Hašení požárů je nebezpečný podnik. Proto je pro hasiče nanejvýš důležité, aby byli ve formě. Požární výcvik ale bývá nákladný, časově náročný a samozřejmě také nebezpečný. Co kdyby hasiči alespoň občas netrénovali v našem světě, ale ve virtuální realitě?

Výcvik hasičů vyžaduje oheň. A se živlem to není úplně jednoduché. Společnost FLAIM proto vyvinula simulátor virtuální reality pro trénink hasičů. Simulátor FLAIM Trainer má k dispozici HTC Vive headset pro virtuální realitu, dotykové systémy a rovněž vestu, která sleduje životní funkce hasiče.

TIP: Realistický trenažér: Piloti NASA trénují v rozšířené realitě

Díky systému Vive Tracker mohou hasiči trénovat s reálným vybavením, jako je skutečná požární hadice. Veškeré pohyby a akce s hadicí se přitom promítají do virtuální reality a hasič tím pádem může s reálnou hadicí hasit virtuální oheň. Dotykový systém simuluje pro hasiče tlak vody, v oděvu jsou zabudované ohřívače, které simulují horko požáru. Instruktoři mohou sledovat a vyhodnocovat data o životních funkcích hasiče ve virtuální realitě, včetně jeho elektrokardiogramu (EKG).

Římský král ještě z Frankfurtu matce psal: „Kdyby na tomto světě byla jedna jediná tak dobrá a šarmantní jako Isabella, kdyby jen jedna jediná měla rysy mé ženy.“ Jedna jí byla hodně podobná – Isabelina sestra Louisa, Josefova švagrová. Zprávy o ní tvrdily, že má podobnou povahu jako zemřelá Isabela. Marie Terezie věděla, že už je Louisa zaslíbena španělskému králi, ale pro klid duše se pokusila. Napsala do Parmy princeznině otci a španělskému králi, jejímu nastávajícímu tchánovi. Ten si sice dopis přečetl, ale odmítl. A Marii Terezii nezbylo, než se po snaše porozhlížet jinde.  

Manželství z donucení

Císařovna ovšem nenechávala nic náhodě. Při pohledu na mapu se jí zdálo nejjednodušší seznámit Josefa s princeznou bavorskou. Tak se ve Straubingu odehrála slavnost, při které Josef poprvé uviděl Marii Josefu, pětadvacetiletou dceru bavorského kurfiřta. Jaké to bylo setkání? Malá a tlustá postava, konstatoval Josef. Bez mladistvého půvabu. S puchýřky a rudými skvrnami na tvářích. A s ošklivými zuby. Ne, ta mne přece nemůže donutit do manželství, ve kterém jsem kdysi měl pravý opak! Ještě zděšenější byl však Josef ze spolku dam kolem své potenciální nevěsty. Úplně bez sebe byl, když začaly hovořit o dušených nudlích. 

TIP: Manželské strasti Isabelly Parmské a císaře Josefa II.

Ani dušené nudle ale nebyly pádný argumentem proti svatbě. Marie Terezie dávno rozhodla. Už do Frankfurtu psala Josefovi jednoznačně o svých záměrech a bez ustání se odvolávala na synovskou lásku a poslušnost a na dynastické závazky. Byla to taková mateřská vyděračka. Nepřestala, dokud Josef nepodlehl. Josef se s ní zřejmě velmi pohádal, protože krátce po svatbě s bavorskou princeznou trpěla výčitkami svědomí. Syn jí dal jednoznačně najevo, že její absolutistické rozhodování o jeho soukromém životě považuje za krajně bezohledné. 

Jaké bylo manželství Josefa a Marie Josefy? Nudné. Novomanželka mu nestačila ani jako společnice ani jako milenka. Mezi námi, není jasné, jestli se jejich manželství vůbec naplnilo. Josef přísahal u Isabelina smrtelného lože, že bude mít pouze jednu pravou milenku – lidstvo – a pouze jednoho životního partnera – stát. Josefa ať se stará sama o sebe. Jeho kruté chování nelze vysvětlovat pouze jeho bezohledností, spíše to byla odplata matce, které nechtěl dovolit, aby ho nadále ovládala. Ponižovaná a odmítaná Josefa zemřela po půltřetím roce nešťastného života na císařském dvoře na neštovice.

V neotropické oblasti zahrnující Jižní a Střední Ameriku a přilehlé ostrovy je zastoupeno největší množství ptačích druhů. Vyskytuje se jich zde na tři tisíce, tedy víc než třetina všech známých druhů na Zemi. Každý rok přibývá těch na seznamu ohrožených vyhynutím, ale zároveň jsou popisovány další nové druhy. Není divu, pestrost místních přírodních podmínek je skutečně fascinující. Jestliže pominu notoricky známé amazonské pralesy s největší biodiverzitou, údolí And či mořská pobřeží, stále ještě zůstává nesmírně biologicky bohaté území Venezuelsko-kolumbijské savany a travnatých mokřadů Llanos.

Vyzývavá barva ibisů

Právě v Llanos žije jeden druh, který se hluboce vtiskl do mé ornitologické duše hned od prvních dnů cest po Jižní Americe a do značné míry se pro mne stal symbolem tropické části kontinentu. Mluvím o ibisu nachovém (též ibis rudý, Eudocimus ruber), kterému kovboji v Llanos říkají corocoro colorado. Je to pták tak neobyčejný, že jsem se navzdory svému biologickému vzdělání zpočátku nemohl zbavit pocitu, že do přírody ani nepatří. Je totiž tak nápadný a nepřehlédnutelný, že si nelze neklást otázku po smyslu této podivnosti, nebo chcete-li výjimečné krásy, nad kterou se tají dech.

