Asi není nutné zdůrazňovat, že naše doba přináší lidem ohromnou spoustu stresu. Ironií přitom je, že ne vždy je snadné určit, jaké jsou u konkrétního člověka příčiny stresu. Ke sledování stresu a k určení jeho zdroje teď bude možné použít novou chytrou náplast Vita Scout.

Je to vodovzdorná elektronická náplast, která se nosí pod oblečením na holé kůži, přímo nad srdcem. Náplast je poháněná baterií, která na jedno nabití vydrží 72 hodin. Vita Scout je vybavený senzory pro sledování elektrokardiografické aktivity (EKG) srdce. Díky nim náplast nepřetržitě monitoruje proměnlivost srdečního rytmu svého majitele, z něhož je možné odvodit i míru stresu.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrdil, že stres má blízko k autoimunitním nemocem

Chytrá náplast sleduje srdeční tep, frekvenci dýchání, množství času stráveného tělesnou aktivitou, a také délku a kvalitu spánku. Veškerá získaná data náplast posílá přes Bluetooth do chytrého telefonu, který je analyzuje a zobrazuje. Postupem času náplast a příslušná aplikace vystopují aktivity, které majitele nejvíce stresují, a také ty, u nichž nejvíce relaxuje. S touto informací je pak možné změnit své návyky a zbavit se alespoň části stresu.

Psal se rok 1595 a vlivní obyvatelé severoitalské Padovy se právě chystali do divadla. Představení se mělo uskutečnit na půdě místní univerzity – jednoho z nejstarších vzdělávacích ústavů světa, odkud si první studenti odnesli diplom už v roce 1222. V tamním Palazzo de Bo (doslova „paláci vola“) se schylovalo ke slavnostní premiéře v nových prostorách.

Na první pohled vypadalo divadlo jako každé jiné. Kruhový půdorys lemovalo šest řad sedadel z ořechového dřeva, z nichž každá se nacházela o něco výš než ta předchozí. Všech 300 diváků tak pohodlně vidělo. Už letmý pohled na jeviště však naznačoval, že tentokrát bude něco jinak. Strohé výzdobě dominoval znepokojivý latinský nápis „Hic locus est ubi mors gaudet succurrere vitae“, tedy „zde je místo, kde se mrtví radují z pomoci živým“. Veškeré kulisy tvořil obyčejný dřevěný stůl, nad nímž se linula vůně bylin a kadidla, aby přebila zápach rozkládajícího se mužského těla připraveného k otevření. Hlavní role v představení se ujal Hieronymus Fabricius, jeden z nejvýznamnějších lékařů renesanční éry. 

Zrozeno v Padově 

Právě on stál u zrodu tzv. anatomického divadla: Když jej na konci 16. století v Padově otevřel, zahájil tím novou éru výuky medicíny. Veřejné pitvy se sice příležitostně konaly již dřív – první provedl italský anatom Mondino de Luzzi kolem roku 1315 v Boloni –, zatím však pro ně neexistoval žádný speciální prostor. Lékaři navíc dlouhá desetiletí bojovali s církevními představiteli, kteří autopsie zakazovali: Proto se ve snaze zajistit studijní materiál pro sebe i mediky nezřídka uchylovali ke krádežím nebožtíků. Teprve později dostali možnost použít alespoň těla zločinců odsouzených k smrti a postavených mimo církev. K získání mrtvoly (ve všech případech šlo o muže) potřebovali ovšem souhlas soudu. 

Fabriciova myšlenka samostatného „divadla“ inspirovala generace dalších pokrokových lékařů, kteří obdobné stavby v následujících stoletích nechávali budovat na univerzitách po celé Evropě. Brzy vznikaly rovněž na mnoha místech Spojených států, kde pak fungovaly ještě v dobách průmyslové revoluce. V jedné takové uskutečnil bostonský zubař William Morton v roce 1846 jako první v dějinách chirurgický zákrok s použitím éteru. Budova známá jako Ether dome je dnes přístupná veřejnosti a slouží coby muzeum.

Těžké časy před Fabriciem 

Chtěl-li anatom v dobách před Fabriciem zorganizovat veřejnou pitvu, musel si vystačit s improvizovanými podmínkami. Zpočátku posloužily volné místnosti, kam si odvážný badatel nechal umístit stůl. V roce 1514, tedy osmdesát let před otevřením prvního anatomického divadla, představil benátský vojenský chirurg Alessandro Benedetti nápad na přemístitelné pitevní sály postavené ze dřeva, jakési „anatomické stany“. Idea šla ruku v ruce se sílícím tlakem na to, aby výuka medicíny probíhala názorněji. Ukázalo se totiž, že si studenti nejvíc znalostí osvojí právě sledováním operace na vlastní oči. 

