V americkém státě Washington legalizovali užívání marihuany v roce 2012. Odpůrci legalizace i někteří odborníci považovali toto rozhodnutí za špatné a jedním z hlavních argumentů bylo, že legalizace přinese masivní nárůst počtu uživatelů, především pak mezi mládeží. Skutečné dopady legalizace marihuany přinesl nedávno publikovaný výzkum z let 2010-2012 a 2014-2016.

Výsledky ukazují, že po legalizaci mírně poklesla spotřeba marihuany mezi teenagery některých věkových skupin. Mezi studenty ve věku 13 až 14 let užívalo marihuanu po legalizaci jen 7 procent, namísto původních 10 procent. Mezi studenty ve věku 15 až 16 let poklesl počet uživatelů marihuany z 20 na méně než 18 procent. Zvýšení, i když statisticky nevýznamné, badatelé zaznamenali pouze u nejstarších respondentů. 

Studie publikovaná v prestižním časopisu JAMA Pediatrics byla odpovědí na dřívější federální průzkum, který naopak naznačoval zvýšení počtu uživatelů. Data federálního průzkumu Monitoring the Future z loňského roku ale pracovala s relativně malým počtem respondentů a nedokázala zohlednit chování na úrovni jednotlivých států.

TIP: Dekriminalizace drog v Portugalsku přináší výsledky. Ubývá mrtvých i HIV nemocných

Podle odborníků jde sice o povzbudivé výsledky, v zásadě ale nevypovídají nic o dlouhodobých důsledcích užívání marihuany na uživatele a jejich zdraví. Doposud ještě neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby bylo možné dopady zodpovědně posoudit. Už teď je ale jasné, že nejčernější scénáře odpůrců legalizace se nenaplňují.

Hon se dal označit za štvanici, při které se zvíře s pomocí loveckých psů a pacholků pronásledovalo, dokud se nezastavilo vyčerpáním a lovec ho mohl zastřelit nebo proklát loveckým oštěpem. Tato významná společenská událost byla ve středověku mezi šlechtou stejně oblíbená jako s ní spojené sokolnictví. Tomu se s oblibou věnovaly také ženy a přes četné církevní zákazy i klerici. 

Lov není jen kratochvílí

Lovecké umění se stalo důležitou složkou výchovy mladého šlechtice, protože utužovalo jeho fyzickou kondici a mladík při něm mohl osvědčit dovednosti, které potřeboval na válečném poli. O tomto umění vzniklo i několik literárních děl.

Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, který propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času mohli les vlastnit dokonce i měšťané, ale právo lovu měl obvykle vyhrazeno majitel města, tedy většinou opět šlechtic, král či církev.

Zvěřina se stávala také vhodným darem. Lovili se divočáci, jeleni, srny, lišky, zajíci, koroptve, křepelky, kachny či medvědi, ze kterých se připravovaly vařené paznehty s omáčkou. Stranou zájmu lovců nezůstávalo ani lesní a luční ptactvo a dokonce ani veverky. S honem se nerozlučně pojila hostina, která zpravidla následovala po něm. Na ní se připravovala panstvem ulovená zvěřina, jež se obvykle opékala ve větších kusech na rožních. Menší lovná zvířata dodávaná lovčími se pak konzumovala běžně v ostatních dnech. 

Zbraně, pasti, nástroje

Profesionálně se lovu věnovali lovčí, kteří dodávali předem určenou zvěřinu do hradních kuchyní. Kromě loveckých oštěpů si dovedně osvojili i užívání sítí a nejrůznějších nástrah v podobě jam s naostřenými kůly a nejrůznějších plotů a plůtků, které měly zvíře nahnat potřebným směrem.

TIP: Se středověkem v zádech: Každodenní život za vlády Jagellonců

Lovecké zbraně byly velice podobné bojovým a lišily se pouze v drobnostech. Lovecké oštěpy, jejichž délka nepřesahovala dva metry, měly širší hrot a silnější ratiště, delší pak bývala lovecká kopí. Kuše se používaly především k lovu ptáků, mohly se ale využít také k zasazení smrtelné rány místo oštěpu či loveckého kopí. K signalizaci v průběhu honu se užívalo loveckého rohu, který se tak stal jeho symbolem. 

