Za „objevení“ ostrova Hašima může jeho větší soused Takašima. Tamní uhlí využívaly během 18. a 19. století přepravní stroje v tehdy klíčovém solném průmyslu, který dravě se rozvíjející japonská ekonomika nutně potřebovala. Když se zprávy o nerostném bohatství země vycházejícího slunce začaly šířit po světě, zahraniční obchodníci nejprve zůstávali skeptičtí: Tvrdilo se, že podmořské uhlí nemá dostatečnou výhřevnost k pohánění lodí. Experimenty nicméně prokázaly opak, a japonská surovina z nich vyšla dokonce lépe než ta britská. Zájem o uhlí stoupl a v lokalitě se začaly hledat další nerostné zásoby. Nedaleký ostrov Hašima jich přitom ukrýval nepřeberné množství. 

Na dříve naprosto bezcenné a neobydlené skále, jež patřila rodině Fukahori, vznikla první šachta v roce 1887 a s ní přišli noví obyvatelé. O tři roky později koupila ostrov za sto tisíc jenů korporace Mitsubishi a rozjela těžbu ve velkém. Rusko-japonská válka a druhá čínsko-japonská válka v první polovině 20. století rozdmýchaly industrializaci země – a jejím pohonem se stalo mimo jiné uhlí z Hašimy. Na ostrově byla vyhloubena další šachta a povrch se srovnával, aby ustoupil nové zástavbě.

Ostrovní bitevní loď

Tak jako ukrajinské město Pripjať vyrostlo pro potřeby zaměstnanců jaderné elektrárny Černobyl, začaly Hašimu pokrývat domy určené pro horníky a další pracovníky dolů. Bytovky, školy, obchodní centra či nemocnice přitom vznikaly z posíleného betonu, který se v té době ve světě využíval jen zřídka – a například v Japonsku šlo o jediné stavby svého druhu až do skončení druhé světové války. Bytelná konstrukce měla odolat krutým povětrnostním podmínkám a dělníci ostrov také obehnali zdí jako vlnolamem. Hašima si tak vysloužila přezdívku „bitevní loď“. 

Ačkoliv byly příbytky svým způsobem nadčasové, příliš pohodlí nenabízely: Jednalo se spíš o spartánské kóje určené hlavně k přespání. Kuchyně, umývárny a další zařízení byly pro každé patro v bytovém domě společné. V podobně strohých podmínkách žila většina obyvatel ostrova. Pouze nejvyšší vedení mělo „luxusnější“ obydlí a jediný správce si mohl užívat soukromý dům na vyvýšeném místě. 

Pytle rýže a smrt

Touha po uhlí přiváděla na Hašimu stále nové pracovníky, pro které bylo potřeba stavět zázemí: Na maličkém ostrůvku se tak zanedlouho tísnilo na třicet betonových budov a nové přibývaly i během druhé světové války, kdy se ve zbytku Japonska vůbec nestavělo. V roce 1941 tudíž ostrov stanovil svůj těžební rekord – 410 000 tun uhlí. Úžasný výsledek byl však vykoupen lidskými životy, v mnoha případech i násilně: Jelikož válečné běsnění bralo zemi pracovní sílu, unášeli Japonci jako „náhradu“ mladé chlapce z korejských a čínských vesnic. 

Mladíci mezi 14 a 20 lety pak pracovali v naprosto nelidských podmínkách: Potýkali se nejen s nedostatkem prostoru, ale také s nemocemi, mizernou stravou a krutým pracovním nasazením. „Jako uniformy nám dali pytle od rýže,“ vzpomínal Korejec Suh Jung-woo, jeden z těch, kdo přežili. „V šachtách se sbíral plyn a neustále hrozilo, že se na nás zhroutí strop. K jídlu nám dávali fazole, hnědou rýži a celé sardinky – všechno to rozvařili na hnědou kaši, z níž jsem měl pokaždé průjem. Den ode dne jsem byl proto slabší. Kdykoliv jsem si ale chtěl odpočinout, naháněli mě do práce ozbrojení hlídači. Upřímně jsem nevěřil, že se z ostrova vrátím živý.“ Podle oficiálních odhadů podlehlo děsivým podmínkám do roku 1945 na 1 300 dělníků, skutečný počet však může být mnohem vyšší. 

