Ten trik byl tak prostý a naivní, že je skutečně nedůstojné na něj naletět. William Thompson jej od roku 1840 přesto v New Yorku mnohokrát úspěšně zopakoval. Sázel přitom jen na svůj dobrácký obličej a slušné oblečení, které jej řadilo k vyšší střední společenské třídě.

Rafinovanost nečekejte!

Na ulici vždy oslovil nějakého boháče a choval se k němu od prvního momentu jako ke starému příteli, kterého léta neviděl. Že to zní neuvěřitelně? Ruku na srdce, máte takovou paměť na tváře, že by se vám tenhle sympatický dobrák nezdál povědomý? Prohodí pár vtípků a univerzálních, důvěrně znějících frází, a než se nadějete, rázem mu dobrovolně půjčujete své hodinky nebo hotové peníze. Částečně z pocitu provinilosti, že jste jej hned nepoznali. „Jen do zítřka, vždyť si můžeme věřit,“ je jeho oblíbená fráze na rozloučenou, stejně jako ujištění, že se setkají na stejném místě. 

Thompson samozřejmě s cennostmi ihned zmizí, aby hned další den trik zopakoval o hezkých pár bloků dál. Zdá se až neuvěřitelné, že mu to procházelo celých devět let. Ale i štěstí sebejistého con-mana (jak budou tito šejdíři nazýváni) se jednou vyčerpá. Jistý vážený pan McDonald se také na Thompsonovu fintu nachytá a své zlaté přívěskové hodinky v ceně 110 dolarů mu rád zapůjčí. Ale jako z udělání na něj znovu druhý den narazí!

Je z toho pěkná strkanice, kterou musí řešit strážník. A později soud. „Úspěšně jste složil zkoušku ze zločinu,“ prohlásí k jeho případu pochvalně soudce Grath. „Odměnou vám teď bude desetiletý pobyt v Sing Singu.“ Zdá se to hodně? Nikoliv. O případu totiž informoval místní tisk a justice měla k dispozici plné pytle dopisů od stovek napálených naivků.

Žaloba kvůli pirátskému pokladu

Oscar Hartzell začínal jako pomocník šerifa v zapadlém městečku státu Iowa. Práce ho ale příliš nenaplňovala a do kapsy měl pořád hluboko. Často ale docházel na soudní líčení, která se mu stala „vysokou právnickou školou“. A právě pod smyšleným titulem advokáta rozjel svůj ambiciózní plán. Zvolání „Za všechno může Francis Drake!“ se stalo jeho novým životním krédem.

Slyšíte správně: britský korzár z 16. století, který se svolením anglické královny přepadal španělské lodě. Hartzell vyhledal v Iowě rodiny s příjmením Drake a oznámil jim, že i když o tom nejspíš neví, jsou vzdálenými potomky slavného piráta. Ten za sebou zanechal pohádkové bohatství, které se navíc po tři sta letech zvýšilo o značnou sumu na procentech. Jenže Britové celé dědictví zadržují! 

Poté překvapeným lidem sdělil, že i oni mají na jmění nárok. A on coby právník je schopen tuto žalobu protlačit mezinárodním soudem, a udělat z nich boháče. „Ale s tím se pojí jisté finanční výdaje, které musíte uhradit,“ dodal. O jak velkou sumu jde? Podle aktuálního kursu má Drakeovo jmění hodnotu miliard liber. Za každý dolar, který dají „na žalobu“, dostanou po procesu 500 zpátky. Hartzellův svérázný výklad historie a práva nikomu nepřišel podezřelý. Od důvěřivců inkasoval statisíce.

Patnáct let mu jeho trik procházel a on si žil na vysoké noze v Londýně. Dokonce i když vyfasoval deset let ve vězení, bláhoví důvěřivci se mu skládali na obhájce. Počet napálených, povětšinou obyvatel státu Iowa, se odhaduje na 70 tisíc! Později totiž do projektu přibíral další a další naivky, kterým prostě jen tvrdil, že Velká Británie způsobila skutky tohoto piráta značnou finanční újmu, za kterou dnes bude žalována.

Než spravedlnost, raději smrt!

Dobrý původ je základ. Lord Herbert Hamilton Glencairn zvaný též Lord Gordon Gordon to moc dobře věděl. Aby ne, když byl pokrevně spřízněn se slavnými Campbelly a jeho rodokmen prý sahal až k dávným králům Skotska. Až na to, že celé to byla jedna velká lež. Skutečný původ tohoto muže se už patrně nedozvíme. Chladnokrevnost mu ale rozhodně nechyběla.

Už v Londýně prý roku 1868 vylákal pod jménem Lord Glencairn z klenotnictví Marshall a syn celých 250 tisíc liber. Do USA ovšem zavítal s historkou, že hledá a ve velkém skupuje pozemky pro evropské investory. A ve velkém bral i úplatky od těch, kteří se po gentlemanské domluvě s ním rádi zbavovali bezcenné půdy, zhodnocené „přislíbeným nákupem“. O jeho kontaktech na movité muže Evropy přitom nebylo pochyb, Gordon totiž uměl házet velkými jmény. Jeho vrcholným kouskem byla „koupě“ železniční tratě Eire, o kterou měl v roce 1872 eminentní zájem nesmlouvavý průmyslník Jay Gould. 

Lord Gordon mu nabídl obchod: ví, že akcie zmíněné železniční společnosti jsou ze dvou třetin v držení šlechticů a bankéřů z Velké Británie. A on je schopen je sehnat. Nebude to pochopitelně zadarmo, chce to prostředky na nákup nebo prostě na úplatky. Gould okamžitě „nasypal“ prakticky neznámému podvodníkovi milion v ak­ciích vlastní firmy a k tomu 200 tisíc dolarů v hotovosti! Gordon dlouho nečeká. Vybere, co jde, a mizí v Kanadě.

Tisk si na příběhu o „tvrdém, ale natvrdlém“ Gouldovi pěkně zvyšuje náklad. Zvlášť poté, co se průmyslník s pomocí svých ostrých hochů rozhodne šejdíře unést zpět do Států. Neúspěšně. Jen tím málem vyprovokuje válku s Kanadou! Gordon po dvě léta žije v luxusu, než padne rozhodnutí o jeho vydání do USA. A tak uspořádá opravdu divoký večírek, v jehož závěru si prostřelí hlavu pistolí.

Pomsta falešným hráčům

Když jsou sázky vysoké a proti vám sedí ostřílení podvodníci, projeví se to na stavu vašeho účtu. Zjistil to i Reed Waddell, mladík z dobré rodiny, ale také vášnivý gambler! Jeho rodina ovšem nechtěla mít doma karbaníka, a tak ho rovnou odstavila od dědictví. Waddella tedy trápí dvě věci: jak se pomstít falešným hráčům, kteří ho oškubali, a kde teď přijít k penězům. A z poctivce se proto rychle přehrál na kriminálníka. Rozjel svůj vlastní byznys, v rámci kterého zajišťoval klientele z podsvětí prodej „zeleného zboží“. Tímto přirovnáním se v 19. století označovaly machinace s padělanými penězi. Velký zájem o ně měli zvláště bookmakeři, falešní hráči a lidé z podvodných sázkových kanceláří. 

