Teherán je hlavním městem Íránu a také nejlidnatějším městem celé západní Asie. I s příměstskými oblastmi zde žije asi 15 milionů lidí. Jak ale ukazují nové satelitní snímky, obyvatelé Teheránu mají vážný problém. Některé jeho oblasti totiž klesají do hlubin.

Propadající se metropole

Ze satelitních snímků vyplývá, že některá místa v Teheránu se propadají rychlostí asi 25 centimetrů ročně. Vědci to zjistili porovnáním satelitních snímků města a jeho okolí, které byly pořízeny mezi lety 2003 až 2017. Propadání se přitom v současné době týká asi 10 procent rozlohy centra Teheránu a mnoha sídel v severozápadní části Teheránu.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Jedním z důsledků propadání města je i to, že se v některých oblastech Teheránu začaly náhle objevovat gigantické trhliny a díry. Bývají hluboké několik metrů a ohrožují jak stavby, tak i obyvatele Teheránu. Podle odborníků je propadání města Teherán v dnešní době jedním z nejrychlejších na světě. Hlavní příčinou je ztráta zásob podzemní vody, spojená s překotným rozvojem zástavby i osídlení Teheránu. Ve snaze zpomalit tento vývoj úřady začaly omezovat odčerpávání vody.

Vyhlídky města jsou ale dost špatné. Ze studie zveřejněné před několika dny v odborném magazínu Remote Sensing of Environment vyplývá, že změny mohou být nezvratné, jelikož zemský povrch se nezvedá, ani když hladina podzemní vody stoupne po vydatných deštích. Propadání může podle odborníků brzy vážně ohrozit infrastrukturu Teheránu, včetně komunikací, železnic, mostů, ropných a plynových potrubí i elektrických sítí.

Nasazení železničních kanonů na východní frontě omezoval jiný rozchod kolejí v Sovětském svazu, ale Wehrmacht měl k dispozici též zbraň, kterou si objednal již v roce 1937. Jestliže na železniční děla měla takřka monopol firma Krupp, pak tento projekt připadl společnosti Rheinmetall-Borsig. Armáda požadovala pásový samohybný moždíř, jenž by sloužil primárně pro obléhací operace, takže základní typ střely představoval 2,2 t vážící průbojný granát s náplní 240 kg trhaviny.

Monstrózní samohybný moždíř

Hlaveň měla kalibr 600 mm a spočívala na kolébce s hydropneumatickými brzdicími válci. Tato kolébka se nacházela na pásovém podvozku hnaném benzinovým motorem Daimler-Benz MB 503A, s nímž dovedl tento kolos o hmotnosti 124 t jezdit nejvyšší rychlostí 10 km/h. Byl známý jako Karl-Gerät, případně i jako Gerät-040. První exemplář jménem Adam armáda převzala v listopadu 1940, poté přibyl druhý zvaný Eva, avšak jejich jména se pak změnila na nordická Baldur a Wotan.

V tomto trendu pokračovaly i další čtyři exempláře Thor, Odin, Loki a Ziu (tři z nich měly dieselové agregáty MB 507C). Němci je využili při obléhání některých sovětských pevností a měst, ale vojáci kritizovali krátký dostřel, který činil pouze 4,3 km. První reakcí se stal lehčí granát, který nabízel dostřel 6,6 km, ale začaly též práce na nové hlavni, jež by poskytovala větší úsťovou rychlost.

Měla krycí název Gerät-041 a kalibr 540 mm a byla řešena tak, aby se na vozidle mohla podle potřeby střídat s původní 600mm hlavní. První exemplář Wehrmacht dostal v létě 1943 a jeho dostřel činil až 12,5 km. Obrovské moždíře se hojně užívaly až do konce války, kterou přečkaly dva kusy. Jeden padl do rukou US Army, která ho poté nechala sešrotovat, zatímco exemplář ukořistěný Rudou armádou se stále nalézá v muzeu Kubinka u Moskvy.

Projekty obřích samohybek

Vzhledem k nacistické gigantománii nepřekvapuje, že se objevily i návrhy obrovských samohybných děl na podvozcích těžkých či supertěžkých tanků. Například těžký tank PzKpfw VI Ausf. B Tiger II se stal základem pro obrněnec, který nesl označení Geschützwagen Tiger a měl sloužit coby platforma pro různé velké dělostřelecké zbraně. Základní podoba, známá i jako Grille 17, byla určena jako nosič kanonu ráže 17 cm, do konce války však Němci stihli pouze rozestavět prototyp.

