Oba tradiční rivalové – Sovětský svaz i Spojené státy – se sice oficiálně nevyjadřovali o kosmickém programu toho druhého příliš lichotivě, ve skutečnosti si však uvědomovali, že se mohou skvěle doplňovat. Pomiňme první společný let Sojuz–Apollo z roku 1975, který představoval spíš jednorázovou akci a politickou demonstraci než skutečný začátek spolupráce.

Obě země měly dlouhé roky jako hlavní kosmický cíl přistání člověka na Měsíci. Když pak Američané uspěli, karty byly rozdány a cesty obou soupeřů se rozešly: Sovětský svaz vsadil na vesmírné stanice – částečně i proto, aby rychle nabídl nějaký „náhradní“ program a nemusel přiznat fiasko v lunárních závodech. Spojené státy se rozhodly vložit energii do raketoplánů s tím, že půjde jen o první krůček v mnohem širším projektu.

Vítaná spolupráce

Ukázal se tak jistý průsečík: Sovětům se raketoplány zamlouvaly jako prostředek pro pohodlnou obsluhu stanic nebo pro společnou dopravu posádek a nákladu. Američanům se zase líbila stanice umožňující realizovat dlouhodobé výzkumy – věděli, že jejich vlastní základna je v nedohlednu. V květnu 1977 dokonce NASA uvolnila čtyřicet milionů dolarů na vyhotovení studie, jež by se zabývala možnostmi letu raketoplánu ke stanici Saljut. Podotýkáme, že práce vznikala v kooperaci se Sověty, navíc v době, kdy americká vesmírná agentura obracela každý dolar dvakrát, protože program raketoplánů se výrazně prodražoval a projekty se rušily jako na běžícím pásu. 

Američané chtěli vyzkoušet manévrování raketoplánu u ruské stanice před zahájením vývoje své vlastní, navíc uvažovali o připojení modulu „Made in USA“ k Saljutu. Šlo by o desetitunový vědecký oddíl se čtyřmi tunami přístrojů. Myšlenka se zamlouvala i Sovětům, protože dvacetitunový Saljut měl přístrojového vybavení jen minimum: většina hmotnosti padla na řídicí systémy, zajištění života, na nádrže, motory a zásoby. Saljut byl zkrátka spíš technickým zázemím než vědeckým pracovištěm. Program raketoplánů se však neustále odkládal. A když se pak úřadu prezidenta USA ujal v lednu 1981 výrazně protisovětský Ronald Reagan, spolupráce skončila.

Nabídka, která nepřišla

Reagan ovšem nebyl proti Svazu zásadově. Po několika rocích v úřadě – v dubnu 1985 – se chystal vystoupit s projevem, v němž by pozval sovětské kosmonauty k letům na raketoplánech. Americké vesmírné stroje měly tehdy nabídnout desítky startů ročně, takže se otevíralo poměrně dost příležitostí i pro neprofesionální astronauty. NASA byla v té době hodně benevolentní – do kosmu létali po krátkém výcviku vědci, politici, kosmonauti ze spřátelených agentur a třeba i saúdskoarabský princ. Do historie vstoupil program „Učitel ve vesmíru“ (středoškolská profesorka Christa McAuliffeová ovšem zahynula při zkáze Challengeru v lednu 1986) a chystal se i „Novinář ve vesmíru“. NASA chtěla nabídnout možnost kosmického letu také umělcům či studentům.

Kosmonauti SSSR by v takovém případě byli jen jedni z mnoha pasažérů, plánovaný Reaganův projev však nikdy nezazněl. Při incidentu ve východním Berlíně postřelili sovětští vojáci západního agenta a nechali jej bez pomoci vykrvácet. Vztahy se ochladily a spolupráce se odkládala na neurčito – do „pozvání“ od prezidenta USA prý přitom chyběly tři dny… Raketoplány pak několik roků nelétaly kvůli havárii Challengeru, a když se vrátily do provozu, panovala už zcela jiná situace.

Výměnný pobyt 

Rozpad východního bloku poslal plány na spolupráci na nějaký čas k ledu, ovšem nikoliv natrvalo. V červnu 1992 podepsali Boris Jelcin a George H. W. Bush dohodu o „výměnném pobytu“ kosmonautů: Američan měl na tři měsíce navštívit Mir, dva Rusové by se pak proletěli raketoplánem. A pokud by to bylo technicky možné, zamířil by raketoplán ke zmíněné stanici v roce 1995.

V lednu 1993 se úřadu prezidenta USA ujal Bill Clinton, nadšený zastánce kooperace. Nebyl však žádným „rusofilem“, nýbrž pragmatikem: bál se, že odborníci na raketovou techniku – ale třeba i na chemické, jaderné či biologické zbraně –, kteří přijdou v Rusku kvůli krizi o práci, najdou uplatnění v nestabilních regionech světa. A tak, přestože nový muž v čele Spojených států velmi výrazně „krotil“ federální rozpočet, zároveň velkoryse otevíral penězovod pro spolupráci. Nicméně navzdory zahraničním injekcím klesl v letech 1989–1994 počet pracovníků ruského kosmického průmyslu na desetinu. Na druhou stranu, k obávanému odlivu mozků nakonec nedošlo.

Vzhůru na Mir!

NASA každopádně prezidentské štědrosti obratně využila a rozšířila spolupráci s Ruskem na deset připojení raketoplánů Atlantis a Discovery k Miru. Protože se měla pomalu rodit ISS, návštěvy kosmických letounů u stanice umožnily cvičit posádky, zkoušet techniku a obrušovat kulturní hrany. Nakonec americká agentura program zredukovala na sedm připojení Atlantisu a později přidala dva přílety Endeavouru a Discovery. Chtěla oba stroje otestovat na misích ke stanici dřív, než jim svěří roli při budování ISS.

Za původně plánovaných deset připojení raketoplánů k Miru požadovalo Rusko 400 milionů dolarů. Po snížení počtu misí na sedm cena paradoxně vzrostla na 482 milionů. A když pak NASA rozhodla o dvou dodatečných letech, řekl si evropský partner o 200 milionů navíc – celkem tedy o 682 milionů dolarů. Zmíněná částka přitom nezahrnuje všechny položky, například nákup technického vybavení v Rusku.

Trable průkopníků

Jako první ruský kosmonaut se na palubu raketoplánu dostal v únoru 1994 Sergej Krikaljov, o rok později pak Vladimir Titov. Tehdy se Discovery v rámci zkoušek přiblížil k Miru na pouhých 11 m a cesta k velkému společnému programu byla volná. V březnu 1995 odstartoval z Bajkonuru Sojuz TM-21 s Vladimirem Děžurovem, Gennadijem Strekalovem a Normanem Thagardem. Jenže mezi členy posádky to hodně skřípalo: šlo o první dlouhodobý pobyt zahraničního astronauta na ruské stanici a nikdo pořádně nevěděl, jak všechny účastníky co nejlépe připravit.

