Měsíce rudé planety Deimos a Phobos jsou v porovnání s měsíci jiných planet Sluneční soustavy nápadně malé. Vědci si stále nejsou jistí, jak vlastně vznikly. Pokud jde o kamenné planety, tak Merkur a Venuše žádný měsíc nemají, zatímco náš Měsíc je v porovnání s Deimosem a Phobosem obrovský. 

Astrofyzici Robin Canup a Julien Salmon z amerického institutu South-West Research Institute jsou přesvědčeni, že za vznik měsíců Marsu byla zodpovědná srážka s velkým asteroidem.

Srážka s asteroidem

Mezi vědci dnes převažuje názor, že náš Měsíc vznikl po srážce proto-Země s protoplanetou o přibližné velikosti Marsu. Hmotnost Měsíce přitom odpovídá asi 1 procentu hmotnosti Země. Deimos s Phobosem ale váží asi tolik, jako jedna 50-miliontina Marsu. Proto se odborníci dříve domnívali, že jde spíše o asteroidy, které si Mars pochytal z nedalekého pásma asteroidů.

TIP: Záhada v blízkosti Marsu: Jak vznikly řetězce kráterů na měsíci Phobos?

Canup a Salmon ale mají za to, že Deimos a Phobos vznikly z hmoty, kterou vymrštil náraz velkého asteroidu na oběžnou dráhu kolem Marsu. Oba dnešní měsíce přitom měly vzniknout z vnější části takto vytvořeného prstence hmoty, zatímco z jeho vnitřní části vznikly větší měsíce, které ale záhy skončily zpátky na povrchu Marsu.

Madagaskar je sice menší než Texas, přesto je to ale ohromujícím zřídlem biologické pestrosti. 95 procent místních druhů plazů, 92 procent savců a 89 procent rostlin nežije nikde jinde na světě. Teď se tento unikátní seznam rozrostl o tři nové chameleony.

Všichni tři mají pořádný nos, za který by se nestyděl ani Pinocchio. Jeden z nich, který dostal jméno Calumna uetzi, se navíc pyšní zajímavým duhovým zbarvením. Měří asi 10 centimetrů a díky své barvě je snadno rozlišitelný od dalších chameleonů, kterých je ostrov plný.

Chameleonů žije na Madagaskaru téměř 90, alespoň pokud víme. Jedna třetina z nich byla objevena v posledních dvaceti letech a jejich počet ještě nejspíš nebude konečný. Na druhou stranu, chameleony i mnoho dalších druhů živočichů i rostlin na Madagaskaru ohrožuje intenzivní odlesňování.

Kopytníky jsou většinou rostliny mírného pásma, ale některé druhy v jihovýchodní Asii zasahují i do tropů. Nejvíce druhů roste v Japonsku (přes 30) a na jihovýchodě USA v Apalačském pohoří (10).

Kopytníky patří mezi nejproslulejší léčiva středověku. Celá rostlina kořeněně voní a její chuť se podobá pepři či zázvoru. První záznamy o použití a pěstování kopytníků jako léčivých rostlin pocházejí z Japonska (6. století) a z Evropy (9. století). Jejich léčivý účinek byl ale pravděpodobně znám ještě dřív. Ve středověku měl kopytník široké použití – čerstvý oddenek byl nejúčinnější známé dávidlo, užíval se i jako diuretikum, diaforetikum, proti nachlazení a zimnici.

TIP: Krása plující na hladině aneb Náročné splývání vodních rostlin

Některé druhy slouží v malém množství i jako aromatický povzbuzující prostředek, tonikum či proti nadýmání. Větší množství má však dráždivé účinky, může ochromit cévy i centrální nervový systém a dokonce způsobit smrt.

Když si třiadvacetiletý Scott Purdy zlomil nohu při závodech motokár, měl zhruba půlroční známost s dívkou a žil běžný život průměrného mladého muže. Kromě sádry na zraněnou nohu, dostal Scott od lékaře pro zmírnění bolesti i lék Lyrica (generikum známějšího Pregabalinu). Zpočátku bylo vše v pořádku, po několika týdnech se ale začaly dít věci.

Mladíka, který sám sebe do té doby považoval za ryzího heterosexuála, přestaly přitahovat ženy včetně jeho přítelkyně. Začal prý naopak pociťovat sexuální přitažlivost vůči mužům. Zmatený Scott se proto rozhodl vysadit léky proti bolesti a jeho sexuální preference se vrátily do starých kolejí. Podle Scotta jde o jasný důkaz o účincích léku na jeho sexuální orientaci.

