Infarkty jsou stejně časté, jako nebezpečné. Když krevní sraženina ucpe cévu na špatném místě, jde o život. V dnešní době je často nutné přikročit k chirurgickému zákroku, kterým lékař sraženinu odstraní. Teď se ale objevil nový nanoprostředek, který byl mohl chirurgy v léčbě infarktu nahradit.

Američtí vědci vyvinuli léčivo, které obsahují porézní nanokuličky z hydrogelu. Nanokuličky mají v průměru asi 250 nanometrů a jsou naplněné několika proteiny. Na povrchu nanokuličky obalují proteiny, které se váží k fibrinu, což je klíčová složka krevních sraženin. Pod nimi je vrstva proteinu zvaného tPA (z anglického tissue plasminogen activator), který zařídí rozpuštění krevní sraženiny. A úplně uvnitř je dávka proteinu Y-27632, který chrání okolní tkáň před poškozením při opětovném zaplavení čerstvou krví.

TIP: Nečekaná léčba: Náš život možná jednou zachrání injekce sinic přímo do srdce

Když se hydrogelové nanokuličky vpíchou do cévy, putují krví tak dlouho, dokud nenarazí na krevní sraženinu. Povrchové proteiny nanokuliček se poté navážou na fibrin, protein tPA se dostane z nanokuliček a rozpustí krevní sraženinu. A protein Y-27632 přitom ochrání tkáň kolem sraženiny před přívalem krve, čímž zamezí zjizvení srdeční tkáně. V laboratorních testech hydrogelové nanokuličky rozpouštějí sraženiny během minut. Skvěle fungují i u laboratorních potkanů. Teď přijdou na řadu testy na lidech.

V roce 1921 pracovalo na Podkarpatské Rusi 80 % procent lidí v zemědělství, číst a psát umělo jen 17,5 procent obyvatel, neexistovala zde žádná moderní infrastruktura a prakticky chyběla jakákoliv politická tradice. Do země proto byli posílání čeští učitelé, úředníci, inženýři, policisté a kulturní pracovníci.

Podkarpatská Rus také lákala turisty svou divokou, nedotčenou přírodou a členové Klubu čs. turistů postupně její území protkali sítí značených turistických cest. Dědictví předchozích staletí bídy však bylo natolik velké, že se jej nepodařilo během dvaceti let existence první republiky překonat. Zejména na venkově stále panovala chudoba a obyvatelstvo kosily infekční choroby.

Nuzný babylon

Tak by se dalo nazvat Podkarpatsko na počátku 20. století. Kromě dominujících Rusínů zde žili potomci německých kolonizátorů z 13. i 18. století, Židé, Rumuni, Češi (zejména lesníci a řemeslníci) a od jihu proniknuvší Maďaři, kteří postupně vytvořili vládnoucí vrstvu. Národnostní útlak a zejména nuzné hospodářské poměry donutily v letech 1880 až 1914 část Rusínů k emigraci do Ameriky, kde vytvořili silnou komunitu, čítající okolo 400 000 osob. V roce 1930 žilo na Podkarpatské Rusi celkem 718 586 obyvatel, z toho 445 231 Rusínů, 109 366 Maďarů, 91 212 Židů, 29 876 Čechů a Slováků, 14 258 Rumunů, 11 499 Němců a 16 212 dalších cizinců.

Země rolníků

Zemědělství tvořilo dominantní hospodářské odvětví Podkarpatské Rusi, když v nerozvinutém průmyslu pracovalo necelých 12 % a lesy zaměstnávaly 8 % obyvatel, především Verchovince (Huculy). Důležitým krokem bylo zavedení pozemkové reformy, při které byla rolníkům po roce 1919 přidělována půda zestátněná maďarské šlechtě a velkostatkářům, na níž dříve pracovali za naturální podíl třetiny až poloviny sklizené úrody. Do konce roku 1934 bylo rozděleno mezi třicet tisíc rolnických rodin 57 tisíc hektarů. Nová zemědělská půda byla získána také z rozsáhlých bahnitých nížin v Potisí, na jejichž meliorace československý stát uvolnil desítky milionů. Na úrodném jihu vzniklo i několik českých kolonizačních zemědělských kolonií, například legionářská kolonie Svoboda u Baťova.

