Jestli je někde peklo, tak na planetě KELT-9b. Je to ultrahorký jupiter, kterého pozorujeme ve vzdálenosti 620 světlených let, v souhvězdí Labutě. Je třikrát hmotnější a dvakrát větší než náš Jupiter ve Sluneční soustavě.

KELT-9b obíhá tak blízko u mateřské hvězdy, že je rozpálená na neuvěřitelných 4 300 stupňů Celsia. Jde o nejžhavější exoplanetu, jakou jsme zatím ve vesmíru objevili. Vlastně je horká skoro jako povrch Slunce a to je u planety opravdu na pováženou.

Svět s atmosférou plnou kovů

Právě díky skutečně extrémní teplotě této exoplanety mohl tým, který vedl astrofyzik Kevin Heng ze švýcarské univerzity v Bernu, detekovat v atmosféře KELT-9b přítomnost atomů železa a titanu. Stalo se tak vůbec poprvé mimo Sluneční soustavu.

Vědci již dlouho tušili, že tyto prvky musí být na exoplanetách přítomné. Především železo je jedním z nejběžnějších prvků ve vesmíru. Na světech s běžnou teplotou je ale železo ukryté v molekulách a jeho detekce je velmi obtížná. Na KELT-9b je ale tak šílené horko, že jednotlivé atomy železa a dalších kovů plují v atmosféře, kde je mohou detekovat naše přístroje. K samotné detekci vědci využili tranzit, tedy přechod planety z našeho pohledu přes kotouč hvězdy. Při tranzitu záře hvězdy prochází atmosférou exoplanety a v zachyceném spektru záření můžeme hledat prvky z atmosféry takové planety.

Image

Čtěte také

Exoplaneta WASP-19b: Pekelný svět s titanovou oblohou

Plán atentátu, ke kterému mělo dojít začátkem května 1945, se údajně „vylíhl“ v hlavě SS-Obersturmführera Dr. Aloise Krannicha, jednoho z německých poradců ve vedení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, majícího na starost „duchovní výchovu“. Osobně vybral také jeho hlavního vykonavatele. Tím se stal 24letý Jan Svoboda, bývalý vlajkař, nebezpečný konfident gestapa, funkcionář Kuratoria a přesvědčený český nacista. 

Vzorný kolaborant

Svoboda se narodil 25. ledna 1921 v Brně v rodině právníka. O 10 let později se rodina přestěhovala do Prahy, kde vychodil arcibiskupské gymnázium – maturoval roku 1939, přičemž v té době byl již dva roky členem Vlajky. V jejích řadách zřejmě patřil k pronacistickému křídlu, které se již před podepsáním mnichovské dohody formovalo kolem Jana Ryse-Rozsévače a jeho přátel. Po maturitě se zapsal ke studiu na medicínu, ale 17. listopad 1939 a uzavření vysokých škol jeho další vzdělávání ze dne na den ukončily.

Na okupační režim však Svoboda nezanevřel – právě naopak. Dal se zcela do jeho služeb a stal se vedoucím Mládeže Vlajky v rodném Brně. Od října 1941 působil v pražském ústředí Vlajky, avšak již v únoru 1942 patřil ke skupině vlajkařské mládeže, která pod vedením MUDr. Františka Teunera přešla do nově zřizovaného Kuratoria. To znamenalo i odchod z řad Vlajky, neboť hlavní duchovní otec Kuratoria protektorátní ministr Emanuel  Moravec byl pro tuto organizaci protivníkem číslo jedna.

Agent-provokatér

V dusných týdnech po atentátu na Heydricha odjel Svoboda na „I. školní tábor vedoucích české mládeže“ na Slapy a v srpnu 1942 spolu s dalšími mládežnickými aktivisty na „studijní cestu“ do Německa. V té době se stal zaměstnancem organizační sekce ústředí Kuratoria na plný úvazek. Z logiky věci začal také spolupracovat s nacistickými bezpečnostními složkami. Díky nesporné inteligenci a fanatické víře ve vítězství třetí říše se z něj stal nebezpečný agent-provokatér. Podílel se na udání členů ilegálních skupin Svaz československé mládeže a Malá strana. Třináct z patnácti zatčených se domů již nikdy nevrátilo.

Pod krycími jmény „Jan Nováček“ a „Pater“ pracoval pro zástupce vedoucího referátu Český pravicový odboj kriminálního asistenta Ericha Pfitsche. Zavinil i zatčení funkcionáře Kuratoria Stanislava Reichmanna a několika dalších osob. Svoboda přitom nepředstavoval pouhého řadového konfidenta, nýbrž rezidenta, který pro gestapo kromě cenných zpráv získal i řadu dalších spolupracovníků. Také v Kuratoriu se činil. Stal se vedoucím spojovacího referátu ústředí, měl vliv na personální záležitosti, byl aktivní v inspekci a ke konci války zastával funkci zvláštního pověřence pro otázky uprchlíků a opevňovací práce. U příležitosti 6. výročí vzniku protektorátu byl 15. března 1945 vyznamenán Čestným štítem protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (tedy takzvanou Svatováclavskou orlicí).

Beneše nebo Gottwalda 

Nedlouho poté, počátkem dubna 1945, si Svobodu předvolal Krannich a otevřeně mu sdělil: „Válka skončí v neprospěch Německa, a proto je nutné docílit toho, aby Čechy s Moravou zůstaly oddělené od Slovenska. Potřebujeme, aby se emigrace a lidé doma rozdělili na dvě části: na část orientovanou na Východ a na Západ.“ Toho mělo být dosaženo atentátem na prezidenta republiky Edvarda Beneše, který se 3. dubna 1945 vrátil po více než šestiletém exilu na osvobozené území a následujícího dne jmenoval ve východoslovenských Košicích první domácí československou vládu.

