Legendární australští vačnatci koalové se dovedou živit listy blahovičníků, které jsou pro jiné živočichy nepoživatelné. Platí za to ale velkou cenu. Kvůli náročnému trávení téměř celý život prospí. Jejich jídelníček je navíc velmi konzervativní a soustředí se na jeden nebo jen několik málo druhů blahovičníků v okolí jejich domova.

Koalové v Austrálii čelí mnoha různým problémům. Přicházejí o vhodné prostředí, útočí na ně psi a ohrožují je infekce chlamydií. Vyhráno ale nemají ani v případě, že se dokáží všem nástrahám vyhnout. V bezpečných lokalitách se rychle přemnoží, ničí si zdroje potravy a trpí pak hladem.

TIP: Smrt krásných stromů: Proč umírají australské eukalypty?

Australští badatelé proto zkoušejí přimět koaly rozšířit si jídelníček o další druhy blahovičníků, aby tím snížili zátěž na prostředí. Řešením by mohla být transplantace trusu koalů, kteří se živí jinými druhy blahovičníků. Stačí posbírat jejich trus, rozpustit ho ve vodě, protočit centrifugou a z koncentrovaných bakterií udělat pilulky, které pak jiní koalové užívají 2-3 denně.

Saljut se po startu usadil na oběžné dráze ve výšce mezi 200 a 250 km a s dobou obletu 89 minut. Oproti předchozím exemplářům měla „pětka“ například pokročilejší rádiový systém, který umožňoval odesílání dat na Zemi v reálném čase. Kromě toho nesla vybavení pro zpravodajské i vědecké úkoly. 

Otrávená atmosféra

První posádka se k Saljutu 5 vydala 6. července 1976 v lodi Sojuz 21. Boris Volynov a Vitalij Žolobov měli na oběžné dráze strávit dva měsíce, postupem času si však začali stěžovat na podivný zápach a bolesti hlavy. Odborníci na Zemi měli obavy, zda z palivových nádrží neuniká do vzduchotěsných prostor stanice toxický hydrazin, a dali proto povel k předčasnému odletu. 

Situace na Saljutu navíc nebyla dobrá ani z hlediska disciplíny. Kosmonauti po návratu přiznali, že velitel Volynov dokonce v jednu chvíli vyhrožoval podřízenému pistolí. Dvojice přistála 24. srpna a nad Saljutem 5 se vznášel duch jedovaté palubní atmosféry. 

Drsný návrat

Vjačeslav Zudov a Valerij Rožděstvenskij zamířili ke stanici už 14. října v Sojuzu 23, s úkolem vyšetřit, zda toxický obsah neuvolňuje některá látka v jejím obytném prostoru. Mise však skončila příliš brzy: Automatický systém lodi pro připojování k základně selhal, a když se pak posádka rozhodla využít ruční řízení, spotřebovalo už plavidlo alarmující množství paliva. Muži se proto museli smířit se zpátečním letem k Zemi. 

Jenže návratový modul přistál v noci na hladinu zamrzajícího kazašského jezera Tengiz, doprostřed sněhové bouře a teplot okolo −20 °C. Bažinatý terén znemožnil obojživelným vozidlům dostat se k Sojuzu, který dosedl asi 2 km od břehu. Kabina se mezitím otočila vzhůru nohama, poklopem pod hladinu, protože ji stahoval namočený padák. 

Potápěči nakonec seskočili z vrtulníku do vln jezera a na několikátý pokus zahákli modul za lana. Helikoptéra jej však nedokázala přímo vyzvednout, a tak jej dovlekla po zamrzající hladině na břeh. Vedoucí činitelé sovětského vesmírného programu se později nechali slyšet, že už v přežití posádky ani nedoufali. Naštěstí kosmonauti vystoupili ven živí a zdraví – jen se trochu nadýchali oxidu uhličitého. 

Potřetí a naposledy

Třetí a poslední posádka dorazila k Saljutu 5 v únoru 1977. Viktor Gorbatko a Jurij Glazkov se s ním již dokázali spojit a přestoupili na palubu, kde změřili složení atmosféry. Vše bylo kupodivu v normě a žádné toxiny na ně nečíhaly. Stejně však kosmonauti provedli experimenty se vzduchovými výměníky pro kosmické stanice. 

Sovětský svaz hodlal poté k základně vyslat ještě čtvrtý tým. Ukázalo se však, že vzhledem k tenčícím se zásobám paliva na stanici, která musí udržovat a upravovat svou dráhu, již nezbývá dost času na přípravu dopravní lodi. Saljut 5 nakonec zanikl v atmosféře 8. srpna 1977. 

Epsilon Aurigae čili Almaaz je dvojhvězdný systém v souhvězdí Vozky. Jde o zákrytovou dvojhvězdu a její chování trápí vědce už 200 let. Dvojhvězdu tvoří jasná hvězda Epsilon Aurigae A a pak záhadnější složka Epsilon Aurigae B.