Zajímavou položku zdejšího přírodního bohatství, jehož s výjimkou dřeva nebylo mnoho, představovala sůl. Těžila se v oblasti někdejší uherské Marmarošské župy, kde po připojení k Československu byly stále využívány dva hlubinné solné doly v Solotvině (tehdy Slatinové Doly). Až do roku 1927 se přitom dobývala ručně. Zásoby byly velké – například roku 1936 zde bylo vytěženo 167 000 tun, zatímco v solném dole u Prešova pouze 5 300 tun. Dobývali ji posléze (po odtržení Podkarpatské Rusi od ČSR) i Maďaři a Sověti. Koupání v místních solných jezerech nabízí podobné zážitky jako Mrtvé moře.

Co se průmyslu týče, ten představoval jen necelé 1 % celkového objemu čs. průmyslu z hlediska počtu závodů a jejich zaměstnanců. Přes různé plány (například těžba ropy) ovšem žádné nové významné průmyslové závody za éry první republiky nevznikly.

Modernizace měst

Hlavním správním centrem Podkarpatska byl Užhorod. Do jeho rozvoje stát investoval desítky milionů a špinavé provinční městečko (původně i bez vodovodu a kanalizace) se měnilo v moderní město západoevropského typu. Do roku 1936 zde vznikly dvě rozsáhlé čtvrti úředních budov a domů pro veřejné zaměstnance, nazvané Malé a Velké Galago. V jejich středu byl nákladem dvaceti milionů korun postaven monumentální palác Zemského úřadu o půdorysu 100×80 metrů, který se tak stal největší správní budovou v republice. Tyto i další stavby z let 1919–1938 jsou na území nynější Zakarpatské oblasti Ukrajiny evidovány jako chráněné architektonické památky.

Chust ležící na jihu země byl do roku 1919 správním městem Marmarošské župy, jejíž část, ležící na levém břehu Tisy, vláda postoupila spojeneckému Rumunsku. Po připojení k ČSR se rakousko-uherský provinční ráz Chustu začal výrazně měnit. Symbolem citlivě pojaté moderní výstavby se stal obytný komplex nazvaný Masarykova kolonie, realizovaný v letech 1924–1925 pražskou firmou Freiwald a Böhm. Kolonie byla tvořena typizovanými sekcemi dvojdomků a blokem činžovních domů. Stavělo se z tradičních místních materiálů (kámen, dřevo, štěrkopísek a keramická krytina) a pro začlenění do rustikální chustské aglomerace byly při návrhu uplatněny prvky lidové architektury.

Se svými 10 600 obyvateli byla Jasiňa jednou z největších obcí Podkarpatska za první republiky. Ve zdejší železniční stanici měly konečnou přímé vlaky z Prahy. Rychlík Praha–Jasiňa byl roku 1937 vypravován ve 21.07 a do cíle dorazil v 15.23, cesta tedy trvala asi 18 hodin. Obec tvořila jediná dlouhá ulice dřevěných domků táhnoucí se okolo Tisy a osm kostelů. Protože se jasiňské údolí nacházelo v nejvýchodnějším cípu Československa, vzniklo vlastenecké heslo: „Od Jasini do Aše, republika je naše!“

Vzdělání

Školství prodělalo během čs. správy významný rozvoj. Před rakousko-uherským vyrovnáním (1867) bylo na Podkarpatsku 479 rusínských státních škol. V roce 1914 už ani jediná a pouze 23 církevních, kde se vyučovalo rusky a maďarsky. Negramotnost dosahovala v odlehlejších oblastech až 98 %. Avšak v roce 1934 už existovalo na Podkarpatsku 629 škol státních, 125 církevních, 4 obecní a 5 hebrejských. Vyučovací jazyk ve státních školách byl místně volen podle potřeb šesti zde žijících národností. Raritou byla cikánská škola v Užhorodě založená roku 1926, údajně jediná svého druhu na světě.

