Americká meziplanetární sonda OSIRIS-REx dorazila 3. prosince 2018 k planetce Bennu. Na cestu se vydala 8. září 2016, kdy ji vynesla do vesmíru nosná raketa Atlas V. Po více než dvouleté cestě sonda urazila více než 2,2 miliony kilometrů a zaparkovala ve vzdálenosti asi 19 kilometrů od planetky.

Hned úvodní pozorování sondy OSIRIS-REx přinášejí cenné výsledky. Vědci si díky nim potvrdili výsledky pozorování Bennu pozemními teleskopy, a také se dočkali několika překvapení. Jedním z nejdůležitějších výsledků je objev vody na planetce Bennu. Tento objev potvrzuje, že asteroid Bennu je velmi dobře zvoleným cílem mise. V roce 2023 by se OSIRIS-REx měl vrátit se vzorky z asteroidu zpět na Zemi.

Voda na asteroidu

V objevu vody na Bennu sehrála klíčovou roli data ze dvou spektrometrů na palubě sondy OSIRIS-REx. Spektrometry OSIRIS-REx Visible and Infrared Spectrometer (OVIRS) a OSIRIS-REx Thermal Emissions Spectrometer (OTES) zjistily, že se na Bennu nacházejí molekuly, které obsahují hydroxylové skupiny (-OH).

TIP: K planetce Bennu zamíří vesmírná sonda: Cílem je dopravit na Zem vzorky z povrchu

Vědci se domnívají, že se na celé planetce vyskytují jílové minerály, které obsahují množství vody. Samotná planetka Bennu je přitom příliš malá na to, aby si udržela kapalnou vodu. Objev přítomnosti vody ale ukazuje, že kapalná voda byla zřejmě hojně zastoupená na mnohem větším mateřském tělese, z něhož se planetka v minulosti oddělila.

V dnešní době je stále ještě v mnoha případech klíčovou léčbou nádorů jejich chirurgické odstranění. Problém je v tom, že takový zákrok ne vždy pacienta vyléčí. Nádor se může objevit znovu, a co je ještě horší, může se šířit do dalších částí těla. Američtí vědci teď přišli s revolučním nanogelem, kterým lze jednoduše ošetřit místo chirurgického zákroku a zabránit tak šíření rakoviny. Nanogel ve spreji neútočí přímo na buňky nádoru. Namísto toho povzbuzuje k akci imunitní systém pacienta, aby si s rakovinou poradil sám.

Nádorové buňky vypouštějí protein CD47, který je pak brání před útoky imunitního systému. Nanogel proto obsahuje protilátky proti tomuto proteinu, které protein CD47 zablokují a imunita pacienta díky tomu není paralyzovaná. Protilátky jsou přitom v nanogelu navázané na nanočástice z uhličitanu vápenatého. Po aplikaci se postupně rozpouštějí a uvolňují protilátky do tkání kolem místa chirurgického zákroku.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Badatelé svůj nanogel vyzkoušeli na laboratorních myších, kterým byl předtím chirurgicky odstraněn rozvinutý nádor kůže. Experimenty ukázaly, že nanogel skutečně potlačuje obnovu odstraněného nádoru, a také omezuje jeho šíření na jiná místa v těle. Svým působením nanogel také proti nádoru aktivuje bílé krvinky zvané makrofágy i T-lymfocyty.

Teorie o kořenech zvyku sfoukávat svíčky na dortu k narozeninám se poměrně různí. Podle jedné z nich se tradice zrodila ve starém Řecku, kde lidé přinášeli koláče zdobené svícemi do chrámu bohyně Artemis. Svíčky se prý na kulatém pamlsku rozsvěcovaly proto, aby zářil jako měsíc, jenž představoval symbol spojovaný se zmíněnou patronkou lovu. Mnoho starověkých kultur však věřilo, že kouř donese přání věřícího až k nebesům – a s tím možná souvisí nejen historie zapalování svíček, ale i zvyk přát si něco před tím, než je sfoukneme. 