Intimita v tváři: Z obličeje většiny lidí lze vyčíst jejich sexuální preference

Badatelé již delší dobu vědí, že i letmý pohled do tváře našeho protějšku určí, zda si jej oblíbíme a jaký na něho budeme mít názor. Nedávno však vědci přišli s novým a poměrně překvapivým zjištěním: Víc než 70 % lidí dokáže z obličeje ostatních vyčíst také jejich sexuální preference.

Počátek 2. světové války: Před 79 lety vtrhla německá armáda do Polska

Přes hranici se valí německé šiky. Nad hlavami krouží dobře vycvičení piloti luftwaffe. Polsko sevřou do kleští. Následujících šest let nepřežije na šest milionů Poláků…

Hororový nález: Žena, která posmrtně porodila v hrobě

Italští archeologové si připsali hororový nález. Ve středověkém hrobě objevili pozůstatky mladé ženy a plodu. Podle odborníků šlo o příklad posmrtného porodu...

Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Dva roky zbývají do okamžiku, kdy se svět ocitne na prahu krize. Alespoň to tvrdí počítačový program, který v roce 1973 předpověděl zkázu lidstva a jehož prognóza se zatím naplňuje s mrazivou přesností...

Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Napříč historií došlo k řadě katastrof, které se navždy zapsaly do lidské paměti a od základu změnily fungování společnosti. Jednou z nich byla i morová epidemie, která zabila polovinu evropské populace...

Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

Mluvíme-li o vůbec nejstarších stavitelských památkách na světě, leckomu jako první na mysli vytanou egyptské pyramidy nebo anglický Stonehenge. V porovnání s věkem starobylého Jericha nebo záhadného komplexu Göbekli Tepe jde však o pouhé nezralé mladíčky...

Lháři a podvodníci: Pět největších lží historie lidstva

Lže se pořád a ve všem. Vybrat pět největších lží historie lidstva je tedy pořádný oříšek. Proto jsme se zároveň snažili připomenout nepravdy různého druhu – z oblasti umění, finančního světa, archeologie a samozřejmě z politiky...

Dvě minuty do dvanácté: Nenaplněná proroctví o konci světa

Náš svět jednou skončí. Je jen otázkou času, kdy se to stane. Podle některých samozvaných proroků mělo lidstvo skončit už dávno, jiní zase předpovídají apokalypsu na nedalekou dobu. A samozřejmě že nám „dobře“ poradí, jak přežít...

Cena samoty: Japonsko čelí děsivé epidemii osamělých úmrtí

V Japonsku, zemi s nejvyšším počtem seniorů na světě, lidé stále častěji umírají zcela sami, bez kohokoliv, kdo by se o ně postaral. Stovky tisíc osob tak „zmizí“ ve svých domech a bytech, aniž by je někdo hledal. S rostoucím problémem se musí vypořádat nejen úřady, ale také majitelé nemovitostí...

Před 40 lety spáchalo 900 stoupenců sekty Chrám lidu hromadnou sebevraždu

Před 40 lety se odehrála největší hromadná sebevražda v dějinách lidstva. 18. listopadu 1978 požilo více než 900 stoupenců sekty Chrám lidu punč otrávený kyanidem…

Sověti snili o dvou velkých výpravách k rudé planetě: už v 60. letech velmi vážně rozpracovávali pilotovaný průlet a o dekádu později řešili automatický odběr vzorků hornin. V roce 1967 dokonce vznikla maketa meziplanetární lodi TMK neboli Ťažolyj Mežplanětnyj Korabl, kterou Sovětský svaz zvažoval pro cesty do hlubin vesmíru. Nepočítalo se sice s přistáním, na něž technika ještě nestačila, bylo však již možné přemýšlet o pasivních průletech – a jako první měl přijít na řadu právě Mars, následovaný Venuší.

Mise pouze na papíře

Coby nosič měla posloužit raketa N-1, a dokonce padlo datum startu: 8. června 1971. V rámci mise trvající 1 095 dní mělo být u rudé planety vypuštěno několik orbitálních a přistávacích automatů. Tři kosmonauti v lodi TMK by pak pokračovali v pasivním letu vesmírem až do 10. července 1974, kdy by se vrátili na Zemi. Program však skončil kvůli technické náročnosti. 

