Narodila se roku 1582 do rodiny ruského šlechtice Borise Godunova a jeho ženy Marie Skuratovové-Bělské. Když Godunov coby švagr zesnulého cara, který nezanechal žádné potomky, usedl na ruský trůn, bylo jeho dceři, princezně Xenii Borisovně právě šestnáct let. Svého otce doprovázela při oficiálních příležitostech i náboženských poutích a stála po jeho boku i při slavnostním vstupu do Moskvy. 

Lákavá partie

Boris Godunov pro ni chtěl vybrat toho nejlepšího ženicha! Muže, který by si jí vážil, chránil ji, miloval a byl jí oporou v těžkých časech. A samozřejmě vlivného, urozeného a bohatého… Najít muže, který by odpovídal jeho představám, se však ukázalo být nadlidským úkolem. A to rozeslal posly do všech koutů Evropy! Xenie byla vyhlášenou krasavicí a ani její věno nebylo zanedbatelné, mohla si zkrátka vybírat.

Ucházel se o ni princ Gustav Švédský. Ten však po bližším přezkoumání nepřicházel v úvahu kvůli milostným aférám, kterými se - stejně jako množstvím nemanželských dětí – ani nijak netajil. Potomky si dokonce přivezl do Moskvy na zásnuby s sebou! V úvahu připadal i Maxmilián III. Rakouský, bratr Rudolfa II. Ten ale váhal s udělením souhlasu, sám by se rád o krásnou Rusku ucházel. Jednou z carových podmínek ale bylo, že jeho dcera i s manželem budou žít v Rusku. Vyjednávání, která začala v Plzni, tak nakonec padla. Další možný uchazeč byl vyškrtnut kvůli své víře… 

Až čtvrtý mládenec se zdál být perfektní volbou. Bratra dánského krále Kristiána IV. schválil jak Boris Godunov, tak jeho žena. Jan, princ Šlesvicko-Holštýnský, měl na rozdíl od švédského kolegy vybranější chování. Ortodoxní víra pro něj nepředstavovala problém a do Ruska se těšil. Rodiče budoucí nevěsty byli šťastní, že se co nevidět bude strojit svatba. Ke šťastné události ale bohužel nedošlo a ani Jan princezně zásnubní prsten nenavlékl. Onemocněl a zemřel ještě před svatbou! 

Osudový zvrat

Do dalších jednání už ale zasáhly politické události. Objevil se mladík, který se vydával za Dimitrije -  syna předchozího cara Ivana Hrozného, kterého údajně nechal Boris Gudunov zavraždit. Tím spíše se car snažil narychlo vybrat pro dceru ženicha, který by ji v nadcházejících těžkých časech zabezpečil. Jenže 15. dubna roku 1605 sám zemřel na náhlou mozkovou příhodu. Princezna zůstala bez manžela a na trůn nastoupil její teprve šestnáctiletý bratr Fjodor II. Borisovič. S mladým carem měla začít nová epocha a také nová, godunovská dynastie. K tomu ale nedošlo.

O pouhé dva měsíce později se Xenii zhroutil celý svět. Skupina odbojných bojarů podléhajících údajnému přeživšímu synovi Ivana Hrozného se chopila příležitosti a mladého cara a jeho matku brutálně zavraždila. Takzvaný Lžidimitrij I. čili nepravý Dimitrij se neváhal podobným způsobem vypořádat s každým, kdo by se mezi něj a jeho údajný nárok na nástupnictví postavil. 

Princeznu osud jejích příbuzných minul. Těžko ale soudit, jestli to bylo štěstí. Lžidimitrij z ní udělal rukojmí. Nejdříve ji poslal do domu knížete Masalského, kde žila jako vězeň. Tady ale ještě požívala relativní úcty. Bohužel - pouhé dva měsíce. Když byl Lžidimitrij korunován, chtěl ji mít raději nablízku. Potřeboval ji pro případ, že by někdo napadl jeho nárok na trůn. Žalem zlomená vězeňkyně tak se strachem očekávala svůj další osud. V paláci ji Lžidimitrij několikrát znásilnil. Po pět měsíců byla vystavovaná těm nejhorším příkořím.

