S označením „Number 16“, tedy „číslo 16“, žila samička sklepouše chlupatého na západě Austrálie od roku 1974, kdy si jí během zkoumání regionální pavoučí populace všimla doktorka Barbara York Mainová. Sourozencům „šestnáctky“ se smrt nevyhýbala, zatímco ona sama téměř zázračně odolávala zubu času i nástrahám přírody.

Předešlého rekordmana překonala, když jí bylo 29 let. Ani o 14 roků později se nezdálo, že by přicházela její osudná hodina – bohužel se však stala obětí parazitické vosičky, jejíž mláďata čtyřicátnici zabila.

Nejrušněji je na rybím trhu Tsukidži v Tokiu ráno. Už v pět hodin totiž začíná aukce tuňáků. O nejlepší kousky se skoro pokaždé strhne boj a není se čemu divit – prodávají tady ty nejlepší tuňáky v Japonsku a možná i v celé Asii a na světě. Zákazníci zmrzlé ryby prohlížejí a nakukují do řezů, protože při výběru je nutná opatrnost. Kvalitní tuňák tu může vyjít až na desetitisíce korun – jenže nabízené kusy váží okolo pěti set kilogramů. Překvapující, že? Kdo by to do masové drti, kterou u nás koupíte v konzervě, řekl.  

Pět set druhů ryb

Křik a přihazování stovek jenů trvá hodinu až dvě. Záleží na množství ryb a licitování. A rozhodně nejde o zanedbatelné částky - například v roce 2011 se zde modroploutvý tuňák vydražil za více než čtrnáct miliónů korun. Nejvyšší cena zde padla v roce 2013, kdy byl 222kilogramový tuňák prodán za 155,4 milionu jenů (v přepočtu asi 29 milionů korun).

Jeden plátek této syrové ryby v japonském sushi baru pak může vyjít až na dva tisíce jenů, tedy asi pět set korun. Není to málo, vzhledem k tomu, že sashimi o-toro, jak se v japonštině prorostlému plátku syrového tuňáka říká, není delší než pět centimetrů. 

Na pultech se dá najít opravdu vše: od levných mořských řas přes drahý kaviár a miniaturní sardinky až po zatracované velrybí maso. Čerstvé, mražené, uzené, sušené, ale i nakládané ryby a mořští živočichové jsou všude okolo.

Jak známe ptačí hejna, tak je obvykle tvoří ptáci jediného druhu. Jenomže v Amazonii to bývá jinak. Odborníci si všimli, že tam často hejna ptáků tvoří jedinci mnoha různých druhů. Ještě více je překvapilo, že tato hejna jsou velmi stálá.

Američtí výzkumníci se původně domnívali, že se ptáci v Amazonii jen tak příležitostně sdružují. Když ale navštívili stejná místa v džungli po 20 letech, tak se nestačili divit. Nalezli tam v podstatě stejná hejna, jak obývají ty stejné části džungle jako tehdy.

TIP: Ptáci jako lidé: Městští opeřenci jsou odolnější vůči stresu než ptáci z venkova

Když tato pozoruhodná mnohodruhová ptačí hejna důkladně prostudovali, tak zjistili, že mají společnou jednu věc. Vždy jsou mezi nimi ptačí „strážci“, kteří v případě nebezpečí svým křikem varují ostatní. Příkladem takového druhu je mravenčík tmavohrdlý. Takto strážená hejna ptáků si troufnou i do nebezpečných oblastí pralesa, kam by se mnozí z ptáků v hejnu sami neodvážili.

Kdybychom se mohli přenést proti proudu času do dubna roku 1716 a trochu se porozhlédnout po Českém království, byli bychom asi překvapeni slavnostní výzdobou mnoha domů ve městech, městečkách, ba i na některých vesnicích. Jsou okrášleny praporci, obrazy a nápisy. 

