Katolická církev se potýká s vlnou nevole. Roku 2009 papež Benedikt VI. prohlásil jednoho ze svých předchůdců Pia XII. za Ctihodného. Tím učinil další krok, který by mohl vést k Piově blahoslavení, a později dokonce ke svatořečení. Jenže právě tento papež, který se stal hlavou římskokatolické církve roku 1939, rozhodně nemá bezúhonnou pověst. Ba právě naopak.

Navzdory prosbám nejrůznějších mezinárodních organizací i některých biskupů a kněží se Hitlerovi nikdy veřejně nepostavil a nikdy neodsoudil zacházení nacistů s Židy. Nezasáhl ani, když jenom pár kroků od jeho paláce Hitlerovi přisluhovači odvlekli přes tisíc izraelitů do vyhlazovacích táborů. Copak Pius XII. opravdu Židy tolik pohrdal? Nebo snad máme věřit tomu, že nevěděl ani o tom, co se děje přímo pod jeho okny? Pravda bude zřejmě mnohem složitější…

Smlouva s ďáblem

Eugenio Pacelli, pozdější papež Pius XII., přišel na svět roku 1876 v Římě. Narodil se do italského šlechtického rodu, jehož členové působili ve službách Svatého stolce. Eugenio tak už od mládí směřoval k dráze duchovního. První významnou funkci získal roku 1917, když ho tehdejší papež Benedikt XV. jmenoval apoštolským vyslancem v Bavorsku. Tam působil až do svého zvolení kardinálem roku 1929. 

TIP: Adolf Hitler: Cesta k moci

Právě zde se mohl přesvědčit o neutěšené hospodářské situaci Německa, které Adolf Hitler dovedně využíval. Katolická církev s tímto nebezpečným mužem však roku 1933 uzavřela smlouvu. Za nejpočetnější křesťanskou organizaci ji podepsal právě Pacelli. Úmluva měla zaručit katolíkům v Německu svobodné vyznávání jejich víry, církev se v ní však zároveň zavázala, že se nebude plést do státních záležitostí.

Co papeže Pia XI. a kardinála Pacelliho k dohodě s Hitlerem vedlo? Možná si slibovali, že smlouva zajistí německým katolíkům privilegované postavení. Třeba se také trochu báli, že po Židech by německý diktátor mohl spatřovat nepřítele číslo jedna v katolické církvi a doufali, že dohoda ho na nějaký čas uchlácholí. Jenže tento předpoklad jim nevyšel!

Tajný plán

Už brzy se ukazuje, že papež vložil důvěru v nesprávného člověka. Nacistický diktátor smlouvu s církví okázale ignoruje. Proto roku 1937 vydává papež Pius XI. jednu ze svých nejslavnějších encyklik nazvanou Mit brennender Sorge, tedy S palčivou starostí. V ní – aniž by výslovně jmenoval - odsuzuje rasistické a pohanské základy nacismu. Nemocný Pius XI. však list sám nesepsal. Podílel se na něm právě kardinál Pacelli. Když však o rok později umírají Židé při takzvané Křišťálové noci, papežský stolec mlčí. 

V situaci, kdy na dveře klepe 2. světová válka, Pius XI. umírá. Na jeho místo nastupuje Pacelli, který přijímá jméno Pius XII. Nechce Hitlerovu řádění jen nečinně přihlížet. K jeho činům sice mlčí, ale v tichosti koná. Zapojí se totiž do spiknutí na diktátorovo odstranění. Stane se prostředníkem mezi německými důstojníky, kteří chtějí Vůdce svrhnout, a západními mocnostmi. Bohužel, příprava atentátu stejně jako další pokusy o Hitlerovo zavraždění ztroskotá. Co udělá Svatý otec nyní?

Mlčící papež?

Pius XII. nehne ani brvou, když nacisté na Ukrajině vraždí miliony Židů. Zůstane hluchý k prosbám amerických velvyslanců o odsouzení zvěrstev Hitlerových stoupenců i volání hlavního palestinského rabína, aby papež protestoval proti deportacím španělských Židů. Proč Svatý otec nevystoupí na obranu trpících?

