Americko-novozélandský startup Rocket Lab zaznamenal skvělý úspěch. V sobotu 10. listopadu 2018 vypustili svoji dvoustupňovou nosnou raketu Electron, která vynesla na oběžnou dráhu jejich první komerční zakázku. Tuto misi v Rocket Lab příhodně nazvali „It’s Business Time“.

Start byl původně plánován na duben 2018, ale došlo k několika jeho odkladům. Raketa Electron vzlétla z novozélandského kosmodromu Rocket Lab Launch Complex 1 na poloostrově Mahia. Při tomto startu vynesla na oběžnou dráhu šestici cubesatů a technologický demonstrátor, které se dostaly na plánovanou nízkou oběžnou dráhu, ve výšce 500 kilometrů nad Zemí.

Náklad cubesatů na nízkou oběžnou dráhu

Součástí nákladu byly dva cubesaty Lemur-2 společnosti Spire Global, cubesat IRVINE01 programu Irvine CubeSat STEM Program, CICERO vyslaný stejnojmenným konsorciem, cubesaty Proxima 1 a 2 společnosti Fleet Space Technologies, a pak také demonstrátor NABEO s brzdnou plachtou, pro otestování technologie k odstraňování odpadu z oběžné dráhy.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Startup Rocket Lab nyní hodlá pracovat na tom, aby se prosadil na rostoucím trhu letů na oběžnou dráhu s malými náklady. Nosná raketa Electron má na délku zhruba 17 metrů a na nízkou oběžnou dráhu může vynést až cca 230 kilogramů nákladu. Zákazníky přijde jeden start této rakety na 5 milionů dolarů (v přepčtu asi 115 milionů Kč).

Ze strany protestantů se jednalo spíše o defenzivu. Šlo o to, zda se podaří postavit hráz rozpínavosti katolických Habsburků, kteří vládli téměř polovině křesťanské Evropy. K otevřeným či skrytým spojencům protestantů však můžeme počítat i některé katolické země, jako Francii, Benátskou republiku či Savojsko. 

S kým a proti komu?

Linie, která dělila oba nepřátelské tábory, nebyla všude ostrá a jasně vyhraněná. Například v Německu proti sobě stála početná protestantská knížata a neméně početná knížata katolická. Fronta mezi katolíky a protestanty probíhala také uvnitř Nizozemska, jež už celou generaci vedlo osvobozeneckou válku proti habsburskému Španělsku. Štěpila rovněž společnost rakouských zemí a Uher a rozdělovala i další země tehdejší Evropy. Obdobná situace byla i v zemích České koruny. Postavení protestantů v zemích podřízených rakouským Habsburkům, až dosud více méně trpěných, bylo stále kritičtější. Brzy po roce 1600 byli katolickou stranou tísněni do té míry, že proti ní začali hledat spojence v zahraničí. Pouze dynastický spor, který propukl mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem, oddálil výbuch ozbrojeného náboženského konfliktu.

Říše, nad kterou slunce nezapadá

Hlavním reprezentantem katolického tábora byla silná dynastie Habsburků s nejvyšší duchovní autoritou katolické církve – římským papežem. Habsburkové vládli ve dvou rodových liniích, na trůnech dvou mocných říší. Celý tento rod se od 15. století označoval také jako „casa d´Austria“, dům Rakouský, protože jeho doménou byly rakouské alpské země. Toto označení se v následujícím století přeneslo i na španělskou rodovou linii, která získala španělskou korunu a vládla z Madridu. Původní rakouská linie získala rovněž vládu v českém a uherském království a navíc se tradičně honosila titulem a korunou císaře Svaté říše římské národa německého. Vládla tedy téměř nad celou střední Evropou a představovala v tomto prostoru rozhodující politickou sílu. 

Druhá, španělská linie, ovládala kromě Pyrenejského poloostrova větší část Itálie a jižní Nizozemí, ale také Artois a Franche Comté (dnes součást Francie). K velké španělské říši náležely i rozlehlé zámořské kolonie v Latinské Americe. Jejich bohatství a územní zisky v Evropě učinily ze Španělska velmoc prvního řádu, „říši, nad kterou slunce nezapadá“. Vědomí sounáležitosti obou linií habsburského rodu, jejich rodinná solidarita i společné zájmy vedly k téměř ideální spolupráci na politickém kolbišti Evropy rozdělené od dob reformace krvavými náboženskými spory.

Univerzalistická monarchie Habsburků byla však od sklonku 16.století podrobována těžkým zkouškám. Nešťastná námořní válka s Anglií, rostoucí francouzská konkurence, vzpoura nizozemských provincií a v neposlední řadě permanentní turecké nebezpečí začaly drobit a naleptávat dosud pevné pozice mocného rodu. Jejich síla v obou centrech se ocitla v krizi. To vedlo k dočasné bezradnosti habsburské diplomacie a k hledání nových politických řešení, které vyústilo na začátku 17.století v pokus o radikální obnovu starého univerzalistického řádu. Jeho plodem bylo ještě těsnější spojení španělské a rakouské linie, další sblížení mezi Madridem a císařskou politikou a z toho plynoucí nová převaha habsburského tábora.

Když se dva perou...

Je pochopitelné, že se rozdrobená protestantská Evropa tímto vývojem cítila ohrožena. Sami protestanti byli rozděleni na stoupence Lutherova učení a kalvinisty. Augsburský náboženský mír uzavřený mezi císařem a německými protestanty roku 1555 stanovil sice známou zásadu „cuius regio, eius religio“ (čí je země, toho ať je víra), ale nezahrnoval kalvinisty, kteří tak nebyli v Říši oficiálně uznanou církví. Samotný Augsburský mír zajišťoval jen křehkou rovnováhu mezi katolickou a protestantskou stranou, která byla vývojem událostí po roce 1600 vážně ohrožena novou ofenzívou katolíků. 