Jako náhradní cíle připadali v úvahu i náměstek předsedy vlády a generální tajemník KSČ Klement Gottwald nebo ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Ten však byl v té době na ustavující konferenci OSN v San Francisku, takže se v ohrožení nacházel jen Beneš a Gottwald. Krannich měl blízko ke zpravodajské službě SS, tedy k Sicherheitsdienstu (SD). Právě v jeho intencích, respektive její zahraniční součásti, kterou v Praze vedl Dr. Hammer, měl být atentát proveden.

TIP: Protektorátní vládní vojsko: Vlastenci, či kolaboranti?

Svoboda dostal za úkol skupinu vést a mohl si vybrat i část dalších spolupracovníků. Jako prvního oslovil svého přítele a spolužáka z arcibiskupského gymnázia Jiřího Málka. Ten byl před válkou členem Junáka, ale v pozdějších letech v podstatě kopíroval politické názory a „kariéru“ svého o rok staršího kamaráda. Také on se stal členem Vlajky, později zaměstnancem Kuratoria a konfidentem nacistických bezpečnostních složek. Třetím atentátníkem byl Vladimír Koucký, jehož otec zahynul jako vlajkař při zpackaném pumovém útoku na kroměřížskou synagogu v červenci 1939. Také on byl, jak jinak, funkcionářem Kuratoria a nacistickým konfidentem.

Dokončení v úterý 21. srpna

Kromě klenutých oblouků a bran se v oblasti Arches tyčí různé pilíře, věže nebo úzké skalní stěny podobné hradbám, jimž se říká kulisy. K vidění jsou rovněž osamocené balancující balvany, tzv. viklany. Skalní skulptury jsou sice rozptýleny na obrovské ploše 298 km², ale vytvářejí čtyři hlavní skupiny, v nichž vždy převládá určitý typ modelace.

Nejkrásnější místo na Zemi

Krajina Arches je vskutku ohromující. Přitom jde o poměrně mladý národní park. Jako první začal ochranu oblasti prosazovat Alexander Ringhoffer, horník a prospektor, který sem poprvé přišel v roce 1922. Díky němu se tento kus země roku 1929 stal jednotkou systému státních rezervací, a ve stejný rok prezident Herbert Hoover udělil Arches status Národního památníku.

Bates Wilson, další výrazná osoba spjatá s Oblouky, tu sloužil jako hlavní správce mezi lety 1949 a 1972. Během této doby šla návštěvnost nahoru o neuvěřitelných 1 600 % – z 13 270 lidí (1949) na 225 500 (1972). O propagaci neobyčejného místa se zasloužil spisovatel Edward Abbey, jenž tady v 50. letech 20. století pracoval jako sezonní ranger. Když o tomto koutě severní Ameriky v roce 1968 napsal knihu Desert Solitaire, začal slovy: „Tohle je nejkrásnější místo na Zemi.“ Tato kniha inspirovala k návštěvě mnoho lidí. Zájem stoupal současně s potřebou chránit pískovcové oblouky před poškozením. Konečně roku 1971 se region Arches stal národním parkem.

Ohnivá pec pro turisty

Čtyřicet kilometrů asfaltové vozovky pokrývá prakticky všechny podstatné půvaby parku, což je pro americké národní parky typické. My se ze všeho nejdřív vydáváme k největší atrakci rezervace – oblouku Delicate Arch (Křehký oblouk), který se nachází ve skupině Fiery Furnace (Ohnivá pec). Vlastně už jsme ho viděli mnohokrát, protože se stal jakýmsi symbolem Utahu a téměř všechna zdejší auta státu ho mají vyobrazený na „espézetce“. K tomu opravdovému trojrozměrnému vede pětikilometrová stezka proložená krátkým, ale strmým stoupáním. Z toho důvodu vyrážíme hned zrána, dokud není takové vedro. I když tady je vedro pořád… O to víc nechápu, jak v téhle skalní výhni mohl někdo bydlet. Hned na začátku treku totiž mineme Wolfův ranč, kde v 19. a 20. století bydlela rančerská rodina Wolfových – prvních bílých osadníků. Primitivní roubená chýše s povozem přede dveřmi se dodnes choulí pod červenou skálou.

Cestou k Delicate Arch naštěstí hodně fouká, takže se jde docela příjemně. A cíl cesty rozhodně stojí za to! Pískovce mají temně rudou barvu žhnoucí pece a samotný Delicate Arch je obrovský a současně vypadá opravdu křehce – nejen díky odvážnému vyklenutí, ale i kvůli postupujícímu zvětrávání, které už téměř rozrušilo jeden pilíř. Pod obrovskou kamennou duhou si připadám docela malinká. Jen těch turistů by tu mohlo být míň. Ale my jsme taky turisti, tak na co si vlastně stěžovat. Je ale těžké zvěčnit si oblouk bez lidí. Každý se pod ním chce vyfotit, takže uzávěrky fotoaparátů cvakají ostošest. Zájemci aby se skoro řadili do fronty.

Kovbojský gatě a obrazy na skále

Dáváme se do řeči s párem Američanů z vedlejšího státu Colorado. „Ten je krásnej, viďte,“ povídá paní. „Moc. To my v Čechách nemáme!“ „A víte, že tomuhle oblouku místní rančeři říkali ´Bombarďáky staré panny´ nebo ´Kovbojský gatě´?“ dodává pán. „Opravdu?“ to mě tedy pobaví. Nedá se říct, že by šlo o zrovna poetické názvy…

Dívám se na oblouk rozkročený nad pískovcovou plošinou s nádherným zasněženým pohořím La Sal v pozadí. Je velmi těžké se od toho pohledu odtrhnout, ale my se už musíme vydat na zpáteční cestu. Ještě děláme odbočku ke skalním výjevům zanechaným indiánským kmenem Ute. Jako první procházeli oblastí asi před 10 000 lety indiánští lovci-sběrači. Na konci doby ledové zde objevili druhy křemene ideální pro výrobu kamenných nástrojů a dodnes je možné objevit po nich hromady zanechaných fragmentů. V době o poznání současnější, asi před 2 000 lety, tu žili předci Pueblanů a indiánů Fremont. Uchylovali se sem jen v ta roční období, kdy měli k dispozici dostatek vody a zanechali po sobě různé doklady přítomnosti, včetně zmíněného skalního umění. Výjevy zahrnují piktogramy, jež jsou na skále namalované, a petroglyfy, které jsou do skály vytesané. Na jednom z nich jsou vyryti koně a jezdci obklopeni ovcemi tlustorohými a zvířaty podobnými psům. Ještě dnes je potřeba ocenit věrnost, s jakou indiáni výjev zachytili.

