Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Příslušníci japonské armády za války spáchali řadu válečných zločinů. Zfanatizovaní vojáci považující nepřátele za změkčilé a podřadné „ďábly“ se kromě poprav zajatců dopustili dokonce ritualizovaného kanibalismu.

Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

Sovětům se za druhé světové války osvědčila masová výroba relativně jednoduchých a kvalitních zbraní místo roztříštěné produkce mnoha různých typů. V tomto trendu pokračovala v dalších dekádách i Varšavská smlouva, která mohla poslat do pole desítky tisíc tanků T-54 a T-55.

Zabíjení pilotů na padácích: Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

V letech druhé světové války se zpravidla dodržovalo jedno nepsané pravidlo. Pilot, který ve vzdušném boji sestřelil nepřátelské letadlo a jeho posádka dokázala vyskákat na padácích, na muže pod hedvábnou kopulí již ve vzduchu nestřílel. Občas se však našli letci, kteří tohoto pravidla nedbali.

Protitanková puška Tankgewehr: Převratný vynález Velké války

První ocelové záplavě v podobě nájezdu stovek tanků čelila během Velké války německá armáda. Ani dohodoví spojenci však nemohli ignorovat příchod nového druhu zbraně na bojiště. Obě strany tak hledaly stůj co stůj odpověď na otázku, jakým způsobem rozlousknout tvrdou slupku nepřítelova pancíře.

Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Unavená četa Rudoarmějců se posadila na okraji zasněžené silnice. Kolem se rozprostíraly jen hluboké lesy a většina pěšáků jen netečně pokuřovala. Náhle se ozvala rána a jeden z Rusů se s dírou v hlavě zhroutil na zem. Křik ostatních rychle zanikal v dalších výstřelech, které přicházely jakoby odnikud. Legendární finský snajpr právě začal své krvavé dílo.

Operace Krkonoše: Proč se v roce 1980 vydaly k hranicím Polska sovětské tanky

Na počátku prosince 1980 se dvě desítky sovětských divizí daly do pohybu k polským hranicím, spolu s nimi se zvláštního cvičení účastnila jedna divize Národní lidové armády NDR a dvě tankové divize ČSLA. Rozsáhlé manévry měly donutit polské vedení rázně skoncovat s odborovým hnutím Solidarita.

Zapomenutí předchůdci legendárního špaginu: Sovětské samopaly PPD

Sovětský samopal PPŠ-41 si během své služby vysloužil status nezpochybnitelné legendy a jde o jednu z vůbec nejznámějších palných zbraní v historii. O to méně známá je řada samopalů PPD, které sehrály roli nejen přímého předchůdce špaginu, ale i jeho inspirace.

Nesmrtelná opakovačka: Německá puška Mauser K98k přežívá dodnes

Němečtí vojáci ji používali v milionových počtech již od třicátých let 20. století a mnozí lovci sahají po Mauserově osvědčené koncepci válcového odsuvného závěru dodnes. A zdá se, že tuto letitou karabinu lze s úspěchem použít i jako nástroj pro přežití.

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony

Adolf Hitler proslul mimo jiné svým nadšením pro obrovské a bizarní zbraňové projekty. To se odrazilo i v jeho podpoře některých neobvyklých dělostřeleckých systémů, mezi něž se řadila také gigantická železniční děla nebo monstrózní pásové moždíře. Reálná užitečnost těchto ocelových kolosů však byla mnohdy sporná.

Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka

Ne každá zbraň se zapíše do dějin jako moderní a účinný nástroj vedení boje. Některé vypovídají spíše o dobové atmosféře, v níž vznikaly, a naivitě konstruktérů i výzbrojních důstojníků. Nejinak tomu bylo i v pochmurných časech studené války.

Franský král Chlodvík I. se nechal pokřtít a díky vlivu rychle rostoucí říše se nové náboženství natolik rozšířilo, až zaujalo dominantní postavení. Opravdu se to dá vysvětlit tak snadno? Že by za všechno mohla jediná bitva doprovázená navíc zázračnou proměnou ropuch v lilie?

Soupeřící Germáni

Samozřejmě, že šlo o čistě symbolickou událost, později vyzdvihovanou francouzskými králi, kteří považovali Chlodvíka za zakladatele svého rodu i státu postaveného na nových křesťanských hodnotách. Ve skutečnosti to byl nelítostný vůdce pohanského germánského kmene, který nechal krutě a často zbytečně popravit tisíce zajatců. Křesťanského Boha přijal prostě proto, že mu to v dané chvíli připadalo výhodné. 

Křesťanství jako státní náboženství prosadil už na začátku 4. století římský císař Konstantin Veliký. Jenže Římská říše se po jeho smrti rozpadla a zejména její západní část byla těžce zkoušena nájezdy barbarů. V 5. století pak zatlačili Germány z východu Hunové, ti se pak hnuli do někdejších římských provincií, bez větších problémů je obsadili a k roku 476 ovládli samotný Řím.