Vůdce a hlavní mluvčí říšských protestantů, saský kurfiřt, byl sám luterán a s Kalvínovými stoupenci měl problémy ve vlastní zemi. Vnitřní potíže, které měl se svými poddanými, pošilhávajícími po kalvinismu doma v Sasku, zhoršovaly jeho vztahy ke kalvínské Falci a současně ho vedly do náručí císařské politiky. Kalvinismus, radikálnější než luterství jak ve věcech víry, tak i v politických přístupech, měl svoji oporu v západních oblastech Německa, zatímco luterství zdomácnělo více na severu a na východě. Bylo zapotřebí nějakého impulsu, aby se rozdělení protestanti opět sblížili. Ten na sebe nedal dlouho čekat. 

Krize jménem Donauwörth

Koncem roku 1607 zavdala katolická strana podnět k opětovnému zostření vztahů mezi katolíky a protestanty ve svobodném říšském městě Donauwörthu. Do sporu zasáhli Bavoři, obsadili město vojensky a protestanty vytlačili. To byl důvod, který dal zapomenout na nesváry mezi luterány a kalvinisty. Strach, že by je mohl potkat tento osud, je opět stmelil a vyburcoval k nové aktivitě. Tak vznikla z donauwörtské krize nová fronta sjednocených protestantských stavů pod vedením Falce.

Říšský sněm v Řezně, svolaný roku 1608, ukázal, že obě znepřátelené strany nebyly už ochotny řešit své spory jako dosud. Čas politických jednání byl ten tam a ke slovu přišly zbraně. Falčtí a jejich spojenci opustili sněm a 14. května 1608 založili ve vesnici Ahausenu nedaleko Anspachu společnou Unii na obranu evangelické víry. Byli v ní zastoupeni jak kalvinisté, tak luteráni.

Unie se ustavila na deset let a tvořilo ji deset protestantských říšských knížectví a několik svobodných měst. Jejím hlavním iniciátorem a nejsilnější autoritou byl falcký kurfiřt Fridrich IV., po jehož smrti roku 1610 převzal nástupnictví jeho málo rozhodný, teprve čtrnáctiletý syn Fridrich V.

Avšak za vojenského velitele si Unie zvolila energického knížete Kristiána z Anhaltu, který ve skutečnosti vystupoval jako její politická hlava. Saský kurfiřt Jan Jiří jako vůdce luteránů v Říši si však k Unii zachoval rezervovaný poměr a nikdy do ní nevstoupil. Osvojil si roli třetí síly mezi protestanty a císařem, ke kterému byli saští kurfiřti tradičně loajální. Tím se ovšem protestantskému táboru odcizoval.

Liga bez císaře

Jako odpověď na vznik protestantské Unie založila katolická knížata v Říši vlastní ozbrojený spolek. Iniciativy se chopil radikální vévoda Maxmilián I. Bavorský, a tak vznikla 10. července 1609 v Mnichově katolická Liga, která ve svých řadách soustředila katolická církevní a říšská knížata včetně tří církevních kurfiřtů – mohučského, kolínského a trevírského. Hlavou Ligy s neomezenou pravomocí v době války se stal Maxmilián Bavorský, jeho spoludirektorem byl jmenován arcibiskup mohučský. Císař přizván nebyl. Tak byly rozdány karty pro budoucí válečnou hru a bylo jen otázkou času, kdo tuto partii otevře. Stačila malá záminka, a konflikt mohl vypuknout.

Ohnisek napětí mezi oběma stranami bylo ve druhém desetiletí 17. století hned několik a každé z nich hrozilo přerůst v mezinárodní konflikt. Jedním z nich byl spor o uprázdněné říšské vévodství Jülich-Kleve-Berg, o něž měla zájem knížata z obou stran, jiným byla válka rakouských Habsburků s Benátskou republikou o Gradišku ve Furlánsku či zápas o alpské přechody ve Valtelině. Trvalým problémem byl odboj sedmihradských knížat, hlásících se k protestantskému táboru, proti Vídni. Souhra okolností i náhod způsobila, že k válečnému výbuchu došlo roku 1618 v Čechách.

Filipínská Manila patří k nejhustěji osídleným metropolím světa a chlubí se i jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik. V poslední době se ovšem přidalo také jedno alarmující „nej“: Manila se zařadila mezi nejrychleji se potápějící městské aglomerace a podle odhadů tamní hladina do roku 2050 vystoupá o dalších 50 centimetrů.

Až do 60. let minulého století přitom podobnému vývoji nic nenasvědčovalo. Jistě s ním nepočítal ani Ferdinand Marcos, jenž v letech 1965–1985 zastával post prezidenta Filipínské republiky. Pod jeho vedením započala rozsáhlá industrializace země, spojená s výstavbou velkých měst. Jenže „hra na boha“ si záhy vyžádala svoji daň a nejvíc to pocítila právě Manila. Výsledky studie národní mapovací služby NAMRIA ukázaly, že za postupné potápění metropole může překotná výstavba. Mrakodrapy, administrativní budovy i domy vyrostly příliš rychle a ve zcela nevhodných oblastech, náchylných k povodním. Od 60. let tam tudíž průměrná mořská hladina stoupala nejrychleji na světě. 

Velkým problémem zůstává i skutečnost, že k záplavám a propadům půdy nedochází pouze ve městě, nýbrž také v přilehlých lokalitách. „Když se potápí země kolem zálivu Manila Bay a hladina moře stoupá, záplavy se nešíří jen v metropoli, ale i v okolních provinciích,“ vysvětluje Greg Bankoff z novozélandské Auckland University. Nejhorší scénář pak skutečně naznačuje, že pod hladinou zmizí spolu s Manilou rovněž blízká města či celé rozsáhlejší oblasti.

Do ulic ve člunu 

Situace v Manile je alarmující už nyní: Prakticky každý silnější déšť vyvolá povodně, jež ochromují dopravu a městskou infrastrukturu. Lidé si dokonce již zvykli a přizpůsobili se – při menších záplavách, které obvykle opadnou do dalšího dne, vyplouvají do ulic v domácích člunech. 

Silnější tropické bouře mají ovšem podstatně větší dopad a město se z nich vzpamatovává déle. Například při povodních v roce 2009 se ocitlo pod vodou téměř 80 % metropole. V některých částech voda vystoupala až do výšky 7 metrů a životem zaplatilo 464 lidí. Přes 300 tisíc obyvatel muselo opustit domov a živel zničil úrodu bezmála na 130 000 ha zemědělské půdy.  