Most přes fotbalové hřiště

Po silnici míříme dál na sever, až na úplný konec. Tady je skalní skupina nazvaná Devil´s Garden (Ďáblova zahrada), která obsahuje tolik oblouků a skalních mostů, že je těžké vybrat mezi nimi nejreprezentativnějšího zástupce. Zřejmě nejpůsobivější je ale přece jen mamutí Landscape Arch, elegantně sklenutý mezi dvěma skalními pilíři. Vede k němu asi kilometr dlouhá pěšinka, která se ze začátku působivě prodírá štěrbinou mezi stěnami skal. Landscape Arch je nejdelší přírodní most světa. Jeho štíhlý oblouk je dlouhý necelých sto metrů, což pro představu znamená, že by se pod ním mohl hrát fotbal. Co ovšem oblouku přebývá na délce, to mu chybí na mohutnosti – je široký jen necelé dva metry. Kdysi po něm prý nejodvážnější z místních indiánů dokázali přejet na koni. Dnes dokazují čerstvě odlámané kusy pískovců u pat pilířů postupující zvětrávání jedinečné skalní stavby. V roce 1991 odpadl ze spodní části oblouku masivní kus skály, což ještě zúžilo zbývající pískovcový pás. Z bezpečnostních důvodů byla turistická stezka vedoucí přímo pod obloukem odkloněna. Od roku 1970 už kvůli zvětrávání spadlo 43 oblouků. Snad Landscape Arch ještě nějakou dobu vydrží a nebude další „zříceninou“ v pořadí. 

Kdo by se odtud chtěl vydat ještě k obloukům Double Arch, Primitive Arch a Dark Arch, musí počítat s namáhavým terénem a místy i šplháním nebo přinejmenším chůzí po čtyřech. V této části parku se nachází i jediný kemp, který je plný a bohužel není možné si nocleh dopředu rezervovat. Škoda, bylo by úžasné strávit tady noc… Ve stínu stromů si dáváme piknik a odpočíváme od padesátistupňového vedra, které panuje ve slunečním žáru.

Z Oken ke Třem drbnám 

Do části parku nazvané Windows Section, tedy Oblast oken, se jedeme podívat na počátky vzniku dnešních mohutných oblouků. Tady jsou skály ve fázi zrodu – prozatím jen pískovcové kulisy s ojedinělými „okny“. Skupina zvaná Severní a Jižní okno nabízí jedinečné průhledy na další skalní monolity. Některé otvory jsou tak veliké, že by jimi mohlo proletět letadlo. Jejich kamenné rámy okupují turisté a loví záběry do rodinných alb. Není divu, že tento park patří k nejfotografovanějším národním parkům na americkém kontinentě.

Když se dostatečně pokocháme výhledem ze všech zdejších oken, vydáváme se zpět na začátek parku. Cestou se ještě zastavujeme u dalšího nepřehlédnutelného bodu zvaného Balanced Rock (Rovnovážný kámen). Jde o kuželovitý podstavec s balvanem „naraženým“ na špičce.

Blížíme se ke vstupu do parku a tím pádem i ke konci návštěvy. Zde se nachází rozlehlé Courthouse Tower (Soudní nádvoří) s masivními „budovami“ včetně 150 metrů vysoké Babylonské věže a strmě čnících Varhan. Na podstavci bez problémů rozeznáváme i Tři drbny (Three Gossips), jejichž hlavy v jedné úrovni jsou posledním pozůstatkem malé stolové hory, tzv. mesy.

Nerada opouštím tohle kouzelné místo. Svět je tak fascinující, příroda tak úžasná! Smekám klobouk před tím, co umí… Jak napsal Abbey ve své knize: „Divočina není luxus, ale nezbytnost pro lidského ducha. Pro náš život je stejně důležitá jako voda a dobrý chléb.“

V nejstarším období pohřbívali Egypťané své mrtvé v jámách v poušti. Horko a sucho pouštního prostředí mrtvoly rychle vysušilo a vytvořilo jakési „přírodní“ mumie. Mnohá těla ale padla za oběť zvířecím mrchožroutům, proto zanedlouho začali Egypťané pohřbívat své mrtvé v rakvích. To ale přineslo jinou nesnáz – těla se v rakvích rychle rozkládala a podléhala téměř okamžitě hnilobným procesům. Proto museli staří Egypťané přijít na jiný způsob, jak své mrtvé pohřbívat. 

Po mnoha staletích vytvořili celou nauku o mumifikování, kterou v rámci možností své doby dovedli bezmála k dokonalosti. Ostatně starověký Egypt proslul také neobvykle vysokou úrovní svého lékařství. První záměrné mumifikace datujeme již do doby kolem roku 3500 př. n. l. Z této doby pochází nejstarší známé lidské ostatky, na nichž byly identifikovány části látky a pryskyřice sloužící k jejich obalování. Konkrétní metody mumifikace se však v průběhu staletí měnily a zdokonalovaly.

Balzamování

Běžná mumifikace měla dvě základní části – nejdříve balzamování a poté „vlastní mumifikaci“. Když zemřela významná egyptská osoba, bylo její tělo nejdříve přeneseno do stanu, „očistného místa“, který byl později nahrazen stavbou. Tam balzamovači natřeli tělo aromatickým palmovým vínem a očistili jej vodou z Nilu. Jeden z mužů, kteří asistovali hlavnímu balzamovači (často se jednalo o kněze) prořízl levý bok těla a opatrně z něj vyprostil některé vnitřní orgány. K tomuto kroku vedlo Egypťany poznání, že právě tyto části těla po smrti nejrychleji hnijí a podléhají rozkladu. Játra, plíce, žaludek i střeva byly omyty a naloženy v natronu, přírodní solné substanci, používané pro účely vysoušení a uchování tělesných orgánů. Srdce však z těla vyjímáno nebylo, neboť Egypťané věřili, že jde o sídlo inteligence a citu a že je člověk bude potřebovat pro Usirův soud a v posmrtném životě. S mozkem se kupodivu nakládalo mnohem hůř – malým ostrým háčkem jej balzamovači vytáhli skrz nosní dírku ven. Tělní dutinu pak vymyli palmovým vínem, aby zničili hnilobné bakterie. 

