Starořímskou zásadu „tres faciunt collegium“ čili „tři tvoří spolek“ naplňuje přímo dokonale trio planého tabáku Nicotina attenuata, housenek lišaje Manduca sexta a dravých ploštiček rodu Geocornis. Všechny váže spleť vazeb, které vědci rozplétají nejen uprostřed pouští amerického Utahu, ale také v laboratořích biochemiků a genových inženýrů. Výsledky výzkumu slibují vyšší úrodu zemědělcům, kteří se chtějí vyhnout syntetickým insekticidům.

Invaze třikrát jinak

Je teplá letní noc a na nebi nad pouští Velké pánve, kterou ze západu ohraničují zasněžené vrcholky Sierry Nevady a na východě impozantní hradba Skalistých hor, září hvězdy. Ticho protne jemné zavrnění křídel samičky lišaje Manduca sexta. Můra elegantním manévrem přistává na listu planého tabáku Nicotiana attenuata a klade na něj jedno vajíčko za druhým. Také vedlejší rostliny tabáku dostaly můří návštěvu a rovněž na nich zůstala snůška vajíček, z nichž se líhnou malé housenky.

Housenky poháněné neukojitelným apetitem se pouštějí do díla. Krmí se listy tabáku, ale osud těchto otesánků hmyzí říše se na různých rostlinách dramaticky liší. Kolem jedné rostliny tabáku se záhy objevují dravé ploštičky Geocornis, pro něž jsou listy obsypané housenkami prostřeným stolem. Housenky se zdají být malátné a atakům ploštiček se ani moc nebrání. Obranná armáda tabák záhy očišťuje od trapičů. Také další rostlina obsypaná housenkami ploštičky láká. Jenže tady dravý hmyz ve většině případů odchází s nepořízenou a prázdným žaludkem. Housenky totiž ploštičkám kladou zuřivý odpor a dokážou se útoku ubránit. Na další z rostlin housenky nerušeně hodují a ploštičkám je to evidentně jedno.

Pozvánka k hostině

Tajemství rozdílu mezi na první pohled stejnými rostlinami tabáku musíme hledat v laboratořích německých a amerických genových inženýrů. Vytvořili tabáky-invalidy, které na rozdíl od běžných rostlin neumějí vyrábět některé látky. 

Tabák napadený housenkami vylučuje do okolí těkavé molekuly. Jejich produkci však spouští pouze v případě, že se obsah buněk z jeho poškozených listů smísí s některými komponentami housenčích slin. Tím si tabák zajistí, že těkavé látky nesou zaručenou zprávu o housenčí invazi. Když na rostlinu šlápne člověk a rozdrtí jí listy podrážkou boty, rostlina „mlčí“ a těkavé látky neuvolní. 

Zpráva: „Bacha, housenky!“ je určena v první řadě sousedním rostlinám. Když těkavé látky doputují k jejich listům, rostliny tuto zprávu zachytí a začnou s předstihem produkovat molekuly, které housenkám nesvědčí. Část poplašné zprávy je chemicky přeměněna na látky, jež jsou určeny ploštičkám. Fungují jako pozvánka k hostině. Jakmile ploštičky ucítí tuto vůni, vydají se za jejím zdrojem. Vědí, co najdou – rostlinu tabáku obsypanou malátnými housenkami.

Když volání nepomůže

Když genoví inženýři zablokovali rostlinám tabáku geny, jež jsou klíčové pro produkci těkavých poplašných látek, rostliny se nedovolaly pomoci. Ploštičky o jejich napadení housenkami neví, i když běhají těsně kolem okusovaného tabáku. Dalším tabákům výzkumníci ponechali schopnost „volat o pomoc“, ale proměnili je v bezbranné organismy, které se samy ataku housenek nedokážou vzpírat. 

Za normálních okolností totiž rostlina vyrábí například látky, které zablokují housenčí trávící enzymy. Housenka se může krmit, jak chce, ale pozřenou potravu špatně tráví a nezískává z ní potřebné živiny. Na takové rostlině škůdce zmalátní, a když se dostaví vyhladovělé ploštičky, nedokáže se jim bránit. 

