Tatínek Karla Hašlera byl dělníkem a spolu se svou manželkou pracoval ve sklárnách. Podobný osud chystal i pro svého synka, který se narodil 31. října 1879 na pražském Zlíchově. Aby se přece jen měl lépe, vyučil se chlapec rukavičkářem, ale řemeslo ho nikdy nebavilo. Miloval divadlo! Tatínek se ho snažil od „předvádění se” odehnat. Když Karla jednou nachytal v hostinci, jak zpívá kuplet, dokonce o něj přerazil fajfku, ale… nepovedlo se. 

Zpívá, co si myslí

Od svého prvního koncertu byl Karel snad nejoblíbenějším pražským, potažmo českým písničkářem. Trefil se do dobového vkusu jako nikdo jiný. Jeho texty, ze kterých doslova sálala láska k Praze i k vlasti a jeho líbivé melodie lidi dojímaly i bavily. Kolikrát s ním zpívalo celé hlediště – ať už šlo o obyčejnou hospodu nebo kabaretní sál. 

Hašler ale nepsal jen romantické cajdáky. Často skládal velice aktuální štiplavé songy zesměšňující veřejné skandály či politiky. Když se ráno něco stalo, Hašler o tom už večer zpíval. A vtipně! Brzy se stal jedním z nejpopulárnějších pražských kabaretiérů, který se oblibou vyrovnal Ferenci Futuristovi či Vlastovi Burianovi. 

Proti režimu

Ve 30. letech začalo v zemi „přituhovat“. Nacistická mračna se stahovala čím dál blíže k republice. Karel Hašler dál objížděl republiku se svým kabaretním programem. Jeho písničky těšily i posilovaly národního ducha. A nejen to! Postupně v nich ještě přitvrzoval. Paradoxně měl však původně dosti blízko k českým fašistům. Obdivoval jejich vůdce, bývalého legionáře generála Radola Gajdu a vyhovovala mu jejich idea řádu a vlády pevné ruky. Vlastenectví v něm však převážilo.

Jeho program burcoval protiněmecké pocity, odpor proti okupaci i jejím původcům. Ve svých šlágrech znovu parodoval politiky, vysmíval se poměrům. Už v květnu 1938 ve hře Dcera druhé roty v Divadle Járy Kohouta pronášel improvizovanou zanícenou řeč proti „šikovateli, čalouníku a šílenci, který se na nás chystal“. A provokovat nepřestal ani s okupací. Prý si myslel, že Němci jsou tu jen na pár měsíců. Možná právě proto vůbec nedbal na opatrnost.

Z jeho vystoupení se stávaly národní manifestace. Texty jako „hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte. Nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky. Zůstanete tady jako bídné trety, budou pro vás plakat Gertrudy i Gréty…“ německá státní policie jen stěží mohla přeslechnout.

TIP: Úřadovny gestapa v protektorátu: Obávanou „Pečkárnou“ prošel i Alois Eliáš

Poprvé gestapo Hašlera vyslýchalo na jaře 1939. V Petschkově paláci tenkrát strávil čtyři hodiny, během kterých se nacisté snažili zjistit, jestli je pravda, že horníkům na Kladně rozdával štvavé letáky. Poté mu zakázali zpívat, mohl už jen dirigovat. 

Rukapáně

V létě 1941 pracoval jako odborný umělecký poradce na filmu Městečko na dlani o idylickém životě venkovské obce Rukapáně, který vycházel z populárního románu Jana Drdy. Hašler měl s režisérem Václavem Binovcem, který patřil ke známým kolaborantům, několik ostrých sporů. Binovec ho nesnášel a na natáčení panovala hustá atmosféra.

V té době byl Karel čím dál odvážnější. Státní sekretář Protektorátu Čechy a Morava Karl Hermann Frank dokonce svým souputníkům promítl snímek Písničkář, aby viděli, jak jsou Češi věrolomní. Hlavnímu představiteli, stejně jako ostatním provokatérům, pak vzkázal, že nacistické Německo není Rakousko-Uhersko a jakékoli pobuřování tvrdě potrestá.

Karel Hašler na varování ani v nejmenším nedbal. Svou nejslavnější píseň Ta naše písnička česká přetextoval tak, že se v ní mimo jiné zpívalo: „Poslyšte lidičky, zahoďte vidličky, beztak už není co žrát: Všechno nám sebrali, všechno nám sežrali, nechali jenom ten protektorát…“ 

Není proto divu, že jej už během natáčení exteriérů v Ronově nad Doubravou odvezlo gestapo kvůli protiněmeckému vyznění jeho básní publikovaných v časopise Venkov. Tenkrát ho ještě propustili s pouhým varováním. 

Z něj si ale písničkář nic nedělal, i když mu muselo být jasné, že je sledován. Podle všeho si poněkud naivně myslel, že ho od případného zatčení ubrání jeho mimořádná popularita. Když se štáb přestěhoval do Ládví, Hašler večer co večer v místní hospodě zpíval své parodie a protinacistické písničky. Jenže 2. září 1941 pro umělce a další tři lidi ze štábu přijeli dva muži doprovázení autem plným vojáků. Populární kabaretiér byl přímo z placu odvezen do Prahy. 

