V roce 2014 Facebook poprvé ohlásil program Aquila. Šlo o autonomní drony na solární pohon, které by brázdily oblohu vysoko nad zemí a poskytovaly pokrytí širokopásmovým internetem, především rozvojovým zemím nebo v případě rozsáhlé katastrofy.

Facebook se v programu Aquila dostal tak daleko, že postavil funkční prototyp dronu v plné velikosti. A prototyp Aquily absolvoval dva testovací lety, první s nepovedeným přistáním a druhý kompletně úspěšný. S rozpětím křídel 42 metrů, kterým přesahuje například Boeing 737, je Aquila vlastně ohromný dron. Váží ale méně než automobil.

TIP: Google chce pomocí malých družic pokrýt internetem celý svět

Ultralehké drony Aquila měly operovat ve výškách mezi přibližně 18 a 27 kilometry, kde by létaly až tři měsíce v kuse. K tomu ale už nejspíš nedojde. Facebook v těchto dnech oznámil, že s programem Aquila končí, a že uzavírá zařízení v britském Bridgwateru, kde drony stavěli. Důvodem je podle nich to, že zavedení výrobci letadel spustili investice do podobných dronů.

Dle některých měl Rasputin dar nahlížet do lidských srdcí. Ti, kteří ho potkali, se ostře dělili na jeho příznivce a nepřátele. Grigorij dokázal zaujmout i vysoké církevní hodnostáře. Ti ho doporučili svým známým až v Petrohradě, kam se Rasputin záhy vydal. Prostředí seminářů brzy vyměnil za známosti s významnými šlechtici a úředníky. Přes ně se postupně prodral až k metě nejvyšší! V listopadu 1905 je představen carovi a carevně. Mikuláš II. si do deníku poznamená pouze to, že se setkal se „svatým mužem z Tobolsku, Grigorijem”. Kdyby věděl, kam to vše povede, bylo by to dost nejspíš setkání poslední…

Loutkář a jeho maňásek

Grigorij pobyl půl roku doma s rodinou. V červenci 1906 ale osobně vezl carovi ukázat ikonu z kláštera ve Verchoturji. V říjnu ho směl navštívit znovu. Právě tehdy se Rasputin nejspíš potkal s carevičem Alexejem, který se mu měl stát klíčem k ovládnutí carské rodiny. Alexej totiž trpěl hemofilií, poruchou srážení krve. Ta vyvolává chorobné krvácení - vnitřní i z povrchových ran. Je to velmi vzácná geneticky podmíněná nemoc. Hemofilie se v Alexejově rodinné linie dědila po prababičce - anglické královně Viktorii. 

Alexej trpěl obzvláště silnou formou choroby, a zároveň byl jediným mužským potomkem carského páru. Žil tak jako ve skleníku, neustále obklopen osobními strážci. Z dosahu mu odstraňovali všechny zdánlivě nebezpečné předměty, byl prakticky nedotknutelný. Žil v těžko pochopitelném stresu: všichni se o něj báli a bylo mu jasně řečeno, že právě on je jedinou budoucností dynastie a Ruska.

Rasputin se za jeho zdraví poprvé pomodlil na podzim 1906. Už v prosinci 1906 pak cara požádal, aby se mohl přejmenovat na Rasputina - Novika, aby tak dal vyniknout svojí přeměně a zdůraznil, že i jiné dokáže obnovit, přeměnit, léčit… Car svolil a celý Petrohrad si začal šuškat o Rasputinových zázračných schopnostech. Carevna se radovala, že jeho přítomnost dokáže chlapce zbavit bolestí. Někteří historici na základě popisu událostí uvažují o tom, že Rasputin careviče zhypnotizoval a v hypnóze ulevil jak bolesti, tak jeho stresu. 

