Když přijde na páření, ptáci to nemají úplně jednoduché. Žádné randící mobilní aplikace, žádná rychlá rande. Samci ptáků proto musí předvést všechno, co v nich je, aby se mohli seznámit se svojí vyvolenou.

Samci alkounků chocholatých, mořských ptáků ze severního Pacifiku, mají k dispozici nápadné hřebínky z per, díky nimž jsou nepochybně pro své samice atraktivní. Pro účely svádění mají ale ještě něco lepšího. Svůj vlastní a pořádně silný parfém, který voní po citrusech. Je to zřejmě jedna z nejsilnějších vůní u ptáků. Hřebínek v kombinaci s parfémem, tomu se téměř nedá odolat.

TIP: Miluj svého souseda: Ptáci rádi hnízdí s přáteli, kteří jim jsou podobní

Donedávna si odborníci nebyli jistí, zda ptáci vůbec mají rozvinutý smysl čichu. Ukázalo se, že mají. A nejen to. Jak je vidět, alkounci a nejspíš i další ptáci mohou svým pachem lákat partnerky. Intenzita vůně parfému alkounků podle všeho informuje samice o tom, jak dobrý ten který samec je.

Když Kelli Rowletteová obdržela výsledky DNA testů ze vzorku, který zaslala na populární genealogickou webovou stránku, předpokládala, že došlo k omylu. Test totiž ukázal, že její DNA se shoduje se vzorkem od lékaře žijícího více než 500 mil daleko – a přestože o něm nikdy neslyšela, podle stránky Ancestry.com mezi sebou mají vztah rodič-dítě.

Překvapení po letech

V té době ještě Rowletteová netušila, že před 36 lety měli její rodiče problém s otěhotněním. Nevěděla tedy, že její matka podstoupila umělé oplodnění, a Rowletteová – ani její rodiče – netušili, že lékař na reprodukční klinice údajně použil k oplodnění matky Rowletteové své vlastní sperma.

Na základě svého zjištění podala Rowletteová žalobu u amerického okresního soudu ve státě Idaho. V ní obviňuje Geralda E. Mortimera, porodníka-gynekologa z Idaho Falls, který je nyní už v důchodu, mimo jiné z podvodu a nedbalosti.

Ideální dárce

Na počátku osmdesátých let žili rodiče Rowletteové, manželé Howard Fowler a Sally Ashbyová, ve městě Idaho Falls, nedaleko hranice se státem Wyoming. Jejich manželství bylo spokojené, měli však problémy s otěhotněním. Podle obžaloby Mortimer diagnostikoval u Fowlera nízký počet spermií a u Ashbyové zakřivení dělohy. Při této vadě děloha míří směrem k páteři a už tak komplikovaný proces otěhotnění dále znesnadňuje.

Lékař tedy doporučil, aby Ashbyová podstoupila proceduru, při níž by byla oplodněna jak spermatem svého manžela, tak spermatem anonymního dárce, který by odpovídal požadavkům páru. Manželé si vyžádali dárce s vysokoškolským vzděláním, vzrůstem více než 182 cm, s hnědými vlasy a modrýma očima – a podle obžaloby jim Mortimer sdělil, že dárce odpovídajícího popisu našel.

Porodníkovo tajemství

Žaloba však tvrdí, že když Mortimer zákrok v létě 1980 provedl, použil své vlastní sperma. Přitom však vůbec neodpovídal požadavkům, které Fowler a Ashbyová uvedli. Ashbyová otěhotněla, a dítě, které jí Mortimer v květnu 1981 pomohl porodit, bylo tedy jeho vlastní. Toto tajemství si však nechal pro sebe.

Mortimer byl lékařem Ashbyové ještě několik dalších let, než se Ashbyová s manželem odstěhovali do státu Washington. Obžaloba dále uvádí, že „Dr. Mortimer se rozplakal, když mu Ashbyová oznámila, že se chystají odstěhovat. Věděl, že Kelli Rowletteová je jeho biologická dcera, ale nesdělil to ani paní Ashbyové, ani panu Fowlerovi.“

Hrátky s DNA

Toto desítky let staré tajemství se začalo rozpřádat teprve loni, kdy Rowletteová poslala svůj DNA vzorek na prozkoumání odborníkům služby AncestryDNA. Ukázalo se, že tu něco nesedí. V červenci Rowletteová z okresu Benton ve státě Washington dostala z webové stránky Ancestry.com zprávu o shodě. Řekla o tom své matce a vyjádřila své „zklamání nad tím, jak je ta služba nespolehlivá“ – a podle obžaloby tehdy její matka poznala jméno lékaře.

