V přírodě mě vždy fascinovali nejrůznější parazité a symbionti. Proto jsem posledních pár let věnoval poměrně dost času hledání řasníků, broukům podobných miniaturních tvorů, kteří parazitují na zemních včelách rodu Andrena. Nedávno se na mě konečně usmálo štěstí…

Skrytý život řasnokřídlých

Zástupci řádu Strepsiptera (řasnokřídlí) patří mezi hmyz s dokonalou proměnou a v jejich vývoji najdeme stádium vajíčka, larvy, kukly a imaga. V některé literatuře se uvádí, že jsou řasnokřídlí blízce příbuzní broukům a jejich vývoj se podobá životu majek. Samičky vyprodukují velké množství vajíček, z nichž se líhnou pohyblivé larvy. Stejně jako u majek se larvy vyšplhají na květ, kde čekají na včelu nebo vosu, která je odnese do hostitelského hnízda. V hnízdě pak larva vniká do nového hostitele. Vše probíhá ukryto před lidskými zraky a tak je opravdu fascinující alespoň jednu etapu života tohoto hmyzu pozorovat ve volné přírodě.

Najít včely ve správný čas

Prvním předpokladem pro nalezení řasníků je samozřejmě objevení kolonie hostitelských včel, což je většinou i první problém. Včely často obývají velmi nečekaná místa, a když už na takovou kolonii natrefíte, musíte ji navštívit v ten správný čas. Samci řasníků se objevují jen v prvních teplých dnech roku, kdy se na svět derou první zemní včely. Jde opravdu o maximálně dva tři dny s teplejším počasím, kdy se včely poprvé objeví na povrchu. Velmi často bývají silně parazitované a mezi zadečkovými články můžete vidět samičí puparia. S těmi se můžete při pozorném prohlížení včel setkat v přírodě poměrně často.

Milostný akt na těle hostitele

Na životě řasníků je zajímavých mnoho věcí. Jednou z nich je fakt, že ke kopulaci samičky a samečka dochází přímo na těle včely. Sameček řasníka je lákán feromonem vylučovaným samicí, a proto není vzácností vidět jedinou samičku v obležení několika nápadníků. Pozorovat samce při kopulaci ovšem vůbec není snadné. Dochází k ní jen v první teplejší dny roku, a to hned po ránu. Vše se odehraje velmi rychle a po zhruba sto dvaceti minutách je prakticky po všem. Na druhou stranu je pravda, že v časných ranních hodinách jsou včely méně aktivní, a tak je snazší řasníky objevit a pozorovat. Parazitované včely zároveň bývají méně aktivní než jejich nenapadené družky, ale toto pravidlo neplatí u všech včelích jedinců.

Čekání na nápadníky

Dostal jsem slibný tip na oblast přímo v Praze, a tak jsem vyrazil již brzo ráno, abych byl na místě před půl osmou. Obloha byla jasná a teplota se držela někde kolem pěti stupňů. Obešel jsem lokalitu a pokoušel se najít výletové otvory včel druhu Andrena vaga. Jsou to atraktivní a poměrně velké zemní včely a najít jejich výletové otvory nedá zkušenému oku moc práce. Vzduch se začínal pomalu ohřívat a já jsem procházel vybraná místa a pozoroval, zda nespatřím vylézat první včelu. 

Po půl hodině se v jedné hromádce kypré hlíny objevila hlava hledané včelky. Slunce ji zahřálo, a tak po pár minutách opustila svůj úkryt. První včela však neznamenala úspěch. Byla bez parazitů, takže jsem pokračoval v hledání. Asi po půl hodině jsem objevil další včelu, která již na zadečku nesla dvě samičí puparia. To pro mě byl signál věnovat se jí víc a čekat, zda si ji najde nějaký sameček. Uběhlo dalších pár minut a o několik decimetrů vedle jsem si všiml v trávě pohybu. Další včela, a opět parazitovaná. Ale sameček pořád nikde.

Láska až za hrob

Pozoroval jsem obě samičky a čekal, zda se objeví sameček přilákaný dávkou jejich feromonu. Protože trpělivost nepřináší jen růže, za několik minut jsem zahlédl přilétat prvního krasavce. Nejdříve slétl asi 15 centimetrů daleko od jedné ze samiček, ale okamžitě začal s naprostou jistotou směřovat k ní. Netrvalo ani pět minut a už seděl na včele a zahájil kopulaci. Pro mě nečekané bylo, že se včela ani nepokoušela ulétnout. Pouze se snažila nevítaného návštěvníka odkopnout zadními končetinami. To se jí však nepodařilo, sameček se schoval pod její křídla a v klidu se dál věnoval svému poslání. 

