Během bojů se projevily i slabiny M50. Odpružení VVSS a motor Continental nebyly navrženy pro vyšší zátěž způsobenou instalací nového kanonu. Docházelo proto k přetěžování motorů i odpružení, které mělo za následek horší průchodnost terénem. Po vyrobení zmíněných padesáti kusů byla proto do výroby zavedena vylepšená varianta označená jako M50 Cummins či M50 Mk.II. Tato vozidla obdržela nový výkonnější naftový motor Cummins V8 o výkonu 343 kW, modernější odpružení typu HVSS s horizontálně uloženými pružinami a širší pásy pro lepší průchodnost terénem. Tanků M50 Cummins vzniklo více než 250 a do roku 1964 tvořily jádro Izraelských obranných sil.

Tanky proti traktorům

V roce 1964 Izrael uvedl do provozu Národní rozvaděč vody, který odváděl vodu z Galilejského jezera do hustě osídlených center a zemědělských oblastí. Ačkoliv projekt splňoval takzvaný Johnstonův plán z roku 1955 na rozdělení vodních zdrojů mezi Izrael a arabské státy, Sýrie a Jordánsko s ním ostře nesouhlasily a v lednu 1964 byl na summitu Ligy arabských států odsouhlasen projekt na vybudování kanálů odvádějících vodu z přítoků Jordánu do řeky Jarmúk.

Předchozí část: Obávané izraelské Super Shermany: Tanky M50 a M51 (1)

Izrael by tak přišel o 35 % vody. I když byl plán prakticky nerealizovatelný kvůli technickým obtížím a finančním nákladům, Izrael jej označil za narušení svojí suverenity. Napětí na obou stranách přerostlo v několik lokálních střetů. Při jednom z nich dne 6. března 1965 střela ze syrského bezzákluzového kanonu zasáhla izraelský traktor. Jeho řidič zahynul a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Do oblasti byl povolán tank M50, shodou okolností šlo o osobní stroj generála Jisra’ela Tala, velitele izraelských obrněných sil.

Talův střelec uplatnil zdůrazňovaný výcvik střelby na dlouhou vzdálenost a bezzákluzový kanon zničil jediným přesným zásahem. O několik dní později pak Talův stroj společně s jedním centurionem zaútočil na syrské pracovní stroje, které způsobily přestřelku s izraelskými pohraničníky. V rozmezí dvou minut si Talova osádka připsala zničení pětice syrských traktorů na vzdálenost přes 2 000 m, další tři stroje vyřadila osádka centurionu. 

Šestidenní válka

V druhé polovině 50. let se arabské země stále více sbližovaly se Sovětským svazem. Do Egypta a Sýrie proudila sovětská obrněná technika v podobě tanků T-34/85, samohybných děl SU-100, ale především tanků T-54 a T-55. Jordánci pak disponovali americkými stroji M47 a M48 Patton. Západní státy svého spojence podpořily a Izraeli dodávaly nejen tanky M47, M48 i další britské centuriony.

Než však moderní obrněnce dorazily, musel si Izrael vystačit s M50. Jejich kanony ale v té době nebyly proti moderním strojům arabských sousedů dostatečně účinné, bylo proto třeba přijít s řešením, které by IDF dodalo dostatečně výkonný tank co možná nejrychleji. Izraelci se opět rozhodli pro již vyzkoušené řešení a snažili se najít výkonnější kanon, který by mohl být instalován do osvědčených shermanů.

K dispozici měli jak britské 105mm dělo Royal Ordnance L7 z tanků Centurion, tak i americké kanony T54 ráže 90 mm převzaté z pattonů. Obě tyto zbraně bohužel měly příliš velký zákluz na to, aby mohly být instalovány do menší věže shermanu. Zde opět pomohla Francie, která v té době vyvíjela tank AMX-30 vyzbrojený novým kanonem CN-105-F1 ráže 105 mm. Izraelci zadali Francouzům objednávku na instalaci této zbraně do shermanu a francouzští konstruktéři se pustili do nezbytných úprav. 