Studie Světové banky nicméně naznačila, že nepříznivý fenomén bude v Manile pokračovat navzdory faktu, že vláda již před desítkami let zakázala odčerpávání podzemních vod pro projekty infrastruktury. Potenciální přírodní katastrofa se ovšem netýká pouze metropole a přilehlých oblastí, nýbrž celých Filipín. Podle průzkumu banky HSBC, jenž zahrnul 67 států, je ostrovní země po Indii a Pákistánu nejvíc ohrožena globálními změnami. Proto se velmi angažuje v ekologických snahách: Zavázala se například, že do roku 2030 sníží emise uhlíku o 70 %, čehož chce docílit úspornými opatřeními v energetice, dopravě, lesnictví i průmyslu. 

Pohroma v kolébce jazzu

Hrozbě potopení však zdaleka nečelí jen velká asijská pobřežní sídla. Řadu měst, která obyvatelům doslova mizí pod nohama, najdeme také USA. Zatím nejpalčivěji se problém dotýká New Orleans v Louisianě, kde žije přibližně 400 tisíc obyvatel. 

I v jeho případě je částečně na vině geografická poloha: Město leží v průměru 2 metry pod úrovní mořské hladiny a ze všech stran ho obklopuje voda – jezero Pontchartrain na severu, jezero Borgne na východě, na západě mokřady a bažiny a na jihu delta Mississippi. „V suchu“ jej udržují jen masivní hráze a potenciální riziko znamenají prakticky jakékoliv dešťové srážky, které je třeba odčerpat. Ne vždy se to však daří: Naposled se situace vymkla kontrole v roce 2005, kdy metropoli zasáhl hurikán Katrina a připravil o život 1 500 lidí.

Dřív si s rostoucí hladinou poradila příroda: Přirozené záplavy se kompenzovaly ukládáním říčních sedimentů a obnovou půdy z rozkládajících se odumřelých rostlin a živočichů. Lidé však v místě postupně vystavěli hráze – právě v New Orleans vyrostl jeden z největších takových systémů na světě. Jenže řešení si vyžádalo svou daň: Stěny sice zamezily přístupu vody, ale současně brání přirozenému ukládání sedimentů, a tedy rozšiřování půdy. 

Klimatičtí uprchlíci 

Jak ukázala nedávná měření NASA ve spolupráci s University of California a Louisiana State University, v posledních dekádách se celý proces zrychluje. Město klesá v průměru o 2 centimetry ročně a v některých oblastech jde až o 5 centimetrů. Hlavní příčina alarmující situace však tkví v odčerpávání podzemní vody a v rozsáhlé průmyslové činnosti ropných a plynárenských společností. Nejvíc se totiž půda propadá právě ve výrazně průmyslových lokalitách. 

TIP: Kdy zmizí indonéská Jakarta pod hladinou oceánu?

Louisiana patří k regionům USA, které budou klimatickými změnami postiženy nejcitelněji. Jen za uplynulých 90 let přišla o 5 000 km², což zhruba odpovídá rozloze Bali. Například tamní ostrov Isle de Jean Charles ztratil od roku 1955 kvůli erozi a stoupající hladině 98 % území. Jeho někdejší obyvatelé se tak stali prvními americkými klimatickými uprchlíky: Museli přesídlit na pevninu, což přišlo vládu v přepočtu téměř na miliardu korun. Problém s potápěním ovšem řeší i hlavní město: Washington se má během dalších 100 let propadnout bezmála o 15 centimetrů.

Po zhodnocení společného letu lodí Sojuz a Apollo začal Konstantin Feoktistov, náměstek hlavního konstruktéra orbitálních stanic a šéfprojektant pilotovaných strojů, chystat úplně nové vesmírné plavidlo. „V roce 1977 jsem podal první návrh na kosmický příbytek složený z více dílů,“ vyprávěl mi. „V srpnu 1978 jsme pak dokončili úvodní projekt. Počítali jsme se stavebnicí z modulů na bázi stanic Saljut a se stykovacím uzlem, který by měl pět přistávacích míst.“

Spásné řešení

Výroba započala v roce 1979, ale společnost Energija v Kaliningradu-Podlipkách u Moskvy měla spoustu dalších úkolů – zdokonalit loď Sojuz T i nákladní Progress a hlavně vyvinout mohutnou univerzální raketu Energija, kterou požadovali vojáci. Proto se na nové stanici začala podílet konstrukční kancelář KB-23 Saljut. V roce 1984 dostala továrna prestižní zadání – postavit raketoplán Buran –, a práce na nové stanici tak prakticky utichly.

V květnu 1983 nastoupil nový ministr všeobecného strojírenství, jak se skrytě nazývala raketová a atomová oblast, jednapadesátiletý Oleg Baklanov, zatímco v ústředním výboru komunistické strany měl zmíněnou problematiku na starosti tajemník Georgij Romanov. Generální konstruktér firmy Energija Valentin Gluško a jeho náměstek Jurij Semjonov se s nimi proto domluvili na spásném řešení: ohlásit, že bude první blok stanice vypuštěn na počest sjezdu komunistické strany.

Slib zafungoval a všichni jim vycházeli vstříc. Základní modul Miru měla vynést raketa Proton UR-500 16. února 1986. Několik sekund před startem však Semjonov přípravu přerušil – telemetrie nedodávala všechny údaje. Na Bajkonuru bylo víc než deset stupňů pod nulou a vál silný vítr. Modul nakonec vypustili o tři dny později. „Počítali jsme, že zbývajících pět částí postavíme a vyšleme do vesmíru během tří let,“ vzpomínal Feoktistov. „Ale potíže s jejich výrobou, chaos a nedostatek financí nás brzdily.“

Z Miru na Saljut 7 a zpět

Okolo Země v té době kroužila ještě stanice Saljut 7. V březnu 1986 se na Miru jako první zabydleli Leonid Kizim a Vladimir Solovjov. Začátkem května přelétli na Saljut 7 vzdálený 3 000 km, na jehož palubě pak strávili sedm týdnů, načež se vrátili na Mir s 300 kg cenných přístrojů, materiálů a výsledků experimentů. Nicméně obsluha Saljutu 7 a Miru současně přesahovala možnosti sovětské kosmonautiky, proto stará stanice v únoru 1991 řízeně zanikla v atmosféře. 