Nešlo ale jen o to. Hned na jaře roku 1907 Alexeje postihlo silné krvácení. Carevna přivolala Rasputina, aby se za chlapce modlil. Pacient se druhého dne skutečně uzdravil. A to nic není oproti situaci v roce 1912. Carevič cestoval kamsi v kočáře, jenže ten na rozbité cestě drncal tak moc, že hocha postihlo silné vnitřní krvácení do stehen a slabin. Objevil se masivní hematom. Alexej ležel v horečkách. Zdálo se, že brzy zemře. Rasputin tou dobou pobýval na Sibiři. Carevna ho o situaci zpravila telegramem a on odvětil, že Bůh vidí její slzy, slyší její modlitby a nenechá maličkého zemřít. Nemá se prý obávat a nemá nechat lékaře, aby následníka trůnu zbytečně obtěžovali.

Zní to jako recept na katastrofu, ale carevna se ho držela. První den horečky neklesaly. Lékaři matku upozorňovali, že takto Alexej nejspíš zemře. O den později se však jeho zdravotní stav rychle zlepšil. Jak se stalo, že Alexej přežil? To se nikdy nedozvíme. Vysvětlení je více: od prosté náhody až po to, že zklidnění jeho matky a zákaz dalších úmorných procedur napomohlo přirozenému vyléčení. 

Pád mocného muže

Rasputin se každopádně stal zcela nepostradatelným členem carského doprovodu. Mužem, jehož názory rozhodovaly. Vůbec se neštítil toho využívat. Nechával se štědře uplácet, intrikoval proti svým nepřátelům, nechával z úřadů odstranit sobě nepohodlné osoby. Jeho spirituální praktiky a postoje ho postavily do ostrého konfliktu s církví. Věřil, že aby mohl získat odpuštění, musí nejdříve zhřešit. A tak se oddával alkoholu a četným sexuálním avantýrám. Když měl dost, stejně vášnivě se trestal. Ničil své tělo a odpíral si vše. Bral na sebe i veškeré klepy a veřejné skandály, protože ho měly chránit před hříchem pýchy. 

První velký střet zažil se svým bývalým učedníkem Sergejem Michajlovičem Trujanovem. Ten ho ještě coby mnich Iliodor až fanaticky uctíval - do té doby, než přišel na Rasputinovy sexuální úlety. V červenci 1914, pouhých několik dní před vypuknutím války, na Rasputina poštval fanatičku, která v mnichovi viděla nástroj Antikrista. Bodla ho nožem do břicha tak závažně, že lékaři Rasputinovi předvídali smrt. Tan ale přežil. 

Rasputin se ale zamotal do pavučiny, ze které nemohl uniknout. Ovlivňoval carskou rodinu, ale znepřátelil si nejen církev a konzervativní šlechtu, ale také anarchisty, komunisty… zkrátka skoro všechny. Nesouhlasil s válkou, kterou z principu upřímně nenáviděl a považoval ji pro Rusko za politickou chybu. Když chtěl jet žehnat vojákům do prvních linií, vzkázal mu velkovévoda Mikuláš, tehdy vrchní velitel vojsk, že ho raději pověsí, než aby ho nechal promluvit k vojákům.  

Válka a krize ruského státu ale Rasputina na krátko vynesla na vrchol moci. Přesvědčil cara, že mu Bůh seslal vizi. V té bylo jasně dáno, že Rusko může zachránit jen car osobně vedoucí armádu. Mikuláš II. byl na takovou věc špatně připraven a nejspíš si to i sám uvědomil, ale síle zjevení nedokázal odolat. Zatímco car zhoršoval vojenskou situaci svých armád na frontě, Rasputin neomezeně vládl u dvora. S carevnou manipuloval, jak zrovna potřeboval. V té době vystoupal na vrchol i jeho cynismus. Kyvadlo mezi dekadencí a flagelací, tedy smilněním a následným bičováním, kmitalo čím dál víc. 

TIP: Falešná velkokněžna z rodu Romanovců: Kde se vzala Anna Andersonová?

Nebylo divu, že se skupina šlechticů v prosinci roku 1916 shodla na tom, že musí být zavražděn. O samotném aktu máme jen svědectví Rasputinova vraha Felixe Felixoviče Jusupova. Podle něj Rasputin ve sklepě Jusupovova domu přežil otravu arzénem v koláčích a víně i kulku z revolveru. Bylo třeba dvou dalších úderů šavlí, aby jej přemohli. Bezvládné tělo spiklenci vhodili do řeky - snad pro jistotu, aby se znovu nevrátil. Prvního ledna 1917 našli Rasputinovo tělo pod ledem. 

