I když branný zákon původně nezakazoval ženám působit v bojových jednotkách, v roce 1951 jej zákonodárci rozšířili o dodatek, jenž dívkám tuto službu zapovídal. Důvod pro toto rozhodnutí představovala reálná hrozba nejen úmrtí, ale též upadnutí do zajetí. Panovaly zde oprávněné obavy, že zajatým ženám hrozí ze strany nepřátel sexuální násilí a týrání. Tuto hrozbu ještě umocnil fakt, že Izraelské obranné síly bojovaly téměř výhradně s muslimskými státy, kde je společenská pozice ženy objektivně horší než v západních zemích. 

Předchozí část: Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách (1)

Letkyně i soudkyně

V průběhu dalších desetiletí se postupně ženám otevíraly další armádní specializace, mimo jiné i ty bojové. Například v roce 1951 se rodačka z Tel Avivu Yael Rom stala vůbec první izraelskou vojenskou letkyní. Další průkopnici představovala právnička Hava Inbar, která se v roce 1969 stala soudkyní u vojenského soudu v Haifě a zároveň první vojenskou soudkyní na světě. „Nevím, jestli chci celý svůj život pracovat jako armádní soudkyně,“ řekla v rozhovoru, „ale jsem ráda, že jsem se jí stala. Dokazuje to, že IOS otevírají dveře do téměř všech specializací pro voj áky-ženy.“

Za jomkipurské války a později v 70. a 80. letech pronikaly ženy do armádních struktur stále více. V roce 1986 první izraelská vojákyně z povolání (Amira Dotan) získala hodnost brigádního generála. Zrovnoprávňování postupovalo i v následujících letech – od roku 1994 mohou být ženy oficiálně cvičeny i jako pilotky a navigátorky u vojenského letectva.

Přelom znamenal dodatek k zákonu o vojenské službě z roku 2000, který ustavuje, že ženy mají právo sloužit v jakékoli specializaci jako muži, pokud jsou tedy k tomu fyzicky i psychicky způsobilí. Vojákyně se tak začaly objevovat u pěchoty, dělostřelectva a tankových jednotek. Zvláště proslulým je pěší prapor Caracal, v jehož řadách slouží vedle sebe jak muži, tak ženy. 

Ne ženám v uniformě!

I přes oficiální linii velení IOS, která bezvýhradně podporuje stále větší zapojení žen do armádních struktur, se objevují i opačné názory, a to i v samotném Izraeli. Již v roce 1950 vznesli vysocí církevní představitelé první oficiální námitky proti službě žen v armádě. V červnu 2014 vyšla studie plukovníka pěchoty Razy Sagiho založená na třináctiletém výzkumu přítomnosti žen v armádě.

Hlavním poselstvím knihy je autorovo přesvědčení, že pokus o rovnoprávnost žen a mužů v ozbrojených silách skončil velkým neúspěchem. Studie nese název Lochamot Betzahal, což je hebrejská slovní hříčka – Ženy-vojáci v IOS nebo Ženy bojující s IOS.

Více zraněných?

Raza Sagi poukazuje na fakt, že vysoký počet žen, které sloužily v bojových jednotkách, utrpěl v průběhu služby vážná tělesná zranění, jako například stresové zlomeniny či pokles dělohy. Přestože se různé nehody stávají i mužům, případy zraněných žen jsou podle Sagiho mnohem častější a stejně tak je větší i závažnost zranění. S tím jde pak ruku v ruce skutečnost, že některé jednotky jsou tím pádem vážně ohroženy na své bojeschopnosti.

Zranění, o kterých se v knize píše, se udála na cvičišti, a ne ve skutečné bitvě, kde autor předpokládá ještě větší procento zranění žen. „Idea, že neexistují rozdíly mezi ženami a muži v armádě, je naprosto směšná. Toto už bylo vyvráceno ve všech vojscích světa.“ Sagi ve své knize rovněž vyslovuje názor, že snaha o co největší zapojení žen do armádních struktur je velký omyl.

Na oběžné dráze létají autonomní satelity, dole při Zemi zase drony. A někde mezi nimi se pohybují autonomní atmosaty nebo též pseudosatelity. Bývají to ultralehké drony na solární pohon, které se po dlouhou dobu pohybují na pomezí vesmíru. Mohou sloužit jako telekomunikační stanice nebo třeba monitorovat životní prostředí.