V roce 1970 jej nahradil projekt automatického odběru hornin z marsovského povrchu s označením 4NM, který těžil ze zkušeností získaných na Měsíci. I tato mise zahrnovala raketu N-1, jež měla vzlétnout 17. září 1975, přičemž z 20 tun celkové hmotnosti sondy by čtyři pětiny připadaly na přistávací modul a zbytek na orbitální družici. 

Tip: Zakletý Mars: Proč není ruská kosmonautika při průzkumu rudé planety úspěšná

Po ukončení vývoje N-1 v roce 1974 se počítalo se třemi starty na nosiči Proton, a kvůli nedostatku financí se dokonce uvažovalo jen o dvou raketách. Uvedený koncept byl v roce 1976 schválen k realizaci a o dva roky později se začal vyrábět letový hardware. Nicméně program nakonec zastavily technické a rozpočtové potíže.

Hypotézu, podle níž mají obyvatelé jižních krajů vřelejší a otevřenější povahu v porovnání s lidmi z chladnějších regionů, známe už dlouho. Nyní ji ovšem badatelé potvrdili i rozsáhlým výzkumem. Mezinárodní tým vědců z Číny, Austrálie, Velké Británie a USA prozkoumal ve dvou velkých studiích temperament celkem 1,6 milionu Číňanů a přes 1,7 milionu obyvatel Ameriky, kteří prožili dětství v lokalitách s různými teplotami. Hodnotilo se pět hlavních ukazatelů: spokojenost, svědomitost, emoční stabilita, extrovertnost a otevřenost vůči novým zkušenostem.

TIP: Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše? Odpověď hledali vědci z Cambridge

Ukázalo se, že ti, kdo vyrůstali v oblastech s obvyklými teplotami 22 a více stupňů, dosáhli ve všech pěti kategoriích vyššího skóre. Příčiny jsou podle autorů studie, uveřejněné v časopise Nature Human Behavior, zřejmé: V teplejším počasí máme tendenci chodit víc ven a potkávat se s lidmi, zatímco zima nás nutí zůstávat uvnitř, což naše společenské aktivity značně omezuje. 

Boje na Krymu probíhaly již několik měsíců se střídavými úspěchy. V květnu 1942 se Osa začala připravovat na závěrečnou ofenzivu, která by ji konečně zbavila této hrozby v týlu a uvolnila 11. armádu generálplukovníka Ericha von Mansteina k dalším akcím. Přístav Sevastopol, hlavní kotviště sovětské Černomořské flotily, představoval jeden z nejvýznamnějších cílů Osy. Město a přístavní zařízení chránily necelé dvě desítky větších pevností s těžkými děly a podle některých zdrojů více než 3 000 menších postavení zpevněných betonem či dřevem a zeminou. Každopádně šlo o tvrdý oříšek, který by útočící Němci a Rumuni bez artilerie rozlouskli jen velmi těžko. 

Metodický přístup 

Během května přisouvala 11. armáda své síly blíže k Sevastopolu a budovala chráněná palebná postavení pro své baterie, jež měly usnadnit zteč plánovanou na 6. červen. Samotná dělostřelecká příprava začala 2. června 1942 v 5.40, kdy několik praporů vybavených zbraněmi s delším dostřelem spustilo rušivou palbu do sovětského týlu.

O dvacet minut později se připojily divizní houfnice ráže 105 a 150 mm, jež zaútočily na známé nepřátelské pozice v hlavním obranném pásmu. Jednotlivé prapory dostaly přidělené cíle, na které vystřelily vždy tři salvy. Minomety a děla menších ráží přidělená jednotlivým pěším plukům a praporům zaútočila na sovětská přední postavení. Němci sice shromáždili velké zásoby munice, ale stejně jí nemohli plýtvat, protože přísun z Říše na vzdálený Krym vyžadoval mnoho času i úsilí. Proto se neuchýlili k masivní přípravě pokrývající velké oblasti, ale postupovali metodicky.

Stále více olova

Pravidelné přestávky umožňovaly pozemním i leteckým pozorovatelům vyhodnocovat účinky dosavadního snažení a určovat bateriím nové cíle, případně navrhovat opakování úderu na nezasaženou pozici. Armádní dělostřelecké velitelství 306 podléhající 11. armádě rozdělilo nepřátelské území pro lepší orientaci na čtverce a v jejich rámci dostal každý sovětský bunkr či zákop své číslo. Tento systém umožnil rychle přenášet palbu na jednotlivé cíle.