Thagard se dokonce už před startem odmítl přidat k rituálu ruských kosmonautů – tedy k počurání pneumatiky autobusu, který je měl odvézt k raketě. V dubnu 1961 zavedl tuto tradici Jurij Gagarin a kromě žen se jí účastnili všichni členové posádek startujících z Bajkonuru. Thagard se údajně obával, že ho vyfotí nějaký bulvární novinář a v tisku pak vyjde fotka s titulkem „Americký astronaut močí na ruský autobus“. Po několika týdnech ve vesmíru si Američan stěžoval zvlášť na nekvalitní jídlo a nedostatek komunikace v rodné angličtině. Ruští kolegové ho označili za namyšleného, rozmazleného a ufňukaného, a situace se dokonce vyhrotila natolik, že mezi Thagardem a Strekalovem došlo k fyzické potyčce.

Dvanáctého května 1995 pak nastala zajímavá situace: Děžurov se Strekalovem pracovali v otevřeném prostoru a na stanici zůstal jen Thagard. Mir měl tedy – byť jen na pár hodin – ryze americkou posádku, což si ještě o několik let dřív nejspíš nikdo nedokázal představit.

Podané ruce v kosmu

Dne 27. června 1995 zamířil k Miru raketoplán Atlantis – a o dva dny později jej velitel Robert Gibson s ruskou stanicí čítankově spojil. Po kontrole hermetičnosti se otevřel průlez mezi oběma kabinami a Děžurov si mohl s Gibsonem podat ruku. Do 20. výročí společného letu Sojuz–Apollo chybělo jen pár dní… Děžurov pozval posádku raketoplánu k prohlídce stanice a přivítal ji tradičním chlebem se solí, zatímco Američané kolegům předali čerstvé květiny. Na palubě Miru se tak najednou nacházelo rekordních deset osob!

Přestože zástupci USA i Ruska nešetřili na adresu společného letu superlativy, na jeho konci málem došlo ke katastrofě. Při odpojování Atlantisu se od základny oddělila také kabina Sojuzu s dvojicí kosmonautů, kteří měli raketoplán i Mir nafotografovat. V té chvíli zůstala stanice nakrátko bez posádky, což se málem vymstilo, neboť selhal její hlavní počítač a Mir přestal komunikovat s okolím. Navíc vypověděl službu i stabilizační a orientační systém. Oba muži nakonec dokázali se Sojuzem u mlčící stanice přistát a problém vyřešit – nechybělo však mnoho a kvůli několika snímkům mohla být nenávratně ztracena…

Letenky pro kamarády

Divoké doby rodící se spolupráce názorně dokresluje způsob, jakým se několik ruských kosmonautů dostalo do posádek raketoplánů. Během příprav na premiérové připojení Atlantisu k Miru se americký pilot Charles Precourt seznámil v Hvězdném Městečku s ruskou kosmonautkou Jelenou Kondakovovou. Když ho pak jmenovali velitelem šestého připojení Atlantisu ke stanici, k němuž mělo dojít v květnu 1997, dostal nápad. Navrhl nadřízeným, že by Jelena coby zkušená kosmonautka – měla za sebou půlroční pobyt na Miru – mohla americkým strojem letět taky. Mít na palubě rodilého mluvčího a specialistu na stanici by usnadnilo práci celé posádky. NASA souhlasila: míst v raketoplánech bylo dost, nápad zněl logicky a navíc šlo o vstřícné gesto vůči Rusku. Kondakovová tak na základě „přímluvy kamaráda“ skutečně do vesmíru letěla.

Jenže tak vznikl precedens a James Wetherbee – velitel následující mise Atlantis STS-86 v září 1997 – požádal také o nominaci ruského kosmonauta do posádky. Hned měl přitom po ruce vhodného adepta: Vladimira Titova, který se stal druhým Rusem na raketoplánu, a to v rámci expedice, jíž velel právě Wetherbee. NASA opět souhlasila, jenže ruská strana protestovala! Titov už měl podle ní nalétáno dost, s dalšími starty se pro něj nepočítalo, a nepředstavoval tudíž perspektivního kandidáta. Kompromis se nakonec zdařil: Titov letěl a Rusko mohlo do posledních dvou návštěv raketoplánů na Miru jmenovat své zástupce.

V lednu 1998 tak startoval v Endeavouru STS-89 nováček Saližan Šaripov a v červnu téhož roku v Discovery STS-91 i Valerij Rjumin, který měl za sebou tři mise na stanice Saljut v letech 1977–1980 a už více než deset roků nebyl členem oddílu kosmonautů. Působil v té době jako ruský manažer programu „raketoplán–Mir“, a v podstatě tak nominoval sám sebe. Bylo mu 59 let, celou dekádu stál mimo výcvik a před startem musel shodit více než 30 kilogramů…

Dveře vesmíru dokořán

Rusko-americká spolupráce v kosmu se rodila velmi těžce a dodnes ji provází celá řada kotrmelců, jak technických, tak organizačních či politických. Takový je ovšem úděl průkopníků. Trefně to při rozhovoru s autorem těchto řádků vyjádřil astronaut Mark Polansky, který sám třikrát zavítal na ISS: „V roce 1979 jsem byl u amerického letectva coby bojový pilot. Mým úkolem bylo cvičit odvetu proti předpokládané sovětské agresi, proti jejich pilotům. A dnes? S ruskými kosmonauty pracujeme společně. Abych byl upřímný, s partnery vždy dochází k určitým neshodám. Teď se je však učíme překonávat a pracovat dohromady, než abychom přešlapovali na místě.“

Ve večerních hodinách 20. května se situace německých vojáků jevila jako nejistá. Výsadkáři se obávali nočního protiútoku na své nezajištěné pozice, který by je zatlačil až k moři. Avšak protiúder nepřišel, protože i obránce den intenzivních bojů vyčerpal. Navíc 22. novozélandský prapor hájící kótu 107 ztratil spojení s velitelem brigády plukovníkem Jamesem Hargestem. Velitel praporu podplukovník Leslie Andrew proto nemohl požádat o posily, a tak raději pod rouškou tmy ustoupil na východ. 

Střídavé úspěchy

Student pochopil, že pokud mají Němci Maleme dobýt, musí právě nyní na místo vyslat čerstvé síly. Věřil, že jeho muži konečně ovládnou přistávací plochu, na které pak budou dosedat další letouny s vojskem i výzbrojí. Dne 21. května kolem 17. hodiny do boje vyrazil prapor 100. horského pluku o 800 mužích.

