Staletá historie tvrzí, hradů nebo zámků s sebou nese nejrůznější tajemství. Není divu, že se v archivech či literatuře objevují také záznamy o nadpřirozených jevech nebo dokonce strašidlech. Vydejte se na malý exkurz po hradech, kde v klidu rozhodně nezůstanete!

Krvaví přátelé z Rabštejna

Jestli si myslíte, že doménou šlechticů je ctnost, jste na omylu. Ne vždycky to tak je. Najdeme mezi nimi i celou řadu rytířů s velmi temnou minulostí. Jednomu takovému „naletěl“ i purkrabí, který se staral o hrad Rabštejn. On sám byl velký poctivec. Pracoval, jak měl. V pokladně měl pořádek. Volné dny si zpříjemnil projížďkou na koni. Okolní lesy jsou husté a o divokou zvěř není nouze. Když ho napadne rozzuřený medvěd, myslí, že udeřila jeho poslední hodinka. Zachrání ho rytíř, který právě projíždí okolo. Jmenuje se Emerich z Pohoře. Toulá se krajem, nemá kde spát a vděčný purkrabí mu nabídne nocleh i jídlo. Slovo dá slovo, přátelství je tady. Ovšem temná minulost potulného rytíře se brzy ozve. Zatouží po penězích a po majetku. A na scestí svede i svého důvěřivého přítele.

Společně se domluví, že přestanou odvádět peníze do královské pokladny. Místo toho je budou investovat do výcviku vojska, které každý pokus o dobytí hradu odrazí. Nějakou dobu se jim plán daří. Peníze ale dojdou a dvěma zloduchům nezbude, než se dát na loupežnickou cestu. Maskovaní přepadají kupce i pocestné. Okrádají, vraždí a přitom pečlivě dbají, aby je nikdo nevypátral. Ale nic netrvá věčně. Jsou prozrazeni a před branami stojí početné královské vojsko. Za jejich zločiny jim hrozí nejvyšší trest. Dobře si to uvědomují. Utečou na věž, tam se probodnu dýkou a skočí do hradního příkopu! A co bylo dál? Lidem se zase vedlo dobře, ubylo dvou zákeřných lupků. A ti? Jejich přátelství trvá i po smrti. S krvavou skvrnou a rozbitou hlavou se dál procházejí po hradbách Rabštejna. 

Duchové žen na Cornštejně

Pustý hrad. Tak se dá označit zřícenina nad pravým břehem Dyje. Vydrží mnoho ataků, ale jeden se mu stane osudným. Odehraje se tady krvavá řež. Od té doby se historické zápisky shodují. Přízraky, které se zde objevují, patří krutě zemřelým ženám! Když v českých zemích vládne Jiří z Poděbrad, musí mu všichni poddaní složit slib věrnosti. Nikdo si nedovolí odporovat. Až na Hynka z Lichtenburka. Nesouhlasí s politikou, kterou jeho panovník vede a vzepře se. Jiří z Poděbrad pošle k hradu vojsko. To ho obléhá několik dalších měsíců. Nikdo se ale nevzdává. Vojáci dají koňům podkovy obráceně a rozjedou se k hradním branám. Když se místní probudí, myslí si, že vojsko odtáhlo.

Na hradě zavládne obrovská radost. Jejich pán Hynek poručí započít oslavu a konečně má čas věnovat se své milované manželce. Brány hradu jsou otevřeny a tam… Nepřítel, meče, dusání kopyt! Všichni muži do jednoho padnou. Když manželka Hynka z Lichtenburka vidí z okna své komnaty smrt svého drahého manžela, neváhá ani minutu. Vyskočí z okna! Od té doby bloudí její duch mezi zdmi starého hradu. A prý se zde zjevují taky další dvě ženy, tedy jejich siluety. Jsou to dvorní dámy, které chtěly před zlovůlí vojáků utéct z hradu tajnou chodbou. Jakmile tam vešly, nikdo už je nikdy neviděl... 

