Stojím na železném mostě ve Špindlerově Mlýně a pozoruji, jak v korytě Labe poskakuje z kamene na kámen hnědobílý zavalitý pták. Občas zmizí pod hladinou, nad níž se převalují cáry mrazivého oparu. Opeřenci ale nevadí ani sníh, ani mráz. Všimne si ho i poblíž stojící malé děvčátko a s údivem křičí: „Dívej mami, malej tučňák!“

Tučňák, nebo kos?

Skorec vodní (Cinclus cinclus) je naprosto nevšední pták, kterého jste možná i vy zcela všedně přehlédli. Je velký asi jako špaček, má však o něco zavalitější tělo, kratší ocásek i křídla. Na první pohled se to možná nezdá, ale skorec patří do řádu pěvců. Navíc je to velmi neobyčejný příslušník této ptačí skupiny. Za letu a v korunách stromů působí až nemotorným dojmem; pusťte ho ale k vodě a neobratnost je tatam.

Kaštanově hnědé zbarvení celého těla je poměrně nenápadné a ostře kontrastuje se smetanově bílou náprsenkou, která opravdu vzdáleně evokuje představu miniaturního tučňáka. A stejně jako pro tohoto vzdáleného ptačího příbuzného, je i pro skorce voda domovským prostředím. Křídla jsou mu dokonalými vesly, ocásek kormidlem. V mnoha svých vlastnostech a adaptacích na prostředí, jež se rozhodl obývat, je nedostižný.

Zpívající potápěč

Ještě v polovině února svírá zima celý kraj v ledových kleštích. Den se sice prodloužil, ale sluníčku stále chybí jarní síla. I do podkrkonošských údolí svítí slunce každý den o něco déle, ale teplo paprsků na sveřepý mráz zatím nestačí. Řeka je napůl zamrzlá. Do ševelení ledem pokrytého toku se znenadání vmísí ostré, mlaskavé „cit, cit“. Nad mlýnským náhonem profrčí přímočarým letem zavalité, trochu neohrabané torpédo. Usedne na okraj ledu hned u čeřící se hladiny, a přestože je dobrých deset stupňů pod nulou, bleskurychle se ponoří pod vodu.

Když se opět objeví na vzduchu, otřepe z peří zbylé kapičky, teď už možná kousky ledu, a začne zpívat svoji jednoduchou písničku. Za chvíli opět zmizí pod ledem. Nutno podotknout, že žádný slavík to není. Určitě je mnohem lepší plavec, než pěvec. Snad aby kompenzovali tento handicap, umí v rodině skorců zpívat nejen samci, ale také samice.

Plavání i běh po dně

Skorec je výjimečný hned v několika směrech. Především je úzkým potravním specialistou, s čímž souvisí i jeho nezvyklá potápěčská náruživost. Potápění je pro tohoto opeřence naprosto nezbytné, protože jeho potrava je ukrytá v písku na dně bystřin a potůčků, pod kameny a kořeny rostlin. Právě tam středně velký ptáček hledá nejrůznější larvy hmyzu a dalších bezobratlých živočichů.

Skorec dokáže jak plavat po hladině a „vyhlížet“ kořist na dně, tak vklouznout pod vodu a vpravdě „běhat“ po dně, kde obrací kamínek po kamínku. Nevadí mu ani velmi nízká teplota vody, ani dravý proud horských bystřin. Jeho robustní tělo odolá vodnímu proudu a ostrými silnými drápky se přichytí i na velmi kluzkém povrchu. Peří jej pak dokonale chrání před chladem i ve vodním živlu. Skorec o něj také jaksepatří pečuje. Každou chvíli pilně promazává své opeření tukovým výměškem z tzv. kostrční žlázy, takže peří je po vynoření naprosto suché. Podobně jako u kachen a jiných vodních ptáků.

Extrémní otužilec

Skorec je po celý život věrný místu svého vylíhnutí. Téměř se od něj nevzdaluje. Také nově utvořený pár, který jednou na nějakém místě zahnízdí, se na něj často po dobu několika let znovu a znovu vrací. Jak dokázalo kroužkování skorců, při smrti jednoho člena páru si zbylý partner v mnoha případech přivede nového druha opět na staré hnízdiště.

Je potřeba zdůraznit, že skorec je nejen neuvěřitelně zručný potápěč, ale také velmi otužilý tvor. Je pravda, že v zimě se většinou pohybuje ve vyšších nadmořských polohách a k sestoupení do nižších partií jej může donutit mráz. Nikoli však proto, že by mu byla zima. Důvodem je hlad. Když totiž zamrznou tekoucí vody, led skorcům zatarasí cestu k potravě. Z kontinentálních oblastí Ruska jsou popsány případy, kdy skorci i při minus čtyřiceti stupních zimu hravě přečkávali. Jedinou podmínkou byla tak rychle tekoucí voda, která ani v tak extrémním mraze zcela nezamrzla.