Je to jednoduché: na dostizích vsadíte falešné, které pořídíte za zlomek ceny originálu, a výhru dostanete zpět v pravých penězích. Waddell se ale nechtěl dostat do vězení za federální zločin padělatelství. Pokaždé to nahrál tak, že si jeho kavky prohlédly regulérní americkou měnu (kterou vydával za povedený falzifikát), a v pravý moment pak sáčky či kufříky s prodávanými penězi prohodil. Napálení šejdíři od něj odcházeli jen s nastříhanými novinami, a pochopitelně si nemohli jít stěžovat na policii. Jenže v rodném městě to pro něj brzy začne být nebezpečné. Vydá se proto na cesty, ale poctivě už se živit nedokáže. Na nejrůznějších tricích, například s falešnými zlatými cihlami, vydělá miliony. V roce 1885 jej ale v Paříži zastřelí jeho vlastní parťák, se kterým se nepohodl kvůli kořisti.

Velké triky a ještě větší proces

Paměti Lou Blongera by vydaly na pětidílný román. Ve čtrnácti letech vstoupil do armády, procestoval Divoký západ, kradl a podváděl, uprchl do Mexika a vedl několik zločineckých gangů. Jenže nikdo nemládne, a tak se „na stará kolena“ usadil v Denveru. A tady, s nastřádanými penězi, zúročil své letité zkušenosti. Proměnil celé město na „vysokou školu podvodů“. Do učení se k němu stahovali šejdíři nejen z celých Států, ale i z Evropy. Vedl tu několik nočních klubů, barů a kabaretů, kde se ve hře s cinknutými kartami, kostkami a ruletami zdokonalovali jeho žáci. Za cvičební materiál jim sloužily davy movitých výletníků, které placení náhončí a vyvolavači sháněli po celém městě. Blonger se dobře pojistil, a „v kapse“ měl celou místní policii, soudy a politiky.

TIP: Svoboda na dohled: Peklo jménem Alcatraz

Díky tomu mohl také s úspěchem několikrát provést opravdu „velké triky“. V pronajatých domech otevíral celé sázkové kanceláře, které byly k nerozeznání od originálů. Jen s tím rozdílem, že jejich zaměstnanci a všichni překřikující se sázející patřili k jeho týmu. Spousta obětí jeho podvodů odjela z Denveru s posledním centem v kapse, aniž by kdy zjistily, že je někdo napálil. A když si někdo stěžoval? Dostal od policie echo, a včas po sobě uklidil.

Blonger dokáže své impérium podvodů řídit pětadvacet let, než jej za mříže dostane státní návladní Philip S. Van Cise. K zátahu tehdy nejsou vůbec povoláni místní policisté, aby se akce tradičně neprozradila. Před soudní tribunál pak nastupuje nejen sedmdesátiletý Blonger, ale i 33 jeho spolupracovníků. Coby kápo gangu vyfasoval sedm let. Odkroutil si jediný z nich, poté umírá na selhání organismu. 

Jediný ruský vesmírný teleskop Spektr-R neboli RadioAstron má na palubě desetimetrový radioteleskop. Na oběžné dráze je od 18. července 2011, kdy ho z Bajkonuru vynesla nosná raketa Zenit-3F. Spektr-R pozoruje vesmír v oblasti centimetrových nebo decimetrových rádiových vln. Spolupracuje při tom s pozemními radioteleskopy a vytváří tak gigantický virtuální interferometr s reálně velmi vysokým rozlišením.

Více než třítunový vesmírný teleskop měl podle původních plánů pracovat pět let, takže už více než 2 roky přesluhuje. Spektr-R se teď pohybuje po údajně velice stabilní oběžné dráze, na které je Zemi nejblíže ve vzdálenosti 57 tisíc kilometrů a nejdál od Země ve vzdálenosti 320 tisíc kilometrů.

Spektr-R nereaguje na povely

Mise teleskopu Spektr-R se teď ale nejspíš chýlí ke konci. Představitelé Astro Space Centre a ruské agentury Roskomos sdělili, že 11. ledna 2019 vesmírný teleskop přestal reagovat na povely řídícího střediska. Prý ještě posílá nějaká data a zatím tak není jasné, zda je to opravdu konec mise Spektr-R. Zkušenosti ale hovoří v neprospěch satelitu - obdobné chování obvykle značí blížící se definitivní konec.

TIP: Vesmírný Hubbleův dalekohled má poruchu: Oprava bude složitá

Nejde sice o tak nečekanou událost, ale pro ruský vesmírný vědecký program je to momentálně nepříjemná rána. V tento okamžik totiž Rusko nemá ve vesmíru už ani jediný vědecký satelit v operačním stavu. Situace se snad pro Rusko zlepší za pár měsíců, kdy by měl na oběžnou dráhu vzlétnout nový vesmírný teleskop, tentokrát rusko-německý teleskop vysokých energií Spektr-RG.

I když vědci a lékaři intenzivně pracují na nových léčebných postupech, které by byly účinné proti rozmanitým nádorům, mnoho pacientů při léčbě rakoviny stále podstupuje klasickou chemoterapii, se všemi jejímu vedlejšími a často dost nepříjemnými účinky. Chemoterapii totiž mnohdy doprovází zvracení, oslabení imunitního systému či ztráta vlasů.

Problém je v tom, že léky pro chemoterapii musejí být dost toxické, aby zabíjely buňky nádoru. Jenomže stejně tak zabíjejí i buňky okolních zdravých tkání. I když pacient dostává při chemoterapii takový lék katetrem přímo do nádoru, obvykle více než 50 procent léku unikne do okolí nádoru.

TIP: Spojenci rakoviny? Některé bakterie sabotují chemoterapii a chrání nádor

Američtí vědci proto vyvinuli šikovné malé zařízení, které funguje jako malá sací houbička. Tuto houbičku je možné vytisknout v přesných rozměrech na 3D tiskárně z polymeru, který absorbuje lék pro chemoterapii. Vytištěné 3D houbičky pak lékaři umístí do cév, které vedou od nádoru do těla pacienta, kde houbičky vysají přebytečné množství léku. První experimenty na prasatech přinesly velmi slibné výsledky.

Prvního července 2004 se na 96 minut a 24 sekund zažehl hlavní motor sondy Cassini: spotřeboval přitom 830 kg paliva a snížil její rychlost o 622 m/s, aby se mohla stát umělou družicí Saturnu.