Společnost UAVOS nedávno úspěšně otestovala prototyp svého atmosatu, autonomní dron ApusDuo. Jde o ultralehký stroj na solární pohon, vyrobený z uhlíkových vláken a vybavený dvěma páry ohebných křídel. Palubní počítač ovládá dron zcela autonomně, včetně startu a přistání.

TIP: Britská armáda zakoupila drony Zephyr. Mohou brázdit oblohu celé měsíce

Aktuální prototyp dronu ApusDuo má křídla o rozpětí 14 metrů a váží 15 kilogramů. UAVOS s tímto prototypem nalétali přes tisíc hodin, zatím ve výškách do 20 metrů. ApusDuo by se měl sice vznášet ve výškách kolem 15 kilometrů, ale řadu věcí lze vyzkoušet i při zemi. Testy dopadly úspěšně, takže se drony ApusDuo možná za nějaký čas objeví i ve velkých výškách.

Umělé inteligence pronikají i do medicíny. Zvládnou ohromné množství mravenčí práce a udělají to mnohem rychleji než lidé. Záleží jenom na tom, jak si odborníci umělé inteligence vycvičí. Když se to povede, umělé inteligence by v budoucnu mohly zachraňovat životy.

Němečtí lékaři aktuálně vyvíjejí umělou inteligenci, která je výtečná v hledání melanomů, čili rakoviny kůže. V nejnovějších testech poráží ve schopnosti poznat tento nádor zkušené odborníky, kteří se celý život věnují studiu a léčbě melanomů.

TIP: Nový pomocník: Umělá inteligence detekuje 97% případů rakoviny prsu

Aby umělá inteligence dokázala co nejspolehlivěji rozpoznat maligní melanom od neškodné pihy či znaménka, odborníci ji „nakrmili“ více než 100 tisíci fotografiemi. Na těchto snímcích byly jak melanomy, tak i běžné skvrny na kůži.

Inteligence byla nakonec tak dobrá, že v rozpoznávání rakoviny kůže porazila 58 excelentních specialistů ze 17 zemí. Lidé správě diagnostikovali 86,6 procent nebezpečných melanomů, kdežto umělá inteligence to zvládla v 95 procentech případů.

Jasná mlhovina Tarantule patří k nejpůsobivějším objektům Velkého Magellanova oblaku – malé satelitní galaxie vzdálené asi 160 000 světelných let od naší Galaxie. Astronomům se nyní podařilo získat záběry této rozsáhlé mlhoviny a jejího širokého okolí v mimořádných detailech. Snímek odhaluje kosmickou scenérii s mnoha hvězdokupami, zářícími oblaky plynu a rozptýlenými pozůstatky po explozích supernov. Uvedená fotografie představuje dosud nejdetailnější pohled na celé takto rozsáhlé hvězdné pole.

V zajetí jižního Mečouna

Mlhovina Tarantule má průměr přes 1000 světelných let a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Mečouna. Tento úchvatný objekt je součástí Velkého Magellanova oblaku, trpasličí galaxie o průměru asi 14 tisíc světelných let, která je jednou z našich nejbližších sousedních galaxií.

V srdci mlhoviny Tarantule leží mladá obří hvězdokupa s katalogovým označením NGC 2070. Oblast s intenzivní tvorbou hvězd označovaná R136 obsahuje některé z nejmohutnějších a nejzářivějších známých stálic. Jasnou záři mlhoviny Tarantule jako první zaznamenal francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.

Další hvězdokupou v mlhovině Tarantule je mnohem starší Hodge 301. Odhaduje se, že v jejím středu explodovalo jako supernova na 40 hvězd, které tak rozptýlily materiál po celé oblasti. Jedním z příkladů pozůstatků po explozi supernovy je superbublina SNR N157B, která obepíná otevřenou hvězdokupu NGC 2060. Tuto hvězdokupu poprvé pozoroval britský astronom John Herschel v roce 1836. Na vnějším okraji mlhoviny Tarantule (na snímku vpravo dole) je možné identifikovat také slavnou supernovu SN 1987A.

Vlevo od mlhoviny Tarantule se nachází otevřená hvězdokupa NGC 2100, která je nápadná uskupením jasných modrých hvězd obklopených hvězdami červenými. Tuto hvězdokupu objevil skotský astronom James Dunlop v roce 1826.