Nejdřív voda, až později vzduch

I v péči o rodinu je skorec poněkud extravagantní – jeho potomstvo se líhne v hotové rezidenci, na jejíž stavbě se podílí oba partneři. Hnízdo je mohutná stavba spletená téměř výhradně z mechu a vystlaná suchým, v našich podmínkách obvykle bukovým listím. Zelený palác je umístěn v těsné blízkosti vody – na skalním ostrohu, na zídce hráze, vodního náhonu nebo mostu. Nezřídka je hnízdo schováno za padající clonou vodopádu!

TIP: Vydra říční: Obávaný predátor a nejlepší rybář českých vod

Smetanově zbarvená vajíčka, kterých je obvykle 4–5, zahřívá výhradně samice, ale také role samečka je velmi zodpovědná. Samička by z hnízda nejen nemohla vidět, ale kvůli hučení vody ani slyšet případného vetřelce. Proto partner varuje svoji družku před případným nebezpečím. Doprovází samičku i jako tělesná stráž, když si chce protáhnout křídla a posbírat na dně potoka něco k snědku. Mladí skorci se vylíhnou za 16–17 dní. Za další tři týdny intenzivního krmení rodiči pak opouštějí hnízdo. Umí dřív plavat a potápět se, než létat, ale musí se to naučit rychle a dobře. Ještě v době krmení mláďat z prvního hnízdění se totiž samička podruhé páří a snese vajíčka pro druhé hnízdění. O již vyvedená mláďata zaměstnaní rodiče rychle ztratí zájem.

Dnes je opět mnoho míst, kde lze obdivovat skorcovy výjimečné vlastnosti a eleganci křišťálových kapek třpytících se na jeho tmavém peří. Čistota vod, nezbytná k jeho životu, se zlepšila. Je jenom dobře, že tento ptačí druh se dokázal přizpůsobit a naučil se v pozměněné krajině žít spolu s námi.

Zatímco v Evropě v předvečer druhé světové války vrcholily politické nepokoje, na druhém konci světa se odehrálo prazvláštní setkání, jehož přesný účel dodnes halí tajemství. V posvátném městě Lhasa tehdy vedle sebe usedli tibetští lámové a členové německé expedice, oficiálně vydávané za vědeckou. Všichni badatelé však byli ve skutečnosti příslušníky SS a výprava na „střechu světa“ se konala pod záštitou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Dodnes nevyjasněná otázka zní, proč k ní došlo. 

Tibet se otevírá 

O tom, že expedice proběhla úspěšně, svědčí i fakt, že jejího vedoucího Ernsta Schäfera přivítal v srpnu 1939 doma samotný Himmler. Následující zprávy ovšem zanikly ve víru propukající války, a mnohé další podrobnosti tak vypluly na povrch až v 50. letech minulého století. 

Podle záznamů a zápisků jednotlivých členů se výprava vrátila se skutečně bohatým úlovkem. Do Německa přivezla především nebývale rozsáhlou sbírku víc než sedmi tisíc vzorků semen obilovin či divokých květin, jež dnes spočívají v Leibnizově institutu genetiky rostlin v Gaterslebenu. Kromě flóry ovšem badatelé dopravili do vlasti také řadu „vzorků“ zvířat, zejména ptáků, čímž mimo jiné porušili přísný zákaz Tibeťanů usmrcovat na jejich území cokoliv živého. Dál se jim podařilo získat velkou kolekci dřevěných masek, starožitného nábytku a v neposlední řadě 17,5 km filmových záběrů zachycujících běžný život v Tibetu i tamní slavnostní rituály. 

Němci také projevili nebývalý zájem o starodávné a posvátné tibetské texty. Jak informuje zpráva uveřejněná 21. července 1939 v novinách Der Neue Tag: „S pomocí regenta Lhasy získal dr. Schäfer i tzv. Kandžur – bohatou, ve 108 svazcích zpracovanou sbírku posvátných tibetských spisů. Její převezení si vyžádalo použití devíti jaků.“ Náklad pak obsahoval ještě jednu cennou a pozoruhodnou zásilku: dopis hlavy Tibetu, respektive regenta tehdy ještě nezletilého 14. dalajlámy, určený pro „Jeho Excelenci, pana Hitlera“. 

V dopise Hitlerovi uznává dalajlámův regent německé úsilí o vytvoření trvalé říše míru na základě rasových rozdílů. Ujišťuje vůdce, že Tibet jeho cíl sdílí, a neexistují prý překážky pro mírové vztahy mezi oběma zeměmi. Nutno dodat, že Tibeťané neměli žádnou představu o skutečných strategiích rasové politiky nacistů. „Mám to potěšení Vám sdělit, že doktor Schäfer a jeho strana, kteří jsou prvními Němci, již navštívili Tibet, byli přijati bez jakýchkoliv námitek a po příjezdu jim byla poskytnuta veškerá potřebná pomoc. Dále toužím udělat cokoliv, co pomůže zlepšit přátelské vztahy mezi oběma národy […].“

Kořeny árijské rasy 

Otázku, proč se zmíněný dokument nikdy nedostal k adresátovi a nyní se nachází v Bavorské státní knihovně, dodnes halí tajemství, stejně jako účel celé expedice. Proč Němci těsně před vypuknutím války zaplatili značnou sumu za výpravu do vzdáleného Tibetu? Co v tak nehostinné a vzdálené zemi hledali? Vysvětlení se nabízí celá řada: Podle nejrozšířenější teorie nařídil tehdy Himmler německým vědcům, aby v Tibetu pátrali po kořenech árijské rasy. 

