Kapitán Simpson také využíval výhod rozluštěných depeší, a to tak dobře, že Němci zuřili a věřili, že britská rozvědka má v italském velení smečku špionů. Nicméně takřka zoufalé vzepětí italské Regia Marina z léta a podzimu 1941 přece jen dokázalo do Afriky přepravit průměrně 72 000 t nákladu měsíčně, což bylo dokonce o něco málo víc, než generál Rommel potřeboval. Rostoucí úspěchy britských ponorek ovšem také nemohly zůstat nepovšimnuté.

Předchozí část: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (1)

Ačkoli jich z Malty jen málokdy operovalo víc než osm, v září 1941 dostaly statut 10. ponorkové flotily. Možná to zvedlo morálku posádek a kapitán Simpson získal víc pravomocí, ale ve skutečnosti se pro námořníky mnoho nezměnilo. Dál vyplouvali z La Valletty do moře plného min a torpédoborců s vědomím, že s protivníkem vedou klasickou opotřebovací válku. Současně ovšem věděli, že z Malty víc ponorek operovat nemůže, protože i Britové jen s obtížemi řešili zásobování obleženého ostrova. Například torpéda a naftu často získávali z velkých podmořských člunů třídy T, které připlouvaly z Alexandrie a Gibraltaru.

Svaz K proti konvojům

Další britský krok namířený proti italským snahám o zásobování severoafrického bojiště byl realizován 21. října 1941, kdy se zformoval Svaz K kapitána Williama Agnewa, čítající lehké křižníky Aurora, Penelope, Ajax a Neptune posílené o čtyři torpédoborce. Tato formace měla za úkol vyplouvat z Malty a ničit nepřátelskou dopravu. Přítomnost poměrně silné flotily byla od počátku znát.

V noci na 9. listopad Svaz K rozstřílel italský torpédoborec, pět nákladních lodí a dva tankery, čímž Rommelova vojska ochudil o 34 000 t nákladu včetně tanků, munice a paliva. V prosinci Agnewovy lodě zničily loď s benzinem a potravinami, tanker a torpédoborec, a protože nezahálely ani ponorky, Italové konvojový systém vzdali a malé objemy zásob už dopravovali jen na rychlých, leč nepříliš prostorných válečných lodích.

Na to ovšem doplatily křižníky Alberico Da Barbariano a Alberto Di Giussano, které v bitvě u mysu Bon potopila torpéda tří britských a jednoho holandského torpédoborce ze seskupení kapitána Grahama Stokese. O zoufalé situaci Italů svědčí fakt, že oba křižníky vezly benzin na pouhé čtyři dny boje. Pozemní vojska nadále bojovala jen díky „nadbytečným“ zásobám shromážděným v minulých měsících, nicméně do budoucna se situace nejevila zrovna růžově.

Karta se obrací

Síly Osy ovšem stále ještě měly dost energie a prostředků k obratu. Už 29. října vrchní velení Wehrmachtu přijalo rozhodnutí zničit Maltu. Na Sicílii se vrátila velká část X. leteckého sboru a vzdorující ostrov čekalo těžké bombardování. Také italské námořnictvo zintenzivnilo minovou válku a následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Právě na minách byl 19. prosince ztracen křižník Neptune, z jehož posádky přežil jediný muž, a torpédoborec Kandahar. Další dva křižníky také poškodily miny a i vzhledem k tvrdým leteckým útokům musel Svaz K z Malty pryč. Všechna práce tak zase zbyla na ponorkáře, jenže ti už jen těžce navazovali na úspěchy minulých měsíců. V lednu 1942 totiž do šifrovacích strojů Enigma přibyl čtvrtý rotor a dříve přesný pramen informací ze dne na den vyschl.

V lednu 1942 tak Italové přišli jen o dvě lodě, avšak zásobovací situace na frontě se nezlepšila – spíš naopak. Síly Osy totiž nabobtnaly na sedm italských a tři německé divize, které ke svým operacím potřebovaly 100 000 t materiálu měsíčně. Ačkoli ztráty na moři klesly na pouhých šest procent, vzhledem k minulým úbytkům lodního prostoru se v prvních pěti měsících roku 1942 podařilo do Afriky dopravit v průměru jen dvě třetiny zásob požadovaných armádou. Na druhou stranu se Luftwaffe konečně podařilo vyhnat z Malty Simpsonovy ponorky. Do 10. května 1942 poslední čluny opustily La Vallettu, dva se cestou potopily na minách a v Alexandrii nemohli věřit svým očím, když zjistili, že slavná 10. flotila se skládá jen ze čtyř ponorek otlučených nálety a hlubinnými náložemi. 

Zoufalá situace

Podobný stav setrval i poté, co Němci dobyli Tobruk. Přestože tamější přístav padl do Rommelových rukou 22. června 1942 takřka neporušený, chybějící palivo znemožnilo jeho širší využití. Vojska Osy v Africe v té době dostávala už jen něco přes 30 000 t materiálu měsíčně a navíc většinu z toho v Tripolisu – tedy asi 2 000 km za frontou. V polovině července se navíc na Maltu vrátila 10. flotila. Ačkoli už nedokázala zopakovat úspěchy minulého roku, každá potopená loď znamenala pro Italy těžkou ránu.