Jeptiška Olga

Samozvaný car držel Xenii ve svém paláci, což bylo nestandardní i pro něj, který rezignoval na veškeré morální zásady. Možným vysvětlením je strach. Ano, muž, který kolem sebe šířil teror, se bál, že ruská šlechta neschválí jeho připravovaný sňatek s polskou katoličkou Marinou Mniškovou kvůli její odlišné víře. Doufal ale, že pokud se bojaři vzbouří, vzdor potlačí silou a v krajním případě použije Xenii. Dceru Borise Godunova by ostatní jistě považovali za nejvhodnější kandidátkou na carevnu. Utišil by tak hněv šlechty. 

Když polská nevěsta přijela do Ruska, Lžidimitrij Xenii okamžitě odeslal do kláštera, kde jí změnili jméno na Olgu. Za zdmi zařízení s přísným režimem, které v té době sloužilo jako vězení pro nevěrné nebo vzpurné ženy či vdovy, dívka porodila Lžidimitrijovo dítě. Její postavení se trochu změnilo, když se po Lžidimitrijovi I. dostal na trůn Vasilij Šujskij. Ten nařídil, aby Xenii převezli do uspenského kláštera. Těla jejího otce, bratra i matky pak slavnostně pochoval v chrámu Svaté trojice v trojicko-sergijevské lávře. Xenie obřad sledovala z uzavřených saní, neboť jako jeptiška, byť nedobrovolná, podléhala klášterním pravidlům. 

Ani vláda nového cara netrvala dlouho, nakonec ruský trůn na celých dvacet let získal polský král Vladislav IV. Vasa. Za zdi kláštera však nejistá doba nedosáhla. Jeptiška Olga, bývalá princezna Xenie, zemřela roku 1622. Bylo jí pouhých čtyřicet let.

I v astronomii se vyplatí nevyhazovat stará data. Americkým vědcům se nedávno podařil unikátní kousek, když ve starých datech mrtvé sondy NASA Galileo našli údaje o výtryscích vody na ledovém měsíci Jupiteru Europě.

Meziplanetární sonda Galileo přitom pracovala na oběžné dráze kolem Jupiteru v letech 1995 až 2003, kdy zakončila svoji pouť sestupem do atmosféry Jupiteru. Xianzhe Jia z Michiganské univerzity a jeho kolegové z dat sondy vyčetli, že 16. prosince 1997 podle všeho proletěla přímo výtryskem vody z měsíce Europa.

Výtrysk na Europě

Objev potvrzuje existenci výtrysků vody z Europy, které před pár lety poprvé zachytil Hubbleův vesmírný dalekohled. V tuto chvíli tedy máme slušné důkazy o tom, že z ledového měsíce skutečně tryská voda do vesmíru.

TIP: Trnitá cesta k Jupiteru: Kosmická sonda Galileo

Tehdy šlo o přiblížení k Europě označované jako E12. Sonda Galileo prolétla ve vzdálenosti asi 200 kilometrů od povrchu měsíce. Dva z přístrojů sondy zachytily výkyv v magnetickém poli a vyšší hustotu plazmy po dobu asi 3 minut, což podle odborníků odpovídá průletu výtryskem vody z povrchu Europy. Výtrysk nebyl žádný drobeček. Podle odhadů měl šířku asi tisíc kilometrů.

Tímto způsobem se s potížemi vyrovnávají například někteří scinkové, kteří jsou na rozdíl od svých blízkých příbuzných živorodí. Jak si však s obtížnou situací poradí gravidní samička, která potřebuje energii nejen pro sebe, ale také pro svá vyvíjející se mláďata?

Vědci z University of Tasmania zjistili, že gravidní samičky v případě vysoké hladiny stresu neváhají spotřebovat energetické zásoby pro sebe, aniž by se snažily ponechat je pro své potomstvo. Toto „sobecké“ jednání se jim však paradoxně vyplácí.

Vědecký tým pod vedením biologa Erika Wapstry simuloval stresové situace v laboratorních podmínkách: některým samičkám vědci uměle zvýšili hladinu stresového hormonu, jiným podávali jen omezené množství potravy a třetí skupině dopřáli klid a hojnost. Pak porovnali zdravotní stav samiček a jejich potomstva.