Ten padl do rukou britských vojáků, jejichž fotografie v korbě tohoto monstra budí dojem, že jde o trpaslíky. Další modifikace tohoto obrněnce měly dostat moždíře (respektive minomety) kalibru 210 či 305 mm. Zbraň druhé uvedené ráže se vyvíjela v plzeňské Škodovce a pro výsledné vozidlo se používalo jméno Bär.

Německá gigantománie

Projekty těžkých samohybných děl vznikly také na bázi nové řady tanků E (Entwicklung), ale všechny zůstaly jen na papíře a dnes jsou vysoce populárními položkami ve „výzbroji“ hry World of Tanks. Tím však ona gigantománie zdaleka neskončila, protože se počítalo i se samohybnými verzemi železničních děl.

V případě kanonu K5(E) vznikl návrh stroje, jenž by měl místo dvoudílného kolejového podvozku obdržet dvojici podvozků tanků Tiger II. O analogickém řešení se uvažovalo dokonce pro 800mm dělo, avšak s tím, že jeho váhu měly nést čtyři tankové podvozky. Absolutním vrcholem však určitě byl návrh P.1500 Monster, což měla být montáž 800mm děla na korbu „pozemního křižníku“, jak se také říkalo projektu gigantického tanku P.1000 Ratte. Zajisté není třeba dodávat, že tyto zoufale nepraktické nápady neopustily kreslicí prkna.

Image

Čtěte také

Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (1)

V roce 2016 tým skotských archeologů a forenzních odborníků vyhotovil překvapivě realistickou rekonstrukci britské dívky, která žila v době bronzové. K rekonstrukci tváře dívky, které se přezdívá Ava, použili její kosterní pozůstatky. Mediálně známá rekonstrukce Avy je nápadná měděně zbarvenými vlasy a ledově modrýma očima.

Jak se ale zdá, tahle rekonstrukce dívky Avy byla poněkud vedle. Nedávno vznikla nová rekonstrukce Avy, která je nazvaná Ava 2.0, a od té původní Avy se dost liší. Tato rekonstrukce vychází z celé řady analýz kosterních pozůstatků dívky, počínaje novým datováním, přes analýzy složení kostí a obsahu izotopů, až po detailní genetické rozbory.

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

Ukázalo se, že Ava je vlastně starší, než si odborníci původně mysleli. Nežila před 3 700 lety, ale před asi 4 250 lety. Genetická data říkají, že se Ava narodila rodině, která se přistěhovala do Británie ze severní Evropy jen pár generací předtím. Z DNA Avy také vyplývá, že měla podstatně tmavší vlasy a čokoládově hnědé oči.

Noční hlídka se obrazu začalo říkat až dobrá dvě století po jeho vzniku, pravé jméno obrazu je Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Na obraze vidíme pět důstojníků, dále pak portréty dalších gardistů seřazených podle postavení ve společnosti. 

Rembrandt zobrazil dva důstojníky v popředí – kapitána Frans Banninga Cocqa (v černém s červenou šerpou) a poručíka Willema van Ruytenburcha vedle něj. Kapitán napřahuje ruku, ve druhé drží rukavici. A právě v jeho gestu je ukryto největší tajemství. Zatímco napřažená levá ruka je holá, bez rukavice, v pravé ruce drží kapitán rukavici, ale opět pravou! Co to znamená? Spletl se snad malíř? Podle všeho nikoliv...

Představme si obraz, který by Rembrandt namaloval o pár sekund dříve. Kapitán se shýbá a ze země zvedá rukavici hozenou k souboji, cizí pravou rukavici symbolizující nadcházející zápas. Jeho napřažená levá ruka nás tak vtahuje do děje, ale zároveň předznamenává příští události. Podle tradice totiž levou ruku podává mrtvý muž, duch nebo odsouzenec. Takže tím Rembrandt i předznamenal, jak souboj dopadne. Podle tehdejší symboliky by tomu odpovídala i malá postava ve žlutých šatech, stojící vlevo za kapitánem, která má u pasu mrtvého kohouta – symbol smrti. Ona malá postava se tváří zjevně vyděšeně a je víc než jasné, že vidí blížícího se vraha.