Kromě toho se na ostrově objevily také rychlé torpédové čluny, které italské námořnictvo nutily k velkým oklikám vedoucím k jedinému – vyšší spotřebě paliva. A když se 15. listopadu na Maltu vrátil i křižníkový Svaz K, problém dopravy se stal takřka neřešitelným. Poblíž italských přístavů číhaly britské ponorky, dále vlastní i britská minová pole, křižníkový svaz a ve vzduchu hlídkovalo letectvo.

Až do konce

Přesto to Italové zkoušeli. Na přelomu listopadu a prosince 1942 vypravili do Tuniska konvoj čtyř lodí s doprovodem tří torpédoborců a dvou torpédovek. Seskupení záhy objevil britský letecký průzkum a do boje vypluly tři křižníky se dvěma torpédoborci, které italský svaz zcela zničily. Krátce nato velení italského námořnictva konstatovalo, že zásobování je nemožné, protože dva ze tří konvojů do Afriky prostě nedoplují. Bylo to trochu nadsazené hlášení, protože ztráty ve skutečnosti činily „jen“ asi čtvrtinu, nicméně pouze v prosinci 1942 Spojenci potopili pět italských lodí hladinovými plavidly, 15 ponorkami, 14 letadly, tři vyletěly do povětří na minách a čtyři zmizely z neznámých příčin.

Kromě toho už 3. ledna 1943 Britové obsadili Tripolis, který dobře posloužil jako další základna pro napadání italské dopravy. Italové mohli využívat už jen přístav Bizerta v Tunisku, což i nadále statečně činili. Ačkoli jen v únoru 1943 přišli o 60 lodí, slábnoucí Afrikakorps posílilo přes 40 000 německých vojáků. V březnu a dubnu dosáhly ztráty zasílaných zásob hrozivých 42 %, přičemž o vítězné vavříny se spojenečtí letci a námořníci dělili přibližně rovnoměrně.

TIP: Spojenecká vylodění v Severní Africe: Zažehnutá spojenecká pochodeň

Italové se však až do konce africké kampaně snažili počet útočníků redukovat a přes velké ztráty se jim to občas i dařilo, když v období mezi mezi listopadem 1942 a dubnem 1943 zničili deset britských ponorek a jeden torpédoborec. V konečné fázi bojů na přelomu dubna a května 1943 Američané obsadili Bizertu a se zásobováním po moři byl konec. Tuniské pláže však stále zůstávaly volné, a tak admirál Cunningham zahájil operaci Retribution (odplata) s cílem zabránit silám Osy evakuaci. Šlo o blokádu afrického pobřeží, kterou sám její velitel formuloval takto: „Potopit, zapálit, zničit. Ať nic neuteče.“ V této akci bylo zničeno asi dva tucty malých lodí a břehů Sicílie dosáhlo jen několik set šťastlivců.

Jedním z mnoha problémů současnosti je degradace zemědělské půdy. Můžete čtenářům přiblížit situaci u nás v Česku?

Degradace zemědělské půdy je problémem prakticky v celém světě a souvisí především s intenzifikací zemědělství. Česko není výjimkou – nejvýrazněji se tady degradace projevuje v oblastech, kde se intenzivně hospodaří dlouho, což je bohužel právě tam, kde bývaly nejúrodnější půdy. Základními faktory jsou bilance organické hmoty, změny nebo téměř absence rotace plodin, způsob kultivace a s tím související nárůst eroze – jak vodní, tak i větrné, široké používání minerálních hnojiv i pesticidů. To vše u nás najdeme ve velké míře, ať už mluvíme o moravských úvalech, Polabí, nebo dalších zemědělských oblastech.

Jak se takový způsob hospodaření promítne do vlastností půdy?

Klíčové jsou dopady na půdní strukturu a v důsledku toho na funkci půdního systému. Souvisí to se stále menším množstvím organické hmoty, která se do půdy dostává, resp. která zde zbude po sklizni. Lidská společnost má tendenci organickou hmotu ponechanou na polích považovat za „ztracenou“, a proto se snaží ji sbírat a použít jinde – třeba pro výrobu bioplynu nebo biopaliv. Jenže organická hmota je jednak materiálem a jednak důležitým zdrojem energie pro půdní organismy, které jejími přeměnami při rozkladu vytvářejí složité organické molekuly, souhrnně a ne zcela přesně nazývané „humus“. Navíc svou činností vytvářejí v půdě mikroskopické i větší půdní agregáty, hrudky, které budují složitou strukturu půdy s mnoha prostůrky. Tak vzniká prostředí pro velmi bohatý půdní život a současně se v půdě udržuje voda i živiny.

