Plastový odpad postupně zavaluje planetu. Setkáváme se s ním na pevnině, v oceánech i v těch nejhlubších zákoutích mořského dna. A jak se zdá, plasty pronikly do potravních řetězců a dostaly se i do nás. Prakticky do všech lidí.

Takové jsou závěry výzkumu rakouských odborníků, kteří pečlivě prostudovali vzorky stolice obyvatel osmi zemí. Vzorky jim poskytli lidé z Finska, Itálie, Japonska, Nizozemí, Polska, Ruska, Velké Británie a rovněž Rakouska. Kromě vzorků stolice vědci obdrželi i stravovací deníky, z nichž vyplývá, jaké mají dotyční lidé stravovací návyky.

TIP: Nečekaná přísada: V každém jídle zkonzumujeme až 100 kousků plastu

Výsledky výzkumu jsou alarmující. Malé kousky plastů byly objeveny úplně v každém studovaném vzorku. Je to vlastně první přímý důkaz toho, že se do našich trávicích traktů dostaly plastické hmoty. Vědci našli v průměru 20 kousků mikroplastů na každých 10 gramů stolice. Z plastů byly nejčastěji zastoupené polypropylén (PP) a polyethylentereftalát (PET). Důsledky přítomnosti mikroplastů pro lidské zdraví nejsou zatím jasné, ale lékaři je přinejmenším podezřívají z toho, že lidské kondici příliš neprospívají. 

Evropská vesmírná agentura ESA a a Japonská národní vesmírná agentura JAXA před pár dny úspěšně vypustily společnou misi k Merkuru. Meziplanetární sonda BepiColombo odstartovala 20. října 2018 z kosmodromu Kourou, jako náklad nosné rakety Ariane 5. 

Sondu BebiColombo tvoří dva orbitery: evropský Mercury Planetary Orbiter (MPO) a japonský Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO). Cílem společné mise je nasbírat množství dat, z nichž bude možné vyčíst vnitřní strukturu planety Merkur, nové poznatky o povrchu a vývoji Merkuru, a také to, jak planetu Merkur ovlivňuje intenzivní proud slunečního větru.

Let k planetě Merkur

Cesta k Merkuru přitom není úplně jednoduchá. Sondu BebiColombo čeká několik přiblížení k planetám, přičemž sonda využije jejich gravitace mechanismem gravitačního praku. Díky tomu a také solárnímu elektrickému pohonu by BepiColombo měla dorazit na oběžnou dráhu Merkuru na sklonku roku 2025.

TIP: Sonda Messenger: První a zatím poslední, která zevrubně zkoumala planetu Merkur

Přístroje na palubě nebudou během cesty zahálet a budou sbírat informace, například o Venuši. Podle představitelů ESA je BepiColombo jednou z nejsložitějších meziplanetárních misí, do nichž se kdy Evropská vesmírná agentura pustila. Až BepiColombo dorazí k cíli, tak se orbitery oddělí a zaujmou různé oběžné dráhy. V takovém uspořádání by měly nejlépe splnit stanovené cíle.

V matematice se s lidmi ostatní živočichové mohou měřit jenom stěží. Japonští vědci teď ale vystopovali druh, který se nám co do matematického uvažování alespoň částečně vyrovná. Je to pořádně veliký počtář.

Tímto druhem je slon indický. Vědci zjistili, že tito sloni, na rozdíl od jiných živočichů, nespoléhají na nepřesné odhady, ale používají ve výpočtech absolutní čísla. Jde o první experimentální doklad, že jiný živočišných druh používá přinejmenším z části stejné matematické uvažování.

TIP: Sloni prošli testem inteligence, který nezvládnou dvouleté děti

Výzkum byl založený na experimentech se čtrnáctiletou slonicí jménem Authai. Slonici vycvičili tak, že používala dotykový panel spojený s počítačem a na něm vybírala obrázky s různými objekty. Authai měla v každém kole výpočtů na výběr ze dvou možností. Za správnou odpověď byla odměněna. Na konci experimentu Authai dosáhla úspěšnosti 66,8 procent, čili mnohem více, než kdyby řešila příklady náhodně.

Yo Pe ukusuje z plodu kakaovníku. Hořká semena plive do ohně a baví se tím, jak to v plamenech pokaždé krátce zasyčí. 