Uvedený názor zastával zejména Andreas Vesalius, vlámský anatom a osobní lékař španělského krále Karla V. Do Padovy poprvé zavítal v roce 1537, už jako věhlasný chirurg. Pitvy prováděl navzdory církevnímu zákazu: Považoval je totiž za klíčovou metodu k pochopení, jak funguje lidské tělo. Umožnily mu například ověřit teorii, že žilní síť tvoří uzavřený systém. 

Omyly lékaře Galéna 

Vesaliovy názory se postupně začaly rozcházet s největší kapacitou oboru, starořeckým lékařem Galénem, jehož práce do té doby sloužila jako významný zdroj studijních informací pro mediky. Vesalius navrhl opravit až 200 údajných omylů svého antického předchůdce. Proslul coby zakladatel systematického rozdělení orgánů do soustav podle činnosti a zřejmě také jako první při pitvě zároveň přednášel studentům, pro něž zhotovil šest dřevěných tabulí s názornými nákresy. Své objevy později shrnul v monumentálním díle De humani corporis fabrica libri septem neboli „sedm knih o stavbě lidského těla“, jež dodnes udivuje nejen rozsahem, ale především mimořádně zdařilými ilustracemi z pera špičkových kreslířů.

Vesalius zemřel třicet let před tím, než Fabricius v Padově otevřel první anatomické divadlo. Je však možné, že se oba muži na padovské univerzitě potkávali a navzájem se ovlivnili: Druhý zmíněný tam totiž dlouhých padesát let zastával post profesora. Zcela jistě by se shodli, že soustavné rozšiřování znalostí o stavbě lidského těla je nezbytným předpokladem medicínského pokroku. 

S hudbou i s občerstvením 

Fabriciova premiéra na prknech anatomického divadla měla nevídaný efekt. Univerzita v Padově, která se už tehdy těšila mimořádné pověsti, vstoupila do dějin jako centrum evropské medicíny, a překonala dokonce i vyhlášenou Boloňu. V 17. století již veřejné anatomické demonstrace tvořily významnou společenskou událost a za vstupenky na ně neváhali vlivní měšťané zaplatit vysoké částky. Akce se konaly zpravidla v zimních měsících, často totiž trvaly i několik dní a chladné počasí zmírňovalo rozklad. Během pitvy doprovázené hudební kulisou bylo běžným zvykem konzumovat donesené občerstvení. 

Z Padovy se rekrutovali nejvěhlasnější odborníci a s nově nabytými znalostmi mířili na sever od Alp. Takřka v každém významnějším evropském městě vzniklo anatomické divadlo po padovském vzoru. České země však podobnou instituci překvapivě neměly, což udivuje i proto, že tehdejší habsburský panovník Rudolf II. proslul jako velký propagátor vědy. Svědkem veřejné pitvy se Praha nicméně nejméně jednou stala: V červnu 1600 ji provedl Ján Jesenský, který studoval přímo v italském městě . 

Pamatuj, že zemřeš

Jedno z nejranějších anatomických divadel mimo Itálii vybudoval profesor medicíny, lingvista a botanik Olaus Rudbeck na univerzitě ve švédské Uppsale. Velké obliby se divadla dočkala také v Nizozemsku, kde se jich dodnes dochovalo několik. První z nich zahájilo činnost už v roce 1597 na univerzitě v Leidenu. Jeho zakladatel, Fabriciův student a první nizozemský profesor anatomie Pieter Pauw, jej bohatě vyzdobil zvířecími kostrami, s cílem zdůraznit rozmanitost živých stvoření a vyvolat v návštěvnících respekt a obdiv. Na stěnách zůstaly latinské nápisy „Memento mori“, tedy „pamatuj, že zemřeš“.

TIP: Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Nizozemské zákony v té době dovolovaly pouze jednu veřejnou pitvu za rok, což zvyšovalo slavnostní ráz události. Amsterodamský cech chirurgů proto nechával pravidelně zhotovit portrét zobrazující její průběh a v lednu 1632 pověřil zakázkou šestadvacetiletého rodáka z Leidenu, Rembrandta Harmenszoona. Výsledkem se stal obraz Anatomie doktora Tulpa, jedno z přelomových děl v umělcově kariéře. Malíř zobrazil takřka v životní velikosti hlavního městského chirurga Nicolaese Tulpa v okamžiku, kdy podává divákům výklad o svalstvu levé paže. Dochoval se dokonce záznam o nebožtíkovi: Šlo o jistého Arise Kindta, odsouzeného k smrti za loupežné přepadení a oběšeného jen krátce před pitvou. 