TIP: Na pouštích Maroka: Živá poušť Erg Chebbi

Výsledek této analýzy nebyl nijak překvapivý: stresované samičky z prvních dvou skupin byly v lepší kondici, ale porodily menší mláďata, která také pomaleji rostla. Překvapivé však bylo zjištění, že tato mláďata měla v poměru k tělu větší zásoby tuku, jež znamenaly větší šanci na přežití. Zdá se tedy, že díky sobeckému chování matky vyvolanému stresovou situací v době gravidity je potomstvo připraveno na svět plný nástrah lépe, než když se vyvíjí v období hojnosti a klidu.

Výrobci robotů Boston Dynamics každou chvíli uveřejňují nová videa, která ukazují nějakou novou dovednost jejich výtvorů. Teď jsou to záběry jejich humanoidního robota Atlase, který si kondičně zaběhal v přírodě. 

U tohoto robota jsme během posledních let svědky pozoruhodného vývoje. Není to tak dávno, co ho Boston Dynamics předvedli při prvních krůčcích, kdy se učil udržovat rovnováhu a zvládat obtížnější terén.

TIP: Štíhlý a elegantní: Boston Dynamics představili nového robota SpotMini

Dnes už se můžeme podívat, jak si Atlas poradí s poklusem v reálném terénu. Bravurně udržuje rovnováhu a navigaci při běhu v přírodě a také skáče přes překážky. Vše nasvědčuje tomu, že humanoidní roboty různých profesí budeme v dohledné době potkávat v každodenním životě.

Podle některých badatelů se dějiny Mayů začaly psát možná už kolem roku 8000 př. n. l. Nicméně v souladu s radiouhlíkovým datováním sahají prvotní záznamy do roku 2600 př. n. l., kdy se dávná civilizace objevila v oblasti Cuello na severu dnešního Belize.

Předchozí část: Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole (1)

První zemědělské osady zakládali Mayové asi od roku 1800 př. n. l. na pobřeží Pacifiku, konkrétně v dnešním mexickém Chiapasu a sousední Guatemale. Podle jedné z teorií přišli z Asie přes Beringův průliv a poté se stěhovali na jih. Jiná hypotéza tvrdí pravý opak: Předchůdci Mayů prý připluli do Jižní Ameriky z Polynésie a postupovali na sever. Mexický archeolog mayského původu Alfonso Casa pak nabízí zcela odlišné vysvětlení: „Proč bychom jednoduše nemohli být odtud?“

Jisté je, že vrcholná mayská civilizace ovládala území o rozloze 323 000 km² s ohromnou geografickou rozmanitostí: Severní teritoria zahrnující poloostrov Yucatan pokrývala suchá půda a k tamním proslulým centrům patřila města Uxmal nebo Chichén Itzá. Na opačné straně utvářela podobu mayských sídel Guatemalská vysočina s řadou údolí a řek na západě dnešního Hondurasu. 

Znalosti proměněné v popel 

Nebýt španělských dobyvatelů, kteří zničili naprostou většinu mayských písemností, přetrvalo by o poznání méně tajemství obestírajících záhadné impérium. Evropané však byli ve své snaze „vymýtit ďábla“ skutečně důslední a studnice moudrosti dávné civilizace tak vyschla. Dnes máme k dispozici pouhé tři mayské svazky, známé jako Pařížský, Madridský a Drážďanský kodex. Původně přitom někdejší obyvatelé Střední Ameriky zanechali značné literární dědictví, jak zmiňuje jezuita José de Acosta ve svém spise z roku 1590: „V provincii Yucatan existovaly mnohé knihy po jejich způsobu skládané a spojované v listy, na nichž indiánští učenci uchovávali záznamy o čase, planetách, zvířatech i ostatních věcech týkajících se přírody.“  

Badatelé naštěstí nezůstali odkázáni pouze na texty zaznamenané na dlouhých pruzích kůry fíkovníku, jež se skládaly do knih jako dnešní leporela. Bohatý zdroj poznání představují i hieroglyfy vyryté na kamenných stélách a městských sloupech nebo písmem zdobená keramika. 

Mayská lingua franca

Mayové používali své písmo minimálně od 1. století až do příchodu Španělů, přičemž za celou éru příliš nezměnilo podobu. Starý mayský jazyk ovšem rozhodně nebyl jednotný: Existovalo přes třicet nářečí a některá se lišila podobně jako třeba čeština a ruština. Pro psané památky posloužil podle badatelů jazyk ch’olti, jímž hovořili vzdělanci a kněží. Fungoval přitom coby mayská lingua franca – univerzální dorozumívací prostředek učených –, a sehrál tak stejnou roli jako latina ve středověké Evropě. 

