Díky meziplanetární sondě New Horizons teď víme o trpasličí planetě Pluto mnohem více věcí. Když vědci prozkoumali detailní snímky povrchu Pluta, na němž se vyskytují rozlehlé ledovce ze zmrzlého dusíku, přišli s novou zajímavou teorií. 

Chris Glein z výzkumného institutu Southwest Research Institute (SwRI) v San Antoniu a jeho spolupracovníci zjistili, že množství dusíku v ledovcích na Plutu odpovídá tomu, že trpasličí planeta vznikla slepením z asi jedné miliardy komet nebo dalších těles Kuiperova pásu, která by byla podobného chemického složení, jako kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko, prozkoumaná evropskou sondou Rosetta.

Historie Pluta

Glein a jeho tým analyzovali data získaná sondou New Horizons a rovněž data, která nasbírala právě sonda Rosetta u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Nakonec dospěli ke klíčovým poznatkům o evoluci Pluta.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Podle výsledků jejich téměř detektivní práce je Pluto slepenec ohromného počtu komet. Během času byl materiál uvnitř Pluta ještě chemicky pozměněn kapalnou vodou, která možná tvořila celý podpovrchový oceán trpasličí planety.

Šest paviánů se po dobu šesti týdnů učilo poznávat čtyřpísmenná anglická slova na obrazovce počítače. Testované zvíře se vždy muselo rozhodnout, zda jde o skutečné, nebo neexistující slovo. V případě, že byl jeho odhad správný, bylo zvíře odměněno. Všechna slova měla čtyři písmena a obsahovala tři souhlásky a jednu samohlásku. Během výcviku prošlo každé zvíře zhruba 50 000 pokusy a každé z nich se naučilo rozpoznat nejméně 81 slov s přesností 75 %. Jeden z paviánů dokázal správně určit více než 300 slov.

TIP: Zabijáci s pověstí neviňátek – Mírní vlci, krvelačné akvarijní rybky

„Zvířata zapojená do výzkumu ve skutečnosti nečetla, ani nechápala symbolický význam slov,“ vysvětluje Michael Platt, neurobiolog z Duke University v Durhamu. „Jejich schopnost rozeznávat vzory obsažené v písmenech ale ukazuje, že když lidé začínali psát a číst, zřejmě vycházeli z existujících obrazů zakódovaných v mozku, z nichž se vyvinula schopnost poznávat vizuální vzory.“

Přestože na písmena pohlížíme jako na zástupné symboly zvuků, z nichž se skládají slova, nový výzkum ukazuje, že mozek na ně může pohlížet jako na samostatné objekty, které buď tvoří, nebo netvoří smysluplný celek.

Pokud právě čtete tento článek v práci, nejspíš se věnuje mimopracovnímu brouzdání po internetu, takzvanému cyberloafingu. Podle nového výzkumu izraelských a amerických vědců ale zřejmě neděláte nic zásadně špatného.

Internet v práci bývá démonizován jako hlavní hrozba pro výkonnost zaměstnanců, kteří na něm jenom ztrácejí drahocenný čas. Zmínění vědci ale uspořádali experiment se 463 zaměstnanci jedné americké univerzity. Dávali jim různé úkoly, zjišťovali jejich nálady a pocity dotazníky a sledovali jejich aktivitu v práci.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Badatelé nakonec došli k závěru, že brouzdání po internetu v práci je nejspíš jen přirozenou reakcí na nudu na pracovišti. Zároveň tvrdí, že se brouzdání internetem svými důsledky významně liší od jiných a více škodlivých forem mimopracovních aktivit v práci. Zaměstnanci se k internetu uchylují, když mají méně náročné úkoly. Vše prý nasvědčuje tomu, že internet v rozumné míře neškodí, ale naopak zbavuje zaměstnance určitých typů stresů v zaměstnání.

Velemlok čínský je největším mlokem na světě. Dosahuje délky až 1,8 metru a obývá potoky a jezera v Číně. Nebo spíše obýval. Odborníci tvrdí, že se tento kriticky ohrožený druh dostává na samotnou hranici vymření ve volné přírodě.

Místní obyvatelé velemloky loví kvůli jídlu a zároveň ničí jejich přirozené prostředí. To je smrtící kombinace a počty velemloků strmě klesají. Potvrzuje to i nedávný výzkum, při němž vědci v průběhu čtyř let prozkoumali celkem 97 lokalit, na nichž se tito velemloci vyskytovali.