Nacisté si prastaré posvátné symboly vypůjčovali již dlouho před zmíněnou výpravou. Například svastika, hákový kříž, se coby symbol štěstí a dobrého života používala v Asii nejméně sedm tisíciletí předtím, než z ní Adolf Hitler udělal v roce 1920 ikonu nacistického hnutí. Koneckonců, i slovo „árijský“ pochází ze sanskrtu, kde „arya“ znamená „vznešený, ušlechtilý“. Védy, nejstarší hinduistické texty, tak označují národ ze Střední Asie, který si někdy v letech 2000 až 1500 př. n. l. podmanil mnohé oblasti Indie a Evropy a jejž někteří badatelé ztotožňují s etnicko-lingvistickou skupinou Indoevropanů. 

Příbuzní na střeše světa 

Každopádně v rukou německých okultistů a pseudovědců konce 19. století prošla popsaná teorie hrozivě antisemitskou a xenofobní proměnou. Metamorfovala ve zvrácený mýtus o árijcích – severské a později výlučně německé nadřazené rase, oprávněné k vymýcení těch „podřadnějších“ a k ovládnutí světa.

Tentýž názor převzala i okultní společnost Thule, kterou v roce 1918 založil baron Rudolf von Sebottendorf a jež později sehrála v nacistickém hnutí zásadní roli. Kromě teorie o všeprostupující kosmické energii a studia run propagovala mýtus o ostrově Thule, ležícím kdesi daleko na mrazivém severovýchodě. Kdysi prý býval domovem prastaré rasy původních árijců, jeho obyvatelé však museli utéct před velkou katastrofou a najít si nové působiště. A to se údajně nacházelo právě v Tibetu, přesněji v tamních tajných podzemních tunelech. V jejich útrobách měli potomci dávných předků čekat, až se s nimi jednou spojí jejich nejbližší příbuzní – němečtí árijci, jimž poté předají některé ze svých magických schopností, a uvolní jim tak pole pro „spravedlivé“ ovládnutí světa. 

O významu společnosti Thule svědčí rovněž fakt, že k jejím členům patřili nacističtí pohlaváři jako Hitlerův zástupce Rudolf Hess, zmíněný Heinrich Himmler a téměř jistě i vůdce sám. Nejvřeleji však její myšlenky přijal právě Himmler, kterého neodolatelně vábilo vše okultní a mystické. Dokonce sám sebe považoval za reinkarnaci germánského krále z 10. století a nechával se ovlivňovat samozvaným guru Karlem Mariou Wiligutem. Tento bývalý důstojník mimo jiné tvrdil, že se historie Germánů začala psát již 78 tisíc let před naším letopočtem a že za jejich stávající „úpadek“ může církev, Židé a svobodní zednáři. 

Pod taktovkou zoologa 

Himmler se rozhodl za každou cenu prosadit expedici do Tibetu, jež přinese nezpochybnitelný důkaz o starobylém původu árijské rasy – mnozí jiní vysoce postavení nacisté však jeho zapálení pro věc nesdíleli. Určité znepokojení vyjádřil i nejvyšší představitel nacistického Německa. „Himmler chce poslat expedici do Tibetu, aby hledal staré rukopisy dávných árijců. Ten muž je jako malá školačka. Jaká je kultura ve starém džbánku, ptám se?“ prohlásil prý Hitler. 

Navzdory jeho pochybám se však pětičlenná skupina vydala na jaře 1938 na cestu. Tvořil ji antropolog a etnolog Bruno Beger, geofyzik Karl Wienert, technik Edmund Geer a fotograf Ernst Krause. Nejvýznamnější osobností a vedoucím mise se pak stal respektovaný zoolog a botanik Ernst Schäfer. Bylo mu sice pouhých 28 let, přesto pro něj Tibet nepředstavoval neznámý cíl. 

Syn obchodního ředitele z Kolína nad Rýnem se tam poprvé dostal v roce 1931, s výpravou vedenou americkým milionářem Brookem Dolanem II. Doma pak ještě coby student ornitologie vydal rozsáhlý cestopis, který jeho dobrodružství v daleké divočině shrnoval a získal si značnou popularitu. V letech 1934–1935 podnikl Schäfer na „střechu světa“ další, neméně úspěšnou expedici – už jako člen jednotek SS, do jejichž řad vstoupil v roce 1933. Na post vedoucího výpravy si ho vybral sám Himmler a mladý muž výzvu přijal, což později nazval „největší chybou“. Badatelé se ovšem shodují, že se jednalo o promyšlený krok oportunisty s obrovskou touhou po uznání.

