Řada lidí se dnes obává, že postupující oteplování a extrémní sucha povedou k závažnému nedostatku vody, který ochromí celé oblasti a státy. Taková situace by podle nich mohla vyvolat apokalyptické války o vodu, v nichž by mohly bojovat armády, místní domobrany i tlupy ozbrojenců.

Vědci evropského výzkumného centra European Commission's Joint Research Centre zjišťovali, jaká je kde ve světě nejvyšší pravděpodobnost, že by tam taková válka mohla vypuknout. Brali přitom v úvahu dostupnost vody, klima, populační růst i geopolitické tlaky.

Výsledkem jejich výzkumu je mapa, která ukazuje riziko válek o vodu a upozorňuje na oblasti, kde je takové riziko nejvyšší. Řada těchto míst se nalézá podél významných řek v Asii a v severní Africe, jako jsou například Ganga s Brahmaputrou, Indus, Eufrat s Tigridem nebo Nil. Značné riziko vzniku takové konfliktu badatelé předpovídají i pro oblasti na severozápadě USA a v okolí řeky Colorado.

TIP: Zkušenost římských císařů: Diktátoři dneška by si měli dát pozor na sucha

Autoři studie ale jedním dechem dodávají, že to ještě neznamená propuknutí konfliktu. Vždy prý záleží na tom, jestli je alespoň nějaká ochota namísto války spolupracovat. 

Usir byl prvním bájným králem Egypta a bohem úrody a plodnosti, jenž vyvedl lidi z temnoty. Naučil je hudbě, řemeslům i zemědělství, dal jim zákony a ukázal jak ctít bohy. Byl velmi oblíbený, ne však u svého bratra Sutecha, kterému zbyla vláda nad pouští.

S tím se žárlivý bůh nehodlal smířit, a proto vymyslel rafinovaný způsob, jak se konkurenta zbavit. Uspořádal velkou hostinu a zde před zraky všech nechal vystavit nádhernou malovanou a vyřezávanou truhlu. Pak vyhlásil, že kdo z hostů ji nejlépe zaplní, tomu ji věnuje. Nikdo neměl ani tušení, že schránu zhotovil na míru svému bratrovi. V truhle se postupně vystřídali všichni hosté, až do ní nakonec ulehl i Usir. V tom se nad ním přibouchlo víko a nešťastný král byl vhozen do Nilu.

Roztrhaný bůh

Řeka truhlu zanesla až do Středozemního moře, k městu Byblos, kde schrána zarostla do mohutného stromu, z nějž místní král nechal zhotovit pilíř svého paláce. Teprve tehdy, po dlouhém hledání, manžela našla bohyně Eset, která ho nechala převézt do bezpečí v bažinaté deltě Nilu. Sutech se o tom dozvěděl, úkryt vypátral a tělo roztrhal na čtrnáct kusů. Ty pak rozházel po celém Egyptě. Ani tentokrát se ale milující žena nedala odradit a pátrala tak dlouho, dokud nenalezla všechny části. 

Jedna však přece chyběla. Byl to penis, který sežraly říční ryby. Bohyně s pomocí magie úd zrekonstruovala a poté požádala boha Thovta, jenž ovládal kouzla a lékařské umění, a šakalího boha Anupa, znalého mumifikace, aby manžela oživili. Usir byl ovinut pruhy látky a v podobě mumifikovaného krále s bílou korunou Horního Egypta, ozdobenou pštrosími pery a důtkami, a s žezlem v rukou, připraven započít věčný život.

Synova pomsta

Krátký okamžik při oživování stačil k tomu, aby Eset počala syna. Ovšem dokud ho nedonosila, musela se skrývat v papyrových houštinách nilské delty před Sutechem, který prahl po pomstě. O devět měsíců později se narodil sokolí bůh Hor. Dokud byl maličký, potřebovala matka všechnu myslitelnou pomoc, kterou ji poskytl jak nejvyšší bůh, tak prostí lidé.

TIP: Ztracené mýty dávného severu: Kterak Thor a Odin vzdorovali křesťanství

Kruh se uzavřel, když chlapec dosáhl dospělosti a mohl se se zlým strýcem utkat o egyptský trůn. Soupeření mělo mnoho podob, sokové změřili své síly v závodech na lodi či v souboji, kdy se oba proměnili v hrochy. Po mnoha desítkách let nakonec bohové rozhodli. Hor bude vládnout Egyptu, zatímco poražený Sutech, dříve než se vrátí do pouště, bude muset odčinit vraždu Usira a jeho tělo odnést do hrobky. Zde byl pak Usir konečně oživen, aby se mohl stát králem mrtvých.