Po návštěvě první posádky zůstal Mir téměř rok neobydlený, přičemž jej řídily automaty a pozemní velitelství. Důvod dodnes neznáme, možná chyběly finance. Každopádně v únoru 1987 přiletěli na stanici Jurij Romaněnko a Aleksandr Lavejkin. V březnu se s ní měl spojit další modul – astrofyzikální laboratoř Kvant. Operace probíhala automaticky, Kvant však Mir minul o 10 m. Při druhém pokusu se připojil, ale nikoliv dost pevně. Kosmonauti vyrazili na obhlídku ve skafandrech a mezi oběma tělesy našli vak s odpadky – patrně vypadl z nákladní lodi Progress 28, která dřív parkovala u Miru. Poté už posádka spojovací manévr zdárně dokončila.

Nejdůležitější aparaturu desetitunového Kvantu představoval rentgenový teleskop. Kosmonauti pozorovali nebeské objekty, především kvazary a galaxie, a rovněž neutronové záření. Pokračovali také v pokusech s výrobou různých unikátních látek ve stavu beztíže či v tradičním dálkovém průzkumu Země.

Utajované spory

Posádky se na oběžné dráze střídaly, jedině Romaněnko zůstal na palubě déle a koncem roku 1987 se vrátil jako rekordman – ve stavu beztíže strávil 326 dnů. V prosinci 1988 ho však trumfli Vladimir Titov a Musa Manarov s 366 dny a lékař Valerij Poljakov prožil na Miru nejdřív 241 dnů a poté 438. Jeho rekord přitom platí dodnes.

Pobyt mimo Zemi se ovšem na organismu kosmonautů podepisuje víc, než si lékaři a biologové představovali. Každý den ztrácejí členové posádek při absenci gravitace nejméně tři gramy svalové hmoty. Čím déle pak člověk zůstává na oběžné dráze, tím hůř se cítí po přistání. Nelze přitom zanedbat ani psychickou stránku. Posádka se musí na stanici navzájem přizpůsobovat a tolerovat své (zlo)zvyky, s velitelstvím kosmonauti komunikují na otevřených kanálech, s rodinou mívají důvěrný rozhovor maximálně jednou týdně. I ty nejintimnější potíže tak nakonec řeší s kolegou na palubě – pokud se ovšem stali blízkými přáteli. V opačném případě se musejí se situací poprat sami. Je příznačné, že se i ti nejlepší kamarádi z orbity po návratu na Zemi často rozcházejí, neboť zažili příliš „těsné partnerství“.

Každopádně sovětští kosmonauti nechtěli o problémech ve vesmíru mluvit otevřeně. Měli strach, že by mohli přílišnou upřímností ohrozit své jmenování do další expedice. Lékaři a psychologové tak museli své závěry odvozovat ze stylu práce posádek, z jejich dialogů a podobně.

Srážka se stanicí

Koncem dubna 1989 Mir osiřel, neboť i tak prestižní oblast, jakou je kosmonautika, zasáhly finanční potíže. Aleksandr Viktorenko a Aleksandr Serebrov se na stanici vydali až v září téhož roku. V každém případě, uvolňování informací po nástupu Michaila Gorbačova v roce 1985 se dotklo i kosmonautiky. Začaly přímé přenosy startů z Bajkonuru a novináři se dovídali dosud utajované podrobnosti: Například přínos půlroční výpravy Viktorenka a Serebrova se vyšplhal na 86 milionů rublů, zatímco náklady na jejich let činily 90 milionů. Mise následující posádky – Anatolije Solovjova a Aleksandra Balandina – stála 80–90 milionů, ale přinesla 105–108 milionů rublů.

Odborníci a kosmonauti však na samotném Miru zápasili s jinými než finančními potížemi. Expedice ve složení Vasilij Ciblijev, Aleksandr Serebrov a Francouz Jean-Pierre Haigneré dostala v lednu 1994 za úkol při odletu v Sojuzu TM-17 co nejpodrobněji nafotografovat a nafilmovat stykovací uzel na modulu Kristall. Měl tam přistávat raketoplán, takže Američané požadovali důkladnou dokumentaci. Ciblijev naváděl svůj stroj ze vzdálenosti 45 m, a najednou do modulu lehce narazil, asi 1,5 m od uzlu. Šlo o tak nepatrný dotek, že ho posádka Miru vůbec nezaregistrovala – ostatně na první pohled se nic nepoškodilo. Potřebovali však mít jistotu, proto o dva týdny později zmíněné místo prohlédla a nasnímkovala dvojice z dalšího Sojuzu, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Nakonec se ukázalo, že si posádka vzala ze stanice spoustu věcí jako suvenýry – celkem o hmotnosti 30 kg. A uvedené přetížení, o němž řídicí počítač nevěděl, mohlo vést k havárii.

Spolehlivost klesá

V srpnu 1994 zase selhalo automatické řízení nákladního Progressu M-24: při pokusu o spojení se loď zastavila 10 m od stykovacího uzlu modulu Kvant a při druhém přiblížení do něj dvakrát lehce narazila. Kosmonauti měli zásoby pouze na dva týdny a náhradní zásilka mohla dorazit až za měsíc a půl. Navíc nákladní loď vezla unikátní aparatury USA, Japonska a agentury ESA – kdyby je nedoručila, museli by je Rusové zadavatelům zaplatit. Jurij Malenčenko se proto rozhodl řídit Progress manuálně ze Sojuzu. Nikdy takový manévr netrénoval, doufal však, že ho s podporou pozemního střediska zvládne. Televizní záběry z přibližování vysílalo nákladní plavidlo do Koroljova u Moskvy, odkud je přeposílali kosmonautům – a Malenčenko nakonec stroj ke Kvantu úspěšně připojil.