Šestnáctého prosince byla Cassini navedena na kolizní kurz s Titanem a o devět dní později pružiny uvolnily Huygens a udělily mu rychlost 33 cm/s. Patnáctého ledna 2005 zaznamenaly akcelerometry ve vzdálenosti 1 500 km od povrchu měsíce první kontakt. Ve výšce 1 270 km měl modul rychlost 6 km/s, začal prudce brzdit a během 4,5 minuty zpomalil na 400 m/s. Maximální přetížení dosáhlo 13 G a tepelný štít se rozpálil na 1 700 °C.

Ve výšce 155 km vystřelil Huygens výtažný padák o průměru 2,6 m, poté hlavní padák o průměru 8,3 m a nakonec odhodil tepelný štít. Kromě Cassini zachytil jeho signál i radioteleskop u Green Bank: nebylo sice možné zjistit obsah zprávy, ale kritickou fázi průletu atmosférou modul prokazatelně zvládl.

Obtížný sestup

Průzkumník pak postupně klesal, načež došlo k jedné z největších komplikací při sestupu. Když Huygens opouštěl mateřskou sondu, měl kvůli stabilizaci rotaci 7,5 otáčky za minutu a udržel si ji až do okamžiku vstupu do atmosféry. Poté zmíněná hodnota klesala, a deset minut po dosažení atmosféry se rotace dokonce zastavila – jenže působení negativní síly pokračovalo. Při dosednutí na povrch tak modul rotoval rychlostí deset otáček za minutu, ale v opačném směru! Při žádné pozemní simulaci se však nic podobného vyvolat nepodařilo.

Sestup atmosférou trval 2 hodiny a 42 minut. Huygens přečkal i kontakt s lunárním povrchem a Cassini jeho vysílání sledovala ještě 1 hodinu a 12 minut, načež zmizela za horizontem. Zvláštní je, že pozemské radiostanice detekovaly signály z povrchu Titanu 3 hodiny a 13 minut – a extrapolace ukázala, že baterie vystačily ještě nejméně na 17–20 dalších minut.

Ztracená data

Kvůli technické chybě došlo bohužel ke ztrátě podstatné části dat z přistání. V řídicím programu neproběhl příkaz k zapnutí ultrastabilního oscilátoru na kanálu A, který tvořil jednu ze dvou komunikačních linek kanálu A na sondě Cassini. Technici přitom už před přistáním řešili, jak obě linky využít: zda každou pro jiná data, čímž by se množství získaných informací zdvojnásobilo, nebo ke vzájemnému zálohování. 

TIP: NASA vyšle hledat život na Titan unikátní létající lander Dragonfly

Nakonec zvítězil kompromis: některá data se jako kritická posílala oběma linkami, ale například snímky se mezi ně dělily. Tentokrát však vědcům štěstí přálo: sestup modulu sledovalo osmnáct pozemských radioteleskopů, tudíž bylo možné data dopočítat. Například proudění větru na Titanu se tak podařilo stanovit s přesností na 1 m/s, což vzhledem k nejsilnější naměřené hodnotě – 120 m/s – představovalo solidní úspěch. 

Rozličné návody na změny životosprávy, cvičení a diety jsou součástí snad všech lifestylových magazínů i řady televizních pořadů. Mnohá doporučení obsahují racionální rady a jsou založena na vědeckých poznatcích o potřebách lidského těla. Některé z moderních a prosazovaných diet však udivují nesmyslností svých zákazů či příkazů. Můžete je vnímat jako úsměvné, ale v případě, že se jimi budete řídit, hrozí vám leckdy i závažné poškození zdraví. Které z diet jsou nejabsurdnější, nejzbytečnější a zdravotně nejrizikovější?

Stravování podle klíče

Nejprve je třeba zdůraznit, že diety mají často svá opodstatnění a jsou nejen prostředkem k redukci tělesné hmotnosti, ale také cenným doplňkem léčby nejrůznějších chorob. Zvláště u pacientů s poruchami metabolismu či alergiemi je zapotřebí poskládat jídelníček tak, aby byl vyvážený a přitom je neohrožoval rizikovými potravinami. Také pacienti onkologičtí či po operacích vyžadují speciální menu, tentokrát pro změnu nutričně bohaté a výživné, aby  rychle doplnili živiny. Redukční diety mají oproti tomu za cíl kalorický příjem snížit při zachování adekvátních dodávek proteinů, vitamínů či stopových prvků.

Všechny diety sestavované profesionály v oboru vycházejí ze základních fyziologických potřeb těla a jsou ušité na míru konkrétním osobám. Uváděné hodnoty s množstvím nezbytných živin pro lidský organismus nejsou rozhodně náhodným výmyslem či přibližným odhadem. Jedná se o výsledky dlouholetých bádání podpořených řadou klinických studií. Správně vyvážená dieta pak splní svůj účel, aniž by ochudila praktikujícího dietáře o kteroukoli z nezbytných součástí pestré a plnohodnotné stravy.

Na odbornou práci hledejte odborníky

Již z toho je patrné, že k fundovanému rozhodnutí při skladbě jídelníčku je zapotřebí znalostí nejen tabulkových hodnot, ale také fyziologických a biochemických procesů v lidském organismu. Nepostradatelné jsou také hluboké vědomosti o vzájemném ovlivňování složek potravy a metabolických pochodech těla. Všechno toto know-how je pak výsledkem dlouhodobého studia a zkušeností: Rozhodně se člověk nestává odborníkem po několikahodinovém googlování a zakoupení příručky, jak si „naordinovat“ dietu snadno a rychle.

Přesto se najde celá řada rádoby odborníků, kteří – ať už v dobré víře, nebo čistě pro zisk – vymýšlejí až nepochopitelné předpisy pro sestavení diet. Má to svou logiku, neboť čím kontroverznější stravovací zákaz či příkaz vynaleznou, tím větší publicity se jim následně dostane. Bohužel se zároveň obvykle najde dostatečný počet lidí z cílové skupiny, kteří ze zvědavosti či ze zoufalství ochotně vyzkoušejí kteroukoli dietu, jež se namane.

Tepelná úprava je přežitek

Jeden z moderních dietních směrů ovládl v posledních letech sociální sítě a podlehla mu spousta lidí včetně celebrit. Jedná se o takzvanou raw dietu (čti „ró“, z anglického termínu pro „syrový“) nebo také vitariánství. Jak název napovídá, příznivci tohoto proudu odmítají tepelnou úpravu surovin a jídlo přijímají pouze v syrovém stavu.

Základním principem je předpoklad, že tepelnou úpravou ztrácejí potraviny řadu prospěšných látek, vitamínů, enzymů a minerálů a pouze živá rostlinná strava je zcela plnohodnotná. Nesmíte si ovšem představovat, že vitariáni trhají syrovou kýtu zuby a k tomu chroupají neuvařené špagety. Podstatou stravy je například čerstvé ovoce, zelenina, ovesné vločky, obilné klíčky, oříšky či med.

