Když se lidé chtějí na delší dobu vypravit pod vodu, potřebují k tomu dýchací přístroj či přívod vzduchu. Pohodlnější pomůcky k dýchání pod vodou, jako jsou například umělé žábry, až doposud zůstávaly rekvizitou vědeckofantastických příběhů. Pokrok se ale řítí kupředu a přináší nevídané věci.

Materiálový vědec a designér Jun Kamei se inspiroval v přírodě a vytvořil pozoruhodné umělé žábry Amphibio. Je to vlastně lehká 3D tištěná vesta z polymeru, který funguje jako umělé žábry a zároveň i zásobník dýchatelného vzduchu. Tyto žábry jsou biomimetické a napodobují podvodní dýchání pavouků a hmyzu.

TIP: Evoluční výhoda: Lidé kmene Bajau se potopí do větších hloubek díky genům

Pokud se naplní katastrofické předpovědi ohledně globálního oteplování a oceány v příštích desetiletí skutečně zaplaví pobřežní oblasti, zasažená bude až třetina lidstva. Jestli ale lidé budou mít k dispozici podobné vychytávky, tak se jim ve více zatopeném světě bude žít snadněji. 

Vítejte v Kostarice. Málokdo ví, že v překladu se tato země jmenuje Bohaté pobřeží. Středoamerický stát omývá jak Tichý oceán, tak Karibské moře. V sevření tří pohoří, kterým dominuje hora Cerro Chirripó (3 820 m), najdete pralesní ráj. Většina obyvatel se tísní uprostřed státu, v Centrálním údolí. Kromě neprostupné zeleně zabírají velké části nížin bažiny a mokřady. Z letadla si většiny z nich ani nevšimnete – schovávají je rozložité koruny stromů. V těchto místech se ještě před 1,8 milionu let promenádoval lenochod velký jako slon. Jeho příbuzní zde žijí dodnes, z majestátních rozměrů však mnoho nezbylo. Pevnou zemi vyměnili dnes jen šedesáticentimetroví a šest kilogramů vážící lenochodi za bezpečnější větve. 

Ocelot kořist nedostane 

Nanejvýš metrový ocelot vypadá jako přítulná kočička. V amerických tropech však představuje pro lenochody nepřítele číslo jedna. Patnáctikilogramová šelma tentokrát jen rozčíleně zastřihá vousy a její kožich v levhartích barvách se ztratí v neprostupné zeleni. Zmatené lenochodí mládě berou do náruče dvě ženské ruce. Právě se začala psát historie zřejmě první čistě lenochodí záchytné stanice na světě, rodinně přezdívané sirotčinec. 

Jsme na kraji kostarického Národního parku Calhuita a vyjukaný lenochod putuje do další náruče. „Sousedka mi před dvaceti lety přinesla mládě lenochoda tříprstého. Tehdy neexistoval žádný útulek pro tahle zvířata a já jsem věděla, že něco musím udělat. Rozhodla jsem se o něj postarat, jak nejlépe jsem uměla,“ vzpomíná dnes Judy Avery Arroyová, zakladatelka útulku pro lenochody. Že se jí její úsilí o záchranu zvířecího života podaří ještě mnohokrát zopakovat, nemá tušení. Kdyby jí někdo prozradil, že její školka bude brzy čítat sto třicet jedinců, asi by se upřímně zasmála.

Třicetidenní cesta trávicím traktem 

Hlavně žádné rychlé pohyby – přesně tímhle heslem se řídí celý lenochodí život. V kostarickém útulku pro lenochody je však pěkně rušno. Stovky zvědavců si sem přijíždějí prohlédnout dva druhy lenochodů. Hnědokrké a Hoffmanovy.

Hned u vchodu všechny líně vítá Zlaté poupě. Téhle lenochodí samičce je přes dvacet let. Hádáte správně, jde o ono ztracené mládě. Právě díky ní celý útulek vznikl. „Zachránili jsme ji a za dva roky nám přinesli další mládě, po půlroce další a takhle to šlo pořád dál,“ směje se Judy. 

Od chvíle, kdy vzala Zlaté poupě prvně do rukou, se její život točí už jen kolem lenochodů. Dnes je jich ke sto třiceti pěti. Začátky byly ale pořádně těžké. Představte si, že vám právě dáme hladové mládě, ať se staráte. Co víte o tom, jak se malý lenochod stravuje? Pravděpodobně to samé, jako kdysi Judy. Vůbec nic. Dnes už v útulku lenochodím novorozencům míchá mléko takřka nerozpoznatelné od toho lenochodího. Jen co trochu odrostou, dopuje je ovocem. S jídlem se musí opatrně. Lenochod si totiž dává na čas i s trávením. Porci potravy zpracovává až třicet dní!