Jenže Germáni nebyli jednolitým národem, ale souborem kmenů. Ostrogóti ovládající Řím soupeřili s Franky a ti zase na březích Rýna s dalším germánským kmenem Alemanů. U Tolbiaku (dnes město Zülpich nedaleko belgicko-německé hranice v Severním Porýní-Vestfálsku) se nebojovalo o nic menšího, než o možnost ovládnout někdejší římskou provincii Galii, tedy území dnešní Francie. 

Bůh pomáhá k vítězství

Alemani byli v té době mocným a silným kmenem a ani spojení sálských Franků s rýnskými Franky je nedokázalo zastrašit. V rozhodující bitvě prý zatlačili Chlodvíkovy voje, až to vypadalo na hrozivou porážku Franků. Právě v té chvíli se podle pověsti Chlodvík I. odvrátil od starých germánských bohů, zavrhl Wodana a začal se modlit ke Kristu. Vzápětí prý pod ranou vrhací sekery padl král Alemanů, což jeho muže zdrtilo natolik, že začali z takřka vyhrané bitvy utíkat.

Kde se tam však vzaly ropuchy? Byl to opravdu nějaký pohanský symbol? Ve skutečnosti šlo o výmysl pozdějších středověkých francouzských mnichů, kteří považovali ropuchu za tak odporné zvíře, že zcela logicky musela být symbolem pohanství. A její proměna v lilii, tedy křesťanský symbol čistoty a krásy, měla jen podtrhnout výjimečnost a nádheru křesťanského Boha. Chlodvík se nerozhodl jen tak zčista jasna. Už dlouho ho přesvědčovala jeho křesťanská manželka Chlotilda z Burgundska.

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Přesto i po Tolbiaku král váhal, aby si nepoštval proti sobě svůj lid. Sám byl navíc podle staré víry potomkem bohů, čehož se s přijetím křesťanství musel vzdát. Teprve když zjistil, že mnozí jeho muži už křesťanství přijali a přišli ho o konverzi poprosit, nechal se společně s dalšími 3 000 franskými velmoži pokřtít v civitas Remorum, dnešní Remeši. Zároveň byl pomazán na krále z Boží milosti, tedy z milosti křesťanského jediného Boha. Právě tam byli od té doby korunováni všichni franští a později francouzští králové a tam je také na tapisérii z 16. století zachycen příběh o ropuchách a liliích.

Anak Krakatau je vulkán v tektonicky neklidné oblasti Sundského průlivu mezi Jávou a Sumatrou, který se zrodil po erupci svého předchůdce, vulkánu Krakatau, v roce 1883. Vulkanická aktivita této sopky se obnovila v září tohoto roku.

23. prosince sopka vyprodukovala intenzivní erupci. Snímky ze satelitů a v vrtulníků ukázaly, že těsně před samotnou erupcí se zhroutila jihozápadní stěna Anak Krakatau, přičemž zřejmě došlo k průniku mořské vody do nitra vulkánu. Buď přímo zhroucení stěny vulkánu, nebo podmořský sesuv spustily o den dříve ničivou vlnu tsunami, která dosahovala výšky až tří metrů. Vlna zasáhla především indonéskou provincii Banten na západě Jávy a provincii Lampung na jihu Sumatry.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

Podle indonéských úřadů si vlna tsunami vyžádala nejméně 429 obětí, téměř 1 500 lidí je zraněných a okolo 150 pohřešovaných. Mezi obětmi jsou i členové rockové kapely Seventeen, která měla koncert na pláži Tanjung Lesung. Vlna udeřila během vystoupení a muzikanty doslova smetla z pódia. Z kapely a jejího doprovodu přežil pouze zpěvák a vlna si vybrala svou daň i mezi posluchači koncertu.

David Rosenhan, psycholog ze Stanfordovy univerzity, publikoval výsledky experimentu v roce 1973 ve vědeckém časopise Science. Jedna z nejvlivnějších studií v historii psychiatrie nesla název „On Being Sane in Insane Places“ (O příčetných lidech na šílených místech). Podle Rosenhana každý z jeho pseudopacientů, jak je nazval, vypověděl zdravotníkům v nemocnici o tom, že slyší hlasy, které používají slova jako „prázdný“, „dutý“ a „tupý úder“.

Pseudopacienti tvrdili, že hlasy mluví téměř nesrozumitelně, ale zní, jako by byly stejného pohlaví jako falešný pacient. Kromě těchto tvrzení o hlasech, falešných jmen a zaměstnání si pseudopacienti (mezi nimiž byl i sám Rosenhan) nevymysleli nic dalšího. A nikdo z nich neměl žádnou významnou anamnézu duševních chorob.

Důkladná vyšetření

Všichni tito pseudopacienti byli přijati na psychiatrická oddělení. V okamžiku přijetí přestali hlásit jakékoliv psychiatrické symptomy, i přesto byli skoro všichni v experimentu diagnostikováni jako schizofrenici a byli hospitalizováni po dobu 7 až 52 dní. Lékaři jim předepsali více než 2 000 prášků včetně antipsychotik a antidepresiv, které pseudopacienti převážně zahazovali.

