Jak vypadá největší autonomní robot světa? Není to žádné bojové monstrum ani robot, který by se skládal do podoby náklaďáku. Leckoho asi překvapí, že momentálně největší robot planety je – nákladní vlak. Jedna z největších těžebních společností světa Rio Tinto v těchto dnech oznámila, že provozuje plně autonomní vlakový systém AutoHaul, který jezdí v Západní Austrálii.

Robotické vlaky obsluhují celkem 14 dolů, jejichž produkty vozí do čtyřech přístavních terminálů. Rio Tinto tento systém budovali deset let a investovali do něj 916 milionů dolarů (asi 20 miliard 615 milionů Kč). Vlaky jsou monitorovány lidskou posádkou na velkou vzdálenost, z města Perth, které je asi 1 500 km daleko.

TIP: Budoucnost se blíží: Evropou projely kolony autonomních kamionů

Autonomní vlaky obvykle vozí železnou rudu a bývají dlouhé 2,4 kilometru. Jejich zavedení snížilo počet nutných zastávek, při nichž se měnily lidské posádky vlaků. Také se ukázalo, že autonomní vlaky pracují o zhruba 6 procent rychleji, než vlaky řízené lidmi. Lidští strojvedoucí totiž ne vždy zcela optimálně přidávají rychlost a brzdí. V Rio Tinto si spočítali, že díky autonomním vlakům AutoHaul v této oblasti zvýší produkci železné rudy o 20 milionů tun ročně.

Jihoafričtí žoldnéři se (alespoň zpočátku) přímo nepodíleli na bojových operacích. Období dešťů se využilo k reorganizaci pravidelné armády, jihoafrická organizace Executive Outcomes (EO) se také věnovala formování a výcviku malých bojových oddílů Kamajors. 

Předchozí část: Krvavé africké diamanty: Občanská válka v Sierra Leone (1)

Dvě ofenzivy 

První vládní útok podporovaný Jihoafričany se uskutečnil koncem srpna 1995. S podporou dvou bojových vozidel pěchoty BMP-2 (z výzbroje EO) postupovaly vládní síly z Freetownu na jihovýchod. Vrtulníky Mi-17 a jediný vládní Mi-24 spolu s nigerijskými letouny Alpha Jet útočily na ustupující bojovníky RUF. V průběhu deseti dní zatlačili jihoafričtí žoldnéři RUF do vzdálenosti 100 km od hlavního města. V následujících sedmi měsících muži z EO ve spolupráci s loajálními jednotkami armády a s přispěním nově vycvičených Kamajors dobyli diamantové doly a hlavní působiště RUF, pohoří Kangari.

V průběhu druhé vládní ofenzivy byla zničena hlavní operační základna rebelů. Jihoafričané dosáhli během několika měsíců výsledky, o které sierraleonská armáda marně usilovala celé čtyři roky války. V únoru 1996 proběhly v zemi svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal Ahmed Tejan Kabbah. Následná vládní ofenziva donutila rebely k jednání. Dne 30. listopadu 1996 podepsali prezident Kabbah a vůdce povstalců Sankoh mírovou smlouvu, jejíž součást tvořila dohoda o odchodu jihoafrických žoldnéřů do pěti týdnů od příchodu neutrálních mírových sil. Tím skončila relativně krátká, ale mimořádně úspěšná mise EO v Sierra Leone. 

Nástup diktatury 

Dne 25. května 1997 skupina nespokojených armádních důstojníků osvobodila a vyzbrojila 600 trestanců z věznice Pademba v hlavním městě. Jedním z nich byl také major Johnny Paul Koroma odsouzený v předchozím roce za přípravu převratu. Vzbouřenci v čele s Koromou svrhli vládu a nahradili ji orgánem zvaným Revoluční rada ozbrojených sil (AFRC). Došlo k pozastavení platnosti ústavy, přerušení činnosti všech politických stran a k zákazu pořádání veřejných shromáždění.

RUF opustila úkryty v džungli a spěchala na pomoc pučistům. Koroma pak nabídl rebelům podíl na vládě. Zemi nadále řídil AFRC společně s RUF, prezident Kabbah uprchl se svými bodyguardy vrtulníkem do Guineje. Nový diktátor následně vydal prohlášení, že válka skončila vítězstvím, což odstartovalo vlnu rabování a represí proti civilnímu obyvatelstvu v hlavním městě. Studenti, novináři a další diktaturu odsuzovali stejně jako světové veřejné mínění.

Mezinárodní izolace

Rušila se zahraniční diplomatická zastoupení ve Freetownu, členství země v Britském společenství národů bylo pozastaveno. Sloučením armády s RUF vznikla nová ozbrojená složka nazvaná Lidová armáda Sierry Leone (PASL). V říjnu 1997 uvalila OSN na zemi embargo týkající se dovozu zbraní a ropných produktů. Členům AFRC mělo být znemožněno cestovat do zahraničí. Dodržování sankcí měly vynutit síly ECOMOG, což nutně vyvolávalo konflikty s PASL. V březnu 1998 spustily jednotky ECOMOG ofenzivu proti PASL v hlavním městě.

