Sloni afričtí (Loxodonta africana) jsou symbolem africké divočiny, rozsáhlých savan, ale i pytláctví. Roztroušeně se vyskytují po celé Africe jižně od Sahelu, i když v minulosti se jejich areál rozprostíral na mnohem větším území včetně severu černého kontinentu. Ani na jihu Afriky dnes ovšem největší suchozemské savce nepotkáte zdaleka všude. Zaručenými místy, kde můžete stále obdivovat jejich majestátnost i neukojitelnou chuť k jídlu, jsou chráněné rezervace zvěře. Jedna z nejznámějších leží na samém jižním okraji afrického kontinentu, asi 50 km severovýchodně od známého přístavu Porth Elizabeth. Chráněné území Addo Elephant National Park se rozkládá na ploše přesahující 1 600 km² a je třetí největší chráněnou přírodní rezervací Jihoafrické republiky.

Kde se slonům daří

Sloni jsou vlastně velmi nenároční tvorové. K životu a rozmnožování jim stačí tři základní věci – dostatek potravy, vody a stínu. Oproti předchozím generacím ovšem jejich stavy zejména vlivem pytláctví výrazně poklesly. Současné odhady populační hustoty druhu jsou trochu zavádějící a s relativní jistotou můžeme prohlásit jedině to, že v národním parku Addo jsou v bezpečí. Koneckonců jsou zde právě sloni hlavním předmětem ochrany a dnes i zájmu turistů.

Historie parku se začala psát již v roce 1925, kdy byla část lesní rezervace Strathmore a Mentone vymezena pro tehdejší zbytkovou sloní populaci. Teprve o dalších šest let později bylo území o velikosti 5 000 hektarů vyčleněno i oficiálně a vyhlášeno za Národní park Addo Elephant (Addo Elephant National Park). Tehdy zde údajně žilo jen jedenáct slonů, kteří byli navíc roztroušeni po širokém okolí. První manažer parku S. H. Trollope proto musel použít nejrůznějších prostředků, aby toto „fotbalové mužstvo“ zahnal přímo do prostoru chráněného území. Tehdejšímu oplocení parku k dokonalosti hodně chybělo. Přes nedostatečné zábrany zvířata stále utíkala, což dělalo starost hlavně místním farmářů, kterým sloni ničili úrodu.

Roku 1933 se správa parku rozhodla slony uměle dokrmovat, což však časem přinášelo mnohé další problémy. Sloni totiž po letech cviku předem rozpoznávali vozidla s potravou a nedočkavě je napadali. Od dokrmování se proto upustilo až do obnovení této praxe v roce 1979. Mezitím se však stavy slonů několikanásobně zvýšily. V roce 1954 jich zde bylo 22, roku 1979 už rovná stovka. Vděčit za to mohou zejména správci parku Grahamu Armstrongovi, který do funkce nastoupil právě roku 1954. Okolo dnes nejnavštěvovanějšího jádra parku nechal vztyčit elektrické ploty a zavedl i další účinná opatření pro posílení populace. V současnosti je proto možné na území parku napočítat 500 sloních jedinců.

Park s „pěti hvězdičkami“

Přestože historie parku se pomalu blíží desáté dekádě, první návštěvníci sem mohli vstoupit teprve roku 1981. Od té doby je Addo známým pojmem jihoafrické divočiny a v současnosti ročně přivítá více než 120 000 návštěvníků.

I když jsou sloni hlavním lákadlem parku, reprezentují jen zlomek africké fauny, kterou zde můžete pozorovat. Své „místo na slunci“ mají v Addo velké kočkovité šelmy, nosorožci, několik druhů antilop, zebry, hyeny, ale také až 500 různých druhů ptactva, obojživelníci nebo plazi. Park se rovněž pyšní tím, že v něm návštěvníci mohou spatřit všechna zvířata takzvané „Velké pětky“. Tento termín má původ v terminologii lovců, kteří tak označovali více či méně nebezpečná zvířata pyšnící se zajímavými trofejemi. I dnes chce mít řada turistů svou vlastní „trofej“ a zaznamenat si pozorování známých tvorů aspoň do deníku nebo fotografie. Kromě slonů je průvodci na safari lákají na lvy (Panthera leo), nosorožce (nosorožec dvourohý – Diceros bicornis, nosorožec tuponosý – Ceratotherium simum), buvola afrického (Syncerus caffer) a hrocha obojživelného (Hippopotamus amphibius), jehož z pětky někdy vytlačuje levhart skvrnitý (Panthera pardus).