Pětsetkrát pomalejší než gepard

„I po těch letech ale všechno neumíme. Jak máme mládě naučit to, co by ho jinak naučila matka? V džungli je učí bránit se a hlavně poznávat stromy. Mládě se musí naučit, kolik z určitého stromu sníst listí, a pak přelézt na jiný, aby se neotrávilo,“ přiznává Judy Avery Arroyová. Se šplháním začínají mláďata na velkých plyšácích. Teprve poté mohou do terénu. Spěchat na ně nemá smysl. Lenochodi jsou 200× pomalejší než chrti a 500× pomalejší než gepardi.

Sirotčinec se brzy rozrostl ještě o nemocnici. Jakmile se po okolí rozneslo, že se Judy stará o mladé, začali sem lidi nosit i zraněná zvířata. „Léčíme hodně případů úrazů elektrickým proudem. Časté jsou také zlomeniny, když mláďata spadnou ze stromu. My je tady uzdravíme a vypustíme zpátky do džungle,“ popisuje ošetřovatel lenochodů, Marcelo Espinoza. 

Jsou to zelenáči

Sirotčinec si časem mohl dovolit i speciální inkubátory. Zdravotní stav některých lenochodů už navždy zůstane na hranici invalidity. Návrat do přírody by znamenal smrt. Pro ně je tu pětihvězdičkový útulek s plnou penzí. Lidští turisté zde však přijdou o jedinou věc: neuvidí totiž zeleného lenochoda. Ve volné přírodě se totiž v kožichu lenochodů usazují řasy. Evoluce ihned chytla příležitost za pačesy a vybavila hostitele dokonce speciálními žlábky, aby se řasám lépe dařilo! Proč to? Přece kvůli dokonalému pralesnímu maskování!

TIP: Kostarika: Nejzelenější země planety 

Péče Judy a jejího týmu má pro kožich i výhody. Ve volné přírodě jsou chlupy lenochodů hotovou učebnicí entomologie. Hmyzu v kožichu pranic nepřekáží změna teploty. Lenochodovi teploměr do podpaží raději nestrkejte, připravil by vám šok. Během pár hodin jeho teplota kolísá mezi 27 až 35 stupni Celsia. Člověk by podobné výkyvy nepřežil, stejně jako fakt, že lenochod si „odskočí“ třeba jen jednou za měsíc!

Němci při několika příležitostech ukořistili zničené či poškozené whippety, takže britské velení nařídilo umístit do tanků výbušná zařízení, aby je vojáci mohli v případě nutnosti zničit. Tankisté ale neměli zrovna velkou radost z toho, že museli „sedět na bombě“. Zkušenosti z dubnových bitev také ukázaly, že idea spolupráce whippetů a kavalerie, jakkoli lákavá, v praxi nefunguje, protože jízdní a tankové roty se na bojišti obvykle příliš rozptýlily.

Image

Čtěte také

Nadějný britský chrt: Tank Medium Mark A Whippet (2)

Navíc kavaleristé zůstávali pořád daleko rychlejší než střední tanky, a pokud zpomalili, aby s nimi obrněnce udržely krok, pozbývali svou největší výhodu. Od května 1918 se již spolupráce whippetů a jezdectva v rozkazech ani hlášeních nevyskytuje a střední tanky se užívaly podobně jako těžké – při spolupráci s pěchotou při prolamování obranných linií. 

The Musical Box

Příležitostně se však odehrávaly i jiné scénáře, jak dokazuje epizoda z bitvy u Amiensu, v níž sehrál hlavní úlohu Whippet č. A344, který nesl jméno „The Musical Box“. Velel mu poručík Arnold, jenž záhy zjistil, že nepřítel jeho stroj odřízl od britských sil. Tank zůstal sám za německými liniemi a velitel zavelel k útoku na vilémovskou dělostřeleckou baterii. Sebevražedný plán kupodivu vyšel a Arnoldův tank pak operoval v nepřátelském týlu ještě několik hodin, během nichž zničil tábor pěšího praporu a zásobovací kolonu, a dokonce sestřelil pozorovací balon!

Teprve pak Němci dokázali vyřadit „The Musical Box“. Řidič zahynul, ale Arnold i jeho střelec přečkali válku jako zajatci. Vyznamenal se i vojín Bertie Bussey, řidič jiného whippetu, jehož velitel a střelec utrpěli těžké zranění. Bussey nechal tank pojíždět se zablokovaným řízením a čtyři hodiny střílel z kulometů, za což získal medaili Za vynikající chování (Distinguished Conduct Medal). Stroje Medium Mark A poté promluvily ještě do několika bitev v závěru války, k jejich poslednímu nasazení došlo 5. listopadu. 

