S příchodem roku 2019 si americká meziplanetární sonda New Horizons připsala další velký úspěch, když prolétla v těsné blízkosti kolem tělesa 2014 MU69, kterému se říká Ultima Thule. Pořízené snímky nám odhalily, že planetka připomíná kosmického sněhuláka anebo spíše kosmickou kuželku.

Kromě pořízení prvních snímků Ultimy Thule zblízka sonda New Horizons také tohoto kosmického sněhuláka prozkoumala svými přístroji. Tato data pak začala posílat z hloubi Kuiperova pásu k nám na Zemi, rychlostí asi 500 bitů za sekundu.

Novinky o objektu Ultima Thule

Z přicházejících dat se nám postupně skládá obrázek velmi zajímavého tělesa. Už například víme, že to jsou vlastně dvě tělesa, tedy větší „Ultima“ a menší „Thule“, která se kdysi pomalu srazila a teď letí vesmírem kolem Slunce společně. Podle vědců musela tělesa před srážkou zpomalit, což mohly způsobit jejich měsíce. V údajích sondy New Horizons ale zatím není to po žádných měsících dvojobjektu Ultima Thule, které by byly větší než asi 1,6 kilometru, ani stopy.

TIP: Sonda New Horizons má další zářez: Úspěšně prolétla kolem planetky Ultima Thule

Vše také nasvědčuje tomu, že Ultima Thule nemá žádnou atmosféru. U tak malého tělesa to sice není tak velké překvapení, přesto jde ale o zajímavou informaci, na kterou bude navazovat další výzkum objektu. Data sondy rovněž potvrzují, že jak „Ultima“, tak i „Thule“ mají v podstatě stejnou barvu, a že jde o barvu typickou pro tělesa v Kuiperově pásu. To podporuje představu, že objekt Ultima Thule vznikl srážkou dvou těles pocházejících přímo z Kuiperova pásu.

Básník, herec a dramatik v jedné osobě William Shakespeare je dnes považován za největšího anglicky píšícího spisovatele a také za světově nejproslulejšího autora divadelních her. Seznam jeho tvorby najisto čítá 37 her, řada dalších je mu připisována (ale také upírána). Bard z Avonu byl záhadnou osobností a spekulace o jeho původu a autorství her dodnes neberou konce. 

Hra, která se nepovedla

Silné, vědou podložené argumenty poprvé zazněly v roce 2009. Tehdy profesor literatury Londýnské univerzity sir Brian Vickers vyzkoušel jeden trik. Text historické divadelní hry Eduard III. „prohnal“ programem, který vysoké školy užívají k odhalování plagiátů v pracích studentů. Je totiž proti etice výzkumu vypůjčovat si myšlenky kolegů a vydávat je za vlastní. Hra popisující zapeklitosti vlády nepříliš schopného krále, jeho proradné rádce a odbojné Skoty profesorovi ležela v žaludku už dlouho: „Některé části byly až neuvěřitelně shakespearovské, zatímco jiné ani trochu neodpovídaly jeho jinak vybranému stylu,“ říkal Vickers, který spolu se znalci Shakespearova díla soudil, že podstatnou část hry sepsal Thomas Kyd, ve své době rovněž populární dramatik. Teze o spolupráci dvou psavců byla široce přijímána, ale Vickerse zajímalo, jak velký díl je Kydovi třeba připsat.

Stopa? Lingvistické otisky!