Výrobcem léku je americký farmaceutický gigant Pfizer. Lék se běžně používá pro tlumení bolestí ale i při léčbě epilepsie a při úzkostných poruchách. Mezi nežádoucí vedlejší účinky výrobce uvádí možné závratě, sníženou bdělost a přechodně zastřené vidění. Studie zaměřená na antiepileptické přípravky také ukázala na mírně zvýšené riziko sebevražedných myšlenek a chování pacientů, kteří užívali Pregabalin. Jakoukoli souvislost s ovlivněním či dokonce změnou sexuální preference ale výrobce léku důrazně odmítá.

Sám Scott Purdy sice již lék neužívá, jeho život se ale změnil od základů. S přítelkyní se rozešel a smířil se s tím, že jej více přitahují muži než ženy. „Kdybych o nežádoucích účincích léku věděl dříve, nejspíš bych jej nikdy neužíval. Nyní se ale cítím být šťastný, protože jsem pochopil, kým ve skutečnosti jsem,“ svěřil se svou zkušeností Scott Purdy.

Zní to možná překvapivě, ale malé procento z nás (0,2–0,5 % populace) se skutečně „pyšní“ jedním žebrem navíc. Tzv. cervikální nebo též krční žebro představuje anatomickou odchylku: Vyrůstá ze sedmého krčního obratle, může se nacházet na levé či pravé straně nebo na obou a častěji se vyskytuje u žen. Zmíněná anomálie může souviset s onemocněním zvaným syndrom horní hrudní apretury, při němž dochází k dráždění či utlačování nervů a cév v podklíčkové oblasti. Mnohem častěji však lidé s cervikálním žebrem žijí zcela bez příznaků a lékaři nezvyklou odchylku objeví jen náhodou.

Největší teleskop, který opustil Zemi, obíhá naši planetu již 28 let. Hubbleův vesmírný teleskop (Hubble Space Telescope) na oběžnou dráhu vynesl 24. dubna 1990 raketoplán Discovery. Díky dalekohledu mohli vědci potvrdit existenci temné hmoty a také upřesnit stáří vesmíru.

Vesmírné oko

Přístroj, který vyrobili vědci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a Evropské vesmírné agentury (ESA) a je pojmenován po americkém astronomovi Edwinu Hubbleovi.

TIP: Historie dalekohledu Hubble: Co všechno museli vědci překonat, aby jej dostali do vesmíru

U příležitosti 28. výročí vypuštění Hubbleova teleskopu, NASA zveřejnila snímek mlhoviny Laguna – obrovského mezihvězdného mračna, které patří mezi emisní mlhoviny a které se nachází v souhvězdí Střelce. Od Země dělí tuto mlhovinu zhruba 4 100 světelných let. Objevil ji Giovanni Battista Hodierna před rokem 1654 a Guillaume Le Gentil ji v roce 1747 popsal jako hvězdokupu s mlhovinou. V centru mlhoviny Laguna se nachází hvězda Herschel 36 - 200 000krát jasnější než naše Slunce. Energie této hvězdy je hlavním zdrojem ionizujícího ultrafialového záření pro tuto oblast.

Hubble je rozhodně jeden z nejvýznamnějších dalekohledů, jaký NASA má. Dodnes patří k tomu nejlepšímu, co si americká kosmonautika připsala na konto. Observatoř se podepsala pod 40 % objevů NASA, stala se legendou a symbolem úspěchu.

Drobní mořští živočichové, kteří jsou obvykle sotva viditelní pouhým okem, nevypadají moc na to, že by zvládli velké věci. Mořští biologové ale přišli na to, že ve skutečnosti patří k nejvlivnějším silám v oceánu. Jsou to totiž velmi účinní míchači vody.

Každou noc se gigantická hejna bilionů a bilionů nepatrných korýšů a dalších živočichů, kteří tvoří plankton, vydávají na cestu z hlubin oceánu k hladině, kde se náruživě živí drobnými řasami. Urazí při tom stovky metrů. Na sklonku noci se opět vracejí do hlubin.

TIP: Evoluce vítězí nad solením: Zooplankton si rychle zvyká na zimní posyp silnic

Každý z těchto maličkých živočichů při plavbě vzhůru a zase dolů usilovně zabírá svými končetinami. A přitom míchají vodu. Díky nim se intenzivně promíchávají vody různých vrstev oceánu a také se ve vodě pohybují živiny, bez nichž se život v oceánu neobejde. Následky pohybu nepatrného planktonu tedy zasahují celý oceán.