Domorodí indiáni měli bizony (Bison bison) v úctě a lovili jich jen tolik, kolik potřebovali k životu. Ulovený kus posloužil nejen k nasycení, ale poskytl také množství kůže na výrobu mokasínů, sedel či plachet. Z chlupů se vyráběla silná lana a vycpávky do polštářů, z rohů různé nástroje, drsný jazyk se dal použít jako hřeben, žluč jako barvivo a obsah žaludku měl léčivé účinky.

Kvůli jazykům a „zábavě“

Rovnováhu nastolenou soužitím indiánů a bizonů narušil až příchod bílých přistěhovalců. Od té chvíle začal počet bizonů klesat a přivedl je až na pokraj vyhynutí.

V době své největší slávy čítala bizoní stáda 30 až 200 milionů kusů. Když začali běloši v osmnáctém století osidlovat indiánská území, stala se z lovu těchto zvířat oblíbená kratochvíle představující to pravé dobrodružství Divokého západu. Bizoní jazyk se navíc brzy stal žádanou delikatesou, a tak začalo na prériích přibývat mrtvých těl, o která neměl – po vyříznutí jazyka – nikdo zájem.

Nátlak a železnice

Běloši navíc brzy zjistili, že indiáni jsou na bizonech zcela závislí. Jelikož je chtěli přimět k přesídlení do rezervací, vybíjeli bizony po stovkách, aby původní obyvatele vyhladověli. Dílo zkázy dokončila stavba železnice – dělníci, kteří sem přijeli za prací, dostávali k jídlu převážně bizoní maso, jež obstarávali profesionální lovci jako William F. Cody známý pod přezdívkou Buffalo Bill.

A jakmile se po kolejích rozjely první vlaky, začaly železniční společnosti nabízet cestujícím možnost ukrácení dlouhé chvíle střílením bizonů z oken souprav. Mimo to se pořádaly soutěže ve střílení bizonů, při kterých za jedinou hodinu padlo přes sto kusů. Za těchto okolností není divu, že na konci 19. století žilo v Americe už jen 800 posledních jedinců.

Záchrana na poslední chvíli

Naštěstí se objevili milovníci přírody, kterým nebyl osud zdejších zvířat lhostejný. Přírodopisec a spisovatel George Bird Grinnell publikoval články vyzývající k záchraně bizonů a šířil tak nezbytnou osvětu, která nakonec vedla k přijetí zákona o ochraně zvířat na území parku Yellowstone, kam byli poslední žijící bizoni prérijní umístěni. V roce 1905 založil prezident Stálé asociace pro ochranu života v přírodě William Hornaday Společnost na záchranu bizona, která zpečetila šťastnou budoucnost ohroženého druhu.

TIP: Návrat populace vlků: Drsní zachránci Yellowstonského národního parku

Dnes se bizoni opět spokojeně popásají v národních parcích i na soukromých rančích. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 000. Přestože musí do jisté míry stále čelit zabíjení, a to především kvůli vysoce nakažlivé brucelóze, kterou přenášejí na domácí dobytek, považuje se jejich populace za stabilizovanou. Bizon prérijní momentálně nepatří k ohroženým druhům – v Červené knize spadá do kategorie „téměř ohrožený“ a ochránci zvířat doufají, že se v budoucnu na stupnici neposune výš.

Pobřeží nedaleko města Aitoliko ze dne na den pokryly sítě pavouků z čeledi čelistnatkovitých. Členovci se nezalekli téměř žádné překážky a do svých vláken zapředli drobné rostliny i vzrostlejší palmy.

TIP: Milionová invaze berušek v odlehlém koutě australské buše

Podle bioložky Marie Chatzakiové naštěstí nejsou člověku nebezpeční. Důvodem jejich vpádu se stala příhodná kombinace povětrnostních podmínek, jež přivábila komáry: Pavouci vycítili příležitost získat snadnou kořist a rozhodli se ji využít. Podobné pavoučí invaze nejsou ničím výjimečným a objevují se i v jiných koutech světa.

Pulzary, tedy divoce rotující neutronové hvězdy, náležejí k nejvíce extrémním objektům ve vesmíru. Vznikají při explozi supernov a pak blikají do vzdáleného vesmíru, jako extrémně rychlé a výkonné majáky. Astronomové jich doposud objevili více než dva tisíce. A nedávno nalezli nejmladšího z nich v Mléčné dráze.