První komplikace

Království tibetského dalajlámy se západnímu světu částečně „otevřelo“ teprve v roce 1903, kdy zemi napadli Britové s třemi tisíci mužů. Díky kulometům sice nad místními obránci s oštěpy rychle získali převahu, oblast však nadále zůstala autonomní a odmítala pokrok i vstup cizinců na své území. Před vědci se tak ukrývala neprobádaná pokladnice poznatků.

Německou výpravu zahájenou v dubnu 1938 zkomplikovala už na počátku nevyžádaná reklama, které se jí dostalo v tisku. Britský velvyslanec v Berlíně totiž nechal v novinách otisknout zprávu, že „… je rozsáhlá expedice zaštiťována Himmlerem a bude probíhat výhradně na principech SS“, což ovšem nebylo míněno jako lichotka. Nacistické symboly na helmách Britům stačily, aby „Vikingům vědy“ neschválili vstup na území Britské Indie, a tím jim narušili plánovanou trasu. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Díky diplomatickým schopnostem Schäfera se Němcům nakonec podařilo získat částečné vízum, a v červnu 1938 se tak se svými vozíky taženými koňmi ocitli v Dardžilingu v Západním Bengálsku. Kvůli nepřízni počasí však karavana musela zastavit na úpatí himálajských vrcholků u průsmyku Kongka Pass, který se tradičně považoval za hranici mezi Ladákem a Tibetem. Právě tam Němce navštívil tibetský úředník, s nímž poté vyjednali povolení pro vstup do Lhasy. Dostali ovšem podmínku: Nesměli si s sebou vzít žádné vědecké vybavení a měli zakázáno ve městě a okolí „zabíjet ptáky i savce“. Dvaadvacátého prosince téhož roku germánští badatelé konečně vstoupili na zakázané území.

Jak probíhalo pochybné setkání svastiků? Závěrečná část vychází v neděli 27. ledna.

Oddíly zvláštního určení mají v Iráku dlouhou tradici. Již v polovině 50. let minulého století plukovník Chalíl Jásim Al-Dabbagh založil první speciální jednotky, jejichž příslušníky přijímal podle schopností a bez ohledu na to, zda šlo o sunnity, šíity nebo členy dalších náboženských skupin. Vláda jeho muže nasazovala jak při vnitrostátních misích, tak v zahraničí. 

Na zelené louce 

Poté, co koalice v čele s USA svrhla v roce 2003 režim Saddáma Husajna, byly elitní oddíly neprozřetelně rozpuštěny. Záhy se ukázalo, že šlo o chybu, neboť se okamžitě začaly množit útoky povstalců na koaliční vojáky i spolupracující civilisty. Současná Zlatá divize tak musela být vybudována od nuly, přičemž většinu rekrutů tvořili šíitští Arabové a Kurdové doplnění o sunnity. Američané poskytli pečlivě vybraným mužům výcvik a zároveň je vyzbrojili. Po společném cvičení s jordánskými speciálními oddíly a americkými Zelenými barety získaly ISOF koncem roku 2005 operační status.

Zahrnovaly však pouze 1 440 mužů sloužících ve dvou bojových a dvou podpůrných praporech, navíc úroveň jejich schopností odpovídala spíš průměrnému pěšímu praporu US Army. Až během následujících let kvantita i kvalita narostly a v březnu 2008 tvořila jádro ISOF elitní brigáda složená z protiteroristického praporu, tří praporů commandos, podpůrného batalionu a průzkumných útvarů. Do obecnějšího povědomí ISOF pronikly v dubnu 2010, kdy s americkou podporou podnikly noční úder na úkryt teroristů u Tikrítu. Iráčané obklíčili objekt a vyzvali nepřítele ke kapitulaci, načež zabarikádovaní ozbrojenci zahájili palbu. V následném útoku speciálové obsadili budovu, zabili dva lídry radikálů a zajali šestnáct mužů. 

Americká škola 

Dnes ISOF, které podléhají protiteroristické službě zřízené ministerstvem obrany, zahrnují tři brigády. První má základnu v Bagdádu a sestává z 1., 2. a 5. bojového praporu, podpůrného praporu a školicího střediska. Právě této jednotce se už dříve pro výjimečně dobré výsledky přezdívalo Zlatá brigáda a v současnosti převládá označení Zlatá divize. To 2. brigáda zahrnuje čtyři prapory commandos, přičemž u každého Iráčané zřídili i zpravodajskou sekci, která shromažďuje a vyhodnocuje informace o teroristických sítích v daném regionu.

Konečně 3. brigáda vznikla na jaře 2013 v Basře coby odezva na nárůst počtu povstaleckých útoků v zemi. Dle západních odhadů měly ISOF v polovině roku 2016 ve zbrani 18 000 mužů, kteří od amerických instruktorů dostali stejný výcvik i výzbroj, jakými disponují nejlepší speciální jednotky USA. Především nejelitnější Zlatá divize urazila od roku 2003 dlouhou cestu a její vojáci prošli tvrdým tréninkem přímo na území Spojených států amerických.

