„A a a au, a a a au,“ směje se na kameni sedící racek. Těžko říct, co by mohlo být příčinou jeho veselí. Možná se řehtá malým čajkám, které jako smyslů zbavené pobíhají po ostrých zbytcích lastur a rudými zobáčky hledají mořské korýše. Nebo si snad svůj žlutý zobák otvírá na dvounohé suchozemce, kteří tak nemotorně tahají podivné harampádí z auta na loď?

V divokých vodách

Ponor v kelpu bývá nesmírně vzrušující. Proudy jsou chladné, silné a nevypočitatelné. Z ničeho nic se uklidní a najednou s novou silou hodí volně se vnášejícího potápěče o pár metrů dál na ostrou skálu či na les pevných stvolů řas. Jediná možnost, jak si uchránit kůži a neopren, je dostat se co nejrychleji mezi kelp. Obrovské lesy z řas poskytují bezpečný úkryt a jsou tak husté, že ani silný proud pevně zaklesnuté tělo potápěče nevytáhne ven.

Kelpy musí odolávat náporu zuřivých vln s velkou houževnatostí a pružností. Mocné zpěněné masy vody se je snaží vytrhnout z kořenů, nebo alespoň zlomit. I když jsou ale kelpové „kmeny“ duté a tloušťka jejich stěny nepřesahuje půl centimetru, málokdy je tento přirozený porost chladných afrických vod příbojem poničen. Zároveň, i když k tomuto účelu určitě nerostly, poskytují výbornou oporu pro potápěče. Abych vůbec ustál sílu spodních proudů, zaklíním se mezi hnědožluté výhony a mám tak jedinou šanci pořídit nějaký ten snímek. Levou rukou se přidržuju šest centimetrů silných stvolů a teprve až se celou vahou a s vypuštěným žaketem pevně zaklíním, začnu vnímat okolí.

Práce s blesky, které vypadají jako broučí tykadla, je svízelná a otočit celé pouzdro kterýmkoli směrem je velmi obtížné. Jediný možný směr pohybu je směrem k zelené hladině a to pouze s přihuštěním potápěčské vesty. Tím se ale budu zabývat až později. Kolem mne je tolik neuvěřitelného života prapodivných tvarů, že myšlenku na návrat okamžitě zaháním. Na řadu přichází tradiční „boj“ s blesky a jejich nastavením.

Úkryt v lese řas

Oranžově rudá houba, vyšší než člověk a s otvory na hřebenu, připomíná miniaturní město neznámé civilizace, která se v nepřístupných vodách úspěšně ukrývá před lidskou invazí. Úpatí houby obývají krabí strážci, kteří mohutnými klepety vyhrožují všem nezvaným hostům. Langusty jakoby bázlivě postávají opodál a ohmatávají tykadélky okolí. Napočítal bych jich zde desítky a všechny jsou neuvěřitelné zvědavé. Sotva se někde přidržím dlouhého výhonu hladkého kelpu, abych se pokusil o nějaký nerozmazaný snímek, okamžitě i přes silné rukavice cítím pátravé doteky. Černobílá tykadla, která vypadají jako odhozené dikobrazí ostny, opatrně oťukávají neznámý černý útvar.

Zápasím s foťákem a snažím se jej natočit směrem k bojovně vyhlížejícímu krabovi, napolo vysunutému z úkrytu. Otočit se kterýmkoli směrem znamená zvednout techniku i s rampou na blesky nad hlavu, srovnat ji se stvoly a tak je dostat do požadované polohy. To chvíli trvá, takže než dostanu kraba do záběru, je už zpátky ve své skrýši. I tak jej ale můžu pozorovat. Velkými klepety stříhá kousíčky z listů červené řasy a cpe si je do úst. Současně další pár nohou, umístěných těsně pod krunýřem, přidržuje části potravy u úst. Miniaturní tykadélka nad hlavou se ohýbají v proudu a jako radary se snaží zachytit sebemenší náznak nebezpečí. Jakmile vodu prořízne první blesk, po krabovi zůstává jen vznášející se červené řasa.

Rudá a oranžová

Voda je tu velmi chladná a já mám navlečeny dostatečně teplé rukavice. I tak ale na dotek vnímám hladkost kelpového kmene. Není na něm žádný výrůstek ani nepravidelný tvar. Jediné, co narušuje ladnost tohoto stvolu, jsou paraziti. Ti se pevně drží hostitele a pilně hledají místečko, kde je řasa narušena. Pak se na tuto zranitelnou část vrhnou a začnou ji důkladně zpracovávat.