TIP: Lvi říše hmyzu- Zabijácká duše kudlanek

Celý akt trval asi deset minut, po jejichž uplynutí sameček odlétl. Uvádí se, že poměrně rychle po kopulaci nápadníci hynou. Nemají to zkrátka snadné. Pozorně jsem prohlížel každý kousek louky a hledal další samičky. V průběhu tří hodin jsem pozoroval asi patnáct samečků řasníků a šest parazitovaných samiček zemních včel. Některé z nich byly i s parazity velmi aktivní, a když jsem se k nim přiblížil, ihned odlétly. Na místě pak zbylo několik samečků, kteří se hned rozlétli do okolí pátrat po dalších samičkách.

Po téměř 200 dnech skončila bitva o město na Volze a jeden z obránců mohl symbolicky vztyčit rudý prapor nad jeho troskami. Na druhé straně náměstí, v komplexu budov v pozadí, ještě před pár hodinami sídlilo velitelství německé 6. armády, než se její velitel polní maršál Friedrich Paulus 31. ledna 1943 vzdal. Poslední odpor vojáků Wehrmachtu ustal sice až 2. února, i tak ale mohl Sovětský svaz slavit. Vrchní velení Rudé armády vydalo k této příležitosti zvláštní prohlášení:

„Stalingrad je zaplaven tisíci vojáky 6. armády, kteří pochodují v dlouhých kolonách za bílou vlajkou. Vypadají příšerně sklesle a mnozí sotva hýbou nohama. Kolony neustále rostou, protože se k nim připojují další němečtí vojáci. U jedné z našich baterií stojí skupina Němců, která pozorně přihlíží, jak naši dělostřelci berou pod palbu poslední fašistická hnízda odporu.“

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 

Vítězové odeslali tisíce zbídačelých vojáků Wehrmachtu do pracovních táborů na východ a současně začali v troskách Stalingradu shromažďovat obrovské množství opuštěné techniky a zbraní. Vojenští historikové v souvislosti s vítězstvím Rudé armády ve Stalingradu oprávněně hovoří o jednom z přelomových okamžiků druhé světové války. Musíme si však uvědomit, že Německo sice utrpělo drtivou porážku a velké lidské i materiální ztráty, ale rozhodně ještě nebylo na lopatkách. 

Jako by nestačilo, že znečištěné ovzduší má v dnešní době na svědomí 4,5 milionu lidských životů ročně a mnohem více případů rozmanitých onemocnění. Čínští odborníci zjistili, že špatné ovzduší působí ještě zákeřněji, přímo na lidskou inteligenci.

Z jejich výzkumu na studentech vyplývá, že čím více jsou lidé vystaveni znečištěnému vzduchu, tím hůře si pak vedou v testech matematických a verbálních dovedností. To ukazuje na pokles myšlenkové kapacity kvůli znečištění. Lidé, kteří žijí v oblastech se špinavým vzduchem, mají tím pádem nepříjemný hendikep vůči ostatním.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Badatelé jsou přesvědčeni, že jejich výsledky jsou platné pro všechna místa, kde je trvale velmi znečištěné ovzduší. Podle nich to zahrnuje 98 procent měst méně rozvinutých zemí, v nichž žije více než 100 tisíc obyvatel. Důsledky snížené inteligence přitom jsou zničující jak pro jednotlivé lidi, tak i pro celou společnost. Pokles duševních schopností celkově snižuje kvalitu života. Zatím není zcela jasné, které konkrétní znečišťující látky působí na lidskou inteligenci, ani jakým způsobem toto omezení probíhá. Data čínských vědců ale (zdá se) hovoří jasnou řečí.

V květnu 1941 Královské námořnictvo sice úspěšně završilo hon na bitevní loď Bismarck, nebezpečí průniku německých obrněnců do Atlantského oceánu tím však ani zdaleka nepominulo. Berlínu totiž stále zůstával Bismarckův sesterský Tirpitz, který se do Norska přesunul po rozhodnutí z listopadu roku 1941. To ovšem neznamenalo, že Němci svou drahocennou loď hodlají obětovat stejným způsobem jako Bismarck.

Admirál Erich Raeder dobře věděl, že pouhá přítomnost a možnost vyplutí Tirpitze spolu s občasnými krátkými výpady na sebe naváže početné britské síly, které budou nepříteli chybět na jiných bojištích. Konkrétně jen kvůli této hrozbě Britové vždy drželi v pohotovosti dvě bitevní lodě s patřičným doprovodem křižníků a torpédoborců. Přítomnost jiných německých plavidel pak na sebe vázala další dvě britské bitevní lodě a pro případ průniku Kriegsmarine na otevřený oceán si i americká Atlantská flotila držela v záloze neustále nejméně jednu moderní bitevní loď. 