Hned po slonech se zřejmě nejsnadněji hledají buvoli, kteří se krajinou potulují ve stádech čítajících až 400 kusů. Na opačném pólu jsou s největší pravděpodobností nosorožci. Nosorožci dvourozí (zvaní také černí) se zde nevyskytují vůbec. Návštěvníci si tak mimo jiné nemohou ověřit známou pravdu, že tento druh je značně agresivní a často útočí na domorodce i turisty. Mnohem mírnější nosorožec tuponosý (zvaný též bílý) zde žije v poměrně malé padesátičlenné populaci.

Kompromisy v zemi hojnosti

Park dnes ovšem není jen pevná půda pod nohama. Zahrnuje totiž i mořskou část v oblasti zvané „Woody Cape“, kde mohou návštěvníci spatřit žraloky bílé (Carcharodon carcharias) nebo velryby jižní (Eubalaena australis). Dohromady s velkou pětkou tvoří turisticky ještě atraktivnější „Big 7“.

I když je členění zvířat a zejména rozlišování jejich „důležitosti“ velmi ošidné, pestrost zdejších biomů a množství tvorů, kteří je obývají, a jež můžete spatřit během pár dní, se přehlédnout nedá. Správa parku udává, že v Addo je až 5 z 9 různých jihoafrických biomů. Jsou zde savany mopane v okolí rozsáhlého sladkovodního jezera Darlington, úžasné pohoří Zuurberg nebo staré a hustě zarostlé údolí řeky Sundays s biomem Nama Karoo a výskytem hrochů.

Skutečně jedinečné jsou svěže zelené pobřežní porosty fynbosu – vegetace malého pásu pobřeží Jižní Afriky, kde se může nacházet až 9 000 druhů rostlin, z nichž je až 6 200 endemických – v okolí Woody Cape. Do Addo dokonce patří i jedny z největších písečných dun na jižní polokouli a přímořské biomy ostrovů Bird a St. Croix omývané vodami Indického oceánu.

Právě v této pobřežní a mořské části můžete obdivovat například největší kolonii tereje jihoafrického (Morus capensis) na světě, která čítá až 120 000 jedinců soustředěných na trefně pojmenovaný ostrov Bird (Ptačí). Velmi početní jsou zde i tučňáci brýloví (Spheniscus demersus), pozorovat můžete i lachtany jihoafrické (Arctocephalus pusillus) nebo hojné delfíny rodu Tursiops. Jenom v samotném Addo by tak bylo možné plnohodnotně strávit dlouhé týdny. Návštěvník s nabitým jihoafrickým programem však musí dělat kompromisy.

Od šelem po „zemní prasata“

Vhodnou volbou mezi množstvím lákadel je několik okružních, dobře značených tras vedoucích od hlavního kempu a vstupu v centru národního parku. Během jednoho dne můžete i vlastním vozidlem projezdit vyznačené trasy napříč centrální partií parku. Sami si tak určujete program a místa, která chcete vidět. Kvůli časové tísni jsme při návštěvě Addo zvolili právě tuto variantu a nelitovali jsme. Kromě slonů, ve velkých počtech přítomných hlavně kolem napajedel, jsme zaznamenali například známé antilopy kudu (Tragelaphus strepsiceros), antilopy losí (Taurotragus oryx) – největší druh antilop, který sem byl reintrodukován v roce 1957, buvolce stepní (Alcelaphus caama), stáda zeber Burchellových (Equus quagga burchellii), nebo relativně běžná prasata bradavičnatá (Phacochoerus aethiopicus). Velkoryse se nám ukázali i tak skrytí obyvatelé Addo jako šakal čabrakový (Canis mesomelas) nebo mangusta liščí (Cynictis penicillata).

Mapka s popisky, kterou spolu se vstupenkou dostanete u brány parku, však slibuje dalších 19 druhů savců, mezi nimiž jsou například levhart, dva druhy hyen (hyena skvrnitá a hyenka hřivnatá), lvi (zde reintrodukovaní z oblasti Kalahari), vzácní rysům podobní karakalové, psi ušatí nebo kočkám podobné nočně žijící ženetky. Zajímavými nočními živočichy jsou také hrabáči (Orycteropus afer), kterým se v afrikánštině říká „zemní prasata“. Jde o vůbec poslední přežívající druh celého řádu hrabáčů (Tubulidentata).