Od objevu hrobky císaře Čchin Š‘-chuang-tiho v roce 1974 se podařilo čínským vědcům odhalit nejedno tajemství. Mauzoleum přesto i nadále obestírá řada záhad. Není divu. Měření pomocí speciálních radarů dovolujících nahlédnout pod zemský povrch ukazuje, že hrobka je podstatně větší, než se ještě nedávno myslelo. Rozkládá se na neuvěřitelné ploše 98 kilometrů čtverečních! Je tedy dvěstěkrát rozlehlejší než celé Údolí králů s hrobkami staroegyptských faraonů! 

Záhadní Evropané 

V těsném sousedství císařské hrobky se nachází hned několik masových hrobů, do kterých byla uložena těla dělníků a řemeslníků. Zbytky řetězů z pout prozrazují, že jsou tu pochovaní i zločinci odsouzení k nuceným pracím. Všichni tito lidé zemřeli během tří desetiletí budování hrobky. 

Nedávno provedené analýzy DNA ostatků z těchto hrobů přinesly šokující odhalení. V populaci budovatelů hrobky se vyskytovali Evropané! „Máme v rukou důkaz těsných kontaktů prvního čínského císaře se Západem, a to dlouho před tím, než oba tyto světy propojila Hedvábná stezka,“ říká šéfka vykopávek v císařské hrobce Li Siou-čen. Benátského kupce Marca Pola kdosi předběhl v návštěvě čínského císařského dvora o plných 1 500 roků. Jenže kdo?

Řecká inspirace 

Kudy záhadní Evropané na Čchin Š‘-chuang-tiho dvůr přišli? Za života prvního čínského císaře ještě nepropojovala starověkou Evropu a Blízký východ s Čínou souvislá obchodní tepna Hedvábné stezky se systémem tržišť a stanic skýtajících zázemí obchodním karavanám. K tomu došlo až o pět století později. 

Také o totožnosti evropských budovatelů císařské hrobky můžeme jen spekulovat. Určité vodítko nabízejí samotné terakotové sochy. Číňané podobná sochařská díla nikdy předtím nevytvořili. Je proto pravděpodobné, že je realistické sochy v životní velikosti naučili dělat právě záhadní Evropané. V té době existovala jen jediná evropská velmoc, jejíž sochařství bylo na patřičné úrovni. Řecko Alexandra Makedonského! 

To by vysvětlovalo i cestu Evropanů do Číny. Alexandr posunul hranice své říše daleko na východ. Jeho vojska vstoupila například do Ferganské kotliny. Makedonský dobyvatel založil města na horním toku Indu. A i když se po jeho smrti v roce 323 př. n. l. impérium rychle rozpadalo, řecký vliv se z Asie vytrácel jen pomalu. Platí to i o řeckém sochařství. Někteří odborníci zde nacházejí společné rysy s klasickými řeckými sochami. Podobnost není patrná ani tak na sochách vojáků, jako spíše na sochách akrobatů, kteří měli císaře na onom světě bavit, nebo na bronzových sochách koní. Tyto nepřímé důkazy svědčí o tom, že záhadní Evropané pochovaní v sousedství impozantní hrobky mohli mít řecké kořeny. 

Nebyl by to první důkaz o stycích Číny a antických civilizací ve Středomoří. V čínských archivech se našly zprávy o příjezdu římských obchodníků. Za vlády římského císaře Augusta Seneca velmi ostře kritizoval rozmařilosti římských boháčů, kteří se odívali do čínského hedvábí. 

„Jsme přesvědčeni, že terakotová armáda měla inspiraci v řeckém sochařství a umění,“ říká vedoucí vykopávek Li Siou-čen a Lukas Nickel z univerzity ve Vídni k tomu dodává: „Myslím si, že tu byl řecký sochař, který vedl místní řemeslníky.“ 

Krvavý boj o trůn

O bojích o následnictví po Čchin Š‘-chuang-tiho smrti v roce 210 př. n. l. jsme si zatím dělali představu především z díla historika S‘-ma Čchiena sepsaného v roce 89 př. n. l. Z toho vyplývá, že jeden z mnoha císařových synů Čchin Er Š‘ zorganizoval vraždu zákonného dědice trůnu Fu-su a zmocnil se vlády nad zemí. 

Nové nálezy dokazují, že boj o trůn provázela krvavá lázeň, vedle níž je S‘-ma Čchienův popis románkem pro dospívající dívky. V blízkosti císařské hrobky se našly kostry mužů různého věku, pochované s předměty, jaké mohli vlastnit jen členové císařské rodiny. Jsou to zřejmě Čchin Š‘-chuang-tiho synové. O tom, že nezemřeli přirozenou smrtí, svědčí lebka rozštípnutá šípem ze samostřílu. Šíp musel být vystřelen z těsné blízkosti a mnohé napovídá tomu, že se jednalo o popravu.

