Dvě desetiletí válek s Francií byly spojeny nejen s vysokými náklady na armádu, ale také s válečnými reparacemi, které Rakousko muselo Francii zaplatit. Přišel rok 1810 a rakouské státní finance byly totálně vyčerpány a na pokraji bankrotu. S rostoucím objemem inflačních papírových peněz klesal jejich kurz a nedůvěra veřejnosti k nim jen rostla. Koncem roku se platilo již 1 240 zlatých v bankovkách za 100 zlatých ve stříbrných mincích. Obyvatelé doma raději schovávali mince ze stříbra a zlata a kdo mohl, kupoval nemovitosti, aby se papírových peněz zbavil, než ztratí hodnotu úplně.

Tajná reforma

V červenci 1810 převzal řízení rakouských státních financí jeden z nejschopnějších úředníků Josef František hrabě Wallis (1767–1818), majitel panství Moravské Budějovice a Budíškovice. Roku 1803 se stal nejvyšším hejtmanem markrabství moravského a v roce 1805 nejvyšším purkrabím království českého a státním a konferenčním ministrem. Bylo o něm známo, že je pečlivým, rozhodným, přísným, ale i nestranným úředníkem, oddaným císaři.

Když se stal ministrem financí, byla situace již kritická. Výše státního dluhu dosáhla hodnoty 1 060 miliardy zlatých. Kurz bankovek klesal a stal se rájem spekulantů, proto hrabě vytvořil burzovní policii a tvrdě stíhal lichvu. V důsledku rostoucího státního deficitu, vznikajícího vysokými výdaji na armádu, se mu ale nepodařilo finance stabilizovat. Ministr pak v dokonalém utajení připravil měnovou reformu, kterou ale velká část obyvatelstva očekávala.

Císař patent podepsal již 20. února 1811, ale vylepen byl v celé monarchii až v 6 hodin ráno 15. března, kdy Rakousko vyhlásilo státní bankrot. Patent okamžitě vzbudil paniku, protože nařizoval výměnu bankovek a mincí z obecného kovu v poměru 5:1 za výměnné papíry, takzvané šajny (Einlösungscheine), ztratily tedy 80 % ze své hodnoty!

U soukromých dluhů byla pro přepočet použita chronologická tabulka s přepočtovými koeficienty odstupňovanými podle doby vzniku pohledávky. Čím starší byla pohledávka, tím nevýhodněji byla přepočtena. Stát se zbavil čtyř pětin svých dluhů tím, že je z 80 % přesunul na obyvatelstvo.

Obětní beránek Wallis

V Rakousku pak až do roku 1858 obíhala dvojí měna – kromě stříbrné „konvenční měny“ existovala ještě papírová měna (zvaná „vídeňské číslo“ neboli šajny). Jejich vzájemný kurs byl 2:5. Takzvaných šajnů mělo být vydáno jen za 212 milionů zlatých vídeňské měny (namísto dosavadního státního dluhu 1 060 miliard zlatých v bankovkách), ale předsevzetí státu zastavit inflační emisi peněz dlouho nevydrželo – války s napoleonskou Francií tomu bránily.

Po prohrané bitvě u Wagramu stát nutně potřeboval na placení válečných reparací drahé kovy, a tak byla v roce 1811 de facto provedena nová sekularizace církevního majetku, když stát zabavil v kostelích zlaté a stříbrné předměty, které dal přetavit na zlaté a stříbrné slitky. Ponechána byla jen mimořádně cenná díla.

Když se pak v roce 1813 císař František I. rozhodl vydat patent o emisi takzvaných anticipačních listů v hodnotě do 45 milionů zlatých (aby získal další peníze a skutečně jich pak vydal desetkrát více), hrabě Wallis čestně rezignoval na úřad prezidenta Dvorské komory, na znamení nesouhlasu.

Nicméně vina v očích veřejnosti padla nespravedlivě na Wallisovu hlavu. Tomu nahrával i sám císař, když na svých večerních procházkách po Prátru říkal lítostivě Vídeňanům: „To je strašné, co vám ten hrabě Wallis udělal!“ 16. dubna 1813 ho potupně zbavil všech úřadů a řádů. Nakonec ho ale musel rehabilitovat a v roce 1817 mu jako odškodnění udělil řád Zlatého rouna a jmenoval ho prezidentem Nejvyššího soudu. Dobová anekdota říká, že hrabě Wallis se zdráhal přijmout úřad ministra financí, protože finančním záležitostem nerozuměl. Císař mu prý odpověděl, že právě takové lidi potřebuje a že se to hrabě naučí. 

První centrální banka

Mír po napoleonských válkách vedl k oživení hospodářství a umožnil konečně konsolidovat měnové poměry v zemi. Ministru financí Johannu Filipovi hraběti Stadionovi se podařilo u konzervativního císaře prosadit založení na svou dobu moderní cedulové banky. Byla to první centrální banka, která působila na území habsburské monarchie. Privilegovaná rakouská národní banka (Privilegierte Österreichische National-Zettel-Bank) vznikla jako akciová společnost a na základě císařského patentu z 15. července 1815 jí bylo uděleno privilegium vydávat bankovky v monarchii.