Krutý pán z Velhartic

Třicetiletá válka tvrdě zamávala českou historií. Mnoho lidí zemřelo na bojištích a mnoho lidí bídou. Celá spousta vesnic byla vypleněna. Začal se šířit mor a kosil další tisíce nevinných lidí. Jako by to nikdy nemělo skončit. To se dělo v podhradí. A na hradě? Kdo má peníze, může si dopřávat dobrého jídla a pití i v hubených časech. A přesně takový je pán hradu Velhartice. Martin de Hoeff-Huerta. Hrad získá za vojenské úspěchy. Peněz má dostatek. Stoly se prohýbají pod mísami s vybranými pochoutkami. Víno teče proudem. Bál za bálem a hosti se střídají jeden za druhým. Život na hradě je veselý a blahobytný. A v podhradí? Bída s nouzí. Jedna morová rána za druhou. Nikdo nemá sílu obdělávat pole. Dobytek pojde. Zůstává jen hrstka zbídačených poddaných.

TIP: Tajemný hrad Třemšín: Skutečně ukrývá poklad mrtvých mnichů?

Tři sirotci se rozhodnou prodat velkou louku, která paří k jejich chalupě. Ale komu? Najíst se musí a jediný, kdo má peníze, je jejich panovník. Vydají se na hrad. Když dojdou do kuchyně, vaří se právě velká hromada kaše. Krutého vládce neobměkčí zbídačené děti a louku podle koupí. Ale ne za peníze. Pouze za hrnec kaše! Co malým chudákům zbývá? Kaši snědí, louku už nemají. Jejich konec se jen o pár týdnů oddálil. Při další morové vlně zemřou. A zlý pán Huerta? Osud si nevybírá a smrt taky ne. Sedá na chudé i bohaté. Nedlouho po svém špinavém obchodě podlehne morové epidemii i on. Na louce kolem hradu se prý dodnes zjevují tři malé děti s hrncem od kaše. Duch Huerta zase bloudí hradem.

1. Blahodárné zavlažování

Tento mýtus patří asi mezi nejrozšířenější. Chcete-li být zdraví, musíte pít alespoň dva nebo tři litry tekutin denně. Poprvé se toto tvrzení objevilo zřejmě v doporučení americké Národní výzkumné rady z roku 1945. Jenže lidé přijímají tekutiny i v jídle, například většina ovoce i zeleniny jich obsahuje velké množství. Když je všechny sečteme, zbývá nám jen zhruba litr, který musíme skutečně vypít. Navíc není pravda, že by muselo jít o čistou vodu – bohatě postačí i čaj nebo káva.

Je rozšířeným omylem, že káva se nepočítá, protože zvyšuje tvorbu moči, a v důsledku tedy člověk víc vody vyloučí, než přijme. Vědecké výzkumy však nic takového nepotvrdily. Stejně tak můžeme bez obav započítat i jeden nebo dva nápoje s nízkým obsahem alkoholu, například pivo.

Většina lidí tedy přijímá dostatek tekutin a je zbytečné se k pití nutit. Žízeň se ozve mnohem dřív, než nám začne hrozit dehydratace.

2. Všemocné antioxidanty

Na první pohled zní tato teorie logicky. Naše buňky v rámci metabolických procesů tvoří i škodlivé vedlejší produkty zvané volné radikály, jež se v průběhu času v buňkách hromadí a mohou způsobovat řadu nemocí – dokonce jsou prý hlavní příčinou stárnutí organismu. Antioxidanty dokážou volné radikály potlačit nebo přetvořit na neškodné látky, a proto je dobré je konzumovat v co největším množství v potravinových doplňcích.

Jenže dlouhá řada studií v posledních letech tuto teorii zpochybňuje. Jeden příklad za všechny: Významná mezinárodní organizace Cochrane Collaboration vyhodnotila 78 klinických studií používání doplňků s antioxidanty, které dohromady zahrnovaly téměř 300 tisíc dobrovolníků. Jejich závěr? Neexistují žádné důkazy, že by tyto doplňky nějak prospívaly – ani zdravým, ani nemocným lidem. Navíc se zdá, že doplňky s beta-karotenem a s vitaminem A a E úmrtnost dokonce zvyšují.

