Galaxii UGC 1382 vědci dlouho považovali za nepříliš významnou a v podstatě všední eliptickou galaxii jakých je ve vesmíru spousta. Druhý pohled na tento objekt ale odhalil fascinující skutečnost. Zatímco při pozorování ve viditelném spektru se UGC 1382 jevila jako malá eliptická galaxie, pozorování v ultrafialovém spektru odhalilo obří spirální ramena a ohromující velikost galaxie.

Frankenstein mezi galaxiemi

Galaxie UGC 1382, ležící asi 250 milionů světelných let od Země, je podle nových poznatků velká přibližně 718 tisíc světelných let – což je téměř osmkrát více než kolik činí průměr Mléčné dráhy (zhruba 91 tisíc světelných let). Jde tak o jednu ze tří největších izolovaných galaxií diskového tvaru, přičemž její masa je tvořena především rotujícím diskem řídkého plynu.

Velikost galaxie ale není jedinou její zajímavostí – podle vědců je složena z několika různě starých galaxií. Vnitřní část galaxie je výrazně mladší, než její vnější části. Obvykle tomu bývá přesně naopak - ve vnitřních částech galaxií se nacházejí nejstarší hvězdy. Kromě pozůstatků eliptické galaxie v ní vědci objevili části typické pro spirální a čočkové galaxie. Galaxii UGC 1382 tak lze bez nadsázky nazvat vesmírným Frankensteinem mezi galaxiemi.

Oproti našim nejbližším příbuzným máme až neslušně velký mozek. A jsme na něj náležitě pyšní. Není divu, že vědce velice zajímá, proč nám vlastně mozek v posledních milionech let naší evoluce tak nápadně narostl.

Genetici nedávno zjistili, že se na velikosti lidského mozku a mohutnému rozvoji naší mozkové kůry významnou měrou podílejí geny rodiny, kterou označují jako NOTCH2NL. Tyto geny jsou aktivní pouze u nás a fungují během zárodečného vývoje v nervových kmenových buňkách, které mají na starost vytvoření mozkové kůry.

TIP: Myším embryím s lidskou sekvencí DNA narostl větší mozek

Když si vědci s těmito lidskými nervovými kmenovými buňkami pohráli v laboratoři a vypnuli jim geny NOTCH2NL, buňky se chovaly úplně jinak. Zpočátku sice rostly rychleji, než původní buňky tohoto typu, nakonec ale vytvořily menší kousky mozkové kůry. A když genetici naopak vložili gen NOTCH2NL do myších embryí, narostlo jim mnohem více neuronů v mozkové kůře. Komu to připomíná slavný sci-fi příběh Růže pro Algernon ze šedesátých let, není daleko od pravdy. 

Probudí vás třeba ve dvě hodiny v noci. Venku mrzne, sněží a fouká ledový vítr. Musíte okamžitě do práce, kde vás v žádném případě nečeká kancelářská židle. Půjdete totiž pod vodu, odkud budete vytahovat mrtvá těla. Tak nějak vypadá život policejních potápěčů. 

Zločiny i nehody 

Když se zmíněných specialistů zeptáte, na čem naposledy pracovali, odpovědi nebývají veselé: utonulá paní ve studni, auto pod ledem… Většinu jejich práce však tvoří vyprošťování těl, jež často ani nesouvisí s kriminálním případem. Jde například o opilé jedince, kteří spadli do vody, nebo o utonulého, jemuž selhalo srdce. Potápěči ovšem musejí vyloučit spáchání trestného činu. „Hledáme v podstatně dva typy věcí: za prvé ty, s nimiž někdo něco mohl spáchat, a pak předměty pocházející z trestné činnosti,“ vysvětluje Jiří Šejba, potápěč instruktor Policie ČR. 

„Policejní potápěč hledá tělo většinou po hmatu v nulové viditelnosti a fyzickému styku s mrtvým se prostě nevyhne. Když jsem začínal, musel jsem na sobě zapracovat, aby mě podobné zážitky netraumatizovaly,“ popisuje Roman Kudela. „Vždy je hrozné, když jde o utonulé dítě,“ dodává Šejba. Další jejich kolega Filip Lipovský zase zmiňuje autonehody se špatným koncem, kdy někdo zapadne pod led, nedokáže otevřít dveře a dostat se ven, ačkoliv má nad sebou třeba jen půl metru vody. 

Práce po hmatu

Lipovský také vyjmenovává, v jakých oblastech se policejní specialisté pohybují nejčastěji: „Většinou jsou to stoky, různé říčky, slepá ramena, rybníky, kde nebývá viditelnost příliš dobrá.“ Podvodní pátrači mají sice k dispozici sonar, detektory kovu i roboty, ale v první řadě se vždy jedná o jejich ruce. Převážná část práce se odehrává po hmatu a utonulého často objeví tak, že do něj narazí. Lze si na něco podobného vůbec zvyknout? 

„Musím říct, že jsem nikdy utonulého nenašel, když jsem se potápěl rekreačně. Neumím si proto představit, jak by to na mě v danou chvíli zapůsobilo. Ale když jdu pod vodu s tím, že mrtvého hledám, je to úplně jiné,“ vysvětluje Šejba. S kolegy se shodují, že i z jejich práce se časem stává do jisté míry rutina. 

Mrazivá setkání 

Některá policejní cvičení probíhají v zatopeném lomu Šifry na Hornobenešovsku, ale policisté tam už několikrát vyráželi i na ostrou akci. Naposledy hledali pod ledem polské kolegy. Taková událost se jim zaryje pod kůži: Když dole narazí na profesionála, oblečeného stejně jako oni, zamrazí je víc než obvykle. Nehody profipotápěčů jim připomenou, že pracují v místech, kam člověk v podstatě nepatří. A i když každé hodině ponoru předchází mnohahodinové plánování, vždycky se může něco pokazit. 

