Znovu a znovu opravované Chevrolety a Plymouthy z padesátých let minulého století patří ke koloritu Staré Havany stejně, jako sprškami příboje skrápěná promenáda Malecón, majestátní kostely či křiklavá změť pastelových barev.

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Stará Havana je prostoupena fascinující atmosférou zmaru, chátrání a všudypřítomných stop zašlé slávy. Koloniální domy, v jejichž španělských arkádách a mozaikové dlažbě lze vystopovat vlivy křesťanství i islámu, drží jen tak tak pohromadě, ale řada z nich se postupně opět probouzí k životu. I přes letité fungování Castrova socialismu a všudypřítomnou policii turisté na Havanu nezanevřeli. Je jedinečná, neopakovatelná a přes všechnu bídu plná naděje.

První setkání s Bejrútem cizince oslní. V centru se tyčí výškové budovy moderního i tradičního stylu, v nichž najdeme dobře nasvícené obchody těch nejdražších značek. Také místní ulice jsou plné barů a hospod, v nichž bývá každou noc v týdnu plno. Pro milovníky historie a kultury se pak nabízejí k prohlídce udržovaná muzea, rekonstruované mešity, kostely nebo na kost obnažené římské ruiny nedaleko přístavu. 

Hamra a její sestry

Centrum Bejrútu je vystavěné ve francouzském koloniálním stylu a kompletně zrenovované. Ceny jídel v tamních restauracích samozřejmě šplhají k závratným výšinám. Hned vedle této výstavní skříně blahobytu se nachází patrně nejpopulárnější bejrútská čtvrť zvaná Hamra – je centrem studentů, kteří se přišli vzdělávat na pohádkově drahé libanonské instituci, i hipsterů, které sem lákají moderní stylové podniky. Pokud milujete noční život, je to místo pro vás. Na okraji Hamry se nachází pobřeží se slavnými Holubími skalami a vyhlídkami na písečné pláže. Ty ovšem zůstávají doslova zasypány pod nánosy odpadků, kterých si nikdo nevšímá. 

Mezi „sestry“ Hamry patří Džemajze a Ašrafíje na východ od centra, kde sice nenakoupíte trendy oblečení, ale rozhodně se dobře najíte a propijete noc v některém z nejlepších světových koktejl barů. Ostatně alkoholu se tu daří: Libanon, na rozdíl od svých arabských sousedů, není čistě muslimská země, ale mísí se v něm tradice islámské, křesťanské a také menšinová víra Drúzů. Ačkoli jsou rozdíly mezi těmito komunitami častou příčinou svárů, jsou také zdrojem tolerance, jakou jinde v regionu nenajdete. Řada místních liberálních muslimů nemá problém si večer zaskočit na jedno či dvě vychlazená piva. 

Doprava čili zlý sen 

Doprava ve městě představuje samostatnou kapitolu. V Bejrútu snad neexistují prázdné a opuštěné cesty, vždy je plno. Jestliže přecházení přes silnici představuje zlý sen, řízení auta je skutečnou noční můrou. Libanonci nerespektují semafory, pruhy ani směry, proto je například i v jednosměrných ulicích nutné ohlížet se na obě strany. K tomu lze připočíst nekonečné zácpy. 

V bejrútském autě sedí obvykle jen jeden člověk. Veřejná doprava má totiž velmi nízkou úroveň, minibusy sice jezdí na hlavních trasách poměrně často, jsou ale velmi špinavé a stísněné. Pro cestovatele zůstávají takové dopravní prostředky snad ještě postačující, pro libanonské byznysmeny a podnikatele už ale nikoli. Silnice po celém městě následkem toho připomínají obrovská parkoviště.

Jakmile se turista vzdálí od zářících světel centra směrem na jih, duch města se rázem změní: Najednou se ocitnete na Blízkém východě tak, jak si ho představujete. Pryč jsou obchody Gucci a Versace a spolu s nimi mizí i luxusně oblečené dívky, přepychové lesklé domy a udržované ulice s fontánkami. Zůstávají pouze levná občerstvení, kde se konečně lze najíst za rozumné peníze, prádlo visící z oken a místní lidé zkoumavě si prohlížející cizince. 

Temné dějiny města  

Nedílnou součástí bejrútských předměstí se také staly palestinské uprchlické tábory. Ty se časem výrazně proměnily a tam, kde dříve stávaly „dočasné“ stany, vyrostly domy nahuštěné kolem úzkých silnic. Zdobí je portréty někdejšího prezidenta Palestinské autonomie Jásira Arafata a všudypřítomné palestinské vlajky. Mezi nechvalně proslulé tábory jižně od centra patří Sabra a Šatíla, kde v roce 1982 během občanské války křesťanští falangisté (viz Vyznání vykoupené krví) zmasakrovali tisícovky palestinských a libanonských šíitů. To vše za nevšímavého přihlížení nedaleko stojící izraelské armády, která odmítla zasáhnout a vraždění zastavit. Dějiny města mají vskutku své velmi temné okamžiky. 

