ISS je v řadě ohledů funkčně rozdělená na dvě části: americkou a ruskou. Každá z těchto částí má přitom svůj samostatný systém zásobování vodou. Jejich voda se mírně liší chemicky i fyzikálně. Americká voda má méně minerálů a je ošetřovaná solemi jódu. Kromě toho ještě Američané recyklují moč, zatímco Rusové nikoliv.

Žlutá voda na palubě ISS

Ruská voda z kohoutku pro horkou vodu nedávno zežloutla. Nikdo nevěděl proč a Rusové tak museli používat vodu americkou. Odborníci mezitím pátrali po příčině problému a zjišťovali, nakolik jde o vážný problém.

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

Ukázalo se, že viníkem byl ruský „samovar“, tedy zařízení v ruské části ISS, které slouží k ohřívání a vaření vody. Samovar překročil životnost a do vody se z něj uvolnil vodní kámen. Závada naštěstí měla rychlé řešení. Samovar před pár dny Rusové vyměnili a mohli se opět vrátit k užívání vlastní vody.

Mezinárodní skupina více než 200 vědců zmapovala genetické základy deprese více do hloubky, než kdy předtím. Podařilo se jim vytipovat celkem 44 genetických faktorů spojených s tímto záludným onemocněním. Třicet z nich přitom doposud nebylo spojováno s depresí.

Genetika samozřejmě není jedinou příčinou rozvoje nebezpečné deprese. Svoji roli nepochybně sehrávají i životní zkušenosti nebo třeba kondice. Také obéznější lidé mají větší sklon k depresím. Geny jsou ale v tomto onemocnění podle všeho velice významné.

TIP: Sebevražedné myšlenky lidí s depresí mají spojitost se zánětem mozku

Výsledky výzkumu teď mohou využít lékaři. Čeká je výzkum dotyčných genů, v němž se budou snažit objevit slabá místa mechanismu rozvoje deprese, na které by se mohla zaměřit budoucí léčba.

Projížděli jsme vysokou trávou, kličkovali mezi suchými akáciemi a rámem vozu drtili menší porost. Bezúspěšně jsme se pokoušeli najít zbytky mršiny, chuchvalce srsti či zbytky kůže a kostí, rozhrabaný písek nebo poválenou trávu. Nic. Jen spokojení supi využívali posledního slunce, které prohřívalo jejich křídla před nastávající chladnou nocí.

TIP: Levhart – Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Na východě protnul černé nebe ohnivý blesk a husté mraky začaly plnit celou oblohu. Snažily se zatlačit slunce do úkrytu na druhé straně polokoule a nám se naskytl neopakovatelný úkaz. Sotva doutnající kotouč překryl strom s pospávajícími supy a černé siluety spolu s uschlými větvemi v pozadí a dohasínajícím denním poutníkem vytvořili kompozici, které nešlo odolat.
Nedávno jsem se zařekl, že už nikdy nevyfotím západ slunce, ale zbaběle jsem podlehl.

Již dávní alchymisté tvrdili, že se v hmotě ukrývá ohromné množství energie – jen ji osvobodit. Dlouhá staletí se to ovšem nedařilo, a to ani v dobách, kdy pokusy nad kotlíky dávno vystřídaly vyspělé laboratoře. Předpoklady pro uvolnění energie z jádra atomu byly položeny až koncem 19. a začátkem 20. století: Roku 1896 odhalil Francouz Henri Becquerel přirozenou radioaktivitu u některých solí uranu, později Pierre a Marie Curieovi popsali nové radioaktivní prvky radium a polonium, vznikající rozpadem uranu a thoria. V roce 1913 objasnil dánský fyzik a myslitel Niels Bohr strukturu atomového jádra a konečně roku 1932 objevil Brit James Chadwick i dosud neznámou částici – neutron. Cesta k odhalení jaderné reakce byla volná. 

Osvobození jádra

Již dva roky po Chadwickovi dospěl Ital Enrico Fermi k závěru, že „ostřelováním“ atomu uranu tepelnými neutrony dochází ke zvláštní reakci, při níž se uvolní nebývalé množství energie. Na jeho výzkum navázali Němci Lise Meitnerová a Otto Hahn. Roku 1938 musela sice Meitnerová opustit Berlín kvůli svému židovskému původu, zůstala však s Hahnem v kontaktu. Na základě jeho poznatků pak v roce 1939 zformulovala teorii jaderné reakce (viz Tajná síla atomu), kterou navíc prokázala experimentálně. Poprvé psal o unikátním objevu časopis Nature v článku „Rozpad uranu působením neutronů – nový druh jaderné reakce“, jenž vyšel 18. února 1939. 

