Jedna z největších výzev vědců a lékařů - vyléčení ochrnutých pacientů, se opět přiblížila ke svému naplnění. Tři paraplegici, kteří před několika lety ochrnuli kvůli poranění míchy, teď opět chodí díky experimentálnímu implantátu, který jim vědci a lékaři vložili do páteře. 

Od doby, kdy jsme pochopili, že mozek ovládá končetiny elektrickými signály, které posílá skrz míchu a nervy, se odborníci snaží spravit poškozenou míchu, aby fungovala tak, jak má. Bohužel se ukázalo, že je to mnohem těžší, než nahradit překopnutý optický kabel. Vědci ale na tomhle výzkumu pracují opravdu intenzivně a několika výzkumným týmům se už povedlo vrátit pohyb ochrnutým potkanům.

TIP: Rozložitelný implantát stimuluje poškozené nervy a napomáhá jejich regeneraci

Švýcarští odborníci to teď zvládli u lidí. Třem paraplegikům implantovali do páteře zařízení, které jim pomocí přesně cílených elektrických signálů aktivuje svaly nohou. Aby to fungovalo, tak to podle vědců to musí být přesné jako švýcarské hodinky.

Léčba probíhá úspěšně a všichni tři pacienti teď ujdou bez pomoci pár metrů. Jak ale Švýcaři přiznávají, u všech tří paraplegiků byly ještě před léčbou zachovány zbytkové pohyby. Otázkou tedy je, jak bude implantát fungovat u ochrnutých pacientů bez zbytkových pohybů.

Jak všichni rybáři a fotografové dobře vědí, reflexní povrch jejich těla způsobuje odlesky, které je třeba odblokovat použitím polarizačních brýlí a filtrů. Vědci Tom Jordan a Julian Partridge z University of Bristol nyní zjistili, že kůže stříbřitých ryb základní pravidlo odrazu světla ještě překonává. Obsahuje totiž několikavrstvé uspořádání reflexních guaninových krystalů. Kůže sardinek a sleďů má dokonce dva typy těchto krystalů, každý s jinými optickými vlastnostmi.

TIP: Hledání osamělé velryby - Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Jejich smícháním dochází k tomu, že kůže nepolarizuje odražené světlo a ponechává si vysokou reflektivitu. Výsledkem je optická iluze, která způsobuje, že ryba je pro ostatní obyvatele moře prakticky neviditelná.

„Myslíme si, že se tato zvláštní několikavrstvá struktura vyvinula u některých druhů ryb proto, aby jim pomohla ukrýt se před predátory, jako jsou delfíni a tuňáci,“ vysvětlují vědci. „Ryby si našly způsob, jak maximalizovat reflektivitu ze všech úhlů pohledu. Tak nejlépe splynou s okolím oceánu.“

Práci mladé autorky obestírá aura tajemna - Rebecca u svých snímků záměrně nezveřejňuje lokalitu, kde byly fotografie pořízeny. Důvodem je její obava, aby místa nelákala turisty a lovce senzací a nedocházelo tak k dalšímu znehodnocování již tak zchátralých objektů. Další snímky Rebeccy najdete na jejím webu, Instagramu, Facebooku a také na Flickru.

Byl to vrcholný moment života Karla IV. a bezesporu i vrcholný moment českých dějin. Každopádně ani císařská korunovace neznamenala pro Karla klid a dlouhotrvající radost. Spíše přinášela nové starosti a výzvy.

Karel před branami

Na kopci Monte Mario, asi půl hodiny cesty pěšky od centra Říma, se mnohatisícový Karlův průvod, který předtím úspěšně prošel severní Itálií, zastavil. Do císařské korunovace zbývaly tři dny a Karel je hodlal náležitě využít. Nejprve bylo třeba přivítat zástupce města, kteří mu vyšli slavnostně vstříc. Obě skupiny se setkaly u kostela sv. Magdaleny, kde se také Karel rozloučil s kardinálem Pierrem de Colombiers.

Zatímco kardinál, chráněn před sluncem baldachýnem neseným několika sluhy, pokračoval dál do města, Karel a jeho manželka Anna Svídnická se podle korunovačního ceremoniálu a podle slibu daného papeži zastavili. Do Věčného města oficiálně vstoupili společně až v den korunovace. 

Vojsko mezitím rozbilo tábor na úpatí kopce a uprostřed vztyčilo císařský stan osazený stráží. Karel v něm však nebyl. Nepozorovaně se převlékl do prostého šatu z hnědého vlněného sukna a jako poutník se jen s malým doprovodem vydal dál. Toužil město vidět, navštívit všechna slavná místa a především – spatřit všechny vzácné relikvie. Papeži dal slib, že v Římě se bude před korunovací pohybovat pouze inkognito, a tak toho dne zůstal král Karel oficiálně ve svém stanu a bezejmenný poutník se protáhl postranní branou do římské leoninské čtvrti.

Užaslý poutník 

Nejprve Karel zamířil do kapitulního domu kanovníků sv. Petra, kde ho, zřejmě nepoznaného, vřele přijali jako poutníka a ubytovali ho. Ještě před půlnocí se pak odebral do blízké baziliky sv. Petra, kde měl domluvenou schůzku s kardinálem Pierrem, který o jeho úmyslech předem dobře věděl. V kostele mu kardinál ukázal roušku sv. Veroniky neboli takzvaný veraikon, do níž prý sám Kristus setřel svůj pot. Následujícího dne pak Karel navštívil tři slavné římské baziliky (svatého Pavla za hradbami, svatého Jana v Lateránu a Panny Marie Sněžné), aby se tam poklonil svatým ostatkům. 