Živý mrtvý odkaz 

Mnohá anatomická divadla se zachovala dodnes a stala se oblíbeným cílem turistů. Zejména ta italská platí rovněž za architektonicky mimořádně zdařilá: Jejich interiér býval bohatě iluminován a celé vybavení kompletně vyřezané ze dřeva zdobily sochy slavných postav z historie medicíny. Dochovaly se i voskové figuríny sloužící coby anatomické modely pro výuku. 

Český návštěvník má zřejmě nejblíž do Berlína, kde však diváci nepřihlíželi pitvám lidským, nýbrž zvířecím. Tamní anatomické divadlo, otevřené v roce 1787 na popud císaře Fridricha Viléma II., totiž fungovalo na veterinární akademii. Jde zároveň o nejstarší akademickou budovu v německé metropoli. 

Okolí bavorského Solnhofenu je učiněným rájem paleontologů. Ve zdejších druhohorních vápencích se v minulosti podařilo objevit fosilie legendárního Archaeopteryxe a mnoho dalších zkamenělých pokladů. Nedávno zde vědci objevili další unikát - rybu, která je velice podobná dnešním piraním. Tyto ryby se proháněly v oceánu svrchní jury, asi před 150 miliony lety. Tím pádem jde o nejstarší známé masožravé ryby.

Nově objevená ryba jako by piraním z oka vypadla. Má děsivé zuby a podle všeho se živila tak, že vytrhávala z jiných ryb kusy masa, obvykle zřejmě z ploutví. Potvrzují to nálezy obětí těchto piraní na stejné lokalitě.

TIP: Ve Skotsku konečně našli lochnesku: Žila ale před 170 miliony let

Záliba v okusování ploutví spojuje nalezené fosilní ryby s dnešními piraněmi, které rovněž dávají přednost ploutvím před masem z těla kořisti. Je to prozíravé. Když totiž okoušete z ryby maso, kořist zahyne. Ploutve ale zase dorostou, takže představují svého druhu obnovitelný zdroj potravy pro predátory.

Každý, kdo zamíří do Dolomit, by si měl uvědomit, že jde o velehory se vším všudy. Není proto výjimkou, že se i v červenci vzbudíte do zasněžené krajiny. V tuto roční dobu však sníh dlouho nevydrží, a pokud máte dobré zázemí, tak se jedná spíš o zajímavé zpestření.

Cestou přes průsmyky

Nejlepší způsob, jak začít poznávat Dolomity, je navštívit jednotlivé vysokohorské průsmyky, tedy „passa“. Z každého z nich vede nespočet různě náročných turistických tras, můžete zde bez problémů zaparkovat auto, popřípadě využít některou z lanovek a dostat se tak rychle a bez námahy o několik stovek metrů výš.

Každý průsmyk nabízí spoustu nádherných pohledů, zejména v brzkých ranních a pozdních odpoledních až večerních hodinách. Přitom vůbec nezáleží na období, ve kterém se sem vypravíte, protože každá roční i denní doba má své kouzlo a nezaměnitelnou atmosféru. Osobně jsem si nejvíce oblíbil Passo Falzarego, Passo Gardena nebo Passo Giau. Neumím si představit, že bych při návštěvě této části Dolomit některou ze zmíněných lokalit vynechal. Pokaždé na mě dýchnou něčím novým a vždy mě znovu dokážou překvapit.

Vrcholy a jezera

Asi největším lákadlem každých hor jsou jejich vrcholy a ani Dolomity nejsou výjimkou. Teprve z patřičných výšek si můžete udělat správnou představu o celé oblasti. Z lehce dostupných dolomitských špic je možné jmenovat třeba Piccolo Lagazuoi (2 778 m), z nějž se nabízí krásný pohled na všechny tři vrcholy Tofan, ledovec Marmolada nebo masiv Gruppo del Sella. Dalšími vršky, které nabízejí nádherné kruhové výhledy, jsou třeba Nuvolau (2 575 m), Sas Pordoi (2 950 m) nebo hřeben Fredarola (2 370 m).

TIP: Madeira, ostrov věčné zeleně a zahrada uprostřed Atlantiku

Další okouzlující kapitolou dolomitských hor jsou jezera. Velmi rád mám tyrkysově zbarvené Lago di Braies, které je vsazeno mezi okolní vysoké štíty národního parku Parco Naturale Fanes-Senes-Braies. Další pohádkové jezero je Lago di Carezza (1 519 m) a nezklame ani výlet k Lago Limedes. V hladině Lago di Misurina se na jedné straně krásně zrcadlí masiv Sorapiss a na straně druhé pak asi nejznámější skalní uskupení Tre Cime.

