Američtí vědci si připsali významný úspěch v medicínských biotechnologiích. Podařilo se jim vypěstovat plíce, a pak je úspěšně transplantovali do dospělých prasat. U prasat se neobjevily žádné komplikace. Podobně vypěstované náhradní orgány by časem mohly zachraňovat lidské životy.

Badatelé nejprve vyjmuli plíce z nepříbuzného prasete. Pak je propláchli směsí cukru a detergentu, která z nich vyplavila veškerou krev a buňky, takže zůstala jenom nebuněčná kostra plic. Do takto vytvořené matrice vložili buňky z prasete, které se poté stalo příjemcem transplantovaných plic.

TIP: Jak bezpečně zmrazovat orgány pro transplantace? Pomohou nanotechnologie

Plíce s novými buňkami nechali po dobu 1 měsíce růst ve speciální nádrži a pak je použili k transplantaci. U prasat nebyly po transplantaci žádné známky odmítnutí těchto plic, i když nebyla potlačena jejich imunita. Po dvou týdnech se takto vypěstované a transplantované plíce spojily s krevním systémem prasete a byly kolonizovány bakteriemi, které tam u zdravých prasat žijí.

O systému Autopilot se vede řada diskusí, ovšem je jasné, že ve většině případů nehod není tento systém přímým viníkem. Tesla se i tak snaží systém co nejvíce zlepšovat, což dokázala také poslední aktualizace systému, která přinesla hned několik vylepšení. Mezi ně patří také přísnější kontrola řidiče během jízdy.

Jak referuje portál Teslafan.cz, právě tuto schopnost kontroly se rozhodl otestovat Erik Strait, který je na YouTube známý jako DÆrik. Provedl hned několik menších testů, které měly odhalit, jak Autopilot zareaguje na odepnuté pásy během jízdy, náhlé snížení zátěže na sedadle řidiče a ohlížení se do zadní části vozu.

Autopilot tě vidí!

První Test spočíval v odepnutí bezpečnostních pásů během jízdy v momentě, kdy je zapnutý Autopilot. Erikův Model S začal okamžitě zpomalovat poté, co se odpoutal, dal mu dostatečně jasné zvukové i optické varování a zároveň mu na grafice zobrazil, na jaké sedačce k odepnutí pásů došlo. Vozidlo nadále setrvávalo v režimu Autopilot a jakmile se Erik připoutal zpět, systém začal opět zrychlovat.

Zajímavostí je, že automobil sice začal zpomalovat, ale nezabrzdil úplně. Místo toho si začal udržovat permanentní rychlost jednu míli v hodině, kterou Erik popsal jako trhavou. V momentě, kdy Erik odlehčil sedadlu, na kterém seděl, automobil okamžitě zastavil.

Posledním testem byla simulace parkování, při kterém se někteří řidiči dívají skrze zadní okno ven z vozu a při tomto pohybu nadzvednou svou váhu ze sedadla. Erik tedy zařadil zpátečku, ale jakmile snížil váhu na sedadle, automobil okamžitě zastavil.

Poutáte se během jízdy?

Je to k neuvěření, ale i v dnešní době patří jízda bez zapnutého bezpečnostního pásu k jednomu z nejčastějších prohřešků řidičů po celém světě, naší republiku nevyjímaje. Tento prohřešek je zároveň extrémně nebezpečný, a i proto jsou vozy Tesla navrženy tak, aby se snažily ohrožení nepřipoutaného řidiče co nejvíce minimalizovat. Tato funkce je zaznamenána také v uživatelském manuálu vozů Tesla:

„Za následujících okolností systém Traffic-Aware Cruise Control přejde do stavu HOLD (pozastaveno). Na obrazovce řidiče se objeví výstražná zpráva: Bezpečností pás řidiče je odpojen.“

Tesla se snaží na Autopilotovi nestále pracovat. Jedna z posledních aktualizací s označením V8.1 (2018.21.9) přinesla zvýšenou frekvenci výstrah ze strany Autopilota v podobě hlídání obou umístění rukou na volantu. A poslední aktualizace se zase zaměřuje na sílu, kterou řidič volant svírá a manipuluje s ním. Musk navíc slíbil, že budou přicházet další a další aktualizace, které přinesou podobné prvky kontroly řidiče ve snaze zvyšovat jeho bezpečnost.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Na nedávné konferenci, která se konala v anglickém Newcastlu, byla představena nová verze hyperrealistického sexuálního robota. Ten má kromě lepých tvarů nabídnout i pokročilou umělou inteligenci – sexbot bude díky ní umět odmítnout sex v případě, že na něj nebude mít náladu nebo mu jeho lidský partner nebude projevovat náležitý respekt.

Silikonová romance

Zda si lidský partner přízeň silikonové krasavice zaslouží, mají vyhodnocovat speciální senzory, umístěné v „kůži“ robota. V případě, že robot zaregistruje příliš agresivní či jinak nevhodné chování partnera, může mu sex odepřít. Z jistého pohledu může jít o popření zákonů robotiky formulovaných Isaacem Asimovem. Podle druhého zákona totiž musí robot uposlechnout příkazů člověka.