Whippety míří do světa

Navzdory dosti vysokým ztrátám velení hodnotilo bojové nasazení Mark A velmi dobře, což se projevovalo i ve faktu, že jednu dobu byl termín Whippet používán pro všechny menší tanky včetně francouzských renaultů. Úspěšné a oblíbené střední obrněnce se proto objevily i na vítězných přehlídkách. Konec první světové války ale neznamenal konec jejich činnosti.

Šestnáct kusů putovalo do Irska, kde probíhal guerillový konflikt s převážně katolickými republikány, a dalších sedmnáct kusů obdržela britská intervenční vojska na jihu Ruska, která měla pomáhat bělogvardějcům v boji proti bolševikům. Britové tam vycvičili pro whippety i ruské osádky a po odchodu intervenčních vojsk zůstaly tanky v Rusku. Většiny z nich se však zmocnila Rudá armáda, jež je potom nasadila ve válce proti Polákům a provozovala je až do roku 1922.

Ve službách nepřítele

Nejméně jeden whippet dostal v Rusku francouzský 37mm kanon Puteaux, ale není jisté, který z majitelů tuto přestavbu provedl. Jisté naopak je, že Rudá armáda je používala pod označením Tejlor, tedy podle jména výrobce motoru. Jednalo se o jediný konkrétní název, který se na vozidle vyskytoval, protože označení Mark A ani Whippet na sériových kusech nikde psané nebylo. Čtyři exempláře si koupilo Japonsko, pro něž to byly vůbec první tanky. Stroje se dočkaly nasazení v Mandžusku.

Jeden Mark A byl poslán do Jihoafrické unie a zdá se, že po jednom získaly USA a Kanada. Mezi uživatele však paradoxně patřilo i císařské Německo, jemuž se kromě poškozených kusů povedlo ukořistit rovněž dva funkční whippety, a sice A220 a A249. Na Němce zapůsobily svou rychlostí, a proto jejich vyvíjené lehké tanky řady LK vykazovaly evidentní inspiraci whippetem. Ani jedno z těchto dvou vozidel se sice do bojů s Dohodou nezapojilo, A249 však byl ve službách Freikorpsu nasazen v Berlíně proti levicovým revolucionářům. Do současnosti se dochovalo pět whippetů, z nichž nejbližší je tank A347 „Firefly“ v Královském muzeu v Bruselu.

Boj za nezávislost Kuby proběhl ve dvou válkách na konci 19. století. Druhá, vedená mezi roky 1895 až 1898, ukončila španělské panování na Kubě. I díky vojenské pomoci USA, které dění na Kubě pozorně sledovaly a měly s ní své vlastní plány. 

Kuba se stala samostatným státem. Byla to však samostatnost pouze oficiální a tudíž zdánlivá. I když roku 1902 opustily Kubu zbytky americké armády, vliv mocného 150 km vzdáleného souseda na ostrově zůstal. Tzv. Plattův dodatek, který byl v roce 1901 připojen k nové kubánské ústavě, umožňoval USA zasahovat do vnitřních záležitostí Kuby a v případě potřeby vojensky na Kubě intervenovat.  

Od diktatury k diktatuře

Na Kubě brzy zavládlo ovzduší korupce, rozmohl se hazard i obchod s drogami. Společenské ovzduší přálo terorismu a násilí. Nemálo tomu dopomohla diktatura generála Gerarda Machada, bývalého účastníka války za nezávislost. Protivládním centrem se stala Havanská univerzita, studentské skupiny však používaly stejnou taktiku boje, jako vládní garnitura: tedy terorismus a gangsterismus.   

Machadova diktatura, nazývaná machadato, byla v roce 1933 sice svržena vzpourou seržantů pod vedením Fulgencia Batisty, ale s nástupem tohoto bezskrupulózního muže se situace na Kubě příliš nezměnila. Zemi dál dominovala všudypřítomná korupce a americké společnosti těžily ze svého vlivu nad ostrovem.

V roce 1940 se Batista stal prezidentem. Přijal novou demokratickou ústavu, příliš ji však nedodržoval. Dál bezohledně využíval armádu a policii jako nástroj teroru proti svým politickým odpůrcům. V roce 1944 se Batista z politiky stáhl, ale už v roce 1952 chystal v nových volbách triumfální návrat. Když pochopil, že vůči kandidátovi protikorupčně zaměřené Ortodoxní strany nemá šanci na úspěch, provedl spolu s 18 důstojníky vojenský puč. Obsadil vládní budovy, rozpustil parlament, zrušil politické strany a taky ústavu, kterou sám v roce 1940 přijal. A to vše za podpory Washingtonu. 