Příliš dlouhé kopí

A ještě jednu záhadu Noční hlídka skrývá. Postava poručíka Willema van Ruytenburcha je vedle kapitána extremně malá, minimálně o hlavu menší než ostatní dospělé postavy na obraze. Spekuluje se o tom, že Rembrandt věděl, že Ruytenburch je rozmazlený floutek, který utratil většinu otcova jmění a byl cílem pomsty nebo alespoň posměchu většiny členů gardy. Malíř chtěl dát malou výškou poručíka najevo, že není hoden souboje, že není dost velkým mužem pro to, aby bojoval. 

Existují ovšem i rentgenové snímky obrazu, které dokazují, že malíř neustále prodlužoval poručíkovo kopí z původně úplně maličkého až k finálnímu velmi dlouhému. Proč? Podle jedné z teorií měl kapitán Cocq homosexuální sklony a dlouhé kopí zavěšené u pasu poručíka má symbolizovat skrytou touhu. Stejně jako stín kapitánovy ruky, který padá přímo na poručíkovo přirození. I kdyby kapitán nebyl homosexuál, mohl ho Rembrandt chtít zostudit. Proč?

Hlavními objednavateli obrazu byli oba důstojníci a dalších několik vojáků. Každý tehdy zaplatil něco kolem sta zlatých a Rembrandt dostal za obraz zhruba 1 600 zlatých. Přestože umělecká hodnota obrazu byla už za Rembrandtova života velmi vysoká a dílo bylo velmi ceněno, nebyl kapitán Cocq příliš spokojen. Malíř podle něj nebral v potaz skutečnou podobu portrétovaných, ale spíš svoje vlastní představy. I proto se většina portrétovaných postavila proti vystavení obrazu, a tak dílo bylo k vidění až v roce 1715. A aby se obraz vešel do dnešního amsterodamského Královského paláce, musel být seříznut třicet centimetrů zleva, deset zprava a pětadvacet shora.

Zapomeňte na „masožroutské“ zlaté stafylokoky kmene MRSA nebo „zlé“ kmeny bakterií E. coli. V současné době jsou velmi nebezpeční i jiní mikrobi. Například blízký příbuzný MRSA, stafylok Staphylococcus epidermidis, je dnes nejčastějším původcem život ohrožujících bakteriálních infekcí v nemocnicích po chirurgickém zákroku.

Právě tento stafylokok je ale jako hrozba často přehlížený, protože je ve skutečnosti velice běžný. Některé kmeny stafylokoka Staphylococcus epidermidis jsou ale opravdu smrtící. Britští vědci zjistili, že tyto kmeny mají k dispozici asi 60 genů, které dělají z pokojné bakterie zdatného zabijáka. Díky těmto genům se stafylokok může dobře množit v krvi, tvoří biofilmy, vyhýbá se útokům imunitního systému, a také mu tyto geny bohužel přinášejí rezistenci vůči antibiotikům.

TIP: Plíživý mikrob: Po světě se nenápadně rozšířila nebezpečná rezistentní bakterie

Problém je v tom, že zmíněný stafylokok žije na kůži prakticky každého člověka. Většinou jde o zcela neškodné kmeny, ale vědci přišli na to, že se někdy na zdravých lidech vyskytují i velmi smrtící varianty stafylokoka. Jde jenom o to, jestli dostanou šanci proniknout do krve, třeba během operace.

Na úterý 4. prosince 2018 byl naplánovaný start nosné rakety Falcon 9, která měla vynést automatickou nákladní loď Dragon k Mezinárodní vesmírné stanici. Jde o stejnou kosmickou loď, která již letěla k ISS 19. února 2017. Ke startu z Mysu Canaveral ale nakonec nedošlo. A mohou za to myši.

Přesněji řečeno, nikoliv přímo myši, ale jejich krmení. Dragon totiž mimo jiné veze na palubu ISS i myší experiment Rodent Research-8 (RR-8). Když ale technici SpaceX v pondělí 3. prosince nakládali tento experiment do lodi Dragon, tak zjistili, že některé potravní tyčinky pro pokusné hlodavce zplesnivěly. Zní to nevinně, podle představitelů NASA ale nebylo možné potravní tyčinky včas vyměnit. A čtyřicet myší v experimentu by nemělo dost jídla.