Život je i při zemi

Ani diverzita obojživelníků a plazů není na jihu Afriky zrovna malá. V Addo Elephant NP se údajně vyskytuje více než 50 druhů plazů a 19 druhů obojživelníků (např. velké ropuchy Amietophrynus rangeri). Mezi plazy nechybí ani tak zajímavé druhy jako kobra kapská (Naja nivea) nebo velice vzácná zmije Bitis albanica – endemický druh soustředěný svým rozšířením jen na malé území pobřeží jižní Afriky. Najdeme zde i dva druhy varanů (Varanus niloticus a V. exanthematicus), několik druhů chameleonů či zajímavé ještěry rodu Cordylus, kteří se dokážou v případě ohrožení zakousnout do vlastního ocasu a tím i stočit do klubíčka.

Mezi nejběžnější plazy pak patří zmije útočná (Bitis arietans) a želva pardálí (Stigmochelys pardalis), která může dosahovat délky až 70 cm a váhy skoro 54 kilogramů. Místní obyvatelé ji díky jejím parametrům kdysi využívali i jako zvedák na opravu defektů u auta. Tak vznikla i její anglická přezdívka „car jack“, tedy „hever“. (Více o ještěrech Cordylus a „živém heveru“ viz Živý hever a kruhochvosti).

TIP: Sloní zemětřesení: Jak obří savci využívají otřesy země k dálkové komunikaci

A ani ti spíše menší nejsou v parku přehlíženi. Právě naopak. Park tvoří zbytkové jádro populace endemického druhu brouka čeledi Scarabaeidae a jediného zástupce svého rodu Circellium bacchus. Druh, který byl původně v jižní Africe široce rozšířený, je dnes jeden z nejohroženějších a právě Addo poskytuje tomuto taxonu největší současné útočiště. Tento brouk má specifické nároky na obývané území. Především potřebuje trus (zejména sloní), aby se mohl rozmnožovat. Mezi brouky to navíc není žádný trpaslík. Může dosahovat délky i 10 cm a šířky okolo 6 cm, a tak se stal jakýmsi druhým symbolem parku, hned po slonovi, na kterém je vlastně závislý. Cedule upozorňující na výskyt tohoto druhu a na opatrnost při projíždění trusu velkých savců jsou umístěny po celém parku. Pokud tedy zatoužíte vidět mnohdy ze vzrušující blízkosti vše od endemických chrobákovitých brouků, přes kobry, lvy a slony až po bílé žraloky a delfíny na nevelkém území, vydejte se do afrického Addo.

Nápad postavit výtah ze Země do vesmíru není nový. V poslední době se ale objevují technologie, jako například nanomateriály, které by takový projekt mohly skutečně umožnit. A na konstrukci vesmírného výtahu už také pracují týmy vědců a inženýrů.

Jeden takový tým mají na japonské Univerzitě v Šizouce. Technologie potřebné ke stavbě vesmírného výtahu nyní hodlají testovat ve vesmíru. Ještě tento měsíc by měla zmenšený model části takového výtahu vynést japonská nosná raketa na oběžnou dráhu.

Miniaturní vesmírný výtah

Jde o raketu H-IIB japonské vesmírné agentury JAXA, která odstartuje z Kosmického centra Tanegašima na stejnojmenném japonské ostrově. Nosná raketa vynese miniaturní model vesmírného výtahu, který se vejde do krabice o rozměrech 6 × 3 × 3 centimetry.

TIP: Utopie, nebo realita: Jakou máme šanci, že postavíme výtah na Měsíc?

Pokud se vše podaří, měl by se kosmický minivýtah pohybovat ve vesmíru po kabelu, který bude natažený mezi dvěma minisatelity. Pohyb výtahu budou detailně sledovat kamery na minisatelitech. Japonský projekt se stane historicky prvním pokusem otestovat vesmírný výtah ve vesmíru.

Avokádo se dnes v kuchyních i restauracích objevuje poměrně často a jeho popularita stále stoupá. Masité ovoce bohaté na zdravé tuky s sebou ovšem v poslední době přináší neobvyklý problém – stále totiž vzrůstá počet lidí, kteří se zranili při jeho přípravě. 

Lékaři z britské asociace plastických chirurgů už dokonce pro zmíněné zranění vymysleli speciální název – „avokádová ruka“. Například v nemocnici Chelsea and Westminster Hospital registrují průměrně čtyři takové pacienty týdně.