V první světové válce používali němečtí ponorkáři torpédo typu G6 poháněné stlačeným vzduchem, vodou a kerosinem či dekalinem, které se smísily, ve spalovací komoře zažehly a výsledná přehřátá pára rozběhla čtyřválcový motor pohánějící dvě protiběžné lodní vrtule.

Nálož aktivovala jednoduchá nárazová roznětka, nicméně v roce 1915 fyzik Adolf Bestelmeyer začal pracovat na takzvané distanční spoušti, která by výbušninu neaktivovala nárazem, nýbrž pomocí magnetického pole cíle. Bestelmeyerův vynález měl mít tu výhodu, že k potopení kterékoli lodi by stačilo jen jedno torpédo, protože v případě exploze přímo pod kýlem se i ten největší obrněnec prostě rozlomí. Do hry však vstupovaly těžko řešitelné potíže, a tak němečtí vědci do konce války nepokročili ze stadia pokusů. 

Problémy s roznětkami

Na jejich experimenty po válce navázal inženýr Paul Schneider a zdálo se, že po deseti letech dospěl ke zdárnému konci. Jeho torpéda G7 nesla takřka dvojnásobnou nálož oproti starému modelu G6 a vyráběla se ve dvou modifikacích. Typ G7a spoléhal na starý paroplynový pohon, který byl rychlý, ale na hladině zanechával zrádnou bublinovou stopu. Pomalejší G7e poháněl elektrický proud a jeho pohyb zůstal naprosto nenápadný.

Oba typy se daly opatřit magnetickou či nárazovou roznětkou. Ukázalo se však, že nárazový zapalovač funguje jen v případě kolmého úderu na bok lodi, zatímco magnetický je příliš komplikovaný a nevzbuzoval proto velkou důvěru. Největší problém však představovala přezíravost byrokratů. Například účastník testů z let 1917–1918, ponorkové eso Max Valentiner, se v roce 1937 Námořního zbrojního úřadu tázal, zda se technikům podařilo vyřešit problém s kolísáním hloubky, se kterým si on sám kdysi nevěděl rady. Nepochodil však.

Varovný signál

Byrokraté jej pouze informovali, že „od roku 1917 se mnohé změnilo“, a záležitost uzavřeli. S úředníky nepohnuly ani rozpačité výsledky ostrých testů torpédového člunu Albatros z léta 1938, po nichž Torpédová zkušební komise konstatovala vážné závady v pohonu a právě v dodržování nastavené hloubky. Vedoucí Výzkumného ústavu torpéd kapitán Oskar Wehr však výsledky odsoudil jako zmanipulované a stejně později reagoval na neuspokojivé testy torpédoborce Richard Beitzen.

Kriegsmarine proto vstoupila do války se zbraní, na kterou se nedalo spolehnout. První zprávy o nespolehlivosti torpéd začaly chodit už od 6. září 1939, ale teprve když Prienova U-47 o měsíc později provedla svůj slavný útok na bitevní loď Royal Oak, bylo zřejmé, že s torpédy je něco špatně. První čtyři torpéda z U-47 totiž prokazatelně selhala, a to se rozhodně nedalo brát na lehkou váhu.

Varovný signál

Torpédový instruktor viceadmirál Friedrich Götting svolal poradu, nicméně s čerstvě povýšeným admirálem Wehrem nepohnul. Otázku nespolehlivých torpéd nikdo neřešil a někteří frontoví kapitáni selhání raději ani nehlásili, aby nebyli obviněni z neschopnosti. Jiní se však ozvali, například velitel U-46 Herbert Sohler 7. listopadu 1939 hlásil:

„Třikrát jsme byli v konvoji. Vypálil jsem sedm torpéd do stěny překrývajících se lodí, a ani jeden zásah! A potom nám zastavil před přídí křižník, obě torpéda vybuchla předčasně a křižník odplul.“ Protože se podobné informace množily, velitel ponorkového loďstva Karl Dönitz se obrátil na doktora Cornelia z Technické univerzity v Berlíně se žádostí o důkladné testy torpéd. Jenže Baltské moře coby hlavní německý výcvikový prostor krátce nato zamrzlo a zkoušky musely počkat.

Norská katastrofa

K podpoře invaze do Norska v dubnu 1940 vyplouvaly německé ponorky se zbraní, které už nikdo nevěřil. Potíže nastaly hned v prvních hodinách, když tři čluny hlásily, že vystřelily dvanáct torpéd, a osm z nich explodovalo předčasně. Dönitz se poradil s techniky a posádkám doporučil, aby používaly kombinaci nárazových a magnetických roznětek. Jenže to nepomohlo. Na Dönitzovu radu daly a těžce na ni doplatily Stockhausenova U-65, Schützeho U-25 a Knorrova U-51.

Nejhůř dopadl Günther Prien, který ve fjordu Bygden s nulovým výsledkem vypálil osm torpéd na osm zakotvených lodí. Jeho zpráva Dönitze rozzuřila natolik, že po poradě s velitelem Kriegsmarine velkoadmirálem Erichem Raederem porušil Hitlerův rozkaz bojovat do posledního muže a své čluny z norských vod odvolal. V příštích týdnech si ponorkové posádky užívaly dovolených, zatímco jejich šéf Dönitz analyzoval fakta. Kapitáni v norských vodách podnikli celkem 38 neúspěšných torpédových útoků.