Rozluštění mayských hieroglyfů představovalo nelehký úkol, s nímž se odborníci potýkali velmi dlouho. Teprve koncem 19. století se podařilo v indiánském kalendáři rozklíčovat číslovky a vyšlo najevo, že Mayové byli vynikající počtáři, kteří znali i nulu. Dávní písaři navíc na kamenné stély zaznamenali události sahající miliony let do minulosti i do budoucnosti.

Na základě tohoto překvapivého zjištění vykreslili archeologové obraz tehdejší společnosti: Řídili ji kněží-astronomové a charakterizovala ji fascinace matematikou, pohyby Slunce, Měsíce i hvězd a nekonečným opakováním cyklů. Kněžská vrstva pak jako mírumilovná elita žila výhradně v pyramidových chrámech, odkud vládla skrz předvídání „šťastných“ a „nešťastných“ čísel prostým zemědělcům roztroušeným po okolí. 

Z astronomů válečníky

Daná představa však vzala za své v polovině 60. let minulého století, kdy nastal další pokrok v chápání mayského písma. Analýzy prokázaly, že obřadní centra sloužila zároveň jako správní střediska hustě zalidněných oblastí a silně připomínala dnešní města. Ani nápisy na monumentech nehovořily jen k nějakým vzdáleným mytologickým dobám: Zcela pragmatické popisy zaznamenávaly narození i smrt panovníků, jejich válečné úspěchy či dohodnuté sňatky mezi šlechtou. 

Vědci se museli rozloučit i s představou mírumilovných vladařů. Ukázalo se totiž, že řada výjevů líčí reálné válečné scény, včetně mučení zajatců. Snad nejlépe to dokládají nástěnné malby v chrámu v Bonampaku, jež nechal zhotovit král Chan Muan II. kolem roku 790. Podobně jako Aztékové navíc Mayové vykonávali lidské oběti. Vypovídají o tom mimo jiné zmínky o dávných míčových hrách, které nezřídka končily obětováním celého poraženého mužstva – a někdy i toho vítězného. 

Nápisy dál prozradily, že Mayové nebyli žádnými prostými rolníky. Žili v početných soustředěných populacích a používali vyspělé zemědělské metody. Na vysočinách stavěli terasy, čímž omezovali erozi půdy a udržovali zeminu vlhčí. Rovněž sázeli stromy a zakládali zahrádky odrážející pralesní život. 

Chlouba Střední Ameriky 

Mayové klasické éry žili v různě velkých sídlech – od malých vesnic až po rozlehlá města, která mnozí archeologové považují za to nejdokonalejší, co předkolumbovská Amerika stvořila. Dominantami rozsáhlých center se staly bohatě zdobené pyramidy, většinou čtyřhranné, ale někdy také oválné. Při jejich budování věnovali starověcí stavitelé zvláštní pozornost zásobení vodou a využití terénních podmínek. Nezastupitelné místo měla samozřejmě rituální pravidla: Stavby se orientovaly ke světovým stranám i k nebeským tělesům. 

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Až do nedávného objevu se za největší město oblasti považoval Tikal na severu dnešní Guatemaly. Vrcholného rozmachu dosáhl v polovině 1. tisíciletí, kdy jeho rozloha přesahovala 60 km². Jen rituální centrum přitom zaujímalo 16 km², což představuje ohromnou plochu, uvážíme-li, že Vatikán má pouze 0,44 km². Středisko tvořila až tisícovka objektů, od svatostánků a domů až po hřiště. Snad nejznámější byla Svatyně dvouhlavého hada tyčící se na pyramidě vysoké 65 m, která se pokládá za nejvyšší stavbu předkolumbovské Střední Ameriky. 

Mnohé z toho, co o městě víme, však nedávný nález dost možná staví do zcela jiného světla: Tikal totiž mohl být pouhou městskou čtvrtí obří megapole. Nebo šlo skutečně o samostatné město? Na interpretaci záběrů z lidaru si archeologové vyhrazují dalších sto let. Snad se odpovědí dočkáme dřív – možná díky další nové technologii, kterou si dnes ještě nedokážeme představit. 

