Že se něco chystá, se v Holešově šuškalo už pár dní před osudnou nocí z 3. na 4. prosince 1918. Po městě se svévolně potloukala skupina vojáků, která prý přijela z Moravské Ostravy. Na pogrom se připravovali důkladně nejen popíjením v místní hospodě a verbováním spojenců mezi místními občany. Přeřezali také telegrafní a telefonní dráty, aby se okolní svět o akci dozvěděl co nejpozději. Proč cílili právě na Židy? Z několika důvodů.

Vlastenecká povinnost

V Holešově žila velmi početná židovská komunita čítající více než osm stovek obyvatel. Fungovala tu samospráva nezávislá na městě, od něhož bylo ghetto symbolicky odděleno bránou. Židé měli vlastní synagogu, hřbitov, provozovali obchody a továrny. Mnoho z nich se přirozeně hlásilo k německé národnosti. „Seš vlastenec? Tak to nemůžeš zůstat stranou!” ozývalo se prý během příprav.

Tvrdilo se, že Židé za války nemuseli na frontu, že dostávali umístěnky do kanceláří. Že šmelili a draho prodávali. Jistě, to byl ten hlavní důvod: disponovali majetkem, což v poválečné bídě mnohým dobrým občanům zvedalo žluč.

Do pogromu se tak vedle relativně dobře organizovaných vojáků s vlastními veliteli zapojili i místní lidé. Po půlnoci se útočníci systematicky vrhli na židovské domy. Stříleli do oken, bili a vyháněli vystrašené obyvatele. Šli zejména po penězích a špercích – ale také s chutí ničili všechno kolem. Obchody a továrny nejprve vyrabovali a poté zapálili. 

Ironií osudu byli během noci zavražděni dva muži, kteří se teprve před čtyřmi dny vrátili z války. Židé Hugo Grätzer a Hermann Grünbaum. Zastřelili je, protože v rabujících vojácích poznali své dřívější spolubojovníky. Že je „špinavá židovka” zase zjevně nevadilo těm, kteří opakovaně znásilnili Terezii Kappovou. Čtrnáctkrát.

Všichni dobří sousedé

Když vojáci dostali, co chtěli, odjeli okamžitě z města. Pogrom však nekončil. Po okolí se rychle rozkřiklo, že „bijou Židy”. Lidé najížděli do ghetta s prázdnými vozy a domů se vraceli s nákladem peřin, nábytku, šatstva a nádobí. Pobrali téměř vše, na co přišli. Činily se i malé děti – však za dva dny budou mít bohatého Mikuláše! 

Z Kroměříže dorazil kolem páté hodiny ráno oddíl asi sto dvaceti vojáků, ti si však s rozdivočelým plenícím davem nedokázal poradit. Museli se stáhnout k nádraží a přivolat si posily. Teprve dalších 132 mužů z brněnské vojenské posádky na večer 4. prosince situaci stabilizovalo. Komise, která na konci prosince zjišťovala rozsah pogromu, sestavila přibližnou bilanci. Zcela vydrancováno bylo 51 domů, 26 obchodů, 4 hostince a palírny. Synagoga byla vyloupena a poničena, šest obchodů bylo zapáleno. Celková škoda? Pět milionů korun.

Soud s obviněnými účastníky násilností a krádeží proběhl až v létě roku 1919. Všech patnáct obžalovaných holešovských občanů se vymlouvalo na opilost – ta totiž platila za polehčující okolnost. Přihlížející a svědci jim navíc dodávali informace, jak mají vypovídat. Strategie to byla dobrá – třináct pachatelů vyfasovalo v průměru dva roky vězení. A to se jim do nich započítávala i více než půlroční vazba! 

Jednadvacet důstojníků, poddůstojníků a vojínů soudilo vojenské zastupitelství v Olomouci. U toho však veřejnost chyběla. Vrah Hermanna Grünbauma dostal deset let vězení.

Odškodnění?

