Paměť je nesmírně užitečná, důležitá a stále ještě dost záhadná. Tušíme, jak asi funguje, ale detaily nám doposud unikají. Jednou z velkých záhad paměti je takzvaná infantilní neboli dětská amnézie. Jednoduše řečeno, lidé si obvykle nepamatují vůbec nic, co se událo zhruba do věku 3,5 let a u někoho až asi do 6 let.

Když se narodí lidské dítě, tak má v mozku asi 86 miliard nervových buněk, neuronů. To je asi jedna čtvrtina počtu hvězd v Mléčné dráze. A když dítě začne růst, tak se mu v mozku vytvoří asi 700 až 1000 nervových spojů za sekundu. Proto se lidé v dětském věku tak nesmírně rychle učí. Proč ale tedy v prvních letech života nefungují vzpomínky?

TIP: Malí ochránci spravedlnosti: Smysl pro férové jednání je lidem vrozený

Vědci nedávno uspořádali experiment na laboratorních myších, u nichž sledovali ukládání vzpomínek na nepříjemné zážitky. Celou pravdu neodhalili, ale zjistili, že myši o vzpomínky nepřicházejí a nepřemazávají je novými. Mění se u nich dostupnost těchto vzpomínek. A to je prý možná vysvětlení, co se děje s nejstaršími vzpomínkami ze života každého z nás. Nejspíš je stále máme někde v mozku. Jenom si je už nemůžeme vybavit.

Československé vojenské letectvo se na přelomu čtyřicátých a padesátých let nenacházelo v radostné situaci. Až do roku 1951 chránily hranice Avie S-199, což byla nepříliš zdařilá verze německého Messerschmitu Bf 109, která se zdaleka nemohla rovnat proudovým F-80 Shooting Star nebo F-84 Thunderjet z výzbroje USAAF. Mnohem vážnější problém představovala téměř neexistující protivzdušná obrana. Nebylo k dispozici nic, co by šlo srovnávat třeba se sítí radarů, jakou disponovali Britové už v časech bitvy o Anglii.

Spoléhání na oči

Prakticky veškerá hlášení o narušení vzdušného prostoru pocházela jen od pozemních vidových hlásek rozmístěných po celé délce hranice. Jejich účinnost však velmi omezovala oblačnost. Průniky cizích letounů do našeho vzdušného prostoru byly na počátku padesátých let doslova na denním pořádku. Situace se začala měnit teprve s nasazením prvních proudových letounů.

Šlo o 11 sovětských Jak-23, které dostal do výzbroje nově vzniklý 11. stíhací letecký pluk. Na jaře 1951 však přišly letouny zcela nových kvalit – MiGy15, jež zcela jednoznačně překonávaly všechny americké stíhačky, které v té době operovaly z německých základen. Během příštího roku zahájily provoz ze Sovětského svazu dodané radary P-3A a začal výcvik stíhačů v navádění na cíl. Od roku 1954 se za jejich pomoci startovalo proti narušitelům i v noci. 

První poválečný sestřel

Na úspěšný zásah proti nepříteli velení naší PVO čekalo do 10. března 1953. Nedaleko Domažlic se ten den účastnili cvičného letu v oblasti Šumavy poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst, kteří pilotovali MiGy-15bis. Ve vzdálenosti přibližně 35 km od státní hranice narazili na dvě americké stíhačky F-84 Thunderjet. Poručík Šrámek podal hlášení a okamžitě dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, která měla přimět Američany přistát na československém letišti.