Na Bílou sobotu, den před korunovací, pak ještě zavítal do kostela svaté Praxedy, kde se uchovával sloup, u něhož bičovali Krista a baziliky San Silvestro in Capite, kde zase údajně měli hlavu Jana Křtitele. Pro Karla byly tyto svatostánky se vzácnými relikviemi těmi nejdůležitějšími místy, která chtěl v Římě navštívit. 

Den ve Věčném městě

Korunovační den začal pro Karla brzy. Již s ranními červánky se vrátil zpět do svého tábora, kde se už všichni strojili do svých nejlepších zbrojí a šatů. Karel na sebe oblékl purpurový plášť – ve starověkém Římě oděv vyhrazený triumfujícím vojevůdcům a císařům. Společně s Annou vsedli na koně a doprovázeni ozbrojenými jezdci s chocholy na přilbicích, se vydali tradiční Via Trionfale do města. Ulice města byly přecpané zvědavci – vždyť také naposledy tu k takové slávě došlo před dvaceti sedmi lety, kdy tu přijal císařskou korunu papežem prokletý Ludvík Bavor. Ze všech stran se na Karla tlačili mladíci, kteří chtěli být pasováni na rytíře – a císař jim rytířství hojně uděloval. Podle očitého svědka „tu zprava či zleva, tu zpředu i dozadu, tu mečem, tu žezlem, holí, či jen holou rukou udílel rytířskou hodnost lidem nejrůznějšího původu“.

Na náměstí za branou Porta Collina, která byla předepsanou vstupní branou v císařské korunovační ceremonii, už čekalo římské duchovenstvo, senátoři a měšťané v plné slávě. Senátoři se pak chopili uzd koní královského páru a vedli je k mramorovým schodům do baziliky svatého Petra. V Bazilice je kardinál Pierre pozdravil objetím a políbením. Karel mu pak, jak bylo dávným zvykem, odevzdal dar zlata. Byla to částka, za kterou mohl postavit hrad. 

Obřad korunovace

Poté všichni vstoupili do kaple Panny Marie, kde Karel složil korunovační přísahu, takřka nezměněnou od doby Karla Velikého (vládl 768–814), že bude ochráncem církve, a další přísahy, k nimž se zavázal ještě před lety papeži Klimentovi. V bazilice byl pak přijat zvukem trub a bubnů a podle zvyku padl na tvář k hrobu sv. Petra. Následovalo obřadné pomazání, při kterém Karla i Annu kardinál pomazal svěceným olejem na pravé paži a mezi lopatkami a odvedl je k mramorovým trůnům. Protože následnou slavnostní mši nesloužil papež, ale jen kardinál, nemohl ani císař přisluhovat jako podjáhen, což by jinak patřilo k obřadu. 

Po mši se pak odebrali k hlavnímu oltáři, kde kardinál Pierre de Colombiers se slovy „přijmi znamení slávy“ vložil na Karlovu hlavu nejprve mitru a poté, společně s římským prefektem, císařskou korunu. Pak mu dal i říšské žezlo a zlaté jablko a Karel si vzal korunovační meč, který dosud ležel na oltáři sv. Petra, opásal se jím a třikrát s ním zamával nad hlavou, čímž se stal rytířem svatého Petra, obhájcem spravedlnosti. Poté usedl znovu na trůn a shromáždění hosté zvolali třikrát „panu Karlovi, nepřemožitelnému císaři Římanů a vždy rozmnožiteli říše, spásu a vítězství“.

Následoval sborový zpěv královské chvály neboli laudis regiae. Podobně jako Karlova proběhla pak i korunovace Anina, jen formule se změnila na „přijmi korunu císařské vznešenosti“. Po závěrečném sborovém zpěvu Te Deum, čeští páni s nadšením volali starobylé Krleš! Krleš!, tedy Sláva! Sláva! „Nesmírná radost a nevýslovný jásot naplnil tehdy všechen český národ, jenž viděl svého krále na vysokém trůně a korunovaného císařskou korunou,“ napsal kronikář Beneš Krabice z Weitmile (zemřel 1375), pravděpodobně očitý svědek obřadu.

Na vrcholu

Po skončení obřadu se Karel s Annou vydali na korunovační cestu městem. Přichystali pro ně nové bělouše, kteří byli symbolem císařské hodnosti, a nebesa ze zlatého brokátu. Za nimi jel prý průvod patnácti tisíc jezdců s tasenými meči a Karlovi dvořané, kteří rozhazovali po hrstech do davu zlaté mince. Přes úzký most pod Andělským hradem se pak dostali k lateránskému paláci, kde byla v sále připravena slavnostní hostina, při které císaře obsluhovali říšští kurfiřti ze sedel koní. Co bylo toho dne na jídelníčku, nevíme, ale dá se domyslet, že to bylo ještě o něco skvostnější než při hostině na sněmu v Metách o rok později, kde byl vrcholem pečený jelen přinesený za zvuku rohů loveckými psy. A lidé tehdy venku dostali pečeného vola nadívaného vepřem, do něhož byl vložen beran, do berana husa, v huse pak ještě byla slepice a v ní vejce.

TIP: Inkognito Otce vlasti: Při cestě za římskou korunou šlo Karlovi o život!

Ještě před západem slunce se císař Karel zvedl od stolu, odložil klenoty i purpurový plášť a podle svého slibu odjel z města do blízkého kláštera San Lorenzo. Z trápeného dítěte rozmařilého českého krále Jana, z mladíka, jehož život mohl být už několikrát velmi snadno ukončen chladnou čepelí či jedem, se stal jeden z nejmocnějších mužů světa. S císařskou hodností se pojilo mnoho konkrétních práv a výsad. 