Palestinských táborů se v Libanonu nachází celá řada, a to nejen v hlavním městě. V posledních letech k nim přibyly i ty syrské, jež vyrostly zejména na hranicích se Sýrií v údolí Bikáa. Na rozdíl od Palestinců žijí Syřané stále ještě ve stanech, a to ve velmi špatných podmínkách. Libanon je ovšem na štíru s mnoha základními potřebami celkově – například výpadky vody i elektřiny jsou stále na denním pořádku. Samotná země navíc nenabízí mnoho prostoru pro další výstavbu, a to navzdory faktu, že samotný Bejrút vypadá jako nikdy nekončící staveniště. 

Libanon je malá země velikosti Moravy, je tedy pro něj velmi těžké nabídnout 1,1 milionu syrských uprchlíků přijatelné životní podmínky. Mnoho Libanonců se navíc obává, že by kompletní začlenění muslimských přistěhovalců změnilo náboženské složení země, ve které se nyní nachází přibližně stejný počet křesťanů a muslimů. To by mohlo vést k dalším konfliktům, stejně jako v minulosti. 

Na cestě za libanonským snem

Velmi živý dopravní uzel spojující Bejrút se severem země se nazývá Daura. Doslova se hemží lidmi: Libanon a zejména jeho hlavní město totiž představují atraktivní lokalitu pro pracovníky z Bangladéše, Nepálu, Filipín, ale i z Etiopie a východní Afriky. 

Například etiopské dívky přijíždějí do Libanonu pracovat jako chůvy v bohatých arabských rodinách. Výdělky pak posílají domů, kde živí celé rodiny. Zatímco například do Kataru se jezdí pracovat hlavně do továren, právě v Bejrútu jde nejčastěji o služby v domácnostech.  

„Já sama jsem chtěla do Kataru, do ropné společnosti,“ vysvětluje Filipínka Marissa, jedna z dívek, která do země přijela za prací: „Zařídila jsem si všechno u agentury, pas a povolení. Je to drahé, roky jsem to musela splácet. Až když jsem přiletěla, tak jsem zjistila, že mě agentura neposlala do Kataru, jak bylo dohodnuté. Dělala jsem chůvu a starala se o dům. Jako většina ostatních.“ Podle vlastních slov prý pracovala dlouho, později se ale provdala za dobře situovaného Libanonce a teď už nikdy pracovat nemusí. Její „libanonský sen“ se tedy vyplnil. Tisícovky jiných ale žijí na Blízkém východě bez pasu, bez peněz a bez naděje na lepší budoucnost. Návrat do rodných krajů je přitom vyloučený. 

Podprahová nervozita

Bejrút byl a nadále zůstává rozděleným světem. V minulosti jej dělily vnitřní hranice, jejichž překročení trestali rovnou ostřelovači, dnes se ovšem jedná o dělení spíše společenské. Zatímco šíitští muslimové tradičně žijí na jihu města a na jihu země, křesťanští maronité představující bohatou elitu se soustřeďují hlavně v oblastech středu a severu města. Není sice problém hranice překročit, zdánlivě klidnou atmosférou ale prorůstá všudypřítomná nervozita. 

Nedáno například zeť současného prezidenta, tradičně maronitský křesťan, označil v soukromí tamního šíitského předsedu parlamentu velice hanlivým výrazem. Tajná nahrávka jeho slov ovšem unikla na veřejnost a šíité ukázali svou nespokojenost. Ještě ten večer v Bejrútu propukly demonstrace a den nato už všechny křižovatky a důležitá místa okupovala armáda. 

Pravdou ovšem zůstává, že mnohé zátarasy či betonové chrániče představují neoddělitelnou součást města a běžně je najdeme také u škol, veřejných institucí či vládních budov. A to stejné platí i pro přítomnost vojáků, jejichž počty se ovšem v případě nepokojů okamžitě násobí. Armáda ostatně zůstává jedinou institucí, která je schopna do jisté míry držet pod kontrolou soupeření ozbrojených frakcí, kterých je v Libanonu několik – včetně mocného teroristického hnutí Hamás.

Daren Croft a jeho kolegové z Centra pro výzkum velryb analyzovali záznamy dokumentující 36 let existence dvou populací kosatek (Orcinus orca) žijících v Severním Pacifiku. Unikátní záznamy mapovaly 589 jedinců. „Díky stabilní sociální struktuře usedlých kosatek se v období páření starají o mláďata samců samice z jiných rodin,“ vysvětluje Croft. „Naproti tomu mláďata samic zůstávají v této době v rodině, což zvyšuje boj o zdroje.“ Podle Crofta je možné, že matky, které si chtějí zajistit nejlepší šance na předání vlastních genů, zaměřují svoji pozornost spíše na syny, aby nemusely nést břemeno spojené s péčí o potomky dcer během doby páření.