Vraťme se ale zpět k těm, kterým pogrom změnil život nejvíce. Holešovská židovská komunita ztratila vše – majetky i pocit, že v novém státě pro ně existuje spravedlnost a dovolání. Noviny, které o události psaly, věc bagatelizovaly. A poukazovaly spíše na to, že ne zcela zvládnutý vojenský zásah stál město jen zbytečné výdaje. Reportéři se také strachovali, jak asi bude republika vypadat v zahraničním tisku a že to českému lidu jen ublíží. Antisemitské články připomínaly, že Židé se nikdy nepřizpůsobí a že si za to vlastně mohou sami.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

A odškodnění? Pojišťovny se cukaly. Tvrdily, že škody má hradit stát. Tajný přípis Ministerstva vnitra navíc určil, že „každá větší částka bude považována za nespravedlivě přemrštěnou a posuzována jako pochybená.” Poškození museli vyplňovat speciální formuláře a i když komise vyčíslila jejich újmu na 2 627 725 Kč, ke vyplacení schválila jen pětinu této částky. Tím to nekončilo. Nakonec bylo sedmnácti osobám dohromady proplaceno kolem 90 tisíc. Zbylých šedesát jedna žadatelů nedostalo nic. Soudili se dál. Neúspěšně a nakonec to vzdali. Kdo by se divil, že během dvacátých let se z města odstěhovalo devadesát procent místních Židů? Zkázu židovského Holešova poté dokonali nacisté ve čtyřicátých letech. 

Antika objevila fenomén, který milujeme dodnes – války bez mrtvých, jinými slovy sport. Populární kratochvíle starého světa jako zápas či závody vozatajů nejsou ničím jiným než otupenými dovednostmi v umění zabíjet. S tím, jak se antický svět stával globalizovaným a civilizovanějším, pominula potřeba permanentního boje o život. Naopak, sousedi se spolu naučili vycházet do té míry, že se přirozené a hluboce zakořeněné soupeření mohlo obrátit „pouze“ v souboj o čest a slávu, a později samozřejmě také o peníze. 

První přátelské střety, v nichž se jeden muž pokoušel povalit na zem druhého, dokládají vyobrazení zápasníků na stěnách mongolské jeskyně zhruba z roku 7000 př. n. l. Je ovšem pravděpodobné, že se lidé začali zápasení věnovat o celá tisíciletí dřív coby „tréninkové“ technice. Ukázalo se to být velmi užitečné: Mladí muži dostali šanci ukázat své schopnosti a změřit síly s vrstevníky. Pokud několik sousedících vesnic uspořádalo „turnaj“, bylo možné uvolnit agresivitu a vzájemné neshody vypořádat bez krveprolití. 

Núbijští šampioni

Dlouhá tradice zápasů vyvrcholila v Egyptě a v Řecku. Staří Egypťané se na zápasení vrhli stejně jako na každý jiný „historický“ úkol – tedy s plnou vážností a odhodláním. Ačkoliv pěstovali nemálo jiných sportů, například běh, vrh oštěpem či plavání, zápasníci přitahovali davy. V hrobkách faraonů i nižších úředníků a důstojníků se zachovaly obrazy z jejich oblíbených klání, takže si dnes dokážeme udělat představu také o populárních šampionech. 

Přeborníky v dané disciplíně však nebyli Egypťané, nýbrž zápasníci z jiné země: Na jih po proudu Nilu se rozkládala Núbijská říše, kterou kultura silnějšího souseda značně ovlivnila. Tamní panovníci se nechávali zobrazovat se stejnými majestátními symboly jako faraoni a jejich hrobky kopírovaly egyptské vzory. Vztah Núbijců k Egyptu byl komplikovaný: Během stovek let kolísal od velmi přátelských období, plných vzájemné kulturní výměny a bohatého obchodu, až k otevřeným válkám a trestným výpravám, po nichž města zůstávala ležet v troskách. Egypťané Núbii několikrát dobyli, což ovšem platilo i obráceně. Říše faraonů si však po většinu historie udržela převahu ve všem – kromě kvality zápasníků. 