Donald „Deke“ Slayton byl složitý muž se složitým osudem a na splnění svého snu o kosmické misi dlouho čekal kvůli srdeční vadě. Přesto zůstal v NASA a stal se tzv. šéfastronautem, který sestavoval posádky pro lodě Gemini a Apollo. Průběh letů svých „svěřenců“ sledoval z řídícího střediska v Houstonu, ale téměř nikdy s nimi během mise nemluvil přímo – v tom jeho úloha nespočívala. Výjimku dělal jen vzácně a k takovým případům patřila i „kosmická vzpoura“ posádky Apolla 7 na podzim roku 1968, kdy se Deke Slayton snažil astronauty přesvědčit ke spolupráci při televizním přenosu z kabiny. 

Tehdy jim nařídil: „[…] zapněte spínač. Nic jiného v souvislosti s přenosem dělat nemusíte. Myslím, že tohle ještě zvládnete.“ Ale velitel Apolla 7 Walter „Wally“ Schirra jeho názor nesdílel: „Ještě jsme nevybalili výbavu pro přenos, neměli jsme možnost ji nastavit, nejedli jsme, já mám pořád rýmu a prostě odmítám takto zbytečně přeplňovat náš pracovní plán!“ Tak vzpurnou posádku v Houstonu do té doby nezažili. Podobné konfrontace přitom provázely premiérovou misi prakticky od počátku do konce. 

Tragický nový začátek

Schirra přišel do NASA hned v rámci prvního oddílu astronautů v roce 1959 a kolem Země pak letěl dvakrát: nejdřív v kabině Mercury a před Vánoci roku 1965 s parťákem Tomem Staffordem i ve dvoumístné Gemini. Práce astronauta jej však podle jeho vlastních slov úplně pohltila, s rodinou se vídal minimálně, a když jednou v noci dorazil zničený domů, jeho manželka se bála, že se k nim vloupali zloději. Wally se proto chystal dát NASA sbohem a kývnout na některou z nabídek ze soukromého sektoru. Nakonec se ale rozhodl ještě chvíli zůstat a pomoct starému příteli.

Byl jím Virgil „Gus“ Grissom, Wallyho kolega z první sedmičky astronautů a jeho soused v domovském Houstonu. Gus měl velet první misi lodi Apollo: její vývoj končil, NASA hodlala dobýt Měsíc před koncem 60. let a Grissom chtěl Schirru jako velitele své záložní posádky. Wally souhlasil a spolu se zelenáči Donnem Eiselem a Ronniem „Waltem“ Cunninghamem dal dohromady zálohu pro Gusův let. „Wally nebyl zvyklý hrát druhé housle, Donn a já jsme však byli doslova nadšení, že jsme konečně členy posádky kosmického letu, byť jen záložní,“ vzpomínal po letech Cunningham. Jenže Grissomova mise se nikdy neuskutečnila: On i jeho parťáci Edward White a Roger Chaffee zahynuli 27. ledna 1967 při požáru své vesmírné lodi během testu na startovní rampě. Do vzletu jim zbývaly tři týdny…

Tato katastrofa podle mnohých zasáhla i Wallyho Schirru a od základů jej změnila. Dříve byl snad největším vtipálkem v celém oddíle astronautů. Traduje se, že když měli odevzdat lékařům vzorky moči, postavil Schirra vedle malých zkumavek svých kolegů dvacetilitrovou nádobu… 

Jenže tragédie Apolla 1 a smrt Guse a ostatních z něj udělala vážného, zádumčivého a věčně nespokojeného muže. Rozhodl se však v projektu pokračovat a misi mrtvého přítele dotáhnout do konce. 

Wallyho požadavky 

Amerika se snu o Měsíci nevzdala a po několika bezpilotních testech v kosmu bylo rozhodnuto, že první Apollo s posádkou ponese číslo sedm a poletí v něm právě Schirra, Eisele a Cunningham. Velitel chtěl plavidlo pokřtít Phoenix s odkazem na zánik Apolla 1, ale NASA návrh zamítla. Wallymu se toho ovšem nelíbilo víc. Neuniklo mu samozřejmě nic z technických příprav a předělávek lodi po tragickém požáru, už dlouho před startem však začal bít na poplach, pokud šlo o letový plán. 

Z nadcházející mise měl respekt: v posádce byli dva nováčci, a on s nimi měl letět ve zbrusu novém a velice složitém plavidle s nevyzkoušeným navigačním počítačem a raketovým motorem a rovněž absolvovat velké manévry a spoustu testů. Fakt, že v Apollu předtím zahynuli tři jeho kamarádi, raději v mysli zasouval co nejhlouběji. A jako by to nestačilo, NASA se snažila prázdná místa letového plánu zaplnit množstvím vědeckých pokusů, z Wallyho pohledu zbytečných – za šílený považoval už nápad nadřízených s živými televizními přenosy z orbity pro světovou veřejnost. Proto se během příprav často stavěl svým šéfům na odpor, ale nebylo mu to nic platné. Aspoň si tedy prosadil, že bude na palubě k dispozici jeho milovaná káva.

Show začíná 

Rozbřesk nad floridským pobřežím 11. října 1968 odhalil 68 m vysokou raketu Saturn IB, která měla vynést na oběžnou dráhu první Apollo s astronauty a vydláždit Spojeným státům cestu na Měsíc. Schirra z okna ubytovny pro posádky na kosmodromu nervózně sledoval, jak se větve stromů ohýbají ve větru. Apollo 7 mělo totiž novou raketu třídy Saturn využít jako první pilotovaná mise, tudíž se nedalo vyloučit, že nosič selže a astronauti budou muset v modulu nouzově přistát na padácích. Jenže pokud by vítr zanesl kabinu zpátky nad pevninu, dosednutí by bylo o poznání tvrdší – a v křeslech starého typu, která NASA nestihla vyměnit, by se muži na palubě téměř jistě zranili. 

