Švábi patří mezi nejodolnější a nejpřizpůsobivější hmyz. Mimo jiné přežijí až 30 minut pod vodou, měsíc bez vody a tři měsíce bez potravy. Nový robotický šváb z Harvardu, který nese jméno HAMR (Harvard's Ambulatory Microrobot), je ale ještě předčí.

HAMR je malý bot nové generace, pro kterého není problém pohybovat se po souši, po povrchu vody i pod vodou tak dlouho, jak je potřeba. K pohybu v různých prostředích používá multifunkční končetiny, které mohou využívat povrchové napětí vody jako vodoměrky, ale také se mohou potopit a kráčet pod vodou.

TIP: Nový robotický červ ze Stanfordu bude zachraňovat přeživší při katastrofách

Robotický šváb názorně předvádí, že mikroroboti mohou těžit z fyzikálních jevů, jako je právě povrchové napětí, a použít je k novým způsobům pohybu. HAMR váží 1,65 gramu, uveze dalších 1,44 gramu nákladu a díky vodotěsné konstrukci se klidně vydá pod vodu. Vědci zároveň hodlají svého robotického superšvába vybavit dalšími schopnostmi – chtějí ho například naučit skákat a šplhat podobně, jako to zvládají gekoni.

Když evropská meziplanetární sonda Rosetta přilétla ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko a pustila se do práce, objevila v plynném obalu komety spoustu molekulárního kyslíku.

Odborníci si nejprve mysleli, že tento kyslík vzniká v procesech na povrchu komety. Domnívali se, že ionty s vysokými energiemi, které se pohybují v koma, mohou narážet do povrchu a uvolňovat přitom kyslík z molekul na povrchu komety.

Kyslík velmi starobylého původu

Podle nového výzkumu ale objevený kyslík pochází přímo z nitra komety. Kevin Heritier z Královské univerzity v Londýně a jeho spolupracovníci totiž zjistili, že kolem komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko je příliš kyslíku na to, aby se mohl uvolňovat díky energetický iontům, i když takový proces může fungovat a z menší části přispívat ke tvorbě molekulárního kyslíku.

TIP: Vysvětlení chemické záhady: Kde se vzal na kometě molekulární kyslík?

Kde se tedy vzal kyslík v koma komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko? Vědci tvrdí, že nejspíše jde o primordiální kyslík, který pochází z prapůvodní mlhoviny, z níž vzniklo Slunce a planety. Tento kyslík se pak v podobě malých zmrzlých zrnek dostal do hmoty těles, jako je zmíněná kometa.

K otravám plaménky ovšem dochází díky jejich odporné chuti jen vzácně a zvířata se rostlinám na pastvě vyhýbají. V případě požití způsobují plaménky průjmy a droga má rovněž močopudné účinky. Styk šťávy s pokožkou může vyvolat svědění a těžko hojitelné záněty, jedovaté látky se ovšem z plaménků ztrácejí sušením a varem.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Plaménky jsou velmi pestrá skupina rostlin. Patří mezi ně drobné skalničky, byliny, ale také mohutné liány. Příslušnost plaménků k čeledi rozchodníkovitých (Ranunculaceae) dotvrzují květy, které mají velké množství tyčinek i pestíků. Jejich květní lístky považují někteří botanici za okvětí, jiní za netypický zbarvený kalich. Lístky bývají nejčastěji čtyři, ale u některých druhů jich může být šest nebo i víc. Většina druhů je jednodomých a samosprašných, novozélandské druhy jsou obvykle dvoudomé. Plody plaménků (nažky) se díky chmýru rozšiřují pomocí větru. Vzácněji mají pouze krátký háček, kterým se přichycují na srst zvířat.

Boje v okolí Carentanu snad více než kdekoliv jinde v Normandii ovlivňoval terén. Neprůchodné bažiny a zaplavená pole umožňovaly pohyb pouze po úzkých silnicích a mostech.

Předchozí část: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944 (1)

Američany dále zpomalili ustupující Němci, kteří vyhodili do vzduchu první most přes Douve a donutili výsadkáře zůstat na pozicích až do noci z 9. na 10. června. K mostu sice vyrazili ženisté, ale když k němu pod ochranou tmy dopochodovali i paragáni z 3. praporu 502. pluku, naskytl se jim bezútěšný pohled. Most byl stále neopravený a ženisty přibila k zemi palba 88mm děl.