Větší a silnější

Několik dochovaných stél zobrazuje zápasníky tmavé pleti vedle světlejších egyptských protějšků. S jistou jízlivostí, která očividně pramenila z reality, jsou egyptští borci zachyceni jako drobnější a útlejší. Přesnou podobu sportovních klání neznáme, podle všeho ovšem nebyly zápasy určeny jen pro obyčejné davy. Stéla nalezená v chrámu Ramsese III. zpodobňuje celou diplomatickou delegaci z Núbie při sledování vzájemného střetnutí šampionů: Egypťan má na sobě vojenský stejnokroj, zatímco Núbijec se oblékl do „sportovního“. Dějiny samozřejmě píšou vítězové. Aby snad faraonova čest neutrpěla, končí zápas egyptským vítězstvím, s nápisem: „Ó, černý nepříteli, ty, který ses chvástal! Svrhnu tě na zem před zraky faraona!“

Není příliš pravděpodobné, že by existovala třída profesionálních zápasníků, na niž by pravidelně chodily zástupy fanoušků. Spíš se jednalo o vojáky – ať už egyptské, nebo nucené odvedence z podrobené Núbie –, kteří si vzájemnými souboji krátili dlouhou chvíli, případně se připravovali na skutečnou válku. O vyhlášené kvalitě černých borců dnes svědčí snad i jejich pokračovatelé z moderního Súdánu a Senegalu, tzv. zápasníci nuba. 

Řecká inspirace

Také Řekové své zápasníky milovali. Kromě klasického stylu, který se dochoval v podobě tzv. řeckořímského zápasu, se ovšem drsní atleti zapojovali i do tzv. pankrationu, jenž tvořil součást olympijských her od roku 648 př. n. l. Šlo o jednu z disciplín, kterou se novodobé olympijské hnutí barona Peirra de Coubertina rozhodlo ignorovat, zatímco zápas se coby „gentlemanský“ sport na soupisku dostal. Pankration byl totiž nesmírně brutální, protože ho nesvazovala téměř žádná pravidla. 

Podle historických popisů by se dala antická disciplína přirovnat k dnešnímu stylu MMA (smíšená bojová umění, jež obvykle kombinují prvky juda, brazilského jiu-jitsu a thajského boxu). Soupeři směli použít jakýkoliv prostředek, kromě dloubání do očí, trhání uší a útoků pod pás. V původní podobě šlo samozřejmě o přípravu na válku, v jejíž vřavě se mohly získané dovednosti nesmírně hodit. Pokud se střetly dvě natěsnané hradby štítů, bez možnosti se pořádně rozmáchnout kopím, mohlo podmetení nohou soupeře v tlačenici vyvolat dominový efekt a následně vést k prolomení linie – tedy k vítězství. Ostatně Homérovy eposy se hemží popisy heroických akcí, kdy jediný hrdina obrátil celou armádu protivníka na útěk. Nemluvě o Sparťanech, kteří v legendární bitvě u Thermopyl po zlomení mečů bojovali proti Peršanům holýma rukama. 

Posmrtná sláva

Zvítězit v nejtvrdším bojovém sportu na olympijských hrách znamenalo obrovskou čest a soutěže byly někdy tak zuřivé, že končily smrtí účastníků. Nejslavnější bojovník své doby, Arrhichion, dokonce v roce 564 př. n. l. zvítězil – ačkoliv byl mrtvý. Historik Pausanius tvrdí, že „nikdy neporažený“ borec byl tentokrát na pokraji své první olympijské prohry: Soupeř mu zezadu ovinul trup nohama a rukama jej škrtil. Arrhichion začal kolabovat, přesto prý ještě dokázal protivníkovi vykloubit palec u nohy a nebohý zápasník se prý kvůli trýznivé bolesti okamžitě vzdal. Když však chtěli rozhodčí vítězného šampiona zvednout, zjistili, že přiškrcení bylo smrtelné. Arrhichiona tak olivovou ratolestí korunovali posmrtně. Nebyl ovšem jediný, kdo ze souboje neodešel po svých. 

TIP: Sumo: Japonská tradice ovládaná cizinci

K velmi neoblíbeným, zároveň však nesmírně úspěšným zápasníkům patřili Sparťané. S „Lakedaimonskými“ byla obecně těžká domluva v politice, natož ve sportu. V důsledku tvrdého vojenského výcviku, který podstupovali od mládí, se často při zápasech nedokázali „přepnout do civilního módu“. Brali tudíž tato střetnutí smrtelně vážně – a to doslova. Jejich protivníci někdy prohru zaplatili životem, protože spartští šampioni často odmítali přijmout gesto, jímž se borci z druhého tábora vzdávali. Ve Spartě bylo navíc při tréninku dovoleno píchat do očí a kousat, což oficiální pravidla zakazovala. Jenže zvyk je, jak známo, železná košile… 

Argentinci Nano Salguerovi lékaři nedávno diagnostikovali rakovinou tlustého střeva. Podobně jako u dalších nádorových onemocnění i u tohoto typu rakoviny je důležitá její včasná diagnostika. Nano tak měl vlastně kus štěstí v neštěstí. Patřil totiž mezi skupinu pacientů, u kterých se na nemoc přišlo včas.

