Zatímco obyvatelé Norilsku si mohou být jisti alespoň pevnou půdou pod nohama, Japonci mají v tomto ohledu smůlu. Pohyby země totiž představují hlavní přírodní problém ostrovního státu, který leží v oblasti, kde se setkávají tektonické desky. Největší katastrofa moderní historie přišla v roce 2011, kdy si otřesy o síle 8,9 Richterovy škály vyžádaly bezmála dvacet tisíc životů. Situace přitom mohla být podstatně horší, kdyby neštěstí nepostihlo národ, který je na zemětřesení připravený asi nejlépe na světě.

Na rozdíl od nám známých požárních cvičení absolvují žáci v zemi vycházejícího slunce „zemětřesné“ poplachy – v některých školách dokonce každý měsíc. Dětem se vštěpuje, že největší nebezpečí hrozí z padajících předmětů nebo že si mohou ublížit samy, pokud je vibrace vyvedou z rovnováhy. Základní pravidlo proto zní okamžitě se schovat pod lavici a chytit se jejích noh. Pokud si žáci hrají venku, musejí vběhnout pod střechu, aby se vyhnuli padajícímu sklu. Některé školy dokonce své svěřence vozí na speciální pracoviště hasičů, kde jim podmínky zemětřesení simulují.

V budovách přitom Japoncům obvykle nebezpečí nehrozí, protože se stavějí tak, aby otřesům odolaly. Speciální konstrukce spoléhá na základy z gumy nebo třeba napuštěné kapalinou, díky nimž stavba nestabilitu podloží do určité míry odpruží či vstřebá. Otřesuvzdornost základů nařizuje v Japonsku zákon a v Tokiu by mělo pohybům země údajně odolat 87 % domů. 

Pod ochranou vlaku

Ochranu před zemětřesením si s sebou dnes v Japonsku nosí v podstatě každý, protože se tam do všech chytrých zařízení instaluje aplikace varující před přírodními pohromami. Jmenuje se „Jishin desu! Jishin desu!“ (volně „bude zemětřesení!“) a aktivuje se zhruba deset sekund před příchodem otřesů, aby lidé stihli utéct do bezpečí. O pohromě informuje také televize, kde všechny programy okamžitě nahradí krizové zpravodajství. 

TIP: Extrém jako životní styl: V norilském mrazu přimrzají k obličeji i obroučky brýlí

Otřesy přitom nezaskočí ani cestující v pověstných rychlovlacích šinkansen: Jejich pohyb totiž ovládá systém, který dokáže stroje řítící se rychlostí až 320 km/h při sebemenších komplikacích zastavit. Během zmíněného zemětřesení v roce 2011 se na trati nacházelo 27 souprav. Bezpečnostní opatření však příznaky blížící se katastrofy zachytila a všechny vlaky zastavila, takže se pasažérům nic nestalo.

Příprava parfémů dodnes sestává z celé řady úkonů. Nejdůležitějším z nich však je vyhledání takové kombinace surovin, která by ve výsledku poskytla co nejlepší vůni. Míchání směsí často hraničilo s alchymií a proces výroby se záhy stal vysoce ceněným řemeslnickým odvětvím. Ne všechny éry však toto umění dokázaly ocenit.

Zápach středověku a orientální ingredience

Době středověku by se s mírnou nadsázkou dalo přiřknout přízvisko „zapáchající“. Úroveň hygieny s odezněním antiky prudce klesla a jedinou vůní se stal tělesný pach. Příprava a kombinování esencí se však udržela u zjemnělé a kulturně vyspělejší arabské civilizace. Po křížových výpravách, během nichž kontakty s Araby zesílily, si voňavky opět našly cestu do Evropy a získaly si zde novou oblibu. Parfémy však patřily k nejluxusnějšímu zboží a příjemná vůně namísto lidského potu se tak vznášela jen okolo těch nejurozenějších obyvatel středověkého světa.

