechu a neukojitelném hladu.

Proud poutníků míří k Plutoniu, chrámu boha podsvětí. Všichni se zde tlačí, aby si na galerii uvnitř zabrali ta nejlepší místa. Eunuši zvaní Galli, správci chrámu, jen volně usměrňují dav a vpouštějí zvědavce dovnitř. Atmosféra je napnutá k prasknutí, stejně jako divácká kapacita 2 000 míst. Když se usadíte na kamenou lavici, máte výhled na hlubokou arénu pod vámi. Přiléhá ke skalní stěně, ale sama o sobě nevypadá nijak tajemně.

Život, který si vzal Pluto 

Zklamání? Stačí jen, aby nad „jámou“ proletěl pták. Dráha jeho letu se ostře zlomí a padá mrtev dolů. Obětiny Hádovi, či Plutovi, jak zní jeho římský název, sem eunuši přinášejí dvakrát denně: časně zrána a navečer. Pekelný pes Kerberos, jeho strážce a věrný sluha, totiž není uvyklý na denní světlo.

Pokud se v divácké galerii ozývá šepot nebo hovor, ustane, jakmile se objeví kněží vedoucí za ohlávku mladého býčka. Sestoupí s ním až na dno arény k ústí tajemné jeskyně. Pak rychle zmizí. A dál? Stačí snad minuta nebo dvě, a před chvílí ještě živé zvíře padá mrtvé k zemi. Všichni přitom viděli, že se mladý býk nebránil ani nezápasil. Najednou prostě nejeví známky života.

Někteří z diváků by přísahali, že slyšeli funění pekelného psa, jiní prý cítili jeho smrtící dech. Vy jste možná nic takového nezaznamenali, ale to, co jste zažili, byl opravdový zázrak. Smrtící. Kněží pak znovu sestoupí dolů a chvatně vyřežou z mrtvého těla pohlavní žlázy. Ty ponechají na plochém kameni, aby Pluto věděl, že na sklonku či úsvitu dne přijdou znovu s další obětinou.

Úlitba bohům se vyplácí 

Teprve pak vyberou peníze od diváků, kteří příspěvky nešetří. To, co viděli, je přesvědčilo. Všichni si uvědomují, že kněží z Hierapolisu vykonávají nadmíru prospěšnou činnost, když krmí pekelného psa a jeho pána. Nikdo nechce, aby vyšel z podzemí. Je to dobrá investice přispět bohovi na hostinu. Pod vlivem tohoto extrémního zážitku pak prochází městem jako ve snách, nakupují a utrácí. A doma budou vyprávět o tom, jak viděli nesporný projev vůle bohů. Proč například nezahynou kněží stejně jako zvířata? Klíčem je prý jejich kastrace.

Ztracená brána do zásvětí

Město se díky přítomnosti pekelné brány úspěšně rozrůstalo. Kolem zuřily boje a zanikaly říše, přesto si udrželo svůj svébytný charakter. O antických bozích si totiž můžete myslet, co jen chcete, ale nazlobit si samotného vládce smrti prostě není dobrý nápad. Do vývoje několikrát rušivě zasáhla zemětřesení, ale „brána“ funguje ještě ve 4. století našeho letopočtu. Někdy mezi 6. stoletím, turecko-byzantskými válkami a rokem 1334, tedy druhým velkým zemětřesením, Hierapolis zaniká.

Pověst o existenci Plutonia pochopitelně dráždila archeology, ale úspěch slavil až tým italských archeologů a geologů v roce 1965. Archeologický průzkum běží prakticky dodnes. Sama Brána pekelná byla objevena teprve před sedmi lety a objasnit proslavený „zázrak smrti“ se podařilo teprve nedávno. Vysvětlení je prosté: býky i ptáky před zraky diváků zabíjel smrtící plyn.

Zabíjení na povel?