„Paní Ashbyová kontaktovala pana Fowlera, nyní již bývalého manžela, a sdělila mu informace, které obdržela od služby Ancestry.com. Pana Fowlera ta zpráva také nesmírně zarmoutila,“ uvádí obžaloba a dále vysvětluje, že oba rodiče „bolestně diskutovali“ o tom, zda mají celou historii své dceři svěřit. O několik měsíců později však Rowletteová šokující pravdu odhalila sama.

Nezvratitelné důkazy

V srpnu totiž pomáhala rodičům třídit nějaké staré dokumenty a narazila na svůj rodný list. Obžaloba uvádí, že byl podepsán porodníkem, který ji rodil – Geraldem Mortimerem. Podle obžaloby byla Rowletteová zděšená a kontaktovala své rodiče, aby jim v panice sdělila, co zjistila.

Po oznámení žaloby mluvčí služby Ancestry.com uvedla v úterý v tiskovém prohlášení, že testování DNA „pomáhá lidem činit nové a silné objevy v oblasti rodinné historie a identity“. „Naším závazkem je poskytovat co nejpřesnější výsledky, lidé se tak ale mohou dovědět o nečekaných souvislostech,“ uvádí prohlášení.

Kdo se moc ptá, moc se dozví

„U služby Ancestry mají zákazníci svá DNA data v plném vlastnictví a nakládají s nimi jen oni. Kdokoliv test podstoupí, může kdykoliv svá nastavení DNA shody změnit, což znamená, že když si to nebudou přát, ostatní zákazníci jejich profil a vztah neuvidí,“ sdělila mluvčí.

TIP: Kukaččí děti: Jeden z pětadvaceti mužů není otcem dítěte, jež považuje za své

Podle obžaloby Rowletteová i její rodiče od té doby, co celá situace vyšla najevo, nezměrně trpí. Rodina žaluje Mortimera a spolupracovníky z porodnické a gynekologické kliniky v Idaho Falls a viní je z nedbalosti, podvodu, ublížení na zdraví, nedbalého způsobení emočního utrpení a z porušení smlouvy. 

Ač nám to může znít zvláštně, smysl výše zmíněných veršů, které se v různých obměnách vyskytují ve středověké milostné lyrice, jsou jedním z hlavních aspektů tzv. dvorské lásky. Tento pojem poprvé použil v roce 1883 francouzský romanista Gaston Paris ve studii o Lancelotovi. Pojmenoval tak jev, který měl podle mnohých filosofů i historiků takřka revoluční dopad na středověkou společnost.

Manželka mého pána

Definovat dvorskou lásku, jež se podle francouzského slova courtois, nazývá též kurtoazní (někdy i rytířská), není zdaleka jednoduché. Historikové mluví až o třiceti druzích. Dvorská láska je jiná v lyrice a jiná v epice, může být čistě platonická a v podstatě nenaplněná, existují však i případy tělesné smyslnosti, někdy až oplzlosti. Je často směřovaná k ženě někoho jiného, obvykle k ženě vazalova pána, a tudíž je svou podstatou cizoložná. Objevují se ovšem i případy lásky manželské, byť nejsou až tak typické. Rozporuplnost výkladů byla ovšem středověkému člověku vlastní, nedělalo mu problém nahlížet na jednu věc z různých úhlů pohledu, aniž by jeden považoval za určující. 