V záhybech červené řasy, stejné jaká před chvíli uplavala hodujícímu krabovi, se ukrývá tajemná ryba. Po stranách hlavy má velké tmavé oči a prsní ploutve opírá o zbytky lastury. Příroda jí do silného proudu vybavila ploutvičkami, kterými se odráží ode dna, takže v proudu jakoby poskakuje. Její zbarvení dokonale napodobuje okolní řasy a prozradí ji jen vlastní zvědavost. Ta mi paradoxně brání pořídit použitelný záběr. Ryba se totiž vůbec nebojí a zkoumá objektiv fotoaparátu. Na čočce je téměř nalepená, a vidím ji tak pouze rozmazaně.

Šanci na snímek dostávám až při spatření opodál se pohybující pomerančově oranžové řasy. Podivně poskakuje a já až po chvíli rozeznávám úplně stejný druh ryby. Můžu teď oba exempláře porovnat. Stejný tvar těla, velikost i pohyby. Jen jedna je rudě červená a druhá výrazně oranžová. Společná je jim i zvědavost. Než se stačím rozkoukat a oranžového přivandrovalce víckrát vyfotit, i jeho mám těsně před objektivem.

Křehký zárodek dravého života

Celou scenérii dokreslují prapodivně zkroucená nažloutlá ramena gorgonie (řád Gorgonacea, neboli rohovitky). Tyto skvělé úkryty žraločích samic jsem hledal a doufal jsem, že mi v rozrostlé korálové kolonii nechaly nějakou památku. Dřív bych nad gorgoniemi jen proletěl a nechal se vláčet proudem. Dnes ale vím, že stojí za to přilepit se ke dnu a hledat. Prozkoumávám každý centimetr korálu a hledám něco nezvyklého. Oči si již zvykly na všechny ty plže, mlže, zkroucené ulity šneků a nekonečné množství srostlých organických světů. To ale stále není ono. Konečně uvidím asi deset centimetrů velké vajíčko, které připomíná oválný kus plastové láhve.

Vybledlý zárodek je nafouknutý a místy se ztrácí pod nánosem parazitujících a všude přítomných svijonožců. Plod je ke gorgonii pevně připoután dvěma výrůstky na konci vajíčka. Ty se po vrhu samovolně zachytí za nebližší možné rameno hostitele, který bude žraločího potomka v kožovitém obalu chránit po několik měsíců. Malý žralok už přežil nejtěžší období vejce chtivých dravců a v nejbližších dnech se dostane na svět. Když se miminko žraloka máčky (čeleď Scyliorhinidae, máčkovití) vyklube, může jen doufat, že se na něj v prvních dnech nevrhne hejno nenasytných ryb, dravých chobotnic, mohutná klepeta krabů či věčně hladoví lachtani.

Setkání v negližé

Z další série snímků mě až mrazí. Je na nich zachycena temnota a vlnící se prsty větevníků. Dlouhé rudé větvičky se prohýbají v zelené kaši a jejich konce mizí v nedohlednu. Dva nekonečné trsy spíš než podmořský život připomínají okrasné chocholy na přilbicích rytířů, kteří se vracejí z krvavé řeže. Boj to byl zřejmě krutý a nemilosrdný. Tatam je blyštivá krása brnění a vlajících praporců rajčích per, jimiž lehce pohupuje vánek. Povalující se chmýří pokrývá krví nasáté a koňmi rozdupané bojiště. Na jednom z mála vracejících se templářů se ještě zhoupne hlínou, potem a krví potřísněný zbytek dříve bohatého chocholu.

TIP: Osminohý potápěč - Vodouch stříbřitý je jediným pavoukem žijícím pod vodou

Okolo proplave trestanec navždy oděný do pruhovaného šatu nebo spíš pyžama. Pruhovaný žralok se vymyká maskovanému životu ledového oceánu. Černě šedé pruhy se na jeho těle v pravidelných šířkách střídají od hlavy až k ocasní ploutvi. Na predátora s českým jménem máčka africká (Poroderma africanum), který v angličtině nese výmluvnější označení pyžamový žralok (Pyjama Shark), jsem tentokrát nebyl připraven. Moje technika počítá s pořizováním makrofotografií, a tak v duchu nadávám osudu, který mi do cesty posílá dokonce tři žraloky v negližé. Zítra, až si mezi kelpy vezmu širokoúhlý objektiv, abych více než metrového žraloka dostal do hledáčku, určitě žádného neobjevím. Ale to už je úděl podmořských fotografů, kteří nemohou jen tak měnit objektivy a lehce se přizpůsobit. O to víc se však těším na zítřejší ponor plný překvapivých setkání.