Operace měla úspěch a umožnila návrat demokraticky zvoleného prezidenta Kabbaha z guinejského exilu. Nově zformovaná armáda označovaná Síly civilní obrany (CDF) se však nedokázala vypořádat s ozbrojenou opozicí AFRC/RUF, což vedlo k dojednání další mírové smlouvy podepsané v červenci 1999 v tožské metropoli Lomé. Vůdce povstalců Sankoh se v souladu s tímto dokumentem vyhnul potrestání, stal se viceprezidentem a především předsedou komise pro diamantové doly, což vyvolalo vlnu protestů doma i v zahraničí. RUF měla být demobilizována a odzbrojena pod dohledem mezinárodních mírových sil. 

Modré barety 

V roce 1999 došlo ke zformování kontingentu vojsk OSN v Sierra Leone (UNAMSIL). Vojenský personál poskytla celá řada zemí, například Indie, Pákistán, Nigérie, Rusko nebo Ukrajina. V této misi se vystřídalo také 31 důstojníků Armády České republiky (mezi nimi jedna žena). Prvních pět dorazilo do země spolu se dvěma slovenskými vojáky 24. října 1999. Zpočátku se počítalo s maximálním počtem šesti tisíc mužů, ale již v únoru následujícího roku působilo v Sierra Leone jedenáct tisíc vojáků OSN a do března 2001 se jejich počet zvýšil na 17 500.

Postupně se stále více příslušníků mírových sil stávalo zajatci dosud aktivních bojovníků RUF, v květnu 2000 přesáhl počet zadržovaných modrých baretů pět set. Vážným problémem se stala také výzbroj (včetně obrněných transportérů), kterou RUF mírovým silám ukořistila a s níž se chystala znovu dobýt Freetown. Součást ruského kontingentu OSN ovšem tvořily čtyři vrtulníky Mi-24 pilotované osádkami se zkušenostmi z Afghánistánu. Tyto stroje představovaly pro RUF vážnou hrozbu.

Dne 7. května 2000 se na plážích poblíž hlavního města začali vyloďovat příslušníci britské námořní pěchoty, kteří ve spolupráci s výsadkáři měli za úkol (mimo rámec mise OSN) evakuovat stovky britských státních příslušníků z Freetownu. Britové obsadili letiště Lungi a zaujali pozice v centru města. Sankoh a jeho nejbližší spolupracovníci se dostali do zajetí a 1 200 britských vojáků s podporou strojů Sea Harrier (vzlétajících z letadlové lodě HMS Illustrious) změnilo poměr sil ve prospěch vlády. 

Operace Khukri 

Většina zadržovaných vojáků OSN se dočkala propuštění na svobodu do konce května 2000, pouze 223 Indů zůstávalo v obklíčení na východě země v Kailahunu. V ranních hodinách 13. července 2000 byla zahájena operace Khukri. Příslušníci indických speciálních sil (120 mužů dopravených letecky z Dillí) ve spolupráci s vojáky UNAMSIL z dalších zemí provedli bravurní operaci, při níž všechna rukojmí osvobodili. Ztráty RUF byly značné, indičtí výsadkáři měli jen dva zraněné.

TIP: Kalašnikovy místo míče: Svět dětských vojáků v Africe

V polovině května 2001 přinesla jednání zástupců vlády a RUF konečně výsledky. Došlo k dohodě o zastavení palby, což umožnilo rozmístit jednotky UNAMSIL i na území kontrolovaném povstalci. Pod dohledem OSN se podařilo odzbrojit a demobilizovat 72 000 bojovníků. Dne 18. ledna 2002 prohlásil prezident Kabbah válku za skončenou. Celkový počet mrtvých civilistů, vojáků a rebelů není znám, nejnižší odhady se pohybují kolem 50 000. Oběťmi opakovaného sexuálního násilí se za války stalo přibližně čtvrt milionu žen.

V prosinci se podařilo zástupcům ESA a chilské vlády podepsat dohody, které umožní výstavbu a následný provoz jižního segmentu CTA-S na Observatoři Paranal. Druhá část - severní segment CTA-N bude umístěn na ostrově La Palma. Zahájení stavby obou částí je očekáváno v roce 2020.

Observatoř CTA (Cherenkov Telescope Array Observatory) je pozemní astronomické zařízení nové generace, jehož součásti se nalézají jak na jižní tak na severní polokouli, tak aby bylo dosaženo maximálního pokrytí noční oblohy. Zařízení bylo navrženo ke sledování záření gama – elektromagnetického záření s velmi vysokou energií, které emitují ty nejžhavější a nejextrémnější objekty ve vesmíru (superhmotné černé díry nebo supernovy). 

