Ve Spojených státech se téměř 39 procent veškeré sladké vody, odebrané z řek, jezer a nádrží, spotřebuje na chlazení elektráren. A většina této vody opustí elektrárnu chladicími věžemi, v podobně z daleka viditelných oblaků páry.

Inženýři Massachusettského technologického institutu (MIT) nyní vyvinuli systém, se kterým je možné získávat z elektrárenské páry pitnou vodu. Zařízení využívá jemnou síť drátků, kterou prochází vzduch s párou. Kapičky vody ve zpracovávaném vzduchu jsou předtím ještě elektricky nabity pomocí paprsku iontů, takže jsou pak k drátkům sítě přitahovány.

TIP: Nebezpečná infekce: Německá atomová elektrárna zasažena počítačovým virem

Pokud by se taková zařízení namontovala k chladícím věžím elektráren, tak by s malými náklady mohla vyrábět téměř destilovanou vodu. Recyklovaná voda by se klidně mohla pít anebo třeba znovu použít pro chlazení elektrárny.

Mariner 5 byla americká kosmická sonda z programu Mariner, která byla určena pro průzkum atmosféry Venuše. Na svoji cestu odstartovala 14. června 1967 z kosmického střediska Eastern Test Range na Floridě za pomoci rakety Atlas Agena D 2L.

TIP: Program Mariner: První kroky k Merkuru, Venuši a Marsu

Průlet u planety uskutečnila 19. října téhož roku ve vzdálenosti asi 3 990 kilometrů a provedla vědecká měření s přenosem ze záznamu na Zemi. Mezi její úkoly patřilo měřit magnetické pole Venuše, odrazivost radiových vln a emisi UV záření planetární atmosférou. Tyto údaje byly srovnávány s měřeními sovětské sondy Veněra z října téhož roku. Sonda Mariner 5 přestala fungovat v listopadu 1967, od té doby je na heliocentrické dráze.

Ajdovi krapi představují starou slovinskou specialitu – zdejší sýr zabalený do těsta. V zimě na horách je skvělý s kysaným zelím, v létě si ho můžete dát jako lehké jídlo třeba se salátem. Každá rodina má přitom vlastní recept. 

„Má být těsto tažené, nebo kynuté?“ tápe pamětník a spisovatel z vísky u Kranjské Gory Stanko Košir a obrací se na hospodyni, která pak popisuje celý recept: „Těsto nejprve necháme vykynout. Pak vezmeme bílý sýr zvaný skuta, podobný měkkému tvarohu. Dáme do něj trochu cibule a jedno vajíčko. Z hmoty uděláme malé kuličky a zabalíme je do těsta. Pak je patnáct až dvacet minut vaříme a nakonec lehce opečeme na pánvi se špekem. Podáváme s kysaným zelím a uzeninou nebo s kysanou řepou.“   

Mléka bývalo málo

Kuchař Sebastian vařil ajdovi krapi v televizní show. „Dva, čtyři, šest – taková je správná porce,“ říká, když krapi vytahuje z vařící vody a aranžuje je na talíř. Každý prý má dnes při vaření svůj vlastní postup, ale ten historický je jen jeden. 

To tvrdí i Stanko Košir. Narodil se v roce 1917 a celý život je zdravý jako řípa. Přisuzuje to kysanému zelí, které se v horách vždycky jedlo, a když byl malý, měli ho na stole snad každý den. „Jedlo se velmi skromně. Mívali jsme například kysané zelí s bramborami, kysané mléko, žganci – což je velmi jednoduchá kaše, vařené brambory, často také bramborovou kaši, ale bez mléka. Mléka bylo málo, smetana nebyla vůbec,“ vzpomíná pan Stanko.

TIP: Odhalená tajemství vídeňské kuchyně: Kde se vzal štrúdl nebo Mozartovy koule?

Místní většinou recepty znají a stará tradiční jídla umějí připravit. Přiznávají však, že mnohé postupy jsou zdlouhavé. Když tedy v Julských Alpách zajdete do některé gostilny (tradičně zařízené restaurace), tato stará jídla vám asi jako minutku nenabídnou. Musí se totiž objednat a navařit dopředu. 

Slovinská kuchyně ale zdaleka nestojí jen na historii. Díky geografické rozmanitosti Slovinska zde najdeme vlivy italské, rakouské, maďarské, chorvatské a obecně balkánské gastronomie. U stánku v Lublani tedy klidně pohrdněte hamburgerem a dejte si raději zdejší klobásu nebo ryze balkánskou pleskavici.  

