Zvláště v rozvinutých zemích dnes řada partnerských dvojic zápasí s neplodností. Ve Velké Británii postihují asi 1 pár z 50 opakované samovolné potraty. K těm dochází, když žena ve třech po sobě následujících těhotenstvích přijde o plod před 20. týdnem těhotenství. Ve většině případů přitom není známá příčina těchto opakovaných potratů.

Britští vědci nedávno zřejmě konečně odhalili klíčový faktor, který je zodpovědný za opakované potraty. Tato příčina dlouho unikala pozornosti odborníků. Odborníci až doposud věřili, že za opakovanými potraty stojí zdravotní potíže matky, například infekce nebo problémy s imunitou.

TIP: Bez kondomu? Nechráněný sex může vést k infekcím a předčasnému porodu

Až teď vědce napadlo zaměřit na druhou polovinu párů, tedy na muže. Když porovnali spermie mužů, jejichž partnerky trpí opakovanými potraty a spermie mužů, kteří jsou šťastnými otci, odhalili těsnou souvislost mezi opakovanými potraty a stavem spermií otce. Přesný mechanismus zatím není jasný, ale zdá se, že partneři žen s opakovanými potraty mají oproti jiným mužům více poškozenou DNA ve spermiích. 

Stojíme-li v jejich bezprostřední blízkosti či přímo na nich, vůbec si jich nemusíme všimnout. Stačí však vystoupat na blízký kopec nebo se vznést do oblak, a vyjeví se v plné kráse. Geoglyfy byly počátku zamýšleny tak, aby se na ně pozorovatel díval z vyvýšeného místa. Obestírá je však řada záhad, s nimiž si zatím nedokáže poradit ani moderní věda: Kdo a kdy je vytvořil? A jaký účel měly plnit?  

Planiny jako plátno

Geoglyfy jsou struktury vytvořené člověkem přímo v zemském povrchu. Mohou vznikat v podstatě dvěma způsoby: odstraňováním trávy, písku či štěrku, kdy se jedná o tzv. negativní geoglyfy, nebo naopak přidáváním materiálu – pak jde o pozitivní obrazce. Ohromné linie široké často několik metrů formují nejrůznější obrazy, od geometrických tvarů přes figury lidí či zvířat až po ryzí abstrakce. Jedno však mají společné: Většinou pokrývají obří plochu, mnohdy i několikanásobně větší než fotbalové hřiště. 

Nejvíc bezesporu prosluly struktury na peruánské náhorní plošině Nazca. Geoglyfy ovšem najdeme na každém kontinentu kromě Antarktidy a v posledních letech počet odhalených obrazců strmě roste. Velkým pomocníkem se přitom stávají moderní archeologické a geologické metody, včetně půdního radaru, leteckého snímkování či dronů. K nejvýkonnějším „detektivům“ se však aktuálně řadí široce rozšířená aplikace Google Earth, jež umožňuje komukoliv – od vědců po nadšence – prohlížet detailně nasnímkovaný povrch planety a pomohla již nalézt spoustu struktur na zcela neobvyklých místech.  

Google Earth na stopě 

Jedním z nejúspěšnějších amatérských objevitelů se v poslední době stal kazašský ekonom Dmitrij Dej. Inspiroval ho televizní pořad o pyramidách odhalených pomocí satelitních snímků, usedl proto k počítači a čistě ze zvědavosti začal pátrat také nad rodnou zemí. Ke svému překvapení pak v kazašské stepi skutečně něco našel – dosud neznámé, dokonale symetrické útvary, „vtištěné“ do zemského povrchu.  

O svém nálezu informoval místní archeology a další pátrání už vedl badatelský tým z kazachstánské univerzity v Kostanaji a litevské univerzity ve Vilniusu. Ačkoliv odborníci vsadili na moderní metody včetně dronů a radarů, práce pokračovaly pomalu – zčásti i proto, že založit výzkumnou stanici uprostřed nehostinné pustiny není jednoduché. Přesto mohli vědci na sklonku roku 2014 představit původní Dejův objev na archeologické konferenci v Istanbulu. A zpráva o „kazašské Nazce“ nebo též o „stepních geoglyfech“ vyvolala opravdovou senzaci. 