Každých 27 let dochází k zatmění hvězdy Epsilon Aurigae A, které obvykle trvá celé dva roky. Poprvé se toto podivné chování podařilo zdokumentovat již v roce 1821. Od té doby dochází ke změnám v jasnosti s železnou pravidelností. Méně předvídatelné je ale chování tohoto systému - změny v jasnosti jsou různé a liší se i doba zákrytu. Nejasná je i vzdálenost dvojhvězdy, kterou odborníci odhadovali někdy až na 6,4 tisíc světelných let.

Starší teorie počítaly s tím, že hvězdu Epsilon Aurigae A zastiňuje extrémně chladná gigantická hvězda, velký oblak asteroidů nebo dokonce černá díra. V posledních letech se mezi astronomy mluví o tom, že systém Epsilon Aurigae tvoří dvě hvězdy, obklopené oblakem plynu a prachu. Detaily nám ale doposud unikaly.

Gaia a Epsilon Aurigae

Robert Stencel z Denverské univerzity a jeho student Justus Gibson použili nová data evropské vesmírné observatoře Gaia a s jejich pomocí si namodelovali hvězdný systém, který by odpovídal zvláštnímu chování Epsilon Aurigae. Z pozorování observatoře Gaia vyčetli, že hvězdy v Epsilon Aurigae jsou menší, než kolik jim přiřkly dřívější odhady. A také mezi nimi dochází k proudění hvězdného materiálu. Klíčové bylo určení vzdálenosti Epsilon Aurigae, která podle pozorování observatoře Gaia odpovídá 1 600 světelným rokům.

TIP: Vědecká záhada: Proč se dvojhvězda s bílým trpaslíkem FO Aquarii zatmívá?

Méně jasná hvězda Epsilon Aurigae původně vážila asi deseti Sluncí, zatímco dnes jasnější hvězda měla hmotnost nižší než pět Sluncí. Hvězdy kolem sebe kroužily jednou za 100 dní. Situace se ale postupně změnila. Původní menší hvězda kradla svému partnerovi hmotu a dnes je z ní hvězda o hmotnosti 5,9 Sluncí, kterou obklopuje oblak plynu a prachu. Dříve těžší hvězda dnes váží jen něco málo přes dvojnásobek Slunce.

V budoucnu by se systém Epsilon Aurigae mohl stát pro vědce ještě zajímavějším. Vědci totiž nevylučují, že by mohlo dojít ke vzájemné kolizi obou souputníků. Než k tomu ale dojde užijeme si ještě několik zatmění - to nejbližší nás čeká již v roce 2036.

Džódpur se pomalu probouzí do nového dne a už od časného rána se ulice začínají zaplňovat lidmi. A nejen těmi – pozorné oko si všimne i opic, poskakujících ze střechy na střechu, aby si našly něco na zub. Pevnost Mehrangarh se zvedá nad domy starého města a působí jako obrovský magnet. Každého k sobě po čase stáhne, ať se v Džódpuru nachází kdekoliv. Domky, natřené typickou pronikavě modrou barvou, vrhají do ulice příjemný stín. Ne všechny domy Džódpuru jsou modré, ale tato barva k městu neodmyslitelně patří, a proto se mu přezdívá Modré město.  

Nejprve si prý své domy na modro barvili kněží, tedy bráhmani, aby je odlišili od domů obyčejných lidí, ale současníci pro to mají i jednodušší vysvětlení. „Díky barvě si dům udrží chladnou teplotu i během léta a modrá barva odpuzuje hmyz a komáry" prozrazuje Sanaj, majitel malého tradičního hotelu. Příbytky jsou staré, a pokud popustíte uzdu fantazii, můžete si představit, jak zde vznikaly. Byla to doba, kdy panovník Ráo Džodha dobyl území dnešního města a zřídil zde stát Márvar.

Ulice mnoha barev

Rána jsou Džódpuru magická. Obchodníci otevírají své obchody, vytahují plechové rolety a vymetají smetí na ulici. V těsné blízkosti obchodu chce sice mít každý čisto, ale nikoho nevzruší, pokud je jen o metr dál třeba skládka. Džódpur je však čistší než mnohá jiná indická města. 

Nádvoří hinduistické svatyně je ještě téměř prázdné, ale dva muži už tu sedí beze slova na zemi. Kousek od nich spí v úzké boční uličce tři žebráci, pokrytí vrstvou prachu, který tu přes noc rozvířily projíždějící motorky. Ženy zahalené do sárí pestrých barev sedí před domem a nabízejí čerstvou zeleninu. Každé dveře, každá okenice mají jinou, většinou jásavě pastelovou barvu a díky nádherným sárí, které na sebe vzaly ženy, dostávají scény z ranních džódpurských ulic svěží nádech života.

Nedobytná pevnost

Pevnost Mehrangarh patří k největším pevnostem nejen Rádžastánu, ale dokonce celé Indie. Legenda vypráví, že když se zde panovník Ráo Džodha rozhodl v roce 1459 postavit svou sídelní pevnost, na kopci žil jeden jediný poustevník, kterého panovník vyhnal. Rozzlobený muž proto při odchodu proklel místo nedostatkem vody. Dodnes se v Džódpuru říká, že se sem vracejí extrémní sucha právě proto, a domácí obyvatelé mají problém s vodou. 