Je zkrátka potřeba respektovat přirozené přírodní procesy, které v půdě probíhají…

Přesně tak. Půdní organismy využívající mrtvou organickou hmotu jsou tvůrci, ale také údržbáři půdní struktury a jejich oslabování vede k půdní degradaci. Vadí jim přitom i příliš jednostranná produkce, tedy když chybí střídání plodin, nemluvě o nadměrném užití pesticidů a intenzivní agrotechnice která může vést k utužování půdy. Ještě složitější to je s chemickými vlivy na bakteriální a houbovou mikroflóru. Navíc si musíme uvědomit, že na mnoha polích je povrch půdy holý po větší část roku, kdy tam nejsou plodiny. To vede k mnoha extrémům, zejména teplotním, ale také k urychlování eroze i rozkladu v půdě naakumulované organické hmoty. Suma sumárum, intenzivní zemědělství má potenciál silně degradovat půdní strukturu a pokud se na to při hospodaření nemyslí a nepřijmou se protiopatření, opravdu k ní dochází.

Týká se tento problém pouze zemědělsky využívané půdy?

Degradace bohužel není jen doménou polí a zemědělství, k podobným procesům může docházet i na lesních půdách. Musíme si uvědomit, že odvážení biomasy (dřeva) z lesa, zejména u monokultur kde se vytěží téměř vše, není ničím jiným než ochuzováním lesní půdy o organickou hmotu, která tam byla vyprodukována. Jde samozřejmě o pomalejší proces, protože jednak v půdě přece jen zůstává kořenový systém a k zetlení i pařezy a drobné větve s listy či jehličím, na chudších půdách s pomalým uvolňováním živin z podloží se však absence některých živin může projevit docela rychle. Navíc byly tyto procesy v minulosti umocněny či urychleny kyselými dešti, dnes je také ovlivňuje atmosférická depozice, zejména oxidů dusíku.

Vraťme se zpět k degradaci zemědělsky využívané půdy. Co se s tím dá dělat?

Jedinou cestou je odstranit příčiny a doufat, že si s tím půdy rychle poradí a regenerují. Můžeme tomu samozřejmě pomoci. To znamená především snížit intenzitu hospodaření a zajistit mnohem větší dotace mrtvé organické hmoty do půdy, což můžou to být statková hnojiva jako v minulosti, ale i zelené hnojení, ponechání většího množství posběrových zbytků či jiné zdroje organické hmoty. Rovněž je nutná větší rotace plodin, ale ještě lepší by bylo pěstování více plodin v mozaice na stejné ploše, což by samozřejmě vyžadovalo i změnu mechanizace a celkově agrotechniky. Smysl mají i protierozní opatření a zajištění lepšího vodního režimu, ovšem zde si musíme uvědomit, že obvykle řešíme následky a ne příčiny, taková opatření jsou proto jen záchrannou brzdou a dlouhodobě nestačí, je třeba se věnovat právě příčinám. Je tedy především potřebné obnovit funkce krajiny, to pak vyřeší spoustu problémů za nás a bez dalších nákladů.

Jak ve světle těchto požadavků vidíte budoucnost nejen českého, ale i světového zemědělství?

Nedokážu si ji představit bez mnohem výraznějšího respektování těchto poznatků. Je nutné změnit přístup k intenzitě produkce, zajistit permanentní rostlinný pokryv, větší pestrost plodin atd. Mnohé z toho však bude možné jenom pokud se změní také ekonomika zemědělství. Dnes do ní nejsou mnohé externality započteny a postupy které degradují půdu se ekonomicky „vyplatí“, to se musí samozřejmě přenastavit. Je možné to zkoušet regulací, tj. příkazy a zákazy, praxe ale ukazuje že to moc nefunguje, nebo jenom s obtížemi. Lepší by bylo mít systém, který k tomu vede i přes ekonomický zájem zemědělce. Takové modely dnes už existují, jde jenom o vůli je prosadit a začít implementovat.

Dobrou zprávou každopádně je, že zemědělské půdě lze navrátit úrodnost...

Určitě ano, záleží ovšem na míře degradace a na intenzitě protiopatření. V místech, kde jsme již strukturu půdy zcela zničili a obsah organické hmoty dramaticky poklesl, to bude trvat déle, možná několik desetiletí. Pokud se však vstupy upraví, půdy reagují a mají často až překvapivou schopnost se regenerovat. Musíme jen umožnit, aby probíhaly potřebné procesy a byl k dispozici potřebný materiál. To ovšem není tak jednoduché, pokud na nich chceme nadále intenzivně a konkurenceschopně produkovat.

K problémům, které si způsobujeme přímo, se přidávají i ty, které jsme zřejmě vytvořili nepřímo. Mám konkrétně na mysli letošní léto, jež nám dalo jasně najevo i to, jak se nás týká riziko vysychání vodních toků. Myslíte, že se podobná léta bez dešťů budou i v budoucnu opakovat?

