Ve středu německého Kolína nad Rýnem objevili archeologové pozůstatky rozsáhlé budovy, která je podle všeho nejstarší známou knihovnou na území Německa. K objevu došlo během záchranných archeologických vykopávek před stavbou nové farnosti pro protestantský kostel.

Budova knihovny odpovídá jiným známým římským knihovnám, například té z Efezu na území dnešního západního Turecka. Na rozdíl od dnešních knihoven neuchovávala knihy, ale svitky, které plnily roli knih a podobných médií v antice.

TIP: Souboj strážkyň moudrosti: Největší knihovny světa

Knihovna vznikla v období 150 až 200 našeho letopočtu. Jak bylo v římských městech obvyklé, nacházela se na fóru, veřejném prostoru ve středu takového města. Ve stěnách objevených zdí jsou patrné výklenky na svitky.

Vedle knihovny je přístavek, se vší pravděpodobností výklenek pro sochu římské bohyně Minervy, ochránkyně moudrosti. Pozůstatky knihovny se teď nejspíše stanou součástí podzemního parkoviště u kostela a zůstanou přístupné veřejnosti.

Klub českých turistů, který vznikl v roce 1888, již na přelomu 19. a 20. století organizoval první zájezdy na Jadran. Zážitky z dovolené turisté barvitě líčili v dobových časopisech a zájemců o cestu k moři přibývalo.

Výletníci, podnikatelé i architekti

Jednou z nejoblíbenějších destinací se brzy stala Baška na ostrově Krk, kde pražský podnikatel Emil Geistlich vytvořil v průběhu několika let zázemí pro české turisty. Poprvé přijel v roce 1909 a rozhodl se vybudovat přímořské letovisko. Nechal z Prahy poslat rozebraný pavilon z jubilejní výstavy a provozoval v něm českou restauraci, kde si hosti mohli objednat guláš či svíčkovou. S chorvatskými partnery Geistlich založil společnost Mořské a klimatické lázně Baška. Projektantem turistického komplexu byl pražský architekt Emil Králíček, stavitelem firma Matěje Blechy.

TIP: Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

V Chorvatsku začali působit i další čeští architekti včetně Jana Kotěry. Na opatijské riviéře navrhl několik domů včetně hotelu Peppina. Dalším významným autorem se stal Adolf Tichy. Zajímavá je jeho přestavba německé čítárny v Opatiji, která byla počátkem 20. století upravena na vilu Neptun. Bělostná stavba se zdobnou fasádou připomínala novogotický zámek Hlubokou. Z dalších architektů lze uvést Carla Seidla, Josefa Schulza, Adolfa Loose, Josefa Hoffmanna, Aloise Zimu a další. 

Spolupráci českých turistů a jadranských podnikatelů podporovalo několik mecenášů, mezi nimi například hrabě Johann Nepomuk von Harrach, který založil spolek k podpoře hospodářského povznesení Dalmácie. Čeští turisté Chorvatsku zůstali věrni i přes všechny politické zvraty a byli také první, kteří se sem vrátil hned po skončení chorvatské války za nezávislost v roce 1995.

Po konci éry bitevních lodí se vedle letadlových nosičů staly největšími loděmi námořnictev křižníky. Ty již byly obvykle vyzbrojeny raketami a měly samostatně napadat hladinová plavidla protivníka, zabezpečovat protiletadlovou obranu či vést útoky na pobřeží. V současnosti již křižníky provozují jen námořnictva USA a Ruska. Teprve nedávno opustil aktivní službu poslední z kategorie dělových křižníků – původně nizozemské plavidlo používané loďstvem jihoamerického Peru. 

Stavba a provoz v Nizozemí 

Nizozemí začalo roku 1939 stavět první ze sedmi nových lehkých křižníků třídy De Zeven Provinciën a stačilo rozestavět také druhý kus. Vypuknutí války a následná okupace však způsobily zpomalení tohoto projektu, ačkoli Německo jevilo o dostavění křižníků zájem. Druhé plavidlo spustili na vodu až v prosinci 1944 ještě pod diktátem Němců, kteří plánovali jeho nasazení v úloze blokádní lodě. Po osvobození Nizozemí získalo název De Ruyter. Pokračovala i stavba první lodě, která dostala jméno De Zeven Provinciën.

