Takové hlášení radista americké lodi Silver Star dosud neslyšel. Jeho loď jednoho únorového rána roku 1948 plula ve vodách Filipínského moře a někde z té oblasti se éterem náhle rozeznělo zoufalé volání o pomoc z paluby holandské nákladní lodi Ourang Medan, směřující do Jakarty.

„Všichni důstojníci včetně kapitána jsou mrtví… leží v navigační místnosti a na můstku… mrtvá je asi celá posádka!“ křičel do vysílačky radista. Rozhodně to nepůsobilo jako hloupé žertování, zvláště když se telegrafista vzápětí odmlčel. „Umírám,“ to byla poslední zpráva, kterou vyslal.

Kapitán Silver Star okamžitě zavelel ke změně kurzu směrem k místu polohy Ourang Medan. Udělala to i další plavidla, která se v té době pohybovala v oblasti, ale Silver Star byla na místě první, a svědectví amerických námořníků jsou tak v souvislosti s tímto záhadným příběhem citována nejčastěji.

Výbušné důkazy

Po několika hodinách námořníci ze Silver Star holandskou loď skutečně spatřili. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního, ale na pokusy o kontakt nikdo neodpovídal. Kapitán proto vyslal vstříc lodi člun s prvním důstojníkem a šesti muži. Američané vstoupili na palubu a teprve tam spatřili hrůzný výjev. Po celé lodi byla rozeseta těla mrtvých námořníků. Muž, který vysílal z lodi zprávy, i ve smrti křečovitě svíral vysílačku. Mrtvá těla strnula ve zvláštních polohách, jako by je něco zmrazilo. V lodní kuchyni byl například nalezen kuchař svírající nůž za čepel ve zkrvavené ruce. To byla ovšem jediná krev na palubě, ostatní mrtví žádné známky zranění neměli, přestože v jejich tvářích a gestech se zračila prožitá bolest a nesmírné zděšení. Někteří námořníci ukazovali k nebi. Lodní lékař ze Silver Star při ohledávání těl jen nevěřícně kroutil hlavou. Nikdy nic podobného nespatřil. 

V té době už na místo směřovaly další lodě, které zachytily volání o pomoc. Kapitáni se rychle shodli na tom, že tak podivná a děsivá událost vyžaduje důkladné vyšetřování. Rozhodli se tedy odtáhnout loď i s mrtvými těly do nejbližšího přístavu.

Jenže krátce poté, co muži palubu Ourang Medan opustili, vypukl na lodi požár. A následující mohutná exploze kotlů poslala loď pod hladinu i s jejím temným tajemstvím. Námořníci ze Silver Star jen tak tak stačili přeseknout vlečná lana.

Smrtící pohyby draků

Jeden z nejzáhadnějších případů v historii mořeplavby se odehrál v místech příznačně nazývaných Ďáblovo či Ďábelské moře, někdy také Dračí trojúhelník. Nachází se na jih od Tokia v oblasti Filipínského moře. Vrcholy pomyslného trojúhelníku tvoří Tchaj-wan, cíp jižního Japonska a souostroví Yap. Na mapách není oblast nijak speciálně vyznačena, ale námořníci se její temné pověsti obávají po staletí. Podle starého čínského mýtu obývají tamní mořské dno vodní draci. Svými pohyby dokáží rozvířit vodní hladinu, vyvolat hustou mlhu a spustit neočekávané bouře. A když se vynoří, stahují během okamžiku proplouvající lodě i s námořníky pod hladinu.

Ourang Medan je pouze jednou z mnoha lodí, které potkala v oblasti Ďáblova moře nevysvětlitelná zkáza. Vody v té oblasti jsou sice obecně považovány za nebezpečné a spousta tragédií může mít zcela reálné vysvětlení, ale pozoruhodné je například to, že některé anomálie v trojúhelníku Ďáblova moře se shodují s jevy pozorovanými v nechvalně proslulém Bermudském trojúhelníku. 

Pokus o pojistný podvod?

Pro záhadná zmizení lodí existuje celá řada možných vysvětlení od nejšílenějších teorií až po zcela věcné a skeptické hypotézy. Máme-li začít právě od nich, pak jednou z nejčastěji zvažovaných možností je pojistný podvod. I v případě Ourang Medan takovému vysvětlení leccos nasvědčuje. Svědectví o případu nebyla spolehlivě zdokumentována, zdroje se rozcházejí i v základním datování události (kromě počátku února se v některých případech udává i červen roku 1947). Teorií a zpráv o zkáze lodi Ourang Medan se v letech 1950 až 1960 objevilo několik stovek. Ve všech však chybí původní zpráva o účelu plavby lodi. V Lloydově lodním registru, kde je zaznamenána plavba každé obchodní lodi, není v daném období o Ourang Medan žádná zmínka. Loď navíc nebyla v žádné zemi včetně Nizozemí vůbec evidována. Možná tedy neexistovala a šlo o pojistný podvod. O vysvětlení jeho smyslu se však žádná z dostupných teorií nepokouší.

Toxické látky, nebo mimozemšťané?

V 50. letech 20. století byla v oblasti Ďáblova moře potvrzena existence podmořského vulkánu. Působením sopečné činnosti lze jistě vysvětlit přinejmenším některá záhadná zmizení lodí v kritických místech. Ne však případ lodi Ourang Medan, pokud se tedy opravdu stal. Tajemstvím opředená tragédie nedává mnoha lidem dodnes spát a pokusy vysvětlit ji alespoň trochu přijatelným způsobem přinesly několik zajímavých teorií o příčinách smrti holandských námořníků a následné zkáze lodi.

Jednou z nejoblíbenějších je ta, že posádka lodi pašovala nebezpečné chemikálie, především kyanid, nitroglycerin a nervový plyn. Poté, co se k nákladu nějakým způsobem dostala voda, uvolnily se toxické plyny, které posádku otrávily a udusily. Explozi pak způsobila reakce extrémně výbušného nitroglycerinu.