Syrové zažívací potíže

Nelze přirozeně paušálně říci, že celý „raw“ koncept je nesmysl. Nešetrnou tepelnou úpravou se opravdu ztrácí řada živin a stejně tak nelze popřít, že čerstvé ovoce a zelenina jsou cenným zdrojem živin, vitamínů i minerálů. Faktem ale také je, že tepelně upravené jídlo je lépe stravitelné než syrové.

Během vaření či dušení dochází k rozvolnění struktury, změkčení a částečnému rozkladu některých molekul, takže tepelně upravená strava ve vybraných případech umožní trávicímu traktu lepší extrakci živin než za syrového stavu. Jedincům s citlivějším žaludkem může nadměrný přísun tepelně neupravené zeleniny a ovoce přivodit nadýmání, zažívací obtíže či průjmy.

Alergie na dietu

Problémy se mohou vyskytnout také u potravinových alergiků, zvláště při zkřížené přecitlivělosti na břízu. Některé alergeny v jablcích či rajčatech totiž strukturálně připomínají alergeny pylových zrn břízy a za syrového stavu mohou při konzumaci způsobit nepříjemnou alergickou reakci.

Tepelnou úpravou se tyto molekuly rozkládají a alergeny se vytrácejí. Dalším důležitým faktorem je nedostatek vitamínu B12, zvláště při vyloučení masa z potravy. V rostlinné stravě je ho často nedostatek, raw strávníci tak mohou trpět chudokrevností či poruchami imunity. 

Kolem raw stravy často panuje řada mýtů a polopravd jak ze strany zastánců, tak i odpůrců. Při krátkodobém průběhu jí jistě nelze upřít pozitivní efekt, při redukci příjmu kalorií i příznivý vliv na hmotnost. Při dlouhodobém příjmu pouze raw stravy však zdravotní rizika často převažují benefit, který tato dieta může přinést.

Šetrně k přírodě

Extrémní podobou vitariánství je takzvané frutariánství. Jde o striktní formu veganské stravy, v níž se povoluje pouze ovoce, ořechy, semena a jiné plody, přičemž hlavním rysem je šetrnost vůči živé rostlině: Frutariáni nejedí listy ani jiné živé součásti rostliny, někteří se živí pouze plody, které již spadly a byly tak samovolně odděleny od mateřské rostliny. Vyhýbají se také obilninám či luštěninám.

Za mírumilovnou filozofií se však ukrývá nejeden háček. Vyhraněně ovocná strava totiž upírá tělu kromě zmiňovaného vitamínu B12 a železa také bílkoviny, které jsou důležitým zdrojem životně nezbytných aminokyselin. Relativní nadbytek jednoduchých sacharidů (cukrů) v ovoci zase působí velké výkyvy glykémie a zvyšuje riziko zubního kazu, zvláště v kombinaci s nedostatkem některých minerálů. Frutariánskou stravu tak z dlouhodobého hlediska nelze doporučit, zvláště u dětí, jejichž zdárný vývoj může narušit.

Jíst jako pračlověk?

Další kuriózní výživou je takzvaná paleolitická dieta, známá pod zkratkou paleo. Její princip spočívá v návratu do doby kamenné, alespoň co se stravovacích návyků týče. V České republice se tento trend objevil v roce 2011, v zahraničí byl rozšířen už o něco dříve. Příznivci paleodiety se navracejí do dob, kdy ještě člověk neznal zemědělství a neživil se tím, co si vypěstoval, ale jen tím, co našel nebo ulovil. Strava doby kamenné tedy omezuje, či přímo vylučuje mléko a mléčné výrobky, obiloviny, luštěniny a pečivo.

Teorií, z níž tato dieta vychází, je předpoklad, že lidský trávicí trakt se ještě nestihl evolučně přizpůsobit novým trendům v jídelníčku a paleolitická strava je mu nejbližší a nejlépe stravitelná. Mezi doporučované potraviny naopak patří maso, ryby, zelenina, ovoce, vejce či ořechy. Jídelníček dbá na dostatek tuků, ať již rostlinných olejů či sádla, které byly v paleolitu významným zdrojem energie.

Druhá strana mince

Tomuto druhu stravování nelze upřít jistá pozitiva – například omezení polotovarů či alkoholu patří jistě mezi kroky příznivé pro organismus. Na druhou stranu odpůrci paleo stravy jí oprávněně vyčítají nadbytek masa a masných výrobků a nedostatek sacharidů – ty jsou přitom přirozenou součástí lidské stravy a měly by tvořit 50 až 80 % denního kalorického příjmu.

Při vyřazení zdrojů škrobu, jakými jsou brambory, obiloviny či luštěniny, pak nastává jeho relativní nedostatek, který není například kořenová zelenina s to pokrýt. Při větší konzumaci ovoce pak sice příjem sacharidů zvýšíte, opět se však potýkáte s riziky spojenými s nadměrnou konzumací jednoduchých sacharidů. Pominout nelze ani hrozící nedostatek vápníku a vitamínu D3 při vyloučení mléčných výrobků.

Bez cukru

Obdobnými nedostatky se vyznačuje i low-carb dieta, což je zkratka anglického výrazu low carbohydrates – čili „málo uhlovodanů“. Uhlovodany jsou jedním ze starších označení pro sacharidy, název samotný tedy napovídá, na co bude kladen důraz v tomto případě. Jedná se o redukci poměru sacharidů v celkovém kalorickém příjmu, v extrémních případech až na 20 %. Chybějící kalorickou hodnotu nahrazují bílkoviny a především tuky, které tvoří maximum pokrytí energetických potřeb.

Samotná redukce sacharidů může být jistě i prospěšná, zvláště u diabetiků či nemocných s metabolickým syndromem. Běžnému jídelníčku dnešního člověka nelze upřít nadbytek sacharidů, zvláště pak cukrů v jídlech i nápojích. Nadměrné omezení jejich příjmu (a nepřiměřený příjem tuků) však ani v klinických studiích neprokázal prospěšnost, naopak byla zjištěna o něco vyšší úmrtnost ve srovnání s kontrolní skupinou s fyziologickým poměrem sacharidů ve stravě.

Dietou na epilepsii

Naprostým extrémem v příjmu sacharidů je ketogenní dieta. Ta byla původně vytvořena jako pomocná metoda při léčbě epilepsie nereagující na medikamenty. Již ve starověku si lidé všimli, že půst a hladovění příznivě ovlivňují počet a tíži epileptických záchvatů. Ve dvacátých letech minulého století pak byla vytvořena dieta, která stav obdobný hladovění navozuje také. Spočívá v příjmu téměř pouze tuků a minimu sacharidů a bílkovin.

Stejně jako při hladovění, kdy tělo využívá tukové rezervy, i při této dietě se stává zdrojem energie převážně tuk. Mastné kyseliny vzniklé štěpením tuků jsou následně v játrech zpracovány na metabolity, které slouží jako zdroj energie pro svaly a mozek – takzvané ketolátky. Chemicky se jedná o acetoacetát, betahydroxybutyrát a aceton. Ketolátky však mají kyselou reakci a snižují pH krve, takže dochází k „okyselení“ organismu – acidóze.