Dva měsíce v koncentráku

Po výsleších jej přesunuli na transportní celu drážďanské věznice a odtud pak v polovině října do koncentračního tábora Mauthausen. Tady se stal politickým vězněm číslo T 6581. Pracoval nejprve v punčochárně, ale později jej na příkaz blokového kápa Eckerta přeřadili do kamenolomu. Ačkoli se traduje, že doslova umrzl pod ledovou sprchou, kterou ho nacisté polévali v největších mrazech, pravda je zřejmě jinde.

TIP: Dramatický konec terezínského pekla: Jak vypadal závěr války v ghettu?

Osudovým se mu stal fakt, že ztratil dřevák. Jednu nohu měl pouze zavázanou v hadrech, navíc zraněnou, což zanedlouho vyústilo v hnisavý zánět. K flegmoně se po pár dnech přidala úplavice. Karel Hašler ztratil vůli žít. Když se jednou v noci vracel z latríny na své místo na palandě, nešťastně některému spoluvězni šlápl na hlavu. Křik přivolal dozorce a ti nemocného, zuboženého vězně brutálně zbili. Druhý den ráno, psal se 22. prosinec 1941, se v umývárně zhroutil na zem. Dozorce do něj párkrát kopl, kdysi tolik populární muzikant už ale nebyl mezi živými.

Britské královské námořnictvo je nově více autonomní. Námořníci nedávno dostali první robotický minolovkový systém, který je součástí kontraktu v hodnotě 13 milionů liber (asi 377 milionů Kč) se společností Atlas Elektronik UK, sídlící v anglickém Dorsetu.

Jde o demonstrační prototyp, který by měl předvést své možnosti. Není to totiž jen lovec tradičních min, které by měl vyhledávat a zneškodňovat aniž by ohrozil životy lidských námořníků, měl by si poradit i se sofistikovanými digitálními minami. Systém nazvaný „Mine Countermeasures and Hydrographic Capability Combined Influence Minesweeping“ tvoří 11 metrová autonomní loď, která za sebou vleče 3 další čluny vybavené senzory.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Udržení volných mořských cest a klíčových oblastí oceánu je jedním z hlavních úkolů každého významného námořnictva. Podle dosavadních zkušeností jde o nekonečnou práci, protože protivníci kladou miny v téměř každém vojenském konfliktu. Práce je to pochopitelně velice nebezpečná a nezřídka si vyžádá lidské oběti. Autonomní minolovky by to teď měly zvládnout rychleji a bezpečněji.

Obojživelníci (Amphibia) jsou třída čtyřnohých živočichů přizpůsobených k životu na souši. Jsou proto schopni dýchat vzdušný kyslík, ale způsobem rozmnožování jsou stále vázáni na vodu. V současné době jsou považování za jednu z nejohroženějších skupin obratlovců střední Evropy. I proto jsou všichni zástupci s výjimkou skokana hnědého (Rana temporaria) a čolka dunajského (Triturus dobrogicus) v ČR chráněni zákonem. Obojživelníci jsou velmi rozmanitou skupinou živočichů, kteří nás neustále ohromují nejen svou barevností. Pokud však chceme tyto tvory obdivovat i nadále, je třeba chránit jejich přirozená stanoviště.

Ukazatele čistoty a jejich spánek

Obojživelníci jsou rozšířeni téměř po celém světě, ale protože nesnášejí suchý vzduch a nízkou teplotu, rozhodně je nenaleznete v oblastech tajgy a tundry. Dalším nevhodným místem k životu se stávají znečištěné oblasti. Na kvalitu prostředí jsou velice citliví, a proto se vyskytují pouze v oblastech se zachovalým životním prostředím. Z toho důvodu jsou obojživelníci označováni jako bioindikátory. Zjednodušeně se dá tedy říct, že když uvidíte ve volné přírodě chráněný obojživelný druh, s vysokou pravděpodobností se nacházíte v kvalitním, neznečištěném přírodním prostředí.

TIP: Příčiny vymírání obojživelníků: Křehcí živočichové čelí dvojité pohromě

Spadají do kategorie studenokrevných živočichů, což znamená, že se tepelně přizpůsobují vnějšímu prostředí, jelikož si sami neumí udržovat stálou tělní teplotu. Aktivita obojživelníků závisí na teplotě – již při 8 °C upadají do stavu strnulosti a při teplotách pod 2 °C hynou. Zimu přečkávají zahrabáni v bahně na dně vodních nádrží nebo ve vlhké půdě, kde hibernují. Naopak nejaktivnější jsou na jaře, kdy probíhají jejich námluvy.

Nebezpečná cesta za životem

Možná jste někdy na jaře na silnici či lesní cestě potkali velké množství žab. Bezpochyby šlo o tzv. jarní tah, kdy obojživelníci migrují na stanoviště vhodná k rozmnožování. Právě silnice představují pro žáby na jejich cestě největší nebezpečí a dochází zde k největšímu úhynu. Nedočkaví samečci se snaží „rezervovat“ si vyhlídnutou samičku již po cestě k vodní ploše, a to tak, že jí vylezou na záda, přidržují se zduřelými mozoly na palcích, které se objevují jen v době páření, a nechají se odnést až k vodě. Samečci si samozřejmě nic nedarují zadarmo, není tedy divu, že dochází i k soubojům. To všechno cestu po nebezpečné komunikaci rozhodně neurychluje.

