Naše vyprávění začneme v roce 1789, v roce, kdy v Paříži padla Bastilla a který v Evropě všechno změnil. V té době byl František jen arcivévodou a na císařském trůně zatím neseděl ani jeho otec Leopold, nýbrž ještě pořád strýc Josef II. Ve Francii byl revoluční cestou smeten společenský řád, od nepaměti prohlašovaný za věčný od Boha. Místo kastovnictví s feudálními privilegii pro mocné byla provolána rovnost lidí před zákony i Bohem. Revoluce zlikvidovala feudální instituce a vrchnostenskou justici, odstranila feudální břemena, znárodnila majetek církve a zkonfiskovala jmění šlechtických emigrantů. Včerejší poddané obdařila lidskými a občanskými právy, soukromé vlastnictví prohlásila za nedotknutelné a dala Francii ústavu. A po třech letech nahradila monarchii republikánským zřízením. 

Proti výsadám rovnost!

„Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha!“ Takové a podobné kacířské myšlenky se teď líhly ve francouzských revolučních hlavách. A ještě další rouhačské nápady padaly, třeba ty, které se týkaly pozemské moci: „Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva!“ Neslýchaná věc. A navrch něco ještě horšího: „Jestliže král dobře nevládne, ať je mu moc odňata!“

Takové a podobné myšlenky letěly od úst k ústům. Francouzský královský pár svým stylem panování provokoval národ tak dlouho, až byl smeten. A nejen on – stejně dopadla i šlechta. Každý člověk je zrozen k svobodě! Proti výsadám postavme konečně rovnost a přirozená lidská práva! 

Virus revoluce se šířil po Evropě. Být osvícený znamenalo i pro mnohé tehdejší panovníky být in (použijeme-li nehezkého nečeského výraziva). Přesto znamenala francouzská revoluce šok. Rovnost, svornost, bratrství – tímto heslem se opájely chudé a bezprávné vrstvy. Už předtím bylo občas vyslovováno i v salonech smetánky, ale teď se na evropských dvorech četlo jako výstražné memento. Varovalo, že pokud se nic nepodnikne, začnou se kácet trůny. 

Ludvík XVI., prozatím ještě pořád formálně francouzský král, byl spíše zručný kutil než politik. Donedávna klimbal na trůně a žil nanejvýš pro jídlo, honitbu a zámečnické nářadí. Bohužel byl švagrem císaře Leopolda II. a francouzská královna Marie Antoinetta, roztomile hloupoučká žena, jejíž přání platilo ve Francii donedávna za zákon, byla Leopoldovou mladší sestrou. Marie Antoinetta už sice překročila pětatřicítku, ovšem v roli panovnice největší mocnosti na kontinentu nestačila uprostřed všeho toho rokokového rejdění zmoudřet ani za mák. Nudíme se! A celý dvůr na povel plesal a účastnil se výstředností podle vrtochů královny. Teprve revoluce učinila tomuto panoptiku konec.

Jistý čas ještě zmatená Evropa vyčkávala, jak se věci vyvinou. Početná skupina monarchistických emigrantů v čele s královým bratrem, vévodou Karlem z Artois, naléhala, aby evropské státy vojensky intervenovaly. Také Marie Antoinetta se obracela tajnými depešemi k vídeňskému dvoru bratra Leopolda. Leč císař s pomocí otálel, protože nebyl ochoten tahat za jiné kaštany z ohně. A kromě toho měl ve vlastní říši starostí nad hlavu. 

Příbuzní na popravišti

Francouzským příbuzným vídeňského císaře a našeho krále zbývalo od útoku na Bastillu tři a půl roku života, který náhle vypadal překvapivě skromně. Leopoldova sestřička Toinette se ještě pokusila zorganizovat útěk. Švagr Ludvík by se na něco podobného ani nezmohl. Zůstal pouhým pasivním účastníkem akce a byla mu přidělena role nemotorného lokaje neznámé baronky de Korff. Jenže Marie Antoinetta dosud nepřekonala své pyšné manýry. Za pomoci přátel připravila tajný útěk do emigrace tak „nenápadně,“ že divadlo plné převleků nemohlo vést k cíli. Nádherné kočáry ani livrejovaní sluhové nebyli tím nejchytřejším maskováním. Ve Varennes, poblíž západních francouzských hranic, královskou rodinu poznali a zadrželi.

Konkrétně ji odhalil poštmistrův syn Drouet. S králem se sice nikdy předtím nesetkal, ale poznal ho – prý podle portrétu na mincích, říká legenda. Legendou ovšem není, že si jeho tatínek svoji horlivost odskákal jako rakouský zajatec v kasematech na brněnském Špilberku. Králi se napříště říkalo občan Kapet, aby věděl, že formálně je sice první mezi rovnými, ale fakticky je nula. Už mu jenom nechali podepsat novou francouzskou ústavu a přísahat na ni. To bylo v září 1791. O rok později vyhlásil Národní konvent republiku a odstranil monarchii. A za čtyři měsíce nato byl Ludvík XVI. popraven.