TIP: Nebezpečí skryté v bochníku? Jak odhalit celiakii a alergii na lepek

„Lidé nečekají, že koupená avokáda mohou být velmi zralá, a mají jen minimální povědomí o tom, jak s nimi nakládat,“ vysvětluje Simon Eccles, někdejší prezident sekce plastické chirurgie Královské lékařské společnosti. Někteří zkrátka krájejí ovoce v ruce a neuvědomí si, že jeho velkou část zabírá tvrdá pecka – nůž jim pak často sjede na kůži.  

Ačkoliv zranění s přízviskem „avokádová ruka“ vypadá na první pohled banálně, ve skutečnosti může být poměrně vážné. Dojde-li k poškození nervů a šlach, vyžádá si léčba i měsíce.

Wicca patří k novým náboženským směrům dvacátého století, které odkazují k prastarým kořenům. Často se v souvislosti s ním mluví o znovunalezené tradici, novopohanství nebo rovnou o čarodějnictví. Vzhledem k faktu, že wiccané často odkazují k odlišným pohanským vírám, je toto náboženství poměrně nejednotné.

Za moderní explozí popularity wiccy ovšem stojí kniha Witchcraft Today (Dnešní čarodějnictví) okultisty Geralda B. Gardnera z roku 1954. Tento titul se tváří jako jakási reportáž zachycující setkání s praktikujícími čarodějnicemi, které autora údajně zasvětily do svých rituálů. Ve skutečnosti jde spíše o dílo, v němž Gardner shrnul výsledky svého dlouhodobého studia pramenů čarodějnictví od starověkého Egypta po novověk. 

Trojjediná Bohyně 

Jednotícím prvkem víry wicca jsou Bohyně a Bůh. Wiccané věří v rovnováhu sil, a proto mají Bohyně i Bůh naprosto stejné místo a věřící by je měli uctívat vyváženě. Přesto však lze nalézt celou řadu směrů, které se zaměřují hlavně na Bohyni a jsou spjaty s tzv. ženskou magií a ženským sebeuvědoměním. 

Bohyně představuje trojjedinou bytost – a to podle forem, ve kterých se nejčastěji zjevuje: jako Panna, Matka a Stařena. Panna je symbolem nevinnosti a jisté bezhlavosti, Matka odrazem nehynoucí lásky a Stařena reprezentuje moudrost. Bohyně se uctívá v jednotlivých fázích měsíce – při první čtvrtině, úplňku a třetí čtvrtině. 

Rohatý pán i elementy

Partner Bohyně bývá titulován jako Velký otec nebo Rohatý bůh. Právě ono druhé označení existovalo už v dávných předkřesťanských dobách, například v podobě keltského Cernunna, waleského Caerwidena, anglického Lovce Herna, hindského Pašupatiho, řeckého Pana, ale také například paleolitického „Čaroděje“ vyobrazeného v jeskyni Tří bratří ve Francii. Všichni výše zmínění představovali velké lesní bohy, jejichž hlavy zdobily rohy. Ve wicce je Rohatý bůh symbolem lovu, síly a plodnosti a často se vyobrazuje s erekcí, jež je vnímaná jako životodárná moc. Spolu s Bohyní jsou párem, který vytváří celou naši realitu. Vedle výše zmíněné dvojice najdeme v novopohanském náboženství celou řadu dalších bohů přejatých z mnoha světových tradic. 

Kouzla v magickém kruhu 

Skupinovým rituálním setkáváním se říká „koveny“ (jakési uzavřené spolky nebo lóže), ale řada wiccanů praktikuje svou víru o samotě. Tradice jsou ovlivňovány formou pohanství, ke které se věřící odkazují. V Evropě figuruje nejčastěji keltská tradice, podle níž se řada příznivců s oblibou nechává oddat během prastarého svátku Lughnasadu. Za poměrně skandální se považuje skutečnost, že někteří věřící provádějí své rituály nazí. Jiní si ovšem pro tyto účely oblékají prosté bílé šaty symbolizující čistotu a další zůstávají v běžném oděvu.

TIP: Mexický kult Santa Muerte: Paní stínů, která měří všem stejným metrem

Základní typ rituálu probíhá v magickém kruhu, který je očištěný a požehnaný. V něm se odříkávají modlitby a činí kouzla a po ukončení kruhu se koná oslava v podobě jídla a vína. Vzácné nejsou ani malé či velké oltáře, které mohou být součástí ložnic. Najdeme na nich předměty důležité pro rituály, jako jsou například kniha, hůlka, nůž, svíčky, vonné tyčinky a také symboly a sošky božstev. 