Pokud ale genoví inženýři vyblokují tabáku geny zodpovědné za tuto důmyslnou chemickou ochranu, není rostlině její úpěnlivé volání o pomoc nic platné. Housenky se živí rostlinnými pletivy, rostou a sílí. Přilákané ploštičky pak narazí na důkladně napasené housenky plné sil. Zápolení s těmito housenkami není pro hmyzí dravce snadná záležitost. 

Zapomenuté dovednosti 

Tým vedený Ianem Baldwinem z Ústavu Maxe Plancka v německé Jeně zjistil při pokusech v pouštích Utahu, že poplašná zpráva vysílaná rostlinou okousanou housenkami má pro rostlinu stejný význam jako její vnitřní obrana narušující housenkám trávení. Pokud rostlina housenky nejprve oslabí a pak na ně povolá komando ploštiček, zbaví se škůdců tak dokonale, že ji to náležitě posílí. Takové rostliny mají více pupenů a tvoří více semen. Získávají tak výraznou výhodu ve srovnání s rostlinami, jež samy s housenkami nezápolí nebo si na ně nepovolávají ploštiččí posilu. Když evoluce vybavila tabáky tímto obranným arzenálem, výrazně zvýšila jejich šance na přežití. 

„Jsem si jistý, že Charlese Darwina by tato studie potěšila, protože ukazuje, jaké výhody přináší rostlinám obrana kombinující dva různé mechanismy – vnitřní přímou obranu látkami narušujícími housenkám trávení a nepřímou obranu látkami, které lákají k oslabeným housenkám jejich přirozené nepřátele,“ píše v komentáři pro nový vědecký časopis eLife britský biolog John Pickett z Rothamsted Research. 

TIP:  Volba riskantního stravování- Housenky hazardují, aby žily

Mnohé zemědělské plodiny během šlechtění na vysoké výnosy a kvalitu sklizně o podobné obranné mechanismy přišly. Dnes je musí zemědělci chránit před škůdci pomocí insekticidních postřiků. Pokud bychom dokázali v plodinách ztracené dovednosti opět vzkřísit, stoupla by jejich odolnost. Zemědělci by měli s ochranou před škůdci méně starostí a nemuseli by používat tolik insekticidů. To by prospělo nejen kapse pěstitelů, ale především přírodě. 

Gorily horské, které jsou poddruhem gorily východní, se v dnešní době vyskytují pouze na malém horském území na pomezí afrických států Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy. Žije jich tam jen velmi málo a v posledních letech se proto staly přímo symbolem ohrožených živočichů Afriky i celého světa.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) teď ale naštěstí přináší dobré zprávy. V těchto dnech změnili jejich oficiální stupeň ohrožení z „kriticky ohrožený druh“ na „ohrožený druh“. To samozřejmě neznamená, že by gorily horské byly za vodou. Ale jejich počet ve volné přírodě po dlouhé době přesáhl tisícovku, což je velký úspěch a povzbuzení pro ochranářské úsilí po celém světě.

TIP: Goril a šimpanzů žije v Africe mnohem víc: Jsou ale ve velkém ohrožení

Ještě v roce 2008 přitom odborníci odhadovali počet těchto goril ve volné přírodě na pouhých 680. Gorily horské žijí v místech, která jsou pod velkým tlakem okolních zemědělců i pytláků. Úspěch v jejich ochraně rozhodně nebyl zadarmo. Je to výsledek intenzivního úsilí organizací i jednotlivců v ochraně přírody, především pokud jde o zajišťování lékařské péče, například pro gorily poraněné návnadami, anebo provozování protipytláckých hlídek.

Gorilí populace není jedinou, která roste - dobré zprávy se týkají i plejtvákovce šedého a plejtváka myšoka. I u něj ochanáři zmírnili stupeň ohrožení z „kriticky ohroženého“ na „ohrožený“. Velikost aktuální populace těchto kytovců ochranáři odhadují na 100 tisíc dospělých jedinců.

Počátky křižovníků spadají do roku 1233, kdy Anežka založila při kostele sv. Haštala v Praze špitál, jenž měl sloužit jako útulek nemocným, chudým, přestárlým a lidem bez přístřeší. Špitál, původně hmotně závislý na své zakladatelce, získal v roce 1237 samostatnost. Z její vůle bylo původně laické bratrstvo zároveň povýšeno na samostatný řád a od papeže Řehoře IX. získalo další důležitá privilegia. Jeho členové skládali řeholní sliby a museli vedle péče o potřeby těla svých svěřenců dohlížet i na potřeby duše. 

