Během vrcholného britsko-amerického setkání v Casablance se s konečnou platností rozhodlo o tom, kam bude v nejbližší době směřovat spojenecké válečné úsilí. Do té doby zástupci britské generality soudili, že vítězství v severní Africe by se mělo co nejrychleji využít k invazi na Apeninský poloostrov, Churchill prosazoval útok přes Balkán, zatímco Američané preferovali vylodění přes průliv La Manche do Francie. Všichni se shodli na tom, že po skončení afrického tažení nemohou spojenecká vojska zůstat v nečinnosti, ale musí někde zaútočit.

Kudy do Evropy?

Ve Středomoří přicházely v úvahu dvě varianty: první představovala obsazení ostrovů Sardinie a Korsika, čímž by si Spojenci vytvořili předpoklady pro invazi do Itálie a jižní Francie. Výrazně by se také zlepšila možnost bombardování jižních oblastí Německa. Druhou variantou, která nakonec zvítězila, se stalo obsazení Sicílie jako odrazového můstku pro útok na italskou pevninu. Z hlediska utajení plánu dalšího postupu byly Spojencům jasné dvě věci: přípravy na vyloďovací operaci tak velkého rozsahu nelze před Němci skrýt a Sicílie se nesmí nepříteli jevit jako nejpravděpodobnější cíl.

Aby Spojenci přesvědčili nepřítele, že k invazi dojde současně v Řecku a na Sardinii, rozběhli mohutnou dezinformační kampaň pod krycím označením operace Barclay. Na středomořském bojišti zdánlivě operovala 12. armáda tvořená dvanácti divizemi. Velitelské struktury tohoto fiktivního uskupení udržovaly intenzivní rádiový provoz, o kterém se předpokládalo, že jej nepřítel odposlouchává. Vlastní dislokace 12. armády v prostoru východního Středomoří podporovala předpoklad, že bude vysazena na pobřeží Řecka. Stejný dojem měla vyvolat i Londýnem nařízená aktivita členů řeckého hnutí odporu zaměřená na systematické ničení železničních tratí, které by mohly být využity k přísunu německých posil na invazní pláže. 

Rodí se plán

K vylodění dojde v Řecku a na Sardinii – o tom měly Němce přesvědčit také jakoby náhodou získané tajné informace. Hlavní problém představoval postup, jak je Němcům vhodným způsobem „naservírovat“. Důstojník královského letectva Charles Cholmondeley přišel s návrhem shodit nad okupovanou Evropou z letadla mrtvolu na nefunkčním padáku. Fiktivní agent by byl vybaven radiostanicí, kterou by Němci (možná) využili ke zpravodajské hře, v rámci které by jim Britové podsunuli klamné informace.

TIP: Ženy špionky: Půvab ve službách rozvědky

Výbor pro kontrašpionážní a klamné operace označil tento plán za neproveditelný, ale jeden z jeho členů, korvetní kapitán Ewen Montagu, začal přesto pracovat na jeho uskutečnitelné verzi. Během plánování došlo nejprve k výměně radiostanice za složku s tajnými písemnostmi a následně k umístění mrtvého kurýra do nafukovací záchranné vesty na moři. Zpočátku se počítalo s vysazením z hydroplánu, později dostala přednost méně nápadná ponorka.

Místem vysazení mrtvého kurýra se měly stát španělské pobřežní vody poblíž města Huelva, přičemž se předpokládalo, že příboj tělo vyplaví na břeh, nebo je ještě dříve objeví rybáři. Britské tajné službě bylo známo, že v Huelvě operuje mimořádně aktivní německý agent, který se zajisté pokusí dostat k tajným dokumentům, které falešný kurýr přepravoval. Zda Němci písemnosti skutečně získali, zjistí Britové následně monitoringem německých šifrovaných zpráv, které dokázali číst (služba Ultra). Plán dostal krycí označení Mincemeat. 

Muž, který neexistoval

První problém při realizaci plánu představovalo pokud možno nenápadné obstarání vhodného těla. U nebožtíka musela být obtížně zjistitelná příčina smrti, vše mělo nasvědčovat tomu, že utonul nebo zemřel na podchlazení. Mrtvý nesměl mít příbuzné, kteří by jej chtěli pohřbít. Po konzultaci s patologem bylo vybráno tělo londýnského bezdomovce, který žil v opuštěném skladišti a buď úmyslně, nebo omylem se otrávil jedem na krysy. Oba jeho rodiče byli po smrti, takže když dva dny po intoxikaci zemřel v nemocnici, nikdo jej nepostrádal.