Židovská komunita

Na Podkarpatsku žilo asi 13 % Židů, kteří se zabývali převážně obchodováním a provozováním pohostinství. Na rozdíl od historických zemí se však živili také jako řemeslníci a rolníci. Židé ve venkovských obcích Podkarpatské Rusi byli přísně ortodoxní, s celou řadou nevšedních obyčejů a zvyklostí, které popsal ve svých dílech například Ivan Olbracht.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Pro muže začínal den ranním shromážděním v synagoze, kde se po modlitbě vedla obchodní jednání. Přísně se dodržoval sobotní svátek šábes – v tento den se nikdo v židovské rodině nedotkl práce a potřebné úkony v domácnosti dělaly rusínské dívky (šábes gojové). Příslušníci židovských rodin žijící v jižní části země v městském prostředí postupně odkládali ortodoxní zvyklosti a provozovali svobodná povolání. Za maďarské okupace byli pak téměř všichni podkarpatští Židé vyvražděni. Deportace do vyhlazovacích táborů proběhla na jaře 1944. Ze 100 000 deportovaných přežila asi desetina.

V přechozí části článku došel Isaac Newton k závěru, že na těleso s větší hmotností sice působí větší gravitační síla, ta však zároveň musí vykonat víc práce, aby jej uvedla do pohybu. Ve výsledku tedy gravitační síla uděluje všem objektům stejné gravitační zrychlení, a můžeme-li zanedbat další vlivy – například odpor vzduchu –, získali jsme právě teoretickou interpretaci Galileových experimentů s různě těžkými koulemi. 

Předchozí část: Co způsobuje a jak se projevuje základní síla ve vesmíru? (1.)

Iluzorní beztíže v kosmu

Newtonův zákon obecné gravitace nás ovšem přivádí k paradoxu. Gravitační síla působící na astronauta na palubě Mezinárodní vesmírné stanice odpovídá asi 9/10 hodnoty gravitační síly působící na téhož astronauta na povrchu naší planety. Jak je tedy možné, že zmíněný člen posádky nespadne i s celou stanicí stejně jako na Zemi, byť o něco pomaleji?

Tíže a gravitační síla totiž nejsou totéž. Tíže představuje výslednici mnoha sil působících na těleso, přičemž gravitace je pouze jednou z nich. Ostatně i na povrchu naší planety se tíhové zrychlení liší od gravitačního. Země se totiž otáčí, a všechny objekty tak ovlivňuje rovněž odstředivá síla. Až na oblasti zemských rotačních pólů je tudíž tíhové zrychlení – tedy to, které ve výsledku pociťujeme například i my – menší než zrychlení gravitační. 

Na palubě Mezinárodní vesmírné stanice pak nastává stejný efekt: ISS obíhá kolem Země po téměř kruhové trajektorii, a na astronauty proto působí odstředivá síla. Fyzikální zákony tomu chtěly, že má-li být oběžná dráha stanice stabilní, musejí se gravitační i odstředivá síla nacházet právě v rovnováze. Výslednice je tudíž nulová a astronauti se skutečně pohybují v beztížném stavu. 

Rovnováha mezi odstředivou silou a gravitací má však ještě jeden zajímavý rozměr: Umožňuje totiž velmi snadno vytvořit prostředí s „umělou gravitací“, i když teď již víme, že bychom měli mluvit spíš o „umělé tíži“. Stačí kosmickou loď uvést do rotace a odstředivá síla pak roli gravitace plně zastane. Mimochodem, zmíněný koncept není cizí autorům vědecko-fantastických románů – vzpomeňme například slavnou Vesmírnou odyseu Arthura C. Clarka. 

Na tahu je relativita

Newtonova interpretace pohybů těles však v moderní době narazila na obtíže. Planety velmi dobře „poslouchaly“ zákon všeobecné gravitace, dokonce se díky jeho aplikaci podařilo v roce 1846 objevit posledního člena Sluneční soustavy, Neptun. Uran se totiž na své trajektorii vytrvale odchyloval od předpovědi, jež započítávala gravitaci Slunce a posléze i rušení velkých planet – a Anders J. Lexell z toho v roce 1781 usoudil, že se na periferiích musí nacházet ještě další objekt, který s Uranem „cloumá“. 