Život z války 

Po druhé světové válce dal Hašimě poslední impulz k růstu korejský válečný konflikt v letech 1950–1953 a roku 1959 dosáhl ostrov populačního vrcholu v podobě 5 259 obyvatel. Dodnes se proto považuje za historicky nejhustěji osídlené místo světa, které zatím nepřekonaly ani moderní metropole.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

Již v 60. letech však japonský průmysl pomalu přecházel na ropu a tenčící se zásoby hašimského uhlí přestávaly hrát významnou roli. Produkce skomírala až do 15. ledna 1974, kdy firma Mitsubishi oficiálně ukončila těžbu. Následoval odliv obyvatel a 20. dubna téhož roku už na ostrově nežil nikdo. Doly byly zapečetěny, vstup zakázán a zástavba pak chátrala až do roku 2009, kdy se její menší část zpřístupnila turistům. 

Pořadí vypitých skleniček vína a půllitrů piva nemá podle nové studie rozhodující vliv na to, jak se budete druhý den cítit. Ve své nedávné studii to potvrdili němečtí vědci.

Badatelé oslovili 90 dobrovolníků ve věku mezi 19 a 40 lety, kteří byli v celkově dobré kondici. Tito lidé souhlasili s tím, že budou pít alkohol ve jménu vědy. Účastníky experimentu rozdělili do tří skupin. V první z nich vypili 5 půllitrů piva (s 5 procenty alkoholu), po nichž přišly řadu 4 velké sklenice vína (s 11 procenty alkoholu). Druhá skupina pila stejné množství alkoholu, ale v opačném pořadí, zatímco třetí skupina dobrovolníků pila buď jenom víno, nebo jenom pivo. Dobrovolníci přitom měli hodnotit, jak jsou opilí.

TIP: Vědecky ověřeno: Jedna sklenice piva podporuje kreativitu

Po bujaré části experimentu strávili jeho účastníci noc a následující den v rukou lékařů, kteří sledovali jejich fyzický i psychický stav. Po týdnu se experiment opakoval, ale lidé z první a druhé skupiny si prohodili pořadí nápojů, zatímco ve třetí skupině si prohodili nápoj, který konzumovali.

Výsledky experimentu jednoznačně ukázaly, že pořadí pití piva a vína nemá prakticky žádný vliv na to, jakou kocovinu pak lidí mají. Se závažností kocoviny souvisely jen dva faktory. Následná kocovina byla horší, když lidé udávali větší opilost, a když v průběhu experimentu zvraceli.

Ze sedmi hlavních Kanárských ostrovů ležících v Atlantickém oceánu jsou turistům nejvíce známé čtyři nejvýchodnější – Tenerife, Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote. Poslední jmenovaný je společně se sousedním ostrůvkem La Graciosa nejsevernějším i nejvýchodnějším bodem souostroví. Společně s Fuerteventurou se pak nacházejí nejblíže africkému pobřeží.

Gejzíry a vulkanický gril

V roce 1730 se na Lanzarote probudil spící vulkán a série erupcí měnila tvář ostrova až do roku 1824. Dnes viditelná podoba jihozápadní části ostrova se tedy utvořila v poměrně nedávné době, kdy zde mimo jiné vzniklo pohoří s názvem Montañas del Fuego (Ohňové hory). Pohoří je součástí národního parku Timanfaya, kde vulkanická činnost dosud neusnula. Pod ztvrdlou slupkou ostrova pulzuje žhavé magma. Jako živý důkaz slouží několik vrtů na kopci v centrální části národního parku. Zdejší správci vám ochotně předvedou, co podzemní žár dokáže. Do vrtů nalijí vodu, která se po malé chvilce přemění v páru a pod obrovským tlakem vytryskne ve formě gejzíru.

