Už jsme zjistili, že drony mají velký potenciál při snímkování a mapování zemského povrchu, v mnoha různých užitečných aplikacích. Australský startup Emesent, založený vládní výzkumnou agenturou CSIRO, a mnozí další ale věří, že se autonomní letadélka velmi dobře uplatní i v podzemních prostorech.

Emesent vyvíjí technologii pro drony Hovermap, která jim umožňuje pohyb pod zemí, i smysluplné mapování podzemních prostor, od dolů, přes tunely, až po jeskyně. Hovermap k tomu využívá LiDAR, senzory pro vyhýbání se kolizím a rovněž systém GPS.

TIP: Autonomní drony Nvidia mohou sledovat cestu i bez pomoci GPS

Emesent již svou technologii vyzkoušel loni, kde jejich dron jako první na světě autonomně létal v podzemí. Testy probíhaly v hloubce 600 metrů, v dole, který se nachází v Západní Austrálii. Drony se schopností autonomního letu v podzemních prostorách by mohly mapovat neznámé podzemní prostory, mohly by létat v nebezpečných oblastech a mohly by se stát velkou pomocí pro záchranáře, kteří pátrají po lidech v místech přírodních či technických katastrof. 

Rusko se v době před první světovou válkou jevilo jako silný stát, který se ekonomicky slibně rozvíjí. Pak ale přišla velká válka a vše bylo náhle jinak. Po počátečních úspěších v bojích s Německem a Rakousko-Uherskem utrpěla ruská armáda řadu porážek a v zemi sužované zhoršující se ekonomickou i sociální situací začal narůstat neklid, který v prvních týdnech roku 1917 přerostl v otevřený nesouhlas s politikou carské vlády.

Rychle pryč z Petrohradu

Počátkem března (podle juliánského kalendáře používaného tehdy v Rusku byl únor) vypukly nepokoje v hlavním městě Petrohradu. Proti demonstrantům nasadila carská vláda armádu, vojáci se však přidávali k protestujícím a demonstrace brzy přerostly v revoluci, která si vyžádala carovu abdikaci.

V Rusku vznikla Prozatímní vláda, která nechala cara zatknout a dopravit do Carského Sela. Zde byla mezitím Mikulášova rodina uvržena do domácího vězení a podřízena přísnému dozoru. Zámek se však nacházel nedaleko centra revolučních událostí v Petrohradu, a proto bylo jasné, že by mohlo dojít k problémům. Vláda rozhodla, že Romanovce přemístí do města Tobolsk na Sibiři.

Rodinu a její doprovod tvořilo celkem 52 osob a v Tobolsku ji zastihla zpráva o říjnové revoluci (dle gregoriánského kalendáře to bylo 7. listopadu 1917), svržení Prozatímní vlády a nastolení bolševického režimu. Aby měli bolševici Mikuláše zcela pod kontrolou, rozhodli se koncem dubna roku 1918 přemístit jej i s rodinou blíž k Moskvě. Volba nakonec padla na Jekatěrinburk ležící v oblasti Uralu, kde měli Leninovi stoupenci obzvláště silnou pozici. 

Co provést se zajatci? 

Právě v době, kdy se carská rodina stěhovala do Jekatěrinburku, rozhodovali bolševičtí vůdci v Moskvě o jejím konečném osudu. Panoval přitom všeobecný názor, že cara je třeba popravit a Lenin prohlašoval, že bolševici nemohou riskovat osud revoluce v době, kdy tolik jejich protivníků zvedá hlavu.

Na jaře 1918 se totiž začaly formovat protibolševické síly tvořené různorodými politickými proudy a od května bojovaly proti jejich vládě i oddíly československých legií. Bolševikům ovšem trvalo, než se dohodli na zlikvidování všech členů Mikulášovy rodiny. Dobře si totiž uvědomovali naprostou bezprávnost takového kroku, protože jaká obvinění by mohli vznést vůči těžce nemocnému třináctiletému následníkovi trůnu a jeho čtyřem sestrám? Lenin, Trockij a ostatní bolševičtí předáci velmi dobře věděli, že případné vyvraždění celé rodiny vyvolá doma i v zahraničí velké pobouření.