Po oplození kladou samičky do vody vajíčka, z nichž se později líhnou larvy (pulci). V chladných jarních vodách probíhá vývoj pomalu, proto si některé druhy žab pro snůšku vybírají mělké tůně a louže, které se rychleji prohřejí. Na druhou stranu zde hrozí velké nebezpečí uhynutí celé snůšky, a to pokud louže vyschne před dokončením vývoje pulců. Obojživelné larvy prodělávají ve vodě při pozdější přeměně v dospělce výraznou anatomickou a funkční přestavbu, zejména dýchacích orgánů, soustavy cévní a svalové. V případě žáby má čerstvě vylíhnutý pulec keříčkovité vnější žábry, ocas a proudový orgán (postranní čáru). Vnější žábry jsou postupně nahrazovány žábrami vnitřními, později vznikají plicní vaky. U skokana narůstají nejdříve zadní končetiny, poté přední. Ocas se postupně zkracuje a jeho svalovina je přebudovávána na svalovinu žáby. Postupným vývojem mizí postranní čára, rostlinná strava je nahrazována živočišnou a z pulce se postupně stává žába.

Regenerace a život s jednou plící

Dnešní zástupce obojživelníků řadíme do tří podtříd, konkrétně ocasatí (Caudata), beznozí (Apoda) a bezocasí (Ecaudata). U ocasatých obojživelníků probíhá vnitřní oplození, tedy uvnitř těla samice, podobně jako u savců. Tito obojživelníci mají dva páry stejně vyvinutých končetin a především nápadný ocas. Velkou část života jsou vázáni na vodu a mají výbornou schopnost regenerace. Do této podtřídy patří například čolek obecný (Triturus vulgaris), mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), největší obojživelník velemlok japonský (Andrias maximus) nebo axolotl tygrovaný (Ambystoma tigrinum).

Beznozí mají červovité tělo bez končetin a žijí především v půdě nebo ve vodě tropických oblastí. Pozoruhodné je, že mají vyvinutou pouze pravou plíci. Beznozí mohou dorůstat až 100 cm a jejich typickým zástupcem je např. červor vodní (Ichthyopsis glutinosus).

Kunčí reflex a zkouška žábou

Nejpočetnější a zároveň nejdokonalejší skupinou obojživelníků jsou bezocasí, tedy žáby. Mají velmi nízkou schopnost regenerace a poškozené části jejich těl již znovu nedorůstají. Vyznačují se zploštělým tělem a mohutnějšími zadními končetinami, v nichž mají dost síly k mohutným skokům. Podtřída bezocasí zahrnuje řád žáby, jichž v ČR žije 13 druhů. U žab probíhá vnější oplození, tedy mimo samičí tělo, a pulci se následně vyvíjejí ve vodním prostředí, jak bylo popsáno výše. Mezi české zástupce patří např. stromová žába rosnička zelená (Hyla arborea), která má na koncích prstů přísavné polštářky. Dále několik druhů skokanů a žlutobřichá kuňka obecná (Bombina bombina), známá tzv. Kunčím reflexem. V případě ohrožení se kuňka „prohne“, převrátí na záda a snaží se ukázat co nejvíce z varovného břišního zbarvení.

TIP: Rosnička zelená: Symbol předpovědi počasí je nebojácný akrobat

Jedny z největších pulců (až 10 cm) má blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Africký druh drápatka vodní (Xenopus leavis) byl dříve užíván k zjištění rané fáze těhotenství – tzv. Hogbenova testu. Při této zkoušce byla žábě injekčně vpravena moč vyšetřované ženy a v případě těhotenství došlo u žáby k uvolnění vajíčka. Další velice populární druhy, jako je listovnice červenooká, pralesničky z rodu Dendrobates, parosnička srdíčková nebo rosnička harlekýn, jsou ve stručnosti představeny na fotografiích tohoto článku.

Mořské pláže si obvykle spojujeme s vyhřátým pískem či vlnami opracovanými oblázky. Pláže ale mohou být tvořené i mnohem exotičtějšími materiály – nevyčerpatelná síla mořských vln například přeměnila pláže Ussurijského zálivu v pestrobarevnou pláž tvořenou sklem, a podobně je na tom i slavná Skleněná pláž v kalifornském parku MacKerricher. 

Přestože se obě tyto skleněné pláže nacházejí v opačných koutech světa, spojuje je jejich původ – obě kdysi bývaly skládkou odpadků a jejich dnešní podoba je výsledkem působení času a trpělivé práce mořských vln.

Sklíčka proti řasám

Jak ale ukazuje příklad z Japonska, skleněné pláže mohou vznikat i jinak. Vcelku nenápadnou pláž v zátoce Ōmura v prefektuře Nagasaki byste v turistických průvodcích hledali marně. Důvod je prostý – dlouhá léta zdejší útesy a pláž pokrývaly mořské řasy, které se ve slunci rychle rozkládaly. Výsledkem tohoto procesu byl velmi nevábný a intenzivní zápach, který nejen že odrazoval případné turisty, ale obtěžoval i místní obyvatele. Úřady proto hledaly řešení, jak se s problémem „páchnoucí pláže“ vypořádat.

TIP: Popcornová pláž na Kanárských ostrovech je hitem Instagramu

Volba padla na recyklované sklo, na kterém řasy neulpívají a nemnoží se. Kdysi smrdutý kout se tak proměnil v jedno z nejkrásnějších míst Japonska. Rostoucí počet fotografií na sociálních sítích dnes dává tušit, že pestrobarevný svět v zátoce Ōmura nezůstane turistům utajený nadlouho.