Poblíž jedné z bran zaujmou otisky ženských rukou. Patřily ženám maháradži Man Singha, který zemřel v roce 1843. Přísná tradice tehdy kázala, aby pozůstalé manželky doprovázely svého muže i na onen svět, a při rituálu zvaném sátí se položily na pohřební hranici. Tradice pokračovala i ve 20. století, a přestože je dnes oficiálně zakázána, vzácně se sem tam objeví zpráva o manželce, která odchází v plamenech společně se svým mužem. Ruce otlačené na stěně mají punc posvátnosti, a proto je podobně jako oltáříky v chrámech pravidelně natírají červenou či oranžovou barvou.

Poklady paláců

Každý, kdo se ocitne v palácích, zůstane v němém úžasu nad ukrytými poklady. Mezi bohatstvím místních panovníků můžete najít i speciální sedadla na slony, protože ti patřili k tradičním dopravním prostředkům Rádžastánu. 

Někdejší palácové místnosti dnes zaplavila sbírka miniatur, zachycujících nejen božstva z hinduistického panteonu, ale i panovníky, jejich hony na exotická zvířata nebo život v paláci. Z posledního patra paláce se objeví neuvěřitelně krásný pohled na panorama celého Džódpuru. Je skutečně „modrým městem“, které chvilkami vytváří dojem, že se návštěvník ocitl na některém z řeckých ostrovů v Egejském moři. Hlasitá píšťala vás ale rychle vrátí do indické reality. Hudebník opodál se snaží rozhoupat černou kobru, líně vylézající z proutěného košíku. 

Podmanivý chaos tržiště

Ústředním místem starého Džódpuru je vysoká Hodinová věž. Kolem ní se soustředí život města i rozlehlé bazarové uličky. Zajímavě působí prodejci tenkých a dlouhých bambusových tyčí. Dělají se z nich nejen pohřební nosítka, ale pod šikovnýma rukama zde vzniká i nejrůznější nábytek. Staré ženy sedí na chodníku a z prutů vyrábějí košíky, muži zase vyřezávají do dřeva či splétají bambusové žebříky. Mraveniště, ve kterém má každý svoji vymezenou roli.

Nejbarevnější je trh s ovocem a zeleninou. Prodejci jsou muži i ženy a nakupující se občas tlačí, protože si chtějí vybrat nejlepší melouny, papáji, hnědé plody čikku nebo okurky. Žebrající děti tahají lidi za rukávy s nastavenou dlaní, ale každý je posílá pryč. Být žebrákem v Indii je nezáviděníhodná situace. Už proto, že množství těchto dětí se jen tak neztratilo, ale byly uneseny mafií, která je nutí žebrat. 

Obchodníci před sebou tlačí vozíky naplněné banány, hrozny, bramborami, rajčaty i cibulí. Koření a Džódpur odjakživa patří k sobě, a proto na prahu bazaru nesmí chybět ani obchůdky protkané vůní dálek. Čaj na uvítanou tu stále funguje a po něm spustí obchodník své vyprávění. „Kardamom je skvělý do sladkých jídel i do čaje. Používáme ho i do známého masala čaje“ řekne a přiblíží k hostovu nosu několik zelených tobolek. „Koření garam masala je nejtradičnější, téměř do každého indického jídla a pokud použijete koření tandoori, uděláte nejlepší kuře, jaké jste v životě jedli“, říká chlapík v bílé sutaně. Každý podlehne a odnese si koření domů, aby se při jeho vůni mohl v duchu vracet zpátky. Vzpomínka na Džódpur tak díky němu nikdy nevybledne.

Když mexický střelec Hirving Lozano propálil míč do sítě německého brankáře Neuera, propuklo v Moskvě opravdové fotbalové šílenství. Mexičané svůj jednogólový náskok udrželi až do konce zápasu a mohli tak po zásluze slavit překvapivé vítězství. Neslavilo se ale jen v moskevských Lužnikách.

V mexické metropoli Ciudad de México fandilo národnímu týmu ohromné množství lidí. Fanoušci „Los Tricolores“ hypnotizovali své miláčky prostřednictvím velkoplošných obrazovek na náměstích i v parcích. Když Lozano skóroval, v ulicích města vypuklo peklo. A vřava nezůstala bez následků, jak záhy zjistili i místní geologové.

TIP: Mexiko City zasáhly otřesy. Proč je tak zranitelné zemětřesením?

Podle výzkumné organizace SIMMSA, která je součástí mexického institutu Institute of Geological and Atmospheric Research, způsobily oslavy vítězného gólu seismické otřesy, které zaznamenaly přinejmenším dva ze seismometrů umístěných v Ciudad de México.

Intenzita otřesů byla velmi malá, citlivé detektory je ale dokázaly zaznamenat. Přestože jde podle vědců o zajímavý úkaz, v minulosti již byly podobné umělé otřesy zaznamenány - například v roce 2006 při infarktovém penaltovém rozstřelu mezi Kamerunem a Pobřežím slonoviny během Afrického poháru národů.