Junkersy přistávaly pod těžkou palbou a mnoho z nich se zřítilo. Z jednoho letounu vyskočil i zkušený plukovník Bernhard Ramcke, jenž se po Meindlově zranění stal velitelem západního sektoru bojiště. Horští myslivci skutečně vytlačili obránce z pozic východně od Maleme a zajistili letiště, takže od 22. května tam mohl Student vysílat nepřetržitý proud posil. Hargestovu pokusu o dobytí letiště zpět chyběla razance a výsadkáři ho odrazili palbou z kulometů a minometů dopravených vzduchem.

Přes úspěchy v západním sektoru neměli Němci vyhráno a Hitlera ztráty jeho oblíbených parašutistů rozčarovaly natolik, že zakázal o operaci cokoliv zveřejnit. Bitvu měly ve prospěch Berlína zvrátit další a další junkersy plné posil. Některá letadla se vydávala až nad území držené nepřítelem, aby dopravila potraviny, léky a munici skupinám výsadkářů bojujících v obklíčení. Nedaleko Heraklionu se prapor 1. pluku 7. divize bránil přesile 8 000 spojeneckých vojáků a přes beznadějnost situace jeho velitel major Karl Schultz odmítl výzvu ke kapitulaci slovy: „Naše armáda dostala rozkaz obsadit ostrov. A my ho splníme.“ 

Obrat v bitvě

V této fázi bitvy převzal kontrolu nad jednotkami v oblasti Maleme velitel 5. horské divize generálmajor Julius Ringel, jenž měl připravit koordinovaný útok na východ do oblasti Galatas–Chania–Souda. Své muže přeskupil do tří bojových skupin. První Kampfgruppe majora Schätteho měla bránit Maleme od západu a podnikat výpady směrem ke Kastelli. Skupina plukovníka Ramckeho dostala za úkol zahájit výpady na sever, bránit letiště a postupovat podél pobřeží na východ. Třetí skupina plukovníka Utze zamířila na východ a vedla přes hory útok na křídlo nepřítele.

Díky posilám, kdy v Maleme každou hodinu přistávalo až dvacet Ju 52, mohl Ringel 24.–26. května dokončit přeskupení. Jádro posil tvořil 85. horský pluk, jemuž velel plukovník August Krakau. Část oddílů zaútočila na Galatas, další pochodovaly 80 km přes hory na jih, aby obsadily silnici z Chanie do Rethymna. Bitva se konečně začala vyvíjet dle Studentových představ a v Německu si civilisté přečetli v novinách, že výsadkové jednotky pátým dnem bojují na Krétě. Šlo o jasné znamení, že Hitler už si je jistý vítězstvím.

Žádné posily

K optimismu přispěl úspěch horských útvarů, které vytlačily Novozélanďany z Galatasu. Ráno 25. května se výsadkové oddíly plukovníka Richarda Heidricha, obklíčené po několik dnů v takzvaném vězeňském údolí, dočkaly posil. S nimi za doprovodu kanonády i jekotu Ju 87 udeřily na Kastelli. Bombardéry podnikaly nálety též na Heraklion, aby podpořily parašutisty, kteří zde uvízli už prvního dne bojů.

Britové se pokusili vyslat na Krétu čerstvé síly po moři, avšak letouny s kříži na křídlech jim v tom zabránily. Tváří v tvář horšícím se poměrům vyslal Freyberg do Londýna zprávu: „Bez ohledu na rozhodnutí vrchního velení je situace z vojenského hlediska bezvýchodná. Naše jednotky nedokážou odolávat soustředěným náletům, s nimiž se potýkáme už šest dnů. Proto se domnívám, že část jednotek musí ustoupit.“

Hořký konec na východě

Na základě těchto zpráv v Londýně uznali, že pád Kréty je otázkou několika dnů, a rozhodli o zahájení evakuace z jižního pobřeží. Některé oddíly spontánně přerušily boj ještě před oficiálním rozkazem a vydaly se k přístavu Chora Sfakion. Němci netušili, že protivník bitvu o ostrov vzdal, a Ringel nařídil útok na Chanii. Pozdě odpoledne 27. května i přes lokální protiútoky Australanů a Novozélanďanů Němci město obsadili a pronikli do zálivu Souda.

Z významných center zůstávaly v britských rukou již pouze Heraklion a Rethymno ve východní části Kréty. Následujícího dne obdržela britská posádka Heraklionu pokyn připravit se na evakuaci. Zbytky paliva i munice letěly do povětří a kolem půlnoci se 4 000 mužů nalodily na křižníky a torpédoborce. V ranních hodinách se na konvoj vrhla Luftwaffe a pumy zabily na 800 vojáků.

Lépe se nevedlo ani australským oddílům v Rethymnu. Drsní válečníci však svou houževnatostí přiměli generála Studenta později prohlásit, že kdyby podobně bojovala celá posádka Kréty, vše by dopadlo jinak. Velitel Australanů plukovník Ian Campbell ještě 28. května zaútočil na dorážející výsadkáře s takovou intenzitou, že se raději stáhli. Nakonec však Němci 30. května na Rethymno udeřili s podporou děl i tanků a vyhladovělí Australané kapitulovali. 

Pyrrhovo vítězství

Dne 28. května Royal Navy zahájila evakuaci ze Sfakie. Němci konečně pochopili, co se děje, a vyrazili na jih ve snaze odříznout Britům cestu k přístavu. Zdržely je přestřelky s partyzány i zadním vojem ustupujících vojsk, a tak stažení sil Commonwealthu nezabránili. Do Alexandrie odplulo asi 8 800 Britů, 3 100 Australanů a 4 700 Novozélanďanů. Večer 31. května opustil Krétu také generál Freyberg a prvního červnového dne v 9 hodin ráno se zbytky obránců vzdaly.

Do zajetí putovalo 12 000 mužů, asi 1 700 vojáků Commonwealthu padlo a podobný počet utrpěl zranění. Šrámům se nevyhnulo ani námořnictvo, jež odepsalo tři křižníky, šest torpédoborců a více než 2 000 členů posádek. Počet obětí z řad řeckých vojáků, partyzánů a civilistů není znám. Na obyvatelstvo Kréty čekaly útrapy okupace a tresty za pomoc spojeneckým vojákům. Oddíly gestapa a SS pročesávaly ostrov a často bez důkazů zatýkaly nešťastné vesničany. Mnozí skončili v pracovních táborech, asi 25 000 dalších nacisté postříleli.

TIP: Operace Compass: Africký blietzkrieg na britský způsob

Ani pro Němce se obsazení Kréty nestalo jednoznačným úspěchem. Sice dobyli ostrov hájený silnou posádkou, ale zaplatili za to vysokými ztrátami. Výsadková elita ve Středomoří vykrvácela a Luftwaffe musela odepsat tři stovky Ju 52. Nová posádka Kréty navíc do konce války už nedokázala prakticky nic – od severoafrického bojiště byla moc daleko a neměla prostředky, jak zabránit Američanům v bombardování naftových polí v Rumunsku. Hitler po bitvě zaskočenému generálu Studentovi sdělil: „Čas vzdušných výsadků je u konce. Hlavní zbraň parašutistů tvoří moment překvapení a bez něj nemají budoucnost.“ Boj o Krétu se tak stal posledním velkým nasazením německých vzdušně výsadkových jednotek. 