Lékaři Nano Salguera odeslali do regionální nemocnice v Córdobě, kde se ho ujal Dr. Paul Lada – onkolog s 42letou praxí. Lékař provedl chirurgické odstranění nádoru a Nano se nyní po náročné operaci úspěšně zotavuje. Na svého zachránce ale nezapomněl – kůži na zádech si mladý Argentinec nechal vyzdobit podobiznou lékaře. Snímek tetování později spolu s poděkováním poslal Dr. Paulu Ladovi. Ten byl z nápadu svého pacienta překvapený.

TIP: Matka přejmenovala svého syna poté, co tatér popletl jeho jméno

„Ještě nikdy se mi nestalo, aby si některý z mých pacientů nechal vytetovat moji tvář na své tělo.“ Zdůraznil ale, že úspěch léčby nikdy nezávisí jen na jednom konkrétním lékaři. O pacienty se stará celá armáda lidí – od praktických lékařů až po zdravotní sestry a další nemocniční personál. 

Tygři kaspičtí (Panthera tigris virgata)  kdysi obývali řídké lesy a říční koridory na západ a na jih od Kaspického moře (území Turecka a Íránu) a střední Asii (státy bývalého Sovětského svazu) včetně pouště Taklamakan a části Číny. Po tygrovi ussurijském (Panthera tigris altaica) a tygrovi indickém (panthera tigris tigris) šlo o největšího tygra na světě. Pyšnil se silnýma nohama, statným tělem a neobvykle dlouhými drápy. Zbarvený byl podobně jako tygr indický – se zlatožlutým podkladem na hřbetě, tmavými pruhy na slabinách, bílou hrudí a břichem. V zimě narůstala tygrům kaspickým dlouhá srst – především na břiše a šíji.

Vybiti a vytlačeni

Tygři lovili zvířata migrující ve stádech, zejména divoká prasata. Hlavní podíl na jejich vyhubení měla ruská vláda, která udělala vše pro to, aby tygry kaspické zcela vyhladila. Důvodem byla plánovaná rekultivace obrovského území na počátku 20. století.

Ruská armáda dostala příkaz zabít všechny tygry v oblasti Kaspického moře, což se víceméně podařilo. Jejího příkladu následovali farmáři, kteří začali čistit lesy a pěstovat rýži a bavlnu. Zbylí tygři tak byli vytlačeni do hustých lesů, mokřin a nakonec do hor, kde dlouho nepřežili. Existují neověřené údaje o jejich výskytu ještě v padesátých letech v oblasti zvané Tygrovaja Balka v Tádžikistánu.

Návrat jen v oblasti teorie

Podle Firouzova Průvodce faunou Íránu zde byl poslední exemplář zastřelen v roce 1947, jiné zdroje uvádějí rok 1959, 1970 či dokonce 1997. Ať už je tomu jak chce, fakt, že tygři kaspičtí vyhynuli, zůstává smutnou pravdou. Dnes není v zajetí chován jediný kus a nikdy nebyly učiněny pokusy o chov s následnou reintrodukcí do volné přírody.

TIP: Hon na tygra: Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Nedávno však díky britským vědcům vysvitla nová naděje. Genetická analýza odhalila, že stále žijící tygr ussurijský se od tygra kaspického liší jen jediným písmenkem genetického kódu. To pravděpodobně znamená, že šlo o stejný poddruh, jehož populace se rozdělily před pouhými sto lety. Je tedy možné, že v budoucnu se podaří tygra kaspického znovu vyšlechtit a že asijský pruhovaný obr zase ožije.

Když vesmírnému teleskopu Kepler začaly selhávat klíčové systémy a jeho vědecká kariéra se chýlila ke konci, operátoři se na poslední chvíli snažili důmyslnými inženýrskými postupy „vymáčknout“ z teleskopu ještě nějaká pozorování. 