Pomocník epileptika

Příznivci ketodiety argumentují rychlejším spalováním tuků díky vyšší aktivitě mitochondrií v buňkách organismu. Při dlouhodobé ketoacidóze skutečně dochází k navýšení počtu i funkce mitochondrií neboli jakýchsi buněčných elektráren, a tím efektivnějšímu spalování kalorií. Aby však tento mechanismus fungoval, je nutný dlouhodobý minimální příjem jak sacharidů, tak proteinů, z nichž mohou být cukry syntetizovány v těle. V praxi to znamená omezit nejen obiloviny, ale také ovoce, zeleninu, mléčné výrobky a řadu dalších nutričně hodnotných potravin.

Ketogenní dieta má dnes stále místo při léčbě epilepsie, k jejímu zahájení však dochází až při hospitalizaci pod lékařským dohledem za pravidelné kontroly laboratorních výsledků. Při domácím praktikování za účelem hubnutí dochází často k nevyváženosti diety, člověk postrádá důležité živiny a může u něj dojít i k metabolickému rozvratu. Ani zázračné účinky ketogenní diety v léčbě zhoubných nádorů či Alzheimerovy choroby nebyly přesvědčivě dokázány.

Rozum do hrsti

Na světě existují tisíce dalších diet a některé z nich jsou ještě extrémnější, další nefungují, jiné mají reálný podklad a při rozumné aplikaci mohou přinést i ovoce. Kuriozity jako konzumace pouze jednoho druhu potravy (celer, arašídy…), dobrovolná infekce trávicího traktu tasemnicí nebo polykání vaty místo jídla, to vše zde již bylo a objevuje se i nadále.

TIP: Masožravci od přírody: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o mase (ale báli jste se zeptat)

Většinu soudných lidí podobné nápady naštěstí odrazují. Jedno je však jisté – žádná stoprocentně účinná, snadná a zázračná dieta neexistuje a pravděpodobně ani nikdy existovat nebude. Každá snaha o zhubnutí dietou by měla být doprovázena celkovou a trvalou změnou životního stylu a návyků, zvýšením pohybu a eliminací zlozvyků v životosprávě. V opačném případě nemá sebelepší dieta naději na úspěch. 

První výprava skončila vytvořením tří křižáckých států v čele s jeruzalémským královstvím. Pak ale zahájil mosulský atabeg Zengí ofenzivu natolik úspěšnou, že na Štědrý den roku 1144 padlo nejsevernější hrabství Edessa do tureckých rukou. To, co Zengího ověnčilo titulem sultána a přízviskem al-Malik al-Mansúr, Vítězný král, vyvolalo v Evropě paniku. 

Výzva „synům kříže“

Zděšení bylo tak velké, že čerstvě zvolený papež Evžen III. vydal 1. prosince 1145 ve Viterbu bulu Quantum praedecessores, první z výzev ke 2. křížové výpravě. Šířením a propagací pověřil cisterciáckého opata Bernarda z Clairvaux, který neoslovil jen Ludvíka VII. Francouzského či německého krále Konráda III., ale i méně významné panovníky a vévody. Do Prahy tak dorazil list, který začínal následovně: „Vévodovi Vladislavovi a ostatním urozeným a všemu lidu českému clairvauxský opat Bernard posílá pozdravení v Kristu! Chci k vám promluvit ve věci Kristově (…)“

Byl to téměř formulář, příliš se nelišil například od výzvy anglickému králi či jiným, a mnohomluvně se propracovával k jádru věci. Sliboval především odpuštění všech hříchů „synům kříže“, kteří se opásají zbraní a vytáhnou Svaté zemi na pomoc.

Datum bylo stanoveno na nejbližší Velikonoce, které tehdy připadaly na 20. duben roku 1146. Bojovníci se měli shromáždit ve zbroji a bez přepychu. „Pouze na štít a dřevo sedel, které budou mít, až vytáhnou do bojů, budou smět dát zlato a stříbro ti, kdož budou chtít, aby zazářilo na nich slunce a strachem aby byla rozehnána udatnost národů.“ List končil odkazem na moravského biskupa Jindřicha Zdíka, který knížeti vše podrobně objasní. Vladislav II. výzvu uposlechl.

Družina knížete Vladislava

„A tak to kázání svrchu jmenovaného muže v poslaném listě došlo k uším českého vévody pana Vladislava a k jeho velmožům a předákům a (…) vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem, panem Spytihněvem, a s přečetným vojskem svých předáků pozvedl kříž a rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům,“ stojí psáno ve Vincenciově letopise. O mnoho více se o skladbě vojska či knížecí družiny ani o účastnících nedozvíme, snad jen to, že se k výpravě připojil polský kníže Vladislav II. Vyhnanec. Pokud jde o vládu nad knížectvím, dostal ji dočasně mladší Vladislavův bratr Děpolt, podle Vincencia „muž rozvážný a ve zbrani udatný“.

Nevyrazilo se hned o Velikonocích, jak chtěl opat Bernard, teprve v květnu se hnuly z Řezna Němci a Lotrinčané pod vedením Konráda III., a pokud jde o Francouze, ti vyjeli z lotrinských Met teprve v červnu. Trasa pochodu vedla přes Uhry, kde neměli křižáci problém. O to hůře ale bylo na území Byzance, neboť basileos Manuel I. viděl v křižácích hrozbu a reagoval méně diplomaticky než jeho předchůdce při průchodu 1. křížové výpravy. Nevíme ovšem, jestli české vojsko pochodovalo s Konrádovými houfy. Spíš se zdá, že postupovalo až za nimi, neboť podle všeho vyrazilo až na sklonku léta 1147. Nasvědčuje tomu zmínka o zákazu rabování na byzantském území, kde už stihli Němci s Lotrinčany získat smutnou proslulost. (Ani Češi a Moravané však nebyli beránky a zhruba od Soluně nebrali na zákaz ohled.)

Nic netušíme ani o českém příchodu do Konstantinopole a víme jen to, že Vladislav složil Manuelu I. lenní přísahu podobnou té, kterou skládali německý Konrád i francouzský Ludvík. Alespoň tak se o tom zmiňuje byzantský kronikář a basileův sekretář Jan Kinnamos v souvislosti s pozdějším setkáním obou panovníků. Samostatná přísaha pak svědčí o dvou věcech: Vladislav II. zjevně dorazil do byzantské metropole samostatně a musel vést družinu dost velkou na to, aby vzbudil Manuelovu pozornost i obavy, kvůli nimž jednal s českým knížetem jako s politicky samostatným subjektem.

Byli Češi ve druhé bitvě u Dorylaea?