Uprostřed záběru se nachází hvězdokupa s emisní mlhovinou NGC 2074, další z mohutných oblastí s probíhajícími procesy formování hvězd, kterou objevil John Herschel.

Při bližším pohledu je možné si povšimnout tmavé struktury ve tvaru mořského koníka, která je známá jako Mořský koník Velkého Magellanova oblaku. Jedná se o gigantický pilířovitý útvar dlouhý přibližně 20 světelných let (je tedy téměř čtyřikrát delší než vzdálenost, která dělí Slunce a nejbližší hvězdný systém alfa Centauri). Útvar je však předurčen k zániku během několika následujících milionů let – jak v kupě budou vznikat další hvězdy, jejich záření a hvězdný vítr tento prachový pilíř pomalu rozfoukají.

Když nějaká politická strana prohraje ve volbách, její příznivci ztrácejí dobrou náladu, optimismus a podle nového výzkumu také velkorysost. Zjistil to mezinárodní tým vědců z Itálie, Austrálie a Singapuru, který se zaměřil na nedávno prezidentské volby v USA.

Badatelé zahájili výzkum v květnu před volbami roku 2016. Vybrali si 200 Američanů podle jejich stranické příslušnosti a požádali je, aby rozdělili určitý finanční obnos mezi trojčlennou skupinu lidí. Tyto lidi osobně neznali, ale bylo jim řečeno, jaké je kdo příznivcem strany. Buď jeden, dva nebo všichni tři byli stejné stranické příslušnosti jako ten, kdo rozděloval peníze. Stejný experiment s dobrovolníky pak zopakovali v listopadu, dva týdny po volbách. Účastníků se přitom dotazovali, jaké mají z voleb pocity.

TIP: Pravěké instinkty: Ve volbách vítězí kandidáti s hlubším hlasem

Demokraté byli před volbami mnohem velkorysejší vůči republikánům než naopak. Po vítězství republikána Trumpa se to ale podstatně změnilo. Demokraté se stali vůči svým politickým konkurentům mnohem méně velkorysými.

Podle vědců jde o důsledek poklesu sebevědomí demokratů po šokující porážce jejich kandidátky. Závěry výzkumu by mohly být cenné při překonávání hlubokých a dlouhodobých konfliktů ve společnosti.

Bohatí cestující se ve středověku jen málokdy odvážili na cestu bez zbrojného doprovodu. Kupci spojovali síly a vydávali se na cesty nejčastěji v karavaně střežené ozbrojenci. Ale ani to mnohdy nestačilo. Lapků bylo stále víc a organizovali se do ozbrojených družin, které se stávaly postrachem širokého kraje.

Záleží na vládci

Když se stal Lucemburk Karel českým králem, v zemi prý nastal větší pořádek než za vlády jeho otce Jana. Moravu svěřil svému bratru Janu Jindřichovi jako markraběti moravskému. Lapkové byli potíráni důsledněji než dřív a na zemských cestách zavládl poměrný klid. Všechno se změnilo po Karlově smrti. Jeho syn Václav IV. byl vrtkavý a prchlivý slaboch, a k těmto nectnostem se později přidal alkoholismus. Poměry v Českém království se zase začaly obracet k horšímu.

O to hůř bylo na Moravě. Ještě před skonem císaře Karla zemřel roku 1375 jeho bratr Jan Jindřich. Moravské dědictví zanechal svým synům Joštovi, Janu Soběslavovi a Prokopovi. Zemi rozdělil na tři úděly a těmi je podaroval. Všichni tři si ponechali na základě otcovy závěti a se souhlasem strýce Karla titul markraběte moravského. Záhy se však ukázalo, že se nejednalo o rozumné řešení. Mezi bratry nevládla nikdy shoda a jejich šarvátky, vzájemné osočování a intriky přerostly v drobnou domácí válku.

Zpočátku šlo snad jen o majetkové spory, ale postupně do nich pronikala touha uchvátit v markrabství co nejvíce moci. Roku 1380 vypadl ze hry Jan Soběslav, který zřejmě nastoupil duchovní dráhu, nebo zemřel. Od té chvíle mezi sebou zápasili Jošt a Prokop. Na jaře 1381 se mezi oběma bratry rozhořela krvavým plamenem první válka. Skončila o rok později, ovšem pouze dočasným smírem.