Jen málokterý kout Dolomit ovšem nestojí za vidění a možná nejlepší součástí návštěvy těchto úžasných hor je hledání vašich vlastních oblíbených míst. Nejkrásnější jsou rána a večery, kdy je v horách člověk téměř sám a může si tak jejich krásu vychutnat naplno.

Nejprve připomeňme, že pokusy s dosažením souputníka Země zahájil Sovětský svaz již 2. ledna 1959, kdy odstartoval první ze série automatů Luna. Hned v září téhož roku Luna 2 na povrch tělesa tvrdě dopadla; o měsíc později Luna 3 poprvé fotografovala jeho odvrácenou stranu a Luna 9 v roce 1966 na Měsíci měkce přistála. Zemský průvodce se stal naprosto jasným prvním cílem sond: Je totiž ze všech přirozených vesmírných objektů nejblíž, což přináší jen výhody. 

TIP: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

Vzhledem k jeho blízkosti neexistují tak velká omezení startovacím oknem (viz Co všechno má vliv na startovací okno?); v případě potíží je tedy možné start opakovaně odložit. Vzdálenost Měsíce snižuje nároky na přesnost navedení na správnou trajektorii a také množství paliva na palubě může být menší. V neposlední řadě lze automat ovládat z řídicího střediska v reálném čase, protože zpoždění v rádiové komunikaci dosahuje asi jen dvou sekund. Značně se tak snižují nároky na pokročilost palubního softwaru. 

Největší odpor vyvolával Versailleský mírový systém právě u Němců. Milióny jejich soukmenovců se od roku 1919 ocitly na území nově vzniklých a pro ně nepřirozených státních útvarů typu Československa či Polska. Většina jich proto pociťovala mírové uspořádání jako velkou křivdu, kterou mají na svědomí západní mocnosti. Této situace mistrně využil Adolf Hitler, když začal hrát na nacionalistickou strunu a postupnými kroky versailleský systém podkopával, v čemž mu napomohl nedůrazný postoj Británie a Francie.

Mírová smlouva s Německem

Nejdůležitějšími postavami se stali francouzský premiér Georges Clemenceau, britský premiér David Lloyd George, americký prezident Woodrow Wilson a italský premiér Vittorio Orlando. V průběhu jednání se vynořila řada složitých problémů a vůči poraženým státům byl nastolen až příliš tvrdý kurz.

Zřetelně se to projevilo v ustanoveních mírové smlouvy s Německem, která byla podepsána v zrcadlovém sále zámku Versailles 28. června 1919. Německo ztratilo některá území ve prospěch Francie, Belgie, Dánska a Polska, také Československu bylo nuceno odstoupit oblast Hlučínska. Celkem se jednalo zhruba o sedminu předválečné rozlohy a mimo území Německa se tak ocitlo deset procent jeho obyvatelstva.

Německé územní ztráty po 1. světové válce:

Dále se muselo zříct všech svých kolonií v Africe a Tichomoří a tvrdá opatření byla zavedena i v ekonomických záležitostech, zejména co se týkalo placení takzvaných reparací. Německo bylo nuceno poskytovat vítězným státům náhradu válečných škod nejen ve zlatě a cenných papírech, ale dodávat jim i důležité suroviny jako uhlí, železnou rudu a podobně. Ve versailleské smlouvě sice ještě nebyla stanovena přesná výše reparací, ale obsahovala seznam zemí, které je měly obdržet. Téměř likvidační opatření potom postihla německou armádu. Její velikost nesměla překročit počet 100 000 mužů a došlo ke zrušení všeobecné branné povinnosti a vojenských škol. Němci dále nemohli vlastnit moderní zbraně včetně letadel, tanků či ponorek. 

Problém reparací a okupace Porůří 

Pro poražené Německo bylo hlavním problémem splácení reparačních dávek, které byly roku 1921 stanoveny ve výši 132 miliard zlatých marek. Země se nacházela v krizi a její válkou pošramocená ekonomika nebyla schopna závazkům dostát, takže dohodnuté platby vázly. Nyní tedy vyvstala otázka, jak na tuto situaci reagovat.

Británie se chovala rozumně a byla ochotna vyhovět německé žádosti o odklad ve splácení, ale Francie zaujala nesmiřitelný postoj a v lednu 1923 vojensky okupovala významnou průmyslovou oblast Porúří. Němci tím měli být přinuceni k obnovení plateb, odpovědí však byl pasivní odpor obyvatelstva na okupovaném území. Lidé odmítali poslouchat nařízení a příkazy okupační správy, začali také provádět sabotáže a útoky na francouzské posádky. Došlo i k ozbrojeným srážkám mezi okupačními vojáky a horníky, kteří nechtěli nastoupit do práce. Francouzi reagovali až příliš tvrdě a řada zatčených Němců byla postavena před vojenské soudy a zastřelena. 