TIP: Budou sexboti sloužit v domovech důchodců a pomáhat s terapií deviantům?

Vývoj nových a stále realističtějších robotů je nyní doslova překotný – zatímco jednoduché nafukovací panny ze 70. let minulého století vydržely celé čtvrtstoletí v takřka nezměněné podobě, moderní modely jsou na trh uváděny s pravidelností nových chytrých telefonů. Od příštích generací odborníci čekají, že budou umět mluvit, smát se a simulovat lidské emoce, včetně například orgasmu. To ostatně slibuje i Sergi Santos, který za vývojem silikonové Samanthy stojí. Jeho sexbotka má umět pohybovat údy a kyčlí, a dokonce s partnerem konverzovat.

Datum uvedení své Samathy na trh nicméně Santos prozatím neoznámil. Má se tak stát v blízké budoucnosti. Očekávaná cena robota se má pohybovat okolo 4 700 amerických dolarů (v přepočtu okolo 100 tisíc korun).

Úchvatný náhrdelník od klenotnické firmy Böhmer-Bassenge je sestaven ze dvou řetězů posázených 540 mimořádně čirými diamanty, ze kterých visí ještě další hruškovité drahokamy obklopené trsy dalších drahých kamenů - to celé o hmotnosti 2 800 karátů. Dnes by se cena extravagantně luxusního šperku pohybovala kolem 300 milionů korun.

Drahý dárek pro milenku 

Ludvík XV. jej objednal pro svou milenku madame du Barry a výroba náhrdelníku trvala přes čtyři roky. Jenže už roku 1774 král onemocněl neštovicemi a zemřel. Co teď? Charles Böhmer a Paul Bassenge se koupí drahokamů dosti zadlužili. Zničit své dílo a rozprodat jednotlivé kameny nechtěli - na tom by totiž v této fázi už značně prodělali. Roku 1778 se pokusili skvost nabídnout novopečené královně Marii Antoinettě, ale ta jej kupodivu odmítla, i když se sám král Ludvík XVI nabídl, že šperk koupí. Šperkaři kupce nenašli ani v zahraničí, podruhé to tedy na Marii Antoinettu zkusili roku 1781, kdy porodila následníka trůnu. Znovu neúspěšně. 

O další čtyři roky později však na scénu vstupuje hraběnka Jeanne de la Motte. Náročná, ale nepříliš majetná manželka samozvaného hraběte se pohybovala v královnině blízkosti a využila toho, že ji někteří považovali za její přítelkyni. Nakukala svému milenci kardinálovi Louisi de Rohanovi, že mu zprostředkuje kontakt s panovnicí. Rohan přímluvu potřeboval. V minulosti totiž pobýval na dvoře Marie Terezie jako francouzský velvyslanec a o Marii Antoinettě rozhlašoval, že ve Francii měla milostnou aférku. Mladinká královna ho za to samozřejmě nenáviděla a Rohan se snažil „flastr“ napravit. 

Po sérii falešných milostných dopisů, které mu Jeanne de la Motte jménem Marie Antoinetty poslala, prý dokonce doufal, že by se sám mohl stát jejím milencem. Ve skutečnosti královnin rukopis falšoval Jeannin milenec Rétaux de Villete.

Jak mohl kardinál sednout hraběnce na lep tak snadno? Oklamala ho dvojnicí! Pařížská prostitutka Nicole d‘Oliva se totiž panovnici podobala a hraběnka ji nastrčila k několika nočním schůzkám s kardinálem. Skrze prostitutku hraběnka od kardinála také vyinkasovala peníze – prý poslouží na charitu. Rohan se už zkrátka viděl v sedmém nebi. 

Plán na pohádkové bohatství

Mezitím se Jeanne de la Motte do přízně vetřeli oba klenotníci a prosili ji, aby panovnici přemluvila ke koupi šperku. V tom okamžiku se zrodil v hlavě Jeanne de la Motte plán. Ve falešném dopise se královna kardinálovi zmínila, že by ráda náhrdelník získala, ale bojí se reakcí veřejnosti. Při jedné ze schůzek předala prostitutka Marie Nicole Rohanovi zfalšované pověření ke koupi šperku o ceně dvou milionů livrů podepsaného „Marií Antoinettou Francouzskou“. Už to mohlo kardinála varovat - pravá královna se totiž podepisovala jen křestním jménem. Jeanne ovšem slavila úspěch – roztoužený kardinál úlohu prostředníka splnil a šperk skončil v jejích rukou.