Dokončení: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán (2)

V říjnu 1994 zas u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. „Ruští odborníci hodnotí podstatné zvýšení počtu poruch jako celkový pokles úrovně spolehlivosti stanice,“ uvedla moskevská zpravodajka ČTK Anna Rothová.

Prázdné fórum se noří do barvy soumraku a mramorové sloupy odrážejí kroky. Žena kráčí dosud jistě. Muž, k němuž se tiskne, ji zastaví a nervózně políbí na šíji. Potom se k ní nakloní a cosi jí neslyšně šeptá do ucha. Její výraz zkamení a ona propuká v pláč. Odvrací se od něj a oči zalité slzami upírá k bledé luně. Nikde nikdo. Jsou sami. Bez svědků jeho hanby a jejího ponížení. „Carvilie…“ prolomí žena tíživé minuty mlčení a promluví překvapivě pevným hlasem. Do tváře svého manžela se ale nedívá. „Je mi líto, že nám bohové nepožehnali dětmi. Ale bylo-li to jejich přání, jen těžko se mu můžeme protivit. Existuje snad nějaká další příčina tvého rozhodnutí? Byla jsem ti špatnou manželkou? Nedobrou přítelkyní?“

Vítr se opírá do mužovy vznešené tváře, v korunách vzrostlých stromů zašustí listy a několik se jich snese k jeho nohám. Carvilius Ruga na chvíli zaváhá. „Ne, ale... přísahal jsem,“ hlesne, dobře si vědom skutečnosti, že tento důvod nikdo jiný neshledá dostatečným a jeho jméno budou zasypávat výčitky ještě mnoho let po jeho smrti. 

Rozdělí nás pouze smrt?

Přestože manželství nenabývalo v Římě právního statusu, těšilo se poměrně silné sociální funkci a jako takové podléhalo mnoha konvencím vycházejícím z náboženství a starobylých zvyků. Svazek mezi mužem a ženou měla rozdělit jen smrt. Přesto se i ve starověkém Římě stávalo, že manželství muselo být rozvedeno. Jak? Překvapivě velmi jednoduše!

Rozvod nebo rozluku mezi manželi nazývali staří Římané divortium. K rozpadu manželství mohlo dojít vlivem smrti jednoho z manželů, nebo ještě za života obou právě rozvodem. Stejně jako zákon o manželství, který byl nazýván matrimonium, byl i zákon o rozvodech vcelku benevolentní a jedno i druhé vycházelo z oboustranné dohody mezi mužem a ženou. Rozvod probíhal formou rozvodového listu zaslaného druhé straně, nebo veřejným ukončením manželství prohlášeným před svědky. Stačilo pár nahlas pronesených slov, nebo několik vět na papíře a bylo hotovo. Realita se ale většinou od praxe dost odlišuje. A tak se to, co mělo být jednoduché a přímé jako římská silnice, ve skutečnosti zamotávalo do množství výjimek a prvotní významy se ztrácely v zákrutách a odbočkách života. Kvůli významné roli, kterou manželství ve společnosti Římanů hrálo, k rozvodům docházelo velmi zřídka.

Problém: bezdětnost

Píše se rok 230 před naším letopočtem, tedy přesně pět set dvacet tři let po založení Říma. V římských zákonech stále není ukotveno pravidlo, které by se týkalo ženina věna v případě rozvodu. Mimochodem, jako příspěvek ženiny rodiny na výdaje spojené se svatbou, společným bydlením nebo výchovou a vzděláním dětí, bylo věno zmiňováno už v Chamurappiho zákoníku a ve Starém zákoně. Dosud poklidné bezvětří v oblasti zákonů narušuje bezprecedentní případ rozvodu, kde se na poli soužití dvou lidí utká láska s pocitem povinnosti a věrnosti přísaze. Kdo zvítězí a komu osud předurčí roli poraženého? 

Na scénu dějin přichází vysoce postavený Spurius Carvillius Ruga nucený rozvést se s manželkou, kterou hluboce miluje a váží si jí pro její morální bezúhonnost a dobrou povahu. Důvod? Manželství zůstalo i po letech bezdětné. O manželce Carvilia Rugy toho příliš nevíme. Neznáme ani její jméno, jisté ale je, že děti nemohla mít ona a to pravděpodobně kvůli nějaké fyzické vadě.

Byl to ale důvod k rozvodu? Romulus, zakladatel Říma, údajně v otázce manželství a rozvodu určil důvody přesně tři. Pouze v těchto případech byl muž oprávněn k podání žádosti o rozvod bez nutnosti vyplatit manželce náhradu. A jaké? V prvním řadě nevěra, každý Říman přece touží po ctnostné a věrné manželce. Za druhé otrávení dětí, což může být vykládáno i jako záměrný potrat, protože v dětech pokračoval rod a byly tedy nutným předpokladem prosperity rodiny. Třetí důvod šel na věc ryze pragmatický: konec mohl nastat, pokud si manželka tajně nechala udělat další klíče od domu…

A zase ty peníze…

Carvilius Ruga nějakou dobu zastával úřad konzula a jako urozený občan musel složit přísahu, že se ožení pouze za účelem plození dětí! A tady leží jádro celého problém. Carvillius Ruga zavrhl ctnostnou ženu, která sice byla neplodná, ale její stav nebyl zákonným důvodem k rozvodu. Ona se žádného zločinu nedopustila. Ovšem vina neulpěla ani na bývalém konzulovi, který jednal v souladu se složenou přísahou. Tak na čí stranu se postavil zákon? A kde v tu chvíli stála spravedlnost?