Řeč je o pulzaru Kes 75, který se nalézá ve vzdálenosti asi 19 tisíc světelných led od nás. Stephen Reynolds ze Státní univerzity Severní Karolíny a jeho kolegové zpracovali data z pozorování americké vesmírné rentgenové observatoře Chandra a odvodili z nich, že pulzar Kes 75 pozorujeme ani ne 500 let po jeho vzniku. Je tím pádem nejmladším známým pulzarem Mléčné dráhy.

Jak změřit stáří pulzaru?

Pulzary vyzařují spoustu částic hmoty i antihmoty, které letí vesmírem téměř rychlostí světla. Tyto částice vytvářejí rozpínající se mlhovinu, která pak pulzar obklopuje, jako magnetizovaná bublina vysokoenergetických částic.

Z rychlosti rozpínání bubliny kolem pulzaru je možné odvodit, kdy zhruba takový pulzar vzniknul. Badatelé použili pozorování observatoře Chandra z let 2000, 2006, 2009 a 2016, ze kterých následně spočítali, že mlhovina pulzaru Kes 75 se rozpíná rychlostí asi 1 milion metrů za sekundu. To je přivedlo k odhadu pozorovaného stáří pulzaru na asi 480 let.

Nejtěžším známým organismem na této planetě je Pando. Jde o velkou kolonii kmenů topolu osikovitého (Populus tremuloides), které jsou navzájem propojené kořeny a mají zcela totožný genetický materiál. Ačkoliv to na první pohled nevypadá, Pando je vlastně jeden jediný strom, jenom ho tvoří téměř 50 tisíc kmenů.

Kompletní Pando váží asi 6 tisíc tun, roste na ploše asi 43 hektarů a jeho stáří je odhadováno na 80 tisíc let. Zrodil se tedy v hloubi nejmladší doby ledové a je zároveň i jedním z nejstarších známých organismů.

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Přes všechny uvedené superlativy to ale s živým lesem Pando nevypadá úplně dobře. Podle všeho postupně umírá a je to nejspíše naše chyba. Nepříznivě na něj působí globální oteplování a také změny hospodaření v krajině, zejména pokud jde o potlačování přirozených požárů. Největším nebezpečím ale prý je nekontrolované spásání lesa Pando velkými býložravci, zejména jelenci ušatými.

Sanové, dříve označovaní jako Křováci, jsou dávní obyvatelé jižní Afriky, kde se jim stala domovem pouštní oblast Kalahari. Lidé zmíněného etnika dodnes přežívají díky lovu a sběru a život jim poněkud usnadňuje fakt, že Kalahari není písečnou pouští v pravém slova smyslu jako například Sahara: Jedná se spíš o lokalitu s mimořádně nízkými srážkami – průměrně asi 250 mm ročně – a naopak s vysokými teplotami, jež šplhají až ke 40 °C. 

I nepatrná vláha však stačí, aby tamní pustinu pokryly ostrůvky odolné zeleně, díky níž přežívá řada zvířat. Sanové se proto naučili využívat prostředí na maximum: Jelikož poušť nemá žádnou zásobárnu povrchové vody, obstarávají si životodárnou tekutinu převážně z divoce rostoucích melounů tsamma. Jejich semena poskytují drahocenné proteiny i oleje a lze jíst také listy rostliny. 

Několik dní na stopě

Hlavním způsobem obživy Sanů ovšem zůstává lov, přičemž nepohrdají žádnou faunou, od pouštních želv až po ještěrky, ptáky či hmyz. Nejvýznamnější zdroj masa nicméně představují antilopy, zebry, žirafy i lvi. Zabíjení takto velké zvěře je však velmi komplikované, uvážíme-li, že jako hlavní zbraně používají Sanové malé luky a jedovaté šípy. 

Aby se maso neznehodnotilo, otráví lovec zvíře vždy jen nevelkou dávkou, která způsobí postupnou smrt: Malá antilopa přežije několik hodin, žirafa i tři dny. Mezitím Sanové kořist pronásledují a čekají, dokud jed nezabere. Když pak zvíře konečně udolají, zabijí ho a vyříznou pouze maso v okolí zásahu. To pak vyhodí a zbytek je nezávadný. 