Jiná teorie předpokládá, že se daná tradice začala psát relativně nedávno v Německu. Průkopníkem na tomto poli se podle ní stal hrabě Ludwig von Zinzendorf, jeden ze zakladatelů evangelické církve Obnovené Jednoty bratrské. V roce 1746 prý oslavil narozeniny extravagantní akcí, na níž nechyběl dort ozdobený svíčkami v počtu odpovídajícím jeho věku.

TIP: Jak dlouho trvá, než si na něco vytvoříme návyk?

Moderní věda ovšem vnesla do rozsvěcených narozeninových dortů další rozměr. Badatelé z Clemson University v Jižní Karolíně nedávno zjistili, že sfouknutí svíček zvyšuje obsah bakterií v polevě průměrně 14krát, a v některých případech dokonce až 120krát – podle osoby, jež na pamlsek foukne. Odborníci však dodávají, že pokud není dotyčný vyloženě nemocný, nákaza nehrozí: Jedná se totiž o bakterie, které máme běžně v ústech.

Každý z nás zemře jenom jednou. Zážitky blízké smrti jsou ale překvapivě časté a náležejí k fascinujícím fenoménům lidského těla a mysli. Není divu, že tato problematika láká i vědce. Jak ale zkoumat lidi, kteří se dostávají do stavu blízkého smrti náhodou, nejčastěji kvůli nějaké nehodě či nemoci?

Naštěstí existuje i další možnost, jak se dostat do stavu blízkého smrti. A právě tuhle možnost využili i vědci v nedávné výzkumné studii. Do takového stavu se totiž umí dostat i někteří buddhističtí mniši, kteří jsou mistry v meditaci. Výzkumný tým proto studoval 12 buddhistických mnichů po dobu tří let a detailně zkoumal jejich stavy během meditace, při nichž se mniši dostávají do stavu blízkého smrti.

TIP: Fenomén „světla na konci tunelu“: Bůh, nebo oxid uhličitý

Zajímavý výzkum odkryl celou řadu fyziologických a psychologických poznatků, které se týkají stavů blízkých smrti a rovněž meditací jako takových. Vědci mimo jiné zjistili, že meditující mniši zůstávají během stavů blízkých smrti, na rozdíl od pacientů v nemocnicích, do značné míry při vědomí. V některých případech dokonce mohou ovládat průběh těchto stavů i jejich délku. Rovněž vyšlo najevo, že je možné se meditaci vedoucí ke stavu blízkému smrti naučit, a zdokonalovat se tréninkem.

Albrecht Dürer byl už slavný a dobře placený malíř norimberského cechu, když v roce 1505 odešel do Benátek. Tehdy dostal zakázku na oltářní desku pro kostel San Bartolomeo a jeho nově založené růžencové bratrstvo Němců, kteří se usadili kolem roku 1500 v Benátkách. Pracovat na desce Dürer začal v lednu 1506 a po devíti měsících mohl prohlásit: „Sděluji vám, že lepší mariánský obraz než ten můj v celé zemi není.“ A aby dokázal, jak je jeho dílo věrohodné, umístil na roucho Marie mouchu, která měla budit dojem opravdovosti. Diváci, kteří se snažili mouchu odehnat, vlastně sedli malíři na lep a potvrdili tak jeho kvality. Dnes už ale moucha na bílé látce není. Jak je to možné? Odletěla snad?

Uctívání nebeské královny sborem věřících je vyobrazeno na topolovém dřevě a má víc než metr a půl na šířku a dva metry na výšku – což jsou podstatné údaje. Tahle velká dřevěná deska byla totiž přesně sto let po svém vzniku přenesena přes Alpy do pražské sbírky císaře Rudolfa II. Transport obrazu na voze by mohl malbu poškodit, proto jej nesli čtyři nosiči. Během cesty horami museli obraz balit do speciálních ochranných vrstev, aby na něm nezanechal stopy ledový vítr. Růžencová slavnost se stala vrcholem Rudolfovy sbírky. Její sláva však neměla dlouhého trvání. Po Rudolfově smrti se malba začala rozpadat. Za to mohla jednak technologie, kterou umělec při malbě použil, ale i náročný transport přes největší evropské pohoří. 

