Na severní polokouli letos panuje pořádné horko. V mnoha zemích řádí rozsáhlé požáry a kvůli horku umírají lidé. Kanadští historici na základě svého výzkumu tvrdí, že v pozoru by se měli držet zejména diktátoři a autoritativní vládci.

Kanadští badatelé studovali politické vraždy v antickém Římě a snažili se je spojit s dalšími faktory, o nichž měli k dispozici potřebné informace. Cílem jejich výzkumu bylo vysvětlit, kdy a proč se ve starém Římě vraždili politici. Badatelé nakonec dospěli k závěru, že určitě svou roli sehrála špatná rozhodnutí i špatní přátelé, důležitým faktorem ale bylo překvapivě sucho.

TIP: Nebezpečné klima: Klimatické změny jsou v Indii zodpovědné za 60 tisíc sebevražd

Být vládcem Říma bylo velmi nebezpečným povoláním. Mezi lety 27 př. n. l. a 476 n. l. vládlo Římu celkem 82 císařů. Dvacet procent z nich zahynulo při politicky motivovaném útoku. A Římská říše byla zároveň velice závislá na zemědělství. Když přišlo sucho, přišel i hlad a lidé byli pochopitelně nespokojení. Pokud byli navíc nespokojení i vojáci, bylo zaděláno na opravdové problémy. Výzkum ukázal, že období sucha v antickém Římě zvyšovala pravděpodobnost politické vraždy vládce o 11 procent. Podobné závislosti politického neklidu na suchu pozorujeme i dnes, takže vládci dnešního světa by se měli sucha obávat stejně, jako římští císaři.

Pokud jste před 12 lety usedli do automobilu, nejspíše se jednalo o první či druhou generaci Octavie nebo jste v rukách svírali volant ojeté Felicie. Pokud jste při cestě rádi poslouchali hudbu, mohli jste si ji pouštět z CD nebo zapnout některou z tuzemských rádiových stanic. Ty vám pouštěli takové hity jako Buttons od The Pussy Cat Dolls, Smack That od Akona, Pump It od The Black Eyed Peas nebo některou písničku od Shakiry, takže jste možná rádio zase rychle vypnuli. Ceny benzínu se pohybovali kolem 27 korun a nafta byla o korunu dražší. Octavia z roku 2006 platí i dnes za obstojný automobil, ovšem rozhodně o ní nemůžeme říci, že je chytrá a už vůbec ne, že je autonomní a své mouchy má také její bezpečnost.

Mohlo by se zdát, že za 12 let se toho přeci tolik změnit nemůže, ale představte si, čím jste před 12 lety telefonovali a čím telefonujete nyní. Před touto dobou se objevil i první iPad a výkon, velikost a váha notebooků na tom byly o poznání hůře.

Přijde vám to jako vzdálená historie? Vnímání času je relativní a pro takové vývojáře a technology je 12 let téměř nic, a proto je pro ně rok 2030 téměř za dveřmi. Jak se tedy za 12 let může proměnit vzhled automobilu? Jak bude vypadat infrastruktura a jak vlastně budou probíhat naše výlety automobilem? Pojďme se podívat, jak může 12 let zahýbat realitou.

Bude to bzučet

Pokud se podíváme na současný trend elektrifikace automobilového průmyslu, pak můžeme s velkou jistotou říci, že cestování vozem v roce 2030 bude probíhat výhradně v elektromobilech. A důvod je jednoduchý, lidé v elektromobilech jezdit prostě chtějí. Současný vývoj na trhu s vozy po celém světě jasně dokazuje, že prodeje elektromobilů neustále rostou, a to až o 32% ročně. Navíc studie agentury Bloomberg, ukázala, že by si více jak 20% Evropanů přálo, aby jejich příštím automobilem byl elektromobil, a to je o 5% více než v roce 2017. Je to dáno především stále se zvyšujícím celospolečenským apelem na ochranu životního prostředí, který vnímá 82% dotázaných. Dalším důvodem je snížení nákladů spojených s provozováním automobilu. A jako třetí argument pro pořízení elektromobilu oslovení uváděli moderní technologie, které jsou s těmito vozy dodávány.

A ví to i automobilky

Na tento zvyšující se zájem o elektromobily samozřejmě reagují automobilky postupným rozšiřováním nabídky elektromobilů. Například GM chce do roku 2025 nabízet zákazníkům nejméně 20 elektrických modelů a takové Volvo se v současné době zaměřuje na kompletní elektrifikaci celé své vozové flotily a do budoucna počítá jen s elektromobily popřípadě hybridy.

TIP: Auta pro nový věk: Přichází definitivně éra autonomních vozů?