Nový kanon

Kanon CN-105-F1 měl pro věž shermanu také příliš velký zákluz, byla proto vytvořena varianta D1504 určená přímo pro izraelské potřeby, která měla hlaveň zkrácenou z původních 56 na 44 ráží (o 1,5 m kratší). Na konci hlavně našla své místo mohutná úsťová brzda. Úpravou prošlo i střelivo, u kterého došlo ke zkrácení nábojky. Všechny tyto úpravy snížily úsťovou rychlost zbraně z více než 1 000 m/s na hodnotu okolo 800 m/s, pokles ale kompenzovalo užití výkonné kumulativní munice, která dokázala probít až 360mm pancíř na 4 000 m.

Kanon byl uložen do upravené věže tanku M4A1(76)W, opatřené za účelem kompenzace většího zpětného rázu větším protizávažím na zádi a novým štítem děla. Ke konverzi se vybíraly pouze tanky s horizontálním odpružením HVSS, naftovým motorem Cummins a širokými pásy T80. Stroje dostaly označení M51 a první z nich převzala armáda v roce 1962. Do roku 1965, kdy byly M51 poprvé představeny veřejnosti, se dočkalo přezbrojení zhruba 180 strojů. M51 byly soustředěny do stavů tří obrněných brigád: 60. brigády pod velením plukovníka Menachema Avirama, 14. brigády plukovníka Mordechaje Zipporiho a 10. mechanizované brigády plukovníka Uri Ben-Ariho. 

Dokončení v pondělí 30. července

Nový pán Bastily Bénigne Dauvergne de Saint-Mars sloužil od mládí u mušketýrů, kde si vysloužil chválu svého velitele, jímž nebyl nikdo jiný než kapitán d’Artagnan. Právě na jeho doporučení se stává guvernérem věznice v Pignerolu v dnešní severní Itálii a získává si důvěru i na nejvyšších místech. Proto je mu v roce 1669 svěřen nanejvýš diskrétní a zodpovědný úkol, který bude plnit téměř až do konce svého života.

Sám ministr války markýz z Louvois posílá de Saint-Marsovi dopis, v němž mu oznamuje chystaný příjezd nového vězně, jakéhosi Eustacha Daugera (či Dangera). Ambicióznímu guvernérovi je hned jasné, že do jeho péče míří mimořádně významná osoba. Ministr mu nařizuje, aby nechal vybudovat celu, kterou budou uzavírat několikery dveře, přes něž nového obyvatele nebude moci zaslechnout nikdo zvenčí.

Péčí o vězně byl pověřen samotný šéf pevnosti, ale i ten se s ním směl setkat jen jednou denně, aby mu přinesl jídlo a vše, co potřebuje k životu. Bezprostřední potřeby byly také jediným tématem, o němž směl Dauger mluvit. Pokud by se prý rozpovídal o čemkoli jiném, měl být okamžitě zabit.

Jen pouhý sluha?

Do Pignerolu v té době přišli i dva jiní prominenti, které ale historikové mnohem lépe znají – bývalý šéf státní pokladny Nicolas Fouquet, odsouzený za zpronevěru, a markýz z Lauzunu, který se bez králova dovolení zasnoubil s jeho sestřenicí.

Prvnímu ze jmenovaných onemocněl sluha, na nějž tehdy měli významní vězni právo, a de Saint-Mars učinil nečekaný krok – požádal Louvoise, zda by Dauger nemohl nastoupit na jeho místo. Ministr souhlasil s tím, že je přece „jen pouhý sluha“. Fouquet dostal doživotí a zdi pevnosti už nikdy neměl opustit. Nehrozilo tedy, že by tajemství záhadného spoluvězně prozradil někomu dalšímu. Ministr ale neměl tušení, že mezi Fouquetovou a Lauzunovou celou existuje otvor, skrze nějž mohli být v nepozorovaném spojení. Přišlo se na to až po Fouquetově smrti v roce 1680 a Dauger se okamžitě stěhoval do jiné části pevnosti. Lauzunovi, který se konečně vracel na svobodu, namluvili, že byl propuštěn i tento záhadný sluha. 