Hubení a zpocení 

Náročné pronásledování ve vyprahlém terénu zvládají Sanové opět díky evoluci. V první řadě jim pomáhá pocení: Právě u Afričanů se tento tělesný projev, společný celému lidstvu, před desítkami tisíc let zřejmě vyvinul, aby jim pomohl stopovat kořist a nezkolabovat z horka. Naopak zvířata mají tendenci se přehřívat, proto tráví africká fauna nejteplejší část dne buď ve stínu, nebo alespoň nehybně. 

Někteří přední antropologové zastávají teorii, že právě schopnost vytrvalého běhu společně s pocením umožnila velmi úspěšný rozvoj druhu Homo sapiens. I v době, kdy lidé prokazatelně neměli takové zbraně jako luky, dokázali zřejmě lovit antilopy a gazely. Stačilo zvířata pronásledovat, dokud se po mnoha hodinách klusu nezhroutila z přehřátí. Ruku v ruce s pocením jde potom tělesná stavba: Sanové jsou vytáhlí a štíhlí, takže se ochlazují snáz. Tenké končetiny a rovněž užší boky se navíc lépe hodí pro dlouhý běh. 

Domov v zemi věčného ledu

Eskymáci obývají oblasti okolo severního polárního kruhu: Konkrétně žijí v Kanadě, na Aljašce nebo například v Grónsku v místech, která se v žádném případě nehodí k pěstování plodin a kde teploty klesají i pod −45 °C. Zatímco našinec by umrzl, eskymácké kmeny po tisíciletí vytrvaly a postupně se drsným podmínkám přizpůsobily – a to nejen vybavením a strategií přežití, ale také biologicky. 

V zimě si Eskymáci stavějí iglú, neboť sníh výborně tepelně izoluje. Dřív uvnitř rozdělávali oheň, dnes používají plynové vařiče a hořáky, výsledek je ovšem stejný: I v nejkrutějším počasí si doma udržují „pokojovou“ teplotu. V létě pak žijí ve stanech z kůží polárních sobů, kteří jsou zároveň hlavním zdrojem jejich potravy. Třeskutým mrazům uzpůsobili Eskymáci také šatník. Například jejich boty mají dvě tepelné vrstvy – v zimě dvojitá izolace chrání před chladem a v létě se svrchní pokrývka jednoduše sundá.  

Dieta na tuku

Coby lovci se Eskymáci živí výhradně živočichy, kteří s nimi sdílejí prostředí a obrnili se vůči němu silnými vrstvami tuku. Pokud by běžný Evropan dlouhodobě jedl tuleně, soby nebo lední medvědy, hrozily by mu značné kardiovaskulární potíže. Život v polárních podmínkách však u Eskymáků a hlavně jejich dávných předků, kteří před dvaceti tisíci lety obývali dnešní Sibiř, vyvolal genetické změny. Mohou tak tučnou potravu přijímat a metabolizovat bez zdravotních komplikací. 

„Myslíme si, že tyto evoluční změny pomohly lidem přežít během poslední doby ledové,“ vysvětluje Matteo Fumagalli z University College London. Eskymáci se od ostatních národů odlišují i lepší tělesnou izolací: Zajišťují ji tzv. hnědé tukové buňky, jež spalováním kalorií produkují teplo. 

Co nám dali denisované?

Unikátní systém nakládání s tukem se na genetické bázi pojí také se vzrůstem Eskymáků – průměrně měří 163 cm a jsou podsadití. Širší sudovité tělo dokáže lépe zadržovat teplo, což dávalo během doby ledové jednu z hlavních evolučních výhod neandertálcům. Nejde o náhodu: Podle výzkumů DNA představuje zmíněný rys, v kombinaci s efektivnějším spalováním energie, genetický dar a Eskymáci ho získali od denisovanů – příslušníků rodu Homo blízkých neandertálcům. Homo sapiens se s denisovany setkal během migrace z Afriky před 40–60 tisíci lety a někdy v té době došlo k mezidruhovému křížení. 

Příště: Život na hranici extrému: Tibetští šerpové vs mořští nomádi

Není jisté, k čemu byla denisovanům genetická výbava pro lepší metabolismus tuků a obranu vůči chladu. Nicméně výzkum Rasmuse Nielsena, jenž srovnal genom Eskymáků, neandertálců, denisovanů a našeho druhu, poskytl zcela jasné výsledky: Zatímco s „obyčejnými“ lidmi a s neandertálci se podařilo objevit jen částečnou podobu, vzorky Eskymáků a denisovanů si byly podobné do značné míry. 