Poslední po meči

Kupříkladu v Kouřimi je na jednom domě vymalovaný císař, jak hraje s císařovnou kuželky a pod tím veršovaný nápis: „Trefná rána v placu pěkném, s kterou vyletěl z prostředka král ven. Osum kuželek, devátý král, císař na císařovně syna vyhrál.“ Jinde vidíme půvabnou, takřka komiksovou scénku, představující císařovnu s děťátkem, vedle níž stojí dva sedláci. Oba mají u úst přimalovány namísto komiksových bublin pásky s nápisy, z nichž je patrné, že první na druhého radostně volá: „Hleď, vole, na pole, Alžběta má pachole!“ Na toto zdvořilé oslovení jeho druh rozšafně odpovídá: „Kdo dobře vorá a dobře seje, nezmejlí ho nikdá naděje.“

Takto mile jsme vešli do dnešního vyprávění díky knize Muži a milenci českých královen, jejímž autorem je Jiří Mikulec. Je však již na čase, abychom identifikovali výše zmíněné protagonisty. Císařem, který tak „dobře voral“, je míněn Karel VI., císařovou pak Alžběta Kristina. A to pachole? To byl syn Leopold, který se jim zrovna narodil. Není divu, že poddaní oslavovali. Karel byl totiž posledním mužským příslušníkem habsburského rodu, a hrozilo náramné riziko, že tato kdysi tak rozvětvená dynastie vymře po meči. A obavy a strachování se byly věru namístě. Obava z neplodnosti provázela oba manžele už dlouhých osm let. Celou tu dobu to pilně zkoušeli, až císařovna konečně otěhotněla.

„Velká radost a větší naděj, čím jich víc, tím budem raděj.“ Tímto poetickým skvostem byl následník trůnu vítán na fasádě jednoho pražského domu. Byla radost veliká, jenže dlouho netrvala. Záhy ji vystřídal ještě větší smutek, protože malinký Leopold se dožil sotva sedmi měsíců. Karel VI. se dočká ještě tří dcer, syna však už nezplodí. Naopak. Bude mu souzeno, aby zůstal posledním Habsburkem. 

Rozvážný mladík

Muž, který do dějin vstoupil jako poslední habsburský císař (jeho vnukové již náleží dynastii habsbursko-lotrinské), se narodil ve vídeňském Hofburgu prvního říjnového dne roku 1685 o šesté hodině ranní. Vládu měl jednou převzít jeho starší bratr Josef, a tak druhorozený Karel nebyl od mládí připravován na přímé převzetí vlády. Absolvoval běžnou výchovu, hlavně osvojení jazyka a humanitních disciplín. Zvládl důkladně latinu spolu s nezbytnou italštinou, později se naučil také kastilsky (tedy španělsky), uměl i katalánsky, maďarsky a rovněž francouzsky. Učitelé líčili mladšího prince jako klidného a rozvážného chlapce, snadno navazujícího přátelské kontakty.   

„Starosti s mužským potomstvem měl již Karlův otec Leopold I.,“ dozvídáme se od Jiřího Mikulce. Arcivévoda Karel však na tom byl přece jenom lépe než kdysi jeho otec. Nebyl apriorně odsunut na vedlejší kolej s vyhlídkou na církevní dráhu, nýbrž se mu dostalo stejně důkladné vladařské přípravy a vzdělání jako Josefovi. Navíc se tu vyskytovala naděje na španělský trůn. Na ten však nakonec Karel fakticky neusedl, i když přistál s anglo-nizozemským výsadkem v Katalánsku a obsadil Barcelonu, kde si zřídil sídlo vzdorokrále. Dvakrát dobyl Madrid a jednou se v něm nechal dokonce provolat španělským králem. Leč velmoci se zalekly přílišného růstu habsburské moci, nepřály si, aby Vídeň napříště diktovala prakticky celé Evropě, a Karel zažil svoje první, a bohužel nikoliv poslední těžké zklamání. 