Smrt z Los Alamos 

Výzkum energie z jádra však nebyl pouze evropskou doménou. Probíhal i v USA, především na půdě newyorské Columbia University, kde působil emigrant Fermi a maďarský rodák Leó Szilárd. Zhruba ve stejné době jako německý tým došli k podobnému závěru ohledně štěpné reakce: Bombardováním atomového jádra uranu tepelnými neurony lze docílit jeho rozštěpení na dvě části a uvolnění velkého množství energie. Vznikají přitom i neutrony, které mohou následně štěpit další uranová jádra, a nastává řetězová reakce. 

Jenže se psal rok 1939 a v předválečné tísnivé atmosféře někteří vědci pochopili, že by bylo možné senzační objev zneužít pro výrobu neobyčejně účinné zbraně. Přesto se jim nepodařilo jej udržet v tajnosti. Koncem léta 1939 tak skupina badatelů v čele se Szilárdem adresovala americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi dopis, podepsaný samotným Albertem Einsteinem. Upozorňovala v něm na možnost sestrojení „výjimečně silných bomb nového typu“ a na nebezpečí, jež by to mohlo světu přinést. 

Následně ustavený „uranový výbor“ se zaměřil čistě na atomový výzkum. První úspěch si připsal už v březnu 1941, kdy se štěpnou reakcí podařilo získat z uranu plutonium se silně explozivními účinky. V srpnu 1942 odstartoval tajný projekt Manhattan, v jehož rámci se měl v utajených laboratořích v Los Alamos v Novém Mexiku urychlit vývoj atomové bomby. Jeho úspěšnost dokládají nechvalně proslulá data 6. a 9. srpna 1945, kdy Američané svrhli ničivou zbraň na japonská města Hirošimu a Nagasaki, což si bezprostředně vyžádalo přinejmenším 150 tisíc civilních obětí a dalších 244 tisíc následovalo později.

Mocnosti jaderného klubu 

Svržení pum sice ukončilo válečné běsnění, nicméně jaderné zbrojení v tichosti pokračovalo dál. Již roku 1949 se stal druhou nejvýznamnější mocností na tomto poli Sovětský svaz, který dokázal v americkém programu získat špiony. V roce 1953 Sověti svého rivala dokonce předstihli, když vyvinuli a jako první otestovali termonukleární zbraň (vodíkovou bombu). Později svou vlastní verzi odzkoušely také Británie, Francie, Čína, Indie a Pákistán, a zařadily se tak mezi další státy tzv. jaderného klubu. 

Nicméně právě Rusko a USA dnes představují dva nejdůležitější hráče – dohromady vlastní víc než 90 % globálního nukleárního arzenálu. Jistým způsobem tak mohou rozhodnout o osudu lidstva: Již vypuštění několika desítek hlavic by totiž na Zemi vyvolalo katastrofu, kterou bychom dost možná nepřežili. 

Štěpnou silou vpřed!

Druhá strana mince však skýtala podstatně optimističtější využití, a sice v energetice. Jaderné elektrárny začaly po celém světě vyrůstat po roce 1956 a dnes podle organizace World Nuclear Association funguje na Zemi 447 nukleárních reaktorů, přičemž dalších 61 je ve výstavbě. Jen v roce 2016 vyrobily celkově 2 490 miliard kilowatthodin, což odpovídá 11 % globální poptávky. 

TIP: Přísně střežená města a uzavřené zóny: Los Alamos

Média čas od času přinesou zprávu, že mají nukleární reaktory nejlepší časy za sebou, opak je však pravdou. Hlavní dodávky elektřiny sice stále zabezpečuje hnědé uhlí s celosvětovým podílem 40 %, jeho dopady na životní prostředí jsou ovšem alarmující a v budoucnu se od něj bude ustupovat. Jaderné elektrárny oproti tomu znamenají podstatně menší ekologickou zátěž, především proto, že jejich nové generace dokážou zpracovat už jednou vyhořelé palivo. Podle mnoha předpovědí se tak produkce elektřiny z reaktorů do roku 2040 více než zdvojnásobí. 