TIP: Překvapení v jeskyni: Ohromný velemlok šokoval nálezce v JZ Číně

Navzdory velkému úsilí neobjevili ani jediného velemloka. Namísto kriticky ohrožených velkých obojživelníků našli ilegální pasti, lovecké nářadí a stopy po používání elektrického proudu i trávení vody jedem. O to větší je teď význam zoologických zahrad, v nichž velemloci žijí. Není jich mnoho a jednou z nich je i ZOO Praha, kde mají velemloci vlastní Velemlokárium.

Říká se mu pravidlo „plus tří a minus osmi“: Nejrizikovější jsou totiž první tři a posledních osm minut letu. Přistání vrtulníku na newyorské řece East River letos 11. března vypadalo sice relativně nadějně, přesto nepřežilo pět lidí, kteří se pod vodou nezvládli vyprostit ze sedaček. 

Na druhém konci města se však v lednu 2009 odehrál příběh se šťastnějším koncem. Možná vůbec nejslavnějšímu dosednutí letadla na vodu v historii letectví se přezdívá „zázrak na Hudsonu“. Letoun se krátce po startu střetl s hejnem hus, načež mu velmi nízko nad zemí vysadily oba motory. Kapitán Chesley Sullenberger se rozhodl pro nesmírně riskantní manévr – přistání na vodě. Nakonec díky němu přežilo všech 155 osob na palubě. 

Rozhoduje intuice

Dá se však určit, jestli je bezpečnější dosednout na vodu, nebo na souš? Dopravní pilot Petr Bezděk vysvětluje: „Roli hraje mnoho okolností – zda máte supertěžké letadlo, jestli je plné paliva, jak vypadá terén… V danou chvíli rozhoduje kromě výcviku také pilotova zkušenost a intuice.“ Letecký publicista a pilot Ladislav Keller dodává: „U větších strojů je podle mě bezpečnější přistávat na vodu, protože letadlo zůstane celé a plave.“ 

Právě zkušenost kapitána letadlo na řece Hudson zachránila. Ještě nikdy v dějinách totiž nevysadily oba motory tak nízko a v tak hustě zalidněné oblasti. Husarský kousek proslul natolik, že se dnes trénuje na leteckých simulátorech po celém světě. 

Kapitán Sullenberger přezdívaný Sully nepostupoval v cenných vteřinách podle manuálu, nýbrž intuitivně. Téměř čtyřicet roků létal na všemožných strojích, od větroňů po stíhačky. A právě zkušenost s malými letadly dělá podle odborníků z pilotů dopravních gigantů opravdové mistry. Výhoda tkvěla i v tom, že na Hudsonu nebyly velké vlny jako na moři. „Na vodě musíte přistávat rovnoběžně s vlnami. Při dosedání proti nim by hrozila destrukce trupu,“ vysvětluje Keller. 

Tragédie etiopského letu 

Opravdu děsivě naopak působilo přistání na moři, které absolvoval Boeing 767 společnosti Ethiopan Airlines v listopadu 1996. Letoun unesli tři Etiopané a dožadovali se, aby pilot změnil kurz na Austrálii. Posádka se jim marně snažila vysvětlit, že na takovou cestu nemají dostatek paliva – únosci pod vlivem drog trvali na svém. U Komorských ostrovů palivo skutečně došlo.

Riskantní přistávací manévr na hladině se sice zdařil a většina lidí na palubě přežila, jenže trup se nárazem rozlomil a začal se rychle potápět. Mnoha pasažérům se tak nafoukly plovací vesty a nedokázali se z klesajícího stroje vyprostit. Havárii nakonec nepřežilo 125 ze 175 cestujících.

Nejbezpečnější v dějinách 

Po dosednutí na vodu je samozřejmě nutná rychlá evakuace, při níž hrají zásadní roli letušky. Piloti dopravních letadel nouzová přistání pravidelně nacvičují, obvykle jednou za půl roku. „Při současné technické kvalitě strojů považujeme přistání mimo letiště skutečně za poslední, krajní možnost. V případě závady jako požár nebo vysazení motoru je cílem letadlo zabezpečit, udržet v letuschopném stavu a dostat jej na nejbližší vhodné letiště,“ dodává Bezděk. 

