Jedním z nejproslulejších tvorů, s nimiž se na naší planetě dnes už nesetkáme, je vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) zvaný též tasmánský tygr. Evropští přistěhovalci, kteří byli příčinou jeho vyhubení, považovali vakovlky za škodnou a vybíjeli je na každém kroku všemi možnými způsoby. Stačilo jediné století osídlování ostrova bělochy, aby se tento neobyčejný pruhovaný vačnatec ocitl na pokraji vyhynutí.

Vytrvalý a bojácný

Z dochovaných vyobrazení, popisů a muzejních exemplářů víme, že vakovlk tasmánský vypadal jako velký pes s tmavými pruhy na hnědém hřbetě, těžkým neohebným ocasem a velkou hlavou. V dospělosti dosahoval délky asi 180 cm od čumáku po konec ocasu a vysoký byl kolem 58 cm v kohoutku. Vážil přibližně 30 kilogramů. Byl to tichý tvor, ale když byl rozrušen, vydával chraptivý, kašlavý štěkot. Při lovu štěkal v několikavteřinových intervalech podobně jako teriér.

Nepohyboval se příliš rychle (a pokud ano, vypadal poněkud nemotorně), ale tento nedostatek vynahrazoval vytrvalostí. Kořist pronásledoval tak dlouho, až jí došly síly a stala se snadným úlovkem. Vakovlk měl plachou a uzavřenou povahu a vždy se snažil vyhnout kontaktu s člověkem. Oproti svému příbuznému ďáblu medvědovitému známému pod jménem tasmánský čert byl dost bojácný – odchycená zvířata se obvykle vzdala bez boje a mnozí jedinci ze strachu a šoku brzy sami pošli.

Vybíjení s požehnáním vlády

Mláďata vakovlka se rodila velmi malá a neosrstěná a podobně jako u ostatních vačnatců si po narození vlezla do matčina vaku, kde sála mléko. I když se většinou rodila tři mláďata, ve vaku mohli být současně až čtyři mladí, kteří rychle přibývali na váze, takže vak nakonec sahal téměř k zemi. Jakmile se potomci trochu osamostatnili, nechávala je matka v dobře ukrytém brlohu, aby se mohla vydat na lov. Vakovlci se pravděpodobně dožívali pěti až sedmi let, v zoologických zahradách žili až devět let, avšak vzhledem k citlivosti vůči změnám prostředí se tu nikdy nerozmnožovali.

Do jídelníčku vakovlků patřili malí klokani a jiné menší druhy savců a ptáků. S příchodem osadníků si šelmy občas ulovily také ovci či drůběž, což se jim stalo ostudným. Vybíjení zvířat farmáři, kteří navíc vypisovali odměny za každý ulovený exemplář, bylo povzbuzeno vyhlášením státní odměny v hodnotě jedné libry za hlavu vakovlka. Toto opatření tasmánského parlamentu z roku 1888 spolu se systematickým přetvářením přirozeného prostředí člověkem přispělo k zániku populace vakovlků na ostrově.

Příslib do budoucnosti?

V roce 1910 již tento druh nedokázal čelit velkému množství otrávených návnad, pastí a střelby. Setkání s ním se stala ve volné přírodě raritou. Nepočetný zbytek populace přežíval v malých oddělených skupinách a byl oslaben virovým onemocněním podobným psince. Poslední doložený exemplář byl odchycen v roce 1933 a putoval do zoo v hlavním městě Tasmánie, Hobartu. Zde také roku 1936 uhynul.

TIP: Pes dingo: Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

O padesát let později byl tasmánský tygr oficiálně prohlášen za vyhynulý druh. Jeho výskyt v Tasmánii byl opakovaně hlášen až do roku 1980, vždy však šlo o nepotvrzená a mnohdy zcela mylná pozorování. Ačkoli se vědci zaměřili na možnost naklonování vakovlků, nevypadá znovuzrození druhého největšího vačnatce světa příliš růžově. Ve světě vědy je však všechno možné a technologie třeba jednou pokročí natolik, že se budoucí generace s vakovlkem skutečně znovu setkají.

Astronomové využívají pozemní teleskopy, vesmírné teleskopy, a spolu s nimi také teleskopy na speciálně upravených letadlech a balonech. Tým americké univerzity Washington University in St. Louis (WUSTL) v těchto dnech vypustil heliový balon, který nese speciální rentgenový teleskop X-Calibur.

