Země je zatím jediným známým místem ve vesmíru, které prokazatelně hostí život. Již zhruba čtyři miliardy let ji obývají množící se organismy, jež částečně přetvářejí její povrch i atmosféru. Zdejší život se přitom mohl vyvinout až do lidské formy jen díky zcela nepravděpodobné kombinaci okolností: na naší malé kamenné planetě panuje dlouhou dobu správné rozmezí povrchových teplot, existuje zde desková tektonika, koloběh prvků, ochranný plynný i magnetický obal a navíc Země krouží v ideální vzdálenosti od Slunce. 

Dnes víme poměrně přesně, jak vývoj pozemského života probíhal a které základní změny ve složení atmosféry nebo v pohybech a orientaci samotné planety jej nejvíc ovlivňovaly. Opačnou otázku – kam se bude osud života na Zemi ubírat ve vzdálené budoucnosti a dokdy zůstane naše planeta obyvatelná – si lidé pokládali již dávno. Nicméně teprve v posledních desetiletích máme díky rozvoji astronomie, planetologie, geologie i výpočetní technologie k dispozici velmi přesné modely, které nám pomohou najít odpověď. 

Co se tedy bude dít s naší planetou a životem na jejím povrchu v příštích tisících, milionech a miliardách let? Ačkoliv se popisované změny a události nebudou týkat nikoho z nás ani našich přímých potomků, jde přesto o poměrně děsivou prognózu. Máme totiž jedinou jistotu: Země skončí tak, jak vznikla – jako pustá a pro život zcela nevhodná kamenná planeta. A navíc v tomto ohledu nebude pravděpodobně zdaleka první ani poslední…

Další doba ledová

V současnosti každým rokem padají dlouhodobé teplotní rekordy a žijeme ve stálém stínu hrozby globálního oteplování. Může se nám to tudíž zdát neuvěřitelné, přesto prakticky jistě víme, že za několik tisíciletí až desítek tisíc let se vrátí doba ledová. Období prudkého ochlazení a opětovného nástupu masivních ledovců by navíc mohlo být silnější než v poslední ledové éře, jež vrcholila přibližně před 22 tisíci let. 

Tehdy se pevninský ledovec přiblížil až ke Krkonoším a pokryl asi třetinu kontinentálního povrchu planety. Teploty klesly hluboko pod nulu a dobře se dařilo pleistocenní megafauně – mamutům, srstnatým nosorožcům nebo třeba jeskynním medvědům. Dnes se nám zdá nepravděpodobné, že by se tato drsná doba našich dávných předků měla vrátit. Většina modelů vývoje globálního klimatu ji však předpovídá s vysokou mírou jistoty. 

Období velmi nízkých teplot, kdy se střídají doby ledové (glaciály) s dobami meziledovými (interglaciály), trvá již 2,6 milionu let. Vyspělá lidská civilizace se vyvinula v krátkém mezidobí interglaciálu za několik posledních tisíciletí. Ačkoliv se tedy mnozí „zastánci“ globálního oteplování obávají nárůstu teplot v průběhu tohoto a příštích století, z geologického hlediska půjde jen o velmi krátkou epizodu – podstatný bude vývoj za desítky a stovky tisíciletí. Ochlazování naší planety přitom zřejmě způsobují tři klíčové faktory: pokles množství oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře, nárůst pevninské hmoty na severní polokouli a změny v charakteru cirkulace oceánské vody. Svoji roli ovšem sehrávají také pohyby a pozice Země při oběhu kolem Slunce. 

Podle některých vědeckých hypotéz by měl další glaciál trvat až 80 tisíc let a na jeho počátku se globální teplota prudce sníží o 10 °C. To by mělo stačit k ohromnému zalednění, jež promění celou severní polokouli v království ledovců. Zůstává otázkou, zda lidská civilizace přečká související úbytek vhodného životního prostoru a zemědělské produkce.

Návrat superkontinentu

Již několikrát v dějinách naší planety se všechny kontinenty (či jejich většina) spojily a vytvořily tzv. superkontinent. Nejznámější příklad představuje Pangea, rozsáhlý komplex pevnin, který vznikl v mladších prvohorách a postupně se „rozlámal“ na menší celky v éře dinosaurů. Zhruba za 252 milionů let se pak podle vyspělých počítačových modelů kontinenty opět spojí v jakéhosi nástupce Pangey, jenž dostal pracovní název Pangea Ultima. 

Ať už bude zmíněný svět vypadat jakkoliv, rozhodně zaznamená převratné změny. V té době již zřejmě nebudou existovat žádní lidé, případně se od nás budou výrazně lišit. Rostliny a živočichové budou nadále prosperovat, což však přestane platit o několik desítek či stovek milionů let později. Další výrazný úbytek CO₂ v atmosféře nejspíš způsobí velké vymírání rostlinných druhů, jež na zmíněném plynu do značné míry závisejí. Narušení potravních řetězců pak pravděpodobně povede k vlně hromadných vymírání a život začne metamorfovat. Silně poklesne druhová rozmanitost živočichů i rostlin – a to bude teprve začátek…

Konec zvířat

Ve stejné době již průměrná teplota na Zemi přesáhne 40 °C a dále poroste. Přežijí jen vysoce odolné druhy, které si poradí s žárem a nedostatkem životodárné tekutiny i některých plynů. Dobře se zřejmě bude dařit výhradně organismům žijícím ve vodě a pod zemí; na povrchu zůstane pouze velmi jednoduchý život. Situace začne připomínat svět před miliardami let, kdy naši planetu obývaly jen mořské mikroorganismy v prekambrických praoceánech. 

S absencí rostlin zmizí i měkká půda – větrná eroze ji zničí a odfoukne, takže nakonec zůstanou pouze odhalená skaliska, stejně jako na Marsu. Země se však bude podobat spíš žhavé Venuši – s vysokými teplotami a silně zářícím Sluncem, jež spálí vše pod sebou. Živočichové, kteří se dokážou ukrýt před slunečními paprsky a nepříznivými atmosférickými vlivy, zvládnou ještě dlouho existovat i na povrchu. Většina ale pravděpodobně osídlí území okolo pólů, protože na rovníku budou panovat nejhorší podmínky. 

Jakmile jednou teplota překročí zhruba 45 °C, začne další velká vlna vymírání. Při uvedené hodnotě již přestávají pracovat organely zvané mitochondrie, které eukaryotickým buňkám dodávají energii. Při 50 °C nejspíš definitivně vyhynou živočichové na souši. Jakmile pak teplota dosáhne 60 °C, převezmou vládu žalostné zbytky kdysi rozvinutého života – řasy, houby a bakterie. Svět se vrátí do stavu, jenž panoval asi před miliardou let, kdy ještě neexistovaly rostliny ani živočichové.