Písně o králi Marokánovi představovaly způsob, jak se vypořádat se smrtí oblíbeného císaře Josefa II., s obnovením robotních povinností, s válečnými daněmi a strastmi. Král Marokán byl symbolem naděje, která nevzklíčila, pomoci zvenčí, která nepřišla.

Exotický cizinec

V roce 1783 přijel k císařskému dvoru do Vídně Mohamed ben Abdel Malik, vyslanec marockého sultána. Dvouměsíční pobyt jeho průvodu měl za cíl především vyjednat záležitosti týkající se obchodu ve Středozemním moři. Reformátorské počínání afrického vládce konvenovalo „revolucionáři z Boží milosti“ Josefu II., který jeho vyslance vlídně přijal. O pobytu exotického poselstva „mouřenínského krále“ psaly německé i české noviny.

Zprávy o nevídaných příhodách či nádherných oděvech cizinců rezonovaly ve venkovském prostředí, kde byly živou vodou pro prastará proroctví. Hned v roce 1783 si milčický rychtář František Jan Vavák přepsal do svých Pamětí novinové zprávy o podrobnostech vídeňského pobytu, včetně toho, jak mouřenínský legát onemocněl: „Dne 14. března se rozstonal spolu s kuchařem svým k velikému zármutku monarchy našeho, což se stalo z proměnění povětří, ale 18. téhož (měsíce) zas povstal, kuchař pak umřel.“

Ti, kteří noviny nečetli nebo jim nevěřili, rozšiřovali vlastní výklad událostí, jenž časem nabyl na obrazotvornosti. Z marockého vyslance se stal sám král Marokán, který přišel a znovu přijde. Nejen do Vídně, ale i do Prahy, nejen do Prahy, ale až k nám domů, aby nás vyprostil z naší bolesti. Písně o králi Marokánovi navázaly na tradici různých apokalyptických proroctví, která rezonovala zvláště mezi českými nekatolíky od dob pobělohorského náboženského útlaku až do druhé poloviny 19. století.

Naděje nekatolíků

Poměrně širokou skupinu takzvaných nekatolíků je však zapotřebí rozdělit. Zatímco protestanti, členové oficiálních evangelických církví, legalizovaných u nás v roce 1781 Tolerančním patentem, se od bájných proroctví postupně odvraceli (mnozí je ale odmítali po celou dobu), vyprávění o Marokánovi posluchači stále více ztotožňovali s docela jinými nekatolíky. Znali je pod různými názvy – sektáři, blouznivci, deisté, adamité, ariáni, beránci, izraelité, abrahamité, nicové, děti čistého živého, anebo také marokáni.

Tradování proroctví o králi Marokánovi z generace na generaci zachytili ve svých románech a literárních dílech i spisovatelé jako Teréza Nováková (1853–1912), která se zabývala životem východočeských vesnic: „jen už čekali, že král Marokán přinde vod východu, vytrhne nás z trápení, šecku půdu spravedlivě nám rozdělí, že nebudem už robotovat, ani sloužit, ale radovat se ve světle živém [...]. Vysvoboditel přibude, jak je v Písmě psáno!“

Co písně či proroctví o králi Marokánovi předpovídaly? Jsou svébytnou směsicí úryvků starých knih, které venkované četli (zvláště Bible) s ústní tradicí. Původ bývá obvykle umisťován do prostředí východních Čech, do míst, kde se potkávaly různé nekatolické náboženské směry. Odtud písně putovaly do různých koutů Čech a Moravy.

Marné čekání

Marokánské písně se šířily ústním podáním nebo v rukopisech. V „marokánském roce“ 1801 uplynulo dvacet let od vydání Tolerančního patentu, ale přitom stále přetrvávala otevřená diskriminace nekatolických vyznání. Lidé s napětím sledovali postup francouzských armád. Někteří stále věřili, že je Francouzi osvobodí z poddanství.

Po každém snu následuje probuzení. Osvobození stran francouzského císaře ani král Marokán nepřišeli. Na zázrak nestačí jen čekat. Na to přišli již písmáčtí hrdinové knih Terézy Novákové. O vybudování své vysněné tisícileté říše lásky se musejí přičinit sami: „Způsobíme si ji sami, když budem podle přikázání Nejvyššího činit všem bližním dobře, zlého se varovat a chodit ve světle a v praudě!“

Stále více dětí si v Německu vyslechne diagnózu hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD - Attention Deficit Hyperactivity Disorder), v tuzemsku známé spíše jako hyperkinetická porucha. Jedná se o neurovývojovou poruchu charakteristickou především poruchou pozornosti, impulzivitou a hyperaktivitou. Všechny tyto příznaky se projevují už od raného dětství. Problém rostoucího počtu dětí s diagnózou ADHD pochopitelně klade stále vyšší nároky na personál školních a předškolních zařízení – učitele, vychovatele, asistenty a výchovné poradce.