Balon s teleskopem vzlétl z prostoru americké polární stanice McMurdo, která se nachází na pobřeží Rossova ostrova u Antarktidy a je v současné době největší stanicí na celé Antarktidě. Teleskop se bude pohybovat ve výšce kolem 40 kilometrů. Bude tím pádem asi čtyřikrát výš než letové koridory dopravních letadel a nechá pod sebou asi 99 procent pozemské atmosféry.

Extrémní systém Vela X-1

Co bude X-Calibur pozorovat? Primárním cílem jeho pozorování se stane podivuhodný objekt Vela X-1. Je to neutronová hvězda, vzdálená od nás asi 6 200 světelných let, která obíhá v těsné blízkosti kolem hvězdy o velikosti veleobra. Oběhne kolem ní jednou za necelých 9 dní.

TIP: NASA vypouští balón SuperTIGER: Bude zkoumat těžké kosmické částice

Vědci budou neutronovou hvězdu zároveň pozorovat třemi dalšími teleskopy, které pracují ve vesmíru. Od sledování tohoto extrémního hvězdného systému si slibují, že lépe porozumí chování neutronových hvězd i černých děr, které se nalézají ve dvojhvězdách a pohlcují tam hmotu svých hvězdných partnerů. Rovněž doufají, že systém Vela X-1 použijí jako unikátní vesmírnou laboratoř pro výzkum chování hmoty a magnetických polí v extrémních podmínkách.

Královna Alžběta I. rozlomí pečeť dopisu, který k ní putoval tajnou sítí kurýrů přes půl Evropy. Rychle jej přelétne očima. Je podepsán šifrou „007“. Ano, téhle zprávě může důvěřovat, ať už obsahuje cokoli! Co šifra znamená? Jde vlastně o obrázek - 00 jsou oči špiona, které panovnici zprostředkovávají pohled do zákulisí politického světa 16. století. A sedmička? To je přece šťastné číslo všech alchymistů! 

Zázračné dítě

Muž, jenž se podepisuje pod přísně tajná hlášení jako 007, patří k největším učencům své doby, a je zároveň důvěrným poradcem anglické královny. Věhlas si vydobyl nejen jako alchymista, ale také jako matematik, astronom, astrolog a okultista. 

Pod soukromou korespondenci se podepisuje plným jménem - John Dee. Narodil se 13. července roku 1527 v londýnské čtvrti Tower Ward a příjmení Dee zdědil po otci Rowlandovi. Ještě jeho děd se však jmenoval Ddu a pocházel z Walesu, kde „du“ znamenalo „černý“. 

Už jako kluk John Dee vyniká nevšedním nadáním. V osmi nastoupí na střední církevní školu v Chelmsfordu a v patnácti ho přijmou na John´s College na věhlasné Cambridgeské univerzitě. O tři roky později mu tam udělí titul bakaláře. Když král Jindřich VIII. v roce 1546 v Cambridge zakládá Trinity College, získá tam osmnáctiletý John Dee místo.

O tom, že na univerzitě jen nebádá, svědčí úspěchy, jež slaví s konstrukcí scény pro divadelní představení Aristofanova dramatu Mír. Vymyslí pro ně tak skvělé efekty, až upadne do podezření, že si vypomáhal magií. Vynese mu to pověst kouzelníka, která ho provází po zbytek života. On sám o to ale ani za mák nestojí.

Ve službách dvora

Jak je mezi učenci zvykem, nezůstane John Dee doma v Anglii nadlouho. Vydává se na cesty. Zamíří na evropský kontinent. Rok 1548 ho zastihne na univerzitě v Lovani, kde studuje kartografii u slavného geografa Gemmy Fresia. K jeho spolužákům patří budoucí slavný vlámský kartograf Gerardus Mercator. Z Lovaně se Dee přesouvá na studia do Bruselu a pak do Paříže, kde na univerzitě přednáší geometrii. Do Anglie se vrací nejen s čerstvě nabytými znalostmi a řadou kontaktů mezi tehdejší vědeckou elitou. V zavazadlech přes kanál La Manche pašuje i přístroje pro astronomická měření a navigaci a také dva glóby s nejnovějšími údaji o tvaru kontinentů získaných během zámořských plaveb. Obojí má pro Anglii obrovský strategický význam. Dee je také nezískal sám pro sebe. Pracuje pro královský dvůr.

V druhé polovině 16. století je protestantská Anglie na kordy s katolickými zeměmi v čele se Španělskem. Důvod řevnivosti je zčásti duchovní, má ale i svou hmotnou stránku. Španělé díky conquistadorským výbojům získali v Mexiku a Peru bohaté državy. Anglie za nimi v budování koloniálního impéria povážlivě zaostává.