Činnost zahájila o necelý rok později a své bankovky měla krýt stříbrnými mincemi konvenční měny ve svém pokladu, které měly být kdykoliv za tyto mince směnitelné. Cílem bylo zastavit inflační financování vládních výdajů. Takzvaná vídeňská měna měla být transformována na měnu založenou na stříbrných mincích, a to stažením dosavadních papírových peněz a jejich výměnou za bankovky nové banky.

Prvním guvernérem Privilegované rakouské národní banky (tzv. provizorní správy banky) se stal hrabě Adam Nemes (1769–1834). V říjnu 1817 se ujal funkce řádného guvernéra Josef Karel Maria hrabě Dietrichstein (1763–1825) z mikulovské větve rodu, známý národohospodář a moravský guvernér.

Z počátku se centrální bance podařilo zastavit nekontrolovatelnou emisi peněz, snížit inflaci a provádět výměnu bankovek za stříbro. Nakonec ale ve svém cíli selhala, protože jí stát k jeho splnění neposkytl podmínky. Banka neměla dostatek rezerv ve stříbrných mincích a především stát se znovu začal zadlužovat v důsledku válečných operací v Neapoli. Veřejnost proto raději vyměňovala bankovky za mince a kovový poklad banky se rychle tenčil (hlavně díky spekulantům) a již v roce 1816 musela být směnitelnost bankovek zrušena.

Poklad Nibelungů

Od roku 1822 si stát od banky začal půjčovat na krytí rozpočtového deficitu. Ministr Stadion zoufale varoval císaře Františka I., že výdaje spojené s jeho zahraniční intervencí jsou nad možnosti státu. V revolučních letech 1848–1849 pak stát začal vydávat i státovky s nuceným oběhem (lidé a firmy je musely přijímat, i když neměly hodnotu drahého kovu, ani záruku centrální banky, ale jen státu), čímž národní banka ztratila nad peněžním oběhem kontrolu.

V roce 1848 se stal ministrem financí Karel Bedřich Kübeck von Kübau (1780–1855), schopný úředník a politik pocházející z Jihlavy, který se pokusil státní finance napravit. Snížit státní dluh se mu ale nepodařilo. V roce 1847 napsal památnou větu, která platí dodnes: „Ostatní resorty představují si, že státní finance jsou nevyčerpatelné, jako nějaký poklad Nibelungů. Finanční správa je zcela isolována a stojí tu jako otevřená pokladna, z níž každý myslí, že může jen bráti a béře, nedbaje, je-li možno ji naplniti a jaké nebezpečí nastane, jestliže se vyčerpá.“

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Státní finance se podařilo plně konsolidovat až po roce 1867, kdy Rakousko-uherská banka postupně nahradila státovky svými bankovkami, krytými z části zlatými rezervami. Rozvrat rakousko-uherské měny a financí přinesla až 1. světová válka.

Další měnové reformy české země potkaly ještě v letech 1919, 1945 a 1953. K určité formě měnové reformy došlo 1. 1. 1991, kdy bylo liberalizováno 90 % cen a inflace dosáhla svého maxima: 56 % (došlo k velkému znehodnocení úspor). Zemi se ale podařilo předejít hyperinflaci a stabilizovat své finance.

Waddenské moře neboli Waddenzee se rozkládá na severu Nizozemska, mezi pevninou a Frískými ostrovy, odkud se přelévá za hranice Německa až do Dánska. Celkově se táhne v délce asi 500 km a zabírá plochu 11 434 km². Velkou část jeho rozlohy vyplňují přechodové zóny mezi souší, mořem i sladkovodním prostředím, a v místě tak najdeme písečné louky, mokřady, slané močály, ústí řek, pláže či duny. Vzniká tím domov pro rozmanitou faunu i flóru: Ve slaných bažinách se vyskytuje přibližně 2 300 druhů rostlin a živočichů, zatímco v oblastech mořských a brakických, kde se mísí slaná a sladká voda, žije dalších 2 700 druhů. 

Pod taktovkou přílivu 

Waddenzee je plytké a proměnlivé: Zásadně jej totiž ovlivňuje příliv a odliv. Při odlivu se z velké části mění v souš a na pevninském břehu i u Fríských ostrovů se objevují souvislé bahnito-písčité pláže bohaté na bentos – unikátní soubor populací rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů. Jedná se přitom o živnou půdu pro množství vodních a mokřady obývajících ptáků. 

Badatelé moře považují za klíčovou oblast pro vodní stěhovavé opeřence, a to nejen ty, kteří přilétají z východního Atlantiku, ale i pro druhy migrující mezi Afrikou a Eurasií. Do místa jich každoročně zavítá asi 10–12 milionů: Trvalým či přechodným domovem se region stává především pro statisíce kachen, hus, ale i racků či rybáků. 

