Ryba fugu, nazývaná rovněž takifugu (říční prase), je snad nejznámějším příkladem pochutiny, jejíž konzumaci pokládají někteří gurmáni za nenahraditelný zážitek a mnoho jiných lidí za holé šílenství. Maso této ryby totiž obsahuje jed tetrodotoxin, který je zhruba tisíckrát smrtelnější než kyanid. A právě malé množství jedu ve speciálně upravené rybě dodává prý jejímu masu jedinečnou chuť. 

Fugu má na jídelním lístku zhruba tisícovka japonských restaurací, v nichž ji připravují vyškolení kuchaři. Mimořádně pečlivý školicí proces trvá dva až tři roky a je ukončen vysoce ceněným certifikátem, který obdrží jen zlomek uchazečů. Každá chyba v průběhu školení totiž znamená vyhazov, protože certifikovaný specialista na fugu chybu prostě udělat nesmí.

Mravenčení kolem úst

Ryba fugu je vysloveně japonskou specialitou, přestože ji lze ulovit i v jiných mořích. Japonci však vynalezli recept na její bezpečnou úpravu, a pokud se objeví na jídelním lístku jinde než v Zemi vycházejícího slunce, jde vždy o předem upravenou a zmraženou rybu. Lov a prodej fugu je totiž v jiných státech přísně zakázán.  

Tato pochoutka je sice drahá, ale zájemců o její ochutnání je mnoho a každý rok zemře na následky otravy z nesprávně upraveného masa několik lidí. Proč? Protože jed, který se nachází hlavně v játrech, kůži a některých dalších orgánech (právě tyto části ryby nesmí kuchař v žádném případě poškodit), způsobuje u člověka postupné ochrnutí svalstva a zástavu dýchaní. Protijed neexistuje a oběť se při intoxikaci jednoduše udusí. Prvním příznakem otravy je údajně pocit mravenčení kolem úst a jediný způsob, jak nešťastníka zachránit, je napojit jeho plíce na umělou ventilaci, než účinky jedu pominou. 

Jedovaté řasy

Fugu je sice extrémně nebezpečnou, ale zdaleka ne jedinou rybou, jejíž maso může konzumenta zabít. Zdánlivě nevysvětlitelné otravy rybami jsou známé už z dob prvních zámořských objevitelských plaveb a v různé míře se objevují dodnes. 

Ryby se stávají pro člověka jedovatými paradoxně proto, že samy konzumují jedovatou potravu. Často jí bývají toxické řasy a sinice, které obsahují takzvané fykotoxiny.  Už po staletí je známá například takzvaná ciguaterová otrava.

Způsobují ji ciguateratoxiny ve svalové hmotě a vnitřních orgánech některých ryb, například kanice, murény, barakudy, chňapala bohara či soltýna barakudy. Jejich maso je sice za normálních okolností považováno za nezávadné a chutné, ale v některých mořích – například v tropických a subtropických oblastech Indického a Tichého oceánu i v Karibském moři – se tyto ryby živí toxickými řasami obrněnkami. Obětí takových otrav se pak stávají především cizinci, kteří loví na vlastní pěst. Místní rybáři totiž znají tradiční způsoby, jak danou rybu „otestovat“: hodí kousek masa do mraveniště, a pokud obsahuje jed, prchají od něj mravenci pryč. 

Každý rok je ve světě zaznamenáno asi padesát tisíc případů otravy ciguatoxinem. Jde o skutečně nebezpečný jed, který nelze neutralizovat žádnou úpravou a nelze ho odhalit čichem ani chutí. Jeho požití vyvolává zvracení, průjmy, křeče, paralýzu a poruchy dýchání, jež mohou v krajním případě skončit i smrtí.

Osm kilo papriček

Příkladem potraviny, v níž s radostí a požitkem konzumujeme také určitou dávku smrtícího jedu, jsou chilli papričky. Pocit pálení u nich způsobuje látka zvaná kapsaicin, která je v čisté formě toxická a může způsobit určité formy otrav včetně zástavy dýchání. Riziko však není velké, protože smrtelná dávka představuje zhruba osm kilogramů silně pálivých paprik.

TIP: Ochutnal satanskou vodku s pálivou chilli papričkou a skončil v bezvědomí

Ovšem některé chilli papričky mohou kvůli extrémně vysokému obsahu kapsaicinu vyvolat dechové potíže, nevolnost a zvracení – a také doslova pekelný zážitek v kontaktu se sliznicemi. 

Tarantule na česneku

Existují lahůdky, u nichž se sice smrtelnému riziku nevystavujete, ale při přípravě můžete dostat pár pěkně jedovatých kousanců. V Kambodži je to například koktejl z naloženého sklípkana (lidově nazývaného tarantule). Základem tamní oblíbené pochoutky, považované kromě jiného za léčivý elixír a afrodiziakum, je rýžové víno, plod chlebovníku a právě pavouk. Případné kousnutí sklípkana při přípravě vás sice nejspíš nezabije, ale ještě pár dní ho budete cítit. Navíc některé druhy vystřelují ze zadečku pichlavé chloupky, které se z kůže (a v horším případě z očí) odstraňují jen velmi těžko. 