Lidem se líbí velká zvířata. V médiích na ně narazíte na každém kroku. Pandy, lvi nebo třeba sloni, jsou symboly přírody. Podle nového výzkumu amerických vědců se ale zdá, že popularita velkých savců může být ve skutečnosti problémem pro jejich smysluplnou ochranu.

Ukázalo se totiž, že lidé kvůli všudypřítomným záběrům v popkultuře a reklamách velice podceňují riziko mnohých populárních druhů zvířat. Kolem nás vznikají virtuální populace živočichů, které vytvářejí dojem, že jich je na světě stále ještě mnoho. Jenomže nejsou skutečné.

TIP: Dobrá zpráva v ochraně šelem: Levharti sněžní už nejsou ohrožení

Vědci vyzpovídali více než 4 500 lidí ze 69 zemí a zjišťovali 10 nejvíce oblíbených zvířat světa. V první desítce se umístili gorily, vlci, lední medvědi, gepardi, pandy, leopardi, žirafy, sloni, lvi a na prvním místě tygři. Přitom ale polovina lidí nevěděla, že lvi, gorily, gepardi, leopardi a žirafy čelí velkému riziku vyhynutí. Jen v případě tygrů, pand a ledních medvědů měli lidé povědomí, že si zaslouží přísnou ochranu.

K vyslovení diagnózy fobie je třeba, aby splňovala přesně definovaná kritéria. Úzkost musí vyvolávat situace, která objektivně není nebezpečná. Člověk trpící fobií se takovým situacím musí vyhýbat, nebo je aspoň překonávat se silnými obavami a strachem. Spousta lidí se necítí dobře ve výškách. Jen člověk, který trpí akrofobií čili chorobným strachem z výšek, ale odmítne zábavné a dobře placené zaměstnání, pokud by musel mít kancelář v desátém patře.

Odoperovaná arachnofobie

V roce 2014 vyšel v lékařském časopise Neurocase popis zajímavého případu. Jistý čtyřiačtyřicetiletý byznysmen začal trpět epileptickými záchvaty. Způsobovalo je poškození jeho levé amygdaly (útvar ve spánkovém laloku mozku, který má mimo jiné na starosti zpracování emocí). Další testy pak odhalily, že toto poškození má na svědomí sarkoidóza – nahromadění zánětlivých buněk, jež kromě mozku občas postihuje i kůži, lymfatické uzliny, plíce, játra nebo srdce. Poněvadž amygdaly máme dvě, lékaři se rozhodli poškozenou levou z mozku pacienta jednoduše odstranit.

Když to udělali, dočkali se překvapení. Muž, který před operací trpěl těžkou arachnofobií, se najednou přestal pavouků bát. Dokonce se mu začali líbit. Tvrdil, že jsou fascinující. Kromě vyléčení z arachnofobie však začal muž také nesnášet hudbu, především jednu písničku z televizní reklamy. Tato nesnášenlivost časem vymizela, arachnofobie se však naštěstí už nevrátila.

Čeho se bojíš?

Odborníci dělí fobie na tři základní typy. První z nich, agorafobie, se většinou zjednodušeně popisuje jako strach z otevřených prostor (agora byla otevřeným shromaždištěm v antických městech). Přesnější by ale bylo ji popsat jako strach ve veřejném prostředí, které pacientovi připadá nebezpečné. Má pocit, že se z něj nedá uniknout a v případě potřeby se nedomůže pomoci. Může to být třeba nákupní centrum, autobus nebo i jakékoliv jiné místo než domov.

TIP: Jsem svobodný, ale léčím se: Čím se vyznačuje chorobná touha po svobodě?

Další velkou část lidí trápí sociální fobie, což je strach ze styku s jinými lidmi, vystupování na veřejnosti, kritiky atd. „Myslí si: nikdo se se mnou nebude bavit, budu vypadat hloupě, on nebo ona mě nebude mít rád,“ popisuje doktorka Suma Chand ze Saintlouiské univerzity.  Třetí skupina jsou takzvané specifické fobie. Vyvolává je individuální spouštěcí podnět, který může jiným lidem připadat bizarní.

Specifické fobie

Naprostá většina pacientů má potíže s jednou ze čtyř skupin podnětů. Jsou to zvířata (myši, hmyz, pavouci, hadi), prostředí či přírodní jevy (voda, výšky, bouřky), situace (pobyt ve stísněných prostorách), krev či zranění (například strach z injekcí, medicínských zákroků a podobně).

Obvykle jsou to věci, kterých se mělo v minulosti našeho druhu smysl bát. I lidé, kteří nemají fobii z hadů, se občas leknou hadovitého pohybu větve nebo roury od vysavače. Jen málokdo se nelekne, když zjistí, že po něm leze pavouk. Dokud jsme žili na vyprahlých afrických pláních, byl takový reflex užitečný. Dnes už však ztratil smysl. 

Dědičný program

V technické civilizaci zemře na hadí nebo pavoučí uštknutí o několik řádů méně lidí, než kolik jich zahyne při dopravních nehodách. Auta však v lidech strach nevyvolávají, i když by měla. Naši předkové totiž žili s jedovatými hady a pavouky desítky milionů let. Auta jsou na světě pouhých sto třicet dva let. Že je sklon k fobiím z hadů a pavouků skutečně vrozený, prokázal minulý rok experiment skupiny vědců vedený Stefanie Hoehlovou z Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Ukazovali obrázky hadů a pavouků šestiměsíčním dětem a měřili jejich reakce.

„Reagovali průkazným zvětšením zorniček,“ popsala Hoehlová na webu institutu. „I nejmladší děti se zdají být těmito skupinami zvířat stresovány.“ Je to stres starší než samotný lidský druh. „Tato evidentně zděděná reakce nás predisponuje se naučit, že jsou taková zvířata nebezpečná nebo nechutná.“

Když se zvrhne, je z ní fobie. Pacienti se pak bojí vejít do místnosti, ve které je neškodný malý pavouček. Jiní lidé se zase bojí výletu do přírody, poněvadž by je mohl uštknout had. A to i když žijí v místech, kde se jedovatí hadi nevyskytují. Většina lidí získá své fobie v útlém dětství. Pokud jako malí uváznete ve výtahu, můžete v dospělosti trpět klaustrofobií neboli strachem ze stísněných prostor.