Je to velmi pravděpodobné, se změnou klimatu prokazatelně přichází více extrémů. Očekávám, že budou roky s dramatickými záplavami i s velkým suchem jako letos. Musíme si uvědomit, že k tomu opravdu sami velice přispíváme, a to nejen přes skleníkové plyny. Právě kapacita půdy zadržet živiny a především vodu je v tomto klíčová. Zásadní je také mylná doktrína co nejrychlejšího odvedení vody z povodí, praktikovaná po dlouhá desetiletí. Narovnání toků, meliorace, odvodnění – to vše k současné situaci výrazně přispívá, stejně tak ale už zmíněné intenzivní zemědělství a monokulturní lesnictví. Ani velké množství přehrad a nádrží nedokáže nahradit ztracenou kapacitu půdy zadržovat vodu. Potřebujeme především obnovit půdní strukturu. Celková změna klimatu je ale velmi pravděpodobná a jen stěží bude vše „tak jako předtím“ – i přesto ale má hluboký smysl kvalitu a strukturu půdy obnovovat. Je to řešení, kterému se říká „no regret“ – nemůžeme s ním udělat chybu. Pochopitelně je třeba také předcházet plýtvání, uvažovat o objemech vody nutných pro některé technologie atd. Nakonec ale vždy dojdeme k tomu, že bez funkční krajiny to dlouhodobě nepůjde.

Jak lze lépe hospodařit s vodou v krajině a jaké kroky jsou v oblasti vodohospodářství zásadní?

Myslím, že v teoretické rovině je tohle již známo delší dobu, problém máme s praxí. Víme, že vadí svázání a napřímení řek, víme že přehradní nádrže věc neřeší nebo ji řeší jen zčásti, víme že klíč je v půdě a způsobu hospodaření, víme že záleží na zasakování a vybetonované plochy ho eliminují atd. – a přesto stále často a zhusta děláme opak. Příčinou jsou nejspíš ekonomické zájmy, tedy jak už jsem uvedl nezapočtení externalit a určité „tradiční“ nebo konzervativní myšlení. Pokud ho neprolomíme a nezačneme se chovat v souladu s poznatky které už dnes máme, výsledek se nedostaví a problémy budou přetrvávat nebo se ještě zhorší.

Je Česká republika v oblasti vodohospodářství pozadu?

Nemyslím, že bychom byli konceptuálně pozadu. Naopak máme oproti jiným zemím dost zásadní náskok v oblasti know-how, naše zkušenosti i teoretické přístupy jsou často v zahraničí přebírány jako dobrá praxe. Připomenu jen léta probíhající program revitalizací říčních systémů, nebo koncept říční krajiny nedávno zesnulého profesora Štěrby. Víme co, víme jak – teď už jen to udělat. Společnost se ale musí shodnout, že to chce a že je to ochotná zaplatit. Mělo by to být jednoduché, předejde se tím mnohem větším následkům a nákladům v budoucnu. Věřím že si to budeme schopni uvědomit.

Je z hlediska množství vody v krajině vývoj posledních let tak překvapivý, že se to ani nedalo předvídat?

Rozhodně si nemyslím, že by byl vývoj posledních let překvapivý. Byl předvídán a odborná obec třeba v oblasti krajinné ekologie na něj opakovaně upozorňuje co pamatuji. Ještě za komunismu u nás vznikly dva přístupy k řešení krajiny (Územní systémy ekologické stability v Česku a LANDEP na Slovensku), které s tím počítaly a které nám záviděla Evropa i svět. Ve zprávě, kterou jsem jako spolueditor připravoval v roce 2009 jsme znovu upozorňovali na nárůst zpevněných ploch, kde voda nemůže vsakovat i na ztrátu některých ekosystémových funkcí, které jsou pro vodní režim významné. Zdá se, že dokud realita nedojde opravdu „na dřeň“, varování ani teorie se moc neprosadí. Jako obvykle začneme něco dělat, až když obrazně opravdu „poteče do bot“ – i když bychom asi měli toto přísloví změnit, třeba že do bot nepoteče, i když by mělo…

Jak výše probrané problémy souvisí z biodiverzitou?

Už jsem naznačil že ta souvislost je zásadní. Málokdo si uvědomuje že půdní struktura je jednou z věcí, které prostě a jednoduše vyrobit neumíme. Je produktem práce milionů půdních organismů a jejich vzájemné souhry, přitom právě jejich – byť okem neviditelná – diverzita zajišťuje, že systém funguje v měnících se podmínkách, za různých teplot a vlhkostí apod. Ochrana biodiverzity tak, jak ji lidé vnímají – například když chráníme rostliny, ptáky, hmyz či další živočichy – je v podstatě o tomtéž. Diverzita živých organismů, kromě toho že je „chceme“ v přírodě vidět, protože se nám líbí, je jakýmsi „pojištěním“, že systém dokáže reagovat a fungovat v různých, měnících se podmínkách. Na tento aspekt biodiverzity se často zapomíná, mnoho lidí si myslí, že, obrazně řečeno, „chráníme žabičky“ pro plezír ochránců. To, že jejich přítomnost indikuje schopnost krajiny zajišťovat to, co je pro přežití lidí zásadní, za tím vidí málokdo.

Cílem festivalu Ekofilm, jehož jste prezidentem, je přitáhnout k tématu ochrany životního prostředí pozornost širší veřejnosti. Daří se to?