„Spuštění CTA-S na observatoři Paranal otevře astronomům ESO, Chile i dalších zemí světa zcela nové okno do vesmíru,“ prohlásil Xavier Barcons, generální ředitel ESO. „Bohaté zkušenosti ESO s realizací a provozem soustav teleskopů v odlehlých oblastech budou pro projekt CTAO cenným přínosem.“  

Budoucí stanoviště CTA-S se nachází v poušti Atacama pouze 11 km jihovýchodně od Cerro Paranal, který je centrem Observatoře Paranal a sídlem soustavy dalekohledů VLT, a jen 16 km od vrcholu Cerro Armazones, na kterém ESO buduje Extrémně velký dalekohled. Tato lokalita patří k nejsušším a nejizolovanějším oblastem na Zemi, ale pro astronomy je doslova rájem s ideálními celoročními pozorovacími podmínkami.

TIP: Na návštěvě v chilské poušti Atacama: Ve výstavní síni evropské astronomie

Současná pole teleskopů pro detekci Čerenkovova záření, která jsou dostatečně citlivá na gama fotony s velmi vysokou energií, jsou složena pouze z několika jednotlivých přístrojů. CTAO – s mnohem větší sběrnou plochu a vynikajícím úhlovým rozlišením – se stane největším a nejcitlivějším zařízením svého druhu na světě. Bude detekovat záření gama s dosud nedosažitelnou přesností a bude 10× citlivější než kterýkoliv předchůdce.

Biologicky aktivní látka známá jako serotonin se v různých formách vyskytuje u pestré palety živočichů. Vědci ji objevili dokonce u rostlin, kde pomáhá regulovat růst. U člověka však slouží k jinému účelu – přenáší signály mezi nervovými buňkami. Případné anomálie v působení pak souvisejí s řadou psychických poruch, například s depresemi. 

Odvěký pamětník evoluce 

Poslední výzkumy překvapivě ukázaly, že „hormon štěstí“ působí podobně i na zvířata, která jsou člověku anatomicky a způsobem života na míle vzdálená – na chobotnice. Badatelé z toho usuzují, že serotonin funguje jako mocný regulátor sociálního chování už nejméně 500 milionů let: tedy od doby, kdy se evoluční linie vedoucí později k lidem a chobotnicím rozešly.

O zmíněné vědecké novince informovali Gül Dölenová z Johns Hopkins University v Baltimoru a Eric Edsinger z Marine Biological Laboratory ve Woods Hole. Ten se už v roce 2015 podílel na úplném dekódování DNA chobotnice dvouskvrnné, vyskytující se v Kalifornii. Se svou kolegyní se později zaměřil na geny, které u těchto hlavonožců regulují serotonin. Zjistili, že u člověka a daného druhu chobotnice existují téměř shodné dílčí sledy „písmen“ DNA zodpovědné za to, že do nervových synapsí může vstoupit další dávka hormonu. 

Hlavonožci na extázi 

Badatelé předpokládali, že by se uvedená genetická totožnost měla promítnout do podobných reakcí chobotnic na další látky, například na MDMA. Následně hypotézu prověřili v rámci pokusů, při nichž chobotnicím dvouskvrnným uvedenou drogu podali. 

Zmínění hlavonožci jsou převážně asociální a upřednostňují samotu. Ve vypjatých situacích se dokonce navzájem zabíjejí a požírají. MDMA na ně však zapůsobila stejně jako na lidi: Po jejím podání se víc družili, a to především mezi pohlavími. Samci věnovali samičkám větší pozornost než obvykle, což tyto opětovaly a protějšků se například častěji neagresivně dotýkaly.

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Podle vědců je zřejmé, že pokud se sledy „písmen“ DNA v konkrétním genu uchovají po 500 milionů let, musejí být velmi důležité. Jak vysvětluje Gül Dölenová: „Člověk představuje geneticky ohromně složitý systém. Když do něj jen tak nahlédnete, stěží se dozvíte, co je opravdu klíčové. Porovnání s genetickými základy jiných živočichů však umožňuje najít kriticky důležité prvky, jež evoluce nedokázala změnit ani za dlouhé miliony let.“ A právě ty mají podle badatelky takový význam, že je zkrátka nevyhnutné, aby fungovaly. 

Zástupci alkoholového průmyslu razí myšlenku, že umírněné pití alkoholu vám nejen neublíží, ale dokonce vám prospěje. Tato hypotéza získala pozornost a vliv na začátku 90. let, kdy pořad „60 Minutes“ odvysílal reportáž o takzvaném Francouzském paradoxu.

Francouzi totiž mají nízký výskyt srdečních chorob, a to i přes všechno máslo, smetanu, foie gras a další tučné pokrmy obsažené v galské stravě.  Někteří výzkumníci tvrdili, že paradox vysvětlují složky červeného vína, které je u Francouzů ve velké oblibě.

Ochrání sklenka srdce?

Mnohé studie ukázaly, že lidé, kteří pijí jakýkoliv druh alkoholu s mírou – ať už jde o víno, pivo či lihoviny – mají nižší výskyt srdečních chorob než lidé, kteří zcela abstinují, nebo naopak pijí alkohol hodně. Důkazy však zůstávají tvrdohlavě dvojznačné.