Před deseti tisíci lety se na noční obloze náhle objevilo nové světlo a po několika týdnech zesláblo. Dnes víme, že pocházelo ze supernovy, jež po sobě zanechala rozpínající se mračno trosek známé jako Závojová mlhovina. O poznání méně poetické neformální pojmenování NGC 6960 pak zní Koště čarodějnice.

Mezihvězdný prostor brázdí rázová vlna, která vymetá a excituje mezihvězdný materiál. Mlhovina se nachází asi 1 400 světelných let daleko v souhvězdí Labutě a měří zhruba 35 světelných roků. Jasná stálice na snímku je 52 Cygni, jež se zbytkem dávné exploze nijak nesouvisí.

Naše těla nefungují věčně. S přibývajícím věkem postupně odcházejí například kmenové buňky ve střevech. Vědci ale nedávno přišli na to, že tyto kmenové buňky můžeme velice snadno regenerovat. Platí to alespoň pokud jde o laboratorní myši.

Vědecké experimenty dokázaly, že drží-li myši jednodenní půst, jejich střevní kmenové buňky změní chování. Přestanou spalovat cukry a „přepnou“ buněčné motory na tuky. Jde o důležitou změnu, neboť buňky, které spalují tuky, fungují lépe.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Kmenové buňky střev jsou velmi důležité pro provoz celého těla. Trávicí soustava neustále trpí drobnými problémy. Právě kmenové buňky střev hrají klíčovou roli v opravách a obnově střev. Pokud má půst takto příznivé účinky, mohl by být velmi významný pro další výzkum i praktickou léčbu v mnoha různých situacích, od infekcí trávicí soustavy, až po řešení následků léčby chemoterapií.

V březnu uplynulo sto let od jedné z největších katastrof, která kdy lidstvo postihla: Pandemie španělské chřipky mezi roky 1918 a 1920 zabila každého dvacátého obyvatele planety. Historikové dnes odhadují, že tehdy onemocnělo na půl miliardy lidí (ne všichni však zemřeli), a pandemie zasáhla doslova celý svět. Nevyhýbala se dokonce ani tak odlehlým končinám, jako jsou arktické oblasti či tichomořské ostrovy. Například Samoa kvůli ní během dvou měsíců přišla o víc než pětinu populace. 

Až do nástupu španělské chřipky řádily světové epidemie pouze v konkrétních oblastech. Bez ohledu na sílu totiž nákaza nedokázala překonat bariéry v podobě oceánů, a ještě nikdy tak nezasáhla všechny kontinenty naráz. Španělská chřipka si jako první podrobila celou planetu, a to v důsledku čerstvě vybudované dopravní sítě: Ruku v ruce s technickým pokrokem přicházela hrozba, na niž lidstvo nebylo připraveno.

Horečka v zákopech

Ať už se první případ nákazy vyskytl kdekoliv (viz Nepřišla ze Španělska), jisté je, že se objevil v „ideální“ době. Země se totiž zmítala ve spárech první světové války: V zákopech umíraly tisíce mladých vojáků a zpustošená Evropa čelila hospodářské krizi, hladomoru i mizerným hygienickým podmínkám. Armády se přesouvaly po celé planetě, a smrtelná infekce se tak snadno přenášela z místa na místo. Nemocní vojáci neměli možnost uchýlit se do domácího léčení, a vir se tudíž dál šířil a mutoval.    

Průběh nemoci byl prudší a nebezpečnější než u standardní chřipky. Mezi symptomy se nezřídka objevovalo krvácení počínající v plicích a pokračující zejména v nose či ve střevech. Znepokojivý pohled na takto postiženého pacienta vedl zprvu mnohé lékaře k chybné diagnóze cholery či tyfu. Oběťmi běžné chřipky jsou navíc většinou děti a starší či oslabení jedinci, zatímco pandemie z počátku 20. století si vybírala nejméně očekávané cíle: Osudnou se stávala zejména mladým, vitálním mužům a ženám mezi 15 a 35 lety. Tehdy se soudilo, že zvláštní fenomén souvisí s křehkou psychikou poznamenanou roky válečného strádání, jež se nejvíc dotkly právě této generace (ne náhodou si později vysloužila přízvisko „ztracená“).

Silnější umírají

Pravděpodobný důvod podivné selekce se podařilo objasnit teprve nedávno: Za příčinu extrémního průběhu choroby dnes vědci považují nadměrnou odpověď imunitního systému, tzv. cytokinovou bouři. Cytokiny jsou buněčné proteiny, které mimo jiné zodpovídají za zánětlivou reakci těla. Pokud je tkáně vyplaví ve větším množství, organismus nedokáže odezvu zvládnout vlastními silami. Průběh zánětu se zvrtne a imunitní systém hostitele začne útočit na vlastní tělo. Dojde ke stavu podobnému anafylaktickému šoku, stěny cév se stanou propustnějšími a následuje krvácení ze sliznic. Přitom platí, že čím silnější obranyschopnost, tím silnější „pokus o sebevraždu“. 

I kdyby si imunitní systém mladého člověka dokázal poradit s virovou infekcí, stále byl vystaven extrémnímu riziku sekundárních nákaz. Značná část pacientů umírala na zápal plic nebo následky masivního krvácení či plicního otoku. Krev a další tělesné tekutiny oběti byly navíc mimořádně nakažlivé, což jen dál nahrávalo nekontrolovatelnému šíření infekce.  