V nemocnicích zdravotníci často dezinterpretovali chování pseudopacientů tak, aby jim sedělo do kontextu psychiatrické léčby. Pseudopacienti si například dělali při studiu prostředí psychiatrické léčebny rozsáhlé poznámky. Jedna ze sester údajně do spisu jednoho z nich zapsala: „Pacient vykazuje psavé chování.“

Pacienti na pochybách

Přestože ani jednoho z pseudopacientů pracovníci nemocnice neodhalili, další pacienti na odděleních psychiatrie měli svá podezření. Podle studie v průběhu několika těchto hospitalizací 35 pacientů vyjádřilo pochybnost, že pseudopacienti skutečně trpí nějakou duševní poruchou.

Rosenhanovy závěry však byly příkré: Všichni lidé předstírající duševní poruchu získali přístup do psychiatrických oddělení a poté, co přestali předstírat symptomy, na těchto odděleních po dlouhá období zůstali. Rosenhan výzkum uzavřel větou: „Je jasné, že v psychiatrických léčebnách nedokážeme odlišit zdravé od choromyslných.“

Léčíme správně?

Studie byla posléze označována za katastrofickou a stala se trnem v oku psychiatrie. Závěry z ní vyplývající spustily intenzivní debatu o platnosti psychiatrických diagnóz a praktik, v níž kritici uváděli studii jako důkaz hlubokých nedostatků v psychiatrické péči.

Mnozí psychiatři odsoudili metody i závěry studie. Robert Spitzer, nazývaný otcem moderní psychiatrie, popsal Rosenhanův experiment jako „pseudovědu prezentovanou jako vědu“. Někteří čtenáři také poukazovali na to, že pseudopacienti mohli stejně snadno oklamat běžné lékaře, kdyby předstírali symptomy bolesti hlavy či zad.

Propustíte mě?

V dopise žurnálu Science kritizoval lékař Fred M. Hunter myšlenku, že účastníci experimentu byli zadržováni v nemocnicích, i přestože se chovali normálně: „Ti pseudopacienti se nechovali normálně. Kdyby se chovali normálně, došli by na sesternu a řekli by: „Podívejte se, jsem normální člověk, který se snažil zjistit, jestli se dá dostat do nemocnice předstíráním šíleného chování nebo říkáním šílených věcí. Fungovalo to a přijali mě na oddělení, ale teď už bych chtěl z nemocnice propustit.“

Pro pacienty, kteří přicházejí do nemocnic s předstíranými nemocemi účelně za ziskem, se používá termín simulanti. Pacienti mohou útrapy simulovat z různých důvodů jako například za účelem získání léků proti bolesti nebo noclehu v nemocnici. A rozeznat tyto stížnosti od skutečného utrpení může být obtížné, ať už v psychiatrii, nebo v jakékoliv jiné lékařské specializaci.

Desetiletí vývoje

Péče o duševní zdraví v dobách Rosenhanova experimentu se od té dnešní významně lišila. Zdá se, že pseudopacienti tehdy získali volná nemocniční lůžka poměrně snadno. Experiment nezmiňuje náklady na péči ani pojištění. Rosenhan popsal strašlivé podmínky, kdy zaměstnanci pacienty bili a sprostě jim nadávali, což se zdálo být běžné.

Za ta desetiletí od doby, kdy studie vyšla, se z nedostatku psychiatrických lůžek stala v USA národní krize a na psychiatrické hospitalizace se muselo zdlouhavě čekat. Psychiatrickou léčbu si dnes mnoho lidí nemůže dovolit, dokonce ani těch s pojištěním. Na druhou stranu, zákonodárci a Kongres už přijali hodně zákonů na ochranu pacientů hospitalizovaných v zařízeních psychiatrické péče.

Rosenhanova studie vzbudila dojem, že pacienti mohou dojít do nemocnice, prohlásit, že slyší hlasy, a nakráčet na jakékoliv psychiatrické oddělení. Taková situace je však na míle daleko od toho, jak péče o duševní zdraví probíhá dnes.

Moderní metody

Dnešní nemocnice bude k pacientovi, který přijde na pohotovost se stížnostmi na halucinace, přistupovat následujícím způsobem: jedna nebo více sester mu naměří hodnoty základních životních funkcí, udělá krátkou prohlídku a získá jeho dostupnou anamnézu. Tento proces zopakuje alespoň jeden z lékařů na pohotovosti, který pacienta znovu prohlédne a znovu mu položí několik otázek. Laboratorní testy mohou zahrnovat elektrolytové panely, krevní obraz, zhodnocení štítné žlázy, objem alkoholu v krvi, testy moči ohledně drog či infekce. Lékař na pohotovosti může objednat i CT sken hlavy nebo jiné zobrazovací vyšetření, v závislosti na anamnéze.