Rozhádaní Lucemburkové

Hned následujícího roku propukl spor mezi Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který rozdělil celé království na dva tábory. Do urputného konfliktu byla stržena většina české šlechty a také oba moravští Lucemburkové. Prokop na straně Václavově, Jošt na straně jeho protivníků. A k tomu později vystoupil proti Václavovi jeho mladší sourozenec Zikmund, král uherský. Vzešla z toho nová občanská válka, za které obě strany plenily zboží svých rivalů, krajem táhly roty zbrojnošů, oblohu barvila záře požárů a všude tekla krev. Uprostřed bojů všech proti všem došlo dokonce k dvojímu zajetí krále Václava. Ze situace nejvíce těžily vlivné panské rody, které s pomocí zbrojných houfů rozšiřovaly svou moc a bohatství. 

Na okraji těchto bouřlivých událostí, jež po tři desetiletí zmítala královstvím, se přiživovali lapkové, jichž přibylo jako nikdy předtím. Tvořili ozbrojená tovaryšstva a nabízeli své služby dravým velmožům, avšak podnikali i na vlastní pěst. Také drobná šlechta si při této příležitosti vyřizovala účty s církví i mocnými panskými rody. Kde pak vedla hranice mezi válečným řemeslem a sprostým loupením? Morava utrpěla v těch dobách nejvíce. Dlouholeté boje Jošta s Prokopem, přerušované jen nepevným příměřím, se střídaly s loupeživými nájezdy proti statkům olomouckého biskupství, které podnikaly obě znepřátelené strany. Jednalo se o raubířskou válku bez front a bitev, jen přepady a šarvátky.

Konec „zlatých časů“

Nikdo nespočítá, kolik loupežnických družin v těch dobách na Moravě řádilo. Víme jen, že jejich složení bývalo velmi proměnlivé. V pramenech často nacházíme stejná jména v rotách různých tovaryšstev. Vypovídají o tom smolné knihy, protokoly o výslechu útrpným právem. Lapkové většinou neunikli popravě, jejich šlechtické protektory však stihl trest jen velmi zřídka.

TIP: Oběšencův provaz nebo těhotná žena: Jakým pověrám věřili nejkrutější zločinci?

Po smrti markraběte Prokopa roku 1405 došlo na Moravě k částečnému uklidnění. Jošta už nikdo neohrožoval a mohl vyhlásit všeobecný mír. Nechal rozpustit a rozehnat družiny, jež dosud sloužily Prokopovi, a život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Loupeživým rytířům nastaly hubené časy. Kdo se nehodlal podřídit, zle pochodil. 

Před 4 miliardami let nebyl Mars pustý a prázdný, jak ho známe dnes. Zřejmě to byla vcelku pohostinná planeta, s povrchem protkaným tekoucí vodou a jezery. Možná tam byl i nějaký život. Planetární vědci v nové studii tvrdí, že ví, kde bychom ho nejlépe mohli najít.

Sean McMahon z Edinburské univerzity a jeho spolupracovníci se domnívají, že úplně nejlepší šance objevit nějaké stopy života z hlubin minulosti Marsu máme ve starobylých sedimentech bohatých na železo, které zůstaly v oblastech dávných jezer.

Zajímavá místa na Marsu

Výzkum McMahona a jeho kolegů sehraje významnou roli při výběru cílů budoucích misí průzkumných roverů na Marsu, jako je mise NASA Mars 2020 nebo ExoMars Evropské kosmické agentury ESA.

TIP: Co se stane se stopami života na Marsu v místě, kam dopadne meteorit?

McMahon připouští, že na Marsu je mnoho velmi zajímavých míst. Jsou tam pozoruhodné horniny, výchozy minerálů nebo geologické jevy, k nimž by jistě stálo za to vyslat robota. Na všechna tato místa ale rovery poslat nemůžeme. Proto je důležité vybrat ta nejslibnější místa a pak doufat, že tam najdeme něco zajímavého.

Nejmenovaný novomanžel uzavřel předmanželskou smlouvu se svým tchánem. Podle ní měl otci své nastávající vyplatit 100 000 dirhamů (zhruba 600 tisíc korun). První splátku uhradil dle dohody při podpisu smlouvy, druhou polovinu pak měl otci předat bezprostředně po svatebním obřadu.

