Morfium se až donedávna považovalo za nejsilnější prostředek proti bolesti, nicméně ve vlastním těle si skutečně neseme ještě mnohem silnější analgetikum. Vědci z pařížského Pasteur Institute nedávno přímo z lidských slin izolovali látku zvanou opiorfin a v pokusech prokázali, že je v porovnání s morfiem až šestkrát silnější. Navíc negativně neovlivňuje psychiku, nevzniká na ní závislost a zřejmě má i antidepresivní účinky.

TIP: Náhrada za morfium je na dosah: Je stejně silná ale bezpečná a nenávyková

Odborníci dál zjistili, že opiorfin působí v buňkách centrálního nervového systému: Zabraňuje tam rozpadu látek, jež upravují odpověď našeho těla na bolest – tzv. enkefalinů. Ty následně aktivují opiátové receptory, které zabrání, aby se signály bolesti dostaly až do mozku. Vědci doufají, že bude možné jednoduchou molekulu opiorfinu v budoucnu snadno syntetizovat a vyrábět ve velkém. Předtím se však musí uskutečnit řada testů.

Tým amerických a ruských vědců odebral vzorky z hloubky 30 metrů věčně zmrzlého permafrostu, u břehů sibiřské řeky Kolymy. Když je pak nechali roztát, objevili ukryté hlístice. Malí červi zamrzli v permafrostu před asi 42 tisíci let, tedy uprostřed nejmladší doby ledové. Ani tak dlouhý spánek jim ale nikterak neublížil - po rozmražení se hlístice probudily k životu. 

Událost názorně ukazuje, že mnohobuněčné organismy mohou přežít desítky tisíc let ve stavu takzvané kryobiózy. Během kryobiózy totiž dochází k zamrznutí nejen vody v těle organismu, ale i uvnitř buněk. To pak paradoxně organismu pomáhá přečkat dlouhodobý spánek.

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

Vzkříšené hlístice vědci přemístili do kultivačního prostředí a při teplotě okolo 20 stupňů je „krmili“ bakteriemi E. coli. Hlístice podle všeho fungují bez problémů, pohybují se a žerou. 42 tisíc let dlouhý spánek se na jejich kondici nijak negativně neprojevil. Vědci si od experimentu slibují, že by mohl přinést nové poznatky do problematiky kryomedicíny i astrobiologie.

Jedno ze základních paradigmat současné kosmologie zní, že je vesmír víceméně homogenní a izotropní – tedy že je na velkých rozměrech ve všech místech stejný a vypadá ze všech směrů stejně. Tato vlastnost představuje důsledek vzniku z Velkého třesku a zejména pak rychlého rozfouknutí během inflační fáze.

Bližší pohled nám v současnosti umožňují především celooblohové přehlídky (například Sloanova přehlídka): Ukazuje se, že celkové rozložení galaxií a kup galaxií není náhodné, ale že se na opravdu velkých škálách baryonická hmota shlukuje do jakési pavučiny. V uzlech sítě pak nalezneme nadkupy (superklastry) a kupy (klastry) galaxií, zatímco mezi nimi se objevují určité bubliny (dutiny). Uvedené rozložení vysvětlují odborníci působením temné hmoty (skryté látky) v raných fázích vývoje vesmíru. Stejná velkorozměrová struktura se objevuje i v numerických kosmologických simulacích. 

Naší planetě a hlavně oceánům hrozí v dnešní době plastová apokalypsa. Svět se utápí v plastech, které jsou bohužel obvykle velmi odolné a trvanlivé. Vědci celé planety se proto usilovně snaží vyvinout nějaký nový materiál, který by mohl dnešní plasty nahradit a přitom by tolik nezatěžoval životní prostředí.

Američtí vědci z Georgijské techniky nedávno vyvinuli nový obalový materiál v podobě ohebné a průhledné folie, který pochází z netradičních organických surovin. Udělali ho tak, že střídavě nastřikovali vrstvy chitinu a celulózních vláken na podklad z bioplastu, tvořeného polymerem kyselinou polymléčnou (PLA).

TIP: Vědci vyvinuli superbílý materiál: Inspirovali je brouci

Chitin přitom pocházel z odpadních krunýřů krabů, zatímco celulózní vlákna z dřevoviny. Kyselina polymléčná se obvykle vyrábí ze škrobnatých rostlin, jako je například kukuřice. Nový obalový materiál je ještě nutné doladit, ale v některých vlastnostech už prý předčí běžné plastové obaly. Na rozdíl od nich je ale plně oraganický.

