Málokdy se dostalo rozhlasu takového vlivu jako během let 1939–1945. Stačilo otáčet knoflíkem a zvídavý posluchač mohl střídavě naslouchat hlasu spojence, či nepřítele, sledovat pohyb front, poslouchat projevy státníků či revue oblíbených umělců. Tajné vysílačky navíc pomáhaly organizovat akce hnutí odporu. Ostatně první a poslední výstřely na evropském bojišti padly v bojích o rozhlasové objekty – 31. srpna 1939 v Gliwicích a v Praze 5. května 1945.    

„Noviny bez papíru“

Druhoválečný éter byl plný zakázaných exilových stanic, ale pro Čechy a Slováky platila v zásadě dvojí volba, a to mezi „Volá Londýn!“ a „Hovoří Moskva!“ Jejich vysílání spojoval protinacistický obsah, současně však propagovaly režimy svých chlebodárců, čili buď západní demokracii, nebo sovětský komunismus. Československé vysílání ze Sovětského svazu za druhé světové války, jež mělo nezanedbatelný podíl na obrovské popularitě KSČ po květnu 1945, mělo na čem stavět. Již Lenin vytušil možnosti „novin bez papíru“, jak v roce 1920 rádio označil. O čtyři roky později začala z Moskvy vysílat státní rozhlasová stanice, která v říjnu 1929 jako první na světě šířila éterem cizojazyčný program. 

TIP: Výstřely před mikrofonem: Co předcházelo akci „Gliwice“

V češtině vysílal „štáb proletářské revoluce“ patrně od roku 1932. Nový impuls dostala tamější československá redakce poté, co do moskevského exilu na přelomu let 1938 a 1939 přijela elita doma zakázané KSČ. Vedení redakce převzal poválečný generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, byť poslední slovo měli funkcionáři Kominterny či tajemníci Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Angažovali se ovšem i mnozí další exulanti. Slánského žena Josefa vzpomínala, že od roku 1940 se vysílalo desetkrát denně, přičemž první relace šla v 5.30 ráno a poslední ve 2.30 v noci. Převládaly ovšem pro okupovanou zemi jalové zprávy typu zvyšování výnosů bavlny v Turkmenistánu, neboť po podepsání sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 prohlásila Moskva konflikt mezi Německem a Západem za imperialistický z obou stran.

Obrat přinesla invaze

Zlom v zaběhnutém schématu nastal 22. srpna 1941, kdy byl Sovětský svaz napaden Německem. František Nečásek (v padesátých letech ředitel Čs. rozhlasu a televize) změnu okomentoval takto: „V rozhlase zavádí kasárenský režim, pracovní doba se bez řečí prodlužuje na 15 až 16 hodin, redakční místnost se stává zároveň ložnicí a kuchyní.“

Začala Velká vlastenecká válka, Sověti k velké radosti našich komunistů mimo jiné oživili myšlenku slovanské vzájemnosti a vysílání státního rozhlasu doplnily nové tajné vysílače. Ten český s názvem Za národní osvobození se poprvé ozval na krátké vlně 36,81 přesně měsíc po vypuknutí války na východě a přinášel hlavně zprávy z domova, ale tlumočil i směrnice odbojářům. 

Když se německé pancéře valily na Moskvu, byla redakce Za národní osvobození evakuována do Ufy, odkud se vysílalo desetkrát týdně po dvaceti minutách (ke konci války až pětkrát denně). Po návratu do Moskvy na jaře 1943 byl jejím řízením pověřen Václav Kopecký, jelikož dosavadní šéf vysílače, předseda KSČ Klement Gottwald byl údajně příliš zaneprázdněný.

Marie Švermová, jež rovněž pro tajný vysílač pracovala, však uvádí, že za odvoláním mohla stát i Gottwaldova vratká pozice u Kominterny – prodělal infarkt a byl stále závislejší na alkoholu. V Ufě se vysílalo z pošty a několikrát týdně se odtud telefonovaly komentáře i do Kujbyševa (dnes Samara), kam se přesunula česká redakce státního rozhlasu. Podle Švermové „komentáře psal většinou Gottwald, já je uváděla a četl je Vašek Kopecký“.  