Italský vzor

V prvních čtyřech měsících roku 1942 se Britové pětkrát pokusili zničit Tirpitz leteckým bombardováním, avšak jediným výsledkem byly vysoké ztráty na straně RAF. Správnou cestu jim ukázali až Italové, kteří v roce 1941 vyslali řiditelná torpéda maiale do Gibraltaru a Alexandrie a s jejich pomocí dokázali poškodit čtyři lodě včetně dvou těžkých obrněnců třídy Queen Elisabeth. Experti z Královského námořnictva italský nápad pečlivě analyzovali a v dubnu 1942 zahájili výcvik posádek ve Fort Blockhouse u Portsmouthu. Současně probíhalo projektování a rychlá stavba prvních miniponorek včetně těch, které s italským vzorem neměly nic společného.

První britská trpasličí ponorka schopná operačního nasazení známá jako X-3 byla spuštěna na vodu 15. března 1942, testy trvaly několik týdnů a v září začal také výcvik námořníků na skotském ostrově Bute. Navzdory miniaturním rozměrům měl typ X všechno, co ponorky mají mít. Zvláštní byl hlavně tvar, který postrádal jakékoli výstupky včetně velitelské věže. To proto, aby podmořský člun neuvázl v protiponorkových sítích.

Docela malé ponorky

Vnitřně se miniponorky členily na čtyři úseky. Příďová komora obsahovala sadu akumulátorů, toaletu, sklad a jedno lůžko. O ně se dělila celá čtyřčlenná posádka, ovšem pokud chtěl průměrně vzrostlý muž opravdu spát, musel si nohy nějakým způsobem zkroutit. Za předním prostorem následovala přechodová komora pro výstup potápěče a za ní řídicí místnost, kde posádka trávila nejvíc času. Právě tam se totiž nacházely ovládací prvky kormidel a vyrovnávacích nádrží včetně dvou periskopů.

Za nejteplejší místo každý považoval strojovnu, v níž se kromě motorů daly najít nádrže s pitnou vodou, kompresor, nádoby se stlačeným vzduchem a nářadí. Lodní kuchyňka se do miniponorky nevešla a posádka se musela spokojit s konzervami ohřívanými na jednoplotýnkovém vařiči. Operační dosah činil teoreticky asi 1 000 km, nicméně záleželo hlavně na námořnících, jak dlouho ve stísněných prostorech vydrží. Ačkoli v miniponorkové výbavě nechybělo velké množství povzbuzujících benzedrinových tablet, odhadovalo se, že déle než dva týdny plavby nezvládne nikdo.

Přesto lze ponorkový typ X považovat za poměrně zdařilou válečnou improvizaci. Na druhou stranu si ale konstruktéři hodně pomohli tím, že jednotlivá zařízení nevymýšleli a vlastně jen do sebe s rozumem poskládali komponenty, které se osvědčily jinde. Přesto se například pohon dieselovým motorem Gardner z londýnských autobusů jeví poněkud kuriózně. Hrozivý dojem vyvolávala výzbroj, která se skládala ze dvou bočních časovatelných náloží amatolu o hmotnosti takřka dvou tun. Z toho je zřejmé, že útok probíhal jen prostým složením nákladu pod zakotvenou loď.

Formování jednotky 

Výcvik „mladých, silných, svobodných a odvážných“ dobrovolníků probíhal poměrně zvolna. Námořníci se nejprve učili potápět a pracovat s nejrůznějším nářadím. Často do dna zatloukali ocelové kolíky, které vzápětí přeřezali pilkou, později se pod vodou učili rozplétat ocelová lana a sítě. Po půlroce začal pod vedením zkušeného ponorkového kapitána Davida Ingrama výcvik zaměřený na ovládání šestice zbrusu nových miniponorek.

TIP: Chlouba Hitlerova námořnictva: Bitevní loď Bismarck

Kromě plavební praxe se posádky učily navigaci, meteorologii, opravy strojních zařízení a jiné užitečné dovednosti. Na konci výcviku tak stáli ostřílení muži přivyklí permanentnímu stresu, z jejichž řad byla 17. dubna 1943 oficiálně vytvořena 12. ponorková flotila v čele s dalším zkušeným ponorkovým kapitánem Williamem Banksem. Prakticky okamžitě se začalo plánovat nasazení nové formace proti Tirpitzi, nebylo to však snadné.

Obr na mušce

Dokud německý obr kotvil v Trondheimu, mohl Banks předpokládat, že trpasličí čluny se na místo útoku dostanou vlastní silou. Jenže když německá bitevní loď na konci března 1943 odplula do Kaafjordu a vzdálenost od Skotska se prakticky zdvojnásobila, bylo zřejmé, že tak dlouhou plavbu už miniponorky zvládnout nemohou. Banks vážně uvažoval o transportu dílenskou lodí Bonaventure, jenže po fiasku operace Title kohosi napadlo, aby se miniponorky k Norsku dostaly ve vleku klasických podmořských člunů.