„Co to tady voní?“ zeptá se užasle jeho žena, jen co vejde do chýše.

Yo Pe natáhne vzduch nosem. Ano. Opravdu. Vskutku zvláštní vůně. A rozhodně ne nepříjemná. Zamyšleně hrábne klackem do ohniště a z uhlíků se vykoulí ožehnuté kakaovníkové semeno. Opatrně ho zvedne ze země a hned ho zase upustí, protože si o ně popálí prsty.  

„Ukaž,“ usměje se žena. Sebere semeno ze země, párkrát na ně v dlaních foukne a přivoní. „To je ono. To je ta vůně. Čichni si!“

Yo Pe přičichne. Pak se jeho pohled sveze k odloženému kávovníkovému plodu. Kdo by řekl, že ta nechutně hořká semena mohou takhle krásně vonět? Možná by se s nimi dalo něco udělat… 

Tak nějak mohly vypadat počátky výroby kakaa a čokolády před bezmála třemi tisíciletími. Kakaové boby získávají svou jedinečnou chuť i aroma až díky poměrně složitému postupu, při kterém semena projdou nejprve fermentací a následně pražením. Historici předpokládají, že klíčovou roli sehrála náhoda. Tajemství stále halí i přesné místo, kde k tomuto objevu došlo. Zcela určitě to bylo kdesi na území dnešního Mexika. 

Kakaová měna 

Zásluhy za objev jedinečného aroma a chuti kakaa můžeme zřejmě s klidným svědomím připsat starým Olmékům. Ti nechávali kakaová semena několik dní kvasit v jámách překrytých listím. Pro obohacení chuti přidávali k fermentujícím semenům další rostliny, například vanilku, magnolii nebo i silně pálivé papričky. Po zkvašení kakaové boby očistili, usušili a pražili. Poměrně brutálně. Vkládali kakaové boby přímo do ohně a ty pak byly bezmála spálené. 

Kakao tvořilo nedílnou součást kultury středoamerických indiánů. Olmékové si cenili kakaových bobů natolik, že je dokonce používali jako platidlo. Některé středoamerické civilizace zřejmě prodělaly kakaovou „měnovou krizi“, během které se staly kakaové boby příliš drahým artiklem. Jako platidlo pak používali dokonalé imitace kakaových bobů vyrobené z jílu. Podoba byla tak věrná, že po staletích zmátla i archeology, kteří „falešné kakao“ objevili. Vědci se zpočátku domnívali, že našli skutečné boby a žasli nad tím, jak dokonale se dochovaly. Teprve bližší průzkum odhalil pravdu. 

K svatbě i na pohřeb

Kakaovník uctívali i staří Mayové. Každoročně slavili svátky na počest boha Ek Chuaha, patrona kakaovníku. Při obřadech mu obětovali psa se skvrnami v barvě kakaových bobů. Kakao hrálo nezastupitelnou roli i během svatebních obřadů. Žena při nich musela manželovi připravit čokoládový nápoj. Za klíčový znak kvality nápoje považovali Mayové bohatou pěnu. 

V mayských chrámech nacházejí archeologové nádoby se stopami po zbytcích kakaa. Usuzují z toho, že pití tohoto nápoje bylo nedílnou součástí mnoha náboženských obřadů. Nádoby se zbytky kakaa se také běžně nacházejí i v mayských hrobech. Tady ale není jasné, jestli se i při pohřbech popíjelo kakao, nebo zda nebožtíci dostávali s sebou na cestu do světa mrtvých svůj oblíbený „hrneček“. 

Staří Mayové vyráběli z kakaa posvátné nápoje i pokrmy, které byly předchůdci dnešní čokolády. Zároveň vnímali kakao a výrobky z něj jako symbol vysoké společenské prestiže. Jeho příprava nebyla soukromou záležitostí, ale společenskou událostí. Takto připravené kakao se pilo při slavnostních příležitostech podobně, jako se dnes otevírá láhev výborného vína, koňaku nebo whisky. Mayové si na nápojích a pokrmech z kakaa pochutnávali při oslavách konce mayského roku nebo při obřadech, kdy byli mladí muži uváděni mezi dospělé. 