TIP: Marie Antoinetta a Axel Fersen: Pravda o vztahu královny a hraběte 

Skandál se provalil 1. srpna 1785. Rohan navštívil klenotníky s „královninou“ prosbou o tříměsíční odklad první splátky a zárukou 35 000 livrů z vlastní kapsy. Charles Böhmer ovšem neměl pro takové zádrhely velké pochopení. Neprodleně odjel do Versailles, kde zjistil pravdu. Královna o ničem netuší a rozhodně si šperk kupovat nehodlá. To už Jeanne s pomocí manžela i milence jednotlivé diamanty prodávala na černém trhu.

Rozběhlo se vyšetřování. Za dva týdny už kardinál seděl v Bastille. Rozhněvaná Marie Antoinetta jeho omluvu a slib, že zaplatí klenotníkům celou částku, nepřijala. Za další tři dny, 18. srpna 1785 lapili i Jeanne de la Motte. I když se skandál vysvětlil, lidé panovnici nenáviděli ještě více. Právě aféra s náhrdelníkem byla jednou z příslovečných kapek, které o pár let později způsobily francouzskou revoluci… 

O vzniku Sluneční soustavy a nejranějším období vývoje planet vyplouvají na povrch stále překvapující informace. Nejnovější vědecká studie, která vznikla pod taktovkou dánských vědců z Kodaňské univerzity, například tvrdí, že se Mars utvořil mnohem rychleji, než se doposud předpokládalo.

Badatelé analyzovali krystaly zirkonu z rudé planety, které se k nám dostaly na meteoritech a zjistili, že tyto krystaly vznikly asi před 4,430 až 4,476 miliardami let. Z toho pak následně odvodili, že se na povrchu Marsu musela vytvořit stabilní planetární kůra nejpozději před 4,547 miliardami let.

Pevná kůra za 20 milionů let

To znamená, že se Mars utvořil velice rychle a dříve, než jsme si mysleli. Podle vědců se Mars proměnil z planety pokryté prvotním „oceánem“ magmatu na planetu s normální pevnou kůrou za méně než 20 milionů let. Zdá se, že na Marsu tím pádem mohly být podmínky příznivé životu asi o 100 milionů let dříve než na Zemi.

TIP: Co se stane se stopami života na Marsu v místě, kam dopadne meteorit?

Je-li dánský scénář pravdivý, mohlo by to znamenat, že kamenné planety v planetární systémech zřejmě vznikají velice rychle. Odborníci odhadují, že se ve vznikající sluneční soustavě objevily první pevné kameny asi před 4,567 miliardami let. V takovém případě by přerod Marsu v kamennou planetu trval jen zhruba 20 milionů let.

Jen málokdo pochybuje o tom, že aztécká civilizace patřila k těm nejdrsnějším, jaké se kdy zrodily na této planetě. Neblahou pověst Aztéků potvrzuje i nový objev archeologů v aztécké metropoli Tenochtitlánu, která je dnes součástí Mexiko City.

V místech, kde archeologové v roce 2015 objevili masivní věž s téměř 700 lebkami, nedávno nalezli pozůstatky tzompantli, mohutné dřevěné palisády s množstvím lebek, která měřila na délku 35 metrů a na výšku 5 metrů. Palisáda s lebkami odpovídá původnímu popisu španělských conquistadorů, kteří pronikli do Tenochtitlánu, který někteří odborníci považovali za přehnaný.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

Věž a palisáda byly součástí chrámu, jehož patronem byl bůh války, Slunce a samozřejmě i lidských obětí, hlavní aztécký bůh Huitzilopochtli.

Podle prvních analýz byli oběťmi masových rituálů v 75 procentech případů muži mezi 20 a 35 lety, tedy pravděpodobně váleční zajatci. Zbývajících 25 procent odkrytých lebek náleží ženám a dětem, zřejmě otrokům z vazalských území Aztécké říše.

V červenci se můžeme těšit na přehlídku jasných planet nebo třeba velkou opozici Marsu. A co teprve až ze Sluneční soustavy vyrazíte do skutečně vzdáleného vesmíru, abyste – ideálně s dalekohledem v ruce – pročesali zákoutí Mléčné dráhy a na hvězdném nebi pátrali po mlhovinách, hvězdokupách či galaxiích?

Přehlídka planet

Kde tedy začít? Nejspíš v říši planet, jelikož právě ta se nám v červenci otevírá hned z večera, dokonce ještě za soumraku. Poté, co Slunce zmizí za horizontem, bude nízko nad západem vidět zářivá Venuše – již o necelé dvě hodiny později ovšem zapadne. Jakmile se však začne stmívat, objeví se na hvězdném nebi i další nápadné planety: V červenci bude v první polovině noci nad jihozápadem pozorovatelný žlutobílý Jupiter v souhvězdí Vah, kdežto nad jihem bude ve Střelci zářit nažloutlý Saturn. A než odbije půlnoc, stihne nad jihovýchod vystoupat i naoranžovělý Mars v souhvězdí Kozoroha.  