Dne 14. září německé jednotky zahájily útok na Stalingrad. Velitel 6. armády generál tankových vojsk Friedrich Paulus umístil těžiště náporu do sektoru LI. armádního sboru, jehož tři pěší divize se draly k Mamajově mohyle a jižně od ní umístěnému hlavnímu vlakovému nádraží. Ovládnutí těchto takticky významných pozic by útočníkům umožnilo postoupit dále na východ a dobýt také říční přístaviště na Volze a tím odříznout obránce od posil.

Blietzkrieg v ulicích

Pozice na mohyle pojmenované po mongolském chánovi Zlaté hordy Mamajovi nabyly hned od počátku bitvy obzvlášť velké důležitosti. Kopec o nadmořské výšce 102 m totiž představoval ideální stanoviště pro dělostřelecké pozorovatele. Sověti jej potřebovali ke koordinaci přehradné palby, Němci zase k zesílení útoku na severně ležící dělnické a tovární čtvrti Stalingradu.

Koordinovaně s Paulusovými jednotkami se do města snažily probojovat i oddíly 4. tankové armády generálplukovníka Hermanna Hotha. Jeden z jeho tankových sborů měl za úkol obchvátit jižní konec Stalingradu a poté postupovat podél řeky na sever, kde by se spojil s jednotkami 6. armády. Němci se tak pokusili i v městské zástavbě použít osvědčenou taktiku blitzkriegu a klešťového manévru. Paulus zatím zůstával optimistou a předpokládal, že bude potřebovat deset dní na dobytí Stalingradu a poté dva týdny na přeskupení a doplnění jednotek. 

Hitlerova posedlost

Hned první den byl pro obránce města jeden z nejkritičtějších. Kolem hlavního vlakového nádraží a u Mamajovy mohyly se rozhořely tvrdé boje, ve kterých obě strany ztrácely mnoho mužů. Severně odtud se ale 71. pěší divize překvapivým a rychlým úderem prodrala až k řece a rozdělila tak město na dvě části. Hlavní nádraží jen 14. září změnilo pětkrát svého majitele, v následujících dnech se to stalo ještě čtrnáctkrát. Dále na jihu si mezitím Němci připsali úspěch, když 14. tanková divize taktéž dosáhla Volhy a odřízla tak sovětskou 62. armádu od jejího souseda na levém křídle.

Velitel této formace generálporučík Vasilij Čujkov musel zareagovat nasazením posil, konkrétně v noci přepravené 13. gardové střelecké divize. Ta připlula přes Volhu téměř v poslední chvíli, protože hrozilo zhroucení odporu v jižní části Stalingradu. Gardisté vyrazili do protiútoku, stabilizovali situaci a vyztužili frontu v místech, kde měl Čujkov k dispozici nekvalitní jednotky městské milice. I když Němci Stalingrad nedobyli z chodu, již po dvou dnech vlastně splnili cíle dané Hitlerovou směrnicí – dosažením břehu Volhy vyřadili tuto řeku coby zásobovací trasu, po které proudily do centrálního Ruska zásoby přivážené západními Spojenci přes Írán a ropa z kavkazských nalezišť, a ostřelováním zastavili výrobu a rozbili stalingradské průmyslové podniky.

Z vojenského hlediska nebylo nutné nákladně dobývat celý Stalingrad, byť likvidace sovětského předmostí na Volze by umožnila zaujmout na zimu pevnější obranné linie. Německému diktátorovi však něco takového nestačilo. Měl na dosah obsazení města pojmenovaného po jeho velkém sokovi a nechtěl si tuto příležitost nechat ujít. Již tak oslabené divize Wehrmachtu měly i nadále krvácet ve stalingradských ruinách. 

Ani krok zpět

Sověti postupně přisouvali do Stalingradu posily, ale pokoušeli se těžce zkoušeným obráncům odlehčit i jinými způsoby. Dne 18. září zahájily severně od města tři armády ofenzivu, kterou ale Němci s přehledem odrazili. Velkou zásluhu na tom měla Luftwaffe, která však po dva dny chyběla nad městem, čehož rudoarmějci využili a aspoň na chvíli si oddechli. Když Paulus obnovil útok, Rudá armáda opět krvácela a mnozí vojáci strašlivý tlak bitvy neunesli.