Vypařené oceány

Za miliardu let dosáhne průměrná teplota na Zemi asi 70 °C a Slunce bude zhruba o 10 % jasnější než dnes. V tu dobu se zcela změní koloběh uhlíku i dalších látek a do chladného vakua kosmu se začnou odpařovat oceány. Ohromné oblasti mořského dna se promění v souš a světu budou dominovat sopky. Celá geografická podoba Země se transformuje s tím, jak bude ubývat sloupec vody – nejdřív jen o desítky a nakonec o celé tisíce metrů. 

Vládnout budou řetězce bakterií pokrytých slizovou ochrannou vrstvou a opět započne doba tzv. stromatolitů, tedy houbovitých útvarů, vytvářených bakteriemi a sinicemi. Život přejde do podoby ze svých nejstarších počátků. Naše planeta se začne podobat Marsu svou barvou, nikoliv však podmínkami: prostředí na celém povrchu bude připomínat dnešní kalifornské Údolí smrti – všude jen vyprahlá poušť, sopky, vřídla horkých pramenů a rozsáhlé solné pláně. 

Za 2,5 miliardy let vzroste jasnost Slunce asi o 40 %, což možná spustí pádivý skleníkový efekt prudkým odpařením zbytků oceánských vod. Pokud k němu opravdu dojde, může to znamenat konec jakékoliv formy pozemského života. Pravděpodobnější je však pomalejší vlhký skleníkový efekt, který nejodolnějším organismům zajistí několik set milionů let existence navíc. Voda přesto i nadále v nějaké formě přetrvá – jako podzemní či zastíněná v jeskyních a vulkanických pramenech. 

Teprve při 374 °C už H₂O nemůže existovat, a to při žádném tlaku. Právě takové horko by mohlo na Zemi zavládnout asi za 3,5 miliardy let. V případě již zmíněného pádivého skleníkového efektu by ovšem teplota atmosféry mohla dosáhnout až 1 000 °C a výrazně by tak překonala i Venuši s průměrnými 460 °C. V takových podmínkách by nepřežil žádný organismus – i ti nejodolnější extrémofilové totiž snesou jen asi 122 °C.

Smrtící hvězda

Země následně nejspíš zůstane planetou bez života ještě další tři nebo čtyři miliardy let, načež i ji čeká smrt v náruči Slunce. V té době budou zdejší teploty dosahovat několika stovek stupňů Celsia a při pohledu z vesmíru se bude narůžovělá skalnatá planeta s drtivou atmosférou o vysokém tlaku jevit jako naprosto sterilní. O dávno zaniklém životě budou svědčit jen zkameněliny pod jejím povrchem. 

Zhruba za sedm miliard let se naše hvězda pomalu dostane do poslední fáze existence, přičemž se během svého předchozího vývoje 2,5× zjasní. Vodík v jejím nitru se zcela přemění na helium, heliové jádro bude stále více žhnout a vytlačovat povrchovou plynnou slupku do prostoru. Povrch se tím ochladí a bude pořád červenější. Průměr Slunce poroste, stejně jako jeho jasnost: hvězda bude až 1 000× jasnější, výrazně se „nafoukne“ – a zrodí se červený obr. Pokud by nějaký pozemšťan mohl v té době Slunce pozorovat, viděl by místo dnešního disku s úhlovým průměrem 0,5° giganta vyplňujícího celou oblohu. 

Hory a údolí se při teplotách kolem 2 000 °C dokonale roztaví a Země se změní v naprosto hladkou kouli. Osud naší planety se zpečetí, jakmile Slunce vstoupí do tzv. stadia AGB neboli Asymptotic Giant Branch – tedy „větve asymptotických obrů“. Naše hvězda se stane velmi nestabilní, bude prudce tepelně pulzovat a její velikost i energie dosáhnou nepředstavitelných hodnot. 

Labutí píseň planet

S rostoucím průměrem Slunce se začnou vnitřní planety našeho solárního systému vypařovat: nejprve Merkur, pak Venuše a poté i Země. Někteří astronomové se domnívají, že naše planeta úplnému zániku těsně unikne, přesto však skončí jako „ohořelý škvarek“. Podle většiny odhadů se však Země nakonec v hlubinách hvězdy roztaví též.

Pomalý orbitální rozpad a expanze Slunce během jednoho z tepelných pulzů přitáhnou naši planetu do sluneční atmosféry. Rychlostí přes 20 km/s proletí Země horkým plynem a ohromný nadzvukový ráz ji ještě víc rozžhaví. Brzdné síly sluneční atmosféry ji zpomalí a navedou ji po pomyslné spirále do pekelného nitra hvězdy, kde se při teplotách nad 100 000 °C vypaří. Tehdy také zaniknou veškeré chemické vazby a informace o jejím minulém stavu i o životě, který nosila. 

Slunce se nakonec promění v bílého trpaslíka – malou a velmi hmotnou hvězdu, jež bude další miliardy let svítit studenou stříbrnou září. Nebude však v tomto ohledu ani zdaleka osamocené: jen Mléčná dráha obsahuje miliony bílých trpaslíků. Kolik světů podobných podobných našemu už tak možná zaniklo? 

Lidstvo stárne a se stárnutím se pojí spousta nepříjemných zdravotních následků. Jedním z nejvážnějších je rozvoj stařecké demence a pokles duševních schopností. Američtí vědci teď přišli s novým způsobem boje proti stařecké demenci. Útočí proti zombie buňkám v mozku.

Zombie buňky, známé též jako senescentní buňky, jsou takové buňky, které se přestaly dělit, ale přesto neumírají. Během stárnutí se zombie buňky v těle postupně hromadí. Nový výzkum přitom ukázal, že odstranění zombie buněk z mozku utlumí řadu projevů neurodegenerativních nemocí.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

Vědci experimentovali na zestárlých myších, kterým dvěma různými způsoby, editací DNA nebo novým léčivem, odstranili zombie buňky z mozku. Myším se pak navrátila schopnost ukládání vzpomínek a z jejich mozků rovněž zmizely záněty. Zatím není jasné, jak zombie buňky v mozku škodí. Za pár let bychom ale už mohli mít k dispozici nové typy léčby, které se zaměří právě na tyto nežádoucí buňky.