Pod znakem hvězdy

Křižovníci byli od počátku společenstvím s jedinečným charakterem. Inspiraci nacházeli v rytířských řádech zakládaných během křížových výprav, jež stávaly v čele útulků pro poutníky a dalších charitativních zařízení. To se mimo jiné odrazilo i v jejich řádovém oděvu, na kterém se skvěl znak kříže, a v nošení meče. Rytířský ideál se však vlivem Anežky současně mísil s františkánskými vlivy. Papež křižovníkům přidělil řeholi sv. Augustina, čímž je přiblížil řádu řeholních kanovníků jako byli augustiniáni a premonstráti. Jako odlišovací znamení získali křižovníci roku 1252 od papeže červenou šesticípou hvězdu. Jejich název byl tehdy upřesněn na řád křižovníků s červenou hvězdou a tak zní dodnes. 

Křižovníci se brzy stali jedním z nejvlivnějších a nejbohatších řádů v českých zemích. Jejich působnost se rozšířila na Moravu, kde se jednou z nejdůležitějších komend (název řádového sídla) stalo Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě, a zejména do západních Čech. Svoje komendy a špitály postupně založili například v Chebu, Karlových Varech, Lokti či Klatovech. Usadili se však také za hranicemi – ve Vratislavi, ve Vídni či v Uhrách. Členy se stávali i cizinci, ale jeho centrem zůstala Praha.

Velkého rozkvětu řád dosáhl ve 14. století za vlády Karla IV. V té době spravovali křižovníci šedesát špitálů, domů a farních kostelů nejen v Čechách, ale i v Uhrách. Na jejím samotném konci jej však postihla katastrofa. 29. listopadu 1378, tedy tentýž den a večer, kdy zemřel král a císař Karel, došlo u staroměstských křižovníků k ničivému požáru. Za oběť mu padl kostel, archiv listin a dokonce i někteří z obyvatel špitálu.

Pražská arcidiecéze

Nejvýrazněji se řád zapsal do dějin českých zemí hlavně v 16. a 17. století, kdy bylo jeho zásluhou obnoveno pražské arcibiskupství, uprázdněné od husitských válek. Když roku 1561 došlo po 140 letech ke jmenování nového arcibiskupa, nestal se jím nikdo jiný než velmistr křižovníků Antonín Brus z Mohelnice. Řád tak na dlouhá desetiletí spojil své osudy s dějinami pražské arcidiecéze, která mohla plně fungovat pouze za podpory jeho kapitálu. 

I když byli křižovníci zasaženi husitskými nepokoji, během kterých přišli o většinu kostelů a špitálů, podařilo se jim získat značnou část zpět a znovu dosáhnout ztracené prosperity. Přesto u nich v té době došlo k podstatné změně. Stále více se orientovali ze špitální práce na duchovní správu a stalo se z nich spíše společenství kněží, kterých byl právě v té době nedostatek. Posledním velmistrem křižovníků v hodnosti pražského arcibiskupa byl Jan Bedřich z Valdštejna. V době jeho smrti roku 1694 už bylo arcibiskupství hmotně zajištěno natolik, že mohlo fungovat i bez křižovnické pomoci. 

Obnovení poslání

Novodobými dějinami křižovníků stejně jako jiných řádů otřásla nacistická okupace a zejména komunistická totalita, během níž přišli o všechny majetky a byla jim zakázána činnost. Nadále fungovala pouze komenda ve Vídni, nacházející se na druhé straně železné opony.

Od devadesátých let 20. století probíhá složitá obnova řádu, jenž chce znovu plnit své poslání dané zakladatelkou, sv. Anežkou. Počet členů se pohybuje kolem dvou desítek a na starosti mají zejména duchovní správu v přidělených farnostech. Vzhledem ke svému tradičnímu charitativnímu poslání řád podporuje několik nemocnic.