Stejné je to i u Fordu, který navýšil rozpočet na vývoj elektromobilů na 11 miliard dolarů a v roce 2022 chce mít na trhu 13 elektrických vozů. A příkladem za všechny je Volkswagen, který si po aféře Dieselgate vysypal popel na hlavu a začal se ve velkém soustředit na vývoj nových elektromobilů a elektrifikaci těch starých. A podobný přístup má mnoho dalších značek i těch prémiových jako například Jaguár, Land Rover či Aston Martin. Elektromobilům se tak prostě nevyhneme.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Muž velkého ducha: mnich, filozof a učenec Mallanága Vátsjájana je postavou poněkud záhadnou. Žil a svá moudrá díla tvořil někdy na rozmezí 4. a 6. století našeho letopočtu, tedy ve zlaté éře mocné Guptovské říše. Ta se rozprostírala na podstatné části severní Indie, včetně Pákistánu a Bangladéše a byla pro další generace kolébkou vzdělanosti a kultury. A pochopitelně, jak už to během období blaha a rozvoje bývá, také uvolněných mravů a prostopášnosti...

Vátsjájana se pokusil svým Poučením o rozkoši, Káma v sanskrtu značí indického boha touhy, Sútra značí předávanou vědomost, učebnici, vnést do lehce chaotické dvorské a měšťanské sexuality pořádek. Ne že by kázal o morálce, ale…

Nemíchejte datle s fíky!

Jen si byl dobře vědom toho, jaké povinnosti má žena vůči muži a naopak. Mužům neodpíral služeb konkubín, jen je upozorňoval, jaké je postavení nevěstek ve společnosti, a že není radno zaměňovat krátké chvíle potěšení za rodinné štěstí. „Je prostě rozdíl mezi láskou a manželstvím. Zatímco jedno musí být ve své posvátnosti nedotknutelné, aby nebylo narušení plození potomků, to druhé je tu od radosti, uspokojování potřeb každého člověka.“

Jen prosím nemíchat hrušky a jablka dohromady! V indickém podání tedy spíš datle a fíky. Aby slovutný Vátsjájana dodal svému dílu větší váhy, pracoval údajně s historickými zdroji, jednotlivými úryvky tzv. kámašaster. tedy erotickými příručkami z časů dřívějších, kdy to prý fungovalo lépe. Ať už byl Vátsjájana zlomyslný mnich, který chtěl nalákat mladistvé Gupty ke čtení pedantsky strohého a nudného textu, či nikoliv, výsledek sám je dosti rozpačitý.

Nuda z Guptské říše

Pravda, není radno soudit knihu podle obálky, ale letmý náhled do obsahu cosi prozrazuje. Šestatřicet kapitol, organizovaných do sedmi celků, celkem nějakých tisíc dvě stě padesát komplikovaných veršů. Ty v sobě nesou učení o Dharmě, ctnostném životě, Arthě, tedy materiálním blahobytu, Kámě, pokušení a touze a nad nimi postavené vše-osvobozující Mokše. Všechno souvisí se vším, jedno nejde bez druhého, a tak podobně. Pokud budeme chápat Kámasútru jako erotický manuál, dojdeme zklamání. Namísto hutného čtiva hlubinná východní filozofie, která má připravit na nástrahy sexuálního života. Něco jako Nová pravidla silničního provozu, jen trochu šmrncnutá vonnými tyčinkami…

Konkubíny? Pro bohaté!

První částí je Dattaka. Tedy pět kapitol, které popisují účel celé knihy, a snaží se čtenáře přivést k uvědomění, o co v životě skutečně jde. Jaké jsou priority spořádaného života? Jak by měl člověk, v tomto díle myšleno muž, pracovat se svými znalostmi a kde by si měl nové osvojovat? Co obnáší býti váženým mužem? Tuto příručku dvorské etiky by každý záhy  odložil, kdyby nenásledovalo několik rad a poučení, co se týkají čistoty milostné komnaty a především intimní hygieny, a které je doplněno ještě několik zmínek o „ženách pro muže vhodných a nevhodných“ a také: jak důležité je mít dobrého zprostředkovatele milostných dobrodružství. Nepřísluší se přece váženému muži, aby se potuloval v pochybných čtvrtích, že? Pokud usínáte nudou, vězte, že vás na čas zachrání druhá sekce, tedy deset kapitol Suvarnanabha.

Zapomeňte na lechtivé obrázky!