Přijal jsem tu – podotýkám, že čestnou a nehonorovanou – funkci právě proto, že věřím v jeho význam a poslání. Ekofilm je podle mých znalostí nejstarším ještě fungujícím filmovým festivalem o životním prostředí a určitě oslovuje mnoho lidí. Nejde jenom o diváky přímo na festivalu, tam bych si přál aby jejich počet dále narůstal – jde zejména o filmové tvůrce, kteří své filmy pro festival připravují a posílají (jsou jich tisíce ročně z celého světa), a kteří samozřejmě mají svoji klientelu a diváckou obec. Reálný dosah festivalu je proto podle mého významný, je to koneckonců vidět i na tom, jak si vítězové ocenění na festivalu tohoto ocenění považují.

Je ale pravdou, že po depresi způsobené dle mého nešťastným rozbitím tradičního Ekofilmu v jižních Čechách a ne příliš přátelským postojům ministrů za ODS k ekologické výchově a vzdělávání v nedávné minulosti festival tak trochu ztrácel dech. Souvisí to i s nárůstem různých filmových festivalů v Česku, přibývá jich jako hub po dešti, někdy je to fajn a někdy naopak škoda, protože se dělí a rozbíjí jejich klientela. Je teď třeba hodně pracovat a festival navracet tam, kam patří – věřím, že má v portfoliu festivalů v ČR i v Evropě svou významnou pozici a že v městě s tak významnou tradicí environmentální výchovy a s takovým počtem studentů, kteří se životním prostředím zabývají, jakým je Brno, se to určitě podaří.

TIP: Fotograf sopek Patrick Koster - Člověk, který má rád horkou půdu pod nohama

Mám podezření, že mnohé lidi uvádějí ekologická témata spíše do deprese, než k aktivnímu přístupu. Co se s tím dá dělat?

No, musíme si připustit, že výsledky naší činnosti v krajině a v přírodě jsou často opravdu depresivní, a výhledy do budoucna často taky. Pohled mnoha politických subjektů tuto depresi často ještě umocňuje. Musíme si zkrátka přiznat, že jsme ledacos jako společnost zvorali, a to není jednoduché, zvláště ne v politice. Tato deprese by však neměla vést k odevzdanosti a pasivitě, spíše naopak. Zejména když víme, že se s tím stále dá něco dělat, že náprava je možná. I politici půjdou směrem, který bude většina společnosti vyžadovat, takže jen sedět v depresi a koukat na to, co se děje špatně, určitě není řešením.

Předloni byl festival věnován problematice vody, loni se mluvilo o vzduchu. Jaké téma je na řadě v roce 2018?

Vracíme se k tématu vody, i když přesnější by bylo říct, že se budeme věnovat suchu. Vývoj situace v Evropě, ale i stále sílící poznání, že sucho a s tím související absence potravin a následné regionální konflikty jsou jednou z hlavních příčin neřízené migrace, se kterou si nevíme moc rady, to do značné míry docela akutně přináší.

Na co lidi chcete letos především pozvat?

Festivalová odborná komise ze stovek přihlášených filmů opět vybrala 25 do hlavní soutěže. Jako prezident nechci žádný předem chválit nebo vyzdvihovat, jsou mezi nimi snímky našich autorů i autorů z celého světa, některé už dobývají kina po celé Evropě. Bude tedy z čeho vybírat. Ale festival Ekofilm nejsou jenom filmy, je to i setkání s tvůrci a mnoho velmi zajímavých doprovodných akcí. Připravujeme velkou diskusi právě o suchu, které se zúčastní snad všichni relevantní aktéři v ČR, proběhnou besedy s laureáty Ceny Josefa Vavrouška i ceny za ekologickou žurnalistiku, jsou připraveny výstavy a několik koncertů. Rád bych všechny čtenáře a přátele Ekofilmu, ale i nové zájemce pozval, ve dnech 11.–13. října do Brna, Určitě to bude stát za to!

Mezinárodní filmový festival Ekofilm začíná 10. října v Brně

Geoderma: film o složitosti půdních procesů

Půda provází život na Zemi a člověk by na této planetě bez ní nemohl existovat. Vzácná nebo obyčejná, živá či neživá, ztrácená a nenahraditelná. Co dnes vlastně o půdě víme? A jak s tímto poznáním nakládáme? Jak se člověk stará o pokožku naší matky Země, o Geodermu? Na tyto otázky odpovídá film, jehož průvodcem je půdní biolog Ladislav Miko.

Fosilie představují pozůstatky života zachované v kameni, ať už se jedná o stopy peří, kůže, listů, či další nejrůznější otisky. Na druhou stranu kameny tvoří přirozeně se vyskytující kombinaci dvou či více minerálů, přičemž podle původu může jít o horniny vyvřelé, usazené či přeměněné. 

Pokud si nejste jisti, zda držíte v rukou fosilii, nebo kámen, můžete skutečně použít jednu poněkud netypickou metodu archeologů: materiál prostě olíznout. Fosilie je oproti obyčejné skále pórovitější a za vlhka mírně lepivá. Pokud se vám tedy jazyk ke vzorku lepí, existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že jste narazili na zkamenělinu.