Kvality jednotky drasticky prověřily střety s ozbrojenci takzvaného Islámského státu, kteří v letech 2014–2015 ovládli řadu sídel na iráckém území. Do historie se sice výrazně zapsala až během bojů o druhé největší irácké město Mosul na podzim 2016, nicméně už předtím se zapojila do osvobozování Fallúdže či Ramádí. Divize se vždy pohybovala v přední linii a její akce prosluly bleskovým provedením i precizní koordinací. Vojáci zhusta využívali zkušeností amerických poradců a výstupů z nejmodernějších průzkumných prostředků. 

Zajatci? Zbytečná přítěž 

Účinnost zvolených taktik zaskočila i protřelé teroristy, zvláště poté, co se mezi nimi roznesly dvě informace. Islamisté je nejprve považovali za fámy, ovšem záhy se měli na vlastní kůži přesvědčit, že pověsti nelhaly. Za prvé rychlost a drtivost akcí divize souvisela s tím, že její vojáci neměli čas brát zajatce. A protože protivníkem nebyla regulérní armáda, ale opovrhovaní zločinci, „zlatí“ si zpravidla se soudem nedělali těžkou hlavu – rozsudek nahradila kulka nebo nůž. A za druhé mnozí vojáci usilovali o vyvolání hrůzy u protivníka nošením obličejových masek s motivy smrti. Jednak se tím odlišili od Američanů (s nimiž sdílejí výstroj), jednak maskovaní bojovníci už odedávna v nepříteli vzbuzují podvědomý strach.

Bez zajímavosti není ani fakt, že část Zlaté divize nosí do boje černé uniformy, přičemž touto barvou se často prezentují právě džihádisté. Je třeba dodat, že historie jednotky dlouhá léta zdaleka tak slavná nebyla. V počátečním období své existence její členové čelili kritice a podezřením, že slouží osobním zájmům premiéra Núrího Málikího. Ten je měl údajně využívat k likvidaci svých politických oponentů, a proto irácká veřejnost elitní vojáky nenáviděla.

Dokončení: Smrtonoši proti džihádistům: Elitní zlatá divize irácké armády (2)

Teprve poté, co se pustili do křížku s ještě nenáviděnějším Islámským státem a prokázali v něm svou hodnotu, se postoj civilistů změnil. Příznivému veřejnému mínění napomáhá i fakt, že Zlatá divize operuje vždy odděleně od ostatních armádních struktur – řadové irácké divize se totiž u obyvatelstva přes veškerou snahu stále netěší valné pověsti. 

Jak poznat pravý včelí? Musí být úplně čistý, tedy bez jakýchkoli přídavků. Nesmí obsahovat žádné cizí příměsi a v tom je obvykle problém. Zkušenosti ukazují, že med je třetí nejčastěji falšovanou potravinou. Buď se prodává s nesprávným popisem složení či původu anebo bývá ředěný jinou látkou.

V současnosti se kvalita medu ověřuje pomocí pokročilých metod, jako je například kvantitativní polymerázová řetězová reakce (qPCR), spektroskopie nukleární magnetické resonance (NMRS), hmotnostní spektroskopie s kapalinovou chromatografií (LC-MS) nebo blízká infračervená spektroskopie (NIRS), anebo pomocí detailního mikroskopování. Uvedené metody jsou ale drahé nebo v případě práce s mikroskopem velmi časově a psychicky náročné.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Britští vědci proto vyvinuli umělou inteligenci, která při práci s mikroskopem dokáže ověřit kvalitu medu za mnohem kratší dobu, a také mnohem levněji. Naučili ji rozeznávat zrna pylu rostlin, která jsou obsažena v medu na zhruba 2500 snímcích pylových zrn. Podle pylových zrn je pak možné spolehlivě určit, na jakých rostlinách sbíraly včely nektar pro testovaný med. A umělá inteligence to zvládá velice dobře.

Revoluční teleskop Jamese Webba by měl dohlédnout tam, kam se žádný lidský přístroj ještě nepodíval. Tajemství hlubokého vesmíru díky němu budou zase o něco blíž. Pokud tedy nakonec skutečně odletí do vesmíru a zahájí svá pozorování. Vývoj tohoto teleskopu má totiž za sebou dramatickou historii odkladů a děsivého navyšování rozpočtu.

Původně měl dalekohled Jamese Webba stát asi půl miliardy dolarů a ve vesmíru měl být v roce 2007. Nejnovější informace uvádějí start 30. března 2021 a rozpočet ve výši 9,66 miliardy dolarů (asi 219 miliard Kč). Není divu, že se to americkým zákonodárcům příliš nelíbí.