Tisícihlavá hejna rudých ibisů na jaře každoročně zaplavují mělké karibské laguny Morocoy ve Venezuele, kde spolu s hejny plameňáků růžových a bílými volavkami rozehrají nebývalý přírodní koncert barev, který se vymyká naprosto všemu, co jsem zažil. Stejně tak ohromující je pozorování stovek, možná tisíců rudě zbarvených ibisů v deltě řeky Orinoko. Každé ráno, či naopak v pozdním odpoledni, jsem se zatajeným dechem pozoroval nekonečný mlčenlivý proud ibisů, kteří z nocovišť ve větvích mangrove „pluli“ nízko nad lesem kamsi k bahnitému pobřeží. Ibis nachový je však doma především v mokřadech Llanos, kde hnízdí a vyvádí své potomky, i když se s ním v menší míře lze setkat i na pobřeží obou Guyan, Surinamu a severní Brazílie.

Jako na divadle

Ibis nachový je nesmírně plachý a přiblížit se k němu není snadné. Když jsem své ženě Radaně poblíž řeky Pao ve Venezuele pomáhal najít a fotograficky zdokumentovat život hejna ibisů v jedné z mnoha bažin podél řeky, bylo naše společné úsilí doprovázeno nekončící frustrací a zklamáním. První dva dny jsme již za rozbřesku monitorovali pohyb hejna a pak vytipovali nejvhodnější místo pro stavbu krytu. V dalších dnech jsme v nepředstavitelném vedru uvnitř krytu trávili dlouhé hodiny marného čekaní na zázrak. Ibisové nakonec vždy lovili několik set metrů od nás, přestože právě na místě, kde jsme na ně čekali, trávili předchozího dne dlouhé hodiny.

Uběhl celý týden a výsledek našeho snažení byl naprosto nulový. Kolem nás se v poklidu popásala celá stáda kapybar, při břehu řvala hejna hoacinů a kajmani se nám tlačili až do krytu. Ibisové se však měnili v přelud, který se nám s každým novým dnem vzdaloval víc a víc a čas odjezdu se blížil.
„Zkusíme Macbetha!“, prohlásila najednou Radana sarkasticky. Zprvu jsem nechápal, co může mít Shakespearova slavná tragedie společného s námi tady uprostřed bažiny. Brzy se vyjasnilo, že Rady měla na mysli pochodující birmanský les. Studovala ostatně anglickou literaturu, což se v naší situaci nakonec paradoxně ukázalo jako rozhodující faktor. Postavili jsme se uvnitř krytu, Rady vpravo, já vlevo. Uchopili jsme konstrukci, nadzvedli a kráčeli bažinou směrem k hejnu ibisů. Úplně stejně jako les v Macbethovi.

Konečně na dosah

Mělká voda nám místy sahala až pod kolena. Každých dvacet třicet kroků jsme se zastavili a Rady na ptáky lovící vodní korýše, drobné rybky a plže zaměřila objektiv fotoaparátu. Jen tak pro jistotu. Ptáci se mohli každou chvíli zvednout a přistát opět stovky metrů od nás. K našemu překvapení se tak nestalo a my se k ibisům nakonec přiblížili snad až na padesát metrů. Pak se nám pod nohy připletla anakonda a kryt i sebe jsme málem utopili. Teprve pak ibisové poplašeně vzlétli a ten den se již neobjevili. Předchozí zkušenost nás ovšem povzbudila a druhý den jsme stejný postup zkusili znovu.

Pomalu, krok za krokem se plížíme bažinou směrem k hejnu asi třiceti rudých ibisů, v jehož středu zářivě svítí bělostný šat dvou ibisů bílých (Eudocimus albus), kteří se k hejnu připojili již včera. Během dvou či tří hodin jsme se dostali až na dvacet metrů k ptákům, kteří zcela nenuceně loví v husté podmáčené trávě. Nevěnují sebemenší pozornost ani impozantní černě zbarvené káni velké (Buteogallus urubitinga), která právě usedla na suchou větev stromu přímo nad hejnem.

Zjevení uprostřed rudého hejna

Přírodovědně-fotografickou seanci nás přinutilo ukončit až nesnesitelné vedro. Navíc se situace prakticky neměnila – ptáci v sevřeném útvaru stále lovili ve vodě hustě zarostlé vegetací. Jejich soustředěné úsilí občas přerušily vzájemné agresivní výpady, při nichž se dva soupeři vzrušeně vznesou asi metr či metr a půl do výše a sekají po sobě dlouhými zobáky. Ale ani tyto šarvátky nikdy netrvají dlouho.

TIP: Blízká setkání s jaguárem: Největší šelmou Ameriky

„Vylez ven a podej mi aspoň dva!“, žertuje Rady, poněvadž se hejno právě popásá ani ne deset metrů od nás. A proč vlastně ne, říkám si. „Připrav se, vylezu zadem a zvednu ti je. Třeba se ti podaří zachytit hejno v letu…,“ šeptám, v předklonu opouštím kryt a kráčím směrem k hejnu. Ptáci na mne jen civí a zřejmě jim neleze do hlavy, kde jsem se tu tak najednou zjevil. K mému neskonalému překvapení jindy tak plaší ibisové skoro nereagují a nevzlétají. Někteří dokonce pokračují ve sběru potravy a zobáky usilovně zapichují mezi trsy trav. Také káně nade mnou si může vykroutit hlavu. Teprve až zatleskání přinutí tyto nádherné opeřence vzlétnout. Plachtí nad mou hlavou jako živé červánky…

Supermoderní, elektronicky naváděné zbraně i katapulty či obří praky jakoby ze středověku, špičkové produkty současných zbrojovek a upravené drony i prapodivné a pro obsluhu velmi rizikové improvizace jako děla a minomety ze silnostěnných trubek – to všechno lze objevit ve výbavě desítek ozbrojených milicí nejrůznější orientace. V rukou syrských opozičních skupin můžeme ojediněle spatřit i výzbroj, která má nemalou historickou cenu, protože kdysi sloužila mužům německého Wehrmachtu či jednotek SS. Náležela by tedy spíše do muzea, avšak v některých případech přečkala zakonzervovaná v záložních skladech režimní Asadovy armády a pak se jako válečná kořist po desítkách let znovu objevila na bojišti.