Proč? Všechno, co revolucionáři potřebovali, přece vyhlásil a podepsal, dokonce si přitom nasadil rudou frygickou čapku svobody a slavnostně připíjel na zdraví lidu. Proč ta poprava? Vlastně to zavinil velitel intervenčních vojsk, vévoda brunšvický. Vydal nešťastné prohlášení, že Paříž srovná se zemí, když bude zkřiven jediný vlas komukoli z královské rodiny. Král i královna byli uvězněni a jejich syn, princ Ludvík, byl dán na vychování ševci Simonovi. Jeho tatínek byl v lednu 1793 za velezrádné paktování s nepřítelem gilotinován a v říjnu téhož roku musela položit svou hlavu pod gilotinu i Marie Antoinetta. Její mrtvola se ocitla v hromadném hrobě. 

Odkládaná válka

Leopold II. viděl Marii Antoinettu naposledy jako desetiletou, když se odebíral do Florencie, metropole toskánského vévodství, jemuž pak vládl. Francii nikdy nenavštívil a životní styl francouzského panovnického páru se mu z duše protivil. Zároveň ovšem považoval za svou lidskou a mravní povinnost, aby příbuzné zachránil. Na vahách těžkého rozhodování leželo i vzrůstající riziko, že Francouzi začnou revoluci exportovat za hranice. A tak Leopold překonal nechuť a setkal se s pruským králem Fridrichem Vilémem II. v Pilnici, kde dohodli společný postup. Oba budou připraveni, avšak do konfliktu půjdou jen v krajním případě. A co do té doby? Omezí se na stupňování diplomatického a politického nátlaku vůči revoluční Francii. Bylo však zapotřebí, aby v tom Rakousko s Pruskem nezůstalo samo. Leopold o to stál víc než Fridrich Vilém. Bál se, že pruský král nechá jeho armádu krvácet v nebezpečné a nákladné válce, které se sám vyhne. Nebyla by to první pruská proradnost, ani poslední.  

Dne 1. března 1792 došlo v dosavadním vývoji k nečekané události. Císař Leopold II. náhle zemřel a žezlo musel nečekaně převzít jeho nejstarší syn, čtyřiadvacetiletý arcivévoda František. Kromě trůnu zdědil i závazky. Sotva se stačil rozkoukat, už na něho nastoupil francouzský velvyslanec ve Vídni. Prý, ať habsburská monarchie okamžitě zruší své vojenské spojenectví s Pruskem, nebo jí Francie vypoví válku. František na ostrou francouzskou nótu neodpověděl. V dubnu 1792 vstoupily francouzské jednotky do habsburského Nizozemí, čímž se odstartoval první z nekonečné řady rozhořčených zápasů s revoluční Francií. Nový rakouský panovník byl ve své mladistvé naivitě sebevědomě přesvědčen, že střetnutí s Francií bude pro jeho voje procházkou. Vzápětí se měl těžce zklamat.  

Studený, ba suchar

Na svou budoucí roli byl František připravován důkladně. Snad víc než otec Leopold dbal o jeho výchovu strýc Josef II. Několikrát dokonce přijel na inspekci do Florencie, aby na toskánském dvoře osobně zkontroloval, s jakým zdarem si arcivévoda ve studiu a přípravách vede – Leopold byl z té péče o synka docela nervózní. Josef II. se kromě toho nikdy jasně nevyjádřil, kdo ho na habsburském trůně jednou nahradí. Nezapomněl na to – počínal si tak záměrně. Teprve na smrtelné posteli se rozhodl pro Leopolda. František byl ještě hodně mladý a navíc se ukázalo, že mu pro vladařskou roli některé vlastnosti chybí. František byl pomalý, nerozhodný, studený a intelektuálně průměrný. Josef to zprvu přičítal chybným výchovným metodám, a ve snaze napravit, co prý toskánský dvůr zkazil, si korunního prince odvezl do Vídně, aby mu patřičnou péči obstaral sám. V rodině z toho vzešlo mnoho trpkostí, nicméně císařovo slovo bylo v té době zákonem. 

TIP: Nešťastný Ludvík Karel: Proč se francouzský dauphin stal obětí krvavé revoluce?

Za poslední turecké války si chtěl Josef pretendenta trůnu vyzkoušet i jako vojáka, a tak si vzal dvaadvacetiletého Františka s sebou na frontu. Zprvu s ním byl spokojen. Choval se před nepřítelem stejně, jako by byl v salonu a hvízdání kulí ho nepřinutilo změnit ani výraz – to psal Josef s nadšením domů. Mohl však už tušit, že před sebou nemá chlapce s duší hrdiny, ale totálního flegmatika, kterého (alespoň navenek) nevzruší vůbec nic. František, vytrvalec mezi Habsburky, který bude vladařit dlouhých 43 let, se nikdy pro nic nenadchne, bude se chovat pořád stejně studeně, ba sucharsky. Porážky vlastních armád bude přijímat s touž němou tváří bez mimiky, jako jejich vítězství. 

