Badatelé zkoumali vzorky z 27 různých nářadí a strojů ze tří tělocvičen a výsledek je šokoval. Navzdory doporučením, aby sportovci dezinfikovali nástroje před použitím i po něm, obsahovala některá zařízení až 362krát víc bakterií než sedátko toalety. 

Specialisté z laboratoře EmLab P&K podrobili testům tři běžecké pásy, tři tréninková kola a činky různých hmotností. Výsledky stanovili podle počtu životaschopných bakteriálních buněk, respektive podle míry „jednotek tvořících kolonie“ neboli colony-forming units (CFU). Na každém zkoumaném zařízení tak detekovali zhruba milion bakterií na 6,5 cm² neboli na palec čtvereční.

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Šlo přitom především o kmeny způsobující infekce kůže a řadu dalších nemocí, z nichž některé již odolávají antibiotikům. Na běžeckém pásu se nacházelo 1 333 432 CFU, tedy 74krát víc než na kohoutku veřejné toalety, a podobný údaj vědci zjistili také u tréninkového kola. Na volných činkách číhalo 1 158 381 CFU, což je 362násobek oproti prkénkům veřejného WC.

Izraelské hranice patří mezi ty nejstřeženější a teroristé tak mají stále větší problém přepravovat na území židovského státu zbraně, výbušniny, ale i atentátníky. V minulosti Palestinci využívali tunely vedoucí pod hranicí s Egyptem, v poslední době ale izraelské bezpečnostní složky odhalily několik podzemních stezek vedoucích z Pásma Gazy. Během rozsáhlé operace bylo zničeno až 32 tunelů, jimiž proudili do židovského státu palestinští ozbrojenci.

Zajímavý snímek pochází 30. července 2014, kdy izraelští parašutisté zlikvidovali tunel ústící jen 800 m od kibucu Ein-Hašloša. Stezku pravděpodobně zbudovali příslušníci hnutí Hamás a je dlouhá několik stovek metrů. Poté, co Izraelci tunel zabezpečili, následovalo jeho vyhození do vzduchu. Už samotné "čištění" je ale velice nebezpečné, protože Palestinci zde připravují pro nezvané hosty nástražná výbušná zařízení. Podle některých expertů Hamás v budování podzemních komplexů dávno předčil příslušníky Vietcongu a posunul jej na zcela novou úroveň.

Možná, že znáte několik vtipů na téma „pít jako Rus“. Než člověk zavítá do Ruska, nedokáže si představit, co pojem vodka v této zemi znamená. Průhledná tekutina se zde pije všude a za jakékoli denní doby. Její cena není vysoká, láhev té dobré pořídíte za podobnou cenu jako butelu levného vína a na výběr tady mají desítky druhů, a to i v obyčejné malé samoobsluze.

Pokud dorazíte v Rusku na oslavu narozenin – a lidé tu slaví neustále a rádi – s vodkou se neminete. Nemělo by vás také zarazit, že když zajdete v neděli odpoledne do restaurace na kávu, narazíte tam na tři mladíky kolem třiceti let s lahví vodky na stole. V Rusku totiž netroškaří a proč si objednávat po kalíškách, když stejně vědí, že vypijí celou lahev?

Ruský standard: aspoň panák denně

Odhady, kolik se vypije v Rusku vodky, se liší. Oficiální jsou jasné, o neoficiálních lze jenom spekulovat. Ještě v roce 2009 to mělo být 18 litrů čistého alkoholu na hlavu, to znamená včetně kojenců. Podle loňské zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) klesla spotřeba na 14,5 litru, což je zhruba stejné množství, jaké vypijí Češi. Jen pro srovnání - celoevropský průměr je 10,2 litru čistého alkoholu na hlavu a rok.

Sporné je, jestli lidé nezačali místo tvrdého alkoholu pít více piva. To dokazují například čísla z Petrohradu, kde sice klesla spotřeba vodky ze 13 na 10 litrů, ale lidé tu zase vypijí na hlavu 150 litrů piva za rok. Ve městech se prý spotřebu podařilo snížit, ale horší je to v „odříznutých oblastech“, což je pojem, který může být krapet zavádějící. Zatímco u nás totiž najdete například ve stotisícovém městě skoro veškeré vyžití – sportovní areály, hřiště, divadla, kina, cyklostezky nebo koupaliště − v ruském stotisícovém městě se musíte připravit na lajny paneláků, pár obchodů či obchodních center a park. Tenisový kurt nebo golfové hřiště jsou jen z říše snů. Co chcete dělat jiného než pít?

