Co se oblékání týče, pro elegantní muže byla většinou vzorem Anglie, pro dámy Francie. Rovné střihy let dvacátých, které vyžadovaly chlapeckou postavu a zcela záměrně potlačovaly ženský vzhled, vzaly brzy za své. V dalším desetiletí se objevily šaty kopírující postavu – pas musel být útlý, prsa výrazná a boky oblé. Oproti letům po první světové válce se také trochu prodloužily vlasy. Šaty se nechávaly šít a švadleny obvykle docházely do rodin. Teprve později se objevila konfekce, kterou v Praze prodávala především paní Šoršová v obchodě v ulici Na Poříčí.

Základem prvorepublikového dámského šatníku byly jednoduché tmavé šaty pod kolena. Důležitou roli pak hrály doplňky. K základním patřil klobouček a rukavičky a samozřejmě hedvábné punčochy se švem, který musel být zásadně rovný. Pod šaty se vždy nosila kombiné, která stejně jako kalhotky a živůtky prodávaly speciální obchody. Jeden takový byl třeba v Mostecké ulici. Pro ozvláštnění jednoduchých střihů se nosila bolerka, límečky, manžety, fiží a krajky. Ty bývaly drahé, někdy dokonce obšívané zlatem či stříbrem a nosily se do společnosti přes ramena. Dbalo se na detaily – jako byly třeba knoflíčky potažené touž látkou, z jaké byly ušity šaty. 

Pražské módní centrum

Pražské korzo začínalo u Národního divadla a kolem ulice Na Peršýtně pokračovalo Národní třídou směrem ke Zlatému kříži na spodním okraji Václavského náměstí. Právě tady bylo nejvíc prestižních salonů, krejčovství, modelových domů, modistek i obuvníků.

Luxusní kabelky a kufry prodával Josef Nachigall, kožešiny Kindl, kloboučky pak Nehera v Lucerně nebo Manka Vítková, Marie Řeháková či Soňa Vošmiková. Sídlili zde i dva vyhlášení ševci – Šlemr v Jungmannově ulici a Popr přímo na Národní třídě. Obuv od nich byla vyhlášená. Naopak boty od Bati byly sice levné, nevydržely ale ani zdaleka tolik, jako ručně šité… 

Sledovat zahraniční trendy a přivážet je do mladé republiky pak bylo úkolem módních návrhářů. Po první světové válce bychom v Praze našli slavný krejčovský salon, který určoval styl všem „správně“ oblékaným dámám. Šlo o Modelový dům Hanna Podolská. 

Pražská Coco Chanel

Hana Podolská se narodila 16. května 1880 jako Johanna do rodiny architekta a stavitele Františka Vošáhlíka. Ten však velice brzy – v pouhých 44 letech – náhle zemřel a Johanna coby nejstarší z 12 dětí musela pomáhat mamince, která sama by rodinu jen těžko uživila. Johanka, která si začala říkat Hana, byla zručná a vyučila se švadlenou. Poté chodívala šít do domácností. Toto období netrvalo dlouho, záhy ji o ruku požádal polský šlechtic, akademický malíř Viktor Podolski. Především díky jeho finanční podpoře mohla v roce 1908 otevřít svou první krejčovskou firmu v domě U Pěti králů v Nuslích. Podolski nejenže podnikání své manželky nepovažoval za směšnou výstřednost, ale naopak ji celý život s láskou pomáhal a podporoval každý její nápad.  

Začínala s jednou pomocnicí, brzy ale zaměstnávala už dvě švadleny, a protože se jí dařilo, mohla Modelový dům Hanna Podolská už roku 1914 přestěhovat na opravdu atraktivní adresu – do právě dokončeného Havlova paláce Lucerna. Tady už bylo součástí salonu i oddělení s klobouky či kožešinami. Salon měla paní Hana promyšlený do posledního detailu. Součástí byly například i zkušební kabiny s denním i večerním osvětlením, aby si dámy mohly své modely prohlédnout v autentickém světle. 

Zručná podnikatelka

Co Haně v podnikatelském úspěchu pomáhalo? Byla především skvělá manažerka a dobře věděla, jak důležitá je propagace. Když jela na týdenní dovolenou do Mariánských Lázní, vzala s sebou své modelky a nechávala je v šatech ze svého salonu procházet se po kolonádě. Dívky ji často doprovázely i na dostihy v Chuchli. Podolská se také přátelila s mnoha dobovými celebritami, jako byla herečka a zpěvačka Národního divadla Jarmila Kronbauerová, později herečky Růžena Nasková nebo Olga Scheinpflugová či populární automobilová závodnice Eliška Junková. Vedle toho u Podolské šila i Hana Benešová – vždy elegantní manželka ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta Edvarda Beneše.

Své modely prezentovala na módních přehlídkách, které byly v té době v salonech na denním pořádku. Bývaly obvykle soukromé, například pro manželky ministrů, jiných se ale účastnilo i 300 diváků. U Podolské patřily k velkým událostem. Však taky majitelka důsledně dbala i na půvab svých manekýnek, po kterých vyžadovala především ladnou chůzi. Rozdělovala je pak do tří typů – na sportovní, elegantní a mladistvé.