Už tak napjatá situace mezi Anglií a Španělskem se vyhrocuje v letech 1532 až 1534, když anglický král Jindřich VIII. zapudí svou manželku Kateřinu Aragonskou, nejmladší dceru katolických veličenstev Izabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Zároveň dochází k rozkolu Jindřicha s papežem, který anglickému králi neschválil nový sňatek s Annou Boleynovou. Na omluvu svatého otce budiž řečeno, že Jindřichovi vyhovět nemohl, ani kdyby chtěl... Kateřinin synovec, španělský král a římský císař Karel V. Habsburský ho drží v zajetí! Přeje si vidět svou tetu na anglickém trůnu po Jindřichově boku. 

Jindřich reaguje na papežovo odmítnutí vyhlášením nezávislosti anglikánské církve na Vatikánu. Anglie se tak pro Španělsko oficiálně stává nepřátelskou kacířskou zemí. Karel V. nyní už otevřeně hledá v katolické Evropě spojence, s jejichž pomocí by si s Anglií vyřídil účty. 

Alžběta I., která nastoupí na anglický trůn v roce 1558 proto ze všeho nejvíc z této části Evropy potřebuje spolehlivé zprávy. Musí předem vědět, co se proti ní chystá. Do rozsáhlé sítě svých agentů tedy angažuje i špióna podepisujícího se šifrou 007. 

Učenec a vizionář

John Dee je ještě před dovršením třicítky považován za jednoho z největších učenců Evropy. Ve svém domě v Mortlake má v pěti knihovnách na čtyři tisícovky knih. Přitom celá universita v Cambridge jich vlastní pouze 451 a její konkurenti z Oxfordu dokonce jen 379.

Byl to Dee, kdo v Anglii zavedl znaménka plus pro sčítání, mínus pro odčítání, krát pro násobení a dvojtečku pro dělení. Patří k zapáleným zastáncům Koperníkova heliocentrismu a sám se zabývá astronomií. Pro Anglii je však klíčová jeho práce na poli optiky a námořní navigace, protože právě jejich využití u námořnictva napomáhá zemi k mocenskému vzestupu. Vždyť i plavba Francise Drakea kolem světa v letech 1577 až 1580 se uskuteční z popudu Johna Dee a slavný korzár při ní jasně demonstruje kvality anglické námořní navigace. 

Od královny za to John Dee dostává práva na správu všech území, které Drake v Novém světě objeví severně od 50. rovnoběžky. Dee se tak mohl snadno stát třeba vládcem Kanady. Chybělo k tomu jen málo – aby Drake zamířil na svých plavbách dále. Sever Nového světa láká Johna Dee i z jiného důvodu. Spřádá plány na cestu do Asie podél arktického pobřeží Severní Ameriky, protože asijský kontinent považuje za klíč k odhalení tajemství mnoha okultních věd. 

Rozhovory s anděly

Anglie byla podle Johna Dee předurčena k ovládnutí světa. Na tom se nemohlo už nic změnit. Proto upřel pozornost k navázání kontaktu s nebesy. Studium optických vlastností krystalů jej dovedlo k přesvědčení, že prostřednictvím minerálů a z nich vyrobených zrcadel lze navázat kontakt s anděly. Sám se v roce 1569 pokouší oslovit archanděla Michaela. Když neuspěje, vážně uvažuje o sebevraždě! 

Právě touha najít médium, které dokáže přes krystaly hovořit s anděly, svede Johna Dee v roce 1581 dohromady se šestadvacetiletým Edwardem Kellym. Alkoholik vystupující pod falešným jménem jako kouzelník měl už v té době uříznuté obě uši za padělání mincí. Ale Dee má pro tohoto podvodníka a šarlatána zjevnou slabost. Je přesvědčený, že Kelly vládne schopností komunikovat s anděly, která jemu samému není dána. Jen prostřednictvím Kellyho může Dee naplnit své plány. 

Životy učence a podvodníka se propojí na dlouhých deset let. Zápisy z deníků Johna Dee hovoří o tom, že zatímco on vzývá anděly, ti se prostřednictvím krystalů či zrcadel zjevují Kellymu. Sdělují mu zvláštním jazykem nejrůznější proroctví a rady. Někdy andělé prostě jen nadávají na katolickou část evropského kontinentu. Řídí i soukromý život obou mužů. V roce 1583 jim doporučí, aby přijali pozvání polského šlechtice a zapáleného alchymisty Olbrachta Laského k cestě do Polska. Střední Evropa je katolická a zprávy z tohoto prostředí jsou pro královnu Alžbětu životně důležité. Zvlášť když se římský císař Rudolf II. usadí v Praze. A tak se Dee a Kelly vydávají na cesty – a to nejen jako alchymisté a učenci, ale také jako zvědové anglické koruny.  