K většímu rozšíření parfémů došlo teprve v souvislosti s námořními objevy, kdy se evropská civilizace dostala do těsnějšího obchodního kontaktu s Orientem. Díky novým poznatkům začali rovněž někteří Evropané uvažovat o výrobě parfémů. V provensálském městečku Grasse na jihu Francie tak byla z podnětu francouzské královny Kateřiny Medicejské zahájena výroba voňavek, která se udržela až do dnešní doby. Tamější výrobci značek Fragonard, Galimard a Molinard sice již dávno opustili stařičké továrny v centru města a přesídlili se do rozlehlých komplexů za jeho hranicemi, kvalita vyráběných parfémů se však nezměnila.

Parfém součástí šatníku

S přicházejícím moderním věkem si parfémy pomalu získávaly přízeň bohatého obyvatelstva a stávaly se opět nedílnou součástí hygieny. K masovějšímu rozšíření však došlo teprve v 19. století, kdy se na základě nových postupů výroby cena parfémů o něco snížila. Vonné esence se dostaly do šatníků vznešených dam, aby se zde ustálily natrvalo.

TIP: Parfémy z Bahrajnu: Vůně Východu a starých časů

V průběhu 20. století vznikala řada firem zabývajících se mícháním vůní. Patrně největší proslulost si vydobyla francouzská módní návrhářka Gabrielle Bonheur Chanel, zvaná jednoduše Coco Chanel. Za přispění Ernesta Beauxe spatřila v roce 1921 veřejnost vůbec poprvé parfém Chanel No.5, který si získal nebývalou proslulost a stal se synonymem bohatství a úspěchu. Příkladu tohoto zdařilého obchodního tahu následovali i další návrháři a za vitrínami obchodů se brzy skvěly parfémy od Diora, Gucciho či Yvese Saint-Laurenta.

Reálný Pikachu je ve skutečnosti velice roztomilý vačnatec jménem kusu liščí (Trichosurus vulpecula). Bohužel šance že jej spatříte ve volné přírodě jsou velmi malé. Je totiž velice vzácný.

Kusu liščí je 35 až 55 cm dlouhý vačnatec s hezky huňatým ocasem, který žije v Austrálii, na Tasmánii, a také na Novém Zélandu. Je to vlastně nejběžnější vačnatec Austrálie a obvykle bývá hnědý nebo černý. V Česku je k vidění v pražské, plzeňské a olomoucké zoo. Občas se ale objeví kusu se zajímavým zbarvením, které vzniká v důsledku genetických mutací.

TIP: Australský bandikut běloocasý: Rekviem za všežravého vačnatce

Velmi vzácně jsou k vidění i jasně oranžově zbarvení kusuové, a právě ti, vzhledem ke své barvě a špičatým ouškům, připomínají pokémona Pikachu. Nedávno byla objevena jedna taková oranžová samička v Melbourne, vlastně teprve mládě staré asi pět měsíců, jak leží na zemi v dost špatném stavu. Podle odborníků zřejmě spadla ze zad své matky, které mláďata nosí až do doby, kdy se mohou postarat samy o sebe. Oranžový kusu byl ale zachráněn a stráví nějaký čas na veterinární stanice, než bude opět vypuštěn do volné přírody.

Ve středu 5. prosince (2018) vyslala americká soukromá společnost SpaceX automatickou nákladní loď Dragon na misi CRS-16 s nákladem na Mezinárodní vesmírnou stanici. Ke startu mělo dojít o den dříve, byl ale odložen kvůli zkažené potravě pro myši v jednom z experimentů. 

První stupeň nosné rakety Falcon 9 ve verzi Block 5 sice kvůli technickým obtížím nedosedl na přistávací plošinu Landing Zone 1 (LZ-1) na floridském mysu Canaveral, podařilo se mu ale měkce přistát nedaleko kosmodromu v oceánu. Specialisté SpaceX první stupeň ihned vyzvedli z oceánu a podle prvních zpráv je nepoškozený.