Piovi obhájci často tvrdili, že neměl tušení o rozsahu nacistických útoků na příslušníky pronásledovaného národa. Nalezené dokumenty s prosbami o pomoc však dosvědčují, že papež patřil k nejlépe informovaným osobám za hranicemi Třetí říše.

Jiní zase obviňují hlavu katolické církve za zbabělosti. Prý se Hitlera bál. Proto proti jeho metodám veřejně neprotestoval. Jenže byli to nacisté, kteří měli z papeže prokazatelně strach. Vládl sice jenom malému území, avšak jeho prohlášení měla vliv na životy miliony katolíků z celého světa. Mohl by například oznámit, že každý katolík, jenž bude napomáhat vyvražďování jiného národa, přijde do pekla. Copak si Pius XII. neuvědomoval svou moc? Nebo s vyvražďováním Židů souhlasil?

Někteří historikové označují mlčení Svatého otce za mýtus, který se zrodil zejména v komunistických zemích. Napočítali celkem sedmnáct papežových veřejných protestů proti chování představitelů třetí říše, ačkoliv šlo o obecně formulovaná prohlášení. V roce 1939 například papež podpořil protest holandských biskupů proti deportacím Židů. Tato aktivita však měla za následek ještě urputnější pronásledování izraelitů. Snad proto se Pius XII. k této záležitosti vyjádřil velmi opatrně. Zřejmě nejsilnější slova na toto téma zazněla v jeho vánočním poselství z roku 1942: „Aniž se čímkoliv sebeméně provinily a výhradně pouze z prostého faktu své národnosti či rasy, byly statisíce osob odsouzeny k smrti nebo postupnému vyhlazování,“ upozorňuje hlava katolické církve. Udělal však něco proto, aby tomuto vraždění zamezil?

Nenápadný ochránce

Někteří židovští představitelé nemohou Piovi XII. přijít na jméno. Vždyť nezachránil ani tisícovku Židů, kteří žili na dohled Vatikánu. Jiní naopak papeže velebí. Například židovský rabín Pinchas Lapide navrhoval vysázet Svatému otci v Jeruzalémě milion stromů, neboť tolik židovských životů podle jeho názoru papež nepřímo zachránil. Kdo má tedy pravdu? Přehlížel papež Židy, nebo je zachraňoval?

Již v roce 1939 vydává Vatikán Židům 3 000 víz do Brazílie. Jedná se však pouze o ty představitele Mojžíšova národa, kteří přestoupili ke křesťanství. Podobně zajišťuje Svatý stolec bezpečí dalším Židům, kterým pomáhá vycestovat do jiných států Jižní Ameriky. Znamená to, že papež se zasadil o záchranu pouze konvertitů a ostatní nechal s klidem umřít?

TIP: Peníze, které rozpoutaly peklo: Kdo financoval vzestup Adolfa Hitlera?

Pius XII. sice zřejmě jevil zájem především o ty, kteří přijali křest, později však podal pomocnou ruku i ostatním. Vydal povolení, aby kněží vystavovali Židům falešné křestní listy. I pokyn, aby se pronásledovaní mohli skrývat v klášterech a kostelech. Po obsazení Říma nacisty roku 1943 katolická církev ukryla několik set římských Židů ve svých klášterech. Zhruba tři tisíce jich dokonce našlo útočiště přímo v letním sídle papeže Castel Gandolfo. Uvádí se, že z deseti tisíc římských Židů jich tehdy katolická církev zachránila celých sedmdesát procent!

Po skončení války se papež setkává s osmdesáti zástupci židovských uprchlíků, kteří chválí jeho štědrost. Rozhodně nelze tedy tvrdit, že papež všemu násilí ze strany nacistů jenom nečinně přihlížel. Pravděpodobně však mohl pro záchranu Židů udělat více. Stejně jako představitelé dalších světových velmocí…

V současné době závisí velká část světové produkce potravin na opylování včelami. Právě včely ale čelí vážným problémům, jejich populace jsou v ohrožení a budoucnost včel není úplně jistá.