Mít ve svých službách nějakou tu specialitku se v poslední době stává pro policejní sbory jednotlivých zemí jakousi nutností. Vzpomeňme si jen na naší policii a její BMW i8. Jak uvádí portál TeslaFan.cz, svým unikátem se nyní může pochlubit také policie v Lucembursku, která minulý čtvrtek zařadila do svých služeb dva Modely S P100D na značkách AA 5242 a AA 5243.

Tesla s majáky

Díky malé rozloze státu má první z Modelů S za úkol hlídkovat dálnice po celé zemi. Druhý Model S se stane součástí speciální flotily SEC (Service Escortes et Contrôles), která má za úkol plnit doprovodné úkoly policistů. Speciálně pro řízení vozu bylo vycvičeno osm důstojníků, kteří byli školeni jak využít vozidlo v nouzových situacích. Zároveň budou mít školení policisté za úkol cvičit další důstojníky, kteří budou v budoucnu s vozy jezdit.

Nově pořízené elektromobily jsou součástí programu Ministerstva pro udržitelný rozvoj. V rámci něj se měly Tesly dostat do akce již na podzim loňského roku, ovšem problémy s nastavením vozu celou akci o půl roku zpozdily. Na vině byly modré majáky jednoho z vozů, které nesplňovaly standardy technické specifikace německé společnosti, která prováděla jejich certifikaci. Jak se však zdá, tyto problémy byly již vyřešeny.

Model X pro švýcarskou policii

Lucemburská policie ovšem není jediným evropským sborem, který se rozhodl přidat modely Tesla do své flotily. Elektrické SUV Model X by ve svých řadách ráda viděla i švýcarská policie. Své současné vozy s konvenčními motory by rádo vyměnilo za Model X basilejské oddělení. Ve svém sdělení uvedlo, že se jedná o čistší, rychlejší a méně nákladné vozy, oproti současné dieselové flotile, kterou disponuje.

Na rozhodnutí švýcarské policie dokonce zareagoval i  Elon Musk, který napsal, že je švýcarská policie chytrá, protože se pořizovací cena Modelu X rychle vrátí vzhledem k nákladům na pohonné hmoty a údržbu naftových vozů. Navíc dodal, že padouši jen tak neuniknou a za to to stojí.

Americké pokusy

A i za oceánem se policie pokouší přidat Tesly do své výbavy. Policie v LA zařadila několik vozů Tesla do své flotily, aby otestovala, zda mohou být elektromobily využívány pro pravidelnou práci policie. Vozy splňovaly veškeré požadavky od rychlosti, výkonu až po svou velikost. Problém však byl s pořizovací cenou, která je zkrátka až příliš velká. Teslu do svých služeb přijalo také policejní oddělení Denver, které však automobil nebere do ostrých akcí, ale používá jej jako předváděcí vůz na nejrůznějších veřejných událostech.

Zda se Tesla ve službách strážníků osvědčí či nikoliv, ukáže teprve čas. Je jasné, že v tak malé zemi jakou je Lucembursko, není tolik potřeba hlídat dojezd. Země je přeci jen 57 kilometrů široká a 82 kilometrů dlouhá, ovšem ve větších státech by již mohl představovat problém.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Novozélandští vědci zachytili rekordní vlnu jižní polokoule. Bouře zvedla moře u novozélandského Cambellova ostrova do výšky 24 metrů. Zaznamenala ji tam bóje na solární pohon společnosti MetOcean Solutions.

Pro badatele to byl velmi vzrušující zážitek, který zároveň přispěje k pochopení fyziky vln za extrémních podmínek v Jižním oceánu. Dosavadní největší vlnu jižní polokoule zachytil před rokem stejný vědecký tým ve stejné oblasti. Měřila 19,4 metru.

TIP: To by byla jízda: Vědci zaznamenali rekordní vlnu o výšce 19 metrů

Jižní ledový oceán je jedním z nejméně prozkoumaných území na planetě. Zdejší silné vichry četných bouří generují mohutné vlny, které běží oceánem na velké vzdálenosti. Vznikají tu i slavné surfařské vlny, které omývají kalifornské pobřeží.