Škoda to vyhodit

Po skončení druhé světové války se v Evropě nalézaly obrovské počty už nepotřebné výzbroje včetně německé, přičemž třetí říše měla v řadě ohledů opravdu velmi kvalitní vybavení. Tudíž se jevilo jako krátkozraké poslat všechny tyto zbraně do šrotu jenom proto, že už se většinou dál nevyráběly a mohly by pro ně časem chybět náhradní díly. Řada států je proto převzala a roky udržovala v bojeschopném stavu, což se netýkalo jen zemí střední a východní Evropy, ale též například Francie nebo Španělska.

Postupně ale přicházely nové moderní typy techniky západního i sovětského původu a výbava bývalého nepřítele zastarávala – příslušné země proto hledaly cesty, jak se jí zbavit, a pokud možno přitom ještě něco utržit. A ty se v určitých případech skutečně našly, když se německé zbraně v 50. letech staly předmětem zájmu arabských zemí, především Egypta a Sýrie.

Z říše do arabských zemí

Záhy proto na Blízký a Střední východ zamířily značné objemy výrobků, na kterých se ještě poměrně nedávno skvěly trámové kříže, jména německých zbrojovek a signatury nacistické éry. Významným dodavatelem se stalo také Československo, které v rámci unifikace se sovětskou výzbrojí poslalo Sýrii krom jiného svoje nadbytečná obrněná vozidla německého původu. Další kusy přišly z Francie či Španělska, dále tam Praha exportovala dělostřeleckou a pěchotní výzbroj, zejména pušky a samopaly.

Na ideové čistotě svých dodavatelů a zprostředkovatelů tehdejším vládcům v Damašku, Káhiře a jinde nezáleželo. Nepřekvapí proto, že třeba do organizování kontraktů mezi Damaškem a Madridem se zapojil i někdejší příslušník jednotek SS a velitel zvláštních operací Otto Skorzeny. Ten udržoval a zúročil těsné styky s řadou prominentních nacistů, kteří našli v arabských zemích azyl.

Schmeissery a sturmgewehry z NDR 

Přestože si arabské režimy pořizovaly od 50. let obrovské objemy nové výzbroje sovětské (a rovněž československé) výroby, několik typů druhoválečné německé techniky se prokazatelně objevilo ještě v šestidenní válce v červnu 1967. Na Golanských výšinách se tak izraelští vojáci střetli krom jiného s tanky PzKpfw IV či samohybnými útočnými děly StuG III. Jakkoli podivně to může znít, podle výpovědí Izraelců se německé kanony ráže 75 mm daly stále ještě považovat za dost efektivní zbraně. (Ostatně samotní Izraelci tehdy užívali francouzskou verzi německého 75mm děla na svých modernizovaných tancích Sherman.)

Posléze však německou techniku i její arabští uživatelé vyřadili, ale jak se zdá, rozhodně ne všechnu, jelikož řada typů se opakovaně objevovala v různých konfliktech, do nichž Sýrie, Irák, Egypt a další země zasahovaly. Například v Somálsku či Libyi nebyly vzácností samopaly MP40 ráže 9 mm. Dalo se narazit též na útočné pušky StG 44 ráže 7,92 mm, ačkoliv u tohoto typu nastává problém kvůli nestandardní munici 7,92 × 33 mm, která se dnes běžně nevyrábí.

Oba typy pěchotních zbraní se tak v menším množství objevily i v konfliktu, jenž propukl v roce 2011 v Sýrii. V dubnu 2012 se totiž síly takzvané Svobodné syrské armády ve městě Aleppo zmocnily skladu, jenž obsahoval mimo jiné 5 000 pušek StG 44, patrně dodaných v minulosti v rámci pomoci spřátelenému Asadovu režimu z komunistického Československa, ale především východního Německa. Povstalci je ale užívali jenom krátce, protože jim záhy došla munice. Nejkurióznější aplikaci StG 44 pak představovala jeho montáž na střeliště, které se ovládalo dálkově za pomoci tabletu, což byla skutečně bizarní kombinace desítky let staré zbraně a moderní technologie. 

Kopie emgéček

Kromě Sýrie a Egypta se jistý počet německých zbraní dostal také do Iráku. V současné době se často vyskytují snímky bojovníků milicí Pešmerga (tedy iráckých Kurdů) se zbraněmi, jež jsou popisovány jako německé kulomety MG42 kalibru 7,92 mm. Ve většině případů se však už nejedná o německé originály ze čtyřicátých let, nýbrž o novější kopie, které pod jménem M53 neboli Šarac vyráběla komunistická Jugoslávie. Zachovala dokonce i původní, se sovětskou výzbrojí nekompatibilní ráži 7,92 × 57 mm Mauser.