TIP: Vrcholový mořský lovec: (Ne)právem obávané kosatky dravé

„Matky synům pomáhají se sháněním potravy a zajišťují jim podporu při bojích o samičku. Synové tak žijí po boku svých matek celý svůj život,“ říká Croft. Podle profesora Michaela Canta zabývajícího se vývojem a chováním zvířat nabízí Croftův výzkum mimo jiné nový pohled na evoluční hádanku menopauzy.

Zdůrazňuje, že tento jev je obtížné zkoumat, protože kromě lidí a kosatek jen jediný další savec – kulohlavec (Globicephala) – prochází menopauzou. „Postreprodukční prodloužení délky života u kosatek se vyvinulo proto, aby matky mohly podporovat potomky. Na rozdíl od lidí, kde z přítomnosti babičky těží jak synové, tak dcery, z ní u kosatek profitují pouze synové.“

Eva Pecáková se dobrovolně přiznala, že skutečně sbírala byliny (hledík, dobromysl, řepík, heřmánek a tak), donutila ji k tomu nouze. Jejich užívání ji naučily broumovské stařeny, které již nežijí.

Chlupy z podpaždí

Osmnáctého dubna při útrpném výslechu Eva vypověděla, komu pomohla k uzdravení a komu naopak ublížila. Tvrdila, že umí očarovat krávy tak, aby dojily krev a v mléce byla nečistota. Do domů házela byliny za vzývání ďábla a přála si, aby ti lidé měli neúspěch. Pokud chtěla nějakého člověka zničit, položila chlupy z podpaždí křížem na dlaň, pak je zakopala k pupavě a říkala: „Ať tě posedne ďábel, abys už nikdy nebyl ničeho schopen.“

Na druhý den popustila uzdu své fantazii. Doznala, že vyjížděla s jinými ženami na březových košťatech za ďáblem, hovořily s ním na rozcestí. U Otovic se setkávala ve vzduchu s dalšími čarodějnicemi. Před výjezdem musela ovšem namazat mastí koště i sebe na košili a po těle. Tuto mast vyráběla sama z hledíku, dobromyslu, másla stlučeného na Velký pátek a vyškvařeného vepřového sádla. Dovedla se proměnit i v kočku, protáhla se sklepním okénkem do cizích domů, kde brala máslo, sýr a mléko. Rovněž její přítel Folandt, kterému se říkalo Ďábelský Georg, se uměl převtělit v kočku. Její dobře promaštěná sukně měla prý takovou moc, že mohla pomáhat lidem.

Muži to umí lépe

S ďábly tančívala na poli, hrál jim jejich houslista. Měli hrozné drápy a chodili zásadně v černém. Přinášeli pivo a připíjeli si s čarodějnicemi z dřevěných korbelů. S jedním ďáblem celou noc smilnila. Nedělala to s ním vždy ráda, neboť měl docela studený penis. Navíc dodala, že muži umí souložit lépe. Poprvé se ďáblovi oddala u Teplic, pak s ním každoročně uzavírala smlouvu.

TIP: Pokání Eleanor: Čarodějnické procesy se nevyhýbaly ani šlechtickým rodinám

Čarodějnice se vzájemně poznávaly podle černých šatů s okolkem, který byl stále namazán mastí, až to omamovalo. Byly vázány mlčenlivostí, kdyby ji některá z nich porušila, ďábel by ji roztrhal. Folandt přicházel k Evě v noci a varoval ji, aby nic neprozradila, jinak k ní ďábel vnikne oknem. Ostatně ani teď nemůže o rozhovorech s ním nic říci, protože je stále přítomen. Dále vyznala, že měla tři děti s pěti muži. Otcem třetího byl Mates Franc z Šonova, avšak on i dítě již zemřeli. Pochlubila se také, že byla nejvyšší ze skupiny šesti čarodějnic. 

A konec?

Pecáková potvrdila svou výpověď, neboť chce „(…) pevně setrvat na všem tom a na každé té věci, co přiznala při mučení i dobrovolně a na tom žít i zemřít a být tak dítětem věčné blaženosti“. Na popraviště se dostala až po své smrti. Zemřela totiž 20. dubna ve vězení a kat její mrtvolu spálil.

Nizozemská stavební společnost Van Wijnen vstupuje do nové éry obytných domů. V nizozemském Eindhovenu spustili projekt Milestone, který zahrnuje stavbu futuristických obytných domů technologií 3D tisku s betonem.

V současné době se staví pět 3D tištěných domů. Každý z těchto domů má unikátní velikost a tvar. Samotný 3D tisk probíhá na jiném místě a na staveniště se dovážejí vytištěné součásti domů. Van Wijnen plánují, že na konci projektu by již měl 3D tisk probíhat přímo na staveništi.

TIP: Dům na počkání: Robotická 3D tiskárna postaví dům za pouhých 12 hodin

3D tisk přináší do stavebnictví zjednodušení celého procesu stavby domu. Významné jsou i úspory nákladů stavby. 3D tištěné domy potřebují méně stavařů, méně stavebního materiálu, a také méně dopravy. Při konstrukci 3D tištěného domu se rovněž snižuje na minimum množství nehod. Nezanedbatelná je i menší zátěž životního prostředí. Podobné společnosti se teď objevují po celém světě a zřejmě nás čeká budoucnost se 3D tišteným stavitelstvím.