Místo medikace vesta s pískem

Jedním ze způsobů, jak zklidnit obtížně zvladatelné děti je medikace léky, které regulují činnost látek v mozku důležitých pro udržení pozornosti a schopnosti soustředění při řešení různých úkolů. Léky umožňují dítěti lépe ovládat své chování a tlumí jeho neposednost a mnohomluvnost. Řada německých škol nyní nabízí alternativní způsob zklidnění neposedných školáků – pomocí zátěžových vest naplněných pískem.

Vesty, které stojí od 140 do 170 euro (3 500 až 4 200 korun), váží od 1,2 do šesti kilogramů. Podle zástupců škol jsou pozoruhodně účinné a pro děti představují menší zátěž než obvyklá medikace Ritalinem. 

Podle Gerhild de Wallové, vedoucí oddělení inkluze na škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami v Hamburku, jsou zátěžové vesty využívané pouze a výhradně v případech, kdy děti i rodiče s jejich nošením souhlasí. Omezena je i maximální doba, po kterou může dítě vestu nosit – obvykle se jedná o 30 minut.

Psychiatři názor pedagožky Wallové příliš nesdílí. Vesta je podle nich stigmatizující a připomíná nechvalně proslulé svěrací kazajky. Odborníci také upozorňují, že doposud neexistuje žádná studie, která by přínos zátěžových vest potvrzovala. Ke kritice kontroverzního projektu se připojila i ministryně školství Severního Porýní-Vestfálska Yvonne Gebauerová, která využívání vest v tomto německém státě neschválila.

Lidé v dnešní době do jisté míry připomínají kyborgy, často v zájmu vlastního zdraví. Týká se to i diabetiků, kteří si nutně musí hlídat hladinu glukózy v těle, co možná nejméně nepříjemným způsobem.

To jim teď nabízí nový vynález jihokorejských vědců a inženýrů, kteří vyvinuli měkké a ohebné kontaktní čočky, vybavené speciální ohebnou elektronikou. Díky nim si mohou pacienti nepřetržitě hlídat hladinu glukózy ve svých slzách.

TIP: Bionická slinivka automaticky kontroluje cukr v krvi diabetiků

Elektronika kontaktních čoček zahrnuje senzor glukózy a miniaturní LED diodu, která při správné hladině glukózy září zeleným světlem. LED dioda je umístěna tak, že ji diabetik přímo nevidí, aby mu nenarušovala vidění. Pokud hladina glukózy v slzách překročí povolenou mez, tak senzor diodu vypne. Když si majitel čoček chce zkontrolovat glukózu, stačí se podívat do zrcadla.

V samém srdci Austrálie vyrůstá uprostřed vyprahlé pouště jakoby z ničeho snad nejznámější přírodní památka kontinentu – mohutná skála Uluru. Pískovcový monolit, největší svého druhu na světě, se táhne v délce 348 m a částečně se „zavrtává“ do země, místy až do hloubky 5 km. Proslul nádhernými barvami, jež se podle slunečního svitu mění od oranžové až po rudou, ale i množstvím legend a konspiračních teorií. Podle některých z nich například výstup na skálu přináší smůlu, v jejím okolí záhadně mizí turisté a duchové předků prý potrestají kohokoliv, kdo by si chtěl snad jen kousíček posvátného pískovce odnést. 

Hora z doby snů

Roku 1985 se Uluru vrátilo do rukou původních majitelů – domorodců z kmene Anangu. Podle historiků obývali oblast již před 10 tisíci lety a Uluru, stejně jako nedaleký útvar Kata Tjuta, pro ně dodnes představuje přírodní svatyni, s více než 40 svatými místy spojenými 11 tajnými stezkami. Všude tam se odpradávna konaly rituální obřady. 

Uluru je podle Anangů místem nejen svatým, ale i historicky velmi významným – vzniklo totiž už v „době snů“, v jakémsi čase stvoření na počátku věků. Má reprezentovat zkamenělé klubko dvou skupin hadů, respektive předků lidí Anangu, kteří kdysi soupeřili o krásnou ženu. Lítá bitva pak celou „dobu snů“ ukončila a vyvolala zemětřesení, z nějž se zrodila hora Uluru a hady pohltila. A protože povstala z krveprolití, má dodnes rudou barvu. 