S mafií za zády

Kuba první poloviny 20. století patřila k oblíbeným destinacím mafiánů, těžících z velmi dobrých vztahů s vládnoucí garniturou. V roce 1946 zde měly zasedání špičky americké mafie, mezi nimiž nechyběly nejdůležitější osoby amerického podsvětí, jako byl např. Meyer Lansky či Lucky Luciano. S prvním jmenovaným měl velmi dobré vztahy i Batista, který mafii vybízel k zakládání kasin a hotelů, přičemž je vydatně finančně podporoval.

Odhaduje se, že organizovaný zločin na Kubě vytěžil ze svého podnikání, které zahrnovalo prostituci, drogy, hazardní hry a dokonce nelegální potraty, přibližně 100 miliónů dolarů ročně. Přesto se diktátor Batista dál mohl opírat o podporu USA. Vzájemný vztah trefně ilustroval William Wieland působící v té době na ministerstvu zahraničí. „Vím, že je Batista mnohými považován za pěkného hajzla... Ale zájmy Ameriky stojí na předním místě. Aspoň je to náš hajzl.“

Mladý ambiciozní právník 

Mladý právník Fidel Castro, syn bohatého podnikatele s cukrovou třtinou, po Batistově puči založil na havanské univerzitě Hnutí mládeže století. Dokonce vystoupil s vlastní obžalobou diktátora, v níž pro něj žádal přes sto let vězení. Samozřejmě neuspěl, nicméně si udělal skvělou reklamu do příštích let.

Fidel Castro byl ambiciózní muž plný sebedůvěry. Věřil ve své poslání svrhnout diktaturu a přivést na Kubu zpátky svobodu a demokracii. Vedle těchto zajisté ušlechtilých cílů v něm dřímala neukojitelná touha po moci, která však poněkud stála v kontrastu k demokratickým zásadám. Díky svému řečnickému daru a skvělému přesvědčovacímu umění kolem sebe dokázal shromáždit sympatizanty nejen z řad studentů, ale i z jiných společenských vrstev a profesí.

V hlavě tohoto muže brzy uzrál plán, jak svou revoluci provést. Plán odvážný až šílený, jak se ke Castrově nelibosti vyjádřil Mario Muňoz, jeden z jeho spolubojovníků, poté, co jej poprvé uslyšel. 

Kasárna Moncada

Počítal s přepadem santiagských kasáren Moncada, přilehlé nemocnice a justičního paláce, jejichž okna by sloužila povstalcům ke krytí hlavního voje vstupujícího do kasáren. Tam se měli zmocnit zbrojního arzenálu a společně s revolučně zaměřeným lidem svrhnout nenáviděného diktátora Batistu. A to vše měla provést skupina 130 nedokonale ozbrojených mužů a dvou žen! Sama proti několika stovkám vojáků! Castro vůbec nepočítal s možným zpožděním, nečekanými náhodami a chybujícím lidským faktorem. Navíc nikdo z revolucionářů, včetně jejich vůdce, nevěděl, jak to uvnitř kasáren vypadá, ani kde zbrojnice vlastně leží!

Rebelové se sešli 25. července na statku v Siboney, vzdáleném asi 15 km od města. Už předtím si jej pronajali pod záminkou chovu kuřat. Teprve tam se většina poprvé dozvěděla, co je čeká. Haydée Santamariová a Melba Hernandezová, jediné dvě účastnice, mezitím našívaly výložky na uniformy, kterými se chtěli útočníci maskovat. Někteří, například již zmíněný lékař Mario Munoz, začali pochybovat o Fidelově zdravém rozumu, zvlášť když viděli nekvalitní zbraně, kterými měli proti dobře vyzbrojené armádě bojovat.

Castro však všechny výtky pohrdlivě přešel a zdůraznil, že akce je zcela dobrovolná. Právě pocit sounáležitosti se skupinou nakonec zvítězil i nad pochybovači. Hrdinská smrt v boji za spravedlivější společnost jim přišla přijatelnější, než „zbabělé“ couvnutí. 

A tak v ranních hodinách vyjela kolona 26 aut směrem ke kasárnám. Kolik revolucionářů skutečně bylo, není dnes možné zjistit, jelikož údaje se liší a pohybují se od 100 do 150 lidí. Jisté však je, že Fidel Castro seděl v druhém voze a v ruce držel americký samopal.  

Masakr, jenž se stane mýtem

Ještě než přijeli na místo, dostalo se Fidelovo auto do střetu s náhodně projíždějícím vojenským vozem. Došlo k přestřelce, která upozornila ostatní vojáky. Moment překvapení byl ztracen. Navíc část vozů zabloudila a ztratila se v santiagských ulicích. Justiční palác i nemocnici se sice podařilo obsadit, ale do vlastních kasáren vnikla jen část revolucionářů. Ti namísto zbrojnice obsadili ložnici s neozbrojenými vojáky. Castro nakonec musel dát povel k ústupu.