Ta je o poznání zajímavější. Vzpomínáte si na členění lidských samců a samic podle fyzických dispozic do kategorií „zajíc, kůň a slon“? To je přesně ono! Po tomto zoologickém intermezzu se dostáváme k popisu předehry: mazlení, polibky, způsoby objetí. Tonete v nejistotě, ať muž či žena, jak správně sténat? Nalistujte v Suvarnanabha třetí kapitolu, a máte jasno! Používat zuby, nehty, drápy? Ne vždy se to hodí… zato takové plácnutí ve správný moment a do správných partií dokáže prý zázraky.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Ostatně, fyzický kontakt obou partnerů by měl být podle Vátsjájany komplexní, a rozhodně by neměl zavánět stereotypem. „Základem je co nejčastější střídání sexuálních poloh.“ I proto jich nabízí v popisné formě čtyřiašedesát. Čtete dobře: ne tisíce, ne stovky! Šedesát čtyři. A prosím – žádné obrázky. Ilustrace totiž nejsou součástí této kapitoly, dodány byly až k dílům vycházejícím v Evropě. Co se tedy proboha skrývá v těch zbývajících jednadvaceti kapitolách?

Erotika? Spíš nuda...

Ghotakamukha vás poučí například o tom, jak si získat ženu. Jak o ni pečovat, jak dosáhnout toho, aby se příjemně naladila. A také, co dělat, když se ženu získat nedaří. Gonardiya shrnuje práva a povinnosti ženy, a vztahy první ženy vůči ostatním ženám v domácnosti. Gonikaputra proškolí muže v tom, jak se chovat v ženských komnatách, a jak udržet vzájemný vztah mezi manželi na „profesionální“ úrovni. Charayana je zajímavější: popisuje totiž, jak si obstarat stabilní milenku či milence. Tato kapitola je zacílena i na vzdělání kurtizán: radí jim, jak nejlépe vydělávat peníze a vyvarovat se finančních ztrát, vydržovat si bohatého sponzora, a udržovat vztah s klientem. Poslední, Kuchumara, je vlastně receptářem zaručených tipů jak zvýšit svou atraktivitu, patřičné rozměry, sexuální výkonnost. 

Děti, které trpí některou z poruch autistického spektra, mají často problémy se čtením emocí druhých lidí, především pak z výrazů tváře. Američtí vědci nyní navrhují řešení, které spočívá v použití chytrých brýlí Google Glass.

Autistické dítě si nasadí chytré brýle, které jsou bezdrátově spojené s aplikací v chytrém telefonu, vybavenou umělou inteligencí. Autoři aplikace vytrénovali umělou inteligencí pomocí stovek tisíc snímků obličejů z databáze, které vyjadřují osm základních výrazů obličeje.

TIP: Virtuální realita pomáhá autistickým dětem zvládat obtížné situace

Aplikace, která se jmenuje Superpower Glass, funguje tak, že chytré brýle pomocí své kamery nasnímají výraz obličeje člověka, se kterým autistické dítě komunikuje. Vycvičená umělá inteligence zachycený výraz zhodnotí a přiřadí ho k jednomu z osmi známých výrazů. Výsledek pak aplikace zobrazí na displejích brýlí a dítě se následně může zařídit podle zobrazené informace. Pokud se podobné aplikace úspěšně prosadí, mohlo by to dětem s autistickými poruchami citelně usnadnit život ve společnosti.

Zaměstnanci State Bank of India ve městě Tinsukia museli zavolat servisní techniky, protože jejich bankomat odmítal vydávat peníze. Opravář posléze objevil příčinu výpadku: Uvnitř zařízení našel mrtvou krysu, která ležela v rozkousaných bankovkách v přepočtené hodnotě 423 700 Kč. Do útrob bankomatu se údajně proplížila malým otvorem, kudy vedou kabely, načež začala páchat škody. Ztráty přitom mohly být mnohem vyšší – zhruba půl milionu korun totiž řádění hlodavce přežilo.

Následky zadrženého kýchnutí obvykle nejsou nijak vážné: Podle lékaře Frederika Littleho z Boston University vede jeho potlačení nejčastěji k zvýšenému tlaku na dutiny, který může vyvolat i závratě. Zmíněný vědec zároveň dodává, že třením nosu, silným dýcháním či stisknutím horní části rtu lze kýchnutí předejít, pokud už však k němu dojde, je nejlepší neklást mu žádný odpor. Lékaři nicméně zaznamenali i několik vážnějších případů. Lidé, kteří zadržovali kýchání, si přivodili zranění bránice, prasknutí cévy v oční bulvě, poškození ušního bubínku, či narušení cévy v mozku. 

TIP: Jak vzniká kýchání? A má kýchání pro tělo nějaký význam?

Většina z nás kýchání zadržuje ze společenských důvodů, nebo proto, abychom nešířili bakterie do okolí. Frederick Little k tomu však dodává, že se s větší pravděpodobností nakazíme kontaktem s klikou od dveří ve veřejných prostorách, než pokud někdo kýchne v naší blízkosti.