Wally proto požadoval odklad startu v případě větru silnějšího než 18 uzlů, tedy asi 9 m/s; 11. října však studená fronta nadělila posádce „sedmičky“ jako ošklivý dárek na rozloučenou místy až 25 uzlů. NASA se ovšem rozhodla Schirrův požadavek ignorovat, a start se tak nakonec uskutečnil krátce po jedenácté dopoledne místního času. Saturn naštěstí šlapal jako hodinky a 10,5 minuty po opuštění rampy kroužilo Apollo 7 ve výšce téměř 300 km na výchozí zemské orbitě. Show začínala.

Úspěch na 101 procent

Let na nízké orbitě trval 11 dnů, což odpovídalo budoucím cestám na Měsíc a zpět. Astronauti se přitom setkali pouze s menšími potížemi, které dokázali rychle odstranit. Mezi jejich úkoly patřilo testování veškerých přístrojů na palubě, navigace podle hvězd či společné manévry s horním stupněm rakety jako nácvik pro lety k Měsíci, při nichž pak bylo často ve hře víc kosmických plavidel. Z technického hlediska hovořila později NASA o Apollu 7 jako o misi úspěšné na 101 %. Komplikace však způsoboval lidský faktor. 

Premiéra lunární lodi se zapsala do dějin kosmonautiky kromě jiného řadou nepříjemných konfrontací a jako pořádná zkouška trpělivosti všech zúčastněných. Například již na počátku mise se Schirra a Eisele pohádali kvůli nějakému navigačnímu problému a celý den pak spolu nemluvili. Nicméně všemu vévodily Wallyho spory s řídícím střediskem. 

Pacient na orbitě

Walt Cunningham později vzpomínal: „Druhý den letu se Wally probudil s rýmou všech rým – byl to následek lovecké výpravy, kterou jsme podnikli pro rozptýlení tři dny před startem a která skončila studeným deštěm. Po třiadvaceti hodinách práce před vzletem jsme navíc spali jen tři hodiny.“ Rýma ve vesmíru dokáže skutečně znepříjemnit život. Zatímco na Zemi se lze bez problémů vysmrkat, v beztížném stavu se hlen hromadí uvnitř dutin. Schirra zkoušel vší silou smrkat do utěrek na palubě, jediným výsledkem však byla nepříjemná bolest ušních bubínků. Navrhoval proto letovému lékaři v Houstonu, že si vezme antibiotika, ale nedostal povolení. 

Wally trpěl, špatně spal, obtížně se mu pracovalo a do toho se naplno rozhořel spor, který doutnal už před startem. Mise se odvíjela velmi uspokojivě, a Houston se proto snažil přidávat do letového plánu různé pokusy navíc. Jenže řídící středisko často naráželo na Schirrův odpor. Cunningham opět vzpomínal: „Nové testy byly často nedomyšlené a přidávaly nám práci, ale zároveň nepochybuji, že poskytovaly užitečné informace. […] Donn a já jsme byli překvapeni trpělivostí řídícího střediska s některými výbuchy našeho velitele. V Houstonu si však byli dobře vědomi, že každé slovo naší komunikace jde rovnou do tiskového střediska, což my jsme nevěděli. Z Wallyho špatné nálady se u nás doma stávaly velké zprávy.“ 

Když pak vzájemná nevraživost na trase Země–vesmír eskalovala, vstal letový ředitel Chris Craft od monitoru, aby si s Schirrou vážně promluvil na neveřejné lince. Nicméně Slayton ho zastavil a řekl, že to raději udělá sám. Craft souhlasil, a když později viděl Dekea odcházet od spojaře, zeptal se, jak rozhovor dopadl. Odpověď zněla: „Řekl jsem mu, že tuhle misi sleduje celý svět a že se on a jeho posádka neukazují zrovna v dobrém světle. Trénoval na to, aby dělal svou práci, tak by s tím měl raději začít.“ Craft se zeptal, co na to Schirra, ale Slayton jen odtušil: „Nic, poslal mě k čertu.“ 

Triumfální návrat

Těžko dnes soudit, proč se Wally Schirra choval tak vzpurně – svou roli zřejmě sehrálo víc faktorů: V době startu mu bylo už 45 let, a byl tak nejstarším americkým astronautem, jenž překročil hranici atmosféry. Rozhodně mu nepřidala ani jeho rýma, spory s plánovači mise, které započaly dlouho před vzletem, a v neposlední řadě ani hořká vzpomínka na katastrofu Apolla 1 a vinu NASA. 

Každopádně 22. října se posádka Apolla 7 naposledy probudila na oběžné dráze. Houston naštěstí nepřistoupil na žertovný návrh několika letových kontrolorů navést protivnou trojici do hurikánu Gladys blízko jejich přistávací oblasti, a velitelský modul se tak po brzdicím zážehu, odhození servisní sekce a ohnivém návratu do atmosféry snesl za mírného deště na padácích do vln Atlantiku, pouhý kilometr od letadlové lodi Essex.

TIP: Zapomenutí hrdinové programu Apollo: Steve Bales, zachránce mise Apollo 11

Navzdory všemožným konfliktům odvedla posádka v rámci testovací mise Apolla skvělou práci, do vesmíru se však už nikdo z této trojice nevrátil. Manažeři NASA nebyli nadšeni představou, že by se jejich nedisciplinovanost opakovala, a Schirra navíc dva týdny před startem oficiálně podal výpověď, aby zamířil budovat kariéru do soukromého sektoru. Donn Eisele poté působil v záložní posádce Apolla 10, které testovalo lunární výsadkový modul nad Měsícem. Měl být jmenován do hlavní posádky osudného letu s číslem 13, nicméně z nominace nakonec sešlo – Eisele se totiž v té době rozváděl, což poněkud kalilo jeho reputaci astronauta coby národního hrdiny. 