O zmíněném příběhu vypovídá celá řada rytin a kreseb na okolních útesech, v prasklinách i jeskyních, kde se prý dosud konají magické rituály připomínající akt stvoření. Ananguové rovněž věří, že má skála tak magickou moc, že lze pouhým kontaktem s kamenem navázat spojení s předky z „doby snů“. Jejich duchové totiž údajně obývají Uluru dodnes – a musí jim tak být bezmála 600 milionů let, neboť právě tehdy se podle geologů útvar zformoval. 

Mizející lidé

Není divu, že domorodci na vrchol nechodí – duše předků není radno vyrušovat. Turisté však až donedávna proudili na místo po tisících a nebylo výjimkou, že si v „sídle duchů“ pořizovali i líbivá „selfíčka“, v některých případech dokonce zcela nazí. V posledních letech ovšem návaly lidí opadly: Zatímco v 90. letech vrchol zdolalo i 1,4 milionu nadšenců ročně, v roce 2015 už se jednalo asi „jen“ o 300 tisíc osob.

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Mimo varování domorodců, že hora přináší smůlu, v tom sehrály roli i další faktory: Stoupání je totiž samo o sobě nebezpečné a ve velkých vedrech navíc hrozí návštěvníkům infarkt. Mezi léty 1958 a 2010 zaplatily za výstup životem téměř čtyři desítky lidí, nemluvě o záhadných zmizeních turistů, k nimž u památky čas od času dojde. Jedním z nich se stal i Lubomír Genčura, český reprezentant v závěsném létání, po němž se poblíž Uluru slehla zem v roce 2005. 

Klid pro duše předků 

Poté, co Ananguové získali přírodní svatyni od australské vlády zpět, pronajali ji organizacím, které spravují národní park Uluru – Kata Tjuta, přičemž výměnou získali většinové zastoupení v jeho vedení. Již v roce 2009 předložila rada parku návrh zákona o úplném zákazu lezení na skálu, ovšem konečné rozhodnutí padlo teprve letos. Ananguové však mohou slavit: V říjnu 2019 se totiž posvátná hora turistům definitivně uzavře. Datum zákazu přitom není náhodné – 26. října 2019 se bude zároveň připomínat 34. výročí navrácení Uluru jeho původním majitelům. 

Susanna Machačová odemyká nenápadnou stodolu. Kdyby na vratech nevisel plátěný nápis Nonseum, těžko byste tipovali, že je uvnitř něco jiného než traktor nebo obvyklá zemědělská výbava. 

Ve vesnici Herrnbaumgarten však nic není tak, jak by mělo být. Před lety se tahle ospalá vinařská vesnička oficiálně prohlásila za vyšinutou v nejlepším slova smyslu a na recesistických akcích postavila svoji moderní image. 

„Tohle je spacáková kolonie pro netopýry,“ ukazuje Susanna s úsměvem první exponát. Jsou to dlouhé řady pletených rukavic visících ze stropu. V každé rukavici by se pohodlně vyspal jeden netopýr, celkem by se jich sem vešly desítky. 

U zrodu stál guláš

Susanna vysvětluje, že na začátku všeho stál veletrh vynálezců v roce 1984, jedinečná recesistická akce, po které se začaly exponáty hromadit. Po deseti letech z nich vzniklo tohle muzeum.

Historek kolem vzniku muzea je víc. Prvním impulzem pro skupinu zakladatelů prý byla příhoda z restaurace. Servírka vzala špinavý ubrus politý gulášem, otočila ho, urovnala a znovu položila na stůl. Když to vynálezci od vedlejšího stolu pozorovali, napadlo je vyrobit speciální šestistranný ubrus ve tvaru krychle, který se dá použít rovnou šestkrát. 

A nyní něco zcela výjimečného – stroj na počítání oveček. Jde o postel s nebesy, která je určena hlavně dětem. Má nad sebou dva otočné válce, mezi nimiž je nataženo plátno. Na něm jsou nakreslené ovečky. Pokud tedy rodič točí pákou, může dítě počítat ovečky. 

Češi se zorientují i beze slov

Ve vitrínách tu dále nechybí třeba záchranný vor pro mouchy tonoucí v polévce nebo přenosný přechod pro chodce, který rozvinete právě tam, kde je potřeba. A tak bychom mohli pokračovat.

Na dvoře za stodolou vyrůstá nová hypermoderní budova, do které se část muzea přestěhuje. Susanna Machačová už plánuje, jak zde začnou dělat prohlídky pro turisty i v češtině. Protože se v muzeu často zastaví i čeští turisté – koneckonců z jihomoravských Valtic je to sem přesně deset kilometrů – jsou všechny exponáty opatřené taky českým popiskem. 