Při výpočtech pozice neznámého člena našeho solárního systému uspěl Francouz Urban Le Verrier a 23. září 1846 pak Němec Johann G. Galle nalezl hledanou planetu necelý 1° od propočítané polohy. Situaci se tak povedlo opět uvést „do normálu“ – až na pohyb nejbližšího souseda Slunce, Merkuru, který vzdoroval. Jeho dráha se v prostoru neustále stáčela o 43″ (úhlových vteřin) za tropické století oproti předpovědi se započtením všech známých gravitačních vlivů. A ke kýženému výsledku nevedl ani podobný krok jako v případě Uranu – tedy hledání další planety. 

Odchylky v pohybu Merkuru vysvětlila až obecná teorie relativity, kterou v roce 1915 publikoval Albert Einstein. Geniální fyzik spojil do té doby oddělené klasické pojmy „prostor“ a „čas“ do jednoho „prostoročasu“, v němž mohou hmotná tělesa vytvářet odchylky od rovinné – eukleidovské – geometrie. Fyzikové tak o obecné teorii relativity často hovoří jako o geometrické teorii gravitace. 

Představme si pro jednoduchost časoprostor jako natažené pružné plátno: V případě absence jakýchkoliv objektů bude perfektně rovné. Pokud v takovém systému vypustíme malou kuličku, bude se po plátně pohybovat rovnoměrně přímočaře, přičemž tření a valivý odpor přirozeně zanedbáváme. Co se však stane, jestliže do našeho prostoročasu vložíme hmotný objekt? Plátno se v jeho okolí prohne a vržená kulička se již kolem takového tělesa nebude pohybovat rovnoměrně přímočaře – prohlubenina její pohyb ovlivní a kulička se vydá po takové trajektorii, aby úsek mezi dvěma body urazila v nejkratším čase. Bude se pohybovat po tzv. geodetice, a dosáhne-li její rychlost „správného“ směru i velikosti, bude dokonce po plášti prohlubeniny neustále kroužit po uzavřené kuželosečce – úplně stejně jako planety obíhají kolem Slunce. Newtonův zákon všeobecné gravitace tudíž představuje speciální případ Einsteinovy obecné teorie relativity. 

Avšak i světlo, které v klasickém pohledu na gravitaci nereaguje, neboť fotony jsou nehmotné, musí následovat křivky časoprostoru. Jeho trasu tedy v našem modelu ovlivní přítomnost hmotných objektů. Astrofyzikové mluví o efektu gravitačního ohybu, odkud není daleko ke gravitační „optice“ a gravitačním čočkám. Ověření tohoto důsledku obecné teorie relativity přišlo záhy: Již v roce 1919 změřil Arthur Eddington gravitační ohyb světla vzdálených hvězd okolo Slunce, a to při úplném zatmění, které bylo pozorovatelné 29. května uvedeného roku v jižní Africe. Hvězdy se v důsledku gravitačního ohybu zdály být od slunečního disku dál, než se měly nacházet podle katalogů a srovnávacích snímků pořízených o půl roku později. Změřená odchylka se pak ukázala být v souladu s předpovědí teorie relativity. 

Co je lepší než obecná relativita?

Obecná teorie relativity však nejspíš nemá poslední slovo v popisu pohybu částic a těles v gravitačních polích. Nefunguje totiž na mikroskopických škálách, kde svět naopak velmi dobře popisuje kvantová mechanika, jež je ovšem s obecnou teorií relativity neslučitelná. Jenže vesmír okolo nás je jen jeden, a měl by jej tedy beze zbytku obsáhnout jediný fyzikální koncept. Není přirozené, aby makrosvětu odpovídala jedna teorie a mikrosvětu druhá. 

Fyzikové vždy hledají sjednocující zjednodušení. Tři z uvedených interakcí – elektromagnetickou a silnou a slabou jadernou – se již podařilo sloučit v teorii velkého sjednocení. Jde o hypotetický konstrukt: dochází k němu při vysokých energiích, kdy není možné uvedené tři interakce rozlišit, přičemž se postupně „odštěpují“ s klesající teplotou a tlakem. V současnosti se sice teorie velkého sjednocení prakticky nerealizuje, ale v raném kosmu tomu zřejmě bylo jinak (více v minulém vydání Tajemství vesmíru).