Fobie na objednávku

Američtí psychologové John Watson a Rosalie Raynerová v roce 1920 v rámci svého experimentu vytvořili fobii uměle u zcela zdravého člověka. Vybrali si v nemocnici devítiměsíčního chlapce, kterému ve svém vědeckém článku popisujícím celý experiment říkali Malý Albert. Když mu bylo devět měsíců, ukázali mu bílou laboratorní krysu. Nebál se jí. V jedenácti měsících mu krysu dali znovu a zároveň mu začali za hlavou bít kladivem do železné tyče. Chlapec začal mít z krysy strach. Časem se rozplakal, jen když ji viděl.

Watson a Raynerová chlapcův strach s pomocí technik popsaných Ivanem P. Pavlovem postupně rozšířili i na králíky, psy nebo masku Santa Clause. V pokračování experimentu měli v úmyslu Alberta fobii zase odnaučit, dítě však bylo z nemocnice propuštěno. Celý pokus byl daleko za hranicí etiky, dnes už by jej však díky dohledu etické komise naštěstí nebylo možné zopakovat. Malý Albert zemřel v 87 letech a celý život trpěl strachem ze psů.

Dají se léčit

„Když zjistíte, že vám váš strach způsobuje hodně utrpení a prokazatelně negativně ovlivňuje váš život, je třeba s ním začít něco dělat,“ říká Suma Chand. Lidé trpící fobiemi si uvědomují, že jejich strach není opodstatněný. Přesto se ale bojí.

Z pohledu fungování mozku mají na vzniku fobií největší podíl amygdaly. Jsou to párové mandlovité struktury zanořené hluboko v jeho spánkových lalocích. Mají na starosti spojení podnětu se strachovou reakcí. Vydávají povel k vylučování hormonů, jež pocit strachu spouštějí. Amygdaly pacientů trpících fobiemi pracují víc, než je zdrávo. To je také důvod, proč má velká část z nich obtíže s více než jednou fobií. Sklon k všelijakým fobiím se v rodinách dědí.

Ačkoliv překonat sociální fobii je těžší než překonat strach z myší, fobie jsou léčitelné. Spojení mezi podnětem a úzkostí se dá v mnoha případech odstranit podobným způsobem, jakým vzniklo – učením. V léčbě fobií je nejúspěšnější psychoterapie.

Hlavně odvahu!

Psychoterapeutických škol je spousta. V léčbě fobií je nejúspěšnější kognitivně behaviorální terapie (KBT). Zaměřuje se hlavně na myšlení a učení. Terapeuti se obvykle snaží pacienty jejich fobii odnaučit a ukázat jim, že jejich strach je iracionální. Pravděpodobně nejoblíbenější technika, která se k tomuto účelu využívá, je postupné vystavování obávanému podnětu.

TIP: Strach skrytý za úsměvem: Proč nás děsí klauni?

Když se bojíte myší, začnete s pomocí terapeuta zkoušet na myš jen myslet. Až to dokážete bez potíží, začnete si zvykat prohlížet myš na obrázku. V další fázi se podíváte na krabici s myší, pak se ji naučíte držet v ruce, a nakonec i otevřít.

Základní technika má mnoho variant (využívá se třeba virtuální realita). V terapii se dají aplikovat i léky nebo skupinová sezení. Podmínkou bývá ochota pacienta na sobě pracovat a vystavovat se – byť v omezené míře – nepříjemným zážitkům. „Čelit vlastnímu strachu není snadné,“ říká Suma Chand. „Mít na své straně profesionála, který vás léčbou provede, však pomáhá.“ 

Šestnáct centimetrů dlouhé tělíčko, vyzáblý krk a velká, podivně protáhlá hlava – to vše dělalo z drobné mumie pojmenované Ata důkaz o existenci mimozemšťanů. Vědci však záhadu konečně rozluštili a pomocí analýzy DNA zjistili pravý původ Aty, nalezené v roce 2003 v opuštěném důlním městečku v chilské poušti Atacama.

TIP: Bývalý inženýr NASA tvrdí, že v Kennedyho středisku viděl mimozemšťana

Ve skutečnosti se jednalo o malou holčičku, která trpěla řadou genetických poruch a mimo jiné i předčasným stárnutím – což vysvětlovalo výsledky předchozích testů kostí, jež ukazovaly na věk šesti let. Dítě se narodilo nedonošené a zemřelo nejspíš hned po porodu. Jeho geny zřejmě poškodilo silně chemicky znečištěné okolí. Odborníci nyní dál zkoumají genom Aty, aby mohli dohledat její příbuzenstvo. 

Uličkou Via Sacra se ubírá honosný průvod. Papež Jan VIII. sedí zahalen v těžký plášť a spolu se skupinou kardinálů se ubírá do Lateránského kostela. Náhle se ale skupina podivně rozvlní. Jan padá z koně a na kamenné dlažbě se svíjí v obrovských bolestech! Mezi kardinály nastane zděšení. Umírá? Byl snad otráven? Vypuká panika! Jaké je však jejich překvapení, když hlava katolické církve porodí syna! Zázrak? Ne. Na papežském stolci seděla dva roky, pět měsíců a čtyři dny žena! 

Co se s ní stalo dál, přesně nevíme. Jedna verze legendy praví, že po porodu zemřela i se svým dítětem. Dav ji prý ubil k smrti! Na místě jejího skonu pak byla do chodníku zasazena dlaždice s obrázkem ženy a dítěte. Jiné prameny tvrdí, že v tichosti dožila v zastrčeném klášteře. Její syn se stal biskupem v Ostii a dokonce to dotáhl i na papeže Hadriána III. 

Chytrá, vzdělaná, ale žena

Jak se něco takového vůbec mohlo přihodit? V podstatě velice snadno. V 9. století se s ženami nakládalo jako s majetkem. Byly nevzdělané a celý svůj život trávily v domácnosti péčí o manžela a děti. Pokud se některá z nich chtěla tomuto osudu vyhnout, musela se zkrátka převléknout za muže. Johanně vlastně pohnutý osud uchystali rodiče. Byli pravděpodobně angličtí misionáři, vyslaní do Německa šířit víru. Dcera Johanna se jim narodila v Mohuči a od raného dětství se jí od rodičů dostalo na tu dobu nevídaného vzdělání. Uměla číst, psát, vyznala se v teologických textech a dokonce i v přírodním léčitelství.

Podle některých pramenů ale ve dvanácti letech osiřela. Dospívá v ženu a dál už studovat nemůže. Proto odchází jako mnich Johannes do Athén, kde přednáší na církevních školách. Podle jiné legendy žije v klášteře v Mohuči, ale zamiluje se do řeholníka Ulfiliase. Zamilovaný páreček spolu může být pouze tehdy, když uteče z Německa. Johanna se tedy převléká za muže a nějakou dobu tráví po boku svého milence v jeho klášteře. Posléze spolu skutečně odcházejí jako poutníci do Athén. Deset let tu žijí a studují, dokonce zakládají vlastní školu.