Samohonka versus oficiální pití

I když dnes je standardem v samoobsluhách vodka se čtyřiceti procenty alkoholu, v minulosti proběhlo několik pokusů o jeho snížení na pouhých dvacet procent. To mělo za následek skokový rozvoj ilegálních palíren, které po návratu k „normálu“ jejich majitelé samozřejmě nezavřeli, a proto se dodnes neví, kolik se v Rusku vodky vlastně vyprodukuje. Oficiální čísla z roku 2016 říkají, že to bylo přes 600 milionů litrů. Ve skutečnosti je to asi o třetinu více.

Podle institutu dohlížejícího na ruský trh s alkoholem pochází 20 až 30 % vodky z nelegálních zdrojů. A tím se myslí jak od domácích kutilů, kteří si pálí vodku doma, tak i z oficiálních továren, které obcházejí stát a krátí jej na daních tím, že prodávají více vodky, než kolik oficiálně přiznávají.

Nejlevnější vodku můžete koupit už za 180 rublů (cca šedesát korun). To je nejnižší stanovená cena půllitrové vodky od června 2016. Ty dražší stojí kolem 300 rublů. Pro srovnání − obyčejná lahev ruského piva stojí kolem 70 rublů (asi 20 korun), ale například české originály více než stovku. A pozor na piva, která se tváří jako česká, mají dokonce české nápisy, ale jsou podezřele levná. Ta nepochází z Česka, ale vyrábí se přímo v Rusku. Jednoduchým srovnáním cen dojdete k tomu, proč místní nejvíce pijí tvrdý alkohol.

Nejen čirý alkohol

Pokud se rozhodnete navštívit Rusko, pak vězte, že neochutnat vodku je jako nedat si klobásu v Maďarsku nebo pěkně orosené a natočené pivo v Česku. A když už jsme u piva – ochutnat to ruské také není špatné. Plechovkové a lahvové seženete v každém obchodě, i v menších městech ale narazíte na piva ze stáčíren. Nejsou to klasické hospody, stáčírny spíše připomínají naše vinotéky.

TIP: Nová studie: Jeden z osmi Američanů má problémy s alkoholem

Jestli se vám honí chutě, nezapomeňte na ruské pochutiny, které na stole vedle vodky či piva nesmějí chybět. Sušené ryby mají opět v každé samoobsluze, dostupné jsou podobně jako u nás klasické brambůrky. Ve specializovaných obchodech si můžete koupit na ochutnání od malých sušených rybek po velké kousky, nebo ryby přímo uzené. Kousek o velikosti natažené dlaně i s prsty vás vyjde v přepočtu na patnáct korun.

Protože je vodka v Rusku národní pití, má také své muzeum. To nyní sídlí v Moskvě, kam se přemístilo z Petrohradu. Prohlédnout si zde můžete na šest stovek exponátů. Třeba krásné historické lahve, nejmenší a největší flašku nebo nejstarší recepty na výrobu. Nejstarší a zároveň plná lahev je tu z roku 1862. V jednom místě tam máte zkrátka historii i současnost pití, které zatím zůstává denním chlebem průměrného Rusa. 

Majestátní nosorožci dvourozí dříve žili v celé subsaharské Africe. Dnes obývají několik málo oblastí na území Keni, Tanzanie, Namibie, Zambie a dalších částí jižní Afriky. Ve středoafrickém Čadu vymřeli před půl stoletím, když je tam vybili pytláci.

Z Čadu teď ale přišly dobré zprávy. Vlády příslušných afrických zemí a ochranáři domluvili přesun celkem šesti nosorožců dvourohých, dvou samců a čtyř samic, z jejich domova v Jihoafrické republice do Čadu. Ve chvíli, když nosorožci urazili 4 830 kilometrů a dostali se do Čadu na místo určení, tak tam v národním parku Zakouma vznikla nová a nejsevernější populace tohoto kriticky ohroženého druhu. Všichni doufají, že se jim tu bude dařit.