S postupem času však bylo stále více jasné, že situace se dostala do slepé uličky a je nutné ji nějakým způsobem vyřešit. Okupace Porúří měla katastrofální vliv na i beztoho špatnou německou ekonomiku, takže německá vláda oficiálně vyhlásila ukončení pasivního odporu 26. září 1923. Pro Francii to však žádné velké vítězství nebylo. Jednak za něj zaplatila zhoršením vztahů s Británií a nakonec stejně musela ustoupit anglo-americkému nátlaku v reparační otázce. Na podzim roku 1923 totiž byla hospodářská situace v Německu natolik zoufalá, že mu hrozilo celkové ekonomické i politické zhroucení. Závratným tempem rostla inflace a v listopadu se už za jeden americký dolar platilo neuvěřitelných 4,6 biliónu marek.

Úplné zničení Německa si však mocnosti z důvodů udržení klidu a míru nepřály, takže se řešením problémů s reparacemi začala zabývat mezinárodní komise odborníků v čele s americkým finančníkem Charlesem Dawesem, která vypracovala plán. Po jeho schválení v srpnu 1924 došlo ke snížení celkové reparační částky a prodlužovala se doba její splatnosti. Zároveň dostali Němci od Američanů půjčku na zotavení hospodářství, což skutečně přineslo své ovoce a německá ekonomika se koncem roku 1924 začala vzpamatovávat.

Reparační splátky pak byly znovu sníženy tzv. Youngovým plánem v roce 1929 a jejich definitivní ukončení vzhledem k probíhající světové hospodářské krizi schválily mocnosti na konferenci v Lausanne v červenci 1932. Německo tak celkem zaplatilo pouze necelých 23 miliard zlatých marek z původně sjednaných 132 miliard. 

Nástup nacismu a hroucení systému

Dvacátá léta minulého století se nesla ve znamení pokusů o sbližování mezi zeměmi a udržení míru. Vrchol představovala konference v Locarnu zahájená 5. října 1925, jejímž iniciátorem byl tehdejší německý kancléř Gustav Stresemann. Západním státům nabídl řešení bezpečnostní problematiky, což bylo důležité zejména pro Francii. V Locarnu potom mocnosti garantovaly jeho návrh, aby byly stávající francouzsko-německé a belgicko-německé hranice vyhlášeny za nezměnitelné. Německo tedy tímto aktem konečně uznalo své západní hranice v té podobě, jak byly stanovena ve Versailles a vstoupilo do Společnosti národů, což byla v podstatě předchůdkyně dnešní OSN. 

Naděje na pozitivní vývoj v mezinárodních vztazích však postupně vzaly za své poté, co se „vůdce“ nacistické strany Adolf Hitler stal v lednu 1933 německým kancléřem. V zahraniční politice se nacisté zaměřili na demontáž versailleského systému a laxní postoj mocností jim v tom silně napomáhal.

Už v říjnu 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a prvním úspěchem na mezinárodním poli se potom stalo opětovné připojení Sárska. Tato průmyslově významná oblast na hranicích s Francií byla dána počátkem roku 1920 na 15 let pod správu Společnosti národů. Po jejich uplynutí v lednu 1935 se v Sársku konalo referendum, kdy si místní obyvatelé mohli vybrat, jestli chtějí být připojeni k Německu nebo k Francii, případně zda požadují trvalé zachování mezinárodního statutu. Německo rozjelo před konáním referenda mohutnou propagandistickou kampaň, která přinesla své ovoce a 90 procent obyvatel se vyslovilo pro návrat k říši. 

TIP: Adolf Hitler: Jak vypadala cesta nacistického vůdce k moci

V průběhu roku 1935 pak Němci také poprvé výrazně porušili ustanovení versailleské smlouvy zavedením všeobecné branné povinnosti. Západní mocnosti nijak výrazně neprotestovaly a Velká Británie navíc uzavřela s Německem námořní dohodu, na základě které bylo německé straně povoleno vybudovat válečné námořnictvo ve velikosti až 35 % stavu britských námořních sil. Přísloví „s jídlem roste chuť“ platí zjevně také v oblasti zahraniční politiky a nejinak tomu bylo i v případě Adolfa Hitlera, jehož dosavadní vývoj povzbudil k tomu, aby dal v březnu 1936 příkaz k vojenskému obsazení Porýní.