Proto ze hry vybral 200 „trojslovných taktů“, tedy slovních spojení a metafor, která Shakespeare při psaní textu užil. Znáte je a používáte i vy. Například opis „srdce ze zlata“ je jeho výmyslem. Porovnání přitom funguje stejně, jako když si u diplomové práce ověřujete pravost uvedených citací a závěrů. „Jistě že se mohou částečně shodovat s frázemi a přirovnáními, které užívají i jiní autoři,“ vysvětluje Vickers. „Ale tato shoda a dobová podobnost obvykle nepřesahuje 10 %. Výrazové prostředky si totiž každý autor uchovává.“ Výběr frází a slovních spojení prý funguje jako poměrně dokonalé „lingvistické otisky“. „A pokud máte dostatek materiálu, rozplétáte tím kousky tkaniva textu celé divadelní hry. Rázem pak vidíte, že vedle „luxusního skotského tvídu“ se nachází i spousta nevýrazných šedých hadříků.“

Kyd vs. Shakespeare

Vybraný slovní arzenál porovnal s ostatními hrami, které jsou přičítány Shakespearovi a Kydovi, a dospěl k jednoznačnému závěru. Přes 60 % práce na hře Eduard III. odvedl Kyd, zatímco Shakespeare obstaral „fasádu“. „Přesněji, tři scény na počátku a dvě uprostřed, pravděpodobně proto, aby zajistil kontinuitu příběhu. Ona je to v podstatě velmi dobrá hra, ale sami si povšimnete, že je silně nevyvážená. Postavy z prvních dějství se v ní později už neobjevují. To pro Shakespeara není právě typické,“ popisuje Vickers. 

Volná inspirace, nebo krádež námětu?

O poznání horší už je to s „originalitou“ zápletek Shakespearových her. Chyba je ale na naší straně: mylně jsme totiž některé náměty přisuzovali jeho bezbřehé fantazii. Není tomu tak. Dával přednost vypůjčování si z prací kolegů. Jistě, divadelní hra není vědecká práce, takže netřeba uvádět zdroj informací. Přesto je to trochu zklamání. Slavné divadelní hry Konec vše napraví, Cymbelín nebo Dva šlechtici z Verony totiž naprosto bez zábran tunelují zápletky z Dekameronu renesančního básníka Giovanniho Boccaccia. Myslíte si, že námět hry Romeo a Julie se vylíhl v Shakespearově hlavě? Nikoliv! Volně se inspiroval básní Tragédie Romeuse a Julie, kterou v roce 1562 sepsal a vydal Arthur Brooke. Ve své době se jedná o „provařené téma“, které mistr jen uchopil svým vynikajícím způsobem.

Informace přebírá včetně chyb

Pokud jde o hry historického rázu, vypadá to, že bard z Avonu při jejich psaní nevystrčil paty z knihovny. Série Jindřichů a Richardů totiž do detailů vychází z dějepisných kronik Raphaela Holinsheada. A divadelní hry z antiky se opírají o historické knihy Thomase Coopera. Mistrův zdroj inspirace prozradil fakt, že z nich důkladně čerpal – včetně nepřesností a chyb. Například v Cooperově díle Thesaurus Linguae Romanae (vyšla v roce 1565) Řekové a Trojané svorně citují Aristotela. Jenže ten se narodil až stovky let po slavné bitvě! A jako z udělání stejný „dějepisný přešlap“ učiní postavy v shakespearovské hře Troilus a Kressida. Z děl klasiků, například Plútarcha, si do svých her vypůjčil zápletky i některé popisy scén. Vrcholem je pak „tunel“ zápletky, kterou v dějepisném díle Gesta Danorum z 12. století vzpomíná dánský letopisec Saxo Danorum. Popisuje smutný osud kralevice, jehož jméno je Amleth. Tedy přesmyčkou: Hamlet!

Dosud neznámý zdroj

Zpracovat historické téma vlastním způsobem je chabým prohřeškem. To další čin Williama Shakespeara by už vydal na žalobu. Alespoň to tvrdí June Schlueterová, literární badatelka z americké LaFayette College. Podařilo se jí nalézt velmi pravděpodobný zdroj podstatných pasáží z jedenácti jeho děl. Nejen zápletky, ale konkrétní obsah! 