Oba křižníky oficiálně vstoupily do služby v roce 1953 a další se už nestavěly, protože bylo zřejmé, že kategorie dělových křižníků zastarává. De Zeven Provinciën prodělal modernizaci, při které dvě z jeho čtyř dělových věží uvolnily místo pro odpalovací zařízení protivzdušných řízených raket RIM-2 Terrier. Kvůli nedostatku financí již stejnou úpravou neprošel De Ruyter, jenž byl roku 1972 vyřazen, a po třech letech jej následoval také De Zeven Provinciën.

Ani jednu loď ale nečekalo rozřezání, protože je zakoupilo námořnictvo Peru. Ze staršího plavidla byly odstraněny rakety Terrier a na jejich místo přišel hangár pro helikoptéru. Křižník obdržel i nové jméno Aguirre, pod nímž sloužil mezi roky 1976 a 2000. Plavidlu De Ruyter dali Peruánci jméno Almirante Grau, zařadili ho do služby v květnu 1973 a přidělili mu úlohu vlajkové lodě flotily. Nabízí se otázka, k čemu tato jihoamerická země, jež se rozhodně nemůže počítat mezi velmoci, potřebovala tak velké lodě. Šlo o prestiž a dozvuky dřívějších námořních závodů států Latinské Ameriky, jež si svého času pořizovaly dokonce i bitevní lodě. 

Výzbroj, pohon a odolnost 

Loď dostala jméno po admirálu Miguelovi Grau Seminariovi (almirante = admirál), nejslavnějším námořním veliteli v historii Peru, který velel mimo jiné v takzvané pacifické válce mezi Peru, Bolívií a Chile (1879–1884). Navzdory koncepční zastaralosti představoval nizozemský křižník stále velice impozantní bojovou platformu. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice věží (dvě přední a dvě zadní), každá se dvěma 152mm kanony Bofors s hlavněmi o délce 53 násobků ráže. Kanony dokázaly střílet kadencí 15 ran za minutu na vzdálenost až 26 km a každý granát vážil 46 kg.

Vedle toho mělo plavidlo silnou protiletadlovou výzbroj, která také pocházela od zbrojovky Bofors a sestávala ze čtyř dvojkanonů ráže 57 mm a osmi 40mm kanonů. Tyto zbraně mohly pálit na vzdušné cíle do vzdálenosti kolem 12 km. Plavidlo, jehož plný výtlak činil přes 12 000 tun, poháněly dvě parní turbíny De Schelde (licenční verze strojů značky Parsons) o výkonu asi 62 500 kW, díky čemuž loď dokázala plout nejvyšší rychlostí 32 uzlů, tedy skoro 60 km/h.

Chránilo ji ocelové pancéřování, které na bočním pásu dosahovalo síly až 76 mm, zatímco na věžích a můstku až 125 mm. V nizozemském námořnictvu sloužilo na lodi 973 mužů, ovšem v Peru se jejich počet snížil o dvacet. Stárnoucí loď prodělala v letech 1985–1988 rozsáhlou modernizaci, kvůli jejímuž provedení odplula tam, kde původně vznikla, tedy do holandského Amsterdamu. Během tohoto procesu s názvem PM-01 (Proyecto de Modernización 01) plnil roli vlajkové lodě křižník Aguirre. 