TIP: Tichý pláč památek: 5 nevydařených oprav a pokusů o restaurování

V roce 1872 Josef II. nařídil aukci uměleckých děl, ve které byl obraz prodán za pakatel a dostal se do rukou opata strahovského kláštera. A právě opat zorganizoval jeho zrestaurování. Restaurátor Johann Gruss Dürerovo mistrovské dílo sice zachránil, ale také výrazně přemaloval. Podle posledních průzkumů to byl právě on, kdo zatřel i slavnou Dürerovu mouchu, kterou pár století před ním obdivovaly davy. 

Podle představitelů NASA je teď na čase říct sbohem jednomu z největších poutníků, jaké kdy lidská civilizace vyslala na cesty. NASA právě oznámila, že jejich sonda Voyager 2, která se vydala do vesmíru 20. srpna 1977, nedávno překročila hranici mezihvězdného prostoru. Aktuálně sondu od Země dělí vzdálenost 120 AU. 

Sonda Voyager 2 je doposud jedinou kosmickou sondou, která navštívila všechny čtyři plynné obry naší Sluneční soustavy. Na svoje konto si připsala objev celkem 16 měsíců, stejně jako zvláštní přechodný fenomén Velké tmavé skvrny v atmosféře Neptunu nebo praskliny na povrchu ledového měsíce Europa.

Překročení heliopauzy

Vědci čekali na tento okamžik od loňského srpna, kdy data z Voyageru 2 ukázala, že se sonda nachází poblíž heliopauzy, „bubliny“ komplikovaného tvaru, kterou vytváří proudění elektricky nabitých částic slunečního větru. V heliopauze se vyrovnává působení slunečního větru a okolního mezihvězdného prostředí. Právě heliopauza je přitom jednou z oblastí, které je možné považovat za hranici Sluneční soustavy.

TIP: Co je helipauza? Dostal se Voyager 1 za hranici Sluneční soustavy?

Podle údajů sondy překročil Voyager 2 heliopauzu zřejmě 5. listopadu, tedy asi před měsícem. Teď se Voyager 2 pohybuje v mezihvězdném prostředí, kde se setkává s mnohem intenzivnějším kosmickým zářením. Nárůst množství detekcí vysokoenergetických částic kosmického záření operátorům sondy prozradil, že se dostala za heliopauzu. Voyager 2 by to měl bez problémů zvládnout a bude pokračovat dál ke hvězdám. Stejný úspěch si před více než čtyřmi lety připsala i sonda Voyager 1. I ta stále funguje a aktuálně se nachází ve vzdálenosti 145 AU od Země.

Říká se, že vlivem moderních technologií se náš svět neustále zmenšuje. Nové komunikační technologie a zdokonalené dopravní prostředky nás dokážou během pár chvil spojit s místy a lidmi na druhé straně zeměkoule a zprostředkovat nám zážitky, o kterých se našim předkům mohlo jenom zdát. Přes všechen ten pokrok ve vědě a technice však na naší planetě stále existují místa, která jako by zůstala před světem ukryta ve své vlastní časové kapsli. Jedním z těchto míst, kde se zastavil čas, je i vesnice Meemure nacházející se v centrální části Srí Lanky.

Život mezi horami a pralesy

Vesnička Meemure, se nachází uprostřed džungle obklopena horským masivem Knuckles range a od největšího srílanského města Kolomba je vzdálena zhruba sedm hodin jízdy terénním vozidlem. Samotná vesnice, jejíž název je odvozen od okolních stromů zvaných „Mee“, je propojena s moderní civilizací pouze 14 kilometrů dlouhou stezkou vedoucí do městečka Loolwatte, po níž se do roku 2004 mohli pohybovat pouze býci, kteří zabezpečovali zásobování vesnice základními životními potřebami. Teprve nedávno byla stezka rozšířena a dnes po ní mohou jezdit i džípy, trojkolky a malé dodávky, které zásobují jediný malý vesnický obchůdek, jenž zabezpečuje zboží pro asi 400 místních obyvatel.