Nejprve se ale musíme zastavit u muže jménem George North. Ten svými činy neměnil historii, jen po jistý čas pracoval jako vyslanec anglické koruny ve Švédsku. V roce 1576 přebýval na statku v Kirtling Hall, kde sepsal odbornou stať Krátká diskuse o povstání a povstalcích. Toto dílko, které vypráví o hanebných činech a chmurných osudech všech, kdo povstanou proti trůnu, se nikdy nedočkalo vydání. Existuje ale v rukopisné podobě, ke které se musel nějak dostat... Shakespeare! Jak? To je pro nás záhada… V jeho životě však zdaleka ne jediná.

Slova, která zrazují

Schlueterová rozvedla práci profesora Vickerse a s programem na vyhledávání citací pátrala po dalších „zdrojích inspirace“, protože některé slovní obraty fungovaly jako dokonalá stopa. Třeba dramatikovo oblíbené slovíčko trundle-tail popisující druh kudrnatého psa se v jiných literárních zdrojích vyskytuje jen jednou, a to v roce 1653. Je tedy pravděpodobné, že ho Shakespeare sám vymyslel, a někdo jiný ho po jeho smrti použil. Ale termín insculpt značící tesaný nápis náhrobku? Ten byl v odlišném literárním díle také použit jen jednou, a shodou okolností v překladu latinského textu, který svým obsahem blízce odpovídal námětu Kupce benátského. Shakespeare tedy musel tuto knihu, vydanou ještě před svým narozením někde číst. Aby Schlueterová nabyla skutečné jistoty, revidovala postupně přes 17 milionů stránek textů z období let 1500 až 1700.

Z Krátké diskuse plyne velký problém….

Když ale začal výkonný software programu louskat rukopis Krátké diskuse George Northa z databáze Britské národní knihovny, Schlueterová byla v šoku. Ne jednotlivá slova, ale celé pasáže textu nápadně odpovídaly „mistrovu slovopisu“. V Králi Learovi je například zmínka o přirozené „hierarchii psů“: „Nejprve mastif, pak chrt, za ním ořech a pak ohař, španěl, krátkosrstý a bobtail.“ Jenže stejný text je i v dílku spisovatele Northa. „Šance, že psí plemena náhodně vyjmenujete v přesně daném pořadí jako někdo jiný, jsou velmi skrovné. Přesto se tak stalo.“ V druhém dějství Jindřicha VI. je popisován drastický konec povstalce Jacka Cadea: vyhladovělý se prý živil trávou, než byl konečně chycen a za nohy vláčen ulicemi města za koněm, aby jeho tělo nakonec sloužilo jako potrava havranům. Celý text je součástí Northovy Krátké diskuse a Shakespeare si jej opět „vypůjčil“. Stejně jako postavou Šaška pronášené Merlinovo proroctví. Takřka slovo od slova. 

Dva bratři a Shakespeare

Důkazy shromážděné Schlueterovou jsou natolik působivé, že se jimi nechali přesvědčit i obhájci Shakespearova odkazu. „Skutečně se zdá, že ta kniha je zdroj, ke kterému se opakovaně vracel. Ovlivnil jeho jazyk i stavbu scény, dokonce i filozofii některých her.“ Nařčení z plagiátorství či přímo krádeže myšlenky se ale zdráhají. „Zdá se, že tu knihu určitě někdy četl, a že později byla pevnou součástí jeho mentální krajiny,“ píší.

TIP: Umělá inteligence zjistila, že Shakespeare napsal jen polovinu Jindřicha VIII.

Samotná záhada, kde mohl William Shakespeare přijít k nevydanému rukopisu, má přitom nejspíš velmi prosté řešení. Vyslanec královny Alžběty ve Švédsku George North byl totiž bratrem Thomase Northa, tvůrce známého anglického překladu díla Plútarcha. Knihy, o které se dobře ví, že často sloužila jako Shakespearova inspirace pro antická dramata. A zdá se tedy pravděpodobné, že si při návštěvě v Kirtling Hall zapůjčil i rukopis Krátká diskuse o povstání a povstalcích, který později tak silně ovlivnil stavbu jedenácti jeho her. 