Phnompenhský kanál Boueng Trabek vypadá romanticky. Jenže jen ze vzduchu. Jakmile se k němu přiblížíte, veškerá romantika je pryč. Místní mu neřeknou jinak než „kanál páchnoucí vody“. Po březích se válejí odpadky a voda místy ani není vidět. Hladinu vlastně tvoří především plastové tašky, lahve, pytle s odpadky, nebo dokonce kusy nábytku. 

Poddimenzovaný městský odpad

Voda z říčního kanálu často domy zaplavuje, ale samotné záplavy nejsou jediným problémem. Bydlet tady znamená denně snášet nepříjemný zápach. Kanál je navíc rájem pro moskyty a krysy. Ředitel nevládní zdravotní organizace Soeung Saran popisuje hlavní problém zdejšího života: „Znečištění postihuje děti, které většinu času tráví kolem kanálu a hrají si ve špíně. Spolu s nimi jsou ohroženy především ženy, muži totiž chodí domů jen na noc. Ženy trpí různými dýchacími potížemi, kožními infekcemi a onemocněním očí. Někdy je mají tak oteklé, že vůbec nevidí.“

Účelem kanálu je odvádět splašky ven z města. Původně tento úkol plnil na sto procent, jenže to bylo před šedesáti lety. Kambodžské úřady ho začaly budovat v roce 1943 a postupně ho stále prodlužovaly. Dokončen byl až v roce 1958 a od té doby neprošel žádnými dalšími úpravami. A to ani přesto, že je jasné, že svůj úkol dnes zkrátka neplní. Ani nemůže – navržen byl pro půlmilionové město, ale dnes v kambodžské metropoli žije více než 1,5 milionu lidí, tedy třikrát víc. Neoficiální údaje ale hovoří dokonce o více než dvou milionech obyvatel.

Pronajmu dům, zn. levně

Obyvatelé domů na březích kanálu se snaží úřady přesvědčit, aby zoufalou situa­ci začaly řešit. Srey Rathová, jedna z obyvatelek kanálu, popisuje své problémy: „Prosíme vládu, aby oblast pomohla uklidit. Občas jsou tu opravdu velké záplavy, třeba loni se u našeho domu nahromadilo tolik svinstva, že jsme tu skoro nemohli bydlet. Voda totiž neodtékala, a naplavovala odpadky dovnitř do domu. Bylo to hrozné a děti z toho byly nemocné. Měly zápaly plic, horečku, pořád kašlaly.“

Srey přesto v domě u kanálu zůstává. Jsou tu totiž nejnižší nájmy ve městě – za domek platí v přepočtu pouhých 800 korun měsíčně. Nízký nájem je pro ni důležitější než zdravotní rizika. I když ví, že kanál je bublající stokou plnou splašků ze stovek septiků. Je vlastně zázrak, že tady ještě nevypukla žádná epidemie. „Nikdo zatím nezjišťoval zdravotní rizika bydlení u kanálu. Rozsáhlá studie se plánuje až na příští rok, stále víc lidí si totiž na zdravotní problémy stěžuje,“ rozvádí tuto problematiku Soeung Saran.

Budoucnost se spoluprací všech

Kanál je nejen poddimenzovaný, ale navíc si neumí poradit s moderními materiály, hlavně s plasty. Pytle nebo lahve ucpávají odtokové potrubí, hromady se vrší na březích i za pilíři mostů. Odporného zápachu a neustálých záplav si už naštěstí phnompenhské úřady všimly. „Městská policie začala společně s pomocí phnompenhských úřadů kanál čistit. Zaměřujeme se hlavně na odblokování drenáží, aby se zlepšila situace v celé oblasti. Zároveň ale potřebujeme pomoc místních. Chci se na ně obrátit s prosbou, aby se do úklidu sami zapojili a také aby přestali vyhazovat odpadky,“ komentuje aktuální situaci starosta městské části Suo Sarin.

TIP: Nevoní vám vaše práce? Čističe kanalizace v Bangladéši byste dělat nechtěli

Místní si totiž stěžují, jak je život u kanálu hrozný, přesto do něj sami přidávají odpadky, a řešení situace tak rozhodně nepomáhají. Stěhovat se ale nechtějí, vždyť pro mnohé z nich je i takto nízký nájem na pokraji zvladatelnosti. Zdá se, že jedinou cestou je proto kanál uklidit, a do budoucna se postarat o jeho rozšíření a celkovou modernizaci. 

Podle astronautů kosmický prostor ve skutečnosti nevoní, ale spíš páchne: jako spálený steak, horký kov nebo výpary při svařování. Při práci ve volném vesmíru zůstávají členové posádky samozřejmě ve skafandrech, takže cítí pouze materiály, z nichž byly skafandry vyrobeny. Když se však vrátí na stanici a kosmický oblek svléknou, ucítí silný a výrazný zápach vesmíru, kterým nasáklo vše – skafandr, helma, rukavice i nářadí. 