Kazašská Nazca 

Co se tedy podařilo najít? V řídce osídlené oblasti Turgaj ve středním Kazachstánu objevili odborníci obří geoglyfy ve tvaru křížů, čtverců, kruhů, a dokonce i jednu svastiku. Obrazce měří 90–400 m a mnohé pokrývají plochu větší než fotbalové hřiště. Zatímco Dej identifikoval původně něco přes dvacet objektů, badatelé jich postupně našli mnohem víc: Dosud jich známe okolo 260, přičemž řada z nich nevznikla coby osamocené dílo, ale tvoří součást většího celku, který sestává z mohyl, příkopů a hradeb. 

Vědci rozlišili dva typy geoglyfů: Jedny se nacházejí na vysokých náhorních plošinách s výhledem na povodí řeky, druhé, včetně svastiky, se vyjímají podél vodních toků, v blízkosti raných pohřebišť. Vůbec největší objekt tvoří čtverec ze 101 hromad navršené zeminy, jehož protilehlé rohy spojuje kříž. Útvar se rozkládá na větší ploše než velké pyramidy v Gíze a důvod, proč tak dlouho zůstával ukrytý před našimi zraky, je nasnadě: Podobné formace lze z terénu spatřit jen obtížně, zatímco z výšky se rozeznávají poměrně snadno.

Staré a ještě starší 

Badatele samozřejmě v prvé řadě zajímalo, jak jsou struktury staré. Dmitrij Dej vyrukoval s odvážným tvrzením, že se datují nejméně osm tisíc let do minulosti. Opírá se přitom o vlastní metodu založenou na měření rychlosti eroze kopců, kterou doplňuje objevy neolitických pazourků nalezených v okolí. 

Jeho domněnku o stáří turgajských geoglyfů citoval v roce 2015 i deník New York Times a zpráva vzbudila senzaci. Pokud by se zmíněný údaj potvrdil, staly by se kazašské obrazce nejstaršími známými strukturami svého druhu, včetně těch v Nazce, jež pocházejí z období let 500 př. n. l. až 500 n. l. Informace vyvolala takový rozruch, že NASA dokonce požádala astronauty na Mezinárodní vesmírné stanici, aby se při fotografování Země zaměřili právě na uvedený region. 

Jenže specialisté, pro něž je datace podobných nálezů denním chlebem, rozhodně nesouhlasí – už proto, že uplatňují výrazně přesnější postupy. V místě se nenašel žádný organický materiál, který by jim umožnil využít radiokarbonovou metodu. Použili proto tzv. opticky stimulovanou luminiscenci (OSL), jež měří, jak dlouho vzorek čelil slunečnímu záření. Odborníci nakonec dospěli k závěru, že naši předkové dané objekty vytvořili asi před 2 800 lety. Vznikly tedy s počátkem kazašského „železného věku“, během nějž železné nástroje pomalu nahradily své bronzové předchůdce. 

Byla to observatoř? 

Dejova tvrzení však nekončí jen u metuzalémského stáří objektů – objevitel má jasno i v jejich účelu: Šlo prý o pravěkou astronomickou observatoř. Odborníci opět nesouhlasí. „Mohlo to být cokoliv, od napodobenin zvířat až po kamenné kruhy,“ podotýká Michael Frachetti, archeolog z Washingtonské univerzity, který se zabývá vykopávkami ve Střední Asii. V okolí útvarů se našly pozůstatky ohnišť, což by naznačovalo, že se jednalo o místa konání rituálů. Obrazce v povodí řek mohly stejně dobře představovat tzv. symboly tamga, které euroasijským kmenům sloužily k označení výskytu zvířat nebo pro jasné vymezení klanového teritoria.

TIP: Archeologové objevili v jižním Peru 2 tisíce let starý ztracený obrazec

Giedre Motuzaite Matuzeviciuteová z litevského Institutu historie ve Vilniusu pro změnu navrhuje, že místo mělo těsnou spojitost s teritoriem sajgy tatarské. Dnes se již zmíněná antilopa vyskytuje ojediněle, ale kdysi představovala hlavní zdroj obživy kazašských lovců. „Obrazce mohly vzniknout jako orientační body, které byly vidět z dalekých říčních údolí,“ objasňuje vědkyně. 

Typy hornin přecházejí jeden do druhého. Například díky procesům zvětrávání některé zanikají, ale jiné naopak vznikají. Když se díváte na skálu, vlastně vidíte jen nepatrný časový úsek v rámci nedozírného děje zvaného horninový cyklus.