TIP: Poslední samec svého druhu zachraňuje nosorožce účtem na Tinderu

Jihoafrická republika je dnes domovem asi 80 procent všech nosorožců této planety. Žije tam přibližně 18 tisíc nosorožců tuponosých a 2 tisíce menších a zároveň vzácnějších nosorožců dvourohých. Proto právě tady v dnešní době začínají snahy o obnovení populací nosorožců.

Šlo o premiérový let raketoplánu postaveného v Kalifornii za dvě miliardy dolarů. Nový stroj měl nahradit Challenger, ztracený o šest let dřív, a hlavní úkol zněl: zachránit družici. 

Mezinárodní telekomunikační platforma Intelsat VI odstartovala do kosmu v březnu 1990 na komerční raketě Titan. Vinou částečného selhání nosiče však nedosáhla geostacionární orbity a zůstala pouze na nízké oběžné dráze, kde byla prakticky k ničemu. Společnost Intelsat proto oficiálně požádala NASA o záchranu automatu s využitím raketoplánu. Ve hře byla dokonce varianta, že by jej sedmičlenná posádka Endeavouru uložila do nákladového prostoru a přivezla zpět na Zemi. Z ekonomických důvodů však tato možnost padla – jeden satelit by vyžadoval dvojí vypuštění. Místo toho měli astronauti Intelsat zachytit a vybavit ho přivezeným motorem na pevné palivo, který by se postaral o vynesení na geostacionární dráhu ve výšce asi 36 000 km. Odtud měla družice přenášet komunikační frekvence, televizní vysílání a data, s plánovanou životností 10 let. 

Start Endeavouru se původně plánoval na 4. května 1992 ve 20:34 floridského času. NASA ovšem nechtěla, aby zbrusu nový raketoplán vzlétal za tmy, neboť hodlala vizuálně kontrolovat jeho reakce na aerodynamické namáhání. Start byl tedy odložen na 7. května před setměním, v 19:06, a okno bylo nutné sladit také s parametry dráhy Intelsatu. 

Na třetí pokus

Instalace pomocného motoru na družici vyžadovala nejdřív její zachycení robotickou paží raketoplánu, jenže s podobnou akcí se u Intelsatu vůbec nepočítalo. Posádka proto musela vystoupit ve skafandrech do prostoru a během přiblížení připevnit k satelitu rám se záchytným mechanismem pro robotický manipulátor. To se však ukázalo jako velmi obtížný úkol. 

„Jdu na věc,“ ohlásil při výstupu po dosažení Intelsatu Pierre Thuot. Pomalu zvedal k družici záchytnou tyč a současně musel zacvaknout dvoje čelisti kleští na okraje její kuželové příruby. „Už ji mám!“ zvolal o chvíli později vzrušeně. Jenže se mýlil: Čelisti sklouzly a po marném pokusu se satelit o hmotnosti 4,5 t v prostoru rozhoupal. „Kýve se to,“ vykřikl Thuot. „Pryč, rychle pryč!“ 

Bruce Melnick sledující scénu okénkem z kokpitu stáhl obratně robotickou paži, na jejímž konci Thuot stál, do bezpečné vzdálenosti od Intelsatu. Velitel Daniel Brandenstein současně pro jistotu zapnul manévrovací trysky a odlétl se strojem dál od rozpohybované družice. Obdobně neslavný výsledek přinesl i výstup následujícího dne. Letová kontrola se pomalu chystala záchranu zrušit, protože šlo o nebezpečný podnik a mise STS-49 měla i jiné úkoly. 

Úspěšná instalace záchytného mechanismu si nakonec vyžádala ještě třetí výstup a šest rukou – Thuot, Richard Hieb a Thomas Akers, s podporou přesného manévrování velitele Brandensteina s raketoplánem, satelit bezpečně zachytili. Dokonce k tomuto účelu postavili v nákladovém prostoru malou pomocnou konstrukci: Původně s Intelsatem nesouvisela a tvořila součást experimentu ASEM pro testy procedur při výstavbě americké modulární stanice Freedom, z níž se nakonec vyvinula ISS. 