Pryč s reformami!

Co znamenal nástup toho zasmušilého, skeptického a astenického Habsburka na trůn, to je jasné jako facka. Éra tereziánských a josefínských reforem definitivně skončila. Františkovi se stát opět ztotožnil se zachováním moci habsburské dynastie a jeho vlastní. O to odpudivější mu byly všechny reformy, ať už ty včerejší domácí, anebo ty ještě mnohem nebezpečnější francouzské. Proto se nový vládce rakouské monarchie pustil rozhodně do zápasu s revolucí. A od absolutního odmítnutí směru, který vytyčila Deklarace lidských práv, cesty, po níž se vydala Francie, nikdy neustoupil. Františkovo dlouhé vladaření se proto změnilo v nekonečnou válku s myšlenkami demokracie a liberalismu.  

Mezi bezmála dvěma desítkami druhů jsou velmi výraznými zástupci rodu tamarínů (Saguinus) tamaríni císařští (zvaní také vousatí, Saguinus imperator). Své jméno tento druh malých primátů údajně získal pro nápadnou podobnost s německým císařem Vilémem II. Pruským, jenž proslul výrazným knírem. 

TIP: Soužití lidí a zvířat: Město, kterému vládnou opice

Tamaríni váží kolem 350 gramů, jsou kolem 25 cm dlouzí a jejich ocas měří dalších více než 30 centimetrů. Obývají tropické deštné lesy, kde si během dne hledají potravu v korunách stromů. Po větvích se pohybují po všech čtyřech, ale mezi nimi dokáží přeskakovat na poměrně velké vzdálenosti. Žijí ve tří až osmičlenných skupinách, které jsou vedeny nejstarší samičkou. 

Pro obdivovatele hvězdné oblohy se v září snoubí příjemné s užitečným. Teploty při pozorování jsou ještě stále přijatelné, zatímco již opět panují dostatečně tmavé noci. O to víc při nich vynikne svit některých nápadných nebeských objektů. Pomineme-li Venuši, kterou spatříme pouze na začátku září na ještě světlém podvečerním nebi nízko nad jihozápadem, jde především o naoranžovělý Mars.

Po setmění svítí vysoko nad jižním obzorem v souhvězdí Kozoroha a díky jasnosti až −2,0 mag patří k dominantám zářijové oblohy. Zvečera mu sekunduje žlutobílý Jupiter v souhvězdí Vah a nažloutlý Saturn ve Střelci. Obě planety už ovšem spatříme poměrně nízko nad jihozápadem, a jejich pozorování tak silně poznamená neklid vzduchu v blízkosti horizontu.

Nejvzdálenější dvojice

Máte-li k dispozici dalekohled, můžete v objevování planetární říše pokračovat. Mezi hvězdami se totiž schovává i sedmá a osmá členka naší soustavy. Při jejich vyhledávání se však již neobejdete bez podrobnější hvězdné mapy nebo naváděné astronomické montáže. I v dalekohledu – zejména při malých zvětšeních – se totiž Uran s Neptunem jeví jako drobné „stálice“ šesté, respektive osmé hvězdné velikosti. S rostoucím zvětšením a průměrem objektivu lze ovšem rozlišit i jejich kotoučky. Ten Uranův, zbarvený do modrozelena, spatříte snáz, neboť jeho úhlový průměr dosahuje 3,7″. Neptunův kotouček je spíš namodralý a také má menší úhlový průměr – 2,4″. Druhá jmenovaná planeta navíc 7. září dospěje do opozice se Sluncem a rovněž se ocitne nejblíž Zemi v roce 2018. Bude nás od ní dělit 4 328,3 milionu kilometrů, tedy takřka přesně čtyři světelné hodiny. A kromě toho se bude na nebi nacházet v souhvězdí Vodnáře, nedaleko míst, kde se ji v roce 1846 podařilo objevit. 

Říká se, že štěstí přeje připraveným, a historie odhalení poslední členky Sluneční soustavy to jasně dokládá. Vždyť nebýt několika zaváhání, mohli Neptun jako první nalézt Angličané, a nikoliv francouzsko-německý tandem…

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Panny, 23. září ve 3:54 SELČ vstupuje Slunce do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku září zrána nízko nad východem
• Venuše – viditelná na začátku září večer velminízko nad západem
• Mars – viditelný v první půli noci
• Jupiter – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2018

• 1. září – setkání Venuše a jasné hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na soumrakové obloze nízko nad jihozápadem (stálice se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 1,3° severně od planety)
• 3. září – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranním nebi nad východem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 6. září – setkání Merkuru a jasného Regula ze souhvězdí Lva za rozbřesku nízko nad východem (stálice se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 1° jižně od planety)
• 7. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 13. a 14. září – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem 
• 17. září – těsné setkání Měsíce a Saturnu na večerním nebi nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 19. a 20. září – setkání Měsíce a Marsu na večerní obloze 
• 30. září – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na ranním nebi (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 2°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Hadramaut je místo, kde bylo ještě nedávno možné koupit kalašnikov na vesnickém trhu nebo navštívit palác dědečka Usámy bin Ládina v osadě Ribat. Nad fascinující oblastí s nádhernou přírodou a zajímavou kulturou visí také stín útoků na belgické a korejské turisty z let 2008 a 2009.