Almirante Grau

• POSÁDKA: 953 (včetně 49 důstojníků)
• VÝTLAK STANDARDNÍ / PLNÝ: 9 680 / 12 165 t
• DÉLKA × ŠÍŘKA × PONOR: 190,3×17,3×6,7 m
• VÝKON TURBÍN: 62 500 kW
• MAX. RYCHLOST: 32 uzlů
• DOSAH: 7 000 námořních mil při 12 uzlech
• MAX. SÍLA PANCÉŘOVÁNÍ: 125 mm 

Velký projekt modernizace

Modernizace zahrnovala zejména montáž nových senzorů, které pocházely od značek Decca a Singaal (druhá z nich náleží pod nadnárodní společnost Thales). Na nástavbě a stěžních se objevil hladinový vyhledávací radar DA-08, přehledový protivzdušný radar LW-08, navigační radar Decca 1226C a radiolokátory pro řízení palby STIR-24 a WM-25. Křižník získal též dva elektrooptické senzorové systémy LIROD-8. Dále byl nainstalován řídicí a informační systém SEWACO Foresee PE a dvojice systémů elektronického boje – Rapids ESM (zvaný také RAMSES) a CME Scimitar.

Přibyly též tři vrhače klamných cílů od francouzské firmy Matra Defense (dva typu Dagaie a jeden Sagaie) a komunikační zařízení Link Y. Z lodě byly odstraněny 57mm protiletadlové kanony a trupový sonar. V této podobě se Almirante Grau vrátil do peruánského přístavu Callao a znovu nastoupil do služby, ovšem v roce 1993 jej ještě čekala modernizace arzenálu. Na místa čtyř z osmi 40mm kanonů přišly moderní věže OTO Melara Compact, každá se dvěma 40mm kanony, křižník navíc získal i raketovou výzbroj.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Na nástavbě se totiž objevilo celkem osm kontejnerů, jež sloužily k odpalování protilodních řízených střel MBDA Otomat Teseo Mk 2, jejichž dolet činil až 80 km. Poslední změnou byla demontáž radaru LW-08, který vystřídal novější přístroj AN/SPS-6. Čekalo se, že křižník v této podobě zůstane ve službě snad do roku 2010, Peruánci však zjevně měli ke svému vlajkovému plavidlu velice silný vztah, jelikož z něho stáhli vlajku až 26. září 2017. Křižník Almirante Grau putoval do výslužby, čímž definitivně skončila i éra, kdy světovým oceánům vládla děla na impozantních lodích. 

3. srpna 2018 představila americká vesmírná agentura NASA světu první americké astronauty, kteří se vydají do vesmíru na palubě amerických komerčních lodí s lidskou posádkou. Je to velký úspěch spolupráce vládní agentury se soukromými společnostmi.

Poprvé od ukončení nepříliš uspokojivého programu raketoplánů Space Shuttle v roce 2011 se američtí astronauté dostanou na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS s americkým kosmickým plavidlem. To je významný pokrok k lepšímu.

První posádky pro Dragon i Starliner

Devítka astronautů NASA poletí jak s pilotovanou kosmickou lodí Dragon od SpaceX, tak i lodí CST-100 Starliner od Boeingu. NASA přitom úzce spolupracovala s oběma zmíněnými společnostmi při navrhování designu, vývoji kosmických lodí i při testování jejich systémů. Cílem NASA bylo zajistit, aby jak Dragon tak i Starliner splňovaly požadavky NASA na bezpečnost a výkon takových kosmických lodí.

TIP: Proč NASA nyní podporuje vývoj hned tří pilotovaných lodí?

Astronautky Sunita Williams a Nicole Mann a spolu s nimi astronauté Josh Cassada, Eric Boe, Christopher Ferguson, Douglas Hurley, Robert Behnken, Michael Hopkins a Victor Glover jsou podle představitelů NASA v první linii nové éry dobývání vesmíru. Celá planeta bude se zatajeným dechem sledovat, jak astronauti a jejich pilotované kosmické lodi uspějí.

Znovu a znovu opravované Chevrolety a Plymouthy z padesátých let minulého století patří ke koloritu Staré Havany stejně, jako sprškami příboje skrápěná promenáda Malecón, majestátní kostely či křiklavá změť pastelových barev.

TIP: Takhle vzniká revoluce: Co se před půlstoletím odehrálo na Kubě?