Dvorská láska je však nejčastěji zobrazována jako touha po ideální, často nedostupné ženě, které rytíř slouží tak, jako leník slouží svému pánovi. Vyvolená se tedy stává jeho paní v původním smyslu slova. Pro ni podstupuje nejrůznější oběti, v jejím jménu se vrhá do roztodivných dobrodružství, účastní se turnajů, vyjíždí do bitev nebo i skládá básně. Jeho láska je tedy v podstatě službou. A je to právě láska, která rytíře morálně i mravně pozvedává, pro lásku žije a pro lásku by měl i umřít. Tento cit ho zdokonaluje a civilizuje.   

Kde se vzala? 

Je obtížné dvorskou lásku definovat, a neméně složité je určit její původ. V tehdejší křesťanské Evropě ji pozorujeme v jihofrancouzském prostředí Provence na konci 11. století. První pěvci čili trubadúři skládali milostné písně o ženách a lásce, které pak přednášeli za doprovodu strunných nástrojů na šlechtických dvorech. Kořeny dvorské lásky však nejspíš pocházejí z arabského prostředí, které od 8. století zasahovalo až na Pyrenejský poloostrov. Sousední křesťanská Evropa v mnohém zaostávala za rozvinutou islámskou kulturou a vysokou civilizační úrovní islámského středověkého světa. Islám totiž lehce vstřebával umění a vzdělanost podrobených národů (např. helénismus), a ty pak dál pěstoval a šířil.

Některé znaky dvorské lásky, jako touha po vzdálené ženě či naprosté podřízení své vyvolené, byly zpracovány v arabských traktátech i básních daleko dřív, než zapěli první trubadúři. Dokladem tohoto velkého vlivu je i používání rýmu, který patřil k oblíbeným básnickým prostředkům právě v arabském světě. Mimochodem – právě odtud a jen díky němu si rým našel cestu také do evropských jazyků.  

Z Provence se pak koncepce dvorské lásky začala šířit do zbytku Evropy. Ovlivnila jak epiku severní Francie, kde začínají vznikat první rytířské romány, v nichž čím dál tím větší úlohu hraje žena, tak i literaturu v dalších evropských zemích. Prostřednictvím bavorských a rakouských minnesängrů pronikla ve 13. století také do českého prostředí.

Služba: hlavní znak lásky  

Vztah mezi milencem a jeho milovanou zrcadlí vztah mezi vazalem a jeho pánem. Vyvolená žena, toť především paní, která udává tón a pravidla hry. Milující je její služebník, který často trpí, jelikož jeho láska nebývá vždy opětována. Pro svou vyvolenou je ochoten činit nejen činy hrdinské, ale také se doslova ztrapnit. Ulrich von Lichtenstein ve své autobiografii přiznává, že pil vodu, v níž si jeho vyvolená umyla ruce. Skvělý rytíř Lancelot zase za posměchu okolí bojuje na turnaji nejhůře, jak může, jen aby splnil přání své paní. 

Ve dvorské lásce se tedy odráží základní feudální aspekt středověké společnosti – vztah mezi šlechticem a králem, leníkem a lenním pánem, rytířem a jeho paní. Snad jen s tím rozdílem, že láska byla směřována výhradně k jediné ženě, zatímco šlechtic měl ve složité hierarchii středověké společnosti pánů více.

Civilizační role dvorské lásky

Jak mohlo předčítání básní a románů ovlivnit celou středověkou společnost? Skuteční rytíři, kteří je na panovnických dvorech poslouchali, sice měli daleko k bájným rytířům Kulatého stolu, ušlechtilým Lancelotům, Gawainům, Tristanům a Parsifalům, byli však okouzlení jejich příběhy a snažili se skutky svých oblíbených literárních hrdinů napodobovat. A tak se někteří z nich pozvolna proměňovali. Z otrlých a hrubých bojovníků se pomalu stávali ušlechtilí rytíři s hlavou plnou ideálů, kteří především ve vztahu k ženě vyměnili hrubou sílu za rafinované svádění.

TIP: V zajetí umění a kuriozit: Kunstkomora císaře Rudolfa II.

Pozůstatky této doby ostatně najdeme v současných zvycích i slovníku. A i dnes jaksi tušíme, že náklonnost ženy získáme spíše „dvořením” než násilím. Jak shrnul celý význam dvorské lásky významný francouzský medievalista Georges Duby: „na místo únosu nastoupilo svádění.” 

