Fotografie sochy personifikované Dobroty (Die Gute) nad ruinami Drážďan dodnes připomíná zkázu, která město postihla na konci druhé světové války.

Z 13. na 14. února 1945 na ně zahájili Spojenci sérii náletů, které trvaly do 15. února. Spojenecké bombardéry proměnily město pyšnící se díky množství historických památek titulem „Florencie na Labi“, v ohnivé peklo. O život přišlo podle odhadů na 25 000 obyvatel a centrum saské metropole se proměnilo v ruiny.

Cíl Drážďany

Podle plánu, který vypracovali Američané a Britové na uspíšení konce války, se měla cílem plošných náletů stát strategicky důležitá města. Vedle Berlína či Lipska se tak ve výhledu ocitly i Drážďany, kde se nacházelo několik továren s vojenským materiálem a významný železniční uzel.

První vlna bombardování na ně dopadla kolem desáté večer 13. února. Historické budovy s dřevěnou konstrukcí se rychle ocitly v plamenech. Šíření požáru napomohly i úzké uličky, takže záhy nabyl závratné intenzity. Mnohé obyvatele před zhoubou nedokázaly ochránit ani kryty, do nichž se uchýlili. Kvůli špatné viditelnosti v následujících dvou dnech bylo znemožněno přesné zaměření cílů a série bombardování postihla velkou plochu města. Část posádek při přeletu nad Evropou navíc ztratila orientaci a svůj náklad shodila omylem také na Prahu.

Dobrota a ruiny

Rozsah drážďanské katastrofy se rozhodl zachytit objektivem fotograf Richard Peter (1895–1977). Asi půl roku po bombardování procházel saskou metropolí a nafotil stovky snímků. Nicméně aby dostal na jedinou fotografii zkázu Drážďan, potřeboval pořídit záběr z ptačí perspektivy. To ale nebylo jednoduché, protože mnoho budov leželo v sutinách. Jako zázrakem se však do značné míry uchovala Nová radnice, jejíž věž mu poskytla potřebný výhled.

Snímek, v němž by Peter zachytil sochu znázorňující Dobrotu i ruiny města, ale nebylo snadné pořídit. Nejdříve zhatilo záběr protisvětlo, pak selhala technika. Slavná fotografie tak vznikla teprve napotřetí. Peter ji poprvé uveřejnil ve své knize Dresden – eine Kamera klagt an (Drážďany – fotografická obžaloba), která vyšla roku 1949.

Koncem šedesátých let se vSovětském svazu rozproudila debata, zda do další lodi Zond neposadit kosmonauta – čas tlačil a Spojené státy získávaly v kosmických závodech navrch. NASA vyslala do vesmíru Apollo 8 s tříčlennou posádkou, jež Měsíc desetkrát obkroužilo. Jenže jeden kosmonaut, který by přirozený satelit Země pouze pasivně obletěl, by znamenal jen slabou odpověď – a zkoušky tak pokračovaly v bezpilotním režimu. V říjnu 1970 je zakončil úspěšný let Zondu 8. Dvě z vyrobených lodí se nikdy nepoužily.

Předchozí část: Ruská raketa Proton: Proč s ní nikdy neletěli lidé? (1.)

Teoretický lunární výsadek

Raketa Proton měla posloužit i při výsadku kosmonautů na Měsíc. Původní sovětský scénář předpokládal, že nad vybranou přistávací oblastí opakovaně přelétne v minimální výšce snímkovací družice. Její záběry pak umožní vybrat dvě konkrétní místa vzdálená asi 5 km, kde přistanou dva na sobě nezávislé Lunochody – a oba měl vynést právě Proton. 

Poté by do záložní lokality přiletěl lunární modul bez kosmonauta: Lunochod by přitom sloužil jako radiomaják a po přistání by zařízení důkladně nafotografoval kvůli detekci případného poškození. Teprve potom by přišel na řadu výsadek kosmonauta do hlavní oblasti a také při něm by Lunochod fungoval jako navigační prvek. Přímo na Měsíci by si pak kosmonaut vybral, kterým ze dvou identických modulů se vrátí, přičemž z hlavní oblasti do záložní by mohl přejet na Lunochodu. Jak ovšem víme, noha sovětského kosmonauta na povrch našeho souputníka nikdy nevkročila. 