Nedaleko odtud můžete pozorovat další důkaz stále živé sopečné činnosti, když do několik desítek centimetrů hluboké jámy správci vhodí trochu sena. To během chvíle vzplane. Ukázky vulkanické činnosti jsou završeny velmi prozaickým zařízením. Poblíž již popsaných míst je totiž postavena restaurace, která využívá teplo z vykopané „tepelné studny“. V sálající díře zdejší kuchař griluje pokrmy, které následně podává návštěvníkům.

Jako ve vesmíru

Po zaplacení vstupného do parku na vás u již zmíněné restaurace čeká autobus, jenž s návštěvníky podniká okružní jízdu. Jakýkoli samostatný pohyb je totiž v národním parku zakázán, takže jedině prostřednictvím hromadného dopravního prostředku můžete neobyčejná místa spatřit na vlastní oči. Při projížďce po úzké cestě se kolem vás rozprostírají nádherně zbarvená lávová pole, ústí lávových jeskyní a dokonce i malá poušť. Vše vypadá velmi působivě, jistě i proto, že jde z větší části o nedávno vyvrženou a ne tisíciletími zvětralou lávu.

Mezi roky 1730 a 1736 zde vzniklo více než sto sopek na ploše více než 50 km². Je jasné, že část ostrova byla tehdy naprosto zdevastována a pod vulkanickým příkrovem skončilo také několik vesnic. Život se sem ale později alespoň nakrátko vrátil. V oblasti vulkánů a sopečných hor se totiž natáčel film Planeta opic. Tvůrci snímku usoudili, že nezvyklá krajina se ideálně přibližuje jejich požadavkům na „nezemské“ prostředí.

Podzemní paleta

Na místech, kde v 18. století proudila vřelá láva do Atlantického oceánu, vzniklo později několik sopečných jeskyň. V severní části ostrova, nedaleko města Punta de las Mujeres, leží v těsné blízkosti vedle sebe dvě zajímavá místa – Jameos del Agua a Cueva de los Verdes. V Jameos del Agua se propadla část stropu někdejší jeskyně a vzniklo tak jakési přírodní koupaliště s mořskou vodou. Nad jeskyní se nachází muzeum vulkanologie, jehož návštěva vám objasní spoustu otázek týkajících se nejen vzniku Kanárských ostrovů, ale i téměř všeho, co s vulkanickou činností obecně souvisí.

Druhá jeskyně, Cueva de los Verdes, je snad ještě zajímavější. Dostanete se sem s průvodcem, který mluví španělsky a anglicky, ukáže vám lávové krápníky různých barev a tunely. Hra barev a odstínů je v sopečném podzemí úchvatná.

Smaragdy, olivíny a sůl

El Golfo je další místo, které byste si neměli nechat ujít. Nachází se v západní části ostrova, asi osm kilometrů od Yaize, ve stejnojmenné rybářské vísce El Golfo. Jde o smaragdové jezírko, které je obklopeno ostře ohraničenými sopečnými skálami, zbarvenými do černa a červena. K tomu připočtěte kontrast modré oblohy, moře a bílých vln a musí vám vyjít, že návštěva tohoto kouzelného místa ve vás zanechá hluboký zážitek.

Jezírko vzniklo opět vulkanickou činností po roce 1730 a leží na dně bývalého kráteru. Zelená barva je způsobena ve vodě žijícími mořskými řasami a bakteriemi. V okolí můžete spatřit k zemi skloněné lidi, kteří po něčem usilovně pátrají. Hledají polodrahokam olivín, který lze objevit také u nás – v okolí Semil a v dalších oblastech Českého středohoří. Také u El Golfa tedy stále můžete olivíny najít. Pokud nebudete mít štěstí, můžete si alespoň na samoobslužných stolcích vybrat a za pár eur koupit olivínové koule.
Zhruba pět kilometrů jižně od El Golfa jsou solné plantáže. Zdejší obyvatelé dříve pomocí soli uchovávali maso. Nutnost získávat sůl z mořské vody sice s nástupem ledniček pominula, ale solná pole dosud fungují.