Většina odborníků proto tvrdí, že dopovat se podobnými přípravky nemá v nejlepším případě význam a v nejhorším to může i uškodit. Spolehněte se proto raději na antioxidanty přirozené, obsažené v zelenině.

3. Vražedné kyseliny

Některé potraviny, jako například maso, cukr, mléko a mléčné výrobky, prý zvyšují kyselost lidského organismu, což našemu zdraví škodí. Následky mohou být různé od bolestí hlavy až po cukrovku či rakovinu. Měli bychom proto konzumovat více potravin, které kyselost v těle snižují – tedy zeleninu, luštěniny nebo třeba pivo.

Jakkoliv je tato teorie nesmírně populární, je také zcela mylná. Ve skutečnosti tělo automaticky udržuje kyselost krve a organismu v rozmezí od 7,36 do 7,44 pH. A pokud tato hodnota klesne pod 7, nastává smrt. Tělo má ale dostatečné vlastní mechanismy, jak této rovnováhy dosahuje: vylučuje látky, které by příliš zvýšily kyselost, dýcháním a prostřednictvím moči (proto také můžeme lakmusovým papírkem naměřit po různých jídlech různou kyselost moči).

Podle Amerického institutu pro výzkum rakoviny jsou tvrzení zastánců alkalické stravy v ostrém kontrastu se vším, co víme o chemii lidského těla. Složení naší stravy má vliv na riziko vzniku rakoviny a nemocí, což ale nemá nic společného s kyselostí.

4. Jako v době kamenné

Řada lidí dnes většinu času tráví u televize nebo počítače a láduje se chipsy a zmrzlinou. Není proto divu, že nás tak moc ohrožují civilizační choroby. Zastánci paleodiety tvrdí, že abychom byli zdraví, musíme napodobit životní styl našich pravěkých předků. Je prý nutné vyhýbat se moderním jídlům, na která naše tělo není uzpůsobeno. Musíme jíst zvěřinu, ryby, ovoce, zeleninu, ořechy a vyhýbat se pečivu, cukru nebo mléku.

Ačkoliv ne všechny tyto rady jsou špatné, zahrnují také některé nepravdy. Už někdy kolem roku 10 000 př. n. l. se u člověka objevila genetická mutace, která mu umožnila konzumovat mléko i v dospělém věku. Dnes má zmíněnou mutaci většina lidí, proto můžeme jíst mléčné výrobky celkem bez obav. Stejně tak už by pro trávicí systém většiny z nás neměl být problém zpracovat škroby ve výrobcích z obilí.

Ale byli opravdu naši předci v dávných dobách zdravější? Výzkum 137 mumifikovaných ostatků lovců sběračů od Aleutských ostrovů až po americké indiány zjistil, že třetina z nich nese stopy kornatění tepen, které si dnes spojujeme především s moderní civilizací.

5. Nezdravé krávy

Pokud chceme být zdraví, měli bychom se vyhýbat červenému masu (vepřovému, hovězímu atd.), jež prý způsobuje mimo jiné kardiovaskulární nemoci a rakovinu. Jenže vědecké výzkumy zdaleka nejsou tak jednoznačné. Jedna americká studie zveřejněná v roce 2009 zkoumala téměř půl milionu starších osob a dospěla při tom k závěru, že úmrtnost zvyšuje maso zpracované i nezpracované.

Jiná evropská studie z letošního roku téměř u 450 tisíc lidí pro změnu zjistila, že lidé konzumující hodně zpracovaného červeného masa (párky, salámy, paštiky) častěji umírají na onemocnění srdce, rakovinu a další nemoci, ale u nezpracovaného masa (upraveného doma) to neplatí.

I většina ostatních výzkumů se shoduje na škodlivosti párků či salámů, ale u poctivé čerstvé flákoty hovězího či vepřového upravené na grilu už rizika tak zcela jasná nejsou. Ani zde ale určitě nic nezkazíte, pokud se budete řídit heslem: Všeho moc škodí. 