Financování mírových misí je založeno na kolektivních příspěvcích členských států organizace. Všichni členové OSN jsou povinni platit svůj díl pro potřeby mírových misí v souladu s ustanoveními Článku 17 Charty OSN. Je dohodnut vzorec pro placení, v rámci něhož jsou státy rozděleny na základě jejich ekonomické síly do jednotlivých tříd. Po pěti stálých členech RB se navíc vyžaduje placení největšího dílu, neboť jsou přímo zodpovědné za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Předchozí část: Modré přilby v akci: Jak fungují mírové mise OSN? (1)

Skutečnost je ale poněkud jiná a v první pětce platících se nachází kromě USA (1.), Číny (2.) a Francie (5.) také Japonsko a Německo. Zbývající dva stálí členové Velká Británie (6.) a Rusko (7.) tak uzavírají top desítku spolu s Itálií, Kanadou a Austrálií. Kromě finančních příspěvků pro mírové operace ale řada zemí přispívá také potravinami, různým materiálem a surovinami. Každá mírová mise má svůj vlastní rozpočet, který zahrnuje operační náklady jako transporty a logistiku, náklady na platy zaměstnanců atd. 

Podivní hasiči

Generální tajemník OSN obvykle určí vedoucího mise (většinou zvláštní zástupce), který je zodpovědný za politické a diplomatické aktivity mise a za dohled nad vztahy znepřátelených stran. Většinou jde o staršího člena sekretariátu. Vedoucí mise se hlásí generálnímu tajemníkovi pro mírové operace na velitelství OSN. Generální tajemník také určí velitele sil mírových operací, který je zodpovědný za vojenský personál.

V praxi jde často o důstojníka ze země, která přispěla největším počtem vojáků. Určí se také policejní komisař a vedoucí civilního personálu. Vedoucí mise spolu s ostatními složkami mise plánuje politické, vojenské, operační, logistické a podpůrné aspekty mírové operace. Nasazení do operace se snaží v OSN zvládnout co nejrychleji, ale v úvahu se berou bezpečnostní a politické podmínky v terénu. Nasadit mírové síly OSN do akce trvá několik týdnů až měsíců, obvyklým cílem je 60–90 dní. Slovy bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana: „OSN je jediná hasičská jednotka na světě, která musí počkat na vypuknutí požáru, aby mohla dostat hasičské auto.“ 

Modré přilby 

OSN očekává, že veškerý personál mírových sil bude dodržovat nejvyšší standardy chování a jednání, bude disciplinovaný a profesionální. K zabezpečení těchto znalostí, zkušeností a přístupu potřebného ke zvládnutí náročných situací je nutný speciální výcvik. Personál mírových sil by měl respektovat místní zákony, zvyky a tradice, jednat s obyvateli hostitelské země s respektem, nestranně a taktně. Bohužel, v některých misích se vyskytly případy, kdy se personál provinil vydíráním, krádežemi, vraždami či sexuálním zneužíváním.

Navzdory ustanovení Článku 47 Charty OSN o vytvoření Vojenského štábního výboru (měl radit a pomáhat RB ve vojenských otázkách) nemá organizace vlastní vojenské síly. Generální tajemník OSN tak musí získat příslib od členských států na zaslání vojáků pro novou mírovou misi. Poskytnutí vojáků je ze strany členských států dobrovolné a jednání jsou poměrně zdlouhavá, což v konečném důsledku nepřispívá k urychlení vyslání mise.

V minulosti byli často ze strany členských států posíláni dobrovolníci, někdy z civilního sektoru, či záložníci. V současnosti posílají vlády své vojáky na mise i kvůli jejich zaměstnanosti, rozšířenému výcviku, zkušenostem a podobně. Každý peacekeeper nosí uniformu své země. Indikátorem jeho členství v mírové misi OSN jsou modrá přilba, baret, turban nebo odznak. V současnosti jsou největšími přispěvateli vojenského personálu na mírové misi OSN země z Afriky a Asie jako Etiopie, Indie, Pákistán, Bangladéš či Rwanda. 

Důležité zásobování 

Mírové mise OSN stojí na třech základních pilířích – souhlasu zainteresovaných stran s otevřením mise, nestrannosti a nepoužití síly, s výjimkou sebeobrany a ochrany mandátu. Obvykle se na začátku mírové mise posílá základní tým, který založí velitelství mise, přičemž se postupně budují všechny složky vyžadované mandátem mise.

Když dorazí kontingent dobrovolníků, musí si zajistit základní potřeby – příděly, vodu, palivo a podobně na prvních 30 až 90 dní. Do té doby zajistí OSN všechny zmíněné základní potřeby prostřednictvím komerčních kontraktů na zbývající dobu služby v kontingentu. 

Dokončení ve čtvrtek 27. září

Během „mobilizačního“ víkendu, až do neděle 23. září 2018, máte možnost získat publikaci od vydavatele za mimořádně výhodných podmínek.

Do vzrušené doby mezi vojáky a civilisty se přenesete díky desítkám přiložených historických artefaktů. Najdete mezi nimi např. českou a německou verzi vyhlášky o stanném právu, průkazku člena SdP, německé armádní mapy Olomouce a Bratislavy, vojenskou knížku nebo technické plány stíhacího letounu Avia B-534. Detailní mapy vás provedou složitou národnostní situací první republiky. Realitu bojů s nacistickými záškodníky dokumentují autentická hlášení či příkazy velitelům. Unikátní stavební plány pevnostního objektu jsou důkazem důmyslnosti čs. obrany. Zahraniční pohled ilustrují americké a britské časopisy i nacistická propaganda. Burcující, optimistické texty novin ve dnech mobilizace ukazují odhodlanost a vlastenectví obránců republiky.

Tvář generála Syrového, „legionářského Žižky“, na obálce amerického zpravodajského týdeníku LIFE pod titulkem „Velitel české armády“ (skutečně „české“, nikoliv „československé“, ačkoliv materiály uvnitř vydání ukazují na hluboký vhled cizích žurnalistů do situace v ČSR). Magazín LIFE  vyslal do Československa svoje fotoreportéry, aby koncem května 1938 publikoval rozsáhlý materiál o sudetské krizi. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Jmenovací dekret ministerského předsedy Jana Syrového z 22. září 1938 a ústavní slib členů vlády Jana Syrového z 23. září 1938 patří mezi 42 vložených příloh v knize Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Obranná sestava a plány čs. armády. 1. armáda „Havlíček“ pod velením arm. gen. Sergeje Vojcechovského, 2. armáda „Jirásek“ pod velením arm. gen. Vojtěcha Luži, 3. armáda „Štefánik“ pod velením arm. gen. Josefa Votruby, 4. armáda „Neruda“ pod velením arm. gen. Lva Prchaly. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Technický výkres lehkého pevnostního objektu vzor 37, konkrétně typu A-180, patří mezi desítky vložených příloh v knize Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Desatero pro velitele objektu lehkého opevnění byl souhrn základních pokynů, které měly zajistit obranyschopnost a udržení hlavního obranného postavení při nepřátelském útoku. Bojový úkol pro osádku pevnostního objektu byl souhrnem rozkazů, které měla osádka splnit před bojem a poté i v průběhu střetnutí s nepřítelem. Konkrétně tyto dokumenty byly vydány velitelstvím Pěšího pluku 26. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada. 