Rozpoutal se však opravdový stíhací souboj: „Provedli jsme zatáčku doprava, ale vtom nás zahlédli. Začali se bránit. Vedoucí provedl ostrou zatáčku doleva, vedený ostrou doprava. Drželi jsme se vedoucího. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do východiska zteče. Dávka šla doprostřed křídla a po ní se americký stíhač otočil na záda a klesavou zatáčkou šel dolů. Zvedl jsem letoun nahoru a díval jsem se, co bude dělat. Otočil směrem na jih a začal utíkat. Pro mne nebylo nic snazšího než se dát za ním. Přiblížil jsem se k němu blíž než minule, na takových 300 metrů a druhou dávkou zasáhl trup. Z letounu se nejdřív vyvalil dým a pak i plameny.“

Poručík Brown pilotující americký letoun se musel katapultovat, to již ale letěl 58 km nad německým územím. Souboj vyvolal horečnou diplomatickou i vojenskou aktivitu na obou stranách. Američané totiž tvrdili, že čs. piloti zaútočili nad Německem, což naše strana vehementně popírala. 

Boj s námořními skyraidery 

K dalšímu vzdušnému boji došlo o rok později. Dne 12. března 1954 vzlétl poručík Zdeněk Voleman od 5. stíhacího pluku proti dvojici amerických námořních letounů. Konkrétně šlo o bitevní AD-4 Skyraider z letadlové lodi USS Randolph. Oba měly provést cvičný útok na letiště v západním Německu, dostaly se však až nad Československo, kde je zastihl MiG-15 poručíka Volemana. Ten zahájil na letouny palbu a jeden skyraider zasáhl do ocasních ploch.

Sám čs. pilot nejdřív identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, později ale názor změnil: „Byly to vrtulové letouny ověšené raketami. Dodnes nevím přesný typ. Domnívám se, že šlo o námořní letouny. Na zádi bylo stanoviště střelce a na trupu nahoře další. Dobře jsem si je prohlédl. Dostal jsem se k nim s velkým přebytkem rychlosti a provedl jsem proto ostrou zatáčku se stažením plynu. Ihned jsem zaútočil, protože jsem dostal pokyn, že se blížím k hranicím a nebyl čas váhat. Střílel jsem ze vzdálenosti od 500 m do 100 m. Už jsem se obával, že se srazíme. Překvapila mě jedna věc. Viděl jsem jasně, jak trup doslova náboje polyká, ovšem letoun v letu stále pokračoval.

TIP: Jak chutná studená válka: Drsný nábor do čínských ozbrojených sil

Nic se nedělo, až najednou jsem uviděl, jak se ze zádi trupu vyvalil plamen a něco odpadlo. Viděl jsem také střelce, kteří na mě mířili svými zbraněmi, jestli stříleli, nevím. Prudkou zatáčkou jsem volil nové východiště ke zteči. Odhodil jsem přídavné nádrže a opakoval útok. Viděl jsem zasažený letoun, který po pravém křídle rychlým skluzem mizí v mracích, a druhý, jak točí ostrou zatáčkou proti mně doleva. Z velké dálky jsem po něm vystřelil jednu dávku až do chvíle, kdy mi došlo střelivo. V zatáčce také klesal a zmizel v oblacích.“ I když popis letounů skyraidery příliš nepřipomíná, je třeba připomenout, že šlo o Volemanův první boj, což pro něj zajisté znamenalo velmi stresující zážitek. Tak jako tak, zasažený americký letoun poté bezpečně přistál na německé straně. 

Automobilka Ferrari patří mezi jedny z vůbec nekonzervativnějších výrobců automobilů na světě. Společnost se ráda drží toho, co jí jde nejlépe, čímž je výroba sportů, supersportů a GT s osmiválcovými a dvanáctiválcovými motory. A když se Ferrari rozhodne pro něco inovativního, vždy tak činí s elegancí a grácií. A platí to i o několika málo projektech, které Ferrari v poslední době představilo a které rozhodně nejsou pro italskou značku typické. Řeč je například o hypersportech LaFerrari a LaFerrari Aperta s hybridními pohony nebo o připravovaném SUV.

O čistě elektrickém automobilu nechtělo Ferrari dlouhou dobu ani slyšet, ovšem jak referuje portál TeslaFan.cz, Sergio Marchionne, generální ředitel společnosti, se nechal slyšet, že pokud má někdy vzniknout elektrický supersport, bude to právě Ferrari, které jej jako první přivede k životu.