Kaktusová zahrada a víno

Podobu vulkanického Lanzarote formovala příroda, ale v posledních letech do jejího díla zasahují také lidé. Někdy jsou jejich činy ku prospěchu celého regionu, jako v případě

Césara Manriqueho. Novodobý umělec zanechal na ostrově mnoho svých děl a rovněž se zasloužil o výstavbu úchvatné kaktusové zahrady, Jardín de Cactus. Najdete ji nedaleko městečka Guatiza a v ní těžko uvěřitelných 10 000 druhů kaktusů. Zahrada byla založena roku 1973 v místech, odkud byl vytěžen úrodný sopečný popel. Představuje nejen kaktusy z Kanárských ostrovů, ale také z Madagaskaru či Ameriky.

TIP: Utopený svět: První evropská podvodní galerie u ostrova Lanzarote

I bez cizokrajných rostlin by ovšem ostrov stál za návštěvu. Je velmi proměnlivý a každá jeho část vypadá úplně jinak. Téměř tady neprší, ale přesto se zde daří pěstovat vinnou révu. Zdejší obyvatelé ovšem našli způsob, jak se obejít bez pravidelných srážek. Až do úrovně úrodné půdy vykopou díru, kolem do půlkruhu postaví zídku a kolem přisypou porézní půdu. Rostlinka je tak chráněna před větry zároveň se okolo zadržuje vlhkost. Sami se můžete přesvědčit, že zdejší vína jsou opravdu dobrá. Je z nich cítit žár a příchuť lávy, která vám bude bezesporu připomínat tento ostrov živého ohně.

Relativní stabilita pozice rotační osy Země v prostoru je jedním z důležitých faktorů pro rozšíření života tak, jak jej známe. Poloha osy se sice mění, ale tyto změny probíhají buď velmi pomalu (například precese má periodu 26 tisíc let), nebo jen s malým rozkmitem (tzv. nutace či obecný pohyb pólu). 

TIP: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra?

Polohu rotační osy stabilizuje relativně těžký Měsíc. Kdyby se její pozice náhle změnila, značně by to ovlivnilo oslunění na všech místech planety. Například zemská osa kolmá k oběžné rovině by znamenala ztrátu střídání ročních období a klima by se lišilo pouze se vzdáleností od rovníku a s nadmořskou výškou. Teplotní rozdíly by byly nejspíš v rámci zeměkoule vyrovnanější. Naopak druhou krajnost by přinesla rotační osa položená v rovině oběhu (jako u Uranu): Nastaly by výraznější extrémy, neboť by téměř půl roku zůstávala vždy jedna hemisféra od Slunce odvrácená a poté zas přivrácená.

Město Charlotte v Severní Karolíně zažilo velmi netradiční pokus o únos: 4. ledna kolem deváté hodiny večerní chtěl August Williams přímo na ulici zatáhnout do svého vozu jistou ženu. Oběť se mu však vytrhla a dala se na útěk.

Zběsilý úprk ji nakonec zavedl do budovy, odkud si rodiče právě odváděli své ratolesti z lekce karate. Násilník vběhl za ženou, ale do cesty se mu postavil držitel černého pásu Randall Ephraim: Nejprve únosce vyhodil na ulici, a když se Williams i poté pokoušel dostat dovnitř násilím, mistr se podle vlastních slov „adekvátně bránil“. Nakonec tedy výtečníka odvezla sanitka, a až se z výprasku zotaví, čeká jej obvinění a soud.  