Jak na počátku letošního roku informoval magazín Lancet, vědci zkoumající v rámci studie téměř 600 000 pijáků v 19 zemích zjistili, že velmi střídmé pití alkoholu – asi jeden alkoholický nápoj denně – snižuje výskyt určitých druhů infarktu, ale zvyšuje rizika jiných kardiovaskulárních problémů. Výsledky výzkumu také ukázaly, že střídmé pití alkoholu nepřináší ani žádné výhody v oblasti délky života.

Výzkum pití alkoholu notoricky narušují také takzvané falešné účinky. Nejzřetelnější je ten, že nepijící populace zahrnuje i lidi, kteří nemohou alkohol požívat kvůli zdravotním problémům. Zároveň však zdraví lidé mají pocit, že klidně pít mohou. Toto může vytvořit zavádějící dojem příčiny a následku. „Lidé, kteří pijí střídmě, jsou zdravější než lidé, kteří nepijí vůbec. To ale neznamená, že jsou zdravější právě díky pití alkoholu,“ objasňuje Toben Nelson, sociální epidemiolog z University of Minnesota.

Pod drobnohledem vědců

Tento problém měl objasnit desetiletý výzkum střídmého pití alkoholu a kardiovaskulárního zdraví (Moderate Alcohol and Cardiovascular Health, MACH) v ceně sta milionů dolarů, do nějž začali výzkumníci registrovat účastníky začátkem letošního roku. Výzkum sponzoroval Národní institut pro zneužívání alkoholu a alkoholismus (NIAAA), součást Národního institutu zdraví (NIH).

Výzkum měl za cíl sledovat 7 800 lidí starších 50 let s rizikem srdeční choroby na několika kontinentech. Abstinenti a těžcí pijáci pro výzkum nebyli vhodní. Dobrovolníci měli být náhodně rozřazeni do dvou skupin, z nichž jedna by měla konzumovat jeden alkoholický nápoj denně po dobu šesti let, a druhá by se naopak alkoholu denně po šest let zcela vyhýbala. Cílem bylo zjistit, zda střídmé pití sníží výskyt srdečních chorob.

NIH však 15. června celý projekt ukončila s tím, že výsledky takového výzkumu by nebylo možné považovat za věrohodné. Většina prostředků k financování této studie měla přitéci z alkoholového průmyslu prostřednictvím neziskové organizace. Tato skupina, Nadace pro národní instituce zdraví, měla představovat bariéru mezi průmyslem a výzkumníky, ale březnový článek publikovaný v New York Times a následné interní vyšetřování NIH odhalily, že předtím, než vláda výzkum schválila, vědci intenzivně komunikovali se zástupci průmyslu.

Otazníky nad výzkumem

Vyšetřování NIH také odhalilo chyby v zadání studie. Studie neměla dostatek účastníků ani dostatečnou délku trvání, uvedl Michael Lauer, kardiolog a zástupce ředitele pro extramurální výzkum na NIH. Například u rakoviny může trvat mnoho let, než dospěje do detekovatelného stádia.

Studie také nezahrnovala ženy se zvýšeným rizikem rakoviny prsu, a to proto, že jakákoliv konzumace alkoholu, i jeden alkoholický nápoj denně, riziko rakoviny prsu zvyšuje. Rozhodnutí takové ženy do výzkumu nezahrnout je sice eticky v pořádku, mohlo by však konečné výsledky studie pokřivit. Zpráva NIH uvedla, že výzkum by podle současného zadání mohl „ukázat výhody, ale vynechat nebezpečí“.

Podle zadání

E-maily publikované jako součást zprávy NIH také naznačují, že podporovatelé výzkumu očekávali, že studie poukáže na přínos střídmého pití na zdraví člověka. „Výzkumníci by při zahájení výzkumu měli mít vědeckou rovnováhu a měli by přistupovat k otázce naprosto neutrálně,“ říká Lauer. „Události kolem výzkumu MACH jsou velkým zklamáním – není tu ta vysoká úroveň profesionality, na kterou jsme v NIH velmi hrdí,“ dodává kardiolog.

Marion Nestlová, emeritní profesorka potravinářských věd na New York University, tvrdí: „Toto není výzkum s otevřeným koncem. Tohle je marketingový výzkum.“ Hlavní vyšetřovatel studie, Kenneth Mukamal, epidemiolog z Beth Israel Deaconess Medical Center při Harvardu, na žádost o rozhovor neodpověděl. Po rozhodnutí NIH ale Mukamal vydal prohlášení, v němž uvádí, že on i jeho tým „stojí pevně a neochvějně za vědeckou integritou své studie“.

Proměnná v organismu

Alkohol je chemická sloučenina, která složitě účinkuje různými způsoby v mnoha částech těla, a tudíž jeho účinky nelze zredukovat do jednoduché metriky, ať už jsou pozitivní či negativní. Nepopiratelné však je, že alkohol na centrální nervovou soustavu působí jako sedativum, oslabuje vnímání a zpomaluje reakční dobu. Tyto účinky mohou zvýšit riziko nehod nebo způsobit, že opilá osoba bude zranitelnější vůči násilí a zneužití.