Zastánce této hypotézy, historik Roy Bainton, poukazuje na to, že se případ odehrál brzy po skončení druhé světové války. Považuje proto za reálné, že například po zbytcích válečných zásob nervového plynu či jiných chemikálií skutečně mohla na trhu existovat poptávka. A nenápadná stará loď s kontrabandem, ukrytým například pod barely s naftou, by mohla být pro pašeráky jedním z nejbezpečnějších způsobů přepravy takového materiálu. Kdyby se ovšem nestalo to, co se stalo. Je to jen teorie, ale podle Baintona jí nahrává i to, že pokud by byla správná, nelze se divit, že se k lodi nikdo nehlásil. Spojení takového případu s jakoukoli zemí či rejdařskou společností by totiž nutně vyvolalo mezinárodní skandál s nepříjemnými důsledky pro každého, kdo by mohl být povolán k odpovědnosti.

Hlavním argumentem proti zmíněné teorii je námitka, že přítomnost jedovatého plynu či jakýchkoli smrtících chemikálií by musela nějakým způsobem zasáhnout i námořníky ze Silver Star, kteří vstoupili na palubu jen několik hodin po katastrofě. 

Objevily se samozřejmě i názory, že se námořníci stali oběťmi útoku mimozemšťanů. Proč? Především proto, že příliš mnoho jiných reálných vysvětlení nebylo k dispozici. To, že většina mrtvých ukazovala s výrazem hrůzy vzhůru k nebi, se stalo jednou z dalších opor pro hypotézu o útoku z výšky. Jinými slovy – záhadné úmrtí posádky Ourang Medan dosud věrohodně nevysvětlil nikdo.

Dobře živená záhada

V sedmdesátých letech minulého století však z oblasti Ďáblova moře začaly se vzrůstající intenzitou přicházet zprávy o událostech, které znamenaly další vzrušující výzvu pro lovce záhad. 15. října 1974 se letoun Hercules C-130 se šestičlennou posádkou vracel na základnu po cvičném letu nad Tichým oceánem. Cestou však beze stopy zmizel, aniž by posádka vyslala nouzový signál. O několik měsíců později zaznamenal letoun C-117 při letu ze základny Iwakuni setkání s neidentifikovatelnými objekty ve tvaru disku v barvě ocelového odlitku.

TIP: Tajemná místa pohledem vědy: Bermudský trojúhelník

17. října 1976 se kapitán Masaru Sajtó připravoval zvednout do vzduchu dopravní letoun na letišti Akita. Těsně před vzlétnutím však uslyšel hlášení z kontrolní věže, která oznamovala, že se jižně od letiště pohybuje neidentifikovatelný objekt. Kapitán Sajtó později popsal, že spatřil objekt větší než automobil, ale menší než letadlo. Zastánci teorií o působení mimozemských vetřelců nad vodami Ďáblova moře tak dostali do rukou nové pádné argumenty. 

Poštolka obecná (Falco tinnunculus) je stálým obyvatelem české krajiny. Přezimuje u nás a často ji můžete zahlédnout, jak sedí na stromech a telegrafních sloupech podél silnic a polí. Už na dálku lze poštolku identifikovat podle charakteristického třepotavého letu. Vznáší se na místě a bystrým zrakem vyhlíží kořist, na kterou se vzápětí střemhlav vrhá. Přirozeným biotopem poštolek je především otevřená zemědělská krajina, kde dravci loví hlavně hlodavce a větší hmyz. Mnozí jedinci si ovšem našli příhodnější životní podmínky v městské džungli. Vysoké budovy poskytují mnoho vhodných míst k hnízdění a o potravu také není nouze.

V dokonalé souhře

Tok poštolek začíná brzy na začátku roku. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl pozorovat příběh celého milostného rituálu těchto nádherných ptáků až do vylétnutí potomků. Místem, kde se vše odehrávalo, byl jeden z obyčejných plzeňských dvorů.

Pro odchov mláďat si poštolky vybraly malé nepoužívané okénko do spíže, asi patnáct metrů vysoko nad zemí. Na okolních střechách a ve vzduchu se pak odehrávaly jejich hlasité námluvy. Pestře zbarvený sameček několikrát za den předával své družce úlovek a následně se s ní pářil. Zatímco ona většinu času jen hlídkovala a tu a tam prohnala zvědavého holuba, létal starostlivý otec na lov. A to po celou dobu hnízdění. Při návratu se oba hlasitě vítali.

Něco na přilepšenou

Když už byla mláďata na světě, samička otcem přinesenou potravu vždy pečlivě naporcovala, aby mohla spravedlivě podělit všechny čerstvě narozené potomky. Bíle ochmýřené nenasytné kuličky rychle rostly a přidělávaly rodičům stále víc práce.

Rozhodl jsem se tu a tam jim zpestřit jídelníček. Nejprve jsem samici předhodil myš a ukryl se, aby mě neviděla. Prakticky okamžitě přilétla, dezorientovaného hlodavce ulovila a odnesla mláďatům. „Krmení krmiče“ jsem několikrát opakoval a začal jsem přemýšlet, jak bych lovícího dravce co nejlépe zachytil.

Zkouška z rychlosti

Napadlo mne, že nejdříve musím poštolky zvyknout na mou přítomnost u krmení. Něco podobného jsem se doslechl od starých sokolníků. Postupným zkracováním vzdálenosti mezi mnou a lovícím dravcem, i díky neutuchajícímu hladu mláďat, jsem pak během asi jednoho měsíce dosáhl více, než jsem čekal.

Jednoho dne si samička přilétla pro myš až na ruku. Byl to nádherný a slovy těžko popsatelný zážitek, který bohatě vynahradil i fakt, že se mi její „útok“ dlouho nedařilo zachytit. Apetit mladých poštolek byl naštěstí stálý a já mohl experimentovat. Předhazoval jsem jim dospělé cvrčky na volný prostor střechy garáže a usilovně jsem se snažil vystihnout správný okamžik pro zmáčknutí spouště. Plně mi při tom došlo, jak jsou naši dočasní nájemníci bleskurychlí. Sotva návnada dopadla, už ji starostlivá máma měla v zobáku a odlétala zpět. Na vedlejší střeše ještě odtrhla ostré hmyzí nožky. Dostatečným vyjádřením díku mi byl alespoň občas nějaký ten ostrý snímek.

Poštolka není orlovec

Velmi poučné bylo sledovat, jak poštolka loví větší množství lezoucích cvrčků. V těch okamžicích příliš nedbala toho, že mi doslova hopsá u nohou. Hned, jak dohonila první kořist, přišlápla ji podobně, jak to dělá třeba africký orel hadilov. Pak vzala hmyz do zobáku a hned se hnala za dalším.