Unikátní biotopy a křehké ekosystémy zůstávají do značné míry neporušené. Roli v tom nepochybně hraje i fakt, že na ochraně lokality již od roku 1978 úzce spolupracují všechny země, do jejichž území vodní plocha zasahuje. 

Když Španělé, pohánění touhou po zlatě bezbožných domorodců, táhli z dnešního Nového Mexika na Středozápad, narazili na velké indiánské město Etzanoa. Tvořily ho chýše ve tvaru včelích úlů, mezi nimiž se rozkládaly zahrady se zeleninou a květy. Španělé zde napočítali dva tisíce takových domů, přičemž v každém z nich mohlo žít zhruba 10 lidí. Prý trvalo dva až tři dny, než člověk městem Etzanoa prošel.

Místní indiáni ovšem nebyli žádní naivkové. Brzy jim bylo jasné, co jsou Španělé zač a najednou conquistadory přepadlo asi 1 500 válečníků. Španělé sice měli děla, ale nakonec museli ustoupit. Když asi po 100 letech do této oblasti dorazila další výprava Evropanů, už žádné město nenašli. Od těch dob byla Etzanoa, jedno z největších známých sídel severoamerických indiánů, už jenom legendou.

TIP: Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Až americký archeolog Donald Blakeslee se nedávno dopátral, kde Etzanoa ležela. A našel pro to i archeologické důkazy. Město Etzanoa leželo v oblasti dnešního malého města Arkansas City v jižním Kansasu. O obyvatelích města Etzanoa toho stále víme jen velmi málo. Většina antropologů ale věří, že šlo o populaci prérijního kmene Vičitů.

Německo stejně jako jiné velmoci v období první světové války prakticky pominulo možnost použití raket. Meziválečný vývoj tedy začínal prakticky od nuly. Armáda v první fázi nevyužila ani výsledky bádání civilních vědců. Velení jak Reichswehru, tak pozdějšího Wehrmachtu však na základě praxe uznávalo taktickou hodnotu zastírání vojsk dýmem na bojišti. Ve druhé polovině dvacátých let proto bylo rozhodnuto o zformování specializovaných zadýmovacích (zastíracích) jednotek.

Chemické jednotky?

Vývoj začal roku 1927 v dělostřelecké škole v Celle. O dva roky později byla v Drážďanech reorganizována jedna motorizovaná rota na dýmovou či zadýmovací eskadronu (Nebeleskadron). Uvedená jednotka tvořila základ budoucích zadýmovacích útvarů (Nebeltruppen). Německá cesta k raketometům tedy vedla zakouřenou oklikou. Otázkou je, k čemu byly vlastně zadýmovací jednotky či útvary určeny. Něco takového se v žádné jiné armádě nevyskytovalo. Německo mělo sice zakázáno vyvíjet chemické zbraně, ale ve spolupráci se sovětským Ruskem probíhal koncem dvacátých let utajený vývoj na ruském území.

Výsledkem byly bojové látky tabun, soman a sarin. Lze proto předpokládat, že zadýmovací útvary měly být vlastně chemické. Z konstrukčního hlediska může být hlavice dýmového granátu či miny naplněna jak kapalnou dýmotvornou, tak chemickou bojovou látkou, případně zápalnou složí. Uvedenému nasvědčuje i rozhodnutí odborníků z generálního štábu z roku 1931 o potřebě munice plněné dýmovou směsí nebo chemickými bojovými látkami. Fakt, že nacistické Německo nejmodernější chemické zbraně na frontě nakonec nikdy nepoužilo, lze přičíst na vrub především oprávněnému strachu Adolfa Hitlera z odvety.

Minomety, či raketomety?

Původně měly tvořit výzbroj zadýmovacích jednotek minomety. Vzorem pro nový typ se stal 8 cm Granatwerfer 34, který následně sloužil po celou dobu druhé světové války. Zadýmovací 10 cm Nebelwerfer 35 však skončil ve fázi prototypu. Vývoj koncepčně nového typu a jeho následnou sériovou výrobu realizovala společnost Rheinmetall-Borsig, přičemž výsledkem byl 10 cm Nebelwerfer 40 vyrobený v sérii 35 kusů v období 1941–1942. Nemotorné tažené minomety nabíjené zezadu se objevily na bojišti ve Finsku, Tunisku a Rusku jako výzbroj horského útvaru Gebirgs-Werfer-Abteilung 10.

Výcvik zajišťoval školní Nebel-Lehr-Regiment, který vznikl v září 1940. Zbraň evidentně neoslnila a velení pravděpodobně nevědělo co s ní. Již v první polovině třicátých let však existoval paralelní vývoj raketové dýmové či chemické munice. U jejího zrodu stál kapitán Walter Dornberger, jenž v roce 1934 zkonstruoval Do-Werfer (Do-Gerät 38), známý rovněž jako Rauchspurgerät, pro vypouštění dýmových a tříštivých rotačně stabilizovaných raket ráže 110, později 150 mm na vzdálenost až čtyř kilometrů.