A také: měl Carvillius, tak jak to zákon v případě podání žádosti o rozvod ze strany manžela vyžadoval, odevzdat jednu část  svého majetku manželce a další část bohyni Ceres? On se přece ničeho špatného nedopustil! Jednal v souladu s přísahou. Druhým problémem bylo manželčino věno. Měla by buď žena, nebo její otec, požadovat věno nazpět vzhledem k tomu, že měla svědomí čisté? Tuto mezeru v římském zákoně nakonec soud vyřešil následovně: Carvilius nemusel manželce zaplatit vůbec nic a žena nemohla požadovat zpět své věno. Manželství bylo rozvedeno…

Image

Čtěte také

Historie svatebních tradic: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

Po spuštění železné opony se v USA reálně počítalo s jaderným konfliktem, a tak stratégové vymýšleli, jak by se vojska měla na zamořených bojištích pohybovat. Pracovali s představou, že na rozdíl od druhé světové války budou vojáci operovat izolovaně, nikoliv ve frontových liniích. Protože atomové zbraně účinkují na velké ploše, předpokládala se nutnost maximální mobility.

Předchozí část: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (1)

Příval zásob z nebes

A s tím souvisel problém, jak zásobovat rychle se přesouvající jednotky. Doprava proviantu, munice a léků letouny či vrtulníky připadala plánovačům Pentagonu zranitelná nepřátelskou protiletadlovou obranou, a tak vsadili na tehdy zdánlivě všemocnou raketovou techniku. Zrodil se bizarní projekt zásobovací rakety Lobber, jejímž vývojem US Army pověřila společnost Convair. Ačkoliv na první pohled se střela od současnic příliš nelišila, místo bojové hlavice skrývala v útrobách prostor pro 23 kg zásob (naložit víc třímetrová délka a 25cm šířka trubice neumožňovaly).

Kvůli snadnému transportu se raketa dala rozložit na tři sekce, v rámci úspory nákladů se počítalo s opakovanou použitelností asi 70 % dílů. K odpalu se používal jednoduchý systém obsluhovaný třemi muži. Při ceně jednoho kusu 1 000 dolarů dosahoval Lobber dostřelu pouhých 13 km. I tak měl účinně a bez rizika ztráty zásob ve prospěch nepřítele podporovat izolované jednotky v poli. Před zničením protivzdušnou obranou raketu chránila rychlost 2 400 km/h, bezpečné doručení zásob bez poškození měl zajistit padák i deformovatelná hlavice.

Testy z roku 1958 prokázaly funkčnost konceptu, ale nakonec se Lobber do výzbroje nedostal. Mizivá nosnost by si totiž v praxi vyžádala nasazení stovek raket pro zásobování jakékoliv větší jednotky. Navíc se chod motoru nedal regulovat a raketa neměla naváděcí systém, takže přesnost dopadu zůstala zbožným přáním. Nepomohla ani nabídka Convairu, že dodá též bojové verze s jadernou, napalmovou či chemickou hlavicí, případně civilní protipožární variantu. 

Jako z hvězdných válek

Na obou stranách železné opony se inženýři věnovali nejrůznějším využitím laserů a Sověti postupně vyvinuli hned tři typy laserových obrněnců. Nejpokročilejší i nejbizarnější byl 1K17 Szhatie (rusky Sžatije), postavený na podvozku samohybného děla 2S19 Msta a vybavený otočnou věží s tuctem laserových emitorů ve dvou řadách.

Pro ničení živé síly či techniky nedisponoval szhatie dostatečným výkonem, měl především vyřazovat z provozu citlivá optoelektronická zařízení jako tankové zaměřovače, hlavice naváděných střel nebo laserové značkovače cílů. Ačkoliv v této roli mohl obrněnec dosahovat zajímavých výsledků, jeho zavedení do výzbroje SSSR zabránila astronomická cena.

Příliš drahá legrace

Laserový paprsek totiž generovaly postříbřené cívky společně s čočkami vyrobenými ze syntetického broušeného rubínu. Toho se na každý emitor spotřebovalo 30 kg, takže jediný tank potřeboval neuvěřitelných 360 kg umělých drahokamů! Elektrickou energii laserům dodával generátor napojený na naftový motor a záložní baterie, které se dobíjely v době, kdy tank „nestřílel“. Čočky inženýři vybavili automatickými ocelovými krytkami pro ochranu v polních podmínkách, pro obranu před pěchotou měla osádka 12,7mm kulomet.

Dokončení: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (3)

Projekt se zrodil během 70. a 80. let a přes maximální utajení se Američané od zběhů o laserovém tanku dozvěděli. Enormní náklady umožnily Sovětům postavit jen dva prototypy, z nichž pouze jediný nesl kompletní a plně funkční sadu laserů. Ekonomická krize před zhroucením Sovětského svazu dovolila armádě jen krátké testy, po nichž stroj putoval do šrotu. Druhý exemplář, osazený maketami emitorů, dodnes stojí v muzeu poblíž Moskvy.

Prostor nad našimi hlavami brázdí letadla, vrtulníky a po mnoha letech se opět ukazují i vzducholodě. Společnost Egan Airships vyvíjí pozoruhodné hybridní létající stroje Plimp, které kombinují prvky všech tří zmíněných dopravních prostředků. A počítá se i s přepravou pasažérů.

Jak Plimp funguje? Je to vlastně vzducholoď s kolmým startem a přistáním, která je ovšem vybavená dvěma křídly. Na každém křídle je elektrický motor s vrtulí. Když Plimp startuje, přistává, nebo se vznáší na jednom místě, jeho vrtule směřují vzhůru. Když ale Plimp letí z jednoho místa na druhé, sklopí vrtule, aby směřovaly dopředu, ve směru letu. Díky tomu může Plimp létat slušně rychle a efektivně. Pokud by Plimpu vypověděly službu motory, ladně se díky své konstrukci snese na zem, zhruba rychlostí 14 kilometrů za hodinu.

TIP: Hybridní vzducholoď Airlander 10 poprvé opustila hangár v Británii

Plimp Model J by měl mít délku 51,5 m a rozpětí křídel 18,5 m. Vzducholoď unese 10 osob, tedy 8 pasažérů a 2 členy posádky, anebo 907 kg nákladu. S hybridním plynovým/elektrickým pohonným systémem doletí 430 kilometrů maximální rychlostí 138 km/h nebo 515 kilometrů rychlostí 101 km/h. Na rozdíl od klasických vzducholodí Plimp nepotřebuje letiště a vzhledem k o něco větší hmotnosti je při startu a přistání stabilnější.