Jizerské hory se řadí mezi nejdeštivější místa v České republice. Nepropustné podloží zde dalo vzniknout vlhkým půdám, vrchovištím a temným rašelinným tůním. Horské bystřiny se po vydatných srážkách rychle plní vodou, hučí a řítí se prudce dolů po strmých kaskádách působivých vodopádů, nad nimiž se do výše zvedají skalní masívy.

Divoká voda Černé Desné

V srdci Jizerských hor pramení jedna z našich nejdivočejších řek, Černá Desná. Mezi přehradou Souš a městečkem Desná vytváří řeka na svém toku tři krásné vodopády, které se táhnou v délce několika set metrů. Když se vydáte po červené značce, jež se podél černodesenského toku vine směrem od Soušské přehrady k Desné, na první z nich natrefíte asi po kilometru chůze.

Hrncový vodopád se sklonem 60° dosahuje výšky tří metrů. Jak už název napovídá, tekoucí voda zde vymlela erozní hrnce i hluboké tůňky, jejichž křišťálově čistá bublající voda přímo vybízí k osvěžení. Jelikož ale průměrná roční teplota v Jizerských horách dosahuje pouze hodnot 4–8 °C, koupání je jen pro skutečné otužilce. Po dalším úseku cesty následuje čtyřstupňový Bukový vodopád. S výškou sedmi metrů je nejen nejvyšší, ale bezpochyby také nejkrásnější. Ještě níž se přímo v korytě toku vyskytují mohutné žulové plotny, na kterých Černá Desná vytváří čtyři metry vysoký Plotnový vodopád. Jím nejdivočejší část Černé Desné končí.

Černá historie Bílé Desné

V Desné, která je proslulé sklářskou tradicí, se stéká Černá Desná s Bílou. Bílá Desná dnes na pohled není tak zajímavá jako její černá sestra, ale její vody mají na svědomí tragickou historii, která s názvem „bílá“ moc nejde dohromady. Začátkem dvacátého století byla na ochranu před častými ničivými povodněmi, mezi kterými vynikala zejména ta roku 1897, schválena výstavba mnoha přehrad. Vybudovány byly například přehrady Souš, nádrž na Černé Nise či Mšeno, ležící přímo v Jablonci nad Nisou. Jejich výstavbu uvítaly také pily a sklářské brusírny, které potřebovaly pro výrobu skla pravidelný přísun vody, což jim přehrady zajišťovaly. Na malé nádržky a náhony, které si dříve skláři budovali, můžete dodnes narazit poblíž většiny skláren či mačkáren skla, tzv. driket.

Přehrada na Bílé Desné ale svému účelu dlouho nesloužila. Po necelém roce existence, dne 18. září 1916, se nádrž protrhla a její vody za obrovského burácení smetly část Desné i s přilehlými továrnami v údolí. Mohutná vlna s sebou nejprve vzala panskou pilu s kládami, a ty spolu s balvany, kmeny stromů a dalším materiálem hnala dolů údolím jako obrovské beranidlo. Do údolí tehdy celou půlhodinu proudilo až 150 kubíků vody za vteřinu, což odpovídá průměrnému průtoku Vltavy při soutoku s Labem!

Vinou vzniklých okolností přišlo o život 62 osob a ještě více lidí ztratilo domovy i zaměstnání. Nepřímou obětí přehrady se stal i předseda kolaudační komise, který se zastřelil. Dnes je tato jediná protržená přehrada v České republice vyhlášena za kulturní památku a její osud představuje naučná stezka vedoucí po zbytku poničené hráze kolem šoupátkové věže, která pohromu kupodivu přežila. Nahlédnout můžete i do výpustní štoly, ve které dnes zimuje jedenáct druhů netopýrů včetně netopýra ušatého, severního i řasnatého.

Pekelná tůň a cesta do Baltu

Nejznámější a nejspíš i nejnavštěvovanější vodopád v Jizerkách leží na Jedlovém potoku. Celé jeho údolí má díky alespoň částečně zachovaným původním porostům s jedlí a buky status přírodní rezervace s názvem Jedlový důl a rozlohou 12 hektarů. Když vyjdete z obce Josefův důl po modré značce proti proudu potoka směrem k rašeliništím na Čihadlech, už po chvíli začne hukot nabírat na síle. Blížíte se totiž k jedné z prvních kaskád, kde – zvláště v jarním období, kdy na vrcholcích hor taje sníh – se voda řítí do tůňky přímo pekelnou rychlostí. Není proto divu, že místo bylo nazváno Pekelná tůň.