„Je to něco, co jsem v životě necítil, ale nikdy na to nezapomenu,“ líčí Kevin Ford, jenž na oběžné dráze pobýval v roce 2009. Don Pettit, který se vesmírné mise zúčastnil roku 2003, pak odér popsal následovně: „Nejlépe to mohu vyjádřit jako poměrně příjemný sladký kovový pocit, který mi připomněl, jak jsem coby student v létě mnoho hodin svařoval.“

TIP: Žádné vesmírné ticho! Poslechněte si jak zní Uran, Saturn a další planety

Podle chemika z NASA Stevena Pearce může specifický zápach vznikat z vysokoenergetických vibrací iontů. Jeho kolega Louis Allamandola vidí příčinu v polycyklických aromatických uhlovodících, které představují mimo jiné vedlejší produkt spalování. Podle něj se „tyto molekuly vyskytují v celém vesmíru a navždy se vznášejí kolem“ – nacházejí se v kometách, meteoritech i kosmickém prachu. Předpokládá se, že mohly stát i u zrodu dnešního pozemského života, a nepřekvapí proto, že je můžeme detekovat například v uhlí, oleji, či dokonce v potravinách. 

V 18. století nehýbal velkými městy obchod s komoditami, auty či nemovitostmi, ale obchod s rozkoší vášní či různými úchylkami. Podle statistik se každá třetí žena se věnovala jednomu z nejvýnosnějších povolání této doby – prostituci. Netřeba dodávat, že konkurence byla veliká a kdo měl ostřejší lokty, vyhrával.

Seriál Nevěstky vás přenese do prostředí, v kterém se tehdejší společnost oddávala svým největším neřestem. Provokativní slečny, zhýralí muži, intriky, násilí, vraždy, láska, peníze a sex. Podívejte se do ulic Londýna před více jak 200 lety a sledujte příběhy žen, které se snaží přežít navzdory zoufalým a těžkým okolnostem.

V druhé řadě seriálu přichází na scénu hollywoodská kráska, známa z filmů Armageddon nebo Pán prstenů - Liv Tyler, a to v jedné ze svých nejpikantnějších hereckých rolí. Její ztvárnění madam Fitz – esa v rukávu jednoho úspěšného nevěstince, který se snaží porazit druhý, je excelentní. 

Příběhy inspirované skutečnými událostmi sledujte v seriálu Nevěstky od 1. října každé pondělí ve 21:00 na televizním kanále EPIC DRAMA.

www.epicdrama.cz

Na rozdíl od jiných koloniálně žijících druhů hmyzu, jako jsou mravenci nebo třeba včely, žijí termiti v hnízdech, kde jsou rovnoceně zastoupena obě pohlaví. Samci a samice, pěkně společně.

Jak se ale zdá, neplatí to vždy. Vědci nedávno zkoumali termitiště japonského druhu Glyptotermes nakajimai a byli velmi překvapeni, když zjistili, že osazenstvo šesti z deseti kolonií těchto termitů tvoří výhradně samice.

TIP: Termiti mají ve střevech zoologickou zahradu mikrobů: Pomohli jim dobýt svět

Detailní průzkum prozradil, že královny těchto samičích kolonií nemají k dispozici žádné spermie. Jejich vajíčka jsou tudíž neoplozená. Přesto jsou vajíčka v dobré kondici. Termiti, v tomto případě výhradně samice, se z nich líhnou stejně dobře, jako z oplozených vajíček v koloniích, kde žijí obě pohlaví termitů. Jak je vidět, termiti si zařídili sexmisi a funguje jim to.

Japonská vesmírná agentura JAXA dosáhla v pátek 21. září skvělého úspěchu. Jejich meziplanetární sonda Hajabusa 2, která 27. června letošního roku doletěla k asteroidu Ryugu, na tento asteroid vysadila dvě malé robotické sondy programu MINERVA-II1, které se jmenují Rover-1A a Rover-1B.

Napínavé přistání přibližně jednokilogramových roverů se podařilo a rovery poté poslaly ze vzdálenosti 280 milionů kilometrů unikátní snímky. Jde o první záběry v historii, které pořídilo lidské zařízení z povrchu asteroidu.

Snímky z asteroidu Ryugu

Úplně prvním snímkem je poněkud rozmazaný záběr Roveru-1A. Rover ho pořídil ve chvíli, kdy rotoval. Operátoři programu přivítali snímek s nadšením, i když na něm není téměř vidět. Přinesl jim totiž jistotu, že se přistání povedlo, a že systémy Roveru-1A fungují.

TIP: Japonská sonda Hajabusa 2 poslala zatím nejdetailnější snímky asteroidu Ryugu

Jen o malý okamžik později pořídil svůj první záběr povrchu asteroidu Ryugu druhý rover. Na snímku je zřetelně vidět část asteroidu s detaily jeho povrchu, a také odlesky slunečního svitu. O den později Rover-1A pořídil ještě jeden snímek, právě ve chvíli, kdy skákal po povrchu asteroidu. I tento snímek je částečně rozmazaný, jsou na něm ale vidět detaily povrchu asteroidu i jeho tvar. Mise sondy Hajabusa 2 bude pokračovat do prosince 2019 a za další rok by sonda měla dorazit k Zemi i s odebranými vzorky povrchu asteroidu Ryugu.