Mezitím na plné obrátky pracovala britská rozvědka. V létě 1943 se do Norska vrátil odbojář Torstein Raaby a pod falešnou identitou získal práci stavebního dělníka přímo v Kaafjordu. Úzce spolupracoval s odbojem, konkrétně s bratry Torbjørnovými a Einarem Johansenem. Raaby denně vysílal situační zprávy a připravil i spousty detailních map. Na konci srpna 1943 se však strhl poplach a zdálo se, že veškeré úsilí norského odboje bylo zbytečné.

Pokračování: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (2)

Raaby totiž hlásil, že Tirpitz zvedl kotvy, a nikdo nevěděl, zda obrněnec neodpluje třeba do Německa. Šlo ale jen o krátký výpad na Špicberky s úmyslem vyřadit tamější spojenecké základny. Kromě palby na téměř pustou meteorologickou stanici, rozstřílení prázdné hornické osady a zajetí několika desítek norských obránců však Kriegsmarine víc dosáhnout nemohla a tím operace honosně zvaná Sicílie skončila. Tirpitz se vrátil na staré kotviště, a jak se později ukázalo, šlo o jeho poslední bojové nasazení.

Společnost SpaceX si zakládá na tom, že létá do vesmíru s opakovaně použitelnými raketami. Přesněji řečeno, z větší části opakovaně použitelnými. Některé komponenty nosných raket Falcon se totiž znovu použít nedají, protože spadnou do moře. Týká se to i dvoudílného aerodynamického krytu na špici rakety Falcon.

Aerodynamický kryt o délce 13 metrů a váze více než 1 tuny má přitom hodnotu 6 milionů dolarů (přes 132 milionů Kč), což představuje jednu desetinu nákladů na celou raketu Falcon 9. Proto si společnost SpaceX pořídila loď Mr. Steven, kterou vybavila sítí pro chytání padajících krytů raket Falcon. Dosavadní pokusy polapit kryty za letu ale byly neúspěšné.

Mr. Steven s novou sítí

Mr. Steven proto nedávno dostal vylepšenou síť o ploše 3 700 metrů čtverečních, která je asi čtyřikrát větší, než první verze sítě. Aerodynamický kryt je vybavený vlastním pohonem, který ho během pádu stabilizuje, a také řiditelným padákem, který se vysune ve výšce asi 8 kilometrů nad hladinou oceánu. Jestli vše půjde plánu, tak by měl kryt s padákem doletět jako kluzák přímo do náruče lodi Mr. Steven.

TIP: Raketa Falcon 9 vynesla dvojici satelitů NASA pro sledování vody na Zemi

První příležitost vyzkoušet novou síť dostane Mr. Steven na konci září, kdy by měl startovat argentinský satelit pro pozorování Země SAOCOM-1A. Po něm bude následovat další, tentokrát již poslední start ze série Iridium Next, s 10 satelity tohoto typu. Celý svět bude napjatě sledovat, jak Mr. Steven s chytáním aerodynamického krytu uspěje.

Vozy značky Tesla jsou podrobovány nejrůznějším testům. Ty se týkají jejich výkonosti, zrychlení nebo dojezdu. Jak ovšem zjistil portál TeslaFan.cz někteří majitelé těchto vozů jdou ještě dál a zkoušejí, co všechno automobil dokáže, pokud omezí některé z jeho klíčových funkcí.

Jedním z nich je i YouTuber a majitel Modelu S Brian Jenkins, který na YouTube vystupuje pod jménem i1Tesla. Brian se rozhodl svou Teslu, potažmo její systém Autopilot, prověřit velmi netradičním způsobem. Rozhodl se totiž postupně zaslepovat jednotlivé kamery vozu a zkoušet, zda mu automobil umožní i přes omezenou viditelnost spustit režim Autopilot a předat mu kontrolu nad volantem.

Tesla versus lepicí páska

Brian nevěděl, jaké kamery budou během spuštění Autopilota aktivovány, a zároveň chtěl vyzkoušet, jak by se automobil choval, pokud by byly na kamerách například nečistoty. Vzal proto do ruky lepicí pásku a začal experimentovat.

Z videa je patrné, že Jenkins postupně odkrýval a zakrýval všechny kamery, které na jeho Modelu S jsou. Ke svému velkému překvapení zjistil, že do systému Autopilot může být spuštěn i v případě, kdy má automobil čistý výhled pouze ze zadní kamery, popřípadě z kamer na bočních sloupcích vozu. Styl jízdy Autopilota se pak rovná řízení opilého teenagera, přesto však systém běží i nadále.