Nová zbraň

V podstatě se jednalo o jednohlavňový raketomet, jehož válcová, později hranatá raketnice svařená z ocelových profilů spočívala na podstavci minometného typu. Raketa měla ogivální hlavici s dýmotvornou látkou a hlavový zapalovač s výmetnou trhavinovou náplní. Následoval válcový raketový motor uzavřený na konci dnem se šikmými obvodovými tryskami.

Dozor nad vývojem měl Inspektorát chemického vojska a protichemické obrany. Zbraň byla údajně v menším množství dodána třem jednotkám (organizačně praporům/oddílům) nesoucím označení Nebel-Abteilung formovaným od roku 1939. Každý prapor měl tři baterie s osmi minomety nebo raketomety. Při blitzkriegu v Polsku se uvedená výzbroj příliš neosvědčila a byla následně předána výsadkářům. 

15 cm Nebelwerfer

Boje v Polsku uspíšily vývoj většího vícehlavňového raketometu ráže 150 mm schopného plnit taktický požadavek rychlého zadýmování dostatečně velkého prostoru. Jeho základ tvořila lafeta z protitankového kanónu 3,7 cm PaK 36 doplněná vpředu sklopným opěrným talířem. Na ní spočívala horní lafeta spojující šest raketnic tvořících kruh jako bubínek revolveru. Uvnitř raketnic se nalézaly tři vodicí lišty snižující tření rotujících raket a odpalování se dělo pomocí ženijní roznětnice s kabelem přes rozdělovací skříňku a elektrické kontakty na lafetě.

Zbraň dostala označení 15 cm Nebelwerfer 41. Sériovou výrobu realizovala strojírna Sächsische Textilmaschinenfabrik, známá rovněž jako Frama-Werke. Zásadní změnou prošla konstrukce munice. Nový typ raket s označením 15 cm Wurfgranaten 41 měl vpředu prázdnou plechovou balistickou hlavici, za ní válcový raketový motor s tuhou pohonnou hmotou (různé konstrukce podle typu, určení, zeměpisné šířky nasazení a výrobní série), opatřený vzadu 26 šikmými obvodovými tryskami. Ty zajišťovaly jak dopředný let, tak uvedení rakety do rotace kolem podélné osy, což částečně eliminovalo působení hmotnostních a aerodynamických výrobních vad na let rakety.

TIP: Raketometný Sherman na italské frontě

Teprve na konci se nalézala válcová bojová hlavice s dnovým zapalovačem. Uvedená koncepce měla nejen zajišťovat vyšší stabilitu za letu, ale zároveň docházelo k explozi bojové hlavice nad terénem, což zvyšovalo její střepinový účinek. Vyráběly se rakety dýmové (15 cm Wgr. 41 wKhNb) nebo tříštivé (15 cm Wgr. 41 Spr) s kratší bojovou hlavicí a školní pro výcvik (15 cm Wgr. 41 Ex), později rovněž málo známá nerotační osvětlovací LGS vybavená záďovými sklopnými stabilizačními plochami upevněnými na pouzdru se světlicí.

Dokončení v úterý 28. srpna

Pro fanoušky astronomie je to vzrušující zpráva. Na stavbě Velkého Magellanova dalekohledu, který vyrůstá v chilské poušti Atacama, se před pár dny konečně začalo vrtat a kopat.

Stavba teleskopu probíhá v prostoru Observatoře Las Campanas. V těchto končinách je obloha mimořádně příznivá pro astronomická pozorování, takže dalekohledů je tu víc. Velký Magellanův dalekohled bude stát v nadmořské výšce cca 2 500 metrů nad mořem.

Výkonnější než Hubble

Na vývoji a konstrukci obrovského teleskopu se podílejí USA, Austrálie, Brazílie, Jižní Korea a Chile. Teleskop bude mít primární zrcadlo o průměru 25 metrů, které bude tvořeno sedmi jednotlivými zrcadly o průměru 8,4 metru. Už tato jednotlivá zrcadla budou největší astronomická zrcadla na světě, jaká byla zatím vyrobena. Až teleskop pojede na plný výkon, tak poskytne snímky s desetkrát vyšším rozlišením, než slavný Hubble na oběžné dráze.

TIP: Evropa buduje největší dalekohled na světě

Stavitelé zahájili stavbu permanentních budov teleskopu vrtáním do pevné skály, což představuje významný milník stavby. Při konstrukci základů těchto budov by měli odstranit více než 4 tisíce kubíků skály. Podle vedení projektu jde o neklamnou známku úspěšně postupujících prací. Teleskop by měl být kompletně hotový kolem roku 2024.