Podle starého pořekadla se opakovaná lež stává pravdou, a psychologové rozhodně souhlasí. Pokud totiž slyšíme lež stále a stále dokola, zřejmě časem uvěříme, že jde o pravdu – i když skutečnost známe. Odborníci pro uvedený paradox používají termín „iluze pravdy“. 

TIP: Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Náš mozek je totiž primárně nastavený, aby vnímal informace jako pravdivé. Teprve později analyzuje a ověřuje jejich správnost. Podle badatelů za to může evoluce: Jak ukazují výsledky z magnetické rezonance, aktivní lhaní či využívání lži zatěžují náš centrální orgán víc než pravda. Je tudíž „hospodárnější“ přijmout opakovanou lež jako fakt.

Mimo psychology o zmíněném efektu dobře vědí také třeba politici, kteří z něj mohou těžit při různých formách manipulace. Nepravdivou zprávu přijmeme snáz například pod časovým tlakem, kdy mozek hledá rychlejší řešení, a využije tak neúplné informace.

Za zrodem Metaxy, brandy známé po celém světě, stojí obchodník z řeckého ostrova Euboia, který miloval dobré pití. Tamní hospody však nalévaly jen drsné kořalky bez jakékoli chuti, kterými si řečtí dělníci zpříjemňovali drsný život. Spyros Metaxas toužil po jemné pálence, kterou by si mohl vychutnávat. Když nebyla k mání, rozhodl se, že si ji vyrobí sám.

Destiluj si sám

V roce 1888 založil ve městě Piraeus vlastní destilérku, v níž se pustil do experimentování s alkoholem. Jemnosti, po které tolik prahl, nakonec dosáhl kombinací vinné pálenky, sladkého muškátového vína, okvětních lístků růží a směsi aromatických bylin. Pálenka dodala pití sílu, víno jemnost, bylinky aroma. A protože byl především obchodník, začal produkovat Metaxu ve velkém. Soustředil se nejen na domácí trh, ale i na střední a východní Evropu. Na přelomu století tak bylo možné najít toto pití i v pražských podnicích. 

Když v roce 1909 Spyros zemřel, Metaxa již byla zavedenou a úspěšnou obchodní značkou, která měla své zastoupení i ve Spojených státech, kde byla známa jako „létající brandy“. Metaxa úspěšně přestála obě světové války i následnou krizi. V roce 1968 pak byla postavena nová, moderní továrna v Kifisii v Athénách a na přelomu tisíciletí vstoupila do rodinného podniku nadnárodní společnost, francouzská Rémy Cointreau.

Španělským vědcům se před časem podařilo dokázat, že děti v děloze jsou schopny slyšet již od šestnáctého týdne. Jak se ale zdá, ani zdaleka nejde o výsadou lidí. Podle amerických neurobiologů to funguje podobně i u pěvců.

Vědci z Univerzita v Illinois experimentovali s nenarozenými ptáčaty oblíbených modelových pěvců zebřiček pestrých. Vyjmuli vejce se zebřičkami z hnízd a pak jim 30 minut denně přehrávali zpěv jejich rodičů nebo zpěv jiných ptáků anebo ticho bez ptačího zpěvu. Přitom sledovali aktivitu mozků ptáčat a jejich průběžný vývoj.

TIP: Náročné rodičovství: Sýkory babky se při krmení přehřívají téměř k smrti

Experimenty ukázaly, že ptáčata ve vajíčku nejenom rozliší ptačí zpěv od ticha, ale dovedou rozpoznat zpěv rodičů od zvuků ptáků jiných druhů. Zároveň vyšlo najevo, že když nenarozená mláďata zebřiček poslouchají ptačí zpěv, urychluje to vývoj jejich mozků. Zda má poslech hudby či hlasy lidí podobně blahodárný vliv i na nenarozené děti je nicméně stále ještě otázkou. 