Pohlednice s „Hitlerovým“ řopíkem. Po odstoupení Sudet se čs. opevnění stalo častým námětem na německých pohlednicích – a svým způsobem turistickou atrakcí. Německý nápis říká: „Bunkr Čechů, navštívený Vůdcem 6. 10. 1938“. Během své triumfální jízdy zabraným pohraničím v říjnu 1938 Hitler navštívil i několik pevnostních objektů a jedním z nich byl řopík u Mařenic. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Na zadní straně pohlednice její vydavatel natisknul tuto popisku: „Česká opevnění v Sudetech. V pohraničí byly ve vzdálenosti po 100 metrech zřízeny kulometné bunkry, vybavené vždy 3 kulomety. Mezi bunkry drátěné zátarasy a železní tzv. španělští jezdci jako nástrahy pro tanky.“ Pro zajímavost, text psaný rukou adresuje pohlednici panu Johannu Roschkemu, Welzow N. L. (Niederlausitz, tedy Dolní Lužice; dnes ve spolkové zemi Braniborsko), Waldstrasse 7. Jeho syn Hans v létě roku 1939 píše z Mimoně (poštovní razítko Niemes na zabraném sudetském území, 17. 6. 1939): „Milí rodiče! Náš tábor bohužel končí. V pondělí jedeme do Reichenbergu (Liberce), v úterý do Bodenbachu (Podmokel). Ve středu pravděpodobně dorazíme do Welzowa. Tady venku první den pořád pršelo. Buďte pozdraveni od Vašeho syna Hanse!“ Důkladné a zasvěcené překlady všech cizojazyčných dokumentů jsou součástí knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

K popularizaci brannosti a armády byly ve 30. letech v Československu v masovém měřítku využívány i reklamní materiály. V nich byly na barevných obrázcích vysvětlovány nejen reálie ze života vojska, ale například i cviky, kterými se i „nevojáci“ měli udržovat v kondici. Ministerstvo národní obrany moderně zpracované grafiky využilo v řadě propagačních materiálů. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Mobilizační vyhláška z 23. září 1938. Dle místní situace byla vyhláška vyvěšována i v dalších jazycích, například v polštině nebo němčině. V rozhlase byla přečtena v den vyhlášení ve večerních zprávách ve 22.30 h, a to slovensky. Po vyhlášce následoval vlastenecký projev hlasatele zakončený: „Nech žije svobodné Československo!“ (V rádiu skutečně zaznělo, zřejmě z úst českého hlasatele, „svobodné“, nikoliv „slobodné“.) – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Prostudujte si kompletní obsah publikace zde a podívejte se na seznam všech 42 přiložených artefaktů.

Panství Bletchley Park leží zhruba sedmdesát kilometrů na severozápad od Londýna. Je to klidné a poměrně nenápadné sídlo, jakých najdete v Anglii spousty. Za druhé světové války tam ovšem bylo velmi rušno: V halách a chodbách rozlehlých viktoriánských budov se pohybovalo až deset tisíc lidí. Vojáci v nažehlených uniformách se míjeli s často podivínskými matematiky v ošoupaných tvídových sakách. Všude zavazely hromady popsaných papírů a obrovské propojené stroje. A právě na tomto podivném místě se odehrála jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války – o prolomení kódu Enigma, jímž nacisté šifrovali tajné informace o svých operacích. 

Díky práci mnoha geniálních mozků dokázali Britové ochránit své zásobovací konvoje a především odolat německému tlaku až do spojeneckého vylodění ve Francii. Podle některých historiků se bez prolomení Enigmy mohl začátek invaze do Normandie, pokud by k němu vůbec došlo, zdržet až o dva roky, do jara 1946. 

Zrada kvůli milenkám

Mimořádně sofistikovaný přístroj Enigma vyvinul na začátku 20. let 20. století německý elektromechanik Arthur Scherbius. Zařízení připomínající psací stroj s propojenými nastavitelnými rotory sloužilo k šifrování i dešifrování psaných zpráv, přičemž obě strany musely znát jeho přesná nastavení. Enigma slavila slušný komerční úspěch nejen v Německu: Objednávaly si ji i velké světové společnosti, jež potřebovaly chránit citlivé obchodní informace. 

S rostoucím napětím v Evropě hledala nový šifrovací systém také německá armáda a nakonec zvolila upravenou Enigmu, která se považovala za neprolomitelnou. Němci samozřejmě systém ještě zdokonalili a rozdělili na různé verze, takže například námořní Enigma se lišila od letecké. Jenže Spojenci se o nacistickém tajemství brzy dozvěděli: Vyzradil jej Hans-Thilo Schmidt, šifrovací pracovník na německém ministerstvu obrany, který měl ke kódům Enigmy přístup. 

Nenapravitelný prostopášník si zvykl vydržovat milenky. V době hospodářské krize mu však najednou na podobný životní styl nestačily peníze. V listopadu 1931 se proto sešel s agenty francouzské vojenské rozvědky Deuxième Bureau a za horentní sumu jim prodal manuál k německé armádní Enigmě. Francouzi sice kód ještě rozluštit nedokázali, ovšem spolupráce se Schmidtem lačnícím po penězích pokračovala další léta.

Dešifrovací bomba

Od roku 1929 disponovali německou vojenskou Enigmou také Poláci. Tým kryptologů okolo matematika Mariana Rejewského ji pak – mimo jiné za pomoci manuálu od francouzské rozvědky – jako první prolomil. Pomohla k tomu tzv. bomba, zařízení sestavené z několika strojů Enigma zapojených za sebou. Čím si vysloužilo své jméno, není jasné. Jisté však zůstává, že Poláci až do roku 1938 dokázali dešifrovat tajné německé zprávy – později jim to ovšem nacisté znemožnili výraznou změnou nastavení. O tom, že Poláci Enigmu prolomili, Spojenci nevěděli až do začátku války. Tehdy, krátce před německou invazí do Polska, se Rejewski a další sešli s Francouzi a Brity, aby jim předali veškeré informace, které zjistili. 