Stará Havana je prostoupena fascinující atmosférou zmaru, chátrání a všudypřítomných stop zašlé slávy. Koloniální domy, v jejichž španělských arkádách a mozaikové dlažbě lze vystopovat vlivy křesťanství i islámu, drží jen tak tak pohromadě, ale řada z nich se postupně opět probouzí k životu. I přes letité fungování Castrova socialismu a všudypřítomnou policii turisté na Havanu nezanevřeli. Je jedinečná, neopakovatelná a přes všechnu bídu plná naděje.

První setkání s Bejrútem cizince oslní. V centru se tyčí výškové budovy moderního i tradičního stylu, v nichž najdeme dobře nasvícené obchody těch nejdražších značek. Také místní ulice jsou plné barů a hospod, v nichž bývá každou noc v týdnu plno. Pro milovníky historie a kultury se pak nabízejí k prohlídce udržovaná muzea, rekonstruované mešity, kostely nebo na kost obnažené římské ruiny nedaleko přístavu. 

Hamra a její sestry

Centrum Bejrútu je vystavěné ve francouzském koloniálním stylu a kompletně zrenovované. Ceny jídel v tamních restauracích samozřejmě šplhají k závratným výšinám. Hned vedle této výstavní skříně blahobytu se nachází patrně nejpopulárnější bejrútská čtvrť zvaná Hamra – je centrem studentů, kteří se přišli vzdělávat na pohádkově drahé libanonské instituci, i hipsterů, které sem lákají moderní stylové podniky. Pokud milujete noční život, je to místo pro vás. Na okraji Hamry se nachází pobřeží se slavnými Holubími skalami a vyhlídkami na písečné pláže. Ty ovšem zůstávají doslova zasypány pod nánosy odpadků, kterých si nikdo nevšímá. 

Mezi „sestry“ Hamry patří Džemajze a Ašrafíje na východ od centra, kde sice nenakoupíte trendy oblečení, ale rozhodně se dobře najíte a propijete noc v některém z nejlepších světových koktejl barů. Ostatně alkoholu se tu daří: Libanon, na rozdíl od svých arabských sousedů, není čistě muslimská země, ale mísí se v něm tradice islámské, křesťanské a také menšinová víra Drúzů. Ačkoli jsou rozdíly mezi těmito komunitami častou příčinou svárů, jsou také zdrojem tolerance, jakou jinde v regionu nenajdete. Řada místních liberálních muslimů nemá problém si večer zaskočit na jedno či dvě vychlazená piva. 

Doprava čili zlý sen 

Doprava ve městě představuje samostatnou kapitolu. V Bejrútu snad neexistují prázdné a opuštěné cesty, vždy je plno. Jestliže přecházení přes silnici představuje zlý sen, řízení auta je skutečnou noční můrou. Libanonci nerespektují semafory, pruhy ani směry, proto je například i v jednosměrných ulicích nutné ohlížet se na obě strany. K tomu lze připočíst nekonečné zácpy. 

V bejrútském autě sedí obvykle jen jeden člověk. Veřejná doprava má totiž velmi nízkou úroveň, minibusy sice jezdí na hlavních trasách poměrně často, jsou ale velmi špinavé a stísněné. Pro cestovatele zůstávají takové dopravní prostředky snad ještě postačující, pro libanonské byznysmeny a podnikatele už ale nikoli. Silnice po celém městě následkem toho připomínají obrovská parkoviště.

Jakmile se turista vzdálí od zářících světel centra směrem na jih, duch města se rázem změní: Najednou se ocitnete na Blízkém východě tak, jak si ho představujete. Pryč jsou obchody Gucci a Versace a spolu s nimi mizí i luxusně oblečené dívky, přepychové lesklé domy a udržované ulice s fontánkami. Zůstávají pouze levná občerstvení, kde se konečně lze najíst za rozumné peníze, prádlo visící z oken a místní lidé zkoumavě si prohlížející cizince. 