Pařížská inspirace

Hana Podolská byla víc než úspěšná. Nejprve se inspirovala na přehlídkách ve Vídni, později si ale zamilovala Paříž a její módu. Na okamžik dokonce svůj Modelový dům přejmenovala na Maison Podolská a v té době také všechny modely nosily francouzské názvy. Podolská pařížské přehlídky brala skutečně vážně a do pracovních výjezdů do metropole nad Seinou investovala nemalé prostředky, prý i 30 tisíc korun za jednu cestu.

Brávala s sebou vždy i svou dvorní kreslířku Hedviku Vlkovou, se kterou vypracovaly fantastický systém kopírování francouzských modelů. Na přehlídkách se samozřejmě nesmělo fotografovat, ani kreslit, pokud se ale Haně cokoli zalíbilo, mrkla na Hedviku, která odešla na toaletu a tam si nápad rychle zakreslila, speciální módní dopisovatelky zase ty nejzajímavější oděvy zaznamenávaly písmem.

Čas krásy a elegance

Tak se do Československa dostávaly ty nejžhavější trendy. Doma pak paní majitelka přísně dohlížela na veškeré práce, plísnila své švadleny za každý křivý steh a osobně se účastnila všech zkoušek. Není proto divu, že se na šaty od ní čekalo kolikrát i půl roku.

TIP: Slavné módní salony v Praze: Kde šily největší filmové hvězdy?

Hana Podolská měla stovky zákaznic i díky své společenské povaze a přátelskému vystupování. Dokázala prý v ženách vzbudit pocit, že jsou pro ni právě v ten okamžik nejdůležitější na světě. Byla hlučná, měla obrovský smysl pro humor a ráda se smála. Proto ji dámy milovaly a rády u ní šily.

Patřily k nim samozřejmě i tehdejší hvězdy stříbrného plátna. U Podolské šila Růžena Šlemrová, Adina Mandlová, Hana Vítová či Lída Baarová. Herečky prvorepublikových filmů svou osobní garderobu nosily i před kamerou, což pro návrháře znamenalo zase velikou reklamu. Šaty Hany Podolské tak dodnes můžeme vidět ve snímcích Kristián, Maskovaná milenka nebo Katakomby. Není tedy divu, že i úplně obyčejné ženy často celý život poctivě spořily, aby si mohly dovolit alespoň jediný model od Podolské.

Plantáže kakaovníku trápí infekce patogenů. Pěstitelé kvůli tomu přicházejí o 20 až 30 procent cenné úrody a situace se navíc postupně zhoršuje. Měli bychom se o blahodárnou čokoládou obávat?

Podle genetiků je na to ještě dost času. Vědci využili oblíbený genetický editor CRISPR / Cas9, se kterým je možné přepisovat DNA v živých buňkách, a vymazali s ním gen TcNPR3 v listech kakaovníku. Šlo o cílenou úpravu, neboť tento gen je odpovědný za sníženou obranyschopnost kakaovníku bránit vůči chorobám.

TIP: Chcete mít skvělou čokoládu? Důkladně vystresujte kakaovník!

Když pak vědci nakazili editované kakaovníky fytoftorovou kořenovou hnilobou druhu Phytophthora tropicalis, schopnost rostlin odolávat této nebezpečné infekci se výrazně zlepšila. Genetici teď budou pátrat po dalších genech, jejichž editací by ještě více pomohli kakaovníkům zvládat infekční choroby.

Marseille si připisoval další a další vítězství a koncem roku měl na kontě již 36 sestřelů. V lednu 1942 přešla vojska Osy do protiofenzivy a I./JG 27 se brzy vrátila na svou základnu na letišti Martuba. Dne 7. února se Marseille sám utkal přímo nad letištěm se sedmi hurricany a sledován osazenstvem celé základny dva z nich poslal k zemi. Další dvě stíhačky sestřelil odpoledne, čímž zaokrouhlil svůj účet na 40 vzdušných vítězství.

Předchozí část: Hans-Joachim Marseille: Hitlerova obávaná hvězda Afriky (1)

Husarský kousek

Dne 13. února zahájil palbu na jeden hurricane, ale odletující trosky zasáhly jeho vlastní letoun a motor se po chvíli zastavil. Z výšky 3 000 metrů se pokoušel doklouzat nad německé území. Po nějaké době však pod sebou spatřil další hurricane. Lovec Marseille neodolal příležitosti, nabral rychlost střemhlavým letem a jednou dávkou hurricane sestřelil! Pak teprve doplachtil k zemi a posadil svůj Bf 109 na břicho.

Padesátého vítězství dosáhl 21. února, za což druhý den obdržel Rytířský kříž Železného kříže. I v Africe Hans-Joachim stále žil bohémským životem. Stan si prý polepil fotografiemi přítelkyň, obdivovatelek a hereček, které znal z Berlína. Neustále tam z gramofonu zněla jazzová hudba, i když její poslouchání nebylo v Německu v té době tolerováno. Součástí stanu byl i bar obsluhovaný Marseillovým černým sluhou. Šlo o dezertéra z jihoafrické armády Matthewa Letuku, který svého německého pána učil anglicky, hrál s ním šachy a postupně se stal jeho kamarádem.