Kosmická loď TKS

Proton měl vynášet i pilotované lodě TKS neboli Transportnyj Korabl Snabženija: vyvíjely se od října 1964 coby součást vojenské stanice, která představovala odpověď na americký program stanice MOL čili Manned Orbiting Laboratory. 

Systém měl sestávat ze tří základních komponent: Návratový modul pro posádku VA (Vozvraščajemyj Apparat) by byl připojen k rozměrnému servisnímu bloku FGB (Funkcionalnyj Gruzovoj Blok), jenž by mimo jiné nesl značné zásoby paliva, potravin, vzduchu či hygienických potřeb – zkrátka všeho, co by kosmonauti potřebovali pro minimálně půlroční pobyt na vojenské stanici. Operace by se tak zjednodušily, protože by nebylo nutné vypouštět dodatečné zásobovací lodě. Třetí komponentu systému by tvořila právě stanice Almaz. 

Převážně úspěšné mise

Návratový modul VA o průměru 2,79 m a se startovací hmotností 7 300 kg (včetně věže záchranného systému) pojal tříčlennou posádku a mohl samostatně létat až 31 hodin – jak bez servisní sekce FGB, tak s ní. Jeho první orbitální test se uskutečnil 15. prosince 1976: raketa Proton vynesla dvojici (!) návratových modulů Kosmos 881 a 822, jež po dvou obletech Země zase bezpečně přistály. 

Další zkouška 4. srpna 1977 se proměnila v test záchranného systému, neboť ve 49. sekundě letu selhal nosič Proton. Horní kabina VA disponovala záchrannou věží, která fungovala spolehlivě; ta spodní však podobný systém neměla, a zanikla. Mise Kosmosu 997 a 998 znamenala 30. března 1978 zopakování premiérového letu a stejně dobře skončil 23. května téhož roku start Kosmosu 1100 a 1101.

Mezitím 17. července 1977 vzlétla poprvé sestava VA včetně FGB jako Kosmos 929. Šlo o autonomní let, zatímco ostatní kompletní sestavy navštívily orbitální stanice Saljut 6 a Saljut 7: k první zmíněné zamířil 25. dubna 1981 Kosmos 1267, ke druhé se pak 2. března 1983 vydal Kosmos 1443 a 27. září 1985 i Kosmos 1686.

Mimochodem, několik lodí VA a dvě stanice Almaz koupila před několika lety soukromá firma Excalibur Almaz a slibovala, že z nich udělá dopravní systém pro vesmírnou turistiku. Společnost se však nyní potýká s ekonomickými problémy a pořízený hardware v tichosti rozprodává po aukcích.

Raketoplán na Protonu

O Protonu se často hovořilo jako o nosiči pro miniraketoplán. Na Západě se v 80. letech zmiňoval „kosmoplán Uragan“, jeho skutečný název však zněl LKS (Ljogkij kosmičeskij samoljot) a od roku 1975 jej vyvíjel Vladimir Čelomej. Letoun měl mít hmotnost 20–25 t při startu a maximálně 17,8 t při přistání, v nákladovém prostoru o objemu 30 m³ mohl nést až 5 t materiálu a posádku měli tvořit dva nebo tři kosmonauti. V pilotované verzi mohl stroj létat týden, v bezpilotní až rok.

LKS se rozpracovával několik let. V roce 1980 dostal Čelomej příkaz předat veškerou dokumentaci konstrukční kanceláři NPO Molnija, která se zabývala větším kosmoplánem Buran. Konstruktér však odmítl a několik dalších let se LKS věnoval. V září 1983 vznikla zvláštní komise pod vedením náměstka ministra obrany Vitalije Šabanova. Většina jejích členů se po několika slyšeních shodla, že projekt je uskutečnitelný a zajímavý – přesto jej zastavili. Čelomej si navíc vysloužil důtku za „neautorizovanou práci“.

Návrat k Měsíci?