Tím však výčet moderních vymožeností, které bychom v Meemure našli, končí. Vesničané nemají přístup ani k internetu ani k mobilním sítím, a dokonce k nim nechodí ani pošta. Pro ni musí vesničané chodit každý den právě do sousedního Loolwatte. Vzhledem k těmto okolnostem je Meemure považováno za jednu z nejnedostupnějších vesnic na Srí Lance.

TIP: Poznejte to nejzajímavější z exotického ostrova Srí Lanka a užijte si relaxaci na pláži Indického oceánu na zájezdu Krásy Srí Lanky s českým průvodcem + 4* plážový hotel na závěr.

Mezi králi a povstalci

Mohlo by se zdát, že titul nejzapadlejší vesnice Srí Lanky bude obyvatelům Meemure vadit, opak je ovšem pravdou. Vesničané, kteří se živí pěstováním pepře, zázvoru, rýže, melasy či palmového vína, jsou na svou rodnou oblast patřičně hrdí. Vždyť podle legend sahá historie Meemure až do doby před 5000 lety a je úzce spojena s osobou legendárního krále Ravany, jenž vystupuje ve starověkém indickém eposu Rámájana.

Podle další legendy, jsou pralesy v okolí Meemure rodištěm srílanského národa, jelikož právě sem vyhnal král Vijaya svou ženu a dva syny, od nichž je odvozován původ obyvatel Srí Lanky.

Necháme-li legendární události za sebou, zjistíme, že první zmínky o Meemure pochází z 16. století, tedy období portugalské invaze na ostrov. Vesničané v tomto období dobývali ledek sloužící pro výrobu střelného prachu pro vládce z království Kandy, které se postavilo Evropanům na odpor. Jak již však z hodin dějepisu víme, Srí Lanka svůj boj s Evropany prohrála a vesničané se z bojiště vrátili zpátky ke svému poklidnému životu v ekologicky přívětivých domech z hlíny, trávy a křemene, které si místní obyvatelé staví dodnes.

Přírodní bohatství

Relativní nedostupnost Meemure představuje pro mnoho turistů takřka nepřekonatelný problém. Cestovatelé, kteří se však postaví překážce čelem, čeká sladká odměna v podobě okouzlující přírody okolí horského masivu Knuckles range jemuž daly jméno vrcholky připomínající sevřenou pěst.  Nejvyšší vrchol tohoto pohoří zapsaného na Seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO má 1863 metrů a je mimo jiné domovem leopardů, opic, obřích veverek, 130 druhů ptáků a bezpočtu druhů ještěrek.

V okolí vesnice se nachází také 19 metrů vysoké vodopády Ravana Ella pojmenované podle již dříve zmíněného krále Ravana, které během deštivého období platí za nejdivočejší na Srí Lance. Počasí na Srí Lance je teplé, tropické a v některých částech ovlivňováno monzunem. A když už jsme u vodopádů, za zmínku stojí i fauna říční sítě kolem Meemure, jež je domovem 25 druhů sladkovodních ryb, z nichž 8 je endemických a 7 kriticky ohrožených.

V neposlední řadě pak Meemure odmění i cestovatele holdující záhadám, jelikož severně od Meemure leží tajuplná pyramidovitá hora Lakegala se svými ruinami a doposud ne zcela prozkoumanými jeskyněmi, které svědčí o starodávném osídlení. Podle vyprávění místních by se právě zde mohla nacházet pohřební síň krále Ravana, ovšem na jejího objevitele se stále čeká.