Ten ale seděl ve věži, a kdykoli za ním měl přijít někdo jiný, než jeho věznitel, například lékař či zpovědník, musel si nasazovat masku vykovanou z oceli. Saint-Mars pak několikrát změnil působiště, tajemný vězeň jej přitom vždy doprovázel. Při převozu v roce 1687, kdy mířil na ostrov svaté Margarety nedaleko Cannes v jižní Francii, měl vězeň rovněž nasazenou masku, tentokrát z černého sametu. 

Co přimělo ministra války a krále Slunce věnovat takovou péči věznění „pouhého sluhy“? Uslyšel u svých vysoce postavených pánů něco, co neměl? Proč by pak musel skrývat tvář? Byl tímto jménem pouze označen někdo mnohem významnější? Na tyto otázky chybějí odpovědi, existuje ale řada hypotéz, které se snaží odhalit vězňovu pravou totožnost.

Zbavil se král dvojčete?

Nejčastěji je spojován přímo s Ludvíkem XIV. Už Voltaire koncem 18. století napsal, že přísně utajený vězeň byl královým dvojčetem. Tuto myšlenku dovedl k dokonalosti Alexandre Dumas v románu Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb vikomt de Bragelonne. Bratr, který se panovníkovi podobá jako vejce vejci a navíc přišel na svět jen pár minut po něm, by mohl velice snadno zpochybnit jeho legitimitu a nárok na trůn. To mladý ambiciózní Ludvík nemohl dopustit a rozhodl se svého bratra navěky skrýt před světem. Této hypotéze podle některých badatelů nasvědčuje i fakt, že u francouzských vládnoucích dynastií nebyla dvojčata úplně výjimečná. Voltaire tvrdí, že královna Anna Rakouská spolu se svým všemocným ministrem kardinálem Mazarinem nechala jedno z dětí vychovat na utajeném místě. Po kardinálově smrti se to však Ludvík dozvěděl a postaral se o to, aby toto tajemství zůstalo navždy zapomenuto.

TIP: Muškytýr d'Artagnan: Skutečný příběh jedné z největších románových postav

Dvojčata-následníci by jistě do Francie přinesli zmatky a spory. Historici ale této teorii oponují tím, že královnin porod se vždy odehrával před významnými dvořany, kterým by narození dalšího potomka jistě neušlo. Spisovatel Marcel Pagnol nicméně upozorňuje, že tentokrát příchod následníka trůnu neproběhl podle staletých tradic − král Ludvík XIII. totiž podle svědků hned po narození syna odvedl přítomné do zámecké kaple, kde zaznělo děkovné Te Deum. To ale většinou probíhalo až několik dnů po porodu. Nedodržel panovník dávný zvyk proto, že se konečně dočkal vymodleného následníka, v nějž už ani nedoufal? „Nikoli“, tvrdí Pagnol, „chtěl všechny dostat ven z královniných komnat, aby Anna mohla přivést jen za pomoci porodní báby na svět druhého, utajeného syna.“ 

Jiné hypotézy mají za to, že Muž se železnou maskou byl nevlastním bratrem Ludvíka XIV., kterého porodila jeho matka Anna některému ze svých údajných milenců. Někteří ukazují na anglického krasavce vévodu z Buckinghamu, jiní na Mazarina. 

Dne 9. dubna 1940 Němci zahájili svůj útok na Dánsko a Norsko, přičemž důležitou roli hrály vzdušné výsadky u klíčových nepřátelských základen. K letišti Oslo Fornebu směřovala početná formace transportních Ju 52/3m vezoucích elitní parašutisty, hustá mlha však vedla k tomu, že velení operaci odvolalo a letouny s výsadkáři se otočily k návratu. Ve vzduchu však už byla i druhá vlna nesoucí pěchotu, která měla přistát na již obsazeném letišti.

Nepřátelská léčka?

Její velitel sice rozkaz také zachytil, považoval ho však za nepřátelskou léčku a pokračoval v akci. Když letouny vylétly z mlhy, ocitly se blízko svého cíle a šly na přistání, leteckou základnu však stále drželi Norové a německé stroje se dostaly do vražedné palby ze země. V tomto kritickém okamžiku se na scéně objevily německé doprovodné stíhačky. Konkrétně šlo o osm Bf 110 od 1./ZG 76 pod vedením Oblt. Wernera Hansena. 