Výzkum britských vědců odhalil, že hladinu pohlavního hormonu testosteronu u mužů do značné míry určuje prostředí, v němž dotyčný muž vyrůstal jako dítě. Jejich závěry jdou proti dosavadním představám, podle nichž je produkce testosteronu určovaná především geneticky.

Hlavní roli v tomto výzkumu sehrálo 297 mužů původem z Bangladéše, od mladíků až po muže středního věku. 107 jich žije v Bangladéši, 59 migrovalo do Velké Británie v dětství, 75 přišlo do Velké Británie v dospělosti a 56 těchto mužů se narodilo imigrantům ve Velké Británii. K nim ještě přidali 62 Britů evropského původu.

TIP: Čím více, tím tvrději: Za výběr hudby je zodpovědný testosteron

Výsledky výzkumu mužů potvrzují situaci nedávno odhalenou u žen, kdy podmínky třetího světa, tedy nedostatek zdrojů a nadbytek infekcí, souvisejí s nízkým množstvím pohlavních hormonů. Čím dříve se muži z Bangladéše dostali do Velké Británie, tím více měli testosteronu a také byli tím vyšší oproti mužům, kteří zůstali v Bangladéši. Vysokou hladinu testosteronu měli i muži narození imigrantům z Bangladéše ve Velké Británii.

Američtí biologové se zaměřili na látku zvanou imidakloprid, o níž se ví, že ovlivňuje schopnost učení a paměť u včel. Nieh a Eiri zjistili, že když včely zkonzumují byť jen malé množství imidaklopridu, odmítají pak opylovat rostliny s méně sladkým nektarem, který jim dříve chutnal a který také představoval důležitou součást výživy pro celou kolonii. „Za normálních okolností včely svým tancem předávají ostatním obyvatelkám úlu informace o zdroji potravy. Včely, které létají na rostliny ošetřené pesticidem, však tančí méně,“ dodává Eiri.

TIP: Včely stále záhadné: Co se děje ve včelím úlu

Problémy způsobené imidaklopridem by mohly dramatickým způsobem snížit množství zdrojů potravy a tím ohrozit zdravý vývoj v koloniích. Včelstva se již dlouhou dobu potýkají se syndromem kolapsu včelstev, kvůli němuž přišli včelaři v Severní Americe a Evropě o celou třetinu včelí populace. Zdá se, že imidakloprid nebyl v některých zemích Evropy zakázán nadarmo. Nyní jsou jeho účinky ostře sledovány i ve Spojených státech, které se možná brzy stanou další zemí, kde se tento pesticid nebude smět používat.

Jako synovi podnikatele – mydláře – umožňovalo Edmundu Halleymu (1656–1742) rodinné jmění plně rozvíjet vlastní zájmy, mezi které patřila od útlého dětství především matematika. Studoval na Oxfordu a své první dílo publikoval ještě jako univerzitní posluchač: týkalo se našeho solárního systému a slunečních skvrn, a přestože bylo v té době velmi neobvyklé, aby student vydával knihu, měl k tomu Halley jak odborné znalosti, tak dostatek prostředků. 

V roce 1676 vyrazil na dlouhou expedici na ostrov Sv. Helena, kde studoval stálice jižní polokoule. Když se o dva roky později vrátil do Anglie, sestavil nový katalog jižních hvězd – Catalogus stellarum australium. Přehled obsahoval velmi přesné polohy více než tří stovek hvězd, a po dlouhé době se tak našel člověk, který se precizností vyrovnal proslulému Tychu Brahovi (jen si musíme uvědomit, že druhý zmíněný neměl k dispozici dalekohled). Po návratu pak Halleyho zvolili členem Královské společnosti. 

V roce 1698 vedl velkou výpravu na lodi Paramore s cílem zkoumat magnetismus Země. Expedice trvala dva roky a vznikla díky ní podrobná mapa zemského magnetismu, kterou Halley v roce 1701 publikoval v díle Obecná mapa o odchylkách kompasu (anglicky General Chart of the Variation of the Compass). V roce 1703 jej jmenovali profesorem geometrie na Oxfordu a o 17 let později převzal po Johnu Flamsteedovi post královského astronoma, který pak zastával až do své smrti v roce 1742.