Na to si však počkáme

Bohužel, nejnovější informace posílají ideu elektrického supersportu oděného do rudého laku značky Ferrari zpátky k ledu. Valné shromáždění společnosti totiž rozhodlo o tom, že elektrický supersport momentálně není pro Ferrari tématem, a tak nebude zařazen do nadcházejícího pětiletého podnikatelského plánu pro rok 2018 až 2022. Vyplývá z toho, že se tohoto vozu dočkáme nejdříve za pět let, ale spíše později.

Ferrari se tak rozhodlo i přesto, že jeho výroční zpráva pro rok 2017 v sobě nese upozornění na to, že se mohou čistě elektrické automobily stát převládající technologií ve světě sportovních vozů, kdy předčí hybridní technologie.

Můžeme se těšit alespoň na hybrid

Sám Marchionne si toto riziko uvědomuje a vnímá nutnost dosazovat do již vyráběných modelů i hybridní pohonné jednotky. Ve Ferrari se prý nyní debatuje o tom, které ze současných modelů budou těmito jednotkami vybavovány. První hybrid vyrobený v rámci nového podnikatelského plánu by se měl představit již v příštím roce na autosalonu v Detroitu nebo ve Frankfurtu nad Mohanem. Který z modelů to bude, je však stále záhadou. Spekuluje se i o tom, že by se touto novinkou mohlo stát připravované SUV, které se Ferrari chystá produkovat v limitované sérii.

Pro společnosti Tesla a Porsche představuje rozhodnutí Ferrari dočasné odpadnutí jednoho z možných konkurentů pro jejich nadcházející modely Tesla Roadster v nové generaci a Porsche Mission E. 

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

První těhotenství ohlásila Kateřina Aragonská už v srpnu 1509, dva měsíce po svém sňatku s Jindřichem VIII. Pyšný mladý král do něj vkládal všechny naděje. Děvčátko, které ani nedostalo jméno, se však narodilo předčasně a mrtvé poslední lednový den následujícího roku. O čtyři měsíce později byla zveřejněna další „radostná událost“. A 1. ledna roku 1511 potvrdily salvy z děl a vyzvánění zvonů narození následníka. Lidem v ulicích Londýna se nalévalo víno zdarma, radost však trvala jen padesát dva dní. Poté děťátko náhle zemřelo. Tím však historie Jindřichů nekončila.

Marie I.

O dva roky později Kateřina znovu otěhotněla. I tentokrát dala život synovi. Předčasně narozené dítě dostalo jméno Jindřich, ale zemřelo chvíli po porodu. I čtvrtý potomek nešťastného páru, další chlapeček a znovu Jindřich, se v lednu 1515 narodil mrtvý. Historikové s oblibou spekulují o tom, jak radikálně odlišné by byly dějiny ostrovní říše, kdyby Jindřich VIII. dostal své vytoužené dědice hned v prvním manželství…

Páté ohlášené těhotenství nikdo nebral moc vážně. Děvčátko, které se na svět prodralo 18. února 1516, však přežilo. Jindřicha sice dcera zklamala, ale prohlásil, že po ní jistě přijdou další chlapci. Nepřišli. O dva roky později sice královna znovu porodila, ale i tentokrát předčasně, snad v osmém měsíci. Slabá holčička odešla ze světa v příštích hodinách a nedostala ani žádné jméno. A tím všechny Jindřichovy naděje na tudorovského následníka skončily.

Marie se však měla k životu. A její matka, v souladu s tehdejším pojetím výchovy a možná i proto, aby dokázala, že dítě má svou cenu, na ni naložila spoustu povinností. Už ve čtyřech a půl letech bavila francouzskou delegaci hrou na spinet. V devíti letech četla a psala latinsky. Naučila se francouzsky, španělsky a částečně i řecky, studovala hudbu a tanec. Jak se vyjádřil benátský velvyslanec „tohle dítě nikdy nepláče“.  V devíti letech ji otec „přesunul“ do Wallesu na vlastní trůn. Možná proto, aby neviděla pokračující rozkol mezi svými rodiči. Právě v té době vstoupila na scénu Anna Boleynová. Král se snažil seč mohl, aby anuloval svůj svazek s Kateřinou. 