Šetřivé eso

Na jaře 1942 Marseillova hvězda nadále stoupala. Dočkal se povýšení na Oberleutnanta a připisoval si další vzdušná vítězství. Jeho specialitou se stala extrémně přesná střelba z obtížných úhlů. Své sestřely také dosahoval s minimální spotřebou nábojů. Zbrojíře vždy uvádělo v údiv, že i z letů, ve kterých dosáhl několika vítězství, se vracel třeba i s polovinou nevystřílené munice.

Další z legendárních stíhačů Günther Rall o tom po válce napsal: „Vypočítal jsem, že k sestřelení jednoho letounu průměrně potřeboval jen 15 nábojů. To je přímo neuvěřitelné. Žádný jiný stíhač se mu v tomto ohledu ani nepřiblížil. Šlo o vynikajícího pilota a výborného střelce, věřím, že nejlepšího v celé Luftwaffe.“ Jeho spolubojovníci vyprávěli, že v zatáčkách létal s tak přiškrceným motorem, že se dostával na hranici ztráty rychlosti a pádu do vývrtky. Dokonce i vysouval přistávací klapky, aby mohl točit v užším kruhu a dostat se do střelecké pozice.

Setkání s Hitlerem

Mimořádný den pro Marseilla přišel 3. června 1942, kdy během doprovodu bombardérů nad obklíčenou pevnost Bir Hakeim poslal k zemi šest letounů během 11 minut. Šlo o tomahawky z 5. jihoafrické perutě, které se pokusily napadnout pomalé Ju 87 a těžce za to zaplatily. Po útoku messerschmittů vytvořily spojenecké letouny obranný kruh, který ale svou roli nesplnil. Rainer Pöttgen zůstal výše a pozoroval, jak Marseille znova a znova proniká do obranného kruhu a pokaždé zasahuje po jednom tomahawku.

V polovině souboje se mu sice zasekl kanon, přesto ale útočil dál a sestřeloval nepřátelské stíhačky jen dvojicí 7,92mm kulometů. Pöttgen jako obvykle vůbec nevystřelil, hlídal svého velitele a kontroloval místa dopadů sestřelených nepřátel, mezi kamarády se mu ostatně žertem říkalo létající počítadlo. Šestého června obdržel Marseille Dubové ratolesti k Rytířskému kříži a o dva dny později se dočkal jmenování velitelem 3./JG 27. Ten měsíc pro něj byl ostatně mimořádně úspěšný, protože v jeho průběhu překročil hranici sta vzdušných vítězství. Krátce poté odjel do Německa, kde byl oslavován jako národní hrdina a Hitler mu osobně udělil k Rytířskému kříži i Meče. 

Znovu na frontu

Po dvouměsíční dovolené se 22. srpna 1942 vrátil zpět do Afriky a hned 1. září mohl oslavit svůj nejúspěšnější den, když během tří letů sestřelil 17 britských stíhaček. Šlo o nejlepší výsledek, jakého dosáhl kdo z německých stíhačů během jednoho dne proti západním Spojencům. Ten den se na základně jeho jednotky náhodou nacházel i polní maršál Albert Kesselring. Marseille po druhém letu podával hlášení přímo jemu a ohlásil návrat své Staffel z akce a dvanáct sestřelů dosažených během dne.

Kesselring se ho zeptal, kolik z nich poslal k zemi on sám, a Marseille s úsměvem odpověděl: „No přece dvanáct, pane polní maršále!“ Nazítří ohlásil dalších pět sestřelů z večerní akce a obdržel jako čtvrtý příslušník německé armády Brilianty k Rytířskému kříži. V těch dnech britská 8. armáda zahájila ofenzivu za silné podpory letectva a Marseille se dostal do víru urputných vzdušných bojů. Dne 3. září sestřelil šest stíhaček, 5. září ohlásil čtyři sestřely a příští den další čtyři, 15. září dokonce sedm.

Nejmladší kapitán

O den později ho s tajemným výrazem na tváři zastavil jeden z jeho spolubojovníků se slovy: „Dovolte, abych vám pogratuloval, pane nadporučíku.“ Když se Marseille udiveně zeptal, k čemu že, dostalo se mu odpovědi: „To vám nemohu říci, pane kapitáne!“ Ve dvaadvaceti letech se tak údajně stal nejmladším příslušníkem Luftwaffe v kapitánské hodnosti. Dne 26. září poslal k zemi znovu sedm nepřátelských letadel. Poslední vítězství toho dne byl spitfire, který sestřelil po mimořádně těžkém 12 minut trvajícím souboji. Na letiště se pak vrátil naprosto vyčerpán a ani prý nezamával křídly na znamení vítězství. O poraženém nepříteli se poté vyjadřoval jako o nejlepším, s jakým se kdy střetl.