Dokončení: Sekaná pro Abwehr: Úspěšná dezinformační operace Mincemeat (vychází ve čtvrtek 21. června)

Dalším krokem bylo vytvoření falešné identity kurýra s vojenskou hodností odpovídající důležitosti přepravovaných dokumentů. Muselo se jednat o důstojníka oblečeného ve stejnokroji šitém na míru. Vzhledem k tomu, že vzít míry mrtvému by vzbudilo nežádoucí pozornost, byl nebožtík oblečen do polní uniformy (battledressu), což předpisy umožňovaly. Mrtvý se stal majorem Williamem Martinem sloužícím v řadách královské námořní pěchoty. (V rámci námořnictva působilo několik skutečných majorů toho jména.) 

Letos v březnu zesnulý světoznámý fyzik Stephen Hawking se dočkal další velké pocty. Poté, co byl jeho popel uložen mezi hroby Charlese Darwina a Isaaca Newtona, se na poslední cestu vydal i Hawkingův nezaměnitelný hlas, který se stal součástí popkultury. Míří do vesmíru, vstříc nejbližší černé díře.

Řecký skladatel Vangelis pro tento účel zkomponoval krátkou skladbu, která obsahuje Hawkingovo poselství o tom, jak je důležité nezůstávat na planetě Zemi a vypravit se do okolního vesmíru. Přesně na tom Hawkingovi v posledních letech záleželo a považoval to za nezbytné pro přežití lidstva do příštích staletí.

Zpráva pro černou díru

V nápadu vyslat signál s Hawkingovým hlasem sehrála klíčovou roli stanice evropské kosmické agentury Cebreros Station, která se nachází ve Španělsku, asi 90 km od hlavního města Madridu. Rádiová anténa stanice o průměru 35 metrů je sice primárně určená pro komunikaci s kosmickými loděmi, vyslání Hawkingova poselství pro ni ale nepředstavovalo větší problém.

TIP: Stephen Hawking: V 76 letech zhasla hvězda vědy. Co všechno lidstvu přinesl?

Vangelisova hudba s Hawkingovým hlasem směřuje k černé díře 1A 0620-00. Ta se nachází se ve hvězdné soustavě s oranžovým trpaslíkem, která je od nás vzdálená asi 3 500 světelných let. Pokud víme, jde o nejbližší ze všech černých děr ve vesmíru.

Osud rádiového vysílání s Hawkingovým hlasem je nejasný. Až za 3 500 let dorazí k cíli, začně nejspíš černou díru obíhat. Rádiové vlny vzkazu by také mohly být zničeny Hawkingovým zářením černé díry, což by bylo velmi symbolické.

Zní to sice kapku strašidelně, ale déšť mořských živočichů z nebe nad čínském Čching-tao nebyl předzvěstí blížícího se konce světa. Za neobvyklou nadílku mohla bouře a silný vítr, který chobotnice, krevety, mořské hvězdice a další živočichy přivál z moře nad pevninu. Podle údajů meteorologů dosahoval vítr v nárazech rychlosti až okolo 35 metrů za sekundu (125 kilometrů v hodině).

Přestože se jednalo o neobvyklý úkaz, není to poprvé, co se něco podobného stalo. V loňském roce se podobného nadělení dočkali obyvatelé mexického Tampica a před deseti lety zase pršely ryby z nebe nad indickou Keralou.

TIP: Noční můra arachnofobů: V jižní Austrálii pršely z nebe miliony pavouků

Vedle nadílky mořských tvorů si obyvatelé desetimilionového Zeleného ostrova (jak zní v překladu název města Čching-tao) z pobřeží Žlutého moře, užili i pořádného krupobití. Největší kroupy podle čínských médií dosahovaly velikosti golfových míčků. Bouře si neštěstí, kromě mořských živočichů, nevyžádala žádné oběti, mnoho lidí bylo ale zraněno.

Nehody vozů s autonomními technologiemi jsou velmi vděčným tématem pro veřejnost i média. Své o tom ví i u Tesly, která dlouhodobě bojuje s velkým zájmem médií o jakoukoliv nehodu jejich vozu. Mnozí společnosti vyčítají, že její systém Autopilot není tak bezpečný, jak Tesla tvrdí, což automobilka samozřejmě popírá.