„Při extrémní konzumaci dokáže alkohol dokonce zastavit i nejzákladnější tělesné funkce, jako například dýchání,“ tvrdí Nelson, výzkumník z University of Minnesota. Tělo alkohol metabolizuje na chemickou látku, acetaldehyd, který může narušit DNA buněk a potenciálně způsobit rakovinu. Podle organizace CDC alkohol souvisí s rakovinami dutiny ústní a hrdla, s rakovinou hrtanu, jícnu, tlustého střeva a konečníku, jater a rakovinou prsu.

Dvojí metr

Americké stravovací pokyny tvrdí, že pokud zatím nepijete, neměli byste začínat. Také ale uvádí, že alkohol lze konzumovat bezpečně v umírněném množství. Tato míra má přesnou definici – ne více než dva alkoholické nápoje za den pro muže, a ne více než jeden denně pro ženy (u těhotných žen se nedoporučuje pít alkohol vůbec, protože látka narušuje vývoj plodu).

„Potíž tkví v tom, že dvě třetiny pijáků nezvládají pít střídmě,“ upozorňuje Robert Brewer, ředitel oddělení alkoholu CDC. „Stravovací pokyny vnímáme jako něco, čeho bychom chtěli dosáhnout,“ uvedl Brewer. „V současné době je však lidé spíše nedodržují.“ Meze střídmého pití se liší i podle zemí, a to v některých případech velmi markantně.

Příkladem odlišnosti je Británie, která nevydává oddělené normy pro muže a ženy. Studie publikovaná v žurnálu Lancet tento unisex přístup podpořila: vědci v ní prokázali, že délka života klesá bez ohledu na pohlaví, pokud člověk vypije více než 100 gramů alkoholu za týden. To se rovná přibližně sedmi 350 ml lahvím piva nebo sedmi 150 ml sklenkám vína.

Jsou muži odolnější?

Americké stravovací pokyny zohledňují skutečnost, že muži jsou v průměru tělesně mohutnější než ženy a mají v tělesné hmotnosti větší podíl vody. Průměrná hmotnost dospělého Američana je 88,9 kg, průměrná hmotnost dospělé Američanky potom 76,6 kg. Aaron White, vedoucí výzkumu v NIAAA, uvádí, že muži mají v tělesné hmotnosti průměrně 60 % vody, zatímco ženy 50 % vody.

„Muži lijí alkoholický nápoj do většího množství vody,“ objasňuje White. „Mají tedy více tekutin, kterými alkohol zředí.“ Podle Whiteových výpočtů by měli muži k dosažení stejného obsahu alkoholu v krvi jako ženy být schopní průměrně vypít přibližně 1,5krát tolik co ženy. Ale ne dvakrát tolik. „Tvůrci těchto stravovacích pokynů ohledně pití alkoholu k těmto číslům zjevně nedošli pomocí matematiky,“ uzavírá White.

Nesmiřitelní

Mezi vědce, kteří tvrdí, že střídmé pití alkoholu přináší i výhody pro zdraví, patří i epidemiolog R. Curtis Ellison z fakulty medicíny Bostonské univerzity. Tvrdí, že lidé, kteří alkohol konzumují, by si měli dávat trošku každý den, bez vynechávání, protože alkohol snižuje lepivost krevních destiček a udržuje i ostatní rizika krevních sraženin na nízké úrovni.

V opačném táboře je Michael Holmes, epidemiolog z Oxfordské univerzity, který v roce 2014 vedl studii, která žádné výhody pro zdraví neobjevila. Holmes vysvětluje, že alkohol může způsobit zvýšení krevního tlaku, kalcifikaci věnčitých tepen a vyšší podíl tělesného tuku, což jsou všechno faktory související se srdečními chorobami. „Důkazní břemeno se kloní k tomu, že alkohol působí škodlivě v souvislosti se srdečními chorobami, a to i v malých dávkách,“ uvedl.

Ztroskotání testování MACH tedy zanechalo vědce tam, kde jsou zaseknutí už roky, jak Holmes uzavírá: „Jsme na mrtvém bodě.“ Kam se tedy obor ubírá? Lauer uvedl, že když se ho pacienti ptají, jestli jim umírněné pití alkoholu může prospět, jediná odpověď, kterou jim může dát, je: „Nevím.“

Rozpad těla i rodin

Dokonalé klinické testování by podle Lauera bylo jen obtížné sestavit, protože alkohol má obrovské množství různých účinků. Potvrdil však, že je jasné, že extrémně vysoká konzumace alkoholu vede ke všem možným negativním důsledkům, včetně alkoholismu, žaludečních vředů, krvácení ve střevním traktu a chorob jater. „Hrozí i různé druhy rakoviny, včetně například rakoviny ústní části hltanu a jater, dále autonehody, případy špatného úsudku, rozpady manželství a podobně,“ tvrdí kardiolog.

Brewer z CDC tvrdí, že je načase vymyslet nové přístupy, které by nadměrné pití alkoholu pomohly snížit. Možnosti jsou následující: zvýšit daně z výroby a prodeje alkoholu, omezit hustotu míst prodeje alkoholických nápojů, omezit prodejní hodiny a vytvořit kampaň k pozvednutí veřejného povědomí o rizicích nárazové nadměrné konzumace alkoholu.