Ke svému poslednímu letu odstartoval Hans-Joachim Marseille 30. září dopoledne. Asi 40 km za frontou začala stoupat teplota motoru jeho nového letounu, jenž vzápětí začal hořet. Marseille nechtěl vyskočit nad nepřátelským územím, a tak se pokoušel letoun za každou cenu dotáhnout k vlastním liniím. To se mu nakonec povedlo, obrátil stroj na záda a ve výšce 200 metrů vyskočil. Narazil však do kormidel, což jej patrně omráčilo a při dopadu na zem zahynul.

Jeho smrt Luftwaffe velmi pečlivě prošetřovala a vyloučila jak sabotáž, tak zavinění pozemním personálem. Hans-Joachim Marseille odlétal celkem 388 bojových letů a sestřelil 158 letounů západních Spojenců, což z něj činí v tomto ohledu nejúspěšnějšího stíhače Jagdwaffe. Velitel německého stíhacího letectva Adolf Galland o něm jednou prohlásil: „Byl mezi stíhači druhé světové války nedostižným virtuosem. Bez něj bychom vůbec nevěřili, že takové výkony jsou možné.“ 

Přesně před 107 lety - 13. května 1911, se uskutečnil let Jana Kašpara z Pardubic do Velké Chuchle, což byl symbolický počátek českého letectví. Vzdálenost 121 kilometrů překonal český aviatik za 92 minut. Letadlo, kterým letěl, daroval Kašpar roku 1913 do sbírek Technického muzea království českého, kde – zavěšeno v dopravní hale muzea – je jedním z nejvýznamnějších exponátů dokumentujícím dějiny letectví v českých zemích. 

TIP: S hlavou v oblacích: Životní příběh Jana Kašpara, otce české aviatiky

Po přeletu Pardubice – Praha konal Kašpar časté veřejné vzlety, 6. prosince 1911 například uskutečnil první přelet s pasažérem. Trasa jeho letu vedla z Mělníka do Prahy. Poslední jeho produkce se uskutečnila v roce 1912. Kašpar s létáním skončil, k čemuž ho donutila řada okolností, tou nejpodstatnější zřejmě byla skutečnost, že po smrti svého otce, již měl nedostatek finančních prostředků k nákupům letadel a součástí. Po skončení první světové války pracoval krátce jako státní úředník, poté podnikal se dřevem. O letectví zájem neztratil, ale už v něm aktivní roli nehrál. Jan Kašpar zemřel 2. března 1927.

Saúdská Arábie představuje nejvíc rozdělený stát světa. Ženám tam upírají mnoho práv – od těch nejzásadnějších až po některá naprosto směšná. Dámy si například nesmějí přečíst módní časopis, který neprošel cenzurou. Na druhé straně takřka nemají svobodu v jednání a téměř ve všem se musejí zodpovídat mužskému poručníkovi, tzv. walímovi. Nejčastěji se jedná o blízkého příbuzného – otce, bratra, strýce či manžela. A přestože nejde o psaný zákon, nýbrž pouze o zvyk, nemohou ženy bez jejich přítomnosti například podepisovat smlouvy, zažádat o cestovní pas nebo se nechat rozvést. 

TIP: Saúdská Arábie: Drsný svět islámského práva

Loni v květnu nastalo první uvolnění, když král Salmán nařídil, že na některá rozhodnutí už ženy poručníka nepotřebují: Mohou například svobodně nastoupit na vysokou školu, jít na operaci či si hledat práci. Již v roce 2015 přitom tvořily většinu studentů univerzit ženy. Změna spočívá v tom, že nyní se mohou na studia samy i zapsat.   

Nový král, nová pravidla

Otázka řízení auta byla svého času v některých ohledech srovnatelná s poručníky: Saúdské zákony sice ženám nezakazovaly usednout za volant, místní autority jim však nevydávaly průkazy. Důvod byl prostý – na silnicích by se mohly setkat s cizími muži, což zcela odporovalo tamní přísné segregaci pohlaví. Ostatně mluvíme o zemi, kde mají veřejné budovy dva vchody: jeden pro muže, druhý pro ženy. Rozdělené jsou také parky, hromadná doprava, školy, pláže… Dokonce i olympijské hry, o jejichž pořádání se království ucházelo, by se musely konat bez něžného pohlaví. Poprvé vyslala Saúdská Arábie sportovkyně na olympiádu v roce 2012 a teprve loni dámám dovolila sledovat utkání na stadionech. 

Povolení řídit auto představuje téměř třešničku na dortu, uvědomíme-li si, že se ženy teprve v roce 2015 dočkaly práva volit a kandidovat v místních volbách. Král Salmán, jenž nastoupil na trůn téhož roku, dokonce přikázal, aby něžné pohlaví tvořilo 20 % poradního sboru, který mají vládcové země k ruce. První žena se do tohoto uskupení dostala až v roce 2013. 