Do toho přišla zpráva o nečekaném úmrtí bratra, pouze třiatřicetiletého císaře Josefa I. Přes počáteční zlobné rozhodnutí pokračovat v zápase na vlastní pěst musel vzít Karel na vědomí, že jeho osamocení je neperspektivní, a tak před realitou kapituloval. Začalo se porcovat. Habsburkové se vzdali Španělska jako celku, aby za něj dostali některé jeho periferní državy: Belgii plus pár italských provincií. Pelyněk porážky byl díky územním ziskům přece jenom o trochu míň hořký.

Milovník pompy

Ještě jedna věc ztrpčovala Karlovi život stále víc. Otázka dědice. Karel se ženil ve třiadvaceti letech. Jeho nevěstou byla Alžběta Kristina, princezna brunšvicko-wolfenbüttelská z hannoverské dynastie. Sňatek se konal v Barceloně, kam princeznu přivezla flotila z Janova. V záři ohňostrojů a za zvuku neapolské opery nikdo nepochyboval o radostné budoucnosti staronové španělské dynastie. Ale všechno mělo být jinak. „Jako kdysi z Rudolfa II., který byl v Madridu vychováván, i z Karla VI. se stal zpola Španěl. Ostatně někdy bývá označován jako ‚nejšpanělštější Habsburk‘. Zvláště Katalánce si zamiloval a hodně si jich přivedl do vlasti. Oblíbil si nejenom španělské umění, ale i španělskou zálibu v honosných ceremoniálech.“

To všecko se naučil ve Španělích? Něco z toho musel mít v sobě předtím. Už jako malý chlapec se na dvoře svého otce podřizoval španělské dvorní etiketě mnohem ochotněji než jeho starší bratr Josef. Zdálo se, že to, co u císařského tatínka Leopolda I. bylo nutnou ceremoniální škrobeností, stalo se pro jeho mladšího syna vnitřní potřebou. Jako čtrnáctiletý trval arcivévoda důrazně na tom, že se bavorský vyslanec nesmí v jeho přítomnosti objevit se zakrytou hlavou. Karel důsledně okopíroval byrokratický těžkopádný španělský systém a zavedl jej pak doma. 

Státní rozpočet zatížil zbytečnými částkami na pompézní reprezentaci. Pro ekonomickou problematiku neměl porozumění a hospodářství za jeho panování stagnovalo. Zkrátka, po návratu do střední Evropy začal Karel VI. jednat v příkrém rozporu s reformním úsilím i úsporností zemřelého sourozence Josefa I. Co bylo v předchozích letech vykonáno pozitivního, přišlo vniveč. Což se stávalo a stává docela zhusta, když se střídají mocenské garnitury. 

Těleso vyrobené lidskou rukou dosud přistálo jen na několika objektech Sluneční soustavy, každý z nich je ovšem něčím zajímavý. Mezi ty nejpřekvapivější bezpochyby patří Saturnův měsíc Titan, který v roce 2005 navštívilo výsadkové pouzdro Hyugens. Souputník však dlouhá léta zůstává i pod bedlivým dohledem sondy Cassini, jež se složitě proplétá kolem planety a jejích oběžnic. 

Ukazuje se totiž, že se Titan v mnohém podobá Zemi, i když ve srovnání s ní získává od Slunce asi jen 1 % energie. Na měsíci totiž probíhá podobný cyklus, jakým prochází na naší planetě voda – pouze s tím rozdílem, že tamní pracovní látku představuje směs uhlovodíků, zejména metan. Pozorování jednoznačně ukazují, že se na povrchu Titanu nacházejí uhlovodíková jezera a řeky, a dokonce i známky uhlovodíkových zátop. 

TIP: Průtrže mračen na Saturnově měsíci Titanu: Mnohem větší, než bychom čekali

Na vzdáleném přirozeném satelitu panují takové podmínky, že se metan může snadno odpařovat a stoupat do atmosféry. Tam poté vytváří oblačnost, neproniknutelnou pro vnější pozorovatele v oblasti viditelného záření. A z ní vypadávají metanové kapky, jinými slovy prší metanový déšť: Nepodařilo se jej sice přímo pozorovat, ale nepřímé důkazy hovoří přesvědčivě.