V hlubině i na povrchu

Horniny se dělí na vyvřelé, usazené a metamorfované. Vyvřelé horniny se tvoří utuhnutím (krystalizací) roztavené hmoty – magmatu. Proto je také nazýváme magmatickými horninami. Magma můžeme přirovnat k tavenině ve sklářské nebo železářské huti. Obsahuje zejména křemičitanové látky, které při ochlazování krystalizují jako nerosty.

Podle místa, kde magma utuhlo, rozlišujeme horniny hlubinné a výlevné. Hlubinné horniny tvoří v zemské kůře rozsáhlá tělesa – tzv. masivy, které se často nacházejí uprostřed rozlehlých pohoří. V naší republice je tomu tak například v případě Jizerských hor či Krkonoš. Výlevné horniny se na zemský povrch, kde utuhly, dostaly díky sopečné činnosti. Velmi často se jedná o výlevy podmořských vulkánů na oceánské dno.

Čedičové hory a pohoří

Zřejmě nejznámější hlubinnou horninou je žula. Je tomu tak proto, že patří mezi nejrozšířenější horninový typ a často se využívá jako stavební, obkladový ale i sochařský kámen. U nás se těží především na Českomoravské vrchovině (Mrákotín, Skuteč), ve Středočeské pahorkatině, na Žulovsku a Liberecku.

Mezi výlevnými horninami je nejběžnější čedič neboli bazalt, který tvoří i samostatná sopečná pohoří. Při pohledu na skálu tvořenou čedičem vás na první pohled zaujme jeho sloupcovitá odlučnost připomínající kamenné varhany. V naší republice se můžete s čediči setkat v Českém středohoří a Doupovských horách. Na České tabuli formoval bazalt například horu Říp či Trosky. Bazalty, takzvané melafyry, nacházející se na našem území například u Kozákova v Podkrkonoší, se těší velkému zájmu sběratelů minerálů. Mohou totiž obsahovat dutiny vyplněné barevnými odrůdami křemene, opálem či chalcedonem (acháty).

Jemný písek i bludné balvany

Lidské oko nedokáže zachytit, jak nad tvrdými skálami dokáže zvítězit vítr či voda. Obrušují, rozrývají a přerovnávají zemský povrch, čemuž říkáme eroze. Nejvíce materiálu na zemském povrchu je transportováno proudící, často mořskou, vodou. Také vítr dokáže roznést části hornin na vzdálenosti až několika tisíc kilometrů. I dnes velké saharské bouře přinášejí narudlý, velmi jemně zrnitý písek až k nám, do střední Evropy. Ten pak můžete pozorovat jako barevný poprašek například na zasněžených pláních či na sklech zaparkovaných automobilů.

Rovněž schopnost ledu přemísťovat materiál může být opravdu obrovská. Ve čtvrtohorách, při posledním velkém pevninském zalednění, se na naše území tímto způsobem dostaly bloky hornin vážící i několik desítek tun až ze Skandinávie! Dnes jsou známy jako bludné balvany, vyniká mezi nimi červeně zbarvená žula rapakivi.

Vrstvy zpevněné tlakem

Úlomky hornin uvolněné zvětráváním se na vhodných místech hromadí. Spolu s dalšími látkami, například se zbytky organismů, vytvářejí usazené neboli sedimentární horniny. Sedimenty mohou vznikat i chemickým vysrážením – krystalizací látek ze sladké či častěji slané vody. Těleso usazených hornin se nazývá vrstva, více vrstev pak tvoří souvrství. Pokud díky následným geologickým procesům nedošlo k překocení, jsou nejstarší vrstvy uloženy nejníže a nejmladší nejvýše.

Usazené horniny se dělí na zpevněné a nezpevněné. Aby byl sediment zpevněn, musí být překryt mladšími vrstvami. Tím se dostává do větších hloubek a se zvyšujícím se tlakem ztrácí vodu. Zároveň dochází k rozpouštění některých minerálů a k jejich následnému vysrážení ve formě tmelu, který zpevňuje samotnou nově se utvářející horninu. Ze štěrků tak vznikají slepence, z písků pískovce a z hlubokomořských bahen jílovce či břidlice.