Tato hraniční oblast mezi Francií, Belgií a Německem byla totiž na základě článků 42 až 44 versailleské smlouvy demilitarizována, takže Němci zde nesměli mít žádná opevnění ani udržovat vojenské posádky. Jako záminku k vojenskému vpádu si nacisté vybrali francouzsko-sovětskou spojeneckou smlouvu z roku 1935, kterou označili za porušení dohod z Locarna a tím pádem je prý Německo nehodlá dále dodržovat. Západní mocnosti reagovaly pouze  protestní nótou a odsoudily Německo před Radou Společnosti národů, což ale nebylo nic platné. 

Zánik Rakouska a Československa

Jedním z důležitých bodů versailleské smlouvy byl výslovný zákaz spojení Německa s Rakouskem v jeden státní celek, avšak přesto byl tento krok pro mnoho lidí v obou zemích stále lákavou představou. Svou úlohu hrály ekonomické i národnostní důvody, protože Hitler chtěl zvýšit populaci o několik miliónů německy hovořících lidí. Byl to právě snadný průběh vojenského obsazení Porýní, který německého diktátora povzbudil k dalším výbojům.

Od počátku roku 1938 byla vůči Rakousku zesílena kampaň určená k zastrašení jeho politického vedení, což vyvrcholilo v březnu. Tehdejší rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg ustoupil nátlaku, podal demisi a jeho nástupcem se stal předák rakouských nacistů Arthur von Seyss-Inquart. Nová vláda požádala Německo, aby vyslalo do Rakouska armádu k „uklidnění situace“ a 12. března 1938 byla celá země obsazena. Příštího dne pak byl vydán zákon o připojení Rakouska k německé říši. 

Také v tomto případě mocnosti nacistickému expanzivnímu postupu nijak nebránily, stejně jako v září 1938, kdy bylo v Mnichově rozhodnuto o odtržení československého pohraničí. Oslabení Československa využilo i Maďarsko, které se po Trianonu nechtělo smířit se svými územními ztrátami a nyní vidělo možnost, jak alespoň část ztracených území získat zpět. Jeho požadavky byly projednány počátkem listopadu 1938 ve Vídni a na základě arbitrážního rozhodnutí Německa a Itálie dostalo Maďarsko území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi s nadpolovičním podílem etnických Maďarů na obyvatelstvu.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Společně s Německem se také Maďaři aktivně podíleli na konečné likvidaci Československa v březnu následujícího roku, což jim vyneslo další územní zisky. Agresivita nacistického Německa v mezinárodní politice potom stále stoupala a jejím dalším cílem se stalo Polsko. Po uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem mělo Německo krytá záda na východě a nic mu už nebránilo v napadení Polska 1. září 1939. Druhá světová válka tak byla zahájena pouhých dvacet let po vytvoření versailleského systému, který měl udržet evropský mír.  

Létající drony je možné využít nespočtem různých způsobů. Pracují s nimi vojáci, policisté, zpravodajci, záchranáři, lékaři, ochránci přírody, těžaři i plavčíci. A v neposlední řadě také umělci, kteří využívají drony ve zcela nových směrech umění.

Britský umělec Reuben Wu je ve svých 43 letech hudebním producentem, režisérem, hudebníkem, a také uměleckým fotografem, který ve své tvorbě využívá drony. Jeho snímky jsou jako z jiného světa. Prozrazují inspiraci ve science-fiction, a také třeba v romantickém malířství z 19. století.

TIP: Kouzelná show: V Číně zlomili rekord s tisícovkou dronů ve vzduchu

Klíčovou roli v jeho fotografiích hrají drony s LED osvětlením. S jejich pomocí Wu načrtne světelné obrazce ve výrazné krajině, které zachytí výsledný fotografický snímek. Své fotografie Wu pořizuje nad výraznými horami, oceánem nebo třeba velehorskými ledovci v Peru.

Lux Noctis from Fiilex LED on Vimeo.

S technologií samočinného řízení se experimentuje už od první poloviny 20. století a v současnosti začínají auta nezávislá na řidičích vozit první pasažéry například v Dubaji. Stále se však jedná o nové, překotně se rozvíjející odvětví, jež trpí dětskými nemocemi. 

Havárie jsou u samořídících vozidel mnohem méně časté, než drží-li volant v rukou člověk, přesto vyvolávají vášně: jako letos v březnu, kdy autonomní vůz zabil ženu v Arizoně. Přecházela sice neosvětlený úsek vozovky, v noci a v tmavém oblečení, takže by ji ani běžný řidič neměl šanci spatřit, natož reagovat; auto však mělo být právě na takové situace připraveno – a nebylo. Systém nedokázal chodkyni rozeznat a včas zabrzdit. Fatální incident logicky vyvolal spoustu otázek a vrátil nasazování autonomních vozidel do provozu o krok zpět s tím, že je nutné technologii ještě významně vylepšit.  

