Dlouho předtím, než se objevila velká dopravní letadla, brázdily oblohu velké vzducholodě. Ty pak na nějakou dobu zmizely ze scény, v poslední době ale zažívají nečekanou renesanci. Společnost Hybrid Air Vehicles patří k těm, kteří usilovně pracují na znovuvzkříšení těchto majestátních vzdušných obrů.

Létající obři

Současným rekordmanem, alespoň co do velikosti je jejich Airlander 10 – toto hybridní vzdušné plavidlo kombinující prvky vzducholodě a letadla měří 92 metrů, což je asi o patnáct metrů víc než největší civilní letouny. Stroj původně vyvíjela americká vláda, za jeho uvedením do provozu ale stojí britská soukromá společnost. Airlander 10 dokáže podle vývojářů vystoupat až do výšky 6 000 metrů a může letět téměř 150kilometrovou rychlostí.

Svou veřejnou premiéru si Airlander 10 odbyl v létě 2016, kdy před zraky stovek zvědavců kroužil přibližně půl hodiny nad letištěm v Bedfordu. Druhé veřejné představení už tak slavné nebylo - během zkušebního letu z Cardingtonu do Bedfordshiru vzducholoď nezvládla přistání a havarovala. Během nehody došlo k poškození vzducholodě, nikdo ale nebyl zraněn.

Nyní zástupci společnosti Hybrid Air Vehicles oznámili, že prototyp Airlander 10 vyřazují a soustředí se na nové vývojové verze vzducholodě. Vzniknout má jednak komerční verze odzkoušeného Airlanderu 10, ale i jeho větší bratříček Airlander 50. Ten by měl být o 27 metrů delší a unést až 50 tun nákladu. Přestože má být nová verze primárně určená k přepravě nákladu, počítá se i s dopravou pasažérů – těch se má do kajuty vejít až 50 (komerční verze Airlanderu 10 počítá s 19 pasažéry).

TIP: Hybridní vzducholoď Airlander 10 poprvé opustila hangár v Británii

Vývojáři doufají v úspěch výletní i těžkotonážní verze – podle jejich výpočtů má vzducholoď nižší náklady na tunokilometr než ostatní formy dopravy včetně letadel. Výhodou má být ale především fakt, že vzducholodě nepotřebují přistávací a vzletovou infrastrukturu. Podle zástupců společnosti Hybrid Air Vehicles jsou tak ideálním řešení pro dopravu humanitární pomoci nebo pro přepravu produktů související s těžbou plynu, ropy a nerostů. Nové verze vzducholodě by měly být k dispozici přibližně do dvou let. 

První kolonisté rudé planety budou muset zapomenout na řadu vymožeností, ne které jsou zvyklí ze Země - počínaje planetárním magnetickým štítem, ozonovou vrstvou nebo pohodlně tlustou atmosférou. Nejméně s jedním pozemským požitkem se ale kolonisté zřejmě loučit nebudou – s vínem.

Vzala si to na starost země, která má podle archeologů nejdelší tradici vinařství na světě. Touto zemí je Gruzie, kde se lidé věnují pěstování a popíjení vína už 8 tisíc let. Špičkoví gruzínští kosmičtí inženýři a odborníci na pěstování vína teď pracují na vývoji technologií, které by umožnily pěstování révy na Marsu.

Projekt IX Millennium

Pozoruhodný gruzínský projekt nese jméno IX Millennium. Jeho cílem je vybudovat na Marsu zemědělskou infrastrukturu, která zajistí víno pro kolonisty. Zahrnuje několik fází. Hned první z nich je velmi významná a spočívá ve vytipování vhodných odrůd vína, které se nejlépe vypořádají s drsnými podmínkami na povrchu rudé planety, včetně nepříjemně tvrdého kosmického záření. Už teď je prý jasné, že mnohem lépe nepříznivé podmínky zvládají odrůdy bílého vína.

TIP: Slibné výsledky: Žížaly se mohou množit v simulované půdě Marsu

Vybrané odrůdy vína plánují gruzínští vědci během příštích pár let pěstovat v simulovaném prostředí Marsu, které vytvoří v laboratoři. Víno pro Mars bude muset vydržet občasný mráz, vysoký obsah oxidu uhličitého ve vzduchu, a také nízký tlak vzduchu, který na Zemi odpovídá nadmořské výšce 6 tisíc metrů.