Do hlubin kosmu

Octnete-li se o prázdninách pod tmavou oblohou – tedy mimo rušivé pouliční osvětlení a bez oslnivého Měsíce nad obzorem –, určitě zkuste dohledat i některé z jasnějších objektů vzdáleného vesmíru. Pokud bychom měli z každé kategorie vybrat po jednom až dvou zástupcích, mohl by „pozorovací plán“ vypadat následovně: Z otevřených hvězdokup stojí za pozornost i očima viditelná dvojitá hvězdokupa Chí a h v souhvězdí Persea. Bez dalekohledu vypadá jako mdlý mlhavý oblak s úhlovým průměrem 1°, v přístroji se však rozpadne na desítky samostatných blyštivých stálic. 

Jen o kousek dál, v souhvězdích Andromedy a Trojúhelníku, pátrejte po dvojici galaxií. První z nich nese označení M31 a říká se jí také Velká galaxie v Andromedě. Je snadno rozlišitelná i očima jako mírně oválný mlhavý obláček nedaleko stálice Ný Andromedae. V dalekohledu s velkým zorným polem bude zřetelné zejména její jasné čočkovité jádro o úhlovém průměru cca 2°. Druhý hvězdný ostrov – M33 – je spíš kruhový, o průměru asi 0,5°, a o poznání méně jasný. Při pročesávání oblohy na pomezí Andromedy a Trojúhelníku, například s triedrem v ruce, jej však rozhodně nepřehlédnete.

V sousedním souhvězdí Pegasa, zhruba 4° severozápadně od hezké dvojhvězdy Enif, natrefíte na kulovou hvězdokupu M15. Jako světlou okrouhlou skvrnku ji zahlédnete už v divadelním kukátku. Naopak kulová hvězdokupa M13 ze souhvězdí Herkula bude vidět coby slabá rozostřená hvězda i bez přístroje: Narazíte na ni na cestě mezi stálicemi Éta a Zéta Herculis, a v dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 12 cm se navíc při okrajích rozpadne na samostatné hvězdy. 

Z planetárních mlhovin lze i malým dalekohledem snadno spatřit M27 neboli Činku v souhvězdí Lištičky. Při jejím hledání se vydejte 3,25° na sever od hvězdy na hrotu souhvězdí Šípu, až narazíte na malou mlhavou skvrnku. Za dobrých podmínek bude přitom patrné i mírné vykrojení po stranách. Pokusit se můžete také o M57 alias Prstencovou mlhovinu v souhvězdí Lyry: Na nebi se nachází mezi stálicemi Beta a Gama Lyrae, při malém zvětšení ovšem vypadá spíš jako zelenkavá rozostřená hvězdička. 

Z emisních mlhovin lze jednoznačně doporučit M8, jinak také Lagunu, ze souhvězdí Střelce. Pod temným nebem je totiž vidět i pouhýma očima jako světlý oblak o úhlovém průměru asi 2°. S jejím hledáním začněte u hvězdy Mí Sagittarii, od níž se přesuňte 4° směrem na jih.

Zatmění Měsíce

Na většinu z výše uvedených objektů bohužel můžeme zapomenout v období kolem měsíčního úplňku – svit našeho kosmického souseda je totiž spolehlivě přezáří. Letošní červencový úplněk však přinese víc než adekvátní náhradu v podobě úplného zatmění. A co víc, půjde o nejdelší úplné měsíční zatmění v tomto století! Čeští pozorovatelé přijdou pouze o jeho předehru v podobě počátečního polostínového úkazu a také o menší úsek následného částečného zatmění: To totiž začne ve 20:25 SELČ, zatímco Měsíc se nad jihovýchodním obzorem objeví až o 20 minut později. 

Zemský stín pak bude putovat od levého dolního k pravému hornímu okraji měsíčního kotouče a zcela se do něj Měsíc ponoří ve 21:30 SELČ, kdy začne úplné zatmění a potrvá až do 23:13 SELČ (střed úkazu připadne na 22:22 SELČ). Plný zemský stín poté začne z kotouče ustupovat směrem od jeho levého okraje a my budeme moct sledovat částečné zatmění, jež skončí 19 minut po půlnoci. Po něm bude následovat ještě velmi nenápadná polostínová fáze, která odezní v 1:29 SELČ.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července ve 23:01 SELČ vstoupí do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nízko nad západem
• Mars – viditelný téměř celou noc
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Uran – viditelný v druhé polovině noci
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v červnu 2018