TIP: Škodná na talíři: Krysí masíčko po kambodžsku

Jinou variantou pochoutky je pavouk naložený v rýžovém víně. Kambodžané ovšem sklípkany konzumují i smažené se solí a s česnekem či dochucené sójovou omáčkou. Kulinářská rada zní: smažte, dokud nohy neztuhnou. Pak bude zadeček méně tekutý.

Tradice pojídání sklípkanů však není v Kambodži příliš dlouhá a má spíše smutné kořeny. Místní lidé totiž začali výživový potenciál jedovatých pavouků objevovat v dobách hladomorů v 70. letech minulého století za nadvlády Rudých Khmerů. Dnes se ale z lovu a gastronomického využití osminohých členovců stala rovněž vítaná atrakce pro turisty.   

Pobyt ve vesmíru pozemšťanům zjevně příliš nesvědčí - astronauti ve vesmíru například ztrácejí na váze. A vědci vlastně doposud přesně nevědí proč. Jedno z možných vysvětlení je velmi zajímavé a pro mnohé překvapující.

Scott Smith z laboratoře výživy NASA Nutritional Biochemistry Laboratory tvrdí, že astronauti hubnou kvůli tomu, že jedí méně, než by měli. Příčinou toho prý je, že astronautům v prostředí mikrogravitace spolknuté jídlo pluje v žaludku a proto jim připadá, že už jsou najezení do sytosti.

Žaludek ve stavu beztíže

Lidský žaludek vznikl v prostředí pozemské gravitace a není uzpůsobený k pobytu ve vesmíru. Nejde o fatální problém, astronauté hlady neumírají, ale je to pro ně nepříjemnost, s níž se je třeba nějakým zůsobem vyrovnat.

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

Pro pobyt ve vesmíru je totiž z vícero důvodů důležité, aby astronauté byli pořádně najezení. Klíčové je hlavně to, že astronautům mizí svaly a řídnou kosti. Mimo jiné i kvůli tomu ve vesmíru cvičí. Když ale nebudou dostatečně jíst, samotné cvičení jim moc nepomůže.

Tisíce lidí opustily republiku kvůli rudé totalitě a po těžkém mezidobí v uprchlických táborech se usídlily na Západě. V emigraci na druhém konci světa začali nový život, dokázali se zde prosadit, a přitom stále na dálku bojovali za návrat demokracie a svobody do vlasti, z níž byli nuceni odejít. 

Jak na západ

Útěky skrz železnou oponu měly mnoho podob. Cesta za svobodou vedla skrz šumavské lesy, skrýše v automobilech, lodích a mezinárodních rychlících, skrz únosy letadel nebo konstrukce vlastních vznášedel a obrněných vozů, které by překonaly hranici. Lidé vymýšleli všemožné důmyslné způsoby, jak uniknout pohraničníkům a dostat se „přes kopečky“.

Opravdu stylový útěk se vydařil oblíbenému divadelnímu a filmovému komikovi Járovi Kohoutovi. Na podzim 1948 se domluvil s převaděčem, aby celou rodinu dostal do bezpečí. Zaplatil vysokou cenu 150 tisíc korun a navíc musel sehrát asi nejnebezpečnější představení své dlouhé kariéry. Přihlásil se úřadům s nabídkou, že dobrovolně přijede se zábavným pásmem rozptýlit pohraničníky do Aše.

Rozhodující okamžik nastal 2. října večer. Ašský sál Střelnice byl plný dělníků z místní textilky, ale také pohraničníků a esenbáků. Všichni se těšili na Kohoutovy fórky a grimasy. Opravdu nezklamal. Hned v prvním čísle vplul na zhasnuté jeviště v noční košili a čapkou se střapcem, v ruce zapálenou svíčku. Několikrát zašeptal směrem k publiku: „Já fouknu! Já fouknu!“ Lidé řvali smíchy a vybízeli, ať foukne. A on fouknul.

Kohout na druhou

O přestávce, oblečen do kostýmu kohouta, se nenápadně vytratil ze zákulisí a v doprovodu převaděče se blížil tmou k hranici. Manželku a tři dcery již předtím ukryl jiný pomocník v nedalekém prvorepublikovém bunkru, kde čekali na hlavu rodiny. Komik si nechával kohoutí maškaru, aby mohl tvrdit, že se zbláznil, kdyby plán selhal a byl zadržen. V dáli zaslechli hluk a motocykly. Uniformované osazenstvo sálu zjistilo, že jim hvězda upláchla pod nosem. Kohoutovi zůstali schováni přes hodinu v bunkru a když nastal klid, rozeběhli se směrem k Německu.

TIP: A spadla železná opona: Vznik pohraniční stráže Československa

Co naplat, že se z převaděčů vyklubali lumpové, kteří uprchlíkům v nestřežené chvíli ukradli všechna zavazadla. Dostali se do bezpečí a to bylo hlavní.

Jára Kohout v exilu navázal na předchozí úspěchy. Působil v New Yorku jako autor humoristických pořadů pro Rádio svobodná Evropa a jako téměř devadesátiletý čiperný chlapík se po převratu vrátil do Československa.    