Rozchod s Kellym

V srdci Evropy se však Johnovi Dee nijak skvěle nedaří. Mezi ním a Kellym to stále silněji skřípe. Dee trvá na tom, aby se Kelly věnoval práci média s mnohem větším úsilím a tlumočil další a další andělská poselství. Kelly však má jiné plány. Přesvědčuje Rudolfa II., že mu dokáže vyrobit zlato! Svítá mu naděje, že z císaře vymámí tučnou sumu. Na věštění z krystalů nemá čas. Právě v této situaci tlumočí Kelly přání andělů, aby Dee a Kelly „sdíleli manželky“. Z Kellyho strany je to zřejmě jen pokus natlačit Johna Dee do situace, kdy učenec spolupráci s šarlatánem sám ukončí. 

V tom se ale Kelly přepočítá. Krutě podcení, jak vážně Dee doporučení andělů bere. Dee na andělský příkaz kývne a stvrzuje dohodu podpisem. Lze se jen dohadovat, jak a nakolik byla smlouva všemi aktéry skutečně naplněna. Johnu Dee je v té době šedesát. Jeho manželce Jane – stejně jako Edwardu Kellymu – jen 32 a Kellyho manželce Joanne 24. Syna, kterého porodí Jane Deeová v Třeboni devět měsíců po uzavření dohody, John Dee vychovává jako vlastního. 

K návratu do Anglie nakonec Johna Dee nedotlačí nestandardní rodinné poměry, ale především zjevná nepřízeň Rudolfa II. Mnohé nasvědčuje tomu, že císař byl o špionážních úkolech anglického učence předem informován a přijímá ho proto velice chladně. Dee a Kelly musejí Prahu několikrát opustit. Vydávají se do Polska. Na zapřenou pobývají i u Viléma z Rožmberka a za-pletou se tak do konfliktu císaře s mocným jihočeským šlechticem. 

John Dee vidí východisko z komplikované situace v návratu do Anglie.  Kelly zůstává v Praze. Cesty obou mužů se tak definitivně rozcházejí. Kelly před císařem naoko vyrobí malé množství zlata a doufá, že se pro něj v Praze blýská na lepší časy. Pozdější pokusy o „velkovýrobu“ drahého kovu už ale končí fiaskem a alchymista je uvězněn nejprve na Křivoklátu a poz-ději na mosteckém Hněvíně. Při opakovaných pokusech o útěk utrpí těžká zranění obou nohou a ve dvaačtyřiceti v hněvínském žaláři spáchá sebevraždu. 

Zpátky v Anglii

Po návratu do vlasti nachází Dee svůj dům v Mortlake zdevastovaný a vykradený. Obrací se s žádostí o pomoc na královnu, ale ta projevuje větší zájem o Edwarda Kellyho. Zprávy o jeho pokusech s výrobou zlata se už stačily rozšířit až do Anglie a Alžběta doufá, že jí Kelly naplní královskou pokladnici. Dokázal by Dee přemluvit Kellyho k návratu?

Kellyho společenský pád na Rudolfově pražském dvoře však Alžbětě napoví, že to s alchymistovými dovednostmi není zase tak slavné. V roce 1595 jmenuje Johna Dee do funkce správce manchesterské Crist´s College. Ani to mu ale nezajistí klidný a spokojený život. Členové koleje ho mezi sebe nikdy nepřijmou. Intrikují proti němu a podvádějí ho. V roce 1604 vypuká v Manchesteru morová epidemie, které podlehne manželka Johna Dee a jejich tři nejmladší děti. Zdrcený Dee se vrací do Londýna, i když si nadále drží pozici správce manchesterské koleje. Nikomu to nevadí. Členové koleje si konečně mohou dělat, co chtějí, a Alžběta I. je po smrti. Na anglickém trůnu sedí její následník Jakub I. Stuart. Ten se sice o magii zajímá, ale o Deeovu komunikaci s anděly nestojí. 

TIP: Ženy špionky: Půvab ve službách rozvědky

John Dee dožívá v chudobě ve svém domě v Mortlake a na živobytí si vydělává prodejem cenností z kdysi tak honosné domácnosti. Muž, který patřil k nejosvícenějším hlavám Evropy a který zasahoval do chodu světa pod šifrou 007, zemřel na přelomu roku 1608 a 1609 v ústraní a zapomnění. Nezachoval se ani zápis o jeho úmrtí v matrice a dokonce ani jeho náhrobek. 