Co jsme se však bohužel z experimentu nedozvěděli, je to, jak by se automobil choval, pokud by měl zaslepené všechny kamery. Je otázkou, zda by vůbec dovolil vstoupit do režimu Autopilot, a pokud ano, zda by se udržel na silnici.

Co jsme se z testu dozvěděli?

Výsledek experimentu můžeme hodnotit hned několika způsoby. Je rozhodně zajímavé, že automobil dovolí řidiči vstoupit do systému Autopilot a setrvat v něm i v momentě, kdy má některá z kamer omezený či zcela zaslepený výhled. To se může během jízdy stát například působením deště, sněhu či vlivem nečistot. Otázkou však je, zda chceme, aby něco takového automobil umožňoval, protože funkce systému Autopilot pak nemusí být 100%.

TIP: Majitel Tesly chtěl zjistit, jak moc jej vůz hlídá a nestačil se divit!

Jak jsme mohli vidět ve videu, především jízda v režimu Autopilot pouze s odhalenými kamerami na bočních sloupcích byla velmi nejistá. Autopilot by raději neměl mít možnost převzít kontrolu nad vozem, pokud není výhled kamer 100%. Systém je možná po posledním updatu mnohem lepší, ale toto jsou mouchy, které by rozhodně potřebovaly vychytat. Do automobilu se slepým řidičem by se vám nejspíš také zrovna dvakrát nastupovat nechtělo.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Od každého muže Anglie očekává, že vykoná svou povinnost. Tato památná slova pronesl před bitvou u Trafalgarského mysu (1805) Lord Horatio Nelson (1758–1805). Muže plného protikladů zařadili Britové v anketě BBC do první desítky největších postav svých dějin. Pro jeho vojenské úspěchy bylo klíčové především geniální strategické myšlení.

TIP: Na štěstí je třeba tvrdě pracovat: 11 jednoduchých kroků, jak být šťastný 

Tom Peters, guru světového managementu, majitel konzultační firmy, nezávislý lektor a autor řady knižních bestsellerů sloužil v námořnictvu Spojených států a jeho životní zálibou je námořní historie. I proto „spolykal“ řadu Nelsonových biografií (prý jich existuje více než 1 300) s cílem pochopit jedinečné osobnostní rysy tohoto muže.

Ze složitého souboru charakteristik pak vydedukoval tucet rad nejen pro manažery a podnikatele, ale pro všechny, kdo se chtějí poučit z věcí zdánlivě „malých svým obsahem, avšak velkých svým dosahem“. Můžete tohle vy nebo já také zvládnout?

12 + 1 zásad admirála Nelsona

1. Jednoduchost. Nelsonovy bitevní rozkazy byly vzory jednoduchosti a srozumitelnosti – kromě jiného byl hodně dobrým spisovatelem.
2. Povznášející, smělý, šlechetný cíl. Nelson neprahl po ničem menším než po naprostém vítězství. Mnozí lidé v jeho okolí by se bývali v podstatě spokojili s přežitím, které by pokládali za dostatečné vítězství. Třebaže mohou nahánět strach, odvážné cíle jsou nesmírně motivující.
3. Zapojit ostatní. Nelson udělal kapitány svých plavidel plnoprávnými partnery při promýšlení svých plánů. To byla ve své době věc naprosto nevídaná.
4. Vyhledávat talentované lidi všeho věku a nechat je rozkvést! Nelson poskytoval svým nejlepším kapitánům, mladým i starým, mnohem více prostoru než v jeho době ostatní admirálové a nic nedbal na senioritu jakožto hlavní měřítko, podle nějž by se měla lidem svěřovat odpovědnost.
5. Vést s láskou! Jak se shodují všichni životopisci, námořníci Nelsona milovali a on je. Jeho zájem o jejich pohodlí navzdory tvrdým podmínkám námořnického života, je legendární.
6. Využít momentální příležitost. Nelsonův šestý smysl pro vystižení okamžité protivníkovy slabiny byl proslulý. Během vteřiny dokázal přejít na „Plán B“, pokud to změněné okolnosti vyžadovaly.
7. Průbojnost. Jeho energičnost byla až hmatatelná. Lidé, z nichž nesálá energie, nebývají zpravidla těmi nejlepšími kandidáty na vůdčí pozice.
8. Zvládnout své řemeslo. Nelson byl zdaleka nejlepším námořníkem Královského loďstva a mužstvo i důstojníci to nade vše respektovali.
9. Pracovat tvrději, tvrději, tvrději než kdokoliv jiný. Tohle nepotřebuje vysvětlování.
10. Vytyčit cestu, podpořit slova činy, vyzařovat sebedůvěru! Tedy rozšířit epidemii nadšení. Nelson vedl tak, že stál v čele – tak, aby jej všichni viděli, uprostřed dunících děl a v parádní uniformě.
11. Změnit pravidla: Definovat svou vlastní hru. Nelson si vždy udržoval iniciativu na své straně a nutil tak soupeře od samého začátku a v celém průběhu bitvy stále jenom reagovat.
12. Věřit na štěstí. To je vždy třeba. Ne že by bylo jenom „dobře ho mít“, štěstí je nezbytné.
13. Věřit ve vítězství. Nelson byl doslova umanutý v tom, že musí zvítězit, i kdyby se peklo i nebesa spojily. Ostatní admirálové měli větší strach z toho, aby neprohráli, než touhu po vítězství.