Nasedat a jedeme

Vývoj samořídících vozů spadá pod obory robotiky a umělé inteligence, které však na první pohled působí extrémně náročně, či dokonce nepřístupně. Výsledkem je, že se o ně zajímá jen hrstka vysokoškoláků – což má za následek chronický podstav vývojářů a specialistů v odvětví, jež se ze všech oblastí lidské činnosti vyvíjí nejbouřlivěji. 

V roce 2016 proto v americkém Massachusetts Institute of Technology (MIT) vznikl projekt Duckietown, volně přeloženo „Kachničkov“ – a ze studia robotiky, umělé inteligence a jejich integrace do samočinných vozidel udělal „hru“ přístupnou pro všechny, což má v mladých hlavách podnítit zvídavého ducha.

Základ tvoří vozítka, která inženýři sestrojili z co nejlevnějších součástek a vybavili je kamerou napojenou na jednoduchý programovatelný počítač, díky čemuž se stroje dokážou pohybovat samy. Zvolené materiály, relativní konstrukční jednoduchost a velikost (miniaturní vozítko nepřeváží lidi, nýbrž plastové kachničky) stanovily cenu za kus v přepočtu na 3 300 korun. Karoserie přitom není uzavřená, takže si experimentátor může zařízení upravovat podle vlastních potřeb, případně jej zcela rozebrat a složit jinak. 

Postavte si město

Kouzlo Duckietownu spočívá vedle inteligentních autíček samozřejmě v silničním systému, po němž se pohybují. Aby bylo možné simulovat situace z reálného provozu, vznikají pro model velice jednoduché křižovatky či dopravní uzly, které vzdáleně připomínají dětské koberce se vzorem města. Vědci z MIT však podložku navrhli tak, aby fungovala coby stavebnice, a byla tudíž modifikovatelná. 

Základem se staly bloky z materiálu podobného cvičebním podložkám v tělocvičnách, z nichž lze vytvořit libovolnou část zástavby – ideálně uzavřený silniční okruh. Na vozovku se posléze rozmístí překážky, jako jsou kužely, zbloudilí obyvatelé Duckietownu nebo cokoliv jiného, čemu by se vozítka měla vyhnout. 

Hra na realitu

Ačkoliv jsou autíčka v podstatě primitivní a převážejí kachničky po městech ze stavebnice, přínos „hry“ přesahuje jakoukoliv volnočasovou aktivitu. Aby byly umělá inteligence a vozy, které pohání, bezpečné v reálném světě, nemohou rozlišovat mezi simulací a skutečností. Silniční pruhy, značky, semafory a překážky v cestě musejí brát za všech okolností zcela vážně – tudíž je jedno, jestli se na palubě nachází kachnička, nebo běžná rodina. 

TIP: Z očí do očí: Autonomní vozidla Jaguar udržují oční kontakt s chodci

Pro studenty a zájmové organizace je však mnohem přístupnější, nemusejí-li experimentovat s technologiemi za miliony. Startovací balíček s jedním vozítkem a menší městskou stavebnicí vyjde v přepočtu na osm tisíc korun. Model si tak mohou objednat vysoké školy i zájmové instituce po celém světě: V současnosti již kachničky ve výuce používá desítka univerzit, kde díky nim získalo titul v oboru na 700 studentů. 

V srpnu dokonce probíhala crowdfundingová kampaň, která nákup vozítek a vybavení dál usnadňovala, neboť nabízela speciální balíčky za velmi rozumné ceny. Duckietowny se zkrátka šíří světem – a je velmi pravděpodobné, že až se jednou ulicemi opravdu rozjedou autonomní vozy, k jejich bezpečnosti velkou mírou přispějí právě gumové kachničky. 

Hydrant, hydrosféra, hydraulika, hydroplán… Když si podle vzoru z pevnosti Boyard srovnáme tyto indicie pod sebe, záhy odhalíme, co mají společného: všechny nějakým způsobem souvisí s vodním živlem. Stačí se podívat na jejich kořen – „hydra“ řecky znamená „voda“. Pátrání po zvířeti se stejným pojmenováním musíme tedy začít právě ve vodě.

Herkules a Ioláos

Nejprve se vydáme do starověkých Mykén. Branami této velkolepé metropole právě prošli dva muži; jejich kroky směřovaly k jihu, na dohled města Lerny. V bažinách, obklopujících jeho hradby, sídlil cíl jejich pouti – ohromná mnohohlavá saň, terorizující nejen město, ale celé široké okolí. Dvojice měla netvora zabít, což byl úkol prakticky nad lidské síly. Pokud jí odsekli nějakou hlavu, v okamžení narostla nová. Pomyslnou „třešničkou na dortu“ byla hlava poslední, jíž se prý díky nesmrtelné podstatě nešlo s konečnou platností zbavit.