Po instalaci nové pohonné jednotky a uvolnění robotickou paží se Intelsat VI se zpožděním 2,5 roku dostal na své operační místo na geostacionární dráze. A Endeavour po devíti dnech ve vesmíru bezpečně přistál. 

Politickým pučem, označovaným až do roku 1989 jako Vítězný únor, pro Gottwalda a spol. nic nekončilo. První dějství dramatu bylo sice úspěšně za nimi, ale další a neméně obtížné výzvy na ně teprve čekaly. Pod kontrolou a za pomoci velkého vzoru na východě, Sovětského svazu, chtěli odstartovat rozsáhlý experiment, který měl Československo přetvořit v zemi socialismu a v blízké budoucnosti také komunismu. Začala hektická doba radostného realizování utopických vizí provázená terorem proti vybraným skupinám obyvatelstva a politickými procesy.  

Vševědoucí strana

Noví mocipáni hovořili o KSČ jako o vševědoucí superstraně tvořené puritánskými, uvědomělými a aktivními straníky. Hesla o KSČ jako revoluční avantgardě vycházela z Leninových tezí sepsaných ještě před první světovou válkou, v nichž tato vůdčí osobnost bolševismu po revolucionářích požadovala jednak trvalou zanícenost, jednak až vojenskou semknutost do dobře fungující, vysoce centralizované a disciplinované organizace. Sám Gottwald si uvědomoval, že k tomuto ideálu má poúnorová KSČ možná ještě dál než tomu bylo dříve. KSČ ve skutečnosti nebyla dokonale fungující soustrojí tvořené bezchybnými a poslušnými lidmi. 

Jeden ze zásadních problémů spočíval v tom, že se z ní stávala velmi početná masová strana. V květnu 1945 měla asi 250 000 členů, kdežto koncem roku 1948 jich už bylo 2 300 000. Nebyla tudíž už poměrně malou skupinou věřících komunistů, ale vstupovali do ní různí lidé včetně těch, kteří byli donedávna organizováni v jiných politických uskupeních. Noví straníci neměli zažité dlouholeté zkušenosti s prací uvnitř komunistického hnutí, a proto jim byla vzdálena leninsko-stalinistická praxe podřizování se tuhé disciplíně.

Ta byla postavena na osobní sebekázni a absolutní poslušnosti k rozhodnutím nadřízených stranických orgánů v čele s předsednictvem ústředního výboru. Proto byl již na podzim roku 1948 nábor do KSČ zastaven a koncept všelidové masové strany opuštěn. Slánský to zdůvodňoval jednak potřebou vrátit straně punc organizace pro nejlepší z nejlepších, jednak nebezpečím rozdání stranických legitimací kariéristům a lidem neschopným či charakterově pokřiveným. 

Zpět ke kořenům

Špičky KSČ se chtěly vrátit k leninskému pojímání strany jako elitářské až sektářské organizace, z centra řídící a kontrolující chování a jednání svých členů. Semknutá, jednotná a disciplinovaná strana pak mohla efektivněji vést stát a celou společnost. Cesta k takové KSČ byla odstartována již zmíněným zastavením přijímání nových členů, paralelně však začaly být podnikány další, ještě zásadnější kroky. Především se jednalo o rozsáhlé a dlouhodobé kampaně zaměřené na všechny členy a funkcionáře: školení, prověřování a dohled na plnění stranických povinností. Všechny tři vzájemně provázené akce byly organizovány za účelem ukázňování straníků s cílem udržet KSČ akceschopnou a očistit ji od lidí nehodných legitimace s pěticípou hvězdou. 

Vnitrostranické školení cílilo na zkáznění myslí straníků, kteří si měli osvojit a zvnitřnit zejména základy marxismu-leninismu, stát se bezvýhradně věřícími komunisty. Byla to jakási hra na školu. Existovali žáci, učitelé, třídy a učebnice. Byla sledována docházka, pokroky i neúspěchy. Byly vypracovány osnovy, zkušební otázky a různé multimediální pomůcky. Byly organizovány povinné kurzy i kroužky pro zapálené dobrovolníky. Konala se průběžná a závěrečná přezkoušení. Byly zřizovány takzvané Gottwaldovy knihovny, poradny marxismu-leninismu i speciální školy pro vybrané funkcionáře. 