Navzdory nechvalně proslulému Stalinovu rozkazu z července 1942, který zakazoval vojákům i důstojníkům ústup bez souhlasu nadřízeného, měly jednotky NKVD plné ruce práce s upevňováním morálky. Až 8. října mohlo politické oddělení Stalingradského frontu hlásit, že „poraženecké nálady byly eliminovány a počty případů vlastizrady klesají“. NKVD neměl slitování – během stalingradské bitvy proběhlo 13 500 poprav vlastních vojáků, podstatná část z nich dokonce bez rozsudku tribunálu.

Střelba do vlastních

Podle hlášení šlo o případy svévolného ústupu, sebezohavení, dezerce či dokonce přeběhnutí k nepříteli. Rudoarmějec mohl dostat kulku do týla i za to, že nestřílel po svých kamarádech, kteří utíkali přes zemi nikoho k Němcům. Například v noci ze 17. na 18. října zmizeli dva vojáci 204. střelecké divize. Velitel příslušného pluku nechal popravit velitele jejich čety, i když šlo o devatenáctiletého mladíka, jenž přišel k jednotce teprve před pěti dny a zběhy prakticky ani neznal.

Nebezpečné bylo mít u sebe německý leták, který chtěl voják použít třeba jen k ubalení cigarety nebo jiným praktickým způsobem. Političtí pracovníci se neohlíželi na nikoho a na nic. Krutý přístup ale nesl své ovoce a mnohé jednotky vytrvaly na svých pozicích až do úplného zničení.

Německý nápor s blížícím se koncem září vrcholil. Čujkovovo levé křídlo se pod obrovským tlakem hroutilo a příchod posil v podobě sibiřské 284. střelecké divize pomohl jen krátkodobě. Po skončení bojů o obilní silo se zbytky sovětských jednotek z jižní části Stalingradu v noci z 25. na 26. září stáhly přes Volhu. Naloďovaly se pod palbou německých tanků a děl. Odolávaly již pouze průmyslové komplexy a dělnické čtvrti na severu.

Image

Čtěte také

Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (2)

Astronomové prohlíželi vesmír a přitom na řadě míst objevili mnohem více gigantických hvězd, nežli očekávali. Jejich objev přispěje k pochopení vývoje galaxií i hvězd, které obsahují.

Během tohoto výzkumu odborníci využili soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile. Prohlédli s její pomocí hvězdné porodnice v celkem čtyřech vzdálených galaxiích, v nichž se intenzivně rodí hvězdy. V podobných galaxiích vznikají hvězdy stokrát i vícekrát rychleji, než jak to pozorujeme v Mléčné dráze.

Jepičí život hvězdných obrů

Gigantické hvězdy mají velmi krátký život. Velkou rychlostí spálí a vychrlí zásoby svého hvězdného paliva, a poté explodují jako supernovy, přičemž uvolní do vesmíru velké množství energie a hmoty. Proto mají takové hvězdy zásadní vliv na své okolí.

Fabian Schneider vysvětluje: „Nalezli jsme asi o 30 %  více hvězd s hmotností převyšující 30 Sluncí, než jsme očekávali, a asi o 70 %  více hvězd 60× hmotnějších než Slunce. Naše výsledky tak zpochybňují dříve předpovězený limit počáteční hmotnosti hvězdy, který byl stanoven na asi 150 Sluncí, a naopak naznačují, že ty největší hvězdy by mohly na počátku svého vývoje hmotností převyšovat Slunce až 300×!“

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

V blízkém okolí Mléčné dráhy známe podobnou koncentraci velmi masivních hvězd v mlhovině Tarantule (známé též jako 30 Doradus) v souhvězdí Mečouna, která se nachází v severovýchodní části Velkého Magellanova oblaku, malé satelitní galaxie Mléčné dráhy. Našli jsme tam mnoho gigantických hvězd, včetně těch největších, jaké zatím ve vesmíru známe.

Bakterie Haemophilus influenzae je původcem dětských zánětů mozkových blan a zápalů plic. Streptococcus pneumoniae má na svědomí stejné infekce, záněty středního ucha a celou řadu dalších zánětů. Jen v roce 2000 si tyto dvě bakterie ve světě vybraly daň v podobě 900 tisíc mrtvých a dalších 8 milionů infikovaných dětí. 

Američtí lékaři nedávno zjišťovali, jakou roli v boji proti těmto infekcím hrají vakcíny. Jejich studie ukázala, že jde o roli zcela zásadní. V bohatých zemích se používají zhruba od osmdesátých let, v chudých zemích až v posledních letech.