Kořist, která unikla

Po vyloučení ataků za špatné viditelnosti či na příliš rychlé cíle Dönitz usoudil, že pokud by torpéda neselhala, zasáhla by nejméně jednu bitevní loď, sedm křižníků, sedm torpédoborců a pět dopravních lodí. Tato vysoká čísla ho přiměla, aby problém předložil k řešení Vrchnímu velení námořnictva. Mezitím konečně zahájil zkoušky torpéd doktor Cornelius a 1. května podal otřesnou zprávu.

Podle něj mají obě používané roznětky nevhodnou konstrukci a bude nutné vymyslet jiné technické řešení. Čtyři dny nato se Němcům podařilo zajmout poškozenou britskou ponorku Seal a její torpéda je pochopitelně zajímala nejvíc. Cornelius kořistní kontaktní roznětky prozkoumal, prohlásil, že jsou velmi dobré, a doporučil jejich okopírování. Dále hlásil pokrok ve zlepšení konstrukce roznětek magnetických, a tak admirál Raeder mohl 11. června ponorkové důstojníky uklidnit prohlášením, že všechno už je v pořádku. Netušil, že se mýlí.

Zrádný ventil

Přes všechny torpédové vady potopily německé ponorky do konce května 1940 241 lodí (853 000 t), což byl s ohledem na jejich malý počet a zrádnou výzbroj velmi slušný výsledek. V létě 1940 se jejich účinnost díky spolehlivějším torpédům zvýšila, nicméně lesk nových vítězství starý problém sice zastínil, leč nevyřešil. Roznětky už byly v pořádku, ale nikdo se nevěnoval hydrostatickému ventilu, který kontroloval nastavenou hloubku. Když byla ponorka příliš dlouho ponořená, atmosférický tlak v ní vzrostl, a pokud se torpédo rozebralo (a to se kvůli údržbě dělalo běžně), tlak stoupl i v jeho vyrovnávací komoře.

To „zmátlo“ ventil natolik, že torpédo po vypuštění plulo mnohem hlouběji, než mělo. Protože se testy dosud prováděly pouze z hladinových plavidel nebo z ponorek, které byly ponořené jen krátce, závada se neprojevila. Proto se Dönitz stížností na torpéda nezbavil a nikdo nevěděl, zda problémy má na svědomí neschopnost posádek, nebo další nezjištěná vada.

Teprve v lednu 1942 velící U-94, kapitánporučík Otto Ites hlásil, že si při údržbě torpéd všiml nárůstu tlaku v komoře pro kontrolu dráhy torpéda. Podle něj by to mohlo znamenat, že torpédo pak pluje v jiné hloubce, než na jakou je nastavené. Dönitz okamžitě zakázal ponorkám na hlídce údržbu a rozebírání torpéd, zatímco přístavní technici problém do tří týdnů vyřešili. Od té doby se ponorkoví námořníci mohli na své zbraně konečně spolehnout, nicméně příští rok Spojenci dokázali zahnat německé ponorky do defenzivy, a k útokům se nedostávaly zdaleka tak často jako dřív. 

Když v roce 79 našeho letopočtu vybuchl Vesuv, z vulkánu vyvřely děsivé pyroklastické proudy žhavých plynů a popela, které zničily blízké Pompeje a další okolní města, s mnoha jejich obyvateli. Sopka ale toho dne zabíjela i jinak.

Antropologové nedávno prováděli vykopávky v doposud neprozkoumané části Pompejí, známé jako Regio V a objevili tam kostru asi třicetiletého muže, který zahynul velmi podivným způsobem.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Dotyčný nešťastník podle všeho na rozdíl od mnoha spoluobčanů přežil prvotní úder sopky a snažil se uprchnout do bezpečí. Ve městě ho ale zastihl další pyroklastický proud, který na něj svrhl velký kamenný blok, pravděpodobně zárubeň dveří jednoho z domů v Pompejích. Kámen rozdrtil muži hruď a hlavu, takže jeho smrt byla okamžitá. Z kostry je patrné, že muž před smrtí trpěl bolestmi při pohybu a nejspíše i kulhal. To mu při úprku z Pompejí pochopitelně příliš nepomohlo.

Výzkumy sondy Venus Express ukázaly, že počasí, které na Venuši panuje, je stejně extrémní jako teplota na povrchu. Hustá oblačnost, tvořená kapičkami kyseliny sírové, se nachází 40–60 km nad povrchem. Tzv. mezosféra ve výšce 60–100 km pak představuje přechodovou oblast plynného obalu, kde silný vítr unáší ovzduší takovou rychlostí, že oblétne celou planetu jednou za čtyři dny (tzv. superrotace). Horká atmosféra se šíří na noční stranu tělesa, kde se poté ochlazuje a klesá k vrcholkům oblaků.

TIP: Nepřehlédněte předchozí část článku!

Oceány a vulkány?

Venus Express pořídila i první mapu jižní polokoule Venuše v oboru infračerveného záření, jež odhalila, že naše „sousedka“ se mohla v minulosti podobat Zemi – s deskovou tektonikou a s oceány vody. Ačkoliv radarový systém již dříve posloužil ke zmapování povrchu planety s vysokým rozlišením, Venus Express jako první sonda prozkoumala jeho chemické složení. Nová data pak odpovídají předpokladu, že náhorní plošiny jsou ve skutečnosti pradávnými kontinenty s někdejší vulkanickou aktivitou, které kdysi obklopovaly oceány. „Zatím nejde o důkaz, ale je to v souladu s našimi představami. Můžeme opravdu říct, že horniny plošin vypadají odlišně,“ objasňuje vedoucí mapovacího týmu Nils Müller.