Asi polovinu takto získaného času k pozorování teleskop Kepler věnoval snímkování nejvíce slibných hvězd, kde bylo možné očekávat objevy nových planet. Ve zbylém času se Kepler zabýval vzdálenějším vesmírem. Mimo jiné pozoroval cizí galaxie a hledal v nich čerstvě explodující supernovy, které zatím nejsou dost jasné, abychom je zachytili na Zemi.

Rychlá supernova

V rámci této kampaně letos 4. února teleskop Kepler detekoval první známky exploze supernovy, k níž došlo v galaxii vzdálené asi 170 milionů světelných let. Šlo o supernovu typu Ia, tedy explozi bílého trpaslíka, který si nakradl hmotu od hvězdného partnera. Supernova dostala označení SN 2018oh.

TIP: Hvězdný zloděj v souhvězdí Jeřába přežil neobvyklou supernovu

Většina supernov typu Ia se po spuštění exploze postupně zjasňuje a největší záře dosahují asi tři týdny po explozi. Brad Tucker z Australian National University a jeho tým ale zjistili, že supernova SN 2018oh se zjasnila velmi rychle a nejvíce zářila už týden po explozi. Podle Tuckera je možné, že při explozi supernovy v tomto případě mohutná rázová vlna zasáhla hvězdného partnera a vytvořila extrémně horké a jasné halo, které zesílilo záři supernovy SN 2018oh.

Letos již podruhé v Austrálii ve velkém „prší“ z nebe kaloni. V tomto případě jde o kaloně zlatotýlé, kteří žijí v severovýchodní části Queenslandu, ale také na Nové Guineji a řadě menších ostrovů v okolních vodách. A prý bude ještě hůř. Vědci se domnívají, že podobné šokující události se stanou v horkém světě spíše pravidlem.

Kaloni padající z oblohy

Odborní ochránci přírody a dobrovolníci z řad místních obyvatel udávají, že v nedávných dnech zahynulo v Queenslandu kolem 4 tisíc těchto kaloňů. Padali z oblohy jako mouchy. V těchto dnech bylo přitom ve městě Cairns naměřena teplota až 42,6 stupňů Celsia. Hromadná úmrtí neohrožují jen samotné kaloně, ale také lidi, kteří žijí poblíž. Jejich zdraví je kvůli množství mrtvých kaloňů ohroženo.

TIP: Smutné scény z rozpálené Austrálie: Vaření kaloni padající z oblohy

Kaloňů zlatotýlých je sice zatím relativně dost (status ohrožení podle IUCN je u nich aktuálně na stupni - málo dotčený), mají ale nevýhodu v tom, že žijí na poměrně malém území. Sucho během horkých „zim“ v Austrálii vystavuje tyto velké denní netopýry mnohým rizikům vlastně odjakživa. V poslední době se ale objevují stále častější a stále extrémnější vedra. Budoucnost kaloňů zlatotýlých tak není zrovna růžová.

Automobilka Audi ve spolupráci se společnostmi Italdesign a Airbus vyvíjí pozoruhodný transportní systém Pop.Up Next. Je to napůl dron kvadrikoptéra a napůl autonomní elektrické vozidlo.

Společnost nedávno předvedla Pop.Up Next i na veřejnosti, i když šlo jen o jeho zmenšený model. Systém tvoří tři součásti. První z nich je kabina pro pasažéry, kterou je možné připojit buď k elektromobilu anebo k elektrickému dronu. Podle toho pasažéři buď jedou, anebo letí.

TIP: Autonomní vozidlo Panasonic nabízí jízdu s interaktivním stolním displejem

Společnost Audi letos prohlásila, že by takový systém mohl být na trhu nejdříve za 7 až 10 let. Prý ještě zbývá překonat řadu velkých technologických, ale také legislativních problémů. Podle dostupných informací čelí podobným problémům i ostatní společnosti, které vyvíjejí podobné systémy létajících taxi. Stále tedy není jasné, kdo z nich nakonec zvítězí a bude létat se zákazníky jako první.