Pokud jsou všechna tato vyšetření bez nálezu, tým lékařů na pohotovosti může uvažovat o psychiatrické konzultaci, pokud má nemocnice svého psychiatra. Kromě prohlídky pacienta a rozhovoru s ním pak psychiatr prohlédne záznamy pacienta včetně všech dostupných elektronických záznamů z dalších zařízení, aby získal informace o pacientově zdravotní historii. Pokud je dostupný kontakt s rodinou či přáteli, psychiatři se s nimi snaží spojit. Psychiatrické týmy se také snaží navázat kontakt s předchozími poskytovateli zdravotní péče a s kýmkoliv dalším, kdo by mohl do pacientovy situace mít vhled. Od začátku do konce může toto zhodnocení zabrat hodiny a hodiny.

Zkouška ohněm

Dnes pacienta obvykle nepřijmou na psychiatrické oddělení jen proto, že říká, že „slyší hlasy“. K hospitalizaci pacienta je potřeba, aby vykazoval symptomy psychiatrické poruchy – slyšel hlasy, trpěl depresí či myšlenkami na sebevraždu – a tyto symptomy musí být natolik intenzivní, aby znamenaly bezpečnostní riziko či představovaly významné narušení každodenního života, například pacientovu sníženou funkčnost při výkonu zaměstnání či doma. Pokud by pacient byl přijat k hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náhle přestal symptomy vykazovat, bylo by obtížné jeho přítomnost na oddělení obhájit. Pojištění by přestalo hospitalizaci hradit. Lékaři v USA musí každý den dokumentovat, proč je nutné někoho léčit v nemocnici místo léčby ambulantní.

Rosenhanovy závěry řadě vedoucích pracovníků nemocnic připadaly jako „něco, co by se v mé nemocnici nikdy nestalo,“ a Rosenhan se této kritice ve své původní studii věnoval. V jedné fakultní nemocnici se o jeho studii doslechli a věřili, že s pseudopacienty by u nich podobné chyby neudělali. Rosenhan je dle svého tvrzení vyzval, aby odhalili pseudopacienty, které jim do nemocnice pošle. Pracovníci nemocnice se značnou sebejistotou tvrdili, že identifikovali 41 pseudopacientů – potom však Rosenhan prozradil, že neposlal ani jednoho.

Nejistota mezi psychiatry

Některé studie se pokusily Rosenhanovy výsledky replikovat a jen posílily zjištění, že psychiatrie dneška není stejná jako psychiatrie v minulosti. Například jedna malá studie z roku 2001 sledovala sedm lidí s dobře zdokumentovanými anamnézami schizofrenie, kteří byli zrovna v krizi a dostavili se na příjmová oddělení psychiatrických zařízení; šesti lidem z těchto sedmi byla léčba odepřena, často kvůli nedostatku zdrojů. Psycholožka Lauren Slaterová ve své knize z roku 2004 uvádí, že obešla devět pohotovostí a stěžovala si, že slyší hlasy, přesně jako v Rosenhanově experimentu. Přestože jí lékaři předepsali různé medikace, ani v jednom zařízení ji na oddělení nepřijali.

TIP: Slyšíte je? Hlasy v hlavě zažije asi každý desátý z nás

I necelé půlstoletí po vydání Rosenhanův experiment stále zanechává velký dojem. Výzkumníci dále navrhují metody k replikaci studie – padly návrhy, například dotazovat se psychiatrů, co by s podobnými pacienty dělali, nebo posílat v randomizovaných testováních do nemocnic herce, aby předstírali halucinace. Zatímco podobné studie mohou vrhat světlo na změny, které v oblasti péče o duševní zdraví nastaly od sedmdesátých let minulého století, je už zcela jasné, že odhalit podvodníky je těžkým úkolem prakticky v jakékoliv oblasti lékařství. Použití falešných pacientů byl radikální způsob, jak odhalit omezení psychiatrické péče. Je ale škoda, že zasel přetrvávající pochyby o péči o duševní zdraví.

Zlaté zásoby byly objeveny na Uralu již v roce 1744, celých osmdesát let ale nebyla zdejší těžba nijak významná. Teprve ve dvacátých letech století páry – s rozvojem důlní mechanizace a metalurgických pochodů – se začala zvyšovat; největší tam nalezený valoun čistého kovu vážil neuvěřitelných 36 kilogramů. Kolem roku 1840 byly objeveny významné zlaté zásoby na Sibiři. Těžba na obou územích utěšeně rostla. Již v roce 1847 dosahovala 60 % celkové roční těžby zlata na světě. Odhaduje se, že z ložisek v carském Rusku bylo získáno celkem 3 000 tun ryzího kovu.

Zlatokopové nevolníci

Avšak na rozdíl od zlatých horeček na území jiných států (USA, Austrálie, Jižní Afrika), kam se dobrovolně za pomyslným štěstím vypravily tisíce zlatokopů, carské a později komunistické Rusko neumožňovalo těžbu zlata na svobodném podnikatelském základu. S výjimkou menšího podílu na zisku tehdejšími, většinou šlechtickými vlastníky pozemků, vytěžené zlato náleželo carovi a poté socialistickému státu.