Vůbec nejhlasitější zaznamenaný zvuk z hlediska rozlohy oblasti, kterou zasáhl, představoval výbuch sopky Krakatoa v roce 1883. Zmíněný indonéský vulkán ležící na ostrově Anak Krakatau mezi Sumatrou a Jávou otřásl zemí 27. srpna v 10:02 místního času a erupce spojená s následnou vlnou tsunami se také stala jednou z nejtragičtějších přírodních katastrof v dějinách – vyžádala si 36 417 životů. Podle tehdejších geologických údajů vybuchla Krakatoa tak ohromnou silou, že „svůj“ ostrov roztrhla a kouř vystoupal do výšky přes 27 km.

TIP: Neslavně proslulá indonéská sopka Anak Krakatau spustila vánoční tsunami

V době exploze se ve vzdálenosti 40 km od vulkánu pohybovala britská loď Norham Castle a podle kapitána „byly výbuchy tak silné, že protrhly ušní bubínky víc než polovině jeho posádky“.

Hluk ovšem zaznamenali rovněž obyvatelé Andamanských a Nikobarských ostrovů vzdálených 1 900 km, přičemž jej popsali jako „zvláštní zvuky podobné střelbě z pistolí“. „Vzdálený řev těžkých zbraní“ byl slyšet dokonce na ostrově Rodrigues ležícím 4 800 km daleko v Indickém oceánu. Je to podobné, jako kdyby lidé v americkém Bostonu zaregistrovali zvuky z irského Dublinu. Celkově hluk exploze zasáhl přes třetinu zeměkoule.

Badatelé analyzovali spánkové návyky 2 200 dětí ve věku 5 až 9 let. Přibližně jedna třetina z nich spala dostatečně dlouho – pro děti v tomto věku odborníci nejčastěji doporučují 9 až 11 hodin spánku.  

Když pak vědci tyto děti znovu navštívili ve věku 15 let, zjistili, že teenageři, kteří za mlada spali méně, mají v porovnání s dětmi, které spaly dostatečně dlouho, horší spánek a také vyšší index tělesné hmotnosti BMI. Obojí má navíc negativní dopady na jejich zdraví i školní výkony.

TIP: Nedostatek spánku škodí zdraví: Nový výzkum ale ukázal, že nadbytek také

Vše nasvědčuje tomu, že úsilí rodičů o spánek malých dětí v nemalé míře ovlivňuje tělesnou kondici a zdraví, když se z dětí stanou teenageři. Pro děti je blahodárné, když jim rodiče pomohou vybudovat rozumný rozvrh dne a noci a naučí je správné spánkové hygieně. Projeví se to nejen na jejich náladě a zdraví, ale i na úspěšnosti ve škole.

Ještě před pár lety to vypadalo, že americké zásoby a astronauty pro základny na oběžné dráze nebude mít kdo vozit. Teď ale postupně narůstá počet soukromých společností, které přebírají lety na oběžnou dráhu od vládní agentury NASA. Nově se k nim přidává i společnost Sierra Nevada Corporation.

NASA nedávno důkladně zhodnotila design a výkony raketoplánu Dream Chaser, který právě společnost Sierra Nevada Corporation vyvíjí. A dala mu zelenou. Raketoplán teď půjde do výroby a jeho autoři doufají, že tak do dvou let by Dream Chaser mohl vozit náklady na oběžnou dráhu. Každý raketoplán by mohl letět do vesmíru nejméně 15krát. Pokaždé by měl vynést až 5,5 tuny nákladu na oběžnou dráhu a přivést až 3,4 tun nákladu zpět z vesmíru na Zemi.

Přistávání s raketoplánem 

V roce 2016 udělila NASA kontrakty na dopravu nákladů pro Mezinárodní vesmírnou stanici celkem třem soukromým společnostem: SpaceX s kosmickou lodí Dragon, Orbital ATL s jejich lodí Cygnus a právě Sierra Nevada s raketoplánem Dream Chaser. Raketoplán přitom nabízí poněkud jiné možnosti, než kosmické lodě SpaceX a Orbital ATK.