Asi hodinu před polednem se zapojily do akce sborové jednotky vyzbrojené těžkými kanony. Prozatím se však tito mohutní pomocníci boha války drželi zpátky – během prvního dne vypálili pouze 22 granátů ráže 420 mm a 62 projektilů ráže 305 mm. Mezitím Němci lehce pozměnili taktiku a začali pálit na nejtěžší sovětské pevnosti. Většinou na ně směřovaly dvě praporní salvy. Celkově se však Wehrmacht držel první den zpátky, když podstatná část kanonů vystřelila jen 6–12 granátů a šetřila munici na další dny a poté na samotnou zteč Sevastopolu. První den Němci vypálili 362 t munice. S rudoarmějci dosavadní palba příliš neotřásla a jen malá část jejich baterií útočníkům odpovídala. Obě strany věděly, že to hlavní teprve přijde.

Palba se stupňuje

V následujících čtyřech dnech (3.–6. června) německé bombardování pokračovalo, přičemž obvykle startovalo před půl čtvrtou ráno, kdy se začínalo rozednívat a pozorovatelé měli nejlepší podmínky ke své práci. Intenzita dělostřelby se zvyšovala, jak se blížilo datum zahájení ofenzivy. Němci také nebývale agresivně využívali protitankové a protiletadlové kanony. Zatímco slabší 37mm zbraně s pomocí nové munice Stielgranate 41 ničily kulometná hnízda, slavné „osmaosmdesátky“ likvidovaly z první linie bunkry.

Také těžší zbraně měly pečlivě přidělené cíle. Divizní 105mm houfnice pálily na pozice zpevněné dřevem či hlínou, betonová opevnění si vzaly na mušku 210mm minomety. Nejtěžší boje probíhaly v severní části sevastopolského perimetru, kde se také nacházelo nejvíce sovětských těžkých pevností. Dne 4. června Němci pálili na železniční trať spojující sovětské pozice se Sevastopolem, přičemž použili i 305mm a 420mm minomety. Opakovaně se cílem stávala i Mackenzieho hora, kde útočníci předpokládali koncentraci nepřátelských záloh a dělostřelectva.

Naopak na jihu shromáždili Němci k podpoře jednoho sboru pouhých 171 hlavní, z nichž většinu tvořily lehké 105mm houfnice. Co se těžších zbraní týče, v tomto sektoru pálily pouze dva 305mm moždíře a čtyři baterie 240mm houfnic a 150mm kanonů. Vojáci Osy se tedy soustředili pouze na lehčí bombardování doprovázející pěchotní útoky menších jednotek, jež měly vyhnat rudoarmějce z předsunutých postavení a obnažit hlavní obrannou linii.

Obr na scénu!

K ostřelování Sevastopolu Němci soustředili ta nejtěžší děla, jež měli na jaře 1942 k dispozici. Právě zde mělo také dojít k nejvýznamnějšímu bojovému nasazení nového ohromného železničního kanonu ráže 800 mm Dora (původně Těžký Gustav). Protože ale část ukrajinských kolejí nevyhovovala nosností, musela být až k Sevastopolu postavena zvláštní trať. Po ní se do připravovaného palebného postavení u města Bachčisaraj přesunuly všechny vlaky se součástmi a příslušenstvím děla.

Dokončení: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu (2)

Ženisté prokopali zářez napříč menším vrchem, v němž postavili manévrovací kolejiště. Teprve pak mohli Němci přisunout obrovské portálové jeřáby a zahájit kompletaci, kterou se podařilo dokončit za šest týdnů. Pátého června ráno se mohl kanon vrhající sedmitunové granáty až na vzdálenost 47 km zapojit do bojů.

Ani vyznavači alternativního běhu dějin nemohou svůj světonázor zakládat na prázdných tvrzeních. Jejich víru podporují „nezvratné důkazy“, které vycházejí z reálných archeologických nálezů. Tito „vědci“ je však vykládají velmi neortodoxně.