Plutonion (nebo také Plutonium) bylo totiž důmyslně vystavěno na tektonickém zlomu, geologicky aktivní lokalitě, odkud neustále unikaly na povrch vulkanické emise oxidu uhličitého. Tyto vesměs bezbarvé páry obohacené občas zapáchajícím sirovodíkem pak vytvořily celou legendu. Kdo se totiž ocitl blízko nich a nadýchal se smrtící koncentrace podzemních plynů, ztratil vědomí a udusil se.

S vývěry plynů pracovala v antickém světě řada chrámových okrsků, věštíren a obětišť. Přesto nikde nefungovala vůle bohů „na povel“, tak jako v Hierapolis. „Jak je možné, že se do smrtící zóny pravidelně, dvakrát denně, vydávali kněží a vždy vyvázli bez úhony?“ ptá se Hardy Pfanz, specialista na sopečnou geologii univerzity v Duisburgu. Aby poodhalil roušku dávného tajemství, nainstaloval kolem Brány smrti sérii citlivých senzorů. Díky nim mohl sledovat průběžný vývoj koncentrací plynů při jejím ústí. Ukázalo se, že ve velmi pravidelném rytmu kolísají v průběhu čtyřiadvacetihodinového cyklu. „V průběhu dne sluneční paprsky plyn rozptýlí, ale v noci se oxid uhličitý, který je mírně těžší než okolní vzduch, usazuje při dnu arény,“ vysvětluje Pfanz.

TIP: Hierapolis-Pamukkale: Bavlněný hrad a lázně římských císařů

Vytvoří se tak neviditelné jezero s doslova vražednou atmosférou. Jeho „hladina“ sahá zvečera a nad ránem do výšky 40 centimetrů: koncentrace CO_² tu tehdy dosahuje 35 procent. „Dost na to, aby během pár minut dokázala udusit zvíře, které má hlavu u země. Až na občasné výrony přímo nad puklinou, nad kterou padaly ptáci mrtví k zemi, ale tato koncentrace s výškou klesá,“ říká Pfanz. Podle něj si toho kněží byli velmi dobře vědomi. Často si prý stoupali na kameny, aby se dostali mimo dosah plynů. „Věděli, že smrtící dech Kerbera nesahá tak vysoko.“ 

Zajíce si obvykle představujeme jako spořádané vegetariány. Živí se hlavně bylinami a bobulemi, v zimě se přiživují také větvičkami a kůrou. V kanadském Yukonu ale objevili populaci zajíců měnivých, kteří odborníky pořádně zaskočili svými stravovacími návyky.

Tito zajíci patří k nejmenším druhům zajíců a mají i docela krátké uši. Přes léto nosí rezavě hnědou srst a na zimu krásně zbělají, aby splynuli se zasněženou krajinou. Jak se ale zdá, těmto roztomilým bílým ušákům v Yukonu přes zimu zbytky rostlin a kůra rozhodně k snědku nestačí.

TIP: Z francouzských křečků se kvůli kukuřici stávají šílení kanibalové

Kanadští vědci tyto zajíce v Yukonu opakovaně pozorovali, jak si se zřetelným potěšením pochutnávají na mrtvolách svých méně šťastných druhů. A nešlo jenom o kanibalismus. Zajíci rovněž nepohrdli mršinami tetřevů, potáplic, a dokonce ani mršinami rysů, svých úhlavních nepřátel.  Důvodem masožravosti zajíců v Yukonu jsou podle všeho zdejší drsné podmínky během zimy. Zajíci žerou hlavně maso a tím doplňují proteiny i energii pro přežití zimy.

Život jihovietnamských venkovanů plný tradičních obyčejů, náboženských svátků, každodenních starostí a zaběhnutých zvyklostí probíhal po generace oproštěn od světa vysoké politiky. Zásadní narušení přineslo ze severu rozdmýchané hnutí odporu a následné odvetné akce jihovietnamské vlády, která tvrdě potírala veškerou opozici. Autoritářský režim ostře vystupoval také proti obyčejným občanům, jejichž příbuzní odešli po rozdělení země na sever.

Tímto připravoval pro komunistické agitátory živnou půdu pro získání civilistů, jejichž podpora v oblasti zajišťování zásob, bezpečných útočišť, informací či lidských zdrojů byla pro rozvoj povstalecké činnosti nezbytnou. Propagandisté Národní fronty osvobození (NFO) při jednání s civilisty akcentovali vlastenecký motiv sjednocení země a také pozemkovou reformu, čímž se jim dařilo získávat první stoupence. 

Řádění rudých

Díky podpoře civilistů mohly jednotky Vietkongu přejít na ozbrojené podvratné akce. Vládní síly si ovšem uvědomovaly, že partyzáni nemohou existovat bez podpory venkovanů, a občany podezřelé z podpory protivládní činnosti násilně přesídlovaly či věznily. Podobně se však zachoval i Vietkong, který vraždil a unášel nejen místní představitele státní správy, ale i vlivné občany vesnic, kteří nesouhlasili s podporou povstalců.

Cílem se stalo zastrašit obyvatele a přinutit je ke spolupráci, a tak v rámci NFO vznikla popravčí komanda, jejichž úkolem bylo pro výstrahu vraždit odpůrce i jejich rodiny. Během jedné z takových trestných expedic byla jako odstrašující příklad vyvražděna osmičlenná rodina a také veškeré její zvířectvo. Jen v roce 1964 došlo k 1 795 vraždám a v letech 1966–1971 přišlo o život minimálně 30 000 nepohodlných osob (další nejméně tři tisícovky poprav proběhly během ofenzivy Tet).

Komunistický teror se pak projevoval rovněž v bombových útocích ve městech či zaminováním místních komunikací, což omezovalo individuální dopravu osob a také zboží do trhových obcí. Agitací či terorem rozšiřovala NFO své pozice u venkovanů, a dokonce vytvářela takzvané osvobozené oblasti, které byly plně pod její kontrolou. Tamní obyvatelstvo muselo zajistit obživu svým novým „ochráncům“, platit daně, dále v rámci pracovní povinnosti působilo jako nosiči materiálu a mladí muži byli násilím verbováni do bojových jednotek. 

Přesidlování a neúčinná pacifikace

Nárůstu oblastí kontrolovaných povstalci se vláda pokoušela čelit redislokací ohrožených obcí na jiná místa. Vznikl tak koncept strategických opevněných vesnic, jejichž obyvatelé měli být v bezpečí. Myšlenka však skončila neúspěchem, protože se kvůli korupci či nezájmu odpovědných činitelů nepodařilo občanům zajistit ani důstojné podmínky k životu, ani bezpečnost před partyzány.

Lidé, kteří na nových místech živořili, se cítili podvedeni a zároveň ukřivděni vynuceným přesídlením z posvátné půdy předků, což se ve vietnamské kultuře chápalo jako velká katastrofa. Obecně byly strategické vesnice civilisty vnímány podobně jako koncentrační tábory a život v nich se považoval za „úmrtí za živa“.

Vystěhované původní vesnice pak byly srovnány se zemí, aby je nemohla využívat NFO. Další odpovědí na povstalecké aktivity se stalo masivní zatýkání odpůrců a jejich věznění v kárných táborech. Během výslechů nezřídka docházelo k mučení, které mělo podezřelé ze spolupráce s NFO přinutit vypovídat.

Boj o srdce a mysl

K dalšímu zhoršení situace venkovského obyvatelstva došlo po zapojení USA do konfliktu, třebaže Američané věnovali velkou pozornost pacifikaci, v jejímž rámci se snažili získat „srdce a mysl“ obyvatel zvýšením jejich životní úrovně a zajištěním bezpečí před NFO. Účinná pacifikace však probíhala pomalu a brzdila ji rozbujelá korupce v jihovietnamském státním aparátu. Pro obyvatele venkovských oblastí však v té době byla mnohem zásadnější eskalace konfliktu, kvůli které se bojové akce rozhořely i v do té doby klidných oblastech.

Dokončení: Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (2)

Likvidační strategie vedení války, spočívající v ničení všech odhalených sil protivníka, a nevyřešená otázka pacifikace obydlených oblastí dávaly značný prostor k usmrcování civilistů. Američané totiž spoléhali na maximální využití palebné síly, kterou si polní velitelé ve snaze omezit vlastní ztráty zvykli využívat ve všech možných případech. Při ostřelování zjištěných či předpokládaných pozic protivníka tak vznikaly situace, kdy se z různých příčin do této palby náhodně dostávali i civilisté. 

Osud Anny, první dcery římského císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, byl již od jejího narození přesně vytyčen a podobal se údělu řady jiných urozených příslušnic panovnických rodů. Tyto dámy se nezřídka stávaly pouhými pěšáky na komplikované šachovnici sňatkové politiky a jakákoliv snaha vymanit se z dobových konvencí byla předem prohraná.

Navázání diplomatického spojenectví prostřednictvím svatby se totiž mnoha panovníkům zdálo účinnější než nejostřejší meč a je všeobecně známo, že Annin otec v tomto umění vynikal. Český panovník patrně zastával pravidlo „kam nemůže ďábel, nastrč ženu“ a poslušen tohoto pořekadla rád dával protivníkům takzvaný diplomatický mat. Rovněž partii, jejíž hlavní postavou měla být mladičká Anna, rozehrál velkoryse a s vervou. Již během dětství pro ni našel dva urozené nápadníky: Albrechta z Wittelsbachu a míšeňského markraběte Fridricha. Nakonec však jejich naději, že se stanou zeti velkého císaře, zmařili urozenější uchazeči. 

Opatrné námluvy

Prvním z nich byl dauphin Karel, dědic francouzského trůnu, budoucí Karel VI. Česká politika udržovala během Karlova panování (1346–1378) s pařížským dvorem mimořádně přátelské vztahy. Vřelá komunikace však pohasla v roce 1378, kdy se křesťanský svět názorově rozštěpil. Zatímco jedna strana souhlasila s volbou nového papeže Urbana VI., který se po zhruba sedmdesátileté odmlce opět usadil v Římě, druhá část evropské elity v čele s francouzským králem podpořila vzdoropapeže Klimenta, jenž zůstával v dosavadním sídle papežů v jihofrancouzském Avignonu. Západní svět tak dospěl na práh dalšího papežského schizmatu (od 11. století k tomu čas od času docházelo), kvůli němuž se rozešla řada někdejších spojenců. 

Tak vznikl rozpor i mezi Čechami a Francií. Český král Karel IV. totiž pomáhal Urbana VI. instalovat na římský stolec, čímž se odmítal podřídit francouzské snaze udržet hlavu křesťanstva ve „svém“ Avignonu. Přestože Karel ještě téhož roku zemřel, stihl včas dojednat spojení své dynastie s Anglií, tedy tradičním nepřítelem Francouzů. V jednání s Londýnem pokračoval i jeho mladý nástupce Václav IV. (vládl 1378–1419).

Anglický panovník Richard II. byl jen o málo mladší než Anna a jejich svatba by znamenala definitivní přerušení tradiční vazby Čech na Francii. V deštivé ostrovní zemi však zamýšlený svazek mnoho radosti nevzbudil. Lucemburská princezna sice byla dcerou věhlasného císaře, ale v porovnání s bohatstvím anglického dvora představovala příliš chudou partii. Rovněž česká strana se ke svazku stavěla nedůvěřivě. Vzdálená ostrovní země pro ni byla velkou neznámou. Není proto divu, že se Annina matka Alžběta nejprve rozhodla vyslat výzvědné poselstvo. Vyslancům kladla na srdce nezaujatě posoudit tamější poměry a poreferovat královně vdově o anglické mentalitě. Zřejmě dodali do Prahy o způsobu života Angličanů kladné reference, a tak se Anna vydala na podzim roku 1381 na západ. 

Vzhůru do deštivých krajin

Každá příslušnice panovnického rodu od malička počítala s tím, že ji jednou odvedou do neznámých krajin ke dvoru budoucího manžela. Pocity patnáctileté dívky však musely být rozporuplné. Opouštěla domov a tušila, že se do Čech nikdy nevrátí a pravděpodobně už nespatří ostatní členy rodiny. Kdesi daleko v neznámé zemi, jejímž obyvatelům nerozuměla, ji čekala mlhavá vidina manželství. 

Před sebou měla navíc cestu, kterou kronikář Jean Froissart ve své kronice stoleté války popsal jako riskantní. Nemýlil se. První etapa přes Brabantsko do Bruselu byla sice úmorná, ale relativně bezpečná. Na jejím konci navíc Annu očekával strýc Václav, vévoda lucemburský a nevlastní bratr Karla IV. Když se však Anna blížila k mořskému pobřeží, vynořila se před ní neočekávaná hrozba. Křivolakými bruselskými uličkami se rozeběhla fáma o dvanácti normanských veslicích, které křižovaly mořskou pláň a bez milosti drancovaly všechny proplouvající lodě. Nečinily tak kvůli zisku, ale poslal je prý francouzský král s úmyslem překazit svatbu mezi českou princeznou a anglickým králem. Ačkoliv byly boje stoleté války zrovna přerušeny, napětí mezi oběma velmocemi přetrvávalo.

Václav Lucemburský poskytl své neteři bezpečné a okázalé útočiště na více než měsíc. Kromě dobrého hostitele se ukázal být rovněž schopným vyjednavačem. Dobu nuceného pobytu své neteře zasvětil vyjednání dohody s francouzským králem o bezpečném transportu české družiny na anglickou stranu. Po nemalém přesvědčování se mu nakonec panovník za Anninu bezpečnost zaručil, takže bojechtivé veslice se musely z pobřežních vod stáhnout. 

Vévoda Václav nakonec lucemburskou nevěstu po čtyřech týdnech čekání doslova eskortoval přes Bruggy do Calais. Přítomnost jednoho sta kopiníků brabantského vévody už z dálky odstrašovala případné útočníky a pod jejich záštitou princeznina družina doputovala na severofrancouzské pobřeží. V Calais, o které spolu Francouzi a Angličané nejednou zápasili, pobyla jen krátce. 

Anna a král 

Pěkné počasí a poklidné vody lamanšského průlivu dovolily Richardově snoubence přeplout na opačný břeh. Týden před vánočními svátky roku 1381 tak Anna poprvé stanula na anglické půdě.  

Z prvního setkání se svým nastávajícím musela být mladičká nevěsta velmi rozrušená. Věřila-li na pověry a zlá znamení, mohla ji značně vyděsit událost, která následovala krátce po jejím příjezdu do Doveru. Ztichlé vody lamanšského průlivu náhle rozčeřil sílící vítr a po následující bouři zbylo z výstavní lodi, která ji převezla z Calais, jen smutné torzo. Navzdory neblahým předpovědím se Annino manželství vydařilo. K velké úlevě české družiny v sobě snoubenci rychle nalezli zalíbení, které se později změnilo v silné pouto. Dne 20. ledna roku 1382 bylo jejich londýnskou svatbou definitivně navázáno spojenectví mezi Čechami a Anglií. 

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Postavení mladičké dcery někdejšího římského císaře zpočátku nebylo ideální. Anna se musela potýkat zejména s kritikou, která poukazovala na příliš vysoké náklady jejího dvora. Zamilovaný Richard však byl k podobným soudům hluchý a slepý, tím spíš, že i on sám vyznával přepychový život. 

Nová královna, jejíž korunovace proběhla dva dny po slavnostním sňatku, se musela brzy smířit s vidinou bezdětného manželství. Jak ubíhaly měsíce, bylo čím dál víc patrné, že z tohoto svazku potomek nevzejde. Český „drobeček lidství“, jak Annu nelichotivě přezdil westminsterský kronikář, nebyl schopen dát Anglii dědice. Manželský pár však překonal i tento hendikep a Richard se prý navzdory běžné praxi manželskému loži nikdy neodcizil.  

Předčasný odchod

Šťastné manželství trvalo dvanáct let, během nichž si Anna vydobyla pověst dobré a mírumilovné královny. Přestože se panovnický pár nejednou ocitl v situaci, kdy byla hrozba ztráty anglické koruny na dosah, vzájemná podpora jim dovolila podobné obtíže překonat.  V roce 1394 však museli čelit mnohem těžšímu protivníkovi. Do Anglie totiž zase jednou doputoval mor a černá smrt s sebou vzala i život dobré královny Anny.

Ze všech nepříjemných procedur, které člověka mohou potkat u zubaře, jsou zákroky na zubních kanálcích z těch nejméně příjemných. Pokud dojde k infekci zubního kanálku nebo k jeho poškození, zubař zub vyvrtá, vyčistí a zbylý prostor vyplní inertní hmotou, která ho uzavře. Kdo zmíněné zažil, jistě potvrdí, že by se bez podobných kratochvílí rád obešel.

Američtí vědci teď ale přicházejí s výzkumem, který by v budoucnu mohl obavy pacientů z léčby zubních kanálků podstatně zmírnit. Vědci použili zubní kmenové buňky a s jejich pomocí vypěstovali nové tkáně zubu, včetně krevních cév a nervů. Nebylo to ale úplně jednoduché.

TIP: Překvapení: Lék na Alzheimera podporuje samovolné uzdravování zubů

Nestačí totiž jen vypustit do zubního kanálku kmenové buňky. Správnou regeneraci zubního kanálku zajistilo speciální miniaturní „lešení“ se dvěma vrstvami, díky němuž jednotlivé tkáně uvnitř zubu rostly tam, kde měly. Prozatím to funguje v laboratoři. Badatelé jsou ale přesvědčeni, že do deseti let, a možná i dříve, dostanou pacienti u zubaře možnost nechat si vypěstovat nový zubní kanálek z kmenových buněk.

Astronomové nedávno objevili zajímavou exoplanetu u velmi blízké Barnardovy hvězdy, malého a chladného červeného trpaslíka, který je od nás vzdálený asi 6 světelných let. Jde o nejbližší hvězdu po trojici hvězd soustavy Alfa Centauri. Planeta Barnard b je superzemě a podle podmínek, které v soustavě Barnardovy hvězdy panují, to je nejspíš zmrzlý svět s povrchovou teplotou okolo mínus 170 stupňů.

Astrofyzici Edward Guinan a Scott Engle, kteří působí na americké Villanova Univerzity v Pensylvánii, se ale domnívají, že by i přesto na tomto ledovém světě mohl existovat alespoň jednoduchý život. Netvrdí, že tam nějaký život opravdu je, ale za jistých podmínek by prý měl šanci tam vzniknout a úspěšně fungovat.

Geotermální oázy

Klíčové podle vědců je, aby planeta Barnard b měla velké a horké jádro ze železa a niklu, a rovněž výraznou geotermální aktivitu. Geotermální ohřívání z nitra planety by podle nich mohlo vytvořit podpovrchové „zóny pro život“, podobné podpovrchový jezerům, která se skrývají pod ledem v Antarktidě.

TIP: Superzemě Kepler 62f může hostit život: Má zřejmě obří zásoby vody

Odborníci se teď o planetu Barnard b intenzivně zajímají, především kvůli její relativní blízkosti Zemi. Je jednou z planet, k nimž bychom v budoucnu mohli vyslat průzkumné nanosondy, poháněné paprskem výkonného pozemního laseru. Exoplaneta je více než třikrát hmotnější než Země a obíhá svou mateřskou hvězdu jednou za 233 dní, zhruba ve stejné vzdálenosti jako Merkur Slunce. Barnardova hvězda je ale mnohem méně zářivá než Slunce, takže na planetě Barnard b panují velmi mrazivé podmínky.