Vojenskopolitická situace se však zostřovala a českoslovenští legionáři uštědřovali bolševickým oddílům jednu porážku za druhou. Legie postupovaly rychlým tempem i směrem na Jekatěrinburk, s čímž moskevské vedení ve svých původních plánech nepočítalo. Bylo tedy rozhodnuto zničit celou rodinu, což výrazně podporoval zejména předseda Všeruského ústředního výkonného výboru sovětů Jakov Sverdlov. Jeho cílem bylo vyloučit možnost, že by se na scéně objevil monarchistický prapor a oživil naděje těch protivníků, kteří zůstali carovi věrni. Bolševici chtěli také donutit obyvatelstvo zvyknout si na představu, že už nikdy nebude šance na obnovu carské říše. Z tohoto důvodu likvidovali i další Romanovce, kteří jim padli do rukou.

Jako první přišel na řadu carův mladší bratr velkokníže Michail Alexandrovič, jehož zatkli počátkem roku 1918 a internovali ve městě Perm severozápadně od Jekatěrinburku. V noci na 13. června skupina bolševiků pod vedením Vasilije Ivančenka vyvezla velkoknížete a jeho anglického tajemníka Briana Johnsona do lesa za městem a zastřelila je.

Podrobnosti se podařilo zjistit až o mnoho let později, když účastník této vraždy Andrej Markov poskytl nedlouho před svou smrtí v roce 1965 rozhovor ruské historičce. Detailně přitom vylíčil průběh popravy i způsob, jakým vrahové svlékli mrtvoly ze šatů i prádla a sebrali jim boty. Pochlubil se také stříbrnými hodinkami, které stáhl mrtvému Michailu Alexandroviči ze zápěstí. 

Osudná noc na 17. července 1918 

Nedlouho po smrti svého bratra musel zemřít i Mikuláš II. s celou rodinou. Velitel Jurovskij byl nadřízenými z uralského výkonného výboru sovětů pověřen výběrem mužů do popravčí čety a přípravou celé exekuce.

Dvanáctičlenné komando tvořili hlavně čekisté, ale bylo v něm také několik válečných zajatců z řad rakousko-uherské armády. Po půlnoci probudili celou rodinu, lékaře Botkina a tři členy personálu a řekli jim, že vzhledem k blížící se frontě musí být převezeni na jiné místo. Poté je strážní odvedli do jedné ze suterénních místností Ipaťjevova domu, kde dostali příkaz čekat na další pokyny.

Zakrátko tam vtrhnul oddíl vybraných mužů a Jurovskij následující masakr popsal těmito slovy: „Došli jsme do předem připravené místnosti. Alexandra Fjodorovna požádala o židli pro sebe, Mikuláš o další pro Alexeje. Přikázal jsem, aby přinesli židle. Alexandra Fjodorovna si sedla, totéž udělal Alexej. Mikuláš se ke mně obrátil zády. Oznámil jsem, že výkonný výbor sovětu dělníků, rolníků a vojáků na Urale přijal rozhodnutí je popravit. Mikuláš se ke mně pootočil, jako by se chtěl na něco zeptat. Zopakoval jsem rozhodnutí výboru a potom jsem dal rozkaz k palbě. Sám jsem střelil první a zabil jsem Mikuláše.

Pak nějakou chvíli burácely nekoordinované výstřely a chvíli mi trvalo, než jsem dokázal palbu zastavit. Když se to konečně podařilo, všiml jsem si, že někteří ještě žijí. Například doktor Botkin ležel stočený a opíral se o loket, jako by odpočíval. Zabil jsem ho ranou z revolveru. I Alexej, Olga a Taťána ještě žili, také pokojská Děmidová. Soudruh Jermakov se bezúspěšně snažil dobít ji bajonetem. Nezbývalo mi nic jiného, než dorazit všechny, jednoho po druhém.“

Zejména princezny projevovaly při této brutální čistce zvláštní odolnost vůči vystřeleným kulkám, takže je strážní museli dorážet bajonety. Při prohlídce mrtvých těl se pak zjistilo, že měly ve svých korzetech ukryto velké množství diamantů a různých šperků, a proto se od nich střely odrážely. Těla byla zabalena do ubrusů a naložena na přistavený nákladní automobil, který je odvezl k předem vyhlédnuté lesní mýtině poblíž vesnice Kopťaki. Zde je Jurovského muži rozsekali sekyrami, znetvořili kyselinou a poté zakopali.