Dlouho jsem ovšem poštolku nemohl přesvědčit, aby se pro potravu pustila do mělké kaluže. Vždy nejdřív přistála na souši a až pak si váhavým kroky došla pro sousto. Nikdy jsem nepozoroval, že by se alespoň trošku napila. Zato se často popelila jako obyčejná slepice. Koneckonců ale nefotím orlovce a voda prostě není živel poštolek, říkal jsem si v duchu. Podobných zážitků jsem s těmito malými lovci prožil mnoho. Současně jsem si byl vědom blížícího se konce našeho dočasného přátelství.

Nahledanou příště

Začátkem července se mladé poštolky přepeřily a brzy nato všechny čtyři opustily rodné okno. Několik dní si ještě procvičovaly letecké schopnosti, až jednou odlétly nadobro. Vždy si na ně vzpomenu, když na obloze vidím elegantní siluety třepotající se na místě. Třeba je to právě některé z „mých“ čtyřčat.

TIP: Nemocnice pro divoká zvířata: Jak fungují záchranné stanice

Letos u nás pár nezahnízdil, ale byl jsem velmi rád, když se aspoň ukázala živá a zdravá samička. Ještě povznesenější pocity jsem měl, když si na mou ruku opět přilétla pro sousto. Kdo ví, možná se příští rok zase vrátí na stará místa a já se budu moci opět kochat při pohledu na výchovu nové generace strážců plzeňské oblohy. Budu doufat, plný očekávání.

Autonomní vozidla se už nebojí ani do lesa. Švédská transportní společnost Einride nedávno představila autonomní a elektrický nákladní automobil pro převoz vytěženého dřeva. Jmenuje se T-log a jeho neobvyklý design zaujme na první pohled.

T-log je ovládaný dálkově a může jezdit do značné míry samostatně, bez lidského zásahu, a plnit předem definované úkoly. Člověk ho vlastně ani nemůže přímo ovládat, protože T-log nemá klasickou kabinu pro řidiče, což přináší velkou úsporu prostoru a finančních nákladů. Autonomní náklaďák bez problému sjede ze silnice a pustí se na lesní cesty, ať už prázdný, nebo naložený kmeny stromů.

TIP: Máte problém s odpadem? Přijedou si pro něj autonomní popeláři

Šestnáctitunový automobil pohánějí palubní baterie o výkonu 300 kW. Na jedno nabití ujede plně naložený T-log cca 193 kilometrů. Dálkové řízení náklaďáku využívá 4G spojení a spolupracuje s autonomním systémem vybaveným kamerami, radarem a lidarem pro zobrazení celého okolí vozidla v reálném čase.

V budoucnu by s podobnými náklaďáky mohl pracovat vzdálený operátor. Protože jsou do značné míry autonomní, tak by operátor ovládal několik takových vozů zároveň. To by velmi snížilo finanční náklady na provoz, a zároveň podstatně zvýšilo bezpečnost. V prostoru těžby a zpracování dřeva by bylo zapotřebí mnohem méně lidí. 

Johannes Kepler se narodil 27. prosince 1571. Po studiích na univerzitě v Tübingenu, která dokončil v roce 1593, vyučoval v letech 1594–1600 na střední škole ve Štýrském Hradci. Poté přesídlil do Prahy, kde se stal asistentem Tycha Braha. Po jeho smrti sám zaujal post císařského matematika a astrologa. 

Přes všechen svůj přínos byl Kepler nadšeným zastáncem v té době ještě stále velmi oblíbené astrologie a věnoval jí nemalou část svého života. Ve skutečnosti pro něj znamenala především obživu, na druhou stranu byl stav tehdejší vědy a společnosti zkrátka takový. A právě Kepler se měl stát jedním z těch, kdo se přičiní o rozvoj vědy tak, aby mohla iracionální okultní mýty a představy o světě vyvrátit. V roce 1612 odešel nuceně z Prahy zmítané občanskými nepokoji do Lince a nakonec roku 1626 zakotvil v Ulmu. 

Na sklonku života trpěl krátkozrakostí a mohl se vědě věnovat jen omezeně. Stejně jako téměř všichni učenci té doby se dostal do křížku s církví, rozsudku však unikl: dílem proto, že inkvizice byla o něco mírnější, dílem proto, že sám neprezentoval tak kontroverzní názory – odsouzení Giordana Bruna dokonce schvaloval. V Linci ani v Ulmu ovšem Keplera nepřestala provázet smůla. Měl velké problémy s výplatou služného, a odjel se proto domáhat svého práva na sněm do Řezna. Po cestě však nastydl, dostal zápal plic a v listopadu roku 1630 v necelých 59 letech zemřel.

Revoluční trojice

Bez nadsázky můžeme říct, že Keplerovy myšlenky představují počátek moderní teoretické astronomie. Německý učenec se zabýval pokročilou matematikou a v roce 1615 vydal dílo Nova stereometria doliorum vinariorum neboli Nová stereometrie vinných sudů, v němž se věnoval objemům rotačních těles. Kepler se konkrétně zaměřil na kuželosečky: použil tzv. metodu infinitezimálního počtu, rozdělil tedy křivku na – ideálně nekonečně – malé úseky a objem počítal po částech. Uvedený přístup se stal prvním krokem k vytvoření tzv. diferenciálního a integrálního počtu. Integrování a derivování přitom patří mezi hlavní nástroje výpočtů dnešních vědců. 

Kepler však navždy vstoupil do dějin svými třemi zákony o pohybu planet. První dva postuloval ještě v Praze, třetí pak v roce 1619 v díle Harmonices mundi čili Harmonie světů, přičemž znějí následovně: (1) Planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku se nachází právě naše hvězda. (2) Obsahy ploch opsaných průvodičem planety – tedy její spojnicí se Sluncem – za totožný čas jsou stejné. (3) Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin jejich velkých poloos, tj. jejich středních vzdáleností od naší hvězdy.