Varování ze Sněmovny reprezentantů

Nejnovější a velmi výrazné varování poslala projektu vesmírné dalekohledu Jamese Webba Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu, kterou teď ovládají demokraté v čele s předsedkyní Nancy Pelosi. Sněmovna schválila balíček zákonů pro vládní agentury postižené Trumpovým odstavením vlády, jehož součástí je i 21,5 miliard dolarů (asi 487 miliard Kč) pro NASA na rok 2019.

TIP: Kolik stojí velké mise? New Horizons stojí jako jeden den armády v Iráku

Schválený rozpočet NASA pro vesmírný dalekohled Jamese Webba sice zahrnuje požadovanou částku 304,6 milionů dolarů (přes 6,9 miliardy Kč), ale doprovází ji nevlídný text a vážné varování, že jakékoliv další problémy s tímto teleskopem by mohly vést ke zrušení celého projektu.

Jedenáctičlenná výprava projektu BEAMISH zaznamenala významný úspěch, když jako první provrtali více než 2 kilometru silnou vrstvu antarktického ledovce v Západní Antarktidě a dostali se až na jeho pevné podloží. Vědci a inženýři k vrtání používali horkou vodu a účelem jejich snažení bylo sehnat data, s jejichž pomocí by lépe porozuměli, jak Antarktida reaguje na změny klimatu.

Tým BEAMISH pracoval v oblasti významného antarktického ledového proudu Rutford, kde strávili posledních 12 týdnů v mrazivých teplotách, které dosahovaly až mínus 30 stupňů Celsia. V úterý 8. ledna se jim konečně podařilo prorazit vrtem skrz led a dostali se na pevné podloží, které se nacházelo v hloubce 2 152 metrů pod povrchem. 

TIP: Vědci v Antarktidě se provrtali k nejstaršímu ledu: Je starý 2,7 milionu let

Provrtat ledový příkrov v Antarktidě nebylo nic snadného. Svědčí o tom i skutečnost, že se projekt BEAMISH plánoval 20 let, a že když se tým projektu poprvé pokusil provrtat ledovec v roce 2004, pokus skončil neúspěchem. Výzkum ale zdaleka nekončí a vědci budou na pláních Antarktidy pracovat až do půlky února.

Člověk je mistrem světa ve spolupráci. Dokážeme být nezištní i vůči lidem, které vůbec neznáme a nemůžeme předpokládat, že se od nich na oplátku dočkáme nějakého vděku. Názorným příkladem je bezplatné dárcovství krve, kde dárce příjemci zcela anonymně zachraňuje zdraví či život. Vědci se dlouho domnívali, že se tato forma nezištné spolupráce vyvinula jen u člověka v souvislosti s vývojem lidské řeči a obecně platných společenských norem. Nejnovější výzkumy ale podobné projevy chování odhalily i u šimpanzů bonobo (Pan paniscus).

Cizinec bližší než našinec?

Šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) v rámci své tlupy spolupracují a nezištně si pomáhají. Vůči příslušníkům cizích tlup se ale většinou chovají nepřátelsky. Z přírody jsou známy i případy, kdy konflikty mezi dvěma šimpanzími tlupami přerostly ve válku, jež skončila až vybitím samců poražené skupiny.

Bonobové jsou ve „společenských vztazích“ úplně jiní. V jejich tlupách nedochází k tolika konfliktům a také rozbroje mezi různými skupinami jsou u nich výrazně vzácnější a mají mnohem mírnější průběh. Vědci například pozorovali samice bonobů ze dvou různých tlup, které se společně po několik dní toulaly přírodou a nedocházelo mezi nimi k žádným zjevným sporům. Neznesvářily se, ani když se živily ovocem na jednom a témže stromě.

Pokusy, které provedl americký primatolog Brian Hare z Duke University, dokonce naznačovaly, že by bonobové mohli být k cizákům tolerantnější než k příslušníkům vlastní tlupy. To bylo opravdu nečekané zjištění. Lidé jsou sice ochotni ke spolupráci s lidmi, které neznají, ale pokud si mohou vybrat, jednoznačně upřednostní známé před neznámými.

Klidně i proti přesile

Brian Hare ověřil ochotu bonobů ke spolupráci s cizáky na experimentech provedených v útulku Lola Ya v konžské Kinshase. Zapojil do nich patnáct tamějších bonobů. Tito lidoopi se narodili v přírodě a do útulku se dostali jako osiřelá mláďata poté, co jim pytláci zabili matku.

V jednom experimentu dostal bonobo potravu a měl pak na vybranou, zda ke svému „prostřenému stolu“ pustí zvednutím padacích dveří cizího bonoba nebo bonoba, kterého dobře zná. Devět bonobů z patnácti dávalo v této situaci opakovaně přednost cizinci. Jen dva upřednostňovali svého známého. Zbývající čtyři nedělali mezi známými a neznámými žádný rozdíl. Někteří bonobové dokonce byli ochotni pustit k sobě dva cizí šimpanze, kteří se vzájemně znali, a vystavit se tak jejich přesile.