Image

Čtěte také

Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

Ostrovní republika Palau, která je nejzápadnější části souostroví Karolíny v Pacifiku, dnes čelí řadě problému v oblasti životního prostředí. Jejich krásné korálové útesy a okolní prostředí poškozuje rybolov s dynamitem, těžba písku i samotných korálů, stejně jako množství odpadu, včetně vysoce toxických látek. 

Na Palau se snaží své prostředí zlepšit. Zdejší vláda nedávno zákonem zakázala používání vybraných opalovacích krémů, které obsahují některé z 10 výslovně vyjmenovaných chemikálií. O těchto látkách je známo, že jsou toxické pro korály a jejich používání při koupání v moři proto poškozuje korálové útesy.

TIP: Umělé konstrukce v oceánu jsou přesně to, co koráli potřebují

Když někdo takový opalovací krém na Palau doveze nebo ho tam bude prodávat, čeká ho pokuta ve výši 1 000 dolarů (přes 22 500 Kč). Pokud si takový opalovací krém omylem přivezou turisté, které mají jinak na Palau rádi jako vítaný zdroj příjmů, bude jim jen zabaven. Republika Palau se tak stala první zemí, která přikročila k úplnému zákazu opalovacích krémů.

Dobu kamennou jsme sice podle učebnic dávno překonali, přinejmenším mentálně v ní však svým způsobem stále setrváváme. Právě v kameni se uchovaly nejstarší stavitelské či umělecké dějiny lidstva a jeho význam lze vyčíst i z řady přenesených slovních spojení – „základním kamenem“ počínaje, „kamenem mudrců“ konče.

Kámen pro nás dodnes symbolizuje stálost, neměnnost a odolávání zubu času. Naši předkové v něm navíc spatřovali jeden z nejposvátnějších předmětů: Snad právě proto figuruje v řadě náboženství jako důležitý artefakt legend o stvoření. A ze stejného důvodu jím kdysi naši předchůdci vyznačovali místa, jež považovali za střed světa – jako by jejich víra a duchovní svět nemohly bez podobné „kotvy“ existovat. Již usazené zemědělské komunity raného neolitu (asi 8000 př. n. l.) tak často investovaly nemalé prostředky, aby pomyslné centrum vesmíru získalo odpovídající reprezentativní podobu. 

Vrcholem technologického pokroku doby se stalo vztyčování masivních, často i stovky tun vážících kamenů, které mnohdy pocházely ze vzdálených lomů. Jejich opracování, přeprava a vzpřímení vyžadovaly spolupráci desítek, a možná i stovek lidí v době, kdy běžný kmen čítal zhruba padesát členů. Všechny tyto jedince musel během práce někdo živit, zatímco nemohli vykonávat žádnou „produktivní“ činnost. To vše dokazuje, jak nesmírně důležité byly vztyčené balvany pro lidi doby kamenné – a nejen pro ně. 

Univerzální symbol

Zdá se, že když se okolo roku 2500 př. n. l. začaly ze stepí Střední Asie valit hordy agresivních Indoevropanů, stojící kameny je uhranuly. Místo aby je vyvrátili, je nově příchozí uchvatitelé zjevně zahrnuli do svého náboženství. Pozice šamanů zaujali kněží nových bohů, důležitost „pupků světa“ to však nijak nezmenšilo, naopak. Například britská svatyně Stonehenge, jež vznikala v průběhu jednoho tisíce let, se pod správou druidů podle všeho stala poutním místem pro celou západní Evropu, kterou navštěvovali lidé zpoza Alp i ze Středomoří. 

TIP: Hádanka je vyřešena: Stonehenge v minulosti tvořil uzavřený kruh

Na vztyčených kamenech je cosi univerzálního, co respektují všechny kultury. Do hladka opracovaný sloup čnící z holé pláně je totiž tak vzdálený všemu, co vytváří příroda, že to okamžitě dává jasně najevo práci lidské ruky. Menhiry tak vypadají téměř shodně bez ohledu na to, zda vznikly v Evropě, v Indii, v severní Africe, Jižní Americe, anebo na Blízkém východě. 