Letecká základna Thule leží na severozápadě Grónska, 1 207 kilometrů severně za polárním kruhem. Je to nejseverněji položená základna amerických ozbrojených sil. 25. července letošního roku nad základnou Thule explodoval meteoroid a se zpožděním se o této události dozvěděla i veřejnost.

Meteoroid vybuchl se silou 2,1 kilotun TNT, ve výšce 43 kilometrů nad základnou. Explozi zachytil radar včasného varování před raketovým útokem. Základna Thule je strategicky významnou pozicí americké armády, takže podobné události jsou zde vždy ostře sledované.

Letecká základna mimo nebezpečí

Exploze meteoroidu na takovém místě mohla být považovaná za nepřátelský útok, takže operátoři zkoumali celou událost velmi detailně a pečlivě. Vše nasvědčuje tomu, že situaci nevyhodnotili jako nepřátelský útok a jaderné střely zůstaly ve svých silech.

TIP: Hádanka rozluštěna: Proč meteoroidy před dopadem na Zemi explodují?

Kosmický balvan v tomto případě přiletěl rychlostí 24,4 kilometru za sekundu a zanikl v explozi ve výšce 43 kilometrů. Americké letectvo potvrdilo, že exploze meteoroidu základnu Thule nijak neovlivnila. Když v roce 2013 explodoval meteor nad ruským Čeljabinskem, šlo o explozi o síle asi 440 kilotun TNT, která vytloukla okna v oblasti o rozloze přes 518 kilometrů čtverečních.

Cândido Godói působí se svými šesti tisíci obyvatel ve dvousetmilionové Brazílii jako kapka v moři. Zdánlivě bezvýznamná osada je ukrytá v obtížně přístupné divočině a už po několik desetiletí nedává spát vědcům z celého světa. První, co návštěvník tohoto pozoruhodného místa spatří, je cedule s nápisem „Země dvojčat“. O kus dál ho pak uvítá jeden z novodobých symbolů vesnice: socha matky chovající v náručí novorozeného chlapce a dívku s naprosto identickými tvářemi. 

Něco není v pořádku… 

Při procházce místními ulicemi snadno získáte dojem, že vidíte dvojmo. Podíl dvojčat ve zdejší populaci je skoro šestkrát vyšší než ve zbytku země, potažmo na celém světě. Například čtvrť Sao Pedro obývá zhruba 80 domácností, v nichž vyrůstá hned 38 párů dvojčat; na svět je zde přivede každá desátá žena. 

Zvýšený výskyt těhotenství dvojčat vědci v Cândido Godói pozorují již od šedesátých let 20. století, což se kryje s obdobím, kdy na místo začali proudit německy mluvící imigranti z Evropy. Také to však odpovídá době, kdy se právě do Jižní Ameriky uchýlil nacistický lékař Josef Mengele, aby unikl spravedlnosti. Nápadná souvislost mezi dvěma zdánlivě nezávislými událostmi neunikla argentinskému historikovi Jorgemu Camarasovi, který v roce 2009 přišel s poněkud odvážnou teorií. V publikaci nazvané Mengele: Anděl smrti z Jižní Ameriky nastínil hypotézu, která dodnes vyvolává bouřlivé diskuze. Podle ní se Mengele během svého působení v Osvětimi zabýval i otázkou, jakým způsobem je geneticky podmíněno početí jednovaječných dvojčat. 

Chtěl vyvinout metodu, jež by umožnila uměle navyšovat počet příslušníků nacistického ideálu „čisté rasy“. Existují například indicie svědčící o tom, že se Mengele v rámci svých výzkumů pokoušel o umělé oplodnění. Pokud by takové zvěsti byly pravdivé a zrůdný nacistický vědec by tento výzkum dovedl do zdárného konce, znamenalo by to, že v naprosté tichosti předběhl dobu. První dítě ze zkumavky totiž oficiálně přišlo na svět až v roce 1978.

Falešný veterinář

Je ovšem vůbec možné, že by nechvalně proslulý „anděl smrti“ se svými experimenty pokračoval v Brazílii ještě po skončení války? Camarasově tvrzení by nahrával třeba fakt, že většina z dvojčat vykazuje nápadné árijské rysy, tedy světlé vlasy a modré oči. V rámci shromažďování podkladů pro svoji knihu Camarasa osobně hovořil s většinou místních obyvatel. Na základě rozhovorů pak dospěl k závěru, že Mengele v Cândido Godói skutečně působil pod falešným jménem Rudolf Weiss. 