Vlasatice se vrací

Jak bylo v té době poměrně běžné, patřil Halley mezi renesanční vědce, kteří se věnovali mnoha oblastem. Lze jej označit především za vynikajícího pozorovatele, jenž už – na rozdíl od svých předchůdců – mohl využít dalekohled a pokročilou matematiku. A mimo jiné přesvědčil samotného Newtona, aby své stěžejní dílo vydal knižně, přičemž jeho publikování sám financoval. 

Halley rovněž pečlivě prošel historická pozorování a v roce 1705 popsal v díle Astronomiae cometicae synopsis objev, díky němuž zná dnes jeho jméno téměř každý. Na základě sledování vlasatic z roku 1456, 1531, 1607 a 1682 v něm tvrdil, že se ve skutečnosti jedná o jediné těleso, které se k nám vrací s periodou mírně přesahující 75 let. Další návrat komety pak předpověděl na rok 1758, a přestože se ho sám nedožil, očekávaly vlasatici v inkriminovanou dobu celé zástupy nedočkavých pozorovatelů. Když se skutečně objevila, hovořilo se o triumfu vědy i samotného Halleyho, jehož jméno kometa od té doby nese. 

V roce 1716 navrhl Edmund Halley způsob, jak využít přechodu Venuše přes sluneční disk ke změření vzdálenosti Země–Slunce. Ačkoliv byla v té době praktická realizace obtížná, principiálně je zmíněný postup zcela v pořádku a později se skutečně uplatnil. Roku 1718 učinil vědec další nesmírně důležitý objev: porovnáváním poloh hvězd se starověkými katalogy zjistil, že se některé z nich nenacházejí na stejném místě – že se tedy nejedná o stálice v pravém slova smyslu, nýbrž že se jejich pozice na nebi mění, ovšem lidský život je příliš krátký, než abychom to mohli přímo sledovat.

Zní to poněkud zvláštně, ale starověcí Egypťané opravdu měli polštáře ze dřeva a kamene. Výrobky staré přes čtyři tisíce let se ovšem od těch dnešních velmi lišily tvarem: Šlo spíš o jakousi podpěrku, přičemž hlava ležela na horní půlkruhové části, jež spočívala na jednom či více podstavcích. Podložka zajišťovala poměrně pohodlnou polohu při spánku, navíc mohl kolem hlavy proudit vzduch, což v teplém klimatu znamenalo velkou výhodu.

Nutno však dodat, že se tyto „polštáře“ dochovaly v hrobkách, kde podpíraly lebky nebožtíků. Nevíme proto jistě, zda sloužily i v domácnostech při spaní. Každopádně by tam měly pragmatický důvod: V noci by mohly zabránit nežádoucímu kontaktu s hmyzem. 

Vůbec nejstarší objevený egyptský polštář se datuje do let 2055–1985 př. n. l. a pochází z naleziště Herakleopolis na západním břehu Nilu, asi 110 km od Káhiry. Překvapivě ovšem vznikl z rostlinných vláken a podobá se současným polštářům. Má rozměry 50 × 25 × 20 cm a pokrývá ho voskovitý povlak z pryskyřice.

Podle studie nadace Thomson Reuters Foundation je pro ženy nejnebezpečnější zemí Indie. Do rozsáhlého průzkumu, který probíhal od letošního března do května, se zapojilo 550 odborníků z Evropy, Afriky, Ameriky, jihovýchodní Asie, jižní Asie a Tichomoří.

Bývalá britská kolonie z průzkumu vychází jako země s velkým počtem kyselinových útoků, tradice mrzačení ženských pohlavních orgánů, fyzického týrání a sňatků uzavíraných s nedospělými dívkami. Jen za posledních deset let v zemi stoupl počet nahlášených útoků vůči ženám o 83 procent. Každou hodinu jsou v Indii hlášené čtyři případy znásilnění.