Sotva skončil svatební ceremoniál, požadoval nevěstin otec vyplacení dojednané částky, zatímco ženich tvrdil, že má peníze v autě. Spor přerostl v ostrou hádku, která skončila návratem do svatební síně a bleskovým rozvodem.

Dubajský pár tak nejspíš překonal doposud nejkratší známé manželství Rudolpha Valentina a Jean Ackerové z roku 1919. Manželství těchto filmových hvězd trvalo pouhých 20 minut. Naopak nejdelším svazkem bylo manželství Herberta a Zelmyry Fisherových, které trvalo 86 let, 9 měsíců a 16 dnů, než jej ukončila Herbertova smrt.

V roce 1991 odhalily průmyslové kamery s nočním viděním německým pohraničníkům „čtyřnohého narušitele“ – ve vodách řeky Odry plaval pes. Na německé straně se vydrápal na břeh, vytřepal vodu z kožichu a zmizel ve tmě. S velkou pravděpodobností však nešlo o psa, ale vlka – prvního, který po více než sto padesáti letech stanul na německé půdě. Lužická Nisa a Odra tvoří přirozenou hranici mezi Polskem a Německem a právě tudy migrují vlci do Německa ze sousedního Polska, kde se populace největších psovitých šelem díky důsledné ochraně posledních let vzpamatovaly.

Návrat šedých stínů

O osudech „vlčího průzkumníka“, kterého v roce 1991 zachytily vojenské kamery, není víc známo. V polovině devadesátých let minulého století však začali vlci do německé Lužice ve východním Sasku (nedaleko česko-německé hranice) pronikat častěji. Očividně se jim zalíbilo v rozsáhlém vojenském újezdu s písčitou půdou a borovicovými lesy a v jezerní oblasti, která vznikla rekultivací bývalých hnědouhelných dolů. Zazvěřená oblast nabízí hojnou kořist a o dobrých životních podmínkách svědčí fakt, že vlčí páry se záhy začaly rozmnožovat a odchovávat první dorost.

Příchod vlků nadchl ochránce přírody a německé zoology. Založili agenturu LUPUS, která se věnuje monitoringu a ochraně lužické vlčí populace. Na druhé straně návrat velkých šelem roztrpčil myslivce a především chovatele ovcí a dobytka, kteří se znovu museli naučit žít se šelmami za vlastními humny.

Auta – nejhorší pytláci

Pracovníkům z agentury LUPUS se podařilo připnout několika vlkům radioobojky, které umožňují jejich sledování. Monitoring kromě dobré vlčí reprodukce odhalil i smutnější fakta. V lednu 2011 skončil pod koly automobilu život Rolfa (jak jej pojmenovali zoologové) – samčí poloviny plemenného páru smečky, která obývá biosférickou rezervaci hornolužických rybníků a vřesovišť. Rolf byl sražen asi třicet kilometrů západně od teritoria smečky a němečtí zoologové řešili záhadu: „Proč vlk opustil smečku a sám putoval daleko od domova?“ Snímky z fotopastí používaných k monitoringu napověděly, že Rolf byl zřejmě vypuzen neznámým vlčím samcem, silnějším a mohutnějším než on sám. Bohužel nejde zdaleka o jediného vlka, který byl zabit koly automobilu.

Neuvěřitelně přizpůsobiví

Monitoring vlků v Lužici časem odhalil další překvapivá fakta. Jedna vlčí smečka si za své teritorium zvolila bezprostřední okolí hnědouhelné elektrárny Boxberg s obrovskými chladicími věžemi. Hned vedle je navíc další energetický gigant – elektrárna Schwarze Pumpe. Ukázalo se, že vlci loví i na území ohromného povrchového dolu.

„Vlci nepotřebují divočinu,“ tvrdí Catriona Blumová z agentury LUPUS, a bioložka Ilka Reinhardtová jí přizvukuje: „Vlci potřebují dostatek potravy a krytá místa, kde se mohou přes den schovat a odpočinout si.“

Neuvěřitelnou vlčí přizpůsobivost mohu potvrdit díky zkušenostem z nesčetných evropských vlčích stezek. Například v rumunském Brašově žije skrytě jeden vlčí pár přímo na městské skládce a úspěšně vychovává mláďata. 