Vražedné kulomety v akci

Velitel praporu plukovník Robert Cole vyslal hlídku na člunech ke čtvrtému – poslednímu – mostu, aby zjistil, zda tudy výsadkáři po opravě prvního mostu prorazí rychleji. Němci hlídku spatřili, označili prostor světlicemi a zasypali Američany kulometnou palbou. Nakonec byl útok odložen a v 5.30 se hlídka vrátila. Průzkumníci nahlásili, že většina palby vychází ze zemědělské usedlosti a z živých plotů na pravé straně silnice.

Ráno 10. června, kryty dělostřeleckou palbou, překročil řeku Douve 1. a 2. prapor 327. pluku. Část mužů se přebrodila, jiní využili gumové čluny. Po rozednění kluzáková pěchota dosáhla východního břehu a obrátila se na jih ke Catz. Záhy 1. prapor zaútočil na jižní straně silnice vedoucí do Isigny, zatímco 2. prapor se pohyboval na její severní straně. Avšak jakmile se muži v čele s rotou G přiblížili ke Carentanu, spustila zamaskovaná kulometná hnízda palbu a způsobila Američanům těžké ztráty. Rota G se musela stáhnout do rezervy.

Úspěch kluzákové pěchoty 

Když se 3. prapor 502. pluku v poledne 10. června vrátil k mostu, zjistil, že přechod stále není opraven. Výsadkáři postavili improvizovanou lávku a po 13. hodině zahájili útok na Carentan. Obtížný terén donutil jednotky praporu roztáhnout se do úzké kolony mezi druhým a čtvrtým mostem. Výsadkáře v nevýhodné situaci zastihla vražedná palba kulometů, děl a minometů.

Záhy se Američané stali i terčem snajprů a jejich ztráty narůstaly. Paragáni navíc zjistili, že most přes Madeleine blokuje ocelová překážka známá jako„belgická brána“. Přestože byli stále pod palbou, pokusili se ji odstranit. Vytvořili průchod široký asi půl metru, jímž mohli dále pronikat jen po jednom. Lépe se třetímu praporu nedařilo ani za noční tmy, když půlhodinu před půlnocí přilétla dvojice Ju 87 a začala na výsadkáře střílet.

Luftwaffe v akci

Někteří parašutisté si neodpustili poznámky o tom, že konečně vidí kdysi mocnou Luftwaffe v akci, ale legrace je brzy přešla. Nálet stuk stál životy tři desítky Američanů a rota I přestala být bojeschopná. Mnohem lépe se vedlo kluzákové pěchotě posílené o 1. prapor 401. pluku. Její 327. pluk obsadil Brévands a přesunul se o pět kilometrů na jih a západ. Rota A ze 401. pluku při postupu na východ k Auville-sur-le-Vey vstoupila do kontaktu s 29. pěší divizí.

Vůbec poprvé tak došlo ke spojení jednotek z předmostí náležejících k plážím Utah a Omaha. Do večera 10. června příslušníci kluzákové pěchoty na východním předměstí vybudovali obranný perimetr. Po přiblížení k mostům přes kanál Vire-Taute udeřily dva prapory 327. pluku na německé pozice a do půlnoci obsadily východní břeh. Když se zprávy o úspěších dostaly k  McAuliffovi, rozhodl se posílit kluzákovou pěchotu výsadkáři z 501. pluku a 11. června zahájit finální úder.

Zteč na bodák 

V noci ustala i německá palba ohrožující 3. prapor 502. pluku, a tak rota H obnovila postup, přičemž ve čtyři hodiny ráno se k ní připojila i rota G. Jakmile se však první muži dostali až k obávané farmě obsazené Němci, skosila je kulometná palba. Cole požádal o dělostřeleckou podporu, ale ani ta nepřítele neumlčela. Nezbylo než vzít farmu ztečí. V 6.15 nasadilo sedmdesát výsadkářů bodáky a po signálu píšťalkou vyrazili pod ochranou kouřové clony.

Boj muže proti muži se stal nejkrvavějším dějstvím carentanského dramatu. Po dobytí usedlosti se ukázalo, že další fallschirmjägeři se zakopali podél živého plotu za farmou. Roty H a G Němce zlikvidovaly palbou z bezprostřední blízkosti a ručními granáty. Přeživší muži 3. praporu vybudovali obranné pozice, ale po ztrátách při zteči už jim nezbývaly síly na další útok. Cole požadoval, aby v ofenzivě pokračoval 1. prapor.