Tělo bylo následně posypáno a také zevnitř naplněno natronem, který jej velmi účinně vysušil a napodobil tak podmínky, které by na něj běžně působily v poušti. Všechny tělní tekutiny zachycené v průběhu balzamování a také svršky zemřelého byly odloženy a do hrobky pak ukládány spolu s tělem. Následovala přestávka dlouhá 40 dní, během které se s tělem nemanipulovalo. 

Orgány do kanop

Při novodobé kompletní mumifikaci podle staroegyptského postupu (na Lékařské škole v Baltimoru v roce 1994) se zjistilo, že po 35 dnech působení natronu je tělo natolik odvodněno, že ztratí 62 % své původní hmotnosti. Po vysušení egyptští balzamovači tělo znovu pečlivě omyli vodou z Nilu a důkladně potřeli olejem, aby udrželi pokožku pružnou.

Vysušené tělní orgány byly obaleny lněnou tkaninou a někdy vráceny přímo do těla. Ve starších dobách se ale ukládaly do ozdobných nádob, kanop. Víka těchto malých nádobek byla později krášlena podobiznami čtyř bohů, synů Hora. Když se ustálil zvyk vracet orgány do těla zemřelého, ukládaly se kanopy i nadále do hrobů k zemřelým, ale měly již jen symbolickou funkci. 

Vraťme se však k průběhu samotné mumifikace. Tělní dutina zemřelého byla naplněna suchým materiálem, například pilinami, listím, slámou nebo pruhy lněné látky napuštěné pryskyřicí. Důležité přitom bylo, aby balzamovaný člověk stále vypadal co nejvíce jako živý. Po „napěchování“ tělních dutin opět následovalo pečlivé namazání těla vonnými oleji. Teprve pak bylo tělo připraveno na hlavní část mumifikačního procesu – zabalení do pruhů lněné látky. 

Mumifikace

Nejprve byla pevnými pruhy kvalitní látky obalena hlava a krk mrtvého. Poté byly samostatně obaleny všechny prsty na rukách i nohách. A následně ruce a nohy, každá zvlášť. Mezi jednotlivé vrstvy látky vkládali kněží magické amulety, které měly mrtvého ochraňovat a přinášet mu štěstí či rovnováhu v posmrtném životě. V průběhu úprav mumifikovaného těla četl přítomný kněz kouzelné formule, které měly zahánět zlé síly a pomáhat mrtvému v jeho cestě záhrobím. Nohy i ruce byly následně pevně svázány a mezi paže mrtvého těla nakonec kněží vložili svitek se zaříkadly z Knihy mrtvých, která se někdy psala i na bandáž.

Tělo bylo dále obalováno novými vrstvami látky a každá vrstva pečlivě potírána pryskyřicí, aby pruhy tkaniny dobře držely pohromadě. Nakonec bylo tělo zabaleno do plátna a na jeho povrch zřetelně namalován bůh Usir. Mumifikace končila převázáním pruhy tkaniny. Na hlavu mumie se někdy pokládala maska. Následně byla mumie spuštěna do vnitřní rakve, která se vkládala do druhé (vnější) schránky, čímž se proces ukládání mrtvého završil. 

Pohřební obřad

Egypťané pohřbívali mrtvé na západním břehu Nilu, kam je dopravovali v pohřebním průvodu na bárce. Obřadům (včetně mumifikace) věnovali asi 70 dní, výjimečně i více, přičemž rekordní doba je třičtvrtě roku. Součástí rituálu bylo oplakávání, zajišťované především profesionálními plačkami, nakuřování rakve kadidlem a také „otevírání úst“, obřad magického obnovení životních funkcí, který měl mrtvému umožnit znovu přijímat potravu prostřednictvím obětin. Sadou speciálních nástrojů byla soše zemřelého rozevřena ústa a rozhýbány údy. Totéž se někdy provádělo i s mumií samotnou. Kněz se také mohl dotknout mumie nebo její rakve speciální tyčkou s háčkem na konci, čímž mrtvého symbolicky vzkřísil. 

Teprve po těchto procedurách a obřadech, řízených přesnými pravidly, byla rakev uložena do kamenného sarkofágu v hrobce. V případě bohatého pohřbu mohly být do hrobky ukládány štědré dary – vlastní nábytek, oblečení, šperky a klenoty, zbraně, potraviny všeho druhu. O bohatosti takových pohřbů svědčí zejména proslulý fantastický objev Tutanchamonovy hrobky v roce 1922. 

Pokud jde o supervulkány, tak odborníci, média i veřejnost jsou v dnešní době poněkud zaujatí supervulkánem v Yellowstone. Přitom se jen ve Spojených státech nacházejí ještě další supervulkány, například kaldera Long Valley ve východní Kalifornii.

Stejně jako Yellowstone se i Long Valley nachází v místech, kde je sopečná činnost patrná na každém kroku. Oblasti vévodí sopečný dóm Mamutí hora, který dosahuje výšky 3 371 metrů. Na řadě míst tu unikají nebezpečné sopečné plyny, jsou tu fumaroly a horké prameny, země se tu často chvěje zemětřesením.

TIP: Pod supervulkánem Yellowstone objevili velkou zásobárnu magmatu

Geologové nedávno zjistili, že v kaldeře Long Valley je asi tisíc kilometrů krychlových magmatu. Jedním dechem ovšem dodávají, že je to u supervulkánů v podstatě normální, a že to neznamená bezprostřední riziko supererupce. Tenhle supervulkán naposledy soptil před zhruba 760 tisíci let, kdy pyroklastické proudy sežehly území do vzdálenosti 50 kilometrů a popel pokryl tak asi polovinu dnešních kontinentálních Spojených států. 