Pokud se „alternativcům“ nedostane do rukou soška, kladivo, protáhlá lebka ani jiný artefakt, musejí důkaz pro své teorie zfalšovat. Jako příklad slouží nález záhadné stopy nedaleko jihoamerického jezera Titicaca: V roce 2008 oznámila národní tisková kancelář ABI, že tamní domorodci uctívají lidské chodidlo otisknuté do skály – prý jej vytvořila noha prastarého Inky. 

Fanny Pimentelová, která tehdy pracovala jako poradkyně, stopu vyfotografovala a předala snímky výzkumníkům. Podle jejich popisu patřil 29,5 cm dlouhý otisk zřejmě člověku vysokému 170 cm a vážícímu 70 kg. V podstatě by se tak jednalo o průměrného současníka. Problém tkví v tom, že se stopa našla ve skalní formaci, jež vznikala před 5–20 miliony lety. 

Karikatura důkazu

Samozvaní paleontologové Jorge Miranda a Freddy Arce tvrdí, že je otisk starý 5–15 milionů let, tudíž samozřejmě opět popírá evoluci i migrační teorii. Až nebezpečně totiž připomíná chodidlo moderního člověka, nikoliv našich vývojových předků. Zároveň se našel na „špatném“ kontinentu, takže se zkrátka mainstreamová věda musí mýlit. Na první pohled je však zřejmé, že se všechny podobné teorie zakládají na podvrhu: Stopa v kameni se víc než skutečnému otisku podobá karikatuře – je příliš ikonická a málo lidská. 

Minimálně Freddy Arce je navíc spojován s dalším archeologickým podvodem, jenž na základě padělaného nápisu na „starobylé“ sošce vydává za kolébku Sumerů Jižní Ameriku. Stopa u jezera Titicaca, kterou tak „vhodně“ našli nejmenovaní domorodci, tudíž velmi pravděpodobně vznikla novodobou úpravou skalního útvaru připomínajícího část chodidla, nebo ji někdo do kamene rovnou od základu vytesal.

Z historie vědy a techniky víme, že významné objevy přicházejí na svět klikatými cestičkami. Někdy je náhodou či omylem objeveno něco, s čím si momentálně nikdo neví rady, jindy jde o souhrn náhod a schopnost dát dohromady zdánlivě nesouvisející věci. Mnohdy také stačí všimnout si souvislostí a není třeba nic složitě vyvíjet. Takové prozaické souhře okolností vděčíme i za papírové ručníky a utěrky.

Nenápadní společníci

Američan Arthur Scott, tehdy ředitel papírenské společnosti ve Philadelphii (dnes mezinárodní gigant Kimberly-Clark), si jednoho dne roku 1907 lámal hlavu, jak naložit co nejhospodárněji s nepoužitelnou zásilkou papíru. Dodavatel mu totiž omylem dovezl obrovské množství papíru příliš tlustého a nevhodně rolovaného, takže nebylo možné použít jej pro původní výrobní účely - toaletní papír. Má snad celou zásilku poslat zpátky?

Zatímco nevhodný polotovar ležel zapomenut ve skladu, dozvěděl se Scott o počínání jedné učitelky na místní škole. Ta se snažila zabránit nebo omezit nákazu dětí rýmou, a tak těm, kterým kapalo z nosu, rozdávala rozřezaný průklepový papír. Tento papír pro zhotovování kopií na psacím stroji však byl přece jen pevný a tvrdý a pro děti tak nešlo o nic příjemného. Přesto však měl tento počin svůj efekt. Nachlazení žáčci nepoužívali společné ručníky na toaletách a nákaza se tolik nešířila.

TIP: Štěstí přeje připraveným: 7 užitečných vynálezů, které vznikly díky náhodě

Podnikatel si dal dvě a dvě dohromady, nechal papír perforovat, zabalit do rolí a na trh brzy uvedl pod názvem Sani-Towel (sanitární ručník) nový produkt – první papírové ručníky. Po utržení měly ručníky šířku 33 centimetrů a délku 46 centimetrů. Zájem o ně měly hotely, restaurace, nádraží, školy, úřady a další veřejné instituce. V roce 1931 rozšířil svoji nabídku o papírové ubrousky do kuchyní a vytvořil tak nový sortiment papírenských výrobků. Trvalo však ještě řadu let, než si tyto jednoduché pomůcky získaly své místo na slunci.