Češi však myšlenku muzea pochopí i beze slov. Vynálezy totiž jako by si někdo půjčil ze sbírky Járy Cimrmana. Popisky v češtině tak vlastně ani nejsou potřeba.  

Požadavky na výrazné omezení počtu politických stran se objevily již v programech prvních domácích protinacistických odbojových organizací roku 1939 a počítali s tím i politikové působící v exilu. Tyto myšlenky se výborně hodily komunistům a během moskevských jednání v březnu 1945 bylo dohodnuto vytvoření Národní fronty Čechů a Slováků.

Šlo o seskupení všech povolených politických stran a různých společenských organizací, jehož úkolem mělo být řešení důležitých politických problémů. Ve skutečnosti se však stala nedemokratickým nástrojem, protože jen ona mohla rozhodovat o tom, jestli do budoucna vznikne ještě nějaká další politická strana. Stála tak vlastně nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany pak měly uvnitř fronty úzce spolupracovat v rámci takzvaného Socialistického bloku.

„Dvojí“ komunisté

Jelikož po válce nebyla obnovena žádná pravicová politická strana a s výjimkou lidovců a slovenských demokratů neexistovaly ani strany občanské, komunisté této skutečnosti bezezbytku využili. Napomáhala jim také skutečnost, že se dělili na dvě autonomní části. V českých zemích působila KSČ, na Slovensku pak organizačně samostatná KSS. Obě měly své zástupce v první poválečné vládě a pečlivě se připravovaly na parlamentní volby, které proběhly v květnu 1946. V českých zemích komunisté se ziskem více než 40 % hlasů zvítězili, ale na Slovensku je drtivě porazila Demokratická strana. Předáci Ján Ursíny, Jozef Lettrich a další usilovali o vybudování sociálně spravedlivé republiky a zdůrazňovali respektování soukromého vlastnictví, náboženské svobody a svobody projevu.

Slovenští komunisté žárlili na volební úspěch svého nevítaného konkurenta a rozjeli kampaň s cílem demokraty co nejvíce pošpinit. Na podzim 1947 byli pomocí intrik Státní bezpečnosti někteří funkcionáři Demokratické strany zatčeni a obviněni z protistátní činnosti. Přesto však úder nebyl tak tvrdý, jak komunisté předpokládali, a ministři Demokratické strany se přidali k demisi dalších členů vlády 20. února 1948. Po následném komunistickém převratu se strana rozsypala a byla přeměněna na zcela poslušnou Stranu slovenskej obrody. Kromě komunistů a demokratů existovaly na Slovensku ještě levicově orientovaná Strana práce a křesťansky zaměřená Strana slobody, které však měly jen malý vliv.

Nekomunistické strany v Čechách

Z voleb v květnu 1946 vzešla v českých zemích jako druhá nejsilnější Československá strana národně socialistická v čele s Petrem Zenklem. Stala se hlavním soupeřem komunistů a podle oficiální statistiky měla v únoru 1948 celkem přes 623 000 členů. Vedení strany si ale včas neuvědomilo nutnost vzájemně spolupracovat s ostatními a společně se postavit proti mocenským tendencím komunistů. Během předvolební kampaně tak národní socialisté tvrdě utočili nejen na KSČ, ale i na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou a Československou stranu lidovou. Počítali totiž s tím, že by volby mohli vyhrát, ale tento předpoklad nevyšel.

Co se týká sociálních demokratů, ti se zpočátku v některých otázkách (například znárodnění) projevovali ještě radikálněji než komunisté. Jejich cílem byla rozsáhlá socializace, která se ale měla týkat jen velkého majetku. Strana se totiž chtěla opírat o hlasy nedělnických vrstev a tomu také musela nutně přizpůsobit svoji rétoriku. Uvnitř sociální demokracie však působila silná skupina v čele se Zdeňkem Fierlingerem, která propagovala úzkou spolupráci s KSČ. Během únorové krize roku 1948, tato strana jako celek z vlády nevystoupila a v červnu téhož roku došlo k jejímu sloučení s komunisty.

TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti

Pozice lidovců jakožto jediné občanské strany v Čechách pak byla od počátku složitá a předseda Jan Šrámek se nechtěl pouštět do přílišných střetů s ostatními, aby jeho strana nemohla být obviňována z rozbíjení Národní fronty. Chybou také bylo, že se lidovci na podzim 1947 rázněji nepostavili proti komunistickým snahám rozbít Demokratickou stranu. Přesto se ale v parlamentu s komunisty mnohokrát tvrdě utkali a společně s ministry ostatních stran je ve vládě několikrát přehlasovali. To však jen urychlilo nástup KSČ k uchopení absolutní moci v únoru 1948.