Některá média zprávu výzkumníků interpretovala jako „zemětřesení“. Xyoli Ramirez Campos z mexického Geofyzikálního institutu ale považuje vyjádření SIMMSA za nešťastné a do značné míry za zavádějící. Vibrace způsobené skákajícím davem podle něj sice mohou seismometry detekovat, mají ale zcela jinou charakteristiku než skutečné zemětřesení.

V lednu 1943 se Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill dohodli, že nejbližším cílem Spojenců se stane Sicílie. K přesvědčení nepřítele, že vylodění proběhne jinde, sloužila rozsáhlá klamná kampaň, jejíž technicky i zpravodajsky nejnáročnější součástí se stala operace Mincemeat. Klíčovou roli měl v operaci sehrát falešný kurýr major William Martin, sloužící v řadách královské námořní pěchoty.

Britští zpravodajci posílili legendu kurýra tím, že pro něho vytvořili fiktivní snoubenku Pam. Martin měl u sebe její fotografii, dva milostné dopisy a účet za koupi prstenu. Další osobní věci v kapsách svědčily o poněkud ležérním způsobu života majora Martina. Dopis z banky jej informoval o přečerpání účtu, ztracenou identifikační kartu nahrazoval duplikát, propustka do Velitelství kombinovaných operací měla prošlé datum platnosti. Lístky do divadla a další účtenky naznačovaly, že Martin odstartoval z Londýna 24. dubna nebo později. 

Podvržený dopis 

Samostatnou kapitolu představovala výroba podvržených dokumentů. Nejdůležitějším z nich byl osobní dopis zástupce náčelníka generálního štábu Archibalda Nye veliteli britských vojsk v severní Africe generálu Haroldu Alexandrovi. V zájmu maximální autentičnosti dopis napsal sám Nye. Dezinformaci představovala část, která popisovala plány Spojenců pro středomořské bojiště. Cílem invazní operace pod krycím názvem Husky se podle dopisu mělo stát Řecko a Sardinie, útok na Sicílii proběhne jako klamná operace.

Další písemností, kterou měl kurýr doručit, byl dopis velitele kombinovaných operací lorda Louise Mountbattena veliteli spojeneckých námořních sil ve Středomoří admirálu Andrewu Cunninghamovi. List obsahoval také zmínku o „sardinkách“, o níž se předpokládalo, že ji Němci budou považovat za nenápadnou narážku na plánované vylodění na Sardinii. Důležité bylo, aby brašna s dopisy a dalšími dokumenty byla nalezena společně s tělem. To zajišťoval bezpečnostní řetízek připevněný k plášti kurýra. 

Mincemeat má zelenou 

V polovině dubna 1943 informovali zpravodajci o chystané operaci britského ministerského předsedu Winstona Churchilla, kterého plánovaný způsob provedení nadchl. Operace se tedy mohla rozběhnout. Nebožtíka oblékli, vybavili osobními věcmi a uložili do kovové schránky naplněné suchým ledem, který oddálil rozklad těla. Kontejner pak putoval na námořní základnu Holy Loch ve Skotsku, kde jej naložili na palubu ponorky HMS Seraph, která 19. dubna vyplula k jihozápadnímu pobřeží Španělska.

Místa plánovaného vysazení mrtvého kurýra ponorka dosáhla 30. dubna. Velitel mužstvu sdělil, že úkol posádky spočívá v instalaci tajné meteorologické stanice u španělských břehů. Důstojníci pak oblékli mrtvého kurýra do plovací vesty, připevnili brašnu s dokumenty a po krátké bohoslužbě svrhli tělo do moře. Opodál spustili na vodu prázdný záchranný člun. Dále od břehu se zbavili kontejneru pro přepravu těla, který se po prostřelení potopil.

Divadlo pro agenta

Mužstvu byl do té doby z důvodu utajení zakázán vstup na palubu. Tělo objevil místní rybář, četníci se postarali o jeho přepravu do města Huelva. Nález mrtvého ohlásili agentovi Abwehru. Tělo ohledal španělský patolog, který konstatoval, že smrt nastala v důsledku utonutí a muž zůstal ve vodě nejméně tři a nejvýše pět dní. Komplexnější vyšetření ani pitvu neprovedl. Tělo pak převzal britský vicekonzul, který se postaral o důstojný pohřeb s vojenskými poctami. Námořní atašé ve Španělsku pak obdržel z Velké Británie pokyn vyhledat ztracené písemnosti, což nemělo uniknout pozornosti Němců.

Tajné dokumenty mezitím zabavilo námořnictvo, které je předalo španělskému generálnímu štábu, odkud podle očekávání putovaly k Němcům. Centrála Abwehru v Madridu dopisy vyfotografovala, pořídila jejich písemné kopie a uložila zpět do zalepených obálek. Již 13. května byly dokumenty navráceny britskému námořnímu atašé. Experti ve Velké Británii nejprve potvrdili otevření a následné zalepení obálek. Depeše zachycené a dešifrované službou Ultra potvrdily, že se Němci obsahem dopisů zabývají a nepovažují je za podvrh.