• 6. července – Země nejdále od Slunce v roce 2018 (152,1 milionu kilometrů)
• 10. července – setkání Venuše a jasné hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na podvečerní obloze nad západem (Regulus se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 1° jižně od Venuše)
• 15. července – seskupení úzkého měsíčního srpku, jasné hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva a Venuše na podvečerní obloze nad západem (zatímco Regulus se bude od Měsíce nacházet v úhlové vzdálenosti 0,7° jižně, Venuše bude od měsíčního kotouče cca 5,5° východně)
• 20. července – setkání Měsíce a Jupitera na večerní obloze
• 24. a 25. července – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze
• 27. července – Mars v opozici se Sluncem (nastává tzv. velká opozice)
• 27. července – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze
• 27. července – úplné zatmění Měsíce, zemský průvodce v průběhu zatmění vychází nad jihovýchodní obzor (východ částečně zatmělého Měsíce cca ve 20:45 SELČ, začátek úplného zatmění ve 21:30 SELČ, konec úplného zatmění ve 23:13 SELČ, konec částečného zatmění v 0:19 SELČ)
• 31. července – Mars nejblíže Zemi v roce 2018 (vzdálenost 57,6 milionu kilometrů)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Kytovci mě inspirují již mnoho let. Jsou chytří, krásní, podmaniví, mystičtí. O většině druhů jsou k dispozici jen nedostatečné informace a obdobně se na oceánských pláních jen velmi obtížně vyhledávají samotní kytovci. A když už je najdete, je velmi těžké přiblížit se až k nim. Pokud možno ještě obtížněji realizovatelná jsou setkání u polárního kruhu, kde vše znepříjemňuje sníh, zima a všudypřítomný led. Jedněmi z nejzajímavějších obyvatel těchto vod jsou běluhy, které svými pohyby a zjevem připomínají spíše kreslené figurky od Walta Disneye, než savce žijící v ledových moří.

Velryby, které mohou přikyvovat

Běluhu (Delphinapterus leucas) si jen těžko spletete s jiným živočišným druhem. Mláďata jsou obvykle šedá, dospělé velryby bělavě šedé nebo úplně bílé. Obdobně jako ostatní inteligentní kytovci, také běluhy mají vynikající echolokaci, při níž využijí charakteristický „meloun“ na čelní straně hlavy. Tento hrb je naplněn spermacetem, tedy tukovou tkání, která slouží k navigaci a komunikaci v obrovských hloubkách. Díky němu jsou běluhy také schopny najít díry v ledu, tolik potřebné pro dýchání pod zamrzlým příkrovem.

Meloun běluh je extrémně baňatý a velmi poddajný. Zvířata jsou dokonce schopna měnit jeho tvar „přifukováním“ a vypouštěním vzduchu. Velkým rozdílem oproti mnoha velrybám a delfínům je fakt, že obratle v krku běluh do sebe nejsou zapuštěné. Zvíře díky tomu nejenže dokáže otáčet hlavou do stran, ale také nahoru a dolů podobně jako člověk.

Na skútru za polárním kruhem

Od doby, kdy jsem se začal zabývat velrybami, byly běluhy na předních místech mého zájmu. Dlouho se mi ale nedařilo převést sen ve skutečnost a teprve v březnu letošního roku jsme se za bílými velrybami vydali do ruského Bílého moře. Jak už jsem zmínil, najít tyto obyvatele polárních moří není nic jednoduchého. Nejschůdnější cesta je objevit běluhy uvězněné pod desítkami čtverečních kilometrů ledu a odsouzené k dýchání v jediné průrvě. S výborným průvodcem a trochou štěstí jsme právě na takové místo narazili.

Ledový průduch se nacházel hodně daleko od civilizace a my si mohli dovolit jedinou výpravu na sněžných skútrech. Když jsme po dvou hodinách jízdy, řádně vyuzení od výfuku a k tomu zmrzlí, zastavili, rázem jsem zapomněl na nesnáze spojené s cestou. V díře o velikosti zhruba čtyři na pět metrů se střídavě vynořovaly tři běluhy. Jakmile si nás všimly, prodleva mezi jejich nádechy se okamžitě prodloužila. My jsme se zatím za pomoci teplé vody z bandasek při mínus dvaceti stupních převlékali do neoprenu.

Uvězněny v ledu

Na rozdíl od mnoha jiných kytovců nemají běluhy hřbetní ploutev, ale nevýrazný hřbetní hřeben. Na nepřítomnost hřbetní ploutve poukazuje také kořen rodového jména Delphinapterus, kde řecké slovo „apterus“ značí „bezkřídlé“. Evoluce zřejmě běluhám „odejmula“ hřbetní ploutev kvůli snadnějšímu potápění pod led. Je možné, že roli hrálo i snadnější udržování tělesné teploty v mrazivých vodách Arktidy. Do nich jsou běluhy vybaveny také tlustou vrstvou tuku.

Když letní útočiště běluh začínají na podzim zamrzat ledem, postupují velryby až k okraji ledových pásem, kde přečkají zimu. Některé skupiny ovšem přečkávají celou zimu pod ledem. Potřebují k tomu otvor v ledu, který udržují průchozí neustálým vynořováním. Byly však zaznamenány i případy, kdy si pod ledem našly vzduchovou kapsu a celé dny z těchto zásob dýchaly.

Na jaře se běluhy stěhují zpět do letních působišť – zátok, ústí řek a mělkých moří. Mezi matkami a jejich mláďaty jsou velmi úzké sociální vazby. Mláďata se tak často vracejí do ústí stejných řek jako jejich matky a setkávají se spolu i poté, co potomci dosáhnou plné dospělosti.