TIP: Divoký Yukon: Jak dnes vypadají místa z příběhů Jacka Londona

„Zlatokopy“ byli zprvu nevolníci a později novodobí otroci – političtí vězni z pracovních lágrů. Vytěžené zlato bylo používáno výlučně pro financování potřeb carské rodiny a poté sovětského státu.

Co by se stalo, kdyby jaderná Car-bomba explodovala ve vesmíru?

Díky dokumentaristům máme poměrně přesnou představu o tom, jak vypadá jaderná exploze a jaké jsou její následky. Týká se to ale takřka výhradně scénářů, které počítají s explozí na povrchu Země. Jak by ale vypadal jaderný výbuch, pokud by k němu došlo ve vesmíru?

Americká sonda Osiris-REx objevila život ve vesmíru

Dlouholeté úsilí vědců, pátrajících po životě ve vesmíru, došlo dílčího úspěchu. Americká sonda Osiris-REx objevila ve vesmíru neklamné indicie života...

Něco je ve vzduchu: NASA zveřejnila dechberoucí snímky atmosféry

Při každém nádechu se nám do plic dostávají nepatrné částečky z okolního prostředí. Pocházejí z aerosolů, ať už lidského nebo přírodního původu. Nová úchvatná vizualizace zemské atmosféry z dílny NASA ukazuje, jak to bylo s aerosoly v atmosféře během letošního léta.

Vesmírná podívaná: Nejdelší zatmění Měsíce v tomto století

Na konci července bylo k vidění výjimečné vesmírné představení. Měsíc se dostal do stínu Země a nastalo nejdelší úplné zatmění Měsíce 21. století. Trvalo necelé dvě hodiny a Luna se po tu dobu zbarvila do temně červené.

Překvapení z Marsu: Robot Curiosity objevil zvláštně lesklý kámen

Rover Curiosity se na počátku prosince připomněl další ze svých marsovských objevů. Tentokrát robotická laboratoř narazila na podivně lesklý kámen.

NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Američtí astronauti přivezli z Měsíce 9 kontejnerů vzorků. Tři jsou stále zapečetěné. Podle několika specialistů na Měsíc je právě teď správný čas na otevření alespoň jednoho z těchto zapečetěných kontejnerů. 

Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Už jsme si zvykli, že americká robotická laboratoř Curiosity pečlivě zkoumá povrch Marsu a posílá nám spousty pozoruhodných snímků. Občas ale narazí na něco, co připoutá pozornost veřejnosti i odborníků po celém světě.

Co přineslo hledání rádiových signálů mezihvězdného návštěvníka 'Oumuamua?

Odborníci na hledání mimozemských civilizací se zaměřili na záhadného mezihvězdného poutníka 'Oumuamua. Hledali signály, které by potvrdily, že tento objekt je vybavený technologií, a že je tedy alespoň z části umělého původu.

NASA objevila obrovskou zářící zeď z vodíku, která obepíná Sluneční soustavu

Sonda New Horizons detekovala ultrafialové záření, které podle všeho pochází z vodíkové zdi na hranicích Sluneční soustavy.

Tajný raketoplán amerického letectva je opět přes 400 dní na orbitě

Tajemství už dlouho obestírají experimentální bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B. Na konci října vyrazil tento pozoruhodný stroj na svou v pořadí již pátou vesmírnou misi.

Je to sotva pár týdnů, co Arthur Ashkin dostal Nobelovu cenu za fyziku díky výzkumu optických pinzet, které používají k manipulaci s mikroskopickými objekty tlak světelného záření. A tým španělských a britských vědců teď přichází s důmyslnou akustickou pinzetou, která používá k manipulaci malých objektů zvukové vlny.

Nové zařízení používá soustavy asi pěti set miniaturních reproduktorů, které vytvářejí jemné mechanické síly. Kombinací těchto sil je možné manipulovat a také levitovat až s 25 drobnými objekty zároveň. Reproduktory vydávají zvuk o frekvenci 40 kHz, který je pro lidský zvuk neslyšitelný. Akustická pinzeta by se mohla uplatnit především v neinvazivní chirurgii, kde nabízí celou řadu výhod.

TIP: Vědci dokázali, že magnetické pole působí na teplo a zvuk

Chirurgové by s takovým zařízením mohli pracovat skrz neprůhledné orgány. Akustická pinzeta také oproti optickým zařízením spotřebuje mnohem méně energie. S tím souvisí i nižší riziko pro lidské tkáně. Kromě medicínských aplikací by se akustická pinzeta mohla stát základem nového typu vysoce interaktivních 3D displejů.

Po vstupu Spojených států do Velké války (6. dubna 1917) přišlo americké námořnictvo se zajímavým nápadem, jak do svých řad nalákat nové rekruty. K údivu mnoha Newyorčanů začala přímo ve středu jejich města růst bitevní loď USS Recruit, která měla kromě výše zmíněného účelu povzbuzovat morálku civilistů a udržovat válečného ducha. 