Německou situaci ještě zkomplikovalo norské letectvo, jež do oblasti vyslalo několik vlastních stíhacích letounů. Hansen o boji později uvedl: „Patnáct kilometrů od Osla jsme zahlédli peruť Gloster Gladiatorů. Nabrali jsme výšku, abychom mohli provést útok ze slunce. Museli nás ale vidět. Jeden roj zamířil dolů a ostatní začaly stoupat. Díky jejich výborné ovladatelnosti se jim podařilo dostat za některé naše Bf 110. Podařilo se nám je ale nakonec odrazit. Boj nás však stál mnoho paliva a kromě rychlého přistání nám už nic jiného nezbývalo.“

Stíhači obsazují letiště

Piloti dvoumotorových Bf 110 se museli pustit do odvážné akce. Jeden stroj začal ostřelovat postavení norských protiletadlových zbraní, dalších pět messerschmittů šlo na přistání. Jeden z nich pilotoval Lt. Helmut Lent, který se v budoucnu stal druhým nejúspěšnějším nočním stíhacím esem se 110 sestřely na kontě. Teď však letěl jen na jeden motor a přistání nezvládl, když přistávací dráhu přeletěl, na konci havaroval a jeho letoun byl na odpis.

Ostatní stroje však dosedly v pořádku, piloti odrolovali na okraj dráhy a zastavili tak, aby jejich zadní střelci mohli krýt palbou svých kulometů dosedající Ju 52/3m. Werner Hansen poté vyskočil ze své stíhačky a s pistolí v ruce pádil k nejbližšímu transportnímu letounu, aby pěšákům vysvětlil situaci. Infanteristé připravení na poklidné přistání pak jen se svými pobočními zbraněmi podnikli útok na norská postavení, ale jejich obránci se již tou dobou stahovali. Letiště tak padlo Němcům do rukou, zanedlouho na něm začaly přistávat další letouny a o osudu Osla bylo rozhodnuto.

RAF jde do akce

Dne 18. srpna 1940 došlo v rámci bitvy o Británii k obzvlášť tvrdým bojům. Krátce po poledni letěly do akce i Messerschmitty Bf 109 E od eskadry JG 26, přičemž v kabině jednoho z nich seděl Oblt. Gerhard Schöpfel. Britské obsluhy radarů přilétající svaz velmi brzy objevily a na letištích RAF se rozeřvaly sirény. Piloti v pohotovosti reagovali jako vždy, spěšně odhazovali cigarety, hrnky anglického čaje i černé kávy zůstaly nedopity.

Letištěm se brzy ozývalo burácení motorů Rolls-Royce a stíhačky Hurricane šly jedna po druhé na start. Spěch byl na místě. Každá vteřina znamenala při stoupání k nepříteli cenné metry a ty mohly znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Britové se nechtěli nechat nachytat během pomalého stoupání. Jagdflieger v takových případech bleskově sjeli z oblohy, střemhlav se prohnali britskou formací a stříleli.

Masakr nad Canterbury

Německá taktika nedoporučovala zaplétat se do manévrových soubojů, ale po útoku opět vystoupat a pak případně zaútočit znovu. V tomto konkrétním případě odstartovala jedna z nejlepších jednotek RAF létajících na hurricanech – 501. peruť. Ta právě kroužila v oblasti Canterbury a stoupala do operační výšky, přičemž letěla ve strnule prosazované formaci skládající se ze tříčlenných rojů umístěných těsně vedle sebe. Za formací pak kličkovali dva piloti hurricanů, hlídající celou formaci zezadu (takzvaní weaveři).

Nad britskými stíhači však právě prolétaly Bf 109 od III./JG 26. Gerhard Schöpfel se odpojil a okamžitě na ně zezadu střemhlav zaútočil. V rychlém sledu poslal k zemi oba weavery a poté ještě dva hurricany z jednoho roje. Útok přerušil jen proto, že mu olej z poslední oběti postříkal kryt kabiny. Osamocený německý stíhač tak uštědřil této elitní jednotce jednu z nejtěžších porážek – jeden britský pilot padl, dva utrpěli zranění a jen jeden vyvázl bez úhony. Britové se tak znovu přesvědčili o nevhodnosti tříčlenných rojů v boji proti agresivním německým stíhačům.