Náklad mise CRS-16

Tato konkrétní nákladní loď Dragon dorazila k ISS již podruhé. Předtím letěla na oběžnou dráhu na misi CRS-10, která odstartovala 17. února 2017. Na misi CRS-16 nesla loď Dragon přes 2,5 tuny nákladu. Součástí nákladu je experiment RRM-3 (Robotic Refueling Mission 3), jehož cílem je vyzkoušet přečerpávání kapalného metanu ve vesmíru, a také experiment GEDI (Global Ecosystem Dynamics Investigation lidar), který bude pomocí lidaru měřit výšku stromů v lesích.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Kromě nezbytných zásob pro posádku, provoz experimentů a údržbu technického vybavení stanice vynesla loď Dragon také veškeré vybavení pro prožití vánočních svátků na oběžné dráze. Astronauté na palubě ISS dostali mimo jiné uzenou krůtu, polévku ze zelených fazolí, brusinkovou omáčku, sladkosti, a také cukrovou polevu v tubách.

Roboti v dnešní době pronikají do náročných prostředí. A jejich konstruktéři jim někdy dávají velmi netradiční tvary. Přesně to je případ robota Velox, kterého nedávno postavila newyorská společnost Pliant Energy Systems.

Ve skutečnosti je to důmyslné biomorfní zařízení s pozoruhodným pohybovým systémem, který používá vlnění dvou membrán. Pohyb robota tak do značné míry připomíná pohyb prvoků. Díky těmto membránám se Velox bez větších problémů pohybuje ve vodě, po souši, včetně písku nebo sněhu, a dokonce i po ledě. Pliant Energy Systems použili technologii, která se uplatňuje v energetice, pro získávání energie vln a přílivu.

TIP: Robotická sépie BionicFinWave je specialistkou na plavbu potrubím

Netradiční robot by se mohl uplatnit v rozmanitých aplikacích. Vojáci by ho mohli používat k transportování zásob, léků či munice, třeba v misích na mořském pobřeží. Robota jistě uvítají i záchranáři při práci v obtížném terénu a prospěšný by mohl být i vědcům, například v polárním prostředí, kde je každá pomoc dobrá.

Mnohá zákoutí internetu oblétla fotografie takřka perfektního ledového kvádru, kolem nějž se záhy vyrojila řada konspiračních teorií. Podle Kelly Bruntové z NASA se však jedná o „obyčejný“ tabulární ledovec, který se vyznačuje plochým povrchem. Snímek zachycuje čerstvě odlomený kus antarktického šelfu Larsen, jehož okraje ještě neošlehal vítr a nezasáhly vlny. Pravidelnost je navíc zčásti výsledkem vhodně zvoleného úhlu fotografie. 

V prosinci 1972 strávili astronauté Apolla 17 Eugene Cernan a Harrison Schmitt v měsíčním údolí Taurus-Littrow asi 75 hodin. Během této doby uskutečnili tři výstupy na povrch Měsíce, během kterých prozkoumali 34 kilometrů povrchu Moře jasu a rozmístili zde nejpočetnější soustavu vědeckých přístrojů. Nasbírali a zdokumentovali 110 kilogramů hornin a vzorků měsíčního prachu. Pořídili více než 2 400 fotografií. Takto rozsáhlý průzkum si mohli dovolit i díky lunárnímu vozítku Lunar Rover, které umožňovalo astronautům překonávat velké vzdálenosti.

Oranžový poklad

Během druhé vycházky navštívili astronauti kráter Shorty. Ten budil u vědců na Zemi velký zájem. Je totiž obklopen pruhem půdy, která je o poznání tmavší než okolní terén. Na konci sedmikilometrové vyjížďky si Schmitt všimnul zvířeného prachu pod svýma nohama. V té chvíli učinil jeden z nejvýznamnějších objevů celé výpravy. Měsíc je sinavě šedý i na barevných fotografiích. A najednou v této jednobarevné pustině objevili astronauti oranžovou půdu. Všichni přesvědčeni, že byl nalezen nezvratný důkaz o sopečné činnosti. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč byla pro přistání vybrána právě tato lokalita. 