Vražedné léto

Historikové zpětně identifikovali tři hlavní nápory chřipky, které v několika intervalech sevřely především Evropu, Severní Ameriku a Afriku. Zatímco první vlna na jaře 1918 se neprojevila příliš dramaticky a poměrně rychle odezněla, v červenci téhož roku se nemoc přihlásila o slovo daleko silněji. Podivný byl už fakt, že se vzepjala k vrcholu v létě – tedy v době, která jinak chřipkovým onemocněním příliš nepřeje. Možná i proto zpočátku neměl nikdo zvláštní důvod se znepokojovat, a dokonce i tisk veřejnost uklidňoval, že není proč podléhat panice. Většinou si lidé náhlý výskyt chřipky vysvětlovali vlhkým průběhem tehdejšího léta a všeobecně se mělo za to, že choroba brzy odezní. 

Nemoc se však šířila a rostoucí počet nakažených nebylo možné dál ignorovat. Brzy již nikdo nepochyboval, že se nejedná o klasickou každoroční epizodu. Ze všech evropských zemí přicházely zprávy o nových případech onemocnění a k situaci se vyjadřovaly lékařské autority, které ovšem jen marně hledaly vysvětlení a lámaly si hlavu, jaká opatření přijmout. 

Poprvé v Česku

Ve čtvrtek 12. září 1918 přinesl deník Prager Tagblatt zprávu, že na následky španělské chřipky zemřel pětadvacetiletý Egon M. Prorok ze Smíchova. Stal se tak první obětí pandemie v českých zemích – a to v porovnání s okolními státy poměrně pozdě, neboť většina Evropy vedla s nečekaným nepřítelem marný boj už několik měsíců. Prorokovo „prvenství“ je však sporné: U chřipky totiž neexistovala ohlašovací povinnost jako v případě úplavice či tyfu. Je tudíž možné, že některá dřívější úmrtí ve skutečnosti prošla bez povšimnutí.

Nicméně na svůj vrchol chřipka stále čekala. Největší vlna nákazy zachvátila svět o měsíc později, v říjnu 1918. Tehdy už bylo jasné, že lidstvo prohrává bitvu se zabijákem, jehož sílu zcela jednoznačně podcenilo. Oslavy vzniku samostatného Československa se nesly ve znamení pochmurného výhledu do budoucnosti – nemoci v těch dnech podléhalo několik desítek lidí denně v každém větším městě, a ve Vídni či v Praze to byly dokonce stovky.

Příliš laxní úřady

Dopad epidemie na každodenní život byl skutečně mimořádný: Drsný průběh choroby znemožňoval nakaženým běžně fungovat, takže hromadně zůstávali doma. Často nepracovali ani lékaři, a pokud ordinace přece jen otevřeli, byli rychle přetíženi. Například v pražských Košířích musel údajně jistý doktor Somr zvládnout deset tisíc pacientů svého obvodu a k tomu šest tisíc dalších ze sousedního Smíchova. Na hřbitovech chyběla místa i rakve a nedostávalo se ani lidí, kteří by kopali jámy – mrtví proto končili v hromadných hrobech. Než však došlo na zasypání, nebožtíci často leželi na zemi třeba i několik dnů. Nemocní horníci znamenali nedostatek uhlí. Personál postrádali prakticky v každém výrobním podniku, v době sklizně scházeli ženci.

Alarmující situaci začala řešit vláda, rada ministrů však nedokázala víc než vydat veřejné varování, aby se lidé vyhýbali kontaktu s nemocnými. Těm, kdo se necítili dobře, důrazně doporučovala zůstat doma. V říjnu nechal ministr pro zdraví lidu Ivan Horbaczewski uzavřít na dva týdny všechny střední a soukromé školy či lycea. Úřady odvolaly ze služby vojenské lékaře, aby mohli pečovat o civilní pacienty, a 21. října vstoupil v okamžitou platnost zákaz pořádání veškerých kulturních akcí. 

Neplivejte na zem!

Na další opatření se ovšem nedostalo, za což později vládní představitelé čelili kritice. Zejména se jim vyčítalo, že nezajistili dostatečnou osvětu. Některé státy zavedly například zákaz plivání na veřejnosti, propagovaly dezinfekci kapesníků a mokrý úklid namísto suchého. Roli prostředníka mezi odbornou a laickou veřejností u nás místo vlády sehrál tisk: Odborníci na jeho stránkách důrazně apelovali, aby si lidé nepodávali ruce či aby používali vlastní příbory a sklenice.

Každý den noviny přinášely také zprávy o aktuálním počtu úmrtí. Zvláštní pozornost budily případy, kdy se obětí chřipky staly známé osobnosti. Nemoci podlehli třeba básník Guillaume Apollinaire, malíři Egon Schiele či Bohumil Kubišta nebo sociolog Max Weber. Onemocněli rovněž spisovatelé Franz Kafka a Fráňa Šrámek, oba se však uzdravili.

Nemocné nemocnice

Nejpalčivěji se bezmocnost v boji se zákeřnou chorobou projevovala ve zdravotnických zařízeních – tedy na místech, která měla pacientům přinášet úlevu. Ve skutečnosti se sanatoria či nemocnice stávaly jen dalšími ohnisky nákazy, neboť účinná terapie neexistovala. Lékaři mohli pouze předepisovat přípravky na zmírnění příznaků. 