Nedemokratický vývoj

Celkově je možné říci, že komunistům na cestě k neomezené politické moci napomohl už samotný vznik Národní fronty roku 1945. V Československu panovala situace, kterou můžeme popsat jako demokracii bez opozice. Nekomunistické strany navíc nebyly jednotné, existovaly v nich různé vzájemně soupeřící frakce s odlišnými názory a toto jen nahrávalo komunistům na jejich cestě k totalitnímu způsobu vládnutí. 

Odborníci stále přesně nevědí, jak přesně ve vesmíru vznikají masivní hvězdy. Teď jim tuto hádanku pomůže vyřešit objev pozoruhodného velikého výtrysku hmoty, který vyvrhla mladá hvězda. Anna McLeod z novozélandské Univerzity v Canterbury a její tým použili soustavu teleskopů Very Large Telescope (VLT) v Chile, s jejíž pomocí prostudovali hvězdu, která se nachází v blízké satelitní galaxii Velkém Magellanově oblaku a je od nás vzdálená asi 160 tisíc světelných let.

Masivní výtrysk masivní hvězdy

Výtrysk hmoty nese označení HH-1177 a táhne se do vzdálenosti 36 světelných let. Jsou to vlastně dva protilehlé výtrysky, z nichž jeden směřuje k nám a druhý od nás. Výtrysky hmoty mladých hvězd občas ve vesmíru pozorujeme. HH-1177 je ale výjimečný v tom, že je skutečně veliký. Jeden z největších, jaké jsme kdy našli.

TIP: Obří výtrysky a hvězdné tornádo v blízkosti protohvězdy TMC1A

Astronomové jsou nadšeni, protože hoří touhou se dozvědět, jak vznikají velké hvězdy. O vzniku hvězd jako je naše Slunce toho víme poměrně dost. U skutečně velkých hvězd jsou ale naše vědomosti mnohem omezenější. Hvězda s výtryskem HH-1177 má přitom hmotnost asi 12 Sluncí.

Věci vzácné bývají často velmi nenápadné, pro nejvzácnější rybu to ale rozhodně neplatí. Udicovka lepá z příbuzenstva mořských ďasů vypadá, jako by snad ani nepocházela z našeho světa.

Až doteď si odborníci mysleli, že existuje pouze jediná populace této výjimečně vzácné ryby. A to velice malá populace. U pobřeží jihovýchodní Tasmánie, na prostoru mořského dna o velikosti pouhých 50 × 20 metrů, žije odhadem 40 udicovek lepých.

Nedávno se ale vědcům podařilo objevit novou lokalitu udicovek. Nedaleko původního sídliště udicovek žije přibližně stejné množství těchto vzácných ryb, takže jejich populace se pro vědu zdvojnásobila. Vědci úzkostlivě tají přesná místa výskytu rybek, protože mají obavy o jejich bezpečí.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Přestože nejde o nijak velká čísla, šance udicovky lepé na přežití nejbližších let dramaticky vzrostly. Jedinou populaci by mohla snadno vymazat nějaká katastrofa, ať přírodní nebo lidského původu, a nemusela by být ani rozsáhlá. Dvě populace mají mnohem větší šanci na přežití. A je klidně možné, že podobných malých populací bude v okolí ještě víc, jen o nich zatím nevíme.

Nejvyšší velitel spojeneckých vojsk v Evropě generál Dwight Eisenhower výslovně zakázal střelbu do pilotů zachraňujících se na padácích. Zákaz stanovený směrnicí z 2. června 1944 platil jak pro americké letectvo, tak pro RAF. Je tedy zřejmé, že se o takovém počínání vědělo i na nejvyšších místech.

Předchozí část: Zabíjení pilotů na padácích (1): Kdy přestalo platit pravidlo rytířské války?

Je nutné ještě zmínit zvyk amerických letců filmovat sestřeleného nepřítele na padáku svým fotokulometem jako důkaz pro oficiální potvrzení sestřelu. Při tom musel namířit příď svého stroje k cíli a několik vteřin na něj nalétat, aby jej dokázal nafotit. To mohlo zdálky vypadat jako útok na padák. Určitě se také někdy muselo stát, že se stíhač jednoduše přehmátl a omylem zmáčkl spoušť palubních zbraní. 

Zoufalí Němcí

Na samém konci války se situace u Luftwaffe vyhrotila. Německá města zažívala kobercové bombardování, civilní obyvatelstvo trpělo a německá propaganda stále agresivněji hovořila o spojeneckých letcích jako o teroristech. Stále častěji docházelo k jejich lynčování i střelbě na padáky ze země od mužů domobrany a různých pomocných polovojenských útvarů.