TIP: Přistání trochu jinak: Pět extrémních letišť

A zdá se, že se daří: Podle BBC dosáhla loni pravděpodobnost, že s vámi spadne letadlo, poměru jedna ku šestnácti milionům. Minulý rok se tak zapsal do statistik jako vůbec nejbezpečnější v historii komerční dopravy. 

Námořní pěchota bojovala vedle armádních pěšáků i po vylodění u Inčchonu a několikrát se úspěšně prosadila s novou taktikou využívající dopravní vrtulníky. I když rozhodně nešlo o rozsah nasazení „letecké kavalerie“ známé z Vietnamu, vrtulníky dokázaly dopravit vojáky na klíčové kopce, odkud vedli palbu z týlu na nepřátelská postavení a bránili tak protivníkovi ve spořádaném ústupu.

Nové tanky M26 Pershing a M46 Patton ovládly bojiště a severokorejské T-34, které přežily počáteční ofenzivu, se proti nim jen obtížně prosazovaly. Vojáci Severní Koreje se snažili ničit nepřátelské obrněnce zblízka náložemi a ručními granáty, ale šlo prakticky o sebevražednou taktiku, neboť americká pěchota tanky dobře chránila. Útok Američanů také podporovala samohybná děla M7 Priest se 105mm houfnicí, ale v horském terénu byly jejich osádky v otevřené korbě vystaveny palbě z vyšších postavení. Proti bunkrům se používaly také ruční nebo tankové plamenomety, které opět prokázaly svou efektivitu. 

Ústup k 38. rovnoběžce

Američané si rychle znovu osvojili koordinaci různých druhů vojsk a během postupu na sever již zvládli navádět útočící letouny a dělostřeleckou palbu těsně před vlastní vojáky. Tato náročná metoda si vyžádala přidělení návodčích a pozorovatelů přímo k prvosledovým jednotkám a správné nastavení systému bezdrátového spojení. V něm figurovaly i protiletadlové baterie, které se často nasazovaly ke střelbě na pozemní cíle; s nepřátelským letectvem si většinou poradily vlastní stíhačky.

Na krátkou vzdálenost se do boje zapojovala i kulometná čtyřčata ráže 12,7 mm, namontovaná na obrněných transportérech. Velký problém představovalo zásobování postupujících vojsk, které zajišťovaly autokolony. Infrastruktura v zemi byla zcela nedostatečná a v nouzi se musela munice a barely s benzinem shazovat na padácích. Další potíže vznikly při ústupu zpět ke 38. rovnoběžce poté, co se do konfliktu zapojili Číňané. Množství nahromaděných zásob se nedalo rychle převézt, a tak nezbylo než je naházet do moře nebo zapálit. 

Statická obrana

Po příchodu Číňanů na válčiště se dostala vojska OSN do defenzivy a začala pomalu ustupovat. Jediná možnost, jak udržet pozice, bylo zakopat se ve výhodných postaveních a odrážet útoky pomocí křížové palby automatických zbraní s mohutnou dělostřeleckou podporou.

Pro zjišťování nepřátelských dělostřeleckých postavení byly nasazeny polní dělostřelecké pozorovací prapory schopné zaměřit postavení nepřátelského dělostřelectva pomocí dat získaných z mobilních radarů, naslouchacích aparatur a od pozorovatelů, pátrajících po demaskujících příznacích, především záblescích při výstřelech.

Na tyto pozice pak mířila rušivá dělostřelba vlastních zbraní, mnohdy s výborným účinkem v cíli. Po nepřátelském dělostřelectvu pátraly i lehké pozorovací letouny kroužící nad frontou. Číňané rádi využívali k útokům noci a snížené viditelnosti, proto byly za přední linie přisunuty velké světlomety, jež ozařovaly předpolí a minomety vystřelující světlice na padáčcích.