Je dokonce možné, že bychom na Titanu mohli sledovat duhu – ovšem v infračervené oblasti spektra. Atmosféra měsíce vykazuje globální cirkulaci, podobně jako ta zemská. Zdá se, že nejčastěji prší v oblastech tamních pólů, zatímco rovníkové zóny jsou spíš sušší.

Je to asi rok a půl, co izraelský dron Cormorant s kolmým startem a přistáním uskutečnil svůj první volný autonomní let. Před pár dny zaznamenal další významný úspěch a předvedl malou ukázkovou misi pro případné zákazníky.

Bezpilotní dron Cormorant vyvíjí společnost Tactical Robotics. Cormorant bude létat zcela autonomně anebo na dálkové ovládání. Je určený k přepravě bojových jednotek, civilních pasažérů nebo nákladu, především v městských ulicích a podobných úzkých místech, kam se nemohou dostat tradiční helikoptéry.

TIP: Nákladní dron Cormorant má za sebou první autonomní let

Ukázková mise Cormorantu zahrnovala vzlétnutí s naloženým nákladem, let po předem zadané trase, shození nákladu, naložení figuríny a návrat dronu na místo startu. Cormorant absolvoval celou misi v autonomním módu a uspěl na jedničku.

Někteří lidé zoologické zahrady vnímají jako místa, která slouží k poznání cizokrajných zvířat, ale zvířatům samotným nic nepřinášejí, což určitě není pravdivý obraz. Můžete dnešní zoologické zahrady stručně charakterizovat?

Úplně první zoologické zahrady byly vlastně menažérie, kde byla předváděna cizokrajná zvířata. Prodělaly ovšem velký vývoj, a to nejen třeba v porovnání s dobou přes sto nebo dvě stě lety, ale také v posledních deseti dvaceti letech. Dávno už nejde jen o zařízení, kam by se lidi chodili dívat, jak vypadá lev nebo krokodýl. Stačí se podívat na internetové stránky českých zoo a zjistíte, že každá z nich je zapojena do nějakého programu ochrany zvířat. Cílem těchto programů je primárně vytvořit jakousi genetickou databanku druhu a také se aktivně zapojit do ochrany areálů výskytu ohrožených druhů. Bez zoologických zahrad by dnes ve volné přírodě nebyly například bernešky havajské nebo zubři a podobných příkladů, kdy byl určitý druh prostřednictvím zoo zachráněn, je možné uvést desítky. Pochopitelně každý nemůže dělat všechno, a tak má každá zoologická zahrada nějaké ohnisko svého zájmu. Třeba my jsme zaměřeni na ochranu dravých ptáků, především supů.

Při pohledu do volné přírody by člověk pomalu nevěděl, co zachraňovat dřív. Jak vlastně dojde k tomu, že je konkrétní zvířecí druh vybrán jako hodný ochrany a je vytvořen k tomu určený záchranný program?

Odpovím příkladem. Účastnil jsem se například konference odborníků specializovaných na ochranu ptáků, kde samozřejmě taky máme své místo. Na konferenci byly mimo jiné předneseny údaje o stavech pelikánů skvrnozobých, jejichž počty ve volné přírodě dramaticky klesají. Nejde ale o nahodilé akce. Existuje například seznam ptačích druhů, který kontinuálně zkoumá jejich počty. Z něj třeba víme, že celosvětově dramaticky poklesly stavy supů. To všechno jsou alarmující věci, z nichž se pak vychází při vytváření konkrétních programů.

Jestliže se tedy odborníci shodnou na tom, že by bylo potřeba věnovat se například supům, co se děje dál?