Největší naději nyní představují tzv. tokamaky: Zařízení, na jejichž vývoji pracují přední světové laboratoře, snad v budoucnu umožní využít termojadernou fúzi, jež má mnohonásobně vyšší výtěžnost než současné postupy. 

Větrná energie nabírá na obrátkách. Společnost GE Renewable Energy nedávno ohlásila plán na vybudování mamutí větrné turbíny. Haliade-X by měla být největší a také nejvýkonnější příbřežní turbínou na světě.

Turbína Haliade-X vyroste ve výzkumném centru Offshore Renewable Energy (ORE) Catapult na pobřeží u anglického Blythu, kde ji v příštích pěti letech čekají podrobné testy. Turbína bude vysoká 260 metrů a její rotor o průměru 220 metrů budou tvořit 3 lopatky o délce 107 metrů.

TIP: V Německu se roztáčí nejvyšší větrná turbína na světě

Proč vlastně stavět taková větrná monstra namísto většího počtu menších turbín? Podle společnosti GE Renewable Energy méně turbín ušetří finance i čas. Příbřežní větrné parky s gigantickými turbínami by se proto měly vyplácet.

Příliš vysoký počet následníků knížecího stolce způsoboval nesnáze a zpravidla vedl k vystrnadění či jinému způsobu odstranění nechtěných příbuzných. Ti se většinou urychleně odebrali na panovnické dvory zahraničních sousedů, kde hledali ochranu a setrvávali tam, dokud se poměry v zemi neuklidnily nebo nezměnily.

Jak fatální dopad bude mít rozvětvenost rodu na poměry v Čechách, prozíravě předjímal už kníže Břetislav, který počátkem roku 1055 ustanovil na chrudimském hradě takzvaný stařešinský řád. Ústy kronikáře Kosmy promluvil umírající Břetislav ke svým nejbližším o své poslední vůli, jíž mělo být rozdělení země na jednotlivé části. 

Nejstarší vládne

Podle Břetislavovy závěti byl vládou v zemi pověřen vždy nejstarší příslušník dynastie, zatímco ostatní byli poděleni jednotlivými državami na Moravě. Po smrti předvídavého knížete se tak českým panovníkem stal jeho nejstarší syn Spytihněv, jehož úsudku a vůli byli podřízeni další bratři. Druhorozený Vratislav získal na základě otcovy závěti správu nad bohatým Olomouckem a zbytek Moravy byl svěřen do rukou mladších synů Oty a Konráda. Benjamínek rodu Jaromír byl připravován na duchovní kariéru. 

Břetislavův nástupnický řád byl sice logickým krokem ke zklidnění situace v zemi, ve skutečnosti však vnesl do zdejších poměrů zmatek a nejasnosti. Nebylo například zřejmé, zda mají být moravské úděly po smrti Břetislavových synů obsazovány jejich potomky nebo jestli si na ně může činit nárok Přemyslovec sedící v Praze. Ten si navíc za svého nástupce často zvolil výhradně člena vlastní, tedy pražské větve a pomíjel tak právo starších, byť vzdálenějších Přemyslovců na Moravě. Mladším bratrům a vnukům potom nezbývalo než čekat a doufat, že jednou možná získají vytouženou hodnost českého knížete. 

Po smrti Spytihněva roku 1061 se stal prvním údělníkem, který se dostal až na pražský stolec, Vratislav Olomoucký. Jeho část Moravy tak připadla mladšímu Otovi, zatímco znojemský úděl zůstal v Konrádových rukou. V průběhu Vratislavovy vlády se zbývající bratři až nečekaně sjednotili a jak popisuje kronikář Kosmas, jejich koalice den ode dne sílila. Úzké vazby a překvapující loajalita moravských Přemyslovců však pro českého knížete představovaly skrytou hrozbu, která pražského Přemyslovce neustále nabádala k bdělosti vůči vzdáleným příbuzným. Vždyť stačil krůček k tomu, aby bratrská soudržnost údělníků přerostla v otevřený odboj vůči českému knížeti. 

