Blížíme se k Morondavě a před námi se objevují první baobaby. Kousek před tímto správním městem regionu Menabe odbočujeme z hlavní cesty. V okolních mokřadech právě kvetou fialové vodní hyacinty a vodní kanály jsou plné čtyřlístků. Možná proto se nám lidé na Madagaskaru zdají být tak veselí a vstřícní – že se tady na čtyřlístky dá „chodit s kosou“. Tak jednoduché to ale asi nebude, vždyť sušší místa pokrývají netýkavky. Přestáváme přemýšlet nad příčinou malgašské radosti a jako malé děti zkoušíme, jak netýkavky při doteku složí své jemné lístky.

Posvátný strom na rozebrání

Po přibližně dvaceti kilometrech jízdy se dostáváme ke známé Aleji baobabů. Ačkoli vypadá jako obrovské dokonale naaranžované sousoší, jedná se o přirozenou alej, která v této podobě existuje již stovky let. Zde rostoucí baobaby Grandidiérovy (Adansonia grandidieri) se vypínají až do výšky dvaceti pěti metrů a kmeny mají průměr okolo tří metrů. Někde vidíme místa s chybějící kůrou. Příčinou je v okolí žijící nomádský kmen, jehož příslušníci používají tuto část stromu jako střešní krytinu. Naříznutá kůra se dá totiž krásně sloupnout a rovněž spodní dřevo lze odmotat jako gigantický toaletní papír.

Baobaby se dožívají velmi vysokého věku – 1 000 až 2 000 let. Dřevo nemá žádné letokruhy a je schopné nasát obrovské množství vody. Velké květy se rozvíjejí na jedinou noc a jejich pomíjivé kalichy opylují lišajové, kaloni, ale i malí noční lemuři. Plody baobabů jsou kulaté nebo vejčité, jedná se o tvrdou nepukavou tobolku s hnědým sametovým povrchem. Z jedlých semen lisují domorodci olej a dokonce se občas nerozpakují napít mízy. Mladé listy a kořínky používají jako zeleninu, vlákna z kůry jim slouží k výrobě tašek, klobouků nebo provazů. Ze dřeva vyrábí papír. Baobaby jsou také surovinou pro přírodní léčiva. Není divu, že při své mohutnosti a všech zmíněných vlastnostech je baobab pro domorodce posvátným stromem, který prý má plnit jejich přání.

Legenda o božím hněvu

Alejí baobabů se po celý den vesele prohání káry tažené dobytkem zebu. Přestože se jedná o chráněnou alej, asi tak v její polovině stojí skromné malgašské chatrče. Malgaši, kteří žijí na místě, jenž je tak často navštěvované turisty, ze své výhodné polohy náležitě těží. Vyřezávají pro turisty dřevěné sošky – samozřejmě v podobě baobabů – prodávají i sametově hnědé plody plné jedlých olejnatých semen. Každému, kdo se zastaví, nabízejí také trsy banánů. Ty ale ve chvíli, kdy kmeny nádherných stromů barví zapadající slunce do krvavé červeně, zajímají jen málokoho.

V období sucha baobab shazuje listy a zejména během této doby vypadá, jako by rostl kořeny nahoru. Jeho podivný vzhled inspiroval vznik staré legendy: Malgaši věří, že svět stvořil bůh Zanahary. Díval se na zem a byl spokojený. Těšil se ze všech rostlin a zvířat. Jednoho dne si ale všiml, že jedna rostlina je velmi arogantní a namyšlená vůči ostatním. Baobab o sobě tvrdil, že je nejkrásnější a nejmocnější. Zanaharymu se to vůbec nelíbilo a řekl baobabu, že každá rostlina je důležitá a každá má na Zemi své místo. Je jedno, jestli je velká nebo malá, má málo nebo hodně květů. Baobab pro to však neměl pochopení a nadále se povyšoval nad ostatní rostliny. Jednoho dne ale došla Zanaharymu trpělivost. Rozhněval se tak, že baobab vytrhl a zasadil ho korunou do země – od té doby roste strom naopak.