Když Izraelské obranné síly (IOS) v letech 1948–1949 bojovaly doslova o existenci nejen svou, ale i samotného státu, přistoupily k zavedení branné povinnosti pro ženy. Toto původně krizové opatření zůstalo v platnosti dodnes a je mimo jiné důkazem permanentního ohrožení existence Izraele. Branná povinnost je v této zemi nacházející se de facto stále na pokraji války se svými sousedy značně dlouhá – muži chodí na základní vojenskou službu v délce tří let, ženy pak na dva roky. Právě branná povinnost a možnost sloužit téměř ve všech armádních specializacích je jedněmi považována za vysoký stupeň emancipace žen, druhými pak odsuzována jako slepá ulička a záležitost zcela popírající ženskou přirozenost. 

Proti nacismu 

Již v letech druhé světové války se řada židovských žen zapojila do boje proti nacismu a fašismu. Jednalo se jak o Židovky, jež uprchly do Palestiny, tak o děvčata v domácím i zahraničním odboji okupovaných zemí. Jistě se sluší připomenout, že i Židovky z Československa aktivně vystoupily proti Hitlerovi. Byly to jak příslušnice britských pomocných sborů ATS (Auxiliary Territorial Service) a WAAF (Women´s Auxiliary Air Force), tak například i vojákyně od čs. vojenské jednotky v SSSR.

Za zmínku stojí Chaviva Reiková, zapálená sionistka původem ze Slovenska, kterou v zahraničí oslovila britská SOE a vycvičila ji jako výsadkářku. Spolu s dalšími židovskými vojáky byla v roce 1944 vysazena na Slovensku, ale nacisté ji zajali a popravili. Celá řada přeživších veteránek po válce odešla do Palestiny, kde tyto zkušené ženy často vstupovaly do Hagany jako instruktorky, a pomáhaly tak vytvářet důstojnické kádry.

Nový nepřítel

To byl případ i Malvíny Fantové-Friedmannové, která coby sanitářka Rudé armády a čs. jednotky v SSSR odešla v roce 1948 do Izraele a stala se zdravotní důstojnicí. Ještě před vznikem židovského státu muži i ženy vstupovali do domobraneckých organizací. Hagana i její speciální jednotka Palmach ženám přiznávaly stejný status jako mužům a teoreticky měly stejná práva a povinnosti.

Některé ženy – i když jich byla opravdu hrstka – se dokonce zapojily i do válečných operací. Mnoho děvčat sloužilo jako zdravotní sestry, ale také jako zbrojířky a rovněž jako cvičitelky poštovních holubů. Ženy tvořily plných 30 % početních stavů Palmachu.

Branná povinnost

Necelé dva týdny poté, co byla 14. května 1948 vyhlášena nezávislost Izraele, premiér David Ben Gurion oficiálně ustavil IOS jako obranné síly země. Dne 18. srpna 1948 začala branná povinnost pro svobodné a vdané ženy bez dětí. „Armáda je nejvyšším symbolem povinnosti, a pokud ženy nebudou rovny mužům v umožnění plnění této povinnosti, pak nebudou mít ještě úplnou rovnoprávnost,“ nechal se tehdy slyšet ministerský předseda.

TIP: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku

Krátce po ustavení IOS došlo k založení tzv. Chen (zkratka cheil nashim – v hebrejštině znamená ladnost), což byly jakési ženské armádní pomocné sbory. Děvčata zde ještě absolvovala pětitýdenní kurs a pak vykonávala pomocné úkony – sloužila jako řidičky, úřednice, kuchařky, pracovnice leteckého provozu, zdravotní sestry apod. Ženské sbory také měly na starost péči o specifické potřeby ženských vojáků a jejich integraci do různých jednotek IOS. Vedle toho ženy takřka zcela ovládly jednu specializaci, se kterou se seznámily již před vznikem armády – výcvik poštovních holubů. Dívky cvičily holuby zhruba tři měsíce a poté mohli ptáci plnit úkoly doručovatelů zpráv.