Temné dějiny města  

Nedílnou součástí bejrútských předměstí se také staly palestinské uprchlické tábory. Ty se časem výrazně proměnily a tam, kde dříve stávaly „dočasné“ stany, vyrostly domy nahuštěné kolem úzkých silnic. Zdobí je portréty někdejšího prezidenta Palestinské autonomie Jásira Arafata a všudypřítomné palestinské vlajky. Mezi nechvalně proslulé tábory jižně od centra patří Sabra a Šatíla, kde v roce 1982 během občanské války křesťanští falangisté (viz Vyznání vykoupené krví) zmasakrovali tisícovky palestinských a libanonských šíitů. To vše za nevšímavého přihlížení nedaleko stojící izraelské armády, která odmítla zasáhnout a vraždění zastavit. Dějiny města mají vskutku své velmi temné okamžiky. 

Palestinských táborů se v Libanonu nachází celá řada, a to nejen v hlavním městě. V posledních letech k nim přibyly i ty syrské, jež vyrostly zejména na hranicích se Sýrií v údolí Bikáa. Na rozdíl od Palestinců žijí Syřané stále ještě ve stanech, a to ve velmi špatných podmínkách. Libanon je ovšem na štíru s mnoha základními potřebami celkově – například výpadky vody i elektřiny jsou stále na denním pořádku. Samotná země navíc nenabízí mnoho prostoru pro další výstavbu, a to navzdory faktu, že samotný Bejrút vypadá jako nikdy nekončící staveniště. 

Libanon je malá země velikosti Moravy, je tedy pro něj velmi těžké nabídnout 1,1 milionu syrských uprchlíků přijatelné životní podmínky. Mnoho Libanonců se navíc obává, že by kompletní začlenění muslimských přistěhovalců změnilo náboženské složení země, ve které se nyní nachází přibližně stejný počet křesťanů a muslimů. To by mohlo vést k dalším konfliktům, stejně jako v minulosti. 

Na cestě za libanonským snem

Velmi živý dopravní uzel spojující Bejrút se severem země se nazývá Daura. Doslova se hemží lidmi: Libanon a zejména jeho hlavní město totiž představují atraktivní lokalitu pro pracovníky z Bangladéše, Nepálu, Filipín, ale i z Etiopie a východní Afriky. 

Například etiopské dívky přijíždějí do Libanonu pracovat jako chůvy v bohatých arabských rodinách. Výdělky pak posílají domů, kde živí celé rodiny. Zatímco například do Kataru se jezdí pracovat hlavně do továren, právě v Bejrútu jde nejčastěji o služby v domácnostech.  

„Já sama jsem chtěla do Kataru, do ropné společnosti,“ vysvětluje Filipínka Marissa, jedna z dívek, která do země přijela za prací: „Zařídila jsem si všechno u agentury, pas a povolení. Je to drahé, roky jsem to musela splácet. Až když jsem přiletěla, tak jsem zjistila, že mě agentura neposlala do Kataru, jak bylo dohodnuté. Dělala jsem chůvu a starala se o dům. Jako většina ostatních.“ Podle vlastních slov prý pracovala dlouho, později se ale provdala za dobře situovaného Libanonce a teď už nikdy pracovat nemusí. Její „libanonský sen“ se tedy vyplnil. Tisícovky jiných ale žijí na Blízkém východě bez pasu, bez peněz a bez naděje na lepší budoucnost. Návrat do rodných krajů je přitom vyloučený. 

Podprahová nervozita

Bejrút byl a nadále zůstává rozděleným světem. V minulosti jej dělily vnitřní hranice, jejichž překročení trestali rovnou ostřelovači, dnes se ovšem jedná o dělení spíše společenské. Zatímco šíitští muslimové tradičně žijí na jihu města a na jihu země, křesťanští maronité představující bohatou elitu se soustřeďují hlavně v oblastech středu a severu města. Není sice problém hranice překročit, zdánlivě klidnou atmosférou ale prorůstá všudypřítomná nervozita. 

Nedáno například zeť současného prezidenta, tradičně maronitský křesťan, označil v soukromí tamního šíitského předsedu parlamentu velice hanlivým výrazem. Tajná nahrávka jeho slov ovšem unikla na veřejnost a šíité ukázali svou nespokojenost. Ještě ten večer v Bejrútu propukly demonstrace a den nato už všechny křižovatky a důležitá místa okupovala armáda. 