Povodně ve vyprahlé poušti

S místními lidmi se turista nejčastěji potká při obědě v malých restauracích, kde se drsně vyhlížející hadramautští muži rádi zeptají, odkud jste a jak se vám tady u nich líbí. Budou potěšeni, že vám chutná velbloudí maso pečené na kamenech z říčního koryta.

Lidská obydlí jsou v této kamenité pouštní krajině soustředěna do hlubokých kaňonů, tak zvaných vádí, jejichž dnem se obvykle klikatí řeka. Prokletím vádí je, že neznají stabilní přísun srážek. Tady existuje jen sucho nebo povodeň. Jakmile nahoře na náhorních plošinách zaprší, všechna voda jde okamžitě dolů do kaňonu a během pár minut je tu povodňová vlna. Proto mají vesnice domluvený signál – tři výstřely z kalašnikova. V takové chvíli je nutné vzít nohy na ramena, okamžitě zanechat práce, opustit kozí stádo a spěchat pryč. V říjnu 2008 se vádím Hadramaut prohnala nejničivější povodeň za posledních 230 let, která smetla neuvěřitelných 3500 domů. Když se zakoukáte do krásy místní jedinečné architektury, okamžitě pochopíte proč.

Paláce z hlíny

Domy v Hadramautu se již po staletí staví z nepálených hliněných cihel. Hmota na ně vzniká smícháním místní hlíny nebo spíše prachu s vodou a nasekanou slámou. Toto bahýnko cihláři plní do dřevěných forem, jimiž cihlu vytvarují, a pak nechají nejméně týden schnout na slunci. Ve vádí se vyvinul zcela ojedinělý architektonický styl domů se zkosenými stěnami, které mají zajistit odvod vody při deštích, aby se dům nepodmáčel. Cement a beton se zde rozšířily až po sjednocení Jemenu v roce 1991, ale dodnes převládají stavby hliněné. Hadramautští to prostě mají rádi po svém.

Dokonalou ukázkou hadramautské hliněné architektury je město Šibám, zapsané na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Za středověkými hradbami se k nebi vypínají štíhlé vysoké domy dosahující až osmi pater. Pro své dech beroucí hliněné mrakodrapy dostal Šibám přezdívku Manhattan pouště.

Saúdský sen o úspěchu

Novou barevnou omítkou a dekoracemi kolem oken však v Hadramautu září jen málo domů. Patří těm, kdo odešli za prací do Saúdské Arábie nebo emirátů u Perského zálivu. Řada z nich tam nadělala jmění, k němuž by si v zapomenutém zemědělském Hadramautu nikdy nepomohla.

Tak jako šejch Bukšan z vádí Do’an, který v saúdském království vlastní výnosné byznysy a štědře sponzoruje svoji rodnou vesnici. Postavil zde asfaltovou silnici, nemocnici, nahoře na okraji kaňonu hotelový rezort v arabském stylu Hayd al Džazíl. Jeho bohatí arabští návštěvníci by mohli do šejchova rodiště přinést nové příležitosti alespoň drobného ekonomického rozvoje. Dole ve vesnici šejch Bukšan spíše z nostalgie provozuje hotel ve velkém historickém paláci, jehož tradiční interiér nabízí čtyřicet stylových pokojů pro hosty. Je smutné, že unikátní stavba s pestrobarevnou fasádou působící jak cukrová poleva zeje většinu roku prázdnotou.

Co nabízí trh

Ti, co v rodišti svých otců zůstávají, žijí v marném očekávání lepších časů. Na pravidelném středečním trhu ve vsi Budhá se z okolních vádí scházejí davy lidí. Na prodej jsou kozy a velbloudi, výpěstky z políček, tradiční látky svítivých barev, které si muži omotávají kolem pasu jako sukni, ale i nekvalitní plastové zboží z Číny. Stranou hlavního mumraje posedává skupinka starších mužů. Na rohožích kolem nich se nachází tradiční hadramautský artikl: střelné zbraně, dýky džambíje a kanystry s medem.

Ještě před pár lety zde prý šlo koupit kalašnikov na trhu za pouhých sto dolarů. Dnes už to přeci jen tak snadné není. Kalašnikov by se dnes dal sehnat už jen pod rukou. Média často opakují, že v asi dvacetimiliónovém Jemenu je mezi obyvatelstvem 50 miliónů střelných zbraní. Centrální vláda v Sana’a se toto číslo pokusila omezit velkou odzbrojovací kampaní, spojenou s různým zabavováním a zákazem nošení zbraní na veřejnosti. Dokladem vládního „úspěchu“ jsou zde všudypřítomné plakáty informující o špatnosti nošení zbraní, pod nimiž postávají skupinky beduínů ležérně se opírajících o své „symboly mužnosti“.