V italských provinciích Ferrara a Ravena byl v roce 1988 ustanoven přírodní park o rozloze 53 000 hektarů. Jeho oficiální název zní Regionální park delty Pád a řada zdejších jezer a jezírek, mokřin a kanálů tvoří ideální prostředí zejména pro vodní ptactvo. V oblasti se úhrnem vyskytuje kolem 300 druhů ptáků, z toho asi polovina z nich zde i hnízdí. Lokalitu je atraktivní nejen díky druhové rozmanitosti, ale i přítomnosti několika méně obvyklých obyvatel – v deltě řeky Pád najdete jedinou západoevropskou kolonii kormoránů malých (Microcarbo pygmaeus) nebo plameňáky růžové (Phoenicopterus roseus). Na ploše parku dále žije kolem 40 druhů savců a bezmála 30 druhů plazů a obojživelníků. Na milovníky flory zde čeká přes tisíc rostlinných druhů.

Život mezi brázdami

V oblasti okolo města Comacchio, kde jsme se především pohybovali, se setkáte s několika typy biotopů. Je nutné zmínit, že mezi nimi převažují pole. Kdo by čekal celistvou panenskou divočinu, bude asi zklamán – krajina je poměrně hustě osídlená a zemědělsky obdělávaná. Pole jsou navíc poměrně precizně rozdělená na čtverce a obdélníky, mezi nimiž se táhnou dlouhé, jak podle pravítka narýsované silnice. Pohled z letadla tak rozhodně nevzbuzuje dojem ptačího ráje.

O osud zdejší fauny ale není potřeba mít jakékoli obavy – lidé a příroda tady bez větších problémů žijí bok po boku. Navíc i různorodá políčka se systémem zavlažovacích kanálů vytvářejí prostředí, které některým ptačím obyvatelům vyhovuje. Například volavky rusohlavé (Bubulcus ibis) jsme pozorovali a fotografovali pouze na čerstvě zoraných polích.

Otevřená hladina a mokré písky

Druhým významným biotopem říční delty jsou volné sladkovodní plochy. Největší z nich vytváří jezera v oblasti Valli di Comacchio. Právě zde, v jihozápadním cípu jezera poblíž vesnice Sant'Alberto, lze spatřit plameňáky růžové, kteří se tu vyskytují v počtu desítek až stovek jedinců. Pokud se nějakou dobu zdržíte, máte velmi slušnou šanci pozorovat tyto elegantní ptáky při odpočinku, sběru potravy nebo i ve vzduchu při příletech a odletech. Poblíž plameňáků se pak lovu často nerušeně věnují volavky popelavé (Ardea cinerea), stříbřité (Egretta garzetta) a bílé (Egretta alba).

Občas sem zaletí i několik kolpíků bílých (Platalea leucorodia). Ti se však ve větším množství vyskytují spíše jihovýchodně od jezera na menších vodních plochách s ostrůvky rákosí, kde je vybudovaná i pozorovací věž. Na stejném místě jsme měli opakovaně příležitost sledovat z poměrně malé vzdálenosti lovící rybáky obecné (Sterna hirundo) a vzduchem se samozřejmě prohání několik druhů racků. Jen o několik stovek metrů dále jsou místa, kde se můžete setkat s volavkou červenou (Ardea purpurea) a vlasatou (Ardeola ralloides). Mělké zátočiny si oblíbila hejna tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta).

Severně od jezera se rozkládá rozlehlá písčitá mokřina s druhou pozorovací věží v okolí. Tady se kromě volavek stříbřitých vyskytují pisily čáponohé (Himantopus himantopus), neobyčejní brodiví ptáci, kteří jakoby si neúměrně dlouhé nohy skutečně vypůjčili od čápů, kolihy velké (Numenius arquata) nebo husice liščí (Tadorna tadorna). Čápy bílé (Ciconia ciconia), labutě velké (Cygnus olor) a prakticky všechny již zmíněné druhy volavek jsme pozorovali také na malých bahnitých rybníčcích, které se nacházejí uprostřed polí jižně od Ostellata. Na krátkou chvíli jsme zde zahlédli dokonce vlhu pestrou (Merops apiaster).

Od volavek po motáka

Výborné možnosti pro pozorování ptactva nabízí i chráněná oblast Anse Vallive di Porto. Vodní plocha s bohatým rákosovým porostem a tři a půl kilometru dlouhou cestou vedoucím po jejím obvodu doslova překypuje životem. Součástí oblasti je záchranná stanice pro čápy bílé (Casa della Cicogna), kteří zde žijí jak volně, tak v péči člověka. Území není volně přístupné, vstupné pro dospělé je ale pouhá dvě eura. Pro veřejnost je otevřeno pouze o víkendech a svátcích, v pondělí se sem nedostanete vůbec a ostatní dny jedině na objednávku při minimálním počtu pěti lidí. Přesto se sem rozhodně vyplatí zajet, přinejmenším mimo sezónu se nemusíte bát žádných tlačenic.

Na jediném místě můžete spatřit čápa bílého, volavku popelavou, bílou, stříbřitou a červenou, kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax), čírku obecnou (Anas crecca) a modrou (Anas querquedula), ostralku štíhlou (Anas acuta), potápku malou (Tachybaptus ruficollis), rákosníka obecného (Acrocephalus scirpaceus) a velkého (Acrocephalus arundinaceus), motáka pochopa (Circus aeruginosus), husu velkou (Anser anser), čejku chocholatou (Vanellus vanellus) a řadu dalších druhů.