Autopilot není autopilot

Jak referuje portál Teslafan.cz společnost Thatcham Research, která pracuje pro Asociaci britských pojistitelů, se rozhodla zjistit, jak je to s nehodami ve skutečnosti. Výzkumníci došli k závěru, že automobiloví výrobci, jako je Tesla, musí jasněji a konkrétněji objasňovat koncovému uživateli rozdíly mezi podpůrnými autonomními systémy, které řidiči pouze pomáhají a plně autonomními systémy, jaké ve svých vozech používá například společnost Waymo. Podle společnosti názvy typu Autopilot vyvolávají dojem, že vozidla jsou schopna autonomní jízdy bez nutnosti pozornosti či zásahů řidiče.

Autopilot na zkušební dráze

Společnost se rozhodla otestovat schopnosti systému Autopilot na své zkušební dráze, kdy v prvním testu vytvořila podmínky pomalu se zpomalujícího vozidla před vozem s aktivovaným asistentem řízení. Tuto zkoušku testovaný Model S obstál bez úhony, problém však nastal v druhém testu. Ten spočíval v jízdě za vozem, který se náhle vyhýbal překážce před sebou a před Teslou se tak rázem objevila ona překážka v podobě stojícího automobilu. Na něj již vůz nebyl schopen zareagovat a Tesla do nafukovací makety narazila v plné rychlosti.

Podpůrné asistenční systémy

Tesla využívá pro orientaci celkem 8 kamer, 12 ultrazvukových senzorů a také radar pro detekci objektů před vozem. Autonomní systém vozů Tesla využívá kombinaci bezpečnostních prvků Traffic-Aware Cruise Control a Autosteer. První jmenovaný umožňuje řidiči nastavit požadovanou rychlost a vést jej v pruhu, stejně jako dodržovat vzdálenost od vozů před sebou. Autosteer dokáže číst dopravní značky a značení na vozovce a na základě těchto informací přizpůsobovat jízdu automobilu.

Většina nehod vozů Tesla tak vzniká především z nízké pozornosti řidičů, kteří přecení schopnosti těchto dvou asistentů řízení vozu a v domnění, že automobil vše zvládne za ně, se pak mohou dostat do velmi nepříjemných situací, které mohou skončit i tragicky. Na to ostatně upozorňuje i sama Tesla, která o TACC (Traffic-Aware Cruise Control) píše:

„Traffic-Aware Cruise Control nevylučuje potřebu sledovat silnici před vozem a manuálně vůz ovládat v případě potřeby. Je povinnosti řidiče zůstat v pohotovosti a mít vždy kontrolu nad vozidlem. Pokud tak neučiní, může být následkem vážné zranění nebo smrt.“

Tesla se brání i zlepšuje

Tesla na test společnosti Thatcham Research zareagovala zprávou, že by ke kolizi nedošlo, pokud by řidič správně používal systém Autopilot. Kalifornský výrobce elektromobilů dále dodal, že většina uživatelů vozů Tesla chápe, že je jejich pozornost i v případě zapnutého systému Autopilot nezbytná.

I přesto se automobilka snaží bezpečnost svých vozů neustále zlepšovat. Poslední aktualizace systému Autopilot v8.1(2018.21.9) přinesla asertivnější varovný systém, který dokonce někteří řidiči označili za až příliš rušivý. Musk slíbil, že se společnost pokusí nalézt optimální rovnováhu mezi bezpečností a pohodlím řidičů. V srpnu tohoto roku se navíc můžeme těšit na softwarovou verzi 9, která by měla přinést i některé první funkce plně autonomní jízdy vozového parku společnosti Tesla.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Objevení léků lidstvu pomohlo vypořádat se s mnoha chorobami a infekcemi. Jejich užívání ale není zcela bez rizika. Často mívají vedlejší účinky, ať už samy o sobě anebo v různých kombinacích. Ve snaze řešit nějaký zdravotní problém si tak lidé mohou přivodit problémy nové, někdy i závažnější.

Vědci ve Spojených státech nedávno zjistili, že zhruba třetina obyvatel neúmyslně ohrožuje své duševní zdraví a také život. Užívají totiž léky, které je mohou dovést k depresím a v krajním případě i k sebevraždě. Výzkum byl založen na lékařských datech více než 26 tisíc Američanů, z období mezi lety 2005 a 2014.