Prudké protiútoky i příměří

Ani ten ale nebyl kvůli ztrátám způsobeným minometnou palbou schopen postupu a pouze posílil defenzivní linie. Coleovi muži se mohli soustředit jen na obranu a odrážení protiútoků, které je stály mnoho padlých. Uprostřed bojů požádali Američané nepřítele o dvouhodinové příměří. Snažili se Němce přesvědčit, že nemá smysl dál prolévat krev, leč marně. Přestávky využila rota C z 502. pluku, která se přesunula od čtvrtého mostu a ukryla se mezi živými ploty, zatímco rota A obsadila silnici.

Dokončení: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944 (3)

Dočasný klid zbraní přišel vhod i von der Heydtemu, který naplánoval další protiúdery. Nejprudší německý útok kolem 18.30 nabyl takové intenzity, že málem převálcoval pozice 3. praporu. Paragáni odolali pouze díky dělostřelecké palbě. Německé a americké jednotky se nacházely tak blízko u sebe, že Cole musel bateriím jako souřadnice cíle zadat vlastní pozice. Granáty dopadaly i mezi americké výsadkáře, ale jen díky tomu linii udrželi. Kolem osmé hodiny večer padlo rozhodnutí vyslat do přední linie 2. prapor 502. pluku, který měl vystřídat vyčerpané kolegy.

Už nějaký čas víme, že lidé nejsou jediným živočišným druhem, který umí používat nástroje. Vědci nedávno přistihli při užívání kamenů jako nástrojů populaci malp kapucínských v Panamě. S trochou nadsázky tak můžeme říct, že tyto malpy vstoupily do doby kamenné. 

Malpy kapucínské obývají malý ostrov Jicarón u jižního pobřeží Panamy. Ostrov je součástí národního parku Coiba, který zahrnuje celkem 38 tropických ostrovů různých velikostí a okolní moře. Kamenné nástroje začali používat samci malp v jedné části ostrova. Rozbíjejí s nimi různé ořechy, škeble a kraby, čímž se stali již čtvrtým druhem primátů, kterým nejsou kamenné nástroje cizí.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

První ústní zprávy o zajímavém chování zdejších malp pocházejí z roku 2004. V roce 2017 se vědci znovu vypravili na ostrov Jicarón a nainstalovali tam kamerové pasti. S jejich pomocí se jim podařilo natočit záběry, kterými malpy přistihli při činu. Vědci teď budou malpy na panamských ostrovech sledovat, aby se dozvěděli více o vzniku a šíření používání kamenných nástrojů.

První doloženou barvu na rty známe z Mezopotámie. Objevena byla ve městě Ur a je stará přibližně pět tisíc let. Jako ozdoba rtů sloužily rozdrcené drahé kameny smíchané s rudou barvou. Ve zvýraznění rtů se přímo vyžívali starověcí Egypťané. Nejen ženy, ale i muži. A složení rtěnek?

Vyráběly se z čistě přírodních sloučenin, ze kterých by však dnešní vyznavači přírodní kosmetiky nadšení nebyli. Sytých červenofialových barev se docílilo sloučením jódu a jedovatého bromu, který způsoboval četné zdravotní komplikace. Není se co divit, že rtěnka získala název „Polibek smrti“. Dalšími oblíbenými barvami byla oranžová a červená. Sytě rudými rty proslula zvláště královna Kleopatra. Docílila jich kombinací drcených karmínových brouků, mravenčích vajíček a vosku. Lesk pak dodávaly rybí šupiny. Rtěnky provázely Egypťany i do říše mrtvých. Dva kelímky barev na rty byly běžnou součástí pohřební výbavy.

Víno na rtech

Ve starověkém Řecku své rty zvýrazňovaly zvláště prostitutky. Jejich polibek byl skutečně omamný. Barva na rty se totiž vyráběla ze směsi rudého barviva a silného vína. Ve starověkém Římě si ženy i muži líčili rty směsí rostlinné a rtuťnaté purpurové barvy. Pečlivou snahou o dokonalý zevnějšek proslula zvláště manželka šíleného římského císaře Nerona Poppea. O její tělesnou schránku pečovala stovka sloužících. Bez nalíčených rtů by nevyšla ani z ložnice. V módě byly kromě rudých rtů také světlé paruky a obočí „namalovaná“ do jediné dlouhé linie.

Rtěnka v tyčince

Na rozvoji rtěnky se podíleli i arabští mudrcové během Zlatého věku islámu, tedy od poloviny 8. do poloviny 13. století. V 10. století vynalezl fyzik, chemik a lékař z Andalusie Abu al-Qasim al-Zahrawi, známý také jako Abulcasis, rtěnku v pevné podobě. Šlo o tyčinku ze směsi parfému a barev, která se lisovala do speciálních forem. Postup popsal ve své encyklopedii medicíny a chirurgie Al-Tasrif. 