Novozélandská společnost Perpetual Guardian, která podniká v oblasti svěřeneckých fondů a územního plánování, nechala svých 240 zaměstnanců dva měsíce chodit do práce jen čtyři dny v týdnu. Platila jim ale za pět. Experiment, který proběhl během letošního března a dubna, poté pečlivě vyhodnocovali odborníci z Aucklandské technologické univerzity.

TIP: Až nás nahradí chytré stroje: Skladníci, prodavači, novináři i úředníci v ohrožení

Jejich závěry ukázaly, že méně může být opravdu více. Produktivita práce během zkráceného pracovního týdne byla srovnatelná, nebo vyšší s výkony před začátkem experimentu. Míra stresu byla u zaměstnanců nižší o 7 %. Nejvýrazněji se zkrácená pracovní doba projevila v přístupu zaměstnanců – nalézt rovnováhu mezi pracovním a osobním životem zvládalo 78 % zaměstnanců, což je o 24 % víc než před začátkem experimentu. Nejde zdaleka o první experiment – velmi podobně dopadl v roce 2015 i pokus ve švédském domově důchodců 

Podle zakladatele společnosti Perpetual Guardian Andrewa Barnese skončil experiment celkovým úspěchem a závěry nyní hodlá předat správní radě. Výsledkem by tak mohl být trvalý čtyřdenní pracovní týden.

Do startu mise Evropské kosmické agentury ExoMars 2020 zbývají už jen dva roky. Přesto ale průzkumný rover této mise stále ještě nemá své jméno. Agentura ESA je si toho vědoma a hodlá to v dohledné době změnit.

Britský astronaut Tim Peake před pár dny na letecké přehlídce Mezinárodní aerosalon ve Farnborough oficiálně vyhlásil začátek soutěže pro veřejnost, jejímž cílem je najít vhodné jméno pro rover mise ExoMars.

Jméno pro rover 

Proč vlastně tolik námahy kvůli jménu pro robota? Podle odborníků jsou jména roverů marťanských misí velmi důležitá. Výběr vhodného jména je významnou součástí příprav na let k rudé planetě. Ať už se robotický průzkumník jmenuje Viking, Sojourner, Spirit, Opportunity nebo Curiosity, právě to jméno mu dodává unikátní identitu.

TIP: ESA vyzkoušela obří padák pro přistání na Mars: V průměru měří 35 metrů

Soutěže se může zúčastnit kterýkoliv občan členského státu ESA, tedy i občané České republiky. Lidé mohou navrhovat jméno roveru do 10. října 2018, kdy se soutěž uzavře a ESA rozhodne o vítězi. Kromě popularity bude cenou pro vítěze i zajímavý dárek – výlet pro 4 osoby do Stevenage ve východní Anglii, kde připravují rover mise ExoMars pro cestu na Mars.

Pokud se chcete do výběru nového jména zapojit i vy, hlasujte na stránce events.airbus.com.

Grafen dnes najdete takřka všude – používá se odsolování mořské vody, v medicíně a díky svým vlastnostem našel uplatnění i při vývoji superodolných kondomů. Bylo tedy jen otázkou času, kdy tento materiál budoucnosti najde své využití v textilním průmyslu.

Ochutnávka z budoucnosti

Překvapením vlastně není ani skutečnost, že jedním z prvních, kdo s oblečením využívajícím grafen přišel, je britská společnost Vollebak, která má v tomto oboru na svém kontě již několik podivuhodných zářezů. Z produkce Vollebak pochází například svítící sportovní bunda Solar Charged Jacket, řada hi-tech běžeckého oblečení Black Light nebo nezničitelná mikina vyrobená z kevlaru.