Koordinátor, který je určený pro danou skupinu zvířat, vyzve zoologické zahrady: ‚Tomuto druhu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost, navrhněme Evropské asociaci zvířat, aby mu dala potřebný status.‘ Pak se může udělat jen monitoring druhu, nebo jeho plemenná kniha, případně Evropský záchranný program, z nějž vyplývá nejvyšší úroveň ochrany v rámci zapojených zoo. Získáme přehled o tom, jaké jsou stavy druhu v rámci evropských zoologických zahrad, jaké je jejich stáří, příbuznost a tak dále. Je určen koordinátor, který by měl být tím nejpovolanějším znalcem, a pak je možné postupovat dál.

Funguje taková spolupráce v praxi?

Někdy to trochu drhne zejména kvůli úředničině, která zasahuje i sem, ale důležité je, že vždy dojdeme ke konkrétním závěrům. V oblasti ptáků, kde jsme zapojeni my, to funguje velmi dobře. Sbírají se údaje z desítek zahrad a jde o tisíce záznamů. Z nich je pak možné získat poznatky důležité nejen pro odchov a vypouštění zpět do volné přírody, ale také pro ochranu druhu přímo v místě výskytu.

Vypouštění živočichů zpět do volné přírody (reintrodukce) je pro veřejnost asi nejviditelnějším důkazem, jak jsou zoologické zahrady potřebné. Dá se obecně říct, že se zvířata reintrodukovat daří?

U mnoha zvířat jde o velice složitý proces a dá se říct, že jsme u některých druhů dosud nepřišli na nejlepší postup, jak to provést. Třeba u velkých kočkovitých šelem. Naopak spousta druhů ptáků je do přírody uváděna velmi úspěšně.

Pojďme od obecného ke konkrétnímu. Jak se daří vašim supům, které jste vypouštěli v bulharských horách?

V roce 2009 jsme do přírody vypustili našeho prvního supa a já jsem měl to štěstí, že jsem jej jednou viděl kroužit nad bulharským pohořím Stara Planina. Pak sedl a já jej jednoznačně identifikoval podle křídelní značky. To samozřejmě potěší každého. Třeba se dočkáme i chvíle, kdy se námi vypuštěná zvířata budou v přírodě rozmnožovat v těch místech, kde byla skoro vyhubena.

Vypuštěním ale práce určitě nekončí, že?

Ano, pak je potřeba přímo na místě nesmírné úsilí místních nadšenců, bez nichž by reintrodukce vůbec nebyla představitelná. Ti kluci tam pracují skvěle s naprosto minimálním rozpočtem a mají neskutečný přehled. Supi na Balkáně ubyli kvůli poklesu pastevectví, který znamenal menší počet uhynulé zvěře a tím pádem i míň potravy pro supy. No a mnozí pastýři, kteří zůstali, předhazovali mrchožravým ptákům otrávenou potravu. Pastevci se pomalu vracejí, ale potravy je stále málo, takže je nutné zajišťovat takzvaná krmiště. Kluci měli třeba i velmi složitou akci, když dopravovali zraněného supa z Turecka zpět do Bulharska. Ve vzduchu hranice nejsou, ale když jej měli převézt přes hranice po zemi, bylo s tím obrovské množství papírování.

Je mi jasné, že u každého zvířete je reintrodukce úplně jiná, a proto se zeptám opět konkrétně na ptáky. Neztrácejí odchovem v zajetí schopnosti potřebné pro přežití ve volné přírodě? Například by mohlo být překážkou, že už nemají strach z lidí…

Už rodiče ptáků, které jsme odchovali a vypustili, byli odchováni v zajetí. Jakmile se ale takový sup dostane ven, jeho chování se změní. Budete mít třeba pět let korelu, která na vás bude navyklá tak, že vám bude sedat na ruku. Uvidíte ale, co bude dělat, když se náhodou dostane ven. Zaručuju vám, že budete mít velké problémy se k ní vůbec přiblížit. Ta plachost v nich prostě je.

Máte tedy pocit, že se o sebe dokážou postarat?

Svou roli hraje i souhra okolností. Jeden sup se třeba zatoulal do Turecka a tam jej někdo postřelil. Nějaký Turek si zřejmě myslel, že je to orel, který mu bude napadat dobytek. Každopádně si myslím, že je program na dobré cestě.