Jako „návrat ke kořenům“ lze označit ruské plány, které už několik roků slibují využití rakety Proton k pilotovanému obletu Měsíce v upravené lodi Sojuz. Zatím nejde o oficiální projekt a jediný, kdo je jím nadšen, je společnost Space Adventures: ráda by totiž nabízela v jednom plavidle dvě letenky po 150 milionech dolarů platícím turistům. Firma slibuje, že od podepsání kontraktu se mise uskuteční do čtyř let – včetně jedné bezpilotní zkoušky.

Space Adventures také opakovaně oznámila, že získala dostatečně solventního zákazníka. S železnou pravidelností o tom publikuje tiskovou zprávu už od roku 2004, což jí na důvěryhodnosti příliš nepřidává: společnost jen čeří stojaté mediální vody.

Článků o tzv. Voynichově rukopise existuje zdánlivě nepřeberné množství a většina z nich se jen hemží jednoznačnými soudy a konkrétními údaji. Mnohé bohužel není radno přeceňovat. Dobu, kdy text vznikl, přesně neznáme. Dokonce i odborníci z Yale University nabízejí pouze oparný rozsah let 1401–1599. Jméno dal spisu anglický sběratel polsko-litevského původu Wilfrid Voynich, který jej koupil v roce 1912 a mnoho let věnoval jeho studiu. 

S rozměry 23,5 × 16,2 × 5 cm rukopis nijak nevybočuje z běžné produkce. Je vázaný v pergamenu a 240 stran textu doplňují výrazné ilustrace. Zkoumání odhalilo okem neviditelný podpis: Jacob á Tepenece (viz Autor, či majitel?). Není však jasné, zda šlo o autora, či pouze o pozdějšího majitele. Badatelé našli podobných vpisků víc, ale ještě se jim je nepodařilo dešifrovat. Rukopis obsahuje rovněž jakási tečkovaná místa, kde možná někdo písmo odstranil.

Tajemství rukopisu

Podle typů ilustrací lze knihu rozdělit na šest pomyslných oddílů: bylinář, astronomii, biologii, kosmologii, farmacii a různé recepty a postupy. Botanická část zahrnuje nákresy zcela neznámých rostlin a podle šéfredaktora serveru botany.cz se jedná o soupis zakázaných a škodlivých bylin, který autor pořizoval tajně a ve spěchu. Ke zkreslení navíc přispělo, že danou flóru nikdy sám neviděl a pracoval jen se zprostředkovanými informacemi. 

Jiní vědci však ilustraci na straně označené „33v“ určili jako slunečnici, což by nejen vyvrátilo zmíněnou teorii, ale i upřesnilo dataci: Slunečnice totiž mohly být z Mexika přivezeny až po objevení Ameriky v roce 1492. Některé další scény v díle zobrazují koupající se ženy či jedince při zvláštních a těžko vysvětlitelných činnostech, pro něž historikům chybí jakýkoliv rozumný výklad. Jde o alchymistické alegorie? Pokud ano, nemají v odpovídající literatuře obdoby. 

Dosud nerozluštěné písmo ubíhá zleva doprava zcela plynně, což zajímavě kontrastuje s nedokonalostí kreseb, které působí až chvatným dojmem. Největší tajemství však souvisí s autorstvím. Podle Voyniche, jenž manuskript dlouhodobě studoval, mohlo jít o filozofa a vědce Rogera Bacona či filozofa Alberta Velikého, žijící v 13. století. Existuje i teorie, že Voynich coby antikvář a znalec starých spisů vytvořil dílo sám, a jde tudíž o podobný případ, jakým bylo podvržení Královédvorského a Zelenohorského rukopisu českými obrozenci.

Cesty po Evropě

Neméně složitá je situace s majiteli díla. Jako prvního můžeme bezpečně doložit sběratele a alchymistu Jiřího Bareše v 17. století, který si však se záhadným rukopisem nevěděl rady. Vzpomněl si ovšem na svá studia v pražském Klementinu a vyhledal jezuitu Athanasia Kirchera, jenž tvrdil, že rozluštil egyptské hieroglyfy. Právě Barešův dopis z roku 1637 představuje první průkaznou zmínku, kterou o knize máme. 