Dokončení ve čtvrtek 31. května

Jak to tak vypadá, spolupráce a provázanost mezi jednotlivými projekty Elona Muska bude do budoucna mnohem intenzivnější. Již nyní se například baterie od Tesly hojně využívají v raketách Falcon 9, ale také v projektu Dragon a využívají je i vrtáky společnosti Boring Company. A Boring Company zase naopak již brzy začne pomáhat společnosti SpaceX.

Jak uvádí portál TeslaFan.cz, ředitelka SpaceX v rozhovoru pro stanici CNBC totiž potvrdila to, co již dříve předeslal Elon Musk. Dle jejích slov umožní vývoj technologií společnosti Boring Company hloubení tunelů na Marsu, díky tomu může připravit i bezpečné zázemí pro osadníky.

Tunely a klidně i celá města

Elon Musk mluvil o využití tunelovacích technologií již v minulém roce na konferenci věnované výzkumu a vývoji ISS. Šéf SpaceX prohlásil, že technologie Boring Company by mohly pomoci s obydlováním Marsu a také s instalací solárních systémů na planetě. Vyjádřil se tak v reakci na dotaz, zda není Boring Company jen prvotní výzkumný projekt technologií, které jsou primárně určeny na Mars. Na což Musk odpověděl:

„Myslím si, že zlepšování se v hloubení tunelů by se na Marsu mohlo hodit. Optimalizace důlních zařízení pro Mars a pro Zemi by však byla zcela odlišná. Je však jasné, že na Marsu bude potřeba hodně těžby pro získávání materiálů a ledu. Navíc bude potřeba stanovišť pro radiační stínění. Také by se dalo postavit celé město pod zemí, pokud bychom chtěli.“

Život na povrchu i pod ním

Studie založené na datech získaných sondou Curiosity ukázaly, že právě radiační záření na Marsu nepředstavuje zase takový problém, jak se původně předpokládalo a krátkodobé osidlování rudé planety by mohlo v poklidu proběhnout i na jejím povrchu. Hloubení tunelů na Marsu totiž nebude jen tak. Planeta je plná podzemních lávových řečišť a je zde také rozdílná gravitace, která by mohla hloubicím zařízením způsobovat potíže. Do budoucna však bude nutné najít si v podzemí úkryt, jelikož i slabé záření bude v dlouhodobém horizontu nebezpečné.

První mise by se tak mohly vyhnout nutnosti převážet těžká hloubící zařízení, díky čemuž by zbyl prostor pro více materiálu potřebného k osidlování Marsu na povrchu. Zároveň by získala SpaceX i Boring Company čas na co největší zdokonalení hloubících zařízení, materiálů a dalších technologií, které by následně byly využívány na Marsu.

V současné době stojíme na prahu prvních pokusů o dobytí Marsu. SpaceX plánuje projekt BFS poprvé otestovat někdy během příštího roku a projekt Dragon s lidskou posádkou by měl být otestován ještě tento rok. Tak se pěkně usaďte, protože tohle vesmírné dobrodružství již pomalu začíná!

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Nedávno zesnulý fyzik Stephen Hawking nebo třeba šéf SpaceX Elon Musk před časem varovali před umělou superinteligencí. Mohlo by se nám prý snadno stát, že si postavíme tak úspěšnou a schopnou inteligenci, že by nás mohla vyškrtnout ze svých plánů a převzít vládu nad planetou.

Podobné zlovolné inteligence jsou oblíbenou kulisou vědecko-fantastických filmů. Dnešní umělé inteligence ale zatím nejeví zájem o ovládnutí světa a staly se z nich velmi užiteční pomocníci v mnoha různých odvětvích. S úspěchem je už nějaký čas využívají i vědci a inženýři NASA, kterým umělé inteligence ušetří spoustu práce.

Inteligence hledají planety a řídí sondy

Jedna taková umělá inteligence, která funguje podobně jako síť neuronů v lidském mozku, pomáhá planetárním vědcům NASA pátrat po exoplanetách podobných Zemi. Z dostupných dat teleskopů dokáže rozpoznat, jaké má planeta chemické prvky v atmosféře. Může tím pádem napovědět, jak je asi taková planeta obyvatelná pro život našeho typu.