Očekávané důsledky

Operace Mincemeat se po všech stránkách zdařila. Za očekávaný důsledek lze brát skutečnost, že Němci ještě dva týdny po zahájení invaze na Sicílii považovali operaci za zastírací manévr a očekávali útok na Řecko a Sardinii, kde adekvátně posílili svá vojska. Do Řecka odjel generál Erwin Rommel, aby se ujal velení, navíc tam Němci přesunuli tři tankové divize. Z nich dvě odveleli z východní fronty, což následně ovlivnilo výsledek bitvy u Kurska, kde tyto tanky citelně chyběly.

Za nečekaný důsledek je třeba považovat fakt, že Němci až do konce války nedůvěřovali žádným (ani skutečným) tajným dokumentům, jichž se zmocnili. Dva dny po začátku vylodění v Normandii například objevili v opuštěném vyloďovacím plavidle dokumenty popisující plánované operace; považovali je za podvrh a nadále očekávali hlavní nápor v prostoru Pas de Calais. Podobný postoj zaujali k dokumentům zanechaným na palubě kluzáku během spojeneckého výsadku u Arnhemu.

Smažená kuřecí křídla obvykle nejsou považována za delikatesu určenou gurmánům. Změnit se to snaží newyorská restaurace The Ainsworth, která je nabízí v pozlacené úpravě. Nezvyklá kombinace je společným dílem šéfkuchaře zmíněné restaurace a hvězdy amerického bulváru a nejrůznějších reality show Jonathana Chebana. 

TIP: Sladké pokušení: Kobliha posypaná 24karátovým zlatem

Křídla jsou nejprve máčena v kokosovém másle s přídavkem uzených chilli papriček chipotle a v medovém těstíčku. Po pomalém smažení přichází na řadu ingredience nejdůležitější – zlatá omáčka vyrobená z jedlého zlatého prachu.

Deset takto upravených kuřecích kousků vyjde na 30 dolarů (asi 650 korun), k mání je ale i porce servírovaná spolu s lahví šampaňského Armand De Brignac za rovných tisíc dolarů.

Zlato jako kulinářská přísada má velmi dlouhou tradici. Evropané přidávali plátky zlata do pokrmů i nápojů již od renesance. Jedlé zlaté plátky nalezneme také v některých japonských bonbonech a jihoasijském pečivu. Čisté zlato chemicky nereaguje a prochází zažívacím traktem, aniž by se vstřebávalo do těla. Vzácný kov je v rámci Evropské unie schválen coby bezpečné potravinářské aditivum.

Názory na Polyxenu z Lobkovic se dodnes velmi různí. Zatímco jedni vyzdvihují její diplomatické a organizační schopnosti, druzí ji nazývají „tuhou Římankou“, fanatickou katoličkou, která vydělala na pobělohorských konfiskacích majetku. V jednom se však všichni shodnou. Šlechtična prý oplývala mimořádnou krásou, a navíc ji osud obdařil i pronikavou inteligencí. Jak Polyxena těchto předností využila?

Přestárlý ženich

Jako dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštejna vyrůstá Polyxena v přepychu. O pozornost rodičů se ovšem musí dělit s obrovským počtem sourozenců, neboť její matka María Manrique de Lara přivádí na svět jednoho potomka za druhým. Jenomže mnoho z dívčiných bratrů a sester se nikde nedožije dospělosti. Roku 1582 pak rodinu postihne nejtěžší rána: Vratislav z Pernštejna umírá. Zanechá po sobě tak velké dluhy, že si jeho dědicové prý musejí půjčit i na černé sukno, kterým zahalí Pernštejnský palác v Praze.

To výrazně zkomplikuje i Polyxeniny vyhlídky na sňatek.  Kdo by si chtěl vzít za manželku dívku sice velmi krásnou a urozenou, ale bez věna? Vždyť už předtím přicházel v úvahu jen velmi omezený okruh vhodných nápadníků. Mladá Pernštejnka totiž potřebuje manžela rovnocenného postavením i katolickým vyznáním. V 16. století, kdy se většina českých i moravských pánů hlásí k protestantismu, jde o téměř nesplnitelný požadavek. Přesto se ženich pro Polyxenu najde! 

Mocný Vilém z Rožmberka, svého času dokonce kandidát na polský trůn, totiž potřetí ovdověl. Protože se v žádném ze svých předchozích manželství nedočkal potomka, musí se co nejdříve znovu oženit. Jeho volba padne právě na Polyxenu, které velkoryse promine věno. Nevíme, jak dívka o svém budoucímu manželovi, jenž by mohl být jejím otcem, smýšlela, nicméně k oltáři s ním šla. Jejich slavná svatba se konala roku 1587, a zavítal na ni dokonce i sám císař Rudolf II. Protože panovník nebyl ženatý, stala se asi dvacetiletá Pernštejnka po boku svého manžela prakticky první dámou českého království. Dá svému choti vytouženého dědice? 