Šaty dělají člověka. Jeden by řekl, že co se týče šatů, ženy na sebe natáhnou cokoli. Tedy cokoli, v čem si připadají krásné. Cokoli, co je moderní, stylové a podtrhuje jejich vnitřní rozpoložení, aktuální náladu a názor.  I kdyby kvůli tomu měly trpět...

Nejíst, nedýchat, vydržet

Pas výrazný i nevýrazný. Nízko položený a nebo těsně pod prsy. Právě s tímto prvkem na šatech si móda vyhrála napříč všemi stoletími. Korzet je stálice, nosí se už v antice. A s krátkými pauzami se v šatnících udrží téměř pět set let. Jako spodní prádlo jej nosí ženy nejdříve v Itálii, ale během 16. století se rychle rozšíří do Francie a odtud do okolních zemí. Jeho vekou propagátorkou je Kateřina Medičejská, na svém dvoře nařídí úzký pas pro všechny. A korzet se stane vítaným společníkem.

Během dalších století se oblibě těšily korzety krátké i dlouhé. Vždy podle aktuální módy a toho, jak vysoko se zrovna nosily šaty vypasované. Čím štíhlejší pas byl, tím byla žena přitažlivější. A problém je na světě - kosticemi propíchnuté plíce, ledviny a další orgány. Špatné trávení a s ním spojená zácpa a zápach z úst. Konečný zlom přinesla až 1. světová válka. Korzety zmizely. Na výsluní se vrátily až po roce 1945, tehdy s nimi vyrukoval francouzský návrhář Christian Dior. Byl to ale spíš poslední záchvěv mučivého ženského zkrášlovadla.

Sukně krátké a dlouhé. Široké i úzké

Byly doby, kdy pouhý kotníček dokázal muže nažhavit až k šílenství. A taky doby, kdy dámská sukně zakrývala skutečně jen to nejnutnější. Tak jako v každém výtvarném umění, i v módě se odráží aktuální politická situace. První náznaky můžeme najít už v dobách Velké francouzské revoluce. Sukně se snaží být praktickou a nikterak výraznou. Vládne lid. Kromě Francie se ale stále drží délka téměř až na zem. Před 1. světovou válkou se přidávají ještě velké ozdoby na zadní část. Tzv. „honzík“. Pohyb v této parádě je více než složitý.

TIP: V hlavní roli sukně: Oblíbený kus oděvu zdobil ženy i muže!

Po mobilizaci odejde z domovů mnoho mužů, otců, bratrů.. Kdo bude ženám pomáhat vylézt z drožky? Musí si poradit samy. Odhodí vše, co jim překáží. Korzety, spodničky i úzké sukně. Vzpomínáte na film Postřižiny a legendární scénu se zkracováním? Po válce se krátilo všechno. Sukně i vlasy. Typické “charlestonky“ a účes zvaný “bob“. Léta ale letí a euforie opadá. Pas se opět vrací na původní místo a sukně se posune mírně pod koleno. Na konci 30. let je politická situace napjatá. V době protektorátu je ženská sukně téměř u kotníků. Žádné zbytečné kapsy a zdobení. Na příděl jsou i knoflíky! Padesátá léta zase patří mezi ta divočejší. Alespoň ve světě. Nabírané rokenrolové sukně i pastelové odstíny…

Ach, ty plavky

S blížícím létem je jen málo žen, které se těší na jejich nákup a málo těch, které se těší, až se v nich před zraky ostatních projdou po pláži. Plavky jsou ale dnes nedílnou součástí šatníku. A ty dámské mají poměrně bohatou historii. Už na antických malbách najdete postavy žen v kalhotkách a pásech přes prsa. Prý to jsou první plavky. Byla to doba rozmáhajícího se lázeňství a koupání patřilo k samozřejmosti. Několik dalších mnoho století o plavkách není ani vidu ani slechu. V přímořských státech jezdily vozy přímo do vody. Ženy si vyskákaly do vln v dlouhých šatech a po osvěžení se rychle převlékly do suchého.

O oděvu určeném přímo na koupání či plavání můžeme mluvit až v devatenáctém století. Úplně z počátku to byly komplety z dlouhých kalhot a haleny v pase převázané šňůrkou. Některé dámy chodily do vody dokonce v punčochách a botách! O praktičnosti se dalo mluvit až po letních olympijských hrách v Athénách v roce 1906. Konečně upnutý oděv a žádná zbytečná látka. Ovšem pozor! Nohavička musela odhalovat maximálně 15 centimetrů kůže!