Medojed kapský: Malý vztekloun, který se nezalekne ani lva

Jen málokterý živočich je opředen tolika mýty a pověrami jako medojed kapský. Přitom už ověřená fakta jsou jen těžko uvěřitelná. Například jeho schopnost „vykuřovat“ včelí hnízda, odolnost proti hadímu jedu nebo odvaha postavit se mnohonásobně silnějšímu predátorovi.

Závod v zóně smrti: Žraloci a jejich kořist s šancí na únik

Žralok bílý dokáže svoji kořist přepůlit jediným kousnutím. Každý lachtan, který se pohybuje na území mořského predátora, proto musí být stále připraven na den, kdy bude muset doslova plavat o život.

Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

Pozorovat lvy lovící kaferského buvola se člověku nepoštěstí každý den. Podívejte se na drama, které se od napadení osamělého kusu odvíjí ke snaze stáda o jeho záchranu, přes opakované návraty lví smečky až po překvapivé vyvrcholení celého dramatu.

Tišnovská hora Květnice: Vrch plný pokladů a ráj vědců

Tyčí se nad Tišnovem jako ostrovní hora a hrdě nese své poetické jméno Květnice. Přestože dosahuje výšky pouhých 469,5 metrů nad mořem, je tento izolovaný kopec nepřehlédnutelný.

Tvor (ne)dávné minulosti: Výjimečný král lev berberský

Lev berberský byl jedním z nejimpozantnějších velkých predátorů. Na území severní Afriky byl tento lví poddruh kdysi hojný, dnes jej už ve volné přírodě neuvidíte...

Manul neboli kočka stepní: Neviditelná šelma s výjimečným kožichem

Manul je jednou z nejkrásnějších malých kočkovitých šelem. Vypadá jako velký chomáč chlupů s relativně krátkýma nohama. Chlupy na břiše dosahují v porovnání s ostatní srstí dvojnásobné délky. Bez této spodní izolační vrstvy se vitální šelma neobejde...

Tvorové (ne)dávné minulosti: Podaří se nám oživit vyhubeného tygra kaspického?

Jedna z největších kočkovitých šelem minulosti - tygr kaspický, byl v průběhu 20. století zcela vyhuben. Přesto ale existuje jistá naděje, že bychom mohli tuto nádhernou šelmu znovu oživit...

Vysychající Mrtvé moře je nejhlubším na světě, není ale nejslanějším

Od roku 1960 vědci zaznamenávají výrazný ústup hladiny Mrtvého moře, jehož jediným přítokem je řeka Jordán. V roce 1970 byla hladina 395 metrů pod hladinou moře, v roce 2006 už to bylo 418 metrů. V současnosti úroveň hladiny klesá tempem 1,4 metru za rok...

Všechny barvy světa: Seznamte se s nejbarevnějšími zástupci suchozemské fauny

Podvodní zákoutí plná krásně zbarvené fauny i flóry každý dobře zná. Živočichové s úžasnou kresbou na těle však žijí i na souši – a své přednosti často brání jedem, perfektním maskováním nebo třeba zanedbatelnými rozměry...

Opeření hosté u plných krmítek: Momentky zimních návštěvníků

Intenzivní mrazy způsobují velké starosti nejen lidem, ale i zvěři nebo ptákům. Současně však jde o období, kdy lze u krmítek obdivovat nádherně vybarvené zástupce jindy neviděných ptačích druhů…

Není žádným tajemstvím, že plastová brčka představují velký problém pro životní prostředí. Vyrábějí se v ohromných množstvích, obvykle se použijí jen jednou, aby následně skončily na skládce nebo v oceánu.

Finský startup Sulapac navrhuje jako řešení používat biologicky rozložitelná brčka. Jsou vyrobená z jejich patentovaného materiálu, který je založený na odpadní dřevní štěpce.

TIP: Jak omezit elektronický odpad? Výrobou mikročipů ze dřeva

Velkou výhodou je, že tato brčka je možné vyrábět v již existujících továrnách, navíc za ceny srovnatelné s plastovými brčky. Na rozdíl od nich se ale ekobrčka rychle rozkládají - mikroorganismy je rychle rozloží a přemění na vodu, oxid uhličitý a biomasu, která podle dosavadních experimentů nijak neškodí mořskému prostředí.