Hory odumřelých organismů

Důležitou horninou patřící mezi sedimenty je vápenec. Často vzniká nahromaděním vápnitých schránek odumřelých organismů. Představte si rozlehlá vápencová pohoří nebo nám všem známou oblast Moravského krasu. Jaké neuvěřitelné množství živočichů muselo stát na počátku jejich vzniku! Zbytky organismů – zkameněliny můžete ve vápencích často pozorovat i dnes. Za lokalitu světového významu lze na našem území považovat jurské vápence u Štramberka, tzv. lom Kotouč, kde byla popsána bohatá fauna obsahující přes 600 druhů fosílií.

Horniny, které se taví

Jak už bylo řečeno, v přírodě nic nezůstává neměnné. Dříve vzniklé horniny jsou překryty mladšími a pod tíhou nadloží či při pohybu zemských desek klesají do hlubších částí zemské kůry, kde panují rozdílné tlakové a teplotní podmínky než na zemském povrchu. Důležité je také působení horkých roztoků či blízkost horkého magmatu. Toto přizpůsobování se novým podmínkám nazýváme metamorfózou, tedy přeměnou. Ta probíhá přibližně od teploty 200 °C až po hranici tavení hornin, která se pro jednotlivé typy hornin liší. U žuly je to přibližně 600 °C, v jiných případech existují metamorfované horniny ještě při teplotách 1500 °C. Typickým znakem metamorfovaných hornin je rovnoběžné uspořádání jejich nerostů tzv. usměrnění. Dobře patrný je tento rys například u krystalických břidlic (fylitů, svorů a rul), různé stupně deformace však můžete pozorovat i u dalších přeměněných hornin.

Z konce na začátek

Metamorfózou vápence vzniká také mramor – surovina, která sloužila a dodnes slouží jako materiál mnohým architektům a sochařům. Velmi oblíbený je takzvaný carrarský mramor pojmenovaný podle známé italské lokality Carrara. Je nezvykle čistý, sněhově bílý a velmi jemnozrnný. Sochy z něj vytvořené vynikají nezaměnitelnou křehkou krásou. Zvláště jemná práce, například záhyby na šatech Michelangelových soch, může být proti světlu až průsvitná.

TIP: Kouzlo achátových pecek: Kamenné kresby přírody

Mramory, stejně jako všechny horniny, podléhají na vzduchu zvětrávání. Celý cyklus se tedy opakuje od začátku. Horninový koloběh bude probíhat tak dlouho, dokud tento podivuhodný příběh nebude podstatně narušen, ať již přírodními procesy nebo stále výraznějšími zásahy člověka do biosféry a atmosféry.

Jde o jeden z milníků dobývání kosmu: Soukromá společnost SpaceX Elona Muska vypustila ze startovacího komplexu nejsilnější raketu současnosti Falcon Heavy, jejíž nosnost v historii překonal jen Saturn V a koncept Energija. Místo běžné mrtvé váhy – reprezentované nejčastěji betonovým blokem – však Falcon Heavy vynesl na heliocentrickou dráhu Muskův osobní automobil Tesla Roadster.

TIP: Může se srazit Tesla Elona Muska se Zemí? Vědci to považují za možné

Z neobvyklého satelitu technici před startem pouze vyjmuli baterie, jinak vozidlo oproti pozemské sériové výrobě neupravovali. Jeho materiály tedy nejsou nijak ošetřeny proti působení agresivního kosmického prostředí a budou značně degradovat. Jako první se poškodí nejrůznější gumová těsnění vystavená přímému vlivu UV záření, nejlépe si nepovedou ani pneumatiky či kožené sedačky. Jejich znehodnocení bude rychlé, spíše v letech než desetiletích. Karoserie z uhlíkového kompozitu bude čelit dopadům mikrometeoritů, které vzhledem k její tloušťce způsobí následky ve formě průstřelů. Za několik let už bude roadster působením vesmírného prostředí velmi poškozen, ale stále v něm bude možné rozeznat vozidlo. 

Etna se řadí mezi tři stále aktivní italské sopky. Podstatně menší Vesuv nedaleko Neapole nechvalně proslul zničením Pompejí v roce 79 a poslední z trojice, Stromboli, leží na stejnojmenném ostrově severně od Sicílie. Ze všech tří je ovšem Etna zdaleka nejaktivnější (viz Rekordman ze Sicílie), a to nejen v rámci Itálie, nýbrž i na celém starém kontinentě. Odmyslíme-li si italské Alpy, jde s výškou 3 329 m n. m. také o nejvyšší vrchol země na Apeninském poloostrově. K dalším prvenstvím Etny patří, že se jedná o nejvyšší aktivní sopku Evropy.