Hořká voda Aztéků 

Proč si právě kakaovník a jeho semena vydobyly u starých civilizací Střední Ameriky takovou úctu? Semena kakaovníku obsahují látku theobromin. Ta se nevyskytuje jen v kakaových bobech, ale také v listech čajovníku nebo v ořeších kola. Theobromin patří do příbuzenstva mnohem známějšího kofeinu. Obě látky mají k sobě tak blízko, že se „kávový“ kofein v lidském těle látkovou výměnou zčásti proměňuje na „kakaový“ theobromin.  

Podobně jako kofein má i theobromin na lidský organismus povzbuzující účinky. Na rozdíl od kofeinu působí poněkud slaběji na nervový systém, ale je razantnější v účincích na srdce a cévy. Povzbudivou sílu kakaovníkových semen poznali lidé už před mnoha tisíciletími. Proto začali kakaovník sami pěstovat. 

Padesát šálků denně

Aztékové považovali kakao za dar boha Opeřeného hada a jejich vládci si nechávali v kakaových semenech platit daně od svých vazalů. Připisovali mu léčivé účinky a považovali ho za mocné afrodisiakum. Dobyvatel říše Aztéků conquistador Hernando Cortez popisuje kakao ve zprávě pro krále Carlose I. jako nápoj, který „zvyšuje odolnost a zahání únavu“. Aztécký vládce Monzetuma údajně vypil za den až padesát šálků kakaa s různými příchutěmi - od vanilky až po čili papričky. 

Vysokou cenu dodávaly kakaovým bobům potíže při jejich pěstování. Kukuřice a další plodiny rostly v příhodném klimatu Střední Ameriky „skoro samy“. Kakaovník ale vyžaduje zvláštní druhy půdy a přiměřené množství srážek. V neposlední řadě musí růst na zastíněných místech, protože včely a další hmyz, který opyluje kakaovníkové květy, se vyhýbá přímému slunci. Neopylené květy nevytvářejí plody se semeny. 

TIP: Čokoláda dokáže zlepšit lidskou paměť až o desítky let

Zatímco o zpracování kakaa a jeho konzumaci v civilizacích Střední Ameriky archeologové ledacos vědí, pěstování této plodiny středoamerickými indiány stále ještě halí tajemství. Zbytky rostlin se v tropickém, teplém a vlhkém klimatu rychle rozkládají. Nevíme, kde všude se kakao pěstovalo a odkud kam se dováželo. Ze svědectví prvních španělských conquistadorů vyplývá, že kakaovníky rostly hlavně na březích některých řek v dnešním Belize. Jestli se ale kakao pěstovalo i někde jinde a kde všude, zůstává záhadou. 

Start své těžko uvěřitelné mise si tento jednapadesátiletý francouzský dálkový plavec naplánoval na 5. června, po přibližně 800 kilometrech musel ale svou výpravu přerušit kvůli počasí. Oblastí, kterou se pohyboval, se v krátkém časovém sledu přehnaly tři silné bouře.

Nyní je ale Lecomte zpátky ve vlnách a má za sebou již více než 1 480 námořních mil, tedy něco přes 2 700 kilometrů. Do cíle – západního pobřeží Spojených států mu aktuálně zbývá přes 6 500 kilometrů. Cílem francouzského vytrvalce je poukázat na klimatické změny a znečištění oceánů. Bude-li úspěšný, stane se prvním člověkem, který dokázal přeplavat Pacifik.

TIP: Rekordní let balónem: 11 tisíc kilometrů napříč Tichým oceánem

Denně Lecomte uplave okolo 50 kilometrů a ve vodě stráví osm až devět hodin. Noci tráví na palubě doprovodné jachty, jejíž posádku tvoří vybraná společnost vědců. Ti čas výpravy využívají k badatelské činnosti – odebírají a analyzují vzorky vody, zkoumají vliv mimořádného fyzického výkonu na lidské srdce a vzhledem ke startu mise i dopady neštěstí v japonské jaderné elektrárně ve Fukušimě na oceán. 