Tvrdá práce

V obou východoruských městech panovaly bojové podmínky – redaktory a hlasatele sužovala zima, hlad, přepracovanost a strach o blízké. Například v Kujbyševě přespávali spolu s polskými rozhlasáky v rozestavěné budově oblastního rozhlasu na chodbě před redakcemi. Josefa Slánská na ony časy vzpomínala takto: „Po dlouhé měsíce jsme mohli spát pouhé dvě tři hodiny na redakčním stole, přikryti novinami, jen tak mezi posledním nočním a prvním ranním vysíláním. V nevytopeném studiu byla zima a pára nám šla od úst, když jsme vysílali.“

Nedostávalo se ani kvalitních zdrojů informací – tisk z okupované vlasti přicházel pozdě a nepravidelně, oficiální sovětské zdroje byly těžkopádné a plytké. Vytěžovaly se proto odposlechnuté cizí stanice, případně zajatci a přeběhlíci.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 79 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Z Moskvy nehovořili jen komunisté, ale například i náčelník československé vojenské mise v SSSR generál Heliodor Píka, později komunisty popravený. Posluchače oslovovali též sovětští umělci, například vedoucí proslulého pěveckého sboru Alexandr Alexandrov, nebo dělníci z moskevského hutnického závodu Srp a kladivo. Ranění frontoví vojáci zase vyzývali české dělníky, aby sabotovali zbrojní výrobu. 

Na jaře 1945 se na rozhlasových vlnách šířily naděje na spravedlivější poválečný svět, ale brzy po „vítězném únoru“ 1948 se cesty mužů a žen vysílajících za války ze Sovětského svazu rozešly. Josefa Slánská či Marie Švermové se staly oběťmi vlastní ideologie, kdežto Václav Kopecký nebo „tajemný hlas“ Bruno Köhler jejich pokryteckými soudci.

Dlouhodobá šikana nezpůsobuje jen fyzická či psychická poranění. Britští vědci zjistili, že trvalá šikana vede ke změnám struktury mozku teenagerů, a že takové změny zvyšují riziko onemocněním psychickou poruchou.

Badatelé prostudovali dotazníky, osobní data, a také snímky mozku ve vysokém rozlišení, u celkem 682 teenagerů z Velké Británie, Irska, Francie a Německa. Tito lidé jsou zároveň účastníci dlouhodobého projektu IMAGEN, jehož cílem je sledovat vývoj mozku a duševního zdraví u teenagerů.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Údaje z dotazníků vědcům prozradily, že 36 teenagerů ze zmíněných 682 zažilo zničující dlouhodobou šikanu. Porovnání snímků jejich mozků s mozky nešikanovaných vrstevníků ukázalo, že těžká šikana vede ke strukturálním změnám a celkovému zmenšení v oblastech takzvaných bazálních ganglií mozku. Tyto změny podle autorů studie zase vedou k vyšší úrovni úzkosti u teenagerů a mohly by vyústit v závažnější psychické problémy.

O mikrobech rezistentních vůči antibiotikům slyšel už asi každý. Ale rezistentní prach? Výmysl to není. Oproti běžným představám není prach jenom mrtvý, ale nemalá část prachu všude kolem nás jsou vlastně živé organismy.

Američtí vědci nedávno zjistili, že v prachu je velmi běžná antibakteriální látka triclosan, která je součástí čisticích prostředků, mnoha kosmetických výrobků, a také celé řady běžných spotřebních výrobků. Problém je v tom, že přítomnost triclosanu vede ke zvyšování počtu mikrobů, které jsou rezistentní vůči antibiotikům. Tak vzniká rezistentní a tudíž nebezpečný prach.

TIP: Zajímavý bonus: Kojení potlačuje rezistentní bakterie u kojenců

Vědci to zjistili během výzkumu prachu ze 42 tělocvičných zařízení v oblasti amerického Severozápadu. Využili toho, že se tam lidé při cvičení často dotýkají podlahy a vybavení, a cvičenci zároveň vzhledem ke slušnému vychování používají antibakteriální ubrousky, jimiž si utírají své okolí před cvičením i po něm. Odborníci se domnívají, že bychom se měli vzdát příliš účinných antimikrobiálních prostředků a mýt si ruce běžným mýdlem vodou. To by prý mělo proti rezistentnímu prachu zabrat.