Donedávna to byl prakticky neřešitelný problém. Teď ale nastává doba dronová a specializované drony by mohly zastat práci včel. Některé společnosti věří mikrorobotickým včelám, Dropcopter sází na velké autonomní drony, které opylují hrubou silou.

TIP: Zemědělství budoucnosti: Zastoupí včely robotičtí opylovači od Walmartu?

Dron Drocopteru je naprogramovaný tak, že létá nad řádky pěstovaných rostlin a bombarduje je pylem ve velkém. Jejich opylování je mnohem méně účinné než opylování v režii včel. Drony ale nejsou náchylné na parazity ani patogeny, což z nich dělá solidní náhradníky včel. Dropcopter testuje opylování mandlí, třešní a jabloní po Spojených státech a výsledky jsou prý velice slibné. Vše nasvědčuje tomu, že drony Dropcopteru zvyšují opylení pěstovaných plodin o 25 až 60 procent.

Při určování poloh objektů na obloze přestávají mít běžně užívané jednotky smysl. Nelze například říct, že se hvězda nachází 3 km od horizontu – jediné míry, které můžeme použít, jsou úhlové. Patří sem úhlové stupně, minuty či vteřiny (pozor, neplést se sekundou, což je jednotka času). Celá kružnice má 360 úhlových stupňů (360°), jeden úhlový stupeň je pak úsek odpovídající jedné třistašedesátině kruhu.

Úhlové míry se nejlépe určují úhloměrem, případně jeho sofistikovanější verzí – kvadrantem, sextantem apod. Šikovnou pomůcku představuje délka paže, která činí přibližně 60 cm („normovaná“ ruka má přesněji 57,3 cm). V této vzdálenosti se 1 cm rovná asi 1°: Šířka palce natažené ruky tak odpovídá úhlu kolem 2,5° a pěst zhruba 10°. 

Americké výsadkáře zastihla u Carentan vražedná palba kulometů, děl a minometů. Bitva však stála mnoho sil a munice i německé výsadkáře. Večer se ocitli téměř bez nábojů do kulometů. Zásoby se ztenčily natolik, že velitelé museli od vojáků vybrat puškové náboje a přidělit je kulometčíkům.

Večer 11. června von der Heydte obdržel leteckou dodávku munice, jenže zásoby dopadly několik kilometrů od německých pozic, takže jejich nalezení si vyžádalo hodně času. Plukovník vyhodnotil situaci jako bezvýchodnou a kvůli hrozícímu obklíčení vydal v pozdním odpoledni rozkaz k ústupu. Parašutisté Wehrmachtu se z města začali stahovat jihozápadním směrem a zanechali v Carentanu jen nepočetný zadní voj. 

Město na dosah ruky

Generál McAuliffe si byl vědom svízelné situace protivníka a 12. června chtěl bitvu konečně rozhodnout. Americké jednotky se v noci na 12. června začaly přesouvat do výchozích pozic. Kryla je palba lodí u pobřeží, děl VII. sboru, minometů i stíhačů tanků přidělených k 327. pluku. Dva prapory 506. pluku se ve dvě hodiny ráno daly do pohybu a o tři hodiny později obsadily vyvýšeninu zvanou Hill 30 jihovýchodně od Carentanu.

Zatímco 1. prapor zaujal pozice jižně od města, 2. prapor se přesunul na sever. 501. pluk se přemístil do pozic za 327. plukem, překročil kanál a v 6.30 též dosáhl Hill 30. Ráno Američané udeřili na Carentan ze severu i z jihu a vzali nepřítele do kleští. Jedno rameno tvořila kluzáková pěchota, druhé paragáni. Ti se snažili město obejít a odříznout ústupové cesty. Zbytek Němců se bránil kulometnou palbou, ale výsadkáři postupovali rychle.