TIP: El Comandante Castro: Partyzán, nezvladatelný revolucionář i krutý diktátor

Zemřelo 8 útočníků a 13 vojáků. Asi 20 mužů uprchlo do nedalekých hor. Zbytek byl zajat. Nechvalně proslulý velitel santiagské posádky Alberto del Rio Chaviano, známý pod přezdívkou Šakal, sliboval povraždit za každého mrtvého vojáka 10 povstalců. Nemluvil do větru. Zajatí revolucionáři byli buď ihned zastřeleni, nebo jim byli uřezávány varlata či vylupovány oči.

Fidel byl 1. srpna nalezen vojáky v horské chatrči a jen díky příteli rodiny, arcibiskupu Manuelovi Arteagy a místnímu poručíku, nebyl předán vojákům, ale policii. Unikl tak jisté smrti. V soudním procesu, který následoval, „vyfasoval“ 15 let do vězení na ostrově Isla de Pinos. V cele však pobyl jen dva roky, neboť v roce 1955 byl díky Batistově amnestii propuštěn. Později bude na léta ve vězení vzpomínat jako na „nejšťastnější období života“...

Pouštní rostliny z rodu Lithops dělají čest svému lidovému názvu „živé kameny“. Někdo by si je snadno spletl s oblázky roztroušenými v písku. Většina zástupců flóry sice vypadá podstatně živěji, ale přesto nám mohou byliny, keře i stromy připadat statické. Jen málokdo připustí možnost, že by rostliny mohly na podněty reagovat velmi podobně jako zvířata.

Vánoční stromky a vycpaní psi

V roce 1791 provedl italský přírodovědec Luigi Galvani slavný pokus, v kterém prokázal, že záškuby svalů na čerstvé kulinářské delikatese žabích „stehýnek“ má na svědomí elektrický stimul. Do té doby byl impuls pro stah svalu připisován „tajemné tekutině“. Galvaního objev inspiroval početnou armádu následovníků. Patřil k nim i německý badatel Alexander von Humboldt, který sledoval účinky elektrických stimulů jak u živočichů – včetně sebe samotného – tak i u rostlin. Došel k překvapivému závěru: reakce rostlin a živočichů vycházejí ze stejných principů.

Později se podařilo změřit změny v elektrickém napětí provázející šíření vzruchu nervem živočichů. Tento tzv. akční potenciál byl v roce 1878 změřen i na uzavírající se pasti tvořené listem masožravé rostliny mucholapky podivné (Dionaea muscipula). Už počátkem 20. století tak bylo k dispozici dostatek důkazů o tom, že organismem rostliny putují elektrické signály velmi podobné nervovým vzruchům živočichů. Přesto následující generace biologů nebraly tyto okolnosti příliš do úvahy a oddělily svět živočichů od světa rostlin bariérou, která z nich dělala separátní světy.

Izraelský biolog Daniel Chamovitz z university v Tel Avivu dokumentuje předsudky vůči rostlinám třeba tím, že se lidé celkem bez problémů spokojí s umělými květinami nebo umělým vánočním stromkem. „Ale neznám nikoho, kdo by měl doma vycpaného psa místo živého zvířete,“ dodává Chamovitz.

Společné geny živočichů a rostlin 

Drtivá většina živočichů má světločivné orgány – od jednoduchých oček až po dokonalé oči schopné vidět prostorově a v pestrých barvách. Zrak dovoluje živočichům vnímat záření různých vlnových délek. Registrují rozdíly v polarizaci světla. Podle nejnovějších výzkumů mohou někteří tvorové dokonce „vidět“ magnetické pole. U rostlin nenajdeme ani náznak oka či zraku. Neznamená to však, že jsou slepé a na světlo nereagují.

Světlo je pro rostliny životně důležité. Světelná energie pohání fotosyntézu a umožňuje rostlině syntetizovat z vody a oxidu uhličitého molekuly cukrů. Světlem se rostliny řídí při růstu a reagují na něj i pohybem. Natáčejí například čepele listů tak, aby na ně dopadalo co nejvíce světla a zachytily maximum sluneční energie. V oblastech se silným slunečním svitem mohou ale rostliny natáčet listy ke slunci hranou, aby se uchránily před nadměrnou dávkou záření.

Reakci flóry na světlo a tmu řídí zvláštní skupina genů. Jejich objevitel Daniel Chamovitz zpočátku považoval tyto dědičné vlohy za výsadní evoluční specialitu rostlin. Později se však ukázalo, že velmi podobné geny mají ve své dědičné výbavě také živočichové včetně člověka. V živočišné říši se stejné geny podílejí na množení buněk, růstu neuronů nebo na funkcích imunitního systému. Nejpozoruhodnější je však skutečnost, že i u živočichů jsou tyto geny zapojeny do reakcí organismu na světlo. Zajišťují například, aby chod vnitřních biologických hodin odpovídal rytmu, v jakém se střídá den a noc.