Největší naděje vkládají gruzínští odborníci do černomořské odrůdy Rkatsiteli, která vyniká vysokou kyselostí a je známá svou značnou přizpůsobivostí, odolností mrazu a vysokými výnosy.

V roce 1870 se poprvé v žurnálu The Atlantic Monthly objeví slovní spojení Robber Baron čili loupeživý rytíř a okamžitě se ujme. Všichni dobře vědí, o kom je řeč.

„Počínali si stejně jako středověcí loupeživí rytíři, kteří s mečem a kopím plenili celé kraje, tyli z práce nemajetných poddaných a vysávali z nich život…“ píše o třicet let později žurnalistka Lida F. Baldwinová a doplňuje: „Ale i ti středověcí lapkové a neúprosní feudálové byli ve svém počínání daleko upřímnější, než celá ta nová aristokracie tvořená smečkou švindlujících milionářů.“

Muž, který si koupil Ameriku

Němec Johan Jakob Astor (1763-1848) procestoval svět, než konečně zakotvil ve Státech. Přijel sem s jasnou vizí: ovládnout perspektivní trh s kožešinami. V novém prostředí se výtečně zorientoval a obratnými fintami brzy vyšachoval kanadskou společnost Hudson´s Bay Company, která do té doby držela na trhu monopol. Tím, že založil pobočku v New Yorku, získal i vynikající lodní spojení s Evropou. Brzy už obchodoval i se vzdálenou Čínou.

Ve správný čas ale pochopil, že je zapotřebí přesedlat na jiný byznys, a pustil se proto do obchodu s nemovitostmi. Za chvilku mu patřila třetina pozemků na Manhattanu. Že se o domy vůbec nestará? O nájemníky přesto nemá nouzi: kdo chce pracovat u Astora, musí u něj i bydlet. Občas také bez úroků půjčoval americkým prezidentům a dál tak stabilizoval svou pozici. V roce 1848 je nejbohatším mužem USA a jen jeho majetek uložený v pozemcích má dnes hodnotu 110 miliard dolarů.

Charita na poslední chvíli

Andrew Carnegie (1835–1919) se vypracoval od nuly. Skotský emigrant se nejprve naučil tvrdé práci v pensylvánské textilce. Pracoval tu za dolar týdně, jenže takhle se budoucí miliony střádají těžko. Začal proto pomáhat na stavbě železnice. Ne jako předák, ale telegrafista. Ostré lokty, nesmlouvavé postoje a dobré kontakty mu brzy pomohly k malému jmění. Carnegie se rozhodl investovat je do ropných polí. Špatné rozhodnutí? Kdepak, trefil přesně do černého! Na dividendách vyrobil ze 40 000 dolarů za rok jeden million. 

Že je po válce Severu proti Jihu Amerika v troskách? Carnegie má dost peněz na to, aby ji postavil znovu. A jeho ocelárny u toho nesmějí chybět. Na stará kolena se ale rozhodne své ohromné jmění rozprodat a věnovat na filantropii. Lidé mu tak nakonec odpustí to i střílení do stávkujících dělníků v Homesteadu…

Lodičky jako celoživotní láska 

Zakladatel jedné z nejbohatších amerických rodinných dynastií Cornelius Vanderbilt (1794–1877) se také vypracoval od píky. V šestnácti letech si vypůjčil peníze od kamarádů a pronajal si malou loďku, kterou pojmenoval Swiftsure tedy v překladu „rychle-jistě“. Převážel zboží a pasažéry mezi Staten Island a Manhattanem a zanedlouho si mohl dovolit více lodiček, lodí i parníků.

TIP: Když ješitnost prodává: Na čem zbohatl vydavatel Albert Nelson Marquis?

„Celý život jsem vlastně dělal to samé, jen pořád ve větším,“ přiznal muž, který si kvůli skromným začátkům ponechal přezdívku Komodor.