Likvidovali protitanková děla a ničili ohniska odporu granáty a bazukami. Prchající Němci utrpěli ztráty od kulometů, které se výsadkářům podařilo narychlo rozmístit v budovách. K nejprudším bojům došlo v 7.30 u nádraží. Potom se rozhostilo ticho. Spojenci si mohli odškrtnout splnění dalšího postupného cíle a velení VII. sboru se zaměřilo na spojení s jednotkami V. sboru na východě.

Protiúder pancéřových granátníků

Němci ale ještě neřekli poslední slovo, neboť von der Heydte se během ústupu setkal s muži 17. divize pancéřových granátníků SS, která právě spěchala do Carentanu posílit výsadkáře. Jejího velitele SS-Brigadeführera Wernera Ostendorfa nepříjemně překvapilo, že fallschirmjägeři už město vyklidili. Velitel 6. výsadkového pluku musel čelit obvinění, že Carentan opustil, přestože měl posily na dosah ruky. Von der Heydte prohlašoval, že o blížící se divizi SS neměl tušení, ale velitelé pancéřových granátníků byli přesvědčeni o opaku.

Ať tak či tak, vzhledem k dosavadním úspěchům zůstal ve funkci i nadále. Pancéřoví granátníci SS nyní měli pomoci fallschirmjägerům dobýt Carentan zpět. Ale ani 17. divize nebyla v plné síle. Zformovala se teprve koncem roku 1943 a do plných stavů jí chybělo mnoho mužů i techniky. Podle některých zdrojů měla jen 60 % tabulkových počtů důstojníků a poddůstojníků. Při přesunu do cílové oblasti ji navíc zdržely a oslabily útoky spojeneckých letadel i nedostatek dopravních prostředků. Přes všechny pochybnosti se Ostendorf rozhodl na Carentan udeřit – vsadit vše na jednu kartu a využít momentu překvapení.

Těžištěm útoku se měly stát dvě silnice vedoucí do města od jihozápadu. Němci se vzdali průzkumu i dělostřelecké přípravy, která by Američany varovala. Další výhodu jim mělo poskytnout nasazení obrněné techniky – do akce se chystalo padesát útočných děl StuG IV. Takové množství obrněnců mohlo bitvu skutečně rozhodnout, neboť dosavadní boje vedly pouze lehce vyzbrojené výsadkové síly téměř bez protitankové výzbroje. Samohybná děla měla vytvořit podmínky pro hlavní úder 37. pluku pancéřových granátníků SS. 

Kavalerie zachraňuje situaci 

Navzdory německým snahám o utajení si Američané uvědomovali, že protiútok nepřítele je jen otázkou času. McAuliffe se rozhodl posílit v ranních hodinách 13. června obrané linie muži 506. výsadkového pluku. Paragáni postupovali na jihozápad a chystali se na vlastní útok proti německé linii, ale už kolem 7.00 narazili na silné uskupení motorizované pěchoty nepřítele podporované obrněnci. Dva prapory 37. pluku pancéřových granátníků SS s podporou 17. tankového praporu SS a zbytků 3. praporu 6. výsadkového pluku tvrdě udeřily na 501. pluk v levé části americké sestavy.

Roty D a F z 506. pluku pod tlakem ustoupily a čelo německého útoku se kolem poledne přiblížilo ke Carentanu. Rotě E pod velením nadporučíka Richarda Winterse se nicméně na pravém křídle podařilo udržet pozice. Po posílení muži 2. praporu 502. pluku rota E výrazně zpomalila německý útok. Navíc měla americká 101. divize štěstí v neštěstí – většinu obrněnců SS držela v šachu spojenecká letadla, a tak 37. pluk nemohl udeřit plnou silou.

TIP: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden

Zato Američané se mohli těšit na platné posily. Díky informacím zpravodajců už v 10.30 vyrazily od Isigny ke Carentanu shermany 2. obrněné divize. Ta spadala pod velení V. sboru, přičemž část jejích tanků a mechanizované pěchoty byla výsadkářům už od dne D k dispozici jako obrněné zálohy. Kolem 14. hodiny 13. června shermany dojely ke Carentanu. Výsadkáři propukli v jásot. Jedna skupina tanků zaútočila v prostoru drženém 2. praporem 506. pluku a rozbila hlavní německý útok, druhá vrhla Němce zpět v ostatních oblastech bojiště. Carentan definitivně zůstal v rukách Spojenců. 