Už dva měsíce po „sedmičce“ každopádně kroužilo kolem Země Apollo 8 a úspěch předchozí testovací mise měl jistě lví podíl na tom, že posádka Franka Bormana uslyšela při třetím obletu planety ve sluchátkách slova: „Osmičko, tady Houston. Máte zelenou na Měsíc!“ 

Svými výkony a vlastnostmi vzbudily canberry v USA nadšení a u 38. skupiny vznikl dokonce akrobatický tým pod názvem Black Knights. Na přelomu 50.–60. let se dočkaly B-57 značného rozšíření, ale zásadní zlom pro kariéru typu znamenal srpen 1964, kdy severovietnamské torpédové čluny napadly torpédoborec USS Maddox. Do oblasti se proto přesunula canberrami vyzbrojená formace, na nepřítele však zatím útočit neměla.

Rozorávat Ho Či Minovu stezku

To Vietkong takové zábrany neměl a 1. listopadu podnikl minometný přepad letiště Bien Hoa, kde shořelo pět canberr a dalších 15 utržilo poškození. Do skutečných bojových akcí zasáhly B-57 až od 19. února 1965 a cílem bombardérů se od té doby stávala hlavně Ho Či Minova stezka, po které proudily zásoby pro Vietkong ze severu. Při útocích v noci cíl nejdříve osvětlil Lockheed C-130 a pak teprve canberry zaútočily. Jejich intenzivní nasazení trvalo až do září 1969.

K setkání se severovietnamskými migy takřka nedocházelo a největší ohrožení tak představovala všudypřítomná palba ze země. Dne 4. srpna 1966 se velitelem 405. taktického stíhacího křídla stal první pokořitel zvukové bariéry a živoucí legenda amerického letectva – plukovník Charles ,,Chuck“ Yeager.

Noční dravci

Hlavní poslání jeho křídla spočívalo v bombardování a útocích na pozemní cíle, a to jak na území jižního Vietnamu proti silám Vietkongu, tak na komunistickém severu. Yeager do začátku ledna 1968 „odlétal“ celkem 127 operačních akcí. V letech 1969 a 1970 proběhla přestavba 16 starších canberr na verzi B-57G, nesoucí pod křídly podvěsy s televizním systémem pro špatné světelné podmínky.

Ty dokázaly zřetelně ukazovat terén pod letounem i v absolutní tmě. Nasazení se dočkaly od září 1970 a létaly u 13. bombardovací perutě ze základny U Bang až do začátku roku 1972. Ztráta vnikla jen jediná, když se 12. prosince 1970 jedna srazila s letounem předsunutého návodčího. 

Canberry pro klokany

Moderní britský bombardér se dočkal exportu do řady dalších zemí a Austrálie a USA ho vyráběly v licenci. Tu zajišťovala společnost Government Aircraft Factory od srpna 1951 a o dva roky později převzala kusy 2. a 6. peruť RAAF. Čekala je dlouhá služba a od dubna 1967 se 2. peruť zapojila do vietnamské války. Canberry ve verzi B.Mk.20 podporovaly pozemní jednotky až do roku 1971 a o dvě tam Austrálie přišla.

Ještě intenzivněji je užívala Indie, která se stala vůbec největším zahraničním odběratelem britských canberr. První z více než stovky dodaných kusů Dillí převzalo už roku 1957 – šlo jak o bombardovací, tak o průzkumné a cvičné stroje. Když se koncem srpna 1965 rozhořel konflikt s Pákistánem o Kašmír, mělo jich indické letectvo ve stavu 72.

V duelu Indie vs. Pákistán

Dne 6. září podnikli Indové protiútok, na jejich tanky se však vrhlo pákistánské letectvo. Indové se pokusili kontrovat bombardováním nepřátelských letišť, ne však příliš úspěšně. Dne 21. září podniklo šest canberr od 16. perutě nálet na pákistánskou radarovou základnu u Bodinu, kterou těžce poškodily. Ten stejný den ale jednu canberru, vracející se z úderu na Sargodhu, dohnal pákistánský F-104 Starfighter a poslal ji k zemi.

O další čtyři přišli Indové na zemi při útocích na jejich letiště. Paradox války spočíval v tom, že canberry užívalo i pákistánské letectvo. To mělo na začátku bojů ve stavu 29 z USA pocházejících B-57, které s přídavnými nádržemi mohly v září 1965 napadnout i vzdálenou Kalkatu. Indičtí stíhači sice nárokovali několik sestřelů pákistánských bombardérů, Pákistánci ale tvrdí, že ztratili jen čtyři tyto stroje a všechny měla srazit palba ze země. USA pak na vojenské dodávky uvalily embargo, a když v prosinci 1971 vypukla další válka, měl Islámábád s provozuschopností B-57 velké potíže.

TIP: Americký Lockheed P-38 Lightning: Ďábel s vidlicovým ocasem

Ty se přesto účastnily několika akcí včetně operace Čingischán – útoku na 11 indických letišť večer 3. prosince 1971, kdy ovšem Indové většinu letounů předem ukryli do podzemních hangárů. Vzdušné síly Dillí návštěvu oplatily už v noci a při příští akci údajně ztratily dvě canberry během náletu na Chittogong. Válka trvala jen do 16. prosince 1971, ale britské dvoumotorové bombardéry létaly v obou zemích až skoro do konce století. Dlouhou kariéru měly tyto stroje i u letectva Ekvádoru, Chile, Jihoafrické republiky, Peru, Venezuely a řady dalších zemí. 