Andělé jsou zvědaví

Konečně je uvidím pod vodou, říkal jsem si a nemohl jsem se kýženého okamžiku dočkat. Zanořit se do malého prostoru, na němž jsou velryby životně závislé, je ale ošemetná věc a musí být provedena s citem a maximálním respektem ke zvířeti pod ledem. Stavili jsme si jasná pravidla: u okraje otvoru se na hladinu nehybně ponoří vždy jen jediný z nás. Ve vodě může být maximálně deset minut a dál se uvidí podle chování velryb.

Jako nejdychtivější člen naší tříčlenné výpravy jsem šel pod led první. S fotoaparátem v ruce jsem přes okraj vklouzl do hodně tmavé a ledové vody a téměř okamžitě jsem přestal cítit pusu. Zima mi ochromila rty a po chvíli jsem ani nevnímal, jestli mám v puse šnorchl. Na chlad jsem ale okamžitě zapomněl v okamžiku, kdy jsem spatřil běluhy.

Tři tváře, tři bílí duchové na mě civěli z osmimetrové hloubky. Byli natočení břichem ke mně a jejich malá očka po mě házela zvědavé pohledy. Vypadali jako tlustí andělíčci s malými prsními ploutvemi místo doširoka rozepnutých křídel a hlavou nasazenou přímo na mohutném těle plném svalů a tuku. Po pár minutách nedokázaly běluhy odolat zvědavosti a připlouvaly pořád blíž. Někdy se přibližovaly synchronizovaně ve dvou, jindy sólo s hlavou udiveně natočenou do strany. Nemohl jsem se na ně vynadívat, ale musel jsem už ven z vody a zbytečně běluhy nestresovat v jejich ledovém království. Začalo sněžit a já ještě hodinu seděl u okraje zamrzlé plochy a rozplýval se nad úžasným setkáním.

Společenští klauni

Běluhy jsou velmi společenští kytovci. Skupiny samců se shromažďují i po stovkách, zatímco matky s mláďaty se obecně shlukují do menších skupin. Když se ovšem stáda sejdou v ústí řek, mohou být na jednom místě i tisíce běluh. Možná i z toho důvodu si jich lidé brzy všimli a druh se stal jednou z prvních velryb chovaných v zajetí. I dnes je najdete v akvaparcích po celém světě. Jsou stále populární díky atraktivní bílé barvě, věčnému úsměvu a ohebnému krku. Navíc jsou nesmírně hravé a dokážou plivat vodu na lidi nebo jiné velryby. Někteří vědci se domnívají, že tuto dovednost získaly, když byly nuceny vyplivovat písek nabraný z mořského dna spolu s lovenými korýši. Na rozdíl od většiny velryb dokážou plavat pozpátku.

Většina běluh, které uvidíte v akváriích, jsou zvířata chycená na otevřeném moři. Milionový byznys vytváří stálou poptávku a programy chovu v zajetí se bohužel těší jen malému úspěchu. Přes veškerou snahu se například v kanadském Vancouveru podařilo od roku 2010 odchovat pouze dvě velryby. Další tři mláďata, která se v zajetí narodila, během tří let zemřela.

Velrybí géniové

Cesty lidí a běluh se ovšem protnuly už mnohem dřív. Původní obyvatelé Arktidy je lovili po dlouhá staletí. V moderní době, například v oblastech Cookovy zátoky, u poloostrova Ungava nebo u západního pobřeží Grónska, zanechal komerční lov na jejich populacích citelné stopy. Domorodý lov v některých částech Arktidy stále pokračuje a populace běluh nadále klesají. Tyto oblasti jsou předmětem intenzivního dialogu mezi komunitami Inuitů a vlád členských států, jejichž cílem je najít lovcům alternativní způsob obživy.

TIP: Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Běluhy ovšem nejsou jen zdrojem tuku. Lidé si dobře povšimli jejich inteligence a díky tomu se je námořnictvo Spojených států a Ruské námořnictvo pokoušelo využít v operacích zaměřených na odstraňování min v arktických vodách. Jedna z ochočených běluh také prokázala velkou inteligenci druhu, když byla v uzavřeném bazénu přítomna soutěže potápěčů, kteří se měli bez jakéhokoli vybavení ponořit na dno sedm metrů hlubokého bazénu naplněného ledovou vodou a zůstat tam co nejdéle. Jedna z účastnic dostala na dně bazénu křeč do nohou. Nebýt běluhy, která ji chytila ústy za nohu a vystrkala nad hladinu, mladá žena by se pravděpodobně utopila. 

Já měl možnost spatřit tyto neobyčejné kytovce jen krátce díky šesti dním vyčerpávajícího cestování, kterých ale v žádném případě nelituji. Ačkoli se s kytovci setkávám velmi často, v mých vzpomínkách budou běluhy vždy zářit stejně, jako do dálky svítí jejich bílá těla v chladných vodách Arktidy.