Na prolamování Enigmy se v Británii zaměřila Vládní škola pro kódy a šifry (Government Code and Cipher School), jež se v srpnu 1939 nastěhovala do Bletchley Parku. Rozsáhlé viktoriánské panství se začalo plnit nadanými studenty, které naverbovala vláda. Mezi tamními pracovníky byste našli mimo jiné Iana Fleminga, pozdějšího autora knih o agentu Jamesi Bondovi. 

První velký krok

Britové dál potřebovali spolupracovat s polskými kryptology, kteří utekli před Němci do Francie. Rejewského tým našel základnu na zámku Vignolles nedaleko Paříže, jenž nesl označení PC Bruno. Spolupráce Francouzů s Brity však příliš nefungovala. Mladý matematik Peter Twin sice dokázal v Bletchley Parku kód Enigmy rozluštit, avšak jen u starších nastavení. K novějším potřeboval Rejewského. Hlavní kryptolog Alan Turing, který se dnes považuje za zakladatele informatiky, se tedy vydal za Poláky do Francie a s jejich pomocí sestrojil zařízení odvozené od polských „bomb“. To se pak stalo prvním velkým krokem k prolomení soudobé Enigmy.

Další vývoj se odehrával na moři: V únoru 1940 byla zajata ponorka U-33, jež měla za cíl položit miny do skotského zálivu Firth of Clyde. Němci sice stihli svoje plavidlo potopit, jenže jeden z vojáků zapomněl zahodit do moře rotory z Enigmy, které měl u sebe. Když pak v dubnu téhož roku zajali Britové u norského pobřeží další německou loď a našli na ní šifrovací tabulky, mohli poprvé rozluštit aktuální zprávy – i když pouze pro německé letectvo. 

Churchillovy akce

I Poláci byli v dešifrování Enigmy úspěšní. S předstihem věděli, že se na Paříž valí hrozivý německý útok, a posléze bezmocně sledovali, jak Francie kapituluje. Kromě obav, že polští kryptologové a francouzští agenti padnou do zajetí a všechno prozradí, měli Britové další problém: Na podzim roku 1940 citelně zesílily útoky „vlčích smeček“ německých ponorek na obchodní konvoje v Atlantiku, které ostrovní zemi zásobovaly. Británie přicházela o mnoho lodí a vážně jí hrozilo, že ji protivník vyhladoví. Nutně tedy potřebovala najít účinnou obranu – a tu nejlepší představovala schopnost číst zprávy nepřátelského námořnictva, znát pohyb jeho plavidel a následně se jim vyhýbat. 

Premiér Winston Churchill se snažil pozvednout morálku Britů nejen svými silnými proslovy. Prosazoval také diverzní akce, jejichž vojenský význam nebyl veliký, ale působily dobře na psychiku armády. Jednou z nich se stala operace Claymore v březnu 1941 na norském souostroví Lofoty. Speciální jednotky tam dokázaly kromě likvidace německých zásob paliva také zajmout jednu z lodí a na její palubě našly důležité dokumenty s nastavením Enigmy. Povzbuzeni tímto úspěchem se Britové v následujících měsících zaměřili na získávání informací ze zajatých plavidel. 

Oběť námořníků

S novými poznatky se v Bletchley Parku brzy dařilo nepřátelské zprávy dešifrovat. Nepřímo tomu pomohlo i osobní angažmá Churchilla, který apeloval na rozvědku, aby matematikům poskytla vše, co potřebovali. Britům se tak povedlo minimalizovat množství útoků ponorek a sami jich naopak několik dopadli. Jistý podíl měli kryptologové dokonce i na slavném potopení bitevní lodi Bismarck. Britové přitom dešifrované zprávy využívali velmi opatrně, aby Němci nepojali podezření, že Enigmu prolomili. 

Dešifrovací žně v Bletchley Parku skončily v únoru 1942, kdy Němci do námořní Enigmy namontovali čtvrtý rotor. Nový systém Britové nazvali Shark a nedokázali jej prolomit dlouhých deset měsíců. Atlantik se tak pro ně opět stal temným místem plným skrytých vlčích smeček, které znovu začaly drtit konvoje se zásobami. 

Zlom nastal v říjnu téhož roku, kdy Spojenci dopadli ve Středomoří ponorku U-559: Námořníci Tony Fasson, Colin Grazier a Tommy Brown se tehdy vrhli do silně poškozeného německého plavidla, jež se mohlo každou chvíli potopit, a vynesli z něj část dokumentů. Fasson s Grazierem se poté do obrovského stroje vydali znovu, ale tentokrát už se nevrátili – nad ponorkou se zavřela voda. Díky jejich oběti však kryptologové po pár týdnech německé kódy znovu dešifrovali.

Německé plány jako na dlani

Rok 1943 byl pro Bletchley Park opět velmi úspěšný. V lednu jeho tým posílili polští kryptologové Marian Rejewski a Henryk Zygalski, kteří uprchli z Francie. Díky kódovým knihám z U-559 dokázali britští zpravodajci až na kratší výpadky číst německé zprávy téměř po celý rok a s minimálním prodlením. Úspěchy pak podtrhlo potopení klíčového německého bitevního křižníku Scharnhorst, jenž ohrožoval konvoje v Severním moři.

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

V roce 1944 už Němci o bezpečnosti námořní Enigmy pochybovali a pro jistotu zpřísnili opatření. O tom, jak dokonalý a sofistikovaný systém čtení zpráv Britové zavedli, však neměli ani tušení. Bletchley Park měl tolik informací a tak dobře fungující techniku, že dokázal zprávy o pohybu nepřátelských lodí a ponorek číst prakticky průběžně bez ohledu na německé zásahy. I díky tomu mohli Spojenci 6. června 1944 zahájit operaci Overlord – vylodění v Normandii, jež bylo začátkem konce druhé světové války. 

Už Carminovo chudé dětství jasně naznačilo, že mladíka čeká život plný dobrodružství a nesnází. Žil na farmě svého otce spolu s rodiči, bratrem a strýcem, invalidou z napoleonských válek. Ten chlapce vytrvale zásoboval hrdinskými příběhy, ovšem víc Carmina ovlivnilo to, co zažil na vlastní kůži.