Smrtící miny

Tam, kde byly na dostřel válečně lodě, zapojovaly se do osvětlovací střelby i jejich baterie střední ráže. Náhlý přepad měla také znemožnit rozsáhlá minová pole, často položená ve spěchu a bez řádných záznamů. Na odminování většinou nebyl čas, a tak místní rolníci umírali při náhlém výbuchu miny ještě desítky let po válce.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka

Po vyhlášení příměří armády na obou stranách fronty ustoupily o dva kilometry, čímž vzniklo demilitarizované nárazníkové pásmo. Obě strany začaly okamžitě budovat systém zákopů a palebných postavení, ale do vytyčené zóny již nevstupovaly. Postupně se začaly jednotky přeskupovat podle domluveného průběhu hranice nových států. Na definitivní hranici byla opět vytyčena demilitarizovaná zóna s minovými poli, ostnatými ploty a osvětlovací technikou. Vojska pomalu přecházela na strážní a hlídkovou službu, zatímco ženijní a stavební jednotky začaly s budováním stálých opevnění a úkrytů.

Určitě jste již někdy slyšeli o fototerapii. Nejčastější je laserová fototerapie, léčba polarizovaným světlem či monochromatickým světlem, ale také přirozeným slunečním zářením (helioterapie v lázeňství) či pomocí lamp s celospektrálním světlem (světlo blízké přirozenému slunečnímu záření). V porodnictví se používá fototerapie modrým světlem při léčbě novorozenecké žloutenky. Vědci z Flindersovy univerzity ale nyní přicházejí s něčím úplně novým.

Fototerapii, či v jejich případě přesněji optogenetiku (spojující genetické manipulace nervových buněk a jejich dráždění nebo naopak tlumení světlem), hodlají využít v léčbě střevních potíží a zácpy. 

Optogenetická léčba obnáší dvě části – pacient nejprve dostane neškodný medicínský virus, který cíleně vloží do nervových buněk channelrhodopsiny – proteinové iontové kanály citlivé na světlo. Tyto proteinové kanály si vědci vypůjčili od řas. Asi po měsíci pak lékaři pacientovi na vhodné místo implantují čip s LED diodou, který upravené neurony svým světlem buď aktivuje, nebo naopak utlumí. Samotný čip je menší než 2 milimetry a jeho napájení zajistí vnější zdroj mikrovln.

TIP: Trápí vás migréna? Možná pomůže zelené světlo!

Stimulace neuronů světlem má indukovat pohyb stolice střevem. Testy prováděné na myších ukázaly, že výsledný efekt je velmi citelný – během 15 minut došlo u kontrolního vzorku pokusných zvířat k navýšení množství produkovaného odpadu o 75 %. Podle Nicka Spencera z Flindersovy univerzity v australském Adelaide je problém v tom, že pětašedesátiletý člověk má ve svém střevě přibližně polovinu neuronů jako pětatřicátník. Optogenetická terapie by tak mohl pomoci zejména starším a chronicky nemocným lidem.

Zvlněnou krajinu severovýchodně od ruské metropole protkávají řeky Moskva a Volha. V průběhu staletí tam vyrostlo několik významných historických míst, jež od sebe dělily pouhé desítky kilometrů. Lokalita si tak vysloužila souhrnné pojmenování Zlatý kruh Ruska neboli „Zolotoje kolco Rosii“. 

Projíždět tudy je jako cestovat v čase: Některá města vznikla již ve 12. století, další dýchají architekturou 15. věku a jinde objevíte památky staré „pouhá“ dvě staletí. Region nabízí především osm hlavních historických sídel: Ivanovo, Jaroslavl, Kostromu, Pereslavl-Zalesskij, Rostov Velikij, Sergijev Posad, Suzdal a Vladimir. Všechna vynikají jedinečnou nádherou a je pouze na vás, které z nich obsadí ve vašem žebříčku nejhezčích míst pomyslné prvenství. 

Pozemský Jeruzalém 

Pokud Rostov nebo také Rostov Velikij neznáte, může vám tvrzení, že jde o nejkrásnější místo Ruska, připadat přinejmenším zarážející. Jakmile však pod jeho pohádkovými kupolemi pobudete, možná změníte názor. 

Z Moskvy tam pohodlně dojedete vlakem a z malé železniční stanice se pak rozbitými cestami dostanete až do centra, kde se už dávno zastavil čas. Rostov přitom nebyl ospalý vždy: Před staletími tudy čile proudil obchod, a dokonce šlo o hlavní centrum oblasti. Dokládá to i dnešní nejvýznamnější památka – kreml, který je na první pohled ještě kouzelnější než ten v Moskvě či Suzdalu. O „pevnost“ v pravém slova smyslu se však navzdory názvu nejedná. V minulosti totiž komplex nesloužil jako opevnění, nýbrž coby biskupské sídlo. Na sklonku 17. století jej nechal vybudovat biskup ruské pravoslavné církve Jonáš III. Sysojevič jako pozemský předobraz nebeského Jeruzaléma. 