Středověká a novověká Evropa 

Ve středověku byly výrazně rudé rty prohlášeny za ďáblovo znamení. Zvýrazňování nebylo právě v kurzu. Když se žena líčila, spíše se snažila svou přirozenou barvu potlačit. Až renesance vnesla do oblasti líčení nový rozměr. Například královna Alžběta proslula alabastrově bílou pletí a rudými rty. Tohoto trendu se chopily i ženy z vyšších společenských vrstev. K malování rtů se používaly směsi včelího vosku a rostlinných barviv.

O pár století později se ovšem zvýrazňování ženské krásy opět dostalo do křížku s mravokárci. V roce 1770 uzákonil anglický parlament, že manželství může být zrušeno, pokud ho žena dosáhla za pomoci „make-upu“. V roce 1837 dokonce královna Victorie rtěnku oficiálně zakázala! Až téměř do konce 19. století se tak rtěnka stala doménou herců a prostitutek.

Naproti tomu Francouzi se až do velké revoluce ve rtěnkách, líčení a zkrášlování přímo vyžívali. Vášní pro módu proslula zvláště královna Marie Antoinetta. Pod mohutnými parukami se v 18. století obličej přímo ztrácel a tak bylo nutností rty patřičně zdůraznit.

Z jeviště do ulic 

První průmyslově vyráběná rtěnka dorazila na francouzský trh v roce 1884 a odtud se postupně rozšířila i do dalších koutů Evropy a Severní Ameriky. Šlo o ruličku obalenou hedvábným papírem vyrobenou z jeleního loje, ricinového oleje a včelího vosku. To vše bylo obarvené karmínovým barvivem, které mělo nepřirozeně sytě rudý odstín. Francouzská firma Guerlain tak rtěnku přenesla ze světa divadla do světa módy. Notně jim v tom pomohly i tehdejší herečky, které líčení praktikovaly nejen na jevišti. Například populární Sarah Bernhardtová, která se malovala i na veřejnosti. V devadesátých letech 19. století se karmínové barvivo ještě více zředilo s olejem a získalo přirozenější odstín.

Film a válka

V masovém rozšíření rtěnky má prsty Američan Maurice Levy, který ji umístil v roce 1915 do praktického kovového pouzdra. A mohly si ji dovolit i běžné ženy. S rozvojem kinematografie se rtěnky staly čím dál víc populární. První „neslíbatelná“ dorazila na trh už v roce 1930!

TIP: Krém, pudr nebo muška: Jak se pěstovala krása napříč staletími?

Vzestup popularity rtěnek nezastavila ani druhá světová válka. Spíš naopak. I když panoval všeobecný nedostatek, prodej rtěnek stoupal. Jak je to možné? Pro ženy, které chtěly vypadat dobře, byla právě v době omezených možností rtěnka tou nejjednodušší cestou, jak se rychle zkrášlit. Totéž se projevilo i v době ekonomické krize v roce 2009. I když prodej jiné kosmetiky klesal, červené rtěnky šly dobře na odbyt. Na mnohém se zkrátka dalo ušetřit. Na rtěnkách však ne. Tento trend dostal dokonce název „lipstick effect“.

Dne 6. června 1944 seskočila trojice pluků 101. výsadkové divize – 501., 502. a 506. – na poloostrov Cotentin. Měly vytvořit obrannou linii proti německým protiútokům do boku amerického VII. sboru, který usiloval o dobytí Cherbourgu. Parašutisté se při seskoku rozptýlili po rozlehlém území, což mělo za důsledek výrazné ztráty jak padlých, tak nezvěstných. Čtvrtá složka divize, 327. pluk kluzákové pěchoty, dorazil do Normandie ve dvou vlnách. Zatímco část pluku vyskákala v den D z vyloďovacích plavidel na pláž Utah, zbytek následujícího dne dopravily kluzáky.

Strategicky významné město

Výsadkáři v době výsadku ještě netušili, jaký jim připadne úkol. Plány operace Overlord počítaly s tím, že se Spojencům v průběhu dne D podaří propojit předmostí navazující na pláže Omaha a Utah. Tuhý odpor německých obránců na Omaze v tom Američanům zabránil, což generál Dwight Eisenhower nesl s nelibostí. Sedmého června nařídil podřízeným velitelům, aby obě sestavy propojili tak rychle, jak to jen půjde. Jako nejpříhodnější místo se jevilo město Carentan u paty poloostrova Cotentin. A protože nejblíže tomuto městu operovala 101. divize, dostala úkol obsadit město právě ona.