Kontakt jako platidlo

V dalších experimentech se Brian Hare snažil dopídit motivu, který bonoby k tak nezvyklému chování ponouká. Jeden pokus postavili vědci tak, aby bonobo mohl pustit jiného bonoba k potravě, k níž sám nemá přístup. Oba se ale přitom mohli dostat do přímého kontaktu. V této situaci byli zkoumaní šimpanzi v devadesáti procentech případů ochotní dopřát druhému bonobovi potravu, z níž sami nemohli ani ochutnat. Zdálo se, že hlavní odměnou jim je sociální kontakt. Zvláště rádi si užívali vzájemného tření pohlavními orgány.

Další experiment ukázal význam přímého kontaktu mezi zvířaty ještě názorněji. Bonobo měl k dispozici potravu a k té mohl přizvat jiného bonoba. Přizvaný mohl hostiteli z jeho porce ujíst, ale oběma zvířatům bylo zabráněno v přímém kontaktu. V této situaci bonobové ke své porci potravy nikoho nepouštěli. Potvrdilo se, že přímý kontakt je onou vysoce ceněnou devizou, pro kterou jsou bonobové ochotni utrhnout si od úst.

Válčíme jako šimpanzi, dělíme se jako bonobové

„Je to jedna z nejbláznivějších věcí, které jsme o bonobech za desetiletí výzkumu zjistili,“ komentuje Hare výsledky publikované ve vědeckém časopise PLOS ONE. „A je to další příklad odlišnosti mezi šimpanzi bonoby a šimpanzi učenlivými. S šimpanzi učenlivými bychom takové pokusy vůbec nemohli podnikat, protože ti by po cizím šimpanzovi hned šli.“

Bonobové se zajímají nejen o své známé, ale lhostejní jim nejsou ani zcela neznámí příslušníci jejich druhu. Zájem bonobů však není tak úplně nezištný. Musí mít vyhlídku na nějaký osobní zisk – nejlépe ve formě společenského kontaktu. V tom se lidská spolupráce od spolupráce mezi bonoby liší. Lidé jsou schopni pomoci druhým, i když sami zůstanou v anonymitě. Při neanonymní pomoci jsme ale výrazně štědřejší. V tom se bonobům naopak podobáme.

TIP: Šimpanzí krádeže bez výčitek: Jak se vyvinul smysl pro spravedlnost?

Výzkum Briana Harea ukázal, že pokud máme pochopit vývoj současného člověka, nestačí nám studovat jen šimpanze učenlivé. Lidé jsou s to vést války podobně jako šimpanzi učenliví, ale na druhé straně dokážou pomáhat neznámým příslušníkům vlastního druhu stejně jako šimpanzi bonobové.

Jak je možné takto ukrást výkon počítače a proč se tak vůbec děje? Zhruba před dvěma lety se prudce zvedl zájem o digitální měny, tzv. kryptoměny. V tu dobu se objevovaly tisíce různých digitálních měn, mnoho z nich raketově letělo vzhůru v objemech a kapitalizacích, některé z nich bylo možné těžit i běžnými počítačovými zdroji.

Těžba kryptoměn je jedním z logických jevů jakékoliv kryptoměny: vyžaduje značný výkon, který je třeba k ověření předchozích transakcí v kryptoměně a proces, který zajistí integritu digitální měny. Těžaři kryptoměn používají své počítačové zdroje k řešení komplexních matematických problémů: první těžař, který jej vyřeší, dostane zaplaceno za své úsilí ve stejné kryptoměně.

To může být lukrativní podnikání, když jste ten, komu se platí za poskytnutí zdrojů (ve výpočetním výkonu a elektřině), které jste vynaložil k ověření transakce v kryptoměně.

Na co hackeři přišli je, že když napadnou váš počítač malwarem k těžbě kryptoměn, mohou jej využít k vykonání práce, ale zisky si ponechají pouze oni. Je to vysoce profitabilní a oběti často nemají tušení, že je někdo zneužívá.

K napadení svých cílů malwarem určeným k únosu používají různé techniky, od infikování PC a mobilních zařízení jednotlivých uživatelů až k infiltrování populárních webových stránek a rozšíření infekce na každého, kdo je navštíví. Phishingové e-maily zase slouží k ošálení uživatelů, kteří pak kliknou na zákeřné odkazy nebo otevřou infikované přílohy. 

Na rozdíl od jiných virových nákaz většina obětí těžby kryptoměn nemá tušení, že jsou okrádáni, krom nejasného pocitu, že jejich systém nefunguje tak hladce jako dříve. Navíc dnes je daleko méně obvyklé najít malware, který spotřebovává 100 % kapacity CPU oběti přinášející výrazné zpomalení, které přiměje uživatele k tomu, že si toho všimne a provede kroky k nápravě.

Novější verze malwaru k těžbě kryptoměn dělají chytřejší kroky k utajení své přítomnosti: využívají pouze asi 20 % výkonu, hledají dobu nečinnosti uživatele k provádění kalkulací nejvíce náročných na zdroje, atd. Takto může probíhat těžba kryptoměny bez jejího odhalení po velmi dlouhou dobu.