Mezi deseti nejnebezpečnějšími zeměmi světa je devět z Asie, Afriky a Středního východu. Desítku nelichotivého žebříčku uzavírají Spojené státy, což výzkumníci připisují kampani #MeToo, poukazující právě na sexuální obtěžování a násilí na ženách.

Australská fauna i flóra se dlouho vyvíjely v izolaci od okolního světa. Díky tomu v Austrálii přežilo mnoho archaických rostlin a živočichů, kteří jinde na světě neodolali evolučně pokročilejší konkurenci.

Kuriozity australské fauny

Australská příroda nabízela velmi podobné evoluční příležitosti jako jiné kontinenty. V podmínkách izolace však větší prostor dostávaly organismy, které jinde podobnou šanci nedostaly. Austrálie nabídla nespočet příležitostí vačnatcům (Metatheria). Role velkých býložravců, jaká na jiných kontinentech připadá například kopytníkům, se ujal obří vombat Diprotodon optatum, dorůstající výšky kolem dvou metrů a hmotnosti 2,5 tuny. Z australské přírody zmizel před 47 000 let.

Jakousi obdobou jihoamerických a jihoasijských tapírům (Tapiridae) byl v mnoha ohledech vačnatec Palorchestes azael. Svým extrémně dlouhým jazykem, který mu zřejmě sloužil i ke škubání vegetace, tak trochu připomínal dnešním žirafy. Vyhynul asi před 11 000 roky.

Pozici velkých koček zaujal „vačnatý lev“ Thylacoleo carnifex pozoruhodný nejen hmotností kolem metráku, ale také dlouhými předními končetinami se zatažitelnými drápy a čelistmi, které si silou stisku nezadaly s čelistmi velkých afrických lvů. Šplhal po stromech podobně jako levharti a stejně jako tyto kočky si zřejmě vynášel kořist nebo její části do větví vysoko nad zem. Vyhynul zhruba ve stejné době jako diprotodon.

Psovité šelmy v Austrálii kromě několika dalších tvorů nahrazoval vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Na rozdíl od jiných masožravých vačnatců přežil až do příchodu novodobých osadníků Austrálie. Vyhuben byl v první polovině 20. století.

Velká vymírání

V období před 50 000 až 10 000 roky postihlo vymírání množství velkých tvorů po celém světě. Z asijské tundry zmizeli mamuti, americký kontinent přišel o mastodonty, australská fauna ztratila řadu velkých vačnatců. Částečnou příčinou jistě byly prudké klimatické změny související se závěrem ledových dob. Bez viny však nebyl ani člověk Homo sapiens, který v té době podnikl masivní invazi z Afriky na další kontinenty. Do Austrálie přišli první pravěcí lidé možná už před 60 000 roků. Do doby jejich příchodu spadá celá řada náhlých vymření. Intenzivní lov, při němž se hojně používalo záměrné vypalování vegetace, změnil nejen australskou faunu ale i flóru.

Druhá etapa vymírání původních druhů australských živočichů odstartovala poměrně pozdě – zhruba před 4 000 lety. A opět v tom měl prsty pravěký člověk, který tehdy přivedl do Austrálie z Asie psa dingo (Canis lupus dingo).

Ke zdomácnění vlka na psa došlo podle některých archeologů už před 30 000 roků. Dingové se v jihovýchodní Asii zrodili až asi před 5 000 lety a ze své domoviny pronikli s člověkem do dalších oblastí. Na indickém subkontinentu přispěli významně ke vzniku polodivokých psích populací tzv. páriů. Na Nové Guineji se z nich vyvinul pes novoguinejský známý také jako „novoguinejský zpívající pes“. Tito psi neštěkají, ale umějí výt. To samé platí i o australském dingovi.

Dingo přitom původně nemusel nutně být loveckým psem lidí, kteří chtěli jeho schopností využít i na nejmenším kontinentu. Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že psi sloužili pravěkým mořeplavcům jako živá konzerva. Do Austrálie se dostala jen ta zvířata, která lidé cestou nesnědli.