Naše Slunce je vlastně vcelku průměrná, normální hvězda - odborník by řekl, že jde o žlutého trpaslíka spektrální třídy G. Takových hvězd je v Mléčné dráze ohromné množství. Neznamená to ale, že nás Slunce neumí překvapit.

Jednu z jeho zvláštností například nedávno odhalil tým odborníků na helioseismologii z New Jersey Institute of Technology a University of Cote d’Azur. Vědci zjistili, že naše Slunce nepatrně, ale pravidelně mění velikost. Každých 11 let se Slunce nafoukne a opět zmenší o 1 až 2 kilometry.

Vdechy a výdechy Slunce

Je to podobné, jak kdyby Slunce bylo vesmírný živočich a dýchalo. „Vdechy a výdechy“ to jsou ale zcela nepatrné a mění velikost Slunce o maximálně 0,00029 procenta. Mechanismus, který je za „dýchání“ Slunce zodpovědný zatím ještě neznáme.

TIP: Dva týdny bez skvrn: Slunce prochází třetím nejslabší cyklem od roku 1755

Na první pohled se pochopitelně nabízí souvislost změn velikosti Slunce s takzvaným slunečním cyklem - jedenáctiletým cyklem aktivity Slunce, jehož nejviditelnějším projevem jsou změny počtu slunečních skvrn. V době slunečního maxima, kdy je na Slunci nejvíc skvrn, je Slunce ve fázi „výdechu“. A během slunečního minima se Slunce zvětší. Autoři studie jedním dechem dodávají, že tyto změny velikosti Slunce zřejmě nemají žádný měřitelný vliv na pozemské klima, včetně globálního oteplování.

Možná si to ani neuvědomujete, ale jednu z violek určitě znáte. Lidově se jí říká prostě fialka a její botanický název zní violka vonná (Viola odorata). Poměrně známá je také violka psí (Viola canina), která na rozdíl od „fialky“ nevoní. Na světě je ovšem více než 400 druhů zástupců tohoto rodu. Rostou od nížin po vysokohorské sutě, většinou na loukách, ale i v lese, v bažině nebo mezi kameny. Divoce rostoucí violky byly i základem pro celou řadu kultivarů macešek. V odborné literatuře se uvádí, že s oblibou pěstované violky zahradní (zvané macešky) vznikly v 19. století ve Velké Británii křížením několika druhů. Mezi nimi i violky žluté, violky trojbarevné a violky rohaté.

Barevně „nevěrné“ violky

Už z názvů předchozích jmenovaných druhů je patrné, že ne všechny violky jsou fialové, jak by se mohlo zdát podle jejich rodového názvu. Tak například u nás v Krkonoších nebo na Slovensku, roste violka žlutá sudetská (Viola lutea sudetica). Barevně velmi proměnlivá je violka trojbarevná (Viola tricolor), většinou s modro-žluto-bílými květy. Má řadu poddruhů a najdeme ji v Evropě od jižních států až po Skandinávii. Dříve tam dokonce pokrývala porostlé střechy domů a na některých místech je tento malebný jev možné vidět i dnes.

Barevně velmi proměnlivá je také violka ostruhatá (Viola calcarata) pojmenovaná podle protažení zadní části květu – ostruhy. Má krásné květy v barevné paletě od fialovo-modré, přes bleděmodrou, žlutou, až po čistě bílou. Půvabná violka alpská (Viola alpina), které se daří nejen v Alpách, ale třeba i na Slovensku, kvete „ukázněně“ fialově. Naproti tomu drobnější violka dvoukvětá (Viola biflora), kterou je možné spatřit na prameništích (u nás třeba v Krkonoších) má barvu žlutou.

Na talíři i v lékárně

Od violek, respektive od vůně fialek, je zřejmě odvozen i název kamenitého vrcholu Violík na česko-polské hranici v Krkonoších. Kameny porostlé zeleným lišejníkem, které tam jsou, mají prý po navlhčení vonět po fialkách. Jako děti jsme je opakovaně namáčeli, ale žádné vůně jsme se nedočkali. Ty „pravé“ po fialkách vonící kameny, údajně původem z Violíku, se daly pouze koupit ve Vrchlabí. Časem jsem pochopil, že je navoněla „neviditelná ruka trhu“ a přišel jsem tak o jednu z dětských iluzí.