Není tedy divu, že jí vulkanologové i příslušné úřady věnují pozornost. V patrnosti vedou hlavně potenciální ohrožení obyvatel žijících v okolí. Pokud by se sopka probrala větším výbuchem, dopady v podobě změn počasí i klimatu by nepochybně pocítila celá Evropa. 

Pravidelně vzhůru

Etna má pět kráterů a na svých svazích kolem tří set průduchů. K životu se probírá poměrně pravidelně: Historicky dominují výbuchy v letech 396 a 122 př. n. l., v novověku pak katastrofa zaznamenaná v roce 1669, kdy vymrštěná láva dopadla až do 40 km vzdálené Katánie. 

I v průběhu minulého století byl vulkán mnohokrát aktivní a v posledních dvou dekádách se opakovaně probouzel v letech 2002–2009, 2011–2012 a v roce 2015. Mediálně známá je také epizoda z března 2017, kdy láva po náhlém kontaktu se sněhem zranila desítku lidí, včetně zpravodajského týmu televize BBC.

Je tedy zřejmé, že Etna o sobě dává vědět víceméně nepřetržitě. Velký výbuch s rozsáhlým výlevem lávy však podle prognóz vulkanologů nehrozí. Svahy sopky tak dokonce v letech 2011 a 2017 posloužily jako dojezd etapového cyklistického závodu Giro d’Italia. 

Smrtelné sklouznutí 

Ve hře ovšem nezůstává jen vzlínání magmatu a následné výlevy, jak v časopise Science Advances připomněl tým vědců z Německa a Itálie pod vedením Morelie Urlaubové. Podle badatelů se totiž hýbe část jihovýchodního svahu sopky pod hladinou Středozemního moře. Znamená to, že v místě může téměř kdykoliv dojít k obrovským skluzům a sesuvům. Pokud by se jen část vulkánu zřítila, následná vlna tsunami by se projevila v celém Středomoří. Navíc by mořská voda pronikla k rezervoárům magmatu Etny. Důsledky by byly nedozírné. 

O sklouzávání Etny do moře, které potvrdily i satelitní snímky, vědí odborníci již delší dobu. Ostatní úbočí jsou podle nich naštěstí převážně stabilní. Otázka však až donedávna zněla, zda a jak intenzivně pohyb svahu pod hladinou pokračuje. První zachycení horizontálního i vertikálního pohybu ponořené části vulkánu umožnila až nová geodetická monitorovací síť GeoSEA. 

Podmořská premiéra 

„U Etny jsme jako u první sopky použili podmořskou geodetickou monitorovací síť, takzvanou mořskou geodézii založenou na šíření zvukových vln,“ vysvětlila vedoucí týmu Urlaubová. V dubnu 2016 umístili s kolegy na mořské dno pět akustických transpondérových stanic, které umožňují měřit šíření zvukových vln. Rozmístili je podél zlomu, jenž tvoří hranici sklouzávající a stabilní části jihovýchodního svahu. 

V průběhu následujících 15 měsíců vysílaly transpondéry každých 90 minut akustické signály a zaznamenávaly též změny tlaku. Vědci pak z rychlosti šíření zvuku ve vodě a časů šíření signálů mezi zařízeními dokázali s přesností víc než 1 cm vypočítat aktuální vzdálenosti mezi transpondéry.

Už po několika měsících se potvrdilo, že se hýbe celý jihovýchodní svah. „V květnu 2017 jsme si všimli, že se vzdálenosti mezi transpondéry na různých stranách zlomu zřetelně změnily. Svah během osmi dnů sklouzl o čtyři centimetry k moři a klesl o centimetr,“ vysvětlila Urlaubová. 

Pod vlivem gravitace 

Stejný jev pozorujeme při velmi pomalém zemětřesení, tzv. pomalém sklouznutí. V případě Etny ovšem vědci vůbec poprvé zaznamenali horizontální pohyb příslušného typu pod hladinou. Srovnání údajů se satelitními měřeními pak prokázalo, že se ve stejném pozorovacím období posunula i jihovýchodní suchozemská část Etny. „Polohu tudíž změnil celý jihovýchodní svah,“ dodává Urlaubová. 