V 70. a 80. letech minulého století dopadlo na náhorní plošiny Venuše celkem osm sovětských modulů, jež posléze objevily v místě přistání pouze horniny podobné bazaltům. Podle nové mapy je materiál v těchto oblastech světlejší a v porovnání s většinou povrchu vypadá starší. Na Zemi představují takto zbarvené horniny obvykle žuly neboli granity, jež vytvářejí kontinenty. Dávné bazalty se dostaly do nitra naší planety v důsledku pohybu kontinentů při procesu známém jako desková tektonika. V kombinaci s vodou pak vytvořily granit a tato směs pronikla na povrch při vulkanické činnosti. „Pokud se na Venuši vyskytuje granit, potom tam musely v minulosti existovat oceány i desková tektonika,“ vysvětluje Müller. Dodává ovšem, že jediný známý způsob, jak detekovat náhorní plošiny coby dávné kontinenty, je vyslat na místo přistávací modul s patřičným vědeckým vybavením.

Kontinenty objevené v laboratoři

Mapy vytvořené pomocí radaru na oběžné dráze Venuše ukazují, že povrch naší sousedky tvoří převážně vulkanické planiny, kde kdysi tekla láva, jež následně utuhla. Ve vzorcích odebraných moduly sovětských sond Veněra v místě přistání se podařilo detekovat bazalty. Nelze však říct, jaké horniny se vykytují v jiných oblastech planety.

Přístroj VIRTIS na palubě evropské družice Venus Express sestavil mapu jižní polokoule tělesa. Žhavá hornina září v oboru infračerveného světla, přičemž emituje spektrum podle svého složení. Jörn Helbert z berlínského institutu DLR pro výzkum planet hledal využití těchto dat, aby zjistil, jaké minerály tedy vytvářejí povrch Venuše. To však byl problém. Vědci znají spektra hornin za pozemských teplot – jenže na naší sousedce panuje spalující žár 460 °C. Výzkumníci proto postavili v laboratoři speciální elektricky vytápěnou komoru, v níž poté „pekli“ různé druhy hornin včetně bazaltů, anortozitů a hematitů a porovnávali získaná spektra s údaji z přístroje VIRTIS.

Výsledky napovídají, že nejstarší oblasti povrchu Venuše může tvořit granit, který na Zemi vznikal v důsledku tektonické aktivity. Z toho vyplývá, že na druhé planetě Sluneční soustavy mohly kdysi dávno existovat kontinenty. Podle některých geologů vyžaduje tektonická aktivita přítomnost vody, což možná znamená, že se na Venuši v minulosti rozprostíraly oceány, jež snad hostily i život. Laboratorní výzkumy tak potvrzují závěry uvedené výše.

Teoreticky obyvatelná planeta

Povrch Venuše je dnes mimořádně suchý a dosahuje teploty, při níž se taví olovo. Astronomové však získali důkazy, že v minulosti byla planeta mnohem chladnější a obsahovala velké množství vody, která nakonec zmizela v důsledku skleníkového efektu. Již dřívější výzkumy naznačovaly, že vznik oblačnosti mohl uvedený proces zpomalit, což oceánům teoreticky umožnilo přetrvat až dvě miliardy let.

„Polovinu své existence mohla být Venuše obyvatelným světem s povrchovými oceány kapalné vody,“ uvádí planetolog David Grinspoon. A pokud se oceány na planetě rozprostíraly dostatečně dlouho, mohly se v nich objevit i složitější formy života. Grinspoon dodává: „Dostaneme-li se v časové škále do rozpětí dvou miliard let, můžeme si představit, jak složitý vývoj zde nastal: nejde jen o vznik života – otevíral se i čas pro zajímavou evoluci.“

Vzhledem k tomu, že Venuši kryje z velké části láva, není snadné zjistit, jak dlouho tamní oceány existovaly a zda se v nich vůbec mohl život objevit. David Grinspoon ovšem tvrdí, že stopu teoreticky představuje odolný minerál tremolit obsahující vodu. Víme totiž, za jak dlouho se v extrémních podmínkách planety mohl rozložit na jiné minerály. Jeho množství by nám pak napovědělo, kdy vznikl, a tudíž jak dlouho se životodárná tekutina na povrchu Venuše nacházela. Výzkum tremolitu však mohou uskutečnit pouze budoucí automatické sondy.

Život v atmosféře?

Podle některých astronomů by pak mohl život v podobě jednoduchých mikroorganismů existovat na Venuši i dnes, a to ve větších výškách atmosféry, kde panují příznivější teplota a tlak. S teorií o možném životě nikoliv na povrchu planety, ale v jejích oblacích, přišli v roce 2002 i Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z University of Texas. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na určité zvláštnosti v tamních mračnech, přičemž podle názoru obou vědců lze uvedené anomálie vysvětlit přítomností mikroorganismů vznášejících se v atmosféře, jejichž metabolismus se podobá některým raným pozemským organismům. 

Zhruba 50–65 km nad povrchem druhé planety Sluneční soustavy skutečně panují velice příznivé podmínky: teplota a tlak dosahují podobných hodnot jako na Zemi, vyskytuje se tam i vodní pára a zřejmě také nepatrné množství volného kyslíku. Přesto všechny úvahy o životě na Venuši představují zatím pouhé spekulace, byť částečně podepřené nepřímými důkazy. Na další závěry si musíme počkat, až na naší sousedce přistanou další moduly (viz Chystá se nová sonda).