Po alchymistově smrti zřejmě skončila v Kircherově soukromé sbírce v Římě, načež se po ní na dvě století slehla zem. Když ovšem papežské město napadly jednotky rodící se sjednocené Itálie, byla cenná knihovna zkonfiskována. Záhadné dílo se ocitlo v rukou jezuitů a ti ho kvůli finančním obtížím prodali právě Voynichovi. Z jeho pozůstalosti spis nakonec získala americká Yaleova univerzita, v jejímž trezoru se nachází dodnes.

Podle jistých náznaků však kromě tohoto „oficiálního životopisu“ prošla kniha tajně rukama mnoha významných osobností, včetně Rudolfa II. Slavný alchymista John Dee, jenž velmi stál o audienci u císaře, se ve svém deníku zmiňuje o dárku, který panovníkovi poslal: Šlo prý o knihu a Rudolfa údajně velmi potěšila. Pochopitelně to nedokazuje, že se jednalo o Voynichův rukopis, zmíněný dar ovšem zřejmě oba muži považovali za hodný císaře. 

Dosud nerozluštěný

O „dekódování“ záhadného rukopisu se již pokoušeli profesionálové i amatérští badatelé, nenašli však v písmu žádný řád. Ačkoliv počátkem tohoto roku rozvířila mediální vody informace, že se manuskript podařilo rozluštit s využitím umělé inteligence, jednalo se o novinářskou kachnu. V roce 2016 publikovali počítačoví lingvisté Greg Kondrak a Bradley Hauer práci, kterou o rok později prezentovali na oborové konferenci. Odtud si zpráva po nějakém čase našla cestu do médií, jež pak přispěchala se senzačním tvrzením o rozluštění rukopisu. 

Ve skutečnosti nedošlo k zapojení umělé inteligence, nýbrž k osvědčené práci se statistickou analýzou. Jako vzorový materiál použili odborníci Všeobecnou deklaraci lidských práv, přeloženou do 380 jazyků, a nechali počítače porovnávat znaky v rukopise s jednotlivými překlady. Došli tak k závěru, že neznámá abeceda zřejmě představuje „zašifrovanou“ hebrejštinu, kterou opakující se variace písmen připomínají nejvíc. Jiní experti ovšem záhy podotkli, že srovnání šest století starého textu s moderním jazykem nemá žádnou výpovědní hodnotu. Jednou však možná umělá inteligence tajemný spis rozluští… 

Morfium se až donedávna považovalo za nejsilnější prostředek proti bolesti, nicméně ve vlastním těle si skutečně neseme ještě mnohem silnější analgetikum. Vědci z pařížského Pasteur Institute nedávno přímo z lidských slin izolovali látku zvanou opiorfin a v pokusech prokázali, že je v porovnání s morfiem až šestkrát silnější. Navíc negativně neovlivňuje psychiku, nevzniká na ní závislost a zřejmě má i antidepresivní účinky.

TIP: Náhrada za morfium je na dosah: Je stejně silná ale bezpečná a nenávyková

Odborníci dál zjistili, že opiorfin působí v buňkách centrálního nervového systému: Zabraňuje tam rozpadu látek, jež upravují odpověď našeho těla na bolest – tzv. enkefalinů. Ty následně aktivují opiátové receptory, které zabrání, aby se signály bolesti dostaly až do mozku. Vědci doufají, že bude možné jednoduchou molekulu opiorfinu v budoucnu snadno syntetizovat a vyrábět ve velkém. Předtím se však musí uskutečnit řada testů.

Tým amerických a ruských vědců odebral vzorky z hloubky 30 metrů věčně zmrzlého permafrostu, u břehů sibiřské řeky Kolymy. Když je pak nechali roztát, objevili ukryté hlístice. Malí červi zamrzli v permafrostu před asi 42 tisíci let, tedy uprostřed nejmladší doby ledové. Ani tak dlouhý spánek jim ale nikterak neublížil - po rozmražení se hlístice probudily k životu. 

Událost názorně ukazuje, že mnohobuněčné organismy mohou přežít desítky tisíc let ve stavu takzvané kryobiózy. Během kryobiózy totiž dochází k zamrznutí nejen vody v těle organismu, ale i uvnitř buněk. To pak paradoxně organismu pomáhá přečkat dlouhodobý spánek.