Kmeny v modré tmě

Ať už baobaby rostou kořeny nahoru nebo ne, na jejich impozantním vzezření to nic nemění. Jsme nad jejich krásou jako u vytržení. Ze snění nás ovšem vyrušuje neustálé tahání za rukáv. Madagaskarské děti, hlavně tedy dívky, se chtějí nechat s baobaby taky zvěčnit, samosebou za nějaký „dárek“. Nevíme si s nimi rady a nakonec je chtě nechtě stavíme taky před objektiv. Koneckonců i všudypřítomní Malgaši k baobabům patří.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Začíná se smrákat. U chatrčí z bláta se rozsvěcují malé ohýnky, začíná se vařit večeře – co jiného než rýže. Byla na snídani, na oběd a na večeři je zase. Děti ale večeře moc nezajímá. My jsme pro ně v tuto chvíli mnohem zajímavější objekt.

Jsme u baobabů do úplné tmy, kdy je obloha víc černá než modrá. Kmeny baobabů trošku přisvětlíme – „Jenom nám do toho děcka pořád nekecejte!“ snažíme se caparty nějak uklidnit. Trošku klidu nastává, až poté, co koupíme aspoň tři sošky baobabů a velký trs banánů.

Pokud se do budoucna nic nezmění, budou mít potomci dnešních podnikavých malgašských dětí o příležitost k výdělku míň. Za daných podmínek jsou totiž baobaby okolo Morondavy určeny k zániku. Rostou tady jen staré stromy. Baobabům vyhovuje sušší půda, kdežto okolo Morondavy je v současnosti uměle zamokřená zem, která živí rýžová pole. Staré stromy převlhčení naštěstí vydrží, ale mladé baobaby nikdy nevzejdou. A Madagaskar bez baobabů ztratí velkou část své unikátnosti.

Stále více se ukazuje, že medicína blízké budoucnosti by mohla podstatně spoléhat na miniaturní roboty. Lékaři je budou vpouštět do lidského těla, kde se mikroboti budou muset dopravit na místo určení. Tam mohou vyložit potřebný lék anebo třeba zprůchodnit ucpanou cévu.

Problém je ale v tom, že lidské tělo není všude stejné. Ve skutečnosti představuje svět plný dramaticky odlišných prostředí. A taková prostředí pochopitelně kladou velmi různé nároky na mikroboty, kteří se v lidském těle pohybují. Zajímavé řešení tohoto problému nedávno nabídli švýcarští vědci.

TIP: Miniaturní roboti s antibiotiky léčili žaludeční vředy u myší

Vyvinuli mikroboty, kteří automaticky morfují podle prostředí, ve kterém octnou. Tyto miniaturní roboty tvoří vrstvy biologicky nezávadného hydrogelu, které jsou poskládané jako origami. V hydrogelu jsou malé magnetické částice, díky nimž je možné mikroboty řídit vnějším elektromagnetickým polem. Největší výhoda těchto mikrobotů je ale v tom, že mohou změnit tvar podle okolního prostředí. Když jsou v řídké kapalině, mají protáhlý tvar, zatímco v husté kapalině zaujmou tvar spirály. 

K nejtragičtějším případům docházelo, když se bojovníci Národní fronty osvobození (NFO) rozhodli klást odpor přímo v obydlených místech. V hustě obydlených oblastech teoreticky platila četná omezení použití prostředků palebné podpory a bylo třeba žádat o souhlas nejen od amerických štábů, ale i vysokých představitelů jihovietnamské armády a civilní správy. Nicméně dělostřelecké i letecké bombardování se pro obyvatele země postupně stalo nevyhnutelnou součástí života, což se projevilo i tím, že takřka v každém domku svépomocí vznikl ochranný podzemní bunkr. 

Předchozí část: Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (1)

Pátrej a znič

Americké ofenzivní operace „pátrej a znič“, které se zaměřily na území ovládané protivníkem, daly vzniknout takzvaným zónám volné palby, z nichž mělo být vystěhováno všechno civilní obyvatelstvo. Poté se oblast považovala za ryze nepřátelské území a veškeré osoby i zařízení se mohly stát povoleným cílem. Kvůli svým silným vazbám k rodinné půdě se však Vietnamci do původních míst tajně vraceli a riskovali tak nebezpečí zranění a smrti (podle studie Senátu USA mělo být v zónách volné palby zabito či zraněno kolem 300 000 civilistů). Obdobné riziko pramenilo z porušování zákazu nočního vycházení, který měl spojencům umožnit narušovat noční přesuny sil NFO bez obav, že budou zasaženi nevinní civilisté.