Mikroskopická analýza ukázala, že substrát tvoří sklovité částice o velikosti několika desítek mikronů, které byly pravděpodobně vyvržené žhavým výronem. Ačkoliv to jsou nejmladší vzorky z této oblasti, pořád jsou staré 3,5 miliardy let. Původně se předpokládalo, že jakýmsi hnacím motorem těchto erupcí byl oxid uhličitý. Později však byly objeveny důkazy, že to mohla být i voda. Oranžová hornina tak zůstává dodnes poněkud záhadnou kapitolou lunární vědy.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Let Apolla 17 byl v mnoha ohledech mimořádný. Během tří dnů na Měsíci strávili Eugene Cernan a Harrison Schmitt na lunárním povrchu 22 hodin. V údolí Taurus-Littrow najezdili 34 kilometrů a rozmístili nejpočetnější soustavu vědeckých přístrojů. Nasbírali a zdokumentovali 110 kilogramů hornin a vzorků měsíčního prachu. Pořídili více než 2 400 fotografií.

Let Apolla 17 přesto zůstal poněkud ve stínu těch předchozích. Když kabina s posádkou dosedla do vln Tichého oceánu, nezavršil se tím jenom jeden program, ale celá jedna epocha. Lety Apolla naprosto změnily naše nazírání na Měsíc, na jeho historii a jeho význam. Cernan a Schmitt jsou i po 45 letech stále posledními lidmi, kteří kdy kráčeli na Měsíci.

Jako každou významnou tradici, i tuto si Římané vypůjčili od svých učitelů Řeků. A jako vše, co převzali do své kultury, také závody vozatajů pořádně vylepšili a přidali jim na pompéznosti. Obvyklé řecké dvojspřeží se obyvatelům Říma zdálo málo výkonné, a tak před hbité dvoukolky zapřahali čtyři koně, a při výjimečných příležitostech dokonce šest. 

Za Julia Caesara v 1. století se začalo stavět i speciální koňské závodiště, tzv. hipodrom. V porovnání s Řeky vybudovali Římané grandiózní sportovní stánek. Mezi pahorky Palatinem a Aventinem, které patřily k nejstarším osídleným místům města, vzniklo jedno z největších závodišť v dějinách – Circus maximus. Konstrukce ve tvaru podkovy obepínala závodní prostor o šířce 190 metrů a délce 610 metrů a tribuny pojaly až 150 tisíc lidí (po úpravách ve 4. století dokonce 250 tisíc). Právě tam se pak konala klání, jež hýbala římským světem. 

Muži na rychlých vozech

Postupně se ustálil systém, jenž se osvědčil i v případě gladiátorských zápasů: Po celém impériu vznikaly soutěžní stáje s majiteli, manažery a závodníky, kteří se utkávali v místních menších arénách. Pokud některý borec nad ostatní vyčníval, záhy jej odchytil lovec talentů a poslal ho do Říma. Protože se většinou jednalo o otroky, dotyčný nemohl do „draftu“ mluvit.

V hlavním městě pak dostal mladý muž šanci ukázat, co umí, v jednom ze čtyř dominantních týmů, které směly závodit ve Velkém cirku. Červená, Zelená, Modrá a Bílá stáj pravidelně měřily síly v kláních, jež bychom dnes mohli přirovnat k závodům Formule 1 – se vší slávou, pompou, velkými vítězstvími i tragickými prohrami. Každý tým měl základnu fanoušků, kteří chodili oblékaní v „domácích“ barvách a scházeli se v krčmách zasvěcených dané stáji. Nebývalo nijak neobvyklé, že se příznivci jednotlivých klubů před zvláště napjatými závody na ulici servali. Dobové prameny uvádějí, že názorové rozdíly na kvalitu soupeřících týmů patřily k nejčastějším důvodům pouličních nepokojů. 