Pít střídmě, nebo vůbec?

Vzhledem ke známým nebezpečím a katastrofickým důsledkům nárazového pití jsou okolnosti týkající se střídmosti v požívání alkoholu spíše na druhé koleji a nejsou vnímány jako naléhavý problém týkající se veřejného zdraví. Toben Nelson, vědec z University of Minnesota, zase nepovažuje možný přínos jednoho alkoholického nápoje denně za „užitečnou vědeckou otázku, která by stála za vyřešení“.

Koncový bod takového výzkumu by mohl podle něj ukázat na výhody, ale společnost nemá přesvědčivou potřebu dělat z abstinentů konzumenty alkoholu. Nelson považuje na důležitější naopak zmírnit konzumaci alkoholu u těžkých pijáků. „Lidi rádi pijí, rádi se dostávají do nálady a rádi se i opíjejí. Vysoká konzumace alkoholu s sebou ale nese obrovská rizika,“ objasňuje. Jeho informovaný vzkaz veřejnosti, vyslovený beze stínu moralizace, je velmi prostý: „Alkohol vám škodí.“ 

Většina slovanských kmenů na území pojmenovaném později Slezsko, patřila patrně k Velké Moravě, poté k přemyslovskému státu a od počátků druhého tisíciletí k Polsku. Od poloviny 14. století bylo celé Slezsko jednou ze zemí České koruny. Míry uzavírané po slezských válkách (1740–1763) jej však rozdělily mezi Prusko a habsburskou monarchii. Když se po první světové válce rýsovala nová mapa Evropy, otázka státního začlenění Slezska se řešila znovu.

Šlonzáci a šlonzakovci

Lidé ve Slezsku až do druhé poloviny 19. století mnohdy necítili zvláštní potřebu hlásit se k nějakému z novodobých národů, byť mluvili nářečími, která se považovala za součást určitého „národního” jazyka. To byl i případ Těšínska a sousedního pruského Horního Slezska. S vizemi polského národního hnutí, tedy se skrytě i otevřeně hlásaným programem obnovení polské státností, nesouhlasila na Těšínsku početná skupina Šlonzáků (Slezanů). Šlonzáci většinou mluvili slezsko-polským dialektem a za Poláky se nepovažovali. Poláci byli pro ně civilizačně zaostalí, vesměs negramotní Haličané, kteří v letech 1880–1910 v desetitisících zaplavovali západní část Těšínska a přilehlou část Moravy, kde hledali obživu v dolech a hutích. 

Skočovský učitel Josef Koždoň vytvořil z části Šlonzáků politickou stranu, jejímž stoupencům se říkalo šlonzakovci. Hnutí přitahovalo nezanedbatelnou část polsky mluvících Slezanů, proto v roce 1909 Koždoň zvítězil ve volbách do slezského zemského sněmu nad lídrem polských národovců, katolickým knězem.

Koždoň se narodil roku 1873 v Horní Lištné na dnešním československém území, byl luteránem, absolvoval německou měšťanskou školu a učitelský ústav v Těšíně spolu s kurzem polštiny. Jeho sympatie k Němcům posílil sňatek s německou rodačkou ze Skočova, který (jak sám uvádí ve svém životopise) dovršil jeho přechod do německého kulturního okruhu. Traduje se, že Koždoň usiloval o dovršení procesu utváření slezské národnosti nebo i národa, nicméně ve svém prvním projevu v zemském sněmu zdůrazňoval, že odmítá každý nacionální šovinismus a že usiluje o zachování starých kmenových slezských zvláštností a kulturní individuality. Považoval se za Rakušana a odmítal „polskou vlast”.

Za světové války Koždoň a jeho přívrženci věřili ve vojenský úspěch centrálních mocností. Když se válečná štěstěna začala v posledních měsících války odvracet, hledali schůdné východisko podobně jako Němci na Ostravsku. Vzhledem ke svému malému počtu nemohli na rozdíl od jiných částí českého pohraničí založit provincii, kterou by (s perspektivou budoucího spojení s Německem) prohlásili za součást Německého Rakouska. Také osud německého (pruského) Horního Slezska, které s Těšínskem sousedilo, byl nejistý, pokud šlo o jeho setrvání v rámci poválečného německého státu.

Vznik projektů samostatného Slezska

Myšlenka relativně samostatného Slezska se diskutovala v posledním roce války ve vídeňských politických kruzích. V podstatě šlo o vytvoření mezinárodně garantovaného nárazníkového slezského státu mezi Německem, Polskem a Československem, který měl být po několika letech připojen k poválečnému Německu. Také představitelé německých politických a průmyslových kruhů na Ostravsku proklamovali potřebu neutrálního území, které by zahrnovalo nejen Těšínsko včetně Bílska, ale i Moravskou Ostravu, sousední průmyslové obce a německé enklávy v Haliči. Neutrální území mělo mít „všechny atributy státní samostatnosti“.