Pravdou ovšem zůstává, že mnohé zátarasy či betonové chrániče představují neoddělitelnou součást města a běžně je najdeme také u škol, veřejných institucí či vládních budov. A to stejné platí i pro přítomnost vojáků, jejichž počty se ovšem v případě nepokojů okamžitě násobí. Armáda ostatně zůstává jedinou institucí, která je schopna do jisté míry držet pod kontrolou soupeření ozbrojených frakcí, kterých je v Libanonu několik – včetně mocného teroristického hnutí Hamás.

Daren Croft a jeho kolegové z Centra pro výzkum velryb analyzovali záznamy dokumentující 36 let existence dvou populací kosatek (Orcinus orca) žijících v Severním Pacifiku. Unikátní záznamy mapovaly 589 jedinců. „Díky stabilní sociální struktuře usedlých kosatek se v období páření starají o mláďata samců samice z jiných rodin,“ vysvětluje Croft. „Naproti tomu mláďata samic zůstávají v této době v rodině, což zvyšuje boj o zdroje.“ Podle Crofta je možné, že matky, které si chtějí zajistit nejlepší šance na předání vlastních genů, zaměřují svoji pozornost spíše na syny, aby nemusely nést břemeno spojené s péčí o potomky dcer během doby páření.

TIP: Vrcholový mořský lovec: (Ne)právem obávané kosatky dravé

„Matky synům pomáhají se sháněním potravy a zajišťují jim podporu při bojích o samičku. Synové tak žijí po boku svých matek celý svůj život,“ říká Croft. Podle profesora Michaela Canta zabývajícího se vývojem a chováním zvířat nabízí Croftův výzkum mimo jiné nový pohled na evoluční hádanku menopauzy.

Zdůrazňuje, že tento jev je obtížné zkoumat, protože kromě lidí a kosatek jen jediný další savec – kulohlavec (Globicephala) – prochází menopauzou. „Postreprodukční prodloužení délky života u kosatek se vyvinulo proto, aby matky mohly podporovat potomky. Na rozdíl od lidí, kde z přítomnosti babičky těží jak synové, tak dcery, z ní u kosatek profitují pouze synové.“

Eva Pecáková se dobrovolně přiznala, že skutečně sbírala byliny (hledík, dobromysl, řepík, heřmánek a tak), donutila ji k tomu nouze. Jejich užívání ji naučily broumovské stařeny, které již nežijí.

Chlupy z podpaždí

Osmnáctého dubna při útrpném výslechu Eva vypověděla, komu pomohla k uzdravení a komu naopak ublížila. Tvrdila, že umí očarovat krávy tak, aby dojily krev a v mléce byla nečistota. Do domů házela byliny za vzývání ďábla a přála si, aby ti lidé měli neúspěch. Pokud chtěla nějakého člověka zničit, položila chlupy z podpaždí křížem na dlaň, pak je zakopala k pupavě a říkala: „Ať tě posedne ďábel, abys už nikdy nebyl ničeho schopen.“

Na druhý den popustila uzdu své fantazii. Doznala, že vyjížděla s jinými ženami na březových košťatech za ďáblem, hovořily s ním na rozcestí. U Otovic se setkávala ve vzduchu s dalšími čarodějnicemi. Před výjezdem musela ovšem namazat mastí koště i sebe na košili a po těle. Tuto mast vyráběla sama z hledíku, dobromyslu, másla stlučeného na Velký pátek a vyškvařeného vepřového sádla. Dovedla se proměnit i v kočku, protáhla se sklepním okénkem do cizích domů, kde brala máslo, sýr a mléko. Rovněž její přítel Folandt, kterému se říkalo Ďábelský Georg, se uměl převtělit v kočku. Její dobře promaštěná sukně měla prý takovou moc, že mohla pomáhat lidem.

Muži to umí lépe

S ďábly tančívala na poli, hrál jim jejich houslista. Měli hrozné drápy a chodili zásadně v černém. Přinášeli pivo a připíjeli si s čarodějnicemi z dřevěných korbelů. S jedním ďáblem celou noc smilnila. Nedělala to s ním vždy ráda, neboť měl docela studený penis. Navíc dodala, že muži umí souložit lépe. Poprvé se ďáblovi oddala u Teplic, pak s ním každoročně uzavírala smlouvu.