Po chvíli stoupání se zvuk šumícího potoka opět mění v silný hukot dvou hlavních vodopádů. Nejvyšší měří sedm metrů, níže položený čtyřstupňový dosahuje výšky dvou metrů. Několikametrových vodopádů a kaskád, pod kterými voda dravě omílá mechem porostlé žulové balvany, je v údolí spousta.

Za dalším vodopádem se musíte přesunout na Smědavu, na modrou turistickou značku pod Jizerou. Tu po pravé straně doprovází říčka Bílá Smědá, pramenící poblíž rezervace Klečové louky v bezedných rašeliništích, plných zlatohnědě zbarvené vody. Své koryto si už poctivě vymlela, proto k samotnému vodopádu musíte po necelém kilometru chůze sestoupit několik desítek výškových metrů.

Třímetrovým vodopádem, rozděleným do dvou proudů, teče až 100 litrů za sekundu – povodí Smědé patří vůbec k nejvodnatějším v České republice, ročně zde spadne 1 180 mm srážek. Střídající se kaskády a drobné tůňky medové barvy lemuje sytě zelený mech a keříčky borůvčí. Nedaleko smědavské chaty se Bílá Smědá stéká se Smědou Hnědou a Černou a vytváří řeku Smědou. Jizerskými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, a zatímco většina vod odtéká skrze Labe do moře Severního, Smědá se vlévá do Lužické Nisy a její vody tak tečou do Baltu.

Atmosféra plujících listů

Na severní straně pohoří, která se prudce svažuje, zurčí vodní toky mezi skalisky a balvany neuvěřitelnou rychlostí dolů. Jedním z potoků, na kterém se opět můžete kochat vodopády, je Černý potok, podél nějž vede zelená značka z Bílého potoka na sedlo Holubníku. Potokem proteče 170 litrů za sekundu a nejvyšším z vodopádů stéká voda z výšky sedmi metrů po několika hrubozrnných žulových blocích do temných hlubin vymletých tůní.

TIP: Hora, z níž přehlédnete sever Čech: Klíč k Lužickým horám 

Další působivá scenérie vás čeká o kousek dál západním směrem na úbočí skalnatého masivu Ořešníku cestou po červené značce z Hejnic na Holubník. Sloupský potok tu klesá od Tetřeví chaty přibližně třicetimetrovou skalní stěnou, na které najdete řadu kaskád a vodopádů, souhrnně nazývaných Velký (nebo také Černý) Štolpich. Podobná soustava vodopádů je i na Malém (Bílém) Štolpichu. 

Eta Carinae ze souhvězdí Lodního kýlu je skutečně výjimečným hvězdným systémem. Tvoří jej minimálně dvě hvězdy, jejichž původní celková hmotnost mohla přesahovat 250 Sluncí. Společně tyto hvězdy září více než 5 milionů Sluncí. Něco takového ale nemůže vydržet příliš dlouho a odborníci se domnívají, že Eta Carinae spěje k explozi extrémní supernovy.

V 1837 jsme na Zemi pozorovali počátek události, které se říká Velká erupce. Během ní se systém Eta Carinae, který je od nás vzdálený asi 7 500 světelných let, stal druhou nejjasnější „hvězdou“ na obloze a zřejmě přišel o nemalou část své hmoty.

Rekordní hvězdná erupce

Nathan Smith z Arizonské univerzity a jeho kolegové nedávno zjistili, že systém Eta Carinae během Velké erupce vyvrhl hmotu doposud neviděnou rychlostí. Vědci tuto rychlost odhadují na 10 až 20 tisíc kilometrů za sekundu, což zhruba odpovídá jedné dvacetině rychlosti světla.

TIP: Mlhovina v Lodním kýlu je domovem superzářivé hvězdy Eta Carinae

Systém Eta Carinae se tím pádem stal držitelem rekordu v nejrychlejší hvězdné erupci. Odhadnutá rychlost totiž asi 20 krát přesahuje obvyklé rychlosti vyvrženého materiálu při erupcích masivních hvězd. Vědci se domnívají, že Velká erupce byla důsledkem splynutí dvou z hvězd v systému Eta Cariane do jedné. Velkolepá finální exploze supernovy je asi už velmi blízko, ale objekty jako je Eta Carinae jsou podle nich nevyzpytatelné.

Rozhodnou-li se dobyvatelé zabrat nějaké území, domorodcům zůstanou zpravidla dvě možnosti: vydat se na milost, nebo pozvednout zbraně. Indiánské kmeny v Severní Americe učinily obojí a obě možnosti pro ně měly fatální dohru. 