Obrovská jizva francouzského kaňonu v zemském povrchu je zhruba 25 kilometrů dlouhá a v některých místech až 700 metrů hluboká. Během triasu (před 251–200 miliony let) oblast dnešního francouzského regionu Provence poklesla a byla zaplavena mořem. V následujících milionech let se zde hromadily silné vrstvy usazeného vápníku. Během křídy (před 145–65 miliony let) byl region vyzdvižen vzhůru a mocné vrstvy vápníku popraskaly. Tak vznikla údolí a další geologické formace.

TIP: Americké kaňony Bryce a Cedar Breaks: Údolí plná jehel

Na začátku čtvrtohor došlo k zalednění a vytvoření mohutných ledotoků, které topografii krajiny přemodelovaly. Na konci tohoto období dokončily dílo řeky, které dobrousily kaňon do dnes známé podoby. Kaňonu dala jméno stejnojmenná řeka Verdon, jejíž pojmenování vychází z tyrkysově zelené barvy, která je pro tento tok charakteristická.

Otec Hanse-Joachima Marseille bojoval v první světové válce u letectva a ve vojenské kariéře pokračoval i po skončení konfliktu. Než jej v roce 1944 zabili na Ukrajině partyzáni, dosáhl hodnosti generálporučíka. Když se mu 13. prosince 1919 narodil syn Hans-Joachim, vychovával ho velmi přísně v duchu německých vojenských tradic, mladík byl ale od narození rebel a s vojenskou disciplínou se nikdy nevyrovnal.

V otcových stopách

Přesto 7. listopadu 1938 narukoval k Luftwaffe a absolvoval letecký a stíhací výcvik. Dne 10. srpna 1940 se hlásil na letišti v obsazené Francii u 1.(J)/LG 2. Tou dobou se Luftwaffe právě připravovala na rozhodující letecký úder na Velkou Británii. Dne 24. srpna se Marseillova jednotka utkala se spitfiry a mladý stíhač jeden z nich poslal do hlubin. První sestřel je pro stíhacího pilota vždy velmi důležitý z hlediska sebevědomí, zároveň ale probouzí v citlivých mladících zvláštní myšlenky.

Po svém vítězství psal Marseille matce: „Musím pořád myslet na to, jak se bude cítit matka toho mladého Angličana, až se dozví o smrti svého syna. Mám jeho smrt na svědomí. Místo abych slavil svůj první sestřel, jsem z toho smutný.“ Druhý zářijový den poslal k zemi další spitfire, sám ale musel s poškozeným letounem přistát na břicho.

Třetí vítězství ohlásil 11. září, opět ale nouzově přistával. Dne 23. září dopadl ještě hůř, když jej protivník sestřelil do chladných vod průlivu La Manche, v nichž strávil následující tři hodiny. Již během bitvy o Británii se Marseille stal stíhacím esem, když si na konto připsal sedm nepřátelských letounů. 

Uznání hrdiny

Na Štědrý den roku 1940 se dočkal přeložení k 4./JG 52, které velela velká osobnost Jagdwaffe – Johannes Steinhoff. Do oka si ale příliš nepadli a pro Steinhoff a se mladý stíhač stal brzy velkým problémem: „Byl to skvělý stíhač, velmi inteligentní, velmi rychlý a agresivní. Trávil ale příliš mnoho času s dívkami. Několikrát dokonce nebyl schopen startovat do akce, byl totiž úplně vyřízený z noci strávené ve městě.

Byl to playboy, ale skutečný bojovník. Myslel však jen na sebe, ne na tým. Měl už sedm vítězství, když jsem ho musel vyhodit. Nebylo to proto, že byl čtyřikrát sestřelen. Nestaral se totiž o rottenfliegery a mnoho pilotů s ním nechtělo létat, což bylo špatné pro morálku. Myslel jsem, že bude nejlepší dostat ho pryč od žen. Později v Africe se stal legendou, získal Brilianty k Rytířskému kříži a dosáhl 158 vítězství. Byl to opravdový charakter, typický stíhač z první světové války, my jsme ale nebojovali první světovou válku.“

Cesta do Afriky

Oblt. Steinhoff neměl s Marseillem mnoho trpělivosti a už 21. ledna ho odeslal k JG 27. S tou se na začátku dubna 1941 účastnil útoku na Balkán a 6. dubna dostal jeho letoun zásah flakem. Přesto ale dokázal doletět na základnu a bezpečně přistát. V polovině dubna se se svou jednotkou přesunul do severní Afriky a zapojil se do bojů při obléhání Tobruku.