Kopie lze proto od originálů rozeznat velmi obtížně. Mírně se odlišuje jen provedení mířidel a úprav doznal i funkční mechanismus, který dosahuje rychlosti „jen“ 1 200 ran za minutu, kdežto původní MG42 (kvůli svému zvuku přezdívaný také „Hitlerova pila“) pálil s kadencí až 1 600 ran za minutu. Hlavním odběratelem exportních kulometů Šarac byl svého času Irák Saddáma Husajna, a právě tyto ve skladech zakonzervované zbraně později přešly do vlastnictví iráckých Kurdů.

Hitlerovy kanony

Velkou část vzhledově velmi podobných „emgéček“ však už v Iráku tvoří navíc novější, přímo z Německa dodávané varianty MG3, které však už používají standardizovanou ráži 7,62 × 51 mm NATO. Z těžší staré německé výzbroje v Sýrii je doloženo užívání tažených houfnic leFH 18M ráže 105 mm. Například jeden exemplář padl do rukou islamistů ze skupiny Ahrar al-Sham a ostřeloval pozice vládních vojáků u města Idlib.

Objevují se také informace, že v Sýrii došlo k nasazení 75mm protitankových kanonů PaK 40 či protiletadlových zbraní FlaK kalibru 88 mm. Nelze však vyloučit, že se v těchto případech jednalo spíše o záměny s některými poválečnými typy sovětských kanonů, jejichž konstrukční řešení se zmíněným německým zbraním podobá. 

Výcvik díky Panzerwaffe? 

Pravděpodobně největší intenzitu ovšem nabraly debaty, zda syrská armáda ještě dnes provozuje nějaká obrněná bojová vozidla z éry třetí říše. V červnu 1967 sice použila tanky PzKpfw IV a útočná děla StuG III. Také se ví, že Syřané vlastnili určitý počet samohybných houfnic Hummel ráže 150 mm a stíhačů tanků Jagdpanzer IV s kanony ráže 75 mm. Mělo se za to, že nejpozději v 70. letech všechny tyto „relikvie“ vyřadili a sešrotovali, různé indicie však napovídají, že se vyskytly výjimky.

Existuje totiž i několik čerstvých fotografií zachycujících útočné dělo StuG III Ausf. G kdesi v Sýrii; na jednom snímku u něj pózuje voják syrské armády. Sice se zdá, že vozidlo není v plně funkčním stavu, avšak onen obrněnec se patrně nachází ve výcvikovém areálu nějaké syrské vojenské školy. Objevily se tedy spekulace, zda Syřanům přece jen nezůstaly v záložních skladech nějaké „panzery“ a „stugy“ pro všechny případy.

TIP: Válka v Sýrii: Ze čtyřicetitisícového města zbyla jen hromada trosek

Střelivo pro jejich zbraně se sice už nevyskytuje, pokud ovšem některá vozidla zůstala v provozuschopném stavu, dají se používat mimo jiné pro školení řidičů či základní taktický výcvik vojsk. Tím by se modernější technika uvolnila pro nasazení ve skutečném boji. Ačkoliv jde tedy zatím jen o nedoloženou spekulaci, nedá se vyloučit, že v Sýrii v malém množství ještě dosluhuje a používá se i technika německé Panzerwaffe. 

Kalifornský startup Made in Space připravuje vesmírného montéra, robotický satelit jménem Archinaut. Mezi jeho první úkoly bude patřit vylepšování malých satelitů velkými a výkonnými solárními systémy.

Pokud Archinaut uspěje, tak by mohl vylepšovat satelity váhové kategorie 150 až 300 kilogramů na oběžné dráze tím stylem, že budou mít k dispozici až pětinásobek energie. Takto vylepšené satelity se pak svými výkony vyrovnají mnohem větším a také mnohem dražším satelitům.

Satelitní montér se 3D tiskárnou

Made in Space vyvíjí Archinauta v rámci kontraktu NASA. Robotický montér bude mít k dispozici 3D tiskárnu a robotické manipulační paže. Až se Archinaut dostane na oběžnou dráhu, tak tam zvládne spoustu různých věcí, od oprav satelitů až po stavbu velkých konstrukcí, jak jsou třeba kosmické teleskopy.

TIP: Made in Space: 3D tiskárna na ISS vytiskla svůj první výtvor

S Archinautem bude možné ve vesmíru vybudovat mnohem větší a sofistikovanější solární systémy i další typy konstrukcí. Doposud totiž musíme solární panely skládat do nosných raket a ve vesmíru je zase rozkládat. Archinaut na to půjde úplně jinak. Společnost Made in Space už má za sebou úspěšnou zkušenost s dodáním dvou 3D tiskáren na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Sopečné ostrovy Galapágy leží v širém prostoru Tichého oceánu, skoro tisíc kilometrů daleko od břehů Ekvádoru. Známé jsou zejména původní florou a faunou, kterou si zachovaly právě dík své odlehlosti. Je zde početná lachtaní populace, albatrosi, fregatky, tučňáci, pěnkavy, drozdi, želvy sloní nebo množství leguánů.

Lachtaní hrátky

Galapágy jsou docela jiný svět, ve kterém se zvířata zajímají o vás snad víc než vy o ně. Sotva vkročím do vody a začnu „šnorchlovat“, už je tady dovádivá společnost odrostlých mláďat lachtana mořského (Zalophus wollebaeki), ochotných vždy vás přiřadit k týmu potenciálních akvabel. Radostným podplouváním nejprve navážou kontakt a po chvíli se odváží postavit se vám „tváří v tvář“. Vypustí několik bublinek, pak následuje otočka a hned další nájezd. Lachtaní nadšení stoupá s mojí snahou předvést jim, že ve vodě taky nejsem žádné dřevo. Rošťácké oči nejmladších vybízejí k další hře a jejich maminky zájem mladých o lidi nijak nevzrušuje. Jsou zvyklé, že člověka se obávat nemusejí – zdejší nekompromisní řád totiž zakazuje jakýkoliv fyzický kontakt se zvířaty a živočichové si na pocit bezpečí ze strany lidí už dávno přivykli.