Online zpravodajství, včetně GPS záznamů o trase můžete sledovat na adrese followmychallenge.com.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o vtip. Nemoc, která paralyzuje mladé lidi, a přitom to není mobil. Jenomže v americkém Centru pro kontrolu a prevenci chorob CDC se moc nesmějí. V posledních týdnech totiž v USA opět přibývají případy velmi záhadného onemocnění, kterému se říká akutní chabá myelitida (AFM, z anglického „Acute Flaccid Myelitis“).

Jde o nemoc, která zpočátku připomíná obyčejné nachlazení, později se ale podobná dětské obrně. Napadá totiž nervový systém pacientů, především jejich míchu a způsobuje extrémní slabost končetin. Děsivé je, že akutní chabá myelitida napadá zejména děti a teenagery. Více než 90 procent pacientů je mladších 18 let. Postižení lidé také mívají problémy s polykáním, mluvením, pohyby očí. Pokud je nemocí zasaženo dýchání., může jít i o život. 

Nebezpečná mutace neškodného viru

Mezi lety 2014 a 2018 je sice známo celkem 386 případů nemoci, ale vzhledem k počtu Američanů je stále velice vzácná. To je na jednu stranu dobře, ale také to komplikuje výzkum. Stejné onemocnění zaznamenali lékaři před dvěma lety v Británii. Také zde choroba útočila především na děti.

Lékaři jsou zatím bezradní. Původce dětské obrny poliovirus v tomto případě nehraje roli. Jako nejpravděpodobnější původce bývá označován virus Enterovirus D-68 (EV-D68), který byl identifikován již v roce 1962 a je jedním z více než 100 non-polio enterovirů. Virus, který se objevoval jen velmi sporadicky a vyvolával pouze mírné respirační problémy, podle odborníků během poslední dekády zmutoval.

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Virus EV-D68 se podle lékařů nejčastěji šíří kapénkami (inhalací virových částic od infikované osoby, která kašle nebo kýchá) nebo rukama, kdy dojde k přenosu z kontaminovaného předmětu na obličej. Inkubační doba onemocnění je 3 - 5 dnů.

Podle Státního zdravotního ústavu je základním prostředkem ochrany před onemocněním především prevence. Ta spočívá v obecných opatřeních bránících šíření kapének, tzn. opakované mytí rukou, používání kapesníků při kašlání a kýchání a vyhýbání se kontaktu s nemocnými s respiračními příznaky.

Naše příjmení (ale i jméno) do jisté míry ovlivňuje, kým se stáváme – což odráží rovněž hypotéza nazvaná nominativní determinismus. Podle nedávno zveřejněné studie badatelů z oddělení marketingu na Georgetown University platí, že čím blíž se první písmeno našeho příjmení nachází konci abecedy, tím větší máme tendenci jednat impulzivně. Uvedené vědci vysvětlují tím, že pokud jsme byli už jako děti na konci seznamu, jsme náchylnější rychle přijmout „časově omezené nabídky“, abychom nepropásli žádnou šanci.

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Podle další práce, publikované v magazínu Economics of Education Review, souvisí první písmeno příjmení i s úspěšností ve škole. Při zkoumání jmen 90 tisíc českých studentů odborníci zjistili, že lidé s příjmením na začátku abecedy byli v průměru úspěšnější v běžných testech, ale i v přijímacích zkouškách na univerzity.

Asi 4 procenta obyvatel USA trpí nějakou variantou poruchy zraku, která se odborně nazývá strabismus, lidově šilhavost. Nebývá to příliš závažné a do značné míry lze takovou poruchu napravit brýlemi, cvičením očních svalů nebo v některých případech chirurgickým zákrokem.

Požehnaná vada

Šilhavost je jistě nepříjemná, ale zároveň poskytuje jednu neobvyklou výhodu. Umožňuje totiž poněkud odlišně vnímat okolní prostor, více ve 3D, než vidí lidé s běžným zrakem. To se hodí malířům a dalším umělcům. Zřejmě tedy není náhodou, že mezi umělci je vyšší procento šilhavých, než mezi lidmi obecně.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Šilhaví zřejmě byli malíři jako Rembrandt, Degas nebo Picasso. A podle nové studie britských vědců měl tuto poruchu zraku nejspíš i legendární Leonardo da Vinci. V jeho případě je problém v tom, že měl velkou averzi vůči autoportrétům. Badatelé proto vybrali několik obrazů, které pravděpodobně zachycují Da Vinciho tvář, a pečlivě je analyzovali. Nakonec dospěli k závěru, že Da Vinci skutečně trpěl jednou formou šilhavosti a že to zřejmě mělo vliv na jeho umění.