Podle dotazovaných tento muž v šedesátých letech navštěvoval vesnici nejprve jako veterinář, který nabízel místním farmářům pomoc při léčbě hospodářských zvířat. Později už jako lékař objížděl jednotlivá stavení, odebíral pacientům krev a podával jim neznámé léčebné prostředky. Postupně se zaměřoval především na ženy, kterým sliboval odstranění křečových žil, a pečoval o těhotné. Podaná svědectví však nejsou dostatečně rozsáhlá na to, aby poskytla konkrétnější obrázek. Podle Camarasy navíc vědí místní víc, než jsou ochotni přiznat – ze strachu z možných důsledků se totiž stále ještě bojí o minulosti obávaného nacisty promluvit. 

Efekt hrdla láhve 

Faktem zůstává, že různí badatelé jeho teorii v odborných kruzích přijímají poměrně vlažně a výskyt takového množství dvojčat vysvětlují prostou genetikou. Všeobecně přijímané – byť ne zcela prokázané – vysvětlení nachází klíč v zákonitostech genetiky.

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Vědci považují Cândido Godói za příklad jevu známého jako efekt hrdla láhve (nebo též efekt zakladatele). Nastává v situaci, kdy se určitá populace vyvine z omezeného množství jedinců a její genetická základna je proto užší. To se patrně stalo i v Cândido Godói, kde zpočátku žilo jen několik desítek rodin. Za takových podmínek dochází ke ztrátě genetické variability, takže se obtížně eliminují jinak nevýhodné znaky, jako je právě sklon k vícečetným těhotenstvím. Ta jsou podle všeho částečně dědičná – u žen, které přivedly na svět dvojčata počatá přirozenou cestou, se v předchozích generacích zpravidla takové porody vyskytovaly častěji, než by odpovídalo průměrným statistikám. 

Záhadná vodní přísada? 

Další z hypotéz, ke které se přiklánějí i někteří místní obyvatelé, vidí příčinu záhadného jevu ve výjimečnosti zdejšího pramene. V průběhu minulého století totiž v Cândido Godói jako zdroj vodovodní sítě začali nově používat podzemní vodu. Je teoreticky možné, že obsahuje dosud neidentifikovanou látku, která ovlivňuje průběh oplodnění. Žádná chemická analýza však zatím provedena nebyla a vědci se obávají, že starosta Cândido Godói k jejím testům nedá souhlas ani v budoucnu. 

Soukromé společnosti vstupují do vesmírného programu i v Číně. Tamní společnost LandSpace připravuje start své první rakety na konec letošního roku. Měla by vynést malý satelit pro čínskou státní televizi.

V čínských reáliích je pochopitelně vždy otázkou, nakolik je „soukromá“ společnost skutečně v soukromých rukou. LandSpace teď ale každopádně ohlásili, že jejich třístupňová raketa na pevné palivo, s označením Zhuque-1, ještě letos vynese do vesmíru malý satelit televizní společnosti CCTV (China Central Television).

První soukromá nosná raketa Číny

Měl by to být první start soukromé nosné rakety v Číně, která vynese v soukromém prostředí vyvinutý satelit. Ve vesmíru by měl satelit operovat 2 roky na heliosynchronní dráze. Svou velikostí cca 32 × 30 × 25 centimetrů přitom odpovídá cubesatu ze 3 základních jednotek.

TIP: Čínská supertěžká raketa Dlouhý pochod selhala: Šlo o její teprve druhý start

Raketa Zhuque-1 má být vysoká 19 metrů a vážit by měla 27 metrických tun. Na nízkou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů by měla dopravit náklad až o hmotnosti 300 kilogramů. Společnost LandSpace se navíc netají ambiciózními plány a v blízké budoucnosti počítá se starty ještě mnohem větších a výkonnějších nosných raket.

Cenzura je odvěká snaha mocných tohoto světa dostat pod kontrolu proudění informací, aby nedocházelo k rozšiřování nežádoucích či protizákonných zpráv. Existovala už v antickém Římě, odkud pochází její označení (censeo, dohlížím, dozoruji), později jejím prostřednictvím zakazovala a potírala například katolická církev „kacířské spisy“. Stala se obávaným nástrojem inkvizice. Za účelem ochrany víry a mravnosti pořídila papežská kurie seznam zakázaných knih – Index librorum prohibitorum. U cenzury církevní i světské šlo přitom v prvé řadě o ochranu mocenských zájmů vládnoucích kruhů a společenských elit.

Centralizace zákazů

Jestliže propracovaný systém církevní cenzury existoval už od středověku, světská cenzura má své počátky až v 16. století za vlády císaře Karla V., tedy v době politických zápasů mezi katolíky a protestanty. Avšak cenzura ze strany státu se plně prosazovala až se vznikem panovnického absolutismu. A tak v průběhu 17. a 18. století postupně vznikaly cenzurní úřady a instituce podřízené státní moci.

V habsburské říši byla tato státní cenzura svěřena univerzitám, které měly zadržovat před zveřejněním všechny závadné texty a zejména hanopisy. Jejich činnost se však ukázala jako málo efektivní. Proto začátkem vlády Marie Terezie došlo v této věci ke zlomu. Války o dědictví rakouské (1740–1748) vyvolaly četné politické polemiky a útoky nepřátelské propagandy, kterým bylo třeba čelit.