Jednodenní odklad startu lodi Dragon

Odklad ale nejspíš nebude moc dlouhý. Nový termín startu mise byl určený na středu 5. prosince, krátce po 19. hodině našeho času. Pravděpodobnost startu je relativně vysoká - meteorologové dávají startu 90% šanci.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Smyslem myšího experimentu RR-8 je výzkum biologických mechanismů, které souvisejí se stárnutím a s chorobami vyššího věku. Experiment vychází z toho, že podle dosavadních poznatků pobyt na oběžné dráze urychluje stárnutí. Proto má smysl detailně pozorovat myši a jejich kondici na oběžné dráze. Výsledky podobných experimentů by nakonec mohly přinést nové léků proti stárnutí.

Vyčítat mocnému vladaři chladný vztah k potomkům by však nebylo spravedlivé. Podle všeho k nim naopak mimořádně lnul. To dokazuje nejen nebývalá láska k malému Václavovi IV. (1378–1419), ale třeba i nesmírně důstojný pohřeb jeho nemanželského šestiměsíčního dítěte, kterému se dostalo prominentního místa posledního odpočinku po boku zákonných sourozenců. Karel prostě praktikoval jen tu politiku, jejímž objektem se kdysi stal.

Kdo je Omtela?

Sám se narodil 14. května roku 1316 a již v roce 1322 byla jeho ruka nabídnuta Markétě z Valois (žila 1316–1348) známější jako Blanka. Nešlo přitom o nikoho menšího, než o jedinou dceru Karla z Valois a sestřenici krále Karla IV. Francouzského (1322–1328). Sedmiletý princ, kterému se v té době ještě říkalo Václav, měl být tedy co nejrychleji převezen z hradu Křivoklát do Paříže. Jistě netušil, že zde zůstane celých sedm let. Stejně tak by ho asi nenapadlo, že je tato snaha vedena pragmatickou úvahou „krále cizince“ Jana Lucemburského (1310–1346), který se prostě bál, aby malý dědic nebyl v jeho nepřítomnosti prohlášen za krále. To alespoň tvrdí zbraslavský kronikář a důkladné odstavení kralevice do Francie mu v tom dává za pravdu.

Čistě politický sňatek dvou malých dětí zjevně velmi spěchal. Vždyť i papež Jan XXII. (pontifikát 1316–1334) vydal své povolení doslova bleskurychle. K uzavření svazku tak mohlo dojít hned roku 1323. Vznikl však jiný a značně nečekaný problém. Český princ je totiž v papežské listině uveden jako Omtela. Co má toto jméno znamenat? Pravděpodobně vůbec nic. Zdá se, že jde jen o zkomoleninu, které se dopustil písař píšící podivné jméno na základě ústního diktátu. Tyto těžkosti ovšem vyřešila svátost biřmování, ke které došlo už v den svatby. Tehdy princ přijal mnohem „civilizovanější“ jméno Karel a bylo po problému.  

Nešťastná princezna

V roce 1338 odjel Karel do Visegradu, aby provdal svou pouze tříletou prvorozenou dceru Markétu. Jejím mužem byl budoucí uherský král Ludvík I. Veliký (1342–1382). Smělé plány narušila dívčina smrt roku 1349. Karel měl ale ještě druhorozenou Kateřinu, která spatřila světlo světa roku 1342. Ta byla v jedenácti provdána za pozdějšího rakouského vévodu Rudolfa IV. Roku 1365 však ovdověla, aby se následně stala chotí kurfiřta Oty IV. Bavorského, protože mít v zádech volitelský hlas se prostě vždy hodilo. Co na tom, že manželství bylo nešťastné a choť lucemburskou manželku ponižoval svým pohoršlivým životem a zálibou v lehkých ženách.

Nechtěná anglická nevěsta

Dne 11. července roku 1346 byl moravský markrabě zvolen většinou kurfiřtů římským králem. Smrtí Jana Lucemburského v témže roce se stal i jeho nástupcem na českém trůně. Korunován byl 2. září roku 1347. Hned v následujícím roce zemřela Blanka z Valois a nový král se prozíravě začal ucházet o dceru anglického krále Eduarda III. (1327–1377) Isabelu. Její urozený otec tomuto plánu velice přál. Český ženich ovšem na poslední chvíli couvl a jeho pozornost se upřela jinam. 