Situace ve vzduchu se od bojů nad Anglií značně lišila, většinou šlo o střety menších formací a Němci brzy zjistili, že zde mají nad piloty RAF jasnou převahu. Nebezpečné spitfiry na tomto bojišti nelétaly a Britové tam stále používali zastaralé trojčlenné formace. První africké vítězství ohlásil Hans-Joachim 23. dubna 1941, kdy sestřelil hurricane. Při tomto letu ho kryl Uffz. Rainer Pöttgen, který pak jako jeho dvojka létal po většinu africké kampaně.

Opět na zemi

Stejný den večer se Marseillle stal obětí jiného hurricanu, vyvázl však nezraněn. Po nouzovém přistání pozemní personál v jeho letounu napočítal více než 30 zásahů, které se táhly od vrtulového kuželu po pancéřovou desku za sedačkou. Jeho přemožitelem byl patrně James Denis, létající u 73. perutě RAF. Znovu k zemi šel Marseille 21. května, i tentokrát po nouzovém přistání opustil letadlo bez škrábnutí.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Během jara a léta 1941 se účastnil tvrdých bojů s RAF a pomalu se propracovával mezi největší esa JG 27. Marseille se neustále snažil zdokonalovat v leteckých dovednostech a přesnosti střelby. Velmi často také prováděl cvičné útoky na letouny svých spolubojovníků, což ale mnozí z nich nesli velmi nelibě. Mezitím jeho skóre utěšeně narůstalo. Prvního vícenásobného sestřelu dosáhl 24. září 1941, kdy poslal k zemi jeden dvoumotorový bombardér Maryland a čtyři hurricany. Šlo o jeho sestřely číslo 19–23. 

Podzimní protiútok

V říjnu pak začala Marseillova jednotka dostávat moderní Messerschmitty Bf 109 F-4 Trop, se kterými pak bojovala od listopadu proti britské ofenzivě s krycím názvem Crusader. Němci museli ustupovat a s nimi i I./JG 27. Po vyklizení letiště Derna 18. prosince zanechal Marseille s Pöttgenem na dveřích hangáru Britům nápis: „Vítejte zpátky! Přejeme krásné Vánoce!“

Dokončení: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky (2)

I to svědčí o tom, v jak rytířském duchu se boje v Africe vedly, na východě by něco takového bylo nepředstavitelné. V literatuře se objevuje i nedatovaná historka, podle které prý Marseille odvezl osobně do nemocnice popáleného pilota, kterého sestřelil. Potom údajně opět zaletěl nad nepřátelské území a u letiště RAF shodil zprávu o osudu sestřeleného Brita.

Obydlí po třicetileté válce pustla a nárůst neobdělávané půdy se neblaze podepsal na výnosech jednotlivých panství. V polovině 17. století pak přišla velká morová rána a roku 1663 napadli jižní Moravu krymští Tataři, což vedlo k dalšímu úbytku obyvatel. Nároky císaře na výběr daní za války razantně stoupaly a i po skončení bojů potřeboval stále více prostředků na obnovu armády a náhrady válečných škod.

Na Moravě měly sloužit jako základ pro spravedlivé zdanění všech poddaných lánové rejstříky, které jsou prvním moravským v úplnosti dochovaným katastrem. Jsou výsledkem deset let trvající vizitace, která započala roku 1669 a zachycovala především držbu půdy, ale i vinic a různých užitkových stavení, ze kterých se měla berně odvádět.

První vizitace

Na počátku 17. století platili poddaní dvojí daň – z hlavy a z majetku (z takzvaných zbrojných koní). Válka ale značně ovlivnila jak počty obyvatel, tak i jejich majetek. Staré výnosy o výši berně byly napadány a upravovány. Postupně tak vznikl v této sféře velký zmatek. Stížnosti se množily a odvedená berně se snižovala. Císař Leopold I. tedy vyzval moravské stavy, aby změnily systém výběru daní a zajistily tak větší spravedlnost v rozložení daňové zátěže mezi poddané a hlavně stabilnější přísun peněz do císařské pokladny.