Plány na vyřešení česko-německých národnostních problémů nuceným vysídlením se objevily dlouho před nástupem nacistů k moci. Zřejmě jako první s nimi přišel krátce po vyhlášení samostatnosti Československa 28. října 1918 Rudolf Lodgmann von Auen, který již v této době usiloval o odtržení pohraničních území a později stál v čele Německé nacionální strany (Deutsche Nationalpartei).

Úvahy tohoto typu pak nabyly na síle po vzniku Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei) v čele s Konrádem Henleinem, která v československých parlamentních volbách v roce 1935 získala největší počet hlasů a během následujících tří let se stala hlavní politickou silou sudetských Němců. Krátce po skončení druhé světové války byly na zámku v Sukoradech u Dubé nalezeny různé písemnosti pocházející z Henleinova župního místodržitelství v Liberci. Mezi nimi se nacházel i nedatovaný dokument nadepsaný Základní plánování O. A., jehož vznik kladou historikové do období mezi květnem a srpnem 1938. 

Grundplanung O.A.

Tento dokument byl velmi pozoruhodný. Obsahoval totiž podrobný rozbor dalšího postupu, přičemž jeho autoři zcela otevřeně hovořili o svých plánech. Ohledně Čechů zde mimo jiné stálo toto: „Protiněmecká propaganda dokázala v 19. století odcizit Čechy německému životnímu prostředí. Obrácení tohoto vývoje je oprávněné a je životní nutností pro Německou říši. Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou další možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk. Je v německém zájmu, aby úplně zmizel […]. Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti německým osídlováním, převádění (také částečné přesídlení!) Čechů do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem.“

Vlastní aktivity charakterizovali nacističtí sudetští Němci jako spravedlivý národností boj proti „nepřirozenému a nekulturnímu tyranství Čechů“. Počítalo se i s vojenským řešením sporu, přičemž v „duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém národním území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války“.

Na každou protiakci z české strany se mělo ihned tvrdě odpovědět tak, aby byly způsobené škody a následky v poměru jedna ku deseti ve prospěch Němců. Propaganda se pak měla zaměřit především na českou inteligenci, která prý 100 let falešně interpretovala české dějiny. Ty byly přitom ve skutečnosti německými říšskými dějinami. Autoři dokumentu počítali i s využitím protibenešovské opozice a definitivního rozkolu v republice chtěli dosáhnout také podporou snah Slováků o samostatnost.  

Hitler a „česká otázka“

O nutnosti vyřídit si účty s Čechy mluvil před 15. březnem 1939 nejednou i sám Adolf Hitler. Už v knize Mein Kampf vyčítal Habsburkům, že chtěli přetvořit svou říši na slovanský stát, což je prý nakonec stálo trůn. Rétorika nacistického diktátora se vystupňovala v krizovém roce 1938 a příznačná jsou v této souvislosti slova, která si 22. srpna zapsal do svého deníku ministr propagandy Josef Goebbels: „Nesmíme tyto národy, zvláště Čechy a podobnou sebranku zhýčkat; naopak, jednou je vytlačíme. Tyto národy nechceme, chceme jejich zemi. Vůdcovy politické názory jsou velmi jasné, tvrdé, ale důsledné.“ 

Po vzniku protektorátu mohli Němci svá slova převést do praxe. Nacistům šlo především o postupnou germanizaci obsazeného území a odbojové aktivity českého obyvatelstva se staly vítanou záminkou pro uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Hitler totiž dobře věděl, že omezení přístupu ke vzdělání představuje významný krok v rámci připravovaného „konečného řešení české otázky“.  To ostatně už v červenci téhož roku jasně konstatoval generál Erich Friderici ve svém memorandu s tím, že „česká inteligence je nesmiřitelným nepřítelem Německa, na rozdíl od dělníků a sedláků“.

Vzdělaní lidé tedy měli být podle jeho názoru z českých zemí vystěhováni společně s bohatými vlastníky kapitálu a Židy. Nacisté také plánovali výměny českých kvalifikovaných dělníků s německými, což by posílilo „vytlačování českého živlu z česko-moravského prostoru“.

Frankovo memorandum 

Jestliže v prvním období existence protektorátu ještě nacisté postupovali s určitou opatrností, po vítězství nad Francií dospěli k názoru, že konečný triumf se blíží, a s ním také doba vyřešení českého problému. Vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu K. H. Frank vypracoval 28. srpna 1940 Memorandum o řešení českého problému a o budoucím uspořádání česko-moravského prostoru, v němž nastínil další plánovaný postup. České obyvatelstvo podle něj není ani zdaleka rasově čisté, neboť jej „tisíciletá příslušnost Čechů k staré Říši, nebo k státům vedeným Němci“ velmi změnila.

Díky přílivu německé krve mohli Češi dosáhnout od začátku 19. století pozoruhodných kulturních a civilizačních výkonů, takže „Němci ze staré Říše nepřestávají obdivovat vysokou kulturní úroveň v Čechách, v zemi, kde očekávali ‚polské hospodářství‘.“ Rasový profil Čechů byl tedy podle Franka dostatečně příznivý, aby umožnil asimilaci nebo „přenárodnění“ větší části obyvatelstva. 

České protektorátní obyvatele přitom rozdělil do tří kategorií. Nejhorším elementem prý byli „dřívější mocipáni a většina intelektuálů“, jelikož toužili po německé porážce a doufali v obnovení Československa. Druhou kategorii tvoří lidé, kteří měli už v dobách první republiky pochybnosti o stávajícím politickém systému a prohlašovali, že za Rakouska se jim žilo lépe. Nejširší vrstvu nakonec představovali sedláci, dělníci, a „maloobčané“, pro něž prý mělo národní uvědomění spíš jen folkloristickou náplň. Když nebudou vystaveni „štvaní intelektuálů“, půjde je podle Franka zpracovat pomocí schopného německého vedení.