Služba i zábava

Hlavní výzbroj dřevěného obrněnce tvořilo šest dřevěných maket 360mm kanonů, kromě nich loď nesla deset 130mm děl a množství další výzbroje, jež však sloužila spíše pro prezentaci široké veřejnosti. Více než 60 m dlouhé plavidlo bylo volně přístupné i civilistům, které námořnictvo lákalo na věrnou podobu s ostatními dreadnoughty US Navy. Kromě můstku, pozorovatelen, ubikací důstojníků a mužstva či vysílačky se na palubě nacházely také vyšetřovny lékařů prověřujících fyzický stav zájemců o službu.

Z lodě se stalo náborové středisko pro oblast New Yorku. Na Recruitu sloužilo 40 mužů a několik zvířat – maskotem posádky se stal kozel. Námořníci kromě rutinních činností typických pro každé vojenské plavidlo (drhnutí paluby či strážní služba) odpovídali také na dotazy návštěvníků a pořádali prohlídky. „Bitevní loď“ se také stala místem společenských akcí propagujících americké námořnictvo a armádu, ale i banketů či plesů pro širokou veřejnost.

Recruit zvědá kotvy

V březnu 1920 se osud newyorského „obrněnce“ naplnil. Do té doby jeho palubu navštívily statisíce návštěvníků včetně delegace indiánských náčelníků. Podle deníku The New York Times naverbovalo americké námořnictvo díky dřevěnému plavidlu 25 000 rekrutů – tedy zhruba 625krát více mužů, než sloužilo na Recruitu, a dostatek na to, aby se utvořily posádky 28 bitevních lodí třídy Nevada.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Vzhledem ke škrtům v rozpočtu US Navy a rozsáhlému propouštění však náborové centrum uprostřed New Yorku pozbylo smysl. Podle původních plánů námořnictva měli dělníci Recruit rozebrat a přesunout do nedalekého zábavního parku na Coney Islandu. Dne 17. března 1920 posádka stáhla naposledy všechny vlajky ze stožáru a „plavba“ do nového „kotviště“ měla trvat zhruba dva týdny. Loď však do svého cíle nikdy nedorazila, protože náklady na přesun několikanásobně překročily cenu samotné lodi. Přestože se Recruit nikdy nedostal ani na dohled nepřítele, výše uváděná čísla jasně svědčí, že svoji misi splnil. 

„Jsem dr. William Speirs Bruce a žádám druhou loď, abych vedl samostatný výzkum ve Weddellově moři u břehů Antarktidy,“ s takovým požadavkem se obrátil doktor Bruce na Královskou geografickou společnost. Chtěl se připojit k expedici Discovery Roberta Falcona Scotta, jenž měl zkoumat oblast Rossova moře a cestu platit z čistě skotských zdrojů. Bohužel, jeho návrh byl vnímán jako bezostyšný konkurenční projekt a byl odmítnut. Tak se zrodila myšlenka na samostatnou expedici. Nyní již šlo o soukromý podnik, financovaný zámožnou skotskou rodinou Coatsových, bez jakéhokoliv přispění britské vlády.

Na moři i na souši

V listopadu 1901 zakoupil Bruce norskou velrybářskou loď, kterou nechal přebudovat na expediční výzkumné plavidlo se dvěma laboratořemi, temnou komorou a s rozsáhlým vědeckým vybavením. Posádku tvořili výhradně Skotové, celkem pětadvacet zkušených námořníků a šest vědců. V listopadu 1902 loď s příslovečným názvem Scotia odrazila od břehu.

Cíle expedice byly ambiciózní; zřídit polární stanici co nejblíže k jižnímu pólu, zkoumat Jižní ledový oceán a provádět pozorování a výzkum v oblasti zoologie, botaniky, meteorologie, geologie či topografie. V polovině února 1903 se již výprava nacházela hluboko ve Weddellově moři, kde však uvízla v ledu. 

Po zevrubném pátrání její vůdce rozhodl, že nejlepší základnou bude Laurie Island v souostroví Jižních Orknejí. Zde byl k dispozici nejen dostatek materiálu pro výzkum, ale především příhodná poloha ke zbudování kamenné polární základny nazvané Omond House, kde byla zřízena meteorologická stanice. S odcházející zimou aktivity týmu vzrůstaly, výzkumníci pořádali častější výpravy se psím spřežením i na sousední ostrovy, avšak mrazivé sevření trvalo. Teprve v listopadu se led uvolnil a Scotia mohla odplout do Buenos Aires, kde byla opravena a doplnila zásoby a vybavení. 

Nečekaný úspěch

V únoru 1904 se vydala na druhou výpravu, kde systematicky měřila hloubku moře, odebírala vzorky ze dna a získávala zoologický materiál. Expedici se také podařilo určit východní hranici Weddellova moře, které se tak ukázalo být menší, než se dosud soudilo. Poté se loď obrátila do Kapského města a 21. července 1904 ji slavně vítali ve Skotsku.