Dnes považujeme uvedené zákony za součást středoškolské fyziky, nicméně na počátku 17. století představovaly neuvěřitelnou míru abstrakce. Kepler dokázal na základě svých a Braheho pozorování těles vzdálených desítky až stovky milionů kilometrů odvodit první fundamentální pravidla týkající se fungování vesmíru – navíc jen s absolutními základy toho, co dnes nazýváme pokročilou matematikou. Například takovou „maličkost“, jako je zápis mocnin, zavedl René Descartes až po Keplerově smrti, roku 1637. Tři zákony o pohybu planet tak lidstvu poprvé nabídly obecná pravidla toho, jak náš kosmos funguje.

Následky nepoměru pohlaví jsou nedozírné: Vedle epidemie osamělosti a depresí ovlivňuje nerovnováha také pracovní trh. V Číně vede obyvatele k vyšší spořivosti, kvůli níž trpí místní ekonomika a roste cena pozemků. V Indii zase vzrůstá kriminalita a množí se prostituce. „V budoucnu čeká miliony mužů život bez manželství, což může pro společnost znamenat velké riziko,“ varuje Li Šu-čuo, přední demograf na sianské univerzitě Ťiao-tchung. 

Čínská populace čítá 1,4 miliardy lidí, ale zahrnuje zhruba o 34 milionů víc mužů než žen – což téměř odpovídá počtu obyvatel Kalifornie či Polska. Tito pánové mají jen mizivou šanci, že se v životě ožení nebo budou mít alespoň sex. Do nešťastné situace je uvrhla hlavně politika jednoho dítěte, kterou vláda prosazovala v letech 1979–2015. Muži totiž mají v čínské společnosti vyšší postavení, a tak se mnohé rodiny rozhodly „ponechat si“ pouze syny.  

Zakázané praktiky

V Indii, kde má „silnější“ pohlaví snad ještě větší přednost než v Číně, je podle posledního sčítání o 37 milionů víc mužů než žen. Nerovnováha vnikla navzdory rozvoji země a ekonomické prosperitě, a vláda ji kromě společenského tlaku připisuje na vrub lékařské technologii: Páry se totiž na základě vyšetření ultrazvukem uchylovaly k potratu, pokud se ukázalo, že nečekají syna. 

Tyto praktiky se přehlížely třicet let, než byly konečně zakázány. Škody však již napáchaly, a ve státě tak žije stále víc starých mládenců. V obou zemích je dohromady zhruba padesát milionů „přebývajících“ mužů, kterým ještě nebylo dvacet let. Podle demografů bude ovšem návrat k normálu trvat desetiletí. 

Nemám peníze ani šanci

Li Wej-pin nikdy neměl přítelkyni. V odlehlé horské vesnici, kde vyrůstal, v továrnách, kde pracoval, i na staveništích, kde si vydělává dnes – tam všude bylo a je víc mužů. Ve svých třiceti letech žije v přecpané ubytovně na jihu Tung-kuanu a o místnost se dělí s dalšími pěti dělníky. U zdí se tísní patrové postele a podlaha je posetá nedopalky. „Chtěl bych si najít přítelkyni, ale nemám peníze ani příležitost scházet se s dívkami,“ vysvětluje Li. „Dnešní ženy mají vysoké nároky, chtějí domy a auta. Vůbec se se mnou nebaví.“ 

Jeho problém netkví pouze v tom, že si nemůže dovolit vlastní domov. V Číně dnes zkrátka žije daleko víc mužů než žen, tudíž je boj o něžné pohlaví mnohem náročnější, než býval. Navíc manželství představuje významný ukazatel společenského statusu a v zemi panuje extrémně silný tlak na plození potomků. Staří mládenci jako Li jsou proto považováni za „selhání“, která nemají budoucnost, a tudíž se od něj ženy dál odvracejí. V Tung-kuanu připadá 118 mužů na 100 dívek a Li údajně nemá šanci najít si přítelkyni. Proto tráví volný čas hraním na smartphonu nebo chodí s kolegy po večerech na karaoke. „Jsem prostě sám,“ dodává, „můj život je osamělý a nudný.“ 

Bez domu si ženu nenajdu

Staré mládence na vesnici najdete nejsnáz tak, že se porozhlédnete po muži, který si staví dům. Li Te-fu patří k typickým „přebývajícím“. Když mu bylo sedm, odešel za lepším životem do Kuej-jangu. Do 21 let šetřil, aby si v rodné vesnici Pchaj-feng mohl postavit vlastní dům. Důvod je jednoduchý – bez příbytku si nenajde družku. 

„Dnes nežijí v okolí žádné dívky mého věku,“ vysvětluje. „Stejně si ale stavím dům, kdybych náhodou nějakou našel.“ Vychovala ho babička, zatímco rodiče pracovali ve vzdálených továrnách a snažili se naspořit, aby mu pomohli s budoucností. „Nezadaných dívek je málo, a když už na nějakou natrefíte, obvykle se do vesnice nechce vdát, protože se tu žije chudě,“ vysvětluje pětadvacetiletý Čou Chaj- ťiang, zatímco pokládá kachličky v jedné z mnoha koupelen domu, který se stane znakem prosperity. „Pokud si chci v naší vesnici najít dívku a oženit se s ní, musím si postavit dům,“ uzavírá.

Koupil jsem si manželství

Liou Chua si nedokázal najít ženu v Číně, a tak si jednu „objednal“ ze zahraničí, konkrétně z Kambodže. S výběrem družky mu pomohly matka a sestra – z přehledu kambodžských manželek „na objednávku“ společně vybrali štíhlou dívku s krásným úsměvem. „Lidé ve vesnici si mysleli, že mi manželka uteče. Tvrdili, že žena z Kambodže nikdy nebude tak dobrá jako Číňanka,“ vzpomíná Liou, který žije v Le-pchingu na jihovýchodě provincie Ťiang-si. „Ta moje ale neutekla, je velmi přátelská a uctivá k sousedům. Všichni ji mají rádi.“

Jeho manželka Lili byla jednou z desítek tisíc dívek ze zahraničí, jež se chtějí vdát do Číny. Vede je k tomu chudoba ruku v ruce s příležitostí, kterou skýtá genderový nepoměr v lidové republice. Konkrétně vesnice Le-pching se stala pomyslným centrem „dovozu“ kambodžských žen. Narazíte na ně všude: Vyzvedávají děti ze škol, dohlížejí na potomky na hřišti nebo zaujatě sledují, jak jejich manželé soupeří v mahjongu. 