TIP: Princezna a řeholnice: Před 29 lety byla svatořečena Anežka Česká

Zatím poslední velkou událostí jeho historie bylo jmenování 48. velmistra, jímž se stal roku 2011 Josef Šedivý. Křižovníci dnes nesou titul Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, latinsky Ordo millitaris Crucigerorum cum rubea stella, a to i přesto, že nejsou rytířským řádem v pravém smyslu. 

V jihočínském Ču-chaji nedávno skončila mezinárodní výstava letectví a kosmonautiky Zhuhai Airshow 2018, na které Čína tradičně představuje nové špičkové technologie pro vojenské i civilní využití. Jednou z atrakcí se letos stala vyvíjená těžká nosná raketa, se kterou Čína počítá pro pilotované lety na oběžnou dráhu i k Měsíci.

Novou raketu vyvíjí čínská státní společnost China Aerospace Science and Technology Corporation (CASC), která je hlavním dodavatelem pro čínský vesmírný program. Nová nosná raketa měří 90 metrů a váží 2 tisíce tun. Je tím pádem téměř dvakrát vyšší, než momentálně nejvýkonnější nosná raketa Číny, tedy Dlouhý pochod 5.

Rakety pro lety k Měsíci i Marsu 

Pokud Čína dotáhne vývoj této rakety do konce podle plánu, měla by vynášet na nízkou oběžnou dráhu 70 tun nákladu a k Měsíci poslat náklad o hmotnosti 25 tun. Asi nebude velkým překvapením, že se nová těžká čínská raketa, která by měla mít opakovaně použitelné komponenty, podobá spíše nedávno poprvé vyzkoušené těžké nosné raketě Falcon Heavy americké soukromé společnosti SpaceX, a nikoliv dřívějším čínským nosným raketám série Dlouhý pochod.

TIP: Čína úspěšně vyzkoušela svou zatím největší nosnou raketu Dlouhý pochod 5

Čína rovněž tvrdí, že zahájila vývoj supertěžké nosné rakety, kterou označuje jako Dlouhý pochod 9. Ta by měla unést 140 tun nákladu na nízkou oběžnou dráhu Země, 50 tun nákladu k Měsíci a 44 tun k Marsu. Američtí odborníci jsou přesvědčeni, že čínské snahy o vývoj těžkých nosných raket nové generace potvrzují zájem Říše středu o lety lidských posádek i meziplanetárních sond k Měsíci i do vzdálenějších částí Sluneční soustavy.

Dlouhodobé statistiky ukazují, že přinejmenším v oblastech mírného pásu planety se zločiny páchají především v létě. Během podzimu a v zimě kriminalita slábne, jako by se ukládala k zimnímu spánku. Přesněji řečeno, platilo to do nedávné doby.

Ideální počasí pro zločin?

Američtí vědci ve své nové studii odhalili překvapivé spojení mezi počasím a zločinností. Teplejší zimy podle vědců prospívají zločincům a v řadě oblastí Spojených států teď policisté evidují nárůst počtu násilných trestních činů. Platí to například pro severovýchod USA, kde je vztah mezi počasím a zločiny obzvláště výrazný.

TIP: Jak bojovat se zločinem? Sekáním trávníků a uklízením odpadků!

Nejde při tom o žádné věštění z křišťálové koule. Výzkum je založený na úctyhodném souboru dat, který zahrnuje klimatické údaje společně s daty o kriminalitě pro celkem 16 tisíc amerických měst, od roku 1979. Podle badatelů teplejší klima láká do ulic více lidí - těch spořádaných a bohužel i těch méně spořádaných.

Americký výzkum vztahu klimatu a kriminality není zdaleka prvním. Již před několika lety se podobným směrem ubíraly myšlenky vědců v Británii. Také jejich závěry hovoří jasně - teplé počasí zkrátka svědčí zločinu.

Roku 1957 sovětská admiralita formulovala požadavek na výkonné stíhací ponorky, které by si poradily s letadlovými loděmi i raketonosnými podmořskými čluny. Zrodila se třída Alfa (Projekt 705), jejíž konstrukce představovala skutečnou revoluci.