U císařské hrobky se našla také zhruba stovka hrobů, s nimiž si archeologové zpočátku nevěděli rady. Pohřební komory zůstaly prázdné, ale u vchodů do nich ležely rozházené části těl nebožtíků rozsekaných na kusy. Kosti a zuby prozradily, že tu byly bestiálně pobity mladé ženy. Všude kolem nacházeli archeologové rozházené perly se zlatými šperky a ozdobami. Kdo byly tyto oběti brutálního násilí?

S‘-ma Čchien uvádí, že Čchin Er Š‘ nechal po nástupu k moci povraždit většinu otcových konkubín. Byl to zoufalý krok muže, který si uvědomoval vratkost své pozice. Co když je některá z otcových konkubín těhotná a porodí syna? Co když Čchin Er Š‘ovi nepřátelé tohoto potenciálního dědice ukryjí a vychovají z něj válečníka schopného svrhnout uzurpátora? Čchin Er Š‘ viděl jedinou možnost, jak tuhle hrozbu zažehnat. „Zabijte je!“ nařídil a rozpoutal tak krvavé peklo. 

Co dál?

Můžeme se na historikův popis císařovy hrobky spolehnout? Psal o Čchin Š‘-chuang-tiho pohřbu v době, kdy od smrti prvního císaře uplynulo více než století a na mnoha místech přehání. Vědci například považují za vyloučené, aby na hrobce pracovalo najednou 700 000 dělníků a trestanců. Na druhé straně S‘-ma Čchien neuvádí některá podstatná fakta. Nepadne tu například jediná zmínka o terakotové armádě. 

Archeologové se na vykopávky ve vlastní císařově hrobce v nejbližší době nechystají. Můžeme-li věřit S‘-ma Čchienovým textům, byl císař pochován s dary nesmírné hodnoty. Pokud se po více než dvou tisíciletích dochovaly, mohl by je kontakt se vzduchem a světlem nevratně poškodit. Dokud se nenajde řešení, jak je zakonzervovat, můžeme se jen domýšlet, jaká překvapení na nás v hrobce čekají… 

Vztah vůdce světového proletariátu a francouzsko-ruské krasavice Inessy prý spočíval hlavně ve stranickém soudružství. Byl však Vladimír Iljič Lenin opravdu věrným manželem?

Skutečnost bude asi trošku jinde. Leninovo manželství s Naděždou Krupskou je víc politickým partnerstvím než láskou. A Inessa Armand je zapálená revolucionářka a zamilovaná žena… Neoficiálně se tomu, co mezi Leninem, Inessou a Naděždou vznikne, bude říkat „revoluční trojúhelník“.

Politika s příchutí lásky

Mladou učitelku Naděždu Krupskou potkává tehdy ještě Vladimír Uljanov na ilegální schůzce v roce 1894. Mladou dívku, která hledá, kdo by dal jejímu životu smysl, jeho zápal i určitá agresivita uchvátí. Tři roky po jejich seznámení je Uljanov poslán do vyhnanství na Sibiř. Naděžda ho následuje.

Ve vesnici Sušenskoje si pronajmou dům se zeleninovou zahradou a 22. července 1898 se vezmou. Naděžda svého muže doprovází v každém z exilů. Lenin je pro ni úžasným „mužem revoluce“. Plně se oddává všemu, co od ní v zájmu boje potřebuje. Jako muž ji zřejmě až tak nepřitahuje. Pro ty dva je zamilovanost nedůležitá. Jsou především partnery. Společně pracují ve prospěch dělnického hnutí! 

Rusko-francouzská krasavice

Někdy v prvním desetiletí 20. století Naděžda onemocní. Problémy se štítnou žlázou mimo jiné způsobí, že nemůže mít děti. A podepíšou se i na jejím vzhledu: ztloustne, oči jí vylézají z důlku, otéká jí krk… Lenin ji přemlouvá, aby se dala operovat. Naděžda ale odmítá - zákrok je nebezpečný, úspěch nejistý. 