Gigantický val Apenin, protínající napříč celou italskou „holínku“ je spletitým labyrintem hor. Jsou zde desítky mnohdy tajuplných horských hřebenů, soutěsek, krasových planin, strmých skalnatých štítů a nekonečných hlubokých lesů. To vše beze zbytku platí i o masivu Velino-Sirente, který je neprávem opomíjenou součástí těchto evropských velehor.

Rána v boku Apenin

Gole di Celano je impozantní vstupní bránou do hor od jihu. Už pohled zdálky napoví, že nejde o zcela běžnou soutěsku. Nalezení správné cesty ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Přístupová cesta není označená, a tak je v duchu rčení „líná huba - holé neštěstí“ nutné zapojit do akce domorodce z městečka Celano, odkud se do hor nejsnáze dostanete. Místní obyvatelé mají, bůhvíproč, pověst prchlivých grobiánů, beroucích nezřídka spravedlnost do svých rukou, což však rozhodně nelze při bližším kontaktu potvrdit (historce o pověšení rozhodčího po prohraném fotbalovém mači jsme nemohli při sebelepší vůli věřit). Spíš naopak – ochota a vstřícnost jdou ruku v ruce s rytmickou italštinou a výraznou gestikulací. Žádné bloudění se tedy nekoná a po chvíli stojíme na úpatí hor.

Po pravdě řečeno jsem při plánování cesty v případě kaňonu Celano nečekal žádný zázrak a nebyl jsem připraven na tuto otevřenou ránu v krajině. Skutečnost překonala všechna očekávání. Zpočátku nevidíte nic zvláštního. Jen pár nevysokých vápencových stěn a pěšinu, která po dni skalnatého údolí kličkuje mezi bujnou vegetací. Pak to ale přijde. Cestička se nejprve doslova „nacpe“ do kamenného hrdla soutěsky, překoná několik kamenných sesuvů a pak se dostává do samotného srdce kaňonu. Díky kolmým skálám vysokým přes sto metrů a vzdálených od sebe v nejužším místě sotva tři metry se jedná o nečekaně působivé místo.

Pro vodu medvědí soutěskou

Tvůrcem Gole di Celano, jednoho z nejkrásnějších přírodních útvarů masivu Sirente, je říčka Foce, která si však po celou dobu pochodu roklinou s námi hraje na schovávanou. Jako klasický krasový tok se v několika úsecích objevuje na povrchu, jinde se ztrácí pod nakupenými kameny. Tento stav však platí pouze pro letní a podzimní období, na jaře se jedná o mohutnou dravou řeku, která přechod soutěskou zcela znemožňuje.

Horní část Gole di Celano je již tvořena hustým smíšeným lesem a je velmi nesnadno přístupná. A právě zde můžete narazit na zástupce největší italské šelmy – medvěda hnědého, jehož stopa se dostala i do loga regionálního parku Velino-Sirente. Podle informací správy parku žije na území parku asi pět medvědích jedinců, ovšem spatřit alespoň jednoho z nich je úkolem takřka nadlidským. Ostatně k tomu ani nebudeme mít příležitost, neboť jediná stezka vedoucí kaňonem na jeho konci soutěsku opouští a po velmi prudkém výstupu vyjde na travnaté planině Arano. Mimo informační tabule o výskytu medvědů nás zde čeká vydatný pramen vody. Ta je ostatně alfou i omegou dalšího putování, neboť hory jsou až na pár slabých pramenů zcela bezvodé.

Dvě tváře jednoho pohoří

Monte Sirente je nejen názvem pohoří, ale také jeho nejvyššího vrcholu (2 348 m). Zároveň jde o asi jediný vysoký kopec celého masivu. Monte Sirente je totiž poměrně zvláštní pohoří. Zatímco ze strany gigantické pláně Ficino se jedná o jen pozvolna stoupající, mnoha krasovými poli a závrty zvrásněný svah, na severovýchodě se naopak hory prezentují jako kolmá, skalnatá a nepřekročitelná bariéra.