Znečištěné ovzduší představuje problém. O jak velký problém ale ve skutečnosti jde? Němečtí a britští vědci se pokusili kvantifikovat dopad znečištěného ovzduší na lidské zdraví. Podle jejich výpočtů jen v roce 2015 kvůli venkovnímu znečištěnému vzduchu předčasně zemřelo 4,5 milionů lidí, z toho 237 tisíc dětí mladších 5 let.

Řečí čísel - vdechování ultrajemných částic a toxických plynů zabilo 12 239 lidí denně. Je to také zhruba 3,5krát více mrtvých, než kolik lidí zahyne ročně na celém světě při dopravních nehodách. 12 329 mrtvých denně odpovídá více než čtyřem teroristickým útokům z 11. září každých 24 hodin. 

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Nebezpečné jsou především částice o velikosti menší než 2,5 mikronu. Snadno se dostanou do dýchacích cest a jejich vdechování podstatně zvyšuje riziko celé řady chorob, od infarktů a mrtvic, až po rakovinu plic a obstrukční plicní nemoc. Rizikové jsou i plyny, jako je oxid dusičitý, ozón nebo oxid siřičitý, které dráždí dýchací cesty a mohou vyvolávat záněty.

Závěry německých a britských badatelů korespondují s údaji, které každoročně zveřejňuje Světová zdravotnická organizace. Ta v souvislosti se znečištěním ovzduší považuje za nejrizikovější oblasti Indii a Čínu.

Jméno vzniklo pravděpodobně díky zbarvení, které padající voda získává v paprscích slunce klonícího se k západu. Předtím, než vody řeky Hvítá vytvoří mohutný nařasený závoj, se řeka chová, jakoby sama očekávala, že přijde něco mimořádného. Zhruba kilometr nad vodopády se její tok prudce stáčí doleva a poté se vřítí do širokého třístupňové „schodiště“. Ve dvou skocích padá nejprve o 11 a 21 metrů dolů a pak se vrhne do 32 metrů hluboké rozsedliny, která je asi 20 metrů široká a 2,5 kilometru dlouhá. V létě tudy v průměru protéká 140 m³/s, v zimním období 80 m³/s. Nejmohutnější zaznamenaný průtok dosáhl 2 000 m³/s. Když člověk k vodopádu přichází, je závěrečná rozsedlina skryta za travnatým břehem, což působí dojmem, že obrovská masa vody prostě mizí v zemi.

TIP: Barvy islandské přírody: Horko a chlad pod polárním kruhem

Během 20. století bylo velmi zvažováno možné využití toku řeky Hvítá pro výrobu elektrické energie. Naštěstí pro vodopády, které by projekt změnil k nepoznání, zůstalo jen u záměru. Mezi lidmi se dodnes traduje, že Gullfoss zachránila Sigrídur Tómasdóttirová, dcera někdejšího majitele pozemku, na němž se vodopády nacházejí. Sigrídur hrozila, že pokud se s vodopády bude nešetrně zacházet, skočí do jejich toku. Ačkoli jí nekompromisní postoj získal četné sympatie a respekt, pravdou je, že projekt vodní elektrárny ztroskotal spíše na nedostatku financí než na její tvrdohlavosti.

Isaac Newton (1643–1727) přišel na svět 4. ledna 1643 v hrabství Lincolnshire ve východní Anglii. Jeho otec zemřel ještě před synkovým narozením. Chlapcova matka se poté znovu vdala, nicméně otčím si nepřál vychovávat cizí dítě, a tak mladý Isaac zůstal u prarodičů.