Údolí Dorylaeum u dnešního tureckého Eskişehiru bylo místem bitvy, v níž předvoj 1. křížové výpravy pod velením Bohemunda z Tarentu a Godefroye z Bouillonu porazil prvního červencového dne 1097 Seldžuky, vedené rúmským sultánem Kilič Arslanem I. Dne 26. října 1147 tu došlo ke druhé bitvě, tentokrát s opačným výsledkem. Stala se osudnou pro dvacetitisícové vojsko Konráda III., který se po odchodu z Konstantinopole vydal maloasijskou Anatólii nikoliv při břehu moře, ale vnitrozemím a po stopách prvních křižáků. Patnáctého října vyrazil z Nikáje a za průvodce měl byzantského žoldnéře, kapitána Varjagů Štěpána, který se svými lidmi v noci na 25. října na řecko-tureckém pomezí jednoduše zmizel. Konrád měl navíc zásoby na osm dní, takže už hladověl i žíznil, a cestu mu zastoupilo mohutné vojsko anatolského sultána Masuda I.

Rytíři v těžké zbroji a na vyčerpaných koních útočili, což byla chyba, neboť jim turečtí jezdci snadno unikali, na dálku je zasypávali šípy, a navečer Konrádovi nezbylo, než dát povel k ústupu na Nikáju. Dorazil do ní 2. či 3. listopadu s pouhou desetinou mužů a ponížený a zlomený se přidal k Francouzům Ludvíka VII. Německá výprava tak přestala jako samostatné uskupení fakticky existovat.

Byli Češi v osudové bitvě? Nemáme pro to sebemenší důkaz a stejně tak mohli táhnout až za Konrádem, s nímž by se setkali až v Nikáji po jeho porážce. Jisté je, že kníže Vladislav s Francouzi i většinou Němců dál netáhl a vydal se na zpáteční cestu, která vedla velkou oklikou přes Kyjevskou Rus. S byzantským císařem se měl po letech setkat ještě jednou v situaci, kdy oba podporovali opačného pretendenta uherského trůnu a museli zažehnávat hrozbu války.

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Vincenciův zápis k roku 1148 nicméně říká, že úplně bez boje se český pobyt v Malé Asii neobešel: „Téhož roku se vrátil vévoda Vladislav z téže výpravy, na níž byl zabit s přemnoha jinými jeho maršálek Jiřík, muž urozený a statečný, který měl jediného syna Jiříka, velmi nadaného. Kancléř pak svrchu řečeného vévody, Bartoloměj, byl s přemnoha jinými od Turků zajat a o něm jsme se nemohli dozvědět nic jistějšího.“ 

Ona formulace „zabit s přemnoha jinými“ je jediným nepřímým důkazem pro hypotézu, že Češi a Moravané přece jen u Dorylaea bojovali a krváceli, neboť k jinému většímu střetu zde do té doby nedošlo!

Zapomeňte na dopravu pizzy nebo léků. Tenhle dron zařídí vyvrtání děr a umístění senzorů na odlehlých či nedostupných místech. Američtí vědci a inženýři vyvinuli unikátní systém UAS Digging and In-Ground Sensor Emplacement, který zahrnuje padák a vrtný dron.

Tento autonomní systém může být vypuštěn v oblasti, kde by měly být umístěny senzory. Na vhodném místě k vrtání seskočí vrtný dron s padákem, který po chvíli zbrzdí jeho pád. Vrtný dron se po přiblížení k zemi odpojí od padáku a přistane vlastními silami. Po přistání dron prozkoumá půdu a ověří, zda je tam opravdu možné vrtat a umístit senzor. Po instalaci senzoru se vrtný dron opět vznese a odletí.

TIP: Novinka pro lesníky: DroneSeed vyvíjí drony, které vysejí celý les

Do oblasti, kde je nutné umístit senzory, celý tento systém dopraví letadlo nebo vrtulník. Pozoruhodná technologie s padákem a vrtným dronem je vymyšlená tak, aby co nejvíce šetřila energii. Drony stále závisejí na zdrojích energie, které si nosí s sebou. Spotřeba energie tím pádem omezuje jejich dosah. O technologii by měli mít zájem vědci, farmáři, těžaři a v neposlední řadě také vojáci. 

Pracujete v otevřené kanceláři a zdá se vám, že poznáte, jakou má váš kolega náladu podle toho, jak buší do klávesnice? Je to opravdu možné. Dokazuje to experiment skupiny vědců vedené Hasanem Mahmudem z Islámské technologické univerzity v Bangladéši.

TIP: Co prozradí emoce: Dokážete poznat lháře podle fotografie?

Výzkumníci požádali dobrovolníky, aby opsali na počítači krátký zkušební text. Byly to dva odstavce z Alenky v říši divů od anglického spisovatele Lewise Carrolla. Badatelé zároveň měřili, jakým způsobem buší opisovači do klávesnice pomocí speciálního softwaru. Pak jim rozdali dotazník, který zjišťoval, jak se pokusné osoby zrovna cítí. Měřil sedm emocí: radost, smutek, strach, hněv, nechuť, vinu a hanbu. 

Software se brzo naučil emoce píšících rozpoznávat. Nejpřesnější byl u radosti. Poznal ji v 87 procentech případů. Mohlo by se to hodit k vývoji programů, které by se přizpůsobovaly náladě uživatele. 

Francouzská jízda čelila na konci 19. století na západní frontě podobným potížím jako ta britská. Jezdci země galského kohouta si  navíc vysloužili kritiku, protože se ke svým zvířatům chovali mnohdy nevhodně. Zůstávali totiž v sedle i za situace, kdy vojáci ostatních armád sesedali, aby zvířecím druhům dopřáli odpočinku, a tak mnoho francouzských koní trpělo zbytečnými bolestmi zad.

Předchozí část: V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (1)

Kontroverze se nevyhnuly ani vyšším důstojníkům ze země galského kohouta – kupříkladu velitel jízdního sboru generál Jean-François Sordet čelil roku 1914 obvinění, že nedopřeje koním přístup k vodě ani v parném létě. Už v srpnu tak nebyla šestina francouzských zvířat schopna efektivního nasazení. 

Problémy Rusů 

Carské Rusko se v okamžiku vypuknutí války mohlo pochlubit 36 jízdními divizemi, o nichž generálové prohlašovali, že se zakrátko proženou Evropou až do srdce Německa. Ačkoliv ruští jezdci skutečně na německé území vstoupili, protivník je záhy zastavil. Vilémovská vojska v srpnu 1914 rozdrtila u Tannenbergu 2. armádu a zničila oddíl donských kozáků, který její velitel generál Alexandr Samsonov používal coby osobní gardu.

Jiným ruským kavaleristům se dařilo lépe, když v září téhož roku úspěšně pronásledovali ustupující rakousko-uherské svazky. Obecně ovšem nasazení velkého množství koní neúměrně zatěžovalo již tak přetíženou ruskou logistiku, protože vzhledem ke značným vzdálenostem na východní frontě se zvířata musela přepravovat po železnici. Pro srovnání – pěší divize o 16 000 vojáků potřebovala tutéž kapacitu asi čtyřiceti vlakových souprav jako jízdní divize o 4 000 mužů. 