Ještě před vznikem Československa prohlásily všechny německé strany z Těšínska, Moravské Ostravy a okolních moravských obcí v dohodě s Koždoněm Moravskou Ostravu s Vítkovicemi za „bezprostřední říšské území“. Dne 23. října 1918 vyhlásili projekt Velkého Slezska jako neutrálního státu mezi Polskem, Německem a Českem (Tschechei). 

V německém Horním Slezsku se šířily plány na začlenění do Polska, které koncem světové války proklamoval vůdce hornoslezských Poláků Wojciech Korfanty. S požadavkem neutrálního hornoslezského státu přišly nejdříve dělnické a vojenské rady a poté Svaz Hornoslezanů založený v lednu 1919. Požadavek vycházel z teorie o existenci „slezského národa – slovansko-germánského národa smíšené krve“, opíral se o představu zeměpisné a hospodářské nedělitelnosti průmyslového území a o předpoklad, že pro poválečné Německo bude přijatelnější samostatný hornoslezský stát (Freistaat Oberschlesien) než začlenění do Polské republiky. 

První poválečné měsíce a spory o Slezsko

Na Těšínsku se vztahy mezi Čechy a Poláky vyostřily a došlo k takzvané sedmidenní válce. Ofenzíva československých jednotek byla zastavena 3. února 1919 u Skočova na Visle. V té době připravil Koždoň memorandum pro dohodovou Mezispojeneckou komisi v Těšíně. Žádal neutralizaci Těšínska, a pokud by nebylo schůdné požadavek realizovat, naznačoval možnost připojení celého Těšínska k ČSR.

Delegace německých stran na Ostravsku nabízela úlohu garanta neutrálního (ať autonomního nebo samostatného) území Spojeným státům, případně Velké Británii. Tyto a podobné hornoslezské projekty získaly u velmocí jisté sympatie, zejména u Američanů, kteří usilovali o kontrolu středoevropských uhelných revírů prostřednictvím Evropské uhelné komise. V Horním Slezsku sponzorovala neutralizační akce tamní šlechta a průmysloví magnáti, hlavně pštinský kníže Johann Heinrich XV., na Těšínsku pak průmyslník a velkostatkář hrabě Johann Larisch. 

Hornoslezští propagátoři samostatného Slezska jednali o svých představách v Praze, Berlíně i ve Varšavě a posílali petice mírové konferenci v Paříži. Koždoňovci jednali s Edvardem Benešem a českými politiky ve Slezsku. Byli poněkud realističtější, jejich hlavním požadavkem nebylo výhradně samostatné Velké Slezsko, ale především nedělitelnost Těšínska. 

Plebiscity a šlonzakovci

Během června a září 1919 velmoci rozhodly, že se státní začlenění německého Horního Slezska i Těšínska bude řešit plebiscitem. Stoupenci ideje slezského státu v Horním Slezsku bez úspěchu požadovali, aby se hlasující mohli rozhodnout nejen pro Německo nebo Polsko, ale i pro samostatný slezský stát. Na Těšínsku se Koždoň s delegací německých stran vyslovovali spíše pro Československo, protože soudili, že ve státě s třiapůlmilionovou německou menšinou budou mít lepší podmínky než v Polsku. Pro Koždoně byla kardinální záležitostí nedělitelnost Těšínska. Většina jeho přívrženců žila na převážně polském území na východ od řeky Olzy (Olše), která později tvořila značnou část státní hranice.

Počátkem roku 1920 přijel na Těšínsko vůdce hornoslezských Šlonzáků Latacz, aby jednal s Koždoněm a funkcionáři německých stran. Koždoň byl jako zakladatel Slezské lidové strany pro Latacze předchůdcem a určitým vzorem. Stejně jako on se ztotožňoval s názory studie německého geopolitika Maximiliana Hardena Svobodný Hornoslezský stát jako těžisko světové politiky, které také otiskl ve svém časopise: „Hornoslezský lid [...] žádá opětné spojení se svými bratry v Rakouském Slezsku, od nichž byli více než před 150 lety odtrženi [...]. Hornoslezský lid je výsledkem několikasetletého silného životního, kulturního a pracovního společenství, společenství krve, slovansko-germánského původu se třemi miliony lidí, z nichž 600 tisíc duší připadá na rakouskou část.“

Moderní pokračovatelé

Rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko po plebiscitu a rozdělení Těšínska na základě arbitrážního rozhodnutí Vyslanecké rady (28. července 1920) znamenalo neúspěch, nikoli však definitivní konec slezských projektů.

TIP: Období nadějí a očekávání: Zrod československého státu 

Ve třicátých letech svým způsobem na slezské projekty navazovalo hnutí za slezskou kmenovou zemi, která měla zahrnovat nejen celé historické Slezsko, ale i část východních Čech a severní Moravy. Jeho orgánem se stal vratislavský Schlesisches Jahrbuch (vycházel 1928–1942), do nějž přispívali i němečtí historici z československého pohraničí a z německé univerzity v Praze. Otiskoval i články Josefa Koždoně. Pozoruhodný vývoj zaznamenává v současnosti Hnutí za slezskou autonomii (Ruch autonomii Śląska) v Polsku, které vzniklo po společenských změnách v lednu 1990. V mnohém se hlásí ke kontinuitě se slezskými aktivitami po první světové válce. 