Rusko nakupovalo své první ponorky v zahraničí a poznatky z tohoto zdroje informací pak aplikovalo na vlastních konstrukcích. Na tom ovšem nebylo nic zvláštního, například Angličané, Italové, Rakušané, Japonci a do jisté míry i Němci postupovali stejným způsobem.

Bolestivé zkušenosti

Po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905, kdy Japonci úspěšně obléhali pevnost a přístav Port Arthur, dospělo Rusko k přesvědčení, že je třeba posílit obranu svých pevností na pobřeží. V roce 1908 byl schválen projekt na rekonstrukci obranného systému pevnosti Kronštadt na ostrově Kotlin v Baltském moři. Rozhodnutím cara Mikuláše II. z roku 1910 měla pevnost získat kromě zesíleného opevnění, nově položených minových polí a modernizovaného pevnostního dělostřelectva i šestičlennou ponorkovou miniflotilu s vlastní základnou.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů 

Primárním úkolem ponorek měla být hlídková činnost v průjezdech plovoucích minových polí a popřípadě i napadání nepřítele mimo dosah děl pevnosti. Ruská armáda využívala zahraniční zdroje i v případě vývoje těchto malých pobřežních „pevnostních“ ponorek. Jako předobraz projektu posloužila osvědčená licenční koncepce amerického konstruktéra Johna Hollanda. Přes prvotní nesnáze, kdy admiralita poukazovala na technické nedostatky ponorek (zejména omezený akční rádius, malá rychlost a nestabilita), byla nakonec projektu s názvem 27-V dána zelená a v Něvském strojírenském závodě v Petrohradě se začalo se stavbou. 

Ten dělá to a ten zas tohle 

Ruská snaha o použití výhradně domácích zdrojů byla neuskutečnitelná a americké know-how se ukázalo jako dobrá volba. Ve velké míře se při konstrukci ponorek použily moderní prvky, jako například nedlouho předtím představené Edisonovy alkalické baterie nebo nové torpédomety z produkce petrohradských Putilovových závodů. Naftové motory vyrobila firma ruskošvédského průmyslníka Ludwiga Nobela, elektromotory dodala ruská pobočka německé firmy Schuckert & Co. Optická zařízení a periskopy pocházely z dodávky italské společnosti Officine Galileo. Konstrukční prvky ponorek dorazily z Hollandových amerických loděnic.

Projekt výstavby od začátku neběžel podle plánu a nabíral značné zpoždění. Podle původního zadání se počítalo se spuštěním na vodu v druhé polovině roku 1912, ale vlivem průtahů a stávek dělníků v loděnicích se dokončení stále více odsouvalo. Teprve v polovině roku 1914 byly dokončeny tři kusy ponorek a spuštěny na vodu.

Po vypuknutí světové války admiralita změnila svůj názor na nepotřebnost ponorek s ohledem na celkové stavy těchto strojů v carském námořnictvu. Oproti očekávání nedostaly jména, ale pouze čísla I až III. Velitelem malého svazu a zároveň ponorky č. I se stal nadporučík námořnictva Nikolaj Konstantinovič Nordštejn, č. II rezervní poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič a č. III poručík námořnictva Vladimir Vladimirovič hrabě Sollogub. Všichni v té době patřili ke zkušeným ponorkářům se znalostmi plavby na volném moři. 

Zklamání admirality 

V srpnu 1914 se uskutečnily první zkušební plavby a ponory na Ladožském jezeře za přítomnosti rusko-amerického konstrukčního týmu. Na konci října 1914 byly ponorky přesunuty po železnici do Tallinnu a odtud dále do přístavu Baltijskij Port (dnešní Paldiski v Estonsku). Zde se posádky ponorek zaškolovaly a začalo se s vytvářením stabilní základny. Ponorky vykazovaly časté závady čerpadel, motorů i baterií. Zklamání z jejich nízkého výkonu na otevřeném moři přispělo k rozhodnutí přesunout č. I a II do Archangelsku a zařadit ponorky do obrany přístavu.