Německá blamáž

Potížím s transportem i selhání původně zamýšlené taktiky čelili také Němci a Rakušané. Berlín zpočátku neváhal nasazovat jezdectvo ve značném měřítku a posílal do boje i početné oddíly zastarale vyzbrojených kopiníků. V září 1914 došlo k jednomu z největších střetů jízdních jednotek, když se v návaznosti na bitvu na Marně utkala německá 4. jízdní divize s britskou 1. jízdní brigádou. Boj skončil dohodovým vítězstvím, k němuž přispělo zejména nasazení jízdní artilerie.

Němci záhy po začátku války raději stáhli většinu jízdních jednotek z první linie západní fronty, zatímco na východě plnila vilémovská kavalerie především průzkumné úkoly. Tento vývoj výmluvně ilustrují dochované statistiky. V předválečném období disponovala německá armáda 25 jízdními sbory rozdělenými do 55 brigád. Za mobilizace velení vyčlenilo brigády z mateřských svazků a z 33 zformovalo 11 jízdních divizí. Zbývajících 22 brigád se rozdělilo na jednotlivé pluky, nově přidělené k pěším divizím.

Redukce zbytečné kavalerie

Zatímco na západní frontu Berlín dislokoval čtyři kompletní sbory (každý sestával z 2–3 divizí), na východ putovala jediná divize kavalerie. Když počátkem roku 1915 zákopy vystavily jízdě stopku, dva sbory byly rozpuštěny a zbývající svazky generálové odveleli na východ. Jak válka pokračovala, význam kavaleristů stále upadal. V německém hlavním stanu nakonec padlo rozhodnutí přeznačit jízdní sbory na Generální velitelství pro zvláštní užití, přičemž v praxi tyto formace odpovídaly běžným pěchotním sborům. Koncem války zůstávalo v původní roli rychlé útočné síly pouhých deset brigád.

V rakouské armádě, jež si prošla obdobným vývojem, k omezení jízdy přispěla i nevhodně konstruovaná sedla. Ta doslova sdírala kůži ze zad nebohých zvířat a pouhých několik týdnů po vypuknutí války většina koní nedokázala nést své jezdce. Koncem roku 1917 byly již všechny jezdecké pluky habsburských vojsk s výjimkou jedné eskadrony z každého z nich sesedlány a přeměněny na pluky pěchotní (Kavallerie zu Fuss). To Turci – vzhledem k menšímu podílu ničivé moderní výzbroje na inkriminovaných bojištích – intenzivně nasazovali kavalerii po celou válku. 

Jezdci strýčka Sama

Roku 1916 se na bojišti objevily první tanky, které měly převzít hlavní funkce kavalerie. Dohoda záhy začala obrněné jednotky nasazovat společně právě s jízdou – kupříkladu v bitvě u Cambrai (listopad–prosinec 1917) dostali kavaleristé za úkol vytvářet průlomy v německých obranných liniích, na což nízká rychlost primitivních obrněnců zatím nestačila. Tento plán však nakonec ztroskotal jednak kvůli chybám ve velení a jednak pro masové nasazení vilémovských kulometů.

Američané, kteří se zatím drželi od „evropské války“ v uctivé vzdálenosti, dlouho ignorovali těžce získané zkušenosti potenciálních spojenců a do roku 1916 postavili patnáct jízdních pluků doplněných o velitelství, zásobovací oddíly a podpůrné střelecké i kulometné jednotky. Revoluce vedená Pancho Villou přiměla USA vyslat do Mexika v letech 1916–1917 právě jízdní oddíly, díky čemuž kavalerie těsně před zapojením Washingtonu do Velké války získala praktické zkušenosti. Na jaře 1917 americká armáda výrazně navýšila počty jízdních pluků, aby jejich značnou část – na základě konečně analyzovaných zkušeností Britů – o pár měsíců později potupně transformovala na dělostřelecké a minometné regimenty.

Do Evropy nakonec s pěchotou odcestovaly části čtyř jízdních pluků, jejichž příslušníci fungovali spíše coby veterináři a kováři – místo nasazení v útoku jízdní regimenty doplňovaly ztráty koní u dělostřeleckých a transportních oddílů. Do skutečného boje se americká jízda zapojila až v srpnu 1918, kdy asi čtyřsetčlenná skupina z 2. pluku sloužila v bitvě u St. Mihiel jako průzkumníci a kurýři. Jednotka zde bojovala do poloviny října, kdy ji Američané raději z fronty stáhli. Tvrdé boje přežilo pouhých 150 mužů, což jen dokreslilo nesmyslnost nasazení kavalerie v útočné roli v podmínkách roku 1918.

Zatímco Střední Evropa si na konci května roku 1928 vychutnává příjemné jarní počasí, jeden Středoevropan bude v následujících dnech a týdnech bojovat o holý život v ledové pustině. Třicetiletý český fyzik František Běhounek je součástí polární expedice italského generála Umberta Nobileho, která právě překonala Severní pól prostřednictvím stometrového vzdušného kolosu. 

Osudová námraza

Cílem výpravy však není pouhý přelet nad Severním pólem. Ten už ostatně „dobyla“ Nobileho předchozí vzducholoď Norge. Nyní mají polárníci za úkol prozkoumat nepřístupné oblasti Severního ledového oceánu z hlediska zeměpisného, oceánografického a fyzikálního. 

Na palubě Italie je šestnáct členů posádky. Převažují Italové, ostatně Mussoliniho fašistický režim expedici významně podpořil. Kromě nich je zde už jen jeden Švéd a jeden Čech. Vyrazili z Milána za velké pozornosti veřejnosti i médií v polovině dubna. Po příletu na Špicberky podnikli několik průzkumných letů. Osudného 25. května však počasí výpravě nepřeje, byť už přeletěli nad Severním pólem a vracejí se zpět na základnu. Fouká silný vítr, je mlha a teplota sahá hluboko pod bod mrazu. A pak se ozve zoufalý výkřik: „Jsme příliš těžcí! Klesáme.“ Za všechno může námraza, která vzducholoď obalila.

Nobile se sice snaží na poslední chvíli kormidlo nasměrovat na rozlehlou vodorovnou kru a nouzově přistát, ale neúspěšně. Zadní motorová část naráží na zamrzlou hladinu a odlomí se. Odlehčená vzducholoď se nakloní na příď a smýká s ní po ledu. Přitom se utrhne kabina a část posádky vypadne ven. Deset mužů a jeden pes se ocitají na ledové ploše. Utržením kabiny se vzducholoď opět odlehčí a se zbytkem posádky začíná stoupat. Nešťastní trosečníci hledí za svými druhy, kteří zůstali na palubě a mizejí v dáli. „Oni se zachrání, my zahyneme bez jídla a pomoci v ledové pustině“, prolétne jim hlavou. Netuší, že právě oni dostali druhou šanci na život. Šestici na palubě už nikdo nikdy nespatří. Ani živé ani mrtvé.