Na závěr Frank konstatoval, že „cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí“. Toho chtěl dosáhnout buď úplným vystěhováním všech Čechů a osídlením uprázdněného prostoru Němci, nebo zgermanizováním většiny českého obyvatelstva různými metodami. Jelikož vysídlení více než sedmi miliónů lidí pokládal Frank za neproveditelné (například z toho důvodu, že nebylo k dispozici tolik Němců, kteří by mohli zaujmout jejich místo), dával přednost druhé variantě. 

Heydrich na scéně

Do nové fáze se nacistická okupační politika dostala po odvolání dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha a jeho nahrazení Reinhardem Heydrichem koncem září 1941. Ihned došlo k všeobecnému přitvrzení poměrů v podobě vyhlášení civilního výjimečného stavu a zřízení stanných soudů, které během pár týdnů poslaly na smrt přes čtyři stovky osob. Heydrich měl navíc zcela jasné představy o likvidaci českého národa a s těmito vizemi seznámil nacistické předáky na schůzce konané 2. října 1941 v Černínském paláci.

Mluvil zde s brutální otevřeností a ohledně situace v českých zemích poznamenal: „Němci v tomto prostoru musí být vedeni myšlenkou, že v této době, z důležitých válečných a taktických důvodů, nesmíme v jistých věcech vydráždit Čechy až do nepříčetnosti; z určitých taktických důvodů musíme být sice tvrdí, ale přitom musíme být opatrní, abychom je nezahnali do slepé uličky, ze které nemají jiného východiska, než se vzbouřit […]. První úkol je dán potřebami války. Tedy musím mít v tomto prostoru klid, aby dělník, český dělník, pracoval naplno pro německé vedení války. K tomu patří, že českému dělníkovi se musí dát nažrat – abych to řekl na plnou hubu – aby mohl konat svou práci.“

Heydrichův plán tedy spočíval v tom, že v době vedení války je třeba udržet na území protektorátu klid, aby mohl nerušeně fungovat zbrojní průmysl (pro nacisty byla důležitá plzeňská Škodovka, brněnská Zbrojovka a řada dalších podniků). Germanizace obyvatelstva měla z tohoto důvodu proběhnout až po vítězném ukončení války, kdy mělo být „rasově nevhodné“ obyvatelstvo vystěhováno někam na Sibiř. U „použitelných“ rolníků, dělníků či řemeslníků se plánoval o něco lepší osud v podobě vysídlení do obsazených oblastí na východě, například na Volyň.  

Přesídlení v praxi

Je poměrně málo známou skutečností, že plány na vysídlení českého obyvatelstva nezůstaly jen na papíře, ale v některých oblastech byly skutečně realizovány. Nacisté měli v úmyslu vytvořit postupně se rozšiřující německé enklávy na českém území, které by byly propojeny se sousedními župami v Německu či Rakousku. Tak by bylo české obyvatelstvo zatlačováno do stále menšího prostoru. 

Jako první začalo vystěhování obyvatelstva z oblasti rozšiřovaných vojenských cvičišť. Nejdříve byli postiženi lidé žijící v obcích na Drahanské vrchovině, kde padlo rozhodnutí o vystěhování již v roce 1940. Prvních pět vesnic bylo vyklizeno do konce března 1941. Následovaly další fáze a celkem muselo do dubna 1945 odejít obyvatelstvo 33 obcí v počtu přesahujícím 18 000 osob. Ještě horší situace nastala v prostoru Benešovska a Sedlčanska, kde vzniklo rozsáhlé cvičiště zbraní SS. Postiženo tím bylo okolo 30 000 lidí a vyklizení (částečné, nebo úplné) postihlo přes 70 vesnic a větší množství osad. Totéž se dělo v podhůří Brd. 

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Vyvlastnění sice probíhalo za finanční náhradu, ta však neodpovídala skutečné hodnotě opuštěného majetku. Kdo na ponižující podmínky nacistů nepřistoupil, tomu byl majetek prostě zkonfiskován. Vystěhovalcům navíc nebyla přidělena žádná nová půda.

Někteří čeští sedláci museli odejít i z oblastí německých národnostních ostrovů na Jihlavsku či Vyškovsku. Do protektorátu naopak přicházeli etničtí Němci z oblasti Dobrudže, jižní Bukoviny či Besarábie, kteří se usazovali v domech konfiskovaných jejich původním majitelům za odbojovou činnost, nebo se jednalo o majetky zabavené Židům. Toto vše tedy mělo sloužit k postupnému ovládnutí prostoru českých zemí a je nepochybně velkým štěstím pro český národ, že druhá světová válka skončila porážkou nacistického Německa.       

Přestože léčba rakoviny v posledních letech výrazně pokročila, diagnostika této nemoci je zatím poměrně komplikovaná. U rakoviny plic je zapotřebí absolvovat RTG vyšetření, CT, magnetickou rezonanci, případně pozitronovou tomografii, u rakoviny vaječníků je zase nutná návštěva gynekologa. V případě rakoviny žaludku přichází ke slovu gastroskopie a u rakoviny slinivky je třeba vytrpět endoskopickou ultrasonografii. Ve všech případech jde přitom o závod s časem - čím dříve se podaří onemocnění diagnostikovat, tím lepší vyhlídky na uzdravení pacient má.

DNA diagnostika

Britští vědci a lékaři nedávno vyvinuli nový diagnostický test, kterému přezdívají kapalná biopsie. Ze vzorku krve pacienta tento test dokáže diagnostikovat osm různých typů nádorů, včetně rakoviny prsu, vaječníku, kůže, mozku nebo slinivky. Není to sice první diagnostický test tohoto druhu, oproti ostatním je ale poměrně rychlý.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Nový test spočívá v detekci útržků DNA nádorových buněk v krvi. Za normálních okolností bývá velmi obtížné odhalit DNA nádorových buněk, protože v těle bývá mnohem menší množství této DNA než řetězců DNA zdravých buněk. Britskému týmu se ale podařilo test nastavit tak, že funguje. Není ale ještě úplně perfektní – zhruba ve 2,5 procentech případů dává falešně pozitivní výsledky, a detekuje příznaky onemocnění u zdravého člověka. Přesto jde o velmi slibnou metodu, která by se již brzy mohla stát součástí standardní medicíny.