TIP: Tajemství lodi HMS Terror: Tragédie Franklinovy polární expedice

Výprava zaznamenala pozoruhodné úspěchy. Popsala přes 1 100 živočišných druhů, z toho 212 dosud neznámých. Dále zaplnila bílá místa na mapě Weddellova moře a založila první stálou polární stanici. Přesto od Královské geografické společnosti v Londýně nedošla uznání a její význam byl snižován. Důvodem mohl být i fakt, že dr. Bruce byl hlasitým skotským nacionalistou. Ten pak roky bojoval za ocenění přínosu expedice, ale marně. Nakonec byl zastíněn expedicemi Scotta a Shackeltona, kterým se přitom mohl směle rovnat.

Namibská poušť dominuje prakticky celému jihozápadnímu pobřeží Afriky. V délce 2 000 kilometrů se táhne ze severu na jih podél Atlantiku a každá její část je něčím výjimečná.

Z jihu na horký sever

Mezi městem Lüderitz a jižně položenou hraniční řekou Oranje River jsou končiny, jež jsou před obyčejnými smrtelníky uzavřeny. Na přísně střeženém území, takzvaném Sperrgebiet, se totiž těží diamanty. Západním světem tolik ceněné a žádané kameny se však již nesbírají z povrchu země, ani nepřesívají z písku, jako tomu bylo na začátku diamantové horečky po roce 1908. Dnes se musí dobývat přímo z tvrdých vulkanických ložisek nebo bagrovat z naplavených mořských usazenin.

Od „diamantových polí“ tři stovky kilometrů na sever se táhne písečná poušť, která vyniká neobvyklou červenou barvou. Cihlově zbarvené pohyblivé pobřežní duny dosahují výšky sta až dvou set metrů a zasahují až sto dvacet pět kilometrů do vnitrozemí.
Za městem Swakopmund se pak rozkládá už na pohled jiná poušť, která se těší nevalné pověsti. Tady mezi studeným mořem a horkým kontinentem totiž leží Skeleton Coast – obávané Pobřeží koster.

Pobřeží zrádných mělčin

Swakopmund dělí od severně položené hraniční řeky Kunene dalších 700 km. Třicet až čtyřicet kilometrů široký pás pobřežní pouště překračuje řeku a pokračuje ještě kousek dál do Angoly. Jižní, volně přístupná část Pobřeží koster se nachází mezi Swakopmundem a dvě stě kilometrů vzdáleným, většinou vyschlým řečištěm Ugab River. Dalších pět set kilometrů pobřeží o celkové rozloze 16 390 kilometrů čtverečních spadá do velmi přísně chráněného a těžko přístupného parku Skeleton Coast National Park.

Skalnatopísečná a prašná poušť přechází po celé své délce v nekonečně dlouhý, mírně se svažující písečný břeh. Protože se tu střetává studený Bengálský mořský proud s horkým kontinentem, bývá moře velmi neklidné a břeh se halí často do mlhy. Právě zrádné písčité mělčiny, mlhy a bouře byly odedávna příčinou mimořádně velkého množství lodních katastrof. Zdejší studené vody byly vždy velmi bohaté na ryby, takže pobřeží bylo většinou poseto vraky rybářských a velrybářských lodí. Občas se pod kola osudu připletl i nějaký ten dobrodruh nebo válečná loď.

Poušť uprostřed mlhy

Podnebí na jednom z nejnebezpečnějších pobřeží světa je poměrně chladné. Po většinu roku je vše zahaleno do husté mlhy, která obvykle náhle končí až po pár kilometrech cesty směrem do vnitrozemí. Odtud dál je veškerá země opět bičovaná prudkým africkým sluncem.

Ticho přehlušuje šum moře a po celou dobu vane silný studený vítr. Není divu, že je tento kdysi obávaný a často proklínaný kraj popisován jako velmi drsný, pochmurný, monotónní a opuštěný.

Pobřeží koster je zkrátka pro silné a dobrodružné povahy, kterým nevadí trocha samoty. Komukoli se totiž může stát, že v měkkém hlubokém písku uvízne. Když ne s lodí, tak třeba s autem. Dočkat se pomoci může znamenat hodiny, někdy i dny čekání.

Žádná spása po přistání

Pro námořníky znamenalo ztroskotání na Pobřeží koster jistou smrt. Kdo neutonul ve studeném moři, zahynul na rozpáleném písku. Jiná možnost prakticky nebyla. Cesta dál do vnitrozemí nikoho nespasila, neboť za vysokými dunami nebylo zase nic a nikdo – všude jen neobydlená, pustá a na troud vyprahlá poušť. Jak těžko se muselo umírat všem ztroskotaným, kteří se s největším úsilím dostali na břeh a doufali, že nejhorší mají za sebou ...