Hned v roce 1783, kdy skončila válka za nezávislost a Britské impérium definitivně uznalo existenci Spojených států amerických, zahájily USA dravou územní expanzi. Třináct původních kolonií se do konce 18. století rozšířilo o Vermont, Kentucky a Tennessee a roku 1803 přibyla odkoupením od Francie také rozsáhlá Louisiana. Proudům osadníků směřujících do úrodných nížin kolem řek ale stály v cestě kmeny původních obyvatel. Snaha o mírové soužití přistěhovalců a „líných barbarů“, jak byli domorodci nazýváni, se však ukázala jako pouhé zbožné přání. Nevyhnutelně přišly na řadu zbraně. 

„Uklidit“ do rezervací 

Stát se zčásti snažil zabránit krveprolití tím, že pro indiány vytvářel rezervace, tedy zákonem vymezená chráněná území, kde měli mít domorodci možnost se postupně přizpůsobit moderní civilizaci. První rezervace ve správě federální vlády vznikly oficiálně roku 1786 na základě rozhodnutí Kongresu, nařízení prezidenta a také formálních smluv s kmeny. V roce 1791 se tak například do rezervace dobrovolně odebral kmen Čerokíů (Čerokézů) v Georgii a Severní Karolíně, ovšem tehdy ještě netušil, že jej o třicet let později čeká další, tentokrát velmi brutální odsun. 

V roce 1824 byl založen Úřad pro indiánské záležitosti. Měl zajišťovat dodržování vymezených hranic rezervací a v zimních měsících především zabezpečovat dodávky zásob. Jenže moderní Amerika expandovala na západ a Kongres za aplausu občanů připojoval stále nová teritoria. Dobytkáři, těžaři, zlatokopové, různé tlupy a bandité křižovali napříč indiánskými kraji a každým dnem se množily ozbrojené střety. 

Indiánské války

Mezi lety 1790 a 1890 (včetně americké občanské války v letech 1861–1865) se odehrálo sedmnáct významných střetů s indiány. Docházelo k nim napříč celým ohromným územím dnešních Spojených států, od Floridy po Oregon. V letech 1790–1795 se rozpoutal hon na kmeny Lenapů, Mingů a Wyandotů v Ohiu, v úrodném trojúhelníku mezi Erijským jezerem a řekami Ohio a Scioto, přičemž si vyžádal více než dva a půl tisíce životů. Boje pokračovaly například válkou s Komanči a Apači v Novém Mexiku nebo se Siouxy v Minnesotě. 

Typickým znakem těchto střetů bylo na obou stranách poměrně málo mrtvých přímo na bitevním poli. Skutečné ztráty si boje vyžádaly mezi civilním obyvatelstvem a jeho dobytkem – přinesly vypálená stavení a znehodnocenou úrodu. 

Slzavá stezka smrti

Kritici přirovnávali tažení Američanů k řádění španělských conquistadorů v Mexiku a Peru. Přesto zvítězil tábor ospravedlňující vyhánění indiánů tím, že na oplátku dostanou „neocenitelný dar civilizace“. Zastáncem tvrdé linie byl především prezident Andrew Jackson (v úřadu 1829–1837). Navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu podpořil úmysl státu Georgia přesídlit kmen Čerokíů z oblastí plánované těžby zlata. Indiáni se systematickému nátlaku a vydírání nemohli bránit dlouho a podepsali nevýhodnou smlouvu.

Na podzim roku 1838 se patnáct tisíc Čerokíů vydalo na více než tisícikilometrový pochod na západ, na planiny dnešní Oklahomy, kde měli v rezervaci nalézt nový domov. Tzv. slzavá stezka (Trail of Tears) však pro ně měla fatální následky. Kolonu napadali bandité a vojenský doprovod bezbranné zástupy vyhnanců nejen nechránil, ale sám se dopouštěl dalších krádeží a krutostí. Vyčerpávající cestu v chladném počasí nepřežily čtyři tisíce lidí. 

Pozitivní diskriminace

Definitivní rozuzlení a konec válek přinesl až počátek 20. století, kdy všichni indiáni obdrželi americké občanství. Reformní 60. léta pak probudila zájem společnosti o historii a kulturu původních Američanů. Aniž o to sami indiáni výrazněji usilovali, stali se „obětí“ pozitivní diskriminace. Státní správa uměle vytvářela čistokrevným indiánům pracovní místa na míru a z rozpočtů plynuly závratné sumy na obnovu domorodých zvyků a na podporu kmenového podnikání. 