Spojení s ostatními popisy se tak brání jen gravitace a odhalení tzv. teorie všeho by představovalo velký průlom v současném chápání fyziky. Dost možná by nám chování gravitace na kvantové úrovni mohlo poskytnout důležité svědectví k pochopení již zmíněné temné energie. Jedná se totiž o další z hypotéz vysvětlujících původ a vlastnosti této podivné vesmírné substance. Nicméně experimenty studující projevy gravitace na mikroskopických škálách jsou nesmírně obtížné, a proto jde prakticky o „pole neorané“. Teoretické předpovědi se pohybují v rozsahu od normálního chování gravitace přes její vymizení na kvantové úrovni až po obrácení znaménka. 

„Náš svět je světem jaderných obrů, zároveň však nemluvňat, pokud jde o mravnost. Víme víc o válce než o míru, víc o zabíjení než o životě. Pokud budeme dále rozvíjet naši technologii bez moudrosti a opatrnosti, náš služebník se může stát naším katem.“

Vzorný student

Tuto pro armádního generála možná trochu netypickou a jakoby pacifistickou myšlenku vložil Omar Bradley do svého projevu z listopadu roku 1948. V té době měl přitom za sebou již přes 37 let vojenské služby a dalších pět roků v uniformě jej ještě čekalo. Omar Bradley se narodil 12. února 1893 do chudých poměrů v městečku Clark ve státě Missouri. Ve škole patřil k nejlepším studentům a věnoval se také řadě sportů. Chtěl se stát právníkem, avšak na to jeho rodiče neměli dost peněz, takže se rozhodl nejprve pracovat, aby na studia našetřil. 

Pak mu ale jeden známý navrhl, aby zkusil státní vzdělání na vojenské akademii ve West Pointu. Uniforma sice Omara nijak zvlášť nelákala, představa bezplatné výuky jej však zaujala, podobně jako jednoho z jeho budoucích spolužáků, jistého Dwighta Eisenhowera. V srpnu 1911 se tedy hlásil do služby a o čtyři roky později promoval jako 44. ze 164 absolventů. V kariéře chtěl pokračovat u ženistů nebo dělostřelectva, nakonec ale dostal místo u pěchoty.

Prvního světového konfliktu se nezúčastnil, neboť jeho jednotka byla odvelena k hranici s Mexikem, kde probíhala občanská válka. Poté se jako profesor vrátil na West Point, a když tam dokončil čtyřletý turnus, nastoupil v roce 1924 již v hodnosti majora do pokročilého kursu pěchotní školy ve Fort Benningu, který ukončil jako druhý nejlepší absolvent ročníku. Následovala služba na Havaji, kde se Bradley poprvé setkal s Georgem Pattonem, další odborné vojenské vzdělávání a v letech 1934–1938 opětovné působení na West Pointu. 

Poklidný začátek války 

Když se v září 1939 stal náčelníkem generálního štábu pozemní armády George Marshall, okamžitě si do svého týmu vzal i Bradleyho, se kterým se znal z pěchotní školy. Ten se tak dostal přímo do centra rozhodování při řešení náročného úkolu v podobě přípravy americké armády na pravděpodobný vstup do právě vypuknuvší druhé světové války. V únoru byl Bradley povýšen na brigádního generála a stal se velitelem své staré známé pěchotní školy ve Fort Benningu, kde měl skutečně co dělat. Vzhledem k tempu, kterým se americká armáda rozrůstala, totiž rychle potřebovala alespoň 100 000 nových důstojníků.

Kromě jiného se Bradley také zasadil o to, aby se v co největší míře vyučovala i součinnost s tankovými, výsadkovými a leteckými silami. V tomto úsilí jej podporoval i Patton, jenž v té době vedl 2. obrněnou divizi. Také Omar Bradley se brzy stal divizním velitelem. Na konci prosince 1941, tedy v době, kdy již Spojené státy byly ve válce s Japonskem, obdržel dočasnou hodnost generálmajora a dostal za úkol připravit reaktivovanou 82. pěší divizi, která se později proslavila jako 82. výsadková.