Smrt v rodině

Vztahy mezi Břetislavovými syny, respektive mezi vládnoucím Vratislavem a jeho moravskými bratry, se rok od roku zhoršovaly. Vzájemná nevraživost a podezíravost vzkvétala zejména v souvislosti s odcizením nejstaršího z bratrů Vratislava, který pobýval v Praze. Pevné pouto mezi moravskými údělníky v roce 1087 těžce zasáhla smrt Oty Olomouckého. Vdova Eufemie s nezletilými dětmi ještě nestihly řádně oplakat svého zesnulého manžela a Vratislav už stál před branami města. Spěchal na severní Moravu, aby zabral panství zemřelého bratra pro svého prvorozeného syna Boleslava.

Eufemie se za těchto okolností společně se syny Svatoplukem a Otou Černým necítili ve svém dosavadním domově bezpečně a rozhodli se vyhledat pomoc, která by jí i jejím dětem zajistila prozatímní útočiště. A role ochránce se chopil kdo jiný než brněnský údělník Konrád. Bohulibé gesto se však ani v nejmenším nesetkalo s nadšením u české přemyslovské větve. Vratislav totiž Konrádův krok mylně pochopil jako projev neskrývaného odporu proti centrální moci a rozhodl se dalšímu bratříčkování moravských příbuzných čelit silou. 

Jednotná opozice navíc na začátku devadesátých let utrpěla další ztrátu, když zemřel nejmladší bratr Jaromír. Konrád tak náhle přišel o spojence, kteří prý „pokud byli živi, tak byli jedné mysli, že je král nemohl žádnými úskoky od sebe odtrhnouti, a jako prý se lev bál tří býčků, když stáli, srazivše rohy dohromady, tak se král nikdy neodvážil napadnouti své bratry“.

Po smrti obou sourozenců však náhle zůstal Konrád v opozičním táboře sám, vystaven napospas Vratislavově vůli. A nutno říct, že za těchto pro českého krále (Vratislav získal českou korunu roku 1085) mnohem příznivějších okolností nejstarší Přemyslovec ani na okamžik nezaváhal a se svou hotovostí vytáhl na Brno.

Před Brnem

Obléhání Brna, v jehož pevných zdech pobýval údělník Konrád, vypadalo na dlouhou a strastiplnou pouť, na jejímž konci však bude na českého krále čekat vítězství. Vize přemoženého bratra, urychleně a nadobro prchajícího ze země, patrně provázela Vratislava dnem i nocí. Ukázala se ale být přehnaně optimistickou a klamnou. Před Brnem se totiž okolnosti vyvinuly zcela jinak, když se druhorozený Vratislavův syn Břetislav neočekávaně postavil proti vlastnímu otci. A aby toho nebylo málo, za Vratislavovým potomkem stála velká část vojska. Rebelie ve vlastním táboře byla jistě nepříjemná. Úplnou katastrofou by ale pro Vratislava bylo spojení jeho syna se strýcem Konrádem. 

Český král se nakonec rozhodl nastavit přemyslovským příbuzným přívětivější tvář a ustoupit. Přijal kajícího se Konráda i Břetislava na milost. Podle Kosmy prý v přemyslovském dramatu sehrála nemalou roli Konrádova choť Virpirk, která svou řečí o „zbytečné občanské válce“ dokázala Vratislava přimět k vlídnějšímu zacházení se zbytkem rodiny. Před branami Brna se tak nakonec odehrála dojemná scéna usmíření za přítomnosti všech znesvářených příbuzných.

Konrádovo nástupnictví

Smírčí polibek mezi Vratislavem a Konrádem patrně zapůsobil věrohodněji než objetí českého krále s jeho synem. Pokud by se totiž Břetislav neobával možné odplaty, patrně by krátce nato neopustil řady svého otce, aby se na nějakou dobu ukryl v okolí Hradce. Vztahy mezi oběma Přemyslovci navíc zkomplikovala nenadálá smrt prvorozeného Boleslava, která náhle posunula v přemyslovské hierarchii Vratislavova odbojného syna o příčku výše.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Český král naplněný obavami o svůj panovnický stolec raději zvolil menší zlo a provolal svým nástupcem bratra Konráda. Tímto aktem odmítl Vratislav nadále protežovat svou vlastní rodovou linii, jak bývalo u pražských Přemyslovců častým zvykem, a zcela v souladu s předepsaným nástupnickým právem hodlal jednoho dne přenechat správu Čech mladšímu bratrovi. 