TIP: S raketoplánem Dream Chaser poletí do vesmíru experimenty zemí OSN

Dream Chaser je totiž jediné ze tří zmíněných kosmických plavidel, které může přistát jako letadlo, tedy na přistávací dráze. Přinejmenším teoreticky by Dream Chaser mohl přistát na jakémkoliv velkém komerčním letišti světa. Právě tahle vlastnost raketoplánu si získala pozornost řady organizací a společností v oblasti vesmírných letů, včetně OSN.

Pátého června ráno se mohl kanon vrhající sedmitunové granáty až na vzdálenost 47 km zapojit do bojů. Prvním cílem obřího děla se 6. června 1942 ráno stala sovětská pobřežní baterie. Hned úvodní rána mířila do černého a k nebi se po úspěšném zásahu vznesl sloup kouře. Další výstřely již ale netrefily a nepřátelské kanony stejně jako pevnost Maxim Gorkij I, na kterou Němci přenesli palbu, zůstaly dalších větších škod ušetřeny.

Předchozí část: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu (2)

Dora se zlobí

Granáty dopadaly i 300 m od svého cíle. Odpoledne Němci stříleli na pevnost Stalin, která sice při jednom zásahu utrpěla poměrně velké škody, ale úplně zničit se ji nepodařilo. Podobně smíšených výsledků dosáhla Dora dalšího dne dopoledne, kdy vyslala sedm granátů na pevnost Molotov. Sedmého června odpoledne si němečtí dělostřelci připsali největší úspěch, když trefili nejlépe chráněný objekt celého pevnostního komplexu. Jednalo se o velké muniční skladiště vybudované pod hladinou moře, jehož existenci zjistil německý průzkum. 

Poslední z devíti vypálených průbojných granátů pronikl několika metry vody a 30 metry skály, aby vybuchl uvnitř skladiště a přivodil jeho totální destrukci. Sověti přišli o velké množství munice a sekundární exploze trvaly ještě několik hodin. Tento zásah přivodil nepříteli těžké ztráty a také se velmi negativně podepsal na jeho morálce. O dalších pět dní později se Dora dočkala dalšího nasazení, když vypálila pět granátů na pevnost Sibiř, kterou blízké výbuchy oslabily a umožnily následnou úspěšnou pěchotní zteč. Obdobná situace pak nastala ještě 17. června, tentokrát u pevnosti Maxim Gorkij II.

Hněv severských bohů 

Další těžkou zbraní, s jejíž pomocí chtěli Němci ničit sevastopolské pevnosti, byl takzvaný Karl-Gerät 040 (Zařízení Karel 040). Jednalo se o těžký samohybný minomet ráže 600 mm, který vznikl v pouhých sedmi exemplářích. V rámci praporu těžkého dělostřelectva 833 se tři z nich dočkaly nasazení na Krymu, přičemž u dvou zbraní jsou známé i jejich přezdívky – Thor a Odin. Na rozdíl od obrovské Dory šlo tyto severské bohy mnohem lépe schovat před slídivými zraky sovětských průzkumníků.

Těžké minomety zahájily palbu 2. června 1942 se zbytkem dělostřelectva a za následujících 11 dní spotřebovaly téměř všechnu přidělenou munici. Velká část německé palby směřovala na pevnost Maxim Gorkij I, kde způsobila těžké škody tamějšímu dělostřelectvu a velitelství umístěnému v týlu. Železobetonové opevnění však poškodila jen lehce. Na konci června pak zásobovací loď přivezla další zásobu granátů, takže mohl Thor i Odin pokračovat ve svém smrtonosném díle. Těžké minomety vypálily několik set střel, ale jejich nasazení zanikalo v rámci celé palebné přípravy, kterou Němci pojali doopravdy velkoryse. Před závěrečnou ofenzivou použili desetitisíce dělostřeleckých granátů a těžké kanony představovaly jen malou, byť důležitou část celkové mozaiky.

Opona se otevírá 

Celkově vyslala 11. armáda mezi 2. a 6. červnem na sovětské pozice munici o hmotnosti 2 449 t, přičemž použila necelou desetinu své munice. V rámci divizních jednotek šlo o 19 750 granátů ráže 105 mm, 5 300 granátů kalibru 150 mm. S dalšími 9 500 výstřely se přidaly zbraně nižších ráží a minomety. Jednotlivé sbory měly přidělené i prapory nebelwerferů, ale ty se prozatím do akce nezapojily a šetřily munici na samotný útok. I z toho důvodu byl účinek dělostřelecké přípravy v různých úsecích rozdílný.