Bez lidí, kteří zvířatům věnují čas přímo v místě, je reintrodukce asi předem ztracený podnik, že?

Dát dohromady místní nadšence se zoologickými zahradami je úplně zásadní. My si třeba můžeme zamanout, že vypustíme nějaké zvíře v Africe, ale pokud lidem tam nevysvětlíme, že je to k něčemu dobré a pro tu věc je nezískáme, pak je to zbytečná práce. Můžeme je například přesvědčit, že zvířata znamenají více turistů, kteří chtějí vidět kus přírody, a pak je možné prodávat jim třeba suvenýry. My nemůžeme dělat nic na vlastní pěst, ale musíme se spojit s místními lidmi. Čerpáme od nich a oni čerpají od nás.

Těžká práce je ovšem i s ochranou našich zvířat a třeba velké šelmy v Česku určitě nemají na růžích ustláno. Angažují se zoologické zahrady i v ochraně evropských druhů?

Jak jsem říkal na začátku, nemůžeme všichni dělat všechno. Každopádně jsou zahrady, které se třeba věnují ochraně rysů, my jsme zase vypustili desítky sov pálených. Existují programy reintrodukce sýčků a podobně. Zoologické zahrady spolupracují i se záchrannými stanicemi. Dnes může každá česká zahrada hrdě prohlásit, že se na něčem podílí.

Určitě velice důležitou část vaší práce tvoří osvěta. Myslíte, že akce a osvětové činnosti v zoologických zahradách mají na návštěvníky nějaký dopad?

Berte to tak, že zoologické zahrady České a Slovenské republiky navštíví každý rok šest nebo sedm milionů lidí. Vzděláváme stovky škol, mluvíme s dětmi a například je učíme chovat se ekologicky a poznat mloka, který je dnes v lesích vidět jen výjimečně. Máme v oblasti osvěty všeobecný záběr. Lidi se k nám jezdí v prvé řadě pobavit a odpočinout si, ale máme možnost na ně působit a snažíme se o to. Nejsme tady proto, abychom drželi v kleci medvěda a lidi se na něj jezdili dívat.

Co tedy pro ochranu živočišných druhů mohou udělat obyčejní lidi, kteří se do zahraničí třeba vůbec nikdy nepodívají?

Mohou jednak přispět přímou finanční podporou, někdy třeba i nákupem určitých výrobků. Část výnosu pak putuje na konkrétní podporu, například hnízdišť v Barmě. No a pak jde hlavně o to, aby měli zájem něco dělat a vyhledávali si informace.

Má Česká republika ve vztahu k zoologickým zahradám a zvířatům nějaké specifikum, které podle vás jinde není?

Češi byli vždycky špičkoví chovatelé na velmi vysoké úrovni v rámci všech evropských zemí a možná i v porovnání se zámořím. Možná to bylo dané tím, že jsme nikam nemohli, nic nebylo k sehnání a všeho jsme si proto ohromně považovali. Máme opravdu velmi šikovné lidi, kteří si i v oblasti chovu dokázali poradit, často téměř bez jazykových znalostí. V českých domácnostech došlo ke spoustě světových prvoodchovů, které se nepodařily ani v zoologických zahradách. Teď se to ale bohužel vytrácí a je to škoda.

TIP: Život rysa ostrovida – Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Co byste řekl lidem, kteří mají stále pocit, že zoo je vlastně zvířecí vězení?

Slyšel jsem i hlasy proti zoologickým zahradám. Jenže zoologické zahrady se snaží aktivně přispívat k ochraně přírody a přístup „nechejme to tak, lepší je nedělat nic a zvířata pustit na svobodu“ sotva vede k lepšímu stavu zvířecích populací.