Když se satelity dostanou na oběžnou dráhu, obvykle si musejí vystačit s palivem, které si nesou s sebou. Startup Orbit Fab ze Silicon Valley by to chtěl změnit a to poměrně rychle. Pokud jejich plány vyjdou, zamíří první čerpací stanice na oběžnou dráhu již v příštím roce.

Záměrem Orbit Fab je umístit na orbitu Země nádrže s různým typem paliva. Rádi by umístili celkem tři čerpací stanice na tři různé oběžné dráhy. Když vše půjde dobře, časem by na oběžné dráze mohla fungovat stanice, která bude palivo nejen poskytovat, ale také vyrábět.

Palivo pro satelity

Doplňování paliva satelitům na oběžné dráze je teď populárním tématem. V poslední době se objevila celá řada návrhů technologií, které by to měly zajistit. Například zhruba před měsícem oznámil americký startup Cislunar Space Development Company, že hodlá na oběžné dráze vybudovat stanice, které budou vyrábět palivo pro satelit rozkladem vody na vodík a kyslík.

TIP: Vesmírné tankování: Robotické doplňování paliva satelitům se blíží

Další společnosti, jako například britští Maxar Technologies nebo známá americká společnost Orbital ATK zase vyvíjejí servisní satelity, které budou schopné čepovat palivo na orbitálních stanicích, a pak ho tankovat ostatním satelitům. Na oběžné dráze bude v blízké budoucnosti rušno.

Projekt Saúdská Arábie je dalším pokračováním diplomatické krize, která odstartovala loni v létě, kdy Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Bahrajn a Egypt přerušili s Katarem diplomatické styky. Bohatou zemi viní z financování terorismu, trnem v oku je ale také spolupráce Kataru s Íránem, který je hlavním geopolitickým rivalem Saúdské Arábie. Politická krize vyvrcholila obchodní a dopravní blokádou Kataru.

Mořský průplav Salva, jak je projekt označován, má být 60 kilometrů dlouhý, 200 metrů široký a 15 až 20 metrů hluboký. Náklady na jeho vybudování se odhadují na 745 milionů dolarů (více než 16 miliard korun).

Podle místních médií plánuje vláda přeměnit kanál na turistický resort, ve hře je ale i varianta výstavby vojenské základny nebo pohřebiště jaderného odpadu. Jméno zhotovitele chce Saúdská Arábie zveřejnit již během září, samotná výstavba kanálu by pak mohla začít ještě letos.

Když zaprší v oblastech, kde je dlouho sucho, často jde o prudké bouře, při nichž se valí voda po ulicích a pak odteče kanály pryč. Dešťovou vodu by přitom bylo možné využít. Američtí vědci pro tento případ nabízejí vylepšený písek.

Je to vlastně obyčejný písek, který je potažený oxidem manganičitým. Funguje jako reaktivní látka, která je ale zároveň neškodná pro lidi i životní prostředí. Pokud skrz takový písek protéká znečištěná voda s herbicidy, pesticidy nebo třeba bisfenolem A (BPA), reagují tyto látky s oxidem manganičitým, čímž dojde k jejich odstranění. Dešťová voda je pak docela slušně pitná.

TIP: Snadno a rychle: Tento malý černý obdélník dokáže za pár minut vyčistit vodu k pití

Čistící písek by se mohl použít jako materiál na dno nádrží, které zachytávají dešťovou vodu. Účinnost oxidu manganičitého sice časem vyprchá, ale písek je možné kdykoliv opět aktivovat slabě chlorovanou vodou. 

K využití letadla v roli průzkumného prostředku došlo poprvé během italsko-tureckého konfliktu v Tripolsku (severní Afrika) v říjnu 1911. První výzvědný let provedl Ital kapitán Carlo Maria Piazza pilotující stroj Blériot XI. V prosinci téhož roku byl při průzkumném letu prvně využit fotoaparát, přesto však ještě na začátku Velké války představoval zápisník a tužka nejdůležitější pomůcky leteckého zvěda. Mnozí vojáci sice považovali průzkum prováděný letadly za užitečný (a také jediný) způsob armádního využití létajících aparátů, našla se ale také celá řada kritiků. Například legendární francouzský generál Ferdinand Foch o letadlech prohlašoval, že jsou pro vojenské využití bezcenná. Prvními všeobecně rozšířenými prostředky vzdušného průzkumu se tak v roce 1914 staly upoutané balony, které absolvovaly křest ohněm již v době americké občanské války (1861–1865). 