Vážné nebezpečí hrozilo zejména od rušivé a zabraňovací palby dělostřelectva, jež se zaměřovala na předpokládaná místa výskytu jednotek NFO a komunikace s cílem omezit jejich noční pohyb. Pakliže tyto palby nebyly koordinovány s místní samosprávou, ocitali se v ohrožení právě i civilisté. K dokreslení nebezpečí, ve kterém mnozí obyvatelé žili, je možné uvést, že v průběhu války bylo na území Vietnamské republiky svrženo 3,5 milionu tun pum všeho druhu. Za utrpěné ztráty na životech, zdraví i majetku pak mohli pozůstalí či postižení teoreticky dostat odškodné, jehož výše však závisela na libovůli místní správy.

Neviditelný nepřítel

Tragický jev představovaly také případy vědomého týrání i zabíjení civilistů spojeneckými vojáky, z nichž nejkrutější bývali Jihovietnamci a Jihokorejci. Tyto excesy však prováděli i Američané a patrně nejznámější je případ z 16. března 1968, kdy příslušníci 23. pěší divize zmasakrovali v rozlehlé vesnici Son My 400–500 civilistů včetně žen a dětí. Pozdější vyšetřování ukázalo, že masakr v My Lai (jméno osady, u níž k události došlo) nebyl zcela ojedinělou záležitostí a že Američané nemají v otázce zacházení s civilisty příliš čisté svědomí.

Nicméně nejednalo se o standard a většina veteránů se excesů nedopouštěla. K brutálnímu chování docházelo hlavně v místech s hustým osídlením. Kvůli odměřenému až nepřátelskému chování ze strany obyvatel, nepochopení odlišné kultury a dovednosti partyzánů infiltrovat se mezi vesničany nedokázali Američané rozeznat civilisty od nepřátel. Často tak vedli boj s „duchy“ – neviditelnými odstřelovači a výbušnými nástrahami, proti nimž nebylo účinné obrany. Opětovat palbu do obydlených míst bylo zakázáno a původci nástrah byli téměř nepolapitelní.

Pouhý rákosník

K prohloubení frustrace přispívaly i případy, kdy pěšáci vstoupili poblíž vesnic do minového pole, jejichž existenci jim vesničané z obavy před pomstou Vietkongu zamlčeli. Setrvalá činnost v takových podmínkách, násobená vlastními ztrátami, pak přerostla v nenávist vůči všem Vietnamcům, kteří se pro pěšáky stali „pouhými rákosníky“, jejichž život je ve srovnání s tím americkým bezcenný.

Frustraci z nízké loajality civilistů vyjadřoval i jeden z vojenských vtipů: „Abychom vyhráli válku, musíme naložit naše jihovietnamské spojence na lodě a vyvézt je na Jihočínské moře, poté můžeme bez obav rozbombardovat celou zemi a k úplnému dovršení vítězství pak zbude jen všechny ty lodě potopit.“ Toto odosobněné a nepřátelské vnímání se odrazilo v obecném zacházení amerických vojáků s civilisty, kteří byli často automaticky podezíráni ze spolupráce s nepřítelem.

K vynucení přiznání používala jihovietnamská i americká rozvědka kruté mučící metody (například vrážení bambusových třísek pod nehty, vyhrožování vyhozením z letícího vrtulníku, rány elektrickým proudem a podobně). Výjimku nepředstavovalo ani sexuální násilí a případ únosu, znásilnění a vraždy vietnamské dívky, který spáchali v listopadu 1966 příslušníci 1. jízdní divize (aeromobilní), byl o 23 let později zfilmován pod názvem Oběti války.