Příležitost k divení mi ovšem poskytly jiné informace, které jsem se o těchto rostlinách, hlavně o violce vonné, později dozvěděl. Fialka se totiž používá nejen v parfumerii, ale dá se i jíst. Dokonce bývala servírována na královských dvorech a velké zalíbení v ní našli hlavně ve Francii, kde se jí říkalo „parmská fialka“. Čerstvé listy je možné přidávat do salátů a květy se užívají jako ozdoby salátů i dezertů. V USA se z ní dokonce vaří polévka.

Ve starověku byla fialkám připisována magická síla. Staří Řekové ji přidávali do nápojů lásky a staří Římané si zase s pomocí fialek prodlužovali alkoholové opojení. Na hlavách pak s oblibou nosili fialkové věnce.

TIP: Světový unikát v betonové džungli - Brno je rájem konikleců velkokvětých

Dnes se květy fialek používají jako výchozí surovina pro výrobu některých léků, protože obsahují kyselinu salicylovou – látku příbuznou kyselině acetylsalicylové, která je účinnou látkou acylpyrinu a jiných léků. Jak listy, tak i květy jsou bohaté na provitamin A a vitamin C a obsahují řadu minerálů. Violka vonná dále obsahuje řadu účinných látek, jako jsou saponiny, flavonové glykosidy, alkaloid violin nebo violaquercitin. Violka trojbarevná je používána rovněž v léčitelství, třeba v sirupu proti kašli, jako mírné diuretikum apod.

Všechny violky, jejichž obrázky jsou zde uvedené, jsou chráněny zákonem.

Během bojů se projevily i slabiny M50. Odpružení VVSS a motor Continental nebyly navrženy pro vyšší zátěž způsobenou instalací nového kanonu. Docházelo proto k přetěžování motorů i odpružení, které mělo za následek horší průchodnost terénem. Po vyrobení zmíněných padesáti kusů byla proto do výroby zavedena vylepšená varianta označená jako M50 Cummins či M50 Mk.II. Tato vozidla obdržela nový výkonnější naftový motor Cummins V8 o výkonu 343 kW, modernější odpružení typu HVSS s horizontálně uloženými pružinami a širší pásy pro lepší průchodnost terénem. Tanků M50 Cummins vzniklo více než 250 a do roku 1964 tvořily jádro Izraelských obranných sil.

Tanky proti traktorům

V roce 1964 Izrael uvedl do provozu Národní rozvaděč vody, který odváděl vodu z Galilejského jezera do hustě osídlených center a zemědělských oblastí. Ačkoliv projekt splňoval takzvaný Johnstonův plán z roku 1955 na rozdělení vodních zdrojů mezi Izrael a arabské státy, Sýrie a Jordánsko s ním ostře nesouhlasily a v lednu 1964 byl na summitu Ligy arabských států odsouhlasen projekt na vybudování kanálů odvádějících vodu z přítoků Jordánu do řeky Jarmúk.

Předchozí část: Obávané izraelské Super Shermany: Tanky M50 a M51 (1)

Izrael by tak přišel o 35 % vody. I když byl plán prakticky nerealizovatelný kvůli technickým obtížím a finančním nákladům, Izrael jej označil za narušení svojí suverenity. Napětí na obou stranách přerostlo v několik lokálních střetů. Při jednom z nich dne 6. března 1965 střela ze syrského bezzákluzového kanonu zasáhla izraelský traktor. Jeho řidič zahynul a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Do oblasti byl povolán tank M50, shodou okolností šlo o osobní stroj generála Jisra’ela Tala, velitele izraelských obrněných sil.

Talův střelec uplatnil zdůrazňovaný výcvik střelby na dlouhou vzdálenost a bezzákluzový kanon zničil jediným přesným zásahem. O několik dní později pak Talův stroj společně s jedním centurionem zaútočil na syrské pracovní stroje, které způsobily přestřelku s izraelskými pohraničníky. V rozmezí dvou minut si Talova osádka připsala zničení pětice syrských traktorů na vzdálenost přes 2 000 m, další tři stroje vyřadila osádka centurionu. 

Šestidenní válka

V druhé polovině 50. let se arabské země stále více sbližovaly se Sovětským svazem. Do Egypta a Sýrie proudila sovětská obrněná technika v podobě tanků T-34/85, samohybných děl SU-100, ale především tanků T-54 a T-55. Jordánci pak disponovali americkými stroji M47 a M48 Patton. Západní státy svého spojence podpořily a Izraeli dodávaly nejen tanky M47, M48 i další britské centuriony.