V novém působišti na ně čekal nákladní parník Theodosius Černigovskij, kotvící v ústí řeky Severní Dvina a sloužící jako plovoucí základna. Zanedlouho jej vystřídal nákladní parník Sergej Witte. Na přelomu září a října 1915 námořní velení rozhodlo o dalším přesunu ponorek č. I a II dále na sever, do Murmansku, kde se měly podílet na ochraně vjezdu do Kolského zálivu. Náročná operace na neklidném moři nedopadla podle očekávání. Parník Sergej Witte vzal ponorky do vleku. Kvůli technickým problémům se musela ponorka č. I vrátit do Archangelsku ve vleku křižníku, který vzal na palubu její posádku. 

Bludný Holanďan 

Parník Sergej Witte pokračoval v plavbě s ponorkou č. II, se kterou opustil v noci 15. října 1915 ústí Bílého moře. S posádkou na palubě plul bez ohledu na příchod bouře, ve které se ponorka č. II nedaleko ostrova Sosnovec utrhla z vleku a zmizela na širém moři. Nalezli ji až na jaře 1916 na mělčině u poloostrova Svatý Nos; poškozený stroj se však nepodařilo vyprostit a odtáhnout.

V červnu 1916 se uskutečnil druhý pokus o přesun ponorky č. I z Archangelsku. Ve vleku parníku Ajslend přeplula do Alexandrovsku (dnešní Poljarnyj) a 29. června 1916 ji zařadili do obrany Kolského zálivu. Smůla ponorku provázela i zde, neboť 26. dubna 1917 se během bouře potopila v přístavu. O tři měsíce později byla vyzdvižena a oproti původním plánům na zprovoznění vyřazena a tři roky nato sešrotována.

Dokončení: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (2) (vychází v pátek 26. října)

Ponorku č. III měl potkat zcela jiný osud. Po uvedení do služby zůstala v Tallinnu a později ji převeleli k posílení obrany Pernovského zálivu v Baltském moři. S ohledem na omezené technické možnosti ponorky bylo její bojové nasazení téměř nulové. Většinu času trávila v přístavu a v lodním deníku se vyskytují hlášení o tom, že posádka čistí nádrže, šla do kostela, do lázní, nebo jen konstatování o absenci jakékoli akce. Posádka touto nudnou službou trpěla až do poloviny roku 1916, aniž by námořníci tušili, že se nad jejich námořní kariérou stahují mračna.

Měsíc je velmi blízko a zkoumáme ho už dlouho a detailně. A ze studovaného objektu se občas může stát pomocník v jiných vědeckých projektech. Teď Měsíc pomáhá vědcům s průzkumem velmi vzdáleného vesmíru. 

Benjamin McKinley z australské Curtinovy univerzity a jeho spolupracovníci zapojili Měsíc do pátrání po velmi slabém signálu atomů vodíku z velice vzdáleného a mladého vesmíru. Badatelé k těmto pozorováním využívají radioteleskop Murchison Widefield Array (MWA), který se nachází v pustině Západní Austrálie, daleko od pozemských rádiových stanic a dalších možných zdrojů rušení.

Vyladění na Měsíc

Rádiový signál vodíku z velice mladého vesmíru je nesmírně slabý. Silné zdroje rádiového záření, jako například černé díry polykající hmoty, které jsou k nám mnohem blíž, tento signál téměř úplně přehluší. Aby vědci vůbec mohli pomýšlet na úspěch, tak si musí velmi přesně vyladit přístroje.

TIP: Vědci poprvé pozorovali hvězdnou porodnici na odvrácené straně Galaxie

A právě v tom jim pomáhá náš Měsíc. Při nastavení přístrojů radioteleskopu používají jako referenční bod rádiové záření Mléčné dráhy v pozici, kde je Měsíc nacházející se v novu. Vědci také detekují „rádiové záření“ Země, což jsou rádiové vlny pocházející ze Země, které se odrážejí od Měsíce a putují zpátky na Zemi, kde je zachytí citlivé přístroje radioteleskopu. Toto záření je ale nutné z pozorování odfiltrovat, protože vnáší do analýz chyby.