Sověti utrpěli těžké škody na materiálu a řada pevností byla vyřazena z boje, lidské ztráty však zůstaly relativně nízké. Například jedna rota námořní pěchoty sice odepsala 16 ze 78 mužů, ale jeden střelecký pluk hlásil za celou pětidenní palbu jen 12 mrtvých a 20 zraněných. Sověti tušili, že po pěti dnech dělostřelecké přípravy přijde velký pozemní útok, takže se jej pokusili již v zárodku narušit. Šestého června ve 23.00 spustili v severní části sevastopolského perimetru rušivou palbu na předpokládaná shromaždiště německých jednotek.

Ještě před nimi ale měli mít naposledy hlavní roli dělostřelci. Dne 7. června ve 3.15 zahájila 11. armáda po celé délce fronty masivní přípravu, která tentokrát již nebyla tak striktně zaměřena na jednotlivé cíle jako v předcházejících dnech. K plošné palbě opět přispěly i zbraně Thor a Odin a tentokrát i prapory raketometů Nebelwerfer. Tentokrát již obsluhy nedělaly přestávky potřebné k ověření účinků a pálily vytrvale celou hodinu, aby obránce pokud možno ochromily. 

Konečně vítězství 

Útočící jednotky se hned 7. června zakously do hlavního obranného pásma, na což čekali dělostřelci, a ještě vystupňovali svou palbu. V dalších několika dnech probíhala opotřebovací bitva, která sice stála Němce obrovské množství munice, ale na rozdíl od protivníka ji mohli doplnit. Při opakovaných útocích se uplatnily obzvlášť baterie nebelwerferů, jež potlačovaly sovětskou obranu v okamžiku těsně před ztečí.

TIP: Houfnice Hummel: Těžká váha mezi samohybnými děly

Dělostřelci dostali zásadní úkol také 13. června, kdy palbou těžkých zbraní podpořili dobytí pevnosti Stalin. O čtyři dny později dosáhli Němci v severním sektoru průlomu a mohli své baterie přisunout blíž k přístavu, který následně zasypali granáty a minami. O výsledku celé bitvy rozhodl 29. červen, kdy se část útočníků přeplavila přes zátoku Severnaja a vpadla Sovětům do zad.

Prvního července vstoupili vojáci Osy do města a o tři dny později utichl organizovaný odpor. Wehrmacht dobyl jednu z nejmohutnějších pevností na světě. Velkou zásluhu na tom mělo dělostřelectvo, jež v závěrečné fázi bitvy (2. června–4. července 1942) poslalo na nepřátelské pozice 46 486 t munice včetně 410 000 granátů ráže 105 mm, 100 000 projektilů kalibru 150 mm a 32 000 raket. 

Bakterie jsou sice obvykle pouhým okem neviditelné a oproti jiným organismům jednoduché, dovedou ale celou řadu podivuhodných věcí. Ve svojí DNA mají geny, které jim umožňují vyrábět nebo naopak rozkládat a zužitkovat rozmanité produkty. A vědci nedávno zjistili, že bakterie vlastně mají ještě větší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Tým amerických badatelů zjistil, že bakterie streptomycety, které nám například poskytly antibiotika streptomycin nebo chloramfenikol, mají v DNA řadu velkých genů, které normálně nepoužívají. Tyhle geny jsou vypnuté a navenek se nijak neprojevují. Stačí je ale zapnout a bakterie mohou vyrábět doposud neviděné produkty.

TIP: Vědci vylepšili 60 let staré antibiotikum pro boj s rezistentními bakteriemi

Nebylo to úplně snadné, ale vědcům se nakonec podařilo obelstít molekulární mechanismy bakterií, které udržují dotyčné geny vypnuté, a geny zapnout. Tímto způsobem bychom mohli z bakteriální DNA získat recepty na doposud neznámá antibiotika nebo i další zajímavé produkty.

Jihokorejská „věznice“ Prison Inside Me (Vězení uvnitř mne) slouží jako detox od vražedného pracovního tempa a hyperkonkurenčního prostředí asijské země. Za 2 tisíce korun na den je zde možné prožít život podobný tomu za zdmi opravdové věznice.

Národ workoholiků 

Při nástupu zdejší klienti odevzdají veškeré své osobní věci – na oplátku nafasují modrou vězeňskou uniformu, čajový servis, zápisník a potřeby na psaní. Spí se na podlaze a zakázané jsou mobilní telefony i mluvení se spoluvězni. Na celách o výměře 6 metrů čtverečních je k dispozici toaleta, naopak zde chybí hodiny a také zrcadlo. Drsné podmínky a přísný režim ale zdaleka není tím, co by klienty odrazovalo – během svého osmiletého provozu věznice přivítala ve svých zdech okolo 2 tisíc klientů.