Až k jezeru Něro

Na nádvoří rostovského kremlu vás náhle obklopí nekonečné množství kupolí a špičatých věžiček. Před vysokou bílou zdí a monumentální Svatou bránou se tyčí zvonice ozdobená patnácti zvony. Největší z nich váží třiatřicet tun a jeho pronikavý hlas plaší ptáky přilétající na kremelské střechy od nedalekého jezera Něro. 

V chrámu sv. Jana Evangelisty hlídá „bábuška“ s šátkem přes vlasy a ochotně vám ukáže nejkrásnější fresky zdobící tamní stěny. Jejich barvy zůstávají stále živé a pronikavé, což téměř popírá skutečnost, že malby vznikly téměř před čtyřmi staletími: Znázorňují létající anděly, tiše stojící světce i Krista trpícího na kříži.

Jen pár desítek metrů za kremlem se ocitnete na břehu zmíněného jezera. I podle místních byste tuto zastávku rozhodně neměli minout. Něro sice není velké – na šířku měří osm kilometrů –, ale pamatuje doby, kdy Rostov v 13. a 14. století opakovaně napadali Mongolové a později v roce 1608 i Poláci. V provizorním přístavu postává několik pokuřujících mužů, kteří nabízejí vyjížďku v rybářském člunu. Po pár minutách se loďkou dostanete k malým ostrůvkům skýtajícím útočiště pro ptáky, odkud se otevírá také úchvatný pohled na dominanty města. 

V bílém městě 

Další ze zastávek ve Zlatém kruhu představuje Suzdal. Většina tamních kostelů a klášterů září bílou barvou, jež dala vzniknout přezdívce „bílé město“. Pouhé tři hodiny vlakem z Moskvy vás čeká zcela jiný svět – bez shonu, šedivých socialistických zákoutí, obchodních center i davů. Suzdal má méně než deset tisíc obyvatel, přesto se pyšní mnoha kláštery a kostelními věžemi. Zatímco jeho „kamennou“ tvář reprezentuje hlavní ulice vedoucí k náměstí s obří sochou Lenina, „venkovskou“ podobu tvoří okolí nedaleké říčky Kamenka. V její hladině se zrcadlí kupole chrámů, z nichž některé spočívají pod ochranou UNESCO. 

Nejstarší částí města je ovšem suzdalský kreml s charakteristickými modrými věžemi. Na konci 11. století jej nechal zbudovat Vladimir Monomach a také díky němu dnes patří Suzdal k architektonicky nejvýznamnějším sídlům země. Modré kupole zdobené zlatými hvězdami zastřešují interiéry s množstvím ikon a obrazů. Venku vede přes říčku dřevěná lávka, nedaleko několik babiček prodává angrešt, jahody, maliny, kvašené okurky a další dary přírody. Nechybí ani místní nápoj medovucha, s pronikavou chutí medu a troškou alkoholu.

Oblíbené dítě Volhy 

Severně od Rostova, přibližně 270 kilometrů od Moskvy, leží Jaroslavl – snad nejznámější město Zlatého kruhu, s více než půl milionem obyvatel. Podle legendy jej založil kníže Jaroslav I. Moudrý už v 11. století, což z něj činí nejstarší trvale obydlenou oblast na Volze. Ještě předtím stálo v místě jedno ze sídel ruského chanátu a v 8. a 9. století tam fungovaly vikingské obchodní osady. Město si v dějinách vytrpělo mnohé: V roce 1257 ho napadli Mongolové a o pár desetiletí později přišla černá smrt. Přes všechna příkoří však nakonec Jaroslavl povstal z popela a v 17. století představoval dokonce druhé největší město Ruska po Moskvě. 

Na Volhu nedají Rusové dopustit a dodnes jí přezdívají „matka“. Řeka se klikatí krajinou v délce přes tři a půl tisíce kilometrů, a přestože dala vzniknout řadě měst, Jaroslavl je podle mnohých jejím „nejoblíbenějším dítětem“. Tamní nábřeží se za slunečných dní mění v mimořádně příjemné místo. Lemují jej stánky se suvenýry, které nabízejí nejen dřevěné modely kostelů, ale i bizarnosti spojené s prezidentem Putinem – od panáčků s jeho podobou až po trička s obrázky, na nichž hlava Ruska jezdí na medvědovi. 