Pokud někdo trpí vrozenou slepotou, tak se v dnešní době nedá nic moc dělat. Prostě nevidí. Jenomže molekulární biologie a genetika postupují rychle vpřed a umožňují věci, co by ještě před pár lety byly nemyslitelné.

K vidění jsou nezbytné světločivné buňky, jako jsou čípky a tyčinky v lidském oku. Pokud jsou tyto buňky poškozené anebo scházejí, tak je dotyčný člověk slepý. Co kdybychom ale přeprogramovali další buňky v očích tak, aby se z nich staly funkční světločivné buňky? Přesně tohle nedávno zvládli američtí vědci, kteří to udělali myším s vrozenou slepotou.

TIP: Nová léčba kmenovými buňkami vrátila zrak dvěma pacientům

Badatelé přeprogramovali takzvané Müllerovy buňky, což jsou specializované nervové podpůrné buňky v sítnici. V lidské sítnici je 8 až 10 milionů těchto buněk. Experiment byl úspěšný a vrátil myším s vrozenou slepotou zrak. Z Müllerových buněk v sítnici těchto myší totiž vznikly funkční tyčinky, které umožňují vidění.

Císařovna Sissi měla ty nejlepší předpoklady prožít po boku milujícího manžela šťastný život. František Josef byl ve své době nejžádanějším ženichem v Evropě. I po svatbě po ní neustále toužil a ochotně jí plnil jakékoli přání. A ona přesto šťastná nebyla!

Splněno!

Když v srpnu 1858 přivedla Sissi na svět syna a následníka trůnu Rudolfa, konečně si mohla oddychnout. Splnila svůj hlavní úkol, a tak radikálně s manželem omezila intimní vztahy. Bylo jí teprve necelých dvacet jedna let! Sex jí nic neříkal, každé těhotenství ji přímo děsilo. Všechny tři porody byly mimořádně těžké, další děti už neplánovala. Až do roku 1867…

V tomto roce byl po rakousko-uherském vyrovnání císařský pár v Pešti slavnostně korunován a Sissi fyzický vztah, který se už dávno nacházel na bodu mrazu, nečekaně obnovila. Nejspíš cítila povinnost se Františku Josefovi tak trochu odvděčit, protože za rozdělení země na Předlitavsko a Zalitavsko čili Rakousko–Uhersko mohutně lobovala. Manželské štěstí zažíval korunovaný pár na zámku Gödöllő, který jim Maďaři velkoryse darovali a Sissi brzy čekala dítě. Od počátku si přála, aby se narodilo v Uhrách, což mělo být přátelským gestem vůči maďarskému národu, kterému byla celý život nakloněna. Popudila si tím sice Vídeňany, ale trvala na svém. Pochopitelně si přála syna, budoucího krále, který se měl jmenovat Štěpán podle prvního uherského krále a národního patrona. Pro dceru pak vybrala pro Habsburky neobvyklé jméno Valerie. Takto se kdysi jmenovala oblast kolem Budapešti. 

Narodila se jen dcera

Své čtvrté těhotenství prožívala Sissi úplně jinak. Jen kvetla a stále zářila dobrou náladou. Také porod byl mimořádně rychlý. Marie Valerie se narodila 22. dubna 1868 v budapešťské čtvrti Zugliget ve vile akademika Friedricha Kochmeistera, který byl členem horní komory uherského parlamentu a přítelem císařské rodiny. František Josef jako milující manžel odjel se Sissi do Budína a hned po porodu informoval svou matku: „Milá mamá, dovedete si představit, jak jsem šťastný… Třebaže by mi byl syn milejší, jsem milému Pánubohu vděčný i za dcerušku. Maličká je silná a dobře živená, není tak svraštělá jako mnohé jiné děti a má neobvykle hodně tmavých vlasů…“

Povídalo se dokonce, že otcem malé holčičky je hrabě Gyula Andrássy, velký ctitel císařovny. To samozřejmě pravda nebyla! Sissi sice platonický obdiv mužů dělal dobře, fyzickou lásku ale vůbec nepotřebovala. Když se tyto klepy donesly v dospělosti k Marii Valerii, Andrássyho za to z duše nesnášela. Ostatně fámy vyvrátila sama Valerie. Ze všech dětí se Františku Josefovi nejvíce podobala a zdědila naštěstí i jeho povahu.

Přehnaná starostlivost

Zpočátku vyrůstala s matkou na zámku Gödöllő a Maďaři ji přímo zbožňovali. Její první výchova probíhala v maďarštině, byla však mimořádně inteligentní, takže brzy zvládla i další jazyky, domluvila se německy i anglicky.

Jenže Sissi to s láskou k Maďarům dost přeháněla a vyvolala tím u dcerky přesně opačnou reakci. Marie Valerie začala být přímo alergická na všechno uherské! Také přehnaná matčina péče jí byla nepříjemná. Jakmile Marii Valerii začala téct krev, zakašlala či ji zabolelo bříško, stalo se z toho velké drama vyvolávající u Sissi přímo hysterické reakce. Když pobývala s dcerkou na léčebném pobytu v Meranu a měl za nimi přijet z Vídně, kde zrovna řádila spála, císař, okamžitě mu to zakázala! Aby prý nezavlekl nějakou infekci. Když šla dcerka třeba jen na procházku s chůvami, sáhodlouze se s ní loučila. A když se malá vrátila, měla císařovna tisíc otázek, zda se jí opravdu v její nepřítomnosti nic zlého nepřihodilo.

Marie Valerie se navzdory matčině strachu vyvinula ve zdravé dítě. Dokonce i její babička Žofie, která na její výchovu neměla žádný vliv, se o ní vyjadřovala v superlativech. Psala své sestře Ludovice, druhé Valeriině babičce, že se těžko někde najde dítě tak milé, hodné a veselé.