Transport zboží v New Yorku je zlatý důl, tak proč to nezkusit i někde jinde? Vanderbilt vsadil na páru, a tak záhy jezdí po celých Státech jeho parníky, aby vyložily zboží do jeho vlaků a dovezly náklad nejlépe do jeho továren. Nás jistě zaujme, že daroval celý milion dolarů na kostel Moravských bratří. Proč mu ale zaměstnanci nemohou přijít na jméno? Jeho citát to možná osvětlí: „Proč bych se s někým soudil, když je v mých silách vynést rozsudek i trest osobně.“ 

Lucio Ballesteros si ve svých 87 letech přivydělává skládáním hudby a psaním knih s mimozemskou tematikou. Zálibě v neidentifikovaných létajících tělesech pak podřídil i volnočasové aktivity a na dvorku si vlastnoručně postavil UFO: Stroj měří 18 metrů v průměru a jeho převážně hliníkové tělo váží víc než tunu. Uvnitř se už nacházejí kabely a základy „kosmického“ vybavení, nicméně úřady Luciovi stále ještě nepovolily instalaci motorů.

TIP: Ruský mladík tvrdí: V minulosti jsem žil na Marsu a přišel jsem zachránit lidstvo

On sám však údajně s cestou mimo Zemi nepočítá a létající talíř staví pro budoucí generaci. Cílovou destinací je penzistova smyšlená planeta 10/7, která „žije v souznění s Bohem ve všech sedmi dimenzích bytí“.

Nádorová onemocnění u nás patří k nejrozšířenějším příčinám úmrtí a ve vyspělých zemích potká rakovina zhruba třetinu lidí. Není proto divu, že se vědci snaží najít nové a nové způsoby, jak zákeřnou nemoc porazit. Některé z testovaných postupů léčby jsou opravdu nečkané. Platí to i pro případ švýcarských odborníků, kteří proměnili nádorové buňky na neškodný tuk.

Kouzla lidského těla

To, co zní jako recept z lexikonu čar a kouzel, je ve skutečnosti běžný fyzilogický proces. Když se lidské tělo snaží zahojit poranění nebo když roste zárodek v děloze, některé buňky se ve vhodnou chvíli „omladí“ a změní se na buňky, které jsou pohyblivé a mohou se proměnit v jiné typy buněk. Tento mechanismus je pro nás velmi přínosný, má ale bohužel i svoji stinnou stránku. Zneužívají ho totiž nádorové buňky, které se v podobě „omlazených“ buněk šíří neboli metastázují po těle pacienta.

TIP: Mýty o rakovině: Pověry, kterým možná věříte i vy

Částečnou výhodou výše popsaného procesu je, že nádorové buňky jsou ve své omlazené podobě vlastně docela zranitelné a vhodnou kombinací léků je možné tyto buňky přinutit, aby se změnily v něco méně nebezpečného. Švýcarský tým to dokázal (i když prozatím jen u myší) s vypěstovanými lidskými nádory prsu. Jejich léčba přinutila omlazené buňky rakoviny, aby se proměnily na neškodné tukové buňky.

Podle některých názorů přispěla k dlouhému setrvávání ve víře o využitelnosti kavalerie, a tudíž i k mnoha katastrofám jízdních jednotek, zastaralá taktická dogmata vysokých důstojníků většiny armád. Tito často již staří muži se nedokázali poučit z vývoje vojenských střetů druhé poloviny 19. století, přičemž svou roli sehrál i zkostnatělý a přežitý obdiv k jezdectvu, vojenským přehlídkám a fenoménu důstojnictví, jenž se v době vypuknutí války stále silně projevoval.

Vzhledem ke sdíleným chybám prodělaly podobnou zkušenost co do nasazení kavaleristů všechny hlavní mocnosti. Zákopy podvázaly možnosti manévru, a když už se jízda dostala do boje, roztrhala ji na kusy palebná síla kulometů a děl ládovaných tříštivou či kartáčovou municí. Na bojištích se poprvé objevily též bojové plyny nebo plamenomety, proti nimž se vojáci sebe i své koně za bolestných ztrát teprve učili chránit. 

Fronta plná nebezpečí

Kromě ničivé síly zbraní čelili koně také dalším nástrahám a rizikům. Při budování zákopových linií se zhusta používaly překážky z ostnatého drátu, který brzdil útoky pěchoty i kavalerie. Pro obě složky se staly zákeřnou pastí – muži i koně se do drátu často zamotali a uvízli v něm. Obzvlášť zvířata v takové situaci panikařila a při snaze se vyprostit většinou utrpěla hluboké tržné rány. I když se koním podařilo uniknout, zranění se v nevalných hygienických podmínkách fronty obvykle zanítila a vedla k utracení.