Po Ulfiliasově smrti se chce osamělá Johanna už jako Johannes Angelicus vrátit do své rodné Mohuče. Protože se ale těší pověsti významného teologa a učence, nechá se svými žáky přesvědčit a natrvalo se usazuje v Římě. Rychle stoupá na pomyslném žebříčku církevní hierarchie a nakonec je v roce 855 zvolena papežem.

Zamilovaný papež

Osudné se této vzdělané, inteligentní a na svou dobu celkem ctnostné ženě stává další citové vzplanutí. Opět se zamilovala do mnicha! Tentokrát se jmenoval Flodoros a právě s ním s největší pravděpodobností zplodila syna. Nebýt porodu v opravdu nejnevhodnější chvíli, s největší pravděpodobností by se na nic nepřišlo. Zhýralí církevní hodnostáři 9. století by papežův poměr považovali za nevinný výstřelek. Jenže to by se na papežský stolec nesměla vetřít žena! To církev nerozdýchala.

Až do 17. století nebyla existence papežky nijak zpochybňována. V katedrále v Sieně stála dokonce její socha uprostřed ostatních papežů. Zmiňuje se o ní několik historických kronik. Její jméno se objevuje i v obhajobě mistra Jana Husa před papežským koncilem v Kostnici. Pro svou vášnivou obhajobu používá i papežku Johannu a na jejím příkladě dokládá omylnost církve. 

Dokonale zametené stopy

Ale žila vůbec? O tom se dodnes přou teologové i historikové. Žádné přímé důkazy o její existenci totiž nemáme. Buď je církev pečlivě ukryla do vatikánských archivů, nebo celá legenda vznikla z obyčejné anekdoty.

Biskup Liutprand z Cremony popisuje ve své kronice příběh mladičkého papeže Johanna XI. Je údajně synem významné a zámožné šlechtičny Marozie, která ho silou svého vlivu dostala až na post samotné hlavy katolické církve. Synek se ale příliš nevyvedl. Je na matce naprosto závislý. Bez jejích rad není schopen učinit žádné významné rozhodnutí. Mezi lidmi se proto začalo o jeho matce posměšně hovořit jako o „papežce Johanně“. To ona ve skutečnosti řídí církev, ne její zakřiknutý a neschopný syn.

Nabízí se ještě jedno, mnohem prozaičtější vysvětlení. Legenda o ženě na papežském stolci možná vznikla kvůli špatné pověsti papežů Jana X., Jana XI. a Jana XII. Za nich totiž mravnost ve Vatikánu upadla natolik, že církvi v podstatě opravdu vládly spíše jejich urozené milenky, ale i milostnice z vykřičených domů.

Má dvě a správně mu visí!

Ať tak či tak, na tento nelichotivý skandál se jako památka zachoval zvláštní rituál. Až do 15. století bylo nově zvoleným papežům pohmatem prověřováno mužství. Před shromážděnými kardinály byl nešťastník usazen na speciálně upravenou židli. Měla tvar podkovy a nápadně připomínala dnešní gynekologické křeslo. Jeden z přítomných mužů poklekl a odborným pohmatem pod hábitem prozkoumal, jak to má nově zvolený papež s pohlavím.

TIP: Dívčí válka: Kdo byly české Amazonky a jaký byl jejich osud

Byla-li mise úspěšná, zvolal předepsanou větu: „Duos habet et bene pendetes,“ tedy: „Má dvě a správně mu visí.“ Dva exempláře těchto ne právě důstojných vyšetřovacích křesel se dokonce zachovaly. Jedno vlastní pařížský Louvre a druhý Vatikánské muzeum. I díky této proceduře už žádná žena na papežský stolec neproklouzla, Johanna byla tedy první a zatím i poslední papežkou v dějinách.

Sklon rotační osy Uranu se – jako u jediné planety Sluneční soustavy – blíží 90°, takže těleso při oběhu Slunce jakoby „válí sudy“. Také jeho rotační osa však zachovává v prostoru pevný směr (odmyslíme-li si pomalou precesi a nutaci), a světlo naší centrální hvězdy tak v určitých fázích oběhu preferenčně ozařuje jiné oblasti planety, stejně jako u Země.

TIP: Jeden rok Saturnu: Zimu střídá léto každých 15 let

V případě Uranu jsou však změny obrovské. Planeta obkrouží Slunce přibližně jednou za 84 let, během nichž se vystřídají čtyři roční období. V létě a v zimě směřuje příslušný pól přímo k naší hvězdě (respektive přímo od ní), v létě tedy Slunce vůbec nezapadá a v zimě naopak nevychází – celých 21 let. Na jaře a na podzim ozařuje hvězda rovníkové oblasti, takže se den a noc střídají zhruba jednou za 17 hodin. Extrémní sezónní změny jsou dobře patrné z proměn oblačné pokrývky Uranu. Život na takové planetě by byl velmi složitý.

Výzkumu račích druhů v České republice se věnujete už deset let. Co vás přivedlo k tomuto rozhodně ne zcela obvyklému vědeckému zaměření?

Vlastně se o to postarala náhoda. Sháněl jsem práci někde ve Vodňanech a dostal jsem místo technika na pracovišti, kde jsem nyní ředitelem, tedy ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém. K rakům mě přivedla jejich odlišnost od ryb, kterým se v ústavu věnovali všichni. Navíc je to skutečně málo probádaná oblast.

Nepoznaná oblast je tedy zřejmě dost široká. Na co se konkrétně zaměřujete?

Zajímají nás hlavně vybrané lokality a populace. Zkoumáme početnost, nebo se dlouhodobě soustředíme na studium parazitů, reprodukci či porovnáváme lokality z hlediska teplot. Zvláštní pozornost věnujeme lokalitám se zvýšenou ochranou, především tedy v CHKO Šumava, CHKO Třeboňsko, v přírodním parku Písecké hory a jinde. Nashromáždili jsme zajímavé údaje reprodukčních charakteristik z hlediska různě položených lokalit s různou teplotou vody, nebo při porovnání stojaté a tekoucí vody. Velkou pozornost věnujeme invazním druhům raků.

Nedá se říct, že by se to raky v našich tocích zrovna hemžilo a byli na první pohled vidět. Je obtížné zjistit, jak početné jsou račí populace na konkrétních místech?