Vše začalo osidlováním americké prérie. Jak se osady posunovaly víc a víc na západ, začali si lidé uvědomovat, že prérie poskytuje snadno dostupnou úrodnou půdu. Plodinám se tu dařilo a velké množství trávy zasytilo všechen dobytek. Později pak byly rozsáhlé plochy přeměněny na zemědělskou půdu, čímž ubylo místa pro původní flóru a živočichy, kteří na ní byli závislí.

Při všech těchto změnách považovali farmáři za jednoho z hlavních nepřátel psouny, kteří se živili trávou a ubírali tak dobytku potravu. Na počátku 20. století proto farmáři tato zvířata hromadně trávili a na prérii brzy zůstaly jen malé, izolované populace. Přeměna přirozeného prostředí doprovázená obrovským úbytkem psounů měla drtivý dopad na jiného obyvatele prérií – na tchoře černonohého (Mustela nigripes). Protože psouni tvoří hlavní složku jídelníčku této lasicovité šelmy, ocitl se tchoř na samém pokraj vyhynutí.

Zdecimovaní zachránci rodu

Zatímco v minulosti se tchořům skvěle dařilo na rozsáhlém území Velkých planin, pastvin a kotlin Severní Ameriky, a to od jižní Kanady až po severní Mexiko, na konci sedmdesátých let po nich již nebylo ani vidu, ani slechu a vědci je v přírodě považovali za vyhynulé. Zvrat nastal až v roce 1981, kdy byla na severozápadě státu Wyoming objevena malá populace zdecimovaná psinkou a morem. Přesto mohli tito tchoři posloužit jako základ záchranného programu iniciovaného vládními institucemi. V letech 1985 až 1987 bylo vybráno a odchyceno osmnáct zástupců určených pro chov v zajetí. Postupně se podařilo odchovat na šest tisíc mláďat a od roku 1991 začali být tchoři reintrodukováni ve vybraných oblastech v Mexiku a státech Montana, Jižní Dakota, Wyoming, Colorado, Utah, Arizona, Kansas a Nové Mexiko.

Stále v ohrožení

Ačkoli v dnešní době zůstalo člověkem nedotčené jediné procento původní prérie, její velká část je stále vhodná pro život psounů i tchořů. Hrozbu však představují infekční nemoci jako již zmíněný mor a psinka, ale i chřipka, tularémie a nejrůznější střevní paraziti. Zvlášť nebezpečný je mor, který je nakažlivý jak pro tchoře, tak pro jejich potravu – psouny. Pro přežití jediného tchoře je potřeba 40 až 60 hektarů kolonie psounů. Právě mezi nimi se však velkou rychlostí šíří mor přenášený infikovanými blechami a úmrtnost nakažených jedinců je stoprocentní. Situace ovšem není beznadějná. Armáda Spojených států vyvinula vakcínu, která se ukázala být účiná alespoň u tchořů. Jedna injekce a následné přeočkování po třech týdnech zajistí zvířatům doživotní ochranu před morem. Všichni tchoři odchovaní v zajetí jsou před svým vypuštěním do přírody touto vakcínou ošetřeni a ochránci přírody se snaží odchytávat a očkovat i v přírodě narozené jedince. Proti morovým epidemiím pomáhá také prášení nor psounů pesticidy. Všechny tyto aktivity výrazně zvyšují šanci tchořů černonohých na přežití, jsou však finančně i časově velmi náročné a vědci je nepovažují za dlouhodobé řešení. Pracují proto na nové orální vakcíně pro psouny, která by vzniku nemoci zabránila úplně.

TIP:  Kojot prériový: Mistr v přežití a šibal indiánských mýtů

Všechny dnešní populace tchoře černonohého jsou reintrodukované a jen tři z nich mají ve svém středu dospělého jedince narozeného v divočině. Populace jsou kontrolovány a sčítány dvakrát do roka, takže existuje velmi přesná představa o počtu tchořů. Ve volné přírodě jich dnes žije již více než tisíc a předpokládá se, že v budoucnu budou přibývat další. A možná se jednou podaří dosáhnout takového počtu, že bude černonohá prérijní šelma vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů.

Vlákna pavoučího hedvábí jsou neuvěřitelná. Přestože vznikají jako proteinové výměšky pavouků, tak jsou pevnější než ocel o stejné hmotnosti. Jsou to nejpevnější známá přírodní vlákna vůbec. Biotechnologická společnost Kraig Biocraft Laboratories se snaží o to, aby s materiálem velmi blízkým pavoučímu hedvábí prorazila ve výrobě ochranných obleků a pancířů pro vojáky a policisty.

V těchto dnech dodali americké armádě prototypy pancířů, které je právě z takového materiálu. Vojáci je budou důkladně testovat a zjišťovat, jestli taková látka skutečně dokáže zastavit vystřelené projektily. Materiál nese název „Dragon Silk“, tedy „Dračí hedvábí“ a potřebná vlákna pro jeho výrobu dodávají geneticky upravení bourci morušoví. Chovat kvůli vláknu pavouky, kteří jsou draví a velice nesnášenliví, by totiž nebylo ekonomicky výhodné.