Přechod celého pohoří je poměrně jednoznačnou záležitostí – výstup některou z mnoha cest na vrchol nejvyšší a pak sestup po hraně takřka osm kilometrů dlouhého srázu do podhůří. Mimo namáhavých tras vedoucí západními svahy jsou všechny výstupy snadné a pohodlné. Přes takřka nulovou návštěvnost je celý masiv velmi dobře vyznačen množstvím turistických tras. Pro poznání skutečné tváře Sirente je pak ideální celkový přechod spojený s úvodním překonáním soutěsky Celano. Jedině tak si plně vychutnáme krajinné kontrasty, které pohoří nabízí. A pokud hory navštívíte na jaře, připravte se na skutečně frontální útok barev a vůní. Na území parku Velino-Sirente totiž najdete stovky druhů rostlin, které díky vápencovému podkladu doslova rozsvítí tuto jinak spíše nehostinnou pustinu. Na zběžné, ale dostatečné poznání nijak rozsáhlého pohoří budete potřebovat minimálně dva dny, ale skuteční vytrvalci a nezničitelní šlapači to zvládnout i za jeden.

Pohled z vrcholu měsíčních hor

Monte Velino – to je jiné kafe. Divoce rozeklané pusté hory, připomínající povrch Měsíce. Celkem jednoduchá struktura hlavního hřebene je narušena dvěmi impozantními jizvami – dolinami Teve a Maiellana, které svým vzhledem připomenou úchvatné kaňony španělských Pyrenejí. Ze samotného celku Velino se na východě odděluje samostatný hřeben Monte Magnola. Tomu byste se měli mimo zimní období vyhnout, neboť právě zde byl vybudován lyžařský komplex, který tvář pohoří výrazně poškodil.

Nejvyšší a zároveň nejatraktivnější patro hor je naštěstí člověkem nedotčeno, a tak si zde skutečně můžete užívat divokých krás centrálních Apenin. Snad nejkomplexnější pohled na pohoří poskytne přechod po ose východ – západ. Vstupem do hor je rozsáhlá krasová deprese Piano di Pezza, odkud se snadno vyšplháte na hřeben Rotondo, který je jakousi předsunutou baštou nejvyšší části hor. Na hřebeni také najdete jedinou funkční chatu pohoří – Rifugio Sebastiani (chaty Sevice a Magrini jsou uzavřené). Od chaty Sebastiani pokračuje k vrcholu krásný členitý spojovací hřeben, rozdělující od sebe doliny Teve a Maiellana. Takto vyjdete nejprve do blízkosti vrcholu Cafornia (2 424 m), odkud se místy velmi ostrým hřbetem dostanete ke kříži a soše Madony na vrchol nejvyšší – samotné Monte Velino (2 487 m). Pokud k vám budou apeninští bohové milostiví, pak přehlédnete díky izolované poloze vrcholu a značné nadmořské výšce skutečně slušný krajíc z bochníku hor, vyplňujících prostor střední Itálie.

Pusté a přece živé

Regionální park Velino-Sirente vyhlášený roku 1989 je díky značným výškovým rozdílům (více jak 1 500 metrů mezi nejnižším a nejvyšším bodem chráněného území) neobyčejně biologicky cenným prostorem. Ve čtyřech výškových patrech najdete rozmanitou vegetaci čítající 1 570 druhů, a to včetně několika endemitů – například skalnička Adonis distorta či Astragalus aquilanus Anzalone patří k nejvzácnějším druhům v Evropě.

Monte Velino s profilem vyprahlé vápencové pouště není příliš šťastným místem pro život, ale společně s vegetačně přece jen o něco bohatším masivem Sirente tvoří dvojici, kde je bohatě zastoupena i fauna, o čemž svědčí i několik výmluvných čísel – 216 druhů obratlovců, 149 druhů ptáků, 13 druhů plazů a 11 druhů obojživelníků. To vše činí z toho nevelkého chráněného horského celku o rozloze 52 250 ha cíl velmi zajímavý nejen pro turisty, také pro milovníky přírody.