Výsledky však podle ní odhalily ještě jednu zajímavou věc: Svah totiž sklouzává nikoliv v důsledku vzlínání magmatu, jak se badatelé dřív domnívali, ale vlivem gravitace. Kdyby totiž jeho deformaci spustily pohyby magmatu ve středu sopky, posuv by byl větší na souši než pod vodou. Zmíněný poznatek hraje naprosto klíčovou roli při odhadech rizika spojeného s italským vulkánem v blízké budoucnosti a umožní nám lépe určit kritický moment, pokud by k sesunutí jeho svahu mělo skutečně dojít. 

Vědu už nedělají jenom profesionální vědci. V posledních letech se rozmáhá občanská věda (anglicky citizen science), která nabízí možnost podílet se na vědeckém bádáním lidem jiných profesí nebo i vědcům jiných oborů. Stačí mít hodně času nebo hodně chuti dělat něco zajímavého. A občanští vědci si připisují pozoruhodné úspěchy.

Teď se to povedlo občanským vědcům, kteří se podílejí na projektu „Exoplanet Explorers“, z něhož zavání dobrodružství už názvem. Cílem projektu je zapojit veřejnost do analýz ohromného množství dat, která nasbíral dnes již neaktivní americký teleskop a zdatný lovec exoplanet Kepler.

Superzemě dvojhvězdy červených trpaslíků

Občanští vědci dokázali v datech mise K2 teleskopu Kepler objevit superzemi, čili planetu o velikosti zhruba dvojnásobku Země, která obíhá hvězdu v obyvatelné zóně. Teoreticky tam tedy může být kapalná voda a možná i něco zajímavějšího. To je ale zatím velmi předčasné hodnotit. Planety této konkrétní velikosti jsme zatím našli jen vzácně, takže jde o významný objev.

TIP: Exoplaneta K2-18b u červeného trpaslíka by mohla být zvětšenou verzí Země

Nově objevená planeta dostala označení K2-288Bb. Zatím prý není jasné, jestli jde o kamennou planetu anebo plynného „trpaslíka“ vlastnostmi podobného Neptunu. Planeta je součástí hvězdného systému K2-288, který tvoří dva chladní červení trpaslíci spektrální třídy M. Dvojhvězda s planetou K2-288Bb se nachází v souhvězdí Býka, ve vzdálenosti 226 světelných let.

Alex mezi nabízenými předměty našel například klíč, bez ohledu na to, jak byl velký nebo jakou měl barvu. Alex si dokonce vytvářel vlastní slova. Uměl pojmenovat banán a třešně – anglicky banana a cherry. Slovo pro jablko jej nikdo neučil, ale tohle ovoce papouškovi připadalo jako něco mezi banánem a třešní. Proto si pro jablko vymyslel označení „banerry“.

Jméno ve zlomku vteřiny

Papoušci v zajetí udivují řadou podobných jazykových dovedností. K čemu jim ale je tento talent dobrý ve volné přírodě? To vědci odhalili studiem života jihoamerických papoušíčků vrabčích (Forpus passerinus). Rodičovský pár těchto drobných papoušků se dorozumívá s mláďaty poměrně nenápadnými, krátkými zvuky. Lidskému uchu znějí všechny stejně, ale při mnohonásobném zpomalení se ukáže, že každé mládě vydává svůj vlastní, zcela specifický zvuk. Tímto zvukem se nehlásí jen mládě. Rodiče oslovují každého potomka jeho vlastním zvukem a ten tak slouží jako jméno. Je neuvěřitelné, jak je informace ve volání papoušíčků nahuštěná. Než jednou kýchneme, stačí se mládě ozvat svým jménem asi dvacetkrát.

Není pochyb o tom, že se volání nedědí. Mláďata se je učí. To se ukázalo v experimentech, při kterých vědci zaměnili vejce různých párů papoušíčků. Mláďata se ozývala hlasem, který se podobal hlasu jejich adoptivních pěstounů. V ničem nepřipomínal hlas jejich biologických rodičů.