V roce 1749 začala velká správní reforma, jejímž cílem bylo zmodernizovat a centralizovat státní administrativu. Jejím přednostním úkolem bylo naplnit státní pokladnu a vybudovat bojeschopnou armádu, která by mohla Marii Terezii vrátit ztracené Slezsko. Protože jedno opatření navazovalo na druhé, zasáhla reforma pod vedením osvícenských rádců mnoho oblastí státního aparátu. Heslem dne se stala centralizace moci a ve středu zájmu se ocitl i dohled nad tiskem. Cenzurní systém byl odňat univerzitám, zestátněn a podřízen mocenskému zájmu habsburské dynastie.

V roce 1751 byla ve Vídni založena cenzurní komise, do jejíhož čela byl postaven významný vědec a dvorní lékař císařovny Gerard van Swieten (1700–1772). V jednotlivých zemích vznikaly cenzurní komise podřízené Vídni. To byl počátek procesu, v němž se zrodil rakouský systém cenzury a komunikační kontroly, který s obměnami přetrval až do revoluce roku 1848. Jen krátké desetiletí samostatné vlády Josefa II. (1780–1790) v něm představovalo dočasný obrat k liberalizaci.

Kdo bude cenzurovat?

Budovatelé rakouské cenzury, do jejíž sféry spadaly i české země, se museli dříve nebo později dostat do konfliktu s katolickou církví. V této „studené válce“ šlo osvícencům o novou úpravu vztahů mezi státem a církví v duchu racionalismu a rovněž o omezení některých církevních výsad. Státní kancléř kníže Václav Antonín Kounic (1711–1794) vedl v roce 1766 náročný spor s papežskou kurií o vyplácení církevních desátků do Říma. V rámci něho se odvolával na suverenitu státu a požadoval nahradit církevní knižní cenzuru cenzurou státní. Neuspěl. Myšlenka však zůstávala stále ve vzduchu a měla přijít ke slovu později.

Od šedesátých let se sice stala cenzura záležitostí státních úřadů, ale ty jednaly stále ještě v součinnosti s církevními kruhy. O desetiletí později se ovšem v monarchii stále silněji prosazoval státní dohled nad tiskovinami a byrokracie přebírala kontrolu nad cenzurním systémem. Například v Praze byl roku 1771 odvolán z čela cenzurní komise arcibiskup Antonín Příchovský (arcibiskupem 1764–1793) a jejím předsedou byl počátkem následujícího roku jmenován český gubernátor kníže Karel Egon I. z Fürstenbergu (1729–1878). Ve skutečnosti za něj tento úřad vykonával zemský písař Astfeld. Z dosavadní praxe se však změnilo málo, protože komise nadále pracovala podle starého schématu, kde vystupovali se svými referáty o jednotlivých cenzurních oborech direktoři univerzitních fakult. V komisi nově zasedl také profesor estetiky a reorganizátor školství Karl Heinrich Seibt.

Víc knih, víc peněz

Po smrti Marie Terezie v listopadu 1780 odstartoval její syn Josef II., nyní jako samovládce, horečnou reformní činnost, které jeho matka za života bránila. Z nových reforem zrušení nevolnictví a toleranční patent patřily k těm nejdůležitějším. Následovalo rušení klášterů, patent osvobozující židy od potupných příkazů, nový trestní zákoník, zrušení trestu smrti a řada nařízení, jež vedla k uvolnění každodenního života. Na okraji císařovy aktivity nezůstala ani oblast kultury. Radikál v císařském kabátě si uvědomoval, že je třeba podpořit rozvoj domácí literatury, která byla do té doby přísně regulována. Vyšel tak vstříc hladu po nových knižních titulech. Spatřoval v tom nejen přínos kulturní, ale také ekonomický. Z hospodářských důvodů měly být cizí tituly pokud možno nahrazeny knihami domácími, a to i za cenu pirátských padělků zahraniční produkce.

Hned v roce 1781 byly zrušeny zemské cenzurní komise a jejich pravomoci se soustředily v rukou centrální knižní a cenzurní komise ve Vídni. Následujícího roku vznikla studijní a cenzurní komise, které se do čela postavil Gottfried van Swieten (1733–1803), syn zmíněného dvorního lékaře Gerarda van Swietena. Cenzurním referentem se stal osvícený právník Joseph von Sonnenfels (1732 či 1733–1817), blízký Josefův spolupracovník. Jedním z prvních úkolů této komise byla revize dosavadních cenzurních seznamů, po které se počet zakázaných knih snížil z téměř pěti tisíc na pouhých 900.