Klidné břehy zdobí břízy táhnoucí se do nekonečné dálky, zatímco nedaleko se tyčí katedrála Panny Marie se zlatými kupolemi. V okolním parku odpočívají cyklisté, mladí lidé si čtou nebo si povídají. Opačná část zelené oázy patří válečným obětem. Kamenné tváře v helmách shlížejí na čerstvé květiny a „věčný“ oheň dokládá, že jsou vzpomínky na válku v Rusku dosud živé.

Mezi kopulemi a kříži

Na hlavním tržišti v Jaroslavli je živo. Čerstvé ovoce, zelenina, bylinky, smetana i sýry – to vše tam dostanete v lepší kvalitě než v kterémkoliv supermarketu. Na konci centra se před vámi náhle vynoří hradby místního kremlu a za nimi zelený park. V tomto případě sloužil komplex jako obrovský klášter, a pokud byste v něm měli čas na návštěvu jediného místa, zvolte zvonici, která zůstává spolu s medvědem symbolem města. 

Jakmile zdoláte pár desítek schodů a vystoupáte na věž, odmění vás krásný výhled. Pod nohama spatříte omšelé kupole, zlaté kříže i hvězdy a za nimi Jaroslavl rozlévající se do dálky. Teprve nahoře si uvědomíte, kolik kostelů a klášterů město vlastně ukrývá. Otočíte-li se pak na druhou stranu, můžete obdivovat klid hustého lesa a majestátní Volhy. 

Kdo ví, zda si tehdejší pisatel uvědomoval, že snoubenci bylo v roce 1515 již padesát šest let, zatímco jeho nastávající pouze dvanáct. Patrně také příliš nevadilo, že uvedená věta není tak docela přesná. Posléze již byl analista poněkud sdílnější, když uvedl, že „Pražané s jinými posly z měst vyjeli k králi do Prešpurku a potom do Vídně, neb císař pojímal kněžnu Annu, dceru krále Vladislava, a král Ludvík pojímal císařovu vnukyni kněžnu Marii […] sestru knížete Ferdinanda Rakouského“. Co se to tehdy vlastně ve Vídni odehrávalo? 

Rozsáhlá habsburská ofenzíva

Na sklonku 15. století se nejstabilnějším rodem stali Habsburkové, kteří dokonce zahájili vpravdě evropskou ofenzivu, která jim vynesla nejednu císařskou či královskou korunu. Anjouovci, stejně jako Lucemburkové ve střední Evropě, dávno opustili dějinné jeviště a toto vakuum vyplnili polští Jagellonci. Ti získali nejen piastovské dědictví, ale i svatováclavskou či posléze svatoštěpánskou korunu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy k sobě obě zmíněné dynastie konečně naleznou cestu. 

V zájmu obou stran bylo, aby došlo k určitému sblížení a nejvhodnějším prostředkem byl sňatek. V podstatě se jednalo o politický akt, což si jistě uvědomovaly obě strany, které disponovaly řadou potomků. Ti ovšem byli v dětském věku.

Nejstarší z habsburských „mužů“, Karel, se narodil v roce 1500 a jeho mladší bratr Ferdinand, pozdější český, uherský i římský král, byl o tři roky mladší. Král Vladislav II. musel velice dlouho čekat na dědice, kterým se nakonec stal Ludvík Jagellonský, narozený v roce 1506. Na druhé straně tu byly ovšem i dvě klíčové princezny, totiž Anna Jagellonská, narozená v roce 1503, a Marie Habsburská, jež spatřila světlo světa v roce 1505. 

Labyrintem příbuzenských vztahů 

Na druhé straně nepřehlédneme, že mocenský vzestup Habsburků se ve střední Evropě mohl opírat toliko o rakouské vévodství. To při vší úctě představovalo spíše lehce druhořadý celek, což potvrzuje i okolnost, že vídeňské biskupství bylo založeno až roku 1469 a řádný biskup tady seděl až v roce 1513.