Rodinné domluvy papoušků

Oba rodiče papoušíčků volají na mláďata velmi podobně. Tím poskytnou svým dětem základní rodinnou „kostru“ pro volání a mládě se začne ozývat jedinečnou variací na toto základní téma. Zatím není jasné, zda si své jméno vytváří mladí papoušíčci sami, nebo je dostanou hotové od rodičů. Nelze vyloučit, že dospělí svá mláďata „křtí“ podobně, jako to dělají lidští rodiče u svých dětí. Všichni příslušníci jedné rodiny papoušíčků každopádně mají velmi podobná jména – obdobně jako třeba příslušníci rodiny Nováků nebo Kadrnožků sdílejí příjmení a liší se jen křestními jmény.

Identifikace jednotlivců je pro papoušíčky životně důležitá. Mláďata zůstávají závislá na péči rodičů i poté, co vylétnou z hnízda. Papouščí mládež vytváří velká hejna o několika stovkách jedinců, rodiče za svými mláďaty i nadále létají a přikrmují je. Jen díky rodinnému jménu spolehlivě najdou vlastní potomky a odliší je od cizích mláďat.

Když dva dospělí papoušíčci vytvoří pár, musí své hlasy navzájem sladit – musí najít společnou řeč. Zvládnou to díky vrozeným dispozicím a podají podobný výkon, jako kdybychom se my v dospělosti naučili nový mateřský jazyk. Většina ptáků si osvojí pěvecký repertoár v útlém mládí a po zbytek života už ho nemění. Papoušci se jako jedni z mála naučí nový zpěv i v dospělosti. Když se dostanou do zajetí, projeví se tyto jejich přirozené vlohy imitací lidské řeči a dalších umělých i přírodních zvuků.

Podle nejnovějších údajů Americké společnosti pro rakovinu ve Spojených států klesá od roku 1991 počet úmrtí pacientů, která souvisejí s rakovinou. Problém je ale v tom, že tento pokles neprobíhá stejně u obyvatel všech příjmových skupin.

Vše nasvědčuje tomu, že nejchudší Američané trpí rakovinou více než jejich bohatší spoluobčané. Týká se to i některých nádorů, které náležejí k těm, jimž medicína už dokáže velmi dobře předcházet. Sociální a ekonomická nerovnost ve zdraví a v péči o něj se v USA stále více rozevírá.

TIP: Téměř polovina Američanů věří, že alternativní medicína dokáže vyléčit rakovinu

Dříve se v počtu úmrtí na rakovinu výrazněji projevoval vliv rasy pacienta. V poslední době tento vliv klesá. O to výraznější je ale vliv chudoby. V dnešní době se přitom rakovina dotýká ohromného počtu lidí. Odborníci odhadují, že nějakou formu rakoviny diagnostikují u jednoho člověka ze tří. U Američanů je dnes rakovina druhou nejčastější příčinou úmrtí.

Generálporučík Vasilij Čujkov měl štěstí, že sloužil od prosince 1940 až do března 1942 jako vojenský atašé v Čankajškově nacionalistické Číně, díky čemuž zůstal relativně v závětří v době poslední vlny čistek ve velení Rudé armády. Ta přišla jako reakce na katastrofální výkony sovětských ozbrojených sil na začátku války. Na uvolněná místa nastupovali noví důstojníci, a tak se dostal na frontu i Čujkov, který bitvu u Stalingradu zahájil původně jako velitel nepříliš silné 64. armády. Díky energii, kterou projevil při potírání případů poraženectví a dezercí, se stal pro své nadřízené tou správnou osobou pro velení hlavní síly Stalingradského frontu – 62. armády. 

Tvrdohlavý generál

Čujkov se narodil do rolnické rodiny a ve věku dvanácti let odešel do Petrohradu do učení. V roce 1918 společně s několika svými bratry vstoupil do Rudé armády a během občanské války utrpěl čtyři zranění. Sloužil u pěších jednotek a v květnu 1919 dokonce vystřídal svého zraněného nadřízeného ve funkci velitele pluku. Čujkovovi bylo tehdy pouhých 19 let. V meziválečném období si postupně doplňoval vojenské vzdělání a stoupal po hodnostním žebříčku.

V září 1939 se v čele 4. armády podílel na obsazování východního Polska, v prosinci téhož roku se ujal 9. armády, tou dobou zdecimované úvodními porážkami v zimní válce. Hlavní operace se však odehrávaly mimo sektor obsazený jeho jednotkami, takže neměl šanci vyniknout. Následovala zmíněná služba v Číně, během níž Čujkov opakovaně žádal o přidělení frontového velení. Nadřízení jej vyslyšeli až na začátku roku 1942.