Druhá míza

„V naší vesnici žije zhruba padesát či šedesát starých mládenců a připadá na ně jedna nebo dvě svobodné ženy,“ vysvětluje Liou. „Pro muže, kterému je čtyřicet a víc, představují Kambodžanky druhou šanci.“ Nicméně ženy, jež se nechávají od Číňanů kupovat, podstupují velké riziko. Hodlají se totiž odstěhovat do země, kde snachy zaujímají nejnižší společenskou příčku – zvlášť pokud se jedná o cizinku, kterou si muž koupil. 

Lili dostala za provdání do Číny v přepočtu necelých deset tisíc korun. V novém domově jí navíc slíbili relativně dobře placenou práci v továrně. „Potřebovala jsem peníze pro svou matku,“ vysvětluje. Liou vzpomíná, že aby získal od rodin čínských dívek svolení s nimi chodit, musel platit „zálohy“ v rozmezí 100–850 tisíc korun. A když nakonec námluvy nevyšly, vrátila se mu jen část peněz. Nakonec ho přehnaně nároční Číňané znechutili natolik, že dal překupníkovi za Lili 322 tisíc korun. 

Po příjezdu do Číny si dívka zvolila nové jméno a oba trvají na tom, že jejich manželství staví na skutečné lásce. „Můj manžel je dobrý člověk a chová se ke mně hezky,“ vysvětluje Lili. „Vrátit se nechci, už tu mám děti.“ Ne všechny Kambodžanky však mají takové štěstí (viz Domácí vězení). 

Matka sta synů

Když Om Patiová, žena farmáře v indické vesnici Bass, čekala první dítě, údajně se modlila, aby se jí narodila holčička. Nakonec však měla syna a posléze dalších šest. Na oslavu každého se bušilo do ocelových plechů, aby se hromobití neslo jako znamení po celé vesnici. Ostatně chlapci se narodili do kultury, v níž jsou mužští potomci nadřazenější – dědí majetek, starají se o rodiče a zapalují pohřební hranice. 

Dokonce i sanskrtské požehnání pro rodičky zní: „Nechť se ti narodí sto synů.“ A Om si občas skutečně přišla jako matka sta potomků. Aby rodinu uživila, musela pracovat od úsvitu do soumraku. Utěšovala se myšlenkou, že jednoho dne přivedou chlapci domů manželky, s nimiž si bude moct vyprávět příběhy a které pro ni budou mít pochopení. Těšila se také na vnoučata. 

Plný dům na ocet

Jejímu nejstaršímu synovi je dnes 38 let a živí se jako pomocný kuchař. Když ovšem dosáhl věku na ženění, ilegální potraty již v zemi napáchaly drastické škody. Takže jakmile se Om s manželem pokusili najít vhodnou nevěstu, narazili na problém – nebylo z čeho vybírat. Všechny mladé dámy ve vesnici již byly vdané nebo odešly za lepším životem. 

TIP: Studie objevila 25 milionů oficiálně neexistujících čínských dívek

Dnes tráví šedesátiletá Om celé dny péčí o domácnost a manžela se syny, z nichž nejmladšímu je 22 let. Rodina sní tolik chlebových placek roti, že na ně denně padne několik kilogramů mouky. „Nedá se nic dělat, je to mimo naši kontrolu,“ uzavírá odevzdaně žena. 

V údělu osamělosti však nejsou její potomci sami. V této konzervativní části severní Indie se nachází na sedm tisíc vesnic a v každé žije 150–200 „přebytečných“ mužů. V zemi, kde je násilí na ženách běžné, tak dochází k ošklivým scénám: Muži se opijí levnou kořalkou, načež se často vydávají do ulic a obtěžují tam mladé dívky. 

Malé vítězství

Školačky z vesnice Gothra Tappa Dahina vzbudily nedávno veřejné pobouření svým protestem: Nejdřív nechtěly usednout do lavic, a později dokonce odmítly jídlo a vodu, přičemž obsadily centrum obce. Dívky si především stěžovaly, že kolem nich při každé cestě do školy v sousední vesnici krouží muži na motorkách, troubí, osahávají je a provokují. Upozornily tak na problém, který prorůstá celou indickou společností. Ta, ačkoliv bohatne, zůstává velmi patriarchální a nedostatek žen v ní vyvolává napětí.

Poté, co se místní škola několik dní objevovala v národních zprávách, povolili nakonec úředníci otevření tříd v budově, která je blíž domovům školaček. Šlo alespoň o malé vítězství, ale problém s frustrovanými muži to nevyřeší. 

Evropský satelit CryoSat-2 musel na počátku tohoto týdne podniknout neplánovaný úhybný manévr. Podle operátorů mise jej ohrožoval blíže neurčený kus odpadu na oběžné dráze.

CryoSat-2 obíhá Zemi ve výšce 700 kilometrů a pohybuje se přitom rychlostí 27 tisíc kilometrů za hodinu. Operátoři mise zjistili, že satelitu hrozí srážka s vesmírným odpadem s pravděpodobností 1 : 10 000. Aby se CryoSat-2 srážce vyhnul, zažehli operátoři motory satelitu a přesunuli ho na novou dráhu. Nebezpečný objekt tak minul evropský satelit o 120 metrů.

Manévr satelitu CryoSat-2

Satelit CryoSat-2 uskutečnil tento manévr, označovaný jako CAM (z anglického Collision Avoidance Manoeuvre), letos již podruhé a od startu mise v roce 2010 již počtrnácté. Po několika dnech strávených na nové oběžné dráze jej operátoři opět navedli na původní trajektorii. 

TIP: Země pod dohledem družic: Co prozrazují vědecké satelity o stavu klimatu?

Mise CryoSat-2 se věnuje měření polárního mořského ledu a ledových příkrovů, jak na severním, tak i na jižním pólu. K měření používá speciální radar SIRAL (Synthetic Aperture Interferometric Radar Altimeter), který umí detekovat změny o velikosti menší než 1 centimetr.

Komáři na nás často útočí v ohromných počtech a obrana proti nim tak bývá velmi složitá. V posledních letech se ale objevují technologie, které nám umožňují bojovat s milionovými populacemi komárů najednou. Jednu takovou nedávno vyzkoušeli v Austrálii. Šlo o první podobný experiment prováděný v tropickém prostředí. 