Nejlepší med na světě

Zřejmě jediným hadramautským vývozním artiklem je dnes med z vádí Do’an. Říká se o něm, že je nejlepší na světě. Vyniká nejen chutí, ale podle vědeckých studií i obsahem antioxidantů, minerálů a vitamínů. Včelaři chytají roje divokých včel a usazují je do hliněných úlů, odkud je pak zase vyženou kouřem, aby se dostali k plástvi plné medu. Chov včel je v Hadramautu starou tradicí a dodnes se brání zavedení moderních metod.

Med je samozřejmě nabízen v celé škále kvality. Cena litru toho opravdu nejlepšího dosahuje astronomických šest tisíc korun! Prodejci nabízejí různé druhy k ochutnání tak, že z velkého, obvykle ne úplně čistě působícího kanystru ulijí trošku na talířek. Do’anský med má tmavě karamelovou barvu a je tak hustý, že sotva teče. Kapka na talířku, která se jen pomalu rozlévá, je důkazem, že se jedná o pravý, nenastavovaný hadramautský med. Dalším důkazem může být nezájem mravenců, kteří si z medu kvůli jeho hustotě nedokážou ukousnout.

Tarimské madrasy

Největší skupinou cizinců, kteří dnes přicházejí do Hadramautu, jsou studenti islámu. Pocházejí především z jihovýchodní Asie, kam v minulosti obyvatelé Hadramautu hojně migrovali za prací. V Singapuru, Malajsii a Indonésii se jim v 19. a na počátku 20. století značně dařilo. Dokladem úspěchu hadramautských emigrantů je přítomnost některých etnických Arabů ve vysokých postech dnešní malajské a singapurské politiky.

Tento blízký vztah k jihovýchodní Asii se dnes projevuje přílivem studentů do slavných náboženských škol (madras) ve městě Tarímu. To bylo působištěm význačných muslimských duchovních včetně žáků proroka Mohammeda. Nachází se zde 365 mešit, množství madras a knihoven se středověkými manuskripty. Nejznámější mešitou je tu Al Mihdar, postavená v roce 1823, s krásně zdobeným 58 metrů vysokým minaretem. Jde prý o nejvyšší stavbu z nepálených hliněných cihel na světě.

Uzavřené madrasy Tarímu s mezinárodním studentstvem jsou zdrojem pochyb, zda se za jejich zdmi neodehrává výchova k radikálnímu islamismu - spojování s Al Kájdou se Hadramaut už nevyhne snad nikdy. Město má však i opačnou, světu a kulturám otevřenou tvář. Nachází se zde tři desítky paláců, jež si vystavěli obchodníci, kteří po letech strávených v jihovýchodní Asii přišli zpět domů. Honosné stavby postavené mezi lety 1870 a 1930 jedinečným způsobem kombinují tradiční architekturu z hliněných cihel s prvky malajskými, indickými, britsky koloniálními i s art deco.

Centrální Kalifornie má problémy s nedostatkem vody. Nejde přitom jen o to, že není co pít a čím zalévat. Celá země se tam propadá, rychlostí až půl metru za rok. Příčinou je setrvalé sucho a stále větší nedostatek podzemní vody.

Američtí vědci sledují situaci v rozlehlém údolí sv. Jáchyma, které tvoří zásadní část Velkého kalifornského údolí a je významnou zemědělskou oblastí. Přišli na to, že se v tomto údolí již několik let neobnovují zásoby spodní vody. A celá krajina kvůli tomu postupně klesá do hlubin.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Zdejší farmáři používají místní podzemní vodu už déle než sto let. Obvykle dochází k tomu, že se podzemní voda doplňuje díky dešťům a jarnímu tání sněhu. Od roku 2011 ale v této oblasti panují sucha, kvůli kterým se zásoby spodní vody nedoplňují, i když například loni napršelo nadprůměrné množství srážek. Kaliforňané se radovali, že sucho je konečně pryč. Pokles krajiny ale po krátké přestávce pokračuje stejným tempem, jako předtím.

„Představte si ženu svých snů, jak vám dává masáž a šeptá vám do ucha,“ hlásá reklama na jedinečné pivo The Order of Yoni. „Jak asi voní a chutná? Odpověď na tyto a další otázky se skrývá v láhvi našeho piva.“

TIP: Švédský pivovar vaří pivo z recyklované odpadní vody

Speciální mok se vyrábí pomocí kyseliny mléčné, získávané z vaginálních stěrů modelek spodního prádla: Jejich „esence“ se ukrývá v láhvích o hodnotě zhruba 150 Kč za kus. Podle Grzegorze Majewského, který pivo ochutnal mezi prvními, se však nejedná o kdovíjak úžasný nápoj. „Lidé si jedno koupí ze zvědavosti, ale pro další se nejspíš moc vracet nebudou,“ shrnuje svůj zážitek a dodává, že příště zmíněnou sumu investuje raději do vína.  