Ztracené tajemství

Co víme o duchovním světě původních stavitelů? Naneštěstí – zhola nic. Co představovaly celé kamenné řady, jaké se nacházejí například ve francouzském Carnacu, nebo i na našem území? Jednalo se o zosobnění bohů? Uctění předků? Symboly plodnosti? Strážné duchy, kteří měli držet zlé síly mimo tento svět? Nebo šlo o „obyčejné“ astronomické observatoře? Tajemství menhirů a jejich řad si dávní stavitelé vzali s sebou do propadliště dějin.

Jen pár dnů od oznámení definitivního konce mise teleskopu Kepler, končí další veleúspěšný vesmírný projekt. Podle informací NASA své dny završila i meziplanetární sonda Dawn, jejíž mise byla podle mnohých jednou z nejvíce podceňovaných v nedávné historii.

Sonda Dawn vyrazila na průzkum významných objektů hlavního pásu planetek Sluneční soustavy 27. září 2007. Během mise urazila celkem 6,9 miliard kilometrů. Jejím cílem se stala nejprve planetka Vesta, kam sonda doletěla v roce 2011 a poté trpasličí planeta Ceres, kde je Dawn od roku 2015 na oběžné dráze. Před pár dny selhaly pokusy NASA o kontakt se sondou, z čehož její operátoři usuzují, že sondě již podle očekávání došlo palivo, které je nezbytné pro komunikaci se Zemí.

Dawn v hlavnímu pásu planetek

Sonda Dawn má na svém kontě řadu prvenství. Byla to první mise k trpasličí planetě. Sonda se také stala první skutečně mezi-planetární sondou, protože během své mise navštívila dvě relativně velká tělesa Sluneční soustavy zároveň, která se nacházejí mimo systém Země s Měsícem. Dawn rovněž přinesla velké množství zajímavých vědeckých poznatků.

TIP: Novinky z pásu planetek: Sonda Dawn objevila na Ceres organický materiál

Jedním z nejvýraznějších objevů sondy jsou „světlé skvrny“ na povrchu trpasličí planety Ceres. Snad je tvoří soli a mohly by být stopou po dávném oceánu. To by znamenalo, že i trpasličí planety mohou mít oceány. Závěrečný osud sondy Dawn bude pro tuto chvíli méně efektní, než konec sondy Cassini, která loni záměrně narazila do Saturnu. Dawn bude na orbitě trpasličí planety Ceres nejméně 20 let, což by mělo poskytnout čas dalším misím na průzkum tohoto tělesa, než by ho Dawn mohla případně kontaminovat svým dopadem.

Úsvit nemilosrdně odhalil slabiny německé situace. Čtyři tankové divize – od severu na jih: 116. tanková, 2. tanková a 1. a 2. tanková SS stály nechráněné v paprscích úsvitu. Hlídkový letoun RAF hlásil „první skutečně velkou koncentraci německých tanků ode dne D“. Stíhací bombardéry Typhoon brzy vypálily na německá postavení 2 000 raket a granátů z 20mm kanonů. K typhoonům se později připojily formace thunderboltů a hurricanů a napadaly protivníka až do soumraku. 

Předchozí část: Šest dní obklíčení na kopci: Klíčový boj o městečko Mortain (1)

Němci znovu v Mortain

„Stovky německých vojáků se rozprchly od silnice a vyrazily do otevřeného pole či se ukrýt v živých plotech,“ referoval jeden z pilotů po akci. Pouze několik desítek tanků a nákladních vozů bylo ve skutečnosti zničeno ze vzduchu, většinu jich vyřadilo či poškodilo polní dělostřelectvo. Tucet praporů – 144 hlavní – pálilo na obě silnice vedoucí ze Saint-Barthélémy na západ. Velitelství tankového sboru popsalo útoky jako „prakticky neúnosné“ a německá 7. armáda sedmého srpna připustila, že „ve 13.00 došlo k přerušení postupu“.