Mladá vdova

Novomanželka svého zaměstnaného muže moc často nevídá. Císař ho neustále pověřuje důležitými úkoly, které ho odvádějí daleko od domova. Nijak Rožmberka nešetří i přesto, že šlechtice již sužují nejrůznější neduhy. Trpí otoky, plicním onemocněním i záchvaty dny. Své mladé choti však nic neodpírá. Zahrnuje ji šperky a chová se k ní s otcovskou starostlivostí. Ale Polyxena mu tolik potřebného syna nedá. Vše nasvědčuje tomu, že Vilém i jeho bratr Petr Vok byli neplodní. Stárnoucího velmože nakonec udolají jeho četné povinnosti a v srpnu roku 1592 umírá. V pouhých šestadvaceti letech se z Polyxeny stává vdova! Nutno, podotknout, že slušně zaopatřená. 

Sňatek z lásky

Celých jedenáct let zůstane Polyxena neprovdána. Pak však potká nejvyššího kancléře Vojtěcha Popela z Lobkovic. Ten se nejprve dvoří její sestře Františce, avšak potom si jeho srdce získá vdova po Rožmberkovi. Svatba se koná roku 1603. Po ní spolu oba manželé žijí převážně v Pernštejnském paláci, odkud to má kancléř jenom kousek do svého úřadu. Zřejmě se hluboce milovali, protože i po dvaceti letech manželství oslovuje Vojtěch svoji choť v dopisech Mé srdce. Spokojenou dvojici trýzní pouze obavy, zda se někdy dočkají narození syna. Proto se Vojtěch i Polyxena vroucně modlí a dávají štědré dary františkánům, aby se také oni připojili k přímluvám.

Dlouho očekávaný syn přichází na svět roku 1609. Dostane jméno Václav Eusebius.  Nakonec zůstane jejich jediným potomkem. Proto si lze snadno představit, jakou péčí ho rodiče zahrnují. Z dochovaných dopisů, které Polyxena svému synovi psala na prahu jeho dospělosti, čiší neustále obavy o jeho zdraví. „Udělám pro tebe vše, co bude v mých silách,“ ujišťuje ho matka zároveň. Kromě výchovy jediného dítěte se však musí soustředit i na jiné povinnosti. Českými zeměmi totiž zmítají náboženské rozepře!

Nenávidění katolíci

Tentýž rok, kdy se šťastní manželé dočkají narození syna, donutí české stavy císaře Rudolfa II. k podepsání Majestátu. Jde o listinu, která zaručuje náboženskou svobodu v Českém království. Právě tento dokument se Lobkovicovi silně nezamlouvá. Nejen proto, že nemá v lásce křesťany jiných směrů, ale také proto, že ho císař podepsal pod nátlakem. Zástupci stavů mu totiž vyhrožovali, že pokud tak neučiní, nepodpoří ho ve sporu s jeho bratrem Matyášem.

Listina revolučně zajišťuje svobodu vyznání i poddaným, avšak Polyxena a její manžel si ji vykládají po svém. To šlechticové přece rozhodují o víře obyvatel na svých panstvích! Roku 1611 se tak Polyxena například dostane do sporu s Litomyšlskými. Zakáže totiž zvonit na nekatolických pohřbech. Poddaní se ovšem s nařízením nesmíří a zazvoní si sami. Městská rada neučiní nic, aby viníky potrestala. Polyxena proto všechny radní odvolá a nahradí je pouze katolíky. Nenechá přece svá nařízení beztrestně přehlížet! Hlavně pro své protěžování katolíků si tedy Polyxena vyslouží označení Římanka tuhá. Nekatoličtí obyvatelé však brzy dostanou ještě pádnější důvod, proč ji a jejího manžela nenávidět…

Statečná žena

Dvacátého třetího května letí z oken Pražského hradu královští místodržící Vilém Slavata, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius. Zástupci stavovského sněmu si na nich vylévají zlost za porušování Rudolfova majestátu. Zranění muži se s úpěním zvedají ze svahu, kam dopadli, a snaží se co nejrychleji dostat z dosahu rozlícených stavů. Kdo jim však poskytne útočiště?

„Urozená paní, pusťte nás dovnitř, sic nás zamordují!“ buší vyděšení úředníci na vrata Pernštejnského paláce na samém okraji komplexu Pražského hradu. Polyxena bez váhání vpustí pronásledované dovnitř. Zavolá k nim lékaře, ale to už se vstupu do budovy domáhají povstalci v čele s Matyášem Thurnem. „Vydejte nám zrádce!“ hřímá vůdce vzbouřenců. „Nedopustím, aby v mém domě došlo k jakémukoli násilí,“ odmítne jeho žádost Polyxena. Ze své pozice neustoupí ani o píď. Vyhození úředníci jí vděčí za život. 

Vyjednavačka

Polyxeně se pro sebe a syna podaří na stavovské vládě vyjednat volný odjezd do Vídně, kde na ni po boku císaře čeká její manžel. Tam také potká lékaře Jana Jessenia. „Nejezděte do Prahy,“ přemlouvá ho, avšak marně. České stavy v listopadu 1620 prohrají osudnou bitvu na Bílé hoře. Císař Ferdinand II. žádá tvrdé potrestání viníků. Polyxena a její manžel se proto ocitnou doslova v obložení prosebníků. A manželé skutečně dělají vše, co mohou, aby císaře obměkčili. Vymohou tak milost například pro lékaře Matyáše Borboniuse z Borbenheimu, kterému je trest smrti změněn na doživotní vězení. 