Existoval však i další, méně zjevný problém – na rozdíl od mužů zvířata nechápala, proč se ocitla uprostřed války. Koně nevěděli, co se od nich požaduje, při hlasité střelbě se plašili a vystavovali se ještě větší hrozbě zasažení. Je zajímavé, že dle dochovaných statistik se jako mnohem odolnější vůči šokovým situacím a permanentně stresujícímu prostředí ukázala méně šlechtěná zvířata. Ta si často v nebezpečné chvíli sama instinktivně lehla a před střelbou se snažila krýt, zatímco koně přešlechtěných plemen se vyznačovali větší nervozitou, vzpínali se a zmateně pobíhali po frontové linii, což ústilo ve smrtelná zranění.

V zápřahu děl i vozů 

Asi nejsnazším cílem střelby se stávali zapřažení tažní koně – připoutaní k dělům či muničním vozům neměli žádnou šanci se před střelbou ukrýt či utéci. Podobný osud potkával zvířata určená k tažení zásob, vedle koní se k tomuto účelu používali též mezci, osli, muly nebo voli, ale také sloni a velbloudi. Na řadě míst sloni zrekvírovaní ze zoologických zahrad dokonce nahrazovali koně při lesních a zemědělských pracích v zázemí. Na menší náklad vojáci zapřahávali také psy a výjimečně i prasata.

Přeprava zásob byla pochopitelně potřeba též v týlu, neboť železniční síť na řadě míst přerušovaly zásahy dělostřeleckých granátů. V rozbláceném terénu bývalo nasazení zvířat výhodnější než užití často primitivních mechanizovaných vozidel, ovšem i koně nezřídka v moři bahna uvízli a již se z něj nedokázali dostat. Ačkoliv jim v zázemí nehrozilo zranění palbou, smrt si pro ně přicházela jinou cestou. Příčinou zranění i úhynu se stávaly třeba obrovské nároky na hmotnost, kterou zvířata musela tahat – na jednoho koně v zápřahu průměrně připadalo asi 300 kg. Polní děla a podobně těžké zbraně tak obvykle táhlo šestispřeží, osmispřeží nebo dokonce dvanáctispřeží.

Koně chcípaly jak mouchy...

Tam, kde složitý terén nedovoloval užití vozů, se zásoby nakládaly přímo na hřbety zvířat, přičemž životnost takto využívaných koní bývala velmi krátká. Co do ztrát tažných zvířat představoval na západní frontě nejhorší období rok 1917. Zima na přelomu let 1916 až 1917 byla extrémně chladná i dlouhá, takže ji mnoho oslabených a vyčerpaných koní nepřežilo. Jeden z důstojníků britského dělostřelectva vzpomínal: „Koně chcípali jako mouchy, mohli jste je podél cesty počítat po tuctech. Jen v důsledku prochladnutí ztratila naše jediná baterie přes sedmdesát koní – jednoho rána jsme jich posbírali jedenáct, totálně ztuhlých mrazem.“

Přes to, jakým útrapám i ztrátám armády koně vystavovaly, si samotní vojáci často se svým druhem vytvořili velmi blízký vztah. Přítomnost inteligentních zvířat na frontě dokázala povzbudit morálku mužstva, avšak zároveň zhoršovala hygienické podmínky a přispívala k šíření nemocí v táborech – hlavně kvůli neustálé přítomnosti hnoje, trusu i těl uhynulých kusů.

Tým geologů těžební společnosti Shefa Yamim nedávno učinil na severu Izraele pozoruhodný objev. V údolí Zevulun, které se rozkládá v oblasti Karmelských hor, našli v kusu vulkanické horniny velmi zvláštní minerál tmavé barvy. Jde o takzvaný karmeltazit a na Zemi ho vlastně nikdo moc nečekal. Známe ho totiž zatím jenom z vesmírného prostoru.

Tvrdší a dražší než diamant

Karmeltazit se ukrýval uvnitř jiného minerálu - safíru. Po chemické stránce jde o sloučeninu tvořenou zirkonem, hliníkem, titanem a kyslíkem. Hornina s karmeltazitem zřejmě vznikla během některé z divokých sopečných erupcí, které otřásaly krajinou dnešního Izraele během druhohor, v období křídy.

První testy ukazují, že karmeltazit je tvrdší než diamant. Z toho důvodu bude nejspíše vhodný k výrobě šperků. A pro šperkaře by karmeltazit mohl být atraktivní i proto, že je v tuto chvíli mnohem vzácnější než diamant.