Ostrůvky a bažiny protkané kanály a lagunami v ústí řek Pád a Piava dlouho obývali jen rybáři. Římané jim říkali incolae lacunae čili obyvatelé lagun a tak trochu nad nimi ohrnovali nos. Už během nájezdů Markomanů a Kvádů v letech 166 až 168 ale Římané poznali, že život na ostrůvcích má nezanedbatelné přednosti. Lidé z pevniny se sem však uchylovali jen na přechodnou dobu. Opravdová migrační vlna se na ostrovy přelila až v 5. století, když na sever Apeninského poloostrova vtrhli Vizigótové. Další vlna imigrantů se vzedmula během řádění Hunů vedených Attilou a později za vpádu Langobardů. 

Bažinaté ostrůvky nenabízely dost místa pro tolik lidí. Noví obyvatelé měli na vybranou. Buď se vrátit na pevninu zmítanou krvavými válkami, nebo získat nový životní prostor na úkor bažin a moře. Zvolili druhou možnost a pustili se do práce. Zaráželi do bahna tisíce dubových kůlů, odvodňovali jezera, prohlubovali kanály. Každou nově dobytou píď pevné půdy pod nohama pak museli zuby nehty bránit proti atakům moře. Náročné terénní úpravy sloužily jako praktická cvičení ze spolupráce. Jednotlivec neměl v drsném světě na pomezí pevniny a moře nejmenší šanci. 

Otázkou přežití byly pro obyvatele ostrovů také technické inovace. Zdaleka nešlo jen o boj s mořem. Stavby musely být lehké, aby je bažina zpevněná dřevěnými pylony unesla. Protože bažinaté podloží zůstávalo navzdory všem snahám nestabilní, vyžadovalo to od staveb i určitou pružnost. 

Bez půdy a bez vody

Budoucí Benátky dostaly do vínku řadu zvláštností. Nebyla tu zemědělská půda. Společnost se tu nedělila na šlechtu a poddané a byla na poměry raného středověku neobyčejně rovnostářská. Bez polí, luk a sadů museli lidé hledat jiné zdroje obživy než zemědělství. Nenabízelo se jim moc jiných možností než námořnictví a obchod. A tak se staly hlavní hnací silou Benátek lodní plachty. Město k prosperitě doklouzalo po mořských vlnách na plachetnicích. Všechno, co se tu vyrobilo, putovalo do světa na lodích. Všechno, co město potřebovalo, přivážely lodě. Ať už do něj přijížděl nebo z něj odjížděl kdokoli, každý cestoval lodí. 

Benátská flotila plnila ještě jeden životně důležitý úkol. Ačkoli jsou ostrovy „vodní svět“, pitná voda tu patří k velkým vzácnostem. Lidé si museli opět vypomáhat důvtipem a technickými vymoženostmi. K těm patřil důmyslný systém na zachytávání srážek. Dešťová voda stékala ze střech domů i z prostranství se zpevněným povrchem do systému kanálů k pískovým filtrům, kde se zbavovala nečistot, a následně se uchovávala v nádržích. Ve 14. století bylo ve městě asi dvě stě tisíc vodních cisteren. Ani to však nestačilo. V letních měsících, kdy nádrže zely prázdnotou, pendlovala flotila lodí mezi městem a pobřežím a na palubách i v podpalubí vozila sudy po okraj naplněné životadárnou tekutinou. 

Největší průmyslový komplex světa

Další pilíř benátského úspěchu se skrýval za vysokými cihlovými zdmi. Na ploše 24 hektarů se tu rozkládal největší průmyslový komplex středověkého světa. Stály tu doky pro stavbu obchodních a válečných lodí, dílny, kde se vyráběly nejen zbraně, děla a střelný prach, ale i plachty, lanoví a spousta dalších věcí. I v tom předběhli Benátčané svou dobu o řadu desetiletí či staletí. O mistrovství benátských řemeslníků svědčí epizoda z roku 1574, kdy město navštívil francouzský král Jindřich III. a tamější loďaři pro něj postavili kompletní galéru během jediné hostiny.