Mladý orel skalní na operačním stole nemá žádné vnější poranění. Ani rentgen neukázal zlomeniny. Jenže tento pták – přísně chráněný druh – tu leží zobákem nahoru. Do malebného oregonského městečka, kde sídlí špičková laboratoř, ho odeslali federální agenti odněkud ze západu Spojených států: Mají podezření, že se mu stal osudným výboj z vedení vysokého napětí. Mršina je hlavním důkazem ve vyšetřování, jež může skončit obviněním z trestného činu pro některého z provozovatelů rozvodných sítí.  

Veterinární patoložka mrtvé tělo otevřela a doufala, že dokáže určit příčinu smrti. Tato zvláštní laboratoř, jediná na světě, je plně zasvěcena objasňování zločinů na zvířatech: Každý rok analyzuje tisíce zdechlin, částí těl nebo výrobků, které z nich vznikly. Cílem je nejen zjistit, jak daný živočich zemřel – odborníci se často snaží vůbec určit, o jakého tvora se jedná. „V klasické policejní práci víte jednu věc jistě: Oběť byla z druhu Homo sapiens,“ vysvětluje vedle stojící Ken Goddard, bývalý vyšetřovatel, který nyní řídí Americkou forenzní laboratoř pro ryby a zvířata. „Naším prvním úkolem je zjistit, jakého živočicha vlastně zkoumáme.“ 

Byznys ve velkém

Pašování zvířat a pytlačení představuje globální byznys, v němž se točí miliardy dolarů. Experti navíc tvrdí, že s tím, jak se postupy pytláků vylepšují a machinace překupníků se přesouvají do temných zákoutí internetu, je stále těžší je odhalovat. Když vyšetřovatelé rozbijí nějakou pašeráckou síť, stává se zmíněná laboratoř často klíčovým místem pro získání důkazů. Vědci tam provádějí testy DNA, zkoumají nalezené střely, identifikují jedy a srovnávají zbytky těl s referenční sbírkou asi 35 tisíc zvířecích druhů. Rozsáhlé depozitáře připomínají hororové kulisy plné kůží, kostí, peří, tesáků a drápů. 

Když bylo před dvěma lety na polích v Marylandu objeveno třináct mrtvých orlů bělohlavých, místní chemici určili, že je zabil nedovolený pesticid. Letos v létě zas v Montaně zastřelili záhadného tvora připomínajícího vlkodlaka a genetici případ uzavřeli s tím, že jde o vizuálně podivného, ale biologicky naprosto běžného vlka. A loni se například člen nechvalně proslulého irského gangu přiznal k ilegálnímu vývozu nosorožčí rohoviny – ovšem až poté, co laboratoř potvrdila, že pohár, který se pokoušel prodat, vznikl z biologického materiálu ohroženého nosorožce indického. Nic z toho vám však Goddard ani jeho kolegové neřeknou. „Nikdy se nestaráme, jak případ skončil. Trofej si do poličky dáváme za odhalený důkaz, nikoliv za konečné odsouzení.“ 

Na špičce v oboru 

Jednopodlažní budova laboratoře s rozlohou přes 3 700 metrů čtverečních má federální status, ale ve srovnání s přísně střeženými pevnostmi ve Washingtonu působí až malebně. Návštěvníci tu nemusejí procházet přes detektory kovů, ačkoliv nové „úlovky“ míří pod rentgen často hned po doručení. V létě nainstalovali u parkoviště betonové zábrany, aby odradili potenciální sebevražedné atentátníky: ovšem nikoliv kvůli reálným výhrůžkám, nýbrž proto, že to nařizuje protokol pro vládní budovy. Goddard si dokonce dělá legraci – kterou zjevně myslí napůl vážně –, že někteří lidé na úřadu vlády o existenci této laboratoře s 34 zaměstnanci ani netuší.  

Přesto se zařízení nachází na světové špičce v oboru. Místní mrazicí boxy schraňují desítky tisíc vzorků zvířecí DNA. Zástupce ředitele Ed Spinoza dosáhl několika průlomů, jako byl objev techniky pro identifikaci slonoviny nebo použití hmotnostní spektrometrie pro určení původního regionu, odkud zvíře či dřevo pocházejí. Právě vzácné stromy totiž ohrožuje rostoucí ilegální byznys.   