TIP: Módní trendy: 100 let pánských plavek ve třech minutách

Je po válce, doba se uvolní a s rozmachem emancipace se odhazují další kusy látky. Mezi oblíbené doplňky patří umně uvázané šátky, koupací čepice, sluneční brýle, a dokonce i šperky. Koupací oděv je ale stále jednodílný. Přijde zlomový rok 1946. Designer aut Louis Réard navrhne první bikiny! Pojmenovány jsou podle stejnojmenného ostrova v Tichém oceánu. Společnost je v šoku, ale za deset let je to běžná věc na plážích i veřejných plovárnách.

Von Brauna si Američané doslova odvezli z válkou zničeného Německa s tím, že by se jim mohly hodit jeho zkušenosti se stavbou raket V2. Kromě toho si odvezli 68 exemplářů V-2 a 12 000 t součástek na další rakety. 

Zkoušky v Novém Mexiku

Koncem září 1945 odlétla sedmičlenná skupina německých specialistů do Spojených států. Američané je nejdřív dopravili na vojenskou základnu Fort Bliss na předměstí texaského El Pasa, kde už předtím zahájili vlastní raketový výzkum. Postupně tam dorazilo 118 vědců a inženýrů z Peenemünde.

Jakmile se Američané seznámili s vlastnostmi A-4/V-2, rozhodli se ji využít k výzkumu vrchní atmosféry: ke studiu ionosféry, kosmické a sluneční radiace, atmosférického tlaku a teploty, mikrometeorů a také chování pokusných zvířat ve velkých výškách. Testování motorů V-2 zahájili 16. ledna 1946 na střelnici White Sands v Novém Mexiku. Získané zkušenosti umožnily postavit dvě sondážní rakety: Viking pro námořnictvo a Aerobee pro armádu.

Pro raketový výzkum však už texaská pevnost nestačila. Na jaře roku 1950 se proto němečtí odborníci odstěhovali do ospalého alabamského Huntsville. Nové místo pro raketové pokusy pak vojáci objevili mezi močály poloostrova Canaveral na východním pobřeží Floridy a v červenci 1950 pokřtila tamní základnu raketa Bumper.

Redstone pro atomovou bombu

V létě roku 1950 pocítil americký válečný výzkum a průmysl nový impuls poté, co vypukla válka v Koreji. Von Braun dostal 10. července za úkol postavit bojovou raketu Redstone s doletem 800 km. Postupně se požadavky snížily na 320 km, ale vzrostl užitečný náklad – zařízení mělo totiž transportovat atomovou bombu o hmotnosti 3 t.

Nosič Redstone měřil více než 21 m na výšku a takřka 2 m v průměru, přičemž vážil skoro 28 t. Prototyp zaznamenal částečný úspěch 20. srpna 1953 při vypuštění z mysu Canaveral – cíl minul o 240 km. Další testy dopadly lépe a v roce 1956 vynesl Redstone první atomovou bombu ke zkoušce v atmosféře. Premiérové baterie těchto střel dostaly americké divize ve Spolkové republice Německo k dispozici v červnu 1958.

Od alabamské základny Redstone Arsenal se v únoru 1956 oddělila Army Ballistic Missile Agency (ABMA) neboli Armádní agentura balistických střel, do níž přešel i celý von Braunův tým. Ve druhé polovině 50. let pak Němci pracovali na několika typech raket: pro družici Orbiter stavěli nosič Juno I, který využíval Redstone jako první stupeň, a souběžně vyvíjeli třístupňový Redstone II, následně přejmenovaný na Jupiter-C.

Hrdina svobodného světa!

Spojené státy se každopádně začaly chystat do vesmíru už v roce 1955. Von Brauna však vláda od projektu odstavila, neboť pro Američany zůstával cizincem s nacistickou minulostí. 

V říjnu 1957 ovšem triumfoval Sputnik 1 a o měsíc později i druhá sovětská družice se psem na palubě. Americkou naději – satelit Vanguard 1 – pohltily v prosinci téhož roku plameny. Osmého listopadu 1957 dostalo huntsvillské středisko rozkaz, aby připravilo vypuštění umělé družice Země. Projekt Orbiter přejmenovali na Explorer, jako nosič upravili Jupiter-C a nazvali ho Juno I. První americkou družici Explorer 1 – dvoumetrový válec s přístroji o celkové hmotnosti 8,22 kg – vypustili 31. ledna večer (podle SEČ 1. února) roku 1958.