TIP: Dračí hedvábí: US Army vyvíjí nový neprůrazný materiál od GM housenek

Pokud by Dračí hedvábí v armádních testech uspělo, bylo by to skvělé hned z několika důvodů. Některá umělá vlákna jsou sice ještě pevnější než pavoučí hedvábí, ale nejsou ani tak lehká, ani ohebná. Taktické pancíře z pavoučího hedvábí jsou zároveň velmi pevné a výjimečně lehké. Rovněž jsou biokompatibilní a je nižší šance, že by při dotyku s kůží mohl vyvolávat podráždění.

V současné době žije 75 % populace vyspělého světa ve městech a městský styl života považujeme za naprostou samozřejmost. Kdybychom se ovšem pokusili vžít do pocitů člověka před deseti tisíci lety, viděli bychom vše v úplně jiném světle. Náš druh by měl za sebou dva miliony let dlouhou éru kočování za potravou. Bydlení na jediném místě by pro nás představovalo dobrodružný a dost možná i děsivý experiment.

Zřejmě vůbec první z takových pokusů představuje v Turecku ležící Çatal Hüyük, podle mnohých nejstarší velkoměsto na planetě. V porovnání například se starobylým Jerichem, které zpočátku představovalo spíše větší vesnici, se totiž jedná o podstatně rozvinutější sídlo pro tisíce obyvatel. 

Město existovalo v letech 7500 až 5700 př. n. l. (tedy v éře neolitu a eneolitu, doby měděné) a nacházelo se na místě vzdáleném asi 40 km jihovýchodně od tureckého města Konya. Objeveno bylo teprve v roce 1958 a hlavní průzkumy v něm proběhly v 60. letech minulého století. 

Ulice na střechách 

Město o rozloze asi 12 hektarů mohlo obývat zhruba pět až deset tisíc lidí, jejich společnost i styl života však opřádá nejedno tajemství. Z dnešního hlediska ne zcela pochopitelný byl už styl bydlení běžných obyvatel. Nálezy ukázaly, že žili v domech z takzvané vepřovice – cihel z nepálené hlíny, doplněné různými přísadami jako vápnem, slámou, plevami či pískem. Stavby měly obdélníkový tvar a byly vybaveny překvapivě čistě a moderně – měly oddělené prostory pro spaní, práci či posezení. Byly vytápěny krbem a jejich stěny obyvatelé pravidelně omítali bílým vápnem a někdy zdobili malbami. 

Záhadou ovšem zůstává, proč postrádaly okna i dveře – vstupovalo se do nich totiž výhradně ze střechy, a to dírou, která zároveň sloužila jako komín. Město rovněž nemělo ulice či náměstí. Domy spolu úzce sousedily a z nadhledu tak město více než co jiného připomíná jednu obří kamennou včelí plástev, kde domy představují jednotlivé „buňky“. Sousedé se mohli navštěvovat po střechách, po nichž možná vedly primitivní ulice a tvořila se i náměstí. 

Život v obřím pohřebišti 

Podle britského archeologa Iana Hoddera, vedoucího týmu, který v místě dlouhodobě provádí vykopávky, je zarážející, že se ve městě nenašly žádné okázalé stavby, kterými by vládnoucí vrstvy dávaly najevo svou moc. Çatal Hüyük ovšem postrádal nejen veřejné budovy, ale i náboženské svatyně či chrámy. Podle Hodderea se tak zdá, že v sídle působila rovnostářsky smýšlející společnost bez elit, kde se navíc stejnému postavení těšili muži i ženy – všichni bez rozdílů totiž odcházeli ze světa se shodnou pohřební výbavou. 

Právě pohřbívání se od toho dnešního také v mnohém liší: Nebožtíky totiž k poslednímu spánku ukládali pod podlahy obývacích místností, takže lidé denně chodili doslova po kostrách předků. Město navíc v průběhu století nerostlo do šířky, ale do výšky: staré domy se prostě zbořily a na jejich místě se postavily nové. Obytné domy tak vlastně časem zároveň představovaly gigantické hřbitovy. 

Kolébka zemědělství?

Obyvatele města živilo zemědělství a chov dobytka, byli však i zdatnými řemeslníky, kteří vyráběli nástroje z obsidiánu, s nimiž patrně i obchodovali. Stěny mnohých domů rovněž zdobí malby znázorňující výjevy z lovu i z každodenního života. Dochovalo se i víc než  2 000 sošek, zpodobňujících  postavy mužů, žen i zvířat. Asi nejvíce proslula soška sedící ženy (velké matky), kterou z každé strany chrání lvice. Právě díky ní mnozí badatelé spekulují, že v sídle panoval matriarchát. Plodnosti si obyvatelé města nepochybně velmi cenili již proto, že v něm panovala poměrně vysoká dětská úmrtnost. 