V roce 1968 bylo v Minneapolis založeno Americké indiánské hnutí (American Indian Movement), které spustilo celoplošné vzdělávací a zdravotní programy, upozorňovalo na policejní brutalitu a rasovou diskriminaci. Organizovalo také masivní protesty, jež zahrnovaly i obsazování opuštěných vojenských budov a lokálních úřadů. V roce 1972 vydalo hnutí manifest, v němž od Washingtonu požadovalo kompenzaci ve výši 450 km² pozemků za příkoří napáchaná v minulosti. Nedostalo však samozřejmě nic… 

Alkohol za pakatel

Dnes žije ve Spojených státech amerických kolem dvou milionů indiánů a existuje zde asi dvě stě padesát rezervací. Největší z nich na pomezí Arizony, Nového Mexika a Utahu o rozloze okolo 44 400 km² obývá kmen Navajo. Situace se liší stát od státu, obecně však vláda „původním Američanům“ (Native Americans) přiznává například právo na vzdělání v domorodém jazyce a právo na provozování šamanismu. Přiznáno je i právo na výnosy z těžby nerostných surovin, které se nacházejí v rezervaci, a na neomezený lov a rybolov. Vláda rovněž zajišťuje zvýhodněnou daňovou politiku u širokého spektra zboží včetně alkoholu a cigaret, a především indiánům umožňuje dosáhnout slušných výdělků z podnikání, zejména z turistického ruchu a provozování kasin.

Odvrácenou stranu relativního indiánského pokroku a prosperity v posledních desetiletích představuje bezpochyby alkoholismus. Kvůli menší tělesné odolnosti mají prý až 12 % úmrtí indiánů na svědomí právě lihoviny. 

V některých místech jsou podmínky přímo otřesné. Například v rezervaci Pine Ridge, kde žije zhruba 45 tisíc Siouxů Oglala, dosahuje nezaměstnanost více než 80 %. V jednom domě tam bydlí v průměru patnáct lidí; polovina populace nad čtyřicet let má cukrovku, zhruba stejné procento trpí alkoholismem; ročně spáchá sebevraždu asi stovka lidí. Podobné rezervace se stávají pro americkou vládu tikající bombou. 

TIP: Tváří v tvář civilizaci: Jihoameričtí indiáni jsou nejohroženější komunitu na Zemi

Přesto indiáni slaví také částečná vítězství. Nejvyšší kanadský soud přiřkl roku 1998 po táhlém sporu kmeni Kispioxů v provincii Britská Kolumbie území o rozloze 35 000 km². Soudní pře s Kanadou vedou často také Eskymáci čili Inuité, kterým roku 1992 notně zvedlo sebevědomí zavedení široké autonomie v nejsevernějším teritoriu Nunavut.

Současná věda říká, že veškeré silové působení – tedy i pohyby všech částic –, ovlivňují pouhé čtyři interakce, tzv. síly. Elektromagnetické působení má na svědomí interakce elektromagnetická, která například drží pohromadě molekuly chemických látek. Lidské tělo tak nevděčí za svůj tvar vlastní gravitaci, ale právě vlivu elektromagnetické síly. Zmíněná interakce působí prostřednictvím výměnných částic – v tomto případě fotonů –, ovlivňuje výhradně částice s elektrickým nábojem a projevuje se na středních vzdálenostech.

Na mikroskopických škálách ji převáží silná jaderná interakce: Díky ní drží pohromadě například atomová jádra, která by se jinak působením elektromagnetické síly rozutekla, neboť je tvoří směs neutrálních neutronů a kladně nabitých protonů. A i z běžného života víme, že částice se stejným elektrickým nábojem mají tendenci se odpuzovat. Silná interakce „slepuje“ dohromady rovněž trojici kvarků, subatomárních částic, z nichž sestávají samotné protony a neutrony. Síla působí prostřednictvím výměnných gluonů a omezuje se na rozměry srovnatelné s atomovým jádrem, tedy kolem 10⁻¹⁵ m. 

Na ještě menších prostorových škálách – kolem 10⁻¹⁸ m – je aktivní slabá jaderná interakce, ovlivňující naprosto elementární částice hmoty, tedy kvarky a leptony. Jako jediná umožňuje jejich vzájemné působení, tj. například přeměnu jednoho kvarku na jiný za účasti některého z fermionů. Zodpovídá tudíž za tzv. beta rozpad, při němž se neutron rozpadá na proton, elektron a elektronové antineutrino: reakce však ve skutečnosti probíhá na úrovni kvarků, z nichž se jak proton, tak neutron skládají. Opačná reakce, tzv. inverzní beta rozpad, se uplatňuje při vzniku neutronových hvězd. I slabou jadernou interakci zprostředkují výměnné částice – bosony W a Z. 

A konečně poslední interakci představuje gravitace. Je dalekodosahová – takže na vesmírných vzdálenostech ostatním silám zcela dominuje – a působí na všechny objekty, jež mají nějakou hmotnost. Předpokládá se, že ve skutečnosti i ji přenášejí výměnné částice, tzv. gravitony, jež by se měly pohybovat rychlostí světla. Zatím se je však nepodařilo spolehlivě prokázat v experimentech, takže se nad jejich existencí vznáší otazník. 