Rod Ayscoughů patřil ke společensky významnějším a dědeček sám byl nižší šlechtic. Newtonovi se tak dostalo dobrého vzdělání: nejprve na místním gymnázium a poté na Trinity College v Cambridgi, kde studoval přírodní vědy. V roce 1665 však propukla morová epidemie a univerzita zůstala až do roku 1667 uzavřena. Newton proto strávil dva roky v rodném Woolsthorpu, a jelikož byl povahou introvert, vyhovovala mu relativní samota rodinného statku víc než rušné ulice Cambridge.  

A právě v této izolaci spatřily světlo světa jeho největší objevy, či alespoň jejich základní myšlenky. Newton pak stoupal po společenském žebříčku: Roku 1669 se stal lukasiánským profesorem matematiky, v roce 1672 byl jmenován členem Královské společnosti, jíž od roku 1703 až do své smrti také předsedal. V roce 1705 jej královna povýšila do rytířského stavu. Už od roku 1699 přitom působil jako mincmistr královské mincovny, a jelikož byl zmíněný vysoký státní úřad velmi dobře honorován, vzdal se Newton místa profesora v Cambridgi a přestěhoval se do Londýna. Proslul pak svým nekompromisním bojem proti padělatelům a několik z nich dostal až na popraviště.

Pravidla mechaniky

Newtonovy zásluhy snad ani nelze přecenit. Naprosto právem se považuje za jednoho z největších přírodovědců všech dob, mnozí jej dokonce staví do čela tohoto zástupu velikánů.

Newton zastával názor, že věda se musí dělat systematicky, metodicky, nezávisle a objektivně. Hlavní problém přednewtonovské vědy však tkvěl v absenci adekvátních matematických nástrojů, které by umožňovaly pokročit dál. Jistou osnovu sice poskytl už Kepler, ale osud chtěl, aby právě Newton položil základy moderní matematiky vytvořením diferenciálního a integrálního počtu (nezávisle na něm pracoval na stejném úkolu i Gottfried Wilhelm Leibniz). 

Vyzbrojen mocnou pomůckou se tedy Newton pustil do odhalování tajemství přírody. Nesmrtelnost mu jistě zajistil gravitační zákon, podle nějž se jakákoliv dvě hmotná tělesa přitahují silou, která je přímo úměrná jejich hmotnosti a nepřímo úměrná čtverci jejich vzdálenosti. Přestože Albert Einstein odhalil později v tomto postulátu jisté mezery, zůstává dodnes dostatečně přesný pro většinu praktických aplikací, včetně například kosmických sond. 

Newton také položil základy klasické mechaniky, když zformuloval tři pohybové zákony. (1) Zákon setrvačnosti: Těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, jestliže jej vnější síly nenutí tento stav změnit. (2) Zákon síly: Pokud na těleso působí síla, pak se těleso pohybuje se zrychlením, které je přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné jeho hmotnosti. (3) Zákon akce a reakce: Působí-li těleso na jiné těleso silou, potom toto druhé těleso působí na první těleso stejnou silou, ale opačně orientovanou. S uvedenými tezemi se dnes každé dítě setká již na základní škole, v době jejich zrodu se však jednalo o vrcholnou vědu. 

Není bez zajímavosti, že stěžejní knižní dílo Isaaca Newtona nazvané Philosophiae naturalis principia mathematica neboli Matematické principy přírodní filozofie málem nespatřilo světlo světa. Introvertní a puntičkářský učenec s jeho vydáním otálel a přesvědčil jej až Edmund Halley, který v roce 1687 publikoval zmíněný spis na vlastní náklady. Ještě za Newtonova života se kniha dočkala dvou dalších vydání – v roce 1713 a v roce 1726. Isaac Newton byl ovšem renesančním vědcem – věnoval se také například optice a sestrojil zrcadlový dalekohled, jejž dnes označujeme jako Newtonův reflektor. 

Na příběhu upálení mistra Jana Husa je nejzajímavější skutečnost, že celý proces vedoucí ke konečnému odsouzení, dal aktivně do pohybu právě jeho hlavní protagonista. V roce 1410 podal k papežské kurii odvolání proti pražskému arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Hazenburka, který nařídil zabavit a spálit knihy anglického reformátora Jana Viklefa. Odvolání, které v Bologni uznala skupina teologů za oprávněné, však nebral v potaz kardinál Colonna, jemuž byl případ svěřen.