O největším pohřebišti lodí se zmiňuje nejeden zápis z konce devatenáctého století. Kdysi tu vedle zubožených lodních skeletů leželo množství vyvržených lan, lodních řetězů, polámané stožáry, ráhna, rozervané plachtoví, kotvy, harpuny... Mezi nimi se povalovaly zbytky těl a končetin nebohých trosečníků, z nichž zanedlouho zbyly jen vysušené kosti a lidské lebky.

Díky moderní navigaci se na Pobřeží koster již velké lidské tragédie téměř nekonají a lodních vraků v podstatě nepřibývá. Z toho důvodu se v současnosti na pobřeží nachází již jen několik od sebe hodně vzdálených ztroskotaných lodí v různém stádiu rozpadu. Neznámějším a nejlépe zachovalým vrakem namibského pobřeží je nákladní loď Eduard Bohlen, která roku 1909 najela na mělčinu jižně od přímořského města Swakopmund.

Vrak dnes leží přibližně osm set metrů od moře na okraji písečných dun, pomalu chátrá a mizí pod vrstvami navátého písku. Většina vraků ani nemá jméno, i když s každým z nich je spjata nesmírná beznaděj, utrpení a smrt. Při jedné výpravě za diamanty prospektoři dokonce našli na jednom písečném pahorku, dost vzdáleném od břehu, starou obchodní plachetnici z 15. až 17. století. Už nikdo nikdy ovšem nezjistí, kolik rozpadlých lodních trupů a vybělených lidských koster skrývá pouštní písek.

Kde smrt cení zuby

Jižní, volně přístupnou část Pobřeží koster využívají mnozí z obyvatel k pravidelnému rybaření a jejich úlovky bývají velmi bohaté. Krajina je tady hodně plochá a jen sem tam mírně zvlněná, její monotónnost jen místy narušují oblasti pokryté barevnou popraskanou vrstvou soli. Jinak nikde nikdo a nic. Člověk si tady připadá, jakoby se ocitl někde na konci světa, kde už Pánu Bohu došla fantazie.

Na stotřicátém kilometru ovšem stojí za to udělat větší zastávku. Tady na skalnatém výběžku Cape Cross žije největší namibijská kolonie lachtanů. Stav populace během roku značně kolísá – mezi osmdesáti až dvěma sty tisíci jedinci. Nejvíc živo je tady v prosinci, kdy na svět přicházejí mláďata.

Ani blízké okolí Cape Cross ovšem nedělá názvu Pobřeží koster žádnou ostudu. Kam oko dohlédne, všude se na písčitém břehu povalují vybělené lachtaní kosti a zbytky ploutví. Mrazivý je především pohled na lebky s vyceněnými ostrými zuby, páteřní obratle a cáry vysušené kůže porostlé slepenými chlupy. Při trošce štěstí lze nalézt i žebra mořských kytovců, někde dokonce kosti z celé velryby.

Prázdnota jen na první pohled

Pravé Pobřeží koster začíná po dalších pár kilometrech směrem na sever. Vjezd do národního parku Skeleton Coast je střežen bránou s namalovanými umrlčími lebkami. Kolem se povalují velrybí žebra a obratle. Jen pár desítek metrů od silnice leží dřevěný kýl lodi ztroskotané v roce 1976. Další vraky ale vidět nejsou. Většina se totiž nachází na nepřístupných a velmi odloučených místech, některé dokonce i mimo samotný park. I nejznámější vraky Sir Charles Elliot a Dunedin Star leží daleko na severu.

Nezpevněná, ale i běžným osobním autem dobře průjezdná silnice vede poměrně monotónní krajinou. Kamenitopísčité nekonečné plošiny, lemované na dalekém obzoru kostrbatými kopci, se místy vlní. Z barev převládá popelavě šedá a někdy se přimíchají okrové a zemité tóny.

TIP: Záhada vyřešena: Co vytváří tajuplné kruhy v jihoafrické poušti Namib?

I když Pobřeží koster vypadá velmi pustě a osaměle, není ani zdaleka tak prázdné, jak se na první pohled zdá. Kromě vod plných ryb a míst obydlených lachtaními koloniemi se tady člověk může při trošce štěstí setkat s různými druhy gazel, zebrami, divokými prasaty, pštrosy, pouštními slony, žirafami a někdy dokonce i se lvy. Celkem často lze v písku spatřit stopy šakala a hyeny. Mořské bohatství vyhledávají rovněž vodní ptáci. Laguny obývají především plameňáci a pelikáni, každé skalisko pak obléhají hejna černých kormoránů. A když se člověk ještě lépe zadívá, všimne si i zajímavých rostlin. Několik kilometrů před Torra Bay se ze země začínají zvedat ploché kopečky nakupeného světlého písku. Právě tady se rodí vlastní dunová poušť, která svou záplavou písečných zrnek dominuje celému dalšímu pobřeží.

U osady Terrase Bay cesta zpravidla končí. Dál na sever se hned tak někdo nedostane kvůli velmi přísné ochraně, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Asi je to dobře, protože jenom tak je možné toto nesmírné přírodní i „lidské“ bohatství zachovat pro další generace.