Pod kupolí

V německé armádě sloužily k tomuto účelu balony Parseval. Francouzi vstupovali do války s vlastní nepříliš úspěšnou konstrukcí, takže od podzimu 1914 zahájili výrobu kopií vilémovského vzoru pod označením Typ H. V roce 1915 již probíhala sériová produkce a jeho masové nasazení na frontě se projevilo zvýšením efektivity francouzského dělostřelectva. Dalším vývojem Typu H vznikly balony označované jako Typ L, M a R, které původní německý model překonávaly.

Francie dodávala aerostaty všem svým spojencům a jen v roce 1917 vyráběla země galského kohouta více než 300 kusů měsíčně. Teprve v závěru války se stal hlavním dodavatelem balonů pro armády Dohody americký průmysl. Zatímco v dubnu 1917 se v USA produkovaly nanejvýš tři kusy měsíčně, v posledních měsících konfliktu dodávali američtí výrobci deset balonů denně, a to jak pro vlastní vojsko, tak i pro své spojence (včetně Francie). 

Nebezpečná služba

Pozorovatel v koši upoutaného aerostatu sledoval dalekohledem určený úsek fronty a své poznatky zanášel do mapy, nebo je rovnou hlásil telefonem dolů do štábu. Práci mu na začátku války komplikovala pouze nepřízeň počasí, zejména vítr, jehož rychlost nesměla přesáhnout stanovenou hodnotu. Při zesílení větru nad povolenou mez musela obsluha stáhnout balon na zem, k čemuž sloužil zpočátku koňský potah, později motorový naviják. S příchodem prvních stíhacích letounů v roce 1915 se stala služba pozorovatele pod kupolí mnohem nebezpečnější.

Stíhači považovali balon za lákavý a vysoce ceněný cíl, protože jeho posádka (alespoň zpočátku) nedisponovala adekvátní obrannou výzbrojí. Ukázalo se, že pouze vlastní letouny dokážou aerostatům zajistit částečnou ochranu. Statistiky uvádějí, že celých 65 % pozorovacích balonů nepřítel sestřelil. Šanci na přežití zvýšilo v roce 1916 zavedení padáků. Pozorovatelé se stali prvními uživateli tohoto záchranného prostředku, který zůstával v té době ještě příliš objemný a pro osádky letadel nepoužitelný. Padák se umísťoval vně koše a pozorovatel se do jeho popruhů poutal teprve ve chvíli, když hrozilo bezprostřední nebezpečí.

O přežití rozhodovala rychlost, protože od okamžiku zasažení balonu k jeho explozi zpravidla neuplynulo více než 20 sekund. Lze říci, že balony dosáhly během první světové války svého vrcholu, co se týče možností nasazení. Hlavní nevýhodu ale představoval fakt, že byly jen statickou pozorovatelnou, o níž nepřítel dobře věděl, a mohl tudíž přizpůsobit maskování pouze na zorný úhel osádky aerostatu. Rostoucí požadavky štábů na informace o protivníkovi tak mohla splnit především letadla, jejichž osádky se dokázaly přiblížit k objektům zpravodajského zájmu z libovolného směru. 

Nástup průzkumných letadel 

Na začátku Velké války disponovaly všechny bojující strany pouze omezeným počtem neozbrojených vojenských letounů, které sloužily výhradně k průzkumu ve prospěch pěchoty nebo dělostřelectva. Pozemní personál začal záhy vybavovat k tomuto účelu určené stroje fotografickými aparáty, které se zpočátku umísťovaly na boky trupu vně pilotního prostoru. Roli průzkumných letounů zastávaly zpravidla rychlé jednomístné, nebo častěji pomalejší dvoumístné stroje.

Pokračování: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (2)

V případě dělostřeleckého průzkumu (řízení dělostřelecké palby) bylo nutné, aby letecký pozorovatel dokázal nějakým způsobem ze vzduchu předávat pokyny obsluze baterií na zemi, jejichž palbu řídil. Zpočátku se „spojení“ řešilo tak, že pilot prováděl obraty (zatáčky, stoupání, klesání), přičemž každý manévr znamenal nějakou předem dohodnutou opravu střelby. Jednalo se o nedokonalý systém, neboť počet variant korekce palby převyšoval množství proveditelných manévrů pozorovacího stroje.