Chce to samozřejmě systematický přístup a trpělivost. Využíváme metodu zpětných odlovů, při níž se odlovení raci trvale označí vypálením drobné značky nebo pomocí elastomerů. Na základě počtu označených raků chycených při dalších odlovech se pak vypočítává stav celé populace. Technika odlovu záleží na charakteru lokality. Na stojatých lokalitách máme nejosvědčenější dva způsoby – lov do vrší, který je používán po celém světě, a dále lov na proutky. Při něm se návnada napíchne na proutek kousek od břehu pod vodu a čeká se, až přiláká raky. Ti se pak v podstatě sbírají do ruky. Na rozdíl od lovu do vrší jsme tímto způsobem schopni odlovit v jarním období i samice nesoucí vajíčka, které jsou hodně opatrné a do vrší nejdou.

V návaznosti na monitoring raků se snažíte i o jejich umělý odchov. Používá se tento postup i v praxi?

Umělý odchov má určitě budoucnost a v řadě zemí je využíván ke komerčnímu chovu a k záchranným chovům raků. U nás jsou metody propracované na naše podmínky. Jsme schopni poradit rybářům i zájemcům o chov s ohledem na jejich možnosti a zdroj vody, případně zařízení, které mají k dispozici, tu nejlepší a nejefektivnější metodu odchovu raků. Bohužel však v současné době nejsou z hlediska české legislativy podmínky ani ke komerčnímu ani k záchrannému chovu tohoto živočicha. Chov u nás běží jen na několika místech a naráží na skutečnost, že není odbyt – vysazování raků je povolováno jen ojediněle a využití ke komerční produkci není povoleno vůbec.

Reintrodukce raků ale přesto probíhají, že?

Ano, v současné době ale většinou jen v rámci experimentálního vysazování. Rád vzpomínám na jednu z prvních úspěšných reintrodukcí v Píseckých horách. V roce 2002 jsme tam pokusně vysadili do rybníku několik stovek odchovaných ráčat. Po třech letech mě zahřálo u srdce, když jsme zde lovili už dospělé raky, dospělé samice s vajíčky a dokonce i první generaci ráčat. Člověk si pak říká, že vysazovat raky do přírody má přece jenom smysl.

Kromě původních račích druhů se v ČR vyskytují i ty zavlečené. Jak ohrožují populace „našich“ raků?

Ve vodách České republiky jsou zatím „pouze“ dva nepůvodní druhy, rak signální a rak pruhovaný. Je však jen otázka času, kdy se objeví další druh, protože akvaristé jich chovají nespočetně víc. Největší hrozbou je v současné době rak mramorovaný (Procambarus fallax), se kterým se můžeme setkat ve většině akvaristických obchodů. Tento druh je jednak nenáročný a jednak se rozmnožuje partenogeneticky, což znamená, že stačí pouze jedna samice bez samce k rozmnožení. Chovatel může brzy zjistit, že rak mu napadá ryby, uštipuje vodní rostliny a bude se ho chtít zbavit. Když ho vysadí do volné přírody, může způsobit ohromné ekologické škody. Tomu lze zabránit jedině osvětou. V Evropě máme spoustu případů výskytu dalších nepůvodních druhů, dokonce až z Austrálie.

Mají původní druhy raků šanci uhájit do budoucna své pozice?

V současné době je řada lokalit pro původní druhy ztracená, protože tam, kde jsou dnes nepůvodní druhy, už se původní populace budou jen těžko vracet. Rak pruhovaný obsadil především hlavní tok Labe a Vltavy, ale zdá se, že nepostupuje do studenějších přítoků. Dokonce se u něj projevuje sezónní migrace – na jaře vytahuje do přítoků a na podzim se zase stahuje do nádrže Orlík. Tyto lokality, kam nepůvodní druhy samy nejdou, jsou šancí pro původní druhy. I sem ovšem může zavlečené druhy vysadit člověk. Posledním varovným příkladem je Lipno, kam se rak pruhovaný určitě nedostal samovolnou migrací proti proudu Vltavy, ale byl tam zcela jistě vysazen. Rak signální žije v řadě rybníků hlavně v okolí Velkého Meziříčí.
Podle jedné studie tady za 100 let budou jenom nepůvodní raci. Já osobně doufám v lepší vývoj, ale myslím si, že k tomu je nezbytná i aktivní ochrana raků. Nejenom tedy konzervovat stávající stav, ale vytipovávat vhodné lokality, relativně uzavřené a chráněné od nepůvodních druhů. Tam třeba i uměle vysazovat populace původních raků, aby zůstali aspoň někde.

Je možné nějak účinně potlačit šíření invazivních druhů?

Není to vůbec jednoduché. Nepůvodní druhy jsou agresivnější, mají lepší rozmnožovací schopnosti, růst a podobně. Hlavním problémem je ale přenos račího moru. Nepůvodní druhy jsou vůči němu imunní, z původních druhů raků hyne téměř 100 % populace. Nejdůležitější je proto prevence, to znamená vzdělávat lidi, aby nerozšiřovali nepůvodní druhy na další lokality. Dále se snažit nepůvodní populace likvidovat či tlumit, což je ovšem na řadě lokalit neúčinné. V případě vypustitelných rybníků to význam má. V tekoucích vodách jsou však skoro všechny metody neúčinné.

Které původní druhy jsou nejvíce ohroženy?

V rámci Evropy jsou to všechny původní druhy raků a v každé zemi nebo regionu je to trošku jinak. U nás je račím morem decimován především rak říční, ale už jsme registrovali i případ račího moru u raka kamenáče. Ve Španělsku je nejohroženější evropský rak bělonohý. V Polsku je rak říční a rak bahenní skoro úplně vytlačen rakem pruhovaným.

O racích je známo, že jsou velmi citliví na kvalitu vody a plní funkci jakéhosi detektoru. Dalo by se této schopnosti využít?

Rak je velmi citlivý živočich, který dokáže reagovat na jakoukoli změnu prostředí. Dalo by se říct, že je to živá chemická laboratoř, a této vlastnosti skutečně chceme využít v hodnocení kvality vody. Využít k tomu chceme hlavně dvě metody – monitorování račího srdce pomocí optických senzorů a chování s využitím videokamer. A na základě softwaru a zpracování na počítači chceme potom změny vyhodnocovat. Rak by měl sloužit jako hlídač kvality vody s využitím třeba ve vodárnách nebo čističkách odpadních vod či v podnicích, které využívají pitnou vodu, například v pivovarech.

Jak konkrétně by to vypadalo?

Pokud dojde k nějaké změně, znečištění vody nebo v případě úpravy vody třeba přechlorování, rak vyšle prostřednictvím senzorů signál. Až bude systém hotový, bude mít praktické využití. Dokonce se domnívám, že rak může být v budoucnu využíván proti teroristickým útokům – například tak, že bude hlídat zdroje pitné vody. Pokud dojde k teroristickému útoku, rak zareaguje jako první. Následně lze zastavit distribuci vody k uživatelům do doby, než se zjistí příčina změny chování raků.