V prosinci roku 1655 tedy brněnský sněm rozhodl, že má vrchnost připravit přiznávací listy o výměrách poddanských polí a vinic a dalších nemovitostech, které podléhali dani. Byly také zvoleny dvě komise, každá po osmi členech (po dvou zástupcích z každého stavu), které pak měly v terénu ověřovat údaje z přiznávacích listů. Tato vizitace začala v září roku 1656 a s vynucenou zimní přestávkou pokračovala až do září 1657.

Komise objížděly všechny obce ve svém rajónu a prováděly kontrolu poddanského majetku, hlavně výměr polí a jejich bonity. Po skončení terénních prací se obě komise opět sešly a vyhotovily závěrečnou zprávu, v níž se zjištěné údaje přepočítávaly na univerzální jednotku zvanou berní lán. Část z nich byla pravděpodobně vedena v češtině, na rozdíl od druhé lánové vizitace, kde už zcela převládla němčina. První lánové rejstříky byly zřejmě záměrně zničeny po vypracování nových, aby nedocházelo k jejich křížení. 

První lánový rejstřík měl vytvořit podmínky pro spravedlivé vyměřování daní, ale už od svého vzniku trpěl řadou neduhů. Byl zpracován velmi rychle a nedbale a téměř nikdy nedošlo k přesnému měření. Naplnil tedy jen jeden z předpokladů, a to, že znatelně zvýšil objem odváděných daní, ale jejich rozložení mezi jednotlivá panství nebylo spravedlivé. Komise nepostupovaly shodně, lišilo se například jejich ohodnocení bonity půdy a kvůli povrchnímu provádění kontrol se často stávalo, že neodhalily majetek a půdu, které místní vrchnost zatajila. Brzy byl v odvodech daní stejný chaos, jako před provedením vizitace. Proto císař nařídil její opakování a důslednější provedení.

Druhá vizitace

V dubnu roku 1669 se tedy opět sešel moravský zemský sněm a vydal pokyny pro druhou lánovou vizitaci. Opět byly zvoleny dvě komise po osmi členech, ale jako opatření proti různosti postupů bylo rozhodnuto, že budou nejprve společně pracovat v Hradišťském kraji a teprve potom se rozdělí na kraj Brněnský a Olomoucký. 

Po ohlášení přijela do sídla panství celá komise, nebylo to však jen oněch osm zvolených členů, ale i početný doprovod. Vrchnost z jejich příjezdu většinou moc nadšená nebyla. Slušelo se totiž, aby je při příjezdu a odjezdu pohostila a to u tak početné skupiny bylo nákladné. Jinak se o sebe komisaři měli starat sami. Dostávali pravidelný plat, z něhož měli hradit ubytování a stravu sobě i svému doprovodu.

Po příjezdu podal pověřený úředník komisi obecné hlášení o tom kterém panství, umožnil jí přístup k urbářům (soupis povinnosti poddaných vůči vrchnosti), gruntovním knihám (soupisy majetku) a dalším materiálům. Poté se dostali ke slovu pozvaní zástupci jednotlivých vesnic a městeček, která měla komise v následujících dnech navštívit, a opět jí podali stručnou zprávu o majetkových poměrech.

Pak již došlo k samotné vizitaci. Komise se rozdělila na několik pracovních skupin. Jedna pracovala v terénu, přeměřovala pole, hodnotila jejich bonitu a zaznamenávala vinice a pastviny. Druhá chodila dům od domu a zapisovala jména hospodáře, jak dlouho na svém majetku hospodaří, u opuštěných stavení zjišťovala délku a důvod zpustnutí. Jakmile byly tyto terénní práce hotovy, komise se sešla, aby ze svých zjištění utvořila závěrečnou zprávu.