TIP: Vítězství očkování: V Novém světě lékaři eliminovali spalničky

Badatelé odhadli, že v posledních 15 letech z velké části právě vakcíny proti dvěma zmíněným bakteriím pomohly zachránit více než 1,4 milionu dětských životů. Většina z nich přitom byla zachráněna až v posledních letech, kdy se tyto vakcíny dostaly do chudých zemí.

V současnosti na infekce těmito bakteriemi umírají děti především ve čtyřech zemích – Indii, Nigérii, Pákistánu a v Kongu. Právě v těchto zemích jsou ještě velká území s velmi slabou proočkovaností. 

V úterý odpoledne začal svět sledovat mývalův horolezecký výkon na sociálních sítích. Lidé se obávali, zda zvíře strastiplnou cestu na vrchol zvládne. James Gunn, režisér filmu Strážci galaxie, ve kterém jednu z hlavních rolí hraje mýval, dokonce nabídl 1000 dolarů na záchrannou akci.

Novináři Evan Frost a Tim Nelson z minnesotského rádia MPR komentovali horolezecký výkon na Twitteru. Před konečným výstupem na střechu se zvíře chvíli pokoušelo dostat dolů, což sledovali diváci s notnou dávkou úzkosti. „Bylo to srdcervoucí,“ řekl Nelson BBC. „Nedokázali jsme si představit, jak to pro něj nakonec skončí.“  Mrakodrap nemá žádné balkóny a jeho okna nejdou otevírat. Pracovníci v kancelářích tak mohli jedině sledovat snahu zvířete uniknout z mrakodrapu.

Ve středu v půl třetí ráno mýval budovu konečně zdolal. Pracovníci odchytu nastražili na střeše mrakodrapu pasti a do jedné z nich se zvíře chytilo. Podle BBC zatím není jasné, jestli jde o samici, nebo o samce. Mývalové se vyskytují v USA běžně, často v uličkách prohrabávají odpadky.

Uchazeči o službu Maxmiliánu Habsburskému v Mexiku museli mít splněnou brannou povinnost v Rakousku, být svobodní, ne starší čtyřiceti let, fyzicky zdatní a křesťanského náboženství. Zavazovali se k šestileté službě, služné platil mexických stát, stejně jako případné invalidní, vdovské a sirotčí penze. Dobrovolnický sbor nemělo tvořit jen mužstvo a důstojníci, ale také početný zdravotnický korpus.

První skupina dobrovolníků odjížděla z Rakouska 19. listopadu 1864 a v prosinci už opouštěla paluby lodí ve Veracruzu. Další pak přijížděly do hlavního mexického přístavu na březích Atlantiku v následujících měsících. 

V Maxmiliánových službách

Mezi téměř sedmi tisíci příslušníky sboru figurovalo přes tisíc lidí z českých zemí, a mezi nimi také rodák z jihočeských Horažďovic František Kaska. Narodil se 12. února 1834 do měšťanské rodiny, studoval farmacii ve Vídni a za války v severní Itálii v roce 1859 se stal kadetem v 49. pěším pluku. Zachovaná vojenská dokumentace jej představuje jako muže vyšší postavy, protáhlého obličeje, plavých vlasů a šedých očí, katolíka mluvícího česky a německy. 

Válka netrvala dlouho a Kasku ve studiích nijak nezdržela. Už v roce 1860 složil zkoušky předepsané pro lékárníka, ale jeho studijní úsilí neochabovalo. V červenci 1863 dosáhl doktorátu z chemie a o rok později se stal členem Spolku rakouských lékárníků, stále jako příslušník pěšího regimentu. Když začali Maxmiliánovi verbíři hledat v Rakousku muže pro mexický dobrovolnický sbor, Kaska se dlouho nerozmýšlel. Požádal Ministerstvo války o souhlas s opuštěním armády a žádost zdůvodnil zájmem přihlásit se jako lékárník a chemik k Maxmiliánovým dobrovolníkům. Po několika týdnech ho velitel regimentu informoval o příznivém vyřízení žádosti. Přesně za měsíc, 19. ledna 1865, už skládal doktor Kaska přísahu věrnosti mexickému císaři. Brzy se stal i jeho osobním lékárníkem.