Rychlost nešla v Benátkách nikdy na úkor kvality. Všechny výrobky procházely systematickou kontrolou. Každý dělník měl jasně zadané úkoly a nikdy proto nebylo těžké zjistit, kdo je za odhalenou vadu zodpovědný. Dělník, který zanedbal své povinnosti, byl s okamžitou platností vyhozen. 

Benátčané také pochopili výhody systému jednotných norem a značení. Lana například barevně odlišovali podle účelu, k jakému byla určena, takže se nemohlo stát, že by někdo použil nevhodné lano. Lodi měly jasně určenou nosnost a čáru maximálního ponoru vyznačenou na boku plavidla. Eliminovalo se tím riziko nehod v důsledku přetížení plavidel nákladem. 

Sklo, hedvábí a knihy

Benátky byly spojeny s celým tehdejším světem a obyvatelé města hbitě importovali všechno, co se jim hodilo. Námořní mapy, mechanické hodiny na veřejných prostranstvích, pojistné smlouvy na lodní náklady nebo podvojné účetnictví okoukali od Janovanů. Knihtisk dovezli i s tiskaři z Německa. Výrobu mýdla, skla, hedvábí, papíru nebo cukru se naučili na Kypru od lidí, kteří tyto technologie ovládli na Blízkém východě. 

Benátčané se neomezovali na pouhý import nebo kopírování cizích dovedností. Dovezli hedvábnictví a barvířství, pozvali textilní mistry z toskánské Luccy a začali vyrábět hedvábné tkaniny takové kvality, že je mohli vyvážet dokonce i do Číny. Podobně tomu bylo v případě knihtisku. Benátky neprosluly jako centrum vzdělanosti. Dokázaly však přilákat německé tiskaře a zahraniční boháče, kteří byli ochotni do výroby knih investovat. Během půlstoletí už Benátky evropskému trhu s knihami dominovaly. A opět by to nebyli Benátčané, kdyby importované know-how dále nerozvíjeli. Vyvinuli nové tiskařské techniky a zavedli knižní ilustrace tištěné z dřevořezů. V Benátkách vycházela tiskem díla antických autorů, ale třeba i notové záznamy a lékařské knihy s obrazovou dokumentací.  

Také slavné sklo vyráběné na benátském ostrově Murano mělo podobnou historii. Suroviny i technologie se importovaly a zdejší sklárny sloužily zpočátku jen k výrobě užitkového skla, jako jsou okenní tabulky nebo nádoby pro každodenní potřebu. Řadou inovací ale dosáhli muranští skláři vrcholného mistrovství. Právě z jejich dílen vycházela vyhlášená benátská zrcadla a na svou dobu velmi kvalitní brýle. Benátčané ovládli trh se sklem na dvě staletí a vyváželi křehkou nádheru až do Číny. Tajemství výroby špičkového skla žárlivě střežili. Skláři nesměli opustit město. Přestoupení zákazu se trestalo utětím pravice nebo i smrtí. 

Město obchodu

K prosperitě dovedl středověké Benátky obchod. Prodejem a nákupem se tu zabývali všichni – muži i ženy, vládcové města i sluhové, vojáci i kněží. Mnohé věci se odtud vyvážely, více se však importovalo. A ještě větší objem zboží Benátkami jen „protékal“. Jedny lodě jej sem přivezly a jiné jej zase odvážely dál. Indický pepř se vozil přes Benátky až do Anglie. Anglické vlněné tkaniny a ruské kožešiny odtud směřovaly do Káhiry. Bavlna ze Sýrie se ani neohřála a už putovala zase dál, třeba do Německa.  

Klíčovou obchodní komoditu středověkých Benátek představovalo koření dovážené z asijských tropů. Pepř z Indie a Indonésie, skořice z Cejlonu, zázvor z Číny, hřebíček a muškátový oříšek z Moluk. Náklady koření se nekazily ani na dlouhé cestě přes půl světa. Byly lehké a málo objemné. A hlavně – Evropa po koření šílela. Poptávka vyháněla ceny k nebesům. V zemích původu se dalo koření pořídit za pakatel. S každou mílí, kterou urazilo v podpalubí obchodních lodí nebo v obchodních karavanách směrem na západ, jeho cena utěšeně narůstala. 

TIP: Předtím a potom: Originální fotoprojekt ukazuje, jak se měnila tvář světových měst

Benátky sloužily jako největší překladiště koření v Evropě. Z Asie putoval drahocenný náklad Perským zálivem nebo Rudým mořem a pak po souši nebo říčními kanály do egyptské Alexandrie, libanonského Týru, byzantské Konstantinopole, syrské Antiochie či do Ajazza. Odtud už směřovalo přes Středozemní moře ve flotilách s ozbrojeným doprovodem do Benátek. Jednou flotilou mohla převážet i 300 tun koření.  Benátčané vypravovali náklady koření dále po Středozemním moři přes Gibraltar až do Anglie a Belgie. Část vozily říční čluny proti proudu Pádu a následně putovalo koření na hřbetech soumarů přes alpské průsmyky do Německa a Francie.  