Pořád se něco děje

Posledním biotopem, který jsme navštěvovali, byly lužní lesy v Punte Alberete. Tato lokalita nabízí přinejmenším počátkem května řadu působivých pohledů do zatopených lesů. My jsme se sem ovšem vydali především za již zmíněnými kormorány malými, na které jinde v západní Evropě s velkou pravděpodobností nenarazíte. Správa parku si je výjimečnosti těchto šikovných potápěčů jistě dobře vědoma, protože lidští pozorovatelé jsou zde od vybraných vodních ploch oddělení ohradou. Je zde ovšem vybudován pevný pozorovací kryt, odhadem tak pro deset lidí.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje aneb Zanikající vodní svět u Bratislavy

Pokud se sem vydáte mimo sezónu a spíše v pozdějších odpoledních hodinách, nemusíte se obávat tlačenice. My jsme v krytu byli povětšinou sami, maximálně s jedním nebo dvěma pozorovateli či fotografy. Toto místo jsme si obzvláště oblíbili, protože na vodě před ním se stále něco děje. Kromě kormoránů malých, kteří přímo v blízkosti krytu neúnavně loví korýše, zde hnízdí i jejich větší a známější bratranci, kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo). Lovit sem pravidelně zalétávají volavky popelavé a červené a šlo o jediné místo, kde jsme měli štěstí na kvakoše nočního. Z dalších zajímavých druhů můžete potkat potápku roháče (Podiceps cristatus), kopřivku obecnou (Anas streper), poláka velkého (Aythya ferin) i malého (Aythya nyroca), rákosníka velkého či lysku černou (Fulica atra).

Odvážné nutrie a plaší letci

Ačkoli hlavním lákadlem delty řeky Pád jsou bezesporu ptáci, musím zmínit i jednoho savce, a to nutrii (Myocastor coypus). Sympatický hlodavec z příbuzenstva morčat, který je životním stylem spjatý s vodou a vlhkým prostředím, je v celé oblasti hojný. Nutrie jsou aktivní i ve dne a můžete je spatřit prakticky na všech jmenovaných místech. Velmi nebojácné jsou především v Punte Alberete. I v místech, kde nejsou ohrady, se k nim často můžete přiblížit až na zhruba metrovou vzdálenost. Teprve pak se dají na nijak kvapný, ale spíše jen symbolický útěk do vody.

TIP: Dunajská delta aneb Ptačí ráj v jednom z nejvýznamnějších evropských mokřadů

Celkově je ovšem nebojácnost nutrií spíše výjimečná, zdejší ptáci jsou plaší podobně jako opeřenci v našich zeměpisných šířkách. Velká hustota druhů i vysoké počty jedinců ovšem poskytují takřka jistotu, že se s většinou jmenovaných druhů setkáte. Nám se za jediný týden podařilo pozorovat bezmála 50 ptačích druhů a za jeden jediný den jsme viděli šest druhů volavek. Přitom naším cílem bylo hlavně fotografování, což znamená jen pár hodin pěkného světla denně povětšinou strávených na jediném místě. Třeba právě volavky jsou i zde velmi plaché. Když si všimnou lidí, odlétají a skoro vždy se snaží obletět vetřelce na zemi širokým obloukem. Odletem reagují také na auto, které zastaví poblíž, zatímco projíždějící vozy je neznepokojují. Jestli se ke zdejším živočichům dostanete blíž tedy záleží především na vaší trpělivosti.

V roce 1930, kdy se do vesnice Monowi uprostřed amerického státu Nebraska přistěhovali rodiče Elsie Eilerové, zde žilo okolo 120 stálých obyvatel. Ve vesničce fungovaly tři obchody s potravinami, železnice, několik restaurací a bylo zde i vězení. Dnes je Elsie jejím posledním stálým obyvatelem.

Kromě toho Elsie zastává i funkci starostky, úřednice, knihovnice, barmanky a pokladníka. Když například žádala o licenci na prodej alkoholu, povolení si jako tajemnice obce vystavovala sama. 

Vylidňování Monowi začalo brzy po druhé světové válce, kdy lidé ze středozápadu odcházeli za štěstím do větších měst. Církev zde fungovala ještě v roce 1960 a do roku 1974 se držela i škola. V polovině sedmdesátých let se z vísky odstěhovaly obě děti Elsie Eilerové a počet obyvatel tehdy klesl na osmnáct. O dvacet let později již zde zůstala Elsie se svým manželem Rudym.

V roce 2004, kdy Rudy zemřel, zůstala Elsie jediným stálým obyvatelem Monowi. Víska se tak stala místem s oficiálně nejmenší populací v USA. Do té doby držela rekord obec Gross v Nebrasce, kde trvale žili dva lidé.

Není žádným tajemstvím, že antičtí Řekové holdovali vínu. Na jeho výrobu, popíjení i nevázané veselí z výšin Olympu dohlížel bůh vína a zábavy Dionýsos, kterému Římané říkali Bakchus.

Ale víno podle všeho nebylo jediným oblíbeným nápojem v Řecku. Archeologové nedávno objevili dva pivovary, jeden v Archondiku a druhý v Agrisse, kde se vařilo pivo už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Tento nález je nejstarším dokladem o vaření piva v historii Řecka.

TIP: Vědecky ověřeno: Jedna sklenice piva podporuje kreativitu

Podle odborníků jde o překvapení, protože s pivem by v Řecku počítal jen málokdo. Archeologové ale odkryli naklíčené obilí a zároveň několik desítek speciálních nádob, které pravděpodobně sloužily k servírování piva.