Kelley se mohl sice pohybovat volně po celém hradu, přesto pro něj hněvínské zdi zůstávaly žalářem. Do vězení ho přivedl značně bouřlivý život, ve kterém nejednou nasazoval život a často se střetal se zákonem, ať už světským nebo božím. Přestože velice rád užíval univerzitního titulu (ostatně je všeobecně znám jako magistr Kelley), studia na oxfordské univerzitě nedokončil. Vyučil se lékárníkem a velmi záhy se zapletl s magickými naukami. Stal se učedníkem věhlasného mága Johna Dee, osobního mystika královny Alžběty I.

Císařovo odmítnutí

Kelley s Deem odjeli roku 1584 na kontinent a dostali se až do Prahy, kde na přímluvu Tadeáše z Hájku získali audienci u samotného císaře Rudolfa II. Ten je však proti očekávání přijal dosti chladně. Legenda praví, že Dee a Kelley měli ve skutečnosti za úkol vetřít se do císařovy přízně coby špioni Alžběty I. a Rudolf tento jejich záměr odhalil. Krátce nato byli Dee s Kelleym obviněni papežským nunciem z čarodějnictví (není divu, když se skutečně zabývali nekromancií) a museli z Prahy prchnout.

Oba mágové našli útočiště u Viléma z Rožmberka, který v jejich přijetí viděl mimo jiné dobrou příležitost, jak císaři provést něco na truc. V Třeboni pokračovali ve svých kejklích a také prohlubovali vzájemný vztah. Deemu prý andělé sdělili, že mají s Kelleym sdílet vše, včetně svých žen. Když se devět měsíců nato narodil Deemu syn, nebylo tak zcela jisté, kdo přesně je jeho otcem...

Zatímco Dee opustil pevninu a dožil v chudobě v Anglii, hvězda jeho kolegy stoupala. Kelleymu se dařilo: získal řadu statků, žil na Dobytčím trhu ve Faustově domě a nakonec se dostal do přízně císaře Rudolfa díky zázraku. Předvedl před ním tinkturu, kterou nazýval rtutí a přisoudil jí vlastnost transmutace kovů ve zlato. Návod prý získal od jakési prazvláštní duchovní bytosti vyvolané z jiného světa.

Z výsluní do vězení

Přesto byl Kelley roku 1591 uvězněn, oficiálně za zabití dvorního úředníka Jiřího Hunklera. Možná za tím stálo i to, že nebyl schopen císaři vyrobit další zlato. Nejprve byl uvězněn na Křivoklátě, odkud se pokusil utéct. Ale lano, po kterém se spouštěl ze skály, se mu přetrhlo a Kelley si při pádu rozdrtil nohu. Lékařům nezbylo, než mu ji amputovat. Krátce na to byl slovutný alchymista převezen stále jako vězeň na mostecký Hněvín.

TIP: Pražská alchymistická akademie aneb Jak podvést císaře

Tento kriminál však byl značně fešácký, dokonce se za ním přestěhovala i jeho manželka. Ta mágovi jedné noci propašovala do vězení nový provaz a Kelley, nepoučen z předchozího nezdaru, zkusil znovu utéct. Ani napodruhé ho však andělé nepodrželi, a když pod jeho váhou prasklo i toto lano, spadl do příkopu a zlámal si druhou nohu. Ačkoliv jej císař omilostnil, Kelley zůstal na Hněvíně a pokoušel se zotavit ze zranění. Týrali ho však úporné bolesti a také vědomí, že do konce života zůstane mrzákem. A tak 1. listopadu 1597 požil jed, čímž ukončil svůj život.

Před dvěma lety přinesla Su Jün domů štěňátko tibetského mastifa, což je plemeno, které může vážit přes 70 kg a dorůstá výšky 70 cm. I s přihlédnutím k jeho rozměrům však mazlíkova spotřeba žrádla postupem času překročila všechny meze: Když denně spořádal bednu ovoce a dva kbelíky nudlí, vytušila rodina zradu.

Posléze se pes začal stavět na zadní a Číňanům konečně došlo, že mají ve skutečnosti doma medvěda. Přivolaní ochránci přírody jim sdělili, že jde o ohroženého medvěda ušatého, chlupáče uspali a převezli do rezervace Yunnan Wildlife Rescue Centre.

Escuaín je město duchů. Najdete ho v národním parku Ordesa y Monte Perrdido ve španělských centrálních Pyrenejích. Kamenné domky jsou téměř všechny napůl zbořené. Jen na malé zahrádce jednoho zachovalého domu okopává  shrbený stařík záhonek. Je to jediný obyvatel vesnice. Nebýt malého parkoviště s několika auty turistů, kteří se přijeli podívat na vyhlídku do dech beroucí soutěsky Rio Yagy, byl by Escuaín zapomenutou vesnicí z počátku minulého století.

Rokle na dno soutěsky je strmá a hluboká a kolmé vápencové stěny po obou jejích stranách vypadají dost hrozivě. Vrcholky štítů na východě jsou ozářeny zapadajícím sluncem. Celý ten výjev vyvolává v příchozích představy, jak tady mohl vypadat život před více než půl stoletím. Tehdy byl onen starý muž, jediný zbylý obyvatel Escuaínu, ještě malý chlapec.  Vypadá to, jako by na městečko padla kletba a všichni ostatní obyvatelé se proměnili v hnědé krávy, které si ze zápraží kamenných stavení nedůvěřivě prohlížejí příchozí. Někdejší smích hrajících si dětí vystřídalo všudypřítomné cinkání zvonců.    