Přerostlá kolekce

Biolog Johnnie French často cestuje do afrických zemí a učí strážce tamních parků sbírat důkazy v místě, kde došlo k ilegálnímu odstřelu nosorožců a slonů. Především však působí jako „kurátor“ děsivé kolekce, která dokládá lidskou touhu po shromažďování zvířat – ať už živých, či mrtvých. Místnost za místností uvidíte stále totéž: Kabinety obestavěné kovovými skřínkami, praskajícími ve švech pod náporem exemplářů, jež zabavily úřady nebo je instituci někdo věnoval. Vitrína plná hebkých kožešin kočkovitých šelem, tác s naskládanými exotickými ptáky v barvách duhy, šíleně vypadající kabelka vyrobená z kožichu opice, vyšisovaná kůže z hlavy afrického slona… Kolekce je tak obrovská, že se již brzy začne stavět nový depozitář o výměře 1 300 metrů čtverečních.  

Na jedné skříni visí cedulka „Sušené orgány“. Najdete v ní výhradně penisy nebo části těl, které za ně překupníci vydávali. Jeden třicet centimetrů dlouhý exemplář byl prodán pro „lékařské“ účely coby tygří penis – laboratoř však záhy zjistila, že se jedná o úd z býka. Následně French nabízí prohlídku, kterou pracovně nazývá „túra po výhledech a vůních“. V malé místnosti ohlodávají larvy masožravých brouků zvířecí kosti, aby je vědci mohli analyzovat kvůli možným zraněním nebo je uložit pro budoucí srovnávání. Na opačné straně se vstupuje do Frenchova království, kde vědec preparuje nově získané zvířecí vzorky.  

Počítání drápů

„Tenhle kluk je můj oblíbený,“ vysvětluje French, bývalý armádní výsadkář, zatímco vytahuje z obřího mrazáku nepříjemně živě působící exemplář zmije gabunské. Jde o jeden z mnoha, jež byly nedávno zabaveny při vyšetřování v Nevadě. „Jistý student střední školy měl v pokoji třiačtyřicet těch nejjedovatějších hadů. A jeho matka o tom neměla ani tušení.“ 

O hodinu později přiváží zásilková společnost FedEx dva plastové boxy plné zmrzlých mršin z kalifornské zoo Santa Ana. Ta, podobně jako jiné zahrady, pravidelně doplňuje laboratorní sbírky. Tentokrát poslali pštrosa, několik primátů a také mravenečníka, kterému – jak se zjistilo po odstranění několika vrstev plastových pytlů – z nějakého záhadného důvodu chyběla hlava. „Všechno samozřejmě zaznamenáváme, včetně počtu zachovaných drápů. Za pět či deset let se tak budeme moct podívat zpátky, když se někde objeví náhrdelník z drápů mravenečníka, a dáme si věci do souvislosti. Budeme vědět, zda materiál pochází z jednoho, či ze tří různých exemplářů,“ objasňuje French.

Rozbitá ikona

To, co patologové v laboratoři objeví, pak často slouží jako důkaz u soudu. Především orli jsou v USA nadále velmi přísně chráněni, přestože Trumpova administrativa zrušila řadu omezení, která se týkala například ochrany stěhovavých ptáků. 

Na druhém konci místnosti pracuje další veterinární patoložka, Tabitha Vinerová, a do sluchátek si pouští Simona a Garfunkela. Její ruce ve fialových rukavicích se noří do mršiny orla bělohlavého, jenž možná doplatil na příliš blízký průlet okolo větrné turbíny: „Při pitvě lidských ostatků se žádná modřina neschová. Ale tady je to jiné. Speciální agenti se proto vždycky ptají: Zabil je člověk, nebo ne?“ 

Vinerová mrtvého ptáka zrentgenovala a nyní si na monitoru prohlíží výsledky. „Obě křídla jsou zlomená, část prakticky chybí, a dále je tu fraktura nohy.“ To vše podle ní dokazuje, že šlo o mnohem silnější kolizi než například při srážce s autem. „Národní ikona,“ říká si spíš pro sebe a opět ohledává mršinu. „Ale tak trochu rozbitá.“  

Četné projevy úcty ze strany Jemenců a neskrývané emoce při komunikaci s cizími návštěvníky, kterých v zemi zatím stále není moc, umocňují až pohádkový dojem z této pozoruhodné země. Rozmanitost Jemenu dotváří rozsáhlé pouště s velmi obtížnými životními podmínkami, četná pohoří s políčky šplhajícími až k vrcholkům hor, a městečka rozesetá i ve zdánlivě neobyvatelných oblastech.