Mezi sportem a vírou

Satirik Iuvenalis dokonce na přelomu 1. a 2. století napsal, že když v Římě prohraje Zelený tým, celé město se náhle ponoří do hlubokého smutku, jako by se odehrála strašlivá bitva, v níž národ ztratil mnoho synů. 

V Byzancii, kam se sport přirozeně přesunul, se pak fanoušci jednotlivých stájí začali dělit i podle názorů na křesťanskou víru: Zatímco Modří patřili k ortodoxním vyznavačům, Zelení se přikláněli ke kacířským monofyzitům. Z jejich půtek vzešlo rovněž tzv. povstání nika, největší občanské nepokoje v historii Konstantinopole, po nichž lehla polovina města popelem a desítky tisíc lidí zemřely. 

Kolize divákům pro radost

Závody bývaly plné vzrušení a adrenalinu. Konaly se každých 66 dnů a v jediný den se mohlo odehrát až 24 startů. Jezdci se vždy seřadili v uzavřených boxech, které se pak zaráz otevřely a vozy vyrazily na dráhu. Davy ovšem nejprve skandovaly jména týmů a nedočkavě vzhlížely k vyvýšenému balkonu: Tam usedal císař nebo důležitý úředník a upuštěním kapesníku dával povel ke startu. 

Jak se na extraligu sluší, šlo o nesmírně tvrdou hru. Sedm předepsaných kol skýtalo dost času k taktizování i k pokusům vyřadit protivníka. Snaha natlačit soupeře na vnější zeď cirku či na sloupky, jež dráhu vymezovaly zevnitř, záměrné kolize, nebo i napadání kolegů bičem patřily k běžným praktikám – a diváci je milovali. Vozatajové si navíc ovazovali opratě okolo zápěstí, aby se mohli v zatáčkách přidržovat. V případě srážky se však lehké a křehké vozy snadno rozpadaly na kusy, vozataj skončil na zemi tažený čtveřicí divokých hřebců a ještě se přes něj mohli převalit soupeři. K povinné výbavě proto patřila kožená helma i dýka, která umožňovala opratě přetnout a zachránit si holý život. 

Brzký konec kariéry

Nejhorší kolize se odehrávaly v ohybu dráhy, kdy závodník často i vylétl z korby nebo se celý vůz převrátil – a davy bouřily. Zranění bývala fatální, a pokud postižený vyvázl, obvykle dožíval jako mrzák. Většina závodníků završila kariéru mezi 20. a 25. rokem života. Mnohdy se jednalo o dobrý kalkul, protože v té době už šlo o dobře zajištěné, či přímo movité muže, kteří se díky výhrám v cirku vykoupili z otroctví – poté, co část peněz odvedli domácí stáji. V závodech se točilo takové bohatství, že se nad ním i dnes tají dech. 

Dochoval se dokonce příběh nejslavnějšího závodníka antiky. Gaius Appuleius Diocles se narodil na území dnešního Portugalska do kupecké rodiny, ale jeho láska k závodům a talent ho záhy dovedly do Říma. V 18 letech tam získal angažmá u Bílého týmu, téměř okamžitě se stal obdivovanou hvězdou a o něco později přestoupil ke konkurenčním Zeleným. Nakonec tuto „superstar“ získali Červení a nejspíš Dioclovi nabídli tak skvělé podmínky, že zůstal 15 let – prakticky do konce své kariéry ve 42 letech. Za tu dobu se zúčastnil 4 257 závodů, z nichž 1 462 vyhrál a ve zbytku téměř vždy skončil druhý. Jeho specialitou prý bylo držení se na samém konci závodního pole a poté sprint ve finiši, což fanoušci k zbláznění milovali. 