K potopení došlo asi 2 000 kilometrů severně od portugalského souostroví Azory. A jak se ostatky suchozemských obyvatel severoamerické svrchní křídy dostaly do této části Atlantiku? Jejich historie je stejně zajímavá jako osud nákladní lodi, která s nimi klesla ke dnu.

Unikáty pro Londýn

Ostatky býložravých dinosaurů objevili a v roce 1912 vykopali slavný paleontolog Charles H. Sternberg (1850–1943) a jeho syn Levi (1894–1976) ve zhruba 75 milionů let starých vrstvách dnešního Dinosaur National Park v kanadské provincii Alberta. Náklad směřoval do Londýna, neboť oba paleontologové pracovali pro Britské přírodovědecké muzeum. Právě v této instituci, která má zřejmě největší paleontologické sbírky na světě, se měly fosilie korytosaurů (údajně dochovaných i se zkamenělou kůží) odpreparovat a umístit v rámci trvalé výstavy. Tvořily by zřejmě dodnes jeden ze zlatých hřebů celé paleontologické expozice. 

Sám Sternberg o těchto devět metrů dlouhých exemplářích později psal ve svých pamětech a velmi jejich ztráty litoval. Ve své knize Hunting Dinosaurs dokonce celou jednu kapitolu výmluvně nazval „Můj nejkrásnější dinosaurus se potopil v Atlantiku“. Proslulý lovec dinosaurů, který zemřel až v období druhé světové války v pokročilém věku 93 let, se s touto nepřízní osudu nikdy nesmířil.

Německý křižník v akci

První světová válka se vedla nemilosrdně na mnoha frontách a moře nebylo výjimkou. Němci potřebovali narušit poměrně velkorysé zásobování Velké Británie ze zámoří a k tomu účelu se dobře vybavili ponorkami i kvalitně vyzbrojenými hladinovými plavidly. SS Mount Temple společnosti Canadian Pacific Lines vyplula 3. prosince z Montrealu a směřovala do francouzského Brestu a následně anglického Liverpoolu. Loď převážela zmíněných 22 beden se zkamenělinami, 710 koní pro kanadské vojáky na evropských bojištích a 6 250 tun materiálu a potravin, z toho 3 000 tun obilí.

Zhruba v polovině vzdálenosti mezi pobřežím Newfoundlandu a Španělskem plavidlo odhalil a zadržel německý hladinový křižník SMS Möwe. Tato veleúspěšná válečná loď se maskovala jako obchodní plavidlo a při potápění slabě vyzbrojených lodí Dohody představovala velmi efektivní nástroj (celkem jich zničila přes čtyřicet). Posádka SS Mount Temple se sice pokusila bránit, ale mnohem lépe vyzbrojený německý křižník palbou slabý odpor brzy umlčel. O život přitom přišli čtyři muži a dalších více než sto členů posádky a pasažérů padlo do zajetí.

TIP: Největší námořní neštěstí všech dob: Potopení MV Wilhelm Gustloff

Poté Němci na lodi rozmístili výbušniny a poslali ji ke dnu i s živými zvířaty a veškerým materiálem na palubě. Zajatce převezli do Německa. Američtí občané byli v březnu následujícího roku propuštěni, protože Spojené státy tehdy ještě zůstávaly neutrální, ostatní strávili zbytek války v internaci jako váleční zajatci. Loď dosud spočívá na dně Atlantického oceánu v hloubce 4 375 metrů. Nešlo však zdaleka o jediné plavidlo s podobným osudem: jen v rámci zmíněné kanadské společnosti byla v pořadí již čtvrtá a do konce války kleslo ke dnu ještě dalších čtrnáct lodí.

Příběh nekončí

Kanadský paleontolog Darren Tanke (1960) je vedoucím smělého projektu, který má za cíl zmapovat, nafilmovat a někdy v budoucnu snad i vyprostit z hloubky oceánu případné fragmenty cenných fosilií (pakliže již zcela nezanikly, což je bohužel pravděpodobné). Tanke a jeho tým se domnívají, že se současnými technologiemi není zcela nemožné místo zkázy SS Mount Temple najít. Projektu se začalo říkat Dinosaurs in the Deep (Dinosauři v hloubce), bohužel však pro něj zatím chybí dost financí. Kdo ví? Možná zbytky nádherných dinosauřích zkamenělin z Kanady ještě někdy spatříme. 