Samice k sežrání

Dingo se na australskou pevninu dostal nejpozději před 3 500 roků a rychle ji osídlil. Právě v té době na pevnině vyhynuli mnozí vačnatci, například vakovlk tasmánský nebo ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Vakovlci a ďábové přežili jen na Tasmánii, kam se dingové nedostali. Tyto okolnosti jsou považovány za jasnou indicii toho, že vačnatce na pevnině měl na svědomí dingo. Přímé důkazy ale chybí.

Podle některých zoologů není možné, že by měl dingo skutečně na svědomí vyhubení pevninské populace vakovlka. Vakovlci byli výrazně větší, podle některých údajů prý i dvakrát těžší než dingové. Navíc měli mnohem silnější stisk čelistí, takže by při přímém střetu neměl mít dingo šanci. Jenže souboj obou zvířat na vlastní oči nikdo z přírodovědců neviděl, a tak halí okolnosti střetu dinga a vakovlka závoj tajemství.

Australští vědci vedení Mikem Letnicem z University of New South Wales v Sydney prostudovali všechny dostupné kosterní ostatky vakovlků nalezené na australské pevnině. Odhalili překvapivé rozdíly ve velikosti pevninských vakovlků. Vedle skutečně mohutných kusů tu žili i jedinci podstatně drobnější. Mike Letnic je přesvědčen, že velcí vakovlci byli samci, zatímco samice dorůstaly někdy jen poloviční velikosti.

Obecně nebyli pevninští vakovlci tak mohutní jako jejich příbuzní z Tasmánie. Nejmenší kusy dorůstaly na kontinentu asi o čtvrtinu nižších hmotností než nejmenší dingové. Největší exempláře australských dingů pak nejmenší vakovlky asi o polovinu přerůstali. Samci vakovlků tedy snad mohli být dingům vyrovnanými soupeři, ale samice by při střetu s agresivními vetřelci neměly velkou šanci. Zvláště když dingové loví ve smečkách a měli nad samotářskými vakovlky početní převahu. I kdyby se tedy dingové soustředili výhradně na samice svých protivníků, je jasné, že populace vakovlků by se během pár generací stala neschopnou rozmnožování a směřovala by k nevyhnutelnému zániku.

Spása i zhouba

Ať už byla minulost jakákoli, je jisté, že dingové ovlivňují složení australské fauny dodnes. Velmi často loví králíky, kteří byli do Austrálie úmyslně dovezeni už na sklonku 18. století. Opravdovou metlou se na pevnině stali po roce 1859, kdy jich jeden z osadníků vypustil asi tucet do volné přírody, aby si na ně mohl ve volných chvílích zastřílet. Králíci se přemnožili a vyvolali v Austrálii opakovanou ekologickou krizi. Dingo se ujal role lovce a regulátora stavů těchto zvířat. V tomto ohledu je pro australskou přírodu bezesporu přínosem, ale při lovu si nevybírá. Žere vše – od hmyzu až po zdivočelé buvoly. Nevyhýbá se bohužel ani ohroženým zástupcům jedinečné australské fauny.

Když se ochránci přírody nedávno pokusili obnovit populaci ohroženého klokánka zemního (Bettongia lesueur) a vysadili tyto vzácné vačnatce do volné přírody, splakali na výdělkem. Vědci sice byli přesvědčeni, že v dané lokalitě žádní dingové nežijí, ale jeden pár unikl jejich pozornosti. Ze stovky zvířat vypuštěných do přírody dvojice dingů během prvních čtyřiadvaceti hodin ulovila a sežrala čtrnáct. Zbývající klokánci padli psům za oběť v následujících měsících.

Kat mizejících druhů

Klokánci nejsou zdaleka jediným vzácným druhem, který dingové s oblibou loví. Na jejich jídelníčku se nachází více než 90 % z australských ohrožených druhů savců, ptáků a plazů. Australští biologové Benjamin Allen a Luke Leung z University of Queensland analyzovali trus dingů. Z několika tisíc rozborů určili, které vzácné živočichy tyto šelmy ohrožují. Zjistili, že dingové loví například klokanomyš šerou (Notomys fuscus), klokanomyš žlutohnědou (Notomys cervinus) či myšku australskou (Pseudomys australis). Nejvzácněji se jejich kořistí stává myška australská. Ani to však není dobrá zpráva. Drobný hlodavec se totiž v oblastech osídlených dingy prakticky nevyskytuje. V přírodě jej vědci nacházejí vlastně jen tam, kde jsou dingové intenzivně hubeni.