Na vrchol přes mrtvoly

Povahově byl Čujkov velmi tvrdohlavý a vzteklý. Díky své umíněnosti bez skrupulí nutil své vojáky bránit téměř neudržitelné pozice nebo útočit proti pevné nepřátelské obraně. Tento styl boje s sebou nesl vysoké ztráty, ale politickým komisařům se Čujkovova vytrvalost líbila a také se stala jedním z důvodů, proč právě on dostal funkci velitele klíčového úseku fronty. Podřízení se pozdějšího maršála Sovětského svazu báli kvůli náhlým a prudkým výbuchům vzteku (nezadal si ani s generálem Georgijem Žukovem, který byl v tomto ohledu legendární).

Na druhou stranu se Čujkov nebál ani ukázat své lidské stránky. Měl poměrně drsný smysl pro humor a rád se smál, až celému okolí ukazoval své zlatými korunkami vyspravené zuby. Také se rád napil alkoholu. V průběhu závěrečné fáze bitvy u Stalingradu se jednou vydal přes zamrzlou Volhu na večírek pořádaný jedním z důstojníků NKVD. Cestou zpět na velitelství opilý Čujkov spadl do jámy naplněné ledovou vodou. Kdyby ho podřízení nezachránili, jeho životní pouť by neslavně skončila již na začátku roku 1943. 

Diplomat i taktik 

V průběhu bojů se velitel 62. armády často ocital bez spojení s velitelstvím, a tak musel podstatnou část bitvy velet sám. To mu dávalo určitou volnost v jednání. Z počátku bylo základem generálporučíkovy taktiky využívání vnitřních obranných linií. Němci se přibližovali ze dvou směrů a on mohl přesouvat zálohy relativně rychle na ohrožený úsek fronty. Naproti tomu Paulusovy jednotky musely k posílení nového směru náporu urazit mnohem větší vzdálenost.

Tato výhoda se však rozplývala, jak se frontová linie přibližovala k Volze a sovětský obranný perimetr se zmenšoval. V té chvíli už se Čujkovova role omezila v podstatě pouze na umisťování posil na frontu, řízení dělostřelecké podpory a hlavně udržování kolísající morálky. Kromě toho také absolvoval jednání s plukovníkem Alexanderem Sarajevem, velícím důstojníkem 10. střelecké divize NKVD, která ve Stalingradu kontrolovala přívozy přes Volhu. Ten se vzpíral nasadit své muže ve větším měřítku přímo na frontu.

Pod bedlivým dohledem Moskvy

Složitá situace ve Stalingradu a Čujkovova neústupnost jej ale nakonec přesvědčily a jeho muži se zapojili do zuřivých bojů ve městě navzdory tomu, že se Sarajev oháněl podporou samotného šéfa NKVD Lavrentije Beriji, který nechtěl své jednotky podřizovat armádnímu velení. Vasilij Čujkov se především snažil udržet své muže v neustálém bojovém kontaktu s nepřítelem. Vzdálenost pouhých několika desítek metrů mezi předními liniemi obou stran podstatně ztěžovala Luftwaffe i německému dělostřelectvu míření. Tím omezoval ztráty a o účinnosti této taktiky se mu podařilo přesvědčit i podřízené velitele divizí, kteří ji pak s úspěchem používali.

TIP: Zlomový moment druhé světové války: Rudá vlajka nad Stalingradem

K odrážení silných nepřátelských útoků používal takzvané vlnolamy. Podpůrné zbraně (kulomety a protitankové pušky) donutily Němce odklonit se z hlavního směru útoku do vedlejších uliček, kde je pak napadla sovětská pěchota v boji zblízka. Čujkov si také velmi oblíbil noční protiútoky, protože na ně nemohla reagovat Luftwaffe. Co se nasazení dělostřelectva týče, odsunul je na východní břeh Volhy, neboť ve městě bylo stejně téměř k ničemu a ještě bylo třeba zdlouhavě přivážet munici. Poté se artilerie zaměřila nikoliv na přímou podporu bojujících jednotek, ale na ničení německých zásobovacích tras, čímž způsobila útočníkům mnohé potíže. 

Dokončení v úterý 15. ledna