A stav ztroskotané posádky? Jednomu ze strojníků už není pomoci, zahynul při nárazu. Nejtěžší zranění utrpěl velitel Nobile. Zlomil si ruku, nohu a ošklivě se pořezal na hlavě. Nohu má zlomenou také kormidelník Ceccioni. Kromě jednoho naraženého žebra a vykloubeného ramene vyvázl zbytek posádky bez vážnějších zranění. K těmto šťastnějším patří i František Běhounek.

Štěstí v neštěstí

„Doktor Běhounek je zdráv a těší se ze svého zachránění, ale vrátí se domů pozdě. Vidím ho v mlze na ledové kře, a to na kraji propasti, ale vrátí se zdráv. Jeho radost i já zde pociťuji.“ Máte pocit, že tak popsal situaci některý z očitých svědků? Jak se to vezme. 

TIP: František Běhounek: Dobrodružství českého Julese Verna

Do hledání trosečníků ze vzducholodi Italia se zapojili mnozí. Námořníci, letci i radisté. A v našich končinách také spiritisté. Výše zmíněná slova pronesla jistá Emilie Skálová, švadlena z Jilemnice, která platila za vyhlášené médium. Po zmizení Italie se během několikahodinové seance měla spojit na popud propagátora spiritismu, profesora Františka Jezdinského, s Františkem Běhounkem. A popsala velmi podrobně okolnosti ztroskotání posádky vzducholodi.

Trosečníci měli štěstí nejen v tom, že přežili. Když se oklepali z prvotního šoku, začali zjišťovat, co kromě nich ještě ze vzducholodi při nárazu vypadlo. A že toho nebylo málo. Mezi rozházenými krabicemi nacházejí stan pro čtyři osoby, několik párů kožešinových bot, zásoby jídla, pistoli se stovkou nábojů a také kouřovou signalizaci. Co víc si mohli přát? Snad ještě vysílačku. A ejhle, byla tam taky! A téměř v pořádku. Radista Biagi ji uvede do provozu a zanedlouho už jde jejich vzkaz do světa: „SOS, SOS, Italia, Nobile“. Nezbývá než čekat, kdy volání o pomoc někdo zachytí.

Žádná odpověď však nepřichází. A to i přes to, že v dosahu jejich vysílačky kotví podpůrná loď výpravy Citta di Milano. Prvotní nadšení, že záchrana může být jen otázkou hodin, nanejvýš dnů, rychle opadá. 

Kam zmizela Italia?

O tom, že se vzducholodí Italia je něco v nepořádku, se podpůrné plavidlo dozvědělo velmi brzy. Obě posádky spolu udržovaly pravidelné radiové spojení. Když se ve smluveném čase Italia neozvala, počkal velitel radistů do dalšího plánovaného spojení. Když i to selhalo, informoval kapitána. Podpůrné plavidlo však případné trosečníky na oceánu hledat nemůže. Není zkonstruováno na plavbu mezi ledovými krami. Jeho posádka se alespoň snaží zorganizovat záchrannou výpravu na pevnině.

Kontakt nadále není možný, trosečníci však díky radiostanici slyší zprávy, které se vysílají z lodi Citta di Milano. Vědí tak, že záchranná výprava se sice chystá, míří však do zcela jiných míst, než se ve skutečnosti nacházejí. Co si počít? Jít výpravě naproti! Je rozhodnuto, že se část nezraněných mužů vydá na pevninu a pokusí se najít pomoc.

Dva italské navigátory Adalberta Mariana a Filippa Zappiho doplňuje švédský fyzik a meteorolog Finn Malmgren. Na cestu se vydají 30. května, pět dnů po ztroskotání. Zbylí trosečníci zůstanou na místě a doufají, že se jim podaří navázat radiové spojení. Po následující dny o to však usilují marně. Teprve 8. června si mohou oddechnout. Radistovi Biagimu se podaří prostřednictvím sovětského radioamatéra konečně spojit s lodí Citta di Milano. 

Zachráněni!

Mezitím se už chystají záchranné výpravy. Zapojí se do nich Norsko, Švédsko, Finsko i Sovětský svaz. Ten dokonce vyslal dva ledoborce. Mnohým zachráncům se jejich snaha stane osudnou. Například slavný polárník Roald Amundsen, který s Nobilem dříve spolupracoval, zorganizoval leteckou akci. Nikdy se z ní však nevrátil a osud jeho i letadla s ostatními členy posádky je dodnes nejasný. 

I když trosečníci záchranná letadla několikrát spatří, piloti je na ledové ploše nejdříve nevidí. Mohou na sebe sice upozornit kouřovými signály, jenže ty jsou bílé, takže na větší vzdálenost zcela neviditelné. Pomůže až zrcadlo ze staniolu, kterým na piloty pouštějí „prasátka“. Letadla však nemohou na hrbolaté zamrzlé planině plné ker přistát. Shodí proto trosečníkům alespoň zásoby potravin. Záhy se k Nobileho skupině přiblíží jeden rozlehlejší ledový blok, na který může dosednout malé letadlo. Stane se tak v noci z 23. na 24. června. V pilotní kabině třímístného letadla sedí švédský nadporučík Lundborg s navigátorem.

Je rozhodnuto, že jako prvního odvezou zraněného Nobileho. Bylo sice zvykem, že velitel je zachráněn jako poslední, ale i přes Nobileho odpor zbytek trosečníků i pilot rozhodnou, že má odletět právě on. Jednak má nejtěžší ranění a pak je také natolik lehký, aby jej letadlo s dvoučlennou posádkou uneslo. Což se o druhém zraněném Ceccionim říct nedá. Všichni navíc předpokládají, že Lundborg se pro ostatní, tentokrát už bez navigátora, ještě té a příští noci postupně vrátí. Počasí je ideální a nic nenasvědčuje tomu, že by plán neměl vyjít. Jenže když Lundborg přiletí pro další „várku“, havaruje a sám se tak k trosečníkům přidá. 

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

Mezitím se už k Nobileho skupině blížil ruský ledoborec Krasin. Než k ní stačí dorazit, zachrání 12. července skupinku, která se vydala hledat pomoc. Už není tříčlenná, Švéd Malmgren cestou zahynul. Ještě téhož dne večer ledoborec Krasin nalezl kru se stanem trosečníků a zachránil i je. Posléze se ještě vydal pátrat po druhé části výpravy, která zmizela společně se vzducholodí. Marně. Italia ani její posádka nebyli nikdy objeveni.

Jaký osud je potkal? Zachránění muži jsou přesvědčeni, že vzducholoď shořela krátce poté, co ji spatřili naposledy. Svědčil by o tom nepatrný sloup kouře, který v dálce uviděli přibližně půl hodiny po svém ztroskotání. Z šestnácti členů posádky se ze svého zachránění mohlo radovat jen osm.