Některé parazitické vosičky mají rády šváby. Když je loví, dovedou jim jedním vpichem žihadla ochromit končetiny a druhým žihadlem do mozku změní šváby na poslušné zombie. Osud takového švába je pak prakticky zpečetěn. Stane se spižírnou pro potomstvo vosiček a pohřbený zaživa čeká, až ho larvy vosiček pomalu sežerou. Mají švábi vůbec nějak šanci vzdorovat?

Hmyzí karate

Američtí vědci pozorovali šváby ohrožené vosičkami a přišli na to, že se švábi přece jenom dovedou bránit. Používají švábí karate, silné kopy nohou do hlavy vosičky. Nejde sice o smrtící zbraň, ale obvykle je taková obrana dostačující. Nakopnutá vosička odletí, aby si našla méně problematickou kořist.

TIP: Parazitické vosičky proměňují pavouky na poslušné zombie

Videosekvence soubojů mezi vosičkami a šváby, pořízené rychlostí 1000 snímků za sekundu, ukázaly, že zhruba v polovině případů vosička uspěje, aniž se šváb zmůže na obranu. Pokud se ale šváb stihne bránit, jeho šance na přežití vzrůstají. Asi 63 procent švábů, kteří se brání karatistickým kopem do hlavy vosičky, dokáže útoku vosičky odolat a nestanou se z nich zombie. Úspěšní jsou přitom spíše starší a zkušenější švábi. Mladí švábi se obvykle stanou zombiemi vosiček, ať už se bránili anebo ne.

Prvním a zatím jediným nadzvukovým dopravním letounem v linkovém provozu byl legendární Concorde, pod taktovkou společností British Airways a Air France. Víc než třicet let létal nad Atlantikem rychlostí přes 2 000 km/h, než přišla ona tragická událost v roce 2000: Při havárii jednoho stroje nad Francií zahynulo 113 lidí.

Obě firmy pak postupně stahovaly i další letadla a v roce 2003 se zdálo, že éra Concordů definitivně skončila. Opak je však pravdou – nadzvukové giganty dnes pro civilní letectví vyvíjejí hned tři americké společnosti. A nasazení do provozu je za dveřmi: První pasažéři by měli do nových strojů usednout už v roce 2025.

Ve staronovém kabátě 

Na první pohled se nadzvuková letadla za dlouhé desítky let nijak nezměnila: Zůstal cylindrický trup, stejně jako 2–4 motory pod křídly nebo na ocase. Uvnitř se ovšem jedná o zcela jiné stroje, než jaké před půl stoletím začaly psát novou kapitolu moderního civilního letectví. 

Standardní součást výbavy představují komunikační a navigační přístroje, jaké si v 60. letech dokázal představit jen málokdo. Neuvěřitelný pokrok zaznamenaly také bezpečnostní systémy na palubě i na zemi. Celkově se výrazně snížila hmotnost strojů, a to díky použití kompozitních materiálů v dracích i v motorech. Souběžně se znásobil výkon pohonných jednotek. 

Samokřídlo podle bombardéru 

Hospodárnost zůstává klíčovým parametrem moderního letounu. S ohledem na ekonomiku provozu optimalizují konstruktéři každý detail. Přitom se však drží v mantinelech kdysi dávno definovaného uspořádání, jež se zdá být stále nejvhodnější. Například podlouhlý trup s kulatým průřezem je nejen aerodynamický, ale také optimální z hlediska udržování přetlaku v kabině i využití prostoru a rozložení váhy.

Konstruktéři ovšem přicházejí rovněž s inovacemi, a na stole tak leží hned několik zajímavých konceptů. Alternativní uspořádání by mohlo představovat samokřídlo, jakým je například americký „neviditelný“ bombardér Northrop B-2. De facto jde o jedno velké křídlo, proto vytváří vůči své hmotnosti relativně větší vztlak. Navíc taková konstrukce vyžaduje méně vzpěr i výztuží než klasický letoun, a je tedy lehčí. 

Úspornější i větší 

Samokřídlo by mohlo být v porovnání s konvenčními stroji výrazně hospodárnější a jeho obří trup by pojal víc cestujících. Zároveň by se však musela od základů přebudovat letiště, která by takový stroj obsluhoval. Dnešní vzdušné přístavy jsou dimenzovány pro letadla do 80 m délky a šířky. Samokřídlo by sice nemělo ani polovinu délky Airbusu s podobnou kapacitou cestujících a nákladu, zato by bylo podstatně širší. Jeho nasazení by rovněž vyžadovalo nové postupy evakuace, hašení případného požáru a mnoho dalších úprav.

Určitý mezistupeň mezi klasickou konstrukcí a samokřídlem tvoří koncept Blended Wing Body, volně přeloženo „trup prolínající se s křídlem“. Stroj s označením X-48B již několik let vyvíjí NASA ve spolupráci s Boeingem. Dálkově řízený model v měřítku 1 : 12 se poprvé vznesl do vzduchu v létě roku 2007, druhý model s jiným uspořádáním motorů pak zamířil k nebi v letech 2012 a 2013. Přestože program skončil, zkoušky probíhaly slibně a oba partneři se dohodli na vývoji letounu ve skutečné velikosti.

Elektromotory znovu na scéně

Budoucnost nadzvukových civilních letadel dnes nejvíc souvisí s jejich pohonem. I do letectví totiž pronikají elektromotory, přestože zatím jen „po špičkách“. Nejde přitom o žádnou novinku: Premiéra stroje poháněného elektřinou se konala už v roce 1884. Jednalo se o vzducholoď La France, jež se díky elektromotoru a obří vrtuli považuje za první plně řiditelný létající aparát. První let elektrostroje těžšího než vzduch se však uskutečnil až v roce 1973, kdy k nebi vystoupal Rakušan Heino Brditschka v letadle vlastní konstrukce. 