Když se boje začaly vyostřovat, zakázal Jindřich Marii stýkat se s matkou. Na patnáctileté dívce se stres a úzkost naplno projevovaly - například výpadky menstruace. O dva roky později se její otec s Annou Boleynovou skutečně oženil a Mary byla prohlášena za nemanželskou. Kolotoč nemocí psychosomatického původu se naplno roztočil. Skončil až s její smrtí. Roky potlačované pocity - zášť, zklamání a trápení naplno vybublaly během její „krvavé“ a fanatické vlády…

Jindřich Fitzroy 

Během každého z Kateřininých těhotenství prý stoupla Jindřichova „mimomanželská sexuální aktivita”. Snad i proto se syna dočkal a to už půl roku po porodu posledního Kateřinina dítěte. Jen byl beznadějně nemanželský… I on dostal jméno Jindřich a přízvisko Fitzroy, což byla zkomolenina francouzského „fils du roi” čili „syn krále”, oblíbený název pro urozené levobočky. 

Sedmadvacetiletému zklamanému vladaři ho porodila jeho milenka a dvorní dáma Elizabeth Blountová. Aby zabránil skandálu, poslal ji ode dvora ještě před porodem. Syna však v žádném případě neskrýval a otevřeně se k němu hlásil a snad i chlubil. To se nepoštěstilo žádnému dalšímu Jindřichovu nemanželskému potomku - a že jich měl patrně více. V šesti letech byl oficiálně představen u dvora a získal titul vévody z Richmondu a Somersetu a roční rentu téměř 5 tisíc liber. Chlapec vyrůstal poblíž dvora, zajištěn téměř jako princ, byť se mu dostalo jen průměrného vzdělání. V dalších letech mu přibývalo „hodností” a Jindřich z něj chtěl dokonce udělat irského krále.

Když král začal jednat o anulování manželství s Kateřinou, jeden z plánu zahrnoval i variantu, že jeho o tři roky starší dceru Marii provdají za Fitzroye a zaručí mu tak právo na trůn. Získat povolení k tak těsnému pokrevnímu svazku by však nebylo moc reálné. Když se narodila princezna Alžběta, čtrnáctiletého Jindřicha oženili s Lady Mary Howardovou, jedinou dcerou 3. vévody z Nortfolku. Sňatek nebyl nikdy konzumován. Už 23. července 1536 umírá sedmnáctiletý mladík na tuberkulózu, dva měsíce poté, co nechal Jindřich stít Annu Boleynovou…

Alžběta I.

Manželství Jindřicha VIII. a Anny Boleynové skončilo na popravčím špalku po pouhých třech letech, protože se král nedočkal následníka. Hned na první pokus však Anna porodila dceru a budoucí královnu Alžbětu. Holčička se narodila trošičku předčasně, přežila však. Brzy po porodu ji otec poslal na venkov, jednak proto, aby jí neuškodilo „nezdravé londýnské ovzduší”, snad i kvůli tomu, aby se Anna mohla „soustředit” na další početí. O Vánocích 1534 však nová královna předčasně porodila mrtvého chlapečka. Její osud byl zpečetěn.

Ani ne tříletá Alžběta byla po stětí své matky prohlášena za bastarda. Přesto dostala skvělé a velice důkladné vzdělání a stejně jako její starší nevlastní sestra se horlivě snažila dělat otci radost. I ona však musela čekat ve stínu, až přijde její šance. A také ji traumatizující životní peripetie z dětství do konce života poznamenaly… Alžběta byla vážné, přemoudřelé a velice disciplinované dítě, střídmé v jídle a opatrné na to, s kým a o čem mluví. Přesto i ona měla své libůstky - velice ráda například jezdila na koni. Zakládala si též na svých rusých vlasech a podobě s otcem, díky níž nikdo nemohl tvrdit, že by snad její zavržená matka krále podváděla…

Eduard VI.