Zde však vyvstala další komplikace, a sice kritický nedostatek léčiv. Lékárny se dennodenně ocitaly v obležení, na tisíce zákazníků už ovšem nezbylo. Chyběly zejména prostředky proti horečce a také aspirin, jenž se doslova vyvažoval zlatem. Jedna tabletka stála celou korunu, což před sto lety znamenalo nezanedbatelnou částku. Nedostatkovým zbožím byl i cukr, nezbytná surovina pro výrobu léčivých pastilek. Počet pacientů vzrostl natolik, že přestalo být reálné zavádět karanténní opatření.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Nejtěžší nápor trval až do Vánoc. Po krátkém období oddechu se chřipka ozvala ještě jednou na počátku roku 1919, neměla však již tak katastrofální následky, a nevyvolala proto vlnu všeobecné pozornosti. Zhruba v polovině zmíněného roku epidemie pozvolna odezněla. Posléze se objevilo ještě několik posledních záchvěvů, ale nikdy již nedosáhly tak gigantických rozměrů. 

Roku 1191 zemřel při italském tažení císaře Jindřicha VI. Štaufského za sicilským dědictvím český kníže Konrád II. Ota. Jeho smrt vyvolala v Čechách další z řady bojů o knížecí hodnost. Jako vítěz z něj vyšel starší syn krále Vladislava I. z druhého manželství Přemysl, jemuž se v této záležitosti patrně dostalo podpory jeho bratrance, pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Ten intervenoval (z dnes ne zcela jasných důvodů) v Přemyslův prospěch na úkor Konrádova oprávněného nástupce Václava u císaře Jindřicha VI.

Aby biskup docílil uznání pro Přemysla a jeho mladšího bratra Vladislava Jindřicha, jenž se měl stát moravským markrabětem, neváhal císaři přislíbit astronomickou částku 6 000 hřiven stříbra. Tento čin však zřejmě nebyl motivován rodinnou soudržností, ale spíše osobní záští vůči Václavovi. Přemyslův postoj k celé záležitosti i k bratranci Jindřichu Břetislavovi by mohl naznačovat, že znal jeho důvody a necítil se mu být ničím zavázán. Byl koneckonců synem někdejšího krále Vladislava a svou knížecí hodnost mohl považovat za přirozenou. 

Příliš samostatná politika?

Vůči biskupovu slibu zaplatit za potvrzení na knížecím stolci císaři tučnou sumu se Přemysl stavěl zcela odmítavě. To samozřejmě způsobilo biskupovi potíže, kterým se snažil uniknout poutí do Santiaga de Compostela. Na německém území však byl císařem zadržen a nucen zůstat v jeho blízkosti. O vztahu Přemysla k jeho bratranci vypovídá mnohé skutečnost, že jej tento akt nevyvedl z rovnováhy, ba co víc, nesnažil se Jindřichu Břetislavovi nijak pomoci.

K císaři Jindřichovi VI. zaujal Přemysl podobný postoj jako v počátcích své vlády jeho otec k Fridrichu Barbarossovi. Neprojevoval mu žádnou zvláštní úctu, ani se příliš nezajímal o potřeby Říše. Jeho hlavní zájem naopak patřil Čechám a jejich větší nezávislosti na Říši, což dokázal i tím, že bez ostychu vystoupil proti císařovu bavorskému spojenci a vyplenil část jeho území. Tato Přemyslova akce se císaři pramálo zamlouvala, neboť právě v bavorském Podunají měli Štaufové své politické zájmy. I když se Přemysl dostal do konfliktu se štaufskou územní politikou, nebyl to ještě důvod k tomu, aby byl zbaven knížecího titulu. Závažnější důsledky pro něj mělo jeho příbuzenství s míšeňskými Wettiny.

S podporou dvou lvů

Přemysl byl ženatý s Adlétou z rodu Wettinů a naopak Přemyslova neteř se provdala za wettinského markraběte Albrechta. Míšeňští Wettinové se kvůli sporu o stříbrné doly ve Freiburgu dostali do konfliktu s císařem Jindřichem, sužovaným velkými dluhy. Navíc sympatizovali s císařem zapuzenými Welfy v čele s Jindřichem Lvem. Zřejmě prostřednictvím Wettinů se tak Přemysl dostal do styku s proticísařským spolkem vedeným vévodou Jindřichem Brabantským, který vinil císaře z vraždy svého bratra. Vévoda se tak stal nejen hlavou proticísařské koalice dolnorýnských a severoněmeckých knížat, ale i protikandidátem na post římského krále.

Přední roli v tomto spolku hráli Welfové. Jindřich Lev, kterému byl roku 1180 odebrán titul vévody a byl zbaven Bavorska i Saska, vycítil příležitost. Tím, že přistoupil ke spolku brabantského vévody, se stala protištaufská koalice poměrně silnou a nebezpečnou. Díky příbuzenství Jindřicha Lva s anglickým králem Richardem I. Lví srdce bylo možné počítat i se silnou zahraniční podporou. Richard a Jindřich Lev byli také ve spojenectví s dalším císařovým nepřítelem, sicilským králem Tankredem. Vše tedy napovídalo tomu, že by proticísařské spiknutí mohlo mít úspěch. To byl zřejmě také jeden z hlavních důvodů, proč ke spolku přistoupil i český kníže Přemysl, který doufal ve větší nezávislost Čech na Říši. Jeho plán se však neměl zdařit.