Tichá válka bez konce

V poslední době je Saúdská Arábie nucena pod tlakem bojovníků za lidská práva ke stále větším ústupkům. Jisté kompromisy se dostavily například v nemocnicích či bankách, kde se obě pohlaví musejí nevyhnutelně setkávat. Ovšem obchody, které zaměstnávají muže i ženy, dostaly v roce 2013 příkaz postavit „separační zdi“. Na jedné straně se tedy okovy rozpolcené společnosti uvolňují, na druhé utahují.

Boj za ženská práva je v Saúdské Arábii dlouhodobý a vleklý: Prvotní úspěch zaznamenal v roce 1955, kdy byla otevřena první škola pro dívky, Dár al-Hanán. Univerzita následovala až v roce 1970. Významný krok vpřed přinesl také rok 2001, kdy ženy dostaly občanské průkazy. Doklady však mohly získat pouze se svolením poručníka a na jeho žádost. Samy si pro ně mohou přijít teprve od roku 2006. Některé pokroky ovšem zůstaly jen na papíře: Ačkoliv v roce 2005 království například zakázalo nucené svatby, dodnes se sňatek v mnoha rodinách dojednává především mezi otcem a ženichem.

Světový extrém

Pro média a světovou veřejnost představuje nejznámější problém nošení tzv. nikábu, který zakrývá vše kromě očí. Tato extrémní forma oděvu však není oficiálně předepsaná – skutečně povinná je abája, jež se od nikábu liší tím, že nekryje obličej. Bez ní nemohou ženy v Saúdské Arábii vyrazit do ulic. Zároveň nesmějí nosit výrazný make-up a obecně vypadat tak, aby přitahovaly mužskou pozornost. Omezení se ospravedlňuje tím, že u žen podtrhuje skromnost a střídmost.

Popsaná norma se stala výsledkem velmi striktního výkladu islámského práva, jenž má obdobu snad jen v nejkonzervativnějších oblastech světa, jako jsou části Afghánistánu ovládané Tálibánem (ponechme stranou, že ani tam nemá nikáb tradici a klasické odění afghánských žen je otevřené a velmi barevné). Ve většině ostatních muslimských zemí panují volnější až zcela uvolněná pravidla oblékání. Saúdská Arábie představuje extrémní případ, ale i tam už je možné sledovat tichou válku mezi náboženskými konzervativci a reformátory. Většinou se jedná o mladou generaci, jež se bouří proti mnoha nařízením.  

Za práva žen

Velmi důležitou roli hrají aktivistky za ženská práva, které stále intenzivněji bojují proti systému opatrovníků. Bohužel, náboženské autority jejich jednání označují za „zločiny proti saúdské a muslimské společnosti“. Podle aktivistek jsou příslušnice něžného pohlaví v zemi uvězněny a kvalita jejich života zcela závisí na povaze opatrovníka. Lidová moudrost praví, že dobrý muž nechá ženu studovat a pracovat, kdežto zlý jí všechno zakáže. 

Dámy v Saúdské Arábii se dlouho bály vyjádřit nesouhlas se systémem a právě usednutí za volant se stalo jedním z oblíbených způsobů vzpoury. V roce 1990 vyrazilo 47 žen protestně ve vozech svých mužů do ulic – inspirovaly je americké vojačky, které řídily vojenská auta během první války v Zálivu. Následně tyto Arabky přišly o práci a už nikdy se nepodívaly za hranice. 

Radikální řešení ženy umlčelo až do roku 2011, kdy se za volant posadila Manál aš-Šarífová a video ze své jízdy nahrála na internet. Následně byla zatčena. Další z aktivistek, Maha al-Qahtání, si do auta rovnou zabalila věci do vězení. Protestující řidičky se však nenechaly odradit a režim k nim postupem času zaujal shovívavější postoj. Kde dřív přicházely tvrdé tresty, přimhouřila vláda mnohdy oko a sáhla jen k napomenutí. Nakonec byl zákaz řízení zrušen.

Streetartem ke svobodě

Mladá saúdská generace se v oblasti lidských práv značně angažuje a velmi se snaží tradiční společnost modernizovat. Z konzervativního prostředí se mimo jiné zrodilo silné feministické hnutí, do nějž se zapojují ženy i muži. V roce 2016 získala masovou podporu petice za zrušení poručnického systému, ke které se vedle aktivistů a nespokojených občanů přidali rovněž světoví umělci. 

Streetartová umělkyně Saffaa žijící v Austrálii vytvořila známý obraz s nápisem „Jsem svou vlastní poručnicí“. Její dílo se brzy začalo objevovat na tričkách či taškách. Kampaň měla sice velký ohlas u nejširší veřejnosti, nicméně systém nezměnila. Aktivistky Azíza al-Jússefová a Emán al-Nefdžánová, jež stály v jejím čele, například dorazily ke královskému soudu i s peticí čítající tisíce jmen. Bylo jim slušně řečeno, ať se vrátí domů a pošlou ji poštou. Od té doby čekají… 

Zrádný otec

Snad nejznámější saúdská aktivistka Maryam al-Otaibí se angažovala v peticích za zrušení opatrovnického systému a vůbec nejvíc se proslavila, když se vzepřela své tradiční rodině a sama se odstěhovala do Rijádu. Otec ji nicméně nahlásil na policii a Maryam na sto dní zatkli. Přesto mohli bojovníci za lidská práva po celém světě oslavovat: Žena se totiž vrátila na svobodu bez svolení a přítomnosti otce poručníka, což se v saúdské historii stalo poprvé.