Při cestě napříč časovými pásmy se turista cestující letadlem nebo tažný pták zdolávající dálavy vlastními silami dostává do míst, kde jeho vnitřní hodiny za světelným režimem zaostávají nebo se naopak předbíhají. O opětovné vzájemné sladění biologických rytmů organismu s východem a západem slunce se postarají geny, které živočichové sdílejí s rostlinami.

Paměť mucholapky a rostlinná neurobiologie

U rostlin najdeme i životní aktivity, jež jsou obdobou ukládání informací do paměti. Mucholapka podivná nastraží na kořist doširoka rozevřené listy. Když na ně usedne neopatrný živočich, listy se bleskurychle sevřou. Ke sklapnutí pasti dojde, když se hmyz dotkne dvou citlivých chloupků. Podráždění jednoho chloupku rostlina sice zaznamená, ale nereaguje na něj. Když hmyz zavadí o druhý chloupek, vybaví si rostlina předchozí signál a spustí akci. Mezi podrážděním obou chloupků nesmí uběhnout více než dvacet sekund. To je doba, po kterou mucholapka udrží informaci o prvním podráždění v paměti. Rostliny jsou zjevně schopné informaci přijmout, uložit, po nějakou dobu ji skladovat a následně si ji opět vybavit.

Akce, jako je sevření listové pasti mucholapky, jsou spouštěny elektrickými impulsy. Ty se v řadě ohledů podobají elektrickým výbojům, které se šíří nervovými buňkami živočichů. Podle některých biologů je podobnost šíření signálů v rostlinách s prací nervového sytému živočichů tak blízká, že o výzkumu na tomto poli hovoří jako o neurobiologii rostlin. K zastáncům tohoto názoru patří například italský biolog Stefano Mancuso. Řada biologů včetně Daniela Chamovitze se ale termínu „rostlinná neurobiologie“ vzpírá. „Termín rostlinná neurobiologie je absurdní stejně jako třeba lidská biologie kvetení. Tak jako člověk nemá květy, nemají rostliny neurony. Na druhé straně je ale pravda, že k ukládání informací a jejich zpracování nejsou nezbytně nutné neurony,“ říká izraelský biolog.

Rostliny „nabité elektřinou“ 

Podobnost procesů v nervovém systému živočichů s ději probíhajícími v rostlinách je v mnoha ohledech pozoruhodná. Nervy vedou signály v těle na velké vzdálenosti a zajišťují vzájemnou souhru jeho částí. Když na sítnici oka jelena dopadne obraz slídícího vlka, dovede zrakový nerv vzniklý vjem do mozku. Po vyhodnocení informace putuje z pohybového centra mozku do svalů končetin bleskurychlý povel k útěku.

V rostlinách slouží k podobnému šíření elektrických impulzů dlouhé trubice tzv. cévních svazků probíhajících od kořene, přes stonek až po listy. Těmito trubicemi proudí z kořenů do nadzemních částí rostliny voda a minerální látky. Cukry syntetizované při fotosyntéze v listech jsou jimi dopravovány do dalších částí rostliny. Podobně mohou putovat cévními svazky na nejrůznější místa v rostlinném organismu i elektrické vzruchy.

Podobnost nervového systému živočichů a systému umožňujícího šíření signálů v organismu rostlin je však mnohem hlubší. Nervové buňky si předávají signály prostřednictvím speciálních informačních molekul tzv. neurotransmitterů. Tyto látky se v poměrně velkých množstvích vyskytují i v rostlinách. Nejde o podobnost náhodnou, protože i zástupci flóry využívají neurotransmittery pro přenos signálů.

TIP: Tajemná řeč zeleného světa - Věděli jste, že i rostliny spolu komunikují?

V nervových buňkách živočichů plní roli posla pro předání signálu například molekuly glutamátu. Ten se váže na povrchu nervových buněk na speciální vazebná místa a následně spouští celou řadu procesů, které jsou nutné pro vznik nervového vzruchu. Rostliny produkují nejen glutamát, ale některé jejich buňky jsou vybaveny i vazebnými místy pro tuto signální molekulu. Vazba glutamátu na buňky v kořenech rostlin vyvolává změny v pohybu elektricky nabitých iontů v buňkách. Reakce rostlinných buněk se tak v mnoha ohledech podobá reakci nervových buněk živočichů.

Rostliny sice nemyslí jako člověk, ale to neznamená, že se v jejich buňkách a organismech neodehrávají složité procesy, které mají s prací našeho nervového systému překvapivě mnoho společného.