TIP: Sebevražedné myšlenky lidí s depresí mají spojitost se zánětem mozku

Riziko duševních problémů se zvyšuje, pokud lidé užívají více léků zároveň. Podle výsledků výzkumu hrozí člověku v USA užívajícímu 1 lék deprese v 7 procentech případů. U lidí neužívajících žádné léky je to přitom 5 procent. U dvou léků toto riziko vzrůstá na 9 procent a u tří léků dokonce na 15 procent. V mnoha případech přitom nejde o léky, jejichž užívání souvisí s psychickými problémy.

Nahá žena stojí uprostřed římského náměstí a v ruce svírá velkou barevnou fotografii těžce nemocného dítěte. Na holé kůži má velkými písmeny napsán vzkaz ministru zdravotnictví: „Balduzzi, řekni ano!“ Není sama. Spolu s ní protestuje proti zákazu léčby kmenovými buňkami početný dav. 

Naděje je slepá

Matka na smrt nemocného dítěte, kterému nedokáže zachránit život žádný z výdobytků moderní medicíny, nezná nic než bezmoc a zoufalství. A najednou je tu jiskřička naděje! Italská společnost Stamina nabízí šanci na uzdravení tam, kde věhlasné kapacity jen bezmocně kroutí hlavou. „Odebereme buňky kostní dřeně a v laboratoři je proměníme na nervové buňky. Ty pak vpíchneme pacientovi. Naše metoda zabírá proti nejrůznějším chorobám, třeba smrtící svalové dystrofii nebo Parkinsonově chorobě,“ říká zakladatel společnosti Stamina Davide Vannoni.

Tonoucí se stébla chytá. Tisíce rodin uvěří, že se jejich blízcí navzdory skepsi odborníků uzdraví. Nezajímá je, že Vannoni není lékař a že vystudoval filozofi i a psychologii. Nevadí jim, že šéf Staminy nemůže podepřít své sliby výsledky jakéhokoli výzkumu. Lidé chtějí Vannonimu věřit, a tak ignorují varování špičkových italských vědců. „Neexistuje žádný důkaz, že by buňky kostní dřeně mohly léčit tyto choroby,“ říká přední odborník Michele de Luca a varuje: „Vannoniho léčba nejen že neúčinkuje, ale může zdraví pacientů ještě více poškodit.“

Mafie z Brescie

Když vědci s odkazem na potenciální rizika dosáhnou zákazu léčby ve firmě Stamina, propuknou po celé zemi protesty. Demonstranti žádají, aby Vannoni mohl ve svých aktivitách pokračovat. Apelují na ministra zdravotnictví Roberta Balduzziho, aby Stamině „řekl ano“. A ministr nakonec poslechne. Vláda dokonce uvolní tři miliony eur na ověření Vannoniho léčebného postupu. Stovky lidí to vítají jako obrat k lepšímu a hrnou se do nemocnice v Brescii, kde Vannoni působí. I když se Stamina prezentuje jako dobročinná organizace, požaduje od každého pacienta za léčbu 50 až 60 tisíc eur. 

Mezitím americký patentový úřad zamítne Vannoniho přihlášku patentu na léčbu s tím, že zázračný lékař nepodal žádné důkazy o pozitivních účincích svých metod. Michele de Luca a další italští vědci bijí na poplach. Na straně Vannoniho a Staminy však v té době stojí nejen pacienti a jejich rodiny, ale také sdělovací prostředky a politici. De Luca a jeho kolegové dostávají výhružné vzkazy. Zastání a podporu nacházejí spíše v zahraničí než doma.

Nakonec se jim podaří dostat Vannoniho do situace, kdy musí na stůl položit důkazy o bezpečnosti a účinnosti léčby. Ukáže se, že nemá v ruce zhola nic. Národní hrdina je odhalen jako bezohledný podvodník, který zhruba tisícovce nemocných dětí i dospělých vpichoval do těla buňky, jež nepomáhaly, ale škodily. V honbě za slávou a penězi se neštítil ničeho. Společně s devatenácti dalšími lidmi je obviněn ze zločinného spiknutí a je souzen jako hlava celého gangu.