Západní tisk nešetřil na adresu von Brauna titulky jako „Hrdina svobodného světa!“ – „Zachránce Spojených států!“ – „Člověk, který umí létat do vesmíru!“ O rok později ocenil jeho přínos i prezident Dwight Eisenhower a udělil mu Řád za význačné federální civilní služby.

Saturn V pro Apollo

Už v roce 1957 začal mladý německý odborník Heinz-Hermann Koelle projektovat nosič Super Jupiter a von Braun jej pak jako nadějného raketového konstruktéra pozval do Huntsville. Super Jupiter se změnil v Juno V a poté v Saturn I. Jenže armáda neměla pro mohutné zařízení využití. Proto prezident převedl celý projekt z resortu ministerstva obrany pod křídla NASA. V červenci 1960 vzniklo v Huntsville Marshallovo středisko kosmických letů (MSFC) – a prvním ředitelem se stal von Braun.

Redstone umožnil premiérové zkušební výpravy kosmických lodí Mercury. V listopadu 1960 začaly suborbitální testy bez lidí a koncem ledna 1961 i s pokusným šimpanzem Hamem. V létě 1961 už Alan Shepard a Virgil Grissom zakoušeli ve zmíněných plavidlech při skocích po balistické dráze čtvrthodinové stavy beztíže. Startovali přitom na ryze americké raketě Atlas.

Marshallovo středisko vyvíjelo Saturn V, který měl vynášet 140 t nákladu na nízkou dráhu – a první lidi na Měsíc. Po návratu premiérové pilotované lunární výpravy na Zemi v červenci 1969 se von Braun stal opět oslavovanou hvězdou. V březnu 1970 ho pak NASA povolala do Washingtonu jako náměstka generálního ředitele pro plánování. Jenže grandiózní projekty, jako třeba expedice na Mars, najednou narážely na odpor veřejnosti, a tři plánované mise na Měsíc tak vláda zrušila. Z nevyužitých dílů Apolla vznikla stanice Skylab, kterou navštívily tři trojčlenné posádky v kabinách Apollo. 

Po dvou letech pak německý konstruktér přijal nabídku firmy Fairchild Industries, jež se podílela na různých kosmických projektech, a stal se jejím viceprezidentem pro výzkum a vývoj. Přestávalo mu však sloužit zdraví. V roce 1973 mu lékaři našli na levé ledvině zhoubný nádor a okamžitě celý orgán odstranili. O dva roky později u něj diagnostikovali rakovinu tlustého střeva a operovali ho znovu. Koncem prosince 1976 se objevily další tumory, nicméně tentokrát už operace nebyly úspěšné. Raketový mág zemřel 15. června 1977 ve věku 65 let.

Věda nezná morálku?

„Wernher von Braun byl kompetentní inženýr, schopný organizátor, charismatický šéf,“ uvedl jeho životopisec Rainer Eisfeld, politolog z Universität Osnabrück. Tvůrčím duchem však německý konstruktér neoplýval. „Marně bychom hledali jeho myšlenky, které změnily vývoj raketové techniky,“ napsali Charles Murray a Catherine Bly Coxová v knize o projektu Apollo. „Význam von Brauna […] spočíval v jiné oblasti. Ovládal umění, jak lidem vštípit ideje. Měl schopnost vytvářet reklamu, která se blíží pravdě, pro stále další raketové a kosmické projekty.“

Na von Braunovo působení v třetí říši můžeme zapomenout jen stěží. V jednom interview se snažil ospravedlnit slovy: „Pro vědu neexistuje pojem ‚morálka‘.“ To však není pravda. Z historie známe mnoho příkladů, kdy se velcí muži vzepřeli vůli diktátorů, třebaže věděli, že budou za své přesvědčení pykat. 

Von Braun přesto značným dílem přispěl k vývoji moderní raketové techniky a astronautiky. Zasloužil se o vznik A-4/V-2, kterou odborníci ostatních zemí považovali za jakousi učebnici. Díky mimořádným okolnostem mohl jako první prakticky dokázat, že je už v první polovině 40. let možné tak velkou a složitou řízenou raketu dokončit, a dokonce ji vyrábět sériově. Toto jeho dílo podnítilo přelom v myšlení raketových odborníků a dalo jejich úvahám nový směr i rozměr.