Výhodnější než insulární ženitba mu totiž náhle přišlo spojení s falckou větví Wittelsbachů, kteří hráli důležitou roli v akcích jeho protikrále. Vhodné manželství by ale jistě změnilo jejich orientaci a bylo tedy lepší. Události proto nabraly rychlý spád. Ještě 7. února roku 1349 holdoval Wittelsbach Rudolf Karlově konkurentovi a už o týden později jednal s lucemburským ženichem. Ten navíc přinesl 9 000 hřiven stříbra a nevěsta řadu držav, které slibovaly rozšíření západní hranice až do Horní Falce. Dvacetiletá Anna Falcká nádavkem dodala dědický nárok na všechny říšské državy a panství svého otce v případě, že ten zemře bez synů. 

Co ale s anglickou princeznou? Jak se jí taktně zbavit? Karel to dokázal, a to aniž by si Eduarda III. znepřátelil. Časem pak na ostrovy dokonce vyvdal další ze svých mnoha dcer. Až takový to byl státník. Nešťastnou Isabelu takových nerealizovaných manželství čekalo ještě několik, až jí otec konečně dovolil „vyvdat se jen z lásky“. 

Vše pro Svídnicko

Karel roku 1349 uzavřel sňatek s o třináct let mladší Annou Falckou. Svazek byl skutečným dobovým skandálem, něco takového nikdo nečekal. Vladař byl ale na vrcholu blaha, neboť mu mladá choť hned roku 1350 povila chlapce, kterého pojmenoval Václav. Hoch však v dalším roce zemřel, což byla pro Karla velká rána. Vždyť už měl pro miminko nalezenou nevěstu, která by zemi rozšířila o Svídnicko!

Panovníkova touha po tomto koutu světa byla velmi silná. Když tedy pouhé čtyři roky po svatbě královna zemřela, vzal si sedmatřicetiletý dvojnásobný vdovec čtrnáctiletou Annu Svídnickou. Tento svazek tentokrát sledoval především územní zajištění české koruny. Svídnické vévodství bylo jediným piastovským údělem ve Slezsku, který zatím unikal lennímu svazku s českou mocí. Navíc to byla země prvořadého strategického významu těsně doléhající až ke Krkonoším.

K realizaci manželství bylo nutné domluvit se i s bývalým zetěm Ludvíkem I. Velikým. Jelikož jeho žena a Karlova dcera Markéta již tehdy byla po smrti, přišel Karel o cennou páku při vyjednávání. Nicméně po tomto svazku velmi toužil. Od mladé ženy si kromě územních zisků totiž sliboval i dědice. V tomto ohledu ho čekalo zklamání. Potomek přišel až po pěti letech a byla jím „jen“ princezna Eliška, která byla v osmi letech zaslíbena rakouskému vévodovi Albrechtovi.

Syn Václav na sebe nechal čekat a na svět přišel až 26. února roku 1361. Při dalším porodu pak Anna zemřela. Císař netruchlil ani „povinný“ rok a už se ženil znovu. Stalo se tak po skandálních deseti měsících, což vůči zesnulé nebylo zrovna uctivé. 

Císařovna láme meče

Jeho zrak tentokrát padl na o třicet jedna let mladší Elišku (Alžbětu) Pomořanskou. Toto šestnáctileté a mimořádně silné děvče bylo velmi výraznou osobností. Eliška byla urostlá, zdravá, tvrdohlavá a samozřejmě dobrá partie, neboť šlo o vnučku polského krále Kazimíra III. (1333–1370). Ani tentokrát se ale Karel neženil z nějakých romantických důvodů, potřeboval hlavně rozbít protilucemburskou koalici vedenou rakouským zetěm Rudolfem IV. Habsburským. K jeho čelným spojencům vedle věčně problematického uherského Ludvíka patřil i Kazimír, který nyní skrze vdavky změnil tábor.

TIP: Milovaná Francouzka na českém dvoře: Blanku z Valois zbožňoval Karel i šlechta

Dva dny před Alžbětinou korunovací nechal Karel korunovat i dvouletého syna Václava z předchozího manželství. Nový svazek ale také nezůstal bez potomstva. Mezi lety 1366 až 1377 se Elišce narodilo celkem šest dětí. Jaká to líheň pro Karlovy další politické ambice!