K Maxmiliánovi Kasku nepoutala jen profese a osobní obdiv (císař si dokázal získat sympatie okolí neokázalým chováním a charismatickým vystupováním), ale také společný zájem o přírodní vědy. Na rozdíl od mužstva a důstojníků dobrovolnického sboru se Kaska až na naprosté výjimky nesetkával s vojáky republikánských oddílů. Už proto, že se většinou pohyboval mezi hlavním městem, pevně kontrolovaným císařskými silami, a Pueblou, další baštou císařství. 

Vzestup v předvečer pádu

Právě v Pueble se pak ovšem Kaska setkal s předním představitelem Juárezovy partyzánské armády, s nímž posléze navázal přátelský kontakt. Během kampaně v Oaxace totiž padl v červnu 1865 do francouzského zajetí patrně nejznámější z Juárezových generálů Porfírio Díaz. Velitel francouzských sil maršál Bazaine sice původně vydal rozkaz, aby zajatce okamžitě popravili, ale po intervenci mexického monarchisty Justa Beníteze svoje rozhodnutí změnil. Díaz stráví zbytek zajetí v klášteře karmelitánek v Pueble, který předtím mexičtí liberálové přeměnili ve vězení.

Za císařství ho spravoval rakouský dobrovolnický sbor a republikánský generál zde navázal kontakty s některými vysokými důstojníky: velitelem věznice baronem Louisem de Salignac, plukovníkem Karlem Johannem Khevenhüllerem a Františkem Kaskou, sloužícím v té době v místní vojenské nemocnici. Právě dobré vztahy s důstojníky rakouského sboru umožnily Díazovi v září 1865 útěk a návrat k Juárezovi. Přestože mu pak Francouzi i Maxmilián nabízeli pardon a vysoké funkce v císařské armádě, Díaz zůstal na straně republikánů a podstatným způsobem přispěl k jejich úspěšné obraně v kritických měsících ofenzívy francouzského intervenčního sboru. 

Kaska si zatím počínal velmi zdatně ve své zdravotnické profesi v armádě a v září 1866 tak dosáhl pracovního zařazení lékárníka první kategorie. K růstu Kaskovy prestiže ve vojenské nemocnici i u dvora docházelo v době stále větších potíží Maxmiliánova státu. V USA skončila v dubnu 1865 občanská válka a americká politická elita kritizovala stále hlasitěji intervenci evropské mocnosti na hranicích Spojených států. Ještě hůř se však vyvíjela situace pro Maxmiliánova patrona Napoleona III. v Evropě. Vítězství Pruska ve válce s Rakouskem v roce 1866 předznamenalo konflikt mezi Francií a Pruskem, proto začal Napoleon francouzské oddíly z Mexika rychle stahovat.

V říjnu 1866 navíc Maxmilián rozpustil rakouský dobrovolnický sbor. Větší část dobrovolníků se vrátila do Evropy, část jich využila příležitosti a cestou přes New Orleans zůstala ve Spojených státech. Nejmenší skupina, v níž vynikali Khevenhüllerovi rudí husaři, zůstala v císařových službách. 

Zdomácnělý Mexičan

Začátkem února 1867 opustili hlavní město Mexiko poslední francouzští vojáci a z přístavu Veracruz odpluli do Evropy. O osudu Mexického císařství i samotného Maxmiliána tak bylo rozhodnuto. Zůstali mu věrní jen ti nejbližší, mezi nimi i Kaska, osobní lékař Samuel Basch a plukovník Khevenhüller se svým regimentem. Ani ti jej však nemohli zachránit. Maxmilián byl zajat, postaven před soud a 19. června 1867 na pahorku nad Queretarem popraven. 

Zatímco Basch zajištoval s pruskými diplomaty převoz Maxmiliánova těla do Rakouska, část Středoevropanů, kteří přišli do Mexika s císařem, využila amnestie vyhlášené Juárezem. President chtěl využít znalostí bývalých nepřátel, v řadě případů absolventů kvalitních evropských škol, ve prospěch země. Kaska se tak stal osobním Juárezovým lékařem a po jeho smrti získal v roce 1874 koncesi na provozování lékárny v hlavním městě. Patřil také k významným představitelům a popularizátorům přírodních věd v Mexiku a za svou činnost dostal několik vyznamenání, která mohl přidat k řádům, jež dostal ještě od Maxmiliána.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Nakonec Kaska působil i jako osobní lékař Porfiria Díaze s tomu odpovídající klientelou. Mohl si tedy dovolit sbírat nejen památky na Maxmiliánovo císařství (jeho řády, stolní náčiní včetně českého skla a porcelánu), ale také obrazy známých malířů José Maríi Velasca a Santiaga Rebulla. Kromě toho oceňoval v duchu středoevropské tradice úcty vůči lidovému umění artefakty mexických řemeslníků a lidových umělců a inspiroval zájem mexické kulturní elity o tuto dosud opomíjenou oblast. 