TIP: Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

Za svoji kariéru si vydělal přes 36 milionů sesterciů, tedy dost peněz na pokrytí ročních výdajů celého města na jídlo nebo pětiny ročního žoldu římské armády! Profesor klasické historie Peter Struck částku přepočítal na dnešní ceny a dospěl k závěru, že si Diocles přišel celkem na ekvivalent 15 miliard dolarů, tedy asi 330 miliard korun. A to z něj dělá bezkonkurenčně nejlépe placeného sportovce všech dob.

V roce 1945, během setkání s Norbertem Masurem, který se snažil vyjednat záchranu co největšího množství Židů z koncentračních táborů, se Himmler vyjádřil v tom smyslu, že Terezín není tábor jako ostatní, nýbrž že jde o město obývané Židy, kteří ho spravují a pracují v něm. Neopomněl zdůraznit, že tento typ tábora vytvořil se svým přítelem Heydrichem, a právě takové si přál mít všechny. Fakt, že se nacistický pohlavár na konci války odvolával na Terezín jako na svého druhu omluvu, i to, že Adolf Eichmann hodnotil Terezín jako „příležitost, jak si navenek zachovat tvář“ už v době plánování holocaustu, jasně ukazuje, že sami nacisté Terezín považovali za mírné zařízení. Byl takový ovšem i ve skutečnosti?

Ghetto pro koho?

Terezín byl vybrán z několika důvodů. Původní kasárna a pevnostní zařízení umožňovaly výjimečnou koncentraci lidí na malém prostoru. Odlehlá lokalita se nacházela nedaleko hranic a byla dostupná pro transporty z Německa. Racionální rozvržení ulic nabízelo snadnou kontrolu, zatímco pevnostní valy znesnadňovaly únik. Věznice gestapa v Malé pevnosti usnadňovala strážení a přinášela možnost občasné „účelné spolupráce“ (z ghetta pak posílali do Malé pevnosti problematické vězně, z Malé pevnosti zase do krematoria v ghettu mrtvoly). Nevýhodou bylo snad jen místní civilní obyvatelstvo, které bylo kompletně přestěhováno až v červnu 1942. 

Terezín se měl stát starobním ghettem a přestupní stanicí pro transporty dále na východ. Zároveň zde internovali předválečné prominenty, aby se mohli odkazovat se na to, že žijí v lidských podmínkách v táboře pod židovskou samosprávou.

První transport Židů přijel 24. listopadu 1941. Toto datum můžeme považovat za začátek období „uzavřeného ghetta“, tedy režimu, kdy se Židé pohybovali jen v kasárnách pod přímým dohledem četníků a gestapa. Jednalo se o speciální komando výstavby (Aufbaukommando), složené z více než tří stovek mladých mužů, převážně řemeslníků. Měli za úkol vybudovat zázemí pro další vězně. V průběhu války ale v ghettu žilo řádově víc lidí, než mohlo bezpečně a hygienicky pojmout. Nejvyšší počet vězňů byl v září 1942 a činil neuvěřitelných 58 500 osob. Navíc na přípravy nebylo dost času, protože první transport přijel už týden po příchodu řemeslníků. 

Ve stejné době odjížděly z protektorátu transporty i do vyhlazovacích táborů. V lidech, kteří se dostali do Terezína, stále žila naděje na přežití v „nepostradatelném“ pracovním táboře. Přidusila ji návštěva Adolfa Eichmanna 19. ledna 1942, den před konferencí ve Wannsee, kde se rozhodlo o masovém vyvražďování Židů. Eichmann sice slíbil zmírnit cenzuru pošty, ale nechal také co nejrychleji vyrobit ohromné množství dvoupatrových kavalců. Dalšího dne padlo ve Wannsee definitivní rozhodnutí o úloze Terezína: měl se z něj stát starobní tábor, o kterém bude možné tvrdit, že zde Židé žijí pod vlastní správou. Struktura tábora se rychle měnila. Zásadní rozdíl přišel s novým přílivem vězňů a odchodem všech civilních obyvatel v červnu 1942. Tím začalo období „otevřeného ghetta“, které zabíralo celé město.