Sestrales Alto   

Na druhý den z Escuaínu zamíříme na západ přes hřeben. Stezka jde zprvu lesem přímo nahoru, bez sebemenších serpentin, poté strmými loukami, sežehnutými nemilosrdně pálícím sluncem. Sedlo porostlé nažloutlým trávníkem připomíná krajinu slovenských Roháčů. Za jeho hřbetem se otevírá strhující výhled do srdce národního parku, na divoce zvrásněné vápencové masivy, jimž vévodí ledovci pokrytá hora Monte Perdido.  Jejíž vrcholek se vypíná do výše 3355 metrů nad mořem. Na druhé straně údolí se z malebně travnatých kopečků prořezávají drsné terasy Sestrales Alto a Sestrales Bajo.

Cesta do sedla Collado de la Plana Canal trvá další hodinu.  Tamní útulna je dosud prázdná, tato část národního parku totiž není na rozdíl od kaňonu Ordesy příliš častým cílem turistů.

Útulna má ideální polohu. Místo obklopují nedozírné zelené pláně a kopečky s pasoucími se stády krav a polodivokými koňmi. Kousek na západ se otvírá hrůzostrašný chřtán kaňonu de Ańisclo, který jako by tenhle pohádkový kus země násilím rozerval.  

Na okraji zemské průrvy

Vytrvale stoupáme planinami, suchými svahy a mořem zelených bochánků pichlavých keřů, jež na lýtkách dělají krvavé šrámy. Okolní neposkvrněná krajina je úchvatná. Mám dojem, že jsme překročili časoprostor a nějakým záhadným způsobem se ocitli v jedné z odlehlých částí Mexika, pár set kilometrů daleko od nejbližší civilizace. Každou chvíli čekám, že musíme narazit na chřestýše, dvoumetrový kaktus, mexickou divotvornou šalvěj nebo indiánskou. Opravdu nemůžu uvěřit, že bychom se pořád ještě nacházeli na starém kontinentě. I naše vyprahlá hrdla  tomu nasvědčují. I když fouká slabý vánek, je spalující vedro a nikde žádná voda. Zmije aspisová vyhřívající se na slunci nám kvapně vyklízí cestu. 

Při putování Pyrenejemi jsou setkání s hady častá, žije zde několik druhů neškodných užovek (girondská, maurská, hladká, stromová, obojková) a štíhlovek (žlutozelená, podkovní), ale i tři jedovaté druhy – krom zmije západní ještě zmije Latesteova a šírohlavec ještěrčí.

Z okraje plošiny Sestrales Alto se naskýtají nezapomenutelné rozhledy na drsně vyhlížející pohoří Monte Perdida, na zvlněnou zem travnatých prérií náhle se rozlamující do obří, ničivé průrvy odhalující útroby naší planety, na skalní věže a sousoší opracované větrem za miliony let k dokonalosti. Pohled z okraje útesu do kaňonu, jenž je tak hluboký a úzký, že není vidět na jeho dno, je opravdu velkolepý – jakoby se zem právě rozevřela následky apokalyptického zemětřesení a chtěla nás spolknout. Supi krouží nad svým rajónem a hledají něco k snědku.

Rozmanitost pyrenejské přírody je nesmírná. Hlavní příčinou jsou dva rozdílné typy podloží, které se v některých regionech vyskytují současně. V západních Pyrenejích převažuje barvitější vápencové podloží, východní část je naopak tvořena granitem. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými a úzkými údolími, jejichž dna se nacházejí v nadmořské výšce pod tisíc metrů, vytvářejí s okolními štíty, dosahujícími výšek přes tři tisíce metrů, jedinečný ekosystém alpínské vegetace. Široký rozptyl teplot během roku i dne v různých nadmořských výškách dává specifický ráz místní flóře a fauně a vytváří tak druhově bohatou rostlinnou a živočišnou říši.

Sestup do kaňonu

Kaňon de Ańisclo se začíná čím dál víc rozevírat naším pohledům. Pohled dolů do kaňonu bere dech, přestože jsou tady stěny o dost nižší než v jeho dolní části u Sestrales.

Obavy z horolezení a závratí se ovšem nenaplňují. Stezka je protkána hustými serpentinami, po nichž se jde poměrně bezpečně. Bujná vegetací nás tu a tam úplně pohltí stinnými komnatami hustě spletených zimostrázů. Na okamžik si pro změnu připadáme jako v exotickém pralese.

Nedaleko na strmém svahu před námi si všímáme dvou kamzíků. Když nás zaregistrují, opatrně se dají na ústup za skalní římsu. Tady na stěně si nepočínají vůbec tak jistě, jak u nich bývá zvykem. Když jednomu z nich sjede kopýtko po skále a tak tak se zachytí, uvědomíme si, že tu asi smrtelné pády těchto zdánlivě dokonalých horolezců nejsou žádnou vzácností. Dravci kroužící v kaňonu pod námi jakoby takovou událost už dychtivě očekávali.

Dole už se leskne hladina říčky Rio Bellós. Těsnost kaňonu na jeho dně působí téměř klaustrofobicky. Strmé skalní stěny vypínající se až k nebi jsou velmi blízko sebe. Rio Bellós se v kaskádkách přelévá z jedné tůňky do druhé a mizí v ohybu kaňonu. Vytváří nesčetné tůňky a kaskády vodopádů, v nichž si otužilci mohou osvěžit. Sotva šlápnu do vody, rozeznávám nehybnou siluetu půl metru ode mě. Prohlížím si deset centimetrů dlouhé, šedavé mločí tělo s charakteristickou žlutou čárou uprostřed odpočívající pod hladinou na kameni. Málem bych ho přehlédl, jak je maskovaný.