Školit a prověřovat

Se školením všeho členstva se začalo na podzim roku 1948. Od školního roku 1949/1950 nesla akce název Rok stranického školení a v ústředí do ní byly vkládány velké naděje. Stranický tisk pracoval na plné obrátky a pravidelně otiskoval ideologicky laděné články typu výkladu Leninových pouček, ve velkém začaly být vydávány brožury věnované například dějinám Všesvazové komunistické strany (bolševiků). O to větší bylo následné zklamání. Z archivních materiálů lze vyčíst, že kampaň se od počátku míjela účinkem a postupně, zhruba od druhé poloviny padesátých let, byla výrazně redukována.

Nedostávalo se dobrých a zkušených učitelů, ale hlavním problémem byl fakt, že běžní straníci chtěli po práci odpočívat, bavit se nebo se věnovat svým rodinám. Řadě z nich připadala látka příliš teoretická, složitá a nudná, a na školení se dostavili nebo zpozorněli jen při probírání poutavých či praktických věcí (stranické čistky, válka, združstevňování). Z toho plynula vysoká absence na hodinách nebo pozdní příchody a brzké odchody, což přinášelo až překvapivou neznalost reálií světa komunismu a pouze povrchní ovládání marxismu-leninismu, jež se omezovalo ne reprodukování nabiflovaných pouček. 

Vnitrostranické prověrky představovaly narozdíl od trvalého dohlížení jednorázové, časově omezené akce. Účel byl ovšem stejný: kontrola plnění stranických povinností. Prověřování všeho členstva bylo vždy předem vyhlášeno stranickým ústředím, jeho realizace však ležela na bedrech základních stranických organizací. Ty mohly mít desítky i stovky členů a byly zřizovány jak v místech bydliště, tak na pracovištích.

Prověrky probíhaly před komisí složenou s funkcionářů příslušné základní organizace, jejichž práci předtím prověřil nadřízený stranický orgán. Jednotliví straníci předstupovali před komisi, která je podrobila jakémusi výslechu, když si předtím prostudovala jejich osobní spisy, takzvané kádrové materiály. Pomocí ústředím vypracovaných otázek bylo zjišťováno, zda dotyčný plní dané povinnosti typu placení členských příspěvků, aktivní účast na schůzích či absolvování stranického školení. Pokud straník prověrkou prošel, byla mu do členské legitimace vlepena známka prověřen. 

Problematické výsledky

Hned první poúnorová prověrka probíhající na podzim 1948 se nevyhnula zásadním potížím. Jednak nebylo vše dostatečně organizačně zvládnuto a celá akce se o několik měsíců protáhla, jednak nebyla nouze o nebolševickou, na známostech založenou benevolentnost. Vše se tak leckdy neslo v duchu pouze formální kontroly a vzájemného krytí chyb a nedostatků. Generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský nebyl spokojen s příliš nízkými počty po prověrkách vyloučených straníků, ani s příliš velkým množstvím kandidátů na členství nedělnického původu. Také proto bylo záhy přistoupeno k druhé prověrce, která probíhala v létě a na podzim roku 1950. 

Tehdy však již stranou hýbala podezřívavá a napjatá atmosféra související se zintenzivněným hledáním vnitřních nepřátel. Plošná prověrka jen přilila olej do ohně. Na jedné straně byly požadovány přísné tresty pro „odhalené“ zrádce a špiony, na straně druhé byli silně kritizováni i nejvyšší straničtí představitelé – mluvilo se o jejich zkorumpovanosti, neschopnosti či aroganci. Prověrka z roku 1950 tak spíše přispěla k rozšíření pesimistických nálad mezi členy KSČ a také k rozsáhlým změnám na funkcionářských postech, jež se posléze odrazily na první hluboké krizi komunistické diktatury vrcholící v letech 1952–1953.  