Jednou se k slepicím Croccovic rodiny přihnal pes, který je chtěl zadávit. Carminův bratr psa zabil. V tu chvíli se ale na scéně objevil majitel zvířete don Vincenzo, který smrt psa pomstil důkladným výpraskem. Matka se pokusila dona Vincenza přesvědčit, ať už chlapce nebije, jenže on ji kopl do břicha a zabil tak dítě, které nosila pod srdcem. Carminův otec byl krátce po incidentu bez důkazů odsouzen za údajné plánování vraždy dona Vincenza. A Carmine? Odešel raději do Apulie a stal se tam pastýřem.

V patnácti letech se na něj usmálo štěstí. Místní šlechtic don Aquilecchia se pokusil překonat rozbouřenou řeku a nebýt pomoci mladého pastýře, utonul by. Don Aquilecchia nebyl nevděčník a Carmina odměnil padesáti dukáty a řadou přímluv. Tak se stalo, že se náš hrdina mohl vrátit domů a díky kontaktům svého nového přítele i zařídit propuštění otce z vězení. Chvíli to vypadalo, že se jeho život dočista obrátil: setkal se i s donem Fernandem, synem dona Vincenza, který velmi litoval příkoří, které jeho otec rodině Crocců způsobil. Aby odčinil bezpráví, nabídl dokonce Carminovi dobrou práci na jeho pozemcích či peníze. Carmine se rozhodl pro peníze: chtěl se vyplatit z povinnosti nastoupit do armády.

Jenže obrat měl rychlý konec. Don Fernando zemřel v nevýznamné potyčce a Carmine musel narukovat do armády krále Ferdinanda II., krále obojí Sicílie. V té vydržel jen krátce: ve rvačce zabil spolubojovníka a okamžitě dezertoval.

Mstitel rodinné cti 

Ale patálie pokračují: jistý don Peppino se rozhodl ucházet o ruku Carminovy sestry Rosinanty. Když ho dívka odmítla, don se rozhodl pošpinit její pověst. V konzervativní jižní Itálii jí tím mohl velmi snadno zničit život.

A hlavně, rozezlil Carmina, který jako dezertér neměl co ztratit. Mladík si na dona Peppina počkal a po delší hádce věci nabraly rychlý spád. Don Peppino ho švihl bičem a Carmine ztratil trpělivost. Vytáhl nůž a šlechtice ubodal. Poté utekl, dal se dohromady s místními bandity a začal se živit loupežemi a vydíráním. Roku 1855 jej polapili, ale o čtyři roky později z vězení prchl a jeho zločinecká kariéra pokračovala.

Pak do života malého loupežníka vstoupily dějiny. Garibaldiho Expedice tisíce (italsky Spedizione dei Mille) vyrazila proti Království obojí Sicílie s jasným záměrem připojit ho k Sardinskému království a významně se tak přiblížit sjednocení Itálie. Carmine se ke Garibaldimu přidal a bojoval na jeho straně v bitvě u Volturna. Krátce po ní ale došlo ke zvratu: nejen, že nedostal za svou odvahu žádné medaile, ale ještě k tomu jej zatkli a uvěznili. K útěku mu dopomohla až šlechtická rodina, která ho rovnou nasměřovala k novému cíli: na opačnou stranu.

Kontrarevolucionář

Carmine měl pro vedení odporu proti sjednocování Itálie velmi dobré podmínky. Nejchudším změna ve vedení nijak nepomohla, velká část šlechty a kléru byla také proti a jediný, kdo revoluci výrazně podporoval, byla v tuto chvíli buržoazie a liberální politici. A proti těm se horlilo velmi snadno.

Carmine začal ve své rodné Basilicatě. Obnovoval odznaky královské moci sicilských Bourbonů, konkrétně ve jménu krále Františka II. V čele dvoutisícové armády se vypořádával se všemi příznivci Garibaldiho myšlenek: s pomocí únosů, vydírání a vražd. Postupoval efektivně: 7. dubna 1861 obsadil hrad Lagopesole, 8. získal městečko Ripacandida, kde zmasakroval i místní “italskou národní gardu”, 10. dubna dobyl město Venosa. Okamžitě poté zaútočil na město Lavello, kde odsoudil k smrti 27 místních liberálů a zabavil městskou pokladnu: většinu ovšem rozdal chudým. Jeho odvážné výpady pokračovaly a brzy si získaly pozornost i v zahraničí. 

Proto k němu nejspíš na rozkaz vlády zamíří i španělský generál José Borjés. S jeho podporou se podaří Carminovi řada dalších útoků a při každém nájezdu přivede i nové rekruty. Jako hlavní cíl se před ním ale jeví Potenza: metropole Basilicaty, pevně držené přívrženci italského sjednocení.

A tady Carmine na základě sporů s Borjésem selže. Nedokážou se dohodnout, kdo je vrchním velitelem. Carmine přestane věřit Borjesovým slibům na posily ze Španělska a tato vnitřní nejistota vyvrcholí neúspěchem při pokusu obsadit Potenzu. Carmine se navždy rozžehná s Borjésem. Generál se vypraví do Říma za Františkem II., nejspíše aby mu vše hlásil a probral s ním situaci. Bohužel nikam nedojede: po cestě jej zatknou a zastřelí. 

Poslední dny velkého zbojníka

Z velkých plánů se najednou stává boj o přežití. Carmine a jeho vojáci se vrátí k banditství a plenění, byť se snaží mířit hlavně na příznivce sjednocení. Nabídku čestné kapitulace Carmine odmítne a bude ještě dlouho svým k dokonalosti dovedeným způsobem partyzánského boje rozčilovat místní autority a armádu, která si s ním zkrátka nedovede poradit. Nakonec ho, jako všechny velké zbojníky, srazí k zemi zrada jednoho z jeho spolupracovníků.

TIP: Guy Fawkes: Terorista s kordem v ruce

Bude zapotřebí nejen zrádce, který prozradí Carminův úkryt, ale i pomoc obávaných maďarských dobrovolníků a zkušenosti generála Pallaviciniho, který mimochodem sám dříve úspěšně bojoval proti Garibaldimu. Připraví Crocca o armádu, ten se ale nevzdá a rozhodne se dostat do Vatikánu. Kalkuluje s tím, že papež je znám svojí podporou nezávislosti jižní Itálie.

Plán nevyjde. Dvaačtyřicetiletý Crocco je roku 1872 papežskými jednotkami zatčen a předán úřadům nově vznikajícího italského státu. Odsoudí ho k trestu smrti, který nakonec zmírní na doživotní nucené práce. Umírá 18. června 1905, po třiceti třech letech strávených ve vězení.