TIP: Saúdská Arábie se pokouší o reformy: Ženy mohou konečně za volant

Fátima Báešenová, první ženská mluvčí saúdské ambasády v USA, tvrdí, že se její země bezpochyby mění a postavení žen se proměňuje s ní. Dámy se pomalu dostávají do popředí a začínají zaujímat pozice v politice i ve veřejném životě. Čeká je však ještě dlouhá cesta – a právě systém poručníků je nutné překonat, aby se staly naprosto svobodnými. 

Místo s nejvyšším ročním průměrným úhrnem srážek byste kupodivu nenašli ve vnitrozemském pralese, ale na jednom z Havajských ostrovů. Na návětrnou stranu sopky Waialeale (1 560 m n. m.) na ostrově Kauai spadne ročně 12 090 mm srážek a průměrně zde prší až 350 dnů v roce!

Z geologického hlediska je ostrov o velikosti 1 430 km² vůbec velmi zajímavý: pasáty vanoucí ze severovýchodu nic nebrzdí, dokud nenarazí na sráz hory Waialeale, kde se vyprší. Druhou stranu ostrova pak už déšť tolik nezasáhne.

TIP: Extrémní trvale obydlená místa světa

Kauai přezdívají „ostrov zahrad“ a ročně svými vodopády a rozeklanými kaňony přiláká okolo milionu turistů. Ti, kteří zde byli, považují ostrov (i navzdory téměř neustávajícím dešťům) za nejkrásnější místo na Zemi, a není tedy divu, že se tu natáčela i spousta hollywoodských filmů, například Jurský park nebo Dobyvatelé ztracené archy.

Nová verze rakety Falcon 9 americké společnosti SpaceX úspěšně odstartovala z Kennedyho střediska na Floridě v pátek ve 22:14 hodin našeho času. Do vesmíru dopravila bangladéšský telekomunikační satelit Bangabandhu-1. O dvanáct minut později první stupeň úspěšně přistál na autonomní mořské plošině „Of Course I Still Love You.“

Nová verze rakety, označovaná jako Block 5, má plně otevřít možnosti opětovného využívání prvních raketových stupňů. SpaceX při dosavadních startech již úspěšně vyzkoušela opětovné použití prvního raketového stupně, ten však společnost nepoužila pro let do kosmu více než dvakrát. Nová verze prvního stupně by podle Elona Muska mohla být během příštího roku znovu využitá pětkrát až desetkrát po sobě. Celkem by měla být raketa schopna 100 startů! To pochopitelně dramaticky snižuje cenu jednotlivých letů. 

SpaceX navíc k verzi Block 5 uvádí, že první stupeň bude k opětovnému použití připraven do 48 hodin od předchozího letu, přičemž rozsáhlejší opravy prvního nosného stupně budou vyžadovány vždy až po deseti startech.

Block 5 oproti předchozí verzi také přináší řadu dalších vylepšení, mimo jiné zvýšení tahu motorů (přibližně o 8 %), nová titanová roštová kormidla či nové přistávací nohy, které se po dosednutí opět zatáhnou, takže se nebudou muset odmontovávat jako doposud. V budoucnu hodlá SpaceX tuto verzi používat i pro lety s lidskou posádkou.

Dnešní kosticovci mají namísto zubů v čelistech kostice, s nimž filtrují drobné mořské živočichy. Před 34 miliony let, na sklonku období eocénu, ale žil kosticovec, který v řadě ohledů dnešní kosticovce připomínal. Ten ovšem kostice ještě neměl - jeho tlama byla plná zubů.

Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků dostal jméno Llanocetus denticrenatus a je v tuto chvíli druhým nejstarším známým kosticovcem. Paleontologové mají k dispozici jeho velmi dobře zachovalou lebku, kterou objevili na Seymourově ostrově v Antarktidě. Na nalezené lebce je pěkně vidět, jak byl Llanocetus zubatý.

TIP: Fosilie ze země mrazu: Paleontologové dobývají poklady Antarktidy

Llanocetus denticrenatus nebyl žádný drobeček. Podle výpočtů měril okolo osmi metrů. Všeobecně se přitom doposud předpokládalo, že kytovci se zuby mohou dorůstat do maximálně délky okolo šesti metrů. Vědci jsou si jistí, že se Llanocetus (na rozdíl od dnešních kosticovců) neživil filtrováním mořské vody. S velkou pravděpodobností šlo o velkého a zuřivého predátora třetihorního oceánu.

O vnitřní struktuře plynných obrů se v odborných kruzích stále vedou velké debaty. Jedno však mají různé modely společné – a to výrazné gravitační rozvrstvení, které je dáno vzájemnou přitažlivostí jednotlivých částeček planety. Obecně vzato hustota a tlak látky roste s hloubkou a maxima dosahuje v samotném centru obra. 