Krvavé boje o harém

Lachtaní mláďata jsou kouzelná a člověk jen těžko odolává nutkání pohladit si je. To ale neplatí pro všechny členy lachtaní rodiny. I v případě, že bych byla statný muž, určitě bych se vyvarovala setkání s dominantním samcem. Lachtaní hejna jsou totiž harémy, kde nejsilnější samec hlídá každou ze svých samiček. Ostatní nápadníci se mu snaží některou z „děvčat“ alespoň na chvilku uloupit. „Šéf“ ovšem neustále hlídkuje a není radno připlést se mu do cesty. Pravidelně kontroluje hranice svého teritoria a děsivým štěkotem varuje případné opovážlivce. Musí být stále ve střehu, a to jej stojí spousty sil. Toho se pak snaží využít jiný samec. Přiblíží se k vyčerpanému hlídači a vyzkouší, kolik sil si pro tento okamžik uchoval.

Počátek boje začíná oboustranným zastrašováním. Štěkot obou zúčastněných je slyšet široko daleko, pak přichází na řadu fáze strkání, která postupně vyústí v urputný boj. Samci se kousají do krků a všude je plno krve. Nakonec je ten slabší hnán daleko od stanovených hranic a vítěz se ujímá království.

Tanec rozhodne o potomcích

Zajímavostí ostrovů je fakt, že fauna i flóra se liší nejen od té „suchozemské“, ale i mezi jednotlivými ostrovy. Třeba ostrov Seymour je především útočištěm ptáků, zejména kolonií terejů, fregatek a racků galapážských.

Dík svému komiksovému vzhledu a povaze je asi nejpopulárnější terej modronohý (Sula nebouxii). Jeho specialitou je stavět hnízda hned vedle pěšinek. Z jednoho na mě kouká bíle ochmýřené nebojácné mládě a otevírá zobáček. No ovšem, nakrmit! Přes velkou chuť mu něco dát nebo se trošku pomazlit, ale jen zpovzdálí přihlížíme a pak odcházíme.

O pár metrů dál se odehrává zásnubní rituál. Pyšně si tu vyšlapuje sameček a na odiv vystavuje své, na rozdíl od samičiných modrých, jemně nazelenalé nohy. Při tanci se kolébá se strany na stranu, jemně si píská a sem tam se prohne s hlavou vytrčenou vzhůru. Se silnějším písknutím rozevírá křídla a vystrkuje je rovněž k nebi. Předvádí se tak dlouho, jak jen je k rozhodnutí samičky třeba. Kdyby složila zobák znuděně mezi křídla, je konec nadějím.

Konečně se samička nechala přesvědčit! Přidává se k tanci, oba ptáci vystrkují zobáky k nebi a roztahují křídla. Navzájem si obdivují překrásně vybarvené nohy, pískají a dávají si dary. Tanec pokračuje, a my pomalu opouštíme scénu.

Věrnost na celý život

Na ostrově Espaňola je k nalezení jediný žijící druh tropického albatrosa – albatros galapážský (Phoebastria irrorata). Zvláštní a zajímavý je vývoj tohoto sympatického obra zdejší ptačí říše. Ten sexuální končí až v pátém roce, rodičem se však albatrosi stávají ještě po dalších dvou až pěti letech. Období páření se vyznačuje tím, že svůj námluvní tanec jednotliví ptáci doslova nacvičují s mnoha partnery, a to až k dokonalému „vypilování“ každého pohybu. V momentě, kdy potkají svou opravdovou lásku, si společně zatančí poetický tanec. Klepou zobáky, volají na sebe, uklánějí se ze strany na stranu, napínají krky a zobáky vystrkují vysoko k nebi. Komunikační zvuky a „taneční sestavy“ jsou unikátní pro každou dvojici. Páry albatrosů spolu zůstávají zpravidla celý život. V prostředí Galapág dostávám pocit, že k těmto ptákům má člověk mnohem blíž, než jsem si kdy myslela.

Vše s rozvahou

Na ostrovech se nachází zhruba patnáct poddruhů dalšího pro místní přírodu typického zvířete – želvy sloní (Geochelone nigra). Pohybují se rychlostí pouhých 300 metrů za hodinu, ale vzhledem ke své dlouhověkosti (dožívají se sto až sto padesáti let) se člověk nediví, že nemají nijak naspěch.

Procházím mezi těmito obrovskými plazy. Právě končí své ranní nabíjení – dvouhodinové čerpání sluneční energie – a začínají se pomalu dávat do pohybu. Čeká je zhruba osmihodinová aktivní šichta, po které následuje šestnáct hodin spánku. Místní věří, že jsou želvy úplně hluché. Neschovají se totiž, dokud nebezpečí nespatří.

V době páření mezi sebou samci svádějí boje, zdaleka však ne tak kruté, jako lachtani. Spíš na sebe symbolicky vystrkují krky a otevírají tlamičky až nakonec jeden z nich „urychleně“ vyklidí bitevní pole. Samotné páření je pro tyto obrovské tvory velmi obtížné. Samec, vážící až 300 kg, na samičku, která je značně menší, několikrát narazí a kouše ji do zadních nohou tak dlouho, až se samička vyčerpaně oddá. Kopulace páru, doprovázená do dáli slyšitelným samcovým řevem, trvá hodiny. Samička pak ještě musí cestovat i několik kilometrů, aby vybrala to správné, suché písečné místo, ideální ke kladení až šestnácti vajec velikosti tenisového míčku.