O další úspěšný let do vesmíru na sklonku letošního roku se postarala sympatická společnost Rocket Lab, která usiluje o pozici na trhu s vynášením malých nákladů na oběžnou dráhu. V brzkých ranních hodinách v neděli 16. prosince jejich raketa Electron vzlétla z kosmodromu  Launch Complex 1 (LC-1), který Rocket Lab vybudovali na novozélandském poloostrově Mahia. 

Raketa Electron tentokrát startovala zhruba po měsíci. Na nízkou oběžnou dráhu vynesla sestavu cubesatů na misi ELaNa-XIX. Tato mise je součástí programu NASA Educational Launch of Nanosatellites. NASA spustila tento program s cílem přitáhnout studenty k vědě, technologiím a obecně k technice a matematice.

13 cubesatů programu ELaNa-XIX

Třetí stupeň rakety Electron jménem Curie dopravil celkem 13 cubesatů na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Celý let rakety probíhal podle plánu a všechny cubesaty byly na své oběžné dráze 56 minut po startu. Cubesaty této mise vážily celkem 78 kilogramů a vytvořily je dílem výzkumná centra NASA a dílem americké univerzity.

TIP: „It’s Business Time“: Rocket Lab zvládli první komerční misi na oběžnou dráhu

Pro Rocket Lab to byl třetí a závěrečný let na oběžnou dráhu v letošním roce, který se pro ně stal prvním rokem kosmických letů. V roce 2019 Rocket Lab doufají uskutečnit mnohem více letů na oběžnou dráhu. Ve třetím čtvrtletí roku 2019 by také rádi zprovoznili svůj druhý kosmodrom Launch Complex 2, který vyrůstá v zařízení NASA Wallops Flight Center, na ostrově Wallops u pobřeží amerického státu Virginie.

Květy celé řady druhů kopytníků se podobají břichatkovitým houbám a jejich opylení zajišťují bedlobytky – drobný dvoukřídlý hmyz, který klade vajíčka do hub. Některé druhy, především ty s drobnými květy, jsou autogamní – dochází u nich k samoopylení. Popsán byl i kuriózní způsob opylení, při němž pyl přenáší slimáci s oblibou ožírající květy.

Na rod kopytníků neměli botanici dlouho ujasněný názor. Středověké herbáře do rodu řadily i zcela nepříbuzné rostliny jako jsou rody Asarina (Scrophulariaceae) s podobným tvarem listů a dokonce i cizopasný bezlistý Cytinus (Rafflesiaceae), který se kopytníkům podobá snad jen tím, že jeho květy také vyrůstají na povrchu půdy. Kupodivu i Linné zařazuje Cytinus hypocistis mezi čtyři tehdy známé druhy. Dnes již mají botanici jasno, i když někteří si myslí, že je rod potřeba rozdělit na menší rody. Při pohledu na různorodost asijských zástupců se jim ani není možné divit.

Epimetheus patří k malým měsícům Saturnu. Objeven byl 18. prosince 1966 Richardem Walkerem a nese jméno po Titánovi Epiméthovi.

Epimetheus představuje poměrně malé těleso nepravidelného tvaru, na jehož povrchu se nacházejí nevelké krátery s obroušenými okraji. Vyplývá z toho, že se povrch měsíce zformoval před několika miliardami let.

Planetární tango

Satelit měří v průměru pouze 135 km, tedy jen o něco méně než jeho „společník“ Janus (196 km). Oba krouží kolem Saturnu zhruba ve stejné vzdálenosti (151 410 km), přičemž jeden oběh zvládnou za 16,5 hodiny. Epimetheus a Janus spolu tančí jakési „planetární tango“: jeden z nich se vždy pohybuje o něco blíže k povrchu planety než druhý a jednou za čtyři roky si dráhy vymění, aniž by došlo k nějaké kolizi. Oba hrají významnou roli při vytváření komplikovaného vlnění v Saturnových prstencích.

TIP: Saturn: Jaká je podstata nádherných prstenců?