Archeologům v dnešní době stále častěji pomáhají pokročilé technologie průzkumu terénu. Uplatňují se hlavně tam, kde to archeologové z různých důvodů doposud nezvládali svými silami. Mezi tyto technologie náleží i LIDAR, což je měření vzdálenosti pomocí výpočtu doby šíření laserového pulsu odraženého od snímaného objektu.

Právě s využitím LIDARu archeologové intenzivně zkoumají dávnou jihoafrickou metropoli Kweneng, která se nachází pod vegetací přírodní rezervace Suikerbosrand, nedaleko jihoafrického Johannesburgu. Město vzkvétalo mezi 15. a 19. stoletím, než ho zničily občanské války.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Město, původně o rozloze asi 20 kilometrů čtverečních, kde žilo přes 10 tisíc lidí, dlouho unikalo pozornosti. Víme o něm od šedesátých let dvacátého století, ale krajina, kde Kweneng leží, je příliš zarostlá neprostupnými křovisky, což bránilo jeho detailnímu průzkumu. Až pozorování s miliardami laserových paprsků LIDARu přinesl první podrobnější obrázek, jak Kweneng vlastně vypadal.

Její domek s pamětní deskou najdete mezi Táborskou a Leopoldovou bránou naproti Jedličkovu ústavu. Popelka Biliánová (1862–1941) se sem nastěhovala v roce 1885 se svým mužem Arnoštem, který tu jako výběrčí potravní daně dostal služební byt. Tehdy byl na Vyšehradě konec Prahy a vozy, které projížděly z venkova s nákladem zboží Táborskou bránou, podléhaly dani. 

Skauting, táčky, charita

Popelka neměla lehký osud. Uprostřed první světové války její muž spáchal sebevraždu a ona zůstala sama se třemi dětmi. Ale byl tu ještě její milovaný Vyšehrad! Zdá se, že ji zachránil, ale ona ho také ochraňovala. Byla to pravá vlastenka a nikdy nemyslela jenom na sebe. Není divu, že k jejím přítelkyním patřila i dcera spisovatelky Boženy Němcové Dora, která působila jako učitelka v Jičíně. Když byla v roce 1920 ukládána do hrobu své slavné matky, pronesla Popelka nad rakví řeč na rozloučenou. Dlouho se pak u Biliánových opatrovala jako památka žehlička na uhlí, která patřila rodině Němcových. 

V roce 1912 stála Popelka u zrodu českého dívčího skautingu. Organizovala letní pobyty pro dívky a pořádala také dětské táčky – divadelní představení, k nimž sama psala předlohy, s dětmi je nastudovala i ušila kostýmy. Velmi ji trápila sociální situace českých dětí v pohraničí, a proto ve svém domku shromažďovala darované obnošené šatstvo, boty a hračky a s přítelkyněmi je třídila do krabic, případně přešívala a opravovala a pak posílala do obecních škol v pohraničí. 

Zalesněte svatý Vyšehrad!

Nejraději však Popelka Biliánová psala. Zajímaly ji pověsti z Podskalí a Vyšehradu, které sbírala od pamětníků. V její knize Z tajů pražských pověstí ožívají figurky plavců, ledařů, pískařů, převozníků, rybářů i jejich žen. Jsou tu zachycena vyprávění o strašidlech, vodnících, pokladech i nadpřirozených jevech, svět pověr, jimž se už přestávalo věřit.