Obrana Carentanu spočívala na bedrech dvou praporů 6. výsadkového pluku, jemuž velel podplukovník Friedrich von der Heydte. I pro Němce Carentan představoval důležitý bod. Plukovník potřeboval udržet město, než dorazí posily z jihu, s nimiž by mohl bránit americké 1. armádě v odříznutí Cotentinu od zbytku Francie. Oslabený pluk však byl jen stínem své někdejší síly. Německý LXXXIV. sbor sice posílil von der Heydteho zbytkem 914. granátnického pluku 352. pěší divize, šlo ale jen o symbolickou pomoc. 

Vypadá to dobře

Silám útočícím na Carentan velel brigádní generál Anthony  McAuliffe, který později v Ardenách proslul obranou Bastogne. Pochopil, že předpokladem pro úspěšný úder je obsazení vesnice Saint Côme-du-Mont, z níž Němci ovládali severní silnici do Carentanu. Ačkoliv se 101. divize ještě nevzpamatovala ze zmatků prvního dne vylodění, začal plánovat útok. Ráno 8. června paragáni na vesnici udeřili.

Obrana se brzy zhroutila a Němci ustoupili na jih, kde narazili na 3. prapor 501. pluku. V sérii potyček byli úspěšnější Američané a prvního dne bojů McAuliffe ovládl severní konec silnice do Carentanu, překlenuté čtveřicí mostů přes řeky Douve a Madeleine. Neúspěšní obránci Saint Côme-du-Mont – torzo 1058. granátnického pluku 91. pěší divize se připojili k von der Heydtemu v Carentanu.

Nepřítel: Fallschirmjäger i terén 

Další posilou se staly dva prapory „dobrovolníků“ naverbovaných z národů SSSR, které von der Heydte rozmístil na východním okraji města. Byl si však vědom jejich pochybné hodnoty. Teprve po dobytí Saint Côme-du-Mont mohla 101. divize zkonsolidovat síly, posbírat muže bloudící po Cotentinu a přeskupit se. Dne 9. června 502. pluk držel pravé křídlo podél řeky Douve, 506. pluk obsadil silnici na Carentan a kluzáková pěchota měla na starosti levé křídlo u Brévands.

Pokračování: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944 (2)

Pětistý první sloužil jako rezerva a nacházel se východně od pozic 327. pluku. Vzhledem k tomu, že průzkum hlásil, že v Carentanu je jen nepočetná německá posádka, představovaly čtyři pluky výsadkářů podle mnoha mužů až příliš početnou sestavu. Brzy se měli přesvědčit o svém omylu. Vedle Němců je navíc čekal i další nepřítel – boje na přístupech ke Carentanu snad více než kdekoliv jinde v Normandii ovlivňoval terén. Neprůchodné bažiny a zaplavená pole umožňovaly pohyb pouze po úzkých silnicích a mostech.

Aby ve vesmíru mohl existovat život podobný našemu, musí v něm existovat organické látky, tedy molekuly bohaté na atomy uhlíku. Otázkou ale je, v jaké podobě se uhlík ve vesmíru vyskytuje. Asi jen polovina uhlíku v mezihvězdném materiálu představuje volné atomy uhlíku, zbytek jsou rozmanité sloučeniny.

Astronomové australské University of New South Wales a turecké Ege University se pokusili odhadnout, jak to s uhlíkem ve vesmíru je. V důmyslných laboratorních experimentech napodobovali vznik materiálu, který by odpovídal kosmického prachu, a přitom sledovali, v jaké podobě vznikají sloučeniny uhlíku.

Tuk v Mléčné dráze

Tim Schmidt z University of New South Wales a jeho kolegové určovali množství takzvaných alifatických sloučenin uhlíku, organických sloučenin, které jsou tvořeny atomy uhlíku propojenými do větvených nebo nevětvených řetězců a nejsou aromatické (ve smyslu organické chemie). Řada těchto látek náleží do příbuzenstva tuků, mazadel nebo vazelín.

TIP: Organické látky na trpaslíkovi Ceres vznikly přímo na trpasličí planetě

Vědci nakonec dospěli k tomu, že na každý 1 milion atomů vodíků v mezihvězdném materiálu připadá asi 100 uhlíků alifatických molekul. Na první pohled to nevypadá jako mnoho, ale zdání klame.