Střední tank M4A2 Sherman 12. pluku afrických střelců 2. obrněné divize Svobodných Francouzů vyjíždí 2. srpna 1944 z tankové výsadkové lodě LST-517 na pláž Utah nedaleko normandské vesnice Saint-Martin-de-Varreville. Tato formace se později mimo jiné podílela na osvobození Paříže či Štrasburku, účastnila se tankových bitev v Lotrinsku a konce války se dočkala v okolí bavorského Berchtesgadenu.

TIP: Německá tanková rota v boji: Sofistikované obranné a útočné strategie

Stroji s věžovým číslem 45 nesoucím jméno „Ile de France“ velel poručík Jean Baillou, který utrpěl zranění, když byl jeho tank pouhých 10 dnů po vylodění v boji zničen. Zajímavý je také nápis „Somua“ na pancíři před místem řidiče. Jde o odkaz na předchozí stroje jednotky, která byla před přezbrojením na shermany vybavena francouzskými obrněnci Somua S35. Kýl tankové výsadkové lodě LST-517 položili pracovníci společnosti Chicago Bridge & Iron Company ve městě Seneca 10. září 1943, ke spuštění na vodu došlo 15. ledna 1944. Plavidlo se účastnilo vylodění v Normandii, čímž se také jeho válečná kariéra uzavřela.

Někdejší gigantický krokodýl a obávaný vládce Madagaskaru rozhodně nebyl „obyčejným“ pravěkým plazem. Paleontologové Cristiano Dal Sasso a Simone Maganuco z Museo Civico di Storia Naturale v Miláně tvora popsali v roce 2006, a to podle zlomkových fosilních kostí nalezených v pánvi Mahajanga na severozápadě ostrova. Pojmenovali ho Razanandrongobe sakalavae, v překladu „obří ještěří předek ze sakalavské oblasti“. Dostal však i jednodušší přezdívku – Razana. 

Smrticí výzbroj v tlamě 

Ohromný živočich představuje evolučně nejstaršího a zároveň největšího předka dnešních krokodýlů. Své nejbližší příbuzné předešel o 42 milionů let, dorůstal délky až 7 m a od současníků se odlišoval stavbou hlavy, jež byla mnohem méně zploštělá. 

Na druhou stranu měl v porovnání s dnešními krokodýly poměrně krátkou lebku, zejména čelist. Masivní a mimořádně silné čelistní kosti ovšem nesly nečekaně mohutnou „výzbroj“: 15 cm dlouhé, pilovitě vroubkované tesáky. Rozměry i tvarem chrup připomínal zuby dobře známého „postrachu druhohor“, obřího masožravého Tyrannosaura rexe. Popsaná výbava naznačuje, že i Razana zvládal svými zuby drtit nepoddajné části zvířecích těl, včetně kostí a šlach. 

Zběsile rychlý postrach 

Obří plaz podle všeho kořist také aktivně pronásledoval. Měl totiž poměrně silné a dlouhé končetiny, jež se nacházely spíš pod tělem než na bocích. Mohl tudíž běhat rychle – podstatně svižněji než dnešní krokodýli.

TIP: Zabiják tyranosaurů: Na co umírali největší krvelační predátoři pravěku?

Jednalo se o výborně specializovaného suchozemského lovce, kterého díky velikosti těla a odstrašujícímu chrupu nedokázali jiní predátoři zmíněné epochy prakticky ohrozit. Jak vysvětlil Cristiano Dal Sasso: „Razana mohl vážně konkurovat i velkým dvounohým masožravým dinosaurům, teropodům, čímž by atakoval jejich postavení na vrcholu dobového potravního řetězce.“ Otázkou zůstává, zda se s uvedenými konkurenty mohl někdy setkat: Madagaskar totiž obýval v době, kdy se toto rozsáhlé území oddělovalo od ostatní souše tvořící prakontinent Gondwana.