TIP: Nové materiály: 5 supertextilií budoucnosti

Novinkou bratrů Tidballů, kteří za značkou Vollebak stojí, je Graphene Jacket a je to… ano, bunda z grafenu. Kromě použitého materiálu (nejde o výrobek z grafenu, nýbrž o textilii pokrytou tenkou grafenovou vrstvou) ale zatím není úplně jasné, co svému nositeli grafenová bunda přinese. 

Lze předpokládat, že bunda bude skutečně odolná, velmi lehká a dost možná i voděodolná. Známá zatím není ani její cena, jisté je, že o nepůjde o žádnou levnou konfekci – pro srovnání: cena „stoleté mikiny z kevlaru“ se aktuálně pohybuje okolo 8 tisíc korun. S mírnou nadsázkou tak lze říct, že Graphene Jacket je svého druhu vědeckým a sociálním experimentem – první vlaštovkou a hozenou rukavicí. Zdá se, že se máme na co těšit...

Stárnutí se většinou pozná na první pohled. Na obličeji se objevují vrásky a vypadávají vlasy. Kdo by nechtěl tenhle nepříznivý proces zvrátit? Zajímavou možnost nabízí nový výzkum amerických vědců.

V experimentech na laboratorních myších se jim podařilo potvrdit, že ve stárnutí kůže a také ochlupení hrají klíčovou roli mitochondrie a jejich DNA. Vědci si vychovali geneticky upravené myši, kterým postupně odebírali anebo opět navraceli DNA do těchto energetických organel kožních buněk.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Když myši přicházely o DNA mitochondrií, objevily se u nich vrásky a ztrácely chlupy, stejně jako vitalitu a čilost. Po doplnění DNA mitochondrií se ale myším vrásky opět vyhladily, srst dorostla a myši se měly čile k světu. Mitochondrie a jejich DNA by se teď mohly stát základem pro nové léky a léčebné postupy, které by mohly navracet mládí. Vyhráno ale ještě zdaleka není - většina dřívějších postupů, které se osvědčily u zvířat, se nakonec ukázaly pro člověka nepoužitelné nebo nedostatečně účinné.

První zmínku o sídle stojícím v těchto místech lze nalézt v dokumentech olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Tehdy se zde nacházela patrně gotická tvrz s dvorcem. Velká historie se tu však začala psát trochu později, koncem 13. století, kdy se držiteli Lednice a Mikulova stali Lichtenštejni původem ze Štýrska, tehdy ještě docela neznámý rod. Postupně ale, a to nejen chytrými sňatky, získali pozemky na obou stranách moravsko rakouské hranice, a tak se z rodu stal jeden z nejbohatších a  nejmocnějších v našich zemích! 

Z tvrze nádherným zámkem

V 16. století nechal snad Hartmann II. z Lichtenštejna zbořit středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17. století jej další generace proměnily v barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou. Dnešní vzhled Lednici vtiskla přestavba v letech 1846 až 1858. Držitel zámku Alois Josef  II. z Lichtenštejna, diplomat působící v dalekém Londýně, kam byl vyslán i na korunovaci královny Viktorie, tehdy pověřil architekta Jiřího Wingelmüllera: „Vídeň mě začala nudit, přestavte mé letní sídlo do té tolik moderní anglické gotiky a já budu pořádat své oblíbené letní slavnosti tady!“ V té době zámek slouží hlavně k reprezentaci a tak se není čemu divit, že jeho majitel chce jen to, co je nejvíc v módě! Pravidelně se na Lednici sjíždějí vzácní hosté z celé Evropy, kteří v nádherných sálech slaví a hodují celé dny i noci. 

Jen to nejlepší! 

V prvním patře zámku jsou soukromé apartmány, kde bydlí rodina a  služebnictvo. V druhém podlaží se pak nacházejí pokoje pro děti a jejich guvernantky. Všechny místnosti jsou, jak se sluší a patří, luxusně zařízeny a architekt nešetří ani na výzdobě interiérů: nechybějí drahé ozdobné klenby, štuky a vyřezávané stropy. V celém sídle jsou také pece, kterými se díky důmyslnému systému proudění horkého vzduchu místnosti vytápějí. Ani u toho ale architekti nekončí, na zámku Lednice jsou instalovány i jedny z prvních výtahů v historii!