 Prostituce či obchod s drogami 

Ostatně negativní ekonomické dopady války, inflace, nezaměstnanost, ale také velký počet potenciálních klientů v podobě amerických vojáků způsobily, že půl milionu žen se zcela či částečně živilo prostitucí. Dalším produktem úpadku morálky se stalo zapojení civilistů ve městech do černého trhu se zbožím rozkrádaným z amerických zásilek určených původně obyčejným obyvatelům a obchod s drogami, který cílil na spotřebitele z řad amerických vojáků.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Incident v Tonkinském zálivu 1964

Smutným důsledkem bylo také to, že mnozí civilní obyvatelé si mizerný životní standard vylepšovali vyhledáváním použitelných věcí na odpadních skládkách amerických základen. Díky bezohlednosti obou bojujících stran zahynulo v průběhu války až 430 000 civilních obětí. Utrpení pozůstalých se znásobilo ještě tím, že ostatky obětí nebyly řádně pohřbeny (v neoznačených hrobech či bez obřadu) a jejich duše pak podle vietnamské kultury budou dál nepokojně bloudit v bolesti a utrpení.

Upíři našeho světa, tedy netopýři, kteří se živí krví, jsou v mnoha ohledech nesmírně zajímaví. Mimo jiné mají k dispozici jed, který se dostal do hledáčku vývojářů nových léků. Australští vědci nedávno zjistili, že v upířím jedu jsou velmi nadějné peptidy, které by se mohly stát základem pro nové léky na vysoký krevní tlak.

Důkladný výzkum těchto peptidů a následný vývoj léků by mohl vést k pokroku v řadě odvětví medicíny. Takové přípravky by mohly léčit řadu chorob souvisejících s vysokým krevním tlakem i zlepšovat úspěšnost transplantací, protože při nich je nutné zajistit dostatečný přísun krve k transplantovanému orgánu.

TIP: Jak si upíři nacházejí přátele? Darováním krve v nouzi

Výzkum jedu upírů je tak nepochybně velmi přínosný. Australský tým ale nedávno narazil na nečekané problémy. Jejich výzkumné stanoviště se již řadu let nachází poblíž Cuernavacy, v mexickém státu Morelos. To se ale teď stalo pro vědce zcela nedostupným. Do oblasti totiž pronikly drogové kartely. Badatelé teď hledají nové vhodné místo pro výzkum upírů. Bohužel úsilí vědců to může zbrzdit až o několik let.

Dědičná či hereditární hemochromatóza je geneticky podmíněná porucha hospodaření těla se železem. Projevuje se tím, že se u pacientů postupně ukládá nadbytečné železo v játrech, slinivce, srdci, kloubech i jinde. To má závažné důsledky pro zdraví a celkový stav, které se navíc během života postupně zhoršují. Často bývají zřetelné až v pokročilém věku.

Toto onemocnění působí skrytě, zvláště během mládí postižených. Postihuje ale jednoho člověka z 200 až 400, což dělá z dědičné hemochromatózy jednu z vůbec nejběžnějších genetických chorob. Podle nového výzkumu britských vědců a lékařů je navíc hemochromatóza podstatně škodlivější, než se doposud myslelo.

Britové zjistili, že dědičná hemochromatóza vede ke čtyřnásobnému riziku závažného onemocnění jater a zdvojnásobuje riziko revmatické artritidy. Rovněž zvyšuje riziko diabetu, chronických bolestí a tělesné slabosti. Muži s touto poruchou mají podstatně vyšší šanci, že zemřou na rakovinu jater.

TIP: Náhrada za antibiotika? Proti otravě krve budou bojovat magnetické částice

Dobrou zprávou je, že toto onemocnění lze poměrně snadno udržet v rozumných mezích. Stačí třikrát nebo čtyřikrát ročně darovat krev nebo si prostě jenom nechat část krve odebrat. Část přebytečného železa se tak dostane z těla ven a železo se pak mnohem méně ukládá ve tkáních a orgánech pacienta.

V sobotu 19. ledna 2019 odstartovala nosná raketa Delta IV Heavy v režii organizace United Launch Alliance (ULA), z kosmodromu na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Na oběžnou dráhu vynesla přísně utajovaný satelit NROL-71, který bude jako obvykle provozovat americký Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office, NRO).

Stejně tak bývá obvyklé, že v podobných případech je přímý přenos ze startu rakety pro veřejnost krátký, a končí před tím, než by byla patrná závěrečná fáze letu anebo dokonce samotný satelit. Po zahájení mise NROL-71 ukončila United Launch Alliance přenos asi 6 a půl minuty po startu rakety Delta.