Než však moderní obrněnce dorazily, musel si Izrael vystačit s M50. Jejich kanony ale v té době nebyly proti moderním strojům arabských sousedů dostatečně účinné, bylo proto třeba přijít s řešením, které by IDF dodalo dostatečně výkonný tank co možná nejrychleji. Izraelci se opět rozhodli pro již vyzkoušené řešení a snažili se najít výkonnější kanon, který by mohl být instalován do osvědčených shermanů.

K dispozici měli jak britské 105mm dělo Royal Ordnance L7 z tanků Centurion, tak i americké kanony T54 ráže 90 mm převzaté z pattonů. Obě tyto zbraně bohužel měly příliš velký zákluz na to, aby mohly být instalovány do menší věže shermanu. Zde opět pomohla Francie, která v té době vyvíjela tank AMX-30 vyzbrojený novým kanonem CN-105-F1 ráže 105 mm. Izraelci zadali Francouzům objednávku na instalaci této zbraně do shermanu a francouzští konstruktéři se pustili do nezbytných úprav. 

Nový kanon

Kanon CN-105-F1 měl pro věž shermanu také příliš velký zákluz, byla proto vytvořena varianta D1504 určená přímo pro izraelské potřeby, která měla hlaveň zkrácenou z původních 56 na 44 ráží (o 1,5 m kratší). Na konci hlavně našla své místo mohutná úsťová brzda. Úpravou prošlo i střelivo, u kterého došlo ke zkrácení nábojky. Všechny tyto úpravy snížily úsťovou rychlost zbraně z více než 1 000 m/s na hodnotu okolo 800 m/s, pokles ale kompenzovalo užití výkonné kumulativní munice, která dokázala probít až 360mm pancíř na 4 000 m.

Kanon byl uložen do upravené věže tanku M4A1(76)W, opatřené za účelem kompenzace většího zpětného rázu větším protizávažím na zádi a novým štítem děla. Ke konverzi se vybíraly pouze tanky s horizontálním odpružením HVSS, naftovým motorem Cummins a širokými pásy T80. Stroje dostaly označení M51 a první z nich převzala armáda v roce 1962. Do roku 1965, kdy byly M51 poprvé představeny veřejnosti, se dočkalo přezbrojení zhruba 180 strojů. M51 byly soustředěny do stavů tří obrněných brigád: 60. brigády pod velením plukovníka Menachema Avirama, 14. brigády plukovníka Mordechaje Zipporiho a 10. mechanizované brigády plukovníka Uri Ben-Ariho. 

Dokončení v pondělí 30. července

Nový pán Bastily Bénigne Dauvergne de Saint-Mars sloužil od mládí u mušketýrů, kde si vysloužil chválu svého velitele, jímž nebyl nikdo jiný než kapitán d’Artagnan. Právě na jeho doporučení se stává guvernérem věznice v Pignerolu v dnešní severní Itálii a získává si důvěru i na nejvyšších místech. Proto je mu v roce 1669 svěřen nanejvýš diskrétní a zodpovědný úkol, který bude plnit téměř až do konce svého života.

Sám ministr války markýz z Louvois posílá de Saint-Marsovi dopis, v němž mu oznamuje chystaný příjezd nového vězně, jakéhosi Eustacha Daugera (či Dangera). Ambicióznímu guvernérovi je hned jasné, že do jeho péče míří mimořádně významná osoba. Ministr mu nařizuje, aby nechal vybudovat celu, kterou budou uzavírat několikery dveře, přes něž nového obyvatele nebude moci zaslechnout nikdo zvenčí.

Péčí o vězně byl pověřen samotný šéf pevnosti, ale i ten se s ním směl setkat jen jednou denně, aby mu přinesl jídlo a vše, co potřebuje k životu. Bezprostřední potřeby byly také jediným tématem, o němž směl Dauger mluvit. Pokud by se prý rozpovídal o čemkoli jiném, měl být okamžitě zabit.

Jen pouhý sluha?

Do Pignerolu v té době přišli i dva jiní prominenti, které ale historikové mnohem lépe znají – bývalý šéf státní pokladny Nicolas Fouquet, odsouzený za zpronevěru, a markýz z Lauzunu, který se bez králova dovolení zasnoubil s jeho sestřenicí.