Jedinou výjimkou z „mimořádně špatného začátku“, jak situaci popsalo velení 7. armády, byl úzký výběžek dlouhý asi šest kilometrů, vytvořený 2. tankovou divizí na severu, a úspěšné obsazení Mortain 2. tankovou divizí SS. Divize Das Reich, jak byla 2. tanková divize SS nazývána, udeřila v pondělí v 15.00 ve třech kolonách, na jihu překonala silniční zátarasy, na severu ukořistila protitankové zbraně a pronikla do pozic 120. pěšího pluku s pomocí dvou místních kolaborantů. Němci vtrhli do ulic městečka a začali prohledávat domy a sklepy.

Třicet amerických vojáků a důstojníků se tiše vykradlo zadním vchodem z hotelu, kde sídlilo velitelství 2. praporu, a ukryli se v domě vzdáleném asi 400 m. Většinu z nich, včetně velitele praporu, později Němci zajali, ale několik mužů zajetí uniklo a po celý týden se ukrývali, živíce se zeleninou ze zahrad a jídlem ukradeným ze spižírny místní nemocnice. Rádiový dotaz z velitelství 30. divize, vzdáleného devět kilometrů, tázající se „Jak vypadá vaše situace tam dole?“ dostal jednoznačnou odpověď: „Vypadá jako peklo.“ 

Spásná palebná podpora 

Na kótě 314 poručík Weiss poprvé volal palebnou podporu v 6.00, orientoval se pouze hlukem a mapovými souřadnicemi. Předsunuté hlídky hlásily čtyři stovky nepřátel na východním svahu kopce. Ze skalnatého výčnělku na jižním svahu Weiss brzy spatřil německé kolony projíždějící pod kopcem, včetně cyklistických jednotek s puškami na zádech. Znovu promluvil do sluchátka. O chvíli později se na nepřítele snesl příval granátů. Německé minomety a děla ráže 88 mm odpověděly palbou na skalnaté svahy Montjoie.

Německý postup se podařilo americkým dělostřelcům zastavit. Bránili příslušníkům 17. divize tankových granátníků SS v postupu na kopec a zamezili kolapsu jižního křídla americké 30. pěší divize. Bílý fosfor z amerických granátů vyhnal německé vojáky do otevřeného prostoru, kde se horečně snažili smést hořící vločky z kůže a uniforem; tříštivo-trhavé granáty je pak trhaly na kusy. Za soumraku se německá ofenziva úplně zastavila: pět divizí nedokázalo prorazit přes jedinou americkou divizi, která čítala méně než 6 000 mužů.

„Kéž by tak Němci útočili u Mortain ještě několik dní,“ telegrafoval generál Montgomery polnímu maršálovi Alanu Brookeovi toho dne večer, „vypadá to, že už by se odsud nemuseli dostat.“ V tomhle ho nepřítel nezklamal. Následujícího dne, v úterý 8. srpna, se pozice změnily jen minimálně a děla hřměla celý den. „Pěkně jsme jim zatopili“ hlásil Weiss pozorující dým stoupající z německé techniky na kilometry daleko.

Všechno, nebo nic 

Přestože byl přesvědčen, že útok selhal, oznámil von Kluge svým důstojníkům: „Musíme riskovat vše.“ Po další čtyři dny zůstala kóta 314 v držení Američanů a trnem v těle německé ofenzivy. Hitler 9. srpna znovu požadoval, aby „spojenecká invazní fronta byla převálcována“ obnoveným výpadem na Avranches improvizovanou údernou skupinou vytvořenou ze sil 5. tankové armády. Velením této skupiny byl pověřen generál Heinrich Eberbach, který Klugemu na rovinu sdělil, že úkol je nemožné splnit. Ve středu v 6.20 se na Montjoie s bílou vlajkou vyškrábal důstojník SS a požadoval, aby se obránci do 90 minut vzdali, jinak budou zničeni.