Jedním z klíčových předpokladů pro úspěšné ukončení jakékoliv mise je pravidelné zásobování. Mnoho zásobovačů pracujících v OSN sloužilo v armádě a mají specializaci na transport, informační technologie či administrativu. Jiní mají zkušenosti jako inspektoři a kontroloři ze soukromého sektoru. Personál mírových sil OSN často operuje v těžko přístupných místech ve světě s velmi slabou infrastrukturou. To vyžaduje pro dodání zásob použití nejrůznějších druhů dopravy – lodní, letecké, železniční i automobilové.

Jednotky jsou většinou do místa výkonu mírové mise OSN přepravovány letecky se 45kg limitem na batoh. Kontingent vojáků musí dorazit s funkčním vybavením. Pokud má nějaké nedostatky, musí je odstranit na útraty svého státu. Rotace členů personálu v kontingentu se provádí periodicky zpravidla po šesti až 12 měsících. V současnosti má OSN s členskými státy, které přispívají svými vojáky a personálem na mírové mise, podepsané dohody, kterými jsou ošetřeny administrativní, logistické, finanční podmínky a náhrady, nebo vedení personálu sil OSN, jeho vybavení používaného v misi a služeb, které poskytuje na podporu mírové mise. 

Ochrana civilistů

Peacekeepery tvoří především vojáci, policisté a civilní personál. V mnoha mírových misích OSN je ochrana civilistů základem mandátu. I z toho důvodu je v mírových misích OSN využívaný vojenský personál. Kromě toho vojáci sledují mírový proces v postkonfliktních oblastech, monitorují sporné hranice, chrání personál OSN, zajišťují bezpečnost v konfliktních zónách a během voleb, asistují a cvičí vojenský personál hostitelské země, nebo dohlížejí na bývalé bojovníky, aby dodržovali mírové smlouvy.

Vojenský personál OSN vyslaný členskými státy je podřízen veliteli sil OSN, případně vedoucímu vojenské složky mise, ne ale velitelství OSN. Modré přilby jako příslušníci svých národních armád jsou vysíláni na mírové mise obyčejně na dobu jednoho roku, nebo dvou až tří na velitelství OSN. Nejžádanější jsou pěšáci, v současnosti jsou vyžadováni zejména ti zkušení, ženisté, technici, letci a jiní specialisté pro plnění široké škály úkolů.

Policisté i civilisté

Policejní personál OSN je nasazován do mírových misí od 60. let 20. století. Všichni příslušníci policejního personálu jsou aktivní členové svých národních policejních služeb. V roce 1995 sloužilo v misích 5 840 policistů, v roce 2017 už patnáct tisíc. Jejich úkolem je chránit civilisty, zabezpečovat volby, vyšetřovat vraždy a incidenty sexuálního násilí nebo bojovat proti mezinárodnímu organizovanému zločinu a extremismu spolu s kolegy z hostitelského státu.

Specializovaný civilní personál je v multidimenzionálních mírových misích OSN velmi žádaný a potřebný. Jeho příslušníci pracují na řadě úkolů – propagují a chrání lidská práva, pomáhají posílit zákon a pořádek, pracují na osvětě o výbušných systémech a minách, slouží jako veřejní úředníci, kteří informují a budují podporu pro mírový proces. Stejně tak slouží v mnoha podpůrných sférách, jako je financování, logistika, komunikace, technologie, lidské zdroje nebo v administrativě.

V současnosti slouží v misích OSN více než 14 000 civilistů. Výzkumy a pozorování potvrzují, že přítomnost peacekeeperů výrazně zredukovala nebezpečí obnovení bojů a tím zamezila dalším ztrátám na životech. V současnosti se OSN snaží zapojit do služeb peacekeepingu více žen. Strážci míru přicházejí do mírových misí ze všech částí světa, z různých kultur, s různými tradicemi a zvyky, ale všichni mají jeden společných cíl – mír a bezpečnost ve světě.

Není žádným tajemstvím, že když se někdo nevyspí, tak pak není právě ukázkovým řidičem. Je naopak ospalý a pořádně nebezpečný. Zároveň ale bývá obtížné zjistit, jestli je konkrétní člověk dostatečně vyspalý na to, aby řídil. Brzy by to mohl rozhodnout jednoduchý krevní test.

Vědecký tým Centra výzkumu spánku britské Univerzity v Surrey nedávno uskutečnil experiment, v němž 36 dobrovolníků strávilo bezesnou noc. Vědci pak dobrovolníkům po určitou dobu odebírali krev a zjišťovali aktivitu tisícovek genů. Na získaná data ještě vypustili umělou inteligenci, aby jim vytipovala geny, jejichž aktivita by pomohla určit, zda je člověk vyspalý nebo nikoliv.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Šikovná umělá inteligence nakonec objevila 68 vhodných genů. Jejich aktivita se spolehlivě mění podle toho, jestli se dotyčný pořádně vyspal či nevyspal. Nová metoda je v současnosti vyladěná tak, že je s ní možné určit ospalost s přesností 92 procent. Jestli vědci tento krevní test dotáhnou do konce, tak by mohl pomáhat s pohotovým určováním ospalosti řidičů při různých příležitostech.