TIP: První žena poslancem: Zvolení Boženy Vikové-Kunětické vzbudilo úžas i odpor

Na začátku 20. století, když v Praze nastal stavitelský boom, bojovala Popelka proti tomu, aby se památný Vyšehrad zastavěl vilami i činžovními domy. Tyto návrhy počítaly i se zbořením hradeb, ale naštěstí se nic z toho nerealizovalo. Spisovatelka také podnítila archeologický výzkum, který vedl k objevu raně středověkého kostela sv. Klimenta na Vyšehradě, a s pomocí přátel vyhlásila akci nazvanou Zalesněte svatý Vyšehrad!. Dá se říct, že právě díky takovým nadšencům, jako byla Popelka, se z tohoto místa stala národní kulturní památka.

Pěchota hrála ve strategických plánech amerického velení klíčový part, což se odráželo i ve skladbě kontingentu jeho bojových sil ve Vietnamu. Pozemní vojsko (tedy US Army) vyslalo celkem 7 pěších divizí (z toho jednu aeromobilní a jednu výsadkovou) a 3 samostatné brigády (z toho dvě výsadkové) a dvě pěší divize nasadila námořní pěchota. Pěší divize US Army se tehdy skládaly z velitelství, podpůrných jednotek, dělostřelectva (divizní oddíl samohybných houfnic ráže 155 a 203 mm) a tří bojových brigád. Údernou sílu brigád tvořily tři až čtyři pěší prapory a palebnou podporu zajišťoval jeden dělostřelecký oddíl o 18 kusech tažených 105mm houfnic.

Dělníci války

Základní operační jednotkou byl pěší prapor (ozbrojené síly USA nasadily v konfliktu celkem asi 110 praporů pěchoty) čítající tři (od roku 1967 čtyři) pěší roty a jednu rotu podpůrných zbraní s minomety ráže 107 mm a bezzákluzovými kanony ráže 106 mm. Těžké zbraně ovšem zůstávaly většinou na základně a manévrovací složku praporu tvořily jednotlivé pěší roty a průzkumná četa praporu. Roty měly vedle tří pěších čet sice předepsánu i minometnou četu, ale doprava 81mm minometů představovala v džungli velký problém, a tak zůstávaly v obranných pozicích.

Pěší rota vedená kapitánem či nadporučíkem měla dle tabulek 164 lidí, ovšem početní stav v poli činil průměrně pouze 80–100 osob, tedy 20–30 lidí na každou četu plus velitelské družstvo roty čítající velitele, dělostřeleckého pozorovatele, hlavního zdravotníka a několik radistů. Pěší četa se skládala ze tří až čtyř družstev o pěti až osmi mužích a velitelské skupiny s poručíkem, seržantem čety, jedním až dvěma radisty a zdravotníkem. Družstvo vedené obvykle seržantem spoléhalo v boji zejména na kulomet M60 obsluhovaný střelcem a jeho pomocníkem. Základní výzbroj pěšáků tvořily automatické pušky M16 a palebnou sílu dále zvyšoval granátník se 40mm granátometem M79. K posílení palebné síly pěchoty byl koncem 60. let zaváděn do výzbroje podvěsný granátomet M203, jenž se umisťoval pod hlaveň M16. 

Najdi a znič! 

Hlavní náplň bojové činnosti pěchoty představovaly operace „pátrej a znič“. Jejich základní úkol spočíval v nalezení a zablokování nepřítele na místě, napadení palbou a zničení v přímém boji. V nepřehledném a obtížném terénu se měly uplatnit zejména jednotky lehké pěchoty, které nebyly závislé na automobilech či obrněných transportérech. Jejich taktickou pohyblivost zajistily vrtulníky, jež umožnily nejen pružný přesun na střední i delší vzdálenosti, ale i pravidelné zásobování či přímou bojovou podporu. 