Tu pak pověřená osoba zpracovala do čistopisu rejstříků, provedl se převod získaných hodnot na berní lány a určila se výše daně. Obvykle se připravovaly také sumáře za celé panství či kraj. Takto se postupovalo panství po panství. Celá druhá lánová vizitace trvala deset let a skončila v zimě 1679. Je patrné, že byla prováděna mnohem důkladněji a odpovědněji, než ta první, a na rozdíl od ní také zůstala v platnosti až do konce 18. století, kdy ji vystřídal Tereziánský katastr.

Vesnice i města

Lánové rejstříky měly zachytit majetek veškerého poddaného obyvatelstva jak na vesnicích, kde tehdy žila naprostá většina populace, tak ve městech a městečcích. Vesnické obyvatelstvo se dělilo na dvě skupiny – lánové a nelánové. Lánové obyvatelstvo mělo v držení půdu podle původního dělení na lány a dělilo se na celoláníky, půlláníky, čtvrtláníky. Tyto lány však měly vesnici od vesnice různou plochu, a proto bylo při vizitaci potřeba zjišťovat, kolik měřic obilí se na danou plochu selo. Nelánové obyvatelstvo získalo půdu například koupí od vrchnosti nebo zabráním lesa a její rozloha byla většinou podstatně menší. 

Lánové rejstříky rozeznávaly čtyři typy usedlostí: odedávna osedlé, nově osedlé, nově zpustlé a odedávna zpustlé. U pustých usedlostí uváděly i důvody zpustnutí (majitel zemřel, seběhl nebo usedlost směnil za jinou) a půdu dělily do tří kategorií. První třída byla nejúrodnější a dovolovala pěstovat pšenici i žito, druhá třída byla méně úrodná a dařilo se na ní jen horšímu žitu a ve třetí třídě už se pěstoval jen oves. Krom toho se do rejstříků zaznamenávaly také vinice, mlýny, kovárny, rychty a podobně. Všechny tyto údaje byly nakonec převedeny po složitých propočtech na univerzální berní lán, z nějž se pak platila daň.

TIP: Za lepší výběr daní: Pomohl tereziánský katastr k ekonomické prosperitě?

Ve městech se berní lán určoval jinak. Města se rozdělila do tří skupin: mající pivní i vinný šenk, mající jen vinný šenk a města bez šenku. Podle toho, do jaké skupiny město patřilo, se do berního lánu počítalo 3, 6 nebo 9 měšťanů. Řemeslníci bez půdy se počítali po 12 do lánu, židé po 18 do lánu.

Lánové rejstříky byly sice vytvořeny jako podklad pro výpočet daně, ale nabízejí i velké množství podrobných a spolehlivých informací o vývoji osídlení Moravy v době po třicetileté válce (válečné ztráty v jednotlivých oblastech nebo migraci obyvatel). Jsou ale i dokladem stupňujícího se tlaku ze strany vrchnosti, která se snažila zajistit si pracovní sílu připoutáváním poddaných k půdě. 

Společnost Uber by ráda poslala taxíky do vzduchu. Zástupci společnosti se dohodli na spolupráci s agenturou NASA, se kterou hodlají připravit nový koncept provozu létající taxislužby. O takovou technologii současně usilují i mnozí další, například Boeing nebo Airbus, ale i menší hráči.

Plány Uberu počítají s taxíky s kolmým startem i přistáním. Přepravovat mají zákazníky v centrech městských aglomerací. Kvůli snížení emisí na minimum má jít výhradně o elektřinou poháněné stroje, schopné přepravovat dva až čtyři pasažéry a s doletem okolo 100 kilometrů.

TIP: Proč se omezovat na zemi? Uber připravuje elektrická létající auta

Létající taxi Uberu mají operovat mezi startovacími plochami, tzv. „Skyports“. Zpočátku půjde o pilotované stroje, dlohodobé plány ale počítají s tím, že piloty postupně nahradí autonomní drony s umělou inteligencí. Pochopitelně až v okamžiku, kdy tato technologie dostatečně uzraje, aby byla v maximální možné míře bezpečná. Létající taxislužbu hodlá firma představit již v roce 2020.

Počáteční fáze vývoje Sluneční soustavy byly velmi bouřlivým obdobím. Současné teoretické modely období ukazují, že obří plynné planety krátce po svém vzniku začaly putovat Sluneční soustavou a přitom vypuzovaly malá kamenná tělesa z vnitřních oblastí na protáhlé oběžné dráhy daleko od Slunce.