Z dosavadních výzkumů vyplývá, že Epimetheus obsahuje velké množství vodního ledu. Hustota obou těles je však významně nižší než v případě tuhého ledu. Astronomové se domnívají, že zmíněné měsíce nepatří mezi pevné objekty, ale že se s velkou pravděpodobností jedná o „hromadu ledové tříště“, kterou drží pohromadě vlastní gravitace.

Všichni ji známe. Někteří z pohádky Hanse Christiana Andersena, mnozí i z kodaňské Dlouhé promenády. Není to ale žádná mladice! Sochu malé mořské víly si v roce 1909 objednal Carl Jacobsen, syn zakladatele proslulého dánského pivovaru Carlsberg, známý také jako vášnivý sběratel umění a filantrop. Byl doslova uchvácen baletním představením, jehož děj čerpal z Andersenovy pohádky. Bronzová socha váží 175 kg a je vysoká 1 metr a 65 centimetrů. S velkou pompou ji odhalili v malém záhybu kodaňského přístavu v září  1913.

V přístavu nahá? Ani za nic!

Roli víly ztvárnila v baletu kodaňského Národního divadla, které Carla Jacobsena tak uchvátilo, primabalerína Ellen Priceová. Proto byla také vybrána, aby sochaři Edvardu Eriksenovi, který získal od pivovarníka Jacobsena tuto lukrativní zakázku, stála modelem. Když se ale tanečnice dozvěděla, kde bude její nahá socha umístěna, odmítla dále pózovat a souhlasila pouze s použitím svého obličeje. Tělo tedy dílu propůjčila náhradnice: sochařova krásná manželka Eline. 

Terč vandalů i recesistů

Za svého stoletého posedávání si socha užila mnohé. Od šedesátých let minulého století se několikrát stala terčem recesistů. Například v roce 1961 jí někdo nabarvil vlasy na červeno, později nedobrovolně vystřídala i další „módní přelivy“. Zahalili ji také do muslimské burky, nasadili jí brýle či dostala darem vibrátor.

TIP: Malá mořská víla zbrocená krví: Drsný protest ochránců velryb

Mnohem nepochopitelnější jsou ovšem útoky vandalů, kteří půvabnou sochu několikrát brutálně zohavili. Poprvé přišla o hlavu v roce 1964. K činu se postupem času přihlásilo asi 200 různých pachatelů, kteří si nejspíš chtěli užít svých pět minut slávy. Později přišla i o obě ruce a v roce 1998 znovu o hlavu. Přesto byla vždy pečlivě zrestaurována. Naštěstí se totiž v dílně sochaře Eriksena stále uchovávají původní formy z roku 1913, takže není obtížné v případě potřeby nové části sochy odlít. Kvůli těmto incidentům se ji však kodaňská radnice rozhodla přemístit do větší hloubky.

Průměrné letní teploty v Austrálii sice dosahují „pouhých“ 30 °C, nicméně mnohem vyšší extrémy nejsou neobvyklé. Nad suchými křovisky buše se pak vznáší riziko požárů, při nichž ročně lehnou popelem stovky tisíc hektarů krajiny. 

Například v roce 2009 shořelo ve státě Victoria 450 tisíc hektarů pozemků, plameny zničily přes čtyři tisíce domů a zemřelo 173 lidí. Australská vláda proto nekontrolovatelným požárům předchází tím, že některá území takticky vypaluje, aby budoucímu šíření ohně zamezila. Na plochách, kde by mohl vypuknout požár, se také nacházejí varovné značky.

Boty s překvapením

Vnitrozemí Austrálie samozřejmě představuje extrémní výjimku – jenže i venkov a předměstí „trpí“ blízkostí přírody, která si ráda najde cestu do lidských obydlí. „Pokud si například necháte boty v garáži, měli byste je před nazutím nejprve vyklepat. Často do nich totiž zaleze pavouk,“ vysvětluje Nick Tay, který žije na okraji Sydney. 