Rostliny a výstražný systém

Živočišná říše je plná zpráv posílaných ve formě vůní a pachů. Ani v tomto ohledu rostliny za živočichy nijak nezaostávají. Vrba (Salix) napadená housenkami lišaje topolového (Laothoe populi) reaguje na požírání svých listů celou řadou procesů. Některé jsou namířeny proti škůdci, jiné však směřují k okolním vrbám. Strom sužovaný hmyzem vylučuje do ovzduší těkavé látky a ty slouží jako výstražný signál ostatním příslušníkům druhu. Varované stromy se mohou na invazi hmyzích škůdců předem připravit. Spouštějí obrannou reakci s předstihem a produkují látky, jež jsou pro hmyz toxické nebo mu komplikují trávení.

Jeden z našich blízkých předchůdců, hominid Homo erectus, čili člověk vzpřímený, žil asi před 1,8 až 0,5 miliony let. Pak zmizel z historie a na jeho místo nastoupili naši nejbližší příbuzní, Homo heidelbergensis, denisované, neandrtálci a pak i příslušníci našeho druhu, Homo sapiens.

Co ale stálo za ústupem lidí vzpřímených ze slávy? Australští vědci analyzovali tisíce artefaktů, včetně mnoha kamenných nástrojů z lokality na Arabském poloostrově, kde homonidi žili celé miliony let. Výzkum ukázal, že lidé vzpřímení během svého života shromažďovali zdroje a vyráběli nástroje jen s minimálním úsilím.

TIP: Jak zahynula Lucy, jeden z našich nejslavnějších předků?

Jinými slovy, tihle lidí byli líní. Podle fosilních nálezů přitom byli mohutní a silní. Ve své době byli i úspěšní. Nedokázali se ale technologicky rozvíjet a to jim nakonec přivodilo pád. Lidé vzpřímení byli velice konzervativní a spoléhali na stále stejné strategie. Když se na Arabském poloostrově změnilo klima, tak na studované lokalitě a postupně i po celém světě podle všeho zmizeli.

Odborníci NASA, kteří se podílejí na misi meziplanetární sondy New Horizons, objevili zeď tvořenou vodíkem, obklopující Sluneční soustavu. Ta by měla být tvořená galaktickým materiálem, který Sluneční soustava „hrne“ před sebou, při pohybu Mléčnou dráhou.

Slunce a planety naší soustavy obklopuje bublina slunečního větru. Na hranicích této bubliny, která se společně se Sluneční soustavou pohybuje vesmírem, se hromadí materiál tvořený malými částicemi, jejichž vlastnosti nestačí na to, aby pronikly skrz hranice bubliny slunečního větru do vnitřku Sluneční soustavy.

New Horizons míří k hranici

Sonda New Horizons, která v roce 2015 minula Pluto, se řítí vesmírem směrem k hranicím Sluneční soustavy. George Randall Gladstone z Texaské univerzit v San Antoniu a jeho kolegové zjistili, že zařízení Alice na palubě sondy naměřilo ultrafialové záření, které by podle všeho mělo být právě zářením vodíkové zdi kolem Sluneční soustavy.

TIP: Sonda New Horizons míří vstříc novým výzvám: Na co se můžeme těšit?

Badatelé nicméně varují, že nemohou objev potvrdit se stoprocentní jistotou. Ultrafialové záření, které detekovala sonda New Horizons a v roce 1992 také její mnohem starší předchůdce sonda Voyager, může být i odjinud. Je prý jistá možnost, že pozorované záření pochází ze vzdálenějšího vesmíru. Jistotu budou mít vědci až v případě, kdy sonda New Horizons touto zdí proletí a zmíněné záření bude detekovat nikoliv před sebou, ale za sebou.

Sedm superzemí blízkého červeného trpaslíka TRAPPIST-1 nepřestává dráždit astronomy i veřejnost. Jak asi tyhle planety, vzdálené od nás asi 40 světelných let, vypadají? A mohlo by tam být něco živého?

Cayman Unterborn z Arizonské Státní univerzity a jeho spolupracovníci prostudovali hmotu těchto sedmi planet a zjišťovali při tom, jak jsou asi bohaté na vodu. Jejich výzkum ukázal, že dvě planety nejvzdálenější od hvězdy, čili TRAPPIST-1f a g, jsou pravděpodobně tvořené vodou z více než 50 procent.

Superzemě plné vody

To je naprosto ohromné množství vody, které si ani neumíme představit. Na Zemi totiž voda tvoří jen asi 0,1 procenta hmoty planety. Nejvíce vnitřní planety TRAPPIST-b a c jsou sice podstatně „sušší“, ale i tak obsahují až 15 procent vody.