TIP: Hubbleův teleskop poprvé detekoval helium v atmosféře exoplanety

Průběh těchto funkcí však může být se vzdáleností od středu různě strmý. Většinou platí, že ve vnějších vrstvách – tedy v těch, které bychom označili za atmosféru – je průběh těchto stavových veličin mírný, a tudíž nelze jednoznačně stanovit hranici, kde atmosféra „končí“. Nejčastěji si vypomáháme ještě dalšími faktory, například její průzračností v optickém oboru. Kombinací těchto příznaků je potom možné určit jakousi hranici planetární atmosféry, rozhodně to však neznamená, že dál od planety je vakuum.

Od dob, kdy byla celá oblast himálajského Mount Everestu přístupná pouze horolezeckým či vědeckým výpravám, uplynula už hezká řádka let. Pohlédnout do „Tváře nebes“, jak zní překlad nepálského názvu hory „Sagarmatha“, může dnes téměř každý. Na přírodu i na tradiční život lidí v horách to má samozřejmě mnoho negativních vlivů. Přísun financí se projevuje především stavitelským boomem, růstem nových hotelů, ubytoven a restaurací. Na některých místech působí přístupová trasa jako nekontrolovaný chaos. Kdo chce přesto spatřit nejvyšší „krtinec“ Země, musí se obrnit trpělivostí a s batohem nahodit na záda i dostatek shovívavosti.

Park tří osmitisícovek

Působivý a většinou dost dramatický je už transport do výchozího bodu celého treku – šerpské vesnice Lukla (2 840 m). Drtivá většina návštěvníků totiž volí krátký, relativně levný, ale závratný transport malými letadly několika místních leteckých společností. Pokud tedy máte štěstí na dobré počasí, připravte se na neobyčejný adrenalinový zážitek. S dalšími asi dvěma desítkami osob jsme nacpáni do stísněného prostoru „letadélka Káněte“ (většinou kanadské letouny DHC Twin Otter) a v bezprostředním kontaktu s piloty se vydáváme na kličkovanou mezi mraky, turbulencemi a vzdušnými víry. Přistávací plocha letiště v Lukle je dlouhá asi 500 metrů a ubrzdit stroj na takovém kousku dá zabrat.

První část pochodu pod Everest vede stále v zeleni údolí Dudh Koshi, kterou několikrát překonáváme po visutých mostech. Díky popularitě treku a značnému provozu jsou naštěstí všechny mosty v dobrém stavu. Prvním záchytným bodem na trase je velká a horečně se rozvíjející vesnice Namche Bazaar. Za jeden den se až sem dá ale vystoupit jen stěží, a proto se většina poutníků zastavuje v osadě Monjo. Právě zde procházíme pomyslnou branou do národního parku Sagarmatha.

Národní park Sagarmatha byl založen už v roce 1976 a o tři roky později byl zařazen do seznamu Světového děditství UNESCO. V současné době zaujímá plochu 1 148 km² a je jistě zajímavé, že praktickou celou rozlohou leží v nadmořské výšce přesahující 3 000 metrů. Na jeho území jsou tři osmitisícové vrcholy – vedle Mount Everestu ještě Lhotse a Čo Oyu.

Nahoru po kamení dolů

Necháváme za sebou rušný Namche Bazaar a kolem nás se mění nejen ráz krajiny, ale i celková atmosféra pochodu. Opouštíme subalpínské pásmo, lesy borovic a jedlí řidnou a ke slovu se hlásí výrazný alpínský reliéf terénu.

Rovněž ubývá lidí, protože pro mnoho návštěvníků je Namche Bazaar konečnou stanicí, maximálně odtud ještě vyrážejí k několika kratším výletům. Důvodem je určitě především nadmořská výška, která zanedlouho překračuje hranici čtyř kilometrů nad mořem, což není prostředí pro každého.

Vzorně upravená široká cesta vede širokým obloukem vysoko nad údolím řeky, míjí malou osadu Kyangjuma (velmi vhodné místo pro nocleh mimo prostor Namche Bazaaru) a bohužel klesá dolů k řece. Pracně nabrané metry jsou ty tam a my opět padáme pod hranici 3 300 metrů. Hned vzápětí se ale opět drápeme vzhůru ke známému klášteru Tengboche (3 860 m). Toto místo je velmi intenzivně navštěvované, ale prohlídka kláštera rozhodně stojí za to. Cílem dalšího dne v horách pak může být vesnice Pangboche, případně o kousek výš ležící osada Shomare.

Pod gigantickým majákem

Himálajská rána patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze v horách zažít. Prakticky každé odpoledne jsou hřebeny zachumlány do peřiny oblačnosti, ale rána jsou chladná s viditelností ostrou jako čepel samurajského meče. V potemnělé šedi krajiny slunce nejprve nesměle olízne vršky hor. Pak nabere odvahu a pomalu zalije vše životodárným teplem a světlem. Svítání v Pangboche pod famózním štítem Thamserku (6 608 m) patří k vizuálně mimořádným zážitkům. Vrchol po ránu nabízí skvostný světelný efekt, kdy všechny hroty a ostré hrany jeho hřebene ještě tonou ve stínu, zatímco impozantní severní stěna září do dáli jakýmsi podivným „vnitřním“ světlem. Připomíná tak gigantický maják.