Málokdo patrně čekal, jak rychle se Vratislavova závěť naplní. Za lednových mrazů roku 1092 vyjel Vratislav II. na lov, spadl z koně a následkům zranění zanedlouho podlehl. 

Za zrod prvních hvězd vděčíme jednak fyzikálním zákonům našeho vesmíru a také jeho chemickému složení. Již krátce po Velkém třesku bylo rozhodnuto, že kosmos bude sestávat převážně z vodíku a trochy helia a že jej budou ovládat čtyři síly. 

TIP: Fascinující evoluční příběh: Kdysi žhnoucí povrch by dnes neohřál ani vodu na čaj

Po počátečních horkých fázích vesmír asi 380 tisíc let po Velkém třesku zprůhledněl, současně však začalo tzv. období temna: V kosmu neexistovaly zdroje elektromagnetického záření, až na vibrace molekul vodíku. Situace se změnila teprve za 150 milionů let. Mezitím pečlivě pracovala gravitace, která přitahovala k sobě molekuly vodíku a vytvářela hustší oblasti, jež pak překotně gravitačně kolabovaly. 

Při kolapsu v centru rostla teplota – brzy překročila hodnotu zhruba 2 000°, kdy se molekulární vodík disocioval na atomární, a posléze přibližně 3 000°, kdy atomární vodík ionizoval. Začaly vznikat zárodky hvězd – tzv. protohvězdy. Teplota v jejich nitru nadále rostla, až přesáhla několik milionů stupňů, zažehly se termojaderné reakce a objekt se zařadil mezi hvězdy hlavní posloupnosti. Pozorovací důkazy naznačují, že se první stálice rozzářily zhruba 560 milionů let po Velkém třesku.

Říční flotily v moderním slova smyslu se rodily od poloviny 19. století, kdy mezi křesťanskými státy a osmanskou říší vznikla na Dunaji dlouhá vodní hranice. Turci ji hodlali střežit poměrně velkou silou v počtu dvou pancéřových fregat a sedmi říčních monitorů, což Rakušany a později Rumuny vedlo k budování podobných jednotek. Oba státy však svou koncepci pojaly trochu jinak. Zatímco Rumuni hodně spoléhali na torpédové čluny (byť kanonům se nevyhýbali), Rakušané jednoznačně preferovali velká děla. První světová válka pak ukázala tu lepší cestu. 

Prvoválečné zkušenosti

Rakouské monitory od počátku války drtily srbské pozice na souši, a protože při svých rozměrech nabízely nepříteli jen malý cíl, troufali si jejich kapitáni i na souboje s velkorážným dělostřelectvem. Když Rumunsko v létě 1916 vstoupilo do války na straně dohodových mocností, jeho torpédové čluny se okamžitě pokusily zničit rakousko-uherskou flotilu přímo v bulharském přístavu Ruse.

Akce přes odvahu posádek skončila fiaskem, ovšem na druhou stranu Rakušany přiměla přemístit jejich lodě do bezpečnějších vod. Koncepce velkých děl a malých lodí se koneckonců brzy ukázala jako účinnější, když rakouské monitory svými 120mm kanony vyhnaly rumunské říční lodě z přístavu Giurgiu a později zvítězily v takřka regulérní námořní bitvě o pontonový most u Rjuhova. Rumunské čluny ovšem také prokázaly svou užitečnost, když z obležené pevnosti Turtucaia (dnes Tutrakan v Bulharsku) evakuovaly celou divizi pozemních vojsk.

Dědictví habsburské monarchie

V roce 1918 bylo zřejmé, že ozbrojené říční lodě mohou sehrát důležitou roli při ostřelování pozemních pozic, násilném překročení vodních toků a ochraně pontonových mostů, či naopak při jejich ničení. Za povšimnutí stál také fakt, že odvážná posádka mohla s jistým rizikem svádět dělostřelecké souboje i se silným soupeřem. Naopak největší nebezpečí pro říční plavidla představovaly miny – jedna srbská potopila například rakousko-uherský monitor Temes.