Stárnoucí Vladislav Jagellonský hledal i jiné spojence proti převaze svých polských příbuzných, kteří měli velice bohatý rozrod. Tento panovník měl čtyři mužské sourozence, kteří se všichni stali korunovanými hlavami. A po uherské královské svatoštěpánské koruně nepokrytě a docela dlouhodobě pošilhával římský císař Maxmilián I. 

Přípravy ke sblížení obou dynastií zabraly delší dobu. Již v roce 1506 se podařilo Maxmiliánovi I. uzavřít tajnou dohodu o tom, že Anna Jagellonská by si měla v budoucnosti vzít jeho vnuka Ferdinanda. A dále, pokud by se Vladislavově manželce Anně z Foix narodil syn, měl se stát manželem Ferdinandovy sestry Marie. Na tuto dohodu posléze navazovala další jednání, z nichž vyplynuly další závazky. V roce 1511 se obě strany mimo jiné dohodly, že v případě Ludvíkovy smrti bude Anna uznána za Vladislavovu dědičku. Takto postupně si Maxmilián I. připravoval půdu k budoucí dvojnásobné svatbě. 

Tajná a důvěrná jednání vyústila ve známé svatební smlouvy mezi Habsburky a Jagellonci, které získaly konečný tvar roku 1515. Představovaly ale jen určité principy, jež nebyly dovedeny tak daleko, aby spojovaly tu kterou princeznu s určitým princem. Ne snad proto, že by šlo o podružný detail, ale zdá se, že už tehdy nebylo vhodné svěřovat takovou informaci papíru. Mohlo to být ovšem ještě poněkud jinak: konečné slovo měla možná mít hlava habsburského domu, tedy Karel V.

Jestliže v otázce římské a španělské koruny bylo dávno jasno, docela jinak tomu bylo na teritoriu střední Evropy. Maxmilián připravil svým vnukům dosti složitý problém: v poslední vůli z roku 1518 jim odkázal rakouské země nerozdělené. A aby to opravdu nebylo jasné a jednoduché, podle svatebních smluv mezi Jagellonci a Habsburky z roku 1515 se měl stát vládcem rakouských zemí budoucí manžel české a uherské princezny Anny (smlouvy neříkaly výslovně, který z bratří to bude). 

Svatba bez ženicha?

Ale nemysleme si, že habsbursko-jagellonské svatební smlouvy představovaly jen předivo dohod a budoucích příslibů. Hovoříme-li stále o svatebních smlouvách, pak nemůžeme přehlédnout, že na pořadu dne byla i skutečná svatba. Skutečná? Vlastně skoro skutečná. Dne 22. července 1515 se totiž v proslulém chrámu svatého Štěpána ve Vídni odehrávala poněkud neobvyklá podívaná. Opravdu slyšíme zřídka, aby nevěsta blížící se k oltáři nevěděla, kdo se stane jejím manželem. Úvodem jsme si řekli, že ženich do chrámu přišel, a jednalo se dokonce o říšského císaře Maxmiliána Habsburského: ten tu však jen zastupoval svého vnuka. 

TIP: Se středověkem v zádech: Každodenní život za vlády Jagellonců

Jak je možné, že se nevědělo, kdo bude ženichem? Ani to není nic záhadného. V době sňatku ještě nebylo rozhodnuto, zda se stane Anniným manželem Karel, či mladší Ferdinand. To se vyřešilo až poté, co Karel usedl na španělský královský trůn, a bylo jasné, že partnerem Anny se stane Ferdinand. (K dohodě mezi oběma bratřími, týkající se rozdělení rakouských zemí, došlo až roku 1521 na říšském sněmu ve Wormsu a dopadla v neprospěch Ferdinanda, neboť Karel si ponechal Tyroly, přední Rakousy, tedy nejbohatší část rakouského vévodství.)

V chrámu svatého Štěpána byl ale toho dne oddáván ještě jeden pár, totiž Ludvík Jagellonský, tehdy devítiletý, s o rok starší Maxmiliánovou vnučkou Marií Habsburskou. V tomto případě byli snoubenci přítomni osobně. 

Tento dvojnásobný, poněkud atypický sňatek bývá v historické literatuře označován za počátek mnohonárodnostní habsburské monarchie. Podle tohoto výkladu zajistil (přesněji: měl zajistit) Habsburkům nástupnická práva po Jagelloncích jak v Čechách, tak v Uhrách a vytvořit tak první krok k jejich pozdějšímu spojení s rakouskými zeměmi.