Zadržení Lvího srdce

Velké naděje pro úspěch spolku byly vkládány do osoby anglického krále Richarda, který se tou dobou vracel ze třetí křížové výpravy. Na cestě domů chtěl využít svého spojenectví s Welfy, Wettiny i Přemyslem, a tak směřoval do Čech, odkud pak hodlal pokračovat přes Sasko do severních přístavů a do Anglie. Avšak na dosah českých hranic, před Vídní, byl před Vánoci 1192 Richard zajat vévodou Leopoldem V. Babenberským, který cítil potřebu odplaty za události během křížové výpravy v Palestině, kdy mezi nimi došlo ke sporu o rozdělení válečné kořisti po dobytí Akkonu.

Jistě ale nešlo o motiv jediný. Rakouský vévoda Leopold byl loajálním vazalem císaře a pravděpodobně jednal na jeho přímý pokyn. Anglický král Richard se tak počátkem roku 1193 ocitl před císařem Jindřichem VI., který za jeho propuštění požadoval výkupné 150 000 hřiven stříbra, z něhož chtěl financovat své italské tažení. Za uvěznění bývalého křižáka Richarda byl císař dokonce exkomunikován papežem Celestýnem III., od jeho záměrů ho to ale neodradilo.

Richardovým zajetím ztratil protištaufský spolek ve hře s císařem svůj hlavní trumf a brzy se rozpadl. Poražen a zbaven svých držav byl také Jindřich Lev. Naopak císař slavil vítězství. Zadusil spiknutí již v zárodku a za Richardovo propuštění získal skvělé výkupné, které mu později pomohlo vyřešit problém se sicilskou korunou. V opačném postavení se nalézal český kníže Přemysl. Byl členem spiknutí, které mělo za cíl prosadit svého kandidáta na post římského krále a nepochybně měl v plánu přijmout, pohostit a podpořit nyní již císařova vězně, krále Richarda. 

Důsledek pro Čechy

Samotné české knížectví se mělo podle Přemyslových záměrů oprostit z vlivu Říše, výsledek byl ale opačný. Je patrné, že Přemysl nejednal v souladu se svým postavením a de facto se dopustil porušení lenní přísahy. To se jasně odráží ve slovech letopisce Jarlocha, jenž píše, že císař Přemysla odsoudil „pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své“.

Ve chvíli, kdy říšské spiknutí ztroskotalo, na scénu opět vstoupil Přemyslův bratranec biskup Jindřich Břetislav. Ten se na jaře 1193 vydal k císaři a vyzradil mu Přemyslovu účast na spiknutí. Poté logicky následoval proces s věrolomným českým knížetem, jeho sesazení a předání léna novému knížeti, kterým se nestal nikdo jiný, než biskup Jindřich Břetislav. To vše za Přemyslovy nepřítomnosti. 

V tomto sledu událostí bývá spatřován bezbřehý oportunismus Jindřicha Břetislava, ba, jak píše historik Václav Novotný, dokonce mrzkost jeho povahy. Byly však biskupovy motivy skutečně tak nízké? Musíme si uvědomit, že Přemysl se dopustil vůči císaři felonie, tedy porušení lenní přísahy a přirozenou reakcí bylo jeho potrestání. Jindřich Břetislav lennímu slibu dostál, zachoval císaři věrnost a zároveň mohl mít zájem na tom, aby po bratrancově sesazení nenastal v Čechách zmatek.

Vědom si svých schopností i toho, že je v právu, se mohl nabídnout jako kandidát na českého knížete. Císař, ať už sám či na jeho popud, biskupovi na sněmu ve Wormsu v červnu 1193 knížectví skutečně udělil v léno. A nejen to. Dokonce mu odpustil dluh 6 000 hřiven, možná z osobních sympatií, snad v euforii ze zisku obrovského výkupného za krále Richarda. Silné pozici Jindřicha Břetislava by mohl nasvědčovat i další vývoj událostí.

Kníže ve vyhnanství

Zpočátku se Přemysl verdiktu z Wormsu příliš neobával. Čeští velmoži, popuzeni císařovým zásahem do svých výsostných práv, přísahali knížeti věrnost a podporu. V srpnu 1193 vpadl Jindřich Břetislav do Čech a přiblížil se ku Praze. Když však mělo mezi sesazeným a novým knížetem dojít ke konfrontaci, začali Přemyslovi „věrní“ hromadně přecházet na druhou stranu, takže původně mnohem slabší vojsko Jindřicha Břetislava získalo převahu. Stalo se tak u Zdic nedaleko Berouna. 

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Nelze vyloučit, že ti, kteří zprvu slibovali věrnost, později pochopili (nebo se dozvěděli), že právo je na straně knížete-biskupa, a že pokud by setrvali v Přemyslově táboře, mohl by je stihnout podobný osud, jako jejich pána. Oslabený Přemysl však boj nevzdával lehce. Uzavřel se za pevnými hradbami Pražského hradu, kde se po čtyři měsíce bránil. Před Vánocemi 1193 byl nakonec nucen opustit Čechy a hledat útočiště u příbuzných v Míšni. Je paradoxem, že panovník, který započal svou kariéru tak neslavně, měl o pět let později získat dědičný královský titul a vydobýt Čechám postavení první země v Říši.