TIP: Pohřeb nanečisto: Morbidní rituál má Jihokorejcům připomenout hodnotu života

Jižní Korea patří mezi země s nejdelší pracovní dobou. V roce 2017 Jihokorejci strávili v práci v průměru 2 069 hodin. Více času stráví v práci jen Mexičané (2 225 hodin) a obyvatelé Kostariky (2 221 hodin). Průměr zemí OECD je přitom 1 764 hodin. Loni v létě proto vláda rozhodla o zkrácení pracovního týdne z 68 hodin na 52. Změnu nijak nadšeně nevítají zaměstnavatelé ale překvapivě ani zaměstnanci. Jihokorejce zdá se práce prostě baví. Jak bude nové nařízení fungovat a jestli se opravdu politikům podaří změnit morálku lidí, ukáže ale až čas.

Železný a zlatý Přemysl Otakar II. vešel do národního povědomí především svým bojem proti Rudolfovi Habsburskému. Méně už se ví, že se také celý život střetal s uherskými vládci, a to s mocným Belou IV. a jeho temperamentním synem Štěpánem. Jedním ze sporných bodů dlouhé pře se stalo i Štýrsko, kam po polovině 13. století vpadly divoké uherské hordy. Tamní šlechta proto využila politické konstelace a požádala Otakara o pomoc. Král ji pod svá ochranná křídla přijal s vysloveným nadšením a jeho oddíly pak do země vstoupily bez nejmenších problémů. Další kolo dlouhého zápasu bylo na spadnutí.

Kdo bude brodit?

Toto konkrétní měření sil se mělo odehrát u Kressenbrunnu, a to v těsné blízkosti řeky Moravy. Kroniky sugestivně popisují, že se zde vojska ukázněně shromáždila, ale každé stanulo na jiném břehu. Jedna armáda si pak zlobně měřila druhou, ale do útoku se nikomu nechtělo. Bylo totiž jasné, že ten, kdo úder zahájí, bude muset brodit. To znamenalo citelnou nevýhodu.

Jenže někdo to nakonec udělat musel, došlo proto k „gentlemanské dohodě“, že české vojsko nechá Uhry v klidu přejít a bojovat se začne o poledni druhého dne. To možná zní hodně zvláštně, ale středověké bitvy byly často aranžovány téměř jako jakési poloturnaje. Právě zmiňovanou dohodou však shoda jednotlivých pramenů končí.

Češi vítězí

Podle „naší“ verze laskaví Češi uvěřili věrolomným Uhrům. Někteří se rozjeli po okolních vesnicích spížovat a jiní polevili v ostražitosti a nechali se ukolébat zdánlivým klidem. Toho však nepřátelé zrádně využili. Kumánské oddíly, které vedl princ Štěpán, hned z brodění přešly do útoku a napadly zahálející vojsko. Těžce však narazily. Železní páni pod vedením Jaroše z Poděhus se rychle vzpamatovali a s písní Hospodine, pomiluj ny na rtech slavně zvítězili.

Podle druhého pokračovatele Kosmova to snad ani jinak dopadnout nemohlo: „Neboť mnozí vypravují, že prý několik mužů, kteří byli postaveni na stráž vojska vzadu, vidělo na počátku bitvy jakéhosi ptáka, podobného v obrysech orlu, ale barvy nad sníh bělejší, se zlatou hlavou a krkem, jak nerozlučně sledoval praporec svatého Václava (…). A zdálo se jim, jako by stále rostl, až pokryl celé vojsko křesťanské, táhnoucí do bitvy, svým tělem a perutěmi. A téhož dne rytíř Jan, syn Svojslavův, (…) viděl u vytržení sebe, jak stojí na bojišti se svým vojskem. Pozoroval (...) slavné patrony české, ani kráčejí na jedno světlé pole (...).“ 

TIP: Těžké dětství Václava II.: Co se dělo po Moravském poli

Jenže existuje i druhá verze. Čeští ďáblové prý sprostě zneužili nevýhody aktuálně oslabeného vojska a zaútočili. Snad tím chtěl Přemysl kompenzovat, že je početní převaha na straně nepřítele. Není tedy divu, že hanebně zrazení Uhři pak bitvu prohráli. Boží mlýny však melou, a tak se právě nedaleko Kressenbrunnu o sedmnáct let později odehrála další bitva. Jejím dějištěm se stalo pole poblíž Suchých Krut, ale do naší historie vstoupila jako bitva na Moravském poli.