Tato strašidelná nemoc se přenáší z osoby na osobu kapénkovou infekcí, což je obzvlášť rizikové vzhledem k tomu, že někteří lidé mohou bakterii pouze šířit, aniž by se u nich infekce projevila. Pokud nemoc propukne, při prvních 4 až 8 hodinách připomíná chřipku – nemocný má horečku, pociťuje bolest hlavy, krku, nemá chuť k jídlu. Během 12 – 15 hodin se dostavuje například ztuhlost šíje, světloplachost a v poslední fázi od 15 do 24 hodin od propuknutí nastává zmatenost, křeče, bezvědomí a případně až úmrtí v důsledku septického šoku. Čím včasnější je lékařská pomoc a nasazení antibiotik, tím větší šance pacient má. Bohužel - pro své počáteční nespecifické symptomy může být onemocnění pozdě diagnostikováno. 

Obzvlášť ohroženou skupinou jsou malé děti do čtyř let a dospívající či mladí dospělí ve věku 15 – 24 let – ti především vzhledem k „rizikovému“ chování, jakým je zdržování se v přelidněných prostorách (koncerty, kluby), kouření, líbání, sdílení nápojů atd. V populaci mladší 65 let je navíc v rámci skupiny adolescentů zaznamenána nejvyšší úmrtnost vyvolaná touto nemocí. Kromě toho jsou adolescenti nejčastějšími nosiči a pravděpodobně největším zdrojem infekce pro ostatní věkové skupiny.

V roce 2017 byl zjištěn v České republice vzestup počtu meningitid oproti předchozímu roku: celkem 68 oproti 43. Z 68 onemocnění 10 skončilo úmrtím – celková úmrtnost v roce 2017 tak stoupla ve srovnání s předchozím rokem z 13,9 % na 14,7 %. Pět úmrtí bylo způsobeno séroskupinou B a pět séroskupinou C, proti kterým již v posledních letech existují vakcíny. Konkrétně jeden typ vakcín pokrývá bakterie typu A,C,W,Y a druhý typ B. Očkovat lze osoby v jakémkoliv věku – poradit se s pediatrem je doporučeno všem rodičům malých dětí a zvláště pak dospívajících a mladých dospělých.

 „Přijměte ode mne srdečný pozdrav a milou vzpomínku na Vás. Jsme připraveni na odchod. Čekáme jej každou chvíli. Ve středu jsme měli polní mši svatou a po ní přísahu. Pak k nám promluvil náš vojenský kněz a různí důstojníci, jak se máme zachovat v nastávající válce. Pojedeme možná do Haliče blíž k ruským hranicím. Proto Vám píši tento dopis, abych se s Vámi rozloučil dřív, než opustíme naši zem. Nemusíte proto naříkat anebo plakat. Jsou nás tisíce a jsou zde i otcové rodin. A všechny nás nepobijí. Kdybych se snad nevrátil, pak mi prosím odpusťte, jestli jsem Vám snad kdy ublížil. Poslední vůli dělat nemusím, poněvadž jmění nemám a co bylo moje, patří Vám.“

Dopis podobného znění, který napsal v září 1914 četař vysokomýtského c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 30 Josef Barnet, četla pravděpodobně většina rodičů. Málokdo z pisatelů a čtenářů těchto lístků si během prvního válečného podzimu připouštěl, že válka potrvá ještě další čtyři roky. 

Srby utlučeme čepicemi!

O rychlém vítězství a brzkém návratu domů nepochyboval ani vojín František Zatloukal od c. a k. pěšího pluku č. 93, jenž psal v polovině srpna 1914 manželce: „Posílám první pozdrav ze Srbska, jsou to právě tři dny, co jsme překročili Drinu. Je zde mnoho povstalců, kteří nám překáží v pochodu, ale myslím si, že vše bude velmi brzy skončeno, protože jdeme silně kupředu…“

Na první momenty na srbském bojišti ve svém dopise domů vzpomínal také příslušník záložní ošetřovny č. 8 Bohuš Jireček, skrze jehož řádky si mohli jeho příbuzní doma udělat představu, jak krvavá bude Velká válka: „Daří se mi velmi dobře. O práci nemám žádnou nouzi, alespoň mi ten čas rychle utíká. Včera jsme krmili 300 zajatých Srbů, mezi nimi i důstojníky. Našich chrabrých raněných vojáků je zde velmi mnoho, ale doufáme, že válka se Srbskem brzy pro nás vítězně skončí…“

Bez kříže to nejde

Osudy mnoha vojáků ve válce zůstávají dodnes neznámé a lístky polní pošty nám je odhalit nedokážou, jako tomu je v případě zdravotníka Jirečka. Mnoho rodinných příslušníků doma však místo dopisu od svého milovaného obdrželo psaní od některého z jeho spolubojovníků, což zpravidla nevěstilo nic dobrého.