Po první světové válce svedly nově vzniklé státy o rakousko-uherské dědictví lítý diplomatický boj a nakonec větším či menším říčním loďstvem disponovaly všechny země podél dunajského toku. Zvláštní ovšem je, že plavidla tohoto typu se dala najít jen na Dunaji. V západní Evropě žádné obdobné bojové seskupení nikdy nevzniklo – i když třeba na Rýně by se pro ozbrojené lodě práce nejspíše našla. 

Sovětská odezva

O něco později se říčním lodím začali věnovat také v Sovětském svazu. Tento zájem měl původ v občanské válce, během níž improvizovaně vyzbrojené civilní parníky na mnoha řekách dobře posloužily jak pro přímou dělostřeleckou podporu, tak pro zásobování či pohodlnou přepravu vojsk. Systematické budování flotil na Dněpru a Amuru začalo v roce 1931, kdy lidový komisariát námořnictva zadal do výroby monitory s děly ráže 102, 130 nebo 152 mm, menší dělové čluny s výzbrojí v podobě tankové věže a později i řadu pomocných jednotek.

Velení námořnictva po jistých debatách pro říční loďstvo v roce 1939 přijalo základní strategickou doktrínu. Měla podobu jakéhosi manuálu a velmi realisticky se v ní uvádělo, že plavidla mají operovat jen a pouze v zájmu pozemních vojsk a v součinnosti s nimi. Sovětští admirálové si ovšem velmi dobře uvědomovali, jaké nebezpečí pro lodě představují letadla, a proto doporučovali, aby štáby říčních flotil měly pod přímým velením přiměřený počet stíhaček, pozorovacích letounů, a dokonce i bombardérů. Uvažovalo se i o zřízení balonových jednotek pro řízení palby, k tomu ale nakonec nedošlo. 

V červenci 1940, v souvislosti se sovětskou okupací Besarábie, byla sovětská Dněperská flotila zrušena a místo ní vznikla Dunajská flotila čítající pět monitorů a pětadvacet menších plavidel včetně nemocniční lodi, dvou remorkérů a dílenské lodi. Menší část Dněperské flotily se přesunula na běloruskou řeku Pinu. Hlavní základna se pro Dunajskou flotilu našla v Izmajilu na Kilijském (nejsevernějším) rameni delty Dunaje, kde se usídlila také třicítka malých hlídkových lodí spadajících pod pohraniční vojska NKVD. V červnu 1941 Sověti disponovali 85 říčními plavidly a o něco menší počet se nacházel v různých stadiích stavby.

Monitory v obraně

Hned po začátku operace Barbarossa v červnu 1941 se sovětští lodníci octli v prudkých bojích a zle jim zatápěli také jejich rumunští protivníci. Ti měli sice k dispozici jen sedm monitorů, šest hlídkových lodí a pomocná plavidla, ovšem vůbec si nevedli zle. Válku zahájili dělostřeleckým přepadem Izmajilu, a i když žádnou loď přímo nezasáhli, v následujících dnech si nárokovali jeden potopený dělový člun a další dva poškozené, stejný počet poničených monitorů a také sestřelení jednoho bombardéru.

Boje v dunajské deltě trvaly přes měsíc a nakonec se jádro sovětské flotily přece jen probilo do bezpečných vod Černého moře. Rumuni je ovšem nikterak nepronásledovali – snad proto, že i jejich lodě utržily šrámy, z nichž o největší se postaral sovětský bombardér, který poškodil monitor Ardeal (opravený bývalý rakousko-uherský Temes). Místo toho v příštích letech střežili vodní dopravu před útoky jugoslávských partyzánů a lovili miny, které spojenecká letadla shazovala do Dunaje.

Ústup před Němci

Velení sovětské Dunajské flotily se mezitím usídlilo v Nikolajevu, později v Oděse a Sevastopolu a řídilo operace na podporu obránců v ústí řek Bug a Dněpr. To se ovšem týkalo dělových člunů, protože šest monitorů spolu s Pinskou flotilou posílilo obranu Kyjeva. Po obchvatném manévru německé armády se však sovětská plavidla v září 1941 octla v obklíčení, posádky je vyhodily do vzduchu a na Černé moře se probojoval jen slavný monitor Železňakov.