Urozená Kateřina z Komárova mučila a vraždila služebnictvo, aniž by jí v tom při prvním známém pokusu či dokázaném zločinu kdokoli zabránil. Naopak si ze svých čeledníků učinila spoluviníky, když je nutila, aby oběti bili do posledního dechu, a svědky přiměla k mlčení. Tento kriminální případ stojí za povšimnutí nejen pro vlastní trestné činy, ale i pro nejasnosti, na něž dodnes nikdo nedal hodnověrnou odpověď.

Žena karlštejnského purkrabího 

O Kateřině víme jen tolik, že pocházela z nepříliš významného rodu pánů z Komárova a byla dcerou nebohatého rytíře Kunaty Pešíka. Její podobu neznáme. Sňatkem s Janem Bechyňou z Lažan, s nímž žila na tvrzi Pičíně nedaleko Příbrami, si rozhodně polepšila, zvlášť když byl její muž v roce 1529 jmenován purkrabím na Karlštejně za rytířský stav. Správu panství svěřil své ženě a ta je ovládla tvrdou rukou: sebemenší provinění, neposlušnost, promiskuitu, zvláště u děveček, trestala tak, že někteří „výchovnou lekci“ nepřežili. Pičínskou tvrz opanovala hrůza: ve vzduchu dennodenně visela otázka, kdo bude další obětí, na kom se Bechyňová zase vyřádí.

Když přišel na Karlštejn nový purkrabí, působil tam už od roku 1527 jako děkan Václav Hájek z Libočan, kněz později proslulý svou kronikou, ve své době však známý jako „kariérista“ a permanentní sudič, který se brzy dostal do konfliktu i s Janem Bechyňou. Už na konci roku 1529 vedli soudní cestou blíže neznámý spor. A z Hájkova podnětu se ocitla před soudem i Kateřina. Na začátku třicátých let se děkanovi donesly zvěsti o podivných praktikách pičínské paní, které se snažil využít ve svůj prospěch. Nebyl to ale on, kdo podal žalobu, nýbrž Kateřina Bechyňová sama! S neuvěřitelným sebevědomím obžalovala děkana za „potupná a lehká slova“, zpochybnila jeho svědky a nedbala na jeho radu, aby „(…) toho tak nechala a že jest o ní Kateřině on nic nemluvil, než to toliko, co jest vuobec o ní mluveno (…)“.

Záznamy z knih svědomí

Šetření ve věci Kateřiny Bechyňové se táhlo od 12. prosince 1531 do 23. ledna 1534, kdy byl podle údajů starého letopisce vynesen rozsudek. Záznam procesu se sice v úředních knihách komorního soudu nedochoval, máme však k dispozici knihy půhonů k svědomí (obeslání, sdělení obvinění) a registra svědomí (svědectví), uložené nyní v Národním archivu, které případ evidují. Případ zapsal i soudobý kronikář na zadní desce Budyšínského rukopisu Starých letopisů českých. 

Zprvu se zdálo, že paní na Pičíně z procesu vyjde bez úhony, jak předpokládala. Nejvyšší hejtmani nebyli s to spor ukončit a snažili se při odložit na krále. Také svědci, závislí na své vrchnosti, vypovídali převážně ve prospěch Bechyňové a případná úmrtí služebných zdůvodňovali morem a jinými nemocemi, o což se Kateřina zajisté různými prostředky postarala. Před tribunálem postupně vypovídalo deset žen a sedm mužů. 

Pátého ledna svědčily tři děvečky – Anna, dcera Šimona z Bukové, Marta, dcera Štefanova z Kotenčic, a Markéta, dcera Linhartova z Bukové – a všechny se shodly na tom, že Kateřina Bechyňová je dobrá paní a vlastně jí není co vytknout. Zato Markétin otec Linhart se odhodlal prohlásit: „Toho sem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“ 

Předvolán byl i bratr karlštejnského purkrabího Václav Bechyně z Lažan. Děkan Hájek žádal, aby přiznal, že jeho švagrová „(…) děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla“. Pán z Lažan ovšem doznal, že o vraždách neví, a pokud o něčem takovém mluvil, mluvil „řeč slyšanú“, podobně jako Frydrych Bechyně z Lažan. 