Curiosity Málokdo si dnes vzpomene na sedm minut hrůzy, které vědci zodpovědní za projekt Curiosity prožili před více než pěti lety, 6. srpna 2012. Sedm minut očekávání, zahrnujících vstup do atmosféry Marsu, sestup na jeho povrch a finální přistání Curiosity zvládl a vydal se tak vstříc své neuvěřitelné misi. 

Vesmírná sonda amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) přistála v kráteru Gale, od té doby ale robotické vozítko urazilo kus cesty. Konkrétně 18 kilometrů na hřeben Vera Rubin, který je pojmenován po věhlasné americké astronomce.

Pět a půl roku na rudé planetě

Takzvaný impaktní kráter Gale má v průměru 154 kilometrů a vznikl před 3,5 až 3,8 miliardami let. Jako impaktní astronomové označují ty krátery, které vznikly po dopadu jiného vesmírného tělesa. Aby se Curiosity na okraj kráteru Gale vyšplhal, musela překonat výškový rozdíl 327 metrů.

„Přestože Curiosity nepřetržitě stoupal pět let, je to vůbec poprvé, co se můžeme ohlédnout zpět za celou naší misí. Z našeho výběžku na hřebenu Vera Rubin jsou vidět rozsáhlé pláně, které se rozprostírají až k severnímu pohoří kráteru Gale,“ uvedl k snímkům pořízeným 25. října loňského roku vědecký vedoucí mise Ashwin Vasavada. Díky extrémně řídké atmosféře je na snímcích možné vidět i horu vzdálenou 80 kilometrů od vozítka.

Panoramatický výhled odhaluje v celé své kráse strastiplnou pouť roveru Curiosity – od jeho přistání v kráteru Gale přes Yellowknife Bay, kde odhalil ložiska jílu a dalších nerostů, dále přes Darwin, Cooperstown a oblast pojmenovanou Kimberley. Další zastávkou byly tmavé migrující písky v Namib Dune a cesta směrem k Murray Buttes, kde rover zkoumal tzv. svědecké hory, známé i ze Země.

Přesně před rokem Curiosity dorazil k tmavé, přibližně 5 metrů vysoké homoli Ireson Hill, aby se následně vydal skrze písečné duny Bagnold Dunes. V současnosti se rover nachází v okolí hřebenu Vera Rubin, kde pomocí své digitální lupy MAHLI a spektrometru ChemCam zkoumá nové cíle.

Jestli chcete doopravdy poznat, kdo jsou vaši nejbližší přátelé, tak se svými známými společně přepínejte televizi. A nechte si u toho skenovat mozkovou aktivitu.

Američtí vědci totiž zjistili, že nejbližší přátelé reagují na spontánní podněty, jako je například sledování televize a přepínání jednotlivých kanálů, pozoruhodně podobným způsobem. Stačí sledovat mozkovou aktivitu lidí magnetickou rezonancí při přepínání televize či podobné aktivitě a míra jejich přátelství vyjde najevo.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Na výzkumu se podílelo 279 studentů, kterých se nejprve vyptávali na jejich vzájemné sociální vazby. Pak si vědci vybrali 42 studentů, které posadili do magnetické rezonance. Nechali je sledovat 14 videí rozmanitých žánrů, o délce 90 sekund až 5 minut. Jejich uspořádání odpovídalo tomu, jako když se díváte na televizi a někdo jiný přepíná kanály. Magnetická rezonance prozradila, že mozky blízkých přátel na taková videa reagují až překvapivě podobně, pokud jde o aktivitu v mozkových centrech emocí, pozornosti a uvažování.

Mezi nejslavnější české cestovatele začátku 20. století patřil etnograf, botanik a fotograf Alberto Vojtěch Frič (1882–1944). Synovi z významné pražské rodiny se pro jednu z jeho vášní dostalo přízviska Lovec kaktusů. Když se pohyboval v oblasti horního toku řeky Paraguay, dostal se i ke kmeni Čamakoků, který decimovala blíže neznámá nemoc.

Způsobovala hlavně zesláblost, přičemž krvácení ze střev a vředy v konečníku nešlo pro nedokonalost přístrojů místních lékařů podrobněji vyšetřit. Frič kdysi jednomu z členů kmene zachránil život, a tak byl u Čamakoků uctíván jako velký učitel, i když mu tehdy bylo sotva 25 let. Říkali mu Dlouhý lovec (Karai Pukú), snad díky jeho pro indiány nezvykle vysoké postavě.

Náčelníkův syn

I když s sebou kvůli svým botanickým zájmům po Jižní Americe vozil i mikroskop, pomoci nemocným indiánům se Fričovi nepovedlo. Nemoc neustupovala, a proto se roku 1907 vydal s Fričem do Prahy v roli „pokusného králíka“ syn náčelníka Čerwuiš Piošád Mendoza, věkem někde mezi patnácti a dvaceti lety. „Před naším odjezdem byla svolána velká porada starců a bojovníků kmene Čamakoko, ale já na ni nebyl pozván. Bylo mi to sice divné, ale nebylo kdy nad tím přemýšlet. Mnohem později jsem pochopil, že na té poradě dostával vyslanec kmene tajné instrukce, jak prozkoumat všechna tajemství bělochů, aby, vrátí-li se živ, mohl poučit svůj lid,“ napsal o okolnostech odjezdu Frič.