Poklidný život lvíčků zlatých (Leontopithecus rosalia) začal být narušován již v 16. století, kdy bylo v Brazílii odstartováno tolik diskutované kácení lesů. Na místě, kde dříve rostly prastaré stromy, se začala pěstovat cukrová třtina a káva a později se tu ve velkém pásl dobytek. Vznikala nová města a množili se pytláci, kteří měli za úkol zásobovat bohaté cizince exotickými domácími mazlíčky. První odhady počtu lvíčků v již citelně oslabené populaci byly učiněny koncem 60. let 20. století. Ochránci přírody tenkrát napočítali pouze 200 až 600 těchto čiperných opiček. Úplné a důkladné sčítání bylo však provedeno až v letech 1991–1992. Výsledky byly alarmující – kromě 290 zvířat žijících v rezervaci Poço das Antas bylo na světě už jen 55 skupin lvíčků čítajících 272 jedinců. Tyto skupinky přebývaly ve čtrnácti oblastech, jejichž celková plocha nepřevyšovala 104,5 km².

Obrat na poslední chvíli

Již v roce 1972 se vážnou situací lvíčků začala zabývat bioložka Devra Kleimanová, která jejich ochraně zasvětila téměř 40 let života. Mimo jiné iniciovala mezinárodní chovný program a vedení plemenné knihy pro populace chované v zajetí. Program pro ochranu lvíčků zlatých při Smithsonově institutu ve Washingtonu, na jehož vzniku má Kleimanová velkou zásluhu, dodnes zaštiťuje výzkum, reintrodukci, vzdělávání a obnovení přirozeného prostředí lvíčků zlatých.

Nezaspala však ani brazilská vláda. V roce 1990 založila Mezinárodní komisi pro ochranu a péči o lvíčky zlaté, která má za úkol mapovat celou situaci a navrhovat účinná řešení problémů, s nimiž se miniaturní primáti potýkají.

Pro mrňousy není místo

Ještě dnes jsou do volné přírody vypouštěni jedinci odchovaní v zajetí. Do roku 1993 přibylo 118 reitrodukovaných lvíčků, v roce 2000 se toto číslo vyšplhalo na potěšujících 359. Celkový počet lvíčků žijících ve volné přírodě je dnes více než 1 000. Ačkoli by si vědci přáli, aby stav populace stoupl na 2 000 jedinců, již nyní se mohou radovat z dílčího úspěchu.

TIP: Proč nedráždit opice: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Definitivní návrat lvíčků však stále brzdí zdecimovaná krajina a existuje jen velmi málo míst, která by umožnila potřebný růst jejich populace. Tyto oblasti tvoří dohromady plochu o rozloze 7 500 ha, která uživí pouze 500 dalších jedinců (asi 100 skupin). To však stále nestačí k dosažení klíčového počtu 2000 lvíčků – což je podle výzkumu minimální základ životaschopné populace. Ostrůvky pralesa zbylé po masivním kácení nenabízejí dostatečně velkou plochu a jediným řešením je opětovné zalesnění krajiny či vytvoření koridorů, které by jednotlivé části pralesa spojily.

I přes tyto těžkosti byl lvíček zlatý díky intenzivním snahám o záchranu přeřazen ze skupiny kriticky ohrožených druhů mezi „pouze“ ohrožené. Budou-li plánovaná opatření slavit úspěch, mohla by se populace zlatohřívých krasavců v budoucnu stabilizovat.

Rostliny sice nemají nervovou soustavu jako živočichové, i tak jsou ale elektricky aktivní. Tkáně rostlin si posílají elektrické signály, které jsou odpovědí na změny světla, gravitace mechanického podráždění, teploty nebo třeba na poranění rostliny.

Inženýři Massachusettského technologického institutu MIT toho využili a vytvořili pozoruhodného hybrida jménem Elowan. Je to kybernetická životní forma, rostlina, která je těsně propojená s robotem. Robotická část hybrida čte elektrické signály rostliny a podle nich se pohybuje i s rostlinou směrem ke zdroji světla.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Elowan je jedním z prvních projektů nového oboru kyberbotaniky. Postupně by mohly vzniknout „chytré rostliny“ které budou vybavené elektronickými čidly. Takové rostliny bude možné pěstovat na poli a zároveň budou schopné komunikovat s farmáři. Pěstitelé se tak z první ruky dozvědí, jak se daří jejich plodinám.