TIP: Nadějné světy: Některé planety systému TRAPPIST-1 udrží atmosféru miliardy let

Může být planeta s ohromným množstvím vody obývaná životem? Názory odborníků se různí. Možná jsou takové planety velmi chudé na dostupné živiny. Možná nejsou. S podobnými planetami nemáme zkušenost. Zatím nevíme, jak významné jsou pro vznik a rozvoj života souše, které na vodních planetách nejspíš úplně scházejí.

Jen málo mýtů je tak vryto do paměti lidstva, jako ten o zmizelém ostrově. A přitom se nám svědectví o ní dostalo do rukou pouze ze dvou zdrojů a ty jsou z pera jediného muže. Věřit, nebo nevěřit? Dokud Atlantidu skutečně nenajdeme, na zapeklitou otázku se nám odpověď asi najít nepodaří. 

Za vším hledej Platóna

Zprávu o Atlantidě nám zanechal nestor řecké filozofie Platón. Geniálnímu mysliteli tradice připisuje ne méně než 36 velkých prací, které vznikly počátkem 4. století před Kristem. Ve dvou z nich, dialozích Tímaios a Kritiás, se Platón o ostrově zmiňuje jednou letmo a jednou do hloubky. Jedna z postav v dialogu převypráví příběh, který k ní doputoval přes nesčetné generace předků, ale který je nanejvýš pravdivý, protože pochází od legendárního athénského zákonodárce Solóna. Je to příběh hrdinného boje Athén v hluboké minulosti 9 000 let proti tehdejší námořní velmoci číslo jedna – Atlantidě. 

„Písma říkají, jak vaše obec kdysi zastavila velikou moc, zpupně se valící na celou Evropu a Asii od Atlantického moře. Tenkrát totiž bylo ono moře průjezdné, neboť mělo ostrov před tím svým ústím, kterému vy ve vaší řeči říkáte Héraklovy sloupy. Ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady,“ vypráví starý egyptský kněz a pokračuje: „Nuže, celá tato moc se kdysi sebrala v jedno a pokusila se jediným úderem porobit pro sebe vaši i naši vlast a všechny země uvnitř úžiny. A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, zaskvěla před celým světem statečností a silou: postavila se totiž na ochranu všech, a jsouc v čele Hellénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, podstoupivši krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství.“

Jeden krutý den a noc

Poté, co Atlantida ztratila svoje impérium, uzavřela se do sebe, užívala si výnosů ze svých obchodních kontaktů a stalo se jí přesně to, co všem upadajícím říším – ztloustla a morálně zdegenerovala. Tady začal příběh její zkázy. Při popisu dřívější války Platón ani na chvilku nepochybuje o božském původu Atlanťanů. Tento rys se u nich po řecké porážce ztrácí. „Ale když božská částka v nich mizela – směšujíc se opět a opět s mnohým smrtelným živlem – a lidská povaha nabývala převahy, tehdy se kazili, nemajíce již síly snášet vezdejší statky, a jevili se ohyzdnými tomu, kdo dovedl vidět.“ 

Od té doby bylo o jejich osudu rozhodnuto. Bůh Zeus se na prohnilou civilizaci rozhněval a – zde není jasné, jestli se do věci opřel sám nebo donutil Poseidóna – smetl ji z tváře Země. „Nastala neobyčejná zemětřesení a povodně; přišel jeden krutý den a noc, kdy se u vás propadlo do země všechno mužstvo schopné zbraně, a právě tak se ostrov Atlantis propadl do moře a zmizel.“ Od té doby zůstala pouze legenda předávaná učenci.

Zatímco Řekové, „v duši mladí, neboť si nepamatují více než poslední potopu,“ na své nejstarší dějiny zapomněli, Egypt je uchoval a skrze Solóna předal zpět. Jenže – neměl by o legendárním ostrově vědět ještě někdo? Kromě Platóna se nedochoval jediný střípek popisující tytéž události, a to k nám přes tisíce let historie doputovaly stovky archaických řeckých her, veršů a filozofických pojednání. 

Skutečné město, nebo obraz duše? 

Bylo by velmi jednoduché, označit Atlantidu za pouhý uměle vytvořený mýtus. Platón ji klidně mohl použít jen jako ilustraci ideální společnosti, jejíž organizací byl posedlý. A také aby Řekům ukázal, jak moc ztratili ze své velikosti. Právě tak mohou mít pravdu esoteričtí vykladači jeho díla. Ti tvrdí, že uspořádání bájného ostrova je ve skutečnosti „iniciační“ popis cesty duše k prozření. Struktura popisovaného města skutečně může odkazovat k různým stupňům zasvěcení a sdělování tajemství o struktuře kosmu. Ale to se nijak nevylučuje s možností, že matematické a umně ukryté mystické hrátky „navěsil“ Platón na střípek pověsti o městě, které skutečně existovalo.