Zranění pěšáci v zákopech začali křičet: „Ne, ne, nevzdáme se!“ a nadporučík Kerley, muž s nejvyšší hodností na kopci, zasypal parlamentáře přívalem nadávek. Pět dělostřeleckých praporů následně rozmetalo útok křičících Němců, kteří pálili z kulometů a vrhali granáty. Kerley totiž přivolal dělostřeleckou palbu přímo na své velitelské stanoviště. Němci museli ustoupit. Každou noc byli padlí na kopci odnášeni do provizorních márnic mezi skálami. Důstojníci doufali, že když odstraní těla mrtvých vojáků z dohledu těch živých, podpoří tím morálku.

Ale nad Montjoie se stejně nesl zápach rozkládajícho se masa. Vojákům na vrcholku zbývalo k jídlu už jen zelí a tuřín a zkažená voda z nádrží. Pokus vystřelit obleženým na vrcholu kopce zdravotnický materiál v prázdné nábojnici od kouřového granátu také selhal – přetížení rozdrtilo ampulky s morfiem a konzervy krevní plazmy. Dvanáct letounů C-47 shodilo zásoby na padácích 10. srpna po čtvrté odpoledne, ale polovina shozu spadla do země nikoho. V noci 11. srpna prohlásil frustrovaný náčelník štábu 30. divize: „Chci Mortain zničit... Spálit tak, aby nikdo nepřežil.“ Dělostřelectvo obracelo městečko v trosky. 

Sčítání ztrát 

A pak bitva skončila. Dokonce i Hitler už uznal marnost dalšího snažení. „Útok selhal,“ pronesl prý zlověstně, „protože polní maršál von Kluge chtěl, aby selhal.“ Před úsvitem 12. srpna se německé kolony začaly stahovat na sever a na východ. Muži záložního pluku z 35. divize odnesli z kopce Montjoie na 300 mrtvých a raněných, dalších 370 mužů 2. praporu 120. pluku odešlo po svých. Tato čísla znamenají děsivé 40% ztráty. Včetně nadporučíka Kerleyho a poručíka Weisse.

Samotná 30. divize utrpěla v šestidenní bitvě o Mortain ztráty ve výši 1 800 mužů, další útvary pak dohromady také téměř tolik. Zranění byli nakrmeni, vyznamenáni a vrátili se na frontu. Generál Lawton Collins, jehož VII. sbor bojoval v operaci Kobra, označil výkon 30. divize na kótě 314 za jednu z nejlepších akcí menších formací za celou válku. Divize zastavila levé křídlo německého útoku a zabránila mu proniknout k Avranches. Americká armáda zde opět potvrdila svou dominanci na bojišti – palebnou sílu, houževnatost a spolehlivě fungující kooperaci pozemních a vzdušných sil. Ta se během osmi následujících měsíců, po které ještě trvala válka v Evropě, dále zdokonalovala.

Dvě nejmenované studentky z kalifornské střední školy Da Vinci Charter Academy se rozhodly překvapit svou třídu a upéct sušenky. Do těsta ovšem kromě mouky a cukru přidaly i popel z urny, v níž odpočíval jeden z jejich prarodičů.

Proč něco tak obskurního provedly, se zatím nepodařilo zjistit. Nicméně když donesly sladkosti do školy, chladnokrevně sledovaly, jak je ochutnává asi devět spolužáků. Teprve poté se pochlubily tajnou přísadou. „Nejdřív jsem jim nevěřil, pak ale vytáhly z batohu urnu,“ vzpomíná Andy Knox.

Zda sušenky skutečně obsahovaly lidský popel policie zatím nepotvrdila. Není tak ani jasné zda a jaké zákony svým činem dívky porušily. Škola vydala jen prohlášení, ve kterém vyjádřila politování nad nešťastnou událostí a slíbila součinnost s vyšetřujícími orgány. Zdraví dotčených studentů ale není ohrožené - lidský popel není jedovatý a dětem tak nehrozí újma na zdraví.

Jary je dvojzoborožec žlutozobý senior, kterému je již 22 let. V jeho stáří tohoto monumentálního opeřence postihla agresivní rakovina. Rychle postupující nádor zobáku ho ohrožoval na životě. Lékaři a ošetřovatelé v singapurské rezervaci Jurong Bird Park, kde Jary žije, mu teď zachránili život unikátním lékařským zákrokem. 