„Vlci žijí v Lužici i v normální zemědělské krajině, jedna smečka dokonce v místech, kam lidé chodí běžně venčit psy,“ zdůrazňuje Catriona Blumová. „A v Itálii si našli útočiště i v polích s kukuřicí. Jsem přesvědčena, že v budoucnu bude v Německu žít mnohem více vlků než je tomu dnes.“

Gesa Kluthová, která se vlky zabývá od jejich příchodu do Německa, shrnuje: „Počet vlků od roku 1996 postupně narůstal. V roce 2011 žilo v Lužici zřejmě jedenáct smeček. Většina z nich měla mezi pěti až deseti jedinci, takže počet vlků v oblasti se pohyboval mezi padesáti až stem jedinců. Každá smečka má vlastní teritorium, jeho hranice jsou ovšem proměnlivé – podle toho, jak se smečky posunují do dalších oblastí.“ Dnes podle dostupných informací žije v Německu asi 150 až 160 vlků.

Sledovaní tuláci

Radioobojky na vlcích lužických krků prozradily ještě další zajímavé skutečnosti v souvislosti s jejich akčním rádiem. Například vlk, kterému zoologové říkají Karl, vyrazil v březnu 2009 k Berlínu. Během šestnáctidenního výletu nachodil asi 390 kilometrů a dvakrát se mu úspěšně podařilo překonat dálnici. Když se dostal na území další vlčí smečky, obrátil a stejnou cestou putoval zpět. Poslední úsek dlouhý 75 kilometrů zvládl na jediný zátah.

Ještě mnohem větším tulákem je však Karlův bratr Alan. Ten se v roce 2009 dostal z Lužice až k polskému Gdaňsku, pak se přiblížil k Varšavě a vytrvale klusal dále na severovýchod. Jeho slábnoucí signál se navždy ztratil až na hranicích Litvy a Běloruska.

Vlci a veřejnost

Farmáři v Lužici si po příchodu vlků pořídili na ochranu svých stád pastevecké psy a elektrické ohradníky. Je samozřejmé, že pokud mají vlci příležitost, občas domácí skot skutečně zabíjejí. Největší škody napáchali v roce 2007, kdy zadávili 72 kusů domácích zvířat. „Z analýz vyplývá, že hospodářská zvířata tvoří méně než jedno procento vlčí potravy,“ upozorňuje Catriona Blumová. Přítomnost vlků se nelíbí ani některým myslivcům. „Je třeba najít střední cestu,“ vysvětluje Catriona Blumová, „nevidět vlky jen jako jakýsi nádherný a neškodný romantický symbol, ale ani jako vraždící bestie.“

V současnosti již spolkové země vypracovávají plány, jak případným konfliktům předcházet. „Návrat vlků je velkým úspěchem ochrany přírody a zároveň výzva,“ tvrdí Janosch Arnold z WWF (Světový fond na ochranu zvířat). „Spolkové země, zejména Sasko, by měly zahájit osvětové kampaně mezi „domorodci“ i turisty. Nedávné zkušenosti z lužické přírody transparentně dokazují, že když se v lokalitách objeví vlčí smečka, není turismus na ústupu; právě naopak. Spolkové země již mají akční plány pro myslivce a zejména pro majitele dobytka na kompenzační mechanismy. Postižení budou dostávat (podobně jako v České republice, pozn. aut.) za případné ztráty náhradu. Majitele ovcí, koz a daňků v tom nemůžeme nechat. Když navzdory bezpečnostním opatřením vlk vnikne do ohrady a roztrhá tam nějaká zvířata, hospodářské škody je nutno odškodnit.“

Post scriptum

Farley Mowat výstižně napsal: „Vlk je predátor a bez predátorů se celý systém přírody hroutí.“ Vědecké výzkumy jasně prokázaly, že vlci mají nesmírně kladný vliv na kvalitu spárkaté zvěře i na kvalitu krajiny samotné. Považuji za své životní štěstí, že můžeme v 21. století – po čase nemilosrdné a iracionální genocidy, které se člověk na vlcích od nepaměti dopouštěl – sledovat návrat těchto inteligentních a vzácných šelem do jejich odvěkých lovišť.

TIP: Vlčí ráj v Gévaudanu: Tam, kde dřív byli vlci postrachem

Vlci zasluhují naše pochopení a naši ochranu. Budeme se muset naučit s nimi žít, což by nemělo být tak těžké. Nebude od věci si čas od času zopakovat slova Rogera Carase: „Když nedokážeme porozumět vlkům, stěží budeme rozumět něčemu jinému.“