Silueta Thamserku nás ostatně bude pronásledovat ještě nějakou dobu a pro další průběh trasy je skutečně výrazným orientačním bodem. Výška v této části treku se trvale pohybuje kolem čtyř kilometrů a tělo začíná nedostatku kyslíku jednoznačně pociťovat. I vegetace podél cesty je výrazně jiná než v nižších polohách. Převládají keře dřišťálu (rod Berberis) s nádherně červenými bobulemi plodů nebo stejně vybarvené keříčky skalníků (rod Cotoneaster).

Cílem třetí etapy může být velká a po všech stránkách na turisty dobře připravená vesnice Pheriche (4 270 m). Tento úsek cesty není příliš dlouhý a určitě se vyplatí vyrazit na nějakou krátkou aklimatizaci. Ideálním cílem je hřeben vypínající se východně nad osadou. Případně je možné vystoupit až k vrcholu Nangkar Tshang, který je s výškou 5 080 metrů a perfektní polohou v ledovém dechu hory Ama Dablan vynikajícím rozhledovým bodem.

K ledovému toku

Úsek mezi osadou Pheriche a Labuche patří mezi nejkrásnější vůbec. Rozmáchlé horské louky s meandrujícími potoky jsou obklopeny majestátními horskými štíty, zeleň pastvin soutěží s oslnivou bělostí horských ledovců a strohou šedí skal. Především od nádherné architektury vznešeného štítu Ama Dablan, který celé té kráse dominuje, jednoduše nelze odtrhnout zrak. Na konci první pláně nás opět čeká delší stoupání do lokality Dughla, která plní především občerstvovací funkci, ačkoli je zde možné i přespat. Ze sedla Thokla Pass ve výšce 4 830 metrů se otevírá nádherný výhled na vrcholy Ama Dablan, Arakam Tse a další kolosy.

Další postup už je docela v režii velké nadmořské výšky, což se projevuje především absencí vegetace. Kolem jsou jen trsy bylin, zakrslé keříky rododendronů, z trav pak na nás blikají lampičky něžně modrých hořců. Na obzoru se poprvé objevuje jedna z nejkrásnějších hor nejen regionu Khumbu – oslnivě bílá pyramida sedmitisícovky Pumori by v pomyslné celosvětové soutěži krásy rozhodně měla velkou šanci na přední umístění. Cílem dne je pak osada Lobuche. I přes nevelkou rozlohu vesnice je tady dostatečná ubytovací kapacita, včetně dražšího, ale určitě ne luxusnějšího hotelu. Nadmořská výška je bez osmdesáti metrů plných pět kilometrů. Při dostatečné časové rezervě se pak vyplatí krátký výlet na morénu ledovce Khumbu, který leží doslova za humny a odkud jsou velmi zajímavé pohledy na rozeklaný „tok“ ledového gigantu.

Panorama z ledu a kamene

Cílem většiny turistických výprav je základní tábor pod Everestem. Zde však kromě spousty stanů a bezesporu působivého ledovce Khumbu až tak moc neuvidíte. Nenápadná, až nudně vyhlížející kamenitá výšina jménem Kala Patthar je už ale jiná káva. Přestože je s výškou 5 550 metrů v porovnání s impozantním okolím jen nepatrnou hrudkou, výhledově se jedná o unikátní místo. Osada Lobuche je ideálním výchozím místem pro tento jednodenní výstup. Naše malá skupinka si proto nastavuje budíček na pátou hodinu a po krátké snídani vyrážíme.

Krajina je zatím sevřená mrazem a stínem, ale jasná obloha napovídá, že dnes vizuálně určitě nepřijdeme zkrátka. V poslední turistické osadě Gorak Shep jsme za necelé dvě hodiny a než slunce dokonale probudí všechny spící kolosy, zbývá čas na hrnek čaje.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri: Přes nejvyšší jezero světa

Od vrcholu Kala Pattharu nás dělí už jen asi hodinový poměrně mírný výstup. Hodinka se ovšem o něco protáhne, protože kolem nás se odvíjí skutečná vysokohorská nirvána a my nevíme, kam koukat dřív. Bez zaváhání je patrné, že černý trojúhelník Everestu je jasně nejvyšším vrcholem, ale vzhledem nás nijak neoslňuje. To už se nedá říct o jeho sousedu, nedostižně bílém a nebezpečně ostrém vrcholu Nuptse (7 861 m) nebo skutečné krasavici Lingtren (6 749). Vrcholek Kala Pattharu, z nějž nakonec sledujeme celé panorama, je jen skromná ostrá špička a najít tady kousek místa pro své pozadí není kvůli množství lidí nic snadného. Dokonalý rozhled ale stísněné podmínky bohatě vyvažuje. Navzdory mnoha výhradám je tato oblast světa stále korunou všech horských výšlapů a hmatatelným důkazem o nepomíjivé kráse nejvyšších štítů.