Na jaře mohou být na venkově Australanům nebezpeční i někteří ptáci. „Během hnízdění bývají velmi teritoriální flétňáci australští, a pokud se přiblížíte k jejich hnízdům nebo ke stromům, na kterých se usadily, nebojí se zaútočit. Vrhnou se na vás jako letadlo a klovou zobákem,“ dodává Tay. Nejjednodušší je samozřejmě do rizikového teritoria nevstupovat. Pokud si však opeřenci postaví hnízdo na frekventovaném místě, musejí lidé nosit podomácku vyrobené chrániče ramen a cyklistické helmy s klacíky zapíchanými do větracích otvorů, jež flétňákům nálety znesnadňují. 

Znát svého nepřítele

Naše bezstarostné chození po loukách je pro Australany takřka nemyslitelné. Mimo město musejí v trávě dupat, tleskat, křičet a obecně dělat všechno pro to, aby zahnali vyhřívající se hady a další číhající zvěř. V městských parcích sice takové nebezpečí nehrozí, pokud si však děti třeba kopnou míč do křoví, opět musejí prostor nejprve promáchnout třeba klacíkem, na který se nachytají pavučiny i s potenciálně nebezpečnými pavouky. 

Ne vždy je však možné se riziku vyhnout, a každá instituce má proto speciální plán, jak postupovat v krizi. Na pracovištích visí plakáty s obrázky pavouků rozdělených do kategorií podle nebezpečnosti. V závislosti na konkrétním ohrožení se pak budovy buď uzavírají (při riziku zvenčí), nebo evakuují (je-li nebezpečí uvnitř) a volají se specialisté. 

Havěť na objednávku

Základní návyky pro jednání v ohrožení se přitom dětem vštěpují už ve školce, kde se musí každé tři měsíce konat alespoň jedno evakuační cvičení. „Děti ve věku tří až pěti let umějí vyjmenovat všechny druhy jedovatých pavouků nebo medúz – a to mluvíme o městě. Na venkově mají předškoláci ještě širší znalosti,“ vysvětluje Jolana Fialová, která učí ve školce v Sydney. 

Před nebezpečím varuje i řada obrázkových knih, zaměřených přímo na jedovaté druhy, a v neposlední řadě se na dané téma pořádají pro ratolesti přednášky. „Asi před měsícem navštívil naši školku takzvaný reptile man, měl s sebou na ukázku hady, žáby, želvy i některé pavouky a mluvil také o bezpečnosti. Jde o běžnou praxi. Školky v Austrálii platí externím firmám, aby dovezly nebezpečnou zvěř a připravily o ní přednášku,“ popisuje Fialová.

Pokud přesto dojde k nehodě, poskytuje stát infolinku přímo pro obyvatele uštknuté hady, pokousané pavouky nebo jinak ohrožené na životě. S identifikací nebezpečí telefonicky pomohou i zoologické zahrady, kam lze případně svůj „úlovek“ odvézt. Jelikož země čelí nebezpečí pomocí prevence, zemřou tam na hadí uštknutí v průměru pouze dva lidé ročně. Pavouci sice pokoušou víc obyvatel, ale k fatálním následkům nedochází tak často: V roce 2016 podlehl pavoučímu jedu Jayden Burleigh a stal se první obětí osminohých členovců po 37 letech.

Alzheimerova choroba je obávané neurodegenerativní onemocnění, které vyvolává demenci u seniorů. Projevuje se vznikem proteinových amyloidních plaků v mozku, kde dochází k poškození nervových buněk i jejich spojení. První příznaky onemocnění se obvykle objevují mezi 60. a 70. rokem života.

Příčinám vzniku a průběhu rozvoje tohoto onemocnění stále ještě detailně nerozumíme. Mezinárodní tým vědců nedávno potvrdil skutečnost, které se odborníci na tuto nemoc obávali již delší dobu. Alzheimerova choroba je skutečně ve velmi vzácných případech přenosná.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

Vědci ovšem jedním dechem dodávají, že Alzheimerovu chorobu nedostanete při osobním kontaktu s nemocnými, a to ani kapénkovou infekcí, ani tělními tekutinami či jinými běžnými způsoby přenosu infekčních chorob. Lékaři zjistili, že k přenosu proteinů Alzheimerovy choroby může dojít například tehdy, kdy je odebrán z mrtvého těla hormon a použit pro živé pacienty.