Ve stejnou dobu totiž rozezlený pražský arcibiskup podal na Husa žalobu k papežské kurii za hlásání bludných názorů. A jelikož byl člověkem, jemuž korupce nebyla cizí, neopomněl svou žalobu náležitě „podpořit“.

Věděl, že ani duchovní nepohrdnou hmotnými dary. Tak společně se žalobou na Husa putovaly k papežské kurii drahocenné poháry, prsteny i kůň. A Colonna předvolal Husa k soudu, na který se předvolaný, z obav o své bezpečí, odmítl dostavit. A to byl dostatečný důvod, aby se ocitl v klatbě. Jan Hus se tedy nestal kacířem kvůli tomu, co učil a hlásal, ale proto, že se nedostavil k soudu! 

Církev a Hus  

„Mistře Jene, ty jsi nedávno ve věži řekl, že se chceš pokorně podrobiti soudu koncilu; proto ti radím, aby ses nezaplétal do těchto bludů, ale aby ses podrobil nápravě koncilu a poučení, a koncil naloží s tebou podle milosrdenství,” tvrdil mu kardinál Zabarella.

Pro pochopení vztahu koncilu k Husovi si musíme uvědomit jednu věc: Hus byl na něj pozván jako již jednou označený kacíř. Měsíc po příjezdu do Kostnice, který strávil v milé společnosti kostnické měšťanky a vdovy Fidy, byl dne 28. listopadu pod záminkou rozmluvy s kardinály odveden, zatčen a uvězněn. Nejprve v bytě kantora kostnické katedrály a poté v žalářní kobce místního dominikánského kláštera u Bodamského jezera.

Od jara roku 1415 vězně přesídlili do nejvyšší věže biskupského hradu Gottlieben. Podmínky byly těžké, strava nedostatečná, Hus trpěl bolestmi hlavy a zubů, trápila ho zácpa, přepadaly vysoké horečky a dokonce vykašlával krev. Takovéto zacházení s vězněm - kacířem však nebylo ve středověku nic neobvyklého. Janu Husovi se naopak dostalo výhod, o kterých by se jiným bludařům mohlo zdát. Měl možnost tří veřejných slyšení a po celou dobu nebyl podroben právu útrpnému, což by jinak zatvrzelého hříšníka, jakým se Hus soudcům jevil, zajisté neminulo.  

Zrádce Zikmund?

Jan Hus přicestoval na koncil na pozvání krále Zikmunda. Prostřednictvím králova notáře Michala z Přestanova mu byl slíben glejt, který zaručoval bezpečnou cestu tam i zpět. Následné uvěznění českého kazatele bylo proto už současníky vnímáno jako porušení králova slibu a Zikmund se stal jakýmsi archetypem lstivého a vypočítavého panovníka.  

Celá věc však není tak jednoznačná, jak se na první pohled jeví. Podle některých historiků, mezi které patří především Jiří Kejř, se obsah glejtu vztahoval na území a osoby svaté říše římské, do jehož jurisdikce Kostnice nespadala. Naskýtá se rovněž otázka, zda se pravomoc glejtu vztahovala na kacíře před církevním soudem. V samotném glejtu se nic takového nepíše.

Tyto možná až příliš právní argumenty podporuje fakt, že když Zikmund 24. prosince 1414 do Kostnice dorazil a zjistil, že Hus je uvězněn, rozhněval se a nařídil, aby byl okamžitě propuštěn. Kardinálové se však postavili proti a přesvědčili Zikmunda, aby souzeného nechal pod dohledem. 

Podle Tomáše Elbla je ale málo pravděpodobné, že by ti, kteří přišli na konci listopadu Husa uvěznit, jednali bez Zikmundova souhlasu. Glejt navíc výslovně zaručoval bezpečný návrat. Zikmundovo rozčílení máme potvrzeno jen jedním pramenem, který k tomu ještě napsal on sám. Navíc později v dubnu 1415 všechny glejty zrušil, prý kvůli jejich údajnému zneužívání.  