Dne 10. září 1898 odpoledne přistoupil u mola Ženevského jezera anarchista Luigi Lucheni mlčky ke starší dámě v černém a vrazil jí do srdce trojhranný pilník. Bylo mu jedno, že se jedná o excentrickou, unavenou, těžce depresivní stárnoucí ženu, jež se pokud možno stranila všech lidí a kterou nikdo nebral vážně. Svým činem sice neotřásl vládnoucím systémem, ale stvořil kult tragicky zemřelé Alžběty, neboť kdyby skonala zesláblá stářím, pravděpodobně by o ní dnes téměř nikdo nevěděl.

Neutěšené rodinné vztahy

Sňatek Františka Josefa I. s Alžbětou představoval jedenadvacáté spojení mezi Habsburky a Wittelsbachy. Naštěstí se na jejich dětech rodové zatížení neprojevilo. Císařovna porodila během čtyř let tři děti: Žofii (1855–1857), Giselu (1856–1932) a Rudolfa (1858–1889), později přišla na svět Marie Valérie (1868–1924). U prvního dítěte si proti vůli tchýně prosadila, aby maličká Žofie doprovázela rodiče na cestě po Uhrách. Jenže dcerka zemřela a tchýně vmetla Alžbětě do tváře, že své dítě zabila. Císařovna byla šokována. 

Vůči dědici říše – Rudolfovi se chovala velmi chladně a lhostejně, ponechala ho v péči arcivévodkyně Žofie, rezignovala a více citu projevovala svým papouškům a psům než synovi. Rudolf zdědil po bavorských předcích inteligenci a citlivost, ale matku vlastně neznal a s otcem si nikdy nerozuměl. Odmalička se musel připravovat na vojenské povolání. V důsledku toho „vykazoval zřetelné příznaky pro hospitalizaci: chorobně vystupňovaný strach, častou nečestnost a často blouznivě tvrdohlavou, až vnucující se lásku k některým lidem“. Teprve v roce 1865 matka zasáhla a přísné vojenské vychovatele nahradili liberální učitelé. Rudolf si osvojil jejich názory a po celý život se kvůli tomu dostával do sporů s konzervativními členy arcidomu a dvora. Avšak studium milovaných přírodních věd mu otec zakázal, místo toho ho pověřil velením v armádě a záměrně ho držel stranou vysoké politiky. 

Roku 1881 se Rudolf oženil s belgickou princeznou Stefanií, s níž si ale nerozuměl, takže vyhledával přátelství jiných žen. Zklamání z „prázdného“ života, vážné onemocnění, deprese, alkohol a drogy zhoršily jeho duševní stav natolik, že v roce 1889 zastřelil sebe i svou milenku baronku Mary Vetserovou.

Narušená psychika

Synova sebevražda znamenala pro císařovnu Alžbětu další šok, z něhož se již nikdy nevzpamatovala. Po Rudolfově smrti nosila výhradně černé oblečení a ještě více se vyhýbala Vídni. „Vznešená paní prý zestárla. Mnoho pláče a stále se poddává hloubání nad případem, dělá si výčitky a přisuzuje zděděné wittelsbašské krvi duševní pomatenost svého politováníhodného syna.“ Alžběta, která se o svého syna nestarala, ani ho nemilovala, dokud byl ještě čas, si ho po smrti přetvořila v modlu. Její dcera komentovala matčin stav slovy: „(…) hluboký smutek, který mamá přepadal dříve jen čas od času, ji teď už neopouští. Nemá už vůbec jasný pohled – všechno je temné, bezútěšné.“

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Historička Hamannová se k problému císařovnina zdraví vyjádřila: „Alžbětino dědičné zatížení byla – podobně jako u jejích sester – jednoznačně melancholie: beznaděj, sklon k samotářství, deprese, strach z lidí. Alžběta se snažila čelit tomuto trápení tělesným posilováním a především každodenními usilovnými pochody, které trvaly celé hodiny a jež podnikala za každého počasí a v rychlém tempu.“ Jiný historik byl přesvědčen, že měla mentální anorexii, která se projevovala nepřiměřeným nechutenstvím, často i odmítáním sexuality a snížením tělesné i duševní aktivity a stability. Byla psychicky narušenou nešťastnou ženou a pravým dítětem období zvaného „Fin de siècle“, plná nervozity a přecitlivělosti. 