V boji proti bakteriálním infekcím nám pomáhají antibiotika. Kvůli prudce se rozvíjejícím rezistencím vůči antibiotikům ale musíme hledat stále nové cesty, jak bojovat s infekcemi i bez jejich pomoci. Některé z cest se mohou jevit jako velmi překvapující.

Přesně to je i případ léčby pomocí mikroskopických polystyrenových kuliček. Je to jednoduchý a zároveň geniální nápad. Při léčbě infekcí se používají nepatrné kousky polystyrenu, které jsou potažené proteinem MAM 7 (podle anglického multivalent adhesion molecule 7). Jde o bakteriální adhesin, neboli protein, kterým se patogenní bakterie přichycuje na hostitelské buňce.

TIP: Zabijáci včel přelstili bakterie. Jejich antibiotika fungují miliony let

Polystyrenové kuličky vlastně fungují jako falešné bakterie, které obsadí spoustu volných míst na ohrožených buňkách. Na rozdíl od bakterií jsou ale kuličky neškodné a buňky chrání jako takový mikroskopický polystyrenový štít. Experimenty na zvířatech potvrzují, že léčba popálenin tímto způsobem funguje.

Sovětský kosmonaut Boris Volynov absolvoval první start do vesmíru v roce 1969 na palubě Sojuzu 5 společně s Aleksejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Jejich úkolem bylo spojit se s lodí Sojuz 4, která startovala o den dříve s Vladimirem Šatalovem. Kontakt plavidel se podařil: Jelisejev a Chrunov přestoupili ve skafandrech volným prostorem na palubu Sojuzu 4, který poté s rozšířenou posádkou přistál na Zemi, zatímco „pětka“ s Volynovem zůstala na oběžné dráze a na rodnou planetu se měla vrátit až následujícího dne. 

Volynov později vzpomínal na dramatické okamžiky svého návratu: „Brzdicí raketový motor byl v chodu a loď přešla na sestupnou dráhu. Před vstupem do hustých vrstev atmosféry jsem očekával oddělení návratové kabiny od orbitálního a přístrojového úseku. Oddělil se však pouze první z nich. V průzoru jsem uviděl nehybné antény na konci panelů slunečních baterií a pochopil jsem, že přístrojový modul zůstal na místě. Informoval jsem řídící středisko, ovšem označit situaci přímo jako havárii jsem na veřejné frekvenci nesměl. Z popisu události přesto muselo být odborníkům jasné, co se děje.“

Záznamy především

Problém spočíval v tom, že návratový modul měl vstoupit do zemské atmosféry nejvíce chráněnou částí s tepelným štítem – jelikož se však přístrojový úsek neoddělil, otočila se neúplná loď o 180° a kabina vnikala do atmosféry nechráněnou stranou. Orientační a stabilizační systém závadu „pochopil“ a snažil se modul natočit správně, přístrojový úsek jej ovšem vlivem aerodynamických sil směroval do opačné polohy. Takto se kabina střídavě natáčela až do vyčerpání pohonných hmot.

S klesáním do hustějších vrstev atmosféry se návratový modul na nechráněném místě rychle zahříval. Volynovovi se dýchalo stále obtížněji, v kabině se navíc objevil kouř: Jak se později ukázalo, prohořívalo gumové těsnění vstupního otvoru. Každou chvíli tak mohlo dojít k dehermetizaci – a kosmonaut na palubě neměl skafandr! Volynov se každopádně ze všech sil snažil zachránit výsledky mise. Mimo jiné nahrával popis událostí na magnetofon. Byl si totiž vědom, že pilotované lety jsou v začátcích a získané zkušenosti budou pro konstruktéry velmi důležité. Z palubního deníku také vytrhl stránky zaznamenávající spojení se Sojuzem 4, vložil je doprostřed a pevně vše svázal. Jestliže by při návratu došlo v kabině k požáru, deník by ohořel zvnějšku, ale listy v jeho středu by se možná podařilo zachránit. 

Bez korunek, ale živý

Ve výšce 80–90 km nad zemským povrchem došlo k explozi, při níž byl přístrojový úsek kosmické lodi konečně odhozen. Návratová kabina se rychle dostala do správné polohy a začala se otáčet kolem podélné osy. Ve výšce 10 km se uvedl v činnost padákový systém, jenže při uvolnění hlavního padáku se kvůli rotaci kabiny nosné popruhy zamotaly. Pak se otáčení zastavilo a ozval se skřípot kovových úchytek popruhů. Loď se následně začala otáčet opačným směrem a tak to pokračovalo až do přistání. Důsledkem se stal poměrně tvrdý dopad: Volynov se udeřil do ramen a do zátylku takovou silou, že si zlomil korunky zubů v horní čelisti – ale zůstal na živu. Rychle otevřel vstupní otvor, neboť v lodi se již nedalo dýchat. Dovnitř se vsypal popel – zbytek těsnicí gumy – a na krytu otvoru se vytvořila „čepice“ z přetaveného kovu.

TIP: Ruský Sojuz: Pohnutá historie nesmrtelné kosmické loď

V nemocnici lékaři Volynovovi řekli: „Zůstal jsi na živu, ale takovou psychickou zátěž zatím nikdo neprodělal. Proto už nebudeš létat ani do vesmíru, ani v letadlech.“ Stal se tedy velitelem oddílu kosmonautů čekatelů, i když nakonec se do vesmíru ještě jednou vrátil v Sojuzu 21.