TIP: Kriminalistům pomáhá inteligence, která cvičila evropské astronauty

V NASA také cvičí umělé inteligence, aby jim pomáhaly rozpoznat a popsat galaxie v hlubokém vesmíru. Na snímcích Hubbleova vesmírného dalekohledu a dalších teleskopů je takových galaxií velké množství a umělé inteligence ušetří astronomům spoustu času. V NASA rovněž připravují umělé inteligence, které budou autonomně ovládat satelity a meziplanetární sondy. Nedávno například zahájili vývoj autonomního satelitu, který bude odstraňovat vesmírný odpad z oběžné dráhy.

Asi před 66 miliony let dopadl na Zemi obří meteorit, který po sobě zanechal kráter Chicxulub a postaral se o masové vymírání na konci křídy. Vyhynuly tehdy asi tři čtvrtiny druhů rostlin i živočichů, včetně velkých dinosaurů. Jak je ale možné, že katastrofu přežili ptáci?

Podle nových analýz rostlinných fosilií z konce křídy pád meteoritu rozpoutal běsnící požáry, které sežehly většinu Země a spálily lesy. Při tom zahynuli nejen velcí dinosauři, ale i mnozí ptáci, především ti, kteří žili na stromech.

Stromových ptáků byla tehdy většina. Zdá se ale, že apokalypsu, která ukončila celé období druhohor, nejlépe přežili malí ptáci obývající zemi. Při povrchu země se některým z nich povedlo vyhnout se těm nejhorším hrůzám masového vymírání. Když se pak na Zemi opět objevily stromy a nové ekosystémy, z pozemních ptáků se opět vyvinuly stromové druhy, které osídlily volný prostor.

K čemu je dobré testovat mořské škeble na opiáty? Slávky žijí celý život na jediném místě pobřeží a nedělají tam prakticky nic jiného, než že filtrují vodu. Američtí vědci toho využili a použili slávky jako šikovné živé senzory znečištění oceánu.

Živé senzory

Slávky filtrují vodu kvůli bakteriím nebo mikroskopickým řasám, jimiž se živí. Při filtrování se ale do slávek dostává nejen potrava, ale i všechny rozpuštěné látky, které obsahuje okolní mořská voda. A některé z těchto látek, mezi nimiž je řada škodlivin, se ukládají do těl slávek.

TIP: Výzvědné robomušle sledují globální oteplování v oceánu

Vědci mohou nasadit „čisté“ slávky na místa, kde chtějí prozkoumat znečištění oceánu, a po dvou či třech měsících je zase vyloví a analyzují jejich tkáně. Při posledním měření slávek z pobřeží americké metropole Seattlu poprvé, a hned na 3 lokalitách z 18, zachytili stopy nebezpečného opiátu oxykodonu, který bývá užíván pro účinky podobné heroinu. Oxykodon se do moře dostal nejspíše z čistíren odpadních vod. Naměřené hodnoty jsou naštěstí příliš malé na to, aby opiáty slávkám uškodily. Ve vyšších koncentracích by ale mohly ohrozit například ryby.

Jaká byla vaše motivace přihlásit se mezi budoucí astronauty? Cítil jste, že máte šanci stát se jedním z nich?

Už jako malý chlapec jsem snil o tom, že budu pilotem. Asi to způsobily filmy, na které jsem se v té době díval – létat vypadalo jako zábava. Takže jsem svůj život směroval k tomu stát se pilotem. A taky jsem se jím stal. Po čase jsem zjistil, že mě baví létat na různých typech strojů, a tak jsem se stal testovacím pilotem. Pak se rozjel vesmírný program, a když jsem viděl, co všechno se tam děje, řekl jsem si, že by to byla ještě větší zábava. Do té doby jsem si přitom myslel, že mám nejlepší práci na světě. Podal jsem si proto žádost do druhého výběru (v roce 1962 – pozn. autora). Tenkrát mě ale nevybrali. 

Dozvěděl jste se, proč jste tehdy neuspěl?