Kolem Země trvale krouží pouze jedno přirozené těleso – Měsíc. Před více než sto lety však vědci poukázali na hypotetickou možnost existence dočasných oběžnic naší planety. Jedná se o tělesa z meziplanetárního prostoru zachycená v gravitační pasti Země. Zdrží se jen na několik oběhů a poté systém pod vlivem poruch zase opustí. 

Popsaná hypotéza se dočkala potvrzení až před deseti lety: V roce 2006 se podařilo prostřednictvím programu Catalina Sky Survey objevit planetku označovanou dnes jako 2006 RH120, přičemž už první výpočty její trajektorie ukazovaly, že nekrouží kolem Slunce, nýbrž že jejím gravitačním centrem je Země. V přesvědčení, že se tudíž musí jednat o zbytek rakety z nějakého kosmického letu, vědci objekt ze seznamu planetek vyškrtli – ale v únoru 2008 jej zařadili zpět. Přibližně pětimetrová planetka vykonala čtyři oběhy kolem Země, setrvala v jejím okolí necelý rok a po průletu perigeem v červenci 2007 se dostala zpátky na heliocentrickou dráhu. 

TIP: Planetky, komety, meteoroidy: Mohou ohrozit naši planetu?

Sofistikované modely ukazují, že k záchytu těles dochází nejspíš průchodem přes librační body L1 a L2. Statisticky se 1 % těchto dočasných měsíců s naší planetou srazí a odhadem 0,1 % meteoroidů dopadajících na zemských povrch představuje ve skutečnosti dočasně zachycené objekty. Takový meteor poprvé objevili astronomové z ondřejovské observatoře v roce 2014. 

Studium tzv. miniměsíců Země má i praktické důsledky. Neúprosná statistika říká, že dlouhodobě zachycená tělesa mají asi 20% pravděpodobnost srážky s modrou planetou. Malé vzájemné rychlosti z nich rovněž činí optimální objekty pro průzkum na místě, tedy jeden z blízkých cílů pro pilotovanou kosmonautiku. 

I v dnešní době se často stává, že lidští zaměstnanci musí zvedat či přenášet těžké náklady. Časem jejich práci převezmou roboti, ale do té doby by lidem mohly usnadnit zaměstnání robotické exoskelety. Jejich vývoj letí raketově kupředu a jsou stále pokročilejší a výkonnější.

Na této vlně jede i společnost Sarcos Robotics, která nedávno představila nový industriální exoskelet Guardian XO Max. Jde o první exoskelet pro využití v průmyslu, který je poháněný bateriemi. Svou žlutou barvou a také konstrukcí navíc připomíná legendární exoskelet Ripleyové z Vetřelců. Už teď je možné si ho přeobjednat a k dispozici by měl být počátkem roku 2020. Jeho cena zatím ještě není známá.

TIP: Jak usnadnit práci zaměstnancům: V automobilkách vypomůže exoskelet

Jak užitečný takový exoskelet je? Pro člověka v exoskeletu Guardian XO Max bude zvednutí 45 kilogramového nákladu, jako kdyby zvedal 2,2 kilogramy. Ovládání je prý intuitivní a exoskelet pohotově reaguje na lidské pohyby. Guardian XO Max je poháněný malou jednotkou s nabíjitelnými bateriemi, která by díky pečlivé optimalizaci spotřeby energie měla vydržet až na 8 hodin provozu. Výměna jednotky je podle Sarcos Robotics snadná a lze ji provést i na pracovišti, když je v exoskeletu člověk.