Karta se obrací

Ještě v půli ledna vypovídalo několik svědků ve prospěch manželky purkrabího. Jistý Jiřík a Petr Peták z Pičína mluvili o nemoci a následném úmrtí Havla Ryby, jehož dcera Uršila svévolně opustila panství. Dvě děvečky z Pičína uvedly, že služebná Hedvika zemřela na mor stejně jako Káča Matějíková. Už zmiňovaná Anička z Bukové řekla, že také Krávova dcera Kačka zemřela na nemoc a že „(…) žádného bití na ní neznala ani neviděla“. Švábovic Marta z Pičína rovnou prohlásila: „(…) co sem já tu sedm let, neumřela za mne žádná děvečka.“ 

Závažné svědectví však podal kožešník Prokop Papež, který se neměl čeho bát, jelikož žil mimo dosah pičínské paní, na Novém Městě Pražském: „Toho sem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota. A když ji, tu Dorotu, velmi ubila a když její mateře doma nebylo, že byla v Příbrami na trhu ten den, i poslali ji tam domů k mateři a ona potom nebyla hodiny živá, až umřela. A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“

V polovině ledna došlo k definitivnímu zvratu, když před soudem stanul Blažek ze Svatého Pole a vypověděl, že felčar na pičínském panství Duchek Smajkal z Lihy přiznal jeho pánovi (Bořkovi z Rabštejna), že ho Kateřina „(…) pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordech nepravil. A jest tak, že je ona zamordovala Hedviku (…)“, Smajkalovu přítelkyni. Okolnosti Hedvičiny smrti popsala dalšího dne Manda Vaňková z Libčic: „Toho sem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nás bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji, potom ji snesli doluov, kázala ji doluov snésti, potom umřela v dole (…)“ A dosvědčila, že stejně zemřela i „nějaká“ Kačka. 

Neobvyklý trest

Jasná svědectví dovedla komorní soud k jednoznačnému rozsudku, který Kateřině určil nezvyklý trest: smrt hladem. Zřejmě se měl odehrát s vyloučením veřejnosti, která při vykonání obvyklých trestů asistovala. S aférou bylo třeba tiše skoncovat. V pátek po sv. Matějovi, 27. února 1543 pičínskou paní uvěznili ve věži Mihulce na Pražském hradě, kde po dvou týdnech zemřela. Pohřbili ji druhý den na Karlově.

TIP: Krvelačná hraběnka: Byla Alžběta Báthoryová štvancem svých genů? 

Jan Bechyně vyšel od soudu s čistým štítem. Ostatně pár let nato, v půli května 1538 byl dokonce králem jmenován do úřadu nejvyššího písaře, v němž setrval až do své smrti 1547. A jak to dopadlo s Václavem Hájkem?

Právo mu sice dalo za pravdu, ale už v dubnu 1634 oba karlštejnští „kohouti“ znovu stanuli před komorním soudem – Hájek opět v roli obžalovaného, tentokrát z odcizení zvonce v karlštejnské kapli. Tehdy se Václav Hájek z Libočan z rozhodnutí krále musel s tučnou prebendou na Karlštejně rozloučit. Byla to čistě náhoda, nebo v tom nějakou roli sehrála odplata za poškozenou čest Bechyňovy rodiny? Každopádně o Kateřině z Komárova není v Hájkově kronice ani slovo.

Není žádným tajemstvím, že korálové útesy všude ve světě mají problémy. Mimo jiné na ně stále více útočí velké a velmi žravé hvězdice trnité. Australští vědci se s nimi snaží bojovat a posílají na ně drony likvidátory.

Jejich novým výtvorem je RangerBot, který se stal nástupcem dronu COTSbot. Před pár dny vypustili prototyp RangerBota na útesy a po dvou letech vývoje testují jeho schopnosti. Autonomní dron je možné naprogramovat pomocí tabletu za 15 minut, a pak už všechno zvládne sám. Patnáctikilogramový dron o délce 74 centimetrů pohání pod vodou baterie, která vydrží asi na 8 hodin provozu. Na jedno nabití tedy funguje mnohem déle, než lidský potápěč, a také prozkoumá mnohem větší oblast útesů.

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Terminátorský robot je vybavený umělou inteligencí, která rozeznává překážky, naviguje RangerBota během ponoru kolem útesu, a také vyhledává hvězdice trnité, které pozná s přesností na 99,4 procenta. Když RangerBot vystopuje hvězdici trnitou, vpíchne jí dávku jedu, který neovlivní ostatní organismy na korálovém útesu. Výhodou dronu je, že detekuje a zaznamenává další problémy korálových útesů, jako je nechvalně známé blednutí, špatnou kvalitu vody, zanesení útesu bahnem nebo přítomnost nežádoucích druhů.