Ideál a realita

Mezi základní povinnosti člena KSČ patřilo zachovávání „jednoty a čistoty“ strany. Další povinností byla pravidelná a aktivní účast na stranických schůzích, poradách či kurzech marxismu-leninismu. Straník měl mít v pořádku zaplacené členské příspěvky, řada členů ale do stranické pokladny přispívala buď málo nebo pozdě. Rovněž v členském průkazu, který byl vnímán jako vizitka přístupu ke straně, často chyběly příslušné kontrolní známky či správně vyplněné údaje. Každý straník měl být pracovitý, poctivý a obětavý, ale vnitrostranickou kázeň narušovaly dlouhotrvající rozepře mezi jednotlivci i většími klikami. 

TIP: Dědictví zlé doby: Jak se žilo v poválečném Československu?

Dohled na dodržování vnitrostranické kázně byl spojen s možností udělit disciplinární trest. Nejnižším bylo napomenutí, nejvyšším vyloučení ze strany, ke kterému mělo docházet při vážných proviněních (například kriminálních deliktech) a nulové šanci na nápravu. K vyšetřování straníků byly zřízeny disciplinární komise, jejichž členové připravovali rozhodujícím stranickým výborům podklady a navrhovaly výše trestů. Na počátku padesátých let, v době vrcholícího stalinismu a proměny KSČ v rigidní orgán moci, však byly disciplinární komise jako příliš nezávislé nebo zčásti nefunkční postiženy omezením pravomocí.

V nových poměrech

V polovině padesátých let československou společnost ovládala již jiná KSČ. Nebyla to už strana entuziastických bolševiků – Rudolf Slánský byl spolu s dalšími deseti funkcionáři popraven na konci roku 1952 a Klement Gottwald zemřel nedlouho poté, v březnu 1953. Prosazovali se v ní méně výrazní technokraté typu Antonína Novotného. Léta provoněná snem o vybudování komunismu vyvanula, ale vizionáři všech odstínů z KSČ nezmizeli. Byli to bývalí nadšení stalinističtí svazáci, kteří přežili stranické čistky a pokusy o trvalé zkáznění, jimž se později v hlavách zrodila nová utopie: bolševismus s lidskou tváří. 

V poslední době si konečně děláme zálusk na kolonizaci Měsíce. Co tam ale kolonisté najdou, až tam přiletí? Pokud by tam byl vodní led, bylo by to skvělé, neboť voda je pro kolonie zásadní surovinou. NASA dokonce před časem nechala na Měsíc spadnout kosmickou loď, aby zjistila, jak to s vodou na Měsíci je.

Debaty o dostupnosti vody na Měsíci teď rozvířil nový objev japonských vědců. Masahiro Kayama z Tohoku University a jeho spolupracovníci prostudovali 13 lunárních meteoritů, objevených v severozápadní Africe, a v jednom z nich našli moganit.

Moganit a voda na Měsíci

Moganit je specifická forma oxidu křemičitého, která podle našich znalostí vzniká jen a pouze v zásadité vodě. Odborníci se teď dohadují, co to vlastně přesně znamená. Důkazy prý přesvědčivě ukazují, že moganit z meteoritu vznikl na Měsíci a nikoliv až během cesty na Zemi. Zároveň se zdá, že voda asi nebude na povrchu Měsíce nijak běžná, když moganit obsahoval jenom 1 meteorit ze 13.

TIP: Dobrá zpráva: Na budoucí kolonisty čekají na Měsíci ohromné zásoby vody

Na druhou stranu, pro kolonizaci našeho souputníka nepotřebujeme, aby pod povrchem Měsíce byl celý ohromný zmrzlý oceán. Podle vědců úplně postačí, pokud na Měsíci tu a tam narazíme na podpovrchové kapsy s vodním ledem. 

Během pár posledních desítek tisíc let se lidé vydali z teplých krajin dál na sever. V oblastech s chladným podnebím se museli přizpůsobit, což mimo jiné zahrnovalo i změny v jejich genetické výbavě.

Genetici nedávno prostudovali gen TRPM8, jehož produkt těsně souvisí s reakcí lidského těla na chlad. Jedna varianta tohoto genu se prakticky nevyskytuje v Africe, zatímco na severu Evropy ji vlastní většina lidí.