Rentgenové záření kosmických objektů může mít různý původ: Pochází buď z tepelných, či netepelných procesů. Pro tepelné původce platí, že jsou zdrojem záření všech vlnových délek, avšak zastoupení jednotlivých energií se s ohledem na teplotu mění. S jejím nárůstem se maximum vyzařování posunuje ke kratším vlnovým délkám a roste význam rentgenové složky.

TIP: Vesmírná observatoř Chandra objevila záhadný zdroj rentgenového záření

Pokud se vědcům podaří změřit u nějakého objektu značnou rentgenovou složku tepelného původu, je jisté, že pochází z velmi horké látky – typicky o několika milionech stupňů. Pro příklad nemusíme chodit daleko: Ve slunečních erupcích se při rekonexi magnetického pole materiál prudce ohřívá až na desítky milionů stupňů, přičemž se stává zdrojem rentgenového záření. 

Ve zmíněných erupcích je však jeho zdrojem i brzdné záření při průniku rychlých částic do hustších vrstev atmosféry. Tento typ patří mezi netepelné původce, k nimž dále řadíme procesy v magnetických polích. Rentgenové záření tedy může vydávat překvapivě mnoho kosmických těles: od planet, včetně Země, přes hvězdy až po černé díry či jádra aktivních galaxií.  

Ještě před tím, než začalo období prvohor, tedy ve starohorách, před více než 541 miliony let, žili na Zemi tvorové, kterým říkáme ediakarská biota, nebo prostě Ediakara, podle slavného naleziště v Austrálii. Těchto tvorů známe celou řadu, v rozmanitých tvarech a velikostech. Ale vůbec netušíme, co jsou vlastně zač. Přesněji řečeno, až do teď jsme to netušili.

Tvorové z Ediakary byli velice zvláštní a odlišní od toho, co známe dnes. Jsou až tak zvláštní a staří, že jim nerozumíme a moc nechápeme, jak žili. Zároveň to často nejsou žádné titěrné fosilie. Ukázkovým příkladem toho je Dickinsonia, která měří i hodně přes metr. Podle některých odborníků to byl živočich. Podle jiných gigantická měňavka, jediná ohromná buňka. A najdou se i tací, kteří tvrdí, že šlo o lišejník.

TIP: Nejstarší důkaz rozmnožování komplexního organismu

Australští vědci teď ale objevili fosilii dickinsonie na odlehlých útesech u Bílého moře, které se rozkládá kolem polárního kruhu u poloostrova Kola. Tahle dickinsonie je výjimečná tím, že se u ní vůbec poprvé našly zbytky organických látek. V těchto zbytcích pak badatelé odhalili cholesterol a příbuzné látky, což je silným důkazem pro podporu živočišného původu dickinsonie. V dnešním světě se totiž cholesterol vyskytuje právě u živočichů. Objevená dickinsonie žila asi před 558 miliony let. Pokud se vědci nepletou a cholesterol byl i tehdy typický pouze pro živočichy, objevená dickinsonie se stala nejstarším známým živočichem.

„Dalo by se předpokládat, že čím větší je vosík, tím větší je jeho jedová žláza, a tak tomu skutečně je. Ale i když byla při analýze dat zohledněna velikost těla jednotlivých vosíků, přímá spojitost mezi velikostí žlázy a zbarvením přetrvávala,“ říká Dr. Gregorio Moreno-Rueda. Vytvoření velkých zásob jedu a výrazného zbarvení stojí vosíky energii. Na první pohled je pak ale znát, že daný jedinec je natolik silný a zdravý, že si může dovolit plýtvat energií na výrazné barvy.

TIP: Lvi říše hmyzu: Zabijácká duše kudlanek

„Druhá možnost je, že pigment je současně antoxidantem, který pomáhá chránit hmyz před jeho vlastním jedem či před následky spojenými s produkcí jedu. Tím pádem by jedinec s velkým množstvím jedu měl také výraznou barvu.“ Ať už je tomu jak chce, predátoři si musí dávat pozor – pěkně vybarvený vosík zanechá na jazyku nepříjemnou pachuť.

Již od poloviny 19. století, kdy se San Francisco díky zlaté horečce téměř ze dne na den změnilo z vesnice v metropoli, vyzařuje atmosféru tolerance a přizpůsobivosti. V průběhu dějin se nejednou stalo průkopníkem na poli sociálním i kulturním. Ať už mluvíme o beatové generaci 50. let, na niž navázalo hnutí hippies, nebo o uvolnění situace okolo homosexuálů v 70. letech, kalifornské město vždy stálo v centru dění. A dech mu nedochází ani dnes: Vždyť například Silicon Valley, kterému se přezdívá „počítačové eldorádo“, je odtud vzdáleno jen hodinu jízdy autem. 

Právo určují kolty

Zlatá horečka v okolí San Francisca vypukla 15. března 1848, kdy tamní noviny Californian publikovaly krátkou zprávu: „Nález zlatého dolu. V novém korytu pily, nedávno postavené kapitánem Sutterem, bylo nalezeno zlato ve značném množství.“ Následovalo davové šílenství. V roce 1849 dorazil do Kalifornie hlavní proud hledačů cenného kovu – přicházeli pěšky, přijížděli na vozech, připlouvali na lodích. „Celá Nová Anglie je na nohou a hrne se do přístavů nebo se chystá na cestu přes kontinent. Nejsme ani schopni dopočítat se všech lodí a karavan,“ napsal reportér listu New York Herald. 

Přes Pacifik přijížděli Číňané, napříč Aljaškou cestovali ruští zlatokopové, a na místo se plavili dokonce i muži z Austrálie. Tam, kde se dřív krčilo jen několik odlehlých stavení, se během dvou let usadilo na sto tisíc zlatokopů. Na oživení oblasti reagovali také obchodníci, stavitelé a majitelé heren či hostinců, kteří často vydělávali víc než samotní kopáči. Srdce San Francisca tvořily nálevny, nevěstince a herny – jediná místa, kde bylo možné se po celodenní dřině bavit. Platilo se zlatem a zákon určovaly kolty. Ostatně právě tehdy se zrodil pojem „Divoký západ“. 

Teď  jsme tu doma

Touha po zlatě vedla také k zabírání indiánských území a nakonec už přistěhovalcům nešlo ani tak o hledání drahých valounů, jako spíš o získání půdy, která měla po opadnutí horečky sloužit k farmaření. Mezi roky 1850 a 1870 bylo „legálně“ vyhlazeno na 120 tisíc indiánů – tedy asi čtyři pětiny kalifornských domorodců.