Snad kolem všech prvků mateřské péče panují kontroverze a týká se to i používání dudlíků a péče o ně. Podle nového výzkumu amerických vědců přitom právě dudlíky mohou zařídit dětem vyšší odolnost vůči rozvoji alergií.

Badatelé zkoumali celkem 128 matek s nedávno narozenými dětmi, kterých se během období 18 měsíců opakovaně dotazovali na to, jak používají dudlíky a jak je čistí. Zároveň sledovali jejich zdravotní stav i stav jejich dětí.

Ukázalo se, že ze 128 matek používá pro dítě dudlík 58 procent. Z nich 41 procent čistí dudlík sterilizací, 72 procent čistí dudlík ručním mytím a 12 procent matek udalo, že alespoň někdy dudlík osobně ocucá.

TIP: Vylepšení císařského řezu: Mikrobi z vagíny pomohou novorozencům

Výsledky výzkumu ukázaly, že když matka dítěti ocucává dudlík, přispívá tím k dlouhodobě nižší hladině protilátek typu IgE v těle. Právě tyto protilátky jsou přitom klíčové v rozvoji alergií. Bude to chtít rozsáhlejší výzkum, ale zatím se zdá, že by matky mohly zvážit cucání dudlíků svého potomka. Rozhodně jim tím neublíží.

Evoluce pozemského života představuje dlouhodobě existující, důkazy podpořený a racionálně nevyvratitelný fakt. Pokud však patříte k pseudovědeckému uskupení Kreacionisté mladé Země (viz Před námi potopa), vývoj organismů nikdy nepřijmete. Ve vašem světě proběhla pouze jedna „čistka“, a to biblická potopa. Důkazy o ní prý nacházíme dodnes: K nejvýznamnějším se řadí hliněná soška objevená nedaleko Nampy v americkém Idahu. V roce 1889 tam dělníci při hledání zdroje vody vyvrtali do jílovitého podloží asi devadesát metrů hlubokou díru. Z vykopané horniny pak údajně vypadla drobná soška – a vzápětí upoutala pozornost archeologů. 

Evoluce neexistuje

Nezvyklý artefakt putoval do oblastního muzea – kde si jej můžete prohlédnout dodnes –, a od té doby kolem něj vznikají teorie o jeho možné historii. Profesor Albert Wright v roce 1979 prohlásil: „Nejedná se o výtvor malého dítěte či amatéra – sošku stvořil umělec. Ačkoliv se na ní podepsal čas, stále má perfektně rozeznatelnou hlavu, s vyrytými ústy i očima. A její tělo pokrývají geometrické tvary připomínající zdobení. Jde o ztvárnění příslušníka vysoké společnosti.“ 

Podle Wrightova názoru je autenticita sošky nesporná. Svým tvrzením se však vymezuje vůči veškerému vědeckému bádání, které alternativní kruhy pejorativně označují jako „mainstreamové“ (tj. hlavní proud). Jílová vrstva totiž vznikla zhruba před dvěma miliony lety, tedy podstatně dřív, než po Zemi chodil člověk schopný figurku vytvořit. Současná evoluční teorie tvrdí, že lidský druh teprve před šedesáti tisíci lety migroval z Afriky. Ve Wrightových očích se proto jedná o jasný důkaz, že je zmíněná teorie nesmyslná.  

Past na bělochy

Kreacionisté jsou přesvědčeni, že se soška ocitla v jílovitém podloží během velké potopy. Vedle této na první pohled bizarní myšlenky nicméně existuje i řada mnohem uvěřitelnějších, jež zahrnují praskliny v povrchu a intenzivní těžbu v okolí. Je také zvláštní, že by se kromě figurky nenašly v oblasti žádné další pozůstatky dávných civilizací.

O původu kontroverzního artefaktu měl ovšem už v době nálezu jasno dobrodruh a geolog John Wesley Powell, který dostal šanci vzít sošku do ruky. Prý byla natolik křehká, že kdyby mu upadla, rozbila by se. Podle jeho názoru nemohla v žádném případě přežít vyjmutí ze země při náhodném vykopání. Tvrdil, že jde o hračku místních indiánských dětí. Mezi domorodci, kteří byli koncem 19. století u vrtu, se o sošce dokonce vtipkovalo: A terčem posměchu byli všichni běloši, kteří ji považovali za dávný výtvor. Powella naopak indiáni chválili, že se nenechal oklamat. 