Poslední naděje vkládal Jindřich do obrovského břicha Jane Seymourové, která v těhotenství ohromně ztloustla. Údajně až obsesivně pásla po některých druzích jídel a křepelky jí prý král nechával vozit z Calais a Flander. Jane svého vládce nezklamala, i když ve všech ostatních ohledech ho tichá a pokorná žena brzy po svatbě začala nudit. Ne na dlouho. Neuběhly ani dva týdny po těžkém, dva dny trvajícím porodu a Jane zemřela na horečku omladnic. 

TIP: Milenec královny, nebo krále: Kým byl tajemný vévoda z Buckinghamu?

I z toho důvodu se v pokojích malého prince zavedly striktní hygienické předpisy. Třikrát denně se omývaly stěny a podlahy, což ve své době kdekdo považoval za výstřednost. Když povyrostl, dostal důkladný výchovný plán, který zahrnoval výuku řečtiny, francouzštiny, němčiny, dále studium klasických antických děl a Bible, dějin, zeměpisu, etikety, politiky a státnického umění. Ačkoli měl křehkou fyzickou konstituci a chatrné zdraví, cvičil se i v jízdě na koni, šermu a v honitbě.

Naštěstí byl velice inteligentní a talentovaný a učení ho bavilo. Otec mu zemřel v devíti letech a on se tím okamžikem stal novým anglickým králem. Po zbytek svého krátkého života se tak stal předmětem mocenských ambicí rodiny své mrtvé matky. Ve čtrnácti letech onemocněl silným kašlem a horečkami, které se stále zhoršovaly. Nedosáhl ani patnácti let, když v červenci 1553 zemřel - patrně na tuberkulózu, stejně jako jeho starší nevlastní bratr… Cesta na trůn se otevřela jeho opomíjeným sestrám.

Sopka Fuego (česky „Oheň“) je stratovulkán na území Guatemaly, který má velmi pravidelný tvar kužele a tyčí se do nadmořské výšky 3 763 metrů. Náleží k nejvíce aktivním vulkánům v celé střední Americe.

V neděli 3. června, asi v 16:55 místního času, Fuego spustil intenzivní sopečnou erupci, která je nejsilnější za posledních téměř padesát let. Ze sopky vystoupal sloup dýmu a popela, který dosahuje do výšky asi 10 kilometrů. Při erupci zahynulo nejméně 25 lidí z okolních vesnic a asi 300 jich bylo zraněno. Guatemalské úřady ihned zahájily evakuaci několika tisícovek lidí z nejvíce ohrožených oblastí.

TIP: Nikaragujská sopka Momotombo začala soptit po 110 letech

Erupce spustila lahary, velmi nebezpečné a rychlé sopečné bahnotoky, které tvoří sopečný popel, úlomky lávy a velké množství vody. Lahary se v podobných případech šíří jako povodeň a mohou mít na svědomí řadu lidských životů. Vesnice v blízkosti sopky už také zasáhly proudy lávy a zničily mnoho domů. Popel ze sopky Fuego dopadá na oblast, kde žije asi 1,7 milionu z celkem 15 milionů obyvatel Guatemaly. Erupce je navíc v plném proudu a podle odborníků hrozí pyroklastické proudy, rychle se pohybující žhavá mračna sopečných plynů, úlomků lávy a sopečného popela.

Podle nejnovějších modelů evoluce galaxií mohou galaxie na počátku svého vývoje procházet velmi temnou fází. Takové temné galaxie nejsou plné hvězd, ale naopak jsou prakticky beze hvězd. Mohou být docela velké a plné plynu, hvězdy v nich ale z nějakých důvodů nevznikají.

Najít galaxie, v nichž nezáří hvězdy, je pochopitelně velmi obtížné. Evropským astronomům ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu a dalších institucí se podařilo objevit celkem šest dobrých kandidátů na temné galaxie. Všechny tyto galaxie pozorujeme ve vesmíru, který byl mladší než 2 miliardy let.