Zaprášené zlato královny ze Sáby

Území v nejjižnějším cípu Arabského poloostrova přitahovalo pozornost už ve starověku. Přízvisko Arabia Felix (Štastná Arábie), které mu dali Římané, výmluvně dokládá, jak byla oblast dnešního Jemenu vnímána. K pověsti možná přispěl fakt, že se odtud po staletí vyvážela zejména káva a kadidlo. Především zde ale zřejmě bylo situováno v Bibli i Koránu zmiňované území panovnice Bilkis (což je jméno, které jí přisuzuje islámská tradice) – u nás známé jako královna ze Sáby. Podle Starého zákona se královna doslechla o velké moudrosti izraelského krále Šalomouna a vypravila se o ní sama přesvědčit. Jako dary s sebou přivezla vzácné balzámy, drahokamy a 120 talentů zlata. To o bohatství její země mnohé vypovídá.

Dnešní Jemen je ovšem jednou z nejchudších arabských zemí a snaží se vypořádat s problémem ubývajících ropných zdrojů, kterým stále vděčí za relativní ekonomickou prosperitu. Vláda se snaží situaci řešit reformami a programy podporujícími jiné typy průmyslu.

Listy místo skleničky

Jemen ovšem není žádná zaostalá výspa civilizace, v posledních desetiletích spojila důležitá města síť asfaltových silnic, funguje veřejná doprava, přibývá osobních aut. Země se modernizuje. Ve velkých městech je k dostání veškeré nám známé spotřební zboží, fungují služby, kanalizace. Jsou zde nemocnice, univerzity, muzea.

Společnost v minulosti ovlivnilo i křesťanství nebo židovské náboženství, ovšem s vlnou islamizace se hlavní oporou společenského řádu stalo právě toto náboženství. Pro Jemence je rovněž stále nesmírně důležité tradiční rodové a kmenové uspořádání.

TIP: Jemen: Terorismus, únosy a beznaděj

Odlišný a v mnohém poklidnější rytmus života Jemenců zahrnuje islámské rituály (pětkrát denně modlitba, postní měsíc Ramadán aj.), nákladné mnohadenní svatby a rodinné oslavy plné tance. A taky kat – keř pěstovaný pro listy s narkotickými účinky, které muži ve skupinách obvykle žvýkají každý den v odpoledních hodinách (a ženy údajně v soukromí). Žvýkání katu zvyšuje fyzickou výdrž, zahání chuť k jídlu a spánek a „katové sedánky“ jsou tradiční příležitostí k projednání rodinných nebo obchodních záležitostí. Na druhou stranu je třeba říct, že tomuto zvyku, kterému propadla valná většina populace, je přisuzován negativní vliv na hospodářskou produktivitu. Otázka ovšem je, zda totožnou úlohu nehraje v jiných společnostech alkohol, který je zde téměř neznámou záležitostí.

Antikoncepce je stále ještě především záležitostí žen. Vědci a lékaři ale intenzivně pracují na spolehlivých antikoncepčních přípravcích pro muže, které by svým účinkem doplnily osvědčené kondomy. A výsledky jsou už na dosah.

Nový snadno použitelný antikoncepční gel pro muže již brzy vyzkouší 420 partnerských párů dobrovolníků. V klinických experimentech, které budou trvat zhruba dva roky, budou vědci pečlivě sledovat, jak je gel praktický, jak funguje proti nežádoucímu početí potomka a zda nemá vedlejší účinky.

TIP: Brzda pro muže: Nová antikoncepce bezpečně zpomaluje spermie

Tento antikoncepční gel si muž maže na ramena a na záda. Obsahuje dvě hlavní složky: testosteron a segesteron acetát ze skupiny progestinů. Progestiny blokují přirozenou produkci testosteronu ve varlatech muže, čímž prakticky úplně vypnou výrobu spermií. Testosteron v gelu zase zajistí, že hladina tohoto pohlavního hormonu v těle muže zůstane na normální úrovni. To by mělo muži zajistit normální sex a další funkce testosteronu.