V severním Queenslandu vědci uskutečnili velkorysý experiment, během něhož vypustili miliony sterilních komárů. Výsledkem experimentu bylo, že populace komára tropického, který přenáší infekční choroby, jako je horečka dengue, žlutá zimnice nebo třeba zika, v dané oblasti poklesla o více než 80 procent. Experiment proběhl mezi listopadem 2017 a červnem 2018.

TIP: V Číně vzniká obří továrna na komáry: Týdně vyprodukuje 20 milionů jedinců

Vědci využili novou technologii chovu komárů společnosti Verily, která je postavená na automatizovaném systému masového množení a vypouštění komárů. Systém nejprve vychová komáry, následně je rozdělí podle pohlaví a samečky nakazí bakteriemi rodu Wolbachia. Vypuštění samečci se poté páří s volně žijícími samičkami. Ty sice následně snesou vajíčka, ze kterých se ale nic nevylíhne. Výhodou zmíněného řešení je i fakt, že uměle vypouštění samečci komárů nesají krev a nepředstavují tak riziko pro lidi.

Felice Benuzzi působil před druhou světovou válkou jako koloniální úředník v Itálií okupované Etiopii. Poté, co v roce 1941 zemi obsadili Britové, poslali jej spolu se stovkami dalších Italů do zajateckého tábora v Keni blízko horského masivu Mount Kenya, tyčícího se do výše přes pět kilometrů. Uprostřed divočiny, na kontinentu kontrolovaném nepřáteli, se zdálo nemožné dostat se na svobodu.

Výlet na Mount Kenya

Tábor ale Britové střežili jen nedbale a Benuzzi, který byl zkušeným horolezcem, začal být posedlý myšlenkou zdolat horu, která se tyčila na dohled. Získal pro tento nápad dva společníky, s nimiž více než půl roku sháněli teplé oblečení, jídlo a vyráběli cepíny a horolezecké mačky ze starého železa, jež našli v táboře.

„Opouštíme tábor a počítáme s návratem do 14 dnů,“ napsal ve zdvořilém dopise italskému důstojníkovi zodpovědnému Britům za zajatce dne 24. ledna 1942. V odhadu se zmýlil jen o čtyři dny. Aby se vůbec dostali k hoře, museli se Italové především vyhnout všem Keňanům, kteří měli za chycení uprchlíků slíbenou odměnu. Pro tři neozbrojené muže také vůbec nebylo snadné projít pralesem plným nástrah.

V ostrém mrazu stoupali na horu, ale kvůli náhlé vánici se museli vrátit a nepodařilo se jim tak dosáhnout nejvyššího ze tří vrcholů, na dalších dvou však dokázali vztyčit italskou vlajku. Pak se vrátili do tábora, kde je čekal trest – čtyři týdny na samotce. Benuzzi své zážitky po válce sepsal a vydal v roce 1953 v knize No Picnic on Mount Kenya, která nesmí chybět v knihovně žádného horolezce.

Zájem o bitevní letouny

Dieter Dengler se narodil v roce 1938 v Německu. Jako šestiletý zažil útok stíhacích bombardérů na svoji vesnici. V devatenácti letech se přestěhoval do USA, získal americké občanství a přijali ho k námořnímu letectvu. Po absolvování výcviku si nevybral žádný proudový letoun, ale vrtulový Douglas A-1 Skyraider, protože mu připomínal P-47 Thunderbolt, který o dvacet let dříve vzbudil jeho zájem o letectví.

Dengler se už během výcviku proslavil mezi námořními letci tím, že vynikal při všech třech týdenních cvičeních „escape and evasion“ (útěk ze zajetí), při kterých vždy dokázal jako jediný instruktory námořní pěchoty obelstít. Všechny naučené dovednosti pak využil poté, co byl během svého prvního bojového letu v roce 1966 sestřelen. Nezraněn přistál s poškozeným letounem v Laosu, kde jej zadrželi příslušníci Phatet Lao, ale rychle se mu podařilo utéct.

Zelené peklo

Znovu jej ale chytili a dokonce mučili, než ho poslali spolu s pilotem vrtulníku Duane Martinem a dalšími pěti letci z Air America do zajateckého tábora ve Vietnamu. Všech sedm uprchlo, když vzali strážným zbraně a několik z nich zabili. Dengler s Martinem se ocitli v džungli uprostřed území nepřítele. Doufali však, že se dostanou do Thajska. Brzy jim však začaly docházet síly, měli jen jedny tenisky, o které se dělili, jedli hmyz a ovoce a klopýtali drsným terénem.

Jedné noci se jim podařilo rozdělat oheň a z pochodní vytvořili písmena S a O, kterými chtěli dát znamení prolétajícímu letounu C-130. Ten vypustil několik světlic a oba muži věřili, že byli spatřeni. Druhého dne ráno však padla mlha a žádné záchranné vrtulníky nepřiletěly. Když se Martin trpící hladem a malárií pokusil dostat do vesnice a ukrást tam jídlo, jeden z vesničanů jej spatřil a sekl ho mačetou do hlavy. Pak běžel do vesnice pro ostatní. Dengler zul mrtvému druhovi tenisky a rychle zmizel.

Vrátil se do opuštěné vesnice, kde dříve signalizovali letounu C-130, a když jedné noci znovu uslyšel hluk motorů, zapálil celou vesnici. Osádka nahlásila spatření požáru, ale zpravodajci to nevyhodnotili jako signál sestřelených letců. Denglerovi se pak podařilo najít jeden z padáčků se světlicí a o několik dní později jím na sebe upozornil pilota kolem letícího skyraideru máváním padáčkem. Pilot přesvědčil nadřízené, aby vyslali na místo záchranný vrtulník, ačkoliv v oblasti nebyl hlášen žádný sestřel amerického letadla.

Nečekaně tragické vyvrcholení následníkovy návštěvy Sarajeva bylo pro všechny zúčastněné naprostým šokem. Mrtvé Žofiino tělo leželo v ložnici generála Potiorka, zatímco Františka Ferdinanda přenesli do jednoho z vedlejších pokojů guvernérovy rezidence. Pod rozepnutým límcem bylo dobře vidět smrtelnou ránu a zlatý řetízek se sedmi přívěsky pro štěstí – jako ochranu před zlem.