Zázračná dezinfekce

Někdy dosáhnou šarlatáni svého až brutálně primitivními prostředky. Například jistý Jim Humble nabízí přípravek MMS jako všelék na nejrůznější nemoci, od malárie, přes bakteriální a virové infekce včetně AIDS, až po rakovinu. Za zkratkou MMS se skrývá název Master Mineral Solution (česky Mistrovský minerální roztok) či dokonce Miracle Mineral Supplement (Zázračný minerální doplněk). Jeho podstatou je chemikálie chloritan sodný (chemickým vzorcem NaClO₂). Před užíváním se má do roztoku chloritanu přidat kyselina citronová, aby se začal uvolňovat nestabilní plyn oxid chloričitý (ClO₂). Ten má pak zničit choroboplodné zárodky, parazity či nádorové buňky.

O ničivosti oxidu chloričitého není pochyb. Je to silné oxidační činidlo, jež se používá k průmyslovému bělení a jako razantní dezinfekce. Příčiny chorob však oxid chloričitý zcela jistě neodstraní. Nemocnému organismu navíc užívání MMS neprospívá. Provází je nevolnost, zvracení, průjmy a silná dehydratace, která může vyústit i v život ohrožující prudký pokles krevního tlaku. Přesto se MMS dál prodává v mnoha zemích a jeho prodejci a uživatelé se najdou i u nás.

Zneužitá nutrigenetika

Léčitelé a šarlatáni nemohli pominout prudký rozvoj molekulární genetiky. Názorný příklad pavědy zabalené do pozlátka vědecké terminologie nabízí podnikání některých firem v oboru nutrigenetiky. 

Nutrigenetika je seriózní vědní obor. Zabývá se vlivem potravy na aktivitu genů v lidském organismu. Že potrava na naše geny skutečně působí, je zřejmé třeba z alergické reakce na ořechy: V těle alergika ovlivňuje alergen z ořechu buňky imunitního systému a ty reagují prudkou změnou v aktivitě svých genů. Výsledkem jsou změny funkce řady orgánů, které známe jako alergickou reakci. Ta může být v krajních případech i smrtelná. Méně nápadným projevem pozměněné činnosti genů pod vlivem potravy je obezita a následný nástup cukrovky.

V současnosti zdaleka neznáme všechny typy reakcí lidských genů na látky přijaté s potravou. Nutrigenetické firmy se ale před zákazníky tváří, jako by pro ně tenhle složitý problém neměl žádné tajemství, a bez uzardění slibují: „Provedeme analýzy vaší dědičné informace, zjistíme, jakým zdravotním rizikům čelíte, a nabídneme vám potravinové doplňky, s jejichž pomocí všechna nebezpečí zažehnáte.“

Na první pohled to může vypadat rozumně. Jak ale ukázala kontrola provedená na příkaz amerického Kongresu, skutečnost je úplně jiná. Kontroloři odebrali dědičnou informaci jedné ženy a rozdělili ji do několika vzorků. Totéž provedli i se vzorkem dědičné informace jednoho muže. Vzorky pak poslali čtyřem různým nutrigenetickým společnostem a vydávali je za dědičnou informaci mnoha různých lidí odlišného věku, tělesné váhy a životního stylu. Když přišly výsledky, nestačili se kontroloři divit. 

Věštby z DNA

Fiktivní zákazníci, které kontroloři vytvořili tím, že DNA jedné osoby vydávali za dědičnou informaci různých lidí, dostali od firem odlišný, často zcela protichůdný seznam zdravotních rizik. Pokud by firmy vycházely z analýz DNA, musely by dojít k totožným rizikům, protože stejná byla i analyzovaná dědičná informace. Firmy běžně upozorňovaly zákazníky na zdravotní rizika, která se na současné úrovni znalostí nedají z DNA vyčíst. Nikdo zatím neví, které změny v lidské DNA tato rizika zvyšují, a které varianty DNA před těmito riziky naopak chrání.

Pokud firmy testy DNA vůbec provedly, pak pro ně jejich výsledky nepředstavovaly nejdůležitější údaje. Mnohem více vycházely z informací o životním stylu, které zákazníci uvedli ve formuláři při objednávce testů. K tomu, aby těžkému kuřákovi sdělily, že je ohrožen rakovinou plic a infarktem myokardu, nutrigenetické firmy ani žádné údaje o zákazníkově DNA nepotřebovaly.