Vasilij Nikitič Mitrochin pracoval celý život jako archivář KGB. Právě ze spisů tajné služby se dozvěděl o utlačování lidu, politických vraždách a dalších operacích, které mu vzaly o Sovětském svazu veškeré iluze. Potají proto vytvářel kopie hlídaných dokumentů a pokoušel se spojit se zahraničními špiony, jimž by je předal. 

Cestující archiv

Balíček se mu podařilo doručit až v roce 1991 po zániku SSSR, kdy odcestoval do Litvy. V Rize údajně navštívil americkou ambasádu a nabídl tamním pracovníkům svůj „poklad“. Obsahoval například i informace o akci, kterou sovětská tajná služba v Československu roku 1968 nasadila k potlačení takzvaného pražského jara.

Dočkal se však odmítnutí: Kopie, které chtěl předat, byly označeny za potenciálně falšované, a tudíž problematické. Mitrochin se proto obrátil na britskou ambasádu, kde mu věnovali mnohem větší pozornost.

MI6 se díky němu nakonec dostala k obrovskému zdroji informací: Na 25 tisících stran se ukrývala tajemství o sovětských operacích od 30. let 20. století. Spis obsahoval jména agentů, rozkrýval jejich sabotážní akce a způsoby získávání spolupracovníků. Deset let po smrti Mitrochina - v roce 2014, britské úřady část z tohoto materiálu zveřejnily v archivu v Cambridge. 

Na jaře 1943 klesla morálka řady jednotek italské armády k bodu mrazu a už jen málokomu se chtělo za fašistický režim Benita Mussoliniho položit život. Spojenci měli v oblasti Středomoří obrovskou početní i materiální převahu a chystali se k invazi přímo na italskou půdu. Jako svůj první cíl si vybrali Sicílii. Předtím se ale rozhodli nejdříve zlomit odpor na ostrově Pantelleria, ležícím zhruba uprostřed mezi Tuniskem a Sicílií.

Lampedusa v hledáčku

Ofenziva proti ostrovu začala 18. května 1943, do 11. června na něj bylo svrženo na 6 200 tun pum a téhož dne italská posádka kapitulovala. Dalším těžce bombardovaným ostrovem se stala nedaleká Lampedusa. Ta má rozlohu pouhých 20 km² a nachází se 205 km od Sicílie a 113 km od severoafrického pobřeží. Na ostrově nejsou zdroje pitné vody, což se za války ukázalo jako velký problém. V první polovině června 1943 na Lampedusu takřka denně útočily letouny britského i amerického letectva a italskou posádkou neustálý příval pum a útoky hloubkových stíhačů těžce otřásly. V blízkosti ostrova také docházelo k prudkým vzdušným soubojům. Operovaly tam jak britské stroje z Malty, tak i německé a italské letouny startující ze základen na Sicílii.

Mnoho sestřelených osádek skončilo v moři v nafukovacích člunech a obě bojující strany se snažily co nejvíce mužů zachránit. K tomu účelu na Maltě vznikla i speciální záchranná letka, vybavená různými typy letounů včetně původně námořních dvouplošníků Fairey Swordfish. Šlo o poměrně nebezpečnou práci – pomalé pátrací letouny se po každé ztrátě, kterou spojenecké letectvo nad mořem utrpělo, vydávaly do oblasti předpokládaného zřícení a snažily se nezvěstnou osádku nalézt, shodit jí větší záchranný člun, potřeby pro přežití na moři a hlavně na dané místo navést hlídkové čluny či hydroplány z Malty.

Let swordfishe 

Dne 12. června 1943 ohlásil pilot britského stíhacího spitfiru, že cestou k ostrovu zpozoroval na hladině německý záchranný člun se sestřeleným letcem. Ze základny Hal Far na Maltě proto odstartoval záchranný swordfish, za jehož kniplem seděl dvaadvacetiletý pilot četař Sidney Cohen. Navigátora mu dělal četař Bill Tait a v zadní kabině seděl palubní střelec četař Les Wright. Po nějaké době se jim v udané oblasti opravdu podařilo nalézt nafukovací člun, v němž seděl sestřelený pilot Luftwaffe. Přelétli nad ním, shodili několik balíčků s výbavou pro přežití a pak opět vystoupali do větší výšky.