TIP: Pokání Eleanor: Čarodějnické procesy se nevyhýbaly ani šlechtickým rodinám

Čarodějnice se vzájemně poznávaly podle černých šatů s okolkem, který byl stále namazán mastí, až to omamovalo. Byly vázány mlčenlivostí, kdyby ji některá z nich porušila, ďábel by ji roztrhal. Folandt přicházel k Evě v noci a varoval ji, aby nic neprozradila, jinak k ní ďábel vnikne oknem. Ostatně ani teď nemůže o rozhovorech s ním nic říci, protože je stále přítomen. Dále vyznala, že měla tři děti s pěti muži. Otcem třetího byl Mates Franc z Šonova, avšak on i dítě již zemřeli. Pochlubila se také, že byla nejvyšší ze skupiny šesti čarodějnic. 

A konec?

Pecáková potvrdila svou výpověď, neboť chce „(…) pevně setrvat na všem tom a na každé té věci, co přiznala při mučení i dobrovolně a na tom žít i zemřít a být tak dítětem věčné blaženosti“. Na popraviště se dostala až po své smrti. Zemřela totiž 20. dubna ve vězení a kat její mrtvolu spálil.

Nizozemská stavební společnost Van Wijnen vstupuje do nové éry obytných domů. V nizozemském Eindhovenu spustili projekt Milestone, který zahrnuje stavbu futuristických obytných domů technologií 3D tisku s betonem.

V současné době se staví pět 3D tištěných domů. Každý z těchto domů má unikátní velikost a tvar. Samotný 3D tisk probíhá na jiném místě a na staveniště se dovážejí vytištěné součásti domů. Van Wijnen plánují, že na konci projektu by již měl 3D tisk probíhat přímo na staveništi.

TIP: Dům na počkání: Robotická 3D tiskárna postaví dům za pouhých 12 hodin

3D tisk přináší do stavebnictví zjednodušení celého procesu stavby domu. Významné jsou i úspory nákladů stavby. 3D tištěné domy potřebují méně stavařů, méně stavebního materiálu, a také méně dopravy. Při konstrukci 3D tištěného domu se rovněž snižuje na minimum množství nehod. Nezanedbatelná je i menší zátěž životního prostředí. Podobné společnosti se teď objevují po celém světě a zřejmě nás čeká budoucnost se 3D tišteným stavitelstvím.

Letecká základna Thule leží na severozápadě Grónska, 1 207 kilometrů severně za polárním kruhem. Je to nejseverněji položená základna amerických ozbrojených sil. 25. července letošního roku nad základnou Thule explodoval meteoroid a se zpožděním se o této události dozvěděla i veřejnost.

Meteoroid vybuchl se silou 2,1 kilotun TNT, ve výšce 43 kilometrů nad základnou. Explozi zachytil radar včasného varování před raketovým útokem. Základna Thule je strategicky významnou pozicí americké armády, takže podobné události jsou zde vždy ostře sledované.

Letecká základna mimo nebezpečí

Exploze meteoroidu na takovém místě mohla být považovaná za nepřátelský útok, takže operátoři zkoumali celou událost velmi detailně a pečlivě. Vše nasvědčuje tomu, že situaci nevyhodnotili jako nepřátelský útok a jaderné střely zůstaly ve svých silech.

TIP: Hádanka rozluštěna: Proč meteoroidy před dopadem na Zemi explodují?

Kosmický balvan v tomto případě přiletěl rychlostí 24,4 kilometru za sekundu a zanikl v explozi ve výšce 43 kilometrů. Americké letectvo potvrdilo, že exploze meteoroidu základnu Thule nijak neovlivnila. Když v roce 2013 explodoval meteor nad ruským Čeljabinskem, šlo o explozi o síle asi 440 kilotun TNT, která vytloukla okna v oblasti o rozloze přes 518 kilometrů čtverečních.