Před pár dny začal další světový šampionát ve fotbalu a nejrůznější odborníci, vědmy i zvířata se jeden přes druhého snaží předpovědět, kdo se stane jeho vítězem. Pustila se do toho i umělá inteligence, kterou si vycvičili němečtí vědci a inženýři.

Lidští sázkaři v první den mistrovství světa předpovídali, že se vítězem stane Brazílie, na jejíž výhru stanovili nejnižší kurz. Umělá inteligence ale jejich úsudku nevěří. Autoři poskytli této inteligenci statistiky z předchozích šampionátů a nechali umělou inteligenci spustit a zpracovat více než 100 tisíc simulací průběhu šampionátu. Do simulací přitom zapojili i nezbytný prvek náhody.

TIP: Předpověď budoucnosti? Umělá inteligence předpovídá zpoždění letu

Podle umělé inteligence to sice není vyloženě jednoznačné, ale nejvyšší šanci na pohár prý má tým Německa. Zároveň mu ale přisuzuje problémy ve vyřazovacích bojích, zejména ve čtvrtfinále. Pokud by Německo neprošlo, tak by se šampionem mělo s největší pravděpodobností stát Španělsko. Zatím ale není nic jisté, takže jak vědci, tak i umělé inteligence budou jistě s napětím sledovat zápasy šampionátu, které nás ještě čekají.

Roku 1916 byl arcivévodovi Karlovi svěřen XX. armádní sbor na italské frontě, který úspěšně vedl do boje, byť celá akce i v důsledkuruské Brusilovovy ofenzivy a nutnosti přesunout vojska na východ skončila ziskem pouze asi pěti kilometrů území a stotisícovými ztrátami. Karel se však dostal mnohem blíž ke skutečné podobě kruté války než většina panovníků jeho doby a když 21. listopadu 1916 v Schönnbrunu naposledy vydechl císař František Josef I. a Karel převzal vládu, ihned zahájil jednání o míru. 

Je Franz Josef nahraditelný?

Nový císař Karel I. byl vystaven obrovskému tlaku plynoucímu z neustálého srovnávání s předchůdci. Nešťastný strýc František Ferdinand d'Este (1863–1914) roku 1906 vypracoval smělé plány na federalizaci říše, což byla jedna z možností, jak řešit situaci „dvoustátí“, kde jen asi 45 % obyvatelstva bylo německé (rakouské) či maďarské (tedy de facto vládnoucí) národnosti. A co teprve stín Františka Josefa I. (1830–1916)! Mocnář vládl neuvěřitelných 67 let a 355 dní a bezesporu se stal symbolem monarchie. Panoval v době ekonomického boomu druhé poloviny devatenáctého století, kdy od roku 1867 rostl HDP na hlavu v monarchii v průměru o 1,76 % procenta ročně, což znamenalo nejrychleji mezi velkými národy Evropy.  

Samozřejmě, ekonomika habsburské říše byla stále výrazně menší než třeba britská, ale prosperita byla v řadě regionů zcela hmatatelná a posledních několik generací vyrostlo v míru a rychlém vzestupu technologií. Jak se s tím mohl srovnat sotva třicetiletý mladík, se kterým nikdo až do atentátu na Františka Ferdinanda v Sarajevu nepočítal jako s vládcem?

Vzdálený trůn

Karel se narodil roku 1887 na zámku Persenbeug v Dolním Rakousku a císař František Josef I. byl jeho prastrýc. Když roku 1889 spáchal sebevraždu korunní princ Rudolf, stal se následníkem trůnu starší bratr Karlova otce František Ferdinand. Následnictví se tak přesunulo do Karlovy rodiny, ale pro něj se toho zatím příliš nezměnilo. 

Karlův otec, Ota František Josef (1865–1906), byl často pracovně pryč a ještě častěji na záletech. Karel zatím od matky Marie Josefy Saské i vychovatelů (z velké části skotských františkánů) obdržel katolickou výchovu, ale docházel i na veřejné gymnázium, kde se mu dostalo všeobecného vzdělání. Zbožný a klidný Karel si pravděpodobně neměl s výstředním otcem příliš co si říct (viz Císařův pobočník a Blahoslavený císař).Ostatně jednou nechal sám František Josef I. kvůli stížnosti britského velvyslance Otu na krátkou dobu zavřít do kláštera. Velvyslancova manželka totiž potkala arcivévodu v hotelu Sacher. Velmi opilého, opásaného šavlí a jinak zcela nahého. 