Místní inženýři Jarymu vytiskli náhradní zobák pomocí přesného 3D tisku. Touto protézou na míru mu pak nahradili jeho původní zobák, který mu chirurgicky odstranili, i s nebezpečným nádorem. Odborníci v rezervaci se již s touto chorobou u dvojzoborožců setkali a věděli, že musí zakročit rychle a radikálně, jinak Jary nejspíš dlouho nepřežije.

TIP: Regenerace ze 3D tiskárny: Vědci vytiskli náhradní tkáně

Nejvíce čas prý zabralo vyhotovení perfektního designu zobáku, aby s ním Jary mohl dobře žít. Trvalo jim to téměř dva měsíce. Už den po operaci Jary normálně jedl a jeho chování nasvědčuje, že 3D tištěnou protézu zobáku bez problému přijal. Podobné zákroky budeme určitě vídat stále častěji, jak u zvířat, tak i u lidí.

Přírodní mastné kyseliny, které jsou součástí kokosového oleje, výtečně odpuzují klíšťata, muchničky, komáry i ostatní krev sající členovce. Podle nového výzkumu financovaného americkým ministerstvem zemědělství jsou tyto přírodní látky jako repelent dokonce lepší, než běžně používaná, ale problematická chemikálie DEET.

Kolem látky DEET, čili diethyltoluamidu, se v poslední době objevuje řada pochybností o její bezpečnosti pro lidské zdraví. Pochází z roku 1944 a původně ji využívala americká armáda při bojích v džungli. Při dlouhodobém vdechování výparů DEET se někdy projevuje únava, zmatenost nebo třeba návaly paniky. Velice vzácně může způsobit křeče, které mohou být v tom nejhorším případě smrtelné.

TIP: Repelent z tabáku by se mohl stát netoxickým postřikem proti hmyzu

Proto vědci hledají náhradu za DEET, nejlépe látku přírodního původu, která by svým účinkem DEET ještě překonala. Velmi slibné jsou mastné kyseliny z kokosového oleje. V testech si látky z kokosového oleje vedou tak dobře, že krevsající mouchy bodalky a štěnice účinně odpuzují ještě dva týdny po aplikaci na oblečení. Oproti tomu produkty s 10-procentním obsahem DEET v podobných případech ztrácejí účinnost během pár dní. 

Když SpaceX poprvé vypustili svoji těžkou nosnou raketu Falcon Heavy, jako první náklad vynesla Teslu Roadster Elona Muska, která má na palubě figurínu ve skafandru jménen Starman. Od startu, který se uskutečnil před zhruba 9 měsíci, letí Tesla Roadster se Starmanem vesmírem, v současnosti rychlostí asi 15,7 kilometrů za sekundu.

Podle posledních zpráv ze SpaceX tohle pozoruhodné vesmírné elektrické auto míjelo oběžnou dráhu Marsu a pokračuje dál do hloubi Sluneční soustavy. Podle informací SpaceX bude další Starmanovou zastávkou restaurant na konci vesmíru, což je samozřejmě narážka na dílo nedávno zesnulého spisovatele Douglase Adamse, jehož je Musk zapáleným fanouškem.

Elektromobil na oběžné dráze kolem Slunce

Vesmírná Tesla se Starmanem se stala novým objektem Sluneční soustavy, který obíhá kolem Slunce. Odhadnout oběžnou dráhu takového tělesa není úplně snadné. V roce 2091 by se například Tesla měla přiblížit zpět k Zemi na vzdálenost pár set tisíc kilometrů, tedy zhruba jako je oběžná dráha Měsíce.

TIP: Může se srazit Tesla Elona Muska se Zemí? Vědci to považují za možné

Odborníci odhadují, že Tesla a Starman nakonec narazí buď do Země anebo do Venuše, pravděpodobně během příštích pár desítek milionů let. Podle nich má Tesla během příštího milionu let 6 procentní šanci, že se srazí se Zemí a 2,5 procentní naději, že se střetne s Venuší. Otázkou ale je, zda naši potomci něco takového připustí a neodtáhnou namísto toho legendární Teslu do nějakého vesmírného muzea. 

Aktuální polohu putující Tesly si můžete zkontrolovat v animaci na adrese heavens-above.com.