8. Technický zázrak, ekonomická katastrofa

• Loď: raketoplán
• Země: USA
• V kosmu: 1981–2011

Americký raketoplán se skutečně často popisuje jako „technický zázrak, ale ekonomická katastrofa“. Stroj měl zcela unikátní možnosti: relativně početná posádka pociťovala při startu jen minimální přetížení, mohla s letounem složitě manévrovat na oběžné dráze, vracet se na Zemi s rozměrným a hmotným nákladem apod. Při zahájení vývoje slibovala NASA šedesát startů ročně, což mělo zajistit velmi levný provoz. Realita však byla jiná: v rekordním roce 1985 se uskutečnilo jen devět misí. Nízká frekvence vzletů pak vedla k tomu, že cena za jeden start neúnosně narostla. 

Na druhou stranu raketoplány umožnily realizaci mnoha úžasných programů, od pravidelných letů na ruskou stanici Mir přes budování ISS až po opravy satelitů ve vesmíru – nikdy by bez nich například nevznikl Hubbleův teleskop. Celkem spatřilo světlo světa šest strojů: Enterprise, Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour. První zmíněný se nakonec v rozporu s původními plány do kosmu nikdy nepodíval, a Columbia s Challengerem zanikly při haváriích v letech 2003 a 1986, přičemž obě sedmičlenné posádky zahynuly. Dalších 133 misí v letech 1981–2011 však slavilo úspěch.

9. Kosmoplán, jenž nedostal příležitost

• Loď: Buran
• Země: SSSR
• V kosmu: 1988

Sovětský kosmoplán Buran vznikl v reakci na americký projekt raketoplánů Space Shuttle, čemuž však odpovídalo i jeho využití: úkoly se často měnily, a mnohdy se dokonce zoufale hledaly! Na rozdíl od amerického stroje se ovšem nikdy nepočítalo s tím, že by Buran nahradil všechny nosné rakety. Zatímco tedy konstruktéři v USA čelili tvrdé realitě ve smyslu „buď svoje systémy přizpůsobíte rozměrům a možnostem raketoplánu, nebo se do vesmíru vůbec nedostanou“, jejich protějškům v SSSR zůstala volba „kosmoplán, nebo klasická raketa“. To se ovšem později ukázalo jako problém, protože vývoj sovětského letounu se zpožďoval, tudíž všechny konstrukční kanceláře pochopitelně sázely na existující nosiče. 

Ačkoliv Buran americké raketoplány v mnoha ohledech převyšoval (a na druhou stranu ve spoustě jiných směrů jejich kvalit nedosahoval), nakonec se operačního nasazení nedočkal. V listopadu 1988 absolvoval svůj jediný let – navíc bez posádky, přestože se k misím na jeho palubě desítky pilotů dlouhé roky cvičily.

10. Božská loď z východu

• Loď: Šen-čou
• Země: Čína
• V kosmu: 1999–dodnes 

Patnáctého října 2003 vstoupila Čínská lidová republika do dosud nedotknutelného hájemství Ruska a Spojených států: stala se třetí zemí světa, která dokázala vyslat do vesmíru pilotované kosmické plavidlo. Šen-čou neboli Božská loď velmi připomíná Sojuz a nejlidnatější stát světa také ruskou technologii využívá – například při prvním čínském výstupu do otevřeného prostoru měl jeden z kosmonautů na sobě ruský skafandr Orlan; na druhou stranu podobu stroje limitují fyzikální zákony a operační požadavky. Ostatně i SSSR kdysi čelil obvinění, že koncepci Sojuzu okopíroval, protože návrh amerického Apolla od firmy General Electric (nakonec nerealizovaný) vypadal zcela stejně. 

Šen-čou se skládá ze tří částí, přičemž nejvíc se od Sojuzu liší orbitální sekce, která je v čínském provedení válcovitá, může nést panely slunečních baterií, a dokonce zvládne plně samostatný let (v případě Sojuzu se jedná o jakýsi přepravní kontejner). 

Když Raaby oznámil, že se německá flotila vrátila, vydalo se šest miniponorek 11. září na cestu. Kapitán Banks přepravu opravdu vyřešil vlekem za klasickými ponorkami Truculent, Trasher, Seanymph, Syrtis, Stubborn a Sceptre, což ale způsobilo jisté potíže. Použitá 200 m dlouhá lana z manilského konopí nasákla vodou, při plavbě nad hladinou měla tendenci sebou škubat a hlavně praskat.