Nejvyšším a také nejprestižnějším vyznamenáním, které může příslušník amerických ozbrojených sil obdržet, je Medaile cti (Medal of Honor), kterou jménem Kongresu uděluje prezident Spojených států. Existují tři varianty: pro pozemní síly, letectvo a námořnictvo. Základním kritériem pro udělení tohoto ocenění je prokázání „výjimečné odvahy a nebojácnosti v situaci ohrožující vlastní život a nad rámec služebních povinností“

Teenager u odvodu 

V současné době je evidováno celkem 3 519 citací k udělení Medaile cti, z toho za činy spadající do období druhé světové války toto ocenění dostalo 472 osob. Dnes žije 72 nositelů tohoto vyznamenání, čtyři z nich si je vysloužili v letech 1941–1945. Extrémně náročná kritéria vedla k tomu, že přibližně 60 % Medailí cti rozdělených za období druhé světové války bylo přiznáno posmrtně. Prvními nositeli se stalo 17 mužů, kteří prokázali mimořádné hrdinství při japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Obdobných primátů bychom našli ještě celou řadu, mezi nimi například i nejmladšího oceněného, kterým se stal svobodník námořní pěchoty Jacklyn Lucas, který Medaili cti získal ve svých 17 letech za hrdinství v bitvě o Iwodžimu.

„Jack“ Lucas se narodil v Plymouthu v Severní Karolíně 14. února 1928, otec mu brzy zemřel a matka jej poslala na vojenskou školu. Dne 8. února 1942 se Jacklyn bez jejího vědomí dobrovolně vydal k odvodu, u kterého tvrdil, že je mu 17 let (ve skutečnosti mu bylo sotva 14), a jelikož měl nezvykle vyvinuté svalstvo, měřil 1,73 m a vážil 82 kg, komise nepojala podezření a poslala jej k základnímu výcviku. Po jeho absolvování získal odbornost ostrostřelce a člena kulometného družstva a byl přidělen k doplňovacímu útvaru na Havaji. Po nějakém čase však vojenští cenzoři z jeho dopisů přítelkyni zjistili, že je mu ve skutečnosti 15 let, a tak následovalo odvelení od bojové jednotky. Domů jej však neposlali, neboť proti tomu velmi tvrdošíjně protestoval.

Útěk na frontu

Lucas pak během následujícího roku „rebeloval“, neboť měl vztek, že se nemůže účastnit bojových akcí. Spoustu času tak strávil odpykáváním různých trestů. Když mu jeden z nich skončil, rozhodl se pro další akci na vlastní pěst. Desátého ledna 1945 bez povolení odešel od své jednotky a proplížil se na transportní loď USS Deuel, která vezla vojáky na Iwodžimu. Během plavby se pak ohlásil u kapitána Roberta Dunlapa (mimochodem taktéž pozdějšího nositele Medaile cti) a řekl mu o své touze dostat se do boje. Že mu bude za pár dnů 17 let, však Jack opět taktně zamlčel.

Ke své radosti pak byl jako střelec přiřazen k rotě C I. praporu 26. pluku námořní pěchoty, s níž se 19. února 1945 zúčastnil vylodění. Již o den později postupoval se třemi spolubojovníky klikatými zákopy, když narazili na 11 japonských vojáků. Strhla se přestřelka, Jack údajně dva protivníky zabil a pak si všiml, že do jejich zákopu přilétly dva granáty. Místo toho, aby se ukryl, zalehl je svým tělem, čímž zachránil své kamarády.

Nejvyšší ocenění

Jeden granát nevybuchl, druhý jej však těžce zranil. Teprve druhého dne pak byl objeven, ošetřen a následně odeslán domů, kde prodělal celkem 21 operací. I po nich mu v těle zůstalo na 200 kovových střepin. Dne 18. září 1945 byl Jacklyn Lucas ze zdravotních důvodů zproštěn služby a 5. října obdržel Medaili cti, čímž se stal jejím nejmladším nositelem u námořnictva v dějinách a nejmladším oceněným druhé světové války.

TIP: Stíhač George Welch: I přes kocovinu hrdinně bránil Pearl Harbor

Po válce Lucas vystudoval univerzitu, v roce 1961 znovu vstoupil do armády a sloužil u 82. výsadkové divize, neboť chtěl překonat svůj strach z výšek. Mimo jiné přežil výcvikový seskok, při němž se mu neotevřely dva padáky. Dobrovolně se přihlásil ke službě ve Vietnamu, což mu ale nadřízení nepovolili, a tak svou kariéru ukončil roku 1965 v hodnosti kapitána. Jack Lucas zemřel 5. června 2008.