Svůj mozek rádi považujeme za zcela výjimečný. Ve skutečnosti ale doposud bylo velmi obtížné nalézt něco podstatného, co by lidský mozek zásadně odlišovalo od mozků jiných živočichů. Neurovědci ale teď možná na něco takového narazili.

Podařilo se jim identifikovat nový typ mozkové buňky, čili neuronu, který jim připomíná šípek, takže mu přezdívají „šípkový“ neuron (anglicky rosehip neuron). Šípkové neurony se vyskytují v mozkové kůře, vývojové nejmladší povrchové vrstvě mozku, která je u lidí velice členitá a objemná.

TIP: Nově objevené geny mohou za to, že lidé mají tak veliký mozek

Zatím víme, že se šípkové neurony nenacházejí v mozku myší, které jsou nejvíce prozkoumané ze všech živočichů. Vědci teď budou po šípkových neuronech pátrat i u jiných živočichů, především u primátů, aby potvrdili či vyvrátili, že jde o unikátně lidské neurony. Také je budou hledat v jiných částech lidského mozku a zjišťovat, k čemu vlastně slouží. Zatím to vypadá, že mají nějakou speciální regulační funkci. Nic bližšího o nich ale zatím nevíme.

Asi každý národ se pyšní pochoutkou, na kterou nedá dopustit, i když ostatní si o ní často myslí své. Kyrgyzové se předhánějí v tom, kdo dokáže vyrobit ten nejlepší kumys.

Pohyb je tajemstvím chuti

Po rozlehlých pastvinách kyrgyzských hor se prohánějí stáda koní. Kobyly už za chvíli čeká důležitý úkol – stanou se hlavními aktéry procesu výroby národní kyrgyzské lahůdky. Vrací se za svými hříbaty, která pastevci nechávají uvázaná, aby nemuseli kobyly honit po pastvinách a mohli je snadno podojit. Právě jejich mléko je jedinou ingredien­cí kumysu, tedy zkvašeného kobylího mléka. Chutí kumysu je ovšem mnoho.

„Kvalita kumysu záleží na tom, jak je vyroben. Dobrý kumys musí chutnat lehce, na jazyku musí zanechat dobrou chuť, takže chcete pít dál a dál. Když je opravdu dobrý, zachutná i těm, kdo ho pijí poprvé,“ popisuje kritéria hodnocení Urunsa Esbajevová, které je porotkyní v soutěži o nejlepší kumys. 

Jedním z tajemství chuti kumysu je už samotný chov kobyl. Kyrgyzští pastevci je neuvazují. Když mohou kobyly volně pobíhat, je prý kumys lepší. Mléko se dojí pětkrát denně a pak nastává nejkritičtější okamžik celé výroby – mléko se stlouká palicí, které Kyrgyzové říkají bišpek. Potom se nechá odstát a po asi dvanácti hodinách si můžete připít na zdraví.

Míchání kobylího medu 

Anarbek Žusunov, jehož rodina se už generace živí jako pastevci koní, popisuje proces výroby: „Nejdůležitější je dobře míchat. Nalijeme mléko do sudu a mícháme a tlučeme ho. Musíte to vydržet dělat opravdu dlouho, protože čím déle mícháte, tím líp. Musíte dát pozor i na to, aby mléko před přelitím do nádoby vychladlo. To jsou všechna tajemství výroby.“ 

Kumys má nakyslou chuť a někdo ho přirovnává ke kefíru. Tohle zkvašené mléko ale obsahuje i alkohol – většinou kolem 2,5 procenta. Někomu chutná; někdo ho nemůže ani cítit. Před Kyrgyzy nad ním ale nos neohrnujte, byla by to urážka. Je pro ně téměř posvátný – věří, že pití kumysu léčí tuberkulózu, a dokonce ho podávají v léčebnách, spoléhají se na něj také při chudokrevnosti nebo zánětu průdušek.

Je pravda, že kumys je velmi výživný a je základem jídelníčku pastevců. Ti mezi sebou soupeří, kdo umí lepší a každý rok pořádají klání ve výrobě nejlepšího kvašeného nápoje. Anara, která v roce 2017 „kumysové mistrovství Kyrgyzstánu“ vyhrála, potvrzuje, že vytrvalost je při výrobě kumysu klíčová: „Tajemství dobré chuti mého kumysu spočívá v dlouhém míchání. Míchám ho celý den i večer. Bez přestání. Další den ráno v míchání pokračuji a na chvíli jej chladím ve studené vodě. Potom je jako med.“