Od šlojsky po krematorium

Vstup nováčka do ghetta začínal na „šlojsce“, propusti, kde Židy obrali o všechny cennosti, peníze, cigarety a vůbec vše, co se mohlo hodit dozorcům nebo na frontě. Délka pobytu v ghettu se hodně různila, někdo se před odjezdem na východ zdržel několik dní, někdo měsíce. Jen málokdo však v Terezíně zůstal celé roky. Napomáhaly tomu časté transporty i vysoká úmrtnost přímo na místě. 

Hygienické podmínky byly extrémně špatné, ghetto přelidněné, jídla měli Židé málo a navíc nekvalitního. Posuďte sami: snídali nahrážkovou kávu, obědvali řídkou omáčku s bramborem či kroupy nebo podobnou stravu, večeřeli suchý chléb, výjimečně s něčím k namazání. Nedostatek kvalitního nebo alespoň teplého jídla, extrémní hustota obyvatel a velmi špatné sociální zázemí vytvořily podmínky pro rychlé šíření nemocí, které dále oslabovaly organismus. Mluvíme hlavně o různých průjmových onemocněních, tyfu a kožních nemocech. Nedostatek potravin stavěl ghetto před těžká dilemata, kdy židovská samospráva musela rozhodnout, kdo dostane větší příděl jídla. Nakonec dostali extra dávky děti a těžce pracující na úkor starších Židů. Občasné přilepšení mohly znamenat balíčky od příbuzných a přátel mimo ghetto. Ale jejich odběr musel být speciálně povolený a procházely důkladnou kontrolou. Příliš chutné části si brali dozorci.

Práce v ghettu byla organizována přes židovskou samosprávu. Nacisté jí zadávali úkoly, samospráva pak hledala řešení, zajišťovala dělbu práce a následně také sepisovala hlášení, jež nacisté odesílali do Říše. Největší objem práce tvořilo udržování ghetta v provozu, na čemž se podílela řada specialistů (elektrikáři, kováři, truhláři, hygienici). Budovaly se i poměrně složité projekty. Za největší můžeme považovat stavbu železnice do tři kilometry vzdálených Bohušovic, protože samotný Terezín do té doby nebyl přímo napojený na trať.

V roce 1942 vzniklo i krematorium, které mělo zjednodušit náročnost pohřbívání v Terezíně – celkem čtvrtina vězňů totiž zemřela přímo zde. Pohřbít denně často více než sto osob bylo náročné, nemluvě o problémech s prostorem. Ostatky mrtvých se po kremaci shromažďovaly s tím, že budou po válce pohřbeny. Místo toho ale dostali vězni v listopadu 1944 pokyn vyházet asi 22 tisíc uren do Ohře. 

Velká maškaráda

Menší objem práce zastala válečná výroba, jíž se věnovalo přibližně tisíc vězňů. Probíhala hlavně v cirkusovém stanu postaveném na náměstí a týkala se například oprav uniforem. Na valech a v blízkém okolí pevnosti se pěstovalo kvůli zpestření jídelníčku dozorců ovoce.

Zvláštní práci měli také členové Ghettowache, kteří dozírali na dodržování vnitřních pravidel ghetta. Těch bylo více než dost a postupně se měnily. Některé přestupky se začaly tolerovat (ze začátku se například tvrdě vymáhal zákaz styku mužů a žen), naopak přibyla řada ponižujících příkazů: nesmělo se šlapat na trávník, někdy ani na chodník, před nacisty museli Židé smekat čepici...

Co však přežilo i zde, byla kultura. V Terezíně se pořádaly koncerty, přednášelo se o filozofii, hrálo se divadlo – v podmínkách, kde kterýkoliv herec mohl ze dne na den zmizet na východ. Samospráva rovněž usilovala o výchovu dětí v domech mládeže. Učitelé se jim snažili i přes děsivé podmínky předat alespoň nějaké znalosti a hlavně hodnoty. V ghettu, kde byli mladí denně konfrontováni s nesmyslnou brutalitou, pochopitelnou snahou vyjít za každou cenu s dozorci a třeba i častými krádežemi, byla myšlenku ukázat jim obraz jiného, normálnějšího světa nesmírně ušlechtilá.