Přes všechny snahy pomoci obviněným i jejich příbuzným si manželé moc sympatií nezískali. Vždyť se stali vlastníky značného majetku zkonfiskovaného účastníkům povstání. Nejvyšší kancléř rovněž obdrží za své věrné služby knížecí titul. Úspěch se v době, kdy většina národa trpí, neodpouští! 

Smrt klepe na dveře

Díky zkonfiskovanému majetku se sice páru podaří zaplatit značnou část svých dluhů, avšak platí za to odloučením. Císař si totiž žádá služeb nejvyššího kancléře víc než kdy dřív. Vojtěch Popel z Lobkovic nakonec roku 1628 v Praze umírá, a tak se Polyxena stává podruhé vdovou. Za tři roky ji stihne další rána. Tehdy totiž odzvoní hrana jejímu synovci Vratislavu Eusebiovi z Pernštejna. Protože se jednalo o poslední mužského potomka Pernštejnů, vymírá kdysi tak významný rod po meči. S tímto pomyšlením se hrdá šlechtična smiřuje jen těžko. 

Sama se odebere na věčnost až roku 1642. Její smrt přitom obestírá celá řada legend. Na smrtelné posteli prý vstoupila do řádu karmelitánek. Poté se jí podle svědectví vrátila řeč a byla dokonce schopna zpívat zbožné písně! Večer po svém úmrtí se údajně zjevila jednomu duchovnímu ve sněhobílém šatu u nohou Panny Marie a ujistila ho, že Bůh vyslyšel modlitby za její spásu. Tyto legendy potvrzují, za jak výjimečnou ženu považovali Polyxenu její současníci. Ať už ji odsuzovali nebo milovali, všichni věděli, že svými schopnostmi naprosto vybočovala.

Výroba betonu představuje jeden z největších zdrojů oxidu uhličitého v dnešním světě, hned po dopravě a energetice. Američtí vědci dokázali vylepšit výrobní postup betonu díky jinému problematickému zdroji škodlivých látek – uhelným elektrárnám.

Vyvinuli nové kompozitní pojivo, které téměř kompletně nahrazuje cement ve výrobě betonu. Je založené na popílku z elektráren. Shodou okolností tím nejen snížili emise oxidu uhličitého do atmosféry, ale také omezili množství odpadu z uhelných elektráren.

TIP: Ostny ježovek jako inspirace pro superodolný a superpevný beton

Klíčem k jejich úspěchu byl popílek typu C, který má vyšší obsah vápníku. Doposud se totiž do betonu přidával především popílek typu F, který je bohatý na křemík a hliník. Takového popílku se do betonu přidává asi 20 procent, plus 80 procent cementu. Nová technologie ovšem zahrnuje zpracování 80 procent popílku a jenom 20 procent běžného cementu. První testy ukazují, že beton z elektrárenského popílku je srovnatelný s běžným betonem. Atmosféra Země takový postup výroby betonu jen uvítá.

Velikonočnímu ostrovu říkají domorodci „Rapa Nui“ čili „velká země“, nebo též „Te Pito o Te Henua“, tedy „pupek světa“, a do historie se zapsal nesmazatelným písmem. Pevnina o rozloze pouhých 163 km² přitom zůstávala po dlouhá staletí v úplné izolaci. Leží „utopená“ v jihovýchodním Pacifiku, od dalšího obydleného ostrova ji dělí 2 000 km a nejbližší kontinent – břehy jihoamerického Chile – se nacházejí 3 500 km daleko. 

Krajina ostrova vulkanického původu je dnes převážně pustá a nehostinná. Cestovatele, badatele i záhadology však přitahuje jako magnet: Téměř celé Rapa Nui totiž zdobí gigantické sochy, jež v některých případech ční až do desetimetrové výšky a váží desítky tun. Kdo a kdy je vytvořil? Jak je dokázal přemístit? A co měly znázorňovat? 

Po krk v zemi 

Unikátní monolity moai pocházejí z let 1250–1500 a na ostrově a v muzeích jich celkově napočítáme asi 900. Nejvyšší z obrů, zvaný Paro, se tyčil bezmála do 10 metrů a vážil přes 80 tun. Jedna z nedokončených soch jej však měla se svými 21 metry a 180 tunami překonat víc než dvojnásobně. Ačkoliv se skulptury dřív často označovaly jako „hlavy“, ve skutečnosti zpodobňovaly celé postavy: Obvykle končily v půli stehen, a některé až u kotníků. Působením vnějších vlivů se však časem propadaly do země. 

Ještě v době příchodu Evropanů v roce 1722 se mnohé z nich vyjímaly na posvátných kamenných podstavcích zvaných „ahu“. Koncem 18. a počátkem 19. století byly ovšem bez výjimky svrženy – snad kvůli neblahému kontaktu s bílým mužem, který na místo zavlekl choroby i otroctví. Nebo šlo možná o důsledek fatální války mezi domorodci. 