V jednom se historikové shodují. Zikmund nechtěl dohnat Husa na hranici. Ne z osobních sympatií (které však nelze vyloučit), ale především z důvodů politických. Nechtěl, aby bohaté české království narušovaly kacířské nepokoje. Byl to právě Zikmund, který Husovi zařídil u soudu tři veřejná slyšení. A ještě v den upálení se pokusil Husa přimět k odvolání a odvrátit ho tak od strašné smrti.  

Husovi nepřátelé

Panuje všeobecná představa, že koncilní představitelé v čele se Zikmundem, byli zároveň jeho úhlavními nepřáteli. Karel Marx se jednou o inkvizitorech Jana Husa vyjádřil jako o „inkvizitorských psech“. Tato představa však neodpovídá realitě.

Samozřejmě, že Hus nevzbuzoval přílišné sympatie, a jeho snaha diskutovat, vysvětlovat a obhajovat se setkala s nepochopením. Přesto se snažil soud postupovat nestranně a především hlavní postava koncilu, italský kardinál Zabarella, jenž už v minulosti projevil k Husovi sympatie, byl zcela nezaujatý. Dokládá to fakt, že obvinění, u nichž bylo prokázáno, že jsou falešná, byla smetena ze stolu. Husovi nepřátelé nebyli koncilní soudci, ani král Zikmund, ale především lidé z Čech, z nichž se někteří rekrutovali z bývalých přátel! 

Mezi největší odpůrce Jana Husa patřil Michal z Německého Brodu zvaný de Causis, jenž kdysi proslul zpronevěrou královských peněz. Proti Husovi i jeho mistrnému právníkovi Janu Jesenicovi se činil již v letech před kostnickým koncilem. Činil se horlivě i v Kostnici. Dalším z nejagilnějších Husových protivníků, který vybral 45 „bludných tezí” z Husova traktátu O církvi a následně předložil koncilu, byl jeho bývalý blízký přítel a zároveň reformátor Štěpán Páleč. A mohli bychom jmenovat další Čechy, z bývalých přátel např. Stanislava ze Stojčína, z odvěkých nepřátel litomyšlského biskupa Jana Železného, jenž upozorňoval koncil na údajné šíření bludných praktik v Čechách. 

Za co byl Hus souzen?

Hus zpochybňoval autoritu papeže a instituci papežství. Jedinou autoritou byl pro něj Kristus, k němuž se člověk mohl kdykoliv odvolat. Něco takového však kanonické právo neznalo. Nejvyšší instancí byl papež, neboť byl hlavou veškeré pozemské církve.

TIP: Muž stera tváří: Jak se měnil obraz Jana Husa v průběhu staletí?

S tím souvisí jedno z nejproblematičtějších tvrzení Jana Husa. Hus totiž tvrdil, že nikdo nemá právo panovat, ať už světská osoba či klerik, pokud žije ve smrtelném hříchu. Zjednodušeně řečeno: když pán zhřeší, nemusí ho jeho poddaný poslouchat. Jak si ale člověk má být jistý, že kněz, který koná ráno bohoslužbu, nezhřešil hned při probuzení? Pak by dle Husa nemohl bohoslužbu sloužit. Když Hus vyslovoval v Kostnici tyto názory, zavolali zrovna nepřítomného krále Zikmunda, aby si ho vyslechl. Zikmund po vyslechnutí Husova tvrzení opáčil: „Mistře Jene, nikdo nežije bez hříchu.” Řekl to s veškerým smyslem pro realitu a se shovívavostí zkušeného vladaře. 

Klíč k pochopení Husova tragického konce vězí v jeho omylu. Nepochopil, jaké je jeho postavení na kostnickém koncilu. Nebyl pozván, aby disputoval o věroučných věcech, ale aby jako už jednou označený kacíř odvolal bludy, které o něm šířili jeho nepřátelé. To Hus, věrný svým mravním zásadám a obklopen přáteli, kteří ho podporovali, ale udělat nemohl…