Ve skutečnosti jde o čtvrtinu až polovinu dostupného uhlíku v kosmickém prostoru. V samotné Mléčné dráze to představuje zhruba 40 bilionů bilionů bilionů balení „másla“. K namazání na toast se ale tahle nejspíš dost nevábná hmota příliš nedoporučuje.

Česká společnost nezadržitelně stárne. Už dnes je v republice 1,5 milionu lidí starších 65 let. Nicméně časům, kdy celý den seděli doma a maximálně si zašli na nákup, v mnoha případech odzvonilo. Podle průzkumů vede aktivní život většina českých seniorů a situace se dál zlepšuje. Zejména ve velkých městech totiž přibývá možností, jak mohou dříve narození trávit čas. Na stará kolena se tak mnozí z nich věnují boxu, učí se cizí jazyky, žonglují nebo jezdí po hudebních festivalech s pěveckým sborem. 

Kondička i adrenalin 

Ačkoliv seniorským amatérským boxerům už dávno není dvacet ani čtyřicet, mnohdy mají víc elánu než jejich děti. „Vůbec jsem si nemyslela, že bych něco takového mohla někdy dělat,“ vysvětluje důchodkyně Helena Černíková, která se nedávno začala věnovat boxu. Docházení seniorů do kolektivu představuje podle ní nejlepší recept, jak se ve stáří vyhnout nespokojenosti. 

„Musím říct, že když jsem odešla do důchodu, přestala jsem se smát. A tady jsem znova začala,“ vysvětluje jiná účastnice boxerského kurzu, Jana Nováková. Do tělocvičny se chodí unavit a vyčistit si hlavu už pátým rokem: „Manželovi se to nejdřív moc nelíbilo. Vždycky, když jsem měla jít na box, tak si jen povzdechl. Teď už je ale rád, protože se sportem zklidním a doma jsem pak jako beránek.“

Tomáš Hrdina má 72 let a trápí ho artróza. Přesto je ve formě, v jaké už dlouho nebyl. Jako přínosy nového koníčku vyjmenovává: „Určitě kondička. Když jsem pak na lyžích, vůbec mě nebolí nohy. Dýchání perfektní. Adrenalin, čistá hlava.“ 

Žonglérské překvapení 

Jaroslava Dvořáková zas celý život cvičí jógu. Nedávno se však doslechla, že se v Holešovicích otevírá kurz žonglování. Přihlásila se a během první lekce se pro cirkusové umění nadchla natolik, že si tři míčky rovnou odnesla domů, aby měla s čím trénovat. Na lekce vedené profesionálním učitelem dochází pravidelně. 

Žonglování je samozřejmě velmi náročné na koordinaci těla a koncentraci. Nasazení důchodců ovšem překvapilo i vedoucího lekcí akrobata Daniela Komarova, člena legendárního souboru La Putyka: „Dva lidé mi na konci hodiny žonglovali s třemi míčky, tak jsem si říkal, co s nimi budu dělat dál – protože to měl být původně vrchol kurzu.“ 

Senioři na festivalech 

Důchodců pochopitelně každoročně přibývá a do roku 2050 jich bude o milion víc než dnes. Vyššího věku se kromě toho zřejmě dožijí v mnohem lepší fyzické i psychické kondici než jejich současníci.

S penzí přichází spousta volného času a podle odborníků je dobré si smysluplnou náplň rozmyslet dopředu. „Není nic horšího, než když vás důchod překvapí – a vy se jednou probudíte, na stole máte kytky od kolegů z práce a nevíte, co s tím dnem dělat. Nejhorší potom je zapadnout do stereotypu: chodit na nákup a maximálně si přes plot něco říct se sousedkou,“ uvádí Jiří Hrabě, ředitel občanského sdružení Elpida.

TIP: Na věku nesejde: I v devadesáti jí to jde se skalpelem jako za mlada

Právě zmíněná společnost povzbuzuje důchodce, aby neseděli doma, ale žili aktivně. Kromě žonglování pro ně pořádá třeba i počítačové nebo jazykové kurzy a velký úspěch slaví také jejich pěvecký sbor. „Máme sbor, který zpívá s mladými hudebníky. A když potom vystoupí na akci typu Colours of Ostrava, vůbec se nemusíte ptát, jací ti senioři jsou. Zkrátka mají chuť do života a chtějí začínat i s věcmi, které nikdy předtím nedělali,“ uzavírá Jiří Hrabě.