Císařem vlastnoručně vypracovaná Zásadní pravidla k ustanovení řádné knižní cenzury z počátku roku 1781 znamenala určité uvolnění cenzurních opatření. Cenzurní politika Josefa II. měla především zlomit vliv katolické církve na stát a společnost. Zrušil proto platnost církevních indexů librorum prohibitorum. Jedním z hlavních cílů cenzury měla být podpora vzdělání, šíření odborně fundovaných poznatků a vědeckého pokroku. Zamezit se naopak mělo publikování pavědeckých a šarlatánských brožur. Třetí paragraf Zásadních pravidel dokonce povoloval kritiku samotného panovníka.

Brak nebrat

Ale už v červnu 1781 vydal Josef II. cenzurní patent, který představoval nejeden ústupek od původního návrhu Zásadních pravidel, a v něm už například nebylo zahrnuto právo kritiky panovníka. Rok 1782 přinesl zostření cenzury v podobě Literárního restitučního ediktu a roku 1784 rozhodl císař o dalších cenzurních omezeních, jež zdůvodnil přemírou zbytečných brožur a knih brakové literatury, jimiž byl zaplaven knižní trh. Naopak k jisté liberalizaci přispěl císařův příkaz vídeňské cenzurní komisi z roku 1786 zrušit pokusně předběžnou cenzuru a nahradit ji cenzurou následnou, což mělo vést vydavatele a redaktory tiskovin k větší sebekontrole a autocenzuře. Od roku 1778 tak mohly být cenzurní komisi předkládány nikoli rukopisy, ale už vytištěné publikace.

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Josefovy kroky v oblasti cenzury byly ovšem dosti unáhlené, nedomyšlené a autoritářské a také si často protiřečily. To byly rysy, které provázely velkou část jeho reforem. Narážely proto na nepochopení a nakonec i na odpor části obyvatel. Na sklonku své vlády zklamaný a těžce nemocný císař odvolal většinu svých reforem. Spolu s nimi i veškerá svá cenzurní opatření s výjimkou cenzurního patentu z roku 1781. Ten se pak s úpravami stal základem cenzurní politiky za jeho nástupců.

Pod dohledem policie

Císař Leopold II. (vládl 1790–1792), jakkoli byl stoupencem reforem jako jeho bratr Josef, zpřísnil cenzuru z obavy před narůstajícím vlivem právě probíhající francouzské revoluce. Jeho syn František II. (vládl 1792–1835), zarytý konzervativec, opustil definitivně cestu politických reforem. Za jeho panování dosáhla rakouská cenzura jako mocenský prostředek svého vrcholu a stala se jednoznačně nástrojem politické represe. Jestliže josefínskou cenzuru můžeme v zásadě označit za kulturně-politické opatření, za Františka II. se z ní stal policejní nástroj. Od roku 1801 byla cenzura svěřena do rukou Dvorního policejního a cenzurního úřadu vedeného policejním ministrem.

Pokud se mluví o tancích první světové války, jistě si nejdřív představíme těžké britské stroje Mark I či Mark IV s typickým kosodélníkovým tvarem, případně lehký francouzský Renault FT. Občas se však zapomíná na britský Medium Mark A, který ve své době reprezentoval velmi progresivně řešené a oblíbené vozidlo. Dokonce se dá říci, že z konstrukčního i taktického hlediska bylo střední „Áčko“ známé pod názvem Whippet přinejmenším stejně důležité jako první obrněnce těžké kategorie. 

Rodí se legenda

Za osobnost, které bývají připisovány největší zásluhy za výrobu prvních britských tanků, je mnohdy označován Ernest Swinton. Ve skutečnosti jeho zásluhy spočívaly hlavně v tom, že tento nový nápad zpopularizoval a představil generálům a politikům. Swinton nebyl konstruktérem či inženýrem, skutečným „vynálezcem tanku“ se stal William Tritton (1875–1946), jenž pracoval ve strojírenské firmě Williama Fostera. A právě Tritton společně s majorem Walterem Wilsonem vytvořil design prvních britských tanků.

Wilson navrhl onen typický kosodélníkový tvar, který se uplatnil u těžkých tanků Mark I i jeho nástupců, zatímco Tritton vymyslel pohonnou soustavu. Musíme však zdůraznit, že Tritton měl od začátku o celé koncepci těžkého tanku i určité pochybnosti, což odrážela i skutečnost, že první experimentální demonstrátor tanku známý pod přezdívkou Little Willie byl s váhou 18 tun spíše obrněncem středním a ani neměl kosodélníkový tvar.

Staronový nápad Williama Trittona

Původní plány navíc počítaly, že by mohl dostat věž pro zbraně, což představovalo jistě progresivnější řešení než boční sponsony (sloužily pro umístění zbraně vyčnívající zcela nebo zčásti ze samotné konstrukce tanku). Armádní velení zpočátku preferovalo těžké obrněnce a Tritton se přizpůsobil, avšak nevzdával se koncepce lehčího vozidla, které by mohlo spolupracovat s kavalerií, tak jako těžké tanky spolupracovaly s pěchotou.