Zbytky Dunajské flotily pak plnily další defenzivní úkoly při obraně Oděsy a Sevastopolu a po evakuaci Kerče bylo seskupení 14. listopadu rozpuštěno. Bývalé říční jednotky však bojovaly dál, a to na moři v rámci nově vytvořené Azovské flotily. Ukázalo se, že dělové čluny mohou dobře posloužit i jako výsadková plavidla a osvědčily se například při kerčsko-feodosijské operaci na konci roku 1941.

Sovětské říční loďstvo jako celek však na moře neodešlo. Už v říjnu 1941 se část Kaspické flotily přesunula z Astrachaně na Volhu a v příštím roce s těžkými ztrátami zajišťovala jak zásobování obránců Stalingradu, tak dopravu po řece, přičemž se musela potýkat také s minami shazovanými z německých letadel. Obecně se dá říci, že sovětské říční loďstvo v obraně nezklamalo. Tam, kde se objevilo, získali obránci sice dočasnou, avšak nezanedbatelnou palebnou sílu. Současně však bylo zřejmé, že loďstvo může operovat jen tam, kde mají vlastní vojska výraznou vzdušnou převahu. 

Z Černého moře až do Rumunska

Během roku 1943 ale sovětští lodníci mohli zapomenout na zkušenosti získané při obraně, protože „heslem dne“ se stal útok. V září se znovu zformovala Dněperská flotila a její lodě se záhy podílely na překročení „mateřské“ řeky u Kyjeva. Významně se podílely i na úspěchu operace Bagration z léta 1944, když například při obklíčení německých vojsk u Bobrujska válečné lodě během čtyř dní přepravily 66 000 vojáků s kompletní výzbrojí.

Říční plavidla bojovala dokonce i tam, kam zdánlivě neměla přístup. Například v srpnu 1943 se v Saratově „nalodilo“ na vagony pět minolovek Volžské flotily a železnicí se dopravily k Ilmeňskému jezeru jižně od Novgorodu, aby tam pak vyplouvaly na bojové mise. V dubnu 1944 se opět zformovala také Dunajská flotila, která pro začátek sbírala zkušenosti krytím přechodu 46. armády přes dolní Dněstr, a na konci srpna se první dělové čluny vrátily do dunajské delty.

Zabavená plavidla

V té době sice již Rumunsko bojovalo po boku sovětské armády, lodníků jeho říční flotily se to však netýkalo. Jejich lodě totiž Sovětský svaz zabavil, dosadil na ně vlastní posádky a po nejnutnějším výcviku je zařadil do Dunajské flotily. Tím vzniklo silné seskupení, které postupovalo proti proudu Dunaje a významně podporovalo pozemní vojska palbou i logistickým zajištěním.

TIP: Život námořníka: Na moři i na souši

Dunajské lodě do konce války podpořily na dvacet větších či menších výsadkových operací a účastnily se tuhých bojů o Budapešť i Vídeň. Kromě toho se staly důležitou součástí zásobování – na frontu například dovezly na 1 500 tanků. S koncem druhé světové války a následným rozvojem proudového letectva a řízených střel se zdálo, že ze vzduchu snadno zranitelné říční lodě ze světa zmizí. V řadě případů se tak opravdu stalo, nicméně Dunaj stále brázdí rumunské a srbské válečné lodě. Poměrně silnou říční flotilu drží také Brazílie, a to jak pro strážní službu na hranici s Paraguayí na řece Paraná, tak pro policejní práci v amazonských pralesích.

Veverka, která dostala jméno Karamel, se pravděpodobně v lesích nedaleko tureckého města Batman chytla do pasti. Skončila s natolik poničenými packami, že jí je veterináři museli amputovat. Malý hlodavec tak při nehodě nejen ztratil naději na návrat do divočiny, ale zároveň mu dělal problém i obyčejný pohyb. Vědci z Istanbul Aydın University proto přišli se speciální protézou, která veverce nahrazuje přední končetiny kolečky. V době vzniku tohoto článku s nimi již Karamel čiperně pobíhala a vracela se do života.

Ročně se vyrobí přes sto tun semtexu a podle typu se cena za kilogram pohybuje v řádu několika stovek až tisíců korun. Materiál vypadá jako plastelína, a dokud do něj nezapíchnete rozbušku, zůstane neškodný. Jméno dostal podle svého rodiště v Semtíně u Pardubic a podle názvu společnosti Explosia, kde spatřil světlo světa. Ve skladu vydrží deset let a explodovat může i pod vodou. 