Bradley pro formaci, která se skládala v drtivé většině z odvedenců, vytvořil efektivní výcvikový program, který měl z nováčků v co nejkratším čase udělat schopné vojáky. Již po čtyřech měsících byl ustanoven velitelem 28. pěší divize a také z ní zakrátko udělal efektivní bojovou sílu. Tyto úspěchy nezůstaly ve Washingtonu bez povšimnutí a Bradley měl opět povýšit – tentokrát pro něj byla připravena pozice velitele X. sboru v Austinu. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak. Ještě téhož dne, kdy se Bradley o svém jmenování dozvěděl, v jeho kanceláři zazvonil telefon a důstojník na druhé straně linky mu mimo jiné tajemně oznámil: „Pamatujete se na svého spolužáka z West Pointu? Brzy se k němu připojíte.“ 

Afrika

V únoru roku 1943 dostávaly americké jednotky od Němců v Tunisku bolestnou lekci a Dwight „Ike“ Eisenhower se proto coby šéf Velitelství armády Spojených států pro Evropské válčiště rozhodl posílit svůj velitelský sbor. Vybral si právě Omara Bradleyho a ten tak místo do Texasu odcestoval do Afriky, poprvé do skutečné války. Bradley nejprve působil jako Eisenhowerovy „oči a uši“ na frontě a jedno z jeho prvních doporučení spočívalo v odvolání generálporučíka Lloyda Fredendalla z velení II. sboru, neboť si v prudkých střetech v okolí Kasserinského průsmyku nevedl nejlépe.

TIP: Dobrodruh Jan Smudek (1915-1999): Nepolapitelný odbojář

Nenahradil jej přitom nikdo jiný než další Bradleyho starý známý – čerstvě povýšený generálporučík George Patton. Bradley měl nejprve u II. sboru působit coby pozorovatel, nicméně Patton v tom oprávněně viděl Ikeho „špehování“ a po vzájemné domluvě nakonec Bradley převzal funkci zástupce velitele sboru. V plné míře se tak mohly projevit rozdíly mezi oběma muži. Zatímco Patton byl egocentrický, agresivní a vůči podřízeným často hrubý, Bradleyho charakterizovaly vlastnosti zcela opačné: klid, skromnost a slušnost. 

Dokončení ve čtvrtek 16. srpna

Ani když jste vrcholový predátor obřích rozměrů, smrt se vám nevyhne. Tím jediným co po vás v takovém případě zbude, jsou fosilie, které pak (při troše štěstí) objeví budoucí lovci fosilií. Nedávno se to povedlo amatérskému paleontologovi Philipu Mullalyovi, který našel jednu z nejpozoruhodnějších fosilií velkých žraloků.

Mullaly nejprve na pláži v australském státě Victoria objevil jeden zub třetihorního megažraloka. Paleontologové organizace Museums Victoria poté našli více než 40 dalších zubů, které pravděpodobně všechny pocházejí z jediného zvířete.

TIP: Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků byl velkým a zuřivým predátorem

Zuby náležejí megažralokovi druhu Carcharocles angustidens, který žil před 25 miliony let, tedy na sklonku období oligocénu. Byl to strašlivý devítimetrový dravec, který se živil velrybami střední velikosti. Jeho blízkým příbuzným byl legendární megalodon, ještě větší megažralok, který děsil obyvatele moří ještě asi před 2,6 miliony let.

Na severovýchodě Číny bylo k vidění vskutku netradiční umění: dvanáct obřích 3D obrazců z rýže. Za počinem stojí zemědělci z čínské etnické skupiny Xibo, kteří takové objekty vytvářejí již tradičně. Za podobný počin získali v roce 2012 světové prvenství v kategorii „největší dílo z rýže“. Jako „plátno“ jim letos posloužily pozemky v okolí města Šen-jang v provincii Liao-ning.