Prvnímu ze jmenovaných onemocněl sluha, na nějž tehdy měli významní vězni právo, a de Saint-Mars učinil nečekaný krok – požádal Louvoise, zda by Dauger nemohl nastoupit na jeho místo. Ministr souhlasil s tím, že je přece „jen pouhý sluha“. Fouquet dostal doživotí a zdi pevnosti už nikdy neměl opustit. Nehrozilo tedy, že by tajemství záhadného spoluvězně prozradil někomu dalšímu. Ministr ale neměl tušení, že mezi Fouquetovou a Lauzunovou celou existuje otvor, skrze nějž mohli být v nepozorovaném spojení. Přišlo se na to až po Fouquetově smrti v roce 1680 a Dauger se okamžitě stěhoval do jiné části pevnosti. Lauzunovi, který se konečně vracel na svobodu, namluvili, že byl propuštěn i tento záhadný sluha. 

Ten ale seděl ve věži, a kdykoli za ním měl přijít někdo jiný, než jeho věznitel, například lékař či zpovědník, musel si nasazovat masku vykovanou z oceli. Saint-Mars pak několikrát změnil působiště, tajemný vězeň jej přitom vždy doprovázel. Při převozu v roce 1687, kdy mířil na ostrov svaté Margarety nedaleko Cannes v jižní Francii, měl vězeň rovněž nasazenou masku, tentokrát z černého sametu. 

Co přimělo ministra války a krále Slunce věnovat takovou péči věznění „pouhého sluhy“? Uslyšel u svých vysoce postavených pánů něco, co neměl? Proč by pak musel skrývat tvář? Byl tímto jménem pouze označen někdo mnohem významnější? Na tyto otázky chybějí odpovědi, existuje ale řada hypotéz, které se snaží odhalit vězňovu pravou totožnost.

Zbavil se král dvojčete?

Nejčastěji je spojován přímo s Ludvíkem XIV. Už Voltaire koncem 18. století napsal, že přísně utajený vězeň byl královým dvojčetem. Tuto myšlenku dovedl k dokonalosti Alexandre Dumas v románu Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb vikomt de Bragelonne. Bratr, který se panovníkovi podobá jako vejce vejci a navíc přišel na svět jen pár minut po něm, by mohl velice snadno zpochybnit jeho legitimitu a nárok na trůn. To mladý ambiciózní Ludvík nemohl dopustit a rozhodl se svého bratra navěky skrýt před světem. Této hypotéze podle některých badatelů nasvědčuje i fakt, že u francouzských vládnoucích dynastií nebyla dvojčata úplně výjimečná. Voltaire tvrdí, že královna Anna Rakouská spolu se svým všemocným ministrem kardinálem Mazarinem nechala jedno z dětí vychovat na utajeném místě. Po kardinálově smrti se to však Ludvík dozvěděl a postaral se o to, aby toto tajemství zůstalo navždy zapomenuto.

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dvojčata-následníci by jistě do Francie přinesli zmatky a spory. Historici ale této teorii oponují tím, že královnin porod se vždy odehrával před významnými dvořany, kterým by narození dalšího potomka jistě neušlo. Spisovatel Marcel Pagnol nicméně upozorňuje, že tentokrát příchod následníka trůnu neproběhl podle staletých tradic − král Ludvík XIII. totiž podle svědků hned po narození syna odvedl přítomné do zámecké kaple, kde zaznělo děkovné Te Deum. To ale většinou probíhalo až několik dnů po porodu. Nedodržel panovník dávný zvyk proto, že se konečně dočkal vymodleného následníka, v nějž už ani nedoufal? „Nikoli“, tvrdí Pagnol, „chtěl všechny dostat ven z královniných komnat, aby Anna mohla přivést jen za pomoci porodní báby na svět druhého, utajeného syna.“ 

Jiné hypotézy mají za to, že Muž se železnou maskou byl nevlastním bratrem Ludvíka XIV., kterého porodila jeho matka Anna některému ze svých údajných milenců. Někteří ukazují na anglického krasavce vévodu z Buckinghamu, jiní na Mazarina. 

Dne 9. dubna 1940 Němci zahájili svůj útok na Dánsko a Norsko, přičemž důležitou roli hrály vzdušné výsadky u klíčových nepřátelských základen. K letišti Oslo Fornebu směřovala početná formace transportních Ju 52/3m vezoucích elitní parašutisty, hustá mlha však vedla k tomu, že velení operaci odvolalo a letouny s výsadkáři se otočily k návratu. Ve vzduchu však už byla i druhá vlna nesoucí pěchotu, která měla přistát na již obsazeném letišti.

Nepřátelská léčka?

Její velitel sice rozkaz také zachytil, považoval ho však za nepřátelskou léčku a pokračoval v akci. Když letouny vylétly z mlhy, ocitly se blízko svého cíle a šly na přistání, leteckou základnu však stále drželi Norové a německé stroje se dostaly do vražedné palby ze země. V tomto kritickém okamžiku se na scéně objevily německé doprovodné stíhačky. Konkrétně šlo o osm Bf 110 od 1./ZG 76 pod vedením Oblt. Wernera Hansena. 