Plnohodnotný elektroletoun nedávno přechodně vyráběl i jeden z nejvýznamnějších hráčů, Airbus. Stroj E-Fan poháněly dvě elektrické jednotky o úhrnném výkonu 60 kW, které jej udržely ve vzduchu 40 minut. Letadlo pojalo pilota a jednoho pasažéra, firma však vyvíjela i čtyřmístnou verzi. Nakonec však produkci E-Fanu zastavila: Rozhodla se zaměřit na hybridní pohon a na vývoj takto vybaveného dopravního letounu pro kratší vzdálenosti, který má pasažéry vozit od roku 2030. Na podobném projektu pracuje také NASA – její třímotorový stroj má turbínu poháněnou elektřinou na ocase a nese název STARC-ABL. 

Podstatně tišší provoz 

Brzy také možná budeme létat podstatně rychleji. Concord zvládal mezikontinentální trasu zhruba v polovičním čase než běžné letouny, zvukovou bariéru mohl ovšem prolomit jen nad oceánem. Při překonávání rychlosti zvuku totiž dochází k tzv. sonickému třesku, jenž se nesměl odehrát nad obydlenými oblastmi.

TIP: Na svůj snímek čekal 5 let: Vyfotil překročení rychlosti zvuku

NASA proto zkouší hned několik technologických demonstrátorů s optimalizovanou aerodynamikou, která výrazně snižuje hlasitost přechodu do nadzvukové rychlosti. Ve spolupráci s firmou Lockheed Martin vyvíjí stroj X-59 QueSST, s jehož premiérou počítá v létě roku 2021. Mohlo by se mu přitom otevřít mnohem víc letišť a supersonická vzdušná doprava by zažila renesanci.

Dvacetkrát rychleji než zvuk 

Konstruktéři mezitím dotvářejí rovněž koncepty suborbitálního létání. Ve výšce 100 km nad zemským povrchem se stroj již nepotýká prakticky s žádným odporem vzduchu, a může tedy vyvinout i 20násobek rychlosti zvuku. Z Prahy do New Yorku by tak doletěl za 45 minut, včetně startu a přistání. 

Mezi necelou desítku studií suborbitálních letounů patří například SpaceLiner Německého střediska pro letectví a kosmonautiku (DLR), který však nemá zajištěno financování. Dopravní využití pro svůj nosič Big Falcon Rocket plánuje také firma SpaceX vizionáře Elona Muska, jde ovšem o hudbu vzdálenější budoucnosti. 

Všechno postavit nové

Problém suborbitálních letů spočívá v tom, že nestačí vyvinout jen stroj – musí se vymyslet a postavit celá infrastruktura pro jeho provoz. Do určité míry to brzdí inovace, přičemž každá zásadnější změna vyžaduje navíc úpravu nejrůznějších bezpečnostních pravidel a mechanismů. Jednoduše řečeno, pokud by se podoba civilního letectví měla v příštích dekádách významněji měnit uvedeným směrem, musela by přijít nějaká převratná novinka umožňující podstatné snížení provozních nákladů.

TIP: Pozvánka do budoucnosti: Boeing připravuje hypersonické dopravní letadlo

Příznivce nadzvukových letů každopádně potěší, že podle výrobců bude letenka oproti Concordům výrazně levnější: Cena má odpovídat zhruba business třídě v tradičním spoji. V porovnání s někdejší legendou nebe, kde zájemci platili až čtyřikrát víc než za běžnou první třídu, jde tedy o značný pokles. 

Nejstarší dosud fungující hotel světa se jmenuje Nišijama Onsen Kejunkan a poprvé přivítal své návštěvníky již roku 705. Nachází se u japonského městečka Hajakawa v prefektuře Jamanaši a založit ho nechal státník Fudžiwara no Katamari v době, kdy v zemi docházelo k centralizaci a nástupu buddhismu i čínského písma. 

Ubytovací zařízení stojí v malebném údolí v sevření hor. V jeho okolí také vyvěrají horké prameny a dodávají vodu hotelovým lázním. Celkem 37 pokojů už hostilo významné vojenské velitele, politiky, vládnoucí rodiny, a dokonce samuraje. Zvláštní popularitě se hotel těšil vždy za války, neboť termální voda zmírňuje bolesti svalů. Zařízení se pyšní i zápisem v Guinnessově knize rekordů a po 52 generací ho vede stejná rodina.

V poledním horku se k sobě ve stínu obrovského baobabu tiskne několik slonů, aby ochránili své mladé. Je to jen zlomek zdejší desetitisícové „rodiny“ – největší sloní populace ve východní Africe. Období sucha vrcholí, vyprahlá vegetace je zbarvena dozlatova. Nedaleko odtud, na východní hranici parku teče řeka Great Ruaha, ale zůstaly z ní už jen poslední tůně a v nich se k sobě tisknou hroši a krokodýli. Zvěř ze širokého okolí se jde napít k posledním zbytkům vody a na břehu číhají na svoji kořist predátoři.

Bašta původní divokosti

Pokud byste měli možnost navštívit jen jeden park v celé Africe, pak by to určitě měl být národní park Ruaha. Nachází se ve střední Tanzanii, 130 kilometrů západně od města Iringa. Počet návštěvníků parku má vzrůstající tendenci, ale v porovnání se známějšími parky na severu Tanzanie jej turisté navštěvují spíše sporadicky. Zdejší ekosystém o celkové rozloze 40 000 km² zahrnuje přilehlé lovecké rezervace Rungwa, Kizigo, Muhesi, Lumba a Usangu a je největší nedotčenou přírodní oblastí Tanzanie. Samotný park je se svými 10 300 km² plochy po Serengeti druhým největším národním parkem země. 