Dragounem v Boleslavi

Když bylo Karlovi osmnáct, začala jeho vojenská výchova a s ní i životní etapa, která ho přivedla do Čech. V říjnu 1905 tak zahájil dragounský výcvik v Chudeřicích, v dalším roce přešel do Staré Boleslavi. V listopadu roku 1906 získal hodnost nadporučíka a přerušil vojenskou službu, aby mohl začít studovat vysokou školu. Ocitl se však před první větší politickou výzvou. Pražská univerzita byla tehdy rozdělena na českou a německou část a volba mladého Karla, na kterou z nich bude docházet, se stala politickou otázkou. Strýc František Ferdinand si totiž vzal za manželku Žofii Chotkovou a jejich morganatický (nerovnorodý) sňatek sice přinesl potomky, ale ti neměli žádný nárok na císařský trůn. Když pak 1. listopadu 1906 zemřel Karlův otec, stal se Karel po Františku Ferdinandovi zřejmým budoucím dědicem trůnu. Ostatně arcivévoda d'Este se právě tehdy ujal jeho opatrovnictví.

Jak Karel vyřešil svůj univerzitní problém? Šalamounsky zvolil výuku v domácím prostředí Pražského hradu, kam za ním chodili profesoři z obou částí univerzity. Po skončení dvouletých studiích se vrátil k armádě. Politika šla zatím mimo něj. Neměl žádný podíl na rozhodování, dlouho ani nebyl informován o záměrech svého rodu. Schvaloval prý reformní plány svého strýce, ale také se ostentativně vyhýbal politickým otázkám, čímž si uchoval i přízeň svého prastrýce císaře. 

Manžel, otec a následovník

Najít vhodnou manželku pro následníka trůnu nebylo snadné a další nerovnorodý sňatek si monarchie nemohla dovolit. O pět let mladší příbuznou Zitu Bourbonskou-Parmskou (1882–1989) znal z dětství a roku 1911 se konala svatba. Zita později vzpomínala, že Karla se musela teprve naučit milovat. Měli dost společného, mimo jiné názory na péči o potřebné. U Zity byla její schopnost pomáhat podložena tím, že se musela od dětství starat o fyzicky či mentálně handicapované sourozence.

Celou svatbu na kameru zaznamenal hrabě Alexandr Kolowrat-Krakowskij, držitel světového rekordu v automobilových závodech a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Ze sňatku postupně vzešlo osm dětí, z nichž čtyři se dožily dvacátého prvního století. Karel zatím stoupal na žebříčku vojenských hodností a vše vypadalo v pořádku. Idylu přerušily až osudné výstřely v Sarajevu. Karel tehdy ovšem nebyl přizván k žádným politickým ani vojenským jednáním… Arcivévodu přidělili ke štábu Vrchního velitelství armády rakousko-uherské branné moci v Těšíně.  

Polní podmaršálek císařem

V březnu 1916 byl povýšen na polního podmaršálka a do července velel již zmíněnému dvacátému armádnímu sboru v rakousko-uherských ofenzivách proti Itálii. V listopadu 1916 se stal císařem a válečná Vídeň po mnoha letech zažila zásadní změnu vládnoucího stylu. Pryč byly časy, kdy císař seděl v Hofburgu a vyřizoval většinu agendy sám. Karel I. se obracel na ministerské rady a k jednáním bral i svou manželku, na jejíž názor skutečně dal. Monarchii ale i přes veškerou snahu udržet nedokázel.

Jako symbol USA byl orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) zvolen v roce 1782 pro svoji dlouhověkost, sílu, majestátní vzezření a svobodu, díky níž ještě na začátku minulého století v hojném počtu křižoval oblohu nad jezery a vodními toky americké přírody. Pak si ale začala vybírat svou daň postupná ztráta přirozeného prostředí a střílení orlů jako škodné zvěře, které se stalo koníčkem mnohých samozvaných lovců. Jen na Aljašce bylo takto zabito více než 100 000 jedinců. Místní rybáři považovali orly za hrozbu pro lososy, a tak je systematicky a bez skrupulí vybíjeli.