Žárlivost?

Sissi si ale moc dobře uvědomovala, že se ke své nejmladší dceři chová úplně jinak než ke starším dětem. Že ji zahrnuje láskou a péčí, kterou Gisela a Rudolf nepoznali a v útlém věku postrádali. Obzvláště Rudolf byl nesmírně citlivý chlapeček a svou krásnou maminku, která mu moc chyběla, přímo zbožňoval. Ještěže tu byla babička Žofie, ta dětem poskytovala opravdové teplo domova, když je císařovna pod nejrůznějšími záminkami opouštěla. 

Po narození Valerie si obě starší děti uvědomily, že je docela možné žít v blízkosti a péči matky, vždyť si ji jejich malá sestřička pro sebe doslova zabrala. Je až s podivem, že starší Gisela nikdy neprojevila vůči Marii Valerii nějakou závist či žárlivost, naopak si k ní vybudovala láskyplný vztah. To jí Marie Valerie ostatně oplácela a svou vdanou sestru skutečně milovala a ráda navštěvovala. Rudolfův postoj k mladší sestřičce se ovšem vyvíjel úplně jinak. Že ji nemá rád a žárlí na ni, dával jasně najevo. Sissi tuto jeho averzi sledovala s obavami. Ostatně měl hodně z její povahy, Sissi také nerada ztrácela své společnice, když se například provdaly. A tak si dělala starosti. Jak to bude vypadat, až se Rudolf jednou stane císařem? Nebude jí oplácet nedostatek mateřské lásky?  

Drahý papá

I když jí Sissi dovolila první poslední a Marie Valerie ji velice milovala, brzy si začala víc rozumět se svým věcným a přímým otcem. Císař svou nejmladší dcerušku nesmírně miloval, i když své city nedával tolik na odiv jako exaltovaná Sissi. A Marie Valerie to vycítila. Jednou požádala maďarsky otce, zda by s ním mohla mluvit německy. Okamžitě souhlasil. Nevídala ho často, protože stále pracoval, ale po jeho blízkosti toužila a společné chvíle si vychutnávala. Psala o tom dojemně ve svém deníku. Jednou na něj čekala v jeho pracovně, a když vešel, okamžitě se k němu vrhla a byla šťastná, když jí tam dovolil zůstat a posnídat s ním. To ještě nikdy nezažila! Pak začal podepisovat listiny a ona ho při práci pozorovala. A dovolil jí to i v dalších dnech. Seděla jak myška a on pracoval a kouřil. Jednou poznamenal, že se musí hrozně nudit. „Ne, papá“, ujistila ho, „je to tak hezké tady s tebou sedět!“„No to je mi zábava,“ jen suše poznamenal.

Žádanou partií

S matkou Marie Valerie trávila přece jen o hodně více času než s otcem, často ji doprovázela na různých cestách. Už jako malá byla dosti zcestovalé dítě. Velice ráda se Sissi jezdívala i do Possenhofenu do Bavorska k druhé babičce. Tam také prožila své první dětské lásky. Nebyla tak krásná jako její matka, ale rozhodně měla příjemnější povahu. Brzy začala být jako dcera císaře na sňatkovém trhu žádanou partií. Ve čtrnácti letech se platonicky zamilovala do císařského pobočníka Plönniese, jak se svěřila svému deníku. Z dívčího zbožňování se naštěstí žádná velká láska nevyvinula, stavovské rozdíly nešlo překonat. Přesto ji právě s tímto mužem po celý život pojilo srdečné přátelství. 

První vážný zájemce o ruku se dostavil v roce 1883. Byl to vévoda z Braganzy, portugalský korunní princ. Patnáctiletá Marie Valerie se o něm ve svém deníku vyjádřila dost nelichotivě jako o nepříjemném a malém tlouštíkovi. Nedala mu šanci. To už se jí o dva roky později více líbil čtyřiadvacetiletý Ferdinand Koburg, ale toho jí zase neschválil císař. Pak projevil zájem saský korunní princ Fridrich August z Drážďan. Ten však neprošel u Sissi.

Představa, že se nejmladší dcera v dohledné době vdá a odejde někam daleko, děsila hlavně císařovnu, trápilo to ale i Františka Josefa. Sissi sice Marii Valerii dovolila, že se nemusí ohlížet na stav svého budoucího chotě a může se zamilovat do kohokoli, třeba do obyčejného kominíka. Na oplátku ale měla jediné přání. Přiměla své nejmilejší dítě ke slibu, že se nevdá před svými dvacátými narozeninami. 

Ne kominík, ale František Salvátor

Marie Valerie si ovšem svůj původ přece jen uvědomovala, takže rozhodně nehledala nikoho, s kým by rodiče nesouhlasili. Měla velké štěstí v tom, že směla nápadníky, kteří jí byli nesympatičtí, odmítnout. A že jich kolem ní rojilo! Najít vhodného ženicha se jí pokoušela mezi bavorskými princi i její sestra Gisela, aby ji měla v Mnichově v budoucnu poblíž. Ale ani ta se do jejího vkusu netrefila.

Když bylo Marii Valerii osmnáct, konečně se na jednom císařském plese objevil ON. František Salvátor, její vzdálený příbuzný. Sice „jen“ toskánský vévoda, ale nakonec akceptovatelný oběma rodiči. Tedy František Josef zpočátku příliš nadšením neoplýval. Toskánské příbuzné moc „nemusel“. A výjimečně s otcem souhlasil i korunní princ Rudolf. K sňatku se stavěl kriticky a svého švagra považoval pod úroveň císařské rodiny. Rozhodující ale bylo pochopení císařovny. Marii Valerii tak bylo dopřáno prožít nádhernou romantickou lásku, což se jiným habsburským princeznám poštěstilo jen výjimečně. Mohla svého nastávajícího chotě poznávat, scházet se s ním o samotě, sedět vedle něj při rodinných obědech. Jako by matka chtěla dopřát Valerii štěstí, o jakém sama snila a které si užívala jen kratičkou dobu po svatbě. 