Původně chtěl nechat Čerwuiše vyšetřit jen někde v Jižní Americe, v Asunciónu nebo snad v argentinském Buenos Aires, ale ceny za ošetření vesměs přesahovaly Fričovy finanční možnosti. Protože už potřeboval odjet do Evropy (jeho cílem byl amerikanistický kongres ve Vídni), vzal Čerwuiše na loď jako svého sluhu, na cestu „z Pacheca do Pacheca přes Evropu“. Na palubě lodi si Čerwuiše oblíbili zejména kuchaři, a tak mladý Indián, během plavby stačil hezky přibrat, ačkoli stále trpěl krvácením. Měsíc strávili ve Vídni, kde bydleli u Fričovy sestry. Účastnili se zmíněné vědecké akce a v srpnu roku 1908 dorazili do Prahy. Čerwiuš, stále trpící nemocí, stále při chuti a stále přibírající se tu s Fričem ubytoval v pronajatém bytě v Náplavní ulici.

S indiánem U Fleků

Čerwuiše, v Praze zvaného Červíček, Frič používal také jako demonstrační pomůcku při přednáškách po celých Čechách i Moravě, čímž si získal velkou popularitu. Tu mu cestovatelští konkurenti, zejména Enrique Stanko Vráz, začali závidět, a tak mladého kaktusáře pomlouvali. Přinejmenším v prvních měsících ostatně nemohl nechávat Čerwuiše v Praze samotného. Ačkoliv ho Frič nevystavoval přímo „na jevišti“, přítomnost indiánského chlapce byla velkým lákadlem. Frič ho často vodil s sebou, a to i do hospod včetně legendární pivnice U Fleků, kde si prý indiánský „náčelník“ velmi dobře rozuměl s místním bláznem zvaným Ferda.

Groteskní situace, které Červíček vyvolával, udělaly Albertu Fričovi nejednu potíž. Upjatá česká společnost nebyla na divocha, který měl zcela jiné společenské konvence, připravená. A pochopitelně ani on na ni. Rozdávání peněz žebrákům považoval za něco samozřejmého; dam (včetně bavorské princezny, již staré dámy, s níž se setkal na amerikanistickém kongresu) se ptal, zda už měly milence. Strážníky s péry na klobouku považoval za mocné šamany. Jedné holčičce zase poradil, že na vši, které ji trápily, je nejlepší štětka z mravenečníka – že tato zvířata v Čechách nežijí, jaksi nepochopil. Málem způsobil skandál mezinárodního ražení, když si chtěl při jednom banketu pověsit na krk slavný řetěz, který zdobil hruď vídeňského starosty Karla Luegera.

Neznámý student

Záhadu nemoci Čamakoků nakonec pomohl vyřešit jistý student, který se u Friče jednoho dne objevil a požádal ho o vzorky stolice (jeho i Červíčkovy) pro výzkum parazitů. Poněkud neobvyklé prosbě cestovatel ochotně vyhověl – dokonce mu dal peníze na větší množství potřebných chemikálií. O dva dny později se student objevil znovu a radostně oznámil, že v Čerwuišově stolici nalezl dosud neznámý druh škrkavky, kterou chtěl pojmenovat vědcovým jménem. To Frič odmítl a Čerwuiše pověřil, aby studenta vyhodil.

Nicméně pročištění střev Indiánovi pomohlo natolik, že se prakticky během několika dnů zcela vyléčil. Frič skutečnou příčinu zcela nepochopil, viníkem byli přemnožení střevní červi měchovci, konkrétně druhy Ancylostoma duodenale a Necator americanus. Druhý z nich, popsaný i odborníky teprve několik let předtím, byl zřejmě oním neznámým druhem škrkavky, který měl být po Fričovi pojmenován.

Mimochodem studentovo jméno si Frič nezapamatoval (říkal mu „pan Novák“), a tak dodnes zůstává anonymní. K parazitům měl mezi tehdejšími studenty pražské univerzity nejblíže asi pozdější profesor zoologie Václav Breindl (1890–1948), ale ten se v té době spíše věnoval cizopasníkům u ryb a nikdy se o indiánově chorobě nezmínil. Kdo ví, kdo tehdy pomohl.

Indián Červíček v Praze pobyl až do počátku roku 1909. Tehdy se i s Fričem vrátil do Jižní Ameriky, spolu s poznatkem, že k léčbě Indiánů stačí použít silné projímadlo, jako byl kalomel (chlorid rtuťný). Právě touto metodou také Alberto Vojtěch Frič Indiány „odčervil“. Čerwuiš se vrátil ke svému kmeni a hodně vyprávěl o tom, co „v Ropě“ (Evropě) viděl. Většinou mu nevěřili, považovali ho za jakéhosi „barona Prášila“ a dokonce ho prý načas vyhnali. Teprve s tím, jak i do zapadlé Paraguaje přicházela civilizace, začali indiáni svému zcestovalému krajanovi věřit. Hlavně prý poté, co nad oblastí Gran Chaca zakroužilo první letadlo.