Kapkovitý tvar ponorky dovoloval dosáhnout rychlosti 41 uzlů (76 km/h), a tím dostihnout kteroukoliv loď i uniknout většině torpéd. Kompaktní trup z titanu vydržel ponoření do dosud nemyslitelných hloubek. Vůbec poprvé se Sověti snažili maximum procesů automatizovat a počet členů posádky oproti standardním 60–70 námořníkům činil 31 mužů.

Srdce plavidel tvořil ultramoderní reaktor chlazený tekutými kovy. Právě toto řešení dodávalo alfám pozoruhodné výkony, kupříkladu bleskové zrychlení: maximální rychlosti dosáhly za 60 vteřin! Na papíře vypadaly stroje impozantně, avšak v praxi se ukázaly jako nepodařené a problémové.

Superrychlé, ale hořlavé ponorky 

Při rychlé plavbě vydávaly tak silný hluk, že je americké sonary detekovaly na velké vzdálenosti. Provoz technologicky nedotažených reaktorů byl extrémně nákladný, neboť musely bez přestání běžet – jinak by chladicí kov nenávratně zatuhl. Potíže se naplno projevily v praxi, kdy tři ze sedmi člunů museli Sověti záhy vyřadit. Třeba K-123 vstoupila do služby v roce 1977, ovšem už v roce 1982 vytekl kov z chladicího systému a zamořil reaktorový prostor.

Dekontaminace a výměna pohonného systému zabraly osm let. U dalšího exempláře utrpěl reaktor fatální škody během požáru chlazení, jiná ponorka měla vyloženě smůlu – zbrusu nový člun se srazil s velrybou (posádka ji nezaznamenala kvůli sonaru zahlcenému hlukem vlastního pohonu) a musel absolvovat generální opravu. Zbraňoví experti se dodnes přou, zda třída Alfa znamenala geniální konstrukci, nebo fatální omyl.

Raketový štír

Když SSSR v roce 1947 odtajnil strategický bombardér Tu-4 (bezlicenční kopie B-29), američtí zpravodajci byli v šoku. Protivník totiž náhle disponoval prostředkem pro dopravu atomové bomby až nad území USA a Pentagon neměl stíhací letoun schopný operovat v každém počasí, který by mu v tom mohl zabránit. Představitelé letectva proto začali tlačit na společnost Northrop, aby urychlila vývoj nové proudové stíhačky pro jakékoliv povětrnostní podmínky.

Letoun, jehož prototyp vzlétl v červnu 1948, dostal označení F-89 Scorpion. Šlo o neobvykle vyhlížející středoplošník se štíhlým trupem a dlouhými přímými křídly, poháněný dvojicí motorů Allison J35 s přídavným spalováním. Původně měl nést dálkově ovládanou věž s šesticí 20mm kanonů, nakonec však nejrozšířenější verze F-89D obdržela ještě podivnější výzbroj – do předních částí zvětšených palivových nádrží na konci křídel inženýři umístili raketnice pro celkem 104 neřízených střel ráže 70 mm Mighty Mouse.

Příliš krátká kariéra

Rakety dosahovaly dostřelu 1 800 m a mohly se pochlubit vysoce explozivní hlavicí. Pokud pilot odpálil veškerou munici zároveň, dokázala pokrýt plochu podobnou fotbalovému hřišti. Další možnost představovaly dvě dávky po 82 a 42 raketách nebo tři dávky po 42, 32 a 30 raketách. Kanony scoripon nenesl, protože jejich místo v přídi zaujal střelecký systém Hughes E-6 složený z radaru a počítače. Pilot tedy dostal k dispozici pro celou misi pouhá tři stisknutí spouště – pokud minul, neměl (snad kromě taranu) žádnou možnost sovětské bombardéry zadržet.

TIP: Nepovedené zbraně 2. světové války

Netradiční uložení munice snížilo množství neseného benzinu (pro záchytnou stíhačku velmi důležité), navíc trubice raketnic v polním provozu korodovaly a při palbě se trhaly. Scorpiony od roku 1954 sloužily kupříkladu na Aljašce, aby zde včas zlikvidovaly tupolevy přilétající od Čukotky. Kvůli rychlému zastarávání i značné nepraktičnosti je o pouhé čtyři roky později začaly nahrazovat nadzvukové F-101 a F-102, a tak se raketonosný štír na scéně příliš neohřál.