Svatba v Ischlu

Když se Marie Valerie 31. července 1890 rok a půl po zásnubách vdávala, věděla s jistotou, že říká své ano tomu pravému. Předtím ale rodinu postihla tragická sebevražda korunního prince v Mayerlingu. Rudolfovu smrt si vyčítala především císařovna, která už černé šaty neodložila a jejíž zdravotní stav se následkem drastických diet a mnohdy nesmyslných cvičení rapidně zhoršoval. Už to nebyla štíhlá krasavice, ale vyzáblá žena s obličejem, který veřejnost nesměla vidět. Vztahy mezi manželi byly stále napjatější, což si Marie Valerie bolestně uvědomovala, protože matka se jí svěřovala a stále žehrala na manželství jako nesmyslnou instituci. Naštěstí ji to neodradilo od vlastní svatby.

Lázeňské městečko Bad Ischl bylo v ten den překrásně vyzdobené. Po dojemném obřadu v místním kostele a svatební hostině nastalo velké loučení provázené potoky slz. Novomanželé nasedli do kočáru ověnčeného azalkami a fialkami, který je dovezl do císařského zámečku Offensee stylově vybaveného v zamilované růžové barvě. Týden lásky pak zakončili několikatýdenní svatební cestou po monarchii. 

Obyčejný život 

Toskánský vévoda sice nemohl dceři rakouského císaře nabídnout luxus, na nějž byla ve Vídni zvyklá, ale Marie Valerie nikdy nelitovala. Na život, který měl daleko k habsburskému ceremoniálu, si kupodivu zvykla rychle a stala se milující matkou deseti dětí. Po smrti císařovny Sissi se Marie Valerie snažila rozptýlit zlomeného otce. Císař si čím dál víc vážil láskyplné atmosféry, která v rodinách jeho dcer panovala. Po boku své ženy ji nikdy nezažil! 

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Za  první světové války už žila Marie Valerie s manželem a dětmi delší dobu na zámku Wallsee. Jak vzpomínala její vnučka, byla mezi prostým lidem velice oblíbená, často přicházela mezi hladovějící s košem plným potravin. Za svou obětavost si vysloužila přezdívku Anděl z Wallsee. Také její manžel František Salvátor, který byl milovník aut, v době války pomáhal jako inspektor dobrovolné sanitní péče, za což mu innsbrucká univerzita po válce propůjčila čestný doktorát.

Ačkoli se Marie Valerie obětavě starala o druhé, na své zdraví příliš nehleděla. Když jí lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin, bylo už na léčbu pozdě. Zemřela v roce 1924 v pouhých padesáti šesti letech. Prý zcela smířená se svým koncem. O její oblibě svědčí i to, že za rakví kráčelo na čtyřicet tisíc truchlících…

Aerogely jsou úžasné hmoty. Z naprosté většiny, někdy až z více než 90 procent, je tvoří pouhý vzduch. Jsou to nejlehčí známé materiály vůbec, a zároveň se řadí k nejlepším tepelným izolátorům.

Aerogely ale mívají jednu podstatnou vadu. Obvykle nejsou čiré a není možné je použít do oken. Přitom právě okna jsou jednou z nejvíce problematických součástí staveb, pokud jde o úniky tepla.

TIP: Nově vyvinuté cihly plněné aerogelem zateplí dům: Jsou ale pekelně drahé

Američtí materiáloví vědci chtěli najít nějaké řešení a nakonec uspěli s celulózou. Nanovlákna celulózy totiž mohou být uspořádána do pravidelných mřížek, a to zajistí aerogelu průhlednost. Pozoruhodný je i zdroj celulózy, který vědci při svém výzkumu využili. Získávají ji z nadbytečné sladiny, tedy roztoku vzniklého ze sladu a vody anebo z odpadu při výrobě piva. Vaření piva by se tím pádem mohlo stát součástí výroby celulózních aerogelů.

Perseidy jsou meteorický roj, který vznikl z komety 109P/Swift-Tuttle. Radiant Perseid se nachází v souhvězdí Persea. Roj je nejaktivnější mezi 11. a 13. srpnem, letos to bylo v noci na pondělí 13. srpna.

Letos se Perseidy na mnoha místech opravdu vydařily. Četní pozorovatelé noční oblohy na severní polokouli měli možnost vidět 60 až 70 „padajících hvězd“ za hodinu. Vrchol aktivity Perseid přišel vzápětí po novoluní, takže temná bezměsíční noc nabízela excelentní podmínky pro pozorování meteorů.

Perseidy a Mars

Magickou atmosféru Perseid letos dokreslovala i planeta Mars. Její červenavá záře je stále výrazná, protože se Mars stále nachází poměrně blízko k Zemi. Vrchol Perseid je sice už za námi, ale v menším počtu budou padat „hvězdy“ z tohoto roje prakticky až do konce srpna. Dalším významným meteorickým rojem budou Orionidy, jejichž vrchol nás čeká 21. a 22. října.

TIP: Srpnová obloha: Nejnebezpečnější kometa a meteorický roj Perseid

Pozorovatelé oblohy v USA měli situaci na řadě míst ztíženou oblačností a také mnohými požáry, které zuří kvůli horkém létu. V Evropě byla situace příznivější a leckde se povedla zcela bezmračná noc. 

Pod velením obou mužů se II. sbor v polovině března 1943 opět zapojil do bojů. Bradleyho působení na frontě přitom mohlo být skutečně velmi krátké, když jeho džíp najel na italskou protitankovou minu, která ale naštěstí nevybuchla. Již po měsíci přišla další změna, neboť Patton byl odvelen do čela 7. armády a vrátil se tak k plánování invaze na Sicílii, které započal už před převzetím II. sboru.

Předchozí část: Americký generál ve stínu: Zapomenutý Omar Bradley (1)

Tuto formaci pak dále vedl Omar Bradley, jenž prokázal své kvality, když naplánoval a provedl úspěšný úder na Bizertu. Tím významně přispěl ke kapitulaci sil Osy v severní Africe. Bradley k tomuto tažení s trochou nadsázky poznamenal, že americká armáda se na černém kontinentu nejprve naučila plazit, poté chodit a nakonec i běhat. 