Obdiv na dálku nevadí

Na většině ostrovů se můžeme setkat s leguánem mořským (Amblyrhynchus cristatus), tmavým až černým ještěrem. Na místech, kde se uvelebila jeho velká hejna, není doslova kam stoupnout. Početná společnost odpočívá po několikahodinovém vyčerpávajícím pátrání po mořských řasách. Vždyť pod vodou, v až patnáctimetrové hloubce, vydrží i půl hodiny. A co pak s vystydlým chladnokrevným tělem? Na horkých kamenech proto hodiny akumulují důležitou sluneční energii. Bez jediného pohybu, jen z nosních dírek odfukují přebytečnou mořskou sůl, která jim kvůli protivětru často skončí na hlavě.

To leguán galapážský (Conolophus subcristatus), jeho vzdálený suchozemský bratranec, se naparuje v exotických barvách žluté a červenohnědé. Z lávových kamenů vstřebává teplo a při tom se jakoby lehce usmívá. Možná vstříc svým ptačím kamarádům, například pěnkavám, které pečlivým vybírání chutných parazitů vzorně pečují o jeho čistotu.

TIP: Na lovu zdivočelých koz aneb Začarované ostrovy Galapág

Svět na Galapágách je opravdu neobyčejný, ale návštěva ostrovů je poměrně drahá. Při snazší dostupnosti by kouzlo asi brzy zmizelo a s tím by byl konec i hravým lachtanům, usměvavým leguánům a tančícím albatrosům. Jedinou cestou, jak přátelské království zachovat, je uposlechnout striktního řádu ochrany přírody, a vše jen s láskou a respektem pozorovat. Rozhodnete-li se však nechat si tento svět ujít, pravděpodobně tak Galapágám prospějete nejvíce.

Stěnka, jak mu říkali, pocházel z vesnice ležící na řece Don. Vyrůstal spolu se dvěma bratry, starším Ivanem a mladším Frolem. Na stránkách historie se poprvé objevili v 60. letech 17. století, kdy byli již dospělými a uznávanými kozáky - Stěnku zvolili jako jednoho ze dvou atamanů, kozáckých vůdců. Spolu s bratrem Ivanem se také zapojili do války s Polskem. Právě během války se však stane něco, co Stěnkovi sebere všechny iluze o carské spravedlnosti. Kozáci mají sváry s carskými příslušníky a několik z nich se dokonce rozhodne odejít domů na Don. Mezi nimi je i Ivan. Velitelé jej ovšem obviní z dezerce a bez soudu popraví… 

Ruský pirát

Po návratu z polského tažení tak dává Stěnka sbohem vojenské kariéře. Sbírá své známé a okolo roku 1667 se vydávají po řece Volze na loupežnou výpravu do Persie. Cestu před carským aparátem obhajuje tím, že chce osvobodit křesťany z područí muslimů. Ovšem během plavby si Stěnka a jeho kamarádi počínají jako praví piráti.

Na jaře roku 1669 se usazují na ostrově Suina, odkud pořádají na malých loďkách loupeživé výpravy do okolí. Perský šáh Sulejman proti nim vysílá trestnou výpravu. Tu, i když je početnější a lépe vyzbrojená, Stěpan s družinou poráží. A v létě téhož roku přehodnocuje své plány. Vrací se spolu se zbytečky své družiny do Astrachaně, kde ho přijímá sám car. Děkuje mu za vysvobození křesťanů z muslimského područí a uděluje mu milost, vztahující se na všechny činy, které dříve spáchal. Car však nemá nejmenší tušení, jaké plány se rodí ve Stěnkově hlavě. 

Povstání začíná

Hned následujícího roku se vydává Stěnka opět na Volhu. Po cestě sbírá své přívržence, kterých není málo. Stěnka se totiž po svém návratu z Persie proslavil po celé širé Rusi a kozáci, nevolníci a vlastně všichni utiskovaní ho pokládají za spasitele a zachránce před neomezenou carskou mocí. Jemu však jde víc o kořist než o spravedlnost…

Se svou stále početnější družinou dobývá Caricyn (dnešní Volgograd) a dostává se k Astrachani. Tu zcela vyplení a vyřídí si zde i své osobní účty. Místní vojvoda Prozovskij, který byl nejspíše zapleten do smrti Stěnkova bratra Ivana, je zajat a shozen z věže. Právě tato událost zcela změní Stěnkovy záměry.

Kozácký stát

Dnes se již nedozvíme, jestli to napadlo samotného Stěnku, nebo mu to poradil někdo z jeho družiny. Každopádně ale vyhlašuje takzvaný Kozácký stát, rozděluje dobytá území pod správu svých lidí a sám se staví do jeho čela. A na všechny strany posílá listiny, v nichž tvrdí, že nový stát podporuje car a patriarcha… 

Stěnka se ale se zabraným územím nespokojí. Rozhodl se, že vytvoří kozáckou republiku po celém Povolží. Jeho družina zastaví dopravu na Volze, čímž způsobí problémy celé Evropě. A kozáci se pod vedením Stěnky pustí do dobývání dalších měst. Města Saratov a Samara padla ke Stěnkovým nohám bez větších problémů… Pak ale narazil na Simibirsk.