Díky nim se pak mohli pěšáci přesunout kamkoliv, kde byly objeveny známky přítomnosti protivníka. Během všech hlavních fází boje mohly pěší jednotky počítat s podporou všech druhů vojsk, zejména v oblasti přepravy, palebné podpory či zdravotnické evakuace. Klíčovým předpokladem však bylo nalezení protivníka. To se dělo pomocí intenzivního hlídkování, přičemž vybraná oblast měla být co nejvíce saturována malými jednotkami pěchoty, které tak svou aktivitou pokryly co největší plochu terénu. Zahlcení bojiště však neznamenalo automaticky úspěch, protože síly Národní fronty osvobození (NFO) dokázaly skvěle využívat terén a své pozice zřizovat v nepřístupných místech (často pod zemí). Vyhledání protivníka navíc ztěžovala i vysoká úroveň maskování objektů i jednotlivců.

Houževnatý nepřítel 

První zkušenosti z bojů ve Vietnamu ukázaly, že hlavní role pěchoty bude poněkud jiná než v předchozích konfliktech. Kvůli charakteru terénu a protivníkovy taktiky se výrazně snížil ofenzivní potenciál malých jednotek pěchoty. Klasický útočný manévr po křídle mohl být v nepřehledném terénu snadno zastaven či zcela rozbit. Obecně měl být útočný postup veden obezřetně a pouze tehdy, když se protivník jevil početně slabším.

V opačném případně, obzvláště pokud Američané projevili slepou agresivitu, neopatrnost či zbrklost, hrozilo zatažení do připraveného opevněného pásma nebo léčky, což mělo často za následek velké ztráty na straně Američanů.Vietkong a severovietnamská armáda totiž zahajovaly kontakt slabými silami, jejichž ústup měl americké velitele vylákat do nástražné palby. Ta byla zahájena na minimální vzdálenost, aby americký velitel nemohl povolat dělostřelectvo či letectvo.

Pěšáci jako návnada

Aby došlo k vyrovnání taktické vyspělosti a větší znalosti terénu na straně nepřítele, měly americké pěší roty či čety nadále fungovat spíše jako návnada s úkolem protivníka vylákat do pro něj nevýhodného otevřeného střetu, ve kterém bude za pomoci palebné síly a aeromobilní taktiky zničen. Standardním postupem se po navázání kontaktu s větší silou nepřítele stalo stažení čelních prvků na bezpečnou čáru a okamžité nasazení všech dostupných prostředků palebné podpory.

Pokračování: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (2)

Nejblíže stojící jednotky protivníka byly napadány palbou bitevních vrtulníků, dělostřelectvo odřezávalo pozice NFO od posil či ústupových koridorů a transportní vrtulníky dopravovaly posilové pěší jednotky na nejbližší přistávací plochy, odkud měly buď napadnout protivníka z křídel či týlu nebo zaujmout blokovací postavení bránící nepříteli přerušit kontakt a stáhnout se do bezpečí. Na zjištěná nepřátelská uskupení byly pak také směřovány nálety taktického letectva.

Ještě zajímavější než kresba vajíček je však schopnost křepelek maskovat je podle vzoru na skořápce. Dokázal to laboratorní experiment, při němž vědci sledovali pokusy křepelek najít pro uložení vajec to nejlepší místo. Ukázalo se, že křepelky v padesáti procentech případů dokázaly zvolit to nejlepší nebo druhé nejlepší prostředí pro úspěšnou kamufláž svého „pokladu“. Pro světle zbarvená vejce vybíraly světlý písek, tmavšímu písku daly přednost u vajec hustěji posetých hnědými skvrnami.

TIP: Ptačí kouzla: Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Nejzajímavější však bylo, že křepelky dokázaly svoji strategii měnit. Pro světlá vejce vybíraly bílý nebo žlutý písek, aby splynula s podobně zbarveným pozadím. Když však byla vejce tmavší a posetá větším množstvím skvrn, křepelky se už nesnažily objevit pozadí se stejnou barvou, ale takové, které umožňovalo zamaskovat obrys vejce. Tuto strategii používají při kamufláži například vojáci. Křepelky tedy maskování taky velmi dobře ovládají, což vzhledem k umístění na konci potravního řetězce skutečně potřebují.