TIP: Evoluční výhoda: Lidé na první pohled poznají nemocného člověka

Během výzkumu vyšlo najevo, že zmíněná varianta genu TRPM8 je velice silně spojená s migrénami. Počet lidí, kteří jsou ve zvýšené míře náchylní na migrény, ve světě kolísá. Nejvíce ze všech ale migrénami trpí lidé původem z Evropy, u nichž je nejčastěji zastoupena „chladnomilná“ varianta genu TRPM8. Mechanismus, díky němuž by gen TRPM8 mohl souviset s migrénami, zatím ještě není známý. Celý případ ale názorně demonstruje, jak se dávné evoluční tlaky promítají i do dnešního světa. 

Dopravní zácpy trápí většinu velkých měst a odborníci proto pracují na řešeních, jak přetížené dopravě ulevit. Někde vsázejí na restrikce, jinde na hromadnou dopravu nebo přepravu vzduchem. Bertrand Lambert se pokouší dopravu přestěhovat na vodní hladinu.

Jeho ekologické taxíky SeaBubbles mají za sebou úspěšné testy na Ženevském jezeře a nyní se stěhují do Paříže. Zkušební provoz vodních taxíků, poháněných dvojící elektromotorů, je zde naplánovaný do konce června.

Na rozdíl od běžných člunů jsou SeaBubbles spíše vznášedla pohybující se těsně nad vodní hladinou. Ke svému provozu ale vyžadují minimální rychlost 15,53 mil za hodinu (25 kilometrů v hodině), což doposud naráželo na rychlostní omezení, která platí pro dopravu po Seině (12 km/h v centru a 18 km/h mimo centrum města). Provozovatelům se ale nyní podařilo přesvědčit úředníky a získat potřebná povolení.

TIP: Paříž očima Seiny: Na projížďce francouzskou metropolí

SeaBubbles přepraví až 4 pasažéry najednou. Pohybovat se mohou zcela autonomně, kvůli bezpečnosti je ale přítomný i řidič. Maximální rychlost, kterou jsou vznášedla schopná vyvinout, je 52 km/h. Podobně jako například Uber, nabízejí i tyto futuristické vodní taxíky chytrou aplikaci, která zobrazí veškeré podrobnosti o trase. Cesta z jednoho konce Paříže na druhý by tak mohla trvat jen okolo 15 minut. 

Na jaře zpěvní ptáci charakteristickými popěvky lákají samičky a současně vyznačují své hnízdní teritorium, aby varovali soky. Mezi pěvci je vyhlášeným sólistou slavík obecný (Luscinia megarhynchos), který se k nám z jižních zimovišť vrací v dubnu. Přestože zpěv slavíka je legendární, nenápadného hnědavého ptáčka velikosti vrabce pozná jen málokdo.

Slavičí bel canto

Slavík se zdržuje převážně při zemi, dává přednost hájkům, parkům nebo klidným zahradám. Žije i v listnatých lesích s hojným podrostem, živí se hmyzem a bobulemi. V době toku se ozývá libozvučným zpěvem ve dne, za šera i v noci. Jeho píseň je složena s různých hlaholivých a klokotavých flétnových slok a je rozčleněna do jednotlivých fází.

Slavíků obecných bohužel v naší krajině citelně ubývá, i když jsou chráněným ohroženým druhem. Počet populace se odhaduje na 6–12 tisíc párů.

Žluté království

Ve druhé polovině dubna zaplaví louky a pastviny žlutý koberec smetanek neboli pampelišek lékařských (Taraxacum officinale), které jsou běžnou, ale významnou léčivkou. Kolem potoků a na podmáčených stanovištích zase září žluté květy blatouchů bahenních (Caltha palustris).

V teplejších oblastech nížin a pahorkatin jsou k vidění rovněž žluté květy známých petrklíčů respektive prvosenek jarních (Primula veris). Ty najdete nejčastěji v dubohabřinách a v teplomilných doubravách; řidčeji v květnatých bučinách, ve vápnomilných bučinách a v suťových lesích.