Navigátor-radiotelegrafista četař Tait navázal spojení s Maltou a oznámil na základnu polohu trosečníka. Maltské radary zafixovaly jejich polohu a poté už četař Cohen obrátil letoun ke zpátečnímu letu. Vzápětí se však začalo horšit počasí a viditelnost značně klesla. Navíc začal zlobit kompas a ani navigátor Tait si už nebyl jejich polohou příliš jist. Na let později vzpomínal:

„Měli jsme možnost přistát na jednom ze tří ostrovů, které jsme viděli, ale pokud jsme věděli, ty stále ještě drželi Italové. Byli jsme úplně dezorientováni a snažili jsme se vymyslet způsob, jak doletět zpět na Maltu. Špatná viditelnost a naše zlobící palubní přístroje nás nakonec donutily přistát na přistávací dráze v Lampeduse. Podél ní stálo mnoho ohořelých vraků a zničených hangárů a byla také posetá krátery po pumách. Čekali jsme, že nás Italové vezmou do zajetí, a hned jakmile jsme přistáli, obklopili nás italští vojáci. Wright na ně zamířil svůj kulomet Vickers, ale nebylo proč. Ukázalo se, že se celá posádka Lampedusy chce vzdát.“ Na ostrově sloužilo přibližně 4 300 italských vojáků, kteří se však nacházeli ve velmi zbědovaném stavu. 

Trosky v uniformách

Zůstali tam téměř odříznuti od zásobování, vystaveni neustálým náletům a už jim prakticky došla munice do protiletadlových zbraní. Navíc měli na ostrově jen velmi malé zásoby pitné vody, která nestačila pro takové množství lidí. Ti na kamenitém ostrově dlouhodobě strádali a chtěli se odtamtud za každou cenu dostat. Na další události vzpomínal pilot britského letounu Sidney Cohen:

„Velitel Italů měl na hlavě tyrolský klobouk s dlouhými kohoutími pery, koženou bundu, khaki kraťasy a vysoké boty. Říkal, že se už všichni chtějí vzdát. Zatvářil jsem se velmi sebejistě a požádal jsem, ať mne zavedou k veliteli jejich posádky. Odvedli mne tedy do velitelské vily, ale vtom začal nálet a všichni náhle utekli ven z místnosti. Zdálo se, že nervy mých hostitelů byly už trochu pocuchané. Když se vrátili, požádali mě, abych odletěl na Maltu a informoval naše úřady o jejich nabídce, že chtějí kapitulovat, a dali mi papír s žádostí a podpisem svého velitele.

Když už jsme chtěli vzlétnout, objevilo se asi 12 amerických stíhaček P-38 Lightning. Čtyři slétly k zemi a bál jsem se, že rozstřílí náš swordfish. Jejich piloti ale asi uviděli znaky na křídlech a zase se vzdálili. Pak přišel nálet našich těžkých čtyřmotorových bombardérů. Po jeho skončení nám italský velitel řekl, ať už okamžitě zmizíme. Také jsem myslel, že je to dobrý nápad, nahodili jsme swordfish a odlétli. Přistáli jsme na jedné americké základně v Tunisku a triumfálně předali potvrzení o italské kapitulaci Lampedusy.“ 

Oficiální bílá vlajka 

Než se však situace vyjasnila a Cohenova zpráva doputovala na patřičné místo, zabralo to trochu času. Mezitím se u pobřeží Lampedusy objevil britský torpédoborec HMS Lookout, jehož posádka zpozorovala v přístavu bílé vlajky. Proto se k břehu vypravil poručík Corbett, který se vzápětí od italských důstojníků dozvěděl, že celý ostrov chce kapitulovat. Následovalo vylodění necelé stovky britských pěšáků, jejichž veliteli majoru Billu Harrisovi předal italský guvernér ostrova v podzemním velitelském stanovišti svůj meč, čímž byla kapitulace formálně dokončena.

Brzy se ale začalo mluvit i o příběhu četaře Cohena a události se brzy dostalo velké pozornosti. Příběh se ocitl i na titulní straně nedělního vydání deníku News Cronicle stejně jako v jiných novinách a pak začal žít vlastním životem. Krátce po zveřejnění zaujal také dramatika Samuela Jacoba Charendorfa, který tuto bizarní příhodu okamžitě začal zpracovávat do podoby divadelní hry. Představení dostalo název Král Lampedusy a první premiéra se odehrála již na Silvestra 1943. Představení mělo obrovský úspěch a dočkalo se na 200 repríz. Sidney Cohen tehdy ještě stále bojově létal ve Středomoří, a tak se hlavní postava musela jmenovat jinak – Sam Kogan.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: 2 000 padlých v boji o vědro

Cohen sám však hru viděl někdy během roku 1944. Rozhlasovou verzi Krále Lampedusy přenášela i BBC, a tak se o ní dozvěděli v Německu. To pak mělo další zajímavý důsledek, neboť se o hře údajně zmínil i William Joyce alias ,,Lord Haw-Haw“ který z Německa vysílal anglicky namluvené pořady s nacistickou propagandou. Ten prý vyhrožoval, že divadlo, které Charendorfův „kus“ zařadí do programu, navštíví vzápětí bombardéry Luftwaffe. Sidney Cohen poté dál prováděl záchranné mise z Malty, přičemž mu nikdo neřekl jinak než král Lampedusy. U letectva zůstal i po skončení války, zahynul však při neobjasněné havárii poblíž Doveru 26. srpna 1946. Vrak jeho letounu se nikdy nepodařilo najít.