Je také velmi podezřelé, že se figurka nikdy v moderní době nepodrobila nestrannému vědeckému zkoumání. Její původ lze téměř s jistotou připsat indiánům a do jílové vrstvy se buď propadla, nebo ji podvrhl některý z dělníků. 

Předpotopní kladivo

Důkazem proti evoluci má být také tzv. londýnské kladivo, nalezené uvnitř kamene nedaleko texaského města London. Jeho pozoruhodná historie se začala psát v 30. letech 20. století, kdy jej během procházky podél řeky Red Creek objevili manželé Hahnovi. Všimli si podivného kamene, z nějž trčelo dřevo, a vzali si ho domů na památku. O deset let později údajně jejich syn hříčku přírody rozbil a objevil v ní hlavici kladiva s kouskem dřevěné násady. 

Kuriózní nález upoutal pozornost kreacionisty Carla Baugha, který z něj následně svými teoriemi učinil jeden z nejrozporuplnějších artefaktů současnosti. Pracovní nástroj prý totiž zkameněl přímo v hornině v dobách před velkou biblickou potopou, a mimo jiné tak popírá dějiny vyučované ve školách. 

Střízlivýma očima 

Racionálním pohledem však nástroj připomíná pomůcku, jaká se běžně vyráběla v Americe 19. století. Odpovídá tomu tvar hlavice i její složení, v němž z 96,6 % převládá železo. Není na ní zkrátka nic nezvyklého ani jedinečného. A pokud jde o „záhadu“ zkamenění, jedná se podle geologů sice o vzácnější úkaz, ale nikoliv o zázrak: Kladivo se jen nějakým způsobem ocitlo ve vápencových sedimentech, které pak řádově během desítek let až století utuhly v horninu. 

TIP: Evoluce versus víra: Zaplať Pán Bůh za Darwina

Baugh si však své teorie nenechal vymluvit, a v 80. letech nález dokonce koupil, aby se mohl stát středobodem výstavy v texaském Muzeu důkazů o stvoření. Propracovanými legendami poté z kladiva vytvořil klíčový artefakt, ale také „továrnu na peníze“: Replika nástroje je tam totiž dodnes nejprodávanějším suvenýrem.

V newyorské síni Sotheby’s v těchto dnech vydražili jediné známé kousky naší oběžnice, které jsou v soukromých rukou. Za tři malé vzorky měsíční horniny zaplatil nový majitel 855 tisíc dolarů, což je v přepočtu téměř 20 milionů Kč. Jde o vzorky, které na Měsíci odebrala sovětská automatická sonda Luna-16 v roce 1970.

Nešlo o první aukci těchto konkrétních kousků měsíční horniny. Stejné kousky se v Sotheby’s prodaly již v roce 1993, kdy za ně kupec zaplatil 442 500 dolarů, čili něco málo přes 10 milionů Kč. Jak je vidět, hodnota vzorků z mise Luny-16 se za tu dobu téměř zdvojnásobila.

Vzorky mise Luna-16

Dostat se měsíčním kamenům je nesmírně komplikované. Původ těchto vzorků je ale zcela legální. Jejich původní majitelkou byla Nina Ivanovna Koroljovová, vdova po slavném ukrajinském konstruktérovi sovětských raket Sergeji Pavlovičovi Koroljovovi. Koroljov zemřel v roce 1966 a neměl tudíž možnost se na vlastní oči vidět kousky Měsíce. Sovětské úřady proto učinily výjimečný krok a darovali vdově po Koroljovovi tři malé kousky ze vzorku, který odebrala na Měsíci Luna-16.

TIP: Na bedrech titánů: Věci slavných vědců se vydražily za miliony dolarů

Vzorky Měsíce mají podle expertů vysokou symbolickou hodnotu. Při pokusech o dobytí Měsíce, ať už z americké nebo sovětské strany, bylo ztraceno mnoho životů. Navíc je zcela neobvyklé, že se takto autentické vzorky Měsíce dostanou do aukce. Pro kupce to byla výjimečná příležitost a tomu odpovídá i cena vzorků Luny-16.