Je uvedený výčet interakcí v našem kosmu konečný? V současnosti si nejsme jisti. Jedna z interpretací zrychleného rozpínání vesmíru staví na existenci a vlivu temné energie a přiřazuje této podivné substanci pátou interakci – tzv. kvintesenci –, jež by působila odpudivě a na obřích vzdálenostech by převážila nad gravitací. Zmíněné téma nyní představuje cíl aktivního výzkumu.

Přitažlivost v myslích učenců

Silové působení těles zajímalo učence odpradávna, ale skutečný průlom nastal až v renesanci. Galileo Galilei podle legendy vrhal na sklonku 16. století z vrcholu slavné věže v italské Pise různě těžké koule, aby prokázal, že doba pádu předmětu na zem nezávisí na jeho hmotnosti. Jinými slovy – že naše planeta přitahuje všechna tělesa stejně, jedním univerzálním zákonem. 

Podobný experiment se dnes často předvádí i v hodinách fyziky na středních školách: Do skleněného válce se uzavřou ptačí pírko a kovová kulička. Jakmile se pak z válce odčerpá vzduch, ukáže se, že oba předměty skutečně padají stejně rychle. Mise na Měsíc, kolem nějž panuje přirozené vzduchoprázdno, pak představují ideální příležitost pro názornou ukázku, že uvedený zákon platí i na jiných nebeských tělesech. Velitel Apolla 15 David Scott upustil na našem přirozeném satelitu zaráz kladivo a ptačí pírko, které s sebou přivezl výhradně pro tyto účely, a obojí opravdu dopadlo na lunární povrch zároveň. 

Johannes Kepler, německý astronom působící na počátku 17. století na pražském dvoře Rudolfa II., zformuloval známé zákony o pohybu planet a využil při tom pečlivá pozorování poloh Marsu provedená Tychem Brahem. První dva Keplerovy zákony říkají: planety obíhají kolem Slunce po elipsách, v jejichž společném ohnisku se nachází právě naše hvězda, přičemž plošná rychlost pohybu planety po trajektorii je konstantní. Slavný astronom brzy přidal i třetí postulát: pro planety Sluneční soustavy je poměr třetích mocnin velkých poloos jejich drah a druhých mocnin jejich oběžných dob konstantní. Uvedené tři zákony přitom platí nejen pro pohyby planet, ale rovněž pro vzájemný pohyb dvojhvězd a – s omezenou přesností – také pro oběh měsíců kolem planet či umělých družic okolo hmotných těles. 

Newton má vysvětlení

Kepler se však ani nepokusil své geometrické zákony interpretovat. Jejich výkladu se tak až kolem roku 1670 ujal Isaac Newton, který si uvědomil, že pohyby planet i různě hmotné objekty padající stejnou rychlostí představují projev téhož fyzikálního jevu, tedy centrální síly. Poměrně záhy pak s využitím Keplerových tezí formuloval svůj zákon univerzální gravitace. 

Newtonův gravitační zákon je přitom až geniálně jednoduchý. Gravitační síla mezi dvěma objekty se vypočte jako součin jejich hmotností podělený druhou mocninou jejich vzdálenosti a vynásobený univerzální gravitační konstantou, která škáluje jednotky jednotlivých použitých veličin. Matematicky vyjádřeno: Fg = G m₁ m2 / r_². 

Nyní se vraťme k pozorování, jež v Itálii prováděl Galilei. Ze základů dynamiky hmotného bodu víme, že síla potřebná k uvedení tělesa do pohybu je úměrná jeho hmotnosti a zrychlení. Napíšeme-li tedy na jednu stranu rovnice součin hmotnosti (testovacího) tělesa a zrychlení a na druhou stranu Newtonův zákon gravitace, nalezneme vlevo i vpravo od rovnítka hmotnost testovacího tělesa. Uvedenou veličinu pak můžeme z obou stran rovnice zkrátit a zjistíme, že zrychlení už na hmotnosti testovacího tělesa nezávisí – závisí pouze na hmotnosti centrálního tělesa a jejich vzájemné vzdálenosti. 

Lze se na to podívat i jinak: Na těleso s větší hmotností sice působí větší gravitační síla, ta však zároveň musí vykonat víc práce, aby jej uvedla do pohybu. Ve výsledku tedy gravitační síla uděluje všem objektům stejné gravitační zrychlení, a můžeme-li zanedbat další vlivy – například odpor vzduchu –, získali jsme právě teoretickou interpretaci Galileových experimentů s různě těžkými koulemi. 

Pokračování příště