Karmeltazit je také zvláštní tím, že se jeho chemické složení (ZrAl₂Ti₄O₁₁) podobá allendeitu (Sc₄Zr₃O₁₂), poprvé objeveném v meteoritu, který dopadl 8. února 1969 v mexickém státě Chihuahua. Geologové a chemici se už těší, až dostanou možnost karmeltazit důkladně prozkoumat.

V roce 2015 zahájil provoz hotel Henn na, který se nachází v parku Huis Ten Bosch v japonském Sasebu. Hotel se stal prvním, v němž místa recepčních, hotelových sluhů i pokojských zastávají roboti. Nebo alespoň doposud tato místa zastávali.

Původně bylo v hotelu Henna na „zaměstnáno“ 243 robotů. Dnes jich už je ale méně než polovina. Hotel se jich zbavuje, protože je s nimi více práce, než kolik ji sami roboti zastanou. Zákazníci hotelu si totiž neustále stěžují na různé věci související s provozem robotů.

TIP: Nový japonský hotel s robotickou obsluhou a bez klíčů od pokojů

Mezi nejnovější incidenty patří i případ zákazníka, který namísto odpočinku strávil v hotelu Henn noc hrůzy. Robotický asistent ho podle jeho slov na pokoji několikrát za noc vzbudil a naléhavě ho žádal, aby zopakoval svoji žádost, protože mu nerozuměl. Vysílenému hostu to došlo až v šest ráno, kdy zjistil, že robota mate jeho hlasité chrápání. Robot zvuk považoval za povely, kterým ale pochopitelně nebylo rozumět.

Unikátní stepní geoglyfy lze nalézt i v Rusku. Odhalil je nadšený amatér. Alexander Šestakov, který si všiml určitých anomálií v zemi při procházce národním parkem Zjuratkul na Urale. Když si pak doma oblast prohlédl na satelitních snímcích, s údivem zjistil, že se mu před očima rýsuje obří geoglyf znázorňující zvíře. 

Obrazec se čtyřma nohama, dvěma parohy a protáhlým čenichem zřejmě představuje losa a ukrývá se nedaleko Zjuratkulského jezera, v nadmořské výšce 860 m. Nejpodivuhodnější je ovšem jeho velikost: Na délku měří 218 m, na šířku 195 m a v úhlopříčce se táhne do vzdálenosti 275 m. Jde tak o jeden z největších geoglyfů na Zemi. 

Výzkum následně převzal badatelský tým pod vedením Stanislava Grigorjeva z Institutu čeljabinské historie a archeologie. Ukázalo se, že strukturu tvoří kameny vyskládané do příkopů o šířce 5–10 m, vyhloubených 30–40 cm pod povrch. Zajímavá jsou rovněž obří kopyta vyplněná směsí zeminy a rozdrceného kamení. A právě zde se možná kdysi nacházelo i něco dalšího: Podle pozůstatků zdí existovaly zřejmě v místě kopyt a hlavy průchody. 

Dětská práce? 

Kameny nyní pokrývá tmavá patina, dřív však byly světlejší, a tudíž dobře viditelné z okolí. Hlavním vodítkem k určení stáří a snad i účelu dávného díla se pro vědce staly nástroje nalezené v okolí. Podařilo se jich objevit celkem 155, dosahovaly různé velikosti a posloužily k hloubení jam i k opracování kamene tzv. štípanou technikou. Právě na základě jejich předpokládaného stáří datuje Grigorjev vznik geoglyfu do let 4000–2000 př. n. l. Další podrobnosti objasní až výsledky probíhajícího výzkumu, který se mimo jiné opírá o analýzu tamních prehistorických pylových zrn.

Právě nástroje tvoří cenné vodítko i k odpovědi na otázku, kým pravěcí umělci byli. „Soudě podle různé velikosti nástrojů – od těch měřících sedmnáct centimetrů a vážících okolo tří kilogramů až po ty, které měly jen dva centimetry – můžeme předpokládat, že je používali jak dospělí, tak děti. Domníváme se, že se na tvorbě obrazce podílela celá komunita,“ vysvětluje Grigorjev. V případě dětí se však prý v žádném případě nejednalo o nějakou otrockou práci. Ti nejmenší se podle něj takto zapojili do společného sdílení hodnot a budování něčeho významného. „Geoglyfy symbolizují jednotu,“ dodává vědec.