Říkal mu Tritton Chaser a navrhoval, aby tyto stroje pronikaly do průlomu v protivníkových liniích a rozšiřovaly prvotní úspěchy těžkých „sourozenců“. Zkušenosti z prvních akcí obrněnců Mark I naznačily potřebu takového vozidla, protože se nejednou stalo, že po prolomení fronty chyběly vhodné úderné síly k proniknutí do nepřátelského týlu. Tritton Chaser tudíž dostal zelenou a ještě v prosinci 1916 začala stavba prototypu. Už 3. února 1917 dokázalo nové vozidlo jezdit a o měsíc později armáda zahájila jeho zkoušky.

Testy prototypu 

Na tomto místě je potřeba zdůraznit jeden velmi důležitý fakt, který starší zdroje ignorovaly či výslovně popíraly. Tritton spadal mezi zastánce otáčivé střelecké věže a chtěl ji prosadit i u svého nového středního tanku, jenže pozdější sériová podoba měla zbraně v pevné nástavbě. Existovaly sice kresby Tritton Chaseru s věží, avšak obecně se soudilo, že zůstalo jen u plánů. Před časem se však objevily dříve neznámé fotografie prototypu prokazující pravdivost občasných svědectví, že při zahájení testů měl Trittonův obrněnec otáčivou válcovou věž pro jednoho muže s kulometem Lewis.

Dostal oficiální název EMB (Experimental Machine B), ony snímky navíc dokazují, že již tehdy na něm bylo napsáno také „The Whippet“. S tímto jménem, které se pak (bez určitého členu) stalo oficiálním bojovým jménem (vlastně i prvním, které nějaký tank kromě firemních či typových názvů obdržel), údajně přišel sám Tritton. Konstrukce s věží byla nepochybně progresivní, ale zkoušky naznačily i její slabiny – poruchový mechanismus otáčení a málo místa ve věži pro střelce.

Sériová produkce 

Tritton se tak musel tohoto prvku vzdát a přestavět prototyp do podoby, která už odpovídala sériovým vozidlům. Na místo věže přišla hranatá nástavba se čtyřmi střílnami pro kulomety a prostorem pro dva vojáky. První kontrakt na výrobu 200 kusů dostala firma William Foster & Co. již na jaře 1917 a posléze přišel ještě další na stejný počet, ale reálně nakonec vzniklo jen prvních 200 strojů.

Dostaly název Medium Mark A, čímž se odlišily od těžkých tanků, které se značily římskými číslicemi. Bojové jméno Whippet, které běžně označuje anglické plemeno chrta, mělo nejspíš odrážet vysokou rychlost stroje. Ta činila přes 13 km/h, což dnes sice působí směšně, jenže tehdy to byl dvojnásobek tehdejší rychlosti tanků. 

Neobvyklé ovládání 

Za svou pohyblivost vděčil Whippet originálně pojaté pohonné soustavě. Dosud existují velmi variabilní hodnocení Trittonova nápadu, jenž chtěl, aby střední tank dokázal obsluhovat jediný řidič, zatímco těžký Mark I potřeboval k jízdě čtyři muže (dva řidiči a dva pomocníci, kteří se starali o převodovky). Jako zdroj pohonné síly proto sloužily dva čtyřválce Tylor Twin JB4 (občas nesprávně označovány jako Taylor), každý o výkonu 34 kW. Každý měl také svou převodovku a spojku, protože poháněl hnací kolo v jednom z pásů.

Když tedy nový řidič usedl na své místo ve whippetu, patrně cítil zděšení, jelikož kromě volantu musel zvládat dvě páky brzd, dvě převodové páky i dva pedály spojek. Ve skutečnosti ale ovládání nebylo tak složité, jak se mohlo zdát, byť vyžadovalo cvik. Řidičům rychle přecházelo „do krve“, a pokud nenastal problém, dokázaly se whippety pohybovat skutečně velice svižně a podle potřeby manévrovat.

Jak zatočit s chrtem?

Zatáčení se většinou provádělo tak, že řidič volantem přiškrtil plyn jednoho z motorů. V případě rychlejšího obratu ale musel použít i brzdy, jelikož rozdíl mezi otáčkami obou hnacích jednotek nesměl překročit jistou mez, jinak hrozilo zastavení jednoho z motorů. Proto se nedoporučovalo otáčet se s „Áčkem“ na místě, byť technicky to (jako zřejmě u prvního tanku v historii) možné bylo. Jinou výhodu pohonné soustavy představovala možnost měnit převodové stupně za jízdy (stejně jako u automobilu, jen dvě převodovky naráz, což opět chtělo cvik), zatímco starší tanky musely kvůli tomu zastavit.

Motory se nalézaly vpředu a prostřednictvím dvojice hřídelí se výkon přenášel na dvě zadní hnací kola. Pásy obíhaly přes několik horních kladek a dolních ložisek, čímž se sériové tanky lišily od prototypu. Ten byl totiž vybavený kryty na všech šestnácti párech dolních ložisek, zatímco u sériových vozidel se tyto nápadné kryty použily jenom u šesti ze šestnácti párů.