Na téma výšky hlasu a jeho atraktivity pro opačné pohlaví provedli badatelé již mnoho studií, dospěli však k poněkud odlišným závěrům. Už v roce 1979 požádali Seppo Tuomi a James Fisher ze Stellenbosch University účastníky experimentu, aby napodobili co nejvíc sexy hlas. Ženy i muži se snažili mluvit hlouběji než obvykle – a příslušnice něžného pohlaví dokonce víc než pánové.

Jiné výzkumy ukázaly, že výšku svého hlasu modulujeme podle protějšku, s nímž právě komunikujeme: Pokud se nám zdá atraktivní, nevědomky se ztišíme. Další studie odhalila, že ženy i muže s níž položeným hlasem vnímáme coby vizuálně atraktivnější, a dokonce jako příjemnější osobnosti. 

TIP: Hlasem proti hmotě: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Odlišné jsou však výsledky vědců z University College London publikované v roce 2013 v časopise PLOS One. Podle nich sice ženy skutečně preferují muže s nižším témbrem, pánové ovšem upřednostňují partnerky s hlasem položeným výš, což indikuje menší tělesnou schránku. Britští badatelé přitom argumentují zákony přírody, které máme stále hluboce zakořeněné: Hlubší zvuky znamenají velké dominantní zvíře, jež může zaútočit. Naopak vysoké tóny jako třeba bzučení včel naznačují, že jde o živočicha menšího a submisivnějšího.

Jak se zdá, Egypťané měli velmi silný vztah ke kočkám. Prozrazuje to nový objev na slavné archeologické lokalitě v egyptské Sakkáře, která leží na Nilu, asi 30 kilometrů jižně od Káhiry. Po celý starověk zde bylo rozsáhlé pohřebiště u významného města Mennofer, které bylo dokonce hlavním městem Egypta v období Staré říše (přibližně 2700 – 2181 př. n. l.).

Kočičí bohyně

Archeologové v Sakkáře nedávno odkryli tři hrobky, v nichž nalezli desítky mumifikovaných koček, více než 100 pozlacených dřevěných soch koček, a také bronzovou sochu staroegyptské bohyně Bastet. Tato bohyně byla pro Egypťany ztělesněním rafinované, nevyzpytatelné ženskosti a bývá zobrazovaná právě jako kočka. Bastet měla ve starověké mytologii dvě tváře. Na jednu stranu byla hodnou a laskavou bohyní, ale také byla ochránkyní, která se dovedla rozzlobit a krutě trestat.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Vědci zatím přesně neurčili dobu, kdy kočičí hrobky vznikly. Předběžné odhady hovoří o době mezi lety 717 – 332 př. n. l., čili v takzvané Pozdní době starověkého Egypta. Poblíž hrobek koček bylo objeveno mnoho dalších zajímavých nálezů, včetně soch lvů, skotu, sokolů a krokodýlů, a také mumifikovaných skarabeů a kober.

Seznamovací inzeráty a služby se zdají být záležitostí novou. Pomineme-li však Adama a Evu, pak dle Starého zákona už Abraham poslal Eliezera do Mezopotámie s jasným úkolem: najít dobrou ženu pro Izáka. Od té doby uplynulo mnoho let.

V létě 1920 si bohabojná slečna Maria Riegerová četla náhodou časopis Altgöttinger Liebfrauenboten. Zrak jí čirou náhodou padl na inzerát, jež byl serióznost sama: „Střední úředník, svobodný katolík, 43 let, bezúhonná minulost na venkově, hledá dobrou katolickou dívku, která umí dobře vařit a umí všechny domácí práce, vyzná se i v šití a v zařizování. PS: Za účelem brzkého sňatku...“

No neodepište, jste-li děvče bez chlapce, leč na vdávání. Inzerent - četník Joseph Ratzinger zareagoval též promptně. Za tři měsíce se zasnoubili, budoucí papež Benedikt XVI. se posléze narodil coby jejich třetí dítko.