Předchozí část: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (1)

Potíže na cestě 

Lepší způsob dopravy však nikoho nenapadl, takže spřežení měla většinu času strávit pod vodou, kde byl pohyb přece jenom o poznání plynulejší. Na hladinu se čluny vynořovaly jen na několik nočních hodin potřebných k vyvětrání a dobití akumulátorů. Aby se námořníci v miniponorkách nevyčerpali už během přesunu, plavily se „bojové“ posádky v relativním pohodlí velkých člunů a jejich místa prozatím zaujaly přepravní posádky, v nichž z pochopitelných důvodů chyběl potápěč. Teprve po přiblížení seskupení k cíli mělo dojít k vystřídání, přičemž přestup z jedné ponorky na druhou byl důkladně nacvičený.

Během operace, která dostala krycí název Source měly čluny X-5, X-6 a X-7 zaútočit na Tirpitz v Kaafjordu, X-8 dostala za cíl těžký křižník Lützow v Langfjordu a X-9 a X-10 měly zlikvidovat obrněnec Scharnhorst také v Kaafjordu. Akce se skládala z pěti etap. První spočívala v plavbě samotné, druhá v přiblížení, třetí znamenala útok, čtvrtá návrat do výchozího prostoru a pátá cestu domů.

První ztráty

Problémy se ale dostavily už v první části plánu. Přepravní posádka X-7 si naštěstí všimla klesající hodnoty na hloubkoměru značící přetržení lana a na poslední chvíli dokázala přimět svůj člun k návratu nad hladinu. Po několika nepříjemných desítkách minut našla mateřskou ponorku Stubborn a potápěč bojové posádky Robert Aitken navázal nové lano.

Stejné štěstí neměla posádka X-9, která kdesi na 69. rovnoběžce navěky zmizela v hlubinách. Také X-8 se z lana utrhla a tažný člun hledala celý den. Přitom posádka zjistila, že do obou náloží teče, a i když nakonec svou ponorku Seanymph našla, po prohlídce nálože odhodila. Tím ztratila bojeschopnost a po poradě důstojníků byla záměrně potopena. Tím pádem z operace Source vypadl jeden z cílů – těžký křižník Lützow. Ostatní spřežení však pokračovala dál. 

Tři odvážlivci

Před norským pobřežím se vyměnily posádky zbývajících čtyř člunů, rozloučily se a vypluly vstříc svému osudu. Nejdřív je čekala plavba na hladině, a ačkoli námořníci museli proniknout přes minová pole, jednalo se o poměrně bezpečný úsek, protože malým člunům s nepatrným ponorem nemohly miny ukotvené v hloubce čtyř až pěti metrů ublížit. Přesto X-7 jen se štěstím unikla zkáze, když se na poslední chvíli vyhnula mině, která se z lana utrhla a driftovala po hladině.

Dokončení: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (3) 

Po překonání této první překážky však ze hry vypadla X-10. Nejdřív se porouchal periskop, potom kormidla a nakonec vysadil i elektromotor. Útok tudíž nepřicházel v úvahu, a tak se malý člun vrátil k mateřské ponorce Sceptre a i on byl záměrně potopen. Zbývající tři trpasličí ponorky dál pluly k pobřeží, a když vyšlo slunce, ponořily se a celý den pokračovaly v pomalé plavbě pod vodou.

Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 v Pokraticích. Byl to chytrý chlapec, pár let studoval i na litoměřickém gymnáziu. Jenže potom školu opustil a vyučil se u svého otce zahradníkem. V devatenácti letech nastoupil coby voják k dělostřelcům. Po osmi letech zběhl – a vzal s sebou i plukovní pokladnu. 

Obrácený loupežník a pražská senzace

Shromáždí bandu, krade a loupí. I když ho policie dopadne, dokázat se mu nedá nic. Navíc jim často unikne – vylomí mříž, skočí z velké výšky a je pryč! Jediné místo, odkud neunikl, byl brněnský Špilberk, kam se dostal v roce 1840. Vyfasuje 20 let žaláře! Zpočátku má spoutané ruce i nohy. Šlo o dobu tak krušnou, že i těsně před smrtí na ni vzpomínal se slzami v očích. Vlivem útrap se postupně obrací k víře a ošetřuje nemocné spoluvězně.

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Vraťme se ale do roku 1832. Tehdy Babinský sedí ve vazbě v Praze. Na cele pobývá s Johannem Láskou, který je nejen loupežníkem, ale také schopným portrétistou. Jako materiál pro svou práci si vybírá… rozžvýkaný chleba. Z něj vyrobí i přesnou podobu svého spoluvězně.