Užíváme si putování liduprázdným kaňonem, jehož masivní vápencové stěny se od sebe pomalu rozestupují. Najednou si všimneme impozantního orlosupa plachtícího nad námi. Mohutné pařáty a načechrané rezavé peří na břiše se nedají splést. Majestátnost největšího dravce Evropy můžeme obdivovat především zde v národním parku Ordesa y Monte Perdido, kde v současnosti hnízdí přes dvacet  párů z celkové hnízdící populace Pyrenejí, která je odhadována na šedesát párů.   

Začínáme velmi prudce stoupat. Smrky a borovice řídnou a my lezeme po vápencových skalních terasách rozpálených doběla. Odpolední slunce opět začíná žhnout v plné síle. Dlouhé náročné stoupání je zpestřeno lehkým závěrečným lezením a my se ocitáme v široké pánvi nad evropským Grand Canyonem – impozantním kaňonem Ordesy. O tom však zase někdy příště. Krásy Pyrenejí jsou totiž téměř nekonečné.

Na zemi leží nemocný muž. Má zavřené oči a jeho mysl se propadá krok za krokem do prázdna současně s údery bubnu. Údery jsou jediná věc, na kterou se soustředí. Sklouzává s nimi do transu a následuje rytmus, jako by to byl žebřík do jiného světa. Sestupuje do podsvětí a současně ke zdroji vlastní nemoci. Tam dole se setká s duchem podzemí, a pokud ho v zápase přemůže, vrátí se zdravý. Pokud ne, možná zahyne. Naštěstí má po ruce mocného průvodce – šamana. To on buší do bubnu, to on zpívá písně, které otvírají bránu do jiného světa. Kde to jsme? V africké savaně? V severoamerické prérii? Nebo na Sibiři? Ne, jsme doma. Konkrétně v Brně, jenže dvacet jedna tisíc let před naším letopočtem…

Prastaré učení

Zdá se neuvěřitelné, že šamanismus na některých místech planety přežil až do dnešních dní. Podle všeho jde o nejstarší duchovní učení a jeho zárodek může sahat až do středního paleolitu, který se datuje zhruba mezi roky 250 000 a 40 000 př. n. l. V té době žily v Evropě početné komunity neandertálců, u nichž ovšem nedisponujeme důkazy o rozvinutém duchovním světě. Víme, že pohřbívali své mrtvé, ale můžeme si jen domýšlet, co přesně si mysleli o životě po smrti. Žádné „slušné“ neandertálské umění se nedochovalo a je možné, že podobně chudý byl také jejich náboženský svět. 

Opravdový rozvoj šamanismu přišel až s člověkem moderního typu, ke kterému patříme i my. Tento člověk vykročil z afrických savan někdy okolo roku 130 000 př. n. l. a v průběhu pouhých několika tisíc let osídlil Asii i Evropu. Právě v období zmíněné průzkumné exploze se zrodilo jisté společné dědictví lidstva – a na mnoha místech přežil šamanismus dodnes, ale jak se zdá, moderní doba urychluje jeho konec. 

Posvátné je všechno

Odborníci se jen s obtížemi shodnou, jak přesně vypadal šamanismus doby kamenné. I když si vypomohou srovnáním s dnešními šamany, třicet tisíc let vývoje se nedá ignorovat. Přesto v šamanismu přetrvává několik rysů, které jsou všem tradicím světa společné a pravděpodobně v něm figurují od samotného počátku. 

Pro šamana je posvátná příroda i všechno, co se v ní nachází. Zabil člověk zvíře? Měl by se omluvit jeho duchu a poděkovat mu, že lidem obětoval tělo, ve kterém sídlil. Pokácel strom? Měl by se jeho duchu omluvit a poděkovat mu, že mu poskytl možnost si vydlabat kánoi. Skrze šamanismus tak lze jako oknem vhlédnout do psychologie člověka doby kamenné. V jeho mysli nebylo posvátné a všední nijak odděleno. Dnes, když vcházíme do kostela, víme přesně, kde končí svět nákupů, televize a dvou piv po práci a kde začíná „dům boží“, ve kterém se nehvízdá, sundává se čepice, a pokud jste věřící, měli byste pokleknout. Takové rozdělení však před dvaceti tisíci let neexistovalo. 

Každý váš čin byl napodobováním něčeho, co už udělal nějaký hrdina z mýtů před vámi. Rozdělání ohně, vyvržení zvěře, sex, a dokonce i chození na záchod mělo svůj pravzor. Například australští šamani zvaní Karadži se dodnes při močení staví do zvláštního postoje, jaký prý zaujali legendární hrdinové, kteří přinesli civilizaci. Pokud jste učinili jakékoliv gesto, uváděli jste do života kus mýtu. Umíte si dnes představit, že byste dělali malý rituál před každým dosednutím na mísu? 

Zbytky v lidové magii?

Šamanismus měl v Evropě velmi silné postavení a různé jeho prvky se v lidové magii a folkloru udržely až dlouho do novověku. Čarodějnické procesy se často točily okolo schopnosti duše cestovat ven z těla, což představuje typickou šamanskou praktiku. Klanění se Satanovi a tance s ďábly na sabatech jsou samozřejmě výmysly inkvizitorů, podsunuté obětem a vynucené mučením. Avšak na výletech do jiných světů pomocí tajemných mastí vyrobených z durmanu, rulíku nebo blínu (všechny rostliny obsahují silné halucinogenní látky) může být alespoň v některých případech víc než jen zrnko pravdy. Drogy usnadňující trans, jež pomáhají při opuštění těla, tvoří typickou šamanskou pomůcku a například psychotropní ayahusca se užívá napříč celou Jižní Amerikou.  