Temné galaxie osvětlené kvasarem

Astronomové využili toho, že zmíněné temné galaxie osvětlují blízké kvasary. Tyto kvasary vydávají ohromnou záplavu ultrafialového záření, které je absorbováno plynem v temných galaxiích a opět vyzářeno. Podle vědců je to podobné, jako když vám v klubu pod UV osvětlením září zuby nebo bílé oblečení.

TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

Šestice temných galaxií zahrnuje malé a kompaktní galaxie, jejichž hmota odpovídá 200 milionům až 6 miliardám Sluncí. Badatelé k jejich objevení použili jeden z nejpokročilejších astronomických nástrojů dnešní doby, zařízení Multi Unit Spectroscopic Explorer (MUSE) na Very Large Telescope (VLT), které je pro takové pozorování výjimečně vhodné. 

Sergej Prokudin-Gorskij se doslova narodil pro kariéru fotografa. Ačkoli studoval na jednom z nejprestižnějších ruských vysokoškolských ústavů – Technickém institutu v Sankt-Petěrburgu, kde byl jeho učitelem mimo jiné i slavný vědec Dmitrij Mendělejev – zamiloval se do umění. Souběžně se věnoval malířství a hudbě na Imperiální akademii umění. Ze střetu vzdělání chemického inženýra a diplomovaného malíře nemohlo vzniknout nic jiného, než kariéra v nejvíce progresivní profesi své doby – fotografii. 

Prokudin-Gorsky se však nemínil spoléhat pouze na osvědčené postupy. Fotografie udělala koncem devatenáctého století obrovský pokrok a po překonání dětských neduhů daguerrotypie se stal proces pořizování obrázků rychlým a spolehlivým. Fotografovaní lidé už nemuseli sedět hodiny ve strnulých pózách, nyní stačily vteřiny. Jenže stále zůstával na stole jeden problém – jak dostat do obrázků barvu? 

Techniku barevné fotografie si v roce 1868 nechal ve Francii patentovat Louis Arthur Ducos du Hauron. Zdokonalena byla párem německých profesorů chemie Hermannem Vogelem a Adolfem Miethem. Právě na berlínské stáži v Mietheho laboratoři se mladý Prokudin-Gorskij seznámil s technikou barevného snímkování. 

Fotky pro Jeho Výsost

Celý zázrak spočíval ve vytvoření ne jednoho, ale tří negativů fotografovaného objektu na skleněnou desku, a to v různých barvách. Ty byly do negativu vloženy pomocí barevného filtru zabudovaného do čočky kamery, takže vznikl ne černo-bílý, ale například černo-zelený snímek. Celá věc se opakovala ještě v červené a modré verzi. Když byly tři barevně rozdílné obrázky přesně přeloženy přes sebe, původní barevné schéma bylo obnoveno v celé nádheře. 

Většina Prokudin-Gorskyho sbírky vznikla mezi lety 1909 a 1912 a později ještě v roce 1915, kdy intenzivně cestoval napříč Ruskem od jeho evropských zemí až k nejzazším asijským hranicím. Stalo se tak s podporou cara Mikuláše II., jemuž pak Prokudin-Gorskij své dílo osobně předvedl. Podařilo se mu také vyfotografovat několik velkých celebrit doby, jako například spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. 

Ruská revoluce však výjimečného fotografa přinutila hledat nové místo k životu v Paříži, kde Prokudin-Gorskij zůstal až do své smrti v roce 1944. Většina jeho kolekce byla zachráněna, odvezena z Ruska a později zakoupena americkou Kongresovou knihovnou.

Povolání učitele umožňovalo v českých zemích kolem přelomu 19. a 20. století získat slušné životní podmínky, existenční jistotu i společenskou prestiž. Pedagogové patřili vesměs k místní honoraci a mnozí z nich také k všeobecně uznávaným „národním výtečníkům“. To však neplatilo pro starší dobu po takzvaných tereziánských školských reformách z roku 1774, nebo dokonce dobu starší. 