Podíváte-li se na oblohu (a odmyslíte si zakřivení Země a zvlnění terénu), budete mít výhled zhruba 180 úhlových stupňů. Měsíc v úplňku přitom zabírá jen 0,5 stupně, tedy 30 úhlových minut. Netrénované lidské oko rozliší objekty přibližně o velikosti jedné úhlové minuty, zatímco astronomické dalekohledy dlouho disponovaly rozlišovací schopností kolem jedné úhlové sekundy. Tento „skleněný strop“ se pak kvůli vlnění atmosféry, přítomné vlhkosti atd. nedařilo překonat.

Ve 20. století se proto astronomové rozhodli vydat se do vyšších nadmořských výšek: vznikly tak slavné observatoře v Chile, na Havaji či na Kanárských ostrovech. Za lepší výsledky se však platilo horšími pracovními podmínkami daleko od výrobních center v Evropě či v USA, nemluvě o informační či společenské izolaci. Navíc tyto observatoře nedokázaly eliminovat všechny „problémy“, jako je střídání noci a dne či rozmary počasí. 

Nesmíme zapomenout ani na jiný důležitý aspekt – na pozorování v různých částech elektromagnetického spektra. Zemská atmosféra totiž propouští jen jeho viditelnou část a malou část blízkého infračerveného záření, zatímco vše ostatní spolehlivě pohlcuje. Dnes přitom víme, že to nejzajímavější nám vesmír ukazuje právě ve spektrálních oblastech, které ze Země pozorovat nelze. Cesta teleskopu do kosmu ovšem nebyla jednoduchá.

Prolomit bariéru

Už ve 20. letech minulého století přišel německý průkopník vesmírných letů Hermann Oberth s návrhem umístit dalekohled do rakety, jednalo se však „jen“ o vizionářský nápad. Mnohem aktivnější byl astrofyzik Lyman Spitzer, který se věnoval navigaci ponorek pro americké námořnictvo, ale podstatně víc mu učarovala právě nauka o kosmických tělesech. Na Princetonské univerzitě jeho závěrečnou doktorskou práci nejprve odmítli, protože obsahovala „příliš mnoho astronomie“. 

Druhá světová válka snům o vesmíru moc nepřála, ovšem v roce 1946 přišel Spitzer s nápadem postavit „hvězdárnu na umělém Měsíci“. O deset let později se spojil s Martinem Schwarzchildem a společně připravili teleskop se zrcadlem o průměru 25 cm, který následně poslali balonem do výšky 32 km a nechali jej pořídit fascinující snímky Slunce. O další desetiletí později umístili do balonu dalekohled o průměru 91 cm, jenž získal záběry oblohy s rozlišením 0,1 úhlové sekundy – a začarovaná hranice byla prolomena!

Ve stejné době začala vesmír pro astronomy pomalu objevovat i NASA. Mezi lety 1966 a 1972 vypustila kvarteto družic OAO neboli Orbiting Astronomical Observatory, které sledovaly kosmos v ultrafialovém spektru. První z nich ovšem selhala kvůli zkratu v akumulátorech a třetí zase zanikla při havárii rakety. Ovšem čtvrtá představovala skutečný triumf: nesla jméno Copernicus jako připomínku 500. výročí narození polského astronoma Mikołaje Kopernika a se svým 91cm teleskopem zmapovala během devíti let mezihvězdný plyn, který hraje zásadní roli při formování hvězd a v jejich životním cyklu.

Teleskop proti všem

Mezitím Spitzer horečně prosazoval revoluční optický dalekohled, jenž se pak v roce 1969 pod názvem LST neboli Large Space Telescope zařadil mezi budoucí americké kosmické priority. Počítalo se s třímetrovým zrcadlem a s častými návštěvami astronautů, kteří měli u družice vyměňovat kazety s filmy. V tehdejší době totiž neexistoval jiný způsob, jak dostat snímky ve vysokém rozlišení na Zemi.

NASA se dalekohledu věnovala od roku 1971, kdy zadala první studii proveditelnosti. Spitzer však zároveň vedl bitvu ještě na jedné frontě – s astronomy, kteří se báli, že drahá kosmická observatoř odčerpá finance ze stávajících projektů a grantů. Mnozí proti vesmírnému teleskopu dokonce aktivně bojovali a politický vývoj jim hrál do karet: Když NASA žádala o první finance na projekt od Kongresu, netrvalo jednání ani pět minut. Stačil jediný dotaz – na cenu –, a žádost byla promptně zamítnuta.

Jenže vesmírná agentura teleskop přepracovala (zmenšila například průměr zrcadla na 2,4 m) a v roce 1973 jej kongresmani vzali na milost – ovšem jen na jediný rok. NASA nakonec našla spojence v nově založené Evropské kosmické agentuře (ESA), kde se navíc teleskop dočkal dalšího přepracování. Z programu zmizela kupříkladu zkušební mise se zrcadlem o průměru 80 cm, která měla prověřit nové technologie přímo na oběžné dráze. V říjnu 1977 se práce definitivně rozběhly a Kongres uvolnil částku 400 milionů dolarů. Dodnes stál dalekohled zhruba 6–8 miliard.

Konečně ve vesmíru!