TIP: Stavba s puncem orientu: Minaret v lednicko-valtickém areálu

K zámku přiléhá také skleník, kde se pěstovaly drahé exotické rostliny, a rozsáhlý park v anglickém a francouzském stylu plný romantických staveb. Za návštěvu zcela jistě stojí turecký minaret nebo maurská vodárna! A když i po tom všem budete mít stále chuť poznávat a obdivovat, zajděte do zámeckého podzemí. Tam se nachází grotta, umělá krápníková jeskyně, na niž se během budování použily i skutečné krápníky! 

V pátek nás čeká výjimečné vesmírné představení. Pokud nám bude přát počasí, uvidíme nejdelší úplné zatmění Měsíce 21. století. Mělo by trvat necelé dvě hodiny a Luna se po tu dobu zbarví do temně červené.

Výjimečné zatmění

V celém průběhu bude zatmění pozorovatelné z oblastí východní Afriky, západní poloviny Asie a z Indického oceánu. V Evropě, západní Africe, Atlantickém oceánu a také v Jižní Americe bude Měsíc v průběhu zatmění vycházet. Naopak pozorovatelům ve východní Asii, Austrálii a Oceánii během úkazu zapadne.

Čeští pozorovatelé přijdou pouze o jeho předehru v podobě počátečního polostínového úkazu a také o menší úsek následného částečného zatmění: To totiž začne ve 20:25 SELČ, zatímco Měsíc se nad jihovýchodním obzorem objeví až o 20 minut později. 

Zemský stín pak bude putovat od levého dolního k pravému hornímu okraji měsíčního kotouče a zcela se do něj Měsíc ponoří ve 21:30 SELČ, kdy začne úplné zatmění a potrvá až do 23:13 SELČ (střed úkazu připadne na 22:22 SELČ). Plný zemský stín poté začne z kotouče ustupovat směrem od jeho levého okraje a my budeme moct sledovat částečné zatmění, jež skončí 19 minut po půlnoci. Po něm bude následovat ještě velmi nenápadná polostínová fáze, která odezní v 1:29 SELČ.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Proč právě tohle zatmění bude tak dlouhé? Důvodem je skutečnost, že Měsíc v tentkrát prochází prakticky prostředkem stínu, který vrhá do vesmíru Země. Zároveň hraje roli i to, že naše planeta bude 27. července v nejvzdálenějším bodě dráhy od Slunce, a také Měsíc bude v nejvzdálenějším bodě dráhy od Země. Na příští podobně velkolepé zatmění si budeme muset počkat skutečně dlouho. 

Jak vlastně vznikla Sluneční soustava ve své dnešní podobě? Vědci se v poslední době domnívají, že se mladé Sluneční soustavě stalo něco zvláštního. Vedou je k tomu jisté skutečnosti, které jsou v rozporu s našimi představami o vzniku planetární systémů.

Například, ve vnější části Sluneční soustavy je méně hmoty, než bychom očekávali. Další záhadnou je, proč je Neptun o tolik hmotnější než Uran, i když je dál od Slunce. Záhadné jsou i oběžné dráhy mnoha objektů za oběžnou drahou Neptunu, které mají dost neobvyklé tvary.

Gravitace kolemjdoucí hvězdy

Vědci Max-Planck Institute a Queen's University se domnívají, že by vysvětlením mohl být průlet uprchlé hvězdy (anglicky runaway star), která se kdysi velkou rychlostí řítila v blízkosti Sluneční soustavy. Potvrzují to jejich simulace, jejichž výsledkem byla situace velmi podobná dnešní Sluneční soustavě.

TIP: Hvězda na útěku: Hubble pozoroval hvězdu vystřelenou před 540 lety

Uprchlá hvězda by při svém průletu zapůsobila na mladou Sluneční soustavu svou gravitační silou a změnila tím strukturu našeho planetárního systému. Ovlivnila by jak rozložení hmoty ve Sluneční soustavě, tak i oběžné dráhy těles Kuiperova pásu a uspořádání Uranu s Neptunem.