Duchovní a světští

Postavení učitele nebývalo nikdy stejné na všech školách – venkovských a městských, natož na vyšších církevních gymnáziích a univerzitách. Pokud o vzdělání mládeže pečovali duchovní, světští kněží nebo řeholníci a řeholnice, záviselo jejich zabezpečení a celkové životní podmínky na církevních institucích (dnes bychom řekli na zřizovateli školského zařízení). Prestiž těchto učitelů opírajících se o vliv církve byla značná. Před zavedením všeobecné školní povinnosti za Marie Terezie zabezpečovala církev personálně, obsahově, organizačně i finančně také městské a venkovské školy, a to jako duchovní autorita, případně i z pozice vrchnosti. 

V těchto školách se uplatňovali rovněž světští kantoři, kterým se ovšem často nežilo snadno. Obávali se mnohdy jak církevních představených a světské vrchnosti, tak samotných žáků a jejich rodičů. Ti neváhali v případě nespokojenosti se vzdělávacími postupy a jejich výsledky učitele „ukáznit“ výpraskem. Na soustavné obavy doprovázející práci ve venkovských, ale i městských školách vzpomínali kantoři ještě po letech. Fyzické útoky na pedagogy přežily dokonce modernizaci školy koncem šedesátých let 19. století, jak o tom například vypovídají zápisy z jednání pražského magistrátu z následujícího desetiletí. Tehdy však už fyzické napadení učitele znamenalo neobvyklou událost, po které následoval zákaz návštěv veřejnosti ve všech pražských školách v době výuky.

Nejisté živobytí

Životní podmínky učitelů, zejména pomocných, zůstávaly po desetiletí natolik tíživé, že si úřady nemohly dovolit příliš zvyšovat kvalifikační požadavky. Vedle katolické víry, mravní zachovalosti a tělesné síly se vyžadovaly poměrně důsledně hudební znalosti, aby učitel dokázal připravit děti pro kostelní sbor. Výuku hry na hudební nástroje oceňovali i rodiče, kteří věděli, že šumařením si lze přilepšit k živobytí. Za hudební přípravu svých dětí byli někdy ochotní učiteli soukromě zaplatit.

Vedlejší výdělky byly pro zabezpečení většiny pedagogů velmi důležité, vždyť často představovaly větší část jejich příjmů. Místo v té které škole se proto posuzovalo nejen podle platu v penězích a naturáliích za plnění školských povinností, ale také z hlediska možného přivýdělku. Základní potřeby učitele i školy byl povinen zabezpečit její patron, tedy zpravidla světská, duchovní či městská vrchnost, kterou patronát zavazoval školu financovat. Získala za to vliv na výběr a jmenování definitivních učitelů a jejich pomocníků. Pomocníka si mohl vybrat pedagog také sám, musel ho ovšem živit z vlastního příjmu. 

Alespoň že za bydlení učitel většinou neplatil. Bydlíval porůznu ve škole, v lepším případě v samostatné místnosti, někdy jen v učebně. Tam také přespával případný učitelský mládenec. Některé školy neměly přes úřední pokyny ani trvalé sídlo. Výuka se stěhovala třeba každý týden do jiné domácnosti, ve které měli školáky. Učitel tam býval na byt a na stravu a stěhoval se spolu se školou. 

Manželství s úředním svolením

Zásadní problémy musel řešit učitel takzvané staré školy při založení rodiny. Existenční problémy se po uzavření sňatku a narození dětí znásobily. Majetná nevěsta mohla pomoci věnem, ale taková možnost bývala mezi učiteli vzácná. Podobně jako zástupci jiných povolání dávali pedagogové přednost dívkám z rodin svých představených. Vznikaly tak několikagenerační učitelské „dynastie“. Tato volba sice přibližovala učitelského mládence k získání vlastní školy, již mohl podědit po tchánovi tak trochu jako živnost, velké věno však očekávat nemohl. 