Manželce infanteristy Zatloukala přišel dopis tohoto znění: „Chci Vám sděliti, jak se to s Vaším milým manželem stalo. Padl 1. září odpoledne ve čtyři hodiny a byl šrapnelem do hlavy trefen. Byl hned mrtev a od kamarádů okamžitě pochován, též kříž na hrobě udělán má. V tom samém hrobě leží také jeden desátník, který byl tím samým šusem zabit. Proto nevěřte jiným zprávám, protože to, co Vám píšu, je pravda…“ 

Jdeme na Rusa

Optimisticky viděl průběh války, tentokrát na ruské frontě, koncem listopadu 1914 také zákopník Jan Seidl od c. a k. zákopnického praporu č. 8. Svému kamarádovi mimo jiné referoval i o tom, že „pracuje se ve dne i v noci, stále stavíme mosty, ženeme Rusa statečně, a pokud to půjde takto dále, bude brzy konec…“.

Z vítězného postupu se počátkem května 1915 radoval i zeměbranec Josef Eliáš od olomouckého zeměbraneckého pěšího pluku č. 13: „Měli jsme skvělé vítězství, náš regiment zase zajal několik tisíc Rusů. V jeden den se vzdávaly celé bataliony, bylo to až neuvěřitelné, ale na vlastní oči jsem to viděl. Posílám vám fotografi i z polní mše, která oslavila toto vítězství…“

TIP: Konec turecké nadvlády na Balkáně

Jiné zážitky popsal vojín c. a k. pěšího pluku č. 84 Josef Vlasák, jenž psal v září 1915 domů: „Jsem stále ve službě, i přes krásné slunečné dny je v noci hrozná zima. Předevčírem jsem byl na feldvachu (polní stráži – pozn. autora), v noci jsme tam měli přestřelku. Nikomu se naštěstí nic nestalo, jen mně ustřelili bajonet…“ 

Pokračování ve čtvrtek 17. května

Široké bulváry s arkádami, dechberoucí chrámy, honosné paláce plné mramoru. Tak si představujeme starověký Řím, jehož podoba je dodnes vepsána v dochovaných zbytcích jeho někdejší slávy. Ve skutečnosti jde o podobu Říma, která vznikla v hlavě nechvalně proslulého císaře Nerona.

Mohl jít tento muž s pověstí šílence tak daleko, aby starý „nevzhledný“ Řím zapálil jen proto, že na jeho ruinách chtěl vystavět moderní metropoli s obrovským palácem přímo v centru? V tom nemají historici jasno ani dnes. Podezřelých ze žhářství jsou přitom tisíce!

Osudová noc

Na onu letní noc z 18. na 19. července roku, který naše křesťanská civilizace označuje letopočtem 64, se už nemá nikdy zapomenout. Velký Řím tehdy téměř lehl popelem. Římský historik Tacitus popisuje vznik mohutného požáru následovně: „Počátek nastal v té části cirku, která přiléhá k pahorku Palatinskému a Caelijskému. Tam v krámech, v nichž bylo uloženo hořlavé zboží, najednou vypukl oheň, ihned zmohutněl a větrem se rychle rozpoutal a zachvátil cirk po celé délce. Paláce totiž nebyly opatřeny ochrannými štíty ani chrámy nebyly obehnány zdmi a vůbec žádná překážka neležela v cestě. Požár se prudce rozšířil z toho důvodu, že město bylo vydáno v nebezpečí pro své úzké a klikaté uličky a nepravidelné řady domů, jaké měl starý Řím."

Oheň se i kvůli silnému větru šíří tak rychle, že lidé stěží zachraňují holé životy. Natož majetky či své blízké. Pokusy o hašení jsou marné. S tak mohutným žárem si tehdejší technika nedokáže poradit. Řím je vydán napospas ničivému ohni po šest dnů a sedm nocí. Teprve když dosáhnou plameny okraje pahorku Esquilinus a všechny stavby okolo jsou zbořeny, podaří se je zastavit. Jenže když už se zdá, že požár konečně uhasíná, vypukne o kus dál v plné síle. V doutnajících troskách znovu vzplanou plameny a ničí zbývající římské čtvrti. Další tři dny trvá, než se oheň konečně definitivně vzdá své vlády nad městem. Když poslední plameny utichnou, dvě třetiny Říma doutnají v popelu.