Nejvíce prominentním zvířetem, které se na vyobrazeních vyskytuje, je býk. To vedlo některé archeology ke spekulacím, že právě zde se zrodilo pastevectví a s ním i zemědělství. Pokud v místě skutečně docházelo k oslavám býčího kultu a obětování býků, muselo se brzy stát zajišťování divokých, volně se toulajících turů, velkým problémem. Ten se dal vyřešit jejich odchytem a vytvořením hlídaných stád – vznikem pastevectví. Jejich živení v nepříznivých měsících však mohlo vyvolat zase jiný problém: nedostatek krmiva.

Řešení se podle autorů našlo v systematickém a organizovaném vysévání výživných trav, které si v raných stadiích města nejspíše jeho zakladatelé zajišťovali klasickým sběrem tam, kde rostly přirozeně. Kombinace těchto dvou faktorů – zvířata neustále po ruce a obilniny, o které je třeba se starat – vedla k explozivnímu rozvoji města a posléze i rozšíření těchto postupů do širokého okolí. Mnozí archeologové s výše zmíněnou hypotézou ale nesouhlasí, a označují za místo zrodu zemědělství oblast dnešní Sýrie (viz Nejstarší zemědělci).

V našem vesmíru vznikaly první galaxie dlouho předtím, než mu byla miliarda let. Britští vědci tvrdí, že nejstarší galaxie ve vesmíru ani nemusíme nijak zvlášť hledat. Jsou totiž překvapivě blízko.

Sownak Bose a jeho spolupracovníci zjistili, že nejslaběji zářící satelitní galaxie, které obíhají kolem naší Mléčné dráhy, zřejmě jsou jedny z nejstarších galaxií v celém vesmíru. Jde o trpasličí galaxie jako je Segue-1, Bootes I, Tucana II nebo Ursa Major I.

Galaxie z mladičkého vesmíru

Podle Boseho a spol. by tyto galaxie měly být starší než 13 miliard let. Pokud jsou tyto úvahy správné, tak dotyčné galaxie vznikly méně než 800 milionů let po Velkém třesku. Vesmír tehdy byl opravdu velice mladý. Vědce k těmto závěrům přivedl počítačový model vzniku galaxií GALFORM.

TIP: Astronomové objevili spoustu trpasličích galaxií v mladém vesmíru

V té době vesmír procházel Temným věkem (anglicky Dark Ages), kdy už byl vesmír sice průhledný, ale zároveň temný. Zářily v něm pouze atomy neutrálního vodíku. Právě vznik prvních hvězd a galaxií vedl k postupnému konci Temného věku. Ten definitivně skončil asi 1 miliardu let po Velkém třesku.

U izraelských důstojníků, a to i u těch, kteří dosáhli generálské hodnosti, bylo zvykem, že kolem pětačtyřicátého roku věku odcházeli z armády do politiky či obchodu, průmyslu..., zkrátka pokračovali v kariéře mimo ozbrojené síly. Za šestidenní války nebyl žádný důstojník včetně náčelníka generálního štábu Jicchaka Rabina starší 50 let. V tomto ohledu je výjimkou výsadkář Danny Matt: do armády vstoupil v roce 1948, když mu bylo 20 let, a zůstal v ní až do roku 1992. Bojoval na Sinaji v roce 1956, poté v šestidenní válce i ve válce jomkipurské. V Izraeli, a obzvášť v armádě, zůstává Matt díky svému angažmá v bojích za Izrael velmi populární osobností. 

Druhá světová válka

Danny Matt přišel na svět 10. prosince 1927 v Kolíně nad Rýnem. Jeho rodinné zázemí je dnes obtížné rekonstruovat, protože většina úředních dokumentů podlehla zkáze za druhé světové války. Po nástupu nacistů k moci opustila rodina Německo a v roce 1934 přijela do Palestiny. Německá identita mladého Dannyho vzala brzy za své, neboť v židovských osadách právě v té době nepatřila němčina k oblíbeným jazykům. Od přistěhovalců se očekávalo rychlé přizpůsobení poměrům v nové hebrejské vlasti.

Němečtí emigranti se v „zaslíbené zemi“ setkali s židovskou komunitou čítající 80 000 osob, která byla obklopena 700 000 Araby. Od 20. let 20. století vedlo toto sousedství ke stále větším střetům mezi oběma komunitami nikoli z důvodů náboženských, ale ekonomických. Tuto část bývalé osmanské říše spravovala od roku 1920 Velká Británie jako mandát Společnosti národů. Při narůstajícím násilí Britové přestávali být pány situace. Židé na svou ochranu založili vojenskou organizaci Hagana, v jejímž rámci vznikly roku 1941 úderné oddíly Palmach, které se postupně rozvíjely v podzemní armádu s vlastním štábem.