V čem se mýlil Heyerdahl

Prastaré legendy a mýty vysvětlují vznik moai zázrakem: Stavitelé prý měli k dispozici látku „manu“, která sochy „donutila chodit“. Její kouzlo však ovládali pouze kněží, a když později ostrov opustili, přestali domorodci monumenty vytvářet. 

V souvislosti s pohybem soch se ovšem objevila také řada vědeckých či pseudovědeckých mýtů. Roli sehrály i příspěvky Thora Heyerdahla, podle nějž pocházeli původní lidé Rapa Nui až z Jižní Ameriky. Dnes již vyvrácenou domněnku (genetické analýzy ukázaly, že jejich předkové byli Polynésané) podpořil norský cestovatel v roce 1947 legendární plavbou na voru Kon-Tiki. Dostal se na něm z Peru až na 8 000 km vzdálený ostrov v Polynésii. 

Podle Heyerdahla lidé Rapa Nui „nestavěli zámky ani paláce, ani přehrady a přístaviště, ale vytesávali z kamene obrovité sochy s lidskou podobou, vysoké jako dům, těžké jako železniční vagony, přetahovali je přes hory a doly a pak je vztyčovali na mohutné terasy ve všech částech ostrova“. Nastíněná hypotéza přímo vybízí k nejrůznějším fantastickým teoriím. Jenže Heyerdahl byl ve své vizi v ledasčem přinejmenším nepřesný. 

Především na Rapa Nui nenajdeme „hory a doly“, respektive údolí, přes která by se monumenty přesouvaly. Zatímco zbytků velkých domů tam existuje mnoho, přehrady skutečně chybějí: Nebylo je totiž kde budovat. Sochy se také netyčí ve všech částech ostrova, nýbrž jen na určitých místech. Vůbec nejvíc – téměř 400 – se jich nachází na úpatí a ve stěnách kráteru Rano Raraku, kde zároveň většina z nich vznikala. Některé giganty tak možná vůbec nebylo nutné přemísťovat – lidé je pouze spouštěli ze svahu dolů. 

Továrna na moai 

Právě kráter Rano Raraku v mnoha ohledech vysvětluje, jak dávní ostrované svá díla vytvářeli. Dosud totiž ukrývá celou řadu moai v různé fázi rozpracování, jež kamennou líheň nikdy neopustily. 

Sochaři nejprve označili celkový obrys skulptury, která se tesala vždy ležící na zádech, přičemž až do dokončení zůstávala ve spodní části zad spojena s horou. Poté se souběžně modelovala kamenná tvář a přední část trupu, načež se tesaly dlouhé uši a ruce složené na břiše. Teprve potom tvůrci dílo uvolnili z horniny, spustili ho na úpatí a tam jej buď nechali, nebo ho přepravovali dál k pobřeží, kde monolity vztyčovali na posvátných plošinách ahu. 

Některé sochy dostaly i pokrývku hlavy zvanou „pukao“, jež se ovšem vyráběla v jiné části ostrova. Podle jistých teorií se nejednalo o klobouk, nýbrž o zvláštní účes, který se v místě dřív nosil. Na závěr ostrované opatřili vztyčené dílo tím nejdůležitějším – očima. Právě neobvyklý důraz na zrak možná odpovídá na otázku, co monumenty symbolizovaly. V domorodém jazyce totiž výraz „mata“ označuje shodně oči i klany. Na ostrově jich existovalo kolem deseti a soupeřily spolu o moc. Jejich populace – tedy množství pracovní síly potřebné ke vztyčení sochy – se pak mohla odrážet v rozměrech příslušné moai.  

Další otazník se vznáší nad ohromnou hmotností kamenných děl. Je však třeba si uvědomit, že téměř všechna byla vytesána z tufu, tufitů a pemzy, tj. porézních hornin vznikajících ochlazením a stlačením sopečného popela. Takový materiál je například oproti čediči či žule podstatně lehčí, a vyschlý může dokonce plavat. 

Kráčející giganti 

Záhadou bezesporu zůstává, jak domorodci sochy přemísťovali a vztyčovali na podstavce. Podle badatelů je v některých případech skutečně přepravili na vzdálenost přesahující 20 km. Muselo jít o neuvěřitelně náročný úkol, mimo jiné proto, že je terén ostrova velmi nerovný a tvoří ho rozpraskaná láva. 

Teorie se rozcházejí: Podle některých se moai převážely na kmenech stromů, na velkých dřevěných saních, nebo se pro ně ze dřeva dokonce budovaly ohromné kolejnice. Podle jiných hypotéz opásali stavitelé sochy lany, za něž pak střídavě tahali. Postupným polootáčivým pohybem tak docílili toho, že skulptury „pochodovaly“. 

Přesun monumentů každopádně pokaždé nekončil úspěchem. Mimo rozbitá torza lemující ostrov o tom svědčí i fakt, že se podařilo vztyčit jen 311 z 900 soch. A pouze 78 z nich se nakonec ocitlo na nejprestižnějším místě, vyvýšeném kamenném svahu. Vezmeme-li v úvahu celý proces výroby až po umístění na podstavec, uspěli ostrované jen ve 9 % případů – což už rozhodně nijak zázračně nezní.