Přístroj Sarco vzešel z hlavy zastánce eutanazie Philipa Nitschkeho: Součást sarkofágu s průhlednými stěnami tvoří vyjímatelná rakev, do níž člověk ulehne, načež stiskne tlačítko a truhla se naplní dusíkem. Jedinec uvnitř nejprve zmalátní, posléze upadne do bezvědomí a nakonec zemře. Jde tedy o bezbolestný a důstojný odchod z tohoto světa – přesně takový, na jaký má podle Nitschkeho každý z nás právo.

Přístroj řeší nezákonnost asistence druhé osoby při sebevraždě. A jak podotýká Nitschke, stisknout knoflík je lepší než skočit pod vlak. „Věřím, že vybrat si, kdy zemřeme, je základním lidským právem, není to jen výsada těžce nemocných,“ řekl vynálezce. Celé zařízení lze navíc vytisknout na 3D tiskárně a návod bude ke stažení na internetu.

Krev v lidském těle rozvádějí cévy, tedy trubicovité útvary, které se dále člení na tepny rozvádějící krev směrem od srdce a žíly, jež přivádějí krev směrem k srdci. Kdybychom za sebe poskládali každou žílu, tepnu a vlásečnici (céva propojující tepny a žíly) v těle normálního dospělého jedince, dostali bychom neuvěřitelné číslo 100 000 km. Je to mimochodem více než dvojnásobek obvodu naší planety a necelá čtvrtina vzdálenosti ze Země na Měsíc. 

Od února roku 1948 drželi v Československu veškerou moc komunisté. Počáteční nadšení z nových poměrů v mnoha případech postupně vystřídala sklíčenost, zklamání či otevřený odpor. KSČ postupně přicházela o své některé členy, na druhou stranu ale získávala i nové. Ne každý si nechal vystavit rudou knížkou z přesvědčení a z touhy budovat komunismus – mnoho lidí si chtělo tímto způsobem zajistit klidný život, kariérní postup či jiné výhody. U řady členů KSČ se ale dá v souvislosti s padesátými lety mluvit i o fanatismu až neuvěřitelných rozměrů, spojeným s bezmeznou láskou k SSSR.

Procesy a perzekuce

Padesátá léta v mnoha z nás, a to jsme je ani nemuseli zažít, zpětně vyvolávají neurčitý pocit odporu a odsouzení. Kvůli čemu? V této době, ač na ni může mnoho pamětníků vzpomínat jako na šťastné období svého dětství či dospívání obalené prostou nevědomostí, totiž docházelo k největším zvěrstvům páchaných Čechy na Češích a k nesmyslným perzekucím lidí, kteří se většinou vůbec ničím neprovinili. KSČ preventivně postihovala všechny ty, kdo by jí mohli někdy v budoucnu náhodou vyhlásit otevřené nepřátelství – třeba příslušníky jiných stran, církevní hodnostáře, samostatné zemědělce, některé novináře či umělce.

Politické procesy patřily v první polovině padesátých let k běžným kulisám všedních dnů. Většina rozsudků zničila obviněným i jejich rodinám život – tribunály v tomto typu řízení trestaly většinou mnohaletým odnětím svobody či trestem smrti. A běžní lidé, naprosto zmanipulování místním komunistickým vedením a sdělovacími prostředky tyto „nepřátele státu“ veřejně pranýřovali, podepisovali se pod jejich rozsudky a tím je masově schvalovali či stranou zaplaceným autobusem přijížděli do Prahy podívat se na takový proces osobně.

Nákupy – problém každého dne

V té době lidé permanentně trpěli nedostatkem zcela základních věcí. Nejen potravin, ale i oblečení nebo hygienických potřeb. Přídělový či lístkový systém, který si podvědomě spojíme hlavně s druhou světovou válkou, totiž pokračoval ještě dlouho po jejím konci – až do května roku 1953. K určité obnově přídělového systému však došlo na krátký čas hned během následujícího roku, kdy se opět vztahovaly na koupi masa přesně stanové kvóty. Lístky museli lidé předkládat během existence tohoto systému například i v restauracích, které měly mimochodem právě od roku 1954 všechny stejnou otevírací dobu a v pondělí jednotně zavřeno.