Ze čtrnácti římských obvodů neponičí oheň jen čtyři. Tři požár zpustoší úplně a sedm je značně poškozeno. Co tak mohutný oheň způsobilo? Nehoda? Nejspíš. Jenže jak platilo už v době Říma, nehoda není náhoda. A tak se záhy začalo spekulovat o vinících. Nejdříve padlo podezření na toho nejvíc na očích. Císař Nero se prý během požáru kochal pohledem na plameny, hrál přitom v divadelním kostýmu na lyru a k tomu zpíval píseň o dobytí Troje!

Plán šíleného císaře?

Zapálil Nero Řím, aby mohl postavit na jeho ruinách město nové, podle svých představ? Pokud ano, neučinil tak osobně. V době požáru v Římě vůbec nebyl. Trávil parné červencové dny na svém letním sídle v Antiu. A i kdyby skutečně dal ke žhářství pokyn, velmi by riskoval. Nejen nenávist obyvatel města, pokud by se jeho čin provalil, ale také vlastní majetek. Vždyť nekoordinovaný požár mohl zničit i to, co už císař za dobu své vlády vybudoval. A to se ostatně stalo. Oheň značně poškodil také císařský palác. Jestli se tato pověst zakládá na pravdě tedy hodnověrně doložené nemáme. Na rozdíl od faktu, že po vypuknutí požáru císař přispěchal ze své letní rezidence Římanům na pomoc.

Lidem, kteří přišli o své domovy, otevřel všechny budovy v honosné čtvrti na Martově poli a zpřístupnil jim své vlastní sady. Snížil také ceny obilí a potravin a zajistil jejich distribuci mezi obyvateli Říma postiženými požárem. Sám pečlivě sledoval průběh záchranných akcí z věže v někdejších Maecenatových zahradách. Že by špatné svědomí? O existenci jakéhokoliv svědomí se v případě krutého Nerona nejspíš mluvit nedá. A ani jeho lid si o něm nedělal velké iluze. Velmi brzy se začaly šířit fámy, podle kterých se Nero chodil na zmíněnou věž požárem kochat a při pohledu na stravující plameny recitoval svou báseň o dobytí Tróje. 

Nenávistní křesťané

Klepy se šíří stejně rychle, jako oheň. Možná ještě rychleji! A tak se zvěsti o údajném šíleném počínání císaře donesly až k samotnému Neronovi. Co s tím? Nic naplat, je třeba najít viníka. A nejlépe přitom zabít dvě mouchy jednou ranou. Zavřít ústa pomlouvačům a zbavit se nepohodlných kritiků. Nero byl muž činu a v době požáru už většinu svých nepřátel stačil zlikvidovat. Ale protože Nero nebyl žádný troškař, obvinil hned celou komunitu. Jedna nedávno vzniklá náboženská sekta vyznávala víru jakéhosi Ježíše Krista a pohrdala všemi pozemskými radostmi, které Římané tak milovali. Když tak nenávidí Řím, nemohli ho dokonce podpálit? Pouhá domněnka tehdy k obvinění stačila.

V této době žilo v Římě přibližně tři tisíce křesťanů, Nero jich nechal na tři stovky popravit upálením, ukřižováním či rozsápáním dravými šelmami. Část jich prý také spoutané nechal potřít dehtem a zapálit. 

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

Mohli Řím skutečně zapálit křesťané? Ani to někteří dnešní historici nevylučují. V době před vypuknutím požáru se totiž ve městě rozšířily mezi židy a křesťany letáky, které hlásaly příchod spasitele a blížící se konec světa. A také vyzývaly k povstání. A jak známo, křesťané římské impérium, jehož představitelé jim ukřižovali Ježíše Krista, skutečně nenáviděli. Podle proroctví měl navíc Ježíš potrestat zlo zničujícím ohněm nebo přírodní katastrofou.

Je tedy možné, že by šli někteří zfanatizovaní křesťané až tak daleko, že by nenáviděný Řím chtěli srovnat se zemí? Proč ne? Křesťané se nicméně v následujících staletích dočkali ještě mnoha vln pronásledování i bez ohně. Perzekuce po velkém požáru Říma však můžeme považovat za první v tak rozsáhlé míře.