Konkrétně tyto modely předpovídají, že současný Kuiperův pás – chladná oblast Sluneční soustavy za drahou Neptunu – by měl obsahovat malý počet na uhlík bohatých planetek typu C (C-type, carbonaceous asteroids) pocházejících z vnitřní Sluneční soustavy.

Nedávno publikovaná práce prezentuje první spolehlivá pozorování na uhlík bohaté planetky v Kuiperově pásu a přináší tak silný důkaz podporující předpovědi teoretických modelů popisujících bouřlivé mládí naší Sluneční soustavy.

Zatoulaná hora uhlí 

Malému týmu astronomů pod vedením Toma Seculla z Queen’s University v Belfastu se na základě pečlivých pozorování získaných pomocí řady přístrojů pracujících s dalekohledem VLT podařilo změřit složení neobvyklého tělesa Kuiperova pásu s katalogovým označením 2004 EW95. Zjistili, že se jedná o planetku typu C, která s velkou pravděpodobností původně vznikla ve vnitřní části Sluneční soustavy a na svou současnou dráhu se přesunula až později.

TIP: Vesmírná kamufláž: Asteroidy se mohou maskovat materiálem cizího původu

„Vzhledem k současné dráze tělesa 2004 EW95 v chladných vnějších oblastech Sluneční soustavy naše výsledky naznačují, že objekt byl do této oblasti vypuzen následkem migrace velkých planet v raných fázích vývoje Sluneční soustavy,“ okomentoval objev Tom Seccull. 

Vědci pozorovali objekt 2004 EW95 pomocí spectrografu X-Shooter a FORS2, pracujícím s dalekohledem ESO/VLT. Citlivost těchto přístrojů vědcům pomohla získat detailnější měření vlastností odraženého světla, což jim umožnilo učinit závěry týkající se složení povrchu. Podle zjištění vědců je planetka 2004 EW95 bohatá na uhlík, měří v průměru asi 300 kilometrů a obíhá Slunce ve vzdálenosti asi 4 miliardy kilometrů.

Pozorovat ji není vůbec snadné, protože je velmi tmavá. Podle badatelů je to vlastně taková gigantická hora uhlí, která si pluje vesmírem. Podle astronoma ESO Oliviera Hainauta je nalezení uhlíkaté planetky v Kuiperově pásu klíčovým potvrzením jedné ze zásadních předpovědí dynamických modelů raného vývoje Sluneční soustavy.

Když spojí síly archeologové s genetiky, je poměrně slušná šance, že se dozvíme něco pozoruhodného z naší dávné minulosti. Dánský paleogenetik Eske Willerslev a jeho kolegové nedávno studovali dávnou lidskou migraci a objevili přitom nejstarší známý případ hepatitidy B.

Vědci analyzovali DNA z lidských pozůstatků více než 300 lidí, kteří žili před 1 500 až 4 500 lety. Kostry pocházely z obrovského území, od Maďarska až po severovýchodní Čínu. Po přečtení sekvencí DNA vyšlo najevo, že 25 těchto dávných lidí trpělo infekcí virem žloutenky typu B (HBV). V některých případech šlo o kmeny viru, které již zřejmě vyhynuly.

TIP: Jak najít neandertálce bez fosilií? Co třeba z DNA v blátě?

V dnešním světě je téměř 260 milionů lidí nakaženo chronickou infekcí hepatitidy B. Jenom v roce 2015 kvůli komplikacím způsobeným tímto onemocněním zemřelo 887 tisíc lidí. V současnosti léčba hepatitidy typu B je podobně jako u typu A spíše podpůrná. Snaží se vytvořit takové podmínky, aby mohl organismus úspěšně bojovat s viry a potlačuje příznaky. Chronické formy onemocnění lze v současnosti léčit injekčním podáváním látek ovlivňujících imunitu a antivirotik. Výzkum genetických archeologů by teď mohl významně přispět studiu evoluce a biologie tohoto nebezpečného viru.