Když lékaři prohlíželi následníkovo tělo, objevili na levém předloktí vytetovaného barevného čínského draka. Řidič Loyka pak dostal příkaz odvézt na poštovní úřad tři telegramy o nenadálé katastrofě. První byl určen císaři Františku Josefovi, druhý německému císaři Vilémovi II. a třetí nešťastným dětem mrtvého páru na Konopišti. Události pozvolna směřující k vypuknutí světového konfliktu se tak daly nezadržitelně do pohybu.   

Máme vraha! 

Pro vyšetřování atentátu a jeho pozadí se stala klíčovou událostí skutečnost, že Gavrilo Princip byl ihned po střelbě zadržen živý právě tak, jako půlhodinu předtím Nedjelko Čabrinović. Došlo k tomu za velmi podobných okolností. Také Princip ihned po výstřelech spolkl kapsli s jedem, ale ani tentokrát se očekávaný účinek nedostavil. Obsah ampule pouze vyzvracel a poté se pokusil zastřelit svým revolverem. Ten mu však přihlížející policisté společně s civilními diváky vyrazili z ruky a šance na spáchání sebevraždy byla zmařena.

Přítomní důstojníci a policisté se pustili do atentátníka pěstmi, dostal i několik slabších ran šavlí a také mnoho kopanců. Na policejní komisařství pak dovlekli Principa sice zakrváceného a značně vyčerpaného neustálým nutkáním ke zvracení, ale živého. Hned mu nasadili pouta a zavřeli jej do cely. V té vedlejší již seděl zatčený Čabrinović a vyšetřování proto mohlo ihned začít.

Pověřen jím byl soudce sarajevského oblastního soudu Leo Pfeffer, který nařídil ošetřit Principovy rány a už v 11.15 hodin začal první výslech. Nebylo to příliš obtížné. Zkušený vyšetřovatel nedal oběma mladíkům šanci a brzy se dozvěděl podstatné informace, které jej dovedly na stopu dalších účastníků atentátu. Ti byli postupně během několika málo dnů zatčeni. Pouze Mehmedbašićovi se podařilo dostat na území nezávislého království Černá Hora. 

Reakce veřejnosti

Veřejnost v Rakousku-Uhersku reagovala na atentát většinou nesouhlasně. Výjimku tvořila především uherská aristokracie společně s některými rakouskými šlechtici a dvorními hodnostáři. Mezi lidovými vrstvami vyvolávala událost především obavy z budoucnosti, a přestože následník nepatřil zrovna k oblíbeným členům císařské rodiny, takový konec mu přál málokdo. Zavraždění Žofie bylo odsuzováno všeobecně a všichni litovali její tři děti, které rázem ztratily oba rodiče.

Chorvatské i muslimské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny se pak po atentátu otevřeně postavilo proti Srbům. V Sarajevu a dalších městech byly demolovány obchody patřící srbským majitelům a tento osud mimo jiné potkal i cukrárnu Čabrinovićova otce. Rozzuřený dav následně vnikl do mnoha obytných domů a zde se odehrávaly podobné scény. Rabování nakonec dosáhlo takové míry, že velitel sarajevské policie musel požádat o posily. Do ulic napochodovaly vojenské oddíly, aby zabránily hrozícímu masakru místních Srbů. Žádné akce na podporu atentátu tedy neproběhly.

Když pak byly 29. června veřejně vystaveny katafalky s oběma mrtvými, přišly se jim poklonit tisíce lidí. Dojetí většiny z nich určitě nebylo jen hrané. Také v ostatních částech říše lidé vzrušeně diskutovali o tragédii a shodovali se v jednom: tahle událost nepřinese nic dobrého.

Zničte Srbsko!

Události v Sarajevu přišly ve Vídni velmi vhod skupině generálů a politiků, kteří již dlouho toužili rozdrtit Srbsko. K těmto lidem patřili zejména šéf generálního štábu polní zbrojmistr Franz Conrad von Hötzendorf a ministr zahraničí Leopold hrabě Berchtold. František Ferdinand jim už nyní v plánech překážet nemohl, a tak válkychtivá klika znásobila své úsilí. 

Našli se však i jedinci, kteří uvažovali odlišným způsobem. Bojovat nechtěl zejména uherský ministerský předseda István hrabě Tisza a také císař nejevil pro válečné dobrodružství žádné nadšení. Vždyť říše se těšila z dlouhých desetiletí míru (poslední válku s Pruskem a Itálií vedlo Rakousko v roce 1866) a čtyřiaosmdesátiletý panovník neměl chuť hnát své poddané do konfliktu, jehož výsledek mohl být více než nejistý. Hodně ovšem záleželo na tom, jak dopadne vyšetřování pozadí atentátu.

Důležitou úlohu hrál také postoj hlavního rakouského spojence – Německa. Císař Vilém II. napsal už 30. června na okraj telegramu zaslaného do Berlína německým vyslancem ve Vídni: „Se Srby je třeba zatočit, a to okamžitě!“ O pár dní později jednal Vilém s rakouskými diplomaty a dal jasně najevo, že případnou vojenskou operaci c. a k. armády proti Srbsku podpoří. Své rakouské spojence přitom nabádal „…neváhat s vystoupením. Stanovisko Ruska bude v každém případě nepřátelské, a pokud dojde k válce mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem, Německo se svou obvyklou spojeneckou věrností splní své závazky.“ 

Cesta k válce

Vyšetřování atentátu pokračovalo rychle kupředu a z výpovědí zatčených atentátníků i jejich spolupracovníků vycházelo najevo, že v pozadí stála srbská tajná služba. Na zasedání ministerské rady ve Vídni 7. července nadhodil Berchtold přítomným otázku, jestli už není čas na Srby zaútočit, když má Rakousko záda krytá Německem. S výjimkou hraběte Tiszy nalezl u ministrů podporu a závěr schůze tedy zněl: „Všichni přítomní, s výjimkou uherského předsedy vlády, se shodují na tom, že čistě diplomatický úspěch, a to i v tom případě, že by měl za následek úplné ponížení Srbska, by neměl cenu. Proto je nutno předložit Srbsku tak dalekosáhle formulované požadavky, aby bylo možno předem očekávat jejich odmítnutí, a následně se tak mohlo přistoupit k radikálnímu řešení otázky vojenskou intervencí.“