TIP: Oči nad Afrikou - Rozhovor s německým fotografem Michaelem Polizou

Při práci máte možnost pravidelně pozorovat kvalitu vody našich potoků a řek. Jak hodnotíte čistotu našich toků?

To je složitá otázka. Globálně se dá říct, že ve srovnání se stavem před několika desítkami let, kdy zde bylo intenzivní zemědělství a průmysl, se kvalita vody zlepšila. Rovněž je vidět větší vliv různých čističek vod a podobně. Na druhou stranu kvalita určitě není ideální, hlavně na větších tocích. V současné době je například hodně rozvinuté pěstování kukuřice, které přispívá k velkým splachům do vod, a to je znát.

Přesto ale některé lokality zůstaly i pro náročné raky obyvatelné, že?

Jsou to oblasti, kde jsou menší nebo střední toky a extenzivně využívané rybníky. Pěkné lokality můžete najít v podstatě po celé republice, například na Českomoravské vrchovině víme o spoustě míst třeba s rakem říčním.

Sestavování nábytku firmy IKEA nebývá právě populární záležitostí. Kutilové ale brzy dostanou zdatného pomocníka. Na singapurské technologické univerzitě Nanyang Technological University (NTU) postavili šikovného robota, který to zvládne.

Když člověk sestaví židli IKEA za 20 minut, jde obvykle o slušný výsledek. Singapurský robot dostal za úkol poskládat dřevěnou židli IKEA modelu Stefan. Nejprve po dobu 11 minut a 21 sekund plánoval nezbytné pohyby, pak 3 sekundy určoval polohy jednotlivých součástí, a nakonec za 8 minut a 55 sekund židli sestavil.

TIP: Skotský supermarket si najal robota: Po týdnu ho ale museli vyhodit

Kromě sofistikovaných algoritmů má robot k dispozici 3D kameru, průmyslové robotické paže pohyblivé v šesti osách a nezbytné senzory. Vědecký tým nezahálí a připravuje pro robota pokročilou umělou inteligenci. S její pomocí by měl robot autonomně sestavit židli po přečtení manuálu od výrobce nábytku nebo i jen po prostudování hotové židle. 

Pověrčiví lidé přemýšlejí jinak. Domnívají se, že uskuteční svá přání nebo se ochrání, pakliže provedou předepsaný skutek. Někteří věří třeba na posvátnou sílu amuletu a předměty, které jim prý nosí štěstí, mají-li je stále u sebe.

Zvyk? Železná košile!

Zločinci dokázali být víc pověrčiví než kdokoliv jiný. Za nešťastné datum například označovali to, kdy je poprvé zatkli. Takový den pak někteří z nich uctívali jako svátek – čas, kdy se nepracuje. Mnoho z nich také nikdy neměnilo své pracovní nástroje. A co takhle měnit zaběhnuté zvyky a rituály? Ani omylem! To přece přináší smůlu. Podobná pochybení zločinci přičítali nešťastníkům, které policie dopadla.

Často se také stávalo, že se zloději a vrazi chodili radit s kartářkami a cikánkami. Předpovídaly jim a hádaly z ruky. Někteří z těch pověrčivějších dokonce upravovali své plány podle toho, co jim tyhle ženštiny řekly.

Pověry nezasáhly jen zločince, ale i ty, kteří na nich pak vykonávali trest. Trest oběšením byl mytizován nejvíce. Věřilo se, že když se při věšení lano přetrhne, obviněný je nevinný. V takovém případě se poprava nesměla opakovat a odsouzenec byl volný, dokonce s požehnáním Boha. Proto museli soudní úřednici provaz i šibenici důkladně kontrolovat, aby se přetrhnutí lana předcházelo. Podobně se veřejnost stavěla i k popravě mečem. Stávalo se totiž, že kat-nováček byl nervózní a napoprvé se netrefil. To si lidé vysvětlovali jako důkaz neviny obžalovaného a požadovali, aby dotyčný propuštěn. 

Kšefty s provazem i amulety

Další známá pověra se týká provazu, na kterém zločinci končili. Lidé byli přesvědčeni, že když ho budou mít kousek doma, ochrání je před nešťastným osudem. Kousky nejrůznějších provazů pochybného původu tak šly doslova na dračku. Lidé byli ochotni zaplatit za ně tisíce!

TIP: Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

Nejvíce kriminálníky ovlivnily smyšlenky o předmětech nosících štěstí. U provinilců proti zákonu se tak nacházely různé podivné artefakty. U některých ani nelze s jistotou tvrdit, k čemu byly a proč je zločinci měli u sebe. Kromě zmíněného provazu mívali v kapsách věci z exotických zemí, kradli je v muzeích. Dokonce se mezi šejdíři našly i pravé africké amulety. Mnoho z nich ale nemělo žádnou cenu, to si asi jen prodávající vymyslel tajuplnou a věrohodnou historku o nadpřirozených schopnostech, kterou ta která věc má! 

Neokradeš těhotnou!

Dalším podivným zvykem bylo zanechávání výkalů na místě činu. Věřilo se totiž, že dokud stolice nevychladne, nebude její autor dopaden. Často se tedy stávalo, že se exkrementy našly přikryté kusem látky či jiným předmětem. Proč? Aby se teplota stolice snižovala co nejpomaleji a zločinec měl tak čas ukrýt svůj lup. Na místě činu se však nacházely i jiné bezcenné drobné věci, co měly zajistit úspěšnost akce. Nebo zloděj naopak nějaký drek ukradl, na památku a aby zůstal navždy s okradenými ve spojení. 

Zlodějíčci a kapsáři měli také zvyky, které dodržovali. Jeden z nich se týkal těhotných žen. Naprosté tabu bylo totiž okrást ženu v očekávání. Pak by se z dítěte, které matka nosí, stal profesionální zločinec, tedy konkurence.

TIP: Prokletí čísla 13: Proč je třináctka považovaná za symbol smůly a neštěstí?

Ve středověku existovaly i případy, kdy zloději ukradli těhotným ženám plod. Jeho vnitřnosti pak uvařili a snědli. Proč? Aby jim přálo štěstí! Další pověra nabádala zločince k tomu, aby zavražděným poškodili oči – nalili do nich kyselinu a nebo je vypíchli nožem – říkalo se totiž, že duhovka dokáže uchovat obraz pachatele.

Hon na čarodějnice

Asi nejznámější pověrou byla ta o ženách, které čarují. Čarodějnice vařily lektvary z bylinek údajně se zázračnou mocí. Lidé věřili, že takové ženy dokážou ovládnout démona ke svému prospěchu. Účelu obviňování, usvědčování a vraždění posloužil systém udavačství. Řízení, které musely ženy podstoupit, pak bylo provázeno mučením. A na mučidlech se téměř každá přiznala, aby následně skončila na hranici, kde ji inkvizice zaživa nechala upálit.