Pro gentlemany a dámy s kapitálem

V té době měla seznamovací inzerce již dlouhou tradici. První opus tohoto typu pochází z Anglie. Roku 1695 se v Houghtonském týdeníku objevil svérázný text. Šel rázně k věci: „Třicetiletý gentleman, prohlašující, že má velký majetek, by se rád oženil s mladou dámou, jež má k dispozici kapitál zvící 3 000 liber, a chtěla by o tom učinit přiměřenou smlouvu.“

Ženy si se seznamovací inzercí daly přece jen na čas. První z nich inzerovala v časopise Observer 22. května 1797. A rozhodně se neupejpala: „Mladá dáma, honosící se půvabným zevnějškem, dobrou výchovou a ušlechtilostí ducha, je nucena touto sice neobvyklou, leč slibnou cestou hledati přítele. Kdyby některý muž, vzhledný, slušně vychovaný a z dobré rodiny, chtěl o pisatelce více vědět, nechť napíše do těchto novin na značku Elsa“.

Inzerát vyvolal senzaci. Dodnes se spekuluje, kdo že byla ona tajemná Elsa (a zda to vůbec byla žena). Jisté je, že do konce 19. století bylo považováno podání inzerátu ženou za dehonestující.

A co Čechy?

Velký rozmach zaznamenala seznamovací inzerce hned po vzniku první republiky. Ještě na sklonku roku 1918 začal vycházet specializovaný seznamovací časopis Štěstěna. Vymezoval se jako „služebník zájmů inteligence českoslovanské“. Vedle seznámení prezentoval i velké množství reklam. 

Seznamovací inzeráty byly uveřejňovány jak v běžném tak i bulvárním tisku. Vesměs uváděly přesnou představu o věnu dívky a naopak o majetkových poměrech muže. Mnozí z čtenářů již tehdy kritizovali výše zmíněné „kupčení s láskou“.

Ostrou kritiku v tomto směru přináší spolu s obsahovým rozborem inzerátů v třicátých letech 20. století brněnská Sociologická revue. Autor textu M. Hladík zjistil, že v roce 1933 a 1934 podávali takový text z 53 % muži a z 9 % inzerátů se nedalo zjistit pohlaví. Nejčastěji inzerovali muži ve věku od 23 do 40 let. U žen pak šlo o věkovou kategorii mezi 20 až 26 lety. Nejvíce se požadovala tělesná krása a peníze. Mezi námi nic nového pod sluncem. V omezené míře přečkaly seznamovací inzeráty dobu protektorátu Čechy a Morava.

Buržoazní přežitek?

Únor vše změnil. Již v roce 1948 bylo uveřejňování seznamovací inzerce zakázáno. Amor vyčkával, leč nevzdával se. V roce 1963 uveřejnil časopis Vlasta dopis osamělého lesníka prahnoucího po seznámení za účelem založení rodiny. Vybírat si posléze mohl. Dostal více než 200 nabídek.

O necelý rok později vyhlásila redakce časopisu Obrana lidu akci „internát-armáda“. Šlo o zprostředkování dopisování „za účelem seznámení“ mezi dívkami z převážně textilních a obuvnických továren a bydlících na internátech s vojáky prezenční služby.

Jedna z redaktorek, jež se o to zasloužila, po letech vzpomínala, jak ji nejprve kterýsi lampasák z hlavní politické správy československé lidové armády vyhodil. Křičel prý něco ve smyslu: „To by se tak imperialistům líbilo, kdybychom nechali z kasáren udělat hampejz“. Leč osvícenější soudruzi začali na velení argumentovat s přísně tajnými čísly o mimořádných událostech (včetně zdravotních) u tzv. záklaďáků. Málem jako v seriálech Jaroslava Dietla vše nakonec správně rozhodl stranický výbor. Seznamování přestalo být považováno za buržoazní přežitek, který by jen odváděl vojíny od služby lidu.

Seznamky se brzy na to objevily v řadě periodik. Ani ony nebyly ušetřeny zásahů cenzury. Seznamovací inzeráty bývaly ještě před otištěním kontrolovány. Cenzoři například pozastavili text se značkou „Není kouře bez ohně“. Vyvolával asociaci na název francouzského filmu, v němž se na kriminální zápletce podílela vzájemná výměna partnerů!

Jaká také bývá realita?