Negativní postoj uherského ministerského předsedy byl dán především tím, že si nepřál případné anexe dalších území se slovanským obyvatelstvem, protože by to mohlo oslabit nynější silnou pozici Uher v rámci říše. Také on však nakonec rezignoval a souhlasil s tvrdým postupem. Rakousko-uherský vyslanec v Bělehradu baron Giesl pak 23. července předal srbské vládě ultimátum, jehož text uváděl, že „zbraně a výbušniny, kterými byli vrazi vyzbrojeni, obdrželi od srbských důstojníků a úředníků.“

Už se to nedalo zastavit…

Na odpověď dostala srbská vláda lhůtu 48 hodin. To byl skutečně šibeniční termín a navíc je třeba si uvědomit, že v Srbsku zrovna probíhala předvolební kampaň. Premiéru Pašićovi i dalším politikům v Bělehradě bylo jasné, že splnění všech deseti bodů by výrazným způsobem narušilo suverenitu Srbského království a dostalo by jej do vleku Rakouska-Uherska. Proto se princ regent Alexandr obrátil s prosbou o radu na Rusko a ve svém pateticky znějícím přípisu apeloval na „vznešené slovanské srdce“ cara Mikuláše II. Carská vláda v odpovědi radila, aby se v případě útoku Srbsko samo nebránilo a „vložilo svůj osud do rukou velmocí.“

Odpověď Bělehradu na rakouskou nótu přišla ve stanovené lhůtě a Pašíć se v ní snažil projevit vstřícnost. Srbsko bylo ochotno přijmout všechny body ultimáta s výjimkou požadavku přítomnosti rakouských úředníků na srbském území při vyšetřování atentátu. To však baronu Gieslovi nestačilo, protože ultimátum jako celek tím pádem přijato nebylo. Proto ihned požádal o diplomatický pas a 25. července opustil se svými podřízenými Bělehrad.

TIP: Osudný atentát v Sarajevu: Rozbuška světové katastrofy

V této chvíli do věci zasáhla Velká Británie, která navrhla zprostředkování ze strany evropských mocností a navíc Německu důrazně doporučila, aby přimělo Vídeň spokojit se s odpovědí Bělehradu. Britský ministr zahraničí Sir Edward Grey připojil osobní varování, že by se jeho země mohla ocitnout ve válce s Německem. Zřejmě až nyní si Vilém II. uvědomil rozsah hrozící katastrofy, ale už bylo pozdě.

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a v příštích dnech došlo k řetězové reakci. 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku a o dva dny později Francii, 4. srpna pak Britové vyhlásili válku Německu. Tím začal konflikt dosud nevídaného rozsahu, na jehož konci se zhroutí čtyři monarchie a „staré zlaté časy“ budou již definitivně minulostí.

Hrabě Jean-François de La Pérouse měl 44 let, když se mu přímo od francouzského krále Ludvíka XVI. dostalo mimořádné pocty: Byl pověřen vedením průzkumné výpravy do Tichomoří. Vláda doufala, že se zkušenému námořnímu důstojníkovi podaří najít strategické spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem, čímž by země galského kohouta získala náskok na poli mezinárodního vlivu. Panovník i ministr námořnictví Charles de Castries brali expedici velmi vážně – jen samotné přípravy zabraly tři roky. 

Po stopách Jamese Cooka 

La Pérouse, jehož idolem byl James Cook, osobně dohlédl, aby vedoucí lodní inženýr Paul Monneron dovezl z Londýna původní kompasy a sextanty slavného mořeplavce a informoval se o jeho opatřeních proti kurdějím. Během cest hodlal hrabě přesně kopírovat Cookovy vědecké metody. Pro účast v expedici nakonec vybral 114 osob, přičemž deset z nich náleželo k vědeckým kruhům: astronom, geolog, fyzik, botanik, tři přírodovědci a trojice kreslířů. Prvního srpnového dne roku 1785 vypluly z Brestu na severozápadě Francie fregaty Astrolabe a Boussole, každá s 500 tunami nákladu na palubě.

Jejich cesta vedla nejprve do Jižní Ameriky, v únoru 1786 obepluly mys Horn a zamířily na severozápad k Havaji. Po krátké návštěvě Aljašky a Kamčatky se La Pérouseova družina konečně vydala k cíli, do srdce Tichomoří. Na cestě už byla tou dobou přes dva roky, čekal ji však ještě jeden úkol: prozkoumat pobřeží Austrálie, kam také úspěšně dorazila na počátku roku 1788. Nedlouho předtím ovšem na souostroví Samoa padlo dvanáct členů výpravy za oběť domorodcům. Zpráva o neštěstí odeslaná z australského Botanického zálivu se dostala do Evropy jako poslední informace o osudu expedice. Od března 1788 o ní už nikdo neslyšel.

Záchrana na dosah

V posledním dopise počítal La Pérouse s tím, že se vrátí v červnu 1789. Když se tak nestalo, začala si vláda pochopitelně dělat starosti. Ve víru francouzské revoluce měl však král jiné starosti, takže trvalo ještě téměř dva roky, než se o expedici začal někdo zajímat hlouběji. 

Záchrannou misi zorganizoval kontradmirál Joseph d’Entrecasteaux a nakonec poblíž tichomořského ostrova Vanikoro zahlédl kouřové signály pravděpodobných trosečníků – nemohl ovšem přistát kvůli nebezpečným útesům. O dva měsíce později podlehl kurdějím a výprava se vrátila bez úspěchu. Vanikoro se však stalo výchozím bodem pro pozdější pátrače a právě tam také irský kapitán Peter Dillon nalezl v roce 1826 vraky obou La Pérouseových fregat.

Že se skutečně jedná o Astrolabe a Boussole, se podařilo s jistotou určit teprve nedávno. Podle expedice francouzských odborníků z roku 2008 narazila zřejmě loď Boussole během ničivé vichřice na útes a potopila se, zatímco Astrolabe dosáhla nedalekého korálového útesu. Někteří členové posádky tak možná ještě několik let žili na přilehlých ostrovech, poslední z nich však nejspíš zemřel už tři roky před připlutím Dillona.