Chemická pohroma

Vláda reagovala na klesající stav orlí populace vydáním Paktu o ochraně orla bělohlavého, který zakazoval vlastnit, prodávat či zabíjet tento živočišný druh. Přesto se orlům nedařilo o moc lépe a jejich počet se dalších dvacet let neustále snižoval. Hlavní příčinou strádání dravců se stalo rozsáhlé používání DDT a dalších pesticidů, které se z rostlin dostaly do trávicího traktu malých savců. Orli tato zvířata lovili, a chemické látky tak začaly páchat škodu i v jejich organismu.

Kromě toho, že cizorodé látky poškozovaly zdraví dospělých jedinců, zhoršovaly i kvalitu kladených vajec. Jejich skořápky byly tenčí a často praskly ještě před ukončením inkubační doby. Ani z neprasklých vajec se mláďata mnohdy nevylíhla. Při zkoumání uhynulých orlů bylo v jejich tukové tkáni a pohlavních žlázách objeveno velké množství DDT, které vysvětlovalo, proč je mnoho dospělců neplodných.

Odraz ode dna

V padesátých a šedesátých letech minulého století si riziko vyhynutí orla bělohlavého uvědomovala již široká veřejnost a mnoho amerických států jej zařadilo na seznam ohrožených druhů. Začaly vznikat skupiny, jejichž cílem byla záchrana symbolu svobody amerického národa. V roce 1963 klesl počet hnízdících párů na pouhých 417. Pro srovnání můžeme uvést, že v době kdy se dravec stal národním symbolem, bylo hnízdících párů asi sto tisíc. Do roku 1967 byl orel bělohlavý prohlášen za ohrožený druh na celém území USA.

TIP: Audience u jeho vzdušné výsosti: Jarní setkání s orly mořskými

O pět let později bylo s konečnou platností zakázáno používání DDT a vládní agentura Fish and Wildlife Service navázala spolupráci se Zoo v San Franciscu, Institutem pro studium divoké zvěře a dalšími organizacemi a společně vypracovali plán návratu orla do volné přírody. Během následujících 22 let bylo vypuštěno 103 jedinců odchovaných v zajetí. Populace se pomalu vzpamatovávala a z chovných stanic přibývali další a další dravci, kteří postupně doplnili počet na dnešních více než 10 tisíc párů hnízdících na území USA. V roce 2007 byl orel bělohlavý vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů.

Stále pod dohledem

Spojené státy tak po mnohaletém boji dokázaly stabilizovat populaci druhu, který před padesáti lety téměř ztratily. Je to skutečně impozantní pohled, když s v zimních měsících na hranici Kalifornie a Oregonu slétnou stovky orlů, aby tu lovili myši a jiné hlodavce. Nádherné dravce s pohnutou historií přijíždějí pozorovat skupiny turistů. Jistě nejsou jediní, kdo ocení, že ještě dalších dvacet let má vláda v úmyslu bedlivě sledovat, jestli populace orlů skutečně prospívá a zda není nutno vrátit orla bělohlavého na seznam národních ohrožených druhů.

Čínský mikrosatelit nafotil Měsíc a také Zemi, jako za starých časů. Jako by se vrátily dny misí Apollo, kdy se lidé poprvé dostávali do blízkosti Měsíce a užasli nad snímky amerických sond. Už je to tak dávno, že většina obyvatel planety tehdy ještě nebyla na světě. 

Mikrosatelity Longjiang-1 a Longjiang-2, každý o váze 47 kilogramů, vyrazily k Měsíci v květnu, jako součást mise Queqiao. To je komunikační satelit, který by měl podporovat budoucí mise na odvrácenou stranu Luny, v rámci Čínského programu výzkumu Měsíce.

Čínský mikrosatelit u Měsíce

Mikrosatelity měly pracovat v tandemu, ale Longjiang-1 byl ztracen záhy po startu. Longjiang-2 nicméně funguje a je na oběžné dráze Měsíce. Od 28. května pracuje kamerový systém mikrosatelitu, který je dílem saúdskoarabského vědeckého institutu KACST (King Abdulaziz City for Science and Technology).

TIP: Čína chce jako první přistát na odvrácené straně Měsíce

Právě tento kamerový systém pořizuje záběry, které zachycují povrch Měsíce, včetně jeho odvrácené strany, a také naši planetu. Snímky potvrdily, že kamerový systém mikrosatelitu funguje podle předpokladů. Longjiang-2 zůstane na oběžné dráze Měsíce a se svou nízkofrekvenční anténou bude k dispozici radioamatérským experimentům.