Baron Kaska se už do Evropy trvale nevrátil a zemřel v Mexiku v květnu roku 1907. Své bohaté sbírky odkázal muzeu ve Vídni a Národnímu muzeu v Praze. Rozhojnil tak kolekci předmětů, jež posílal do Prahy už od devadesátých let. Faleristé vysoko cení zejména téměř úplnou sbírku řádů a vyznamenání druhého mexického císařství, historici výtvarného umění potom údajně největší zahraniční sbírku obrazů nejcennějšího mexického malíře 19. století, krajináře José Maríi Velasca.

Rostliny tabáku se samy velmi dobře chrání před hmyzem tím, že jejich listy obsahují látku zvanou cembratrienol (CBTol). CBTol funguje jako repelent, který úspěšně odpuzuje hmyz. Je přitom biologicky rozložitelný, netoxický a šetrný vůči životnímu prostředí. 

TIP: Smíření s tabákem? Květy tabáku obsahují slibné antibiotikum

Vědcům se teď podařilo geneticky upravit bakterie E. coli tak, že produkují velké množství této látky. Postřik s CBTolem či podobnými látkami je možné použít na všechny možné typy plodin a chránit je tak před hmyzími škůdci bez velkých vedlejších ztrát.

Mýty o ploché Zemi se objevily již v civilizacích doby bronzové a železné na Blízkém východě. V Indii věřili v zemskou placatost až do období Guptovské říše, která existovala přibližně mezi lety 320 a 550. Stejně tak tuto představu přijaly i předkolumbovské americké civilizace: například podle mayských mýtů byla Země plochá placka se čtyřmi rohy, přičemž v každém rohu, který reprezentoval jeden ze zemských směrů, se nacházel jinak zbarvený jaguár zvaný bacab. Podle starověkých Číňanů měla Země tvořit čtverec zasazený v okrouhlých oblacích. Právě v Číně se mýtus placaté Země udržel vůbec nejdéle – až do 17. století. 

Placka v oblacích

Myšlenka ploché Země byla poprvé vyvrácena v antickém Řecku: už v 6. století př. n. l. vypočítal řecký matematik Pythagoras ze Samu, že Země musí být kulatá. Další řecký matematik, Eratosthenes z Kyrény, pak ve 2. století př. n. l. teoreticky vyměřil její obvod. Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, i v „době temna“ byla teorie o kulatosti naší planety všeobecně přijímána a například největší teolog středověku Tomáš Akvinský patřil k jejím pevným zastáncům. Přesto i v Evropě byla řada lidí přesvědčena, že Země je placka.

Definitivní konec tomuto názoru přinesly až zámořské objevy a zejména výprava Fernãa de Magalhãese, který v letech 1519–1522 obeplul celý svět. I přes bezpočet exaktních důkazů o kulatosti modré planety se však dodnes najdou lidé, kteří zarytě věří v její plochost – od roku 1956 se sdružují ve společnosti s příhodným názvem Flat Earth Society (Společnost ploché Země) se sídlem v Londýně.  

Zrozena před 6 000 lety

„Vody na Zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory.“ (Gen 7, 19–20.)

Podle Bible seslal Bůh na Zemi potopu, při které masy vody zcela překryly pevninu, načež se z nekonečného oceánu vynořila pevnina nová. Právě na biblickém popisu potopy a stvoření světa staví teorie, která byla až do počátku 19. století všeobecně přijímána jako základní výklad dějin Země.

TIP: Jen dvě třetiny mladých Američanů věří, že Země je kulatá

Podle biblické chronologie pak naše planeta údajně vznikla přibližně před šesti tisíci lety a od toho se datoval i vznik jednotlivých geologických vrstev. Ať již na základě údajných důkazů rychlosti eroze, sedimentace či tloušťky usazenin v oceánech – stáří Země vycházelo vědcům kupodivu vždy jen na několik tisíc let. 

Přestože moderní věda tuto teorii vyvrátila a vznik modré planety posunula do doby přibližně před 4,6 miliardy let, stále se jí ještě drží například kreacionistické hnutí. Jeho vyznavači přitom argumentují nálezy mořských zkamenělin na souši i na vrcholcích hor, které se tam podle nich mohly dostat jedině při potopě.