V okrajových oblastech Evropy, například na Islandu, se pak šamanské prvky zachovaly ještě v jasněji čitelné podobě. Když i do této odlehlé oblasti dorazily v 17. století v důsledku konání několika horlivých protestantských rodů čarodějnické procesy, dostaly se do záznamů zajímavé místní praktiky. U řady lidí byly nalezeny magické grimoáry s runami, které hojně užívali severští kouzelníci, přičemž tyto značky měly prazáklad v šamanské tradici. Obvinění je prý vyrývali na dveře lidí, jimž chtěli ublížit. Ještě zajímavější ovšem je, že na rozdíl od zbytku Evropy a Severní Ameriky byla z jednadvaceti zdejších upálených lidí pouze jediná žena. Historii islandského čarodějnictví dokumentuje místní Muzeum magie, kde můžete kromě chýše čaroděje vidět dokonce takové zázraky, jako jsou „nekrokalhoty“ Nábrók. 

Morava, země šamanů

Zemí zaslíbenou šamanům je u nás především jižní Morava. Teplejší klima a dostatek zvěře zde před dvaceti až třiceti tisíci let mimořádně napomohly rozvoji umělecky zdatné kultury lovců mamutů. Právě někdy v uvedeném období vznikla legendární Věstonická venuše i neméně slavná venuše z nedalekého rakouského Willendorfu. 

Díky této kultuře máme dnes přístup k jedněm z nejlépe dochovaných důkazů o šamanských praktikách doby kamenné. V roce 1951 objevili archeologové v Dolních Věstonicích pozůstatky chatrče, která stála odloučená na okraji vesnice. Uvnitř našli řadu nástrojů, pec a také množství nedokončených nebo pokažených sošek. Ty byly v životě prehistorických lidí mimořádně důležité, protože sloužily jako kultovní a obětní předměty a jejich autoři měli bezpochyby výjimečný status. Je pravděpodobné, že zmíněná dílna patřila právě šamanovi. 

Ještě důležitější jsou ale hroby. Pohřbívání do země bylo v paleolitu vyhrazeno téměř výhradně důležitým osobnostem, protože vykopat díru do permanentně zmrzlé hlíny permafrostu vyžadovalo obrovské úsilí. Proto je možné, že tzv. Žena s křivou tváří, nalezená ve stejné lokalitě, byla šamanka. Její zvláštní jméno jí dala deformace obličeje s viditelnými následky obrny. Ještě zajímavější však je, že žena svírala v ruce vyřezanou sošku se shodně pokřivenou tváří. Pravděpodobně jde tedy o nejstarší portrét na světě. 

(Ne)šťastná trojice

Mimořádný je u nás také nález společného hrobu tří lidí. V jeho středu leží mladá žena a napravo, tváří dolů, mladý muž. Na levé straně se pak nachází další muž s rukou položenou v jejím klíně. Proč je hrob tak zajímavý? Společné hroby jsou totiž vzácné a uložené lidi obvykle spojuje buď pokrevní pouto, nebo příběh. Všechny tři postavy byly zasypány silnou vrstvou okrového prášku, který se obvykle spojuje s magickými praktikami. 

Co přesně se mezi nimi odehrálo, se nejspíše nedozvíme. Je možné, že jejich pozice odkazuje k nějakému mýtu, ale objevilo se také vysvětlení, podle kterého spíše vypráví příběh: muž vlevo je šaman a muž vpravo jeho pomocník nebo žák. Oba byli jako porodníci zodpovědní za porod důležitého dítěte – možná z rodiny vůdce klanu. Nějakým způsobem jej ale nezvládli a matka zemřela. Chtě nechtě pak muži putovali do hrobu s ní a pozice jejich těl naznačuje, jak moc porod pokazili. Odborníci by na tomto výkladu asi našli nejednu mouchu, ale s trochou fantazie... 

Konec starého učení?

A jak se daří českým, potažmo evropským šamanům v dnešní době? Překvapivě dobře. Od 60. let minulého století, kdy éra hippies přinesla zájem o alternativní duchovní nauky, prožívají šamani v Evropě renesanci. Dnes si můžete vybrat v množství kurzů, na kterých se setkáte s moudrými muži ze všech koutů světa – není problém si zazpívat se šamanem z Mexika, Peru, Mongolska nebo Sibiře. Každý z nich nabízí jiný typ zážitku od bubnování u ohně přes saunu a chůzi po uhlí až po skutečné šamanské praktiky cest do jiných světů. Při některých si dokonce můžete – ale nikde to neříkejte – vyzkoušet přírodní psychotropní drogy. 

TIP: Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví

Pokud se snad chcete učit od někoho s podobnou mentalitou, jako je ta vaše, můžete využít služeb bezpočtu českých šamanů. Ti lepší svoje vědomosti nečerpají z knih, ale skutečně jezdí za mistry do dalekých zemí, kteří jim rady často předávají velmi rádi, protože v mnoha komunitách (například na Sibiři nebo u severoamerických indiánů) mají šamani namále. Jejich tradiční úloha totiž kromě mluvení s duchy spočívá hlavně v uchovávání příběhů a mýtů vlastního etnika, ale to o ně ztrácí zájem. I v případě, že mají šamani štěstí a jejich jazyk nevymírá (odborníci odhadují, že každých čtrnáct dní vymizí ze světa jeden jazyk), narážejí na jiný problém: jejich vlastní lidé je často považují za zbytečné, za záležitost minulosti, která jejich komunitám v cestě k prosperitě nijak nepomáhá. Budoucnost tohoto „prvního náboženství“ tak paradoxně možná leží tam, kde v ryzí podobě dávno vymizelo – v Evropě.