Car Alexej během Stěnkova řádění v Povolží nelení a sestavuje silné vojsko, které by nezkrotného kozáka dokázalo porazit. Když počet carových mužů dosáhne k šedesáti tisícům, dojde k osudovému střetnutí pod městem Simbirsk. Stěnka se 14. září chystal vzít město útokem. Cestou však narazí na carská vojska. Rozpoutá se tak měsíc trvající bitva, při které zemře 10 až 15 tisíc kozáků. A co víc, během krvavé řežby je počátkem října Stěnka vážně raněn. Kozáci se rozhodnou, že svého velitele neponechají na pospas osudu. Odvážejí Stěnku zpět k Donu, zatímco stále doznívající bitva zamezuje pronásledování konvoje s raněným. 

Zrada a pomsta

Opevní se poté v Kagalské osadě a čekají. Předpokládají totiž, že car se s vítězstvím u Simbirska nespokojí a bude chtít Stěnkovu hlavu. Koneckonců i Stěnka sám si plánoval, jak po svém uzdravení sebere nové mužstvo a ještě ukáže carovi sílu kozáckých mužstev. Nic už ale nestihne. Kozácký ataman Kornila Jakovlev se totiž chystá k hanebné zradě. Spočítal si, že když car Stěnku porazí, jeho hněv se obrátí na všechny kozáky, tudíž i na něho. Se svou družinou proto zaútočil na Kagalskou osadu. Po několikahodinovém tvrdém boji kozáckého panovníka zajme a vydá ho carovi…

Alexej Michajlovič I. se samozřejmě s jediným důležitým zajatcem nespokojí a rozpoutá na kozáckých územích teror. Bez milosti popravuje každého, kdo měl s povstáním něco společného nebo projevil ke Stěnkovi sympatie. Počet popravených se odhaduje k jedenácti tisícům. Ale jak skončila životní pouť samotného Stěnky?

V červnu jej převezli do Moskvy spolu s jeho mladším bratrem Frolem, který stál rovněž v čele povstání. Stěnka padl do rukou nelítostným vyšetřovatelům, kteří ho podrobili těžkému mučení. Ale i přes bolest, kterou mu způsobovali, ničeho nelitoval a nic vyšetřovatelům neprozradil. Bez odkladů se tedy přistoupilo k popravě, která měla do budoucna odstrašit všechny, kdo by se chtěli postavit proti caru.

Smrt na Rudém náměstí

Vůz s odsouzencem přijíždí na zaplněné Rudé náměstí. Před carovými zraky ho vedou na popraviště. Už se čte rozsudek. Je nesnesitelně dlouhý. Stěnka ho poslouchá v klidu. Po jeho dočtení se otáčí k chrámu Vasila Blaženého, uklání se a ze rtů mu vyklouzne slovo prastitě - promiňte. To stejné zopakuje na všechny světové strany, kromě té, kde se nachází zeď Kremlu a tribuna s carem. Nyní je na řadě samotná exekuce. Stěnka má být, dle carova přání, rozčtvrcen.

TIP: Velké poselstvo Petra Velikého: Proč putoval car osmnáct měsíců Evropou?

Kat mu prvně usekne pravou ruku po loket. Poté levou nohu po koleno. Stěpanův mladší bratr to už nemůže vydržet. „Znám carské zákony!“ volá. Hroutí se před carem a prosí, ba přímo škemrá o milost. Polomrtvý Stěnka z posledních sil směrem k bratrovi zachroptí: „Mlč, pse!“. To jsou jeho poslední slova.

Kozák, kterého se bálo celé Povolží, umírá 6. června 1671 na nejslavnějším moskevském náměstí. A jeho bratr Frol? Nad ním se nakonec car smiloval a udělil mu milost…

20. července 2018 se z aljašského kosmodromu Pacific Spaceport Complex, který leží na ostrově Kodiak, vznesla nosná raketa kalifornské společnosti Astra Space. Jmenovala se Rocket 1 a to je jedna z mála věcí, co je o této události známo.

Podle americké Federální letecké správy FAA došlo při startu k „nehodě“. Oslovení experti se domnívají, že raketa zřejmě během letu explodovala anebo nedosáhla plánované výšky. Craig Campbell, prezident společnosti Alaska Aerospace, která provozuje aljašský komodrom, ale tvrdí, že start rakety proběhl, a že společnost Astra Space je s výsledkem startu spokojená.

Nosná raketa pro malé náklady

O letu rakety Rocket 1 se ví už vlastně jenom to, že mělo jít o suborbitální let. Pokud by všechno šlo podle plánu, tak se raketa měla krátce podívat do vesmírného prostoru. K tomu ale podle zveřejněných informací asi nedošlo.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Z dostupných údajů je možné odvodit, že raketa Rocket 1 je vysoká asi 12 metrů a měla být schopná dopravit na nízkou oběžnou dráhu náklad o hmotnosti 100 kilogramů. Pokud společnost Astra Space s touto nosnou raketou uspěje, tak se může stát konkurencí společností, jako jsou Rocket Lab nebo Orbex.

V noci z 9. na 10. července 1943 začala spojenecká invaze na Sicílii. Vylodění proběhlo úspěšně a odpor obránců začal sílit teprve při postupu do vnitrozemí. Jagdwaffe se pokoušela pomoci své těžce zkoušené pěchotě i útoky proti pozemním cílům, k čemuž Messerschmitt Bf 109 nebyl zrovna ideální letoun. Jeho řadový vodou chlazený motor špatně snášel poškození a kanon ráže 20 mm proti obrněné technice mnoho nezmohl.