Jen asi dvacet procent rozlohy parku je využíváno pro safari. Turisticky využívaná část mezi řekami Great Ruaha a Mwagusi Sand River má velmi solidní síť celoročně sjízdných cest, nabídku kvalitního ubytování, dobré možnosti pro pozorování zvěře a je vegetačně velmi pestrá. Naleznete zde jak otevřené travnaté pláně s osamělými mohutnými baobaby, tak neprostupnou buš nebo typickou savanu s porosty vždy zelených akácií i palmové háje lemující břehy řek. Zbylá, větší část parku nad 200 metrů vysokým srázem zůstává trvale nedotčena a skýtá divoké zvěři klidné útočiště.

Písečné studny žíznivých slonů

Životodárným zdrojem pro park a jeho obyvatele je řeka Great Ruaha. Pramení v horách, ale její hlavní zdrojnicí jsou rozlehlé mokřady Usangu, rozprostírající se 50 km jihozápadně od parku. Dno řeky je na mnoha místech poseto žulovými balvany a voda se v řece drží i během období sucha. Pokud se ubytujete ve stylové Ruaha River Lodge ležící u řeky, pak přímo z její terasy můžete pozorovat ptáky, hrochy, krokodýly a ostatní zvěř, která sem chodí pít. Při troše štěstí můžete na břehu řeky sledovat i poměrně častá lovecká dramata.

Great Ruaha protéká třemi vegetačními pásy. Na jihozápadě je lemována trnitým porostem Commiphora, plným bodavých much tse-tse, ve střední části parku pak teče opadavými porosty Combretum a Brachystegia (ve svahilštině známé jako les miombo). Na severovýchodě pak protéká skrz překrásný akáciový háj. Hranice národního parku řeka opouští za soutokem s Mwagusi Sand River. Jak už naznačuje název tohoto přítoku (Písečná řeka Mwagusi), je jeho koryto po většinu roku bez vody. Zdejší břehy jsou porostlé palmami – dumami thébskými (Hyphaene thebaica) a lontary vějířovitými (Borassus flabellifer). 

Když překročíte koryto řeky Mwagusi, ocitnete se v prostoru zvaném Little Serengeti (Malé Serengeti). Překrásné pláně plné baobabů ovšem připomínají spíše park Tarangire. Oblast Malého Serengeti si oblíbili zejména sloni, kteří tudy pravidelně procházejí k řece, aby se napili, a to i v období, kdy zde už zdánlivě žádná voda není. Sloni ovšem dokážou vycítit a najít i vodu ukrytou pod vrstvou písku. Aby se k ní dostali, hloubí si choboty v písku jakési studny. Tato činnost je velmi prospěšná i pro ostatní zvěř, která k odkrytému zdroji přichází poté, co se občerství sloní „kopáči“.

Štěstí má lehkou práci

Nejlepší dobou pro pozorování zvířat je období sucha mezi květnem a prosincem. V případě, že si chcete užít pocitu opravdové divočiny s minimem turistů, doporučuji navštívit park během období dešťů (leden–květen). Tehdy přicházejí v pozdních odpoledních hodinách bouřky a užaslému návštěvníkovi se naskýtá pohled na dramatické mraky nasvícené sluncem. Díky průzračnému vzduchu jde o ideální období pro fotografy. Navíc i během období dešťů se stává, že několik dní vůbec neprší a stále svítí slunce. Zpravidla v únoru bývá mezi dešti delší přestávka. Park je svěže zelený a plný ptáků (440 druhů). 

Pozorování zvěře je vždy o štěstí, ale buďte bez obav, i v této době narazíte na smečky lvů, velká stáda slonů a různé druhy jinde v Tanzanii vzácných antilop. Žije zde kudu malý i velký, antilopy vrané se šavlovitě zahnutými rohy, antilopy koňské, ale i ostatní běžné druhy (je zde například oblast nejjižnějšího výskytu gazely Grantovy). Park by se klidně mohl jmenovat „žirafí“, protože těchto důstojných kopytníků je zde kolem 8 000. Rovněž tady máte velkou šanci spatřit psy hyenovité, kteří jsou jinak ve východní Africe velmi vzácní.

Útočiště psů hyenovitých

V národním parku Ruaha žije trvale několik smeček psů hyenovitých. Jedna smečka loví devět měsíců v roce na území o rozloze větší než 100 km² a neustále se přesouvá z místa na místo. Zbytek roku tráví poblíž doupěte a všichni členové smečky se starají o nově narozená mláďata. V jednom vrhu se rodí průměrně deset, ale někdy i devatenáct mladých. Jen málokteré se však dožije dospělosti – úmrtnost je až devadesátiprocentní! Přestože jsou to vynikající lovci, šance na jejich přežití ve volné přírodě je velmi nejistá. 

TIP: Indonéský Národní park Komodo: Dračí doupě na ostrovech

Psi hyenovití jsou kriticky ohrožení kvůli nadměrnému lovu, ztrátě přirozeného prostředí a nebezpečným chorobám. Zdá se nepochopitelné, že i když mají k dispozici sebevětší chráněný prostor, pohybují se velmi rádi na okrajích rezervace nebo mimo ni. Mimo rezervaci se zpravidla nakazí od domácích zvířat, nejčastěji vzteklinou od psů. Úzké vazby mezi členy smečky a časté vzájemné olizování způsobují rychlé šíření virových chorob. Dalším velkým problémem je velikost smečky. Každá smečka má za normálních okolností přibližně dvacet jedinců. Existuje určitá minimální, tzv. kritická velikost smečky, která, pokud se ještě dále snižuje, má za následek neschopnost zbylých členů postarat se zároveň o lov a výživu mláďat. Odhaduje se, že v přírodě přežívá posledních 2 000–5 000 kusů psů hyenovitých. V Ruaze bývají nejčastěji vidět v husté buši mezi Mwagusi Sand River a oblastí zvanou Jongomeru.