Kritickou součást teleskopu tvořilo zrcadlo. Jeho výrobu měla zajistit firma Perkin-Elmer, ovšem NASA se rozhodla uzavřít ještě další dva kontrakty se společnostmi Kodak a Itek, jež poskytly záložní zrcadla pro případ nečekaných potíží nebo poškození primárního kusu. Použité technologie totiž představovaly skutečnou revoluci a nebylo jasné, zda budou v praxi fungovat. Například nanášení závěrečné ochranné vrstvy fluoridu hořečnatého o síle 25 nm (nanometrů) trvalo jen čtyři minuty, ale předcházely mu čtyři roky pečlivých výpočtů a příprav!

A problémy se skutečně dostavily. Podle původních plánů měl teleskop odstartovat do vesmíru na podzim roku 1983. Termín se však – právě kvůli přípravě zrcadla – neustále odkládal: nejprve na říjen 1984, pak na duben 1985, poté na březen 1986 a nakonec na srpen či září 1986. Jenže v lednu téhož roku havaroval při startu raketoplán Challenger a dalekohled musel čekat až do dubna 1990, kdy jej – už pod oficiálním názvem Hubble Space Telescope (HST) – vynesl na oběžnou dráhu raketoplán Discovery. 

Prvotní plány NASA počítaly s tím, že se teleskop nebude opravovat přímo ve vesmíru, ale na Zemi! Raketoplán by jej vždy dopravil na technickou prohlídku do pozemních montážních hal a o několik měsíců později by jej další vesmírný letoun přesunul zpět na orbitu. Takto by se Hubble během své desetileté životnosti vrátil na Zemi 4–5×! Koncepce vycházela z původní filozofie NASA, podle níž měly raketoplány startovat 50–60× ročně, s velmi nízkými náklady na jeden vzlet. Předpoklady se však nakonec nenaplnily a vesmírná agentura se rozhodla teleskop opravovat a modernizovat přímo v kosmu.

Příběh tří zrcadel

Počáteční nadšení vědců z nového přístroje ovšem záhy vystřídalo zklamání: pořizované snímky byly rozostřené! Zjistilo se, že firma Perkin-Elmer špatně vybrousila zrcadlo: projektová dokumentace tolerovala na krajích odchylku od předepsaného tvaru maximálně 10 µm (mikrometrů), ale ve skutečnosti šlo o 2 200 µm! Teleskop měl sice rozlišovací schopnost jako nejlepší pozemské observatoře (bez některých omezení), ale přece jen se od něj čekalo víc. 

Vyšetřovací komise zjistila, že čočky nulového korektoru (v daném případě se jednalo o zařízení s optikou o průměru 50 mm, které sloužilo k testování tvaru zrcadla) byly posunuty o 1,3 mm. Prvotní broušení „hlídala“ dvojice standardních nulových korektorů, avšak při závěrečném přesném ladění tvaru zrcadla se použil zmíněný přístroj vytvořený speciálně pro teleskop. Ironií osudu oba standardní korektory odchylku při kontrole odhalily, firma Perkin-Elmer ovšem varování ignorovala, protože považovala speciální korektor za přesnější.

Následná měření navíc ukázala, že obě záložní zrcadla jsou v bezvadném stavu. Výrobek společnosti Itek nyní slouží v Novém Mexiku na Magdalena Ridge Observatory, exemplář od Kodaku se nachází ve washingtonském Národním muzeu letectví a kosmonautiky. A vadný kus od firmy Perkin-Elmer krouží kolem Země…

Jak dostal teleskop brýle

Vědci začali s nadsázkou říkat, že je teleskop krátkozraký. A NASA pro něj chystala „brýle“, které by optickou vadu upravily. Při první servisní misi v prosinci 1993 tak raketoplán Endeavour vynesl k dalekohledu nejen nový přístroj WFPC2 (Wide Field and Planetary Camera 2), ale rovněž optickou korekční jednotku COSTAR neboli Corrective Optics Space Telescope Axial Replacement. Dále náklad zahrnoval dvojici nových slunečních baterií, jejich řídicí elektroniku, magnetometry, koprocesor pro zvýšení výkonu palubního počítače a dva nové gyroskopy. Mimochodem, všechny přístroje instalované na dalekohled později disponovaly vlastní optickou korekční jednotkou, jelikož se s chybou počítalo už při jejich výrobě, takže zařízení COSTAR se mohlo v roce 2009 demontovat.

Postupně se k teleskopu vydalo pět servisních misí, a to v letech 1993, 1997, 1999, 2002 a 2009. Hlavně poslední zmíněná se ocitla pod drobnohledem: po zkáze raketoplánu Columbia v roce 2003 ji nejprve zrušili, ale nakonec se po obrovském tlaku astronomické komunity přece jen uskutečnila. Uvedený servisní let měl zajistit fungování observatoře nejméně do roku 2014, dnes se však hovoří zhruba o roce 2020 – pokud nenastanou mimořádné okolnosti. V hustých vrstvách zemské atmosféry by pak měl dalekohled zaniknout kolem roku 2030.

Hubbleův teleskop dodnes patří k tomu nejlepšímu, čím NASA disponuje. Stal se legendou, symbolem úspěchu a podepsal se pod 40 % nových objevů americké vesmírné agentury! Zástupce administrátora NASA pro vědu John Grunsfeld doplňuje: „Ten největší Hubbleův objev je vždy ten příští.“ A dobře ví, o čem mluví – ještě jako astronaut pomáhal dalekohled třikrát opravovat.