Ovšem odvážlivci, blížící se k lernejským močálům, nebyli obyčejnými smrtelníky. Zejména jeden z nich, Herkules, syn nejvyššího boha Dia a pozemské královny, právě obdržel z rukou svého bratrance Eurysthea druhý z pověstných dvanácti úkolů, jimiž se měl očistit z několikanásobné vraždy. Na tuto misi si přibral pomocníka, synovce Ioláa.

Lidská strana tím vyrovnala poměr sil se zvířecí, poněvadž hydře v pustošení lernejské krajiny zdatně přisluhoval ohromný rak. Právě gigantický korýš přivedl Herkula do úzkých, když mu sevřel nohy klepety, a nebýt odvážného Ioláova zásahu, měl by silák s odsekáváním neustále dorůstajících hydřích hlav doslova pekelnou práci.

Souboj nakonec rozhodl věčný protipól vody – oheň. Hrdiny totiž napadlo, že obnovení hlav nestvůry zabrání tím, když pahýl po čerstvě useknuté hlavě opálí pochodní. Plán vyšel: hydra postupně přicházela o jednu hlavu po druhé, včetně té nesmrtelné. Tu ještě Herkules pro jistotu zavalil balvanem. Zbytky hydry bojovníci zakopali do země, ale ještě před tím si Herkules zakalil v prudce jedovaté krvi (či žluči) šípy, což se mu po letech stalo osudným.

Jak sežrat krokodýla zevnitř

Bestiáře však obvykle označují slovy „hydrus“ a „hydros“ živočichy hadovitého vzhledu, jejichž společným znakem je život ve vodě. Pod pojmem „hydrus“ se skrýval had, jenž svými potravními návyky představoval hotovou pohromu pro krokodýly: jeho lovecká strategie spočívala v tom, že se svinul do bahna, aby pokryl tělo vrstvou, která snadno klouzala. Poté provedl nefalšovanou „invazi“ do krokodýlího těla – nechal se spolknout a následně se prokousal vnitřnostmi nebohého krokodýla ven.

Termínem „hydros“ pak středověcí autoři nazývali plaza, jenž prý svým kousnutím způsoboval otoky, léčitelné velmi neobvyklou metodou – přikládáním kravské mrvy. Biskup a známý badatel na poli přírodních věd Isidor ze Sevilly naopak tvrdil, že tímto jménem se nazýval výše zmíněný postrach krokodýlů. V bestiářích samotných se uvádělo, že přiřazení jednotlivých názvů konkrétním zvířatům představuje velkou obtíž a názory na problematiku správných pojmenování jednotlivých zvířecích „druhů“ se (nejen) v případě hydry dosti rozcházely.

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Jako každý tvor, kterému se ve středověkých pojednáních o přírodě dostalo samostatné kapitoly, s sebou hydra nesla moralizující alegorický výklad. Hlavní roli v něm kromě hada hrál krokodýl jakožto oběť hydřího útoku. Paradoxně však právě jemu přiřkli dávní autoři úlohu hlavního antihrdiny.

Napadený a zevnitř roztrhaný krokodýl představoval peklo, z jehož útrob osvobodil Kristus (hydra) neprávem vězněné duše zemřelých. Na hydru jakožto symbol Ježíše odkazuje stejný životní projev ještě v jiné rovině: spolknutí krokodýlem a následné vynoření se z krokodýlího boku připomínalo křesťanům Kristovu smrt a zmrtvýchvstání.

Podle producentů kávy jsme uprostřed největší krize kávy naší doby. Viníkem je houba ze skupiny rzí Hemileia vastatrix, která devastuje plantáže kávovníku prakticky po celém světě.

Na tuto chorobu nemáme k dispozici žádný lék. Pěstitelé s infekcí bojují tím, že vysazují odrůdy kávovníku, které jsou vůči rzi odolnější. Problém je ale v tom, že i tyto odrůdy postupně rzi podléhají. Podle odborníků je jen otázkou času, kdy většina dnešních rezistentních odrůd podlehne. Odhadují to na 5 až 10 let.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Kávovníky nečelí podobné výzvě poprvé - infekce rzi podobně udeřila v polovině 19. století na Cejlonu, dnešní Srí Lance. Tehdy to byl jeden z hlavních producentů kávy na světě. Během dvaceti let po prvním nástupu rzi bylo na Cejlonu opuštěno 90 procent kávových plantáží. Cejlonské farmáře tehdy zachránilo pěstování čaje. Doufejme, že díky genetických technologiím a dalším moderním postupům dopadneme v 21. století s kávou lépe.