Odkládaný start tajného satelitu

Satelit NROL-71 letěl do vesmíru po řadě odkladů. Původně měl startovat 7. prosince 2018. ULA ale start zrušila z technických důvodů, stejně jako druhý start, k němuž mělo dojít hned následující den 8. prosince. Další pokus o start následoval 18. prosince, kdy jej znemožnil silný vítr a start 19. prosince zase ukončil malý únik kapalného vodíku z rakety. Zrušen byl i start 6. ledna, opět kvůli problémům souvisejícím s vodíkem.

TIP: Úspěch, nebo krach? Kolem supertajné mise Zuma se rojí divoké spekulace

O misi NROL-71 není známo prakticky vůbec nic. Experti ale dokázali vystopovat jeho dráhu, která je velmi zvláštní. Jde o nízkou oběžnou dráhu, která je vůči rovníku skloněna o 74°. To vedlo k mnoha spekulacím, že satelit mise NROL-71 není dalším z řady optických špionážních satelitů, ale že by mohlo jít o zcela nový typ satelitu. Uvažuje se o satelitu pro radarový výzkum nebo dokonce o testu stealth satelitu, který by nebylo možné sledovat ze Země běžnými prostředky.

Vědečtí pracovníci z katedry ekologie a environmentálních věd při univerzitě ve švédském městě Umeå zkoumali životní podmínky malých savců žijících dnes v arktických a subarktických oblastech severní Evropy.

Příležitost i hrozba

Vědci dospěli k závěru, že pokud se živočichům podaří úspěšně rozšířit do nových klimatických pásem, budou přinejmenším krátkodobě těžit z klimatických změn předpovídaných do roku 2080. V rámci těchto změn by se měla zmenšovat tundra a mírné pásmo by se mělo posunout dál na sever. Tím se zvětší plocha, kterou savci mohou obývat a jejich populace zaznamenají značný nárůst. Pozitivní dopad globálního oteplování se týká 43 z celkového počtu 61 zkoumaných živočišných druhů.

U druhů, kterým se rozšíření na sever nepodaří, počet kusů v populaci naopak klesne. Šanci na úspěch bude například snižovat fragmentace jednotlivých populací způsobená lidskou činností. O ideální podmínky k životu částečně přijdou například lumíci neboliška polární, kteří jsou známými specialisty na život ve velkých mrazech.

TIP: Král Arktidy v slepé uličce: Evoluční problémy ledních medvědů

V arktických a subarktických oblastech se však klima změní natolik, že zde bude moci žít dalších deset druhů savců. Bez ohledu na dočasný prospěch, který klimatické změny mnohým živočichům přinesou, se zvířata budou muset vypořádat s novým složením zvířecího obyvatelstva. Do jaké míry si s ním predátoři i kořist poradí, to ukáže až budoucnost.

Konspirační teorie týkající se vesmírného programu se nejčastěji zaměřují na americké lety do vesmíru a NASA. Úspěch Číny s přistáním na Měsíci ale zřejmě přivedl některé konspirátory k myšlence, že i Čína zfalšovala přistání sondy Čchang-e 4. Je možné nějak dokázat, že čínská sonda skutečně přistála?

Americká vesmírná agentura NASA je sice momentálně z velké části paralyzovaná Trumpovým odstavením vlády, některé vědecké týmy ale stále fungují. Jedním z nich je i tým zařízení Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC), tedy kamery na americké sondě Lunar Reconnaissance Orbiter, obíhající kolem Měsíce.

Čínské snímky z přistání sedí

Vědci porovnali čínské snímky, pořízené modulem Čchang-e 4 při sestupu na odvrácenou stranu Měsíce, se snímky stejné oblasti, které kamera LROC pořídila při svých předchozích průletech nad odvrácenou stranou Luny. Z porovnání snímků jasně vyplývá, že čínské snímky odpovídají skutečnosti.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Ještě přesvědčivější samozřejmě budou příští snímky místa přistání na odvrácené straně, na nichž již bude patrný přistávací modelu Čchang-e 4. Zaryté odpůrce přistání na Měsíci asi stejně nezlomí a budou pro ně jen další fotomontáží. Pro ostatní se ale stanou pěkným dokladem dalšího úspěchu lidstva na Měsíci.