Existuje i několik svědectví popisujících střelbu německého pilota na padák. Zvláště u mladých, nacistickou ideologií důkladně indoktrinovaných, pilotů, navíc frustrovaných z průběhu války, by nešlo o nic nemožného. 

Krvavý východ

Ještě horší situace panovala na východní frontě. Německá ideologie prezentovala nepřátele jako podlidi, na které platí jen hrubá síla. Sověti zase svou vlast bránili se zuřivostí často vedoucí až k sebeobětování. Ve vzduchu poměrně často docházelo i ke sražení nepřítele vlastním letounem a sovětská propaganda takové činy opěvovala a vyzývala k napodobování. V takovém duchu vedení války pro nějaké ohledy k nepříteli nebylo místo a boje ve vzduchu se vedly se stupňující brutalitou.

Přesto se střelba do padáků nestala něčím běžným, pronikala občas do oficiálních hlášení. V jednom se například píše: ,,Dne 21. července 1941 soudruh Onufrienko zaútočil na Ju 88 a sestřelil ho. Vyskočili z něho čtyři parašutisté, ale vítr je unášel na stranu nepřítele. Onufrienko je nechtěl nechat vyváznout živé, a tak je všechny postřílel ve vzduchu.“ Podobné zmínky lze nalézt občas i v memoárech sovětských letců.

Mnohem hodnověrnější však jsou záznamy v takzvaných Nagradnych listech, které mapují vojenskou kariéru každého letce. Nedávno se ruskému historikovi M. J. Bykovovi podařilo v těchto záznamech dohledat více než dvacet případů zmiňujících střelbu sovětských letců na Němce visící pod kopulí padáku. Zajímavé je, že k tomu docházelo s přibližně stejnou intenzitou od začátku operace Barbarossa až do samého konce války na východě.

Opovrhující Japonci

Úplně jiný pohled na válku měli také v Japonsku. Válečníci ze země vycházejícího slunce nikdy nedokázali pochopit, že se nezraněný a ozbrojený voják může vzdát, což vedlo k mnoha zvěrstvům a vraždění zajatců. Samurajský kodex bojovníka také o nějaké úctě k poraženému nehovoří, a tak není divu, že ke střelbě do padáků docházelo i během války v Asii.

Ani zde však nešlo o běžnou věc, ale spíš o ojedinělé případy. K prvnímu došlo zřejmě už 23. prosince 1941 a cílem útoku se stal jeden z pilotů stíhací skupiny Létajících tygrů. V souboji šel k zemi Curtiss P-40 Tomahawk Paula Greeneho a ten musel vyskočit. Při sestupu na něj zaútočil japonský stíhač a jeho padák schytal několik průstřelů. Hedvábí však vydrželo a doneslo Greena bezpečně na zem. Mohl tak o pár dnů později historku vyprávět reportérovi Daily Expressu.

Pistolí proti stíhačce

K podobné události došlo u stejné jednotky přesně o měsíc později. Bert Christman už neměl tolik štěstí a zahynul. O tom, že na jejich sestřelené druhy Japonci střílejí, referovali i muži z posádek těžkých bombardérů v Barmě. Dne 31. března 1943 japonští stíhači od 64. pluku sestřelili čtyřmotorový B-24 a pak začali pobíjet jeho posádku. Ppor. Owen Baggett schytal kulku do ruky a pak předstíral, že je mrtvý. Když japonská stíhačka Ki-43 začala kroužit kolem, vytasil svůj Colt ráže 9mm a prý Japonce poslal k zemi čtyřmi výstřely do kabiny. Japonské záznamy však žádnou ztrátu z tohoto boje nepotvrzují.

K dalšímu známému incidentu došlo 7. června 1943, kdy se na padáku zachraňoval ppor. Samuel Logan od perutě námořní pěchoty VMF-112. Japonský stíhač na něj nalétal celkem třikrát a při poslední zteči mu vrtulí odsekl kus chodidla. Tyto a podobné excesy vedly k tomu, že se k této problematice po válce opět vrátili právníci tvořící ženevské úmluvy.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Teprve v roce 1977 však vstoupil v platnost článek I/42, ve kterém se píše: „1. Žádná osoba, která vyskočila z letadla v nouzi, nesmí být během sestupu předmětem útoku. 2. Po dopadu na zem na území ovládaném nepřítelem má mít osoba, která vyskočila z letadla v nouzi, možnost se vzdát, pokud není zřejmé, že se účastní nepřátelské akce.“