Bourat domy, kácet stromy

Chemický výzkumník Ladislav Říha se semtexem zabývá už třicet let a jeho úkolem je upravovat známou trhavinu podle potřeb zákazníků. „Lidé stále přicházejí s novými požadavky. Někdo chce, aby to lepilo víc, jiný naopak. Další požaduje, aby byla látka tvárná i při minus čtyřiceti stupních,“ popisuje. Na otázku, zda je receptura tajná, odpovídá šalamounsky: Rozhodně prý není veřejná. 

Přirozeně je semtex šedobílý a různé zabarvení slouží spíš k odlišení jednotlivých druhů. Například červená verze 1A představuje jeden z úplně prvních typů látky: Dnes pomáhá lámat kámen, bourat budovy, kácet stromy a její exploze může třeba také hasit hořící ropné vrty. Semtex má i speciální úpravy – dodává se například jako tzv. razor, tedy žiletka. Soustředěný výbuch pak dokáže řezat ocel jako papír a pomáhal i likvidovat hnědouhelná rypadla.

Semtex proti C4

Je zajímavé, že semtex hoří jako tuhý líh. Vojáci si prý na něm v případě nutnosti mohou dokonce ohřát jídlo. Jednalo by se ovšem nejspíš o černou verzi, určenou pro armádní ženisty. A zde se rovněž nabízí srovnání s největším konkurentem československého vynálezu – známou americkou trhavinou C4. „Americká nálož není plastická, dosahuje však špičkového výkonu. Semtex je oproti ní sice slabší, ale zase se dá dobře tvarovat,“ srovnává Ladislav Říha.

Semtex i C4 vznikly v 50. letech minulého století, kdy armády na obou stranách železné opony zadaly svým specialistům úkol vytvořit moderní výbušninu. „Hlubší inspirace mezi oběma látkami nebyla, i když mají jeden důležitý styčný bod, jímž se liší od všech trhavin vyráběných do té doby. Koncepce tedy byla podobná, ale suroviny úplně jiné,“ dodává Říha.

Dva otcové z Explosie 

Rodištěm semtexu se stal areál pardubické společnosti Explosia (dříve národní podnik Synthesia). Okolní les představuje jakýsi bezpečnostní prvek, stejně jako provozy zapuštěné do země, připomínající bunkry. Do míst se dostane jen málokdo a pouze pár lidí tuší, jak důležitou roli sehrál kdysi dnes již „zakonzervovaný“ domek uprostřed lesa: Právě tam se totiž semtex zrodil. Vývoj v polovině 50. let byl ovšem tajný a ani archiv firmy o něm neobsahuje žádnou obrazovou dokumentaci. 

Rovněž není zcela jasné, kdo přesně obávanou trhavinu vynalezl. Víme jen, že výzkum v továrním semtínském lesíku odstartoval v roce 1954 a za možné „otce“ látky lze považovat hned dva muže z Explosie – Stanislava Breberu a Radima Fukátka. Zatímco první z nich pracoval na samotné plastické mase, druhý se zaměřil především na technologii výroby. Původně ovšem materiál vznikal pod označením B1: Nynější název získal až v roce 1964, kdy se začal prodávat jako Semtex 1A. 

Voňavá trhavina

Čtvrt kilo semtexu odpovídá velikostí kostce másla. Zhruba dvě takové pak měly údajně o Vánocích roku 1988 vyhodit do povětří Boeing 747 společnosti Pan American World Airways nad skotským městem Lockerbie. Experti však nikdy neprokázali, zda k tragickému účelu skutečně posloužil československý výrobek. Ví se jen, že šlo o plastickou výbušninu. 

Posléze se ukázalo, že útok mohl být odpovědí Libye na bombardování jejího území. Pokud by atentátníci Muammara Kaddáfího opravdu použili semtex, jednalo by se pravděpodobně o žlutý typ. Do africké země se od nás totiž za socialismu dostaly dodávky speciální žluté edice, určené původně pro válku ve Vietnamu. Ať už ovšem nad Lockerbie explodoval semtex, C4, či jiná trhavina, plastické výbušniny se následně začaly značkovat látkou, díky níž je dokáže odhalit například cvičený pes. Dnešní semtex proto velmi zvláštně voní.