Kolem Marsu už nějakou dobu krouží naše sondy, které pečlivě snímkují povrch rudé planety. Díky nim máme k dispozici spoustu pěkných snímků, na kterých je vidět leccos zajímavého. Jistý lovec senzací na těchto snímcích nedávno narazil na útvar, který připomíná trojbokou pyramidu. Internetem se začaly šířit teorie o „obrovské pyramidě na Marsu“, kterou možná postavila nějaká záhadná civilizace.

Jak už to ale bývá, skutečnost je mnohem prostší. Inkriminovaný snímek pořídila kamera HiRISE z paluby sondy Mars Reconnaissance Orbiter. Podle parametrů této kamery lze jednoduše odvodit, že základna „pyramidy“ má reálné rozměry zhruba 40 × 30 metrů. To je méně, než rozměry nejmenší pyramidy ve slavné egyptské Gíze. O žádnou obrovskou pyramidu tedy nejde.

Mimozemšťané nebo eroze?

A s téměř neprůstřelnou jistotou ani nejde o žádnou stavbu. Stačí se podívat na snímky v okolí údajné „pyramidy“. Nachází se v oblasti zvané Candor Chasma, což je jeden z největších kaňonů v systému Valles Marineris. Ten představuje největší známý systém kaňonů ve Sluneční soustavě.

TIP: Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Zatím není úplně jasné, jak kaňon Candor Chasma vznikl. Z detailních snímků je ale zřejmé, že tam působily mocné síly eroze, ať už větru, prachu nebo i vody. V okolí dotyčné „pyramidy“ je ve skutečnosti celá řada více či méně podobných „pyramid“, „sloupů“ nebo i jinak tvarovaných útvarů. A na všech je více než patrné, že je vytvarovala eroze. Stavby mimozemských civilizací budeme muset hledat někde jinde.

Vánoční svátky se chýlí ke konci a je to znát i na skládkách odpadu, kde končí podstatná část vánočních stromků. Jehličnany jsou plné tvrdých a pichlavých jehlic, které se ve srovnání s jinými typy listů nebo rostlinného materiálu rozkládají velmi dlouho. A vzniká při tom velké množství skleníkových plynů.

Britští vědci zjistili, že při vhodném zpracování by bylo možné z jehlic vysloužilých vánočních stromků vyrábět užitečné produkty. Až 85 procent hmoty jehlic přitom tvoří rostlinný materiál lignocelulóza, což je směs ligninu, hemicelulózy a celulózy. Díky svému složení a struktuře nejsou jehlice vánočních stromků zajímavé pro výrobu energie ani pro většinu průmyslových procesů.

TIP: Ekologické balení: Vědci nahradili plastový obal materiálem ze dřeva a krabů

Britové ale vymysleli postup, díky němuž lze s pomocí tepla a rozpouštědel, jako je levný a k přírodě šetrný glycerol, biomasu jehlic zpracovat. Tímto postupem je možné jehlice stromků přeměnit na směs, která kromě pevného materiálu obsahuje kapalinu s glukózou, kyselinou octovou a fenolem. Z těchto látek je možné ve velkém vyrábět třeba potravinářská sladidla, barvy, lepidla nebo ocet.

Podobu továrny Fagus, jež měla vyrůst v německém městě Alfeld, svěřil obuvnický magnát Carl Benscheidt v roce 1910 teprve 28letému Walteru Gropiusovi. Tehdy ještě netušil, že zmíněný tvůrce – a s ním i jeho fabrika – jednou vstoupí do síně slávy moderní architektury a průmyslového designu. 

Záplava světla 

Komplex, na němž se spolu s Gropiusem podílel také Adolf Meyer, sloužil k produkci, skladování i expedici obuvnických výrobků a sestával z deseti budov. Vznikal v letech 1911–1913, architektonická stránka stavby však záhy předčila její průmyslový účel: Továrna Fagus se stala symbolem rané funkcionalistické estetiky, která předznamenávala školu Bauhaus.

TIP: Japonské vlakové nádraží postavené kolem 700 let starého stromu

Hlavní inovace tkvěla v užití nevídaného množství skleněných panelů. Tvůrci vpustili do výrobních hal i do kanceláří spoustu denního světla, čímž vizuálně propojili exteriér s interiérem. Celému objektu se tak podařilo vtisknout v té době nezvyklou lehkost a eleganci.

Pod dohledem památkářů 

V letech 1985–2001 se komplex dočkal rozsáhlé rekonstrukce, která musela zohlednit, že se jedná o unikátní svědectví průmyslové architektury. Řadu původních prvků i dekorací tak můžete v areálu obdivovat dodnes. Zachovalému stavu objektu rovněž napomohlo, že je památka chráněná již od roku 1946. Současný vlastník, firma Fagus-Grecon Greten GmbH & Co. KG, tak musí v rámci provozu, stejně jako její předchůdci, dodržovat přísná opatření památkových úřadů.

Podmínky a další podrobnosti o soutěži.