Samozřejmě vám nesdělí důvod, pro který vás nevybrali. Neřeknou: „Ještě se chvilku cvičte jako pilot, a příště to třeba vyjde.“ Nebo naopak, že jste se jejich ideálu ani nepřiblížili a před vámi skončilo mnoho jiných. Takže jsem na sobě začal pracovat ještě víc a doufal jsem, že se objeví další šance. Ani ne za rok a půl pak NASA vyhlásila nábor do třetí skupiny a já jsem si opět podal žádost. A tentokrát mě vybrali. Vždycky jsem byl optimistický v tom, že bych mohl být dobrým astronautem, protože jsem byl dobrým pilotem. Být astronautem bylo pouze rozšířením toho, co jsem už dělal. Byl jsem tehdy připravený, ale také jsem měl štěstí a potřebné předpoklady, jako je správný věk nebo zdraví. 

Jedním z vašich úkolů na Měsíci bylo zapojit televizní kameru. Namířil jste ji však do Slunce, takže se čočka přístroje spálila. Vyčetl vám to někdy někdo? 

Mám za to, že každý věděl, že to byla moje chyba. Já jsem věděl, že to byla moje chyba. Lituji toho dodnes, jenže vrátit se to nedá. NASA ale naštěstí není místem, kde by na vás svalovali vinu. Nikdo mi nikdy neřekl: „To byla tvoje chyba, když jsi namířil kameru do Slunce.“ Oni věděli, že já si to uvědomuji. Kdybych si nevedl dobře, tak bych už znovu letovou nominaci nezískal. Byl bych „marginalizován“, jak jsme tomu říkali. Já jsem ale poté získal velitelskou funkci na Skylabu. Ano, udělal jsem chybu, ale NASA odpouští. Naštěstí – protože to byla veliká chyba.

Vím, že během vašich výstupů jste neměli téměř čas přemýšlet, kde jste a co to znamená. Zamyslel jste se nad tím při odpočinku v lunárním modulu mezi měsíčními vycházkami?

Moc ne. S Petem (Charles „Pete“ Conrad – pozn. autora) jsme si povídali o tom, s čím jsme se na Měsíci potýkali, a snažili jsme se vysvětlit lidem na Zemi to, co jsme považovali za důležité. Kdyby se něco stalo a my bychom se nevrátili zpět, měli by spoustu informací, s nimiž by mohli pracovat. No a po tom všem jsme si šli lehnout. Měli jsme mnoho práce i po návratu do lunárního modulu, takže jsme o těchto věcech moc nepřemýšleli. Teprve když jsme vzlétli z Měsíce a zamířili zpět k Zemi, jsme si spolu začali povídat. Samozřejmě jsme pak na to měli ještě spoustu roků po návratu. Během letu se však musíte plně koncentrovat na úkoly, až poté můžete přemýšlet nad podobnými otázkami.

Litoval jste, že jste nezažil jízdu v lunárním roveru?

Rozhodně ne. Byli jsme jedni z prvních. Věděli jsme, že na Měsíci uděláme méně než ti po nás – a na druhou stranu jsme udělali víc než první posádka. Všechny posádky od Apolla 15 měly rover i vylepšené skafandry, které umožňovaly být na povrchu déle, provést víc výzkumu. Posádka „jedenáctky“ si také přála být na Měsíci stejně dlouho, jako jsme tam byli my, ale nebylo to možné. Jejich mise byla jiná než naše a na povrchu mohli pobýt jen chvilku. My jsme byli rádi, že se nám vše podařilo a že jsme vůbec dostali šanci přistát, protože našim kolegům z „třináctky“ se to nepovedlo. 

Jste jediný malíř, který se procházel po jiném nebeském tělese. Kdy jste začal malovat – před vaším letem k Měsíci, nebo až po něm? 