Německou situaci ještě zkomplikovalo norské letectvo, jež do oblasti vyslalo několik vlastních stíhacích letounů. Hansen o boji později uvedl: „Patnáct kilometrů od Osla jsme zahlédli peruť Gloster Gladiatorů. Nabrali jsme výšku, abychom mohli provést útok ze slunce. Museli nás ale vidět. Jeden roj zamířil dolů a ostatní začaly stoupat. Díky jejich výborné ovladatelnosti se jim podařilo dostat za některé naše Bf 110. Podařilo se nám je ale nakonec odrazit. Boj nás však stál mnoho paliva a kromě rychlého přistání nám už nic jiného nezbývalo.“

Stíhači obsazují letiště

Piloti dvoumotorových Bf 110 se museli pustit do odvážné akce. Jeden stroj začal ostřelovat postavení norských protiletadlových zbraní, dalších pět messerschmittů šlo na přistání. Jeden z nich pilotoval Lt. Helmut Lent, který se v budoucnu stal druhým nejúspěšnějším nočním stíhacím esem se 110 sestřely na kontě. Teď však letěl jen na jeden motor a přistání nezvládl, když přistávací dráhu přeletěl, na konci havaroval a jeho letoun byl na odpis.

Ostatní stroje však dosedly v pořádku, piloti odrolovali na okraj dráhy a zastavili tak, aby jejich zadní střelci mohli krýt palbou svých kulometů dosedající Ju 52/3m. Werner Hansen poté vyskočil ze své stíhačky a s pistolí v ruce pádil k nejbližšímu transportnímu letounu, aby pěšákům vysvětlil situaci. Infanteristé připravení na poklidné přistání pak jen se svými pobočními zbraněmi podnikli útok na norská postavení, ale jejich obránci se již tou dobou stahovali. Letiště tak padlo Němcům do rukou, zanedlouho na něm začaly přistávat další letouny a o osudu Osla bylo rozhodnuto.

RAF jde do akce

Dne 18. srpna 1940 došlo v rámci bitvy o Británii k obzvlášť tvrdým bojům. Krátce po poledni letěly do akce i Messerschmitty Bf 109 E od eskadry JG 26, přičemž v kabině jednoho z nich seděl Oblt. Gerhard Schöpfel. Britské obsluhy radarů přilétající svaz velmi brzy objevily a na letištích RAF se rozeřvaly sirény. Piloti v pohotovosti reagovali jako vždy, spěšně odhazovali cigarety, hrnky anglického čaje i černé kávy zůstaly nedopity.

Letištěm se brzy ozývalo burácení motorů Rolls-Royce a stíhačky Hurricane šly jedna po druhé na start. Spěch byl na místě. Každá vteřina znamenala při stoupání k nepříteli cenné metry a ty mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Britové se nechtěli nechat nachytat během pomalého stoupání. Jagdflieger v takových případech bleskově sjeli z oblohy, střemhlav se prohnali britskou formací a stříleli.

Masakr nad Canterbury

Německá taktika nedoporučovala zaplétat se do manévrových soubojů, ale po útoku opět vystoupat a pak případně zaútočit znovu. V tomto konkrétním případě odstartovala jedna z nejlepších jednotek RAF létajících na hurricanech – 501. peruť. Ta právě kroužila v oblasti Canterbury a stoupala do operační výšky, přičemž letěla ve strnule prosazované formaci skládající se ze tříčlenných rojů umístěných těsně vedle sebe. Za formací pak kličkovali dva piloti hurricanů, hlídající celou formaci zezadu (takzvaní weaveři).

Nad britskými stíhači však právě prolétaly Bf 109 od III./JG 26. Gerhard Schöpfel se odpojil a okamžitě na ně zezadu střemhlav zaútočil. V rychlém sledu poslal k zemi oba weavery a poté ještě dva hurricany z jednoho roje. Útok přerušil jen proto, že mu olej z poslední oběti postříkal kryt kabiny. Osamocený německý stíhač tak uštědřil této elitní jednotce jednu z nejtěžších porážek – jeden britský pilot padl, dva utrpěli zranění a jen jeden vyvázl bez úhony. Britové se tak znovu přesvědčili o nevhodnosti tříčlenných rojů v boji proti agresivním německým stíhačům.