A něco z praxe. Před lety byl v seriozních novinách otištěn tento inzerát: „Najdeme tě, maminko? Syn 11/150, dcera 9/140 a otec 45/182 hledají príma mámu. Věk 30 až 38, štíhlou, veselou, ovládající domácí práce, milující přírodu, rodinu, divadlo, takovou, jež se nebojí trampot spojených s rodinným životem. Bezdětné mají přednost, jedno dítě do 6 let nevadí. Byt 3+1 máme. Chybíš nám do úplné rodiny. Za trochu lásky bychom šli na kraj světa. Nenapravitelní Zn.: Optimisté“

Proč si to ovšem nepojistit. Do jiného periodika zadal stejný muž inzerát téměř na chlup identický, jen ona „hodná máma“ už byla „toužebně hledaný drahokam mezi kamením.“ Zmizel také požadavek na bezdětnou, mluví se už jen o jednom dítěti do šesti let. V jiných novinách a v třetím inzerátu zas inzerent poodkryl cosi ze své minulosti, když konstatoval, že „naše máma si našla jinou cestu“ a vše doplnil trochou stýskání „Je nám těžko, přistěhování nutné. Existuje ještě drahokam mezi kamením?“

Jak to s tím pánem a mámou, která si našla jinou cestu bylo doopravdy? Po ostrém konfliktu vzala matka děti a trochu šatstva a odešla kamsi do severních Čech, kde dostala byt. Neměla žádné peníze, neb manžel jí vše zabavil. Zoufalou situaci konzultovala s tehdejší vedoucí manželské poradny, které se jí zželelo a na cestu a do začátku jí půjčila peníze takříkajíc ze svého. Vráceny byly dlužnicí posléze na korunu přesně. Jak je možné, že „Optimista“ uvádí v inzerátu dvě děti? Už předtím byly sice svěřeny do péče matky, ale on se odvolal a byl přesvědčen, že odvolací soud mu děti vrátí. Nestalo se tak, naštěstí. Inzerát nicméně slavil úspěch a jednu „toužebně očekávanou“ bezdětnou dámu nakonec přivábil. Bohužel.

Onen příběh má totiž ještě dohru, kterou asi nejlépe přiblíží zpráva ze stejných novin, v nichž byl otištěn jeden ze seznamovacích inzerátů: „Trest odnětí svobody na 12 let v druhé nápravně výchovné skupině uložil včera Krajský soud 46 letému XY. Uznal ho vinnným z trestného činu vraždy. Loňského roku, po předchozí hádce ve svém bytě, opakovaně napadal svoji třicetisedmiletou družku. Způsobil jí mnoho krevních podlitin a s vražedným úmyslem jí škrtil. Když spadla v koupelně v důsledku jeho jednání do vany naplněné vodou, držel jí hlavu pod hladinou tak dlouho, až žena na místě zemřela.“

V Kalifornii momentálně řádí nejničivější a také nejvražednější lesní požár známé historie. Podle místa jeho vzniku na Camp Creek Road mu média přiřkla jméno „Camp Fire“. Hořet začalo 8. listopadu ráno místního času. Hasičům se přes rychlý zásah nepodařilo oheň zvládnout a lesní požár se díky suchu a silnému větru rychle rozrostl do mohutného a extrémně ničivého ohně.

Požár sledují satelity, na jejichž snímcích je vidět rychlý postup plamenů a také rozsah děsivé zkázy. Požár Camp Fire zaskočil obyvatele kalifornského města Paradise, z nichž minimálně několik desítek zahynulo. Samotné město, které mělo asi 27 tisíc obyvatel, bylo požárem prakticky celé úplně zničeno.

TIP: Peklo v Albertě: Gigantický lesní požár zasáhl 850 kilometrů čtverečních

Shořelo celkem 117 tisíc akrů krajiny. Požár Camp Fire zatím zničil téměř 7 200 budov a usmrtil 44 osob. Tolik lidí ještě nikdy v Kalifornii při lesním požáru nezahynulo. Počet mrtvých navíc ještě bude pravděpodobně narůstat, protože mnoho lidí zůstává nezvěstných. Přes 50 tisíc obyvatel bylo kvůli velkému ohrožení požárem evakuováno. Podle expertů je nyní v Kalifornii extrémně vysoké riziko podobných požárů, protože zde v poslední době panuje neobvyklé sucho.