I když tato aktivita není přímo nebezpečná z pohledu možné ztráty dat, dokáže spotřebovat značné množství výpočetních zdrojů. Hrozba ztráty dat je nepřímá: vlastní malware sice „pouze“ zpomalí rychlost počítače, ale po odhalení cryptojackingu je často doprovázen ransomwarovým útokem, který zašifruje uživatelská data s příslibem jejich odblokování po zaplacení výkupného. A to už je zase jiný příběh...

Známý cestovatelský a kulinářský web, zaměřený na veganskou a vegetariánskou stravu, uveřejnil žebříček deseti nejpřívětivějších míst pro milovníky masa prosté stravy. Žebříček vznikl na základě tří kritérií – počtu veganských restaurací přímo v daném městě a v jeho bezprostředním okolí, kvalitou restaurací a osobním dojmem autorů z „veganské přívětivosti města“.

Vítězí Londýn, Praha v první desítce

Za nejpřitažlivější město na světě považují autoři anglický Londýn, kde veganství zažívá velký boom. Odhaduje se, že více než půl milionu obyvatel této anglické metropole patří mezi vegany. Ve městě a v jeho okolí se lze najíst hned ve stovce čistě veganských restaurací.

Druhou příčku „veganského žebříčku“ obsadil německý Berlín. Přímo ve městě autoři napočítali 65 veganských restaurací a 320 dalších funguje v blízkém okolí německé metropole. Podobnou nabídkou se může pochlubit i New York s 64 restauracemi. Zdejší nabídka je skutečně pestrá – veganské jídlo si zde můžete dát v rychlém občerstvení i v luxusních restauracích.

Veganské burgry, domácí veganské sýry, ale i kompletní služby včetně ubytování s veganskou stravou – to je nabídka amerického Portlandu. Město nabízí milovníkům exotické kuchyně veganskou stravu inspirovanou jihoamerickou kuchyní. Přímo v Portlandu se nachází 40 veganských, 27 vegetariánských a více než 150 dalších veg-fiendly restaurací.

Top pětku uzavírá izraelský Tel Aviv, a není divu: odhaduje se, že 5 až 8 % izraelské populace patří mezi vegany, což v celosvětovém měřítku řadí Izrael na první místo v počtu veganů. Přímo ve městě se nachází 31 veganských restaurací nabízejících stravu z Izraele, Středního východu a Středomoří.

TIP: Až budeme všichni vegany: Co by znamenal přechod všech lidí na veganskou stravu?

Na devátém místě se podle autorů žebříčku umístila Praha. Přímo v centru našeho hlavního města autoři napočítali 48 veganských restaurací. Kladné body si Praha připsala hlavně díky vysoké koncentraci restaurací, ale také pro společenskou angažovanost veganské komunity – jako příklad je zmíněno veganské bistro, které pomáhá lidem se zkušeností s bezdomovectvím a osobám po výkonu trestu.

Deset nepřívětivějších měst pro vegany:

1. Londýn
2. Berlín
3. New York
4. Portland
5. Tel Aviv
6. Los Angeles
7. Varšava
8. Toronto
9. Praha
10. Paříž

Kaly (biosolidy) jsou nevyhnutelným vedlejším produktem čistíren odpadních vod. Obsahují cenné látky, mohou ale zapáchat, případně obsahují látky škodlivé pro životní prostředí, čímž je omezeno jejich další použití. Z části kalů se vyrábí hnojivo, zhruba třetina kalu vyprodukovaného po celém světě se skladuje anebo se vozí na skládky. Tam kaly leží bez užitku a mikroorganismy z nich postupně uvolňují skleníkové plyny. Nejde přitom o zanedbatelné množství - jen v EU se za jediný rok vyprodukuje okolo 9 milionů tun tohoto odpadu a v USA více než 7 milionů tun.

Tým australských odborníků navrhuje, že by se z odpadního kalu mohly stavět domy. Není to tak bláznivé, jak to na první pohled vypadá. Australané zpracovaný kal přidávají k materiálu, z něhož se vypalují cihly. To je podle nich ekologické řešení jak pro čištění odpadních vod, tak i pro výrobu cihel, která rovněž značně zatěžuje životní prostředí.

TIP: Netradiční biotechnologie: Stanou se příští rok mezi stavaři hitem biocihly?

Zkušební produkce cihel s příměsí odpadního kalu ukázala, že jejich výroba vyžaduje zhruba polovinu energie potřebné k vypálení běžných cihel a celková výroba je tak levnější. Další předností nového materiálu je, že vyrobené cihly mají nižší tepelnou vodivost, takže v zimě udrží teplo v domě a v létě zase naopak venku. Nevýhodou je, že kaly obvykle obsahují těžké kovy. Podle profesora Abbase Mohajeraniho, který celý projekt vedl, se ale většiny těchto kovů podařilo zbavit během procesu vypalování. Vše tak nasvědčuje tomu, že cihly z recyklovaného odpadu mají před sebou zajímavou budoucnost.