Spisovatel a novinář Josef Václav Frič o ní ve svých pamětech píše: „Z chleba uhnětený, živými barvami pomalovaný, na rukou i nohou těžkými řetězy spoutaný veritábl Babinský, známý tehdy lupič, nalézal se na Novoměstské radnici ve vyšetřovací vazbě. Zajímavo bylo, že ta figurka byla od něho samého dle jeho podobenství věrně zhotovena, nescházela při tom ani tabatěrka mu povolená, ani kulatá čapka, jíž se pokrýval, ani tmavomodrý kapesní šátek.“ 

Chlebový Babinský umístěný v Praze ve škrobařském krámku na Můstku se stává velkou senzací. Píše o ní v jednom ze svých fejetonů i Jan Neruda, který také popisuje, že hnětení figurek z chleba patřilo k oblíbeným vězeňským zábavám: „Svoji denní porci chleba rozdělí ve dvé dílů. Menší z nich sní, druhý díl pečlivě po částech rozžvýká v ústech v ohavnou, slinami prosycenou kaši, kterou pak dlouho roztírá v dlani na zápěstí druhé ruky. Tak dlouho, až z beztvaré kaše je jemná a vláčná hmota, vhodná k modelování.“

Babinského návrat

Václav Babinský je ale ve vazbě dlouho. Déle, než veřejnost baví. I jeho figurka za pár měsíců přestává být zajímavá. V roce 1835 ji získá mezi své oblíbené kuriozity Klemens Wenzel von Metternich. Nejprve se jí chlubí ve Vídni, po čase ji přestěhuje na zámek v Kynžvartu. A právě zde ji můžeme obdivovat dodnes.

Při výpravách do říjnové podzimní přírody jsem již v souvislosti s duběnkami – nápadnými kuličkami přichycenými na spodní straně dubových listů – vyslechl z úst otců a matek vysvětlujících vznik útvarů svým zvědavým dítkům, tolik hloupostí, že by vydaly na humornou knížečku. Z tradovaných omylů jsem pochopil, že původ duběnek není obecně známý…

Duběnky v lidové medicíně

Ve smíšených a listnatých lesích je na podzim možné objevit na spodní straně dubových listů zelenočervené kuličky o průměru asi 20 mm (až 26 mm). Takzvané duběnky jsou druhem hálky (rostlinný novotvar), kterou způsobuje drobný blanokřídlý hmyz – žlabatka dubová (Cynips quercusfolii).

V Českém herbáři z roku 1899 se na str. 62–63 dočteme: „Duběnky (Callae) vzniknou píchnutím jistého druhu vos do listí nebo plodu dubového. Jsou to bobule kulaté, asi jako lískový neb vlašský ořech velké. Nejlépe jest sbírati je zelené, poněvadž v tu dobu obsahují nejvíce třísloviny. Z Arábie a malé Asie pocházejí nejlepší duběnky. Užívá se jich při otrávení, zevně pak se přikládají co obkladek při zlomeninách, vředech, zhmožděninách aj. Odvarem lze umývati tyto neduhy. Dávají se také co prášek 10–20 gr. Z duběnek připravuje se inkoust.“

Generace na dvě „směny“

Žlabatky dubové patří do řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Živí se rostlinnou potravou a dospělí jedinci oboupohlavní generace v květnu a červnu poletují a kladou oplodněná vajíčka zespodu do žilek dubů. Právě tím na listech vytvářejí šťavnaté nedřevnatějící hálky. Ty jsou vždy jednokomůrkové, zpočátku zelené, později nažloutlé a na osluněné straně červené.

Na podzim duběnky opadávají společně s listy. Od prosince do února se z nich líhnou samobřezí (partenogenetické) samičky, které kladou vajíčka do pupenů dubů. Tím je přetvářejí na hálky, z nichž se v květnu líhnou samečci i samičky. Generace je jednoletá.

Okrasy na šípkových růžích

Obdobou duběnek jsou atraktivní „vlasaté“ útvary na šípkových keřích. Ty způsobuje žlabatka růžová (Diplolepis rosae). Tyto hálky (zvané bedeguár) se analogicky vytvářejí na větévkách a listech šípkového keře (Rosa canina) poté, co žlabatka na jaře naklade do pupenů snůšku svých vajíček. Hálky pak vznikají působením růstových faktorů ve slinách larev.

Šípkové hálky mohou být velké i jako dětská pěst a jsou obrostlé zelenavými, červenavými a žlutými chlupy. Během následujícího jara z nich vylétají dospělí jedinci. Místo žlabatek se však někdy mohou objevit lumčíci či jiný parazitický hmyz, který do hálek pronikne a živí se vyvíjejícími se larvami žlabatek růžových.

Středověk a hálky

Ve středověku si lidé hálek na šípkách všímali a využívali je. Odvarem z nich se snažili léčit průjmová onemocnění dobytka, sušené a na prášek rozemleté larvy žlabatek měly pomoci proti tasemnicím. Lidé nosili i náhrdelníky s navlečenými hálkami a doufali, že se tak zbaví černého kašle.

TIP: Symfonie třetího ročního období - Orgie barev podzimních listů

Bylinkáři dodnes doporučují šípkové hálky ve formě tinktury jako výborné tonikum, které stimuluje imunitu a léčí horečky. Legendární Pietro Andrea Mattioli o šípkových hálkách píše jako o houbách, vlasatých uzlících a poukazuje na jejich německý název – Schlafapfel – jablko na spaní.