Terezín sehrál i podivnou propagandistickou roli. Nacisté potřebovali uklidnit mezinárodní podezření o tom, co se v táborech na jejich území děje. Třetí říše se k problému postavila po vzoru knížete Potěmkina a rozhodla se pozvat právě do Terezína na červen 1944 delegaci Červeného kříže. Už rok předtím začaly přípravy, které zkrášlily vnější stránku tábora. Řada obyvatel dostala přesně dané role a byl vytvořen systém signálů, který měl dát „hercům“ najevo, že se blíží inspekce a mají spustit nachystanou scénku.

Na trhu bylo živo, ve škole se aktivně hlásili žáci, na hřišti zrovna padl gól. Nacvičená hra zástupce Červeného kříže přesvědčila, že Terezín sice má určité problémy, ale jedná se o vcelku spokojené město, v němž si Židé sami vládnou. Netušili, že před jejich návštěvou bylo třeba ghetto zredukovat, aby nevypadalo přeplněně. Do transportů nasedli hlavně nemocní, staří a další osoby, které by příjemný obraz narušovaly.

Osvobozením utrpení nekončí

Během války nacisté do Terezína deportovali přibližně 156 000 lidí, z toho 74 000 z území Protektorátu, smutné druhé místo drží lidé z Německa a Rakouska. Přímo v Terezíně zemřelo kolem 40 000 osob, dalších 87 000 odtud nacisté odeslali do vyhlazovacích táborů. Z nich se vrátilo jen několik málo tisíc lidí.

Předání ghetta v květnu 1945 proběhlo bez boje. Dne 1. května byla správa nad městem přenechána Červenému kříži, 5. května odtud prchli poslední nacisté a osmého přišla Rudá armáda. Ustupující nacističtí vojáci ještě před odjezdem popravili řadu vězňů v Malé pevnosti, ale o Terezín se nebojovalo. Předání stráží bohužel neznamenalo konec hrůzy. Ve městě řádila epidemie tyfu, která stála život řadu vězňů i zdravotníků. V Malé pevnosti pak Rusové nově věznili a mučili Němce a osoby podezřelé z kolaborace. I po válce tedy v Terezíně docházelo k vraždám, epidemiím, znásilňování žen a dalším zločinům. To už je však jiný příběh.

Čekatelů na transplantace orgánů neustále přibývá. Dárců orgánů je přitom obvykle značný nedostatek. Mnoho pacientů se kvůli tomu ocitá v ohrožení života, protože lékaři nemají k dispozici orgány, které by jim mohli transplantovat. Odborníci se proto stále více zajímají o xenotransplantace neboli transplantace orgánů od jiných druhů živočichů, samozřejmě upravených tak, aby příjemce transplantaci přežil.

Specialisté na xenotransplantace nedávno zaznamenali významný úspěch. Nejprve geneticky upravili prasata, aby jejich srdce byla vhodná pro transplantaci do paviánů. Pak takové xenotransplantace skutečně provedli.

TIP: Bioinženýři vypěstovali plíce a transplantovali je do dospělého prasete

Výzkum xenotransplantací mezi prasaty a paviány probíhá už asi 25 let. Až doposud byl přitom rekord přežití paviána po operaci srdce prasete 57 dní. Vědci ale tentokrát zaznamenali velký úspěch. Vyvinuli postup, s jehož pomocí zajistili přežití paviánů se srdcem geneticky upravených prasat po dobu tří až šesti měsíců. Jeden pavián dokonce přežil po xenotransplantaci úctyhodných 195 dnů. Rekord ve výzkumu xenotransplantací se tím tedy více než ztrojnásobil. Podle vědců by klinické zkoušky s lidskými pacienty mohly přijít na řadu přibližně do tří let.