Procitání zimních spáčů

Teplé dubnové slunce probouzí i vzácné zimní spáče – sysly obecné (Spermophilus citellus). Kdysi hojní hlodavci, kteří bývali v minulosti považováni za škůdce, jsou dnes v České republice nesmírně vzácní a přežívají v posledních pětadvaceti koloniích o celkovém počtu 2 500–3 000 exemplářů. Na jejich záchranu bylo se střídavým úspěchem realizováno již několik projektů. Syslové jsou plaší, mají však denní aktivitu a pomocí dobrého triedru lze zajímavý život v jejich kolonii úspěšně sledovat.

Ze zimního spánku procitají v dubnu i ježci. Na území naší republiky se vyskytuje jak ježek západní (Erinaceus europaeus), tak ježek východní (Erinaceus concolor). Přestože jde o poměrně hojně se vyskytující hmyzožravce, zaslouží si maximální ochranu. Vždyť pod koly automobilů jich na silnicích každoročně zahyne neuvěřitelné množství.

Divoká zaječí láska

Námluvy zajíců polních (Lepus europaeus) sice začínají již brzy v zimě a končí až v říjnu, ale vrcholu dosahují právě v dubnu. Na polích a leckde i na skromných pláccích sídliště můžete sledovat, jak samci po celé hodiny neúnavně pronásledují samice. Ušáci se při námluvách divoce přeskakují, kličkují a vyskakují vysoko do vzduchu. Pokud toho má samice dost, otočí se a „boxuje“ svého pronásledovatele předními tlapkami do hlavy jako profesionální rohovnice. Samec jí údery někdy oplácí.

Divoká honba slouží k výměně aromatických látek, které samci vylučují pokožkou. Postupně se navíc snižuje hladina agresivity samic, které se stávají přístupnějšími a povolnějšími fyzické lásce svých potenciálních milenců. Dvaačtyřicet dní po spáření se rodí zaječí mláďata.

Nové kabáty spárkaté zvěře

Od dubna do poloviny května dochází k výměně srsti u jelenů a srnců. U srnčí zvěře odpadává zimní šat v celých chomáčích, ale i tak se mění mnohem pomaleji než na podzim. Letní srst srnců a srn má rezavě červené zbarvení, které je u samců výraznější.

I černá zvěř mění v dubnu srst – místo tmavošedé až černé dostávají divoká prasata barvu stříbrošedou. Bachyně, která vodí selata, si ponechává zimní srst déle než ostatní členové stáda.

Zobáčky plné hmyzu

Na konci dubna již mnoho pěvců horlivě krmí svá mláďátka ve skrytých hnízdech a v hnízdních dutinách. Máme dokonalou příležitost pozorovat kmitající opeřence se zobáčky plnými hmyzu a housenek. Mezi první shánčlivé rodiče patří konipasové bílí, pěnkavy obecné, rehci domácí, špačci obecní, drozdi zpěvní, kosové černí, střízlíci obecní, pěvušky modré, různé druhy sýkor a brhlíci lesní.

TIP: Ohrožené populace polní zvěře aneb Proč se pole v Evropě mění ve sterilní poušť?

Ptačí rodiče se svými ukřičenými holátky nám připravují od rána do večera skvělé divadlo. Pokud byste je ale rušili, mohli by svá hnízda opustit. Proto úzkostlivě dbejte, aby jejich bezpečí a klid zůstaly zachovány. Na hnízda neupozorňujte a při pozorování využívejte dobrý dalekohled.

Voňavé fanfáry

Jasným důkazem, že jaro již nezvratně vyhrálo boj s nečasem, jsou rozkvetlé jabloňové sady a triumfální svícny rozkvetlých kaštanů. Mladé květy jírovce mají žluté skvrny, neboť pouze v této vývojové fázi produkují nektar. U starších květů je pak skvrna oranžová nebo červená. Těmito barvami strom signalizuje opylujícímu hmyzu, že zde již nezbývá žádný pyl ani nektar. Příroda je prostě plná úžasných signálů.

Na jaře čas ubíhá v přírodě snad „nejrychleji“. Vše se mění doslova každou hodinou, a proto mějte oči dokořán! Co nestihnete, budete moci dohnat až zase za rok.