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

Vzkříšené hlístice vědci přemístili do kultivačního prostředí a při teplotě okolo 20 stupňů je „krmili“ bakteriemi E. coli. Hlístice podle všeho fungují bez problémů, pohybují se a žerou. 42 tisíc let dlouhý spánek se na jejich kondici nijak negativně neprojevil. Vědci si od experimentu slibují, že by mohl přinést nové poznatky do problematiky kryomedicíny i astrobiologie.

Jedno ze základních paradigmat současné kosmologie zní, že je vesmír víceméně homogenní a izotropní – tedy že je na velkých rozměrech ve všech místech stejný a vypadá ze všech směrů stejně. Tato vlastnost představuje důsledek vzniku z Velkého třesku a zejména pak rychlého rozfouknutí během inflační fáze.

Bližší pohled nám v současnosti umožňují především celooblohové přehlídky (například Sloanova přehlídka): Ukazuje se, že celkové rozložení galaxií a kup galaxií není náhodné, ale že se na opravdu velkých škálách baryonická hmota shlukuje do jakési pavučiny. V uzlech sítě pak nalezneme nadkupy (superklastry) a kupy (klastry) galaxií, zatímco mezi nimi se objevují určité bubliny (dutiny). Uvedené rozložení vysvětlují odborníci působením temné hmoty (skryté látky) v raných fázích vývoje vesmíru. Stejná velkorozměrová struktura se objevuje i v numerických kosmologických simulacích. 

Naší planetě a hlavně oceánům hrozí v dnešní době plastová apokalypsa. Svět se utápí v plastech, které jsou bohužel obvykle velmi odolné a trvanlivé. Vědci celé planety se proto usilovně snaží vyvinout nějaký nový materiál, který by mohl dnešní plasty nahradit a přitom by tolik nezatěžoval životní prostředí.

Američtí vědci z Georgijské techniky nedávno vyvinuli nový obalový materiál v podobě ohebné a průhledné folie, který pochází z netradičních organických surovin. Udělali ho tak, že střídavě nastřikovali vrstvy chitinu a celulózních vláken na podklad z bioplastu, tvořeného polymerem kyselinou polymléčnou (PLA).

TIP: Vědci vyvinuli superbílý materiál: Inspirovali je brouci

Chitin přitom pocházel z odpadních krunýřů krabů, zatímco celulózní vlákna z dřevoviny. Kyselina polymléčná se obvykle vyrábí ze škrobnatých rostlin, jako je například kukuřice. Nový obalový materiál je ještě nutné doladit, ale v některých vlastnostech už prý předčí běžné plastové obaly. Na rozdíl od nich je ale plně oraganický.

Naše Slunce je vlastně vcelku průměrná, normální hvězda - odborník by řekl, že jde o žlutého trpaslíka spektrální třídy G. Takových hvězd je v Mléčné dráze ohromné množství. Neznamená to ale, že nás Slunce neumí překvapit.

Jednu z jeho zvláštností například nedávno odhalil tým odborníků na helioseismologii z New Jersey Institute of Technology a University of Cote d’Azur. Vědci zjistili, že naše Slunce nepatrně, ale pravidelně mění velikost. Každých 11 let se Slunce nafoukne a opět zmenší o 1 až 2 kilometry.

Vdechy a výdechy Slunce

Je to podobné, jak kdyby Slunce bylo vesmírný živočich a dýchalo. „Vdechy a výdechy“ to jsou ale zcela nepatrné a mění velikost Slunce o maximálně 0,00029 procenta. Mechanismus, který je za „dýchání“ Slunce zodpovědný zatím ještě neznáme.

TIP: Dva týdny bez skvrn: Slunce prochází třetím nejslabší cyklem od roku 1755

Na první pohled se pochopitelně nabízí souvislost změn velikosti Slunce s takzvaným slunečním cyklem - jedenáctiletým cyklem aktivity Slunce, jehož nejviditelnějším projevem jsou změny počtu slunečních skvrn. V době slunečního maxima, kdy je na Slunci nejvíc skvrn, je Slunce ve fázi „výdechu“. A během slunečního minima se Slunce zvětší. Autoři studie jedním dechem dodávají, že tyto změny velikosti Slunce zřejmě nemají žádný měřitelný vliv na pozemské klima, včetně globálního oteplování.