V první polovině 19. století úřady do uzavírání učitelských sňatků významně zasahovaly. Učitel, který nechtěl riskovat ztrátu místa, musel k takovému kroku získat úřední svolení. Existovaly poměrně jasné pokyny pro a proti povolení sňatku. Zkoumala se především finanční situace žadatele z hlediska zabezpečení budoucí rodiny. Zohledňovaly se možné vedlejší příjmy, které byly přístupnější ve městech než na venkově. Zcela zamítavé stanovisko mívaly úřady k žádostem učitelských mládenců a pomocníků, čímž je nutily k dlouhodobému, často celoživotnímu celibátu. 

Cesta k nové škole

Zlepšit životní podmínky se snažili učitelé a učitelští mládenci i vlastními silami, pomocí profesních podpůrných spolků. Současně chtěli prohloubit svou odbornou přípravu. Týkalo se to především pedagogů ve městech, kde bylo možné lépe se sdružovat, a často i za podpory vzdělaných mecenášů vydávat odborný tisk, pořádat různé kurzy, a tím vším připravovat takzvanou novou školu. 

Kolem poloviny 19. století procházel postoj veřejnosti k učitelství pozitivní proměnou. Prostřednictvím vzdělání bylo možno budovat existenci a získat respekt a prestiž, a tuto cestu společenského vzestupu otevíral jednotlivcům i větším skupinám zájemců učitel. Jeho přínos popularizovali a často přímo glorifikovali mnozí spisovatelé a novináři, původem mnohdy z učitelských rodin. Škola tak krok za krokem přestávala být trpěnou povinností a měnila se ve vizitku pokroku a národní vyspělosti.

Image

Čtěte také

Nebezpečné povolání učitele: Šikana kantorů má u nás staletou tradici

Asi 45-letý muž, kterého dnes známe pod jménem Ötzi, patří k nejvíce prostudovaným lidem na světě. Žil asi před 5400 až 5100 lety a měl to štěstí, nebo spíše tu smůlu, že zahynul v dnešních Ötztalských Alpách. Víme toho o něm opravdu hodně, stále nás ale dokáže překvapovat.

Podle jedné ze starších vědeckých studií měl Ötzi genetické předpoklady pro zvýšené riziko aterosklerózy, čili pro kornatění tepen. A nejnovější výzkum teď ukázal, že Ötzi skutečně trpěl pokročilou aterosklerózou, která u něj bezprostředně hrozila infarktem nebo mozkovou mrtvicí.

TIP: Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

Pikantní na tom je, že Ötzi nežil v dnešní civilizaci a netrpěl tedy moderními civilizačními neduhy. Nekouřil, netrpěl nadváhou, nesledoval televizi, neseděl na internetu a rozhodně ho netrápil nedostatek pohybu. Jeho stravu bychom označili za mnohem zdravější, než stravu většiny dnešního lidstva.

Newyorský kardiolog Philip Green prohlásil, že kdyby Ötzi přišel do jeho ordinace, tak by u něj na první pohled nečekal zvýšené riziko infarktu. Podle Greena je tudíž jasné, že v rozvoji obávaných chorob oběhové soustavy zřejmě hrají zásadní roli dědičné faktory.

Člověk, který nedohlédne na konec svého chřípí, bývá obvykle považován za sebestředného. Vědecky však zmíněná metafora pravdivá není: Svůj nos totiž vidíme neustále a jeho špička ve skutečnosti dokazuje, jak selektivně funguje náš zrak.

Oční sítnice konec nosu permanentně snímá a signál posílá do mozku. Hlavní důvod, proč tedy tuto část těla reálně „nevidíme“, představuje tzv. stereoskopická paralaxa: Každým okem zvlášť chřípí vnímáme (stačí zavřít jedno a druhé), mozek však při zpracování vizuálních informací vytváří jednotný vjem z obou očí, a kompletní obrázek nosu z celku jaksi „vypadne“. Tato oblast obličeje je pro nás zkrátka méně podstatná, a mozek proto výhled na chřípí blokuje ve prospěch vizuálně důležitějších podnětů.