Malovat jsem začal už jako testovací pilot. Ačkoliv jsem se snažil ve své práci stále zlepšovat, uvnitř jsem zůstal tím umělecky založeným člověkem, který ve volném čase chodí do muzeí. A tak jsem začal docházet do večerní umělecké školy. Nikdy by mě nenapadlo, že se ze mě stane umělec, jakým jsem dnes, ale bavilo mě to a dělal jsem to rád. Mnoho mých kolegů pilotů říkalo, že bych místo umělecké školy měl o víkendu jezdit hrát golf s důstojníky. To by mi totiž pomohlo v kariéře mnohem víc. A já jsem jim vždycky odpovídal, že nejsem tak veliký fanoušek golfu, ale zato mám rád malování. Sice jsem v tom nikdy nebyl tak dobrý, jak bych si přál, ale vydržel jsem u toho. Když jsem přišel do NASA, času na malování bylo ještě méně, ale při každé příležitosti, která se naskytla, jsem chodil do muzeí a po čase jsem začal znovu navštěvovat kurzy na umělecké škole v Houstonu. A během osmnácti let v NASA jsem absolvoval spoustu kurzů u výjimečných malířů.

A malování nakonec nad létáním v raketoplánu zvítězilo?

Když jsem trénoval létání v raketoplánu, uvědomil jsem si, že je tu spousta mladých mužů a žen, kteří jsou schopni létat stejně dobře jako já i lépe. Nicméně jsem byl jediným, kdo měl tu čest procházet se po Měsíci a zároveň mohl oslavovat úspěchy Apolla skrz malování. Nekladl jsem si za cíl nahradit fotky, televizi, videa z Měsíce. Jde ale o jiný způsob, jak oslavovat toto dobrodružství. A tak jsem si řekl, že tohle je možná to, co bych měl dělat. Bylo mi dáno procházet se po Měsíci a chtěl jsem ten dar nějak předat dál. Líbilo se mi být astronautem a líbilo by se mi létat s raketoplánem. Navrhovali mě jako jednoho z jeho prvních velitelů. Ale chtěl jsem se stát lepším umělcem a nevěděl jsem, jak to skloubit. Proto jsem z NASA odešel, abych se mohl plně věnovat malování. Což dělám každý den. 

Strávil jste téměř šedesát dní na stanici Skylab. Byla tato mise náročnější než let k Měsíci?

To je dobrá otázka. Let k Měsíci je jako cesta do New Yorku nebo do Los Angeles, kde strávíte deset dní. Let na vesmírnou stanici je jiný. Letíte tam a věnujete se práci – zajímavé, nicméně náročné. Je to také dobrodružství, jako při cestě do New Yorku, ale je to mnohem víc spojeno s prací. Proto je podstatně náročnější být astronautem, který se připravuje k letu na vesmírnou stanici, než se připravovat na let k Měsíci. Ještě víc je to umocněno u dnešních astronautů, kteří letí na stanici na půl roku, či dokonce na rok. Je to velice těžké, velice náročné a není to ani z poloviny tak zábavné jako cesta na Měsíc. Přesto jde o skvělé dobrodružství. Kdybych byl mladý, chtěl bych se stát astronautem, ale dnes by to bylo mnohem obtížnější než dřív. Je snadné vydat ze sebe to nejlepší po dobu deseti dnů – mnohem obtížnější je vydat ze sebe to nejlepší dennodenně celý rok. Takže abych odpověděl na vaši otázku: Let na vesmírnou stanici byl náročnější. 

A co bylo pro vás větším zážitkem – procházka po Měsíci, nebo vycházka ve volném prostoru při pobytu na Skylabu? 

Musím říct, že chodit po Měsíci bylo úžasnější už jen proto, že jste na jiném místě, než na které jste zvyklý. Pocit, že jste tak daleko od naší planety a vidíte ji ve vzdálenosti tří set osmdesáti tisíc kilometrů. To je prostě úžasné. Zato Skylab byl spíš science-fiction: Když vyjdete mimo stanici do vesmíru a pod sebou vidíte ubíhat Zemi rychlostí téměř třiceti kilometrů za hodinu, a přitom jste na prahu svého příbytku. Připodobňuji to k dopravnímu letadlu, ze kterého za letu vystoupíte a projdete se až na konec křídla. Vidíte všechny ty cestující a piloty uvnitř a pod sebou ubíhající Zemi. Být astronautem mi chybí ve chvílích, kdy vidím, jak na oběžné dráze opravují Hubbleův teleskop nebo něco podobného. Kdybych se nerozhodl věnovat se umění, určitě bych zůstal v NASA a létal bych s raketoplánem tak často, jak by to jen bylo možné, a to až do penze.