Možná si to ani neuvědomujete, ale jednu z violek určitě znáte. Lidově se jí říká prostě fialka a její botanický název zní violka vonná (Viola odorata). Poměrně známá je také violka psí (Viola canina), která na rozdíl od „fialky“ nevoní. Na světě je ovšem více než 400 druhů zástupců tohoto rodu. Rostou od nížin po vysokohorské sutě, většinou na loukách, ale i v lese, v bažině nebo mezi kameny. Divoce rostoucí violky byly i základem pro celou řadu kultivarů macešek. V odborné literatuře se uvádí, že s oblibou pěstované violky zahradní (zvané macešky) vznikly v 19. století ve Velké Británii křížením několika druhů. Mezi nimi i violky žluté, violky trojbarevné a violky rohaté.

Barevně „nevěrné“ violky

Už z názvů předchozích jmenovaných druhů je patrné, že ne všechny violky jsou fialové, jak by se mohlo zdát podle jejich rodového názvu. Tak například u nás v Krkonoších nebo na Slovensku, roste violka žlutá sudetská (Viola lutea sudetica). Barevně velmi proměnlivá je violka trojbarevná (Viola tricolor), většinou s modro-žluto-bílými květy. Má řadu poddruhů a najdeme ji v Evropě od jižních států až po Skandinávii. Dříve tam dokonce pokrývala porostlé střechy domů a na některých místech je tento malebný jev možné vidět i dnes.

Barevně velmi proměnlivá je také violka ostruhatá (Viola calcarata) pojmenovaná podle protažení zadní části květu – ostruhy. Má krásné květy v barevné paletě od fialovo-modré, přes bleděmodrou, žlutou, až po čistě bílou. Půvabná violka alpská (Viola alpina), které se daří nejen v Alpách, ale třeba i na Slovensku, kvete „ukázněně“ fialově. Naproti tomu drobnější violka dvoukvětá (Viola biflora), kterou je možné spatřit na prameništích (u nás třeba v Krkonoších) má barvu žlutou.

Na talíři i v lékárně

Od violek, respektive od vůně fialek, je zřejmě odvozen i název kamenitého vrcholu Violík na česko-polské hranici v Krkonoších. Kameny porostlé zeleným lišejníkem, které tam jsou, mají prý po navlhčení vonět po fialkách. Jako děti jsme je opakovaně namáčeli, ale žádné vůně jsme se nedočkali. Ty „pravé“ po fialkách vonící kameny, údajně původem z Violíku, se daly pouze koupit ve Vrchlabí. Časem jsem pochopil, že je navoněla „neviditelná ruka trhu“ a přišel jsem tak o jednu z dětských iluzí.

Příležitost k divení mi ovšem poskytly jiné informace, které jsem se o těchto rostlinách, hlavně o violce vonné, později dozvěděl. Fialka se totiž používá nejen v parfumerii, ale dá se i jíst. Dokonce bývala servírována na královských dvorech a velké zalíbení v ní našli hlavně ve Francii, kde se jí říkalo „parmská fialka“. Čerstvé listy je možné přidávat do salátů a květy se užívají jako ozdoby salátů i dezertů. V USA se z ní dokonce vaří polévka.

Ve starověku byla fialkám připisována magická síla. Staří Řekové ji přidávali do nápojů lásky a staří Římané si zase s pomocí fialek prodlužovali alkoholové opojení. Na hlavách pak s oblibou nosili fialkové věnce.

TIP: Světový unikát v betonové džungli - Brno je rájem konikleců velkokvětých

Dnes se květy fialek používají jako výchozí surovina pro výrobu některých léků, protože obsahují kyselinu salicylovou – látku příbuznou kyselině acetylsalicylové, která je účinnou látkou acylpyrinu a jiných léků. Jak listy, tak i květy jsou bohaté na provitamin A a vitamin C a obsahují řadu minerálů. Violka vonná dále obsahuje řadu účinných látek, jako jsou saponiny, flavonové glykosidy, alkaloid violin nebo violaquercitin. Violka trojbarevná je používána rovněž v léčitelství, třeba v sirupu proti kašli, jako mírné diuretikum apod.

Všechny violky, jejichž obrázky jsou zde uvedené, jsou chráněny zákonem.