S messerschmittem proti tankům

Smrtelně nebezpečným útokům na tanky se přesto nevyhýbal ani velitel JG 77, major Johannes Steinhoff : „Jako připravené k přehlídce stojí na silnici vozidla a tanky. Potlačuji stroj a výstřely mého kanonu přehlušují motor. V ústech cítím opět známou hořkou chuť a mám vyschlá ústa. Při útoku značně vzrostla rychlost a ke střelbě mi zbývá jen několik sekund. Světlý nitkový kříž zaměřovače se odpoutává od tmavé země a rychle v něm probíhají obrysy vozidel.

V zaměřovači rychle roste tlustý tank, střely mého kanonu se odrážejí od pancíře, rozlétají se na všechny strany a před mýma očima mizí na zemi. Odstředivá síla mě tiskne na padák při prudkém stoupání a pospíchám podél silnice na západ. Na zemi vidím hořící vozidla, převržená děla, rozházenou munici a divoce skákající džípy na útěku do polí. Tento pohled navozuje klamný pocit převahy. Zatáčím vlevo, a když se otočím, vidím, jak jeden z našich letců letí nízko, příliš nízko. Srazil se s vozidlem v koloně a okamžitě zmizel ve víru kovu a vysokém plameni výbuchu. Zahlédnu tuto strašlivou smrt jen na sekundu, jen jedním okem.“

Poslední naděje

Na samém konci války zasáhla do bojů nad Německem jednotka, jaká neměla v historii leteckých válek obdoby. Byla složená z nejlepších stíhacích es Luftwaffe a ve výzbroji měla nejvýkonnější stíhačku své doby – proudový Messerschmitt Me 262. Začátkem ledna 1945 byl velitel Jagdwaffe Adolf Galland pro neustálé rozpory s Hermannem Göringem odvolán z funkce, vyvstal však problém, kam poslat propagandou oslavovaného národního hrdinu. Galland odmítal zařazení na nějakou štábní funkci a opakovaně tvrdil, že chce opět létat.

Tehdy začala vznikat jednotka Expertů, která dostala oficiální označení JV 44 (Jagdverband 44). Během dubna se u ní sešlo celkem 19 držitelů Rytířského kříže s obrovským množstvím sestřelů na kontě. Přišlo i několik bývalých pilotů bombardérů a úplných nováčků od III./EJG 2, která přeškolovala piloty na proudovou techniku. Galland o takové letce příliš nestál, je ale zajímavé, že několik z nich přesto u jednotky zůstalo do konce války.

Trojnásobný taran

Patřil mezi ně i Ofw. Eduard Schallmoser. Na konci března 1945 byla jednotka prohlášena za bojeschopnou a letouny začaly přelétávat do Mnichova. Během letu si JV 44 připsala neobvyklý „sestřel“, když se právě mladý Schallmoser zapletl do souboje s Lockheedy P-38 Lightning a s jedním z nich se srazil, přičemž stíhač vyvázl nezraněn. Dne 16. dubna Gallandova jednotka zaútočila na americké bombardéry a její velitel poslal k zemi dva B-26 Marauder. Schallmoser získal další vítězství, ale opět se jednalo o srážku s nepřítelem a opět jako zázrakem přežil.

Hned následujícího dne vzlétlo devět Me 262 na obranu Mnichova před velkou formací čtyřmotorových bombardérů. Galland počkal, až nepřítel proletí hustou palbou flaku, a pak zaútočil. Jedna trojice po druhé odpálila do formace své rakety, Eduard Schallmoser však opět nezvládl svůj letoun a křídlem narazil do vysoké směrovky Boeingu B-17. Neovladatelný bombardér se roztočil a s celou osádkou se zřítil k zemi. Ofw. Schallmoser měl větší štěstí a stihl ze svého stroje vyskočit. Šlo již o jeho třetí taran během dvou týdnů, naštěstí pro něj i jeho spolubojovníky válka zanedlouho skončila.

Z výzkumu vyplynulo, že i v těch nejzachovalejších částech pralesa veškerý život prakticky vymřel. Pekari bělobradý, tapír jihoamerický, chápan pavoučí, mravenečník velký či jaguár byli v podstatě vyhlazeni, a to i v místech, kde jsou části pralesa relativně nepoškozené.

„Člověk by čekal, že alespoň tyto zbytky pralesa zajistí vysokou biodiverzitu. Naše studie však ukazuje, že tomu tak většinou není, pokud tato místa nejsou přísně chráněna před lovem,“ říká jeden z autorů studie profesor Carlos Peres. Podle něj je potřeba zaměřit se právě na striktní zákaz lovu zvířat, jelikož ochrana samotného lesního porostu k zachování tropických živočichů nestačí.

TIP: Příčiny vymírání obojživelníků: Křehcí živočichové čelí dvojité pohromě

Asi 90 % původního pralesa bylo již nahrazeno pastvinami, zemědělskou půdou či městskou zástavbou a většina rozkouskovaných lesních ploch není větší než fotbalové hřiště. Průměrně se na těchto malých útočištích uchovaly pouhé čtyři z osmnácti druhů zkoumaných savců. Vědci proto navrhují založení nových národních parků a rezervací zvláště tam, kde ohrožené druhy ještě stále přežívají.

S rostoucí lidskou populací, která má v roce 2050 přesáhnout devět miliard, budou tropické pralesy čelit ještě větším hrozbám. „Jen velmi málo oblastí zůstává nedotčených lidskou činností,“ říká Peres. „Je proto zásadní posílit ochranu těch míst, která jsou zatím chráněna jen „papírově“. Závisí na tom celá budoucnost zvířecích obyvatel tropických pralesů.“