Lenin v té době svodům všech bolševiček, které ho coby svého hrdinu obdivují, odolává. Jenže v roce 1910 v  Paříži potkává Inessu Armand… Tato krásná žena se narodila jako Inessa Stéphane v Paříži v roce 1874. Její otec brzy po jejím narození umírá. Ovdovělá matka zůstává bez prostředků se třemi dcerami. Její sestra je učitelkou francouzštiny v domě rusko-francouzského továrníka Eugena Armanda v Puškinu u Moskvy. Hodná teta se rozhodne, že sestře trochu uleví. Přestěhuje proto malou Inessu k sobě. Holčičce se  dostane skvělého vzdělání. 

Láska a smrt

Půvabná mladá dáma je pro muže úplným magnetem. Zamiluje se do ní i Armandův syn Alexandr. Svatba se koná v roce 1893 a ze šťastného manželství se narodí čtyři děti. Jenže pak přijde vášnivý požár - Inessa se zamiluje do Alexandrova bratra Vladimíra. O deset let mladšího. Aférka se nedá utajit. Inessa si musí vybrat: jistota manželství nebo láska? Přestěhuje se k Vladimírovi. Porodí mu své páté dítě.

Alexandr se s celou situací rychle vyrovná a nadále Inessu podporuje. Pomáhá jí i v její revoluční činnosti. V roce 1905 je zatčena carskou policií. Alexandr ji dostane na svobodu. Jenže o dva roky později je odsouzena k vyhnanství na pobřeží Arktického moře. Nezůstane tu dlouho. Musí uprchnout! Spěchá za svým milovaným Vladimírem. Tolik ji potřebuje. I on si prošel vězením. A onemocněl tam tuberkulózou. Inessa ho zastihne už v agonii. Za pár hodin jí její láska umírá v náručí.

Láska ve třech

Nešťastná žena odjíždí do Bruselu, kde studuje ekonomii. Alexandr vše platí. Za rok se Inessa přestěhuje do Paříže, kde se dostane na schůzi bolševické frakce ruské sociální demokracie. Hlavním agitátorem je charismatický jmenovec jejího miláčka. Její srdce zahoří s novou vášní. Pro revoluci i ohnivého řečníka. Vztah se vyvíjí pomalu.

V roce 1913 Inessa Leninovi píše: „Až zde v Paříži jsem si uvědomila, jak velké místo zaujímáš v mém životě. Teď bych se obešla bez polibků, jenom kdybych tě mohla vidět, občas s tebou promluvit. To by byla taková radost… a nikomu by to nemohlo způsobit bolest.“

Inessa je elegantní, plná energie. Miluje revoluci, stranické úkoly, i své děti. Přestěhuje se do bytu, který sousedí s Leninovým pařížským domovem. Tady ji zákonitě musí potkat Naděžda. Hned pochopí, kolik uhodilo! Překvapivě se s Inessou spřátelí. O Lenina pečují společně. Rozdělí si jeho korespondenci, Inessiny děti Vladimírovi nahrazují rodinu, kterou mu Naděžda kvůli nemoci nemůže dát.

V létě 1911 Naděžda Leninovi nabídne, že odejde. Chce mu dát prostor, aby mohl žít s mladší sokyní. Vladimír se však rozvádět nechce. Miluje Naděždu? Nebo ji prostě potřebuje jako spolehlivou osobní sekretářku a hospodyni, která ho dokonale zná? Ať tak či onak, Naděžda zůstává. A souhlasí s tím, aby se k nim Inessa nastěhovala. Skutečný revoluční trojúhelník!

Konec románku

Vášnivá Inessa miluje Lenina až do smrti. Láska popisovaná v jejích denících neslábne. Pro Lenina je však tato aférka nejžhavější mezi lety 1910 až 1912. Pak navrhne, aby svůj milostný vztah ukončili. Prostě se rozhodl, že nejbližší spolupracovnicí a spolubojovnicí mu může být jen jedna žena. A Naděžda je rozumná, pilná a spolehlivá… 

TIP: Odvolejte Stalina! Co obsahovala Leninova nevyslyšená závěť?

Inessa se nevzdává. V dopisech obhajuje model života ve třech. Dokazuje mu, že pro ně je možné takto fungovat zcela bez výčitek. Lenin odmítá. Ale snaží se, aby zůstali přáteli i kolegy. Pozve ji proto, aby s ním, jeho manželkou a dalšími aktivisty v dubnu 1917 odjela do Petrohradu. Inessa žije blízko Kremlu. S Leninem se často vídá, svůj milostný vztah však už nikdy neobnoví. V létě 1920 se Inessa cítí nebetyčně unavená. Odjede do kavkazského sanatoria, aby si odpočala. Místo toho se však nakazí cholerou. V pouhých šestačtyřiceti letech 23. září 1920 umírá.