O hojném zastoupení pekařského řemesla svědčí zmínka, podle které bylo k roku 1334 v Mladé Boleslavi celkem 24 chlebných krámů. V Praze v letech 1348–1419 působilo celkem 157 pekařských mistrů. Nepříjemnou konkurenci jim však dělaly hospodyně, které pekly chleby a pečivo doma. Postupně je proto začal pekařský cech pomocí městských předpisů omezovat. Mohly péct pouze pro vlastní potřebu a nesměly své výrobky prodávat.

Obdobně se musel cech vypořádat s vesničany, kteří jinak město zásobovali potravinami vypěstovanými na venkově. Nařízení se snažila omezit jejich prodej pouze na některé dny. Cechovní artikule také předepisovaly maximální velikost pece, protože čím byla větší, tím víc zboží mohl její majitel vyprodukovat a znevýhodňovat tak své konkurenty. Pokud navíc tito řemeslníci vlastnili mlýn, mohli mlít zrno pouze pro potřeby své pekárny a nikomu dalšímu. 

Koláčníci, perníkáři, mazanečníci, …

Cechy své členy v něčem omezovaly, ale poskytovaly i řadu výhod. Ve středověku bylo zvykem, že se jednotlivé profese úzce specializovaly a cechy dohlížely na to, aby řemeslníci vyráběli pouze to zboží, které jim příslušelo. Ve městech bychom tak našli mazanečníky, koláčníky, kobližníky, perníkáře a caletníky, kteří pekli sladké pečivo. Dále zde byli pecaři specializující se na žitný chléb (nazýval se režný nebo také pecnový) a bílý chléb (pšeničný). Pekař boží zase pekl hostie a na jeden druh pečiva se zaměřovali i preclíkáři.

TIP: Zač je v Pardubicích perník? Historie sladké pochoutky staré 700 let

Kvalitu výrobků měli kontrolovat cechmistři jejich rozkrajováním. Přesto máme zprávy o tom, že pekaři zákazníky šidili přidáváním pilin či hlíny do mouky nebo že pekli bochníky menší, než předepisovaly cechovní artikule. Chléb byl jednou z hlavních příloh a používal se také jako surovina pro přípravu nejrůznějších omáček a kaší. Placky se pekly pouze ve chvíli, kdy nebylo možné sehnat či upéct chleba, tedy například na cestách či válečném tažení. 

Při pohledu na mapu Měsíce dospějeme k názoru, že všechny tamní krátery – tedy jizvy po kolizích s kosmickými tělesy – jsou přísně kruhové. K podobnému závěru bychom došli, kdybychom si zběžně prohlédli mapu Merkuru, Marsu nebo také impaktní struktury na Zemi: například známý Barringerův kráter v Arizoně. 

TIP: Který měsíční kráter je největší?

Prostudujeme-li však opravdu všechny útvary tohoto typu na našem přirozeném satelitu, zjistíme, že ve skutečnosti je řada z nich nepravidelná, protáhlá jedním směrem. Důvod tkví především v tom, že tvar kráteru z valné většiny neurčuje velikost a směr příletu tělesa: Energie při impaktu jsou totiž obrovské a dopad odpovídá spíš výbuchu než zanoření impaktoru do povrchových vrstev. Ze zkušenosti na Zemi víme, že hranaté výbušné nálože také nevytvářejí hranaté krátery. 

Při téměř tečném dopadu pak mohou být krátery protažené, často kapkovité, s druhotnými krátery ve směru dopadu, které zformovaly vyvržené trosky. Takové impakty jsou ovšem relativně vzácné, proto jich na Měsíci mnoho nenajdeme.

Odvážnými skoky se dostávají z ledových ploten do vody a obdobně dokážou vyskakovat z vody ven i na poměrně vysoko položené ledové plošiny. V obou případech vyžaduje skok velké odhodlání. Při vyskakování z vody ven se mohou ptáci o led a o sebe vzájemně snadno poranit.

TIP: Tučňáci patagonští - Hrdinové polární oblasti a bojovníci s mrazem

Skok z ledu do vody vyžaduje zase odhodlání jiného druhu. Tučňáci totiž dobře vědí, že pod hladinou se může skrývat jejich obávaný nepřítel tuleň leopardí. Skok do ledové vody může být tím pádem posledním „letem“ tučňáčího života.