Jak přeskočit Pattona 

V následujících dnech se Omar Bradley připojil ke spojeneckému štábu, který plánoval invazi na Sicílii. V operaci Husky měla Pattonova 7. armáda sehrát spíše podpůrnou roli, přičemž její hlavní vyloďovací sílu představoval Bradleyho II. sbor. I když 16. srpna 1943 po necelých 40 dnech bojů drželi Spojenci ostrov pevně v rukou, zcela spokojeni být nemohli, neboť většině německých sil se podařilo stáhnout do pevninské Itálie. Na druhé straně americké jednotky načerpaly další neocenitelné zkušenosti a také Bradley se tou dobou alespoň trochu dostal do povědomí lidí ve Spojených státech, když jej ve svých reportážích oslavoval známý válečný reportér Ernie Pyle.

Brzy po skončení bojů na Sicílii si Bradleyho zavolal Eisenhower, aby mu sdělil, že pro něj má novou práci. Na rozdíl od vznětlivého Pattona, jehož kariéru zabrzdily známé incidenty, při nichž nafackoval několika americkým vojákům v lazaretech, byly Bradleyho výkony ukázkou solidního a poctivého vůdcovství. Proto mu nejvyšší velení svěřilo nejspíše nejdůležitější úkol jeho kariéry – Bradley měl převzít americkou 1. armádu a v jejím čele vést americké vojáky při invazi v Normandii.

Do Evropy

Odcestoval proto zpět do Spojených států, aby se představil prezidentu Rooseveltovi a zároveň si sestavil štáb. S ním se pak v říjnu 1943 usídlil ve Velké Británii, kde mimo jiné pečlivě dohlížel na výcvik svých mužů. Na samotné přípravě plánu operace Overlord se však nijak významně nepodílel, mimo jiné i kvůli tomu, že v době jeho příjezdu již bylo vše v plném proudu. Bradleyho síly pro den D se skládaly ze VII. sboru, který měl přistát na pláži Utah, a V. sboru, jenž se měl vylodit na pláži Omaha.

On sám invazi prožil na palubě těžkého křižníku Augusta a tam také sledoval, jak jednotky VII. sboru za relativně malých ztrát dobývají Utah a postupují do vnitrozemí, zatímco muži V. sboru prožívají peklo na Omaze. Následující dny strávil Bradley cestováním po různých místech fronty, kde navštěvoval jednotlivé podřízené velitele. Od 9. června se již jeho velitelství nacházelo na francouzské půdě.

Bradley dál řídil bojové operace své armády, jednu z jeho hlavních akcí představovala operace Cobra, která měla za cíl prorazit německou obranu v Normandii a postoupit hlouběji do vnitrozemí. To se beze zbytku podařilo a v návaznosti na to pak došlo i ke změnám ve velitelské struktuře. Eisenhower aktivoval 3. armádu v čele s Pattonem, 1. armádu převzal generálporučík Courtney Hodges a Bradley dostal na starost nově aktivovanou 12. skupinu armád, jíž obě zmíněné formace podléhaly. 

Z Arden přes Rýn 

V té době přitom v americké armádě neexistoval důstojník, který by měl zkušenosti s řízením armádní skupiny. Bradley se proto rozhodl přejmout některé osvědčené postupy britského polního maršála Harolda Alexandra, se kterým sloužil ve Středomoří. Brzy přitom poznal, v čem je taková funkce nepříjemná. Zatímco Patton a Hodges s relativní volností pronásledovali německé jednotky, Bradley musel stále naléhavěji řešit prodlužující se zásobovací linie svých armád a tento problém se mu přes veškerou snahu nepodařilo vyřešit – snad to ani nebylo možné.

Americký postup se tak na čas prakticky zastavil. S koncem roku navíc málem přišla další pohroma. Dne 16. prosince 1944 totiž Němci zahájili mohutnou operaci Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), která posléze vešla ve známost spíše jako ofenziva v Ardenách. Útočili přitom na oblast, kde Bradley vědomě zariskoval a ponechal v ní relativně slabé síly. Po poradě s Eisenhowerem se ale veliteli 12. skupiny armád podařilo situaci zvrátit ve spojenecký prospěch, mimo jiné i díky heroickému výkonu Pattonových vojáků.

Další důležitý úkol, který stál nejen před Bradleym, ale před všemi západními Spojenci, spočíval v překročení Rýna a úderu do srdce třetí říše. Němci systematicky ničili všechny mosty, avšak Američané měli tentokrát štěstí – vojáci 9. obrněné divize, kterou vedl Bradleyho bývalý spolužák generálmajor John Leonard, totiž 7. března 1945 obsadili nepoškozený Ludendorffův most u Remagenu. Bradley okamžitě nařídil Hodgesovi, aby na východní břeh Rýna dostal maximum jednotek a zabezpečil předmostí. 

Mistrný taktik

Po tomto úspěchu již bylo vše připraveno pro závěrečný útok. Bradley naplánoval a provedl obklíčení početných německých sil v rúrské kapse a ještě do půlky dubna stáli Američané na Labi. Bradley pak vyslal Pattona na poslední útok do Bavorska, Rakouska a Československa. V té době představovala 12. skupina armád největší vojenské uskupení, jakému kdy americký generál velel – dohromady šlo o 12 armádních sborů, 48 divizí a 1 300 000 mužů.

Bradley, který byl 12. března 1945 povýšen na čtyřhvězdičkového generála, tuto formaci dokázal ukočírovat a zaslouženě si vychutnal vítězství v Evropě. Jeho přímý nadřízený armádní generál Eisenhower o něm posléze mimo jiné prohlásil, že je „mistrným taktikem“ a že jednou bude považován za „jednoho z nejlepších amerických vojevůdců“. Bradleyho kariéra přitom ještě zdaleka nekončila – z aktivní vojenské služby odešel jako armádní generál až v roce 1953.