TIP: Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci

V roce 1851 již většina zlatých dolů patřila těžařským společnostem, jimž zlatokopové nemohli konkurovat, a stávali se tak námezdními dělníky. Zatímco v letech 1849–1852 se v průměru těžilo 80 tun cenného kovu ročně, rekordní byl letopočet 1853 s 95 tunami. Poté množství získaného zlata výrazně kleslo a horečka skončila.

V centru otřesů

Dnešní San Francisco patří se 17 miliony turistů ročně k nejnavštěvovanějším městům USA, přičemž turistický ruch je hlavním zdrojem příjmů už od 70. let 20. století. Místní zástavba se rozprostírá na malebném, velmi členitém a kopcovitém poloostrově. Dorazíte-li na místo autem, stojí za to absolvovat okružní vyhlídkovou trasu 49 Mile Scenic Drive, která se táhne v délce desítek kilometrů kolem celé metropole. Odmění vás krásné výhledy na město, záliv posetý plachetnicemi, mosty a vzdálené hřebeny Sierry Nevady. Jedna z nejznámějších vyhlídek se otevírá z návrší Twin Peaks, jež se vypíná do výšky 274 metrů nad mořem. Za dobré viditelnosti se odtud můžete kochat celým sanfranciským panoramatem.  

V blízkosti aglomerace však zároveň prochází hned několik hlavních linií tektonických poruch, kvůli nimž oblast trpí pod náporem zemětřesení. Otřesy v roce 1906 téměř srovnaly San Francisco se zemí. Následovala rozsáhlá rekonstrukce, nicméně roku 1989 byla metropole opět vážně poškozena. Obyvatelé proto očekávají záchvěvy v podstatě každý den. Od návštěvy by vás však potenciální hrozba odradit neměla: Právě díky letité historii neštěstí se místní naučili stavět stabilní budovy a město patří k „nejodolnějším“ na světě. 

Zlatá brána otevřená

Slavný most Golden Gate, tzv. Zlatou bránu, zná snad každý a k San Franciscu patří stejně jako socha Svobody k New Yorku či Eiffelova věž k Paříži. Začátkem 20. století jej navrhl inženýr Joseph Strauss a ještě dvacet let po dokončení v roce 1937 se stavba pyšnila největším rozpětím na světě – oba pilíře, které ční za přílivu z vody do výše 227 metrů, dělí 1 280 metrů. A také dnes jde o jeden z nejdelších visutých mostů planety. 

Nejobtížnější bylo vybudovat základy pro jižní pilíř: Dělníci pracovali na vlečných člunech a přitom jimi smýkaly obrovské vlny přílivu. Později museli balancovat na visutých lávkách a montovat drátěná lana: Mají průměr 91 centimetrů, skládají se vždy z 27 572 pramenů a v celkové délce by čtyřikrát obepnula zeměkouli. Každý pilíř nese vertikální zátěž 95 tisíc tun a kotevní kvádry na obou stranách odolávají tažnému zatížení 28,5 tisíce tun.

Navzdory hluku a znečištění ze 120 tisíc aut, jež po Golden Gate denně projedou, je pěší cesta po mostě oblíbenou turistickou atrakcí. V Sanfranciské zátoce mu však dělají společnost ještě čtyři mostní konstrukce, z nichž nejdelší je s více než 11 kilometry San Mateo–Hayward Bridge.

Poker s dělníky v přístavu

K dalším dominantám San Francisca patří věž Coit Tower na vrcholu kopce Telegraph Hill, jež nabízí jednu z nejlepších vyhlídek na město. Nese jméno Lillie Coitové, dívky z vyšší společnosti, která doháněla rodiče k zuřivosti, protože nosila mužské oblečení, hrála poker s přístavními dělníky a kouřila doutníky. Kromě toho obdivovala sanfranciské hasiče, sama byla dobrovolnou hasičkou a účastnila se řady zásahů. Když v roce 1929 zemřela, zanechala po sobě 100 tisíc dolarů (v přepočtu na dnešní ceny asi 32 milionů korun), jež věnovala na zvelebení města. Za tuto částku byla vybudována Coit Tower – památník sanfranciským dobrovolným hasičům.  

Návrh věže vznikl v roce 1931, o dva roky později byla dokončena a otevřena veřejnosti. Uvnitř ji zdobí nástěnné malby několika umělců z počátku 30. let: Zachycují běžný život místních obyvatel v období Velké hospodářské krize, a řada autorů do nich proto vtiskla své levicové smýšlení. Pozornost však nepřitahují pouze interiéry – mnoha návštěvníkům slouží 64metrová stavba jako orientační bod, viditelný téměř odkudkoliv ve městě.

Území lachtanů

Většina turistů si při návštěvě San Francisca nenechá ujít čtvrť Fisherman’s Wharf v severní části města na pobřeží zátoky. Její historie se úzce pojí s italskými a čínskými rybáři, kteří se v místě usazovali od poloviny 19. století a jejichž potomci tam žijí dodnes.  

Do současné podoby čtvrť vyrostla na základech budov, které se zřítily při velkém zemětřesení roku 1906. Zejména v 70. a 80. letech se však výrazně proměnila a stalo se z ní sídlo zábavních atrakcí, řady muzeí, obchodů a restaurací. K turisticky nejzajímavějším patří bývalá továrna na čokoládu Ghirardelli Square, z níž vzniklo neobvyklé obchodní centrum. Návštěvníci také zpravidla míří k přístavišti Pier 39, kde se překvapivě zabydlela kolonie lachtanů: První zvířata tam zavítala v roce 1989 a od té doby jejich počet vzrostl na úctyhodných 1 700 jedinců. 

Figuríny a snobství

Milovníci expozic mohou ve Fisherman’s Wharf navštívit například muzeum voskových figurín Madame Tussauds či Musée Mécanique, jednu z největších sbírek hracích automatů z minulého století. Fanoušci námořnictví a válečné techniky zas ocení molo Hyde Street Pier, u nějž kotví několik historických plavidel. Za prohlídku stojí i USS Pampanito, americká ponorka z druhé světové války. Z přístavu navíc vyráží řada vyhlídkových lodí.

TIP: Fascinující San Francisko čtyřicátých a padesátých let

San Francisco patří mezi nejkrásnější města, jež můžete ve Spojených státech obdivovat. A až se dost pokocháte místními zajímavostmi, nastane správná chvíle zamířit do některého z tisíců zdejších podniků – od lidových barů až po luxusní snobské restaurace.