K tomu, co lidé potřebovali, bylo možné dostat se i jinou cestou, než nákupem za lístky – od roku 1949 šlo legálně obchodovat i na volném trhu, ovšem za dosti jiných a pro spotřebitele mnohdy neúnosných podmínek a cen.

A nabízela se ještě jedna možnost, která však byla nelegální a hrozilo za ni tvrdé vězení. Řeč je o černém trhu a falzifikaci. Možná si i vy vzpomenete na jeden z dílů propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem Mědirytina, který se odehrává právě v této době a pracuje se zápletkou padělání potravinových lístků.

Od roku 1957 se začaly otevírat zcela speciální obchody, takzvané Tuzexy. V nich si šlo vybírat z dovozového zboží všeho druhu. S českými korunami ale v tomto druhu obchodů neuspěli, museli mít buď valuty či speciální tuzexové poukázky zvané bony.

Do průvodu s transparentem

Koloritem doby se staly i různé průvody s transparenty v duchu komunistických hesel, portréty komunistických vůdců nebo alegorickými vozy a státními vlajkami. Napomohla tomu i řada nových svátků a výročí, které se oslavovaly – samozřejmě, že většinou souvisely s dějinami KSČ či SSSR. Velice důležitým dnem se stal květnový Svátek práce (poprvé se v českých zemích slavil v roce 1890), který přetrval až do dnešních dnů. V roce 1951, bylo také rozhodnuto o tom, že do budoucna již nebude slaven Den matek, ale na své si přijdou všechny ženy, a sice během březnového Mezinárodního dne žen (MDŽ, u nás slaven poprvé v roce 1911). 

A na to všechno mělo dohlížet zvláštní ministerstvo informací a osvěty. Za své naopak braly po léta pěstované tradice. Komunistům třeba nedopřávaly příliš klidného spánku křesťanské Vánoční svátky. Zvláště, když v SSSR dárky nosil Děda Mráz. A tak se českoslovenští straničtí představitelé rozhodli, že ani u nás tomu nebude jinak a o vánoční nadílku se začne starat Děda Mráz. Aby nikdo neměl pochyby, jak tomu vlastně je, s oficiálním stanoviskem, podaným trochu v pohádkovém duchu, vystoupil během Vánoc roku 1952 Antonín Zápotocký. Pozdějšímu prezidentovi, k jehož vášním patřilo psaní, nedělala trocha fabulace vůbec žádný problém.

Televize otevírá nové obzory

Cílem komunistické cenzury a perzekuce se staly také knihovny a kina, z nichž mizela „nevhodná“ díla především západních či protikomunisticky smýšlejících autorů. Nahrazovala je díla sovětská či „ideově správná“ československá. Podobně se zachovala i nakladatelství, v té době totiž jen málokomu záleželo na tom, zda se bude kniha prodávat – její autor byl oddaným komunistou, a tak automaticky vyšla v obřím nákladu. Zapomenut měl být třeba i T. G. Masaryk – vše, co by ho mohlo připomínat, bylo odklizeno do skladů či rovnou zničeno.

K tradičním sdělovacím prostředkům, novinám a rozhlasu, přibyl v roce 1953 další poprvé se u nás rozsvítily televizní obrazovky. Prvního živého televizního výstupu se zhostil populární herec František Filipovský, který stejně jako jeho kolegové vstupoval do neprobádaných míst. Zdání, že by se televize stala od tohoto roku zcela běžnou součástí života, by však bylo klamné. Přijímač si v té době mohl dovolit je málokdo, navíc televize začala zařazovat program pravidelně až během následující roku. A to pouze na pár dnů v týdnu, každý den si diváci mohli zapnout televizní vysílání až od roku 1958. V té době už se dva roky vysílal velmi populární sportovní zpravodajský pořad Branky, body, vteřiny.

Image

Čtěte také

(Ne)obnovená demokracie v Čechách: Byla vláda Národní fronty vládou komunistů?