Podvod na začátek

V Haganě nebo Palmachu sloužila velká část pozdějšího důstojnického sboru izraelské armády. Další skupinu tvořili ti, kteří se připojili k Brity zřízené židovské pomocné policii, nebo vstoupili do Židovské brigády vytvořené v roce 1944. Do této druhé skupiny patřil Danny Matt. V roce 1943 se stal příslušníkem britské pobřežní policie v Palestině.

Přitom se tajně podílel na pašování židovských imigrantů do země, čemuž měl naopak ve své funkci bránit. Mattův pokus vstoupit do Židovské brigády byl kvůli nízkému věku napoprvé neúspěšný, ale podařilo se mu přemluvit otce, aby podepsal dokument s falešným věkem Dannyho – a konečně se do jednotky dostal. Sloužil nejprve v Itálii, po válce pak v Nizozemsku. Po demobilizaci brigády v roce 1946 vstoupil do Palmachu.

Mezi výsadkáři 

Ve válce za nezávislost Izraele zahynulo více než šest tisíc izraelských vojáků a civilistů, asi jedno procento celé židovské populace. Danny Matt byl v této válce nasazen při obraně takzvaného Etzionova bloku, skupiny osad jižně od Jeruzaléma. Již v květnu 1948 jej zajala jordánská jednotka vedená britskými důstojníky, ale podařilo se mu uprchnout. Během následujících bojů se vyznamenal velkou statečností.

Díky tomu byl Matt později přijat do výsadkářského praporu 890, jemuž velel ambiciózní Ariel Šaron. Úkolem jednotky bylo bojovat proti arabským teroristům pronikajícím do Izraele z pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Dne 28. února 1955 podnikli výsadkáři pod velením Šarona útok na velitelství egyptské armády v Gaze. Silná útočná skupina překročila v noci hranice mezi Izraelem a pásmem Gazy a napadla egyptský štáb, vojenský tábor a vlakové nádraží v Gaze. Kapitán Danny Matt velel skupině, která měla zajistit cestu vedoucí do Gazy z Chán Júnis a zabránit protivníkovi v přisunutí posil. Přes ztráty 14 raněných a šesti padlých (včetně velitele jedné ze dvou rot) byla akce považována za úspěšnou.

Průsmyk Mitla 

A znovu to byli výsadkáři, kdo se v roce 1956 vyznamenali během války s Egyptem, když obsadili strategický průsmyk Mitla na Sinaji. Dne 29. října téměř 400 mužů z výsadkového praporu 890 vedených Rafulem Ejtanem vyskočilo u východního ústí průsmyku asi 50 km od Suezského průplavu hluboko za nepřátelskými liniemi. Současně tam po zemi dorazily části 202. výsadkové brigády pod velením Šarona. Mezi Šaronovými muži byl také Aharon Davidi a Danny Matt.

Rozpoutal se boj, na jehož konci bylo 260 mrtvých Egypťanů. Izraelské ztráty představovaly 38 padlých a 120 raněných. Tato bitva má v izraelské vojenské historii významné místo, je považována za důležité, ale draze zaplacené vítězství. Další bojové nasazení čekalo Dannyho Matta v šestidenní válce roku 1967. 

Precizní plán

Tehdy plukovník Matt velel záložní výsadkové brigádě, která se v noci z 5. na 6. června zapojila do bitvy u Abú Agheily. Výsadkáři přistáli s vrtulníky v blízkosti opevněných pozic egyptského dělostřelectva. Překvapivým úderem nejen že vyřadili nepřátelská děla, ale také vyvolali zmatek v řadách Egypťanů a připojili se k frontálnímu útoku pěchoty a tanků. Plukovník Matt po boji prohlásil:

„Vydal jsem rozkaz zaútočit na každé dělo, a Egypťani propadli naprostému zmatku. Egyptští dělostřelci zahodili munici, kterou se právě chystali nabít do děl, a v panice se snažili spasit útěkem před naší palbou. Bunkry s municí explodovaly s ohlušujícím rámusem, vojáky dusil hustý dým. Pak, zcela nečekaně, vjel do bojové zóny konvoj přivážející munici. Řidiči úplně ignorovali, co se kolem nich děje. Během několika vteřin se konvoj změnil v planoucí skupinu vraků. (...) Splnili jsme svůj úkol, shromáždili raněné a mrtvé a pak nás generál Šaron pověřil, abychom našli vhodnou cestu pro průnik našich tanků.“

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Pokud byl útok na průsmyk Mitla improvizací, pak úspěšný úder u Abú Agheily představoval výsledek precizního plánování, za které se Arielu Šaronovi dostalo největšího uznání. K úspěchu přispěly podle Šarona především tyto faktory: možnost pečlivé přípravy; boj v noci; překvapivé použití výsadkářů; úder do týlu nepřátelských jednotek; soustředěný útok na úzké frontě. 

Dokončení v neděli 26. srpna