TIP: Cesta endemickým rájem: Jižní ostrov Nového Zélandu

Negativní vliv zavlečeného divokého psa dingo na původní australskou faunu tedy zdaleka neskončil tím, že se šelma podílela na vymření vakovlků a ďáblů. Ještě po 3 500 letech představuje pro některé tvory vážnou hrozbu. Svůj podíl na tom má i člověk, který drastickými zásahy do australské přírody přivedl mnoho tamějších druhů na pokraj vyhubení. Dingo pak může těmto mizejícím tvorům zasadit příslovečnou „ránu z milosti“.

Pro vykonání popravy, která měla často až rituální průběh, byla vybrána vhodná místa na vrších a holinách za městy, která měla takzvané hrdelní právo. Někdy se na takových místech vztyčila dřevěná lešení a podesty, které však nahlodal zub času a do dnešních dnů se nedochovaly. Popraviště na vrchu u Horního Slavkova však bylo kolem roku 1500 zbudováno z poctivého kamene a svou důmyslností a ponurou atmosférou poutá dodnes.

Po dobu popravy zamčeno

Kruhová základna objektu chránila kata před napadením. Co kdyby se někdo rozhodl odsouzence osvobodit, nebo se mstít na vykonavateli spravedlnosti? Od začátku popravy až do jejího skončení bylo popraviště uzavřeno na zámek, aby měl popravčí klid na svou práci. Pilíře, které dříve dosahovaly výšky šest metrů, spojovaly trámy, na něž se zavěsily oprátky. Na popravišti tak bylo možné popravit až tři zločince zaráz. Mrtvoly následně zůstávaly viset napospas ptákům a počasí a každý tak mohl z dálky vidět, jaký osud ho čeká, když zkříží cestu zákonu. Stavba zůstávala zamčená i po vykonání popravy, aby se zamezilo krádežím ostatků těl či provazů z šibenice. Ty platily za mocné talismany přinášející štěstí a nacházely využití v řadě alchymistických kejklí.

Poté, co se těla nebožtíků prakticky rozpadla, byla zahrabána v prostoru popraviště či v blízkém okolí. Není divu, že se pozůstalí často snažili tělo získat zpět a slušným pohřbem dopřát duši mrtvého pokoje. Samo katovské řemeslo obestírala řada pověr a tajemství. Zdaleka ne každé město přitom disponovalo vlastním popravčím. Jeden profesionál katovského řemesla byl k dispozici často několika sídlům v kraji a někdy za prací cestoval i slušnou dálku. 

Poslední případ pro kata

K poslední popravě na slavkovském popravišti, vykonané 10. září 1751, byl povolán kat až z Jáchymova. Jeho úkolem bylo sprovodit ze světa Marii Alžbětu Früchtlovou z Radošova u Verušiček, viněnou z otrávení manžela a vraždy služky. Vražednici příliš nepomohlo ani to, že uprchla z vězení, načež byla opět chycena v Aši a navrácena do Slavkova k potrestání.

Den před popravou navštívil kat odsouzenou a ta odprosila za své skutky. K tomuto dávnému zvyku často patřilo i předání finanční hotovosti popravčímu, která měla zajistit, že poprava proběhne rychle a bez utrpení. Dalšího dne se vypravil velký průvod na Šibeniční vrch, kde mělo být učiněno spravedlnosti zadost.

Uprostřed davu lačného krvavé podívané kat odhalil odsouzené šíji a uťal jí hlavu a pravou ruku. Dle zvyklostí po vykonání svého díla zvolal: „Pane městský soudce, konal jsem spravedlivě?“ A soudce odvětil slavnostně: „Popravil jsi spravedlivě, jak si rozsudek a právo žádaly.“ Za stětí mečem dostal popravčí od města šest zlatých a k tomu sedm zlatých a dvanáct krejcarů na stravu za tři dny, které ve Slavkově strávil.