Psal se rok 1999 a NASA žila „marsovskou horečkou“. Po dvojici úspěšných sond Pathfinder a Global Surveyor mířil k rudé planetě další pár výzkumných automatů. Oba však byly zničeny – kvůli banálním chybám.

Mars Climate Orbiter (MCO) měl představovat jakousi meteorologickou stanici na oběžné dráze Marsu: Na 23. září 1999 se plánoval jeho vstup na orbitu planety. O 15 dní dřív přitom sonda provedla finální korekční manévr, který měl zaručit, že poletí po stanovené trajektorii a mine marsovský povrch o 140 km.

Parametry manévru nachystala a za jeho provedení odpovídala firma Lockheed Martin. Když však poslala data do střediska NASA, pasadenské Jet Propulsion Laboratory (JPL), tamní pracovníci spočítali, že automat proletí kolem Marsu ve vzdálenosti pouhých 57 km – a shoří tak v hustých vrstvách jeho atmosféry. JPL proto požádala Lockheed Martin o přepočítání, nicméně společnost trvala na správnosti údajů.

Sonda pak podle plánu zažehla hlavní motor s tím, že manévr dokončí nad odvrácenou stranou planety, tedy mimo dosah komunikace se Zemí. Jenže zpoza Marsu už se nikdy nevynořila… Matematici v Pasadeně měli bohužel pravdu a satelit byl zničen. Mohla za to chyba, kterou každý z nás udělal ve škole mnohokrát – použití špatných jednotek. Zatímco v Lockheed Martin počítali tah hlavního motoru v librách, lidé v NASA použili newtony. Sonda byla přitom nastavena na druhou zmíněnou jednotku.

Osud neznámý

Veškerá pozornost se proto upřela k přistávací misi Mars Polar Lander (MPL). Vše prošlo opakovanou kontrolou, protože NASA nechtěla riskovat další blamáž: 3. prosince 1999 pak sonda podle plánu odhodila přeletový stupeň, vstoupila do atmosféry rudé planety a odmlčela se – v rámci úspor totiž neměla vysílací zařízení, jehož pomocí by informovala o průběhu přistání. S kontaktem se počítalo až po dosažení povrchu.

Ani tentokrát jsme se však signálu nedočkali a NASA musela přiznat ztrátu dalšího automatu. Vyšetřovací komise měla v daném případě mnohem těžší práci, protože neexistoval sebemenší náznak problémů a nebyla k dispozici data z přistání. Pokazit se zkrátka mohlo „tisíc věcí“. Nakonec vzniklo několik možných scénářů, přičemž za nejpravděpodobnější se považuje ten následující.

Sonda měla ve výšce 9 km a při rychlosti 496 m/s vypustit padák. Po sedmi sekundách by odhodila již nepotřebný tepelný štít a o dalších 33 sekund později by uvolnila přistávací podvozek. Po 20 sekundách měla zažehnout motory a s jejich využitím se během další minuty dostat na povrch.

Testy provedené na záložním hardwaru na Zemi však odhalily chybu v přistávací logice: Software mohl uvolnění podvozku vnímat jako dosednutí. Přebíral přitom řízení letu ve výšce 40 m a při rychlosti 13 m/s, když se vypínal radar – ten by totiž tak nízko nad povrchem mohl dodávat zmatené informace, například kvůli prachu zvířenému motory. Jenže palubní počítač vzal po vypnutí radaru v potaz informace, které měl k dispozici: A na jejich základě se domníval, že už sonda dosedla. Vydal tedy příkaz k vypnutí motorů. Automat dopadl na povrch rychlostí 22 m/s. Počítalo se přitom s 2,4 m/s.

Nový a bezpečný program

Pod vlivem těchto dvou nezdarů NASA průzkum rudé planety přehodnotila. V dubnu 2000 pak založila Mars Program Office, kancelář, která měla budoucí studium Marsu koordinovat. Nejprve se počítalo se dvěma sondami – vždy jednou orbitální a jednou přistávací – v každém ze startovacích oken v letech 2001, 2003 a 2005.

Nicméně odborníci se rychle shodli, že orbiter v roce 2001 letět může, výsadkový modul však nikoliv: Zatímco u prvního zmíněného bylo totiž možné závadu snadno sledovat a odstranit, u modulu to vyžadovalo mnohem komplexnější testování. Navíc nebylo stoprocentně jisté, zda se skutečně podaří odhalit pravou příčinu. Přistávací sonda měla tudíž odstartovat nejdřív v roce 2003.

Zůstávalo přitom otázkou, zda se NASA k přistávacím misím vrátí. Špičky vesmírné agentury vyvíjely silný politický tlak na bezpečný program průzkumu Marsu. Byl představen projekt Mars Science Orbiter (MSO), orbitální sonda vybavená výkonnými kamerami, jež měla znamenat sázku na jistotu. Zároveň se několik manažerů NASA nezávisle na sobě snažilo prosadit, aby na rudou planetu zamířila mobilní laboratoř: Jedny přitom vedl vědecký zájem, jiné motivovala technická stránka věci; další nadchly výkony malého roveru Sojourner, který v červenci 1997 dosedl na marsovský povrch společně se sondou Pathfinder.

Už od ledna 1996 se přitom vyvíjelo robotické vozidlo Athena, jež mělo podle původních plánů přistát na rudé planetě v roce 2001. Nyní se nabízela možnost zvětšit jej na 75 kg a využít osvědčenou techniku z mise Pathfinder – dosednutí do nafukovacích vaků. Výpočty však ukázaly, že bude nutné použít brzdicí motory, protože přistání do airbagů by bylo příliš tvrdé. Počítalo se totiž s podobnou koncepcí jako u Pathfinderu: Mateřská stanice měla nést autonomní rover.

Dvojčata pro rudou planetu

Teprve později zaznělo, že mateřská stanice je vlastně zbytečná. Rover tak mohl vážit přes 130 kg a bylo možné se vrátit k osvědčené přistávací technologii ve stylu Pathfinderu. V dubnu 2000 dostala sonda název Mars Geologist Pathfinder (MGP) a otevřeně konkurovala misi MSO v boji o peníze na start v roce 2003. Přesněji řečeno, kandidáti byli dokonce tři, protože se zvažovala „resuscitace“ programu Mars Polar Lander a vyslání druhého exempláře. Nakonec však nikdo nechtěl zmíněnou kapitolu znovu otevírat, a navíc stále nebylo jasné, proč sonda havarovala.

Projekty MGP a MSO obdržely po čtyřech milionech dolarů. Vědci a technici měli tři měsíce, aby je detailně rozpracovali. V polovině července 2000 pořádala NASA dvoudenní slyšení: První den se řešily vědecké aspekty misí, druhý den technické. Je zajímavé, že robotické vozidlo tam bylo prezentováno pod novým označením Mars Geological Rover (MGR). A odborná komise nakonec doporučila k realizaci právě rover. Rozhodnutí musel ještě posvětit nejvyšší muž NASA, Daniel Goldin. Když se s projektem podrobně seznámil, souhlasil – s jednou podmínkou: Chtěl vyslat dvě identická zařízení, aby se zvýšila šance, že alespoň jedno dosáhne bezpečně povrchu. Teprve po letech přiznal, že ho projekt nadchl a tajně doufal v úspěch obou přistání.

TIP: Takhle vypadá maraton na Marsu: 4 077 dnů roveru Opportunity

Tým měl každopádně rozpočet 440 milionů dolarů; trvalo však jen hodinu, než náklady přepočítal a informoval ředitele, že dvojice totožných roverů vyjde na 665 milionů. Goldin dal projektu zelenou. Do startu zbývaly necelé tři roky. Mimochodem, když o několik dní později oznámila NASA zahájení programu, nesl už opět jiné označení: Mars Exploration Rover (MER). Nakonec však vstoupil do dějin jako Spirit a Opportunity. 

Konec po 15 letech

Poslední spojení roveru Opportunity se Zemí se uskutečnilo loni 10. června, kdy hustá prachová bouře zakryla západní okraj oblasti Perseverance Valley, kde se rover nacházel, a postupně pak celý Mars. Množství prachu v ovzduší způsobilo nedostatek slunečního svitu potřebného pro dobíjení baterií.

Spojení z 10. června ukázalo, že kapacita baterie je na historicky nejnižší úrovni. O dva dny později se již NASA se sondou nedokázal spojit, což vesmírná agentura vysvětlila tím, že vozítko se uvedlo do spánkového režimu.

Všechny další pokusy o navázání komunikace nebyly úspěšné, takže NASA vychází z toho, že Opportunity kvůli vrstvě prachu na solárních panelech není schopné získat energii na svůj provoz. Vyloučeno podle dřívějších názorů odborníků není ani selhání systémů sondy. Mise roveru Opportunity tak po 15 letech definitivně končí.

Přibližně před měsícem podnikly úřady v Londýně razii na tajnou „továrnu“, kde se vyráběly falešné kosmetické výrobky známých značek. Při razii bylo zabaveno více než 500 falešných parfémů a dalších produktů v ceně více než 40 tisíc liber, tj. téměř 1 milion 180 tisíc Kč.

TIP: Umělá inteligence není všemocná: V rozpoznávání dětské pornografie zatím selhává

Odborníci ve falešných parfémech objevili kromě jiného i stopy lidské moči, krysích bobků a dokonce i jedu na krysy. Důrazně proto varují veřejnost a obzvláště partnery žen, aby dali ruce pryč od falešných a podezřele levných parfémů. Týká se to ale i dalších produktů, jako je kosmetika, líčení, oblečení nebo elektrické spotřebiče. Nejde jen o to, že koupí falešných výrobků podporují kriminální činnost, ale také ohrožují zdraví svých drahých poloviček.

Netrvalo dlouho a výkonná vozidla se v rámci zahraničních misí NATO zapojila do bojových operací. Vůbec poprvé je nasadil 2. prapor norských ozbrojených sil roku 2007 při operaci Harekate Yolo v Afghánistánu. Obrněnce zde podporovaly speciální oddíly při odvetném úderu na bojovníky Talibánu, kteří předtím napadli Afghánskou národní gardu v provincii Ghormach. Již následujícího roku norský mechanizovaný prapor Telemark nasadil CV90 při operaci Karez v provincii Bádghís. Zahanbit se nenechali ani další uživatelé „devadesátek“ – také Stockholm v roce 2009 vyslal CV90 do Afghánistánu a dánský Pluk královské gardy nasadil deset strojů v provincii Hilmand.

Nezbytná modernizace

Roku 2012 se Norové rozhodli sestavu BVP modernizovat, přičemž se do programu měla zapojit starší i nově vyrobená vozidla. V červnu zdejší Agentura pro obrannou logistiku a společnost BAE Systems podepsaly kontrakt na dodávku 41 strojů a omlazení 103 exemplářů. Modernizace zahrnovala zlepšenou ochranu, rozsáhlejší situační přehled, rychlejší zpracování informací ze senzorů a vyšší stupeň interoperability. Norsko tak dnes disponuje 74 stroji ve verzi BVP, 21 průzkumnými, 15 velitelskými, 16 ženijními, 16 víceúčelovými a dvěma vozidly pro výcvik řidičů.

Předchozí části:

Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90 (1)

Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90 (2)

Čas nejde zastavit, a tak se o čtyři roky později k podobnému kroku „rozhoupala“ i armáda Švédska. Smlouva zahrnovala jednak renovaci 262 strojů, jednak instalaci dvouhlavňového minometu Mjölner ráže 120 mm na čtyřicítku obrněnců. Zatím posledním uživatelem CV90 se stalo Estonsko, které v roce 2014 odkoupilo 44 strojů od Nizozemska. Pobaltská země první kusy obdržela v roce 2016 a ještě téhož roku podepsala smlouvu s Norskem o odkupu dalších 35. Celkem se ve službě v sedmi zemích nachází 1 280 „devadesátek“, které již stihly najezdit 3 miliony km a absolvovat 70 000 bojových hodin. Ne všude nicméně švédská bévépéčka uspěla – bez uzavřené smlouvy skončily testy v USA, Kanadě, Británii a Polsku. 

Do Česka i Chorvatska?

Vedle omlazovacích programů se nezastavila ani evoluce, a tak BAE Systems nabízí zbrusu novou variantu Mk IV. Přináší výrazné vylepšení bojových schopností, výkon motoru dosahuje až 735 kW a modernizovaná vysokozátěžová převodovka snese pohyb v nejtvrdším terénu. Hmotnost narostla na 37 tun, takže uživatelé získávají navíc 2 000 kg užitečného zatížení při zachování manévrovacích schopností a stejného stupně ochrany. Čtvrtá generace umožňuje implementaci systému iFighting, který BAE Systems vyvíjí coby komplexní podporu osádky ohledně situačního vidění a rozhodování.

Je možné, že nejnovější obrněnce zanedlouho zařadí do výzbroje Armáda České republiky – konkrétně 7. mechanizovaná brigáda v Hranicích. Vláda totiž plánuje vypsat výběrové řízení na bojové vozidlo pěchoty, které by nahradilo letité BVP-2. Celkem si AČR hodlá pořídit 210 kusů v hodnotě 50 miliard korun, přičemž první stroje by měla obdržet v roce 2020. Vybírat vojáci budou minimálně z pětice strojů: ASCOD od španělsko-rakouského konsorcia spadajícího pod General Dynamics, Lynx KF31 (Rheinmetall), Puma (konsorcium PSM zahrnující Krauss-Maffei Wegmann a Rheinmetall Landsysteme) a právě CV90 ve verzích s osádkovou či bezosádkovou věží.

Testování v tuzemsku

Zmíněné typy AČR loni v létě otestovala ve vojenském prostoru Libavá, přičemž všechny splnily základní požadované parametry. Každý ze strojů má svá pro a proti. Německá puma patří technologicky k absolutní špičce, avšak tomu odpovídá i cena 250 milionů korun za kus. Pro porovnání, CV90 stojí asi o 100 milionů méně. PSM nevýhodě čelí nabídkou, že v případě vítězství pumy přinese spolupráce českým firmám během tří let zakázky v hodnotě 35 miliard.

Tuzemské zbrojovky by se mohly přímo podílet na produkci a osvojit si nejpokročilejší technologie. Druhé německé želízko v ohni lynx je levnější, ovšem dosud si ho nepořídily žádné ozbrojené síly – a AČR preferuje konstrukci prověřenou reálným provozem. Tento požadavek splňuje jak CV90, tak ASCOD zavedený ve Španělsku i Rakousku.

O pořízení skandinávských BVP uvažuje také chorvatská generalita, která potřebuje náhradu za dosluhujících 128 kusů M-80A. Předpokládá se, že nejtvrdší komerční souboj svede CV90 na Balkáně s pumou. Záhřeb poptává 88 BVP, čtyři stroje pro výcvik řidičů, osm obrněných ambulancí a stejný počet velitelských strojů. Nová BVP, vyzbrojená kromě kanonu i protitankovými střelami, by zákazník měl začít odebírat v roce 2021. Ještě urgentněji potřebuje moderní vozidla Austrálie, která provozuje beznadějně zastaralé M113. Plány hovoří o zahájení odběru obrněnců v roce 2025 a CV90 představuje jednoho z horkých kandidátů. 

Období finanční krize a recese si obvykle spojujeme s negativními trendy. Studie vědců z Barcelony ale ukazuje, že to nemusí platit vždy. Rozsáhlý výzkum v 15 evropských zemích v době před, během a po finanční krizi z roku 2008 ukázal, že i když krize zhoršila ekonomiku prakticky ve všech studovaných zemích, došlo v těchto zemích k nápadnému poklesu úmrtnosti. Příčiny tohoto jevu zůstávají nejasné.

TIP: Sebevraždy nejčastěji páchají lidé tvůrčích profesí. Nejméně učitelé a knihovníci

Badatelé zkoumali vývoj úmrtnosti ve vybraných zemích v období mezi lety 2000 a 2014. Úmrtnost v té době kolísala, jednoznačně největší pokles úmrtnosti obyvatel ale nastal bezprostředně po krizi v roce 2008, tedy v době, kdy raketově vylétla nezaměstnanost a mzdy stagnovaly. Data navíc naznačují, že v regionech, které byly krizí zasažené více, klesala úmrtnost více než v regionech, které finanční krizí tolik netrpěly. Možným vysvětlením by mohlo být omezení znečištění ovzduší, omezení spotřeby alkoholu a tabáku, a také omezení pracovního vypětí, díky čemuž se lidé mohli více věnovat relaxaci a pohybu.

Ačkoliv první automobily vyrazily do ulic v průběhu 19. století, američtí prezidenti se do jejich sedadel příliš nehrnuli a nadále upřednostňovali vozy tažené koňmi. Zmíněný trend udržoval i Theodore Roosevelt, který se počátkem 20. století stále vozil v drožce, zatímco příslušníci tajné služby ho již následovali v parních automobilech. Změna přišla až s Williamem Howardem Taftem, jenž nechal stáje Bílého domu přestavět na garáže: Zaparkoval do nich dvojici luxusních vozidel značky Pierce-Arrow, „předpotopní“ elektromobil Baker Motor Vehicle a parní stroj White Motor Company. Obzvlášť poslední jmenovaný model si prezident údajně zamiloval, protože upouštěná pára dokázala zahnat dotěrné novináře. 

Po Taftovi se už čelní představitelé Spojených států automobilům nevyhýbali: Woodrowa Wilsona natolik zaujala vozidla Pierce-Arrow, že si po skončení svého volebního období sám jedno pořídil. Warren G. Harding pak jako první hlava USA přijel na inauguraci autem a zároveň jako první prezident země vlastnil řidičský průkaz. 

Bezpečnost především

Franklin Roosevelt si oblíbil vůz Sunshine Special od Lincoln Motor Company, který se posléze zapsal do dějin jako první americký automobil upravený podle požadavků tajné služby: Měl mimo jiné posílené tlumiče, 2,5 cm silná neprůstřelná skla, sirénu, červená výstražná světla a kabinet se samopaly. Do karoserie pak byly zabudovány speciální stupínky, na nichž agenti za jízdy stáli.

TIP: Mobilní pevnosti mocných: V čem jezdil Hitler, Kaddáfí nebo třeba Mao Ce-tung

Až do atentátu na Johna F. Kennedyho se vozy konstruovaly tak, aby bylo na prezidenty lépe vidět: Měly odnímatelnou střechu a u některých hydraulika umožňovala zvedat sedadla. Po útoku však začala být mnohem důležitější bezpečnost. Tajné služby nutily automobilky opatřovat vozidla stále těžšími pancíři a dovolit jim převážet víc vybavení. V důsledku náročných požadavků pak autům často selhávaly brzdy nebo nefungovalo řazení. V roce 2001 proto společnost General Motors přišla jako první v americké historii s modelem, který od základu koncipovala coby prezidentský – usedl do něj George W. Bush. Tatáž automobilka se stará o bezpečí hlavních představitelů USA dodnes. 

Z běžných zdrojů se nejčastěji dozvídáme, že čarodějnické procesy na losinském panství v letech 1678–1696 zaplatilo životem na sto lidí a že nejznámějším obětí byl děkan Kryštof Alois Lautner. Někde se ještě dočtete o Schuhové, Davidce či Sattlerových, ale osudy desítek Bobligových obětí zůstávají neznámy. 

Farář na útěku

Mezi duchovními, jejichž jména se od roku 1680 začala objevovat v soudních zápisech výslechů losinského tribunálu, byl i rýmařovský farář Jan František Pabst. Za jeho obviněním stál zřejmě Bobligův záměr rozšířit chapadla inkvizičního tribunálu i na panství Janovice u Rýmařova. Farář a apoštolský protonotář Pabst měl s čarodějnickými procesy vlastní strašlivou zkušenost, protože jeho matka byla jednou z prvních obětí jesenických procesů.

TIP: Hranice v plamenech: Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku 

Na rozdíl od šumperského děkana Lautnera nebyl Pabst podezříván z paktů s luterány, naopak měl ve svém předchozím působišti na faře v Horním Městě s konvertity časté konflikty, a tak se ho na olomouckém biskupství zpočátku zastali. Rýmařovský farář si biskupovi stěžoval na chování losinského soudu a písemně se obrátil i na samotný tribunál, aby vyvrátil „pomluvy“ šířené o něm vyšetřovanými, a chtěl veřejně obhajovat svou nevinu. Biskup celý incident uzavřel přísným pokáráním Pabsta za způsob, jakým se „obořil“ na losinský tribunál a důrazně ho varoval, aby se do vyšetřování už žádným způsobem nepletl, jinak že z toho pro něj vyvodí patřičné důsledky. 

Po Lautnerově popravě „ruply“ rýmařovskému faráři nervy definitivně. S koncem roku 1685 prodal majetek a rezignoval na svůj úřad. Po Novém roce pak potají přes Niské knížectví opustil severní Moravu. Tribunál skutečně už 15. ledna 1686 požádal na základě shromážděných důkazů olomouckého biskupa o vydání zatykače na Pabsta. Farář na útěku se oklikou dostal na jih Moravy, kde se ještě zastavil u strýce, faráře v Drnholci, a poté jeho stopy mizí. 

Historie intenzivního výzkumu delfínů sahá do 50. let minulého století, kdy se slavný a kontroverzní vědec John Lilly snažil dokázat, že jsou tato zvířata nesmírně inteligentní a člověk se s nimi může dorozumět. Zvládnutí komunikace s delfíny považoval Lilly za „zkoušku ohněm“ pro budoucí možný kontakt s inteligentní mimozemskou civilizací. Navzdory obdivu, který k delfínům choval, však vědec pro potřeby svých pokusů neváhal zarážet jim do mozku elektrody nebo podávat LSD. Současným obdivovatelům delfíní inteligence připadá, že tato dvojakost přístupu k nim svým způsobem stále přetrvává.

Jednoduchá delfíní kultura

V 60. letech se ve výzkumu delfínů angažovala armáda, která je chtěla využívat k bojovým akcím na moři – například k vyzvedávání min ze dna oceánu nebo k likvidaci torpéd. V 70. letech vzniklo na Havaji centrum pro výzkum života a schopností delfínů, čímž byly položeny základy jejich seriózního biologického výzkumu. Vědci začali pronikat do tajů komunikace těchto zvířat. Studovali, jak se delfíni orientují pomocí odražených ultrazvuků. Odhalili, že si předávají naučené chování z generace na generaci, čímž vytvářejí jednoduchou zvířecí kulturu.

K takovým naučeným delfíním činnostem patří úprava sépií vějířovitých (Sepia apama) na chutné sousto. Tento kousek byl pozorován v podání delfínů druhu Tursiops aduncus, kteří žijí při jihoaustralském pobřeží. Delfín sépii nejprve přišpendlí nosem ke dnu a tlakem ji zabije. Následně mrtvého hlavonožce zvedne ze dna, pomačká úlovek v tlamě a následně jej důkladně vymáchá od inkoustovité tekutiny. Někteří delfíni ještě drhnou hřbetní stranou sépie o písečné dno, aby jim sedřeli kůži a uvolnili vápenatou „kost“. Teprve pak si na úlovku pochutnají. Mladí delfíni se celému postupu učí od matky.

Klíčový odraz v zrcadle

V roce 1998 podnikla Lori Marinová spolu s kolegyní Dianou Reissovou zajímavý pokus. Dvěma delfínům z akvária v newyorském Brooklynu namalovaly na čelo, záda a hřbetní ploutev malé trojúhelníčky a kolečka. Delfíni Tab a Presley, kteří byli v roli pokusných zvířat, nemohli značky na svém těle vidět. Pak Marinová s Reissovou spustily delfínům do nádrže velké zrcadlo a zvířata se začala okamžitě prohlížet. Přitom si všimla značek a natáčela se tak, aby si je mohla co nejlépe prohlédnout. Tím delfíni zdárně absolvovali tzv. zrcadlový test a dokázali, že si uvědomují sami sebe. Obraz v zrcadle nevnímají jako jiného delfína, ale poznají sama sebe. V té době byla stejná reakce známá jen u dvou dalších tvorů – u šimpanze a člověka.

Na Marinovou udělal výsledek zrcadlového testu delfínů velký dojem. O to citelněji ji později zasáhla zpráva, že Tab a Presley v zajetí uhynuli. Nedožili se ani poloviny věku, jakého se tato zvířata běžně dožívají ve volné přírodě. Lori Marinová přestala s výzkumem delfínů v zajetí a vede masivní kampaň za jejich osvobození. S Dianou Reissovou, která i nadále považuje výzkum delfínů chovaných v zajetí za potřebný, se rozešla ve zlém.

Druhý nejchytřejší po člověku

Ve světle nových objevů, které se začaly doslova hrnout z výzkumných center, delfín rychle stoupal na pomyslném žebříčku „zvířecí inteligence“. Záhy mnozí laici i vědci nadřadili delfína šimpanzovi a začali ho považovat za druhého nejinteligentnějšího obyvatele naší planety.

Dnes je například jasné, že se každý delfín ohlašuje zvláštním zvukem. Ostatní delfíni imitují tento zvuk, když chtějí daného člena stáda oslovit. Zvuk tak funguje jako jméno. Delfín si je zřejmě vytváří, když se jako mládě pokouší napodobit jméno své matky. Další pozoruhodnou vlastností delfínů je složitá organizace jejich společenství, jež nemá u jiných živočichů obdobu. Skupinky jednotlivých zvířat vytvářejí klany a ty se mohou sdružovat do složitěji organizovaných aliancí. Vazby mezi skupinami, klany a aliancemi jsou velmi dynamické a podléhají neustálým změnám.

Delfíni také byli v přírodě přistiženi při cíleném využívání nástrojů. Když například hledají kořist zahrabanou na dně v písku, chrání si citlivý čenich zvláštním „návlekem“, který si vyrobí z mořské houby.

Nezadatelná práva kytovců

V konfrontaci s postupně odhalovanými schopnostmi delfínů začali někteří vědci podobně jako Lori Marinová pochybovat, že vodní nádrže zábavních akvaparků a výzkumných pracovišť nabízejí těmto inteligentním tvorům adekvátní podmínky. Voda v nádržích je chemicky upravená a samotné nádrže jsou nejen malé, ale navíc postrádají jakýkoli náznak charakteristik typických pro přirozené životní prostředí delfínů. Ve spolupráci s ochránci zvířat dali vědci dohromady alarmující statistiky. V zajetí hyne ročně až 7 % chovaných delfínů či kosatek dravých. V přírodě nedosahuje roční úmrtnost delfínů ani 4 % a u kosatek dokonce nepřekročí 2,3 %.

Požadavky ochránců zvířat jdou ještě dál než námitky vědců. „Pokud si delfíni uvědomují sami sebe podobně jako lidé, pak si zaslouží tatáž základní práva,“ řekla například v rozhovoru pro vědecký týdeník Science ředitelka neziskové ochranářské organizace TerraMar Toni Frohoffová. „Čím vnímavější se nám delfíni jeví, tím větší jsou naše závazky k nim. Nemůžeme je zkoumat jako zlaté rybky nebo potkany.“

Aktivity ochránců zvířat vyústily v roce 2010 ve vyhlášení „Deklarace práv kytovců“, která delfínům a velrybám garantuje, že nesmí být drženi v zajetí ani odchytáváni z volné přírody.

Kdo chce studovat život delfínů a velryb, měl by je následovat do jejich přirozeného prostředí – na volné moře a do oceánů.

Bez „vězení“ to nejde?

Druhá strana sporu o delfíny se výzkumu těchto zvířat v zajetí zastává. Vědci neupírají delfínům výjimečné schopnosti. Zdůrazňují však, že jde o výjimečnost v rámci zvířecí říše. Rozhodně nelze stavět delfíny na roveň člověku. „Není pro nás jednoduché porovnat intelekt různých lidí,“ řekl pro časopis Science psycholog Stan Kuczaj z University of Southern Mississippi. „Při porovnávání schopností dvou různých druhů se potýkáme s podstatně většími problémy.“

Pochybnosti vládnou i ohledně statistických údajů o úmrtnosti delfínů v přírodě a v zajetí. Podle nejnovějších sledování čelí volně žijící delfíni přinejmenším stejnému riziku úmrtí jako delfíni chovaní v zajetí. Každý druhý volně žijící delfín nese na těle jizvy po útoku žraloků, což názorně dokládá rizika, jimž volně žijící zvířata dnes a denně čelí.

Drtivá většina znalostí, které dnes o delfínech máme a jimiž argumentují i odpůrci pokusů v zajetí, byla získána právě sledováním a experimentováním s delfíny chovanými v zajetí. Podle mnoha vědců znamená ústup od tohoto typu výzkumu rezignaci na výraznější pokrok v dalším poznávání delfíních schopností.

Šťastní i v zajetí?

Jsou delfíni v zajetí nešťastní? Řada vědců tenhle názor kategoricky odmítá. Výzkumné centrum National Marine Mammal Foundation v zátoce u kalifornského San Diega je od volného moře odděleno jen nevysokým hrazením. Delfínům by stačil jediný skok, aby se přes bariéru přenesli a dostali se na svobodu. Žádný ze zajatých delfínů to ale zatím neudělal.

Výzkum delfínů v zajetí může pomoci jejich příbuzným ve volné přírodě. Vědci zjišťují, jak delfíni snášejí hluk, znečištění a další nepříznivé vlivy a mohou pak stanovovat normy, které chrání volně žijící tvory před nadměrnou zátěží. Tato pravidla jsou důležitá například pro adekvátní regulaci provozu zařízení vojenského i civilního námořnictva. Jako pádný argument svědčící o minimálním stresu delfínů chovaných v zajetí je prezentována i skutečnost, že se tato zvířata bez problémů rozmnožují.

Jedině se souhlasem

V poslední době řada zvířecích druhů zaskočila vědce svými schopnostmi. Zrcadlový test zvládli nejen sloni, ale třeba i straky. Novokaledonské vrány si vyrábějí nástroje a schovávají si je pro strýčka příhodu. Ptáci si dokonce uzpůsobují různá bodla vyráběná z větviček podle toho, zda jsou praváci nebo leváci. Sýkory projevují osobnost. Sojky si plánují, co budou podnikat druhý den ráno. Psi mají smysl pro fair play.

Čím vším nás mohou překvapit delfíni, o nichž toho stále ještě víme žalostně málo? Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že potřebný pokrok v poznávání hranic delfíních možností lze dosáhnout jen studiem zvířat v zajetí. Je zapotřebí experimenty opakovat a mít pod kontrolou celkové podmínky experimentů. Toho v přírodě nelze dosáhnout. Marinová a její stoupenci jsou přesvědčeni o opaku. V požadavku na omezení výzkumu jen na volně žijící zvířata jdou dokonce ještě dál. Podle nich by měli být zkoumáni jen ti jedinci, kteří spontánně projeví ochotu s člověkem spolupracovat. Třeba proto, že je žene zvědavost nebo se účastí v experimentu baví.

Pod trvalým dohledem

O výzkum na delfíních „dobrovolnících“ se už více než dvě desetiletí snaží Denise Herzigová. Zooložka z Florida Atlantic University provádí pozorování na dvou populacích delfínů, kteří obývají mělčiny asi 65 kilometrů od Bahamského souostroví. Herzigová a její spolupracovníci volně plavou mezi delfíny, nahrávají jejich chování na video a zaznamenávají jejich hlasové projevy. Vzorky pro analýzy DNA odebírají jen z delfíního trusu, aby co nejméně zasahovali do života sledované zvířecí populace.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Uspořádání experimentu je však v těchto podmínkách komplikované. Lori Marinová by chtěla v první fázi využít populace delfínů navyklých na Denise Herzigovou a zopakovat s nimi zrcadlový test ve volné přírodě. Pokud se to povede, chce pokračovat dál se zcela novými pokusy a přesvědčit tak skeptiky, že chov delfínů v zajetí není pro pokrok v poznání těchto živočichů nezbytný. Zda se jí to povede, ukáže jen čas.

Kdyby tahle planeta nebyla planetou lidí, nejspíš by byla planetou hmyzu. Je všude a představuje dominantní skupinu organismů v řadě ekosystémů souše. Podle nové studie australských badatelů jsou ale prý dny hmyzu na Zemi již v podstatě sečteny. Dospěli k závěru, že populace hmyzu směřují ke konečnému kolapsu.

Autoři studie zpracovali celkem 73 dalších výzkumných prací, které se věnují poklesu počtu jedinců i druhů hmyzu, jehož jsme v posledních desetiletích svědky. Většina těchto prací se přitom zabývala hmyzem v Evropě nebo ve Spojených státech. A co z těchto studií po souhrnném zpracování vyplynulo?

Australané tvrdí, že pokud se zásadně nezmění náš přístup k zemědělství, tak by v příštích desetiletích mohlo vyhynout až 40 procent druhů hmyzu. Zároveň podle nich v současnosti dochází každým rokem ke ztrátě asi 2,5 procent jedinců hmyzu celého světa. Jestli tento trend bude pokračovat dál, tak za 50 let zůstane jenom polovina dnešního množství hmyzu, které očividně není nijak slavné. A za století by už prý nezůstal žádný hmyz.

TIP: Evropská příroda je na pokraji zhroucení: Počty zvířat strmě klesají

Jednoznačnou hlavní příčinou neutěšeného stavu hmyzu je intenzifikace zemědělství, které devastuje krajinu i její obyvatele. Obzvláště problematické je používání pesticidů. Jiní odborníci s takto deprimujícími závěry nesouhlasí. Běžné a přizpůsobivé druhy hmyzu pode nich nejspíš jen tak něco nevyhubí. To ale neznamená, že situace hmyzu není alarmující, a že by si nezasloužila naši pozornost.

V souhvězdí Orionu se nachází Orionův komplex, soustava molekulárních mračen a mlhovin, kde se přímo před našima očima rodí nové hvězdy. Jádrem komplexu je slavná Mlhovina v Orionu. V Orionově komplexu také nedávno vznikla masivní hvězda o hmotnosti asi 15 Sluncí, která nese zajímavé jméno Orion Source I.

Asi před 550 lety byla hvězda Orion Source I vymrštěna gravitačními silami ze své hvězdné porodnice. Dnes ji pozorujeme na její cestě vesmírem, ve vzdálenosti asi 1 500 světelných let. Jako cíl pozorování si ji zvolil i Adam Ginsburg z americké National Radio Astronomy Observatory (NRAO) v Socorru, se svými kolegy.

Slaný prachový disk masivní hvězdy

Badatelé použili radioteleskopy výkonné soustavy ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v chilské poušti Atacama. S jejich pomocí detekovali v prachovém disku, který obtáčí hvězdu Orion Source I, množství kuchyňské soli, tedy chloridu sodného, a také chloridu draselného. Je tam prý tolik soli, že to zhruba odpovídá kompletní hmotnosti veškerých pozemských oceánů.

TIP: Soustava teleskopů ALMA pozorovala prstenec ledu v mladém systému

Takové soli již byly pozorovány v atmosférách starých nebo umírajících hvězd. Teď je to ale poprvé, kdy astronomové objevili molekuly chloridů u mladé hvězdy, která se teprve nedávno zrodila ve hvězdné porodnici. Sice si nejsou jistí, co to přesně znamená, ale svá pozorování považují za důkaz, že prostředí kolem hvězdy Orion Source I je značně neobvyklé.

V současnosti je jednou z hlavních příčin úmrtnosti kojenců ve světě příliš nízká porodní váha. Bývá to běžné v chudých oblastech, kde se těhotným ženám často nedostává výživy. Podle nového výzkumu amerických odborníků je ale možné tento problém relativně snadno překonat pomocí levného potravinového doplňku.

Vědci vyvinuli takový potravinový doplněk s proteiny a mastnými kyselinami, který nese jméno „Women First“. Tvoří ho především sušené mléko s extrakty ze soji a arašídů. Tyto ingredience jsou v potravinovém doplňku smíchány v podobě burákového másla, které je doplněné o nezbytné vitamíny a minerály. Denní dávka tohoto doplňku přitom váží pouhých 28 gramů.

TIP: Jídlo ze zemního plynu: Brzy nakrmí zvířata na farmách i nás

Doplněk Women First nedávno prošel testy, jichž se zúčastnilo celkem 7 387 žen ve venkovských oblastech Demokratické republiky Kongo, Guatemaly, Indie